Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Hm. Takže buď extrém nebo extrém, jo?" zastřihala jsem ušima, když mi Kessel sdělil, že místní události byly buď velmi nevzrušující či naopak pořádný brutál. "Takže drsný kraj, ha? Hezký. To se mi líbí." Zazubila jsem se, už předem natěšená na všechna dobrodružství, co tu nepochybně čekají, pak jsem ale stočila pohled k černému mraku dýmu a pomyslela si, že zrovna tohle se mi až tak nelíbí. Možná, kdyby to tak strašně nezalézalo do čenichu a nedráždilo v krku... ale co. Budu si tím kazit den? Rozhodně ne. Třeba i přijdu na to, jak se toho zbavit. Zahájit svůj pobyt tady jako hrdinka, to by bylo aspoň uvedení! Přešlápla jsem, jak ve mně vzrůstala touha jít se na to podívat trochu víc zblízka. Ještě chvíli jsem ale chtěla zůstat s Kesselem. Sice se už nezdálo, že by měl každou chvíli padnout, ani nevypadal, že by měl v úmyslu se jít zase topit či se vrhat z téhle čupr skalky, ale co kdyby náhodou. Krom toho - i on měl otázky.
"Jop, žil," přikývla jsem a zavlnila ocasem. "Před pár zimami. V Sarumenské smečce - ta určitě ještě existuje, žejo?" naklonila jsem s očekáváním hlavu ke straně. Jestli existovala, ráda bych se tam časem taky skočila podívat. "Sallaré," odpověděla jsem na jeho druhou otázku a zkoumavě začala ve vlkově tváři hledat stopu poznání. "Znáte se?" Z naší krátké známosti jsem soudila, že by Kessel mohl být někdo, s kým by si táta rozuměl.
Zdálo se, že místní božstva byla opravdická a skutečná, a víc než to - že byla opravdu tak pohádkově mocná. "Tak to je hustý," přikývla jsem uznale. "To bych je měla co nejdřív omrknout," začala jsem si to hned malovat, ale hned vzápětí přišlo varování. "Zahrávat? Pf. To by mně nikdy nenapadlo," mávla jsem dramaticky tlapou a potlačila úšklebek."Jen bych je šla pozdravit, chápeš. Podívat se. Spořádaně. Nezahrávat si." Nasadila jsem výraz největšího neviňátka, co neumělo do pěti napočítat. Zahrávat si, já? To určitě ne.

Těžko jsem dokázala uvěřit svým uším, ovšem Kessel se zdál být celkem důvěryhodným vlkem, tudíž jsem asi neměla mnoho důvodů k opravdovým pochybám. Tohle tedy byla Gallirea, ten kraj, který mi momentálně ležel u nohou a tvářil se na první pohled celkem nevinně, pomineme-li kouřový opar. Věděla jsem ale, že se tu musí skrývat spousta podivných tajemství. Už jsem se třásla na jejich odhalování. Ještě chvíli to ale muselo posečkat.
Obrátila jsem se od toho výhledu zpět ke Kesselovi s očima doslova jiskřícíma nadšením. Pořád bych asi byla radši, kdyby se Kessel div že neodrovnal, když mě sem táhl, ale... v jednom měl pravdu. "No... jo. Je to tak lepší," zazubila jsem se a zahleděla se směrem, kde krajina mizela v kouřové cloně. "Tady odtud to vypadá mnohem víc jako problém," prohodila jsem a lehce se zamračila. Chystal se snad čoud spolknout celou zemi, sotva jsem do ní vkročila? "Ale v zemi zázraků je trocha kouře jen taková menší nepříjemnost, ne?" usoudila jsem, ačkoliv to jako menší nepříjemnost moc nevypadalo. Nechtěla jsem si ale kazit náladu.
Kessel mi sdělil, že tu dříve žil a po nějakém čase pryč se rozhodl zase vrátit. "Já o nich slyšela leccos," zastřihala jsem ušima. "Můj táta tady nějakou dobu pobýval, takže mi toho o Smrti a Životu pověděl celkem dost. I když si nemyslím, že se s nimi někdy potkal osobně," pokrčila jsem rameny. To mě vždycky pěkně štvalo - nikdy se nechtěl přesvědčit, že to, co slyšel, nejsou jen povídačky? Já to měla tedy rozhodně v plánu, jen co to tady trochu očíhnu. "Ty jsi se s nimi potkal? Jsou fakt tak mocní?"

//Propadlina

Šplhala jsem po nerovné stezce za Kesselem a upřímně zatoužila vlka proplesknout. Tak já se namáhám, abych ho vykopala z té ledové řeky, a on se hned vzápětí jde přizabít nějak jinak! Na moje volání však vlk vůbec nereagoval, ba jako by naprosto ohluchnul. I já jsem se tedy rozhodla šetřit dechem na ten výšlap - však mu to můžu vytmavit nahoře! Pokud tam tedy doleze, ovšem...
Kessel byl však zřejmě z tužšího těsta, než se mohlo zdát, protože se opravdu zdárně vyškrábal na vrcholek skály, načež se dlouze rozkašlal. "To máš z toho," utrousila jsem podmračeně, když jsem stanula vedle něj. Nejspíš jsem neměla pražádné právo kohokoliv soudit za umíněnost, neb jsem sama měla palici tvrdou jako beran, ale Kesselovy sebedestrukční choutky mě celkem žraly. "Už mi vysvětlíš, o co tady vlastně jde?" chtěla jsem znát nějaké vysvětlení, pokud nějaké rozumné vůbec existovalo.
Vlk se místo vysvětlování vydal blíž k okraji skály, na kterou jsme vylezli. Proti vlastní vůli ve mně opět převládla zvědavost a zamířila jsem za ním, místo toho, abych mu pěkně vyčinila jako nezvedenému vlčeti. Pohlédla jsem do krajiny. Výhled odtud byl opravdu krásný, to se muselo nechat, louky, lesy a vodní plochy tu byly jako na dlani, i přes přítomnost toho záhadného dýmu. Pořád mi to ale nedávalo zrovna moc smysl. Otočila jsem se na Kessela s patřičně zblbým významem. "Evidentně mi něco uniká," nakrčila jsem čelo. A nakrčené zůstalo, i když vlk nakonec promluvil. "Co? Ne. Fakt? Ne." Na tváři se mi vystřídal úžas i pochyby. "Fakt?" ujistila jsem se ještě jednou, když jsem tu informaci konečně trochu vstřebala. "To... to není možný!" vypískla jsem nakonec, když jsem na Kesselově tváři nenacházela jakýkoliv náznak toho, že si ze mě dělá blázny. Divoce jsem zavrtěla oháňkou a poskočila, div jsem se z vyhlídky nezřítila k jisté smrti. "Takže jsem ji fakt našla, jo? To je neuvěřitelný! Žiješ tu dlouho? Znáš místní bohy? A smečky? A..." Zarazila jsem se a lehce si odkašlala - možná by nebylo na škodu trochu zvolnit, než Kesselovi z přebytku otázek exploduje hlava. "A taky jsi mi to mohl říct už tam dole, aniž by sis musel vykašlávat plíce z těla. Jen tak jako pro pořádek," zazubila jsem se. Nemohla jsem se na něj zlobit, že má cit pro dramatický efekt.

//V. Galtavar

"Jó, sopku? Jako ohnivou horu? Fakt? To je drsný," pronesla jsem nadšeně a následovala Kesselův pohled k vysokému kopci na severu. Sopku jsem ještě nikdy neviděla - z téhle vzdálenosti ale nevypadala nijak moc zvláštně a původcem dýmu taky asi nebyla. Nacházela se totiž v dost špatném úhlu, aby něco takového zvládla. "Třeba prdla sopka někde jinde a teď se ten borčus z toho valí sem," napadlo mě. To by celkem vysvětlovalo, proč tu nikde nebyl oheň a taky proč toho čoudu bylo tolik. Neměla jsem zrovna rozsáhlé znalosti o sopkách, ale to, co jsem věděla, mi stačilo - když nějaká bouchne, je to pořádná šleha. Kessel vypadal, jako že mu to dělá starosti a já bych se tak možná taky měla tvářit, ovšem mně celá věc připadala spíš zajímavá než cokoliv jiného.
Naše kroky ovšem vedly jiným směrem, než za zdrojem dýmu. Momentálně třeba kolem obrovské ďoury v zemi. Natahovala jsem krk, jak jsem se snažila dohlédnout na dno, ale marně. "Tam tak zahučet..." zabručela jsem si spíš pro sebe, zatímco byl Kessel zaměstnán tvářením se zpitomněle poté, co jsem mu sdělila, co hledám. Potlačila jsem samolibý úsměv - věděla jsem, že ho to dostane! Napůl jsem doufala, že se bude vyptávat dál, ale on jen mlčel. Sklapla jsem tedy taky, ovšem pokukovala jsem po něm nyní jaksi roztržitěji. Co mu najednou přeplo? A aby toho nebylo málo, vlk najednou změnil směr. Jazyk mě svrběl otázkami, ale nadále jsem mlčela, zvědavá, co z toho vyleze. Až když se před námi zjevily kopce a skály, na které se Kessel začal okamžitě škrábat, třebaže nedokázal ani svižně kráčet, aniž by se nelámal kašlem, nevydržela jsem už mlčet. "Hele, počkej, supermane, nechceš trochu brzdit?" houkla jsem za vlkem, ale vypadalo to, že je tvrdohlavě odhodlán mi ukázat to svoje "něco", ať už to bylo cokoliv. "Ty ses snad úplně pomátnul?" vyštěkla jsem za ním znovu a chtě nechtě se začala škrábat do kopce za ním. "Jestli to s tebou sekne, tak tě odsud nikdy nedostanu, je ti to jasný?"

//Vyhlídka

//Mahtaë sever

Musela jsem poněkud krotit vášně, abych Kesselovi, který se sotva šoural, nezmizela za horizontem. Šili se mnou sice jako obvykle všichni čerti, ale na chvíli si museli dát voraz - jednou jsem se navezla do konání dobrého skutku, tak jsem holt nemohla jen tak vycouvat. Někdo by to mohl nazvat cvičením v trpělivosti, kterou jsem nikdy zrovna dvakrát neoplývala. Pro tuto chvíli jsem ale zatla zuby a zpomalila. Pro tuto chvíli.
Jak jsem se domnívala, ten divný čoud tu nebyl pořád - kdyby ano, pochybovala jsem, že by se tu někdo vůbec obtěžoval žít. "Nemáš tušení, odkud se to tu bere? Blafla vám tu nějaká step nebo něco? Ať už tady hoří cokoliv, je to asi fakt velký," teoretizovala jsem a div jsem si hlavu nevykroutila, jak jsem se ještě pořád rozhlížela po plamenech... ještě pořád bez úspěchu. Protože jsem čučela, kde co lítá, ušlo mi, že se Kessel kdesi zasekl a toho, že mi nejde po boku, jsem si všimla až po pár metrech. "Ha, krucinál, v tomhle jsem dost špatná," zasmála jsem se a zavrtěla nad tím hlavou, zatímco jsem čekala, až mě vlk zase dojde, přičemž se opět rozkašlal. "Hele, ber to hezky v klídku," zatvářila jsem se naoko přísně, ovšem prakticky vzápětí jsem se opět široce zazubila, neboť přišla řeč na to něco zvláštního, co jsem hledala. Opravdu jsem doufala, že se Kessel zeptá, neboť jsem o tom vážně ráda mluvila. "Vsadím se, že tu máte spoustu zvláštního," přikývla jsem, ačkoliv jsem v okolí prozatím nic zrovna výstředního nezahlédla, pominu-li ten čoud, "ale já se vydala na cestu za tou nejzvláštnější zemí, co vůbec existuje. Hledám kraj plný magie! Domov bohů! Dějiště zázraků! Zemi Gallirejskou!" začala jsem dramaticky vyjmenovávat a po očku sledovala výraz na Kesselově tváři - doufala jsem, že se přetaví do nevěřícného, možná i pochybovačného, zkrátka a dobře, doufala jsem, že ve vlkovi vzbudím údiv a povím mu o něčem, o čem ještě nikdy neslyšel. "Už jsi slyšel o takové zemi?" otázala jsem se raději, abych se ujistila, v očích plamínek očekávání.

//Propadlina

Zasmála jsem se, když mi Kessel slíbil, že bude pouhým nudným starcem. Normálně bych taková slova neslyšela moc ráda, ale v momentální situaci byla rozhodně lepší, než ta druhá alternativa. Krom toho jsem si nemyslela, že by s ním měla být zrovna nuda, i bez divadýlka. "Že by v tobě číhal herecký talent? No, možná později," zazubila jsem se. Ten vlk byl celkem sympaťák, teď, když se trošku sebral. Aspoň jsem nemusela litovat toho, že jsem ho přiměla vylézt z té řeky. Kdyby se z něj vyklubal namyšlený machýrek, vždycky bych ho mohla strčit zpátky, žejo. Takových zas taková škoda nebyla. Ale nevyklubal a já byla ráda. Po příjemné společnosti jsem už zoufale toužila.
Poušklíbla jsem se, když se Kessel zatvářil na oko zraněně mou poznámkou a pak se uchechtla, když prohlásil, že je v dobrých tlapách. "No... to se ještě teprve ukáže, bacha, abys to nezakřiknul," poznamenala jsem a zadoufala, že se z toho jeho nachlazení nevyklube nic horšího. Sotva jsem se dokázala postarat sama o sebe, nebyla jsem zrovna přesvědčená, že bych mu svedla pomoct, kdyby se mu nějak výrazněji přitížilo.
Jak jsem předpokládala a doufala, Kessel byl místní a o nějakém místě k ukrytí věděl, ačkoliv to dle jeho slov bylo nějaký ten kousek cesty. "Nu, tak to abychom vyrazili," zastřihala jsem ušima - jestli vlk čekal, že mě odradí dlouhá vycházka, tak se tedy pěkně pletl. "Veďte nás, kapitáne!" zvolala jsem a teatrálně zasalutovala přední tlapou, načež jsem pěkně zčerstva vykročila kupředu, prakticky okamžitě nechávajíc Kessela za zády. Hned jsem se teda zase zarazila. "Nojo, jasný," zasmála jsem se, když mi došlo, že to takhle asi nepůjde. "Už tam hážu zpátečku," couvla jsem, abych srovnala krok s Kesselovou šnečí chůzí a přiměla jsem své tlapy, které by se nejradši hnaly napřed, aby se chovaly slušně a kráčely hezky zvolna.
"Říkala jsem, že se tu nevyznám," poopravila jsem Kesselovo tvrzení s lišáckým úsměvem. "Ale zdejší fakticky nejsem," přiznala jsem vzápětí. Pak jsem pokrčila rameny. "No, to záleží. Máte to tu celkem hezký, ne že ne, aspoň to, co jsem prozatím viděla. Až na ten smrad teda," nakrčila jsem čenich k zataženým nebesům, "i když hádám, že ten tady asi není furt, co? Každopádně... zas tak dlouho se tu asi nezdržím. Hledám totiž něco fakt zvláštního," naklonila jsem se k vlkovi spiklenecky s jiskřičkami vzrušení v očích. Schválně, jak bude valit oči, až mu povím o té magické zemi, za jejímž nalezením jsem se vydala!

//Východní Galtavar

Když se mu na tváři objevil úsměv, který budil o dost větší důvěru v jeho pravost, celkem jsem si oddechla - nebyla jsem totiž dosud zcela přesvědčena o tom, že se vlk každou chvíli nesebere a nepůjde si sednout zpátky do vody, případně se nerozhodne utopit se tentokrát důkladněji. Ale nestalo se. "Hele, tak zlý to zas nebude, dokážu si z fleku vymyslet pět mnohem nudnějších plánů," zazubila jsem se. "Hlavně se to nesnaž dělat zajímavější nějakým náhlym kolapsem nebo tak něco. Nemusí být všechno zas takový vzrůšo." Možná bych o tom radši neměla vtipkovat, abych to nepřivolala, co bych dělala pak, to jsem si tedy nedokázala představit. I Kessel náhle bral celou situaci s kapkou nadsázky, což bylo rozhodně fajn, i když mě trochu žralo, že mi asi nebylo souzeno dozvědět se, proč v té řece vůbec vysedával. Ach, ta zvědavost, metla vlčstva... na druhou stranu, kdybych nebyla zvědavá, mohla bych klidně být jedním z těch necitelných tvorů a to zrovna nebylo moje životní přání. "To teda nevyšlo. Popřála bych ti do příště víc štěstí, ale... nepopřeju," ušklíbla jsem se a vzápětí se lehce zamračila, když se Kesselova hrdla začal drát další kašel. Nejrozumnější by asi bylo dostat vlka na nějaké suché a teplé místo, což hned vzápětí taky sám navrhl. Vzdoru se zřejmě vzdal - představovala jsem si, že to bylo kvůli auře autority, co ze mně určitě vyzařovala. "Jasně, že na ní trvám, jinak bych tu dávno netrčela. Úkryt najdem, všechno bude ťip-ťop," přikývla jsem a vyskočila na nohy. Rozhlédla jsem se kolem, ale nebyla jsem si tak úplně jistá, kde s hledáním najít - asi by nebylo vhodné tu s promrzlým starochem naslepo bloumat moc dlouho. Byla jsem víc než připravena vyrazit, jediná věc, co mi v tom bránila, byla, že jsem neměla šajnu, kudy. "Hm, jseš zdejší? Nevíš o nějakém vhodném místě? Já se tady nevyznám." Kraj, co mě obklopoval byl naprosto neznámý, což bylo obyčejně vzrušující, momentálně ale zatraceně nepraktické. Ale nic neřešitelného! Navíc tu byla naděje, že se tu Kessel vyzná líp, než já, a někam nás nasměruje.

Vlk se nakonec přece jen vydrápal na břeh, ale nezdál se být v pořádku. Aspoň už neseděl v tom ledovém proudu. Jeho omluva se nicméně vytratila do nehezkého zachraptění a já se při tom zvuku útrpně zašklebila - jo, tak to teda fakt neznělo moc dobře. Na jeho díky jsem jen lehce pohodila rameny. Zas tak moc jsem toho neudělala. "Ále. To nestojí za řeč. Tak by to snad mělo být, ne? Jednou pomůžu někomu já, příště zase někdo mě," pronesla jsem automaticky moudro, které jsem slýchala od táty. Ne, že by to tak na světě vždycky chodilo, i když by to nepochybně bylo hezké. Nebyla jsem sama zrovna svatá, ale určitě jsem nebyla vychovaná tak, abych se otočila zády k někomu v nesnázích, což tenhle vlk nepochybně byl. Pořád ještě tu seděl jako zmoklé kuře s nacucaným kožichem a já fakt nevěděla, co si s ním počnu, pokud se nedá trošku do kupy.
Možná to nakonec ale nemuselo být tak hrozné - zdálo se, že se začal z toho svého omámení probírat. A dokonce mi sdělil svoje jméno. Tak Kessel. "Sinéad," sdělila jsem mu na oplátku to svoje a lehce se zamračila, když se mu z hrdla vydral další kašel. No to je výborný. Kapičky vody z vlkova kožichu se konečně rozlétly na všechny strany a v mírně zahřátem vzduchu a lehkém vánku, který se příhodně zvedl, se aspoň neklepal jako osika. Ovšem řečmi o tom, že je všechno v pořádku, mohl jít oblbovat někoho jiného. Možná jsem se narodila v noci, ale nebylo to včera v noci. "Tak v pořádku," zopakovala jsem po něm pochybovačně. "Tomu se mi, bez urážky, dost blbě věří. Slyšel ses, jak chrchláš? Kdoví, co sis to uhnal." V sedě jsem se narovnala a zaryla tlapy pevně do země, aby bylo jasné, že se nemíním hnout ani o píď. "Ah, no vida, jaké štěstí, že jsem zrovna neměla žádný plán. Takže teď jeden mám! A náhodou zahrnuje starost o jednoho pošetilého starce," zazubila jsem se krátce, ovšem hned vzápětí mi na čele vyvstala přísná vráska: "Nemám sice nejmenší šajnu, co tě dovedlo k tomu jít se proměnit v ledovou kostku do řeky, ale myslim, že by sis měl nechat pomoct. Fakt. Ten tvůj chraplák nezněl hezky, fakt že ne."

S každou další vteřinou se zdálo jasnější, že s tím vlkem je cosi zatraceně v nepořádku. Trvalo mu pěkně dlouho, než na mě vůbec nasměroval svůj pohled poté, co jsem ho pozdravila, a i potom na mě hleděl, jako by mu nebylo zcela jasné, na co se to vlastně kouká a co by měl dělat. Vracela jsem mu pohled zpět, víc zmatený než cokoliv jiného. Vlk vypadal vážně mimo a to, že seděl v ledové řece, jako by nic, taky asi nevěstilo nic dobrého. Zapomněla jsem pro tuto chvíli, že jsem chtěla jít hledat zdroj kouřového smradu. Mohla jsem tu, pravda, postaršího vlka ponechat jeho osudu, ať se topí, mrazí, nebo co to tu vlastně provádí, ale jaksi jsem na to neměla srdce. Vypadal uboze.
Nakonec se mu na tváři vykreslil úsměv a zahleděl se opravdu na mě, ne skrze mě. Dokonce se dal do pohybu, naštěstí tím správným směrem, totiž na břeh, a ne do nějakého silnějšího proudu, který by ho odnesl kdoví kam. To se mi ulevilo. Nijak zvlášť jsem netoužila po tom tahat dědouše někde z peřejí. Trochu mi svitla naděje, že se snad probral z toho podivného transu - však dokonce i promluvil - ale ta ze mně okamžitě opadla, když si kecl na zadek, aniž by projevil jakoukoliv snahu zbavit se ledové vody v kožichu a zachránit se před zápalem plic. "Šmarjá!" zvolala jsem zhrozeně, když jsem viděla, jak tam sebou plácnul, provazy vody crčící z kožichu, a přiskočila jsem k němu o něco blíž. "Starouši, prober se trošku!" zamávala jsem mu tlapou před tváří."Aspoň se otřepej, notak, takhle tady přece nemůžeš bejt," pobídla jsem ho. Snad abych ho ještě opečovávala! Vlastně jsem nevěděla, co dělat, ale bylo mi toho zmateného vlka moc líto na to, abych ho tady jen tak nechala. "Co je ti?" pokusila jsem se prostou otázkou rozlousknout onu nejspíš mnohem méně prostou záhadu a pak jsem se pohroužila do soustředěného mlčení, jak jsem se pokusila vzduch okolo nás aspoň o malinko ohřát. Nebylo to moc velké zlepšení a musela jsem si sednout, protože to bylo jako obvykle děsně náročný, ale třeba ho to aspoň trošku probere.

Nuž, aby se trochu zajela v novém místě bydliště, hlásím se se Sinéad :zigytea:

Přijato.
Herní:
1.
2. ✓
3. Ochutnat vodu z řeky Tenebrae a zažít strašidelný halušky (na 3 posty) .✓
4. Přesvědčovat někoho o tom, že je duch a pokusit se ho přesvědčit, aby jí pomohl osvobodit její duši. Minimálně 30 řádků.✓

Neherní:
1.
2.
3. Najít a nafotit venku 5 různých míst, která mi připomínají gallirejská území. Splnění: fotografie
4. Vyrobit podzimní věnec za použití přírodních materiálů a neseškvařit se přitom totálně tavící pistolí. Na věnci musí být něco s vlčí/gallireiskou tématikou. Splnění: Fotografie

//Náhorní plošina (přes Mahtaë jih)

Jak se to tak zrovna přitrefilo, můj zvolený směr "přímo za nosem" vedl k oné řece, kterou jsem předtím zahlédla. Nebylo to sice takový vzrůšo, jako kdybych našla tu obří vatru, která musela být zdrojem toho štiplavého pachu ve vzduchu, ale taky nebyla k zahození. Měla jsem už celkem žízeň. Sestoupila jsem předníma nohama mezi kameny v řece a pořádně se napila. Zvažovala jsem, že bych se i trochu vykoupala, pro jednou se taky zkulturnila jako "dáma" nebo co, ale pak jsem to zavrhla. Nebylo zase takové teplo, tím spíš, že se den nachyloval ke konci a navíc to vypadalo, že bude pršet. Krucinál, s takovouhle mi ten fajrák dřív uhasne, než ho vůbec najdu- Prudce jsem sebou škubla, když jsem pootočila hlavu mírně doprava a uvědomila si, že to, co jsem dosud považovala za velký balvan, na mě upírá tyrkysová kukadla. Tedy. Nezdálo se, že by je vlk upíral přímo na mě. Spíš tak nějak do prostoru.
Zůstala jsem stát pořád napůl ve vodě, jednu tlapu pozvednutou, a pomalu jsem tázavě naklonila hlavu ke straně. "Čau? Co tu nacvičuješ?" pozdravila jsem cizince zkusmo. Zvolna jsem se vysoukala zase zpátky na břeh, neboť mi tlapy ve studené vodě celkem rychle dřevěněly... a támhle starouš seděl přímo v proudu, jako by nic! Otužilec. Nebo cvok. "Ty v tý ledárně chytneš svoji smrt," otřásla jsem se, když už jsem pohled na něj nemohla vydržet. Však mně z něj úplně drkotaly zuby, jen jsem se na něj koukala, nebylo možný, že by mu to bylo příjemný! Vypadal, pravda, jaksi zdeptaně, ale jestli se snažil utopit, nešel na to zrovna dobře. Třeba by se dal ještě zachránit? Přešlápla jsem a čekala, jestli se vůbec dočkám nějaké reakce.

//Magický palouk přes Údolí morény

Heuréka, bingo, nebo jak se to vlastně říká. Zkrátka a dobře - zvítězila jsem a mou cenou byla možnost opět pohledět i na něco jiného, než na nikde nekončící zeď ze zelených stébel, tyčících se až nad mou hlavu. Tady teda byla taky převážně jenom tráva, ale aspoň se už tak sprostě nevytahovala až kdoví kam. "Díky bohům," zazubila jsem se spokojeně a vydala se přes tuto novou louku svižným klusem. Kochala jsem se pohledem na zcela všední věci, jako třeba uschlý křák nebo kus šutru, všechno to bylo tak osvěžující po té monotónní cestě, kdy jsem neviděla dál než na špičku svého čenichu. A taky jsem si tu konečně mohla pořádně protáhnout nohy, aniž by mě rostlinstvo za to fackovalo. Pořádně jsem natáhla krok a po chvíli přešla do plavného cvalu.
Byla bych snad i spokojená, kdyby nebylo dvou věcí. Za a, byla jsem tu pořád sama a už mi to začínalo trochu lézt na mozek. Tohle nicméně už vypadalo jako poněkud přívětivější krajina. Kolem se tyčily lesy a pokud jsem se nepletla, vpředu, ne moc daleko, se leskla stužka řeky. To by v tom byl čert, aby tady nežili vlci! Za b... ten smrad mě pořád šimral v čenichu. Začínalo to být otravné, na patře se mi z něj dělala hořká pachuť, která mi kazila jinak hezký, ačkoliv poněkud zamlžený večer. Pořád jsem se zvědavě rozhlížela, div jsem si hlavu nevyšroubovala z krku, ale neviděla jsem nic, co by hořelo. Možná to bylo někde za kopcem. Mohla bych se po tom poohlédnout - důkladně potlačovaná, ale nikdy úplně udušená pyromanská jiskřička v mojí duši poskočila při představě, že bychom se konečně podívaly na pořádné plameny. Bylo ale těžké určit, odkud pach kouře přichází. Zdál se být všudypřítomný. Takže to znamenalo jediné - přímo za nosem a doufat, že to bude ten správný směr!

//Mahtaë

//kdoví odkud

Jedna přední tlapa pomalu míjela druhou, pravidelně se střídaly a nezdálo se že, by je ta monotónní činnost nějak zvlášť nudila, což jsem jim rozhodně musela závidět. Kolem mě se totiž odvíjela pořád ta stejná krajina, pořád ta stejná vysoká tráva už kdoví kolik století. A co hůř, nikde ani živá duše! "Kdo by čekal, že uprostřed ničeho nikdo nebude chtít žít," pronesla jsem jen tak do vzduchu, abych si ověřila, že ještě pořád dokážu mluvit a že mě hlas neopustil nadobro za tu dobu, co jsem se mlčky šinula před nekonečný travinný prales. "Se jim asi nemůžu ani divit, co?" oslovila jsem neexistujícího společníka. "Tady by na sebe ani neviděli. Hotová džungle. Někdo by klidně mohl stát na metr ode mě a já bych o tom neměla ani ponětí," pozvedla jsem trochu hlas do vyzývavého tónu a s nadějí se zaposlouchala. Nikdo se ale neozval. "Pf," odfrkla jsem si a zrychlila. Někde to přece muselo končit, ne? Přišlo mi, že jsem otevřenou krajinu neviděla celé týdny. Možná měsíce. A společnost, tu jsem neměla roky. Tulácký život byl neskutečná zábava a vzrůšo. Užívala jsem si každý nový den, každý nový objev, každou novou tvář. Ovšem když přišlo na chvíle, jako byla tahle, kdy se úplně osamocení trmácíte nějakým extrémně otravným úsekem země, no... co si budem povídat. V takovéhle momenty bych dala nevím co za to být zpátky doma.
Navíc to tady tak divně smrdí. Byl to snad kouř? Našpicovala jsem uši a vytáhla krk co možná nejvýš, abych spatřila, odkud vychází. Marně. Na výšku zdejšího porostu jsem byla moc zakrslá. Nepamatuju se ale, kdy jsem naposled nějakou takovouhle prkotinu nechala, aby mě porazila. Rozběhla jsem se a vyskočila co možná nejvýš. Během té vteřinky, co se moje hlava vynořila ze zeleného moře, jsem ale nic zvláštního nezahlédla. Takže znova. Rozběh, skok. Rozběh, skok. Skákala jsem a rozhlížela se do všech světových stran, ale nespatřila jsem ani oheň, ani kouř. Zato jsem uviděla něco mnohem lepšího. Lesy! Stromy! Svět! "Země na obzoru!" ohlásila jsem nikomu a začala se probíjet skrze trávu s novým nadšením.

//Náhorní plošina přes Údolí morény