Příspěvky uživatele

< návrat zpět

loterie 11
//Východní úkryt

Všude kolem po kraji sice ležely závěje a nánosy sněhu, ale sopka byla téhle studené pokrývky ušetřena. Její úbočí byla holá. Vítr nám sice pořád cuchal kožichy, ale odspodu to celkem pěkně hřálo a byla dost příjemná nemuset se prodírat závějemi sněhu. Aspoň se mi pěkně rozehřívaly prokřehlé tlapy. "Třeba jo! A pěkně nám to přismahne kožichy," zasmála jsem se, jako by to snad měla být ta nejlepší věc, co by se mohla stát. No, ale copak by to nebylo hustý? Okusit horký dech sopky na vlastní kůži? I kdyby mi to opálilo chlupy z tváře, stálo by to za to.
"Cestu, cestu, huh, to není tak snadný," bručela jsem zamyšleně a snažila se své tlapy přimět k tomu, aby nějakou našly. Jenže to bylo těžko odhadovat - místy byl pořádné šutráky, ale hned je zase střídal zrádný štěrk, který akorát tak podkluzoval pod nohama. To jsem si okusila velmi brzy, když jsem kvůli jedinému špatnému kroku sklouzla po svahu o pěkných pár metrů zase dolů. "Sakra, to by jeden neřek, že lézt na sopku bude tak těžký," držkovala jsem, zatímco jsem se škrábala zpátky za Rollem a snažila se si za chůze zkontrolovat tlapy, jestli je čirou náhodou od těch řezavých šutrů nemám na cáry. A to jsme byli teprve na začátku. "Tak jo! Taky se po něčem porozhlídnu... Ale možná by bylo lepší to hledat, až budem o něco vejš. Ať se s tim nemusíme táhnout takovou štreku," vzhlédla jsem k vrcholku, který se tyčil ještě vysoko nad námi. "Tam nahoře určitě taky budou nějaký pořádný šutráky." Už jsem se těšila, až tam něco kopneme. Jen kdyby na tom svahu tak strašně nevyfukovalo. Aspoň že od nohou mi nebyla zima, uši jsem ale tiskla k hlavě, aby mi do nich nefoukalo.

loterie 10
//Kierb

Kráčeli jsme kupředu, tedy Rollo kráčel, já spíš různě poskakovala a poklusávala kolem. Sice jsem se už dost vylítala při té sáňkovačce s Jiskrou, ale celkem mi mrzly tlapy a tak jsem se snažila si trochu rozproudit krev. Jo, kdyby tak ten oheň, co ve mně někde dřímal, mohl zajistit, aby nám teď nemrzly zadky! Jenže to on ne, magie pro mě nehnula ani prstem. S tím se taky bude muset něco udělat, vydat se k těm zdejším bohům, jestli by to jako nemohli nějak nakopnout, ale na to bylo času ještě dost. Žel, nestačila jsem zkrátka za svůj pobyt tady nashromáždit dostatečně velké bohatství pro tu bohyni, před kterou mě Iška varovala a v zimě jsem ani nemohla trhat kytici pro Života, takže holt smůla.
"Určitě stane," přikyvovala jsem horlivě a široce se usmívala. Ten vlk teda pěkně kecal, když říkal, že s ním není zábava. Tohle byl přece skvělej nápad. Jeden z nejlepších, co jsem za poslední dobu slyšela. "Doufám, že to pořádně bouchne," fantazírovala jsem s pyromanským leskem v očích - nemuselo by to teda zrovna odbouchnout nás, ale doufala jsem v něco víc než nějaké ubohé pšouknutí. O úkryt, který mi Rollo ukázal, jsem jen zběžně zavadila pohledem: "To vypadá slibně." Oči jsem jinak měla přikované k ohňové hoře před námi. "Jen jestli se tam dá vůbec vylézt?" zauvažovala jsem, když jsem viděla ten prudký svah. Nejspíš to nebude nic snadného, tlapy mě bolely už předem, ale nehodlala jsem se nechat odradit. "Hm, ale jestli jo, pak to určitě bude stát za to."

//Sopka

loterie 9

Buďto vlk fakt neměl žádné zájmy, nebo se chtěl dělat tajemným, každopádně mi o nich nic neřekl a nezdálo se, že by se to z něj dalo jen tak vydolovat. "To je možný, ale uvidíme - na takový soudy je moc brzo," zazubila jsem se, když se nazval nudným patronem. Ale co už, i kdyby byl! Umínila jsem si, že já nám nějakou zábavu vymyslím - jenže to by příroda taky musela trochu spolupracovat. To, co se na nás nejspíš hnalo, totiž nevypadalo jako že by to mělo jakékoliv pochopení pro zimní radovánky, ba i pro obyčejné poflakování se někde venku. Kolem řeky svištěl severák, z nebe se valily kusy sněhu a nezdálo se, že by se to mělo zlepšovat... a upřímně, jak jsme tady tak stáli, začínala jsem kapánek omrzat.
Takže místo toho, abych vymýšlela nějakou kravinu, kterou by se Rollo mohl rozptýlit, jsem radši koukala, jak zabránit proměně v rampouch. Naštěstí se zdálo, že vlk se tady orientuje líp než já. "Fakt?" oddechla jsem si a pospíšila si za ním, než se ztratí mezi sněhovými vločkami. "Tak to je klika, protože tohle počasí asi jen tak nepřejde." Tlapala jsem za ním podél řeky a snažila se zapamatovat si aspoň nějaké záchytné body - to kdybych se sem vracela hledat Išku. Jenže ta se nejspíš už taky zahrabala někam do nory a nevystrkuje čumák. Škoda, ani jsme se nerozloučily. "Myslíš takovou tu čoudící horu? Jo, šla jsem okolo," přikývla jsem, ale při vlkově další větě jsem vyvalila oči. "Házet něco do sopky?" zopakovala jsem nadšeně. Nudný patron, to určitě!"Hej, to je geniální nápad! To musím vyzkoušet! Ty už jsi to někdy dělal?" poskakovala jsem kolem vlka jako nějaké trochu pošahané kůzle a zvědavě očekávala odpověď. Celkem mě zajímalo, co by se stalo, kdyby se tam kopl nějaký pořádný balvan! A vůbec, jakto, že mě to nenapadlo dřív?

//Východní úkryt

loterie 8

Vlk se rozhodl trvat na tom, že je nuďas, kterého nic nebaví, nic ho nezajímá a žádná zábava s ním taky není. "Prosímtě, tak zlý to určitě nebude. Každýho něco baví, i kdyby to bylo jen sezení a čučení do stromu - i když to teda osobně moc nechápu," zastřihala jsem ušima. Nojo, tenhleten vlk asi neměl moc myšlenky na nějaký srandy, ale copak já jsem po něm chtěla, aby se chechtal jak šašek a klouzal se se mnou z vršku? Ne! To jsem ani já sama nechtěla, z nekonečného lození do kopce už mě bolely nohy. Však jsme se mohli jen jít projít. Jen jsem chtěla, aby tady jen tak nestál a nevypadal tak zkroušeně - kdo ví, proč mi to najednou přišlo tak hrozně důležité. Vlk měl prostě smůlu, řečmi o vlastní nudnosti se mě nezbaví.
"Necháš to na mě, jo? Tak fajn. Mohli bychom třeba -" Vítr mi do obličeje vmetl pěknou dávku sněhu a já poněkud starostlivě vzhlédla k nebesům, na kterých se stahovala černá mračna. "Jó. To vypadá dost blbě. Počasí asi taky nemíní přát nějakýmu rozptýlení," mlaskla jsem, jako by snad byl vlk s tou hrůzou, co se na nás hnala, spřažený. "Ale! To nás nezastaví!" zaměřila jsem svůj odhodlaný pohled opět do očí vlka. "Bude z toho hra. Hra, eee... 'najdi úkryt než tu oba zmrznem'." Poněkud jsem se zarazila, to ani mě neznělo jako velká zábava. Nejistě jsem se zasmála, když mi došlo, že navíc ani nevím, kde takové místo hledat. "Můžeš klidně vybrat směr, protože já jsem v tomhle okolí totálně ztracená," přiznala jsem vlkovi - Rollovi - bez jakéhokoliv ostychu. No co, však tu jsem nová. Třeba se tady vyznal líp, než já. A vždycky jsme to mohli zapíchnout v těch prokletejch norách... akorát že to bylo poslední místo, kam bych teď chtěla jít.

loterie 7

Vztahům jsem moc nerozuměla. Nikdy jsem v žádném nebyla, ba ani jsem se do nikoho nezakoukala a upřímně jsem v tuto chvíli naprosto netoužila po tom hledat si partnera, usadit se a kdesi cosi. Jasně, slyšela jsem to tisíckrát: "Až potkáš toho pravého, bla, bla, bla." Jediný způsob, jak jsem na tohle mohla reagovat, bylo protočení očí - co je komu po tom, jestli vůbec chci nějakého pravého? Žádný z vlků, které jsem v životě potkala, se mi takovýmhle způsobem nelíbil a nějak se mi nezdálo, že by se to mělo měnit. Třeba na mě žádný pravý nezbyl. Nestěžovala bych si. Stačilo mi se podívat na toho nešťastně vyhlížejícího chudáka přede mnou, abych zapochybovala, jestli vůbec stojí za to nějaký vztah riskovat. Když se to nevyvede, tak to teda nevypadá moc hezky.
"Nojo," pokrčila jsem rameny, když vlk prohlásil, že si ten den zkazit nechá. "On stejně není zas až tak hezkej," mávla jsem tlapou, když kolem nás zafičel další poryv severáku. Chcou nás ti nahoře snad odfouknout, nebo co? Lehce jsem se otřásla. Vlk se z mého návrhu, že by měl přijít na jiné myšlenky, vykrucoval jako žížala, ale mě to přišlo jako ten nejlepší postup v dané situaci. "Ale noták," protáhla jsem a zamávala ocasem, "přece musí bejt něco, co rád děláš, co ti zvedne náladu, ne? Každej něco takovýho má. A jestli nemáš, tak... na něco přijdem!" dokončila jsem rozhodně a s jiskřičkami očekávání v očích se na vlka zahleděla. Netušila jsem, proč bylo najednou mou misí rozveselit nějakou nešťastnou hroudu, na kterou jsem omylem narazila, ale co - takový už prostě můj život byl, nekonečná šňůra volně navazujících událostí. Nemuselo to dávat smysl. "Jsem-" Zarazila jsem se a naposledy se rozhlédla po Iskierce, zdali se nezjeví a nebudu muset nadále hrát roli Žanety ze Skalních lučin, ale šedá byla prostě v trapu. "Jsem Sinéad," dokončila jsem tedy. "Mimochodem."

loterie 6

Vlk se stále držel toho svého "běhání" - ne, že bych s ním teda nesouhlasila. V tom sněhu to fakticky byl děs, to jsem okusila na vlastní kůži, když jsem se sem hnala jak praštěná od těch zakouzlených nor, jeden aby se strhal, jak bojoval s tím bílým svinstvem, které pokrývalo zemi. Sníh byl sice dokonale zábavný, ale v lecčems taky příšerně otravný. Takže jo, souhlasit jsem s vlkem mohla, ovšem nežrala jsem mu, že za tím, jak bídně vypadá, stojí obyčejná únava z běhu ve sněhu. Jeden nemusel být zrovna empat, aby si to domyslel a já to prostě nemohla nechat být, i když bych možná měla, protože mi do toho prakticky nic nebylo. Smůla. Nedokázala jsem si pomoct.
Nakrčila jsem čelo, když vlk svůj problém označil za ničím zvláštní klasiku. Pod tím jsem si nedokázala představit absolutně vůbec nic, to mohlo být prakticky cokoliv. Už jsem otvírala tlamu, že mu to povím, když si asi uvědomil, že tímhle mě neodbyde a doplnil, že to celé je způsobené ukončeným vztahem. Aha. Tak to se zas tak lehko napravit nedá, co? "Jó, no... Tak to je teda fakt blbý," hrábla jsem tlapou rozpačitě do sněhu - neměla jsem popravdě šajnu, co se v takové situaci přísluší dělat nebo říkat. "Ale s tim si nelam hlavu - vztahy jsou beztak zbytečně složitý," zazubila jsem se. Nebo zbytečný, tečka. "Kvůli tomu nemá smysl si kazit takovej-" chtěla jsem říct "krásnej", ale došlo mi, že dneska už tak krásně není, kolem nás pěkně fičel vítr, "den." Potřásla jsem hlavou. "To chce přijít na nějaký jiný myšlenky!" No, mně se to kecalo, že - v životě se mi nic zas tak hrozného nestalo a víceméně jsem ani neměla ponětí, jaké to je. Věděla jsem houby a ani jsem to netušila.

loterie 5

Vlk na Iskierku nenarazil, jak jsem víceméně i předpokládala. Ať byla, kde byla, šedivá vlčice se stále neukazovala. Chvílemi jsem se po ní stále ohlížela, ale začínala jsem pochybovat o tom, že se prostě jen tak vynoří ze stínů. Někde se zasekla. Říkala vlastně, že chce prchnout, vzpomněla jsem si. Hm. Třeba to mělo být rozloučení? Jsem dost tupá na to, aby mi něco takového nedošlo? Jasně, že jo, na to jsem si mohla klidně odpovědět sama - odpověď na otázku, jestli jsem dost tupá na to, abych udělala x nebo y, byla vždycky ano. Třeba to tak bylo i tentokrát. No, nakonec - věděla jsem přece, kde se mám po Jiskře případně ptát. Věděla jsem, kde žije ona a její rodina, teda víceméně. Nejdřív bych musela najít Asgaarský hvozd, ale to nemohlo být zas tak nic těžkýho. Ostatně jsem už přibližně věděla, kde s tím hledáním začít. Ale to mohlo počkat, momentálně si mou pozornost získal bezejmenný cizinec, který stál přede mnou a vypadal... divně.
Nechtěl nicméně přiznat, že by cokoliv mělo být v nepořádku. Pochybovačně jsem povytáhla kůži nad očima. "To ze všeho toho běhání, co?" utrousila jsem - únava, no jasně. Kdoví proč jsem měla problém tomu věřit. Možná bych nemusela pokaždé rýpat do cizích záležitostí a strkat do nich nos, ale nedalo se nic dělat. Moje všetečnost byla příliš silná na to, abych ji sama dokázala zkrotit. "Něco tě žere, žejo? Notak, vybal to - třeba se to dá spravit!" zastřihala jsem nadějně ušima. Všechno se přece dalo nějak napravit, ne?

loterie 4

No, vypadalo to, že se mi zas něco povedlo. Vlk přede mnou totiž z toho zásahu koulí nevypadal vůbec nadšeně - a kdo by taky nadšený byl, že? Jenže tenhleten neznámý ve zvláštním kožichu vyhlížel skoro jako by se každou chvíli chystal sesypat. Nějak jsem začínala pochybovat, že by za to mohla jen ta moje koule, která měla správně být adresována někomu jinému. Z jeho zmatené otázky mi taky došlo, že jsem svoje počínání asi neobjasnila zrovna příliš pochopitelně. Zkusila jsem to tedy znovu. "Jiskra je ta, která to měla původně schytat tou koulí - někam se mi zdejchla, takže tady na ni číhám. Náhodou nešla okolo, co? Šedivá, vysoká... no, to je fuk," mávla jsem nad tím nakonec tlapou, však ona se ukáže a moc jsem nepředpokládala, že tahle hromádka neštěstí, na kterou jsem narazila, se v nedávné době zabývala hledáním pohřešovaných vlčic. Nějak jsem vlastně ani najednou nevěděla, co dál - upřímně jsem zprvu doufala, že bych se s neznámým mohla spřáhnout, spiknout se proti Išce a zasypat ji koulema, až se sem uráčí konečně dotřepat, ovšem to teď vypadalo naprosto nepravděpodobně. "Hele," přešlápla jsem nakonec, když mi přišlo, že už moc dlouho stojím a zírám jako trouba, "seš, jakože... v pohodě?" Hm, asi celkem blbá otázka, bylo jasné, že něco tady v pohodě určitě není. No, aspoň se zatím nesnažil utopit v řece jako Kessel, to bylo snad dobrý znamení, ne? Třeba se mu ani nestalo něco tak hroznýho - třeba se to dalo vyřešit naprosto snadno.

loterie 3

Napjatě jsem čekala, ale Iška se nikde neobjevovala. Začínalo to být divný. Kde se ta vlčice flákala? Stalo se jí něco? Ale co by se jí asi tak mohlo stát? Zadumaně jsem se opět otočila kolem vlastní osy, což nezměnilo vůbec nic na skutečnosti, že jsem tu najednou úplně sama. Že by se prostě sebrala a zdejchla se? Tomu se mi nechtělo věřit. To byla zcela jistě úplná blbost. Šedou jsem zase tak dlouho neznala, pravda, ale už jsem ji považovala za kamarádku a odmítala jsem bez jakéhokoliv důkazu uvěřit tomu, že by se na mě prostě vykašlala. Netušila jsem, co v tom vězí, ale věřila jsem, že se Iskierka dřív nebo později objeví. Přece nemohlo být tak těžké sledovat mojí stopu, ve sněhu jsem nechala pěknou vyšlapanou cestičku. Nejsnazší bude asi prostě zůstat na místě a vyčkat, abychom se nemíjely a nenaháněly se po všech čertech.
Už jsem se chtěla usadit na břehu řeky a aspoň si trochu odpočinout, když už nic, když jsem zaslechla blížící se kroky. Či spíš skoky - někdo sem běžel. Aha! našpicovala jsem uši a rychle si to namířila k nejbližšímu křoví, ke kterému jsem se přikrčila a narychlo začala plácat sněhovou kouli. Však ty ještě uvidíš, Jiskro, takhle si se mnou zahrávat. Zatímco jsem se zaobírala koulí, kroky utichly. Srdce mi bušilo, musela jsem si pospíšit, než si mě Iška všimne. Rychle jsem kouli doplácala a aniž bych pořádně vzhlédla či třeba, nedejbože, přemýšlela, jsem ji odpálila k postavě, která se zastavila na břehu. V momentě, kdy koule opustila mou tlapu, mi ale došlo hned několik věcí. Tak například, ten, na koho koule letěla, neměl vůbec šedivý kožich. Nevypadal jako Iška, nevoněl jako Iška a ze všeho nejvíc nebyl Iška - jenže na to už bylo pozdě. Koule opsala krásný oblouk a rozplácla se na zvláštně zbarveném cizincově kožichu. "Hopla," vyhrkla jsem a vyskočila ze své skrýše, doufajíc, že mi neznámý nebude chtít nakopat řiť. "No potěš, ty nejseš Jiskra!" zasmála jsem se vlastní blbosti a přejela pohledem cizincův kožich, který byl při bližším pohledu zvláštnější a zvláštnější. "Teď to bude muset schytat za nás za oba, až se tu objeví," skákala jsem pohledem sem tam, jestli se už jako blíží, ale pak jsem se pohledem poněkud zaraženě zastavila na cizincově tváři. Možná jsem to měla udělat už předtím - ten vlk nevypadal úplně... oukej.

loterie 2
//Kopce Tary přes Zarostlý les

Řítila jsem se vpřed krkolomnou rychlostí, i když mi bylo jasné, že to už moc dlouho nevydržím. Z toho trmácení se podzemím a pak šplháním do kopce a z kopce a zase do kopce jsem se pěkně unavila - a to už bylo co říct, protože bylo potřeba pekelného úsilí ke zkrocení toho pytle blech, kterým bylo moje tělo. Metelila jsem si to sněhem podél nějakého lesa, který ale vypadal až moc hustě a propleteně, než abych se tam vrhala. Určitě bych unikla Jiskře, ale k čemu by mi to bylo, kdybych si rozlouskla lebku při nárazu do stromu - nebo hůř, kdybych se zamotala do nějakého roští a pak vypadala před šedivou jako absolutní minda? Nehledě na to, že kdyby se stala pravdivou ta druhá možnost, Iška by mě nepochybně zkoulovala tak hrozně, že by mě ani vlastní máma nepoznala. Ba ne! Takže jsem to vzala po kraji lesa a hnala se a hnala, až dokud se mi do cesty nepostavila řeka.
Zastavila jsem smykem na jejím břehu a rozhlédla se, jenže za mnou nikdo nebyl. To je divný. Že by další lest? Pomalu jsem se otáčela kolem dokola, uříceně jsem oddechovala a přitom napínala uši, abych přes vlastní funění slyšela jakýkoliv náznak Iskierčiny přítomnosti, ale neviděla ani neslyšela jsem nic. "Jiskro?" houkla jsem, ovšem odpovědí mi bylo pouze zlověstné ticho. "Iskierko?" Nic. Ticho. Kde ta vlčice vězí? Zmateně jsem otáčela hlavou sem tam, ale všude panoval naprostý klid. Že by se za mnou nevydala? Zapadla po cestě do nějaké závěje? Nebo snad... na mě číhala a čekala na chvíli nepozornosti? Napjatě jsem se přikrčila a rozhodla se chvíli vyčkat - beztak je to celý nějaká bouda! Ale na mě si nepřijde, jen ať si děvenka nemyslí.

loterie 1

Krčila jsem se v noře a pomalu, kousek po kousku se sunula ke světlu. Každou chvíli jsem čekala, že mě Jiskra zasáhne pořádně uplácanou ledovkou přesně mezi oči, až mi před očma zatančí jiskřičky, mentálně jsem se na to připravovala, ale zatím se nic takového nestalo. Tak počkat. Zarazila jsem se a stáhla hlavu i se zvědavým čumákem, který už pomalu začínal vykukovat nad zem, zase o kus zpátky. To bude nějaká habaďůra, sakra. Na to já se nechytím. Musím... hm. Musím vychytat moment překvapení! Jenže vymyslet nějaký rafinovaný plán, to nebylo jen tak. Obzvlášť protože jsem toho měla hodně málo, s čím se dalo pracovat. Takže místo rafinovaného plánu jsem se uchýlila k plánu velice prostému, ale - jak jsem doufala - účinnému. Prostě jí zdrhnu. Nikdy mě nechytne. Couvla jsem zpět do temnoty, zadkem se natiskla úplně ke stěně, abych měla pořádný rozběh, a vypálila jsem ven jako namydlený blesk.
Sníh se rozletěl do všech stran, když jsem vystřelila z nory, ale já se nedívala nalevo napravo, oči jsem měla upřené vpřed a kličkovala jsem jako zajíc. "Nikdy mě nedostaneš!" chechtala jsem se a krčila hlavu před koulemi, o kterých jsem se domnívala, že na mě nalétávají. Neohlížela jsem se ale, abych to kontrolovala. Byla jsem rychlost, severní vítr, byla jsem nespoutanou silou, kterou Iskierka v životě nikdy nemohla dohonit, i kdyby se nakrásně přetrhla! Natahovala jsem svoje krátké nohy, jak jen to šlo, probíjela se závějemi, tiskla uši k hlavě, aby mi do nich nenalítal sníh a prostě jsem zdrhala, jak jen to šlo, protože jinak mě určitě čekala strašlivá pomsta a zkáza.

//Kiërb přes Zarostlý les

To jsem tomu zas dala. Přední půlka těla mi vězela pod zemí, zatímco ta zadní trčela ven a byla naprosto ponechaná Jiskře na milost a nemilost. Čekala jsem, že mi každou chvíli zadnici zmaluje tak aspoň dvacet sněhových koulí, ale nic se nedělo. Nic... kromě toho, že když jsem se pozorně zaposlouchala, ze světa na povrchu ke mně přicházel známý hlas. Snažil se o medově sladký tón, ale já mu to nežrala. Bylo mi jasný, že na mě Iskierka chystá nějakou habaďůru. Ať už je to cokoliv. A já se vůbec, ale vůbec nemohla bránit. Přední nohy mi podkluzovaly, když jsem se jimi snažila zapřít, abych mohla couvnout a najednou jsem si nebyla jistá, jestli chci couvnout, jestli chci vědět, co za osud mě čeká. "Nepůjdu, kocourku, nebo mě sníš," odvětila jsem útržkem jakési vlčecí básničky, která mi při tom Iščině zrádně vábivém zpěvu vytanula na mysli a sklouzla jsem se pod zem celá.
Jenže co teď? Trčela jsem v noře - už to samo o sobě se mi moc nelíbilo, ani trochu, po celé té eskapádě s pokladem jsem chtěla být venku na vzduchu... Mohla bych sice vylézt zase ven, jenže tam číhala ctěná Jiskra s nějakým zlovolným plánem. Tiše jsem se pořád pochechtávala, ale snažila jsem se smích zadusit v rámci zachování aspoň špetky nenápadnosti. Dost zbytečně, vzhledem k tomu, že šedivá určitě přesně věděla, kde jsem. Pomalu jsem se v podzemní chodbě otočila a začala opatrně vystrkovat čumák dírou zase ven. Plížila jsem se nahoru šnečím tempem a těkala očima sem tam, abych spatřila, kde na mě Jiskra asi tak číhá.

"Nikdy! Nejseš moje máma," vyplázla jsem za běhu přes rameno na Išku jazyk a sklonila hlavu, když její sněhová sprška proletěla těsně kolem mě. Chechtala jsem se jako pominutá a cválala do kopce. Odmítala jsem zpomalit, i když už jsem trochu funěla, bylo mi jasné, že jakmile zvolním, dostanu se Jiskře do spárů a to jsem nehodlala dopustit. Vyběhla jsem na kopec a na moment se zastavila, abych zjistila Iščinu polohu. Šedá na mě volala nejrůznější výhružky. "No tak? Já teda čekám? Kde je ten tvůj sn-" Ale ouha. Chtěla jsem se vrhnout dolů z kopce v momentě, kdy Iška dosáhne vrcholku, jenže to jsem nepočítala s tím, že se po mně šedá vrhne a stáhne nás obě dolů z kopce. Nepřestávala jsem se smát, ani když jsem se za jízdy snažila Iskierce vykroutit, abych jí mohla pláchnout, jakmile se zastavíme a ona neměla šanci mě zválet ve sněhu. Jenže smůla, měla přímo medvědí sevření a já prostě uniknout nemohla.
Když jsme ale pod kopcem zastavily, nekonal se takový masakr, jaký bych čekala. Vlastně žádný, protože Iskierka se dávila sněhem nebo čím. Chvíli jsem ji sledovala s obavou a přemítala, jestli ji nemám třeba nakopnout do zad nebo tak něco, ale nezdálo se, že by se chystala umřít, takže jsem zase začala poskakovat kolem. "Ohó, vypadá to, že Žaneta je opět o krok napřed! A uniká odplatě, a-" A taky zapomíná na to, že jsou tyhle kopce děravé až hanba. V příštím kroku mi celá přední část těla zajela do nory skryté pod sněhem, nepochybně jako trest za to, že jsem se šklebila cizímu neštěstí.

"Oh, o tom bych si samozřejmě ani nedovolila pochybovat," ujistila jsem Jiskru velmi dramatickým tónem, přitom jsem se ale nepřestávala široce potěšeně šklebit. Dým byl pryč, Leopard byl pryč, zůstaly jsme tu jen my dvě a uklouzaný kopec. "Aspoň si to tady konečně budu moct prohlídnout bez tý depresivní mlhy. Už teď to tady vypadá stokrát líp," zhodnotila jsem, ale spíš než na zdejší krajinu jsem se zajímala o naši sáňkovačku.
Vyběhla jsem na kopec, vysekla Iskierce poklonku až k zemi: "Ó děkuji, velectěná," a už jsem si to zase svištěla z kopce dolů. Byla to dokonalá zábava! Vzpomínky mi zalétly zpět ke kopci za mým rodným lesem, ze kterého jsme se takhle spouštěli každou zimu a trochu mě přitom bodlo u srdce, rychle jsem to ale odsunula do pozadí. Tady to přece nebylo o nic horší - a nebyl tady žádný vlk, tupý jak pařez, ale ó, Sinéad, jak on je sladký, který by mi kradl kamarádku. Co kdy Quine viděla na tom- Tvrdý náraz do mé zadní poloviny mi tu myšlenku vyloženě vyrazil z hlavy. Až mi cvakly zuby. "Jau," zaúpěla jsem tiše a začala se hrabat ze země. Iška se hned začala omlouvat a mě se nic tak hrozného nestalo, krom toho, že mě brněl snad celý zadek, a tak když jsem se na ni obrátila, v očích mi svítily pobavené jiskřičky. "Jestli dobrý? Pf! Tohle ti jen tak neprojde, Jiskro," pronesla jsem na oko "smrtelně vážně", krom toho, že mi nezadržitelně cukaly koutky a pak jsem vlčici vmetla do obličeje plnou tlapu sněhu, než jsem se za hýkavého chechotu rozběhla zase do kopce, abych unikla případné odplatě.

Chvíli jsem tam jen tak zůstala ležet ve sněhové peřině a užívala si každý doušek čistého vzduchu ze světa nad zemí. No, chtělas dobrodružství, nebo ne? Tak si teď, ty kozo, nestěžuj. Ostatně jsem to byla hlavně já, kdo nás táhl za tím neznámým pachem, ne? Teď už na tom ale nezáleželo - nakonec jsme se přece dostaly ven, poněkud dobité, ale v jednom kuse a ještě navíc i o pár blyštivých kamenů bohatší.
Nakonec jsem se ale vyhrabala zpět na nohy a otřepala si sníh z kožichu. Iskierka stála o kousek vedle a vypadalo to, že už se taky doradovala z našeho návratu na povrch. Zamířila jsem za ní a rozhlédla se přitom kolem - vykresloval se krásný zimní večer, obloha byla jako malovaná a kolem panoval svatý klid. A ještě něco. "Ten čoud je pryč," poukázala jsem na jednu velkou změnu, která se udála, zatímco jsme si trajdali pod zemí. Hned byl svět hezčí, když tu nebylo tak strašně nahuleno.
Iskierka už ale měla další nápad na něco, čím bychom se mohly zabavit. "Prchnout? Kam?" zajímala jsem se, jenže kdoví, jestli moji otázku vůbec zaznamenala, protože vzápětí už si to šinula z kopce dolů. Sledovala jsem její krkolomnou jízdu s tlamou roztaženou do širokého úsměvu a když na mě hulákala zpod kopce, oháňka se mi rozkmitala sem tam. Protáhla jsem přední nohy dopředu v hravé póze a čekala, až Iška vyběhne zpátky na kopec. "Že váháš!" zvolala jsem v odpověď a podruhé už jsme si to svištěly dolů obě. Jelo to parádně a byla to výborná sranda. Dole se zabrzdilo na rovince a mohlo se šplhat zase zpátky vzhůru. "Geniální nápad, ctěná Jiskro," blýskla jsem na vrcholu kopce rozjařeným pohledem po šedivé a spustila se znova dolů.