Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Alexei se pustil do přesvědčování vskutku vědeckým způsobem. Co si budem povídat, jeho přístup "prostě do toho dloubni" mi rozhodně nebyl cizí, jen... pf. Fakt mi musel kazit srandu? "Nojo, ty chytrej, rozlousknul jsi záhadu," zabručela jsem otráveně. "Teď už jsi spokojenej?" Moc dlouho mi to bručení a mručení ale nevydrželo - nikdy jsem nebyla takový typ. Kromě toho se Alexei vytasil s mnohem zajímavější kartou. Trochu znepokojivou, o to více však zajímavou. "Takže to byla sebeobrana," pokývla jsem si pro sebe spokojeně, že jsem vlka dobře odhadla. Nejevil se jako chladnokrevný zabiják. Přesto... bylo to zvláštní. "Hele, jakej to je pocit? Někoho zabít?" vytasila jsem se možná s dost nevhodnou otázkou, ale svrběla mě na jazyku příliš, než aby se dala jen tak spolknout.
Alexei se rozhodl, že moje jméno zkomolí do tvaru jemu vlastnímu. "Fajn. Tak já ti budu říkat Alex," pronesla jsem nadšeně, neboť se proti tomuto oslovení už jednou ohradil a já teď měla výmluvu, proč ho nadále používat. "Golodný? Poslyš, proč ty vlastně takhle divně šprechtíš, he?" Zmiňoval se pořád o nějakém Sibiru, Sibéru nebo něčem podobném - že by tam takhle žvatlal každý? Boží. Každopádně na otázce lovu jsme se shodli, zbývalo jen domluvit se na tom, co lovit a kde. "Asi by teda byla nejlepší nějaká srna. Tu bychom mohli zvládnout skolit ve dvou." Nemělo smysl se pouštět do něčeho většího. Jedna srnka je pro dva vlky tak akorát a ani ulovit ji není zas taková věda - jeden ji nažene, druhej ji strhne, společně ji dorazej. Už jsem to viděla v hlavě v jasných barvách, sebe jako naháněče, Alexe jako útočníka, ovšem vzápětí se projevily efekty vody, kterou jsem ochutnala.
Pro Alexeie to muselo být, jako bych se zbláznila. Pro mě se však svět dočasně proměnil v neskutečně děsivé místo. Přikrčila jsem se k zemi, když jsem spatřila tanec stínů, který mě obklopoval. Sinéad, Sinéad, Sinéad! Smály se mi, ty hlasy ve větru... smály a popichovaly, stíny se natahovaly, velké šelmy číhaly ža každým stéblem trávy. Jak se tam vešly? Jak? "Já... já nevím, nevím, můžeš prosímtě... počkej..." mumlala jsem zmateně k Alexeiovi, který se dál zaobíral myšlenkou lovu, jako by nic. Vážně to neviděl? Vlastně i on sám začínal vypadat jako hrozný stín, když jsem se na něj obrátila. Planoucí rudé oči se na mě upíraly jako žhnoucí zraky pekelné bestie. Připlácla jsem se břichem k zemi s ocasem hluboko staženým a začala couvat před tím strašným výjevem. Nedokázala jsem ovládnout panický třes ani tiché zakňučení, které se mi vydralo z hrdla. Muselo být jasné, že tohle už není žert ani hra... tohle bylo velice skutečné. Temné stíny se nade mnou uzavíraly a já couvala dál a dál, aniž bych měla kam uniknout před peklem mé hlavy. Zbýval snad už jen krůček k tomu, abych šlápla do prázdna a zřítila se do inkoustově černého proudu řeky.

//Mahar

Alexei mi nevěřil. Ani trochu. K čertu. To jsem zrovna musela narazit na toho nejracionálnějšího vlka v okolí? Přesně moje štěstí. No nevadí. I tak to byla celkem zábava, poslouchat, jak se okamžitě snaží vyvrátit cokoliv, co jsem se mu pokoušela nakukat - ač by nepochybně byla větší psina, kdyby se na to nachytal. "Tak si mysli, co chceš," pokrčila jsem rameny a přeskočila na pevnější ostrůvek. "Obyčejný, neobyčejný... kdo se v tom vlasntě vyzná, ha?" Vlka zajímalo mé jméno, které jsem mu, jak mi právě došlo, jaksi opomněla sdělit. "Jsem Sinéad. Tedy byla jsem Sinéad, dokud jsem nešťastně nezesnula." Vlastně těch otázek měl ještě víc. "Nevíš, co je duše?" Hm. Třeba nebyl zas tak chytrý. "To je přece to, co tě činí tebou. Bez duše by každej byl jen kus masa potácející se sem a tam bez jakéhokoliv cíle. A když umřeš, má ta duše z těla odejít a jít... no někam dál. Akorát se to někdy nepovede. Jako třeba se mnou." Pořád jsem si mlela svou, ačkoliv Alexei se zase držel svého přesvědčení. Ani legrácka s mlhou se mu nelíbila. Bručoun, chm. A k tomu ještě vrah? "Počkej, fakt?" zarazila jsem se, když řekl, že zabil dva vlky. "V sebeobraně, žejo? Nebylo to jen tak z rozmaru?" Jakožto mrtvole by mi to asi mělo být jedno, vypadávala jsem z role, ale nikdy dřív jsem nepotkala nikoho, kdo by zabil druhého vlka. Nebyla jsem si jistá, zda se mi to líbí. Nebála jsem se ale. Byla jsem si jistá, že bych si poradila, kdyby na mě chtěl něco zkoušet.
"Takže na lov chceš," potřásla jsem hlavou - Alexei to viděl jako obchod něco za něco. "Nevím, na co ti bude duch na lovu, ale..." Povzdechla jsem si. Asi to nemělo cenu dál protahovat. I mě už kručelo v žaludku. Možná to nebyl zas tak špatný nápad, vypravit se na lov s tímhle podivně hovořícím týpkem se zřejmě dost pochybnou minulostí. Co by se mohlo pokazit? "Fajn. Půjdu s tebou na lov. Ani nebudeš muset spasit moji duši, tak velkorysá jsem." Stanuli jsme na břehu řeky. Nevěnovala jsem jí příliš dlouhý pohled předtím, než jsem se napila, neboť mi z pachu kouře opět pěkně vyschlo v hrdle. "Co chceš lovit?" Jenže sotva jsem to vyslovila, spatřila jsem cosi mihnout se na hranici viditelnosti. "Co to bylo?" Couvla jsem, až jsem zadkem vrazila do Alexeie. Najednou se mě zmocnil podivný pocit, hraničící s panikou. Až pozdě jsem si uvědomila černotu proudu, ze kterého jsem se napila a nahořklou chuť, která po vodě zůstávala v tlamě. "A-Alexei? Viděl jsi to taky?" Dělo se něco moc podivného. Celý svět se začínal měnit přímo před mýma očima. Srdce se mi rozbušilo, když se stíny kolem začaly protahovat do odporných hnátů sápajících se po mě. Chtěly mě. Chtěly mě jen pro sebe. Zavrčela jsem. "Táhněte!"

Ke vší smůle se zdálo, že Zavud lomeno Alexei lomeno kdo-že-vlastně je jedinec přinejmenším průměrné inteligence, takže se nedal hned tak zblbnout duchařskou historkou. Naopak, šel na to pěkně od lesa a hned chtěl nějaký důkaz. "Důkaz, důkaz, cožpak ti tohle všechno kolem není dostatečný důkaz?" máchla jsem tlapou kolem na močály a pokusila se mysteriózně zmizet do mlhy, což se mi ovšem příliš nepodařilo. "Tohle místo... kdybys měl někde potkat ducha, pak nepochybně tady. S tím snad nemůžeš nesouhlasit, že?" Jenže vlk na mě hleděl, jako bych byla naprosto praštěná. Což jsem nejspíš byla, ovšem ještě nikdy mě to nezastavilo a tohle rozhodně nemělo být poprvé. "Jistě, že jsem v pořádku," pozvedla jsem bradu - měla jsem trošku problém s některými slovy, která vlk používal a moc by mě zajímalo, proč mluvil takhle divně, ale důležité bylo, že jsem pochopila aspoň jakž-takž nějaký význam. "Až na to, že jsem mrtvá a zaseknutá v podobě duše tady na tomhle hrozném místě. Kromě téhle drobnosti jop, naprosto v ťip ťop stavu."
Ať už to bylo z čiré zvědavosti, proto, abych mu dala pokoj, nebo snad díky mým skvělým přesvědčovacím schopnostem, rozhodl se nakonec vlk - Alexei tedy - že na mou hru přistoupí a pomůže mi. "Jistě, že chci pomoct! Ach, jak jsi laskavý. Pojď za mnou, řeknu ti, co musíš udělat," uculila jsem se na něj a vykročila rychle směrem pryč z močálů, než bude mít vlk čas si to ještě rozmyslet. Tlapala jsem si to po mokré zemi, zatímco Alexei měl stále další otázky. "Kak? No prostě tak," zasmála jsem se lehce, jeho podivná mluva mi přišla celkem roztomilá. "Nebyla to moc hrdinská smrt, víš. Ale plyne z ní dobré poučení. Nežer bobule, co neznáš." Zdálo se mi, že smrt po sežrání něčeho jedovatého by dost dobře mohla být osudem, co mě jednou stihne. "Ale na tom nezáleží. Důležité je, jestli budeš tak hrozně hodný a pomůžeš mi osvobodit mou duši z tohohle pekla. Určitě budeš, že ano?" zastřihala jsem ušima, ohlédla se po vlkovi a přidala trochu do klusu. Slyšela jsem vpředu hučení řeky a to mi už dávalo nápady, jak pokračovat.

//Tenebrae

Jak jsem si to tak šinula po okraji močálů, přivál mi lehký vánek k čenichu neznámý pach. Lehce jsem natočila hlavu tím směrem a spatřila hnědého vlka, který se ke mně blížil. V hlavě se mi zcela spontánně zrodil plán - plán, jak si užít trochu srandy. Spolkla jsem úšklebek, který se mi při té myšlence pokusil vydrat na tvář a místo toho nasadila vážný výraz, snad i trochu zkroušený. Zahleděla jsem se před sebe, jako bych si vlka vůbec nevšimla, jako by byl vzduch, ba i méně než to, jako by zkrátka vůbec neexistoval. Začala jsem hrát roli, kterou jsem si pro sebe vymyslela. To bude prča.
Prošla jsem si to kolem hnědého, aniž bych o něj zavadila pohledem. Až, když na mě vlk promluvil, jsem se patřičně překvapeně zarazila a obrátila na něj oči vyvalené v rádoby úžasu. "T-ty... ty mě vidíš?" vykoktala jsem. Až jak vlk mluvil dál, došlo mi, že... no, že říká cosi, čemu jsem sice jakž takž rozuměla, ovšem normální řečí bych to určitě nenazvala. Co to proboha mele? Div, že mě to nedonutilo vypadnout z role - ale když už jsem si vymyslela takovou hezkou zábavu, nehodlala jsem si ji nechat zkazit. Kdoví, třeba se ten vlk taky snažil si ze mě vystřelit. To by bylo aspoň. Ha. "Počkej, počkej, počkej," pozvedla jsem tlapu, abych zarazila příval slov z vlkovy tlamy - vsadila bych se, že Alexei bylo jeho jméno, ačkoliv jsem si tím moc jistá být nemohla. "Zavud" mohlo znamenat cokoliv. Možná se jmenoval Zavud. Zavud Alexei. "Zdá se, že nechápeš, oč tu kráčí, drahý cizinče. Ty totiž... ach, skoro se mi tomu nechce ani věřit - ty jsi nejspíš tím, koho už celá desetiletí marně hledám!" Povzdechla jsem si, jako by mi tíha těch desetiletí ležela přímo na srdci. "Nemůžu s tebou pajdat na lov, ani se přidat ke smečce... ba ani opustit tohle hrozné místo nemohu, ač bych velmi ráda, to mi věř."
Chvíli jsem se odmlčela, aby ve vlkovi měla případná zvědavost dost času k vyklíčení, pak jsem pokračovala: "Já jsem totiž duch. Ach ano, zbloudilá duše. Jak tragická to existence, jak hrozné to bytí," zaúpěla jsem snad dosti srdceryvně, aby ho to aspoň trochu přesvědčilo o pravdivosti mých slov. Na ducha jsem byla poněkud příliš hmotná, ale doufala jsem, že okolní mlha a dým to aspoň trochu zakryjí a zbytek že doladím hereckým výkonem. Ovšem dost by se hodilo, kdyby ten naproti mě byl úplný ňouma, na což bohužel nevypadal. No, nevadí. Třeba na to skočí. Tohle byla ostatně země zázraků. "Většina vás živých mne nevidí, ale ty - tvoje oko mě spatřilo, nebo snad ne? To znamená jediné. Jenom ty, drahý Zavu... Alex... drahý cizinče, mne můžeš osvobodit z tohoto utrpení." Zahleděla jsem se mu zpříma do očí, které byly tak rudé, jako ty moje. "Otázkou je, zdali bys k tomu byl ochotný? A taky budeš potřebovat kuráž. Osvobodit duši, to není jen tak, víš," varovala jsem ho, ačkoliv jsem zatím sama neměla sebemenší nápad, jak by se taková věc mohla dělat. Nelámala jsem si s tím ale hlavu. Věřila jsem, že mne v tu správnou chvíli nějaká spásná myšlenka osvítí. "Ale ty se určitě duchů nebojíš, nebo jo?" pousmála jsem se a uvažovala, jestli mi to Zavud Alexei aspoň trochu žere.

//Zubří vysočina přes Říční eso

"A tak to jsem přešla přes bludnej kořen, nebo...?" zvolala jsem, když jsem si uvědomila jednu zásadní věc - tlapy mě totiž z pláně s oranžovými boulemi dovedly zase zpátky k mokřadům. Přesně k těm, které jsem už jednou překonala. Což o to. Byla celkem sranda skákat přes jezírka a brodit se blátem, ale abych byla upřímná, prozatím mi to celkem stačilo. Plácla jsem zamyšleně tlapou do vodní hladiny. "Je dost lehký se tu ztratit, co?" pronesla jsem do větru. "Až moc. Měla bych si dávat bacha. Ale já, haha, já se přece neztratím!" zamávala jsem ocasem a skočila oběma předníma nohama do kaluže. Pak jsem jí prošla na druhou stranu a vydala se pokud možno po okraji močálů. Přitom jsem se zvědavě rozhlížela. U nás jsme močály neměli. Jen jezírka a řeky. Tohle byla celkem novinka. Na pohled to bylo celkem hezké, ačkoliv jsem si dokázala představit, jaká líheň komárů tu musela být v létě! Teď to ovšem celkem šlo, vzhledem k tomu, že se rok chýlil k podzimu a ten kouřový opar se asi hmyzu nelíbil o nic víc, než nám vlkům. Aspoň k něčemu byl dobrý. Tiše jsem si pobrukovala a nechala se nést tlapami nazdařbůh kupředu. Nepochybovala jsem o tom, že dřív či později narazím na něco nebo někoho zajímavého.

//Mahar přes Říční eso

Z močálů jsem se vyplácala obalená bahnem a větvičkami a taky řádně udýchaná. Jeden by si ani nepomyslel, že běh po tak rozměklé zemi bude natolik náročný, ale světe div se, bylo tomu tak. Přesto jsem se vesele zubila. Škoda, že jsem byla zase sama... ale dokážu se zabavit i tak, pf. Nohy mě donesly až k ohybu řeky, ve kterém jsem zahnala žízeň a jen tak v rámci možností ze sebe trošku spláchla bláto, nicméně neztrácela jsem čas zbytečnými detaily. Počasí na koupačku fakt nebylo a já nemínila dopadnout jako živý rampouch Kessel. V myšlenkách jsem se za postarším vlkem ještě rychle ohlédla a zadoufala, že vážně bude v pořádku. Ale nezdálo se, že by neměl být. Velké starosti jsem si o něj nedělala. Však vypadal jako někdo, kdo si poradí.
Když jsem se trochu zkulturnila ve vodním toku, vykročila jsem od něj na rozlehlou pláň. Zavětřila jsem. Kromě pachu kouře, který byl tak všudypřítomný, že jsem ho už skoro ani nevnímala - pominu-li otravné šimrání v čenichu - se tu vznášely i pachy zvěře. V dálce jsem jejich původce i zahlédla. Co to vůbec bylo? Přimhouřila jsem oči, jako by mi to snad mohlo pomoci v identifikaci tvora, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Byl nicméně obrovský. Hotová hora masa. Kolik vlků by vůbec bylo potřeba na skolení takovýho kolosu? Popravdě se mi ta myšlenka ani moc nelíbila. Připlížila jsem se totiž opatrně o pár metrů blíž a dospěla k názoru, že je ten huňáč vlastně celkem roztomilej. A taky že by mě zaválcoval do země bez mrknutí oka, kdyby chtěl. Snad proto se vůbec nevzrušoval, i když o mě nejspíš věděl.
Nejspíš bych své štěstí pokoušela i nadále, jenže mou pozornost vzápětí upoutalo něco jiného. V trávě se válelo cosi velkého, buclatého a velice, velice křiklavého. Nastražila jsem zvědavě ušiska a naklopila hlavu ke straně. "Co seš?" otázala jsem se té věci. Příliš jsem neočekávala odpověď, ale víte jak. Tohle byla magická země. Tenhle divnej balón mohl klidně být můj nový kámoš. Jenže meruna se ani nepohnula, ani nepromluvila. "Jasný, já vím co seš. Pěknej nuďas," zabručela jsem a trochu tu věc, kterou jsem odhadovala na nějaký velký plod, postrčila tlapou. Měla tvrdou slupku. Až se nabízela otázka, co asi skrývá uvnitř. "Seš aspoň dobrej? Jedlej?" mumlala jsem si dál, zatímco jsem zvažovala, jak se dostat dovnitř. Neviděla jsem důvod, proč to zbytečně komplikovat. Pořádně jsem se o plod shora zapřela tlapou, až v jednom místě kůra pukla a mně se noha probořila dovnitř. Vytáhla jsem ji celou oranžovou a obalenou hnusem a semínky. Upřímně, moc jedle to nevypadalo.
Ale když už jsem divnou kouli takhle zmasakrovala, asi by se slušelo to aspoň zkusit. S úšklebkem jsem si olízla tlapu... a kupodivu jsem musela konstatovat, že to zas tak hrozný není. Teda, nebyla to zdaleka ta nejlepší věc, co jsem kdy chutnala, ale nebyl to ani takový hnus, jak se napoprvé jevilo. "Vida. Třeba nejseš až tak marnej, co?" pošťouchla jsem Kouli tlapou a vytáhla z díry v ní další kousek vnitřku. S druhým soustem jsem ale dospěla k závěru, že zas tak moc mi to nechutná. Krom toho nyní bambulák vypadal, jako by mu z díry na vrcholu hlavy vyhřezal mozek. Zašklebila jsem se - úplně jsem to před sebou viděla. A když už jsem ho začala brutalizovat, proč s tím nepokračovat, žejo. Rozhodla jsem se svou vizi učinit realitou. Zakousla jsem se zepředu do kůry a začala bojovat s odporem, který plod kladl. Nebylo to jen tak, ale já byla odhodlána změnit tuhle hříčku přírody na hotové umělecké dílo. Pořádně jsem zapáčila zuby, potom zabrala drápy, až nakonec byla na světa první díra. První oko. Nechtěla jsem ale stvořit kyklopa, tudíž jsem se do toho pustila ještě jednou o kousek vedle. Druhé oko mi vyšlo o poznání větší, než to první, ale to bylo vlastně úplně ideální. Když vám teče mozek z hlavy, čert ví, jak vlastně vypadají vaše oči, co? Myslím, že to vás v tu chvíli ani moc nezajímá. "Ještě tlamu a budeš dokonalej," zasmála jsem se a zabořila drápy do spodnější části kůry. Naznala jsem, že lepší, než se pokoušet udělat další díru, bude prostě tomu nově vznikajícímu strašidlu tlamu jen drápem vyrýt a naznačit. Když jsem s tím byla hotová, poodstoupila jsem a přeměřila si své dílo kritickým okem. "Celkem dobrý. Rozhodně vypadáš mnohem zajímavějc," přikývla jsem. "I když..." Přistoupila jsem opět blíž a vytahala z vnitřku ještě trochu "mozku". "Paráda," zasmála jsem se a chvíli se ještě kochala svým dílem. Moc dlouho mě to ale nebavilo. Jakkoliv jsem na svůj výtvor byla hrdá, nebyl zrovna zábavným společníkem. Byl to vlastně celkem nemluva. Proto jsem se od něj nakonec odvrátila a vykročila zase někam jinam. Najít si společnost nebo nějakou zajímavou činnost. Možná i něco na zub.

//Mahar přes Říční eso

//Vyhlídka přes Midiam

Sesvištěla jsem si to ze skalnaté vyvýšeniny pomalu smykem, jen abych už mohla vyrazit na průzkum. Tohle tedy byla Gallirea. Kdo by si to pomyslel? Na první pohled to tu vypadalo celkem normálně, ale díky Kesselovi, který neměl moc daleko do pohádkového dědečka, jsem věděla, že je to úplně jinak. Vlastně jsem ani nevěděla, kam vyrazit dřív. Rozmýšlela jsem ti to takříkajíc za pochodu. Skočit se podívat za bohy? Tedy, pro Smrt jsem neměla žádný úplatek, takže možná by bylo nejlepší začít tím. Zapomněla jsem se ovšem zeptat, jak ty blýskavé legrácky pro místní stračí bohyni sehnat - ale což, stejně jsem nepotřebovala mít hned prozrazené každé tajemství, které se tu skrývalo! Taky bych se mohla porozhlédnout po těch smečkách, možná navštívit Sarumen, třeba by rádi slyšela, že je táta naživu... A nebo snad začít zkoumat ten kouř? Bylo tolik možností, že jsem si nakonec nevybrala žádnou z nich a zvolila taktiku, která pro mě povětšinou v životě fungovala dost dobře. "Kupředu!" pobídla jsem sama sebe a vyrazila do cvalu, neboť se mé nohy octly konečně na rovné zemi. Ne ovšem na dlouho. Brzy jsem před sebou spatřila jezírka a kaluže a bahno - jenže na brždění z té závratné rychlosti bylo už moc pozdě. Místo toho jsem se odrazila, přeletěla kaluž přímo přede mnou a dopadla na ostrůvek za ní, který byl naštěstí dost pevný, aby mě udržel. A protože to napoprvé vyšlo, neviděla jsem důvod, proč teď zastavovat - byla to sranda! Bláto cákalo na všechny strany, když jsem se hnala močály, chvílemi se do něj bořila až po břicho a chvílemi zase nabyla štěstí a přeskakovala sem a tam mezi pevnými ostrůvky a cítila se jako superhrdina. A tak jsem chvílemi skákala a chvílemi se plácala v bahně a postupně překonala celé močálovité území.

//Zubří vysočina přes Říční eso

Oči se mi rozzářily, když z vlka vypadlo moudro o životě. "To se mi líbí," zazubila jsem se. Však přesně takhle to bylo! Ne, že bych toho o životě zase tak moc věděla, ale chápete. Pěkně to se mnou zarezonovalo. To se nedalo říct o mé poznámce na Života, která Kessela v první chvíli viditelně pěkně zaskočila a vyvedla z míry. Nejspíš jsem se ale se svým odhadem příliš netrefila. "Jo takhle," pokývla jsem hlavou chápavě, ačkoliv bych lhala, kdybych se snažila tvrdit, že tomu rozumím. Nerozuměla. Nedokázala jsem si to vůbec představit. Zásadní ovšem byla jedna věc, kterou jsem si z tohohle odnesla. Život hodný, Smrt mrcha. Ale uplatitelná. Takže pohoda. "No, děkuju za informace," zamávala jsem ocasem, vážně jsem byla tomuhle dědulovi vděčná, že mě trochu uvedl do zdejšího dění. "Určitě je využiju."
Brzy mi ale skála, na které jsme seděli, byla poněkud malá... a všechno ostatní vypadalo velice lákavě. Sdělila jsem tuto skutečnost Kesselovi, který to dle očekávání přijal chápavě, nicméně jsem na chvíli v jeho pohledu zachytila cosi, co tam předtím nebylo. Lehce jsem naklonila hlavu do strany, ale když se na mě opět podíval, bylo to pryč. Možná se mi to jen zdálo. "Hele, co ty víš, třeba by to byla sranda - na chrmlajícího starce jsi vážně fajn," popíchla jsem vlka lehce se šibalským úsměvem, ale bylo jasné, že už se rozhodl, což jeho další slova jen potvrdila. "Nojo, chápu," přikývla jsem. "Tak se měj. Ráda jsem tě poznala," řekla jsem mu upřímně a seskočila na jeden z níže položených kamenů. Pak jsem se ještě ohlédla přes rameno. "To doufám," zasmála jsem se. "Jestli ne, tak si tě najdu, tomu věř!" odhalila jsem špičky zubů v úsměvu a naposledy máchla oháňkou. "No, tak tedy ahoj," pozdravila jsem Kessela a vydala se za nepoznaným s novým nábojem v těle.

//Mahar přes Midiam

Lehce mi poskočilo srdce, když mi Kessel potvrdil, že Sarumenská smečka pořád ještě existuje. "Bezva," přikývla jsem spokojeně - dokonce mi i naznačil směr, kterým se případně vydat. Nemínila jsem se tam hnát hned, ale rozhodně jsem si to přidala do seznamu budoucích plánů. Bylo potřeba tuhle novou zemi pořádně prozkoumat. Včetně smeček. Ta Sarumenská mohla být dobrý začátek, i když jsem chtěla navštívit všechny. Kromě té naší jsem se s žádnou smečkou ještě nepotkala, tudíž jsem na ně byla dost zvědavá.
Ukázalo se, že Kessel se s tátou neznal. "No, co se dá dělat," pokrčila jsem rameny. "To už by musela bejt až moc velká náhoda, což?" Vypadalo to jako pořádně velká krajina, i kdybych ignorovala fakt, že se tu ti dva mohli nacházet ve zcela odlišné časy. To už se ale náš hovor stočil k bohům. Nezdálo se, že by mi starouš zrovna dvakrát žral moji hru na neviňátko. Nojo. Nijak zvlášť jsem se nesnažila zahrát neprokouknutelné divadlo... ani jsem v tom nikdy nebyla moc dobrá. Vždycky jsem se prozradila. "No to počkej, počkej," zarazila jsem vlka, když spustil cosi o tom, že by se taky mohlo stát, že se u Života zaseknu napořád. "Magická esence, to zní teda zatraceně podezřele. Předpokládám, že jste se v tom trochu pošťourali, ne? Abyste se přesvědčili, že jeden z vašich vrchních bohů není nějakej úchyl nebo tak něco?" Že se odtamtud těžko odchází, to mohlo znamenat prakticky cokoliv. Nicméně se nedalo říct, že by mě takováhle hrozba odrazovala. Jestli Život prováděl nějaké nekalosti, pak jsem tomu chtěla přijít na kloub. A jestli ne... tak tím líp, no ne? Smrt na druhou stranu tak podezřele nezněla. Teda, nechápejte mě špatně. Nezněla ani příjemně, ale aspoň bylo od začátku jasné, že asi nebude zrovna supr kámoška. Jenže nebyla ani bez slabiny. Ušklíbla jsem se. "Úplatky, úplatky. Jasný. Beru na vědomí," přikývla jsem a zapsala si za uši, že bych tedy měla nejdřív splašit nějaké ty blýskavé věcičky. Kessel toho o zdejších poměrech věděl fakt hodně a to bylo rozhodně fajn.
Ze všeho toho hovoření o smečkách, bozích a tak vůbec na mě začala přicházet čím dál větší touha jít a trochu toho zdejšího světa taky poznat. Jakkoliv hezký odtud byl výhled a jakkoliv příjemně se tu sedělo. Krátce jsem se protáhla a přešlápla. "Ne, že bych se nudila, ale celkem bych ráda okusila trochu té zdejší magie na vlastní kůži," přiznala jsem Kesselovi a přejela ho pohledem. "Co ty? Chceš jít se mnou? Nebo tě tu mám zanechat? A když to udělám, budeš v pohodě?" zajímala jsem se a zlehka se pousmála.

"Hm. Takže buď extrém nebo extrém, jo?" zastřihala jsem ušima, když mi Kessel sdělil, že místní události byly buď velmi nevzrušující či naopak pořádný brutál. "Takže drsný kraj, ha? Hezký. To se mi líbí." Zazubila jsem se, už předem natěšená na všechna dobrodružství, co tu nepochybně čekají, pak jsem ale stočila pohled k černému mraku dýmu a pomyslela si, že zrovna tohle se mi až tak nelíbí. Možná, kdyby to tak strašně nezalézalo do čenichu a nedráždilo v krku... ale co. Budu si tím kazit den? Rozhodně ne. Třeba i přijdu na to, jak se toho zbavit. Zahájit svůj pobyt tady jako hrdinka, to by bylo aspoň uvedení! Přešlápla jsem, jak ve mně vzrůstala touha jít se na to podívat trochu víc zblízka. Ještě chvíli jsem ale chtěla zůstat s Kesselem. Sice se už nezdálo, že by měl každou chvíli padnout, ani nevypadal, že by měl v úmyslu se jít zase topit či se vrhat z téhle čupr skalky, ale co kdyby náhodou. Krom toho - i on měl otázky.
"Jop, žil," přikývla jsem a zavlnila ocasem. "Před pár zimami. V Sarumenské smečce - ta určitě ještě existuje, žejo?" naklonila jsem s očekáváním hlavu ke straně. Jestli existovala, ráda bych se tam časem taky skočila podívat. "Sallaré," odpověděla jsem na jeho druhou otázku a zkoumavě začala ve vlkově tváři hledat stopu poznání. "Znáte se?" Z naší krátké známosti jsem soudila, že by Kessel mohl být někdo, s kým by si táta rozuměl.
Zdálo se, že místní božstva byla opravdická a skutečná, a víc než to - že byla opravdu tak pohádkově mocná. "Tak to je hustý," přikývla jsem uznale. "To bych je měla co nejdřív omrknout," začala jsem si to hned malovat, ale hned vzápětí přišlo varování. "Zahrávat? Pf. To by mně nikdy nenapadlo," mávla jsem dramaticky tlapou a potlačila úšklebek."Jen bych je šla pozdravit, chápeš. Podívat se. Spořádaně. Nezahrávat si." Nasadila jsem výraz největšího neviňátka, co neumělo do pěti napočítat. Zahrávat si, já? To určitě ne.

Těžko jsem dokázala uvěřit svým uším, ovšem Kessel se zdál být celkem důvěryhodným vlkem, tudíž jsem asi neměla mnoho důvodů k opravdovým pochybám. Tohle tedy byla Gallirea, ten kraj, který mi momentálně ležel u nohou a tvářil se na první pohled celkem nevinně, pomineme-li kouřový opar. Věděla jsem ale, že se tu musí skrývat spousta podivných tajemství. Už jsem se třásla na jejich odhalování. Ještě chvíli to ale muselo posečkat.
Obrátila jsem se od toho výhledu zpět ke Kesselovi s očima doslova jiskřícíma nadšením. Pořád bych asi byla radši, kdyby se Kessel div že neodrovnal, když mě sem táhl, ale... v jednom měl pravdu. "No... jo. Je to tak lepší," zazubila jsem se a zahleděla se směrem, kde krajina mizela v kouřové cloně. "Tady odtud to vypadá mnohem víc jako problém," prohodila jsem a lehce se zamračila. Chystal se snad čoud spolknout celou zemi, sotva jsem do ní vkročila? "Ale v zemi zázraků je trocha kouře jen taková menší nepříjemnost, ne?" usoudila jsem, ačkoliv to jako menší nepříjemnost moc nevypadalo. Nechtěla jsem si ale kazit náladu.
Kessel mi sdělil, že tu dříve žil a po nějakém čase pryč se rozhodl zase vrátit. "Já o nich slyšela leccos," zastřihala jsem ušima. "Můj táta tady nějakou dobu pobýval, takže mi toho o Smrti a Životu pověděl celkem dost. I když si nemyslím, že se s nimi někdy potkal osobně," pokrčila jsem rameny. To mě vždycky pěkně štvalo - nikdy se nechtěl přesvědčit, že to, co slyšel, nejsou jen povídačky? Já to měla tedy rozhodně v plánu, jen co to tady trochu očíhnu. "Ty jsi se s nimi potkal? Jsou fakt tak mocní?"

//Propadlina

Šplhala jsem po nerovné stezce za Kesselem a upřímně zatoužila vlka proplesknout. Tak já se namáhám, abych ho vykopala z té ledové řeky, a on se hned vzápětí jde přizabít nějak jinak! Na moje volání však vlk vůbec nereagoval, ba jako by naprosto ohluchnul. I já jsem se tedy rozhodla šetřit dechem na ten výšlap - však mu to můžu vytmavit nahoře! Pokud tam tedy doleze, ovšem...
Kessel byl však zřejmě z tužšího těsta, než se mohlo zdát, protože se opravdu zdárně vyškrábal na vrcholek skály, načež se dlouze rozkašlal. "To máš z toho," utrousila jsem podmračeně, když jsem stanula vedle něj. Nejspíš jsem neměla pražádné právo kohokoliv soudit za umíněnost, neb jsem sama měla palici tvrdou jako beran, ale Kesselovy sebedestrukční choutky mě celkem žraly. "Už mi vysvětlíš, o co tady vlastně jde?" chtěla jsem znát nějaké vysvětlení, pokud nějaké rozumné vůbec existovalo.
Vlk se místo vysvětlování vydal blíž k okraji skály, na kterou jsme vylezli. Proti vlastní vůli ve mně opět převládla zvědavost a zamířila jsem za ním, místo toho, abych mu pěkně vyčinila jako nezvedenému vlčeti. Pohlédla jsem do krajiny. Výhled odtud byl opravdu krásný, to se muselo nechat, louky, lesy a vodní plochy tu byly jako na dlani, i přes přítomnost toho záhadného dýmu. Pořád mi to ale nedávalo zrovna moc smysl. Otočila jsem se na Kessela s patřičně zblbým významem. "Evidentně mi něco uniká," nakrčila jsem čelo. A nakrčené zůstalo, i když vlk nakonec promluvil. "Co? Ne. Fakt? Ne." Na tváři se mi vystřídal úžas i pochyby. "Fakt?" ujistila jsem se ještě jednou, když jsem tu informaci konečně trochu vstřebala. "To... to není možný!" vypískla jsem nakonec, když jsem na Kesselově tváři nenacházela jakýkoliv náznak toho, že si ze mě dělá blázny. Divoce jsem zavrtěla oháňkou a poskočila, div jsem se z vyhlídky nezřítila k jisté smrti. "Takže jsem ji fakt našla, jo? To je neuvěřitelný! Žiješ tu dlouho? Znáš místní bohy? A smečky? A..." Zarazila jsem se a lehce si odkašlala - možná by nebylo na škodu trochu zvolnit, než Kesselovi z přebytku otázek exploduje hlava. "A taky jsi mi to mohl říct už tam dole, aniž by sis musel vykašlávat plíce z těla. Jen tak jako pro pořádek," zazubila jsem se. Nemohla jsem se na něj zlobit, že má cit pro dramatický efekt.

//V. Galtavar

"Jó, sopku? Jako ohnivou horu? Fakt? To je drsný," pronesla jsem nadšeně a následovala Kesselův pohled k vysokému kopci na severu. Sopku jsem ještě nikdy neviděla - z téhle vzdálenosti ale nevypadala nijak moc zvláštně a původcem dýmu taky asi nebyla. Nacházela se totiž v dost špatném úhlu, aby něco takového zvládla. "Třeba prdla sopka někde jinde a teď se ten borčus z toho valí sem," napadlo mě. To by celkem vysvětlovalo, proč tu nikde nebyl oheň a taky proč toho čoudu bylo tolik. Neměla jsem zrovna rozsáhlé znalosti o sopkách, ale to, co jsem věděla, mi stačilo - když nějaká bouchne, je to pořádná šleha. Kessel vypadal, jako že mu to dělá starosti a já bych se tak možná taky měla tvářit, ovšem mně celá věc připadala spíš zajímavá než cokoliv jiného.
Naše kroky ovšem vedly jiným směrem, než za zdrojem dýmu. Momentálně třeba kolem obrovské ďoury v zemi. Natahovala jsem krk, jak jsem se snažila dohlédnout na dno, ale marně. "Tam tak zahučet..." zabručela jsem si spíš pro sebe, zatímco byl Kessel zaměstnán tvářením se zpitomněle poté, co jsem mu sdělila, co hledám. Potlačila jsem samolibý úsměv - věděla jsem, že ho to dostane! Napůl jsem doufala, že se bude vyptávat dál, ale on jen mlčel. Sklapla jsem tedy taky, ovšem pokukovala jsem po něm nyní jaksi roztržitěji. Co mu najednou přeplo? A aby toho nebylo málo, vlk najednou změnil směr. Jazyk mě svrběl otázkami, ale nadále jsem mlčela, zvědavá, co z toho vyleze. Až když se před námi zjevily kopce a skály, na které se Kessel začal okamžitě škrábat, třebaže nedokázal ani svižně kráčet, aniž by se nelámal kašlem, nevydržela jsem už mlčet. "Hele, počkej, supermane, nechceš trochu brzdit?" houkla jsem za vlkem, ale vypadalo to, že je tvrdohlavě odhodlán mi ukázat to svoje "něco", ať už to bylo cokoliv. "Ty ses snad úplně pomátnul?" vyštěkla jsem za ním znovu a chtě nechtě se začala škrábat do kopce za ním. "Jestli to s tebou sekne, tak tě odsud nikdy nedostanu, je ti to jasný?"

//Vyhlídka

//Mahtaë sever

Musela jsem poněkud krotit vášně, abych Kesselovi, který se sotva šoural, nezmizela za horizontem. Šili se mnou sice jako obvykle všichni čerti, ale na chvíli si museli dát voraz - jednou jsem se navezla do konání dobrého skutku, tak jsem holt nemohla jen tak vycouvat. Někdo by to mohl nazvat cvičením v trpělivosti, kterou jsem nikdy zrovna dvakrát neoplývala. Pro tuto chvíli jsem ale zatla zuby a zpomalila. Pro tuto chvíli.
Jak jsem se domnívala, ten divný čoud tu nebyl pořád - kdyby ano, pochybovala jsem, že by se tu někdo vůbec obtěžoval žít. "Nemáš tušení, odkud se to tu bere? Blafla vám tu nějaká step nebo něco? Ať už tady hoří cokoliv, je to asi fakt velký," teoretizovala jsem a div jsem si hlavu nevykroutila, jak jsem se ještě pořád rozhlížela po plamenech... ještě pořád bez úspěchu. Protože jsem čučela, kde co lítá, ušlo mi, že se Kessel kdesi zasekl a toho, že mi nejde po boku, jsem si všimla až po pár metrech. "Ha, krucinál, v tomhle jsem dost špatná," zasmála jsem se a zavrtěla nad tím hlavou, zatímco jsem čekala, až mě vlk zase dojde, přičemž se opět rozkašlal. "Hele, ber to hezky v klídku," zatvářila jsem se naoko přísně, ovšem prakticky vzápětí jsem se opět široce zazubila, neboť přišla řeč na to něco zvláštního, co jsem hledala. Opravdu jsem doufala, že se Kessel zeptá, neboť jsem o tom vážně ráda mluvila. "Vsadím se, že tu máte spoustu zvláštního," přikývla jsem, ačkoliv jsem v okolí prozatím nic zrovna výstředního nezahlédla, pominu-li ten čoud, "ale já se vydala na cestu za tou nejzvláštnější zemí, co vůbec existuje. Hledám kraj plný magie! Domov bohů! Dějiště zázraků! Zemi Gallirejskou!" začala jsem dramaticky vyjmenovávat a po očku sledovala výraz na Kesselově tváři - doufala jsem, že se přetaví do nevěřícného, možná i pochybovačného, zkrátka a dobře, doufala jsem, že ve vlkovi vzbudím údiv a povím mu o něčem, o čem ještě nikdy neslyšel. "Už jsi slyšel o takové zemi?" otázala jsem se raději, abych se ujistila, v očích plamínek očekávání.

//Propadlina

Zasmála jsem se, když mi Kessel slíbil, že bude pouhým nudným starcem. Normálně bych taková slova neslyšela moc ráda, ale v momentální situaci byla rozhodně lepší, než ta druhá alternativa. Krom toho jsem si nemyslela, že by s ním měla být zrovna nuda, i bez divadýlka. "Že by v tobě číhal herecký talent? No, možná později," zazubila jsem se. Ten vlk byl celkem sympaťák, teď, když se trošku sebral. Aspoň jsem nemusela litovat toho, že jsem ho přiměla vylézt z té řeky. Kdyby se z něj vyklubal namyšlený machýrek, vždycky bych ho mohla strčit zpátky, žejo. Takových zas taková škoda nebyla. Ale nevyklubal a já byla ráda. Po příjemné společnosti jsem už zoufale toužila.
Poušklíbla jsem se, když se Kessel zatvářil na oko zraněně mou poznámkou a pak se uchechtla, když prohlásil, že je v dobrých tlapách. "No... to se ještě teprve ukáže, bacha, abys to nezakřiknul," poznamenala jsem a zadoufala, že se z toho jeho nachlazení nevyklube nic horšího. Sotva jsem se dokázala postarat sama o sebe, nebyla jsem zrovna přesvědčená, že bych mu svedla pomoct, kdyby se mu nějak výrazněji přitížilo.
Jak jsem předpokládala a doufala, Kessel byl místní a o nějakém místě k ukrytí věděl, ačkoliv to dle jeho slov bylo nějaký ten kousek cesty. "Nu, tak to abychom vyrazili," zastřihala jsem ušima - jestli vlk čekal, že mě odradí dlouhá vycházka, tak se tedy pěkně pletl. "Veďte nás, kapitáne!" zvolala jsem a teatrálně zasalutovala přední tlapou, načež jsem pěkně zčerstva vykročila kupředu, prakticky okamžitě nechávajíc Kessela za zády. Hned jsem se teda zase zarazila. "Nojo, jasný," zasmála jsem se, když mi došlo, že to takhle asi nepůjde. "Už tam hážu zpátečku," couvla jsem, abych srovnala krok s Kesselovou šnečí chůzí a přiměla jsem své tlapy, které by se nejradši hnaly napřed, aby se chovaly slušně a kráčely hezky zvolna.
"Říkala jsem, že se tu nevyznám," poopravila jsem Kesselovo tvrzení s lišáckým úsměvem. "Ale zdejší fakticky nejsem," přiznala jsem vzápětí. Pak jsem pokrčila rameny. "No, to záleží. Máte to tu celkem hezký, ne že ne, aspoň to, co jsem prozatím viděla. Až na ten smrad teda," nakrčila jsem čenich k zataženým nebesům, "i když hádám, že ten tady asi není furt, co? Každopádně... zas tak dlouho se tu asi nezdržím. Hledám totiž něco fakt zvláštního," naklonila jsem se k vlkovi spiklenecky s jiskřičkami vzrušení v očích. Schválně, jak bude valit oči, až mu povím o té magické zemi, za jejímž nalezením jsem se vydala!

//Východní Galtavar