Příspěvky uživatele

< návrat zpět

loterie 2
//Kopce Tary přes Zarostlý les

Řítila jsem se vpřed krkolomnou rychlostí, i když mi bylo jasné, že to už moc dlouho nevydržím. Z toho trmácení se podzemím a pak šplháním do kopce a z kopce a zase do kopce jsem se pěkně unavila - a to už bylo co říct, protože bylo potřeba pekelného úsilí ke zkrocení toho pytle blech, kterým bylo moje tělo. Metelila jsem si to sněhem podél nějakého lesa, který ale vypadal až moc hustě a propleteně, než abych se tam vrhala. Určitě bych unikla Jiskře, ale k čemu by mi to bylo, kdybych si rozlouskla lebku při nárazu do stromu - nebo hůř, kdybych se zamotala do nějakého roští a pak vypadala před šedivou jako absolutní minda? Nehledě na to, že kdyby se stala pravdivou ta druhá možnost, Iška by mě nepochybně zkoulovala tak hrozně, že by mě ani vlastní máma nepoznala. Ba ne! Takže jsem to vzala po kraji lesa a hnala se a hnala, až dokud se mi do cesty nepostavila řeka.
Zastavila jsem smykem na jejím břehu a rozhlédla se, jenže za mnou nikdo nebyl. To je divný. Že by další lest? Pomalu jsem se otáčela kolem dokola, uříceně jsem oddechovala a přitom napínala uši, abych přes vlastní funění slyšela jakýkoliv náznak Iskierčiny přítomnosti, ale neviděla ani neslyšela jsem nic. "Jiskro?" houkla jsem, ovšem odpovědí mi bylo pouze zlověstné ticho. "Iskierko?" Nic. Ticho. Kde ta vlčice vězí? Zmateně jsem otáčela hlavou sem tam, ale všude panoval naprostý klid. Že by se za mnou nevydala? Zapadla po cestě do nějaké závěje? Nebo snad... na mě číhala a čekala na chvíli nepozornosti? Napjatě jsem se přikrčila a rozhodla se chvíli vyčkat - beztak je to celý nějaká bouda! Ale na mě si nepřijde, jen ať si děvenka nemyslí.

loterie 1

Krčila jsem se v noře a pomalu, kousek po kousku se sunula ke světlu. Každou chvíli jsem čekala, že mě Jiskra zasáhne pořádně uplácanou ledovkou přesně mezi oči, až mi před očma zatančí jiskřičky, mentálně jsem se na to připravovala, ale zatím se nic takového nestalo. Tak počkat. Zarazila jsem se a stáhla hlavu i se zvědavým čumákem, který už pomalu začínal vykukovat nad zem, zase o kus zpátky. To bude nějaká habaďůra, sakra. Na to já se nechytím. Musím... hm. Musím vychytat moment překvapení! Jenže vymyslet nějaký rafinovaný plán, to nebylo jen tak. Obzvlášť protože jsem toho měla hodně málo, s čím se dalo pracovat. Takže místo rafinovaného plánu jsem se uchýlila k plánu velice prostému, ale - jak jsem doufala - účinnému. Prostě jí zdrhnu. Nikdy mě nechytne. Couvla jsem zpět do temnoty, zadkem se natiskla úplně ke stěně, abych měla pořádný rozběh, a vypálila jsem ven jako namydlený blesk.
Sníh se rozletěl do všech stran, když jsem vystřelila z nory, ale já se nedívala nalevo napravo, oči jsem měla upřené vpřed a kličkovala jsem jako zajíc. "Nikdy mě nedostaneš!" chechtala jsem se a krčila hlavu před koulemi, o kterých jsem se domnívala, že na mě nalétávají. Neohlížela jsem se ale, abych to kontrolovala. Byla jsem rychlost, severní vítr, byla jsem nespoutanou silou, kterou Iskierka v životě nikdy nemohla dohonit, i kdyby se nakrásně přetrhla! Natahovala jsem svoje krátké nohy, jak jen to šlo, probíjela se závějemi, tiskla uši k hlavě, aby mi do nich nenalítal sníh a prostě jsem zdrhala, jak jen to šlo, protože jinak mě určitě čekala strašlivá pomsta a zkáza.

//Kiërb přes Zarostlý les

To jsem tomu zas dala. Přední půlka těla mi vězela pod zemí, zatímco ta zadní trčela ven a byla naprosto ponechaná Jiskře na milost a nemilost. Čekala jsem, že mi každou chvíli zadnici zmaluje tak aspoň dvacet sněhových koulí, ale nic se nedělo. Nic... kromě toho, že když jsem se pozorně zaposlouchala, ze světa na povrchu ke mně přicházel známý hlas. Snažil se o medově sladký tón, ale já mu to nežrala. Bylo mi jasný, že na mě Iskierka chystá nějakou habaďůru. Ať už je to cokoliv. A já se vůbec, ale vůbec nemohla bránit. Přední nohy mi podkluzovaly, když jsem se jimi snažila zapřít, abych mohla couvnout a najednou jsem si nebyla jistá, jestli chci couvnout, jestli chci vědět, co za osud mě čeká. "Nepůjdu, kocourku, nebo mě sníš," odvětila jsem útržkem jakési vlčecí básničky, která mi při tom Iščině zrádně vábivém zpěvu vytanula na mysli a sklouzla jsem se pod zem celá.
Jenže co teď? Trčela jsem v noře - už to samo o sobě se mi moc nelíbilo, ani trochu, po celé té eskapádě s pokladem jsem chtěla být venku na vzduchu... Mohla bych sice vylézt zase ven, jenže tam číhala ctěná Jiskra s nějakým zlovolným plánem. Tiše jsem se pořád pochechtávala, ale snažila jsem se smích zadusit v rámci zachování aspoň špetky nenápadnosti. Dost zbytečně, vzhledem k tomu, že šedivá určitě přesně věděla, kde jsem. Pomalu jsem se v podzemní chodbě otočila a začala opatrně vystrkovat čumák dírou zase ven. Plížila jsem se nahoru šnečím tempem a těkala očima sem tam, abych spatřila, kde na mě Jiskra asi tak číhá.

"Nikdy! Nejseš moje máma," vyplázla jsem za běhu přes rameno na Išku jazyk a sklonila hlavu, když její sněhová sprška proletěla těsně kolem mě. Chechtala jsem se jako pominutá a cválala do kopce. Odmítala jsem zpomalit, i když už jsem trochu funěla, bylo mi jasné, že jakmile zvolním, dostanu se Jiskře do spárů a to jsem nehodlala dopustit. Vyběhla jsem na kopec a na moment se zastavila, abych zjistila Iščinu polohu. Šedá na mě volala nejrůznější výhružky. "No tak? Já teda čekám? Kde je ten tvůj sn-" Ale ouha. Chtěla jsem se vrhnout dolů z kopce v momentě, kdy Iška dosáhne vrcholku, jenže to jsem nepočítala s tím, že se po mně šedá vrhne a stáhne nás obě dolů z kopce. Nepřestávala jsem se smát, ani když jsem se za jízdy snažila Iskierce vykroutit, abych jí mohla pláchnout, jakmile se zastavíme a ona neměla šanci mě zválet ve sněhu. Jenže smůla, měla přímo medvědí sevření a já prostě uniknout nemohla.
Když jsme ale pod kopcem zastavily, nekonal se takový masakr, jaký bych čekala. Vlastně žádný, protože Iskierka se dávila sněhem nebo čím. Chvíli jsem ji sledovala s obavou a přemítala, jestli ji nemám třeba nakopnout do zad nebo tak něco, ale nezdálo se, že by se chystala umřít, takže jsem zase začala poskakovat kolem. "Ohó, vypadá to, že Žaneta je opět o krok napřed! A uniká odplatě, a-" A taky zapomíná na to, že jsou tyhle kopce děravé až hanba. V příštím kroku mi celá přední část těla zajela do nory skryté pod sněhem, nepochybně jako trest za to, že jsem se šklebila cizímu neštěstí.

"Oh, o tom bych si samozřejmě ani nedovolila pochybovat," ujistila jsem Jiskru velmi dramatickým tónem, přitom jsem se ale nepřestávala široce potěšeně šklebit. Dým byl pryč, Leopard byl pryč, zůstaly jsme tu jen my dvě a uklouzaný kopec. "Aspoň si to tady konečně budu moct prohlídnout bez tý depresivní mlhy. Už teď to tady vypadá stokrát líp," zhodnotila jsem, ale spíš než na zdejší krajinu jsem se zajímala o naši sáňkovačku.
Vyběhla jsem na kopec, vysekla Iskierce poklonku až k zemi: "Ó děkuji, velectěná," a už jsem si to zase svištěla z kopce dolů. Byla to dokonalá zábava! Vzpomínky mi zalétly zpět ke kopci za mým rodným lesem, ze kterého jsme se takhle spouštěli každou zimu a trochu mě přitom bodlo u srdce, rychle jsem to ale odsunula do pozadí. Tady to přece nebylo o nic horší - a nebyl tady žádný vlk, tupý jak pařez, ale ó, Sinéad, jak on je sladký, který by mi kradl kamarádku. Co kdy Quine viděla na tom- Tvrdý náraz do mé zadní poloviny mi tu myšlenku vyloženě vyrazil z hlavy. Až mi cvakly zuby. "Jau," zaúpěla jsem tiše a začala se hrabat ze země. Iška se hned začala omlouvat a mě se nic tak hrozného nestalo, krom toho, že mě brněl snad celý zadek, a tak když jsem se na ni obrátila, v očích mi svítily pobavené jiskřičky. "Jestli dobrý? Pf! Tohle ti jen tak neprojde, Jiskro," pronesla jsem na oko "smrtelně vážně", krom toho, že mi nezadržitelně cukaly koutky a pak jsem vlčici vmetla do obličeje plnou tlapu sněhu, než jsem se za hýkavého chechotu rozběhla zase do kopce, abych unikla případné odplatě.

Chvíli jsem tam jen tak zůstala ležet ve sněhové peřině a užívala si každý doušek čistého vzduchu ze světa nad zemí. No, chtělas dobrodružství, nebo ne? Tak si teď, ty kozo, nestěžuj. Ostatně jsem to byla hlavně já, kdo nás táhl za tím neznámým pachem, ne? Teď už na tom ale nezáleželo - nakonec jsme se přece dostaly ven, poněkud dobité, ale v jednom kuse a ještě navíc i o pár blyštivých kamenů bohatší.
Nakonec jsem se ale vyhrabala zpět na nohy a otřepala si sníh z kožichu. Iskierka stála o kousek vedle a vypadalo to, že už se taky doradovala z našeho návratu na povrch. Zamířila jsem za ní a rozhlédla se přitom kolem - vykresloval se krásný zimní večer, obloha byla jako malovaná a kolem panoval svatý klid. A ještě něco. "Ten čoud je pryč," poukázala jsem na jednu velkou změnu, která se udála, zatímco jsme si trajdali pod zemí. Hned byl svět hezčí, když tu nebylo tak strašně nahuleno.
Iskierka už ale měla další nápad na něco, čím bychom se mohly zabavit. "Prchnout? Kam?" zajímala jsem se, jenže kdoví, jestli moji otázku vůbec zaznamenala, protože vzápětí už si to šinula z kopce dolů. Sledovala jsem její krkolomnou jízdu s tlamou roztaženou do širokého úsměvu a když na mě hulákala zpod kopce, oháňka se mi rozkmitala sem tam. Protáhla jsem přední nohy dopředu v hravé póze a čekala, až Iška vyběhne zpátky na kopec. "Že váháš!" zvolala jsem v odpověď a podruhé už jsme si to svištěly dolů obě. Jelo to parádně a byla to výborná sranda. Dole se zabrzdilo na rovince a mohlo se šplhat zase zpátky vzhůru. "Geniální nápad, ctěná Jiskro," blýskla jsem na vrcholu kopce rozjařeným pohledem po šedivé a spustila se znova dolů.

Pokolikáté už se mě Iška musela ptát, jestli jsem v pořádku? "To nebude nutný," zabručela jsem. "Blbý nory, mám pocit, že než odtud vylezem, budu mít modřiny snad úplně všude." Dělala jsem ze sebe navíc asi tak trochu pitomce, s tím, jak jsem se neuváženě vrhala z říms a poskakovala si v místech s nízkými stropy - nijak hluboce jsem si na svojí image sice nezakládala, ale úplně jsem nechtěla, aby si Jiskra myslela, že jsem naprosto marná. Jenže co se dalo dělat? Jestliže někde zázračně nenabudu daru rozvážnosti, o čemž jsem silně pochybovala, bylo zřejmě mým údělem čas od času vrážet do věcí a válet se po zemi.
"Já ti nevim. Myslím, že takovej suchar by vzplál jako nic," uchechtla jsem se, ale musela jsem s Iškou souhlasit v tom, že mě Leopardův odchod vůbec nemrzel. "To jo. Byl divnej. Kdoví, o co mu vlastně šlo," zavrtěla jsem hlavou. Jenže Jiskra mě už vybízela k rychlejší chůzi. Našpicovala jsem uši. Že by už viděla konec? Zrychlila jsem na její výzvu a opravdu, za chvíli jsem už i já cítila čerstvý vzduch a vpředu se temnota trochu ředila denním světlem. Východ! Rozběhla jsem se za svou kolegyní, až jsem letěla tryskem směrem ke svobodě. Vylétly jsme z nory bleskovou rychlostí a... Bylo tady vždycky takový světlo? Téměř oslepená vší tou bělostnou září kolem jsem víceméně tažena jen čirým instinktem přeskočila Iskierku, která se vyvalila do závěje přímo přede mnou, a z plných plic jsem se rozchechtala. "Svoboda!" poskakovala jsem ve sněhu jako horská koza, oči odvyklé dennímu světlu mi slzely, ale mě to vůbec nevadilo. Chvíli jsem si užívala volnosti pohybu, než jsem se taky skulila na zem do sněhu a nevyválela se v něm od hlavy po paty. "To bylo," vydechla jsem nakonec a zůstala ležet na zádech s tlapami trčícími k večernímu nebi.

"Jo, kruci... Když zvládi takový čárymáry, určitě by pro ně nebyl problém to tady trochu osvětlit. Ale to ne," zavrtěla jsem hlavou a vzápětí vrazila do Iščina zadku, protože vlčice přede mnou nejspíš taky do něčeho nabourala. "Sorry," couvla jsem a s pobavením poslouchala řetěz nadávek, který se Išce linul z tlamy. Byla jsem ale z bloumání ve tmě taky pěkně otrávená, co si budeme povídat. "Moc ne. Vidím prdlajs. Měli jsme si z Leoparda udělat živoucí pochodeň, ale na to je teď už pozdě." Krom toho jsem stejně nezvládla zažehnout ani jiskřičku... a Iška nejspíš uvažovala podobným směrem, protože se zmínila o Životovi. "To je vlastně bezva nápad! Taky bych ty místní bohy chtěla co nejdřív navštívit. Určitě budou mít něco, co by se mi hodilo," poskočila jsem si natěšeně a praštila se hlavou o strop. "Do psí řitě," zanadávala jsem, když nás zasypala sprška hlíny a tlapou jsem si uraženě oprašovala temeno.
Naštěstí to vypadalo, že se plahočíme správným směrem. Shodly jsme se, že ta velká místnost byla ta, kterou jsme procházely a odtamtud už jsme snad musely trefit nahoru. "Jo, dobrej nápad, jen škoda, že mě podobný věci vždycky napadnou až potom," odfrkla jsem si a přidala do kroku, aby se mi Iskierka ve tmě neztratila. Teď už jsem si byla celkem jistá, že nás nečeká bídná smrt hlady v temných kobkách. "Nemůžu se dočkat, až uvidim světlo - přijde mi, že jsme tam dole byly tak tisíc let," tlapala jsem za světlou špičkou ocasu šedé, která byla asi tak tím jediným, co jsem v té tmě bezpečně rozeznávala.

"Jasný. Naprosto ťip-ťop," ujistila jsem Išku se zamáváním ocasu a pohledem přitom vyprovázela Leoparda, který se naštěstí rozhodl vypadnout osamotě a netáhnout se za námi jako velice otravný ocásek. Díky bohům, zakoulela jsem očima za jeho zadnicí, která mizela v jedné z chodeb. Teď bylo na čase, abychom se sbalily i my ostatní a vrátily se konečně na povrch. Iskierka ještě nabídla Selkii, ať se někdy zastaví v Asgaarském lese, až jí bude v zimě mrznout zadek. Zastřihala jsem ušima - já jí nic podobného navrhnout nemohla, ale souhlasila jsem s tím, že Selkie byla vlastně celkem v pohodě. "Jo. Bylo ctí se s tebou plácat podzemím," vysekla jsem úmyslně naprosto praštěně přehnanou poklonku a namířila si to naslepo do jedné z chodeb, protože už jsem chtěla zase vidět denní světlo. Jenže pěkný plácanec po plecích mě zarazil. "Co je?" otočila jsem se na Jiskru, neb jsem netušila, co jsem provedla a za co mě bije. "Aha. Jo, jasně, tudy," uchechtla jsem se, když se ukázalo, že jsem se nás nejspíš snažila odvést někam do háje. Raději jsem se teda nechala vést šedou vlčicí. "Čávec," mávla jsem ještě tlapou Selkii a ponořila se do - snad už správné - chodby za Iškou.
"Jó? No asi jo," přemýšlela jsem a bloudila očima po zdech, na kterých nebylo mnoho záchytných bodů. "Vypadá to tady všude stejně, co si budem. Měly jsme si házet nějakou cestičku z oblázků nebo tak něco," uchechtla jsem se ve snaze nemyslet na to, že jestli tady doopravdy zabloudíme, pak pravděpodobně zdechnem hlady. Cesta před námi se ale nakonec opravdu rozšířila do větší místnosti. Byla to ta správná, ta kde předtím seděla černá vlčice? Dost blbě se to odhadovalo, ale kde jinde bychom mohly být? "Mmm, myslím, že jdem dobře. A předtím byla ta mladší vlčice... to nemůže být tak daleko."

Selkie měla vlastně pravdu - rodina jsme nebyli, abychom si věřili, ale já upřímně za nedůvěryhodného považovala jen vlka, který se počínal pěkně vybarvovat. Naštěstí se nakonec rozhodl spolupracovat a tak brzy byla vlčí pyramida hotová a já se mohla vyšplhat nahoru, abych se podívala, pro co jsme se sem teda trmáceli.
Byl tam vážně poklad a nezmizel, když jsem na něj sáhla, což se mi celkem ulevilo. Nemohla jsem rozluštit tu patlanici na zdi, takže jsem netušila, co všechno by se mohlo stát. Nápis ale asi nebyl nijak důležitý, vůbec nic se totiž nestalo ani v jeskyni s pokladem, ani ve chvíli, kdy jsem začala poklad hrnout dolů k nohám těch třech. Škodolibě jsem se uchechtla, když jsem spatřila, že Leopard vážně schytal pár kameny do hlavy. Třeba se mu v ní rozsvítí, pomyslela jsem si. A kdy se rozsvítí mě? Těžko říct. Možná nikdy. Vrhla jsem se totiž dolů z římsy, aniž bych tomu věnovala byť i jen půl myšlenky a až ve chvíli, kdy moje přední tlapy opustily pevnou zemi mi došlo, že to je vlastně sakra daleko. Čekala jsem, že dopad bude asi pěkně tvrdý. Kupodivu jsem ale dopadla relativně do měkkého. To Iška. Vrhla se pode mě, aby zabrzdila můj pád a zabránila mojí nerozvážné palici, aby se rozbila o zem. "Jo, nic mi není," ujistila jsem ji a začala se hrabat na nohy. "Díky. Tos nemusela," dodala jsem ještě a zazubila se vděčně na Iskierku - kruci, však jsem ji přitom mohla pěkně domlátit... Otřepala jsem se a zahleděla se na tu hromádku drahého kamení, ze které už si vybíral Leopard. To tak, aby si nahrabal co nejvíc pro sebe. Rázně jsem tlapou oddělila půlku hromádky pro mě a Išku, než nám po vlkově zásahu nic nezbyde. Ne, že bychom mu to nechaly projít, ale upřímně jsem už měla pro tuto chvíli dohadů i dobrodružství celkem po krk a chtěla jsem se jen vrátit nahoru. "No... tak asi jdem, ne?" nadhodila jsem hlavně směrem k Išce, protože se mi upřímně nechtělo tahat se stejnou cestou s tím chytrákem. Selkie by mi snad ani tolik nevadila, ale Leoparda jsem začínala mít plné zuby. Stejně chtěl, ať se už nikdy nepotkáme, tak se mu to mohlo zrovna splnit. "Nápodobně," odfrkla jsem si a načechrala si srst na krku. Vlci, zakroutila jsem očima. "Ale... kudy to bylo, he?" uvědomila jsem si vzápětí lehký problém. "Že by tudy?" namířila jsem tázavě tlapu do jedné z chodeb a pomalu vykročila tím směrem. Bylo mi jedno, kdo mě bude následovat - za předpokladu, že to bude Jiskra a zároveň to nebude Leopard. Takže... spíš mi bylo jedno, jestli mě Selkie bude následovat.

"Jo, ještě jednu hádanku jsme dostaly. Byla pěkně zapeklitá," sdělila jsem Selkii, ale do detailů jsem nezacházela - byly jsme prostě geniální a to jí muselo stačit. V duchu jsem ale byla ráda, že další zeměpisnou otázku jsme nedostaly my dvě. Nezdálo se mi, že by to byla moje nebo Iščina silná stránka. Umínila jsem si, že co nejdřív svoje mezery ve vzdělání doplním.
Teď před námi ale stál další úkol, který měl ovšem jasné řešení, aspoň z mého pohledu. Mistr Leopard se ale cukal. Zřejmě pochyboval o mojí důvěryhodnosti. Odfrkla jsem si a nakrčila dotčeně čenich. "Dostali jsme se sem snad spolu, ne? Takže si každý zaslouží svůj díl," zamračila jsem se. "Nemám v plánu sbalit poklad - pokud nějaký vůbec existuje, to pořád nevíme, jen tak mimochodem - a zmizet. Nejsem taková. Ale jestli mi to nechceš věřit, těžko tě o tom budu přesvědčovat," pokrčila jsem rameny. "Buď to riskneš, pomůžeš mi nahoru a budeš se modlit, že se na tebe nevykašlu, nebo se tady můžeš nafukovat, ale pak nebude mít stoprocentně nikdo nic. Protože já schody ze šutrů stavět nebudu." Když se on mohl šprajcovat, tak já taky. Uměla jsem to moc dobře.
Nakonec vlk povolil a on, Jiskra a Selkie postavili celkem stabilně vypadající pyramidu. Pohledem jsem si to odměřila - jo, když se vydrápu až na bílou, tak to určitě půjde. "Tak jo, jdu na to," varovala jsem pro jistotu vlky předem a začala se škrábat nahoru. Snažila jsem se to udělat co nejrchyleji, abych někomu nepřepůlila páteř. Netrvalo dlouho a byla jsem na římse. Ta otvírala vchod do další jeskyně. Vkročila jsem dovnitř a zatajila dech. Opravdu tu byl poklad! Blyštivé křišťály, barevné kamínky - hotová nádhera. Nápis na zdi mě nabádal k tomu, abych si zvolila. Já se ale samozřejmě rozhodla už dole... jenže ta matlanice pod tím mě trochu znervózňovala. Co to mělo znamenat? "Opm... ěololilá? No to je nějaká kravina," mrmlala jsem si pod vousy, lámala si s tím hlavu, ale na nic jsem nepřicházela a už mi to trvalo dlouho - tak dlouho, že si vlci dole museli myslet, že jsem s pokladem vážně pláchla. "Fakt je tu poklad," zahulákala jsem chodbou zpátky, abych o sobě dala vědět. "A taky nějaká hatmatilka na zdi. Ale asi to není důležitý." Snad. Doufala jsem, že mě text nevaruje třeba před tím, že jakmile se pokladu dotknu, zmizí, nebo tak něco... tu šifru jsem ale rozluštit nedokázala. Už jsem měla hádanek plné zuby a tak jsem začala hrnout hromádku drahokamů k okraji římsy. "Bacha!" nakoukla jsem přes okraj, než jsem je začala shazovat dolů (i když jsem tajně doufala, že nějaký pořádně velký křišťál zasáhne Leoparda přímo mezi oči). Musela jsem se párkrát vrátit, abych dolů sesunula všechno. "A ještě já!" zahlásila jsem, když to bylo hotovo, a seskočila jsem z římsy na zem. Bylo to celkem vysoko, což mi došlo až ve chvíli, kdy už jsem letěla a následně se rozplácla dole jako zralá švestka.

//s hádankou si fakt nevím rady, přemýšlela jsem nad tím po chvilkách celej den, ale asi jsem dum-dum... tak to snad nevadí :Dd

Podle Jiskřiné reakce se dalo celkem jasně soudit, že fakt dosud neměla ponětí o tom, že jí v kožichu tančí jiskřičky. "Já bych řekla hustý," usoudila jsem, zatímco jsem se otáčela k odchodu do další chodby. "Ale těžko říct, co? Kdoví, co to vůbec bylo... Ale tak jestli tě to nespálilo, asi to nebude nějak nebezpečný," došla jsem k závěru - ne, Iščin kožich vážně nevzplanul a žádné další jiskřičky se taky neobjevily. Nejlepší asi bylo vyrazit prostě dál. Celkem ráda bych nad podobnými záležitostmi dumala někde na povrchu - ideálně se svým dílem pokladu, samozřejmě.
Taky bych možná radši nezjišťovala, co za zvíře nebo co vlastně ty nory vyhrabalo. Upřímně jsem se vlastními slovy kapánek vynervovala a vrhla jsem přes rameno nejistý pohled - co kdyby se ten obří hraboš valil tunelem za námi? Mělo vůbec něco, co žije pod zemí, oči? Viděl by nás, nebo by nás převálcoval? Nebo možná - Jdi s timhle do háje, tyjo, napomenula jsem sama sebe a vzápětí jsem na to celé zapomněla, protože jsme se sešly se zbytkem naší skupinky. A vypadalo to, že nás čekají potíže. Když se tomu ale věnovala chvíle přemýšlení, nevypadal problém zas tak neřešitelně. Selkie se mého nápadu hned chytla a dokonce k němu ještě přidala, jak bychom se v oné pyramidě měli rozdělit. "Jasně!" zhoupla jsem ocas ze strany na stranu. "To by mohlo fungovat." Jenže Leopard začal bručet jako medvěd vzbuzený ze zimního spánku a chtěl radši začít stavět schody. Selkie schválila i tenhle nápad, ale já teda vůbec neměla náladu se ploužit v chodbách a pídit se po nějakých šutrech. Stejný názor měla i Iška. "Jo, to rozhodně nezní jako míň namáhavá možnost. Najít tady takový šutráky bude trvat věky, o stavění už vůbec nemluvim. Tohle bude mnohem rychlejší. A neboj se," zašklebila jsem se na něj, "s pokladem nepláchnu, jestli ti jde o tohle. Nejsem až taková kráva." S tím jsem se postavila na stranu, aby si snad mistr Leopard nemohl stěžovat na nedostatek místa a nevinně jsem se na něj zaculila. Doufala jsem, že si nevybere zrovna tuhle chvíli k tomu, aby si postavil hlavu jako nějaký paličatý mezek.

Má společnice vypadala jaksi... přešle. Na čele se mi vyhloubila jemná ustaraná vráska. Že by ji tak hrozně žralo to s tím Asgaarem? Nebo fakt tak nesnáší tohle místo? Těžko říct. Doufala jsem, že až se odtud vymotáme (ideálně s pokladem v tlapách), Išce se nálada trochu zvedne. "To je v pohodě," potřásla jsem hlavou. "Prostě se tudy nějak probijem kupředu, vrátíme se na světlo a... no, pak můžem dělat prakticky cokoliv," zastřihala jsem ušima a snažila se tvářit pokud možno co nejvíc povzbudivě.
To už se ale před námi otevřela chodba s tou tmavou vlčicí, která naštěstí neměla tak zapeklitou otázku jako ti před ní. Trochu zapeklitá ale byla. Společnými silami jsme to ale naštěstí nějak začaly dávat dohromady. "Jo, jasně, ty... iluzeee?" protáhla jsem nejistě a zahleděla se na vlčici, ale v tom příšeří těžko říct, jak se na to tvářila. O vlcích, co umí jen tak zmizet, jsem nikdy neslyšela - stejně jako jsem nikdy neslyšela o ničem podobném, jako bylo to, co rázem předvedla Iskierka. "Tyjó, a co bylo tohle?" namířila jsem tlapou k jejímu kožichu, který ještě před chvílí jiskřil, akorát, že ne ohněm. Popravdě jsem ani nevěděla, jestli si toho vlčice je vědoma. "To bylo schválně - vidělas to?" drmolila jsem s vypleštěnýma očima, ačkoliv logicky bylo skoro nemožné, aby to Iška viděla, pokud tedy neměla oči i vzadu.
O dalších magiích jsem ale neměla ani ponětí a tak jsem na Jiskřin zoufalý pohled odpověděla pohledem podobně bezradným. Černé vlčici to ale nejspíš stačilo, takže jsme mohly vyrazit dál. "Tak jdem?" ohlédla jsem se na šedivou a vykročila do chodby. Ta se klikatila dál a dál a já začínala pochybovat, jestli za to ten poklad, který dost dobře mohl být imaginární, vůbec stál. "Co to tady vůbec vyhrabalo takový díry?" napadlo mě najednou. "Nějakej obří krtek? Však jsou tady toho hotový kilometry. Zajímalo by mě, jak jsou na tom Selkie s tim Leopardem," vzpomněla jsem si taky, že jsme tu vlastně nebyly samy. A světe div se, ti dva byli hned za další zatáčkou. "Ha. My o vlku..." zazubila jsem se na Išku a obrátila se na ty dva. "Čus," přiskočila jsem k nim blíž, abych viděla, co je zabrzdilo. Upřímně to vypadalo jako pěkně blbá překážka. Nevypadalo to, že bychom se tam mohli dokázat vyšplhat po jednom. Asi ani kdyby nám vlčicím Leopard jakožto statný gentleman dělal stoličku. "To je teda pěkně blbý." Ale teď jsme se přece nemohli obrátit!"Kdybychom se nějak vyšplhali tři na sebe, ten třetí by tam asi i vyskočil. Jenže tomu naspod by prasknul hřbet," podrbala jsem se za uchem. Tak by to asi taky nešlo. I když, možná to nebyl úplně blbý nápad, jen potřeboval doladit. "Ledaže... leda by dole stáli dva a ten na nich by měl přední na jednom a zadní na druhým! A až by se ten třetí vyškrábal nahoru, třeba by tam našel způsob, jak tam dostat i ostatní!" dokončila jsem s triumfálním úsměvem a rozhlédla se po všech, jak se jim líbí můj geniální plán.

Jiskra vypadala dost vyvedená z míry. Jakože dost dost. Byla jsem ráda, že se mi povedlo sklapnout tlamu, než jsem řekla nějakou pitomost, která by jí určitě vůbec nepomohla. Momentálně toho vlastně nebylo moc, co bych mohla říct, aniž bych pokazila naše maskování, takže jsem se radši jala vymýšlet, jak postupovat dál.
Návrh na to, že se rozdělíme, byl přijat celkem ochotně všemi zúčastněnými a rozdělení skupin dopadlo přesně tak, jak jsem doufala. Leopard a Selkie se vydali vpravo, nám tedy zůstala chodba nalevo. Pokud šlo o mě, bylo mi to fuk, šance byla tak nějak padesát na padesát. "Jasně - kdyžtak prostě kvilte jako podsvinčata a my se přiřítíme v cuku letu," přidala jsem se k Iskierčinu příslibu a vydala se za ní do chodby.

Chvíli jsme šly mlčky a já tak měla šanci si povšimnout jisté změny v okolním klimatu. Pravda, byli jsme sice pod zemí, takže to nebylo tak znát, ale vsadila bych se, že se ochladilo. To muselo znamenat jediné, a to sice, že zima už je tu. Možná už i napadl sníh! To bylo něco na mě. Škarohlídi a morousové by sice určitě řekli, že zima, jakožto nejkrutější období roku, se musí hlavně přežít, ale já věřila tomu, že by se (stejně jako každé jiné období) měla spíš užít. A že těch možností jak si ji užít bylo vážně nepřeberné množství! Ani bych nespočítala, kolikrát jsem si namlátila zadek na ledové klouzačce nebo kolik úspěšných zásahů sněhovou koulí jsem měla na svém kontě. S Rosie a Quine jsme si vždycky parádně užily. Všechny ty vzpomínky se mi náhle vybavovaly - jak si jednou Orris na naší uklouzané stráni málem srazil vaz, jak jedna zbloudilá koule zasáhla místo Quine přímo mezi oči Kirise, který zrovna procházel kolem a pak nás všechny málem ztřískal na hromadu, všechny ty honičky v závějích, promrzlé tlapy a zmáčené kožichy... Milovala jsem zimu, sníh a všechnu tu zábavu, která se v tomhle období dala užít. Došlo mi, že tohle bude vlastně první zima, kterou nestrávím s rodinou, a to mě trochu vrátilo do reality. Přesto... začínala jsem se těšit, až se dostaneme na povrch, kde snad do té doby bude pořádná sněhová peřina.

Jenže než k tomu dojde, budeme se muset prodrat touhle norou. Ze vzpomínek mě vytrhla Iška, která přerušila mlčení. "Jasně," opáčila jsem. "A ty?" Dokázala jsem si představit, že neuhodnout hádanku týkající se vlastního rodiště šedou vlčici asi celkem žere. "To máš fuk. Když to okecaj tak zaobaleně, kdo by se v tom měl vyznat? Vsadím se, že tu je nejmíň deset míst, na které by se ten popis dal napasovat, kdyby se jeden jó hodně snažil." Lehce jsem se poušklíbla nad poznámkou o "dlouhým xichtu". "No, minimálně je jasný, že to tady asi není úplně normální, když se tu dějou takový věci," pokrčila jsem rameny, ale dál jsem to už nerozváděla - cesta nás totiž zavedla do další místnosti. Uprostřed ní trůnila černá vlčice, které jsem si v tom šeru nejdřív skoro ani nevšimla. To až když otevřela tlamu, ve které měla pěkně nabroušený jazyk. "Řešení neřešitelných rébusů je sotva měřítko inteligence," odfrkla jsem si, protože se mi rozhodně nelíbilo být nazývána "blbečkem", ale pak už jsem se zamyslela nad odpovědí, protože dál jsem se rozhodně dostat chtěla. "No, tak se na to podívejme. Oheň, samozřejmě," začala jsem a po očku mžourala po Išce - doufala jsem, že když se budeme společně doplňovat, nějak to dáme dokupy. "Země, voda." Podrbala jsem se zadní tlapou za uchem. "A pak... jsou takové ty míň obvyklé, že? Myšlenky... hm. A pak taková ta manipulace s kamením a tak, přeměna klacku na špičatej klacek - jen nevim, jak se to jmenuje." Byla jsem nicméně ráda, že můj táta mi o magiích řekl aspoň to málo, co věděl, jinak bych byla nejspíš úplně v háji.

"Mmm," zamručela jsem zadumaně při Jiskřiných slovech a pohlédla na stěny svírající se kolem nás poněkud podezíravěji, či jsem se o to aspoň pokusila. Ale představovat si katastrofické scénáře mi moc nešlo, když se tady linula ta svůdná vůně. Selkie zřejmě sdílela můj optimistický náhled - a co se týče Leoparda, no... Všichni jsou špatní, někdo víc, někdo míň. Asi na tom bylo něco pravdy, ale sakra, jestli on nebyl teda hotovej sluneční paprsek štěstí. "Jsem si jistá, že tohle bude v pohodě. Ze tří čtvtin. Možná ze tří a půl," zazubila jsem se nakonec a když se před námi neotevřela žádná místnost vydlážděná kostmi, ale jen další nora s hádankou, moje jistota se ještě potvrdila. Tohle přece nemohlo být nebezpečný, ne? Možná tak pro naše ubohé mozkové závity, ale jinak?
Jenže když jsme se nad tím zamysleli, dokonce se i víceméně shodli na řešení, ale odpovědí nám byla jen chvíle trapného ticha, došlo mi, že to možná nebude až taková sranda, jak by se zdálo. Správné odpovědi jsme se nedopracovali, ale nezněla úplně nepovědomě. "Hej, Asgaarský hvozd, není to-" už už jsem se otáčela k Išce, než jsem tu svou tlamu sklapla. Zaprvé jsme byly Jiskra a Žaneta ze Skalních lučin, ne Sinéad odnikud a Iskierka z Asgaaru, minimálně ne pro ty dva, co šli s námi a zadruhé jsem nechtěla příliš okatě poukazovat na fakt, že Iskierka z té hádanky nepoznala vlastní domov. Ne, že bych si kvůli tomu myslela, že je blbá nebo tak něco - taky to ta vlčice nemohla podat trochu míň krypticky, proboha? "Není to trapný od nás očekávat, že víme, jak se jmenuje každý místo tady kolem?" dokončila jsem tedy svou původní větu jinak, než jsem měla v úmyslu, ale zlatavá už si to šinula pryč a mi tu zůstali stát jak banda oslů. Aspoň já si jako osel připadala.
Nebylo ale třeba ještě zahazovat naději. "No, tak to jsme podělali," zkonstatovala jsem, "ale co, poradíme si i sami, ne?" přejela jsem už zase rozzářeným pohledem po svých společnících. "Můžem se zkusit rozdělit a prozkoumat obě chodby a pak se třeba sejít zase tady, říct si, co jsme našli?" navrhla jsem a tak nějak automaticky se zařadila po boku Jiskry - rozhodně jsem chtěla být ve dvojici s ní, pokud se pro to rozhodneme.