Gallirea - Příspěvky uživatele

Pokolikáté už se mě Iška musela ptát, jestli jsem v pořádku? "To nebude nutný," zabručela jsem. "Blbý nory, mám pocit, že než odtud vylezem, budu mít modřiny snad úplně všude." Dělala jsem ze sebe navíc asi tak trochu pitomce, s tím, jak jsem se neuváženě vrhala z říms a poskakovala si v místech s nízkými stropy - nijak hluboce jsem si na svojí image sice nezakládala, ale úplně jsem nechtěla, aby si Jiskra myslela, že jsem naprosto marná. Jenže co se dalo dělat? Jestliže někde zázračně nenabudu daru rozvážnosti, o čemž jsem silně pochybovala, bylo zřejmě mým údělem čas od času vrážet do věcí a válet se po zemi.
"Já ti nevim. Myslím, že takovej suchar by vzplál jako nic," uchechtla jsem se, ale musela jsem s Iškou souhlasit v tom, že mě Leopardův odchod vůbec nemrzel. "To jo. Byl divnej. Kdoví, o co mu vlastně šlo," zavrtěla jsem hlavou. Jenže Jiskra mě už vybízela k rychlejší chůzi. Našpicovala jsem uši. Že by už viděla konec? Zrychlila jsem na její výzvu a opravdu, za chvíli jsem už i já cítila čerstvý vzduch a vpředu se temnota trochu ředila denním světlem. Východ! Rozběhla jsem se za svou kolegyní, až jsem letěla tryskem směrem ke svobodě. Vylétly jsme z nory bleskovou rychlostí a... Bylo tady vždycky takový světlo? Téměř oslepená vší tou bělostnou září kolem jsem víceméně tažena jen čirým instinktem přeskočila Iskierku, která se vyvalila do závěje přímo přede mnou, a z plných plic jsem se rozchechtala. "Svoboda!" poskakovala jsem ve sněhu jako horská koza, oči odvyklé dennímu světlu mi slzely, ale mě to vůbec nevadilo. Chvíli jsem si užívala volnosti pohybu, než jsem se taky skulila na zem do sněhu a nevyválela se v něm od hlavy po paty. "To bylo," vydechla jsem nakonec a zůstala ležet na zádech s tlapami trčícími k večernímu nebi.

"Jo, kruci... Když zvládi takový čárymáry, určitě by pro ně nebyl problém to tady trochu osvětlit. Ale to ne," zavrtěla jsem hlavou a vzápětí vrazila do Iščina zadku, protože vlčice přede mnou nejspíš taky do něčeho nabourala. "Sorry," couvla jsem a s pobavením poslouchala řetěz nadávek, který se Išce linul z tlamy. Byla jsem ale z bloumání ve tmě taky pěkně otrávená, co si budeme povídat. "Moc ne. Vidím prdlajs. Měli jsme si z Leoparda udělat živoucí pochodeň, ale na to je teď už pozdě." Krom toho jsem stejně nezvládla zažehnout ani jiskřičku... a Iška nejspíš uvažovala podobným směrem, protože se zmínila o Životovi. "To je vlastně bezva nápad! Taky bych ty místní bohy chtěla co nejdřív navštívit. Určitě budou mít něco, co by se mi hodilo," poskočila jsem si natěšeně a praštila se hlavou o strop. "Do psí řitě," zanadávala jsem, když nás zasypala sprška hlíny a tlapou jsem si uraženě oprašovala temeno.
Naštěstí to vypadalo, že se plahočíme správným směrem. Shodly jsme se, že ta velká místnost byla ta, kterou jsme procházely a odtamtud už jsme snad musely trefit nahoru. "Jo, dobrej nápad, jen škoda, že mě podobný věci vždycky napadnou až potom," odfrkla jsem si a přidala do kroku, aby se mi Iskierka ve tmě neztratila. Teď už jsem si byla celkem jistá, že nás nečeká bídná smrt hlady v temných kobkách. "Nemůžu se dočkat, až uvidim světlo - přijde mi, že jsme tam dole byly tak tisíc let," tlapala jsem za světlou špičkou ocasu šedé, která byla asi tak tím jediným, co jsem v té tmě bezpečně rozeznávala.

"Jasný. Naprosto ťip-ťop," ujistila jsem Išku se zamáváním ocasu a pohledem přitom vyprovázela Leoparda, který se naštěstí rozhodl vypadnout osamotě a netáhnout se za námi jako velice otravný ocásek. Díky bohům, zakoulela jsem očima za jeho zadnicí, která mizela v jedné z chodeb. Teď bylo na čase, abychom se sbalily i my ostatní a vrátily se konečně na povrch. Iskierka ještě nabídla Selkii, ať se někdy zastaví v Asgaarském lese, až jí bude v zimě mrznout zadek. Zastřihala jsem ušima - já jí nic podobného navrhnout nemohla, ale souhlasila jsem s tím, že Selkie byla vlastně celkem v pohodě. "Jo. Bylo ctí se s tebou plácat podzemím," vysekla jsem úmyslně naprosto praštěně přehnanou poklonku a namířila si to naslepo do jedné z chodeb, protože už jsem chtěla zase vidět denní světlo. Jenže pěkný plácanec po plecích mě zarazil. "Co je?" otočila jsem se na Jiskru, neb jsem netušila, co jsem provedla a za co mě bije. "Aha. Jo, jasně, tudy," uchechtla jsem se, když se ukázalo, že jsem se nás nejspíš snažila odvést někam do háje. Raději jsem se teda nechala vést šedou vlčicí. "Čávec," mávla jsem ještě tlapou Selkii a ponořila se do - snad už správné - chodby za Iškou.
"Jó? No asi jo," přemýšlela jsem a bloudila očima po zdech, na kterých nebylo mnoho záchytných bodů. "Vypadá to tady všude stejně, co si budem. Měly jsme si házet nějakou cestičku z oblázků nebo tak něco," uchechtla jsem se ve snaze nemyslet na to, že jestli tady doopravdy zabloudíme, pak pravděpodobně zdechnem hlady. Cesta před námi se ale nakonec opravdu rozšířila do větší místnosti. Byla to ta správná, ta kde předtím seděla černá vlčice? Dost blbě se to odhadovalo, ale kde jinde bychom mohly být? "Mmm, myslím, že jdem dobře. A předtím byla ta mladší vlčice... to nemůže být tak daleko."

Selkie měla vlastně pravdu - rodina jsme nebyli, abychom si věřili, ale já upřímně za nedůvěryhodného považovala jen vlka, který se počínal pěkně vybarvovat. Naštěstí se nakonec rozhodl spolupracovat a tak brzy byla vlčí pyramida hotová a já se mohla vyšplhat nahoru, abych se podívala, pro co jsme se sem teda trmáceli.
Byl tam vážně poklad a nezmizel, když jsem na něj sáhla, což se mi celkem ulevilo. Nemohla jsem rozluštit tu patlanici na zdi, takže jsem netušila, co všechno by se mohlo stát. Nápis ale asi nebyl nijak důležitý, vůbec nic se totiž nestalo ani v jeskyni s pokladem, ani ve chvíli, kdy jsem začala poklad hrnout dolů k nohám těch třech. Škodolibě jsem se uchechtla, když jsem spatřila, že Leopard vážně schytal pár kameny do hlavy. Třeba se mu v ní rozsvítí, pomyslela jsem si. A kdy se rozsvítí mě? Těžko říct. Možná nikdy. Vrhla jsem se totiž dolů z římsy, aniž bych tomu věnovala byť i jen půl myšlenky a až ve chvíli, kdy moje přední tlapy opustily pevnou zemi mi došlo, že to je vlastně sakra daleko. Čekala jsem, že dopad bude asi pěkně tvrdý. Kupodivu jsem ale dopadla relativně do měkkého. To Iška. Vrhla se pode mě, aby zabrzdila můj pád a zabránila mojí nerozvážné palici, aby se rozbila o zem. "Jo, nic mi není," ujistila jsem ji a začala se hrabat na nohy. "Díky. Tos nemusela," dodala jsem ještě a zazubila se vděčně na Iskierku - kruci, však jsem ji přitom mohla pěkně domlátit... Otřepala jsem se a zahleděla se na tu hromádku drahého kamení, ze které už si vybíral Leopard. To tak, aby si nahrabal co nejvíc pro sebe. Rázně jsem tlapou oddělila půlku hromádky pro mě a Išku, než nám po vlkově zásahu nic nezbyde. Ne, že bychom mu to nechaly projít, ale upřímně jsem už měla pro tuto chvíli dohadů i dobrodružství celkem po krk a chtěla jsem se jen vrátit nahoru. "No... tak asi jdem, ne?" nadhodila jsem hlavně směrem k Išce, protože se mi upřímně nechtělo tahat se stejnou cestou s tím chytrákem. Selkie by mi snad ani tolik nevadila, ale Leoparda jsem začínala mít plné zuby. Stejně chtěl, ať se už nikdy nepotkáme, tak se mu to mohlo zrovna splnit. "Nápodobně," odfrkla jsem si a načechrala si srst na krku. Vlci, zakroutila jsem očima. "Ale... kudy to bylo, he?" uvědomila jsem si vzápětí lehký problém. "Že by tudy?" namířila jsem tázavě tlapu do jedné z chodeb a pomalu vykročila tím směrem. Bylo mi jedno, kdo mě bude následovat - za předpokladu, že to bude Jiskra a zároveň to nebude Leopard. Takže... spíš mi bylo jedno, jestli mě Selkie bude následovat.

"Jo, ještě jednu hádanku jsme dostaly. Byla pěkně zapeklitá," sdělila jsem Selkii, ale do detailů jsem nezacházela - byly jsme prostě geniální a to jí muselo stačit. V duchu jsem ale byla ráda, že další zeměpisnou otázku jsme nedostaly my dvě. Nezdálo se mi, že by to byla moje nebo Iščina silná stránka. Umínila jsem si, že co nejdřív svoje mezery ve vzdělání doplním.
Teď před námi ale stál další úkol, který měl ovšem jasné řešení, aspoň z mého pohledu. Mistr Leopard se ale cukal. Zřejmě pochyboval o mojí důvěryhodnosti. Odfrkla jsem si a nakrčila dotčeně čenich. "Dostali jsme se sem snad spolu, ne? Takže si každý zaslouží svůj díl," zamračila jsem se. "Nemám v plánu sbalit poklad - pokud nějaký vůbec existuje, to pořád nevíme, jen tak mimochodem - a zmizet. Nejsem taková. Ale jestli mi to nechceš věřit, těžko tě o tom budu přesvědčovat," pokrčila jsem rameny. "Buď to riskneš, pomůžeš mi nahoru a budeš se modlit, že se na tebe nevykašlu, nebo se tady můžeš nafukovat, ale pak nebude mít stoprocentně nikdo nic. Protože já schody ze šutrů stavět nebudu." Když se on mohl šprajcovat, tak já taky. Uměla jsem to moc dobře.
Nakonec vlk povolil a on, Jiskra a Selkie postavili celkem stabilně vypadající pyramidu. Pohledem jsem si to odměřila - jo, když se vydrápu až na bílou, tak to určitě půjde. "Tak jo, jdu na to," varovala jsem pro jistotu vlky předem a začala se škrábat nahoru. Snažila jsem se to udělat co nejrchyleji, abych někomu nepřepůlila páteř. Netrvalo dlouho a byla jsem na římse. Ta otvírala vchod do další jeskyně. Vkročila jsem dovnitř a zatajila dech. Opravdu tu byl poklad! Blyštivé křišťály, barevné kamínky - hotová nádhera. Nápis na zdi mě nabádal k tomu, abych si zvolila. Já se ale samozřejmě rozhodla už dole... jenže ta matlanice pod tím mě trochu znervózňovala. Co to mělo znamenat? "Opm... ěololilá? No to je nějaká kravina," mrmlala jsem si pod vousy, lámala si s tím hlavu, ale na nic jsem nepřicházela a už mi to trvalo dlouho - tak dlouho, že si vlci dole museli myslet, že jsem s pokladem vážně pláchla. "Fakt je tu poklad," zahulákala jsem chodbou zpátky, abych o sobě dala vědět. "A taky nějaká hatmatilka na zdi. Ale asi to není důležitý." Snad. Doufala jsem, že mě text nevaruje třeba před tím, že jakmile se pokladu dotknu, zmizí, nebo tak něco... tu šifru jsem ale rozluštit nedokázala. Už jsem měla hádanek plné zuby a tak jsem začala hrnout hromádku drahokamů k okraji římsy. "Bacha!" nakoukla jsem přes okraj, než jsem je začala shazovat dolů (i když jsem tajně doufala, že nějaký pořádně velký křišťál zasáhne Leoparda přímo mezi oči). Musela jsem se párkrát vrátit, abych dolů sesunula všechno. "A ještě já!" zahlásila jsem, když to bylo hotovo, a seskočila jsem z římsy na zem. Bylo to celkem vysoko, což mi došlo až ve chvíli, kdy už jsem letěla a následně se rozplácla dole jako zralá švestka.

//s hádankou si fakt nevím rady, přemýšlela jsem nad tím po chvilkách celej den, ale asi jsem dum-dum... tak to snad nevadí :Dd

Podle Jiskřiné reakce se dalo celkem jasně soudit, že fakt dosud neměla ponětí o tom, že jí v kožichu tančí jiskřičky. "Já bych řekla hustý," usoudila jsem, zatímco jsem se otáčela k odchodu do další chodby. "Ale těžko říct, co? Kdoví, co to vůbec bylo... Ale tak jestli tě to nespálilo, asi to nebude nějak nebezpečný," došla jsem k závěru - ne, Iščin kožich vážně nevzplanul a žádné další jiskřičky se taky neobjevily. Nejlepší asi bylo vyrazit prostě dál. Celkem ráda bych nad podobnými záležitostmi dumala někde na povrchu - ideálně se svým dílem pokladu, samozřejmě.
Taky bych možná radši nezjišťovala, co za zvíře nebo co vlastně ty nory vyhrabalo. Upřímně jsem se vlastními slovy kapánek vynervovala a vrhla jsem přes rameno nejistý pohled - co kdyby se ten obří hraboš valil tunelem za námi? Mělo vůbec něco, co žije pod zemí, oči? Viděl by nás, nebo by nás převálcoval? Nebo možná - Jdi s timhle do háje, tyjo, napomenula jsem sama sebe a vzápětí jsem na to celé zapomněla, protože jsme se sešly se zbytkem naší skupinky. A vypadalo to, že nás čekají potíže. Když se tomu ale věnovala chvíle přemýšlení, nevypadal problém zas tak neřešitelně. Selkie se mého nápadu hned chytla a dokonce k němu ještě přidala, jak bychom se v oné pyramidě měli rozdělit. "Jasně!" zhoupla jsem ocas ze strany na stranu. "To by mohlo fungovat." Jenže Leopard začal bručet jako medvěd vzbuzený ze zimního spánku a chtěl radši začít stavět schody. Selkie schválila i tenhle nápad, ale já teda vůbec neměla náladu se ploužit v chodbách a pídit se po nějakých šutrech. Stejný názor měla i Iška. "Jo, to rozhodně nezní jako míň namáhavá možnost. Najít tady takový šutráky bude trvat věky, o stavění už vůbec nemluvim. Tohle bude mnohem rychlejší. A neboj se," zašklebila jsem se na něj, "s pokladem nepláchnu, jestli ti jde o tohle. Nejsem až taková kráva." S tím jsem se postavila na stranu, aby si snad mistr Leopard nemohl stěžovat na nedostatek místa a nevinně jsem se na něj zaculila. Doufala jsem, že si nevybere zrovna tuhle chvíli k tomu, aby si postavil hlavu jako nějaký paličatý mezek.

Má společnice vypadala jaksi... přešle. Na čele se mi vyhloubila jemná ustaraná vráska. Že by ji tak hrozně žralo to s tím Asgaarem? Nebo fakt tak nesnáší tohle místo? Těžko říct. Doufala jsem, že až se odtud vymotáme (ideálně s pokladem v tlapách), Išce se nálada trochu zvedne. "To je v pohodě," potřásla jsem hlavou. "Prostě se tudy nějak probijem kupředu, vrátíme se na světlo a... no, pak můžem dělat prakticky cokoliv," zastřihala jsem ušima a snažila se tvářit pokud možno co nejvíc povzbudivě.
To už se ale před námi otevřela chodba s tou tmavou vlčicí, která naštěstí neměla tak zapeklitou otázku jako ti před ní. Trochu zapeklitá ale byla. Společnými silami jsme to ale naštěstí nějak začaly dávat dohromady. "Jo, jasně, ty... iluzeee?" protáhla jsem nejistě a zahleděla se na vlčici, ale v tom příšeří těžko říct, jak se na to tvářila. O vlcích, co umí jen tak zmizet, jsem nikdy neslyšela - stejně jako jsem nikdy neslyšela o ničem podobném, jako bylo to, co rázem předvedla Iskierka. "Tyjó, a co bylo tohle?" namířila jsem tlapou k jejímu kožichu, který ještě před chvílí jiskřil, akorát, že ne ohněm. Popravdě jsem ani nevěděla, jestli si toho vlčice je vědoma. "To bylo schválně - vidělas to?" drmolila jsem s vypleštěnýma očima, ačkoliv logicky bylo skoro nemožné, aby to Iška viděla, pokud tedy neměla oči i vzadu.
O dalších magiích jsem ale neměla ani ponětí a tak jsem na Jiskřin zoufalý pohled odpověděla pohledem podobně bezradným. Černé vlčici to ale nejspíš stačilo, takže jsme mohly vyrazit dál. "Tak jdem?" ohlédla jsem se na šedivou a vykročila do chodby. Ta se klikatila dál a dál a já začínala pochybovat, jestli za to ten poklad, který dost dobře mohl být imaginární, vůbec stál. "Co to tady vůbec vyhrabalo takový díry?" napadlo mě najednou. "Nějakej obří krtek? Však jsou tady toho hotový kilometry. Zajímalo by mě, jak jsou na tom Selkie s tim Leopardem," vzpomněla jsem si taky, že jsme tu vlastně nebyly samy. A světe div se, ti dva byli hned za další zatáčkou. "Ha. My o vlku..." zazubila jsem se na Išku a obrátila se na ty dva. "Čus," přiskočila jsem k nim blíž, abych viděla, co je zabrzdilo. Upřímně to vypadalo jako pěkně blbá překážka. Nevypadalo to, že bychom se tam mohli dokázat vyšplhat po jednom. Asi ani kdyby nám vlčicím Leopard jakožto statný gentleman dělal stoličku. "To je teda pěkně blbý." Ale teď jsme se přece nemohli obrátit!"Kdybychom se nějak vyšplhali tři na sebe, ten třetí by tam asi i vyskočil. Jenže tomu naspod by prasknul hřbet," podrbala jsem se za uchem. Tak by to asi taky nešlo. I když, možná to nebyl úplně blbý nápad, jen potřeboval doladit. "Ledaže... leda by dole stáli dva a ten na nich by měl přední na jednom a zadní na druhým! A až by se ten třetí vyškrábal nahoru, třeba by tam našel způsob, jak tam dostat i ostatní!" dokončila jsem s triumfálním úsměvem a rozhlédla se po všech, jak se jim líbí můj geniální plán.

Jiskra vypadala dost vyvedená z míry. Jakože dost dost. Byla jsem ráda, že se mi povedlo sklapnout tlamu, než jsem řekla nějakou pitomost, která by jí určitě vůbec nepomohla. Momentálně toho vlastně nebylo moc, co bych mohla říct, aniž bych pokazila naše maskování, takže jsem se radši jala vymýšlet, jak postupovat dál.
Návrh na to, že se rozdělíme, byl přijat celkem ochotně všemi zúčastněnými a rozdělení skupin dopadlo přesně tak, jak jsem doufala. Leopard a Selkie se vydali vpravo, nám tedy zůstala chodba nalevo. Pokud šlo o mě, bylo mi to fuk, šance byla tak nějak padesát na padesát. "Jasně - kdyžtak prostě kvilte jako podsvinčata a my se přiřítíme v cuku letu," přidala jsem se k Iskierčinu příslibu a vydala se za ní do chodby.

Chvíli jsme šly mlčky a já tak měla šanci si povšimnout jisté změny v okolním klimatu. Pravda, byli jsme sice pod zemí, takže to nebylo tak znát, ale vsadila bych se, že se ochladilo. To muselo znamenat jediné, a to sice, že zima už je tu. Možná už i napadl sníh! To bylo něco na mě. Škarohlídi a morousové by sice určitě řekli, že zima, jakožto nejkrutější období roku, se musí hlavně přežít, ale já věřila tomu, že by se (stejně jako každé jiné období) měla spíš užít. A že těch možností jak si ji užít bylo vážně nepřeberné množství! Ani bych nespočítala, kolikrát jsem si namlátila zadek na ledové klouzačce nebo kolik úspěšných zásahů sněhovou koulí jsem měla na svém kontě. S Rosie a Quine jsme si vždycky parádně užily. Všechny ty vzpomínky se mi náhle vybavovaly - jak si jednou Orris na naší uklouzané stráni málem srazil vaz, jak jedna zbloudilá koule zasáhla místo Quine přímo mezi oči Kirise, který zrovna procházel kolem a pak nás všechny málem ztřískal na hromadu, všechny ty honičky v závějích, promrzlé tlapy a zmáčené kožichy... Milovala jsem zimu, sníh a všechnu tu zábavu, která se v tomhle období dala užít. Došlo mi, že tohle bude vlastně první zima, kterou nestrávím s rodinou, a to mě trochu vrátilo do reality. Přesto... začínala jsem se těšit, až se dostaneme na povrch, kde snad do té doby bude pořádná sněhová peřina.

Jenže než k tomu dojde, budeme se muset prodrat touhle norou. Ze vzpomínek mě vytrhla Iška, která přerušila mlčení. "Jasně," opáčila jsem. "A ty?" Dokázala jsem si představit, že neuhodnout hádanku týkající se vlastního rodiště šedou vlčici asi celkem žere. "To máš fuk. Když to okecaj tak zaobaleně, kdo by se v tom měl vyznat? Vsadím se, že tu je nejmíň deset míst, na které by se ten popis dal napasovat, kdyby se jeden jó hodně snažil." Lehce jsem se poušklíbla nad poznámkou o "dlouhým xichtu". "No, minimálně je jasný, že to tady asi není úplně normální, když se tu dějou takový věci," pokrčila jsem rameny, ale dál jsem to už nerozváděla - cesta nás totiž zavedla do další místnosti. Uprostřed ní trůnila černá vlčice, které jsem si v tom šeru nejdřív skoro ani nevšimla. To až když otevřela tlamu, ve které měla pěkně nabroušený jazyk. "Řešení neřešitelných rébusů je sotva měřítko inteligence," odfrkla jsem si, protože se mi rozhodně nelíbilo být nazývána "blbečkem", ale pak už jsem se zamyslela nad odpovědí, protože dál jsem se rozhodně dostat chtěla. "No, tak se na to podívejme. Oheň, samozřejmě," začala jsem a po očku mžourala po Išce - doufala jsem, že když se budeme společně doplňovat, nějak to dáme dokupy. "Země, voda." Podrbala jsem se zadní tlapou za uchem. "A pak... jsou takové ty míň obvyklé, že? Myšlenky... hm. A pak taková ta manipulace s kamením a tak, přeměna klacku na špičatej klacek - jen nevim, jak se to jmenuje." Byla jsem nicméně ráda, že můj táta mi o magiích řekl aspoň to málo, co věděl, jinak bych byla nejspíš úplně v háji.

"Mmm," zamručela jsem zadumaně při Jiskřiných slovech a pohlédla na stěny svírající se kolem nás poněkud podezíravěji, či jsem se o to aspoň pokusila. Ale představovat si katastrofické scénáře mi moc nešlo, když se tady linula ta svůdná vůně. Selkie zřejmě sdílela můj optimistický náhled - a co se týče Leoparda, no... Všichni jsou špatní, někdo víc, někdo míň. Asi na tom bylo něco pravdy, ale sakra, jestli on nebyl teda hotovej sluneční paprsek štěstí. "Jsem si jistá, že tohle bude v pohodě. Ze tří čtvtin. Možná ze tří a půl," zazubila jsem se nakonec a když se před námi neotevřela žádná místnost vydlážděná kostmi, ale jen další nora s hádankou, moje jistota se ještě potvrdila. Tohle přece nemohlo být nebezpečný, ne? Možná tak pro naše ubohé mozkové závity, ale jinak?
Jenže když jsme se nad tím zamysleli, dokonce se i víceméně shodli na řešení, ale odpovědí nám byla jen chvíle trapného ticha, došlo mi, že to možná nebude až taková sranda, jak by se zdálo. Správné odpovědi jsme se nedopracovali, ale nezněla úplně nepovědomě. "Hej, Asgaarský hvozd, není to-" už už jsem se otáčela k Išce, než jsem tu svou tlamu sklapla. Zaprvé jsme byly Jiskra a Žaneta ze Skalních lučin, ne Sinéad odnikud a Iskierka z Asgaaru, minimálně ne pro ty dva, co šli s námi a zadruhé jsem nechtěla příliš okatě poukazovat na fakt, že Iskierka z té hádanky nepoznala vlastní domov. Ne, že bych si kvůli tomu myslela, že je blbá nebo tak něco - taky to ta vlčice nemohla podat trochu míň krypticky, proboha? "Není to trapný od nás očekávat, že víme, jak se jmenuje každý místo tady kolem?" dokončila jsem tedy svou původní větu jinak, než jsem měla v úmyslu, ale zlatavá už si to šinula pryč a mi tu zůstali stát jak banda oslů. Aspoň já si jako osel připadala.
Nebylo ale třeba ještě zahazovat naději. "No, tak to jsme podělali," zkonstatovala jsem, "ale co, poradíme si i sami, ne?" přejela jsem už zase rozzářeným pohledem po svých společnících. "Můžem se zkusit rozdělit a prozkoumat obě chodby a pak se třeba sejít zase tady, říct si, co jsme našli?" navrhla jsem a tak nějak automaticky se zařadila po boku Jiskry - rozhodně jsem chtěla být ve dvojici s ní, pokud se pro to rozhodneme.

Pro Selkii byla existence horkých potoků stejným překvapením, jako pro mě. Ale vzhledem k tomu, že jsem měla být ochránkyní posvátné půdy, která se tady vyzná, neměla bych to dávat moc znát. "Jasně, že máme. Tohle je přece krajina zázraků." S tím jsem se vydala dál a zbytek mi byl v patách. Vypadalo to, že vlk ze svého úspěchu měl nosánek krapátko nahoru i sám o sobě, takže jsem si možná tu chválu mohla i odpustit. "Bezva, to se vždycky hodí. Jen bacha, aby ses nenafoukl až moc, tyhle chodby jsou sakra úzký," rýpla jsem si a ušklíbla se. Možná byl chytrej, ale kdoví, kdo se blýskne příště. Nepochybovala jsem o tom, že Iška má taky pěkně za ušima. Selkie... těžko říct. A o sobě jsem dobře věděla, že moje inteligence je jaksi... nestálá. Někdy mi to pálilo, v jiných oblastech jsem ale byla blbá jak tágo. Třeba v hádankách, jak jsem právě zjišťovala.
"Žaneta," broukla jsem k vlkovi, který zrovna vyzvídal, jak nám má říkat. Větší pozornost jsem ale věnovala cestě vpřed a Išce, která promlouvala za mými zády k Selkii. "Fakt myslíš, že by to mohlo být nebezpečný?" vmísila jsem se tak trochu do jejich hovoru. "Teda... zatím to vypadá dost mírumilovně." Jo. Ale co by se asi stalo, kdybysme tu hádanku neuhodli, ha? Tak trochu mi přejel mráz po zádech, ale rychle jsem se oklepala. Jednou jsme byli tady, tak už se nebudem otáčet. V úzké chodbě to stejně nešlo, takže jediná cesta vedla vpřed.
A tam se otevírala další větší místnost. Vlezla jsem dovnitř a uhnula se od vchodu, aby moje dvě společnice - a taky Leopard, nebo jak si to říkal - mohly taky vejít dovnitř. Seděla tam vlčice se zlatou srstí a příjemně se usmívala... a samozřejmě pro nás měla další hádanku. Podobně zapeklitou, jako tu předtím. Zamračila jsem se v zamyšlení. Teď už jsem tak trošku věděla, co od hádanky očekávat a i v jaké oblasti by se mohlo nacházet řešení, jenže... tak trochu mě zrazovala neznalost zdejší geografie. "Mohl by to být... les mezi dvěma řekami? Skupina, jako skupina stromů?" zabručela jsem napůl pro sebe, napůl k ostatním. "Nebo možná nějaké skály, hory?" Přemítala jsem, zda jsem na nějaké takové místo narazila, ale žel, zatím jsem ze zdejšího kraje prošla jen malý kousek.

Měla jsem co dělat, abych se neplácla tlapou do čela, když se Selkie cizáka zeptala, zda není přízrak. Na druhou stranu mi to mohlo být celkem fuk. "Strážkyně stráží posvátnou půdu," držela jsem se stále naší šarády. "Ovšem ne tuhle," upřesnila jsem ještě. To už jsem se ale cpala dovnitř nory, protože ta zajímavá vůně mě rozhodně lákala víc než konverzace s tím nově příchozím.
Hádanka, kterou jsme dostali od vlčete, ale byla pěkně těžkým oříškem k rozlousknutí. Vůbec nic snadného. Byla jsem z toho úplně blbá. Mohlo mi být poněkud útěchou, že podobně na tom jsou i moje společnice. Hádaly asi tak, jak bych hádala i já a měla jsem neodbytný pocit, že se ke správné odpovědi ani omylem nepřibližujeme. Za sebe bych mohla klidně tipovat až do rána a nejspíš bych o řešení vůbec nezakopla.
Jenže pak se ozval cizinec, kterého jsem víceméně vypustila z hlavy a popravdě jsem byla tak zažraná do přemýšlení a zírání na zářivé krystaly, že jsem si ani nevšimla, že se k nám taky připojil. A pronesl cosi inteligentního. Hodně inteligentního. Něco tak inteligentního, že to vlče uznalo za správnou odpověď. "Jó, hustý," poklesla mi poněkud čelist, ale pak jsem se zazubila. Možná jsem ho neměla hnedka odepsat! Co se dá dělat, dokážu být pěkně blbá. Můj postoj k samci se však náhle značně obrátil. Možná bylo dobře, že nám narušil dámskou jízdu a montoval se nám do toho. "Ty toho asi taky víš, co?" ušklíbla jsem se - necítila jsem se nějak zvlášť zahanbeně, spíš jsem byla ráda, že ten hromotluk plácl něco rozumného (i když mně osobně "smradlavý teplý pramen" zněl spíš jako eufemismus pro "proud moči" než jako správná odpověď), jinak by naše dobrodružství asi skončilo ještě dřív, než začalo. Vlče nás navigovalo doprava, tak jsem se tam vydala. "Tak dík, škvrně," prohodila jsem ještě k malému vlčkovi, než nás čekala další etapa naší cesty.

Čenichy nás dovedly až k malebným kopečkům. Mně se celkem líbily, ale Iška měla jisté výhrady. Celkem pochopitelné, když mi objasnila, co se jí na tomhle místě stalo. "Ach tak, rozumím," přikývla jsem. "Nicméně pokud se tu objeví někdo z jejího klanu, inu... jistě pro nás nebude velkým problémem," zazubila jsem se, protože jsem měla pocit, že ve dvou bychom si poradily snad s kýmkoliv (a kdoví, třeba by i "Nespoutaná hladina" mohla přiložit pracku k dílu, postavit se na naši stranu?) a taky jsem vážně, vážně nechtěla, aby odtud Iskierka vycouvala, protože ta vůně byla neskutečně lákavá.
Naštěstí to vypadalo, že Iška nikam nepůjde a místo toho se všechny tři vydáme hledat původ té záhady. "Jistě, že to bude dobrý zázrak! Jaký jiný bychom mohly očekávat hned vedle posvátné půdy Skalních lučin?" zazubila jsem se.Ne, že bych zapomněla na všechna ta varování, kterými mě Jiskra zahrnula... ale zvědavost, kterou jsem před chvílí vyčetla Selkii, byla i mojí největší metlou. Nemohla jsem se prostě jen tak otočit a nechat to tak. Musela jsem do toho začít strkat nos. Doslova. Už jsem se přesunula k jedné z nor a začala do ní nakukovat, ale vyrušil mě hlas, který se mi ozval za zády.
Ohlédla jsem se poněkud otráveně, koho to sem čerti nesou a kdo nám ruší naši dámskou jízdu. Byl to vlk, celkem vysoký a zajímavě zbarvený, ale nemohla jsem říct, že by byl on nebo jeho otázky momentálně středem mého zájmu. "My toho víme," odvětila jsem úsečně a nacpala hlavu zpátky do nory, odkud pach vycházel nejsilněji a cizinci věnovala možná tak setinu svojí pozornosti. Zprvu jsem nic moc neviděla, takže jsem se do nory vecpala celá. Byl úzký a chtělo to trochu snažení, ale při mém nevelkém vzrůstu to nebyl zas takový problém. Stanula jsem dole a užasla. "Tyjó, pojďte se na něco podívat," zvolala jsem na ty dvě nahoře (a upřímně doufala, že ten samec se nám do toho nebude montovat). V temné noře zářily podivuhodné lesklé šutry a už jen to samo o sobě byl pro mě dostatečný zázrak... jenže tím to nekončilo. Vlče, které mezi tou lesklou krásou sedělo, totiž najednou vypísklo, až jsem nadskočila a praštila se hlavou o strop, a začalo mlít cosi o pokladu. No těpic, Iška měla pravdu! Ale ani tímhle to nekončilo. "Huh?" pronesla jsem inteligentně - možná to bylo tou ranou do hlavy, ale nepochopila jsem jediné slovo z toho, co obyvatel nory právě pronesl. Ohlédla jsem se po Iskierce s poněkud bezradným výrazem, než jsem se zaměřila zase na vlče. "Točí se, kroutí se... Had? Ne, to je blbost." Nakrčila jsem čelo. "Horkokrevná sestřička... hmm," mumlala jsem si pod vousy, ale ať se propadnu, jestli jsem z té hádanky byla schopná vyčíst nějaký smysl. Moje ubohé mozkové závity se už dlouho takhle nenamáhaly. Slunečnice? Ne. To je taky pitomost. Přešlápla jsem pro případ, že si stojím na vedení, ale nepomohlo to. Blbý zázraky.

//Ještěří lučina

Prorok Kessael. To byl teda fakt gól! Iskierka, alias Jiskra ze Skalních lučin, mi to teda vážně neulehčovala. Jen stěží jsem udržovala vážnou tvář, cítila jsem, jak smích bublá těsně pod povrchem a každou chvíli může vytrysknout na povrch. Snažila jsem se představovat si něco příšerně nudného, kameny v lese, porostlé mechem... Trochu to pomáhalo, ale ne zas tak moc, obzvlášť když jsem před očima neměla žádné nerosty, ale tvář Selkie, která nejspíš stále přemýšlela, co jsme my dvě vlastně sakra zač.
Chtěla vědět víc o tajemstvích, což jí ovšem Iška upřela. Nemohla jsem nic jiného, než souhlasně přikývnout. Další otázka ale letěla na mě. "Zvědavost bude asi tvou největší metlou, co?" nadhodila jsem - jako bych na tom snad byla jinak. "Znamená to 'věčný plamen', když už to teda chceš vědět," plácla jsem první, co mě napadlo. Od kdy musí jména mít nějaký význam? "A co znamená Selkie?" vyzvídala jsem na oplátku zase já. Dosud jsem to považovala za prostě jméno, ale když se začala vyptávat na významy... no, třeba se něco přiučím, že?
To, že u Selkie ve smečce žádní rudoocí vlci nebyli, i to, že se snaží najít moře, no, to bylo všechno nepochybně velice zajímavé, ale zdaleka ne tolik, jako podivný lákavý pach, který se mi otřel o čenich. A i bílá vlčice začala větřit a bylo jasné, že to taky cítí. To se muselo prošetřit! Vyrazila jsem a obě vlčice mi byly v patách, ovšem když jsem se ohlédla na Išku, spatřila jsem na její tváři podmračený výraz. Že by to necítila? Nebo tam nechtěla jít? Tedy, prostor k námitkám měla samozřejmě otevřený. Ale na žádné nedošlo a pach kolem nás sílil, jak jsme se blížily k jeho zdroji. Linul se z kopečků před námi. Zastavila jsem se u úpatí jednoho pahorku a nabrala si do plic pořádný doušek té krásné vůně. "Ha!" zvolala jsem, aniž bych chápala cokoliv z toho, co se to dělo. Teď už to určitě museli cítit všichni, ale ať mě vezme čert, jestli jsem tušila, co bylo původcem té vůně. Obrátila jsem se k Išce. "Drahá Jiskro, mohl by snad tohle být jeden z těch... zázraků?"

Výraz ve tváři se mi překvapil na jakousi směsici překvapení a pobavení, když na nás vlčice zareagovala dost podivným pozdravem. Skoro jsem čekala, že začne řvát na celé kolo, ale vzápětí to přetavila do velice nadšeného přivítání. Hah... tak jo? A nejspíš byla taky trochu nechápavá. Nebo možná nahluchlá. "Posvátné," přikývla jsem, abych stvrdila naše slova. Už jsem o tomhle místě opravdu téměř přemýšlela jako o posvátné půdě, patřící nám dvěma. "Rovnováhu. Poslyš, drahá, kdy sis naposled čistila ušiska, he?" naklonila jsem hlavu na stranu v tázavém gestu. Chudák bílá asi neměla šajnu, co si z toho našeho divadla vybrat, ale já se moc dobře bavila.
Iška měla hned vysvětlení, proč tu nejsou žádné vlčí pachy. "Přesně tak. Vlastně máš celkem štěstí, toulavá cizinko, protože jen málokterý smrtelník může pohlédnout na Skalní lučiny," doplnila jsem ji a držela náležitě vznešený tón. Teda snad. Divadlo nebyla zas tak úplně moje nejsilnější stránka a v porovnání s Iskierkou, která se do role vžila naprosto přirozeně, jsem si připadala jako klopýtající buvol... Zdálo se ale, že vlčici to oblblo, takže to nejspíš bylo dostačující, ač jsem si nebyla jistá, nakolik to o mých hereckých schopnostech vypovídá. Soudě dle té sliny na bradě naše nová kámoška asi nebyla zrovna valného intelektu.
Hned vzápětí se mi ji povedlo vyděsit. "Klídek," zabručela jsem, ale hned si odkašlala: "Teda vlastně - klid! Na posvátné půdě se krev prolévat nesmí. A my taky nejsme žádní vrazi nízkých mravů." Však Iskierka jí hned vysvětlila, kdo že vlastně jsme. Žaneta. No to nee, už zase jsem bojovala s výbuchem smíchu, který jsem zamaskovala jako náhlý záchvat kašle. "Ehm, ehm, omlouvám se, dámy, to ten kouř ve vzduchu," zakryla jsem si tlapou tlamu a když jsem se trochu ovládla, rovněž jsem předvedla Selkii úklonku. "Je nám nesmírnou ctí."
Vlhkost v kožichu vlčice tedy nepocházela z koupání, ale z deště, který jsem osobně nějak neznamenala... asi jsem byla příliš zažraná do kecání s Iškou, než abych věnovala pozornost něčemu tak obyčejnému, jako je počasí. Ovšem zdálo se, že je i tak rozhodnutá nějaký ten vodní zdroj najít, tudíž kdoví, jestli fakt neměla v úmyslu se otužovat. Ať už znala nějaký trik, nebo ne, neřekla mi ho - krom toho, že ovládá magii vody a tím pádem si může dělat, co chce. "Nejsem si jistá, že to takhle funguje," zamumlala jsem polohlasně, spíš sama pro sebe. Moc se mi ale nelíbilo, že nám chce Selkie hned zdrhnout. "Jo, řeky jsou přece všude, ale my - my jsme jenom tady. A víme toho tolik, že by to naplnilo klidně tři řeky," pozvedla jsem hrdě hlavu a krátce spojila svůj pohled s tím, který ke mně vysílala Iskierka. Pozvedla jsem mírně koutky. Hrály jsme to spolu dobře, ne? "Ovšem nejsem si jistá, jestli jsi připravená se naučit o elementech. To není jen tak pro každého. Nejdřív-" Zarazila jsem se. Cosi se mi otřelo o čenich, který byl už rádně otupělý vším tím čucháním dýmu, který se tu držel. Tohle jsem ale cítila. Jako by se to sem linulo z vedlejšího území. Neznámá vůně, ovšem velice svůdná, div že jsem nezačala slintat, jako předtím Selkie. Přejela jsem pohledem po obou vlčicích - cítily to taky? Uvědomila jsem si, že jsem nechala svou větu ve vzduchu viset nedokončenou. Popravdě, ztratila jsem nit. Odkašlala jsem si a začala znovu: "Nejdřív ale fakt potřebujeme, abys opustila posvátnou půdu. Půjdeme tamhle," bodla jsem tlapou tím směrem, odkud přicházela ta podivná vůně, která mě velice zaujala a rozhodně jsem ji mínila prozkoumat, ale zároveň jsem nechtěla odhodit svou roli. Po očku jsem zamžourala na Iskierku, jestli to schvaluje. Mně to ale vážně nedalo. Třeba je to konečně jedno z těch místních tajemství a podivností? To jsme si přece nemohly nechat ujít!

//kopce Tary

//Žanda se rovněž hlásí

edit: I se Shireen c:<