Příspěvky uživatele

Když se mu na tváři objevil úsměv, který budil o dost větší důvěru v jeho pravost, celkem jsem si oddechla - nebyla jsem totiž dosud zcela přesvědčena o tom, že se vlk každou chvíli nesebere a nepůjde si sednout zpátky do vody, případně se nerozhodne utopit se tentokrát důkladněji. Ale nestalo se. "Hele, tak zlý to zas nebude, dokážu si z fleku vymyslet pět mnohem nudnějších plánů," zazubila jsem se. "Hlavně se to nesnaž dělat zajímavější nějakým náhlym kolapsem nebo tak něco. Nemusí být všechno zas takový vzrůšo." Možná bych o tom radši neměla vtipkovat, abych to nepřivolala, co bych dělala pak, to jsem si tedy nedokázala představit. I Kessel náhle bral celou situaci s kapkou nadsázky, což bylo rozhodně fajn, i když mě trochu žralo, že mi asi nebylo souzeno dozvědět se, proč v té řece vůbec vysedával. Ach, ta zvědavost, metla vlčstva... na druhou stranu, kdybych nebyla zvědavá, mohla bych klidně být jedním z těch necitelných tvorů a to zrovna nebylo moje životní přání. "To teda nevyšlo. Popřála bych ti do příště víc štěstí, ale... nepopřeju," ušklíbla jsem se a vzápětí se lehce zamračila, když se Kesselova hrdla začal drát další kašel. Nejrozumnější by asi bylo dostat vlka na nějaké suché a teplé místo, což hned vzápětí taky sám navrhl. Vzdoru se zřejmě vzdal - představovala jsem si, že to bylo kvůli auře autority, co ze mně určitě vyzařovala. "Jasně, že na ní trvám, jinak bych tu dávno netrčela. Úkryt najdem, všechno bude ťip-ťop," přikývla jsem a vyskočila na nohy. Rozhlédla jsem se kolem, ale nebyla jsem si tak úplně jistá, kde s hledáním najít - asi by nebylo vhodné tu s promrzlým starochem naslepo bloumat moc dlouho. Byla jsem víc než připravena vyrazit, jediná věc, co mi v tom bránila, byla, že jsem neměla šajnu, kudy. "Hm, jseš zdejší? Nevíš o nějakém vhodném místě? Já se tady nevyznám." Kraj, co mě obklopoval byl naprosto neznámý, což bylo obyčejně vzrušující, momentálně ale zatraceně nepraktické. Ale nic neřešitelného! Navíc tu byla naděje, že se tu Kessel vyzná líp, než já, a někam nás nasměruje.

Vlk se nakonec přece jen vydrápal na břeh, ale nezdál se být v pořádku. Aspoň už neseděl v tom ledovém proudu. Jeho omluva se nicméně vytratila do nehezkého zachraptění a já se při tom zvuku útrpně zašklebila - jo, tak to teda fakt neznělo moc dobře. Na jeho díky jsem jen lehce pohodila rameny. Zas tak moc jsem toho neudělala. "Ále. To nestojí za řeč. Tak by to snad mělo být, ne? Jednou pomůžu někomu já, příště zase někdo mě," pronesla jsem automaticky moudro, které jsem slýchala od táty. Ne, že by to tak na světě vždycky chodilo, i když by to nepochybně bylo hezké. Nebyla jsem sama zrovna svatá, ale určitě jsem nebyla vychovaná tak, abych se otočila zády k někomu v nesnázích, což tenhle vlk nepochybně byl. Pořád ještě tu seděl jako zmoklé kuře s nacucaným kožichem a já fakt nevěděla, co si s ním počnu, pokud se nedá trošku do kupy.
Možná to nakonec ale nemuselo být tak hrozné - zdálo se, že se začal z toho svého omámení probírat. A dokonce mi sdělil svoje jméno. Tak Kessel. "Sinéad," sdělila jsem mu na oplátku to svoje a lehce se zamračila, když se mu z hrdla vydral další kašel. No to je výborný. Kapičky vody z vlkova kožichu se konečně rozlétly na všechny strany a v mírně zahřátem vzduchu a lehkém vánku, který se příhodně zvedl, se aspoň neklepal jako osika. Ovšem řečmi o tom, že je všechno v pořádku, mohl jít oblbovat někoho jiného. Možná jsem se narodila v noci, ale nebylo to včera v noci. "Tak v pořádku," zopakovala jsem po něm pochybovačně. "Tomu se mi, bez urážky, dost blbě věří. Slyšel ses, jak chrchláš? Kdoví, co sis to uhnal." V sedě jsem se narovnala a zaryla tlapy pevně do země, aby bylo jasné, že se nemíním hnout ani o píď. "Ah, no vida, jaké štěstí, že jsem zrovna neměla žádný plán. Takže teď jeden mám! A náhodou zahrnuje starost o jednoho pošetilého starce," zazubila jsem se krátce, ovšem hned vzápětí mi na čele vyvstala přísná vráska: "Nemám sice nejmenší šajnu, co tě dovedlo k tomu jít se proměnit v ledovou kostku do řeky, ale myslim, že by sis měl nechat pomoct. Fakt. Ten tvůj chraplák nezněl hezky, fakt že ne."

S každou další vteřinou se zdálo jasnější, že s tím vlkem je cosi zatraceně v nepořádku. Trvalo mu pěkně dlouho, než na mě vůbec nasměroval svůj pohled poté, co jsem ho pozdravila, a i potom na mě hleděl, jako by mu nebylo zcela jasné, na co se to vlastně kouká a co by měl dělat. Vracela jsem mu pohled zpět, víc zmatený než cokoliv jiného. Vlk vypadal vážně mimo a to, že seděl v ledové řece, jako by nic, taky asi nevěstilo nic dobrého. Zapomněla jsem pro tuto chvíli, že jsem chtěla jít hledat zdroj kouřového smradu. Mohla jsem tu, pravda, postaršího vlka ponechat jeho osudu, ať se topí, mrazí, nebo co to tu vlastně provádí, ale jaksi jsem na to neměla srdce. Vypadal uboze.
Nakonec se mu na tváři vykreslil úsměv a zahleděl se opravdu na mě, ne skrze mě. Dokonce se dal do pohybu, naštěstí tím správným směrem, totiž na břeh, a ne do nějakého silnějšího proudu, který by ho odnesl kdoví kam. To se mi ulevilo. Nijak zvlášť jsem netoužila po tom tahat dědouše někde z peřejí. Trochu mi svitla naděje, že se snad probral z toho podivného transu - však dokonce i promluvil - ale ta ze mně okamžitě opadla, když si kecl na zadek, aniž by projevil jakoukoliv snahu zbavit se ledové vody v kožichu a zachránit se před zápalem plic. "Šmarjá!" zvolala jsem zhrozeně, když jsem viděla, jak tam sebou plácnul, provazy vody crčící z kožichu, a přiskočila jsem k němu o něco blíž. "Starouši, prober se trošku!" zamávala jsem mu tlapou před tváří."Aspoň se otřepej, notak, takhle tady přece nemůžeš bejt," pobídla jsem ho. Snad abych ho ještě opečovávala! Vlastně jsem nevěděla, co dělat, ale bylo mi toho zmateného vlka moc líto na to, abych ho tady jen tak nechala. "Co je ti?" pokusila jsem se prostou otázkou rozlousknout onu nejspíš mnohem méně prostou záhadu a pak jsem se pohroužila do soustředěného mlčení, jak jsem se pokusila vzduch okolo nás aspoň o malinko ohřát. Nebylo to moc velké zlepšení a musela jsem si sednout, protože to bylo jako obvykle děsně náročný, ale třeba ho to aspoň trošku probere.

Nuž, aby se trochu zajela v novém místě bydliště, hlásím se se Sinéad :zigytea:

Přijato.
Herní:
1.
2. ✓
3. Ochutnat vodu z řeky Tenebrae a zažít strašidelný halušky (na 3 posty) .✓
4. Přesvědčovat někoho o tom, že je duch a pokusit se ho přesvědčit, aby jí pomohl osvobodit její duši. Minimálně 30 řádků.✓

Neherní:
1.
2.
3. Najít a nafotit venku 5 různých míst, která mi připomínají gallirejská území. Splnění: fotografie
4. Vyrobit podzimní věnec za použití přírodních materiálů a neseškvařit se přitom totálně tavící pistolí. Na věnci musí být něco s vlčí/gallireiskou tématikou. Splnění: Fotografie

//Náhorní plošina (přes Mahtaë jih)

Jak se to tak zrovna přitrefilo, můj zvolený směr "přímo za nosem" vedl k oné řece, kterou jsem předtím zahlédla. Nebylo to sice takový vzrůšo, jako kdybych našla tu obří vatru, která musela být zdrojem toho štiplavého pachu ve vzduchu, ale taky nebyla k zahození. Měla jsem už celkem žízeň. Sestoupila jsem předníma nohama mezi kameny v řece a pořádně se napila. Zvažovala jsem, že bych se i trochu vykoupala, pro jednou se taky zkulturnila jako "dáma" nebo co, ale pak jsem to zavrhla. Nebylo zase takové teplo, tím spíš, že se den nachyloval ke konci a navíc to vypadalo, že bude pršet. Krucinál, s takovouhle mi ten fajrák dřív uhasne, než ho vůbec najdu- Prudce jsem sebou škubla, když jsem pootočila hlavu mírně doprava a uvědomila si, že to, co jsem dosud považovala za velký balvan, na mě upírá tyrkysová kukadla. Tedy. Nezdálo se, že by je vlk upíral přímo na mě. Spíš tak nějak do prostoru.
Zůstala jsem stát pořád napůl ve vodě, jednu tlapu pozvednutou, a pomalu jsem tázavě naklonila hlavu ke straně. "Čau? Co tu nacvičuješ?" pozdravila jsem cizince zkusmo. Zvolna jsem se vysoukala zase zpátky na břeh, neboť mi tlapy ve studené vodě celkem rychle dřevěněly... a támhle starouš seděl přímo v proudu, jako by nic! Otužilec. Nebo cvok. "Ty v tý ledárně chytneš svoji smrt," otřásla jsem se, když už jsem pohled na něj nemohla vydržet. Však mně z něj úplně drkotaly zuby, jen jsem se na něj koukala, nebylo možný, že by mu to bylo příjemný! Vypadal, pravda, jaksi zdeptaně, ale jestli se snažil utopit, nešel na to zrovna dobře. Třeba by se dal ještě zachránit? Přešlápla jsem a čekala, jestli se vůbec dočkám nějaké reakce.

//Magický palouk přes Údolí morény

Heuréka, bingo, nebo jak se to vlastně říká. Zkrátka a dobře - zvítězila jsem a mou cenou byla možnost opět pohledět i na něco jiného, než na nikde nekončící zeď ze zelených stébel, tyčících se až nad mou hlavu. Tady teda byla taky převážně jenom tráva, ale aspoň se už tak sprostě nevytahovala až kdoví kam. "Díky bohům," zazubila jsem se spokojeně a vydala se přes tuto novou louku svižným klusem. Kochala jsem se pohledem na zcela všední věci, jako třeba uschlý křák nebo kus šutru, všechno to bylo tak osvěžující po té monotónní cestě, kdy jsem neviděla dál než na špičku svého čenichu. A taky jsem si tu konečně mohla pořádně protáhnout nohy, aniž by mě rostlinstvo za to fackovalo. Pořádně jsem natáhla krok a po chvíli přešla do plavného cvalu.
Byla bych snad i spokojená, kdyby nebylo dvou věcí. Za a, byla jsem tu pořád sama a už mi to začínalo trochu lézt na mozek. Tohle nicméně už vypadalo jako poněkud přívětivější krajina. Kolem se tyčily lesy a pokud jsem se nepletla, vpředu, ne moc daleko, se leskla stužka řeky. To by v tom byl čert, aby tady nežili vlci! Za b... ten smrad mě pořád šimral v čenichu. Začínalo to být otravné, na patře se mi z něj dělala hořká pachuť, která mi kazila jinak hezký, ačkoliv poněkud zamlžený večer. Pořád jsem se zvědavě rozhlížela, div jsem si hlavu nevyšroubovala z krku, ale neviděla jsem nic, co by hořelo. Možná to bylo někde za kopcem. Mohla bych se po tom poohlédnout - důkladně potlačovaná, ale nikdy úplně udušená pyromanská jiskřička v mojí duši poskočila při představě, že bychom se konečně podívaly na pořádné plameny. Bylo ale těžké určit, odkud pach kouře přichází. Zdál se být všudypřítomný. Takže to znamenalo jediné - přímo za nosem a doufat, že to bude ten správný směr!

//Mahtaë

//kdoví odkud

Jedna přední tlapa pomalu míjela druhou, pravidelně se střídaly a nezdálo se že, by je ta monotónní činnost nějak zvlášť nudila, což jsem jim rozhodně musela závidět. Kolem mě se totiž odvíjela pořád ta stejná krajina, pořád ta stejná vysoká tráva už kdoví kolik století. A co hůř, nikde ani živá duše! "Kdo by čekal, že uprostřed ničeho nikdo nebude chtít žít," pronesla jsem jen tak do vzduchu, abych si ověřila, že ještě pořád dokážu mluvit a že mě hlas neopustil nadobro za tu dobu, co jsem se mlčky šinula před nekonečný travinný prales. "Se jim asi nemůžu ani divit, co?" oslovila jsem neexistujícího společníka. "Tady by na sebe ani neviděli. Hotová džungle. Někdo by klidně mohl stát na metr ode mě a já bych o tom neměla ani ponětí," pozvedla jsem trochu hlas do vyzývavého tónu a s nadějí se zaposlouchala. Nikdo se ale neozval. "Pf," odfrkla jsem si a zrychlila. Někde to přece muselo končit, ne? Přišlo mi, že jsem otevřenou krajinu neviděla celé týdny. Možná měsíce. A společnost, tu jsem neměla roky. Tulácký život byl neskutečná zábava a vzrůšo. Užívala jsem si každý nový den, každý nový objev, každou novou tvář. Ovšem když přišlo na chvíle, jako byla tahle, kdy se úplně osamocení trmácíte nějakým extrémně otravným úsekem země, no... co si budem povídat. V takovéhle momenty bych dala nevím co za to být zpátky doma.
Navíc to tady tak divně smrdí. Byl to snad kouř? Našpicovala jsem uši a vytáhla krk co možná nejvýš, abych spatřila, odkud vychází. Marně. Na výšku zdejšího porostu jsem byla moc zakrslá. Nepamatuju se ale, kdy jsem naposled nějakou takovouhle prkotinu nechala, aby mě porazila. Rozběhla jsem se a vyskočila co možná nejvýš. Během té vteřinky, co se moje hlava vynořila ze zeleného moře, jsem ale nic zvláštního nezahlédla. Takže znova. Rozběh, skok. Rozběh, skok. Skákala jsem a rozhlížela se do všech světových stran, ale nespatřila jsem ani oheň, ani kouř. Zato jsem uviděla něco mnohem lepšího. Lesy! Stromy! Svět! "Země na obzoru!" ohlásila jsem nikomu a začala se probíjet skrze trávu s novým nadšením.

//Náhorní plošina přes Údolí morény