Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kopretinka přes Tenebrae

Přebalencovala jsem přes černou řeku po padlém kmeni. Rozhodně jsem už s tou příšernou vodou nechtěla mít nic společného. Otřásla jsem se, když moje tlapky bezpečně spočinuly na druhém břehu a naposled jsem se ohlédla přes rameno, jestli si to Alex náhodou nerozmyslel a nevrátil se. Ale ne. Byla jsem stále sama. Rozhodně mi to ale nemohlo pokazit den, stejně jako čoudový opar všude kolem. Tlapala jsem si to po vyprahlé pláni, pohupovala ocasem a brouzdala očima kolem po jakémkoliv bodu zájmu - tohle fakt nebylo zrovna dvakrát zajímavé místo. Tiše jsem si pobrukovala jakousi polozapomenutou melodii a myšlenky se mi toulaly kdoví kde, když jsem koutkem oka zaznamenala pohyb.
Cosi se strašně rychle prohnalo kolem a hrnulo se to do všudypřítomné mlhy. "Hej!" houkla jsem za tím, neboť se to pohybovalo dost divným způsobem, takovým, jaký jsem u žádného zvířete ještě neviděla. Kloudně jsem si to nestačila prohlédnout. Možná čenich by mi napověděl, s čím mám tu čest, jenže už byl ze všeho toho kouře celý otupělý. Takže jsem se rozběhla za tím. Nedalo velkou práci to dohnat, stačilo jen se rozběhnout, odrazit, skočit... a rozplácnout se tvrdě na zemi. Moje kořist se mi pod tlapami rozpadla téměř v prach. "Křoví," vydechla jsem zpitoměle - to bylo to poslední, co bych čekala. "Blbý utíkající křoví."

//Ježčí mýtina

Vykročila jsem tedy ještě na chvilku za Alexeiem, který mi mezitím vykládal, že už je tulákem nějakou tu dobu - od rozpadu jeho smečky. Nezdálo se, že by se mu o tom chtělo moc mluvit. Možná bych ho i trochu popichovala, aby mi toho vyklopil víc, ale tlama se mi už doširoka rozevírala zíváním a oči se mi klížily. Ta divná voda, lov a vůbec všechno, co se poslední dobou událo, se na mě podepisovaly a já si vážně potřebovala odpočinout. "U-huh," přikývla jsem tedy pouze a zamžourala jako rozespalá sova. Jaksi jsem nedokázala přispět ničím přínosným do konverzace. Jen jsem se zasmála, když Alexei prohlásil, že toho vážně moc nenamluví. "No, já teda viděla opak. Říkej si co chceš, ale seš zvědavější jak kdejaká ženská," drkla jsem do vlka provokativně bokem a zastavila se, protože se už měl k odchodu. "Tak čau," houkla jsem, když se vlk otočil a zamířil pryč. "Alexi!" dodala jsem ještě s čertovským úsměvem, přesně proto, že jsem věděla, jak se mu to oslovení nelíbí. A pak... pak už byl pryč. Znovu jsem široce zívla. "Zvláštní týpek," broukla jsem si pod vousy a olízla si čenich, načež jsem si to zamířila k vysokému šutru, který se tyčil vprostřed louky. Schoulila jsem se u jeho paty do klubíčka a spokojeně usnula.

Kdoví, jak dlouhý čas vlastně uběhl. Zas tak dlouho to být nemohlo, neboť se slunce ještě nepřehouplo přes poledne, pokud jsem mohla soudit - v tom mlžném oparu se to poznávalo těžce - ale cítila jsem se osvěženě a připravená vyrazit zase dál. Ale kam? Alexei už byl dávno v trapu, bylo na čase najít si jinou společnost! A jak jsem už dobře věděla, ta mohla číhat za každým rohem. Sebevražedného staříka i drbnu - zabijáka už jsem potkala... doufala jsem tedy že narazím na další zajímavou osobnost.

//Středozemka

Alexei se začal zvedat k odchodu. Já bych si vlastně celkem ráda ještě poležela, ale mohla jsem ho jít aspoň vyprovodit, ne? A najít si k odpočinku nějaké lepší místo, než tuhle otevřenou pláň. "Kousek s tebou teda půjdu," souhlasila jsem nakonec, vstala a protáhla se. Alexeie zajímalo, co se mi to vlastně stalo, ale asi bych mu to nedokázala říct, ani kdybych chtěla. "Ne, nechápu to. Bylo to dost divný. Asi... asi je nejlepší to nerozebírat," otřásla jsem se. Nechtělo se mi na to už ani myslet. Bylo ale naivní předpokládat, že příště už nebudu ochutnávat divné věci. Budu. Vždycky to nakonec udělám znovu.
"To jsme na tom asi dost podobně. Taky si snad někdy najdu místo, kde už budu chtít zůstat. Ale když ne, tak ne. Toulání mi vůbec nevadí," zastřihala jsem ušima a trochu přidala do kroku, abych dohnala Alexeie, který si to štrádoval kdoví kam. "Touláš se dlouho?" zajímalo mě. Já v tomto způsobu života byla vlastně celkem nováček.
Alexei měl v úmyslu se vydat na objevnou výpravu a já bych normálně nebyla proti, nicméně v tuto chvíli jsem se cítila dost unaveně na to, abych se hned vydávala s ním. "Hm. Tak to se asi rozloučíme. Já si nejdřív musím někde trochu odfrknout, už sotva pletu nohama." Pohlédla jsem k zamračené obloze, zatímco se na mě hrnuly další a další otázky. Lehce jsem se uchechtla. "Jsem tě od pohledu tipovala na takovýho nemluvu, a ty jsi přitom pořádná drbna, co? Každopádně, přišla jsem z jihu. Tam sídlí moje rodná smečka." Následovala jsem vlka k řece a na louku za ní, kde se naše cesty nejspíše rozdělí.

//Kopretinka

Držela jsem se srny zuby nehty, ale nikdy jsem nebyla moc silná a nyní jsem navíc byla ještě pořádně mimo, takže bylo pouhou otázkou času, kdy se mi vysmekne. Naštěstí tu byl Alexei, cosi blekotal, houby jsem mu rozuměla, ale hlavní bylo, že se vrhnul po srně a zakousl se jí do krku pořádně, mnohem lépe, než já. Odvedl vlastně většinu práce sám, já byla příliš zmatená, než abych byla užitečná k čemukoliv jinému, než dělání závaží na naší kořisti. Nakonec jsme to ale zvládli, i když to nebylo úplně nejelegantnější. Celé tělo mě po pádu pěkně bolelo. Když se srna konečně přestala zmítat, pustila jsem ji a udýchaně se překulila na břicho. V hlavě mi vířil chaos. Co se to stalo? Co to k čertu bylo? Nezvykle zamlkle jsem vyhověla Alexeiově žádosti o pomoc s otočením srny, pak jsem si jen mlčky utrhla kus masa pro sebe a zamyšleně ho žmoulala v tlamě. To bylo fakt moc divný. Moc moc divný. Uždíbla jsem další kousek, pomalu jsem zaháněla hlad, ale myšlenkami jsem byla jinde.
"He?" trhla jsem sebou lehce, když jsem si uvědomila, že na mě Alexei mluví. "Co se mi stalo? No... to bych taky ráda věděla," potřásla jsem hlavou. "Asi... to asi ta voda z té divné řeky. Fakt bych to nepila, bejt tebou, ani kdybys chcípal na žízeň. Bylo to... divný." Otřásla jsem se, vzpomínka na ty noční můry v bdělém stavu mi pořád vězela v mysli dost jasně. "A tentokrát nekecám," dodala jsem ještě s úšklebkem.
Alexei chtěl slyšet něco o mě. Pokrčila jsem rameny. "Nevím, co by stálo za vyprávění. Jsem prostě tulačka, co jde odněkud zase někam, poznává svět a doufá, že třeba jednou narazí na místo, kde už zůstane. To je asi tak všechno, co potřebuješ vědět," zazubila jsem se. Neměla jsem nijak zvlášť zajímavou minulost - o to víc jsem se snažila, abych si vytvořila zajímavou budoucnost. Ovšem prozatím... prozatím jsem byla prostě jen já. A tak to už asi zůstane napořád. Mezi odpověďmi na jednotlivé otázky jsem pokračovala v jídle a brzy jsem se cítila celkem najedeně a spokojeně. Tedy až na dobité tělo. "Lucy neznám, sorry. V tomhle kraji vlastně neznám nikoho, jsem tady nová. Teda, kromě Kessela - ale toho hádám nehledáš," zastřihala jsem ušima. Hnědého pak zajímaly moje další plány. Překulila jsem se na záda, abych nastavila břicho slunci, které bylo momentálně spíše imaginární představou. "Co já vim. Já žádný plány nemám. Chci trochu poznat tuhle zem, potkat nějaký vlky, popíchnout zdejší božstva - i když jsem slíbila, že je popichovat nebudu..." Zkroutila jsem hlavu, abych i ze své krkolomné pozice pohlédla na Alexeie: "A tak, no."

//řeka Tenebrae

Můj omámený mozek neměl nejmenší ponětí, co se děje. Já neměla nejmenší ponětí, co se děje. Jen jsem malátně následovala tu stínovou postavu hororovou krajinou, aniž bych vlastně pořádně věděla proč. Nechtěla jsem zkrátka být sama ve tmě. Nemohla jsem zůstat sama... Alexei se nakonec zastavil a já se připlácla k zemi, aniž bych vnímala jediné slovo z toho, co říkal. Svět se houpal sem a tam. Ovšem zdálo se, jako by se stíny začínaly trochu rozptylovat. Stejně jako ten svíravý pocit strachu. Zamžourala jsem kolem sebe. Co se to sakra stalo? Ale ano, opravdu, temné pracky stínů jako by se vzdalovaly, propouštěly mě ze svého sevření. Svět se vyjasňoval. Pořád se mi ale točila hlava a rozhodně jsem se necítila ve své kůži. Byla jsem jako praštěná něčím po hlavě a pekelně zmatená. A taky... kam se poděl Alexei?
Odpovědi se mi dostalo hned záhy. Zatímco jsem zblble ležela na zemi jako zdechlina a snažila se seřadit svoje myšlenky, zaslechla jsem zvuk blížících se kopyt. Jen jsem rychle vzhlédla, abych spatřila srnu, jak se řítí přímo na mě. My vlastně lovili! rozsvítilo se mi v hlavě a hned poté mě osvítila myšlenka, že bych asi měla něco udělat, jestli nechci skončit s polámaným hřbetem, až se po mně zvíře proběhne. Ani jsem netušila, že se to vlastně chystám udělat, moje tělo jako by se pohlo samo od sebe, vyskočilo a střetlo se s tělem běžícího kopytníka. Zabořila jsem zuby do hrdla srny a obě jsme se zřítily zase na zem. Nebylo to příjemné přistání. Vůbec ne. Jednala jsem ale čistě instinktivně, momentálně jsem nebyla ve stavu, kdy bych byla schopná rozumně přemýšlet. Držela jsem srnu, co to šlo, ale cítila jsem, že se mi každou chvíli může vyškubnout. Mlátila kolem sebe kopyty, mlela sebou a já ji jen držela vší silou, kterou jsem ze sebe dokázala vymáčknout. Jestli si Alexei nepospíší, nejspíš nikdo dneska jíst nebude.

"No jó no," mávla jsem tlapou, když Alexei prohlásil, že od začátku věděl, že ho tahám za nos. Škoda, že jsem nenarazila na někoho trochu natvrdlejšího... na druhou stranu, i když se nedal moc lehce oblbnout a velká sranda s ním asi taky nebyla, byl tenhleten vlk rozhodně zajímavý. Ani mě teda moc nemrzelo, že jsem si svého divadýlka nemohla užít déle. Nejlepší herečka jsem stejně nebyla. A chtěla jsem se určitě dozvědět víc o tom, o čem se hnědý rozpovídal. "Něco na tom asi bude," připustila jsem, když řekl, že je to buď a nebo - buď se ubráníš, nebo umřeš. "Já se ale ještě nikdy s nikým nervala. Natož abych někoho zabila. Takže si to úplně neumím představit." Nepočítala jsem do toho hravé bitky se sestrou nebo s přáteli. Ale v opravdovém, krvavém boji jsem se nikdy neoctla. Nepochybovala jsem, že bych v něm obstála, na druhou stranu... zatím jsem asi ani nepotkala nikoho, komu bych chtěla seriózně naflákat.
"A ten tvůj Sibir je kde? Je to daleko?" zajímala jsem se a vzápětí se ušklíbla, když se znovu vymezil proti oslovení Alex. "A já zas nejsem Sinád!" vyplázla jsem odrzle jazyk, ale pak jsem se zasmála. "Ale to je fuk. Říkej si mi, jak chceš." Alexi. Už už jsme se připravovali k lovu, ovšem... věci se zvrtly. Ta černá voda, které jsem se napila, mi vážně jaksi nesedla. A všechno kolem se změnilo v naprosté peklo. A Alexei... Alexei, který sám vypadal jako stínová příšera, to nebral vůbec vážně. "To není sranda," vykoktala jsem, když se vlk nadále zabýval lovem, jako by nic. Chtěla jsem, aby to pochopil, aby počkal, až přijdu na to, co se to se mnou děje, ale on místo toho začal odcházet. Přestala jsem před ním couvat snad jen krůček předtím, než jsem se zřítila do řeky. Možná bylo dobře, že jde pryč. Ty planoucí rudé oči mě děsily k smrti. Jenže... teď jsem byla sama. Sama se stíny. "Alexei," špitla jsem tiše a zoufale a začala se plížit tmou plnou příšerných hlasů za mizející siluetou věci, která bývala vlkem. Děsila mě, ale stejně tak mě děsilo být v téhle pekelné krajině sama. "Počkej.... něco je špatně... fakt špatně..." Ale slyšel mě? Bral mě vážně? Byl... byl vůbec skutečný? Nemohla jsem si být jistá vůbec ničím, teď, když byl celý svět tak divně zkroucený. Hloupá, hloupá, hloupá, smály se hlasy a já se pomalu ploužila za Alexeiem, který mohl taky dost dobře být pouhý přelud.

//Ježčí mýtina

Alexei se pustil do přesvědčování vskutku vědeckým způsobem. Co si budem povídat, jeho přístup "prostě do toho dloubni" mi rozhodně nebyl cizí, jen... pf. Fakt mi musel kazit srandu? "Nojo, ty chytrej, rozlousknul jsi záhadu," zabručela jsem otráveně. "Teď už jsi spokojenej?" Moc dlouho mi to bručení a mručení ale nevydrželo - nikdy jsem nebyla takový typ. Kromě toho se Alexei vytasil s mnohem zajímavější kartou. Trochu znepokojivou, o to více však zajímavou. "Takže to byla sebeobrana," pokývla jsem si pro sebe spokojeně, že jsem vlka dobře odhadla. Nejevil se jako chladnokrevný zabiják. Přesto... bylo to zvláštní. "Hele, jakej to je pocit? Někoho zabít?" vytasila jsem se možná s dost nevhodnou otázkou, ale svrběla mě na jazyku příliš, než aby se dala jen tak spolknout.
Alexei se rozhodl, že moje jméno zkomolí do tvaru jemu vlastnímu. "Fajn. Tak já ti budu říkat Alex," pronesla jsem nadšeně, neboť se proti tomuto oslovení už jednou ohradil a já teď měla výmluvu, proč ho nadále používat. "Golodný? Poslyš, proč ty vlastně takhle divně šprechtíš, he?" Zmiňoval se pořád o nějakém Sibiru, Sibéru nebo něčem podobném - že by tam takhle žvatlal každý? Boží. Každopádně na otázce lovu jsme se shodli, zbývalo jen domluvit se na tom, co lovit a kde. "Asi by teda byla nejlepší nějaká srna. Tu bychom mohli zvládnout skolit ve dvou." Nemělo smysl se pouštět do něčeho většího. Jedna srnka je pro dva vlky tak akorát a ani ulovit ji není zas taková věda - jeden ji nažene, druhej ji strhne, společně ji dorazej. Už jsem to viděla v hlavě v jasných barvách, sebe jako naháněče, Alexe jako útočníka, ovšem vzápětí se projevily efekty vody, kterou jsem ochutnala.
Pro Alexeie to muselo být, jako bych se zbláznila. Pro mě se však svět dočasně proměnil v neskutečně děsivé místo. Přikrčila jsem se k zemi, když jsem spatřila tanec stínů, který mě obklopoval. Sinéad, Sinéad, Sinéad! Smály se mi, ty hlasy ve větru... smály a popichovaly, stíny se natahovaly, velké šelmy číhaly ža každým stéblem trávy. Jak se tam vešly? Jak? "Já... já nevím, nevím, můžeš prosímtě... počkej..." mumlala jsem zmateně k Alexeiovi, který se dál zaobíral myšlenkou lovu, jako by nic. Vážně to neviděl? Vlastně i on sám začínal vypadat jako hrozný stín, když jsem se na něj obrátila. Planoucí rudé oči se na mě upíraly jako žhnoucí zraky pekelné bestie. Připlácla jsem se břichem k zemi s ocasem hluboko staženým a začala couvat před tím strašným výjevem. Nedokázala jsem ovládnout panický třes ani tiché zakňučení, které se mi vydralo z hrdla. Muselo být jasné, že tohle už není žert ani hra... tohle bylo velice skutečné. Temné stíny se nade mnou uzavíraly a já couvala dál a dál, aniž bych měla kam uniknout před peklem mé hlavy. Zbýval snad už jen krůček k tomu, abych šlápla do prázdna a zřítila se do inkoustově černého proudu řeky.

//Mahar

Alexei mi nevěřil. Ani trochu. K čertu. To jsem zrovna musela narazit na toho nejracionálnějšího vlka v okolí? Přesně moje štěstí. No nevadí. I tak to byla celkem zábava, poslouchat, jak se okamžitě snaží vyvrátit cokoliv, co jsem se mu pokoušela nakukat - ač by nepochybně byla větší psina, kdyby se na to nachytal. "Tak si mysli, co chceš," pokrčila jsem rameny a přeskočila na pevnější ostrůvek. "Obyčejný, neobyčejný... kdo se v tom vlasntě vyzná, ha?" Vlka zajímalo mé jméno, které jsem mu, jak mi právě došlo, jaksi opomněla sdělit. "Jsem Sinéad. Tedy byla jsem Sinéad, dokud jsem nešťastně nezesnula." Vlastně těch otázek měl ještě víc. "Nevíš, co je duše?" Hm. Třeba nebyl zas tak chytrý. "To je přece to, co tě činí tebou. Bez duše by každej byl jen kus masa potácející se sem a tam bez jakéhokoliv cíle. A když umřeš, má ta duše z těla odejít a jít... no někam dál. Akorát se to někdy nepovede. Jako třeba se mnou." Pořád jsem si mlela svou, ačkoliv Alexei se zase držel svého přesvědčení. Ani legrácka s mlhou se mu nelíbila. Bručoun, chm. A k tomu ještě vrah? "Počkej, fakt?" zarazila jsem se, když řekl, že zabil dva vlky. "V sebeobraně, žejo? Nebylo to jen tak z rozmaru?" Jakožto mrtvole by mi to asi mělo být jedno, vypadávala jsem z role, ale nikdy dřív jsem nepotkala nikoho, kdo by zabil druhého vlka. Nebyla jsem si jistá, zda se mi to líbí. Nebála jsem se ale. Byla jsem si jistá, že bych si poradila, kdyby na mě chtěl něco zkoušet.
"Takže na lov chceš," potřásla jsem hlavou - Alexei to viděl jako obchod něco za něco. "Nevím, na co ti bude duch na lovu, ale..." Povzdechla jsem si. Asi to nemělo cenu dál protahovat. I mě už kručelo v žaludku. Možná to nebyl zas tak špatný nápad, vypravit se na lov s tímhle podivně hovořícím týpkem se zřejmě dost pochybnou minulostí. Co by se mohlo pokazit? "Fajn. Půjdu s tebou na lov. Ani nebudeš muset spasit moji duši, tak velkorysá jsem." Stanuli jsme na břehu řeky. Nevěnovala jsem jí příliš dlouhý pohled předtím, než jsem se napila, neboť mi z pachu kouře opět pěkně vyschlo v hrdle. "Co chceš lovit?" Jenže sotva jsem to vyslovila, spatřila jsem cosi mihnout se na hranici viditelnosti. "Co to bylo?" Couvla jsem, až jsem zadkem vrazila do Alexeie. Najednou se mě zmocnil podivný pocit, hraničící s panikou. Až pozdě jsem si uvědomila černotu proudu, ze kterého jsem se napila a nahořklou chuť, která po vodě zůstávala v tlamě. "A-Alexei? Viděl jsi to taky?" Dělo se něco moc podivného. Celý svět se začínal měnit přímo před mýma očima. Srdce se mi rozbušilo, když se stíny kolem začaly protahovat do odporných hnátů sápajících se po mě. Chtěly mě. Chtěly mě jen pro sebe. Zavrčela jsem. "Táhněte!"

Ke vší smůle se zdálo, že Zavud lomeno Alexei lomeno kdo-že-vlastně je jedinec přinejmenším průměrné inteligence, takže se nedal hned tak zblbnout duchařskou historkou. Naopak, šel na to pěkně od lesa a hned chtěl nějaký důkaz. "Důkaz, důkaz, cožpak ti tohle všechno kolem není dostatečný důkaz?" máchla jsem tlapou kolem na močály a pokusila se mysteriózně zmizet do mlhy, což se mi ovšem příliš nepodařilo. "Tohle místo... kdybys měl někde potkat ducha, pak nepochybně tady. S tím snad nemůžeš nesouhlasit, že?" Jenže vlk na mě hleděl, jako bych byla naprosto praštěná. Což jsem nejspíš byla, ovšem ještě nikdy mě to nezastavilo a tohle rozhodně nemělo být poprvé. "Jistě, že jsem v pořádku," pozvedla jsem bradu - měla jsem trošku problém s některými slovy, která vlk používal a moc by mě zajímalo, proč mluvil takhle divně, ale důležité bylo, že jsem pochopila aspoň jakž-takž nějaký význam. "Až na to, že jsem mrtvá a zaseknutá v podobě duše tady na tomhle hrozném místě. Kromě téhle drobnosti jop, naprosto v ťip ťop stavu."
Ať už to bylo z čiré zvědavosti, proto, abych mu dala pokoj, nebo snad díky mým skvělým přesvědčovacím schopnostem, rozhodl se nakonec vlk - Alexei tedy - že na mou hru přistoupí a pomůže mi. "Jistě, že chci pomoct! Ach, jak jsi laskavý. Pojď za mnou, řeknu ti, co musíš udělat," uculila jsem se na něj a vykročila rychle směrem pryč z močálů, než bude mít vlk čas si to ještě rozmyslet. Tlapala jsem si to po mokré zemi, zatímco Alexei měl stále další otázky. "Kak? No prostě tak," zasmála jsem se lehce, jeho podivná mluva mi přišla celkem roztomilá. "Nebyla to moc hrdinská smrt, víš. Ale plyne z ní dobré poučení. Nežer bobule, co neznáš." Zdálo se mi, že smrt po sežrání něčeho jedovatého by dost dobře mohla být osudem, co mě jednou stihne. "Ale na tom nezáleží. Důležité je, jestli budeš tak hrozně hodný a pomůžeš mi osvobodit mou duši z tohohle pekla. Určitě budeš, že ano?" zastřihala jsem ušima, ohlédla se po vlkovi a přidala trochu do klusu. Slyšela jsem vpředu hučení řeky a to mi už dávalo nápady, jak pokračovat.

//Tenebrae

Jak jsem si to tak šinula po okraji močálů, přivál mi lehký vánek k čenichu neznámý pach. Lehce jsem natočila hlavu tím směrem a spatřila hnědého vlka, který se ke mně blížil. V hlavě se mi zcela spontánně zrodil plán - plán, jak si užít trochu srandy. Spolkla jsem úšklebek, který se mi při té myšlence pokusil vydrat na tvář a místo toho nasadila vážný výraz, snad i trochu zkroušený. Zahleděla jsem se před sebe, jako bych si vlka vůbec nevšimla, jako by byl vzduch, ba i méně než to, jako by zkrátka vůbec neexistoval. Začala jsem hrát roli, kterou jsem si pro sebe vymyslela. To bude prča.
Prošla jsem si to kolem hnědého, aniž bych o něj zavadila pohledem. Až, když na mě vlk promluvil, jsem se patřičně překvapeně zarazila a obrátila na něj oči vyvalené v rádoby úžasu. "T-ty... ty mě vidíš?" vykoktala jsem. Až jak vlk mluvil dál, došlo mi, že... no, že říká cosi, čemu jsem sice jakž takž rozuměla, ovšem normální řečí bych to určitě nenazvala. Co to proboha mele? Div, že mě to nedonutilo vypadnout z role - ale když už jsem si vymyslela takovou hezkou zábavu, nehodlala jsem si ji nechat zkazit. Kdoví, třeba se ten vlk taky snažil si ze mě vystřelit. To by bylo aspoň. Ha. "Počkej, počkej, počkej," pozvedla jsem tlapu, abych zarazila příval slov z vlkovy tlamy - vsadila bych se, že Alexei bylo jeho jméno, ačkoliv jsem si tím moc jistá být nemohla. "Zavud" mohlo znamenat cokoliv. Možná se jmenoval Zavud. Zavud Alexei. "Zdá se, že nechápeš, oč tu kráčí, drahý cizinče. Ty totiž... ach, skoro se mi tomu nechce ani věřit - ty jsi nejspíš tím, koho už celá desetiletí marně hledám!" Povzdechla jsem si, jako by mi tíha těch desetiletí ležela přímo na srdci. "Nemůžu s tebou pajdat na lov, ani se přidat ke smečce... ba ani opustit tohle hrozné místo nemohu, ač bych velmi ráda, to mi věř."
Chvíli jsem se odmlčela, aby ve vlkovi měla případná zvědavost dost času k vyklíčení, pak jsem pokračovala: "Já jsem totiž duch. Ach ano, zbloudilá duše. Jak tragická to existence, jak hrozné to bytí," zaúpěla jsem snad dosti srdceryvně, aby ho to aspoň trochu přesvědčilo o pravdivosti mých slov. Na ducha jsem byla poněkud příliš hmotná, ale doufala jsem, že okolní mlha a dým to aspoň trochu zakryjí a zbytek že doladím hereckým výkonem. Ovšem dost by se hodilo, kdyby ten naproti mě byl úplný ňouma, na což bohužel nevypadal. No, nevadí. Třeba na to skočí. Tohle byla ostatně země zázraků. "Většina vás živých mne nevidí, ale ty - tvoje oko mě spatřilo, nebo snad ne? To znamená jediné. Jenom ty, drahý Zavu... Alex... drahý cizinče, mne můžeš osvobodit z tohoto utrpení." Zahleděla jsem se mu zpříma do očí, které byly tak rudé, jako ty moje. "Otázkou je, zdali bys k tomu byl ochotný? A taky budeš potřebovat kuráž. Osvobodit duši, to není jen tak, víš," varovala jsem ho, ačkoliv jsem zatím sama neměla sebemenší nápad, jak by se taková věc mohla dělat. Nelámala jsem si s tím ale hlavu. Věřila jsem, že mne v tu správnou chvíli nějaká spásná myšlenka osvítí. "Ale ty se určitě duchů nebojíš, nebo jo?" pousmála jsem se a uvažovala, jestli mi to Zavud Alexei aspoň trochu žere.

//Zubří vysočina přes Říční eso

"A tak to jsem přešla přes bludnej kořen, nebo...?" zvolala jsem, když jsem si uvědomila jednu zásadní věc - tlapy mě totiž z pláně s oranžovými boulemi dovedly zase zpátky k mokřadům. Přesně k těm, které jsem už jednou překonala. Což o to. Byla celkem sranda skákat přes jezírka a brodit se blátem, ale abych byla upřímná, prozatím mi to celkem stačilo. Plácla jsem zamyšleně tlapou do vodní hladiny. "Je dost lehký se tu ztratit, co?" pronesla jsem do větru. "Až moc. Měla bych si dávat bacha. Ale já, haha, já se přece neztratím!" zamávala jsem ocasem a skočila oběma předníma nohama do kaluže. Pak jsem jí prošla na druhou stranu a vydala se pokud možno po okraji močálů. Přitom jsem se zvědavě rozhlížela. U nás jsme močály neměli. Jen jezírka a řeky. Tohle byla celkem novinka. Na pohled to bylo celkem hezké, ačkoliv jsem si dokázala představit, jaká líheň komárů tu musela být v létě! Teď to ovšem celkem šlo, vzhledem k tomu, že se rok chýlil k podzimu a ten kouřový opar se asi hmyzu nelíbil o nic víc, než nám vlkům. Aspoň k něčemu byl dobrý. Tiše jsem si pobrukovala a nechala se nést tlapami nazdařbůh kupředu. Nepochybovala jsem o tom, že dřív či později narazím na něco nebo někoho zajímavého.

//Mahar přes Říční eso

Z močálů jsem se vyplácala obalená bahnem a větvičkami a taky řádně udýchaná. Jeden by si ani nepomyslel, že běh po tak rozměklé zemi bude natolik náročný, ale světe div se, bylo tomu tak. Přesto jsem se vesele zubila. Škoda, že jsem byla zase sama... ale dokážu se zabavit i tak, pf. Nohy mě donesly až k ohybu řeky, ve kterém jsem zahnala žízeň a jen tak v rámci možností ze sebe trošku spláchla bláto, nicméně neztrácela jsem čas zbytečnými detaily. Počasí na koupačku fakt nebylo a já nemínila dopadnout jako živý rampouch Kessel. V myšlenkách jsem se za postarším vlkem ještě rychle ohlédla a zadoufala, že vážně bude v pořádku. Ale nezdálo se, že by neměl být. Velké starosti jsem si o něj nedělala. Však vypadal jako někdo, kdo si poradí.
Když jsem se trochu zkulturnila ve vodním toku, vykročila jsem od něj na rozlehlou pláň. Zavětřila jsem. Kromě pachu kouře, který byl tak všudypřítomný, že jsem ho už skoro ani nevnímala - pominu-li otravné šimrání v čenichu - se tu vznášely i pachy zvěře. V dálce jsem jejich původce i zahlédla. Co to vůbec bylo? Přimhouřila jsem oči, jako by mi to snad mohlo pomoci v identifikaci tvora, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Byl nicméně obrovský. Hotová hora masa. Kolik vlků by vůbec bylo potřeba na skolení takovýho kolosu? Popravdě se mi ta myšlenka ani moc nelíbila. Připlížila jsem se totiž opatrně o pár metrů blíž a dospěla k názoru, že je ten huňáč vlastně celkem roztomilej. A taky že by mě zaválcoval do země bez mrknutí oka, kdyby chtěl. Snad proto se vůbec nevzrušoval, i když o mě nejspíš věděl.
Nejspíš bych své štěstí pokoušela i nadále, jenže mou pozornost vzápětí upoutalo něco jiného. V trávě se válelo cosi velkého, buclatého a velice, velice křiklavého. Nastražila jsem zvědavě ušiska a naklopila hlavu ke straně. "Co seš?" otázala jsem se té věci. Příliš jsem neočekávala odpověď, ale víte jak. Tohle byla magická země. Tenhle divnej balón mohl klidně být můj nový kámoš. Jenže meruna se ani nepohnula, ani nepromluvila. "Jasný, já vím co seš. Pěknej nuďas," zabručela jsem a trochu tu věc, kterou jsem odhadovala na nějaký velký plod, postrčila tlapou. Měla tvrdou slupku. Až se nabízela otázka, co asi skrývá uvnitř. "Seš aspoň dobrej? Jedlej?" mumlala jsem si dál, zatímco jsem zvažovala, jak se dostat dovnitř. Neviděla jsem důvod, proč to zbytečně komplikovat. Pořádně jsem se o plod shora zapřela tlapou, až v jednom místě kůra pukla a mně se noha probořila dovnitř. Vytáhla jsem ji celou oranžovou a obalenou hnusem a semínky. Upřímně, moc jedle to nevypadalo.
Ale když už jsem divnou kouli takhle zmasakrovala, asi by se slušelo to aspoň zkusit. S úšklebkem jsem si olízla tlapu... a kupodivu jsem musela konstatovat, že to zas tak hrozný není. Teda, nebyla to zdaleka ta nejlepší věc, co jsem kdy chutnala, ale nebyl to ani takový hnus, jak se napoprvé jevilo. "Vida. Třeba nejseš až tak marnej, co?" pošťouchla jsem Kouli tlapou a vytáhla z díry v ní další kousek vnitřku. S druhým soustem jsem ale dospěla k závěru, že zas tak moc mi to nechutná. Krom toho nyní bambulák vypadal, jako by mu z díry na vrcholu hlavy vyhřezal mozek. Zašklebila jsem se - úplně jsem to před sebou viděla. A když už jsem ho začala brutalizovat, proč s tím nepokračovat, žejo. Rozhodla jsem se svou vizi učinit realitou. Zakousla jsem se zepředu do kůry a začala bojovat s odporem, který plod kladl. Nebylo to jen tak, ale já byla odhodlána změnit tuhle hříčku přírody na hotové umělecké dílo. Pořádně jsem zapáčila zuby, potom zabrala drápy, až nakonec byla na světa první díra. První oko. Nechtěla jsem ale stvořit kyklopa, tudíž jsem se do toho pustila ještě jednou o kousek vedle. Druhé oko mi vyšlo o poznání větší, než to první, ale to bylo vlastně úplně ideální. Když vám teče mozek z hlavy, čert ví, jak vlastně vypadají vaše oči, co? Myslím, že to vás v tu chvíli ani moc nezajímá. "Ještě tlamu a budeš dokonalej," zasmála jsem se a zabořila drápy do spodnější části kůry. Naznala jsem, že lepší, než se pokoušet udělat další díru, bude prostě tomu nově vznikajícímu strašidlu tlamu jen drápem vyrýt a naznačit. Když jsem s tím byla hotová, poodstoupila jsem a přeměřila si své dílo kritickým okem. "Celkem dobrý. Rozhodně vypadáš mnohem zajímavějc," přikývla jsem. "I když..." Přistoupila jsem opět blíž a vytahala z vnitřku ještě trochu "mozku". "Paráda," zasmála jsem se a chvíli se ještě kochala svým dílem. Moc dlouho mě to ale nebavilo. Jakkoliv jsem na svůj výtvor byla hrdá, nebyl zrovna zábavným společníkem. Byl to vlastně celkem nemluva. Proto jsem se od něj nakonec odvrátila a vykročila zase někam jinam. Najít si společnost nebo nějakou zajímavou činnost. Možná i něco na zub.

//Mahar přes Říční eso

//Vyhlídka přes Midiam

Sesvištěla jsem si to ze skalnaté vyvýšeniny pomalu smykem, jen abych už mohla vyrazit na průzkum. Tohle tedy byla Gallirea. Kdo by si to pomyslel? Na první pohled to tu vypadalo celkem normálně, ale díky Kesselovi, který neměl moc daleko do pohádkového dědečka, jsem věděla, že je to úplně jinak. Vlastně jsem ani nevěděla, kam vyrazit dřív. Rozmýšlela jsem ti to takříkajíc za pochodu. Skočit se podívat za bohy? Tedy, pro Smrt jsem neměla žádný úplatek, takže možná by bylo nejlepší začít tím. Zapomněla jsem se ovšem zeptat, jak ty blýskavé legrácky pro místní stračí bohyni sehnat - ale což, stejně jsem nepotřebovala mít hned prozrazené každé tajemství, které se tu skrývalo! Taky bych se mohla porozhlédnout po těch smečkách, možná navštívit Sarumen, třeba by rádi slyšela, že je táta naživu... A nebo snad začít zkoumat ten kouř? Bylo tolik možností, že jsem si nakonec nevybrala žádnou z nich a zvolila taktiku, která pro mě povětšinou v životě fungovala dost dobře. "Kupředu!" pobídla jsem sama sebe a vyrazila do cvalu, neboť se mé nohy octly konečně na rovné zemi. Ne ovšem na dlouho. Brzy jsem před sebou spatřila jezírka a kaluže a bahno - jenže na brždění z té závratné rychlosti bylo už moc pozdě. Místo toho jsem se odrazila, přeletěla kaluž přímo přede mnou a dopadla na ostrůvek za ní, který byl naštěstí dost pevný, aby mě udržel. A protože to napoprvé vyšlo, neviděla jsem důvod, proč teď zastavovat - byla to sranda! Bláto cákalo na všechny strany, když jsem se hnala močály, chvílemi se do něj bořila až po břicho a chvílemi zase nabyla štěstí a přeskakovala sem a tam mezi pevnými ostrůvky a cítila se jako superhrdina. A tak jsem chvílemi skákala a chvílemi se plácala v bahně a postupně překonala celé močálovité území.

//Zubří vysočina přes Říční eso

Oči se mi rozzářily, když z vlka vypadlo moudro o životě. "To se mi líbí," zazubila jsem se. Však přesně takhle to bylo! Ne, že bych toho o životě zase tak moc věděla, ale chápete. Pěkně to se mnou zarezonovalo. To se nedalo říct o mé poznámce na Života, která Kessela v první chvíli viditelně pěkně zaskočila a vyvedla z míry. Nejspíš jsem se ale se svým odhadem příliš netrefila. "Jo takhle," pokývla jsem hlavou chápavě, ačkoliv bych lhala, kdybych se snažila tvrdit, že tomu rozumím. Nerozuměla. Nedokázala jsem si to vůbec představit. Zásadní ovšem byla jedna věc, kterou jsem si z tohohle odnesla. Život hodný, Smrt mrcha. Ale uplatitelná. Takže pohoda. "No, děkuju za informace," zamávala jsem ocasem, vážně jsem byla tomuhle dědulovi vděčná, že mě trochu uvedl do zdejšího dění. "Určitě je využiju."
Brzy mi ale skála, na které jsme seděli, byla poněkud malá... a všechno ostatní vypadalo velice lákavě. Sdělila jsem tuto skutečnost Kesselovi, který to dle očekávání přijal chápavě, nicméně jsem na chvíli v jeho pohledu zachytila cosi, co tam předtím nebylo. Lehce jsem naklonila hlavu do strany, ale když se na mě opět podíval, bylo to pryč. Možná se mi to jen zdálo. "Hele, co ty víš, třeba by to byla sranda - na chrmlajícího starce jsi vážně fajn," popíchla jsem vlka lehce se šibalským úsměvem, ale bylo jasné, že už se rozhodl, což jeho další slova jen potvrdila. "Nojo, chápu," přikývla jsem. "Tak se měj. Ráda jsem tě poznala," řekla jsem mu upřímně a seskočila na jeden z níže položených kamenů. Pak jsem se ještě ohlédla přes rameno. "To doufám," zasmála jsem se. "Jestli ne, tak si tě najdu, tomu věř!" odhalila jsem špičky zubů v úsměvu a naposledy máchla oháňkou. "No, tak tedy ahoj," pozdravila jsem Kessela a vydala se za nepoznaným s novým nábojem v těle.

//Mahar přes Midiam

Lehce mi poskočilo srdce, když mi Kessel potvrdil, že Sarumenská smečka pořád ještě existuje. "Bezva," přikývla jsem spokojeně - dokonce mi i naznačil směr, kterým se případně vydat. Nemínila jsem se tam hnát hned, ale rozhodně jsem si to přidala do seznamu budoucích plánů. Bylo potřeba tuhle novou zemi pořádně prozkoumat. Včetně smeček. Ta Sarumenská mohla být dobrý začátek, i když jsem chtěla navštívit všechny. Kromě té naší jsem se s žádnou smečkou ještě nepotkala, tudíž jsem na ně byla dost zvědavá.
Ukázalo se, že Kessel se s tátou neznal. "No, co se dá dělat," pokrčila jsem rameny. "To už by musela bejt až moc velká náhoda, což?" Vypadalo to jako pořádně velká krajina, i kdybych ignorovala fakt, že se tu ti dva mohli nacházet ve zcela odlišné časy. To už se ale náš hovor stočil k bohům. Nezdálo se, že by mi starouš zrovna dvakrát žral moji hru na neviňátko. Nojo. Nijak zvlášť jsem se nesnažila zahrát neprokouknutelné divadlo... ani jsem v tom nikdy nebyla moc dobrá. Vždycky jsem se prozradila. "No to počkej, počkej," zarazila jsem vlka, když spustil cosi o tom, že by se taky mohlo stát, že se u Života zaseknu napořád. "Magická esence, to zní teda zatraceně podezřele. Předpokládám, že jste se v tom trochu pošťourali, ne? Abyste se přesvědčili, že jeden z vašich vrchních bohů není nějakej úchyl nebo tak něco?" Že se odtamtud těžko odchází, to mohlo znamenat prakticky cokoliv. Nicméně se nedalo říct, že by mě takováhle hrozba odrazovala. Jestli Život prováděl nějaké nekalosti, pak jsem tomu chtěla přijít na kloub. A jestli ne... tak tím líp, no ne? Smrt na druhou stranu tak podezřele nezněla. Teda, nechápejte mě špatně. Nezněla ani příjemně, ale aspoň bylo od začátku jasné, že asi nebude zrovna supr kámoška. Jenže nebyla ani bez slabiny. Ušklíbla jsem se. "Úplatky, úplatky. Jasný. Beru na vědomí," přikývla jsem a zapsala si za uši, že bych tedy měla nejdřív splašit nějaké ty blýskavé věcičky. Kessel toho o zdejších poměrech věděl fakt hodně a to bylo rozhodně fajn.
Ze všeho toho hovoření o smečkách, bozích a tak vůbec na mě začala přicházet čím dál větší touha jít a trochu toho zdejšího světa taky poznat. Jakkoliv hezký odtud byl výhled a jakkoliv příjemně se tu sedělo. Krátce jsem se protáhla a přešlápla. "Ne, že bych se nudila, ale celkem bych ráda okusila trochu té zdejší magie na vlastní kůži," přiznala jsem Kesselovi a přejela ho pohledem. "Co ty? Chceš jít se mnou? Nebo tě tu mám zanechat? A když to udělám, budeš v pohodě?" zajímala jsem se a zlehka se pousmála.