Příspěvky uživatele

< návrat zpět

///VVJ přes Kiërb

"Je fakt, že individua se asi najdou všude," usoudila jsem. Stejně jako se najdou i normální vlci nejspíš všude. Jen jeden musí občas trochu pohledat. Ale já měla zřejmě štěstí! "Jo, s tím mrňousem mohla být sranda. Škoda, že tam s nim seděl zrovna Mistr Bručoun. Mohly jsme ho naučit spoustě užitečných věcí," uchechtla jsem se jen při pomyšlení na to, jaké možnosti se v tom skrývaly. Žel, Iška nechtěla toho nudnýho strejce pokoušet a asi k tomu měla dobrý důvod, takže jsme zůstaly bez vlčete. Ale co. Nemohl to přece být jedinej usmrkanec pod zdejším začouzeným sluncem.
Našpicovala jsem uši v naději, že se dozvím něco víc o Asgaaru, ale v tu chvíli se Iskierka zastavila. Zabrzdila jsem taky a rozhlédla se, abych mohla spatřit to, na co mě má společnice upozorňovala. Ne, že by se to dalo dvakrát přehlédnout. Světlá vlčice se naparovala, jako by to tady snad celý osvobodila, navzdory tomu, že jí od tlamy visela slabomyslná slina a kožich měla zamuchlaný do opravdu podivného stylu. Dokonce si nesla i té půl oháňky šípkového trní, o kterém před krátkou chvílí mluvila Iskierka. Netušila jsem, že to je až tak doslovný, zdusila jsem smích, abych nás předčasně nevyzradila. Zdálo se totiž, že má Iška něco za lubem - a já byla rozhodně pro. Ač jsem netušila, co přesně to je.
Když šedá vlčice vytančila z úkrytu, byla jsem jí v patách a hned jsem se taky přitočila ke světlé cizince, která nám kráčela po posvátné půdě. Znovu jsem musela polykat smích, ale snad se mi povedlo zachovat jakž-takž vážnou tvář. "Doufám, že nehodláš narušovat... ehm, rovnováhu tohoto místa? To bychom si na tebe totiž musely došlápnout," přimhouřila jsem oči, jako bych snad věděla, o čem to vlastně mluvím. Iška mezitím učinila objev, že je Bílá zmáčená jako vodní krysa. Co ti místní měli s podzimním koupáním, to šlo fakt mimo mě. "Poslední dobou je to otužování ale celkem populární," nadhodila jsem. "Třeba je v tom nějaký trik." Zaměřila jsem zvědavý pohled do modrých očí cizinky: "Řekni - je v tom nějaký trik?"

//Erynij přes Z. Galtavar

Poklusem jsme se obě vydaly kupředu a nechaly žíhaného fouňu i s jeho potěrem za zády. Ať si tam třeba zkejsne, bručoun - my mířily vstříc zářnějším zítřkům! Aspoň v to jsem tedy doufala. Stěží se ale dalo představit, že by tomu mohlo být jinak, když vedle mě doslova zářila Iskierka. Já nejspíš zářila úplně stejně. Už dlouho jsem nenarazila na tak vybranou společnost! Ačkoliv to, co mi momentálně sdělovala, nebylo tak úplně potěšující. "Huh," zabručela jsem si pod vousy a na čele mi vyvstala vráska. "To je teda mizérie, krucinál. Asi jsem sem fakt přišla s až moc velkým očekáváním," potřásla jsem hlavou, ale ještě jsem neházela flintu do žita. To by mi Gallirea musela předvést něco víc, abych nad ní tak rychle zlomila hůl. "Ale třeba to fakt nebude tak zlý, hele! Jsou tady i normální týpci, třeba Kessel. Teda, takovejch jako on asi moc nebude, ale musej přece někde být i další, co jsou aspoň trochu normální, ne? Mi neříkej, že je to tady poskládaný výlučně z nudnejch nýmandů," zazubila jsem se s novou jiskrou optimismu. "To neni možný - přinejmenším jsme tady my dvě! Tím musíme vylepšovat nějaký celkový skóre."
Iška vzápětí pochválila radu, kterou jsem věnovala mladému vlčkovi. "Ráda bych to viděla - jestli mě ten chytrý chlapec poslechne, tak to bude asi solidní debakl," hýkla jsem smíchy při té představě... a pak se uchechtla ještě jednou nad tím zvukem, který před chvílí opustil moje hrdlo. "Borůvková smečka, hm?" zopakovala jsem si spíš jen tak pro sebe, protože bych vážně ráda získala přehled o zdejším obyvatelstvu, což zahrnovalo i smečky. Mínila jsem se někde časem usadit, ale na to nebyl žádný spěch.
"To mi tak zní, jako že má většina místních zaraženou v zadku nějakou osinu. Nebo možná klacek," zašklebila jsem se. "Třeba jen potřebujou v životě trochu vzrůša," zastřihala jsem ušima - a to by nemuselo být tak těžké jim dopřát. "Asgaar - o tom mluvil i ten žíhanej, žejo? Takže odtamtud pocházíš?" No... evidentně, tohle byla asi docela dementní otázka. "Je to někde blízko?" zakecala jsem raději rychle svůj předchozí dotaz. A vlastně mě to i reálně zajímalo. Jak už jsem říkala, chtěla jsem mít o tomhle přehled.
Zatímco jsme tlachaly, les se změnil v pláň, která nás dovedla až k velkému jezeru. Fakt velkému. Největšímu, jaké jsem viděla. A byl tu ještě jeden bod zájmu, na který upozornila Iskierka. Nad stromy fakt něco trčelo. Jako zlověstný tesák, ještě zlověstnější v kouřovém oparu, který se držel všude kolem a nejspíš nemínil vypadnout. "Drsný," konstatovala jsem. Išky nápad vlastně nezněl vůbec špatně. "Sama bych se tam ráda podívala, i kdybysme nakonec žádný skřítě nenašly," pronesla jsem. "Vím teda, že se s tou Smrtí nemá zahrávat a co já vim co ještě, ale jen nakouknout..." Nojo, zvědavost. Nenechavost. Rejpavost. Říkejte tomu, jak chcete, ale nepochybně to jednou bude mou metlou. "Ale jo, do party už těžko někoho seženem. To by musel bejt někdo fakt fajnovej - i když by to bylo bezva. Ve třech už bysme byli skoro nezastavitelná síla!" O tom jsem něco věděla. Škoda, že mé bývalé dámské trio se rozbilo... kvůli nějakýmu vocasovi, co si jen tak přišel a všechno zkazil. No, to už ale muselo zůstat v minulosti. Bylo třeba zkrátka začít znovu.

//Ještěří lučina přes Kiërb

Iška se ochotně přidala k mému přesvědčování Žíhance, že se vůbec nic zlého nestalo a všechno je ťip ťop, obzvláště když přihlédneme k tomu, jak nadšeně se našich šaškáren chytil ten malej šedivák. Cítila jsem se fakt na vrcholu světa, s novou skvělou parťačkou po boku, ovšem podmračený výraz vlka před námi celou scénu dost kazil. Nejspíš jsem se měla dočkat z první ruky ukázky oněch místních individuí, o kterých Iskierka před chvílí mluvila. Jeho kyselej xicht mě celkem otravoval, ne že ne, přesto jsem doufala, že by se v téhle situaci mohla skrývat i špetka zábavy, kterou sliboval tedy spíše onen zakrslý Žíhancův společník... ale moje společnice měla zřejmě jiné plány a když to nevypadalo, že by se s námi postarší vlk mínil bavit, zahájila ústup. Trochu mě to překvapilo, ale nijak zvlášť jsem neprotestovala - zaprvé jsem ji nemínila ztrapňovat, za druhé... třeba věděla něco, co já ne? "Jo, užijte si to," ušklíbla jsem se. "A pamatuj si, prcku, při lovu je nejdůležitější co nejvíc hulákat, abys zmátl kořist. Čágo," sdělila jsem mladému vlčkovi na rozloučenou ještě jednu perlu moudrosti (a zcela zdarma, považte), než jsem se obrátila a odklusala se zavlněním oháňky za Iskierkou.
Ta měla hned na jazyku vysvětlení toho urychleného odchodu. "Nojo, kurňajs, zapomínám, že tady nejsem doma," povzdechla jsem si. "Tam byli starý strejcové prostě starý strejcové. A většinou se netvářili, jako by měli pod čumákem nalepený šakalí lejno," zavrtěla jsem hlavou. Fakt měla pravdu. Asi se tu ještě dočkám zajímavých setkání. Ale na co si kazit náladu nějakým oplesnivělým sucharem, když jsem měla Išku, která sršela geniálními nápady. "Ha! To je nápad. S nějakým skřítětem bude určitě větší sranda," rozzářila jsem se okamžitě. "Škoda, že nám ten dědula nepůjčil toho svýho nohsleda - ten vypadal, že by si nechal nakukat cokoliv." No, bohužel. "Ale co, najdem si svýho. Lepšího!" Přidala jsem do kroku, abych srovnala tempo s dlouhonohou Iškou, která nabrala severní směr. Kdoví, co nás tam čekalo?

//VVJ přes Z. Galtavar

Moc díky za akci a prosím o 65 drahokamů, 30 květin, 25 oblázků a 25 mušlí + 25% sleva ke Smrti

Přidáno!

"No jakože - štěstí... seš asi třetí, koho jsem tady potkala, takže zas tak velkej vzorek zdejší populace jsem nepoznala," uvedla jsem věci na pravou míru. Vlčice se pak rozpovídala o svých zkušenostech s místními nuďasi a tupci, pro které zřejmě nemusela chodit daleko. "Huh, no, tak to je celkem na prd. Rodinu si jeden holt nevybere. V tý mojí jsou všichni jakž takž normální, ale ne, že by moje ségra nebyla občas taky na ránu, co si budem." Byl fakt, že bych pro Rosie nejspíš proběhla ohněm, kdyby na to přišlo, což se ovšem nevylučovalo s faktem, že jsem z té její nátury váhavého střelce občas div že nevyletěla z kůže. Jako by na tom teď záleželo. Došlo mi, že mluvím, jako by rodina byla někde támhle za rohem, ale oni byli ve skutečnosti všichni dost daleko. Lehce jsem potřásla hlavou. Teď nebyl čas na stýskání. Ne! Teď byl čas na dobrodružství! "Zrůdička?" ušklíbla jsem se. "Zní jako někdo hoden naprostého zavržení - dám si na ni bacha," slíbila jsem, i když jsem v duchu zadoufala, že bych se s touhle místní kreaturou mohla setkat a trošku se s ní pobavit. Mohla by to být sranda, ne?
"Nojo, myslím, že jsem dostala trochu zkreslený informace, zamlžený nostalgií a tak." Země zaslíbená určitě vypadala jinak. "Ale jo," obrátila jsem se k Iskierce s plamínky v očích, když se zmínila o světlých chvílích, "nebude to tady zas tak zlý." S tou správnou společností po boku se to totiž dá přežít všude. A já měla dojem - ne, jistotu! - že jsem na tu správnou společnost narazila. "Jasně, že ho znám!" vyhrkla jsem lehce překvapeně, když jsem se dozvěděla, že v Kesselovi máme společného známého. Obě jsme o něm navíc měly podobně vysoké mínění. "Musela jsem ho vykopat z řeky, protože se asi rozhodl změnit v rampouch, takže při tom našem setkání nebyl zrovna ve stavu někam šplhat. Ne, že by ho to zastavilo - umínil si, že mi ukáže Gallireu z vyhlídky, i kdyby si přitom měl vykašlat plíce... paličák," poslední slovo jsem pronesla spíše jako výraz náklonnosti k laskavému starému vlku, než jako výtku. Doufala jsem, že je v pohodě.
Teď ale nastal čas se konečně do něčeho pustit. "Už jsem ti to říkala - běhala jsem s krávama," zašklebila jsem se na vlčici a namířila si to s koledou na rtech k postaršímu vlkovi, těsně následována Iskierkou, která se vytasila s básničkou snad ještě lepší. Spolkla jsem hýknutí smíchu a zaostřila na starouše, který... který se tvářil, jako bych mu rozkopala jeho pískový hrad. "Šmarjá," vydechla jsem - copak neměl ani špetku smyslu pro humor? "Snad se tolik nestalo, ne? Hele, malýmu se to líbí!" namířila jsem tlapou na šediváčka, který se naší koledy hned ochotně chytil, aniž by měl nejmenší šajnu, o co jde. Ale žíhaňák byl fakticky mrzout. Zdálo se ale, že zná Išku, nebo přinejmenším jejího tátu. Tázavě jsem na ni mrkla, ale nemínila jsem se na to vyptávat tady před tím vlkem, se kterým nebyla absolutně žádná řeč a který se nejspíš rozhodl, že nás odtud prostě vypoklonkuje. "A nechceš k tomu vzdělávání asistenty? My jsme strašně vzdělaný, to bys koukal!" ignorovala jsem jeho poklonku na rozloučenou při vidině toho, že bychom mohly trošku pokazit támhle mladého pána, který byl evidentně velice ochoten skočit na každou blbost, aniž by věděl, o co jde - kladnou odpověď jsem ale neočekávala. Možná se místo toho konečně dočkám těch facek, co mi furt někdo sliboval, ale nikdy to nedodržel!

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

Zasmála jsem se svým typicky oslím způsobem nad poznámkou o velkém množství krav, co se tu vyskytují. "Hádám, že se najdou tak nějak všude. Krávy jsou takové hojně rozšířené zvířátko. I když jsem teda ve zdejším kraji měla zatím celkem štěstí," blýskla jsem úsměvem po Iskierce, kterou bych mezi krávy rozhodně nezařadila. Ba naopak. Z mých dosavadních zdejších společníků, kterých bylo, pravda, poskrovnu, byla rozhodně nejzábavnější. Nezdálo se, že by se ani jedna z nás zbytečně zaobírala nějakými pitomostmi jako je třeba obezřetnost. Copak jsem vypadala na sériovýho vraha? Ne. Vypadala tak Iskierka? Ne. Takže, sečteno podtrženo, všechno v naprosté pohodě.
Vypadalo to, že Alex nebyl ve zdejším kraji raritou. "Fakt jo? Takovejch je tu víc? Huh, dobrý vědět." Iskierka nabízela jaksi... více realistický náhled na život tady, který mě donutil si trošku poposunout pomyslné růžové brýle, které mi dosud spočívaly na očích. "Hm. Asi nic není dokonalý, že. Bylo mi to tu líčeno pomalu jako země zaslíbená, ale nejsem si jistá, že taková země vůbec existuje. A jestli jo, určitě není tak strašně zahulená." Byla jsem si jistá, že tátův popis zdejších divů nebyl příliš přitažený za kožich, tak nějak ale zapomněl sdělit, že v mezičase je Gallirea víceméně obyčejnou zemí. Aspoň to jsem zatím viděla. Ale Iskierka měla pravdu - byly tu magie a byli tu bohové. "Ne, ten fakt ne," uchechtla jsem se. "Řek mi o ní táta. Dřív tady žil. A pak mi to ještě potvrdil takovej kouzelnej dědeček, co se snažil změnit v rampouch zrovna někde tady okolo," kývla jsem hlavou k řece. "Kessel." Názor, že Smrt je husťačka, se kterou není radno si zahrávat, byl široce rozšířen, jak se zdálo. To mělo jediný efekt. Zvýšení mé touhy si zahrávat. Než jsem ale začala dál vyzvídat, má společnice se zarazila. Lehce jsem zpomalila, abych jí nezdrhla. "Bývalá smečka? Bezvadný! Třeba maj zakopanej nějakej poklad. Nebo - ještě líp - prokletou hrobku," nadchla jsem se a zamířila mezi stromy lesa. Myšlenka na to, že bych mohla najít nějaký vlčí kosti jako suvenýr, se mi rozhodně zamlouvala.
Na první pohled to vypadalo jako obyčejný les. "Nevíš, co se s tou smečkou stalo?" zajímala jsem se a rozhlížela se, zda nenajdu nějaké stopy po pokladu lomeno hrobce.

Místo toho jsem ale mezi stromy zahlédla vlčí siluety. Některé se vzdalovaly, některé však zůstaly. Jedna menší a jedna větší. "Hele! Někdo tady je," houkla jsem polohlasně na Išku. Přišourala jsem se o něco blíž. "Ten vlk by klidně mohla být nějaká pozůstalost z té smečky. Možná i z té hrobky," ušklíbla jsem se, ačkoliv zas tak hrozně žíhaný nevypadal. Nejspíš byl trochu starší, jasně, ale ne zrovna chodící fosilie... jenže právě za to jsem se ho rozhodla mít. "Jdem za nim, třeba má něco z toho starýho pokladu," zahlásila jsem, ohlédla se po Iskierce, zda s tím souhlasí, a vyrazila za Žíhaným a jeho malým společníkem, kterého jsem dosud dosti přehlížela. A vlastně i nadále. "Hody hody...koleda, nebo tak nějak," spustila jsem, jakmile jsem vykročila mezi stromy vlkům na oči. Takhle ta básnička ale asi nebyla. "Přišly jsme si pro koledu, ať ti něco... é, neprovedu!" dokončila jsem a hrdě vytrčila bradu nad svým básnickým střevem. Byla jsem si jistá, že mě má společnice ráda doplní. Odmlčela jsem se a pak pro jistotu na vlka uhodila ještě jednou, víc zpříma: "Máš? Koledu? Poklad? Tak něco?"

//Středozemní pláň přes Náhorní plošinu

"Jo. To by bylo dost blbý. Navíc s krávama si jeden fakt nepokecá. A, mezi náma, ožírat křoví a traviny se jednomu omrzí fakt dost rychle," uchechtla jsem se a ještě jednou se mírně oklepala, abych se zbavila posledních zbytečků křoviny. "Takže myslim, že aspoň chvíli zkusím zase běhat se svejma." A tohle přání se mi hned vzápětí splnilo, když jsme se s Iskierkou jednoznačně shodly na tom, že vyrazíme na nějaké to nezávazné dobrodružství. Jen málokterá dvě slova k sobě tak krásně seděla, jako tato. Nezávazné. Dobrodružství. Co mohlo být lepšího pro dvě mladé vlčice s jiskřivým nábojem v duši?
Vyrazila jsem tedy kupředu - netušila jsem, jaké to naše dobrodružství bude, ale nelámala jsem si s tím hlavu. Ono se dřív nebo později něco objeví. Vždycky to tak bylo. "No..." Lehce jsem se zarazila, když mi došlo, že vlastně nemám moc ponětí, jak na tu otázku vůbec odpovědět. "No to bych celkem ráda sama věděla. Předpokládám, že to je nějaká země - ale vlastně vím prdlajs, jaká. Říkal mi o tom jeden místní drbna - zabiják," ušklíbla jsem se lehce, "ale vzhledem k tomu, že jsem význam poloviny jeho slov musela odhadovat, mám z toho trochu bramboračku. Podle všeho se tam ale mydlej vlci jeden přes druhýho. Ve sněhu. Nebo tak něco." Navíc mi rychle došlo, že je blbost, aby Iskierka pocházela odtamtud. Neměla přízvuk jako Alex. A sama mi vzápětí sdělila, že se narodila mnohem blíž, než v nějaké zachumelené válečné zóně. "Jó, takže ty jseš zdejší zdejší," vykulila jsem oči - jako by snad bylo něco divného na tom, že i v tomhle zakouzleném kraji se rodí vlci. "Bezvadný. Znáš tu nějaký zajímavý místa nebo tak? Už jsi viděla Smrt?" vyzvídala jsem okamžitě, zatímco jsem své kroky nasměrovala kolem řeky a v příhodném místě přes ní, na břeh, který jsem dosud nenavštívila.

//Erynij přes Mahtaë sever

Vypadalo to, že jsem fakt měla štěstí, protože šedivá s ohnivým pohledem vyhlížela jako zajímavá společnost. Lišácky se zubila, v očích jí blýskalo... že by se snad našel v téhle podivné končině světa někdo podobného ražení? Není možná. Tedy, nechtěla jsem si dělat předčasné naděje, že ano. Ale při poznámce o kravách jsem v tom už měla celkem jasno - tahle tajemná cizinka se mi zamlouvala. "Laskavá nabídka, ale musím odmítnout," opáčila jsem. "Už s krávama neběhám. Jsou to hrozný dobytci." Možná bych si za podobně trapný vtip zasloužila zrovna jednu po tlamě, nicméně pobavený škleb na mojí tváři se jen rozšiřoval. Lehce jsem pohodila ocasem ze strany na stranu, zatímco šedá teoretizovala o mojí možné příslušnosti k jiným druhům zvířat. "Patřim, kam se vetřu - víš, jak to chodí," pohodila jsem rameny, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě. "Když se vtírnu mezi bizony, budu běhat s bizonama, když mezi jeleny, tak s jelenama, ale možná by bylo hezký zas strávit trochu času s vlastním druhem," zazubila jsem se.
Z vlčice vypadlo její jméno a rovněž velice zajímavá nabídka. Sotva to vyslovila, já už byla připravená vyrazit. "Ha, že váháš!" zastřihala jsem ušima, stojíc náhle v pozoru. Bylo jasné, že na podobnou výzvu jsem čekala a jakmile se objevila, už mě svrběly tlapy, jen jen vyrazit. Na něco takového by jen blbec nekývnul. "Na nezávazný dobrodružství jsem expert, na to se můžeš spolehnout," přislíbila jsem a zrovna vyrazila kupředu směrem víceméně náhodně zvoleným. "Jsem Sinéad, mimochodem," vzpomněla jsem si, že bych se mohla taky představit. "Zajímavý jméno, Iskierka," ohlédla jsem se po své nově nabyté parťačce. "Nejseš náhodou z toho.... Sibíru?" Trochu mi to znělo jako něco, co bych mohla zaslechnout v řeči té severské drbny Alexeie. Ale jméno to bylo hezké. Takové živelné. Ohnivé. Ke své nositelce se hodilo. Zrychlila jsem do lehkého poklusu směrem k řece, kde se snažil utopit jeden pohádkový dědeček.

//Mahtaë jih přes Náhorní plošinu

Chvíli jsem jen zmateně hleděla na tu rozmašírovanou hromádku, ve kterou se pod vahou mého těla utíkající křoví proměnilo. Nedalo se říct, že bych se svým úlovkem byla dvakrát spokojená. Nejen, že jsem se tvrdě rozplácla na vyprahlé zemi, ale ještě jsem skončila akorát tak s tlamou plnou roští a spoustou otravných osin v kožichu. Tiše jsem se tomu uchechtla, ačkoliv jistá moje část se cítila ublíženě. Doufala jsem, že chytím nějaké kutálivé zvíře. Nebo třeba nějakýho raracha, co plní přání. Ale ne. Blbý křoví. Útěchou mi mohl být aspoň fakt, že to nikdo neviděl.
A nebo taky ne.
Jen, co jsem se totiž začala sbírat z prachu země, obohacená o novou zkušenost s pohyblivými rostlinami, zaslechla jsem ze strany nenápadné zašustění, nepochybně způsobené pohybem něčího těla. Ohlédla jsem se a střetla se se zraky stejně rudými, jako ty moje. Patřily šedé vlčici, která posedávala opodál a sledovala nejspíš celý tenhle tyjátr. Dokázala jsem si představit, že se asi náramně bavila. Což i trochu naznačila její slova. "A hádám, že ty jsi tady něco jako vrchní autorita, což?" oplatila jsem jí úšklebek a konečně se vydrápala na nohy. Otřepala jsem se a rozvířila tak kolem sebe prach a kousky své majestátní kořisti. "Žel, jsem zvyklá pást se, kde se mi zalíbí, od té doby, co jsem se trhla od svého stáda," zahleděla jsem se dramaticky do zakouřené dálky, jako bych vyhlížela staré přátele. Pak jsem ale zaostřila zpět na rudoočku před sebou. V očích mi poskakovaly plamínky očekávání - vlčice nevyhlížela jako nějaký nudný patron. Třeba bude sranda.

//Kopretinka přes Tenebrae

Přebalencovala jsem přes černou řeku po padlém kmeni. Rozhodně jsem už s tou příšernou vodou nechtěla mít nic společného. Otřásla jsem se, když moje tlapky bezpečně spočinuly na druhém břehu a naposled jsem se ohlédla přes rameno, jestli si to Alex náhodou nerozmyslel a nevrátil se. Ale ne. Byla jsem stále sama. Rozhodně mi to ale nemohlo pokazit den, stejně jako čoudový opar všude kolem. Tlapala jsem si to po vyprahlé pláni, pohupovala ocasem a brouzdala očima kolem po jakémkoliv bodu zájmu - tohle fakt nebylo zrovna dvakrát zajímavé místo. Tiše jsem si pobrukovala jakousi polozapomenutou melodii a myšlenky se mi toulaly kdoví kde, když jsem koutkem oka zaznamenala pohyb.
Cosi se strašně rychle prohnalo kolem a hrnulo se to do všudypřítomné mlhy. "Hej!" houkla jsem za tím, neboť se to pohybovalo dost divným způsobem, takovým, jaký jsem u žádného zvířete ještě neviděla. Kloudně jsem si to nestačila prohlédnout. Možná čenich by mi napověděl, s čím mám tu čest, jenže už byl ze všeho toho kouře celý otupělý. Takže jsem se rozběhla za tím. Nedalo velkou práci to dohnat, stačilo jen se rozběhnout, odrazit, skočit... a rozplácnout se tvrdě na zemi. Moje kořist se mi pod tlapami rozpadla téměř v prach. "Křoví," vydechla jsem zpitoměle - to bylo to poslední, co bych čekala. "Blbý utíkající křoví."

//Ježčí mýtina

Vykročila jsem tedy ještě na chvilku za Alexeiem, který mi mezitím vykládal, že už je tulákem nějakou tu dobu - od rozpadu jeho smečky. Nezdálo se, že by se mu o tom chtělo moc mluvit. Možná bych ho i trochu popichovala, aby mi toho vyklopil víc, ale tlama se mi už doširoka rozevírala zíváním a oči se mi klížily. Ta divná voda, lov a vůbec všechno, co se poslední dobou událo, se na mě podepisovaly a já si vážně potřebovala odpočinout. "U-huh," přikývla jsem tedy pouze a zamžourala jako rozespalá sova. Jaksi jsem nedokázala přispět ničím přínosným do konverzace. Jen jsem se zasmála, když Alexei prohlásil, že toho vážně moc nenamluví. "No, já teda viděla opak. Říkej si co chceš, ale seš zvědavější jak kdejaká ženská," drkla jsem do vlka provokativně bokem a zastavila se, protože se už měl k odchodu. "Tak čau," houkla jsem, když se vlk otočil a zamířil pryč. "Alexi!" dodala jsem ještě s čertovským úsměvem, přesně proto, že jsem věděla, jak se mu to oslovení nelíbí. A pak... pak už byl pryč. Znovu jsem široce zívla. "Zvláštní týpek," broukla jsem si pod vousy a olízla si čenich, načež jsem si to zamířila k vysokému šutru, který se tyčil vprostřed louky. Schoulila jsem se u jeho paty do klubíčka a spokojeně usnula.

Kdoví, jak dlouhý čas vlastně uběhl. Zas tak dlouho to být nemohlo, neboť se slunce ještě nepřehouplo přes poledne, pokud jsem mohla soudit - v tom mlžném oparu se to poznávalo těžce - ale cítila jsem se osvěženě a připravená vyrazit zase dál. Ale kam? Alexei už byl dávno v trapu, bylo na čase najít si jinou společnost! A jak jsem už dobře věděla, ta mohla číhat za každým rohem. Sebevražedného staříka i drbnu - zabijáka už jsem potkala... doufala jsem tedy že narazím na další zajímavou osobnost.

//Středozemka

Alexei se začal zvedat k odchodu. Já bych si vlastně celkem ráda ještě poležela, ale mohla jsem ho jít aspoň vyprovodit, ne? A najít si k odpočinku nějaké lepší místo, než tuhle otevřenou pláň. "Kousek s tebou teda půjdu," souhlasila jsem nakonec, vstala a protáhla se. Alexeie zajímalo, co se mi to vlastně stalo, ale asi bych mu to nedokázala říct, ani kdybych chtěla. "Ne, nechápu to. Bylo to dost divný. Asi... asi je nejlepší to nerozebírat," otřásla jsem se. Nechtělo se mi na to už ani myslet. Bylo ale naivní předpokládat, že příště už nebudu ochutnávat divné věci. Budu. Vždycky to nakonec udělám znovu.
"To jsme na tom asi dost podobně. Taky si snad někdy najdu místo, kde už budu chtít zůstat. Ale když ne, tak ne. Toulání mi vůbec nevadí," zastřihala jsem ušima a trochu přidala do kroku, abych dohnala Alexeie, který si to štrádoval kdoví kam. "Touláš se dlouho?" zajímalo mě. Já v tomto způsobu života byla vlastně celkem nováček.
Alexei měl v úmyslu se vydat na objevnou výpravu a já bych normálně nebyla proti, nicméně v tuto chvíli jsem se cítila dost unaveně na to, abych se hned vydávala s ním. "Hm. Tak to se asi rozloučíme. Já si nejdřív musím někde trochu odfrknout, už sotva pletu nohama." Pohlédla jsem k zamračené obloze, zatímco se na mě hrnuly další a další otázky. Lehce jsem se uchechtla. "Jsem tě od pohledu tipovala na takovýho nemluvu, a ty jsi přitom pořádná drbna, co? Každopádně, přišla jsem z jihu. Tam sídlí moje rodná smečka." Následovala jsem vlka k řece a na louku za ní, kde se naše cesty nejspíše rozdělí.

//Kopretinka

Držela jsem se srny zuby nehty, ale nikdy jsem nebyla moc silná a nyní jsem navíc byla ještě pořádně mimo, takže bylo pouhou otázkou času, kdy se mi vysmekne. Naštěstí tu byl Alexei, cosi blekotal, houby jsem mu rozuměla, ale hlavní bylo, že se vrhnul po srně a zakousl se jí do krku pořádně, mnohem lépe, než já. Odvedl vlastně většinu práce sám, já byla příliš zmatená, než abych byla užitečná k čemukoliv jinému, než dělání závaží na naší kořisti. Nakonec jsme to ale zvládli, i když to nebylo úplně nejelegantnější. Celé tělo mě po pádu pěkně bolelo. Když se srna konečně přestala zmítat, pustila jsem ji a udýchaně se překulila na břicho. V hlavě mi vířil chaos. Co se to stalo? Co to k čertu bylo? Nezvykle zamlkle jsem vyhověla Alexeiově žádosti o pomoc s otočením srny, pak jsem si jen mlčky utrhla kus masa pro sebe a zamyšleně ho žmoulala v tlamě. To bylo fakt moc divný. Moc moc divný. Uždíbla jsem další kousek, pomalu jsem zaháněla hlad, ale myšlenkami jsem byla jinde.
"He?" trhla jsem sebou lehce, když jsem si uvědomila, že na mě Alexei mluví. "Co se mi stalo? No... to bych taky ráda věděla," potřásla jsem hlavou. "Asi... to asi ta voda z té divné řeky. Fakt bych to nepila, bejt tebou, ani kdybys chcípal na žízeň. Bylo to... divný." Otřásla jsem se, vzpomínka na ty noční můry v bdělém stavu mi pořád vězela v mysli dost jasně. "A tentokrát nekecám," dodala jsem ještě s úšklebkem.
Alexei chtěl slyšet něco o mě. Pokrčila jsem rameny. "Nevím, co by stálo za vyprávění. Jsem prostě tulačka, co jde odněkud zase někam, poznává svět a doufá, že třeba jednou narazí na místo, kde už zůstane. To je asi tak všechno, co potřebuješ vědět," zazubila jsem se. Neměla jsem nijak zvlášť zajímavou minulost - o to víc jsem se snažila, abych si vytvořila zajímavou budoucnost. Ovšem prozatím... prozatím jsem byla prostě jen já. A tak to už asi zůstane napořád. Mezi odpověďmi na jednotlivé otázky jsem pokračovala v jídle a brzy jsem se cítila celkem najedeně a spokojeně. Tedy až na dobité tělo. "Lucy neznám, sorry. V tomhle kraji vlastně neznám nikoho, jsem tady nová. Teda, kromě Kessela - ale toho hádám nehledáš," zastřihala jsem ušima. Hnědého pak zajímaly moje další plány. Překulila jsem se na záda, abych nastavila břicho slunci, které bylo momentálně spíše imaginární představou. "Co já vim. Já žádný plány nemám. Chci trochu poznat tuhle zem, potkat nějaký vlky, popíchnout zdejší božstva - i když jsem slíbila, že je popichovat nebudu..." Zkroutila jsem hlavu, abych i ze své krkolomné pozice pohlédla na Alexeie: "A tak, no."

//řeka Tenebrae

Můj omámený mozek neměl nejmenší ponětí, co se děje. Já neměla nejmenší ponětí, co se děje. Jen jsem malátně následovala tu stínovou postavu hororovou krajinou, aniž bych vlastně pořádně věděla proč. Nechtěla jsem zkrátka být sama ve tmě. Nemohla jsem zůstat sama... Alexei se nakonec zastavil a já se připlácla k zemi, aniž bych vnímala jediné slovo z toho, co říkal. Svět se houpal sem a tam. Ovšem zdálo se, jako by se stíny začínaly trochu rozptylovat. Stejně jako ten svíravý pocit strachu. Zamžourala jsem kolem sebe. Co se to sakra stalo? Ale ano, opravdu, temné pracky stínů jako by se vzdalovaly, propouštěly mě ze svého sevření. Svět se vyjasňoval. Pořád se mi ale točila hlava a rozhodně jsem se necítila ve své kůži. Byla jsem jako praštěná něčím po hlavě a pekelně zmatená. A taky... kam se poděl Alexei?
Odpovědi se mi dostalo hned záhy. Zatímco jsem zblble ležela na zemi jako zdechlina a snažila se seřadit svoje myšlenky, zaslechla jsem zvuk blížících se kopyt. Jen jsem rychle vzhlédla, abych spatřila srnu, jak se řítí přímo na mě. My vlastně lovili! rozsvítilo se mi v hlavě a hned poté mě osvítila myšlenka, že bych asi měla něco udělat, jestli nechci skončit s polámaným hřbetem, až se po mně zvíře proběhne. Ani jsem netušila, že se to vlastně chystám udělat, moje tělo jako by se pohlo samo od sebe, vyskočilo a střetlo se s tělem běžícího kopytníka. Zabořila jsem zuby do hrdla srny a obě jsme se zřítily zase na zem. Nebylo to příjemné přistání. Vůbec ne. Jednala jsem ale čistě instinktivně, momentálně jsem nebyla ve stavu, kdy bych byla schopná rozumně přemýšlet. Držela jsem srnu, co to šlo, ale cítila jsem, že se mi každou chvíli může vyškubnout. Mlátila kolem sebe kopyty, mlela sebou a já ji jen držela vší silou, kterou jsem ze sebe dokázala vymáčknout. Jestli si Alexei nepospíší, nejspíš nikdo dneska jíst nebude.

"No jó no," mávla jsem tlapou, když Alexei prohlásil, že od začátku věděl, že ho tahám za nos. Škoda, že jsem nenarazila na někoho trochu natvrdlejšího... na druhou stranu, i když se nedal moc lehce oblbnout a velká sranda s ním asi taky nebyla, byl tenhleten vlk rozhodně zajímavý. Ani mě teda moc nemrzelo, že jsem si svého divadýlka nemohla užít déle. Nejlepší herečka jsem stejně nebyla. A chtěla jsem se určitě dozvědět víc o tom, o čem se hnědý rozpovídal. "Něco na tom asi bude," připustila jsem, když řekl, že je to buď a nebo - buď se ubráníš, nebo umřeš. "Já se ale ještě nikdy s nikým nervala. Natož abych někoho zabila. Takže si to úplně neumím představit." Nepočítala jsem do toho hravé bitky se sestrou nebo s přáteli. Ale v opravdovém, krvavém boji jsem se nikdy neoctla. Nepochybovala jsem, že bych v něm obstála, na druhou stranu... zatím jsem asi ani nepotkala nikoho, komu bych chtěla seriózně naflákat.
"A ten tvůj Sibir je kde? Je to daleko?" zajímala jsem se a vzápětí se ušklíbla, když se znovu vymezil proti oslovení Alex. "A já zas nejsem Sinád!" vyplázla jsem odrzle jazyk, ale pak jsem se zasmála. "Ale to je fuk. Říkej si mi, jak chceš." Alexi. Už už jsme se připravovali k lovu, ovšem... věci se zvrtly. Ta černá voda, které jsem se napila, mi vážně jaksi nesedla. A všechno kolem se změnilo v naprosté peklo. A Alexei... Alexei, který sám vypadal jako stínová příšera, to nebral vůbec vážně. "To není sranda," vykoktala jsem, když se vlk nadále zabýval lovem, jako by nic. Chtěla jsem, aby to pochopil, aby počkal, až přijdu na to, co se to se mnou děje, ale on místo toho začal odcházet. Přestala jsem před ním couvat snad jen krůček předtím, než jsem se zřítila do řeky. Možná bylo dobře, že jde pryč. Ty planoucí rudé oči mě děsily k smrti. Jenže... teď jsem byla sama. Sama se stíny. "Alexei," špitla jsem tiše a zoufale a začala se plížit tmou plnou příšerných hlasů za mizející siluetou věci, která bývala vlkem. Děsila mě, ale stejně tak mě děsilo být v téhle pekelné krajině sama. "Počkej.... něco je špatně... fakt špatně..." Ale slyšel mě? Bral mě vážně? Byl... byl vůbec skutečný? Nemohla jsem si být jistá vůbec ničím, teď, když byl celý svět tak divně zkroucený. Hloupá, hloupá, hloupá, smály se hlasy a já se pomalu ploužila za Alexeiem, který mohl taky dost dobře být pouhý přelud.

//Ježčí mýtina