Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pro Selkii byla existence horkých potoků stejným překvapením, jako pro mě. Ale vzhledem k tomu, že jsem měla být ochránkyní posvátné půdy, která se tady vyzná, neměla bych to dávat moc znát. "Jasně, že máme. Tohle je přece krajina zázraků." S tím jsem se vydala dál a zbytek mi byl v patách. Vypadalo to, že vlk ze svého úspěchu měl nosánek krapátko nahoru i sám o sobě, takže jsem si možná tu chválu mohla i odpustit. "Bezva, to se vždycky hodí. Jen bacha, aby ses nenafoukl až moc, tyhle chodby jsou sakra úzký," rýpla jsem si a ušklíbla se. Možná byl chytrej, ale kdoví, kdo se blýskne příště. Nepochybovala jsem o tom, že Iška má taky pěkně za ušima. Selkie... těžko říct. A o sobě jsem dobře věděla, že moje inteligence je jaksi... nestálá. Někdy mi to pálilo, v jiných oblastech jsem ale byla blbá jak tágo. Třeba v hádankách, jak jsem právě zjišťovala.
"Žaneta," broukla jsem k vlkovi, který zrovna vyzvídal, jak nám má říkat. Větší pozornost jsem ale věnovala cestě vpřed a Išce, která promlouvala za mými zády k Selkii. "Fakt myslíš, že by to mohlo být nebezpečný?" vmísila jsem se tak trochu do jejich hovoru. "Teda... zatím to vypadá dost mírumilovně." Jo. Ale co by se asi stalo, kdybysme tu hádanku neuhodli, ha? Tak trochu mi přejel mráz po zádech, ale rychle jsem se oklepala. Jednou jsme byli tady, tak už se nebudem otáčet. V úzké chodbě to stejně nešlo, takže jediná cesta vedla vpřed.
A tam se otevírala další větší místnost. Vlezla jsem dovnitř a uhnula se od vchodu, aby moje dvě společnice - a taky Leopard, nebo jak si to říkal - mohly taky vejít dovnitř. Seděla tam vlčice se zlatou srstí a příjemně se usmívala... a samozřejmě pro nás měla další hádanku. Podobně zapeklitou, jako tu předtím. Zamračila jsem se v zamyšlení. Teď už jsem tak trošku věděla, co od hádanky očekávat a i v jaké oblasti by se mohlo nacházet řešení, jenže... tak trochu mě zrazovala neznalost zdejší geografie. "Mohl by to být... les mezi dvěma řekami? Skupina, jako skupina stromů?" zabručela jsem napůl pro sebe, napůl k ostatním. "Nebo možná nějaké skály, hory?" Přemítala jsem, zda jsem na nějaké takové místo narazila, ale žel, zatím jsem ze zdejšího kraje prošla jen malý kousek.

Měla jsem co dělat, abych se neplácla tlapou do čela, když se Selkie cizáka zeptala, zda není přízrak. Na druhou stranu mi to mohlo být celkem fuk. "Strážkyně stráží posvátnou půdu," držela jsem se stále naší šarády. "Ovšem ne tuhle," upřesnila jsem ještě. To už jsem se ale cpala dovnitř nory, protože ta zajímavá vůně mě rozhodně lákala víc než konverzace s tím nově příchozím.
Hádanka, kterou jsme dostali od vlčete, ale byla pěkně těžkým oříškem k rozlousknutí. Vůbec nic snadného. Byla jsem z toho úplně blbá. Mohlo mi být poněkud útěchou, že podobně na tom jsou i moje společnice. Hádaly asi tak, jak bych hádala i já a měla jsem neodbytný pocit, že se ke správné odpovědi ani omylem nepřibližujeme. Za sebe bych mohla klidně tipovat až do rána a nejspíš bych o řešení vůbec nezakopla.
Jenže pak se ozval cizinec, kterého jsem víceméně vypustila z hlavy a popravdě jsem byla tak zažraná do přemýšlení a zírání na zářivé krystaly, že jsem si ani nevšimla, že se k nám taky připojil. A pronesl cosi inteligentního. Hodně inteligentního. Něco tak inteligentního, že to vlče uznalo za správnou odpověď. "Jó, hustý," poklesla mi poněkud čelist, ale pak jsem se zazubila. Možná jsem ho neměla hnedka odepsat! Co se dá dělat, dokážu být pěkně blbá. Můj postoj k samci se však náhle značně obrátil. Možná bylo dobře, že nám narušil dámskou jízdu a montoval se nám do toho. "Ty toho asi taky víš, co?" ušklíbla jsem se - necítila jsem se nějak zvlášť zahanbeně, spíš jsem byla ráda, že ten hromotluk plácl něco rozumného (i když mně osobně "smradlavý teplý pramen" zněl spíš jako eufemismus pro "proud moči" než jako správná odpověď), jinak by naše dobrodružství asi skončilo ještě dřív, než začalo. Vlče nás navigovalo doprava, tak jsem se tam vydala. "Tak dík, škvrně," prohodila jsem ještě k malému vlčkovi, než nás čekala další etapa naší cesty.

Čenichy nás dovedly až k malebným kopečkům. Mně se celkem líbily, ale Iška měla jisté výhrady. Celkem pochopitelné, když mi objasnila, co se jí na tomhle místě stalo. "Ach tak, rozumím," přikývla jsem. "Nicméně pokud se tu objeví někdo z jejího klanu, inu... jistě pro nás nebude velkým problémem," zazubila jsem se, protože jsem měla pocit, že ve dvou bychom si poradily snad s kýmkoliv (a kdoví, třeba by i "Nespoutaná hladina" mohla přiložit pracku k dílu, postavit se na naši stranu?) a taky jsem vážně, vážně nechtěla, aby odtud Iskierka vycouvala, protože ta vůně byla neskutečně lákavá.
Naštěstí to vypadalo, že Iška nikam nepůjde a místo toho se všechny tři vydáme hledat původ té záhady. "Jistě, že to bude dobrý zázrak! Jaký jiný bychom mohly očekávat hned vedle posvátné půdy Skalních lučin?" zazubila jsem se.Ne, že bych zapomněla na všechna ta varování, kterými mě Jiskra zahrnula... ale zvědavost, kterou jsem před chvílí vyčetla Selkii, byla i mojí největší metlou. Nemohla jsem se prostě jen tak otočit a nechat to tak. Musela jsem do toho začít strkat nos. Doslova. Už jsem se přesunula k jedné z nor a začala do ní nakukovat, ale vyrušil mě hlas, který se mi ozval za zády.
Ohlédla jsem se poněkud otráveně, koho to sem čerti nesou a kdo nám ruší naši dámskou jízdu. Byl to vlk, celkem vysoký a zajímavě zbarvený, ale nemohla jsem říct, že by byl on nebo jeho otázky momentálně středem mého zájmu. "My toho víme," odvětila jsem úsečně a nacpala hlavu zpátky do nory, odkud pach vycházel nejsilněji a cizinci věnovala možná tak setinu svojí pozornosti. Zprvu jsem nic moc neviděla, takže jsem se do nory vecpala celá. Byl úzký a chtělo to trochu snažení, ale při mém nevelkém vzrůstu to nebyl zas takový problém. Stanula jsem dole a užasla. "Tyjó, pojďte se na něco podívat," zvolala jsem na ty dvě nahoře (a upřímně doufala, že ten samec se nám do toho nebude montovat). V temné noře zářily podivuhodné lesklé šutry a už jen to samo o sobě byl pro mě dostatečný zázrak... jenže tím to nekončilo. Vlče, které mezi tou lesklou krásou sedělo, totiž najednou vypísklo, až jsem nadskočila a praštila se hlavou o strop, a začalo mlít cosi o pokladu. No těpic, Iška měla pravdu! Ale ani tímhle to nekončilo. "Huh?" pronesla jsem inteligentně - možná to bylo tou ranou do hlavy, ale nepochopila jsem jediné slovo z toho, co obyvatel nory právě pronesl. Ohlédla jsem se po Iskierce s poněkud bezradným výrazem, než jsem se zaměřila zase na vlče. "Točí se, kroutí se... Had? Ne, to je blbost." Nakrčila jsem čelo. "Horkokrevná sestřička... hmm," mumlala jsem si pod vousy, ale ať se propadnu, jestli jsem z té hádanky byla schopná vyčíst nějaký smysl. Moje ubohé mozkové závity se už dlouho takhle nenamáhaly. Slunečnice? Ne. To je taky pitomost. Přešlápla jsem pro případ, že si stojím na vedení, ale nepomohlo to. Blbý zázraky.

//Ještěří lučina

Prorok Kessael. To byl teda fakt gól! Iskierka, alias Jiskra ze Skalních lučin, mi to teda vážně neulehčovala. Jen stěží jsem udržovala vážnou tvář, cítila jsem, jak smích bublá těsně pod povrchem a každou chvíli může vytrysknout na povrch. Snažila jsem se představovat si něco příšerně nudného, kameny v lese, porostlé mechem... Trochu to pomáhalo, ale ne zas tak moc, obzvlášť když jsem před očima neměla žádné nerosty, ale tvář Selkie, která nejspíš stále přemýšlela, co jsme my dvě vlastně sakra zač.
Chtěla vědět víc o tajemstvích, což jí ovšem Iška upřela. Nemohla jsem nic jiného, než souhlasně přikývnout. Další otázka ale letěla na mě. "Zvědavost bude asi tvou největší metlou, co?" nadhodila jsem - jako bych na tom snad byla jinak. "Znamená to 'věčný plamen', když už to teda chceš vědět," plácla jsem první, co mě napadlo. Od kdy musí jména mít nějaký význam? "A co znamená Selkie?" vyzvídala jsem na oplátku zase já. Dosud jsem to považovala za prostě jméno, ale když se začala vyptávat na významy... no, třeba se něco přiučím, že?
To, že u Selkie ve smečce žádní rudoocí vlci nebyli, i to, že se snaží najít moře, no, to bylo všechno nepochybně velice zajímavé, ale zdaleka ne tolik, jako podivný lákavý pach, který se mi otřel o čenich. A i bílá vlčice začala větřit a bylo jasné, že to taky cítí. To se muselo prošetřit! Vyrazila jsem a obě vlčice mi byly v patách, ovšem když jsem se ohlédla na Išku, spatřila jsem na její tváři podmračený výraz. Že by to necítila? Nebo tam nechtěla jít? Tedy, prostor k námitkám měla samozřejmě otevřený. Ale na žádné nedošlo a pach kolem nás sílil, jak jsme se blížily k jeho zdroji. Linul se z kopečků před námi. Zastavila jsem se u úpatí jednoho pahorku a nabrala si do plic pořádný doušek té krásné vůně. "Ha!" zvolala jsem, aniž bych chápala cokoliv z toho, co se to dělo. Teď už to určitě museli cítit všichni, ale ať mě vezme čert, jestli jsem tušila, co bylo původcem té vůně. Obrátila jsem se k Išce. "Drahá Jiskro, mohl by snad tohle být jeden z těch... zázraků?"

Výraz ve tváři se mi překvapil na jakousi směsici překvapení a pobavení, když na nás vlčice zareagovala dost podivným pozdravem. Skoro jsem čekala, že začne řvát na celé kolo, ale vzápětí to přetavila do velice nadšeného přivítání. Hah... tak jo? A nejspíš byla taky trochu nechápavá. Nebo možná nahluchlá. "Posvátné," přikývla jsem, abych stvrdila naše slova. Už jsem o tomhle místě opravdu téměř přemýšlela jako o posvátné půdě, patřící nám dvěma. "Rovnováhu. Poslyš, drahá, kdy sis naposled čistila ušiska, he?" naklonila jsem hlavu na stranu v tázavém gestu. Chudák bílá asi neměla šajnu, co si z toho našeho divadla vybrat, ale já se moc dobře bavila.
Iška měla hned vysvětlení, proč tu nejsou žádné vlčí pachy. "Přesně tak. Vlastně máš celkem štěstí, toulavá cizinko, protože jen málokterý smrtelník může pohlédnout na Skalní lučiny," doplnila jsem ji a držela náležitě vznešený tón. Teda snad. Divadlo nebyla zas tak úplně moje nejsilnější stránka a v porovnání s Iskierkou, která se do role vžila naprosto přirozeně, jsem si připadala jako klopýtající buvol... Zdálo se ale, že vlčici to oblblo, takže to nejspíš bylo dostačující, ač jsem si nebyla jistá, nakolik to o mých hereckých schopnostech vypovídá. Soudě dle té sliny na bradě naše nová kámoška asi nebyla zrovna valného intelektu.
Hned vzápětí se mi ji povedlo vyděsit. "Klídek," zabručela jsem, ale hned si odkašlala: "Teda vlastně - klid! Na posvátné půdě se krev prolévat nesmí. A my taky nejsme žádní vrazi nízkých mravů." Však Iskierka jí hned vysvětlila, kdo že vlastně jsme. Žaneta. No to nee, už zase jsem bojovala s výbuchem smíchu, který jsem zamaskovala jako náhlý záchvat kašle. "Ehm, ehm, omlouvám se, dámy, to ten kouř ve vzduchu," zakryla jsem si tlapou tlamu a když jsem se trochu ovládla, rovněž jsem předvedla Selkii úklonku. "Je nám nesmírnou ctí."
Vlhkost v kožichu vlčice tedy nepocházela z koupání, ale z deště, který jsem osobně nějak neznamenala... asi jsem byla příliš zažraná do kecání s Iškou, než abych věnovala pozornost něčemu tak obyčejnému, jako je počasí. Ovšem zdálo se, že je i tak rozhodnutá nějaký ten vodní zdroj najít, tudíž kdoví, jestli fakt neměla v úmyslu se otužovat. Ať už znala nějaký trik, nebo ne, neřekla mi ho - krom toho, že ovládá magii vody a tím pádem si může dělat, co chce. "Nejsem si jistá, že to takhle funguje," zamumlala jsem polohlasně, spíš sama pro sebe. Moc se mi ale nelíbilo, že nám chce Selkie hned zdrhnout. "Jo, řeky jsou přece všude, ale my - my jsme jenom tady. A víme toho tolik, že by to naplnilo klidně tři řeky," pozvedla jsem hrdě hlavu a krátce spojila svůj pohled s tím, který ke mně vysílala Iskierka. Pozvedla jsem mírně koutky. Hrály jsme to spolu dobře, ne? "Ovšem nejsem si jistá, jestli jsi připravená se naučit o elementech. To není jen tak pro každého. Nejdřív-" Zarazila jsem se. Cosi se mi otřelo o čenich, který byl už rádně otupělý vším tím čucháním dýmu, který se tu držel. Tohle jsem ale cítila. Jako by se to sem linulo z vedlejšího území. Neznámá vůně, ovšem velice svůdná, div že jsem nezačala slintat, jako předtím Selkie. Přejela jsem pohledem po obou vlčicích - cítily to taky? Uvědomila jsem si, že jsem nechala svou větu ve vzduchu viset nedokončenou. Popravdě, ztratila jsem nit. Odkašlala jsem si a začala znovu: "Nejdřív ale fakt potřebujeme, abys opustila posvátnou půdu. Půjdeme tamhle," bodla jsem tlapou tím směrem, odkud přicházela ta podivná vůně, která mě velice zaujala a rozhodně jsem ji mínila prozkoumat, ale zároveň jsem nechtěla odhodit svou roli. Po očku jsem zamžourala na Iskierku, jestli to schvaluje. Mně to ale vážně nedalo. Třeba je to konečně jedno z těch místních tajemství a podivností? To jsme si přece nemohly nechat ujít!

//kopce Tary

//Žanda se rovněž hlásí
edit: I se Shireen c:<

///VVJ přes Kiërb

"Je fakt, že individua se asi najdou všude," usoudila jsem. Stejně jako se najdou i normální vlci nejspíš všude. Jen jeden musí občas trochu pohledat. Ale já měla zřejmě štěstí! "Jo, s tím mrňousem mohla být sranda. Škoda, že tam s nim seděl zrovna Mistr Bručoun. Mohly jsme ho naučit spoustě užitečných věcí," uchechtla jsem se jen při pomyšlení na to, jaké možnosti se v tom skrývaly. Žel, Iška nechtěla toho nudnýho strejce pokoušet a asi k tomu měla dobrý důvod, takže jsme zůstaly bez vlčete. Ale co. Nemohl to přece být jedinej usmrkanec pod zdejším začouzeným sluncem.
Našpicovala jsem uši v naději, že se dozvím něco víc o Asgaaru, ale v tu chvíli se Iskierka zastavila. Zabrzdila jsem taky a rozhlédla se, abych mohla spatřit to, na co mě má společnice upozorňovala. Ne, že by se to dalo dvakrát přehlédnout. Světlá vlčice se naparovala, jako by to tady snad celý osvobodila, navzdory tomu, že jí od tlamy visela slabomyslná slina a kožich měla zamuchlaný do opravdu podivného stylu. Dokonce si nesla i té půl oháňky šípkového trní, o kterém před krátkou chvílí mluvila Iskierka. Netušila jsem, že to je až tak doslovný, zdusila jsem smích, abych nás předčasně nevyzradila. Zdálo se totiž, že má Iška něco za lubem - a já byla rozhodně pro. Ač jsem netušila, co přesně to je.
Když šedá vlčice vytančila z úkrytu, byla jsem jí v patách a hned jsem se taky přitočila ke světlé cizince, která nám kráčela po posvátné půdě. Znovu jsem musela polykat smích, ale snad se mi povedlo zachovat jakž-takž vážnou tvář. "Doufám, že nehodláš narušovat... ehm, rovnováhu tohoto místa? To bychom si na tebe totiž musely došlápnout," přimhouřila jsem oči, jako bych snad věděla, o čem to vlastně mluvím. Iška mezitím učinila objev, že je Bílá zmáčená jako vodní krysa. Co ti místní měli s podzimním koupáním, to šlo fakt mimo mě. "Poslední dobou je to otužování ale celkem populární," nadhodila jsem. "Třeba je v tom nějaký trik." Zaměřila jsem zvědavý pohled do modrých očí cizinky: "Řekni - je v tom nějaký trik?"

//Erynij přes Z. Galtavar

Poklusem jsme se obě vydaly kupředu a nechaly žíhaného fouňu i s jeho potěrem za zády. Ať si tam třeba zkejsne, bručoun - my mířily vstříc zářnějším zítřkům! Aspoň v to jsem tedy doufala. Stěží se ale dalo představit, že by tomu mohlo být jinak, když vedle mě doslova zářila Iskierka. Já nejspíš zářila úplně stejně. Už dlouho jsem nenarazila na tak vybranou společnost! Ačkoliv to, co mi momentálně sdělovala, nebylo tak úplně potěšující. "Huh," zabručela jsem si pod vousy a na čele mi vyvstala vráska. "To je teda mizérie, krucinál. Asi jsem sem fakt přišla s až moc velkým očekáváním," potřásla jsem hlavou, ale ještě jsem neházela flintu do žita. To by mi Gallirea musela předvést něco víc, abych nad ní tak rychle zlomila hůl. "Ale třeba to fakt nebude tak zlý, hele! Jsou tady i normální týpci, třeba Kessel. Teda, takovejch jako on asi moc nebude, ale musej přece někde být i další, co jsou aspoň trochu normální, ne? Mi neříkej, že je to tady poskládaný výlučně z nudnejch nýmandů," zazubila jsem se s novou jiskrou optimismu. "To neni možný - přinejmenším jsme tady my dvě! Tím musíme vylepšovat nějaký celkový skóre."
Iška vzápětí pochválila radu, kterou jsem věnovala mladému vlčkovi. "Ráda bych to viděla - jestli mě ten chytrý chlapec poslechne, tak to bude asi solidní debakl," hýkla jsem smíchy při té představě... a pak se uchechtla ještě jednou nad tím zvukem, který před chvílí opustil moje hrdlo. "Borůvková smečka, hm?" zopakovala jsem si spíš jen tak pro sebe, protože bych vážně ráda získala přehled o zdejším obyvatelstvu, což zahrnovalo i smečky. Mínila jsem se někde časem usadit, ale na to nebyl žádný spěch.
"To mi tak zní, jako že má většina místních zaraženou v zadku nějakou osinu. Nebo možná klacek," zašklebila jsem se. "Třeba jen potřebujou v životě trochu vzrůša," zastřihala jsem ušima - a to by nemuselo být tak těžké jim dopřát. "Asgaar - o tom mluvil i ten žíhanej, žejo? Takže odtamtud pocházíš?" No... evidentně, tohle byla asi docela dementní otázka. "Je to někde blízko?" zakecala jsem raději rychle svůj předchozí dotaz. A vlastně mě to i reálně zajímalo. Jak už jsem říkala, chtěla jsem mít o tomhle přehled.
Zatímco jsme tlachaly, les se změnil v pláň, která nás dovedla až k velkému jezeru. Fakt velkému. Největšímu, jaké jsem viděla. A byl tu ještě jeden bod zájmu, na který upozornila Iskierka. Nad stromy fakt něco trčelo. Jako zlověstný tesák, ještě zlověstnější v kouřovém oparu, který se držel všude kolem a nejspíš nemínil vypadnout. "Drsný," konstatovala jsem. Išky nápad vlastně nezněl vůbec špatně. "Sama bych se tam ráda podívala, i kdybysme nakonec žádný skřítě nenašly," pronesla jsem. "Vím teda, že se s tou Smrtí nemá zahrávat a co já vim co ještě, ale jen nakouknout..." Nojo, zvědavost. Nenechavost. Rejpavost. Říkejte tomu, jak chcete, ale nepochybně to jednou bude mou metlou. "Ale jo, do party už těžko někoho seženem. To by musel bejt někdo fakt fajnovej - i když by to bylo bezva. Ve třech už bysme byli skoro nezastavitelná síla!" O tom jsem něco věděla. Škoda, že mé bývalé dámské trio se rozbilo... kvůli nějakýmu vocasovi, co si jen tak přišel a všechno zkazil. No, to už ale muselo zůstat v minulosti. Bylo třeba zkrátka začít znovu.

//Ještěří lučina přes Kiërb

Iška se ochotně přidala k mému přesvědčování Žíhance, že se vůbec nic zlého nestalo a všechno je ťip ťop, obzvláště když přihlédneme k tomu, jak nadšeně se našich šaškáren chytil ten malej šedivák. Cítila jsem se fakt na vrcholu světa, s novou skvělou parťačkou po boku, ovšem podmračený výraz vlka před námi celou scénu dost kazil. Nejspíš jsem se měla dočkat z první ruky ukázky oněch místních individuí, o kterých Iskierka před chvílí mluvila. Jeho kyselej xicht mě celkem otravoval, ne že ne, přesto jsem doufala, že by se v téhle situaci mohla skrývat i špetka zábavy, kterou sliboval tedy spíše onen zakrslý Žíhancův společník... ale moje společnice měla zřejmě jiné plány a když to nevypadalo, že by se s námi postarší vlk mínil bavit, zahájila ústup. Trochu mě to překvapilo, ale nijak zvlášť jsem neprotestovala - zaprvé jsem ji nemínila ztrapňovat, za druhé... třeba věděla něco, co já ne? "Jo, užijte si to," ušklíbla jsem se. "A pamatuj si, prcku, při lovu je nejdůležitější co nejvíc hulákat, abys zmátl kořist. Čágo," sdělila jsem mladému vlčkovi na rozloučenou ještě jednu perlu moudrosti (a zcela zdarma, považte), než jsem se obrátila a odklusala se zavlněním oháňky za Iskierkou.
Ta měla hned na jazyku vysvětlení toho urychleného odchodu. "Nojo, kurňajs, zapomínám, že tady nejsem doma," povzdechla jsem si. "Tam byli starý strejcové prostě starý strejcové. A většinou se netvářili, jako by měli pod čumákem nalepený šakalí lejno," zavrtěla jsem hlavou. Fakt měla pravdu. Asi se tu ještě dočkám zajímavých setkání. Ale na co si kazit náladu nějakým oplesnivělým sucharem, když jsem měla Išku, která sršela geniálními nápady. "Ha! To je nápad. S nějakým skřítětem bude určitě větší sranda," rozzářila jsem se okamžitě. "Škoda, že nám ten dědula nepůjčil toho svýho nohsleda - ten vypadal, že by si nechal nakukat cokoliv." No, bohužel. "Ale co, najdem si svýho. Lepšího!" Přidala jsem do kroku, abych srovnala tempo s dlouhonohou Iškou, která nabrala severní směr. Kdoví, co nás tam čekalo?

//VVJ přes Z. Galtavar

Moc díky za akci a prosím o 65 drahokamů, 30 květin, 25 oblázků a 25 mušlí + 25% sleva ke Smrti

Přidáno!

"No jakože - štěstí... seš asi třetí, koho jsem tady potkala, takže zas tak velkej vzorek zdejší populace jsem nepoznala," uvedla jsem věci na pravou míru. Vlčice se pak rozpovídala o svých zkušenostech s místními nuďasi a tupci, pro které zřejmě nemusela chodit daleko. "Huh, no, tak to je celkem na prd. Rodinu si jeden holt nevybere. V tý mojí jsou všichni jakž takž normální, ale ne, že by moje ségra nebyla občas taky na ránu, co si budem." Byl fakt, že bych pro Rosie nejspíš proběhla ohněm, kdyby na to přišlo, což se ovšem nevylučovalo s faktem, že jsem z té její nátury váhavého střelce občas div že nevyletěla z kůže. Jako by na tom teď záleželo. Došlo mi, že mluvím, jako by rodina byla někde támhle za rohem, ale oni byli ve skutečnosti všichni dost daleko. Lehce jsem potřásla hlavou. Teď nebyl čas na stýskání. Ne! Teď byl čas na dobrodružství! "Zrůdička?" ušklíbla jsem se. "Zní jako někdo hoden naprostého zavržení - dám si na ni bacha," slíbila jsem, i když jsem v duchu zadoufala, že bych se s touhle místní kreaturou mohla setkat a trošku se s ní pobavit. Mohla by to být sranda, ne?
"Nojo, myslím, že jsem dostala trochu zkreslený informace, zamlžený nostalgií a tak." Země zaslíbená určitě vypadala jinak. "Ale jo," obrátila jsem se k Iskierce s plamínky v očích, když se zmínila o světlých chvílích, "nebude to tady zas tak zlý." S tou správnou společností po boku se to totiž dá přežít všude. A já měla dojem - ne, jistotu! - že jsem na tu správnou společnost narazila. "Jasně, že ho znám!" vyhrkla jsem lehce překvapeně, když jsem se dozvěděla, že v Kesselovi máme společného známého. Obě jsme o něm navíc měly podobně vysoké mínění. "Musela jsem ho vykopat z řeky, protože se asi rozhodl změnit v rampouch, takže při tom našem setkání nebyl zrovna ve stavu někam šplhat. Ne, že by ho to zastavilo - umínil si, že mi ukáže Gallireu z vyhlídky, i kdyby si přitom měl vykašlat plíce... paličák," poslední slovo jsem pronesla spíše jako výraz náklonnosti k laskavému starému vlku, než jako výtku. Doufala jsem, že je v pohodě.
Teď ale nastal čas se konečně do něčeho pustit. "Už jsem ti to říkala - běhala jsem s krávama," zašklebila jsem se na vlčici a namířila si to s koledou na rtech k postaršímu vlkovi, těsně následována Iskierkou, která se vytasila s básničkou snad ještě lepší. Spolkla jsem hýknutí smíchu a zaostřila na starouše, který... který se tvářil, jako bych mu rozkopala jeho pískový hrad. "Šmarjá," vydechla jsem - copak neměl ani špetku smyslu pro humor? "Snad se tolik nestalo, ne? Hele, malýmu se to líbí!" namířila jsem tlapou na šediváčka, který se naší koledy hned ochotně chytil, aniž by měl nejmenší šajnu, o co jde. Ale žíhaňák byl fakticky mrzout. Zdálo se ale, že zná Išku, nebo přinejmenším jejího tátu. Tázavě jsem na ni mrkla, ale nemínila jsem se na to vyptávat tady před tím vlkem, se kterým nebyla absolutně žádná řeč a který se nejspíš rozhodl, že nás odtud prostě vypoklonkuje. "A nechceš k tomu vzdělávání asistenty? My jsme strašně vzdělaný, to bys koukal!" ignorovala jsem jeho poklonku na rozloučenou při vidině toho, že bychom mohly trošku pokazit támhle mladého pána, který byl evidentně velice ochoten skočit na každou blbost, aniž by věděl, o co jde - kladnou odpověď jsem ale neočekávala. Možná se místo toho konečně dočkám těch facek, co mi furt někdo sliboval, ale nikdy to nedodržel!

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

Zasmála jsem se svým typicky oslím způsobem nad poznámkou o velkém množství krav, co se tu vyskytují. "Hádám, že se najdou tak nějak všude. Krávy jsou takové hojně rozšířené zvířátko. I když jsem teda ve zdejším kraji měla zatím celkem štěstí," blýskla jsem úsměvem po Iskierce, kterou bych mezi krávy rozhodně nezařadila. Ba naopak. Z mých dosavadních zdejších společníků, kterých bylo, pravda, poskrovnu, byla rozhodně nejzábavnější. Nezdálo se, že by se ani jedna z nás zbytečně zaobírala nějakými pitomostmi jako je třeba obezřetnost. Copak jsem vypadala na sériovýho vraha? Ne. Vypadala tak Iskierka? Ne. Takže, sečteno podtrženo, všechno v naprosté pohodě.
Vypadalo to, že Alex nebyl ve zdejším kraji raritou. "Fakt jo? Takovejch je tu víc? Huh, dobrý vědět." Iskierka nabízela jaksi... více realistický náhled na život tady, který mě donutil si trošku poposunout pomyslné růžové brýle, které mi dosud spočívaly na očích. "Hm. Asi nic není dokonalý, že. Bylo mi to tu líčeno pomalu jako země zaslíbená, ale nejsem si jistá, že taková země vůbec existuje. A jestli jo, určitě není tak strašně zahulená." Byla jsem si jistá, že tátův popis zdejších divů nebyl příliš přitažený za kožich, tak nějak ale zapomněl sdělit, že v mezičase je Gallirea víceméně obyčejnou zemí. Aspoň to jsem zatím viděla. Ale Iskierka měla pravdu - byly tu magie a byli tu bohové. "Ne, ten fakt ne," uchechtla jsem se. "Řek mi o ní táta. Dřív tady žil. A pak mi to ještě potvrdil takovej kouzelnej dědeček, co se snažil změnit v rampouch zrovna někde tady okolo," kývla jsem hlavou k řece. "Kessel." Názor, že Smrt je husťačka, se kterou není radno si zahrávat, byl široce rozšířen, jak se zdálo. To mělo jediný efekt. Zvýšení mé touhy si zahrávat. Než jsem ale začala dál vyzvídat, má společnice se zarazila. Lehce jsem zpomalila, abych jí nezdrhla. "Bývalá smečka? Bezvadný! Třeba maj zakopanej nějakej poklad. Nebo - ještě líp - prokletou hrobku," nadchla jsem se a zamířila mezi stromy lesa. Myšlenka na to, že bych mohla najít nějaký vlčí kosti jako suvenýr, se mi rozhodně zamlouvala.
Na první pohled to vypadalo jako obyčejný les. "Nevíš, co se s tou smečkou stalo?" zajímala jsem se a rozhlížela se, zda nenajdu nějaké stopy po pokladu lomeno hrobce.

Místo toho jsem ale mezi stromy zahlédla vlčí siluety. Některé se vzdalovaly, některé však zůstaly. Jedna menší a jedna větší. "Hele! Někdo tady je," houkla jsem polohlasně na Išku. Přišourala jsem se o něco blíž. "Ten vlk by klidně mohla být nějaká pozůstalost z té smečky. Možná i z té hrobky," ušklíbla jsem se, ačkoliv zas tak hrozně žíhaný nevypadal. Nejspíš byl trochu starší, jasně, ale ne zrovna chodící fosilie... jenže právě za to jsem se ho rozhodla mít. "Jdem za nim, třeba má něco z toho starýho pokladu," zahlásila jsem, ohlédla se po Iskierce, zda s tím souhlasí, a vyrazila za Žíhaným a jeho malým společníkem, kterého jsem dosud dosti přehlížela. A vlastně i nadále. "Hody hody...koleda, nebo tak nějak," spustila jsem, jakmile jsem vykročila mezi stromy vlkům na oči. Takhle ta básnička ale asi nebyla. "Přišly jsme si pro koledu, ať ti něco... é, neprovedu!" dokončila jsem a hrdě vytrčila bradu nad svým básnickým střevem. Byla jsem si jistá, že mě má společnice ráda doplní. Odmlčela jsem se a pak pro jistotu na vlka uhodila ještě jednou, víc zpříma: "Máš? Koledu? Poklad? Tak něco?"

//Středozemní pláň přes Náhorní plošinu

"Jo. To by bylo dost blbý. Navíc s krávama si jeden fakt nepokecá. A, mezi náma, ožírat křoví a traviny se jednomu omrzí fakt dost rychle," uchechtla jsem se a ještě jednou se mírně oklepala, abych se zbavila posledních zbytečků křoviny. "Takže myslim, že aspoň chvíli zkusím zase běhat se svejma." A tohle přání se mi hned vzápětí splnilo, když jsme se s Iskierkou jednoznačně shodly na tom, že vyrazíme na nějaké to nezávazné dobrodružství. Jen málokterá dvě slova k sobě tak krásně seděla, jako tato. Nezávazné. Dobrodružství. Co mohlo být lepšího pro dvě mladé vlčice s jiskřivým nábojem v duši?
Vyrazila jsem tedy kupředu - netušila jsem, jaké to naše dobrodružství bude, ale nelámala jsem si s tím hlavu. Ono se dřív nebo později něco objeví. Vždycky to tak bylo. "No..." Lehce jsem se zarazila, když mi došlo, že vlastně nemám moc ponětí, jak na tu otázku vůbec odpovědět. "No to bych celkem ráda sama věděla. Předpokládám, že to je nějaká země - ale vlastně vím prdlajs, jaká. Říkal mi o tom jeden místní drbna - zabiják," ušklíbla jsem se lehce, "ale vzhledem k tomu, že jsem význam poloviny jeho slov musela odhadovat, mám z toho trochu bramboračku. Podle všeho se tam ale mydlej vlci jeden přes druhýho. Ve sněhu. Nebo tak něco." Navíc mi rychle došlo, že je blbost, aby Iskierka pocházela odtamtud. Neměla přízvuk jako Alex. A sama mi vzápětí sdělila, že se narodila mnohem blíž, než v nějaké zachumelené válečné zóně. "Jó, takže ty jseš zdejší zdejší," vykulila jsem oči - jako by snad bylo něco divného na tom, že i v tomhle zakouzleném kraji se rodí vlci. "Bezvadný. Znáš tu nějaký zajímavý místa nebo tak? Už jsi viděla Smrt?" vyzvídala jsem okamžitě, zatímco jsem své kroky nasměrovala kolem řeky a v příhodném místě přes ní, na břeh, který jsem dosud nenavštívila.

//Erynij přes Mahtaë sever

Vypadalo to, že jsem fakt měla štěstí, protože šedivá s ohnivým pohledem vyhlížela jako zajímavá společnost. Lišácky se zubila, v očích jí blýskalo... že by se snad našel v téhle podivné končině světa někdo podobného ražení? Není možná. Tedy, nechtěla jsem si dělat předčasné naděje, že ano. Ale při poznámce o kravách jsem v tom už měla celkem jasno - tahle tajemná cizinka se mi zamlouvala. "Laskavá nabídka, ale musím odmítnout," opáčila jsem. "Už s krávama neběhám. Jsou to hrozný dobytci." Možná bych si za podobně trapný vtip zasloužila zrovna jednu po tlamě, nicméně pobavený škleb na mojí tváři se jen rozšiřoval. Lehce jsem pohodila ocasem ze strany na stranu, zatímco šedá teoretizovala o mojí možné příslušnosti k jiným druhům zvířat. "Patřim, kam se vetřu - víš, jak to chodí," pohodila jsem rameny, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě. "Když se vtírnu mezi bizony, budu běhat s bizonama, když mezi jeleny, tak s jelenama, ale možná by bylo hezký zas strávit trochu času s vlastním druhem," zazubila jsem se.
Z vlčice vypadlo její jméno a rovněž velice zajímavá nabídka. Sotva to vyslovila, já už byla připravená vyrazit. "Ha, že váháš!" zastřihala jsem ušima, stojíc náhle v pozoru. Bylo jasné, že na podobnou výzvu jsem čekala a jakmile se objevila, už mě svrběly tlapy, jen jen vyrazit. Na něco takového by jen blbec nekývnul. "Na nezávazný dobrodružství jsem expert, na to se můžeš spolehnout," přislíbila jsem a zrovna vyrazila kupředu směrem víceméně náhodně zvoleným. "Jsem Sinéad, mimochodem," vzpomněla jsem si, že bych se mohla taky představit. "Zajímavý jméno, Iskierka," ohlédla jsem se po své nově nabyté parťačce. "Nejseš náhodou z toho.... Sibíru?" Trochu mi to znělo jako něco, co bych mohla zaslechnout v řeči té severské drbny Alexeie. Ale jméno to bylo hezké. Takové živelné. Ohnivé. Ke své nositelce se hodilo. Zrychlila jsem do lehkého poklusu směrem k řece, kde se snažil utopit jeden pohádkový dědeček.

//Mahtaë jih přes Náhorní plošinu

Chvíli jsem jen zmateně hleděla na tu rozmašírovanou hromádku, ve kterou se pod vahou mého těla utíkající křoví proměnilo. Nedalo se říct, že bych se svým úlovkem byla dvakrát spokojená. Nejen, že jsem se tvrdě rozplácla na vyprahlé zemi, ale ještě jsem skončila akorát tak s tlamou plnou roští a spoustou otravných osin v kožichu. Tiše jsem se tomu uchechtla, ačkoliv jistá moje část se cítila ublíženě. Doufala jsem, že chytím nějaké kutálivé zvíře. Nebo třeba nějakýho raracha, co plní přání. Ale ne. Blbý křoví. Útěchou mi mohl být aspoň fakt, že to nikdo neviděl.
A nebo taky ne.
Jen, co jsem se totiž začala sbírat z prachu země, obohacená o novou zkušenost s pohyblivými rostlinami, zaslechla jsem ze strany nenápadné zašustění, nepochybně způsobené pohybem něčího těla. Ohlédla jsem se a střetla se se zraky stejně rudými, jako ty moje. Patřily šedé vlčici, která posedávala opodál a sledovala nejspíš celý tenhle tyjátr. Dokázala jsem si představit, že se asi náramně bavila. Což i trochu naznačila její slova. "A hádám, že ty jsi tady něco jako vrchní autorita, což?" oplatila jsem jí úšklebek a konečně se vydrápala na nohy. Otřepala jsem se a rozvířila tak kolem sebe prach a kousky své majestátní kořisti. "Žel, jsem zvyklá pást se, kde se mi zalíbí, od té doby, co jsem se trhla od svého stáda," zahleděla jsem se dramaticky do zakouřené dálky, jako bych vyhlížela staré přátele. Pak jsem ale zaostřila zpět na rudoočku před sebou. V očích mi poskakovaly plamínky očekávání - vlčice nevyhlížela jako nějaký nudný patron. Třeba bude sranda.