Příspěvky uživatele

< návrat zpět

loterie 26

Bylo těžké dostat smích zase pod pokličku, když už se jednou vyvalil na povrch. Obzvlášť když vzduchem kolem nás vířil celý zástup sprosťáren a Rollovi se pobavený výraz na tváři střídal se zahanbeným, což mi z nějakého důvodu připadalo obzvláště komické. I když je pravda, že jakmile jeden překročí určitou hranici, najednou je hrozně komické úplně všechno. A přesně tohle se nejspíš stalo nám.
Kdoví, jak dlouho jsme se tam chechtali jak dva šílenci, ale na konci mě už bolelo břicho, žebra, tlama a vlastně skoro úplně všechno. "Uf," vydechla jsem a otřela si slzy smíchu z očí - dala jsem si přitom sakra pozor, abych k tomu nepoužila stejnou tlapu, kterou jsem si předtím otírala čenich. Myšlenka toho, že bych si rozmázla nudli po celým xichtu, mě málem donutila zase vyprsknout, ale naštěstí mě rozptýlil pohled na počasí venku, které vypadalo, že se konečně do sytosti vyřádilo. "Že váháš," přikývla jsem Rollovi a stanula vedle něj ve východu z úkrytu. Rychle jsem přejela pohledem závěje sněhu, které teď ležely úplně všude. "Ale kam? Znáš ještě nějaký takový bezva místa? Nebo... nebo! Prostě půjdem a uvidíme, na co narazíme!" vyběhla jsem na studený sníh, ale po pár krocích jsem se zarazila a hodila po narudlém přes rameno pohledem: "Teda jestli tě nečekaj doma, samozřejmě." Ať tak či tak, trčet v jeskyni mě už nebavilo, jakkoliv byla zábavná. Vyrazila jsem do lesa, který ji obklopoval - ať už jsme mířili kamkoliv, stejně jsme ho museli projít.

//Neprobádaný les

loterie 25

Sice jsem se málem přiškrtila snahou se nesmát, ale Rollův hluboce zamyšlený výraz, zatímco kolem nás lítal jeden 'zadek' za druhým, mě přiměl znovu vyprsknout smíchy, až mi vylítla nudle z nosu. Byla to prostě příliš komická situace. "Haháá," hýkala jsem jako mula a snažila se si pokud možno nenápadně otřít tlapou sopel z čenichu. "To jsi mi... měl říct zrovna... že je to tady takhle zakouzlený," vyrážela jsem ze sebe mezi jednotlivými uchechtnutími, zatímco ozvěna trvala na tom, že je to tady "zasoplený, zasoplený, zasoplený." To asi ode mně, pomyslela jsem si a musela se opřít o stěnu, abych trochu popadla dech.
Konečně i Rollo pochopil podstatu toho, co se nám to tady děje a že ho jen tak na férovku neurážím já, nýbrž ozvěna. A světe div se, na jeho tváři se objevil úsměv, který se vzápětí změnil ve smích. "Já věděla, že se umíš smát!" zvolala jsem nadšeně, načež jsem se znova rozesmála, když ozvěna zaměnila v posledním slově m za r. Už jsem chytala křeče do žeber a z očí mi vytryskly slzy. "Ah, au, dost už, dost, nebo se počůrám," opírala jsem se o zeď jeskyně a sotva popadala dech. Postupně se mi povedlo ten záchvat zkrotit do něčeho snesitelnějšího. "Uh, proboha," špitla jsem nakonec tiše, aby se toho ozvěna nemohla zmocnit a zadýchaně jsem si kecla na zadek. Na tváři mi pořád zářil úsměv, ale smích se ztlumil do občasného tichého škytnutí. Oči mi zajely k východu z jeskyně a já shledala, že počasí se celkem uklidnilo. "Hele," napřáhla jsem tlapu tím směrem a zahleděla se na Rolla.

loterie 24

Zatímco já se lámala smíchy, všimla jsem si, že Rollo moje nadšení nesdílí. Zdálo se, jako by se po zážitku se sopkou rozhodl, že se srandou je nadobro konec. Ba naopak, vypadalo to, že se modlí, aby se země pod ním rozestoupila a celého ho spolkla. Snažila jsem se svůj záchvat smíchu trochu zkrotit, ale nic naplat, vůbec se mi to nedařilo. Obzvlášť ne potom, co jsem narudlého nepřímo obvinila z toho, že smrdí a on se zatvářil nadmíru ublíženě... a pak se obhájil tím, že o svou srst... No to ne. Zhluboka jsem se nadechla a zadržela dech. Nechtěla jsem se smát, Rollo vypadal naprosto žalostně, jako zmoklé kuře, které vůbec nechápe, co se tady děje. Se zadrženým dechem jsem nafukovala tváře, lezly mi pomalu oči z důlků a čekala jsem, kdy mi praskne nějaká žilka, ale bylo to úplně marné. Celé tělo se mi otřásalo záškuby zadržovaného smíchu a když už mi docházel kyslík, vydralo se ze mně další zahýkání. "Co že to... háá... co že to s tou srstí..." Nedokázala jsem ze sebe chvíli vyloudit rozumnou větu. Přestaň se tlemit, on se z toho chudák dočista zvencne, varoval mně hlas rozumu, ale ten měl v mém mozku bohužel jen malou moc. "Za to může ta ozvěna, ta nám v tom dělá zmatek!" vypravila jsem ze sebe nakonec a ozvěna mi přitakala: "Zadek, zadek, zadek." "Zmatek!" houkla jsem rozjařeně do hlubin jeskyně. "Zadek! Zadek! Zadek!" odpověděla ozvěna se stejným nadšením. Se zářícíma očima jsem se obrátila na Rolla. "Ale notáák, však je to sranda! Zázrak přírody! Sprostá jeskyně!" Ale možná se jeskyni nelíbilo být označována za sprostou, protože k našim uším místo zpět donesla: "Svině, svině, svině." To zapříčinilo, že se mi zase začaly nafukovat tváře v důsledku svádění vnitřního boje. Už dost, proboha, nebo si cvrknu.

loterie 23

Úplně jsem nevěděla, co si z toho mám vybrat. Na jednu stranu se zdálo, že Rollo fakt Lilith touží najít a dost ho trápí, že neví, kde je, ale když jsem se nabízela ku pomoci, zdálo se, jako by o to ani nestál. Proč? Nerozuměla jsem tomu. Pro mě to přece nebyla žádná námaha, říct pár slov, kdybych na tu vlčici náhodou někde narazila. "Já jen, že by tě tam třeba mohla najít," zamumlala jsem si víceméně spíš pro sebe. "Ale jak myslíš, no," pokrčila jsem nad tím rameny. Když nechtěl pomoct, tak nechtěl. Vnucovat jsem se nemínila. A navíc... nikdo mi nebránil té Lilith přece jen něco říct, kdybych ji potkala. Tak, to znělo jako plán. Dávala jsem si pozor, abych se netvářila příliš triumfálně a Rollovi nedocvaklo, že se jeho doporučeními nemíním řídit ani v nejmenším.
Hovor se stočil směrem k oné smečce, ale otázka, která mi vyšla z tlamy, ve výsledku zněla jaksi jinak, než jsem zamýšlela. Ozvěna mi k uším přinesla výsledek mého přeřeku, který byl popravdě dost komický. Páříš? Co to zas meleš, Žaneto? A na co myslíš? Cítila jsem, jak mi v hrudi bublá smích. Zdusila jsem ho v tiché uchechtnutí a chtěla se opravit, ale než jsem to stačila, Rollo už odpovídal. Jeskyní se opět rozlehla ozvěna. Ta smečka je spíš o souloži? Nejdřív jsem se zarazila stejně jako Rollo - asi tak na vteřinu. "Hahaháá," hýkla jsem smíchy hned v té příští. Jestli to byla odpověď na ten můj žblecht o páření, přeřek nebo dílo ozvěny, to mi bylo úplně fuk. "Co mi... co mi to tu tvrdíš?" vypravila jsem ze sebe mezi smíchem a ozvěna roznesla jeskyní otázku: "Smrdíš? Smrdíš? Smrdíš?" Otáčela jsem po ní ušima a začalo mi docházet, co se tady děje, ale nepřestávala jsem kuckat smíchy. Bylo vidno, že můj smysl pro humor nebyl dvakrát vyspělý.

loterie 22

Vlk neodpověděl, ale nakonec zavrtěl hlavou, což jsem si přebrala, jako že nebyl žádným nedobrovolným vězněm. Takže revoluce se konat nebude, pomyslela jsem si. Svou hrdinskou fantazii si tedy budu muset asi naplnit někde jinde, ačkoliv bylo samozřejmě dobře, že se Rollo a jeho spolusmečkovníci nestali oběťmi pošahaného superpadoucha, kterému se nějakým způsobem podařilo nabýt postu Alfy. To by asi tak bylo to poslední, co by vlk potřeboval, protože i když tedy nejspíš pocházel z normální smečky, měnil se zase před očima z někoho, kdo dokázal donutit šutry, aby naskákaly do sopky, v hromádku neštěstí. Byla bych mu ráda nějak pomohla... jenže jsem v těhle věcech byla celkem marná. Možná kdyby tu byla sestra, ta by věděla, co dělat. Nebo táta. Ale já jen seděla jako trouba a stěží jsem skládala dohromady věty.
Dobrý? To asi těžko. Nevypadalo to, jako že je to dobrý. I když Rollo na tváři vykouzlil úsměv, nebyla jsem si jistá, jestli mu to žeru. "No," posunovala jsem tlapou nejistě oblázek po zemi jeskyně, "jestli na ni narazím, tak jí řeknu, že ji hledáš." To bylo stejně asi tak jediný, co jsem mohla udělat. "Kdybych ji potkala, mám ji poslat za tvou smečkou? Vlastně - do jaké smečky vůbec patříš?" zajímala jsem se. Jednak by se to hodilo vědět v případě, že bych narazila na tu Lilith a taky mě to zajímalo tak nějak... všeobecně. Prozatím jsem totiž měla větší povědomí jen o Asgaaru, ze kterého pocházela Jiskra.

loterie 22

Rollo poněkud nejistě odvětil, že v té smečce takhle strávil poslední rok a půl. Boha jeho, z toho bych se zcvokla, napadlo mě jako první věc. Doma jsem taky kolikrát trávila spoustu času, ale kdybych aspoň jednou za čas nevypadla, nejspíš bych ze samé nudy hodně brzo skákala ze stromu na strom jako veverka. Někomu to vyhovovalo, to jsem věděla, ale nemohla jsem tvrdit, že bych to chápala. "Jasný, však já neřikám, že musíš trajdat po světě, i když jseš ve smečce. Jen říkám, že tam nemusíš být pořád, když nechceš. Nikdo tě tam násilím nedrží... teda aspoň doufám?" protáhla jsem do otázky. "Protože jestli tě na území někdo drží silou, pak by bylo asi nejlepší tam odtamtud zdrhnout, páč to není normální." No, věřila jsem, že tohle Rollo ví a že fakt nebyl rok a půl vězněn proti vlastní vůli, ale víte jak. Radši jsem na to poukázala. Kdyby náhodou. Takový tyranský Alfy tady snad nemaj... ale jestli jo, třeba by z toho mohla být revoluce! Věnovala jsem asi tak deset vteřin představě sebe samé, jak svrhávám krutého věznitele z jeho vůdcovské pozice s pomocí Rolla a Jiskry, ale rychle jsem se vytrhla z říše fantazie a zaměřila se zpět na narudlého vlka.
Ten mi zrovna říkal o té tmavé modrooké vlčici, jenže já ji nikde neviděla. Dokonce jsem ani neslyšela její jméno. Lilith. "To mi taky nic neříká," zavrtěla jsem hlavou. "Promiň," doplnila jsem ještě, když jsem si všimla, že vlk vypadá ještě zkroušeněji než předtím. Dle vlastních slov hledal Lilith už vážně dlouho a zdálo se, že ho to fakt trápí. "No, no," broukla jsem a neklidně si poposedla. Bylo to tu zas, nevěděla jsem, jak se chovat nebo co říkat, i když bych Rollovi ráda nějak pomohla. "Tohle je přece velkej kraj, ne? Můžete se míjet, ani o tom nevíte."

loterie 21

"To se přece nevylučuje," podotkla jsem. "Každej dobrodruh nemusí být věčnej tulák, co lítá od jednoho k druhýmu bez pevného cíle. Ve smečce přece nejseš uvázanej ke stromu, že bys nemohl ani vystrčit čumák, ne?" To znělo spíš jako já - od té doby, co jsem si doma sbalila svých pět švestek a vydala se do světa, jsem se většinou jen tak potloukala, až jsem se nakonec dotřepala sem. Prozatím se mi tuláctví neomrzelo, ale kdoví, co bude dál. Třeba se mi zase zasteskne po životu ve smečce. Však jsem tak prožila většinu svého dosavadního života - ale určitě to ze mě nečinilo nějakého smečkového povaleče, co trčí pořád jen v lese.
Konec světa venku kolem nás nepřestával zuřit a tak měl Rollo asi pravdu, že se teď všichni nejspíš zabývali jinými starostmi. "Mm, to je dost možný," pokrčila jsem rameny - nebyla jsem si jistá, jestli to Rollo vnímá jako věc dobrou nebo špatnou. Pak od něj zazněla další otázka a odpověď na ni pro něj asi byla dost důležitá, soudě podle zoufalého podtónu, který mu zazněl v hlase. "Tmavá s modrýma očima?" zopakovala jsem a zamyšleně nakrčila čelo. Tmavá byla Iška, ale ta měla oči rudé, ne modré. Modré oči měla Selkie, jenže ta byla zase spíš bílá. "Na nikoho takovýho jsem asi nenarazila, bohužel," musela jsem vlka nakonec zklamat. "Jak se jmenuje? Třeba jsem alespoň něco zaslechla," zeptala jsem se ještě, ale příliš velkou naději jsem tomu nedávala. Nemohla jsem si vzpomenout vůbec na žádné vlčice, o kterých bych se s někým bavila, ale možná by mi to jméno osvěžilo paměť? Kdoví. "Až se to přežene, můžem ji jít hledat," nabídla jsem se ještě, když už jsem tedy svými vědomostmi byla momentálně k ničemu.

loterie 20

Rollo mi na to moje zamyšlení nad slůvkem "kdyby" nic neodpověděl. Jen tam nadále seděl a mlčel, až by si ho jeden mohl splést s nějakým podivně hmotným jeskynním stínem. Dosud jsem čučela ven na padající chuchvalce sněhu, které zřejmě nemínily ani s přicházejícím ránem přestat padat a tvořit větší a větší závěje, teď jsem se na něj ale přes rameno ohlédla. On se na mě ale nedíval. Lehce jsem si povzdechla. Možná bylo na čase si přiznat, že nemám nejmenší ponětí o tom, jak tomu vlkovi jakkoli pomoct. Ale ne. Takhle snadno se to přece vzdávat nemůže, napomenula jsem se, nicméně momentálně se mi držet aspoň na dvě minuty klapačku zdálo jako nejbezpečnější strategie.
Nakonec se Rollo otočil zpět ke mně a objasnil mi, proč by mu nikdo neměl věřit naše malé dobrodružství. "Fakt?" naklonila jsem hlavu na stranu, ačkoliv by to možná nemělo být zas takovým překvapením. "Inu, na tom taky není nic špatnýho, žejo? Ale žes na tu sopku lezl, to popřít nemůžeš," poukázala jsem na očividný fakt. "Třeba máš v sobě skrytou duši dobrodruha, ani o tom nevíš! Protože nějakej nudnej patron by tak geniální nápad nikdy nevymyslel, to ti můžu zaručit," zazubila jsem se ještě jednou při vzpomínce na prskající sopku, ačkoliv jsem už zjistila, že Rollo z toho celého zas tak nadšený není. "Myslím, že bys těm, co tě za něj považujou, mohl klidně pořádně vytřít zrak, kdybys chtěl."

loterie 19

Jo, Rollo byl najednou prostě zase mimo, o tom nebylo nejmenších pochyb. Povzdechla jsem si. Bylo to všechno kvůli rozbitému vztahu? Hm. Těžko říct. Třeba to je prostě ten... melancholik. Nakopla jsem jeden z oblázků na zemi jeskyně a sledovala, jak skáče ven a pak zmizí ve sněhu. Bylo to o dost méně vzrušující, než to, co jsme předvedli nahoře. Na druhou stranu ani tady v nižších polohách to nebylo špatné - nepálilo tady do tlap a byl tu čistý vzduch. A nefoukalo tu.
"Kdyby," zopakovala jsem a pokrčila rameny. Zírala jsem na tančící vločky venku, kde se nepřestávali honit všichni čerti. "To já nevim, co bylo 'kdyby'. Nad tím se přece nemůže takhle přemejšlet. To by pak jeden nemohl dělat nic a nikdy by nic nevyzkoušel - však to bys ani nemoh jít do lesa, protože co kdyby na mě spadl strom a rozmáznul mě?" Nikdy jsem nad následky moc nepřemýšlela. Vrhala jsem se do všeho po hlavě. Většina starších vlků doma tuhle mou vlastnost zrovna moc nemilovala a zdálo se, že ve světě to nebude o moc jinačí, ale z toho jsem si taky dvakrát hlavu nedělala. "Kdyby" mě netrápilo do té dobu, dokud skutečně nenastalo.
"Jakto?" zajímalo mě, proč by Rollovi nikdo neměl tenhle příběh věřit. "Teda, chápu že to není zrovna nejběžnější způsob, jak strávit odpoledne, ale není to zas tak neuvěřitelný, ne? Kdyžtak ti můžu všechno dosvědčit," zazubila jsem se na vlka a zastřihala ušima.

loterie 18

Na to, že to původně byl jeho nápad, z toho celého teď byl Rollo jaksi mimo. Nebo že by to nebylo jen z toho? Zkoumavě jsem naklonila hlavu ke straně, ale stěží jsem z jeho tváře a těla dokázala vyčíst něco konkrétního a žádnou magií, kterou bych z jeho hlavy něco vytáhla, jsem taky nevládla. Navíc... i kdyby jo, asi bych to nedělala. Moc se mi ta myšlenka nezamlouvala. Sama jsem byla pořádně udýchaná, uřícená a unavená, ale z očí mi pořád sršelo nadšení, vzrušení z podivného dobrodružství, které jsme právě zažili. Jenže narudlý vlk na tom byl asi jinak. Po těch pár nadějných chvílích vypadal zase skoro tak schlíple, jako předtím. Možná si líp uvědomoval rizika toho, co jsme dělali... Možná se moc nadýchal toho čoudu nahoře. Co já jsem o tom věděla? Leda tak prd.
"A proč ne?" pronesla jsem mírně a usadila se v závětří jeskyně. Konečně jsem mohla dopřát odpočinku bolavým nohám. Rozhodně tu bylo mnohem příjemněji než venku, kde nás sníh a vítr mohly bičovat dle libosti. "Chtěls vědět, co se stane, tak jsi to zkusil. Co je na tom špatnýho? Nic zlýho se přece nestalo." Mohlo se něco zlého stát? Nepochybně. Jenže co by to bylo za život, kdyby se jeden pořád jen bál toho, co by se mohlo podělat? "Podle mě to byla sranda. A skvělej nápad." Vypadalo to, že Rollo toho nápadu teď lituje, ale proč, to jsem nechápala. Zahleděla jsem se ven, kde divoce vířily sněhové vločky. Žádný Satan, co by se vyvalil ze sopky. Žádné peklo jsme neprobudili.

loterie 16
//Sopka

Hnala jsem se z prudkého kopce za Rollem tak rychle, jak jsem se jen na zrádném povrchu odvážila. Štěrk se smekal a řezal do tlap. Klouzalo to. Vlk o několik metrů níž pode mnou měl asi podobné problémy, protože sebou v jednu chvíli praštil o zem a chvíli jel dolů po boku. Au, sykla jsem, když jsem to viděla, ale nic vážného se mu nejspíš nestalo, protože se vzápětí zvedal zase na nohy. Vzdálenost mezi námi se tedy zkrátila, ale Rollo zdrhal pořád dál. Však to doopravdy nevybouchne, chtěla jsem mu říct to, o čem jsem byla přesvědčená, ale radši jsem šetřila dechem. Už mě začínalo z toho sprintu píchat v boku, jenže se nezdálo, že by vlk měl v úmyslu zabrzdit.
Vzduch se opět ochlazoval, vrátily se i sněhové vločky, které mi vítr zlomyslně za běhu hnal do tváře a už se blížila zase rovná země. Když jsme doběhli až k té jeskyni, Rollo konečně zastavil. Plácla jsem sebou do sněhu vedle něj a chvíli jen uříceně oddechovala. Zima mi přišla po tom vedru nahoře ještě chladnější, lehce jsem se ve sněhu třásla, na druhou stranu to byla neskutečná úleva pro tlapky, které byly v jednom ohni nejen z horkého povrchu, ale i z ostrých kamínků, které se do nich zarývaly cestou. "Ale prdlajs," vydechla jsem, když vlk jako první přerušil naše udýchané mlčení. "To von se jen tak dělá." Vzhlédla jsem vzhůru k vrcholku. "Machruje, machruje, ale skutek utek." Copak by dva vlci fakt mohli probudit celou sopku? Nahoře jsem tomu ještě věřila, ale tady dole už mi to přišlo silně nepravděpodobné. Vydrápala jsem se na nohy a otřepala si sníh z kožichu. "Mně by spíš zajímalo, co ty si představuješ pod pojmem 'nudnej patron', protože bys to možná měl přehodnotit," uchechtla jsem se. Ten vlk leda tak pěkně kecal - ten jeho nápad byl všechno, jen ne nudný.

loterie 15

Rollo byl možná vážně blázen, ale mě to vůbec nevadilo. Naopak, měla jsem z toho nepokrytou radost - konečně pořádný vzrůšo! Možná, kdybych se nad tím celým zamyslela déle než půl vteřiny, začala bych si uvědomovat, že hrát si se sopkou je nejspíš blbost, že bychom mohli klidně vybouchnout my i s půlkou Gallirei, ale ve chvíli, kdy se kameny začaly navzdory veškerým zvyklostem valit směrem do kopce, nic podobného mi ani nepřišlo na mysl. Ani když nastala ta zlověstná chvíle ticha, během které bylo slyšet jen tiché odrážení kamenů od stěn kráteru a tlukot mého vlastního rozrušeného srdce, nepocítila jsem ani záchvěv strachu, jen pouhé vzrušené očekávání.
Ale když se z hlubin země ozvalo to zabublání, cosi se ve mně polekaně otřáslo. Ne, že bych vyloženě dostala strach, ale poprvé mě napadlo, že by tohle nemusela být jenom sranda. Že by to mohlo skončit vážně blbě. Pak tu ale byla ta druhá, hlasitější část mě, které to, co se dělo, přišlo naprosto dokonalý. A ten hukot z nitra země neustával. Když se z kráteru vylinula rudá záře a vlna horka mě praštila do tváře, hlasitě jsem se rozesmála k zamračeným nebesům. "Nažer se, Satane, jó!" chechtala jsem se, i když mi srdce bouchalo v hrudi, vyskočila jsem na nohy a poskakovala kolem, mávala ocasem a hravě vrčela na sopku, jako bych ji provokovala, ať se teda fakt ukáže - nedovolila jsem strachu, ať mi zkazí tuhle chvíli. Jenže s mým společníkem se cosi stalo. V jednu chvíli tam ještě stál, v tu další se otočil a než jsem se nadála, už se staženým ocasem mizel směrem dolů. "Rollo!" křikla jsem za ním, ale kdoví, jestli mě vůbec slyšel. Rozběhla jsem se za ním, ale už byl několik metrů přede mnou. "Počkej! Tak počkej, přece, notak!" hulákala jsem za běhu a smekala se po ostrém štěrku ve snaze nenechat narudlý kožich utéct příliš daleko. Co ho to popadlo?

//Východní úkryt

loterie 14

"To je ale strašlivě depresivní myšlenka," zavrtěla jsem hlavou - jo, peklo asi mohlo být všude, ale komu by se na něco takového chtělo myslet? Radši jsem si ho představovala jako nějaké místo kdesi hluboko pod zemí, mimo dohled a mimo dosah, kde se hříšníci praží nad ohněm, než abych zabředala do filozofických úvah, čím vším jiným mohlo peklo být. Nebo že by jím mohl být samotný život.
Takže moře tu taky někde bylo, ale momentálně se nacházelo mimo dosah. Co už. Bylo dobré si to pamatovat do budoucna, ale teď nás místo vody čekal oheň, který mi beztak byl mnohem bližší. A taky právě nyní mnohem aktuálnější. Nedovedla jsem si představit, co se přesně stane, ani jestli se vůbec něco stane - taky to mohlo jen pšouknout a nazdar. Nebo ani to ne. Jenže sopka nezklamala a poté, co se kámen shozený dolů propadl přes horní tuhou vrstvu, začala bublat a prskat. Sledovali jsme to, jak jen nám to sálající žár dovoloval. Rollo kopl dolů další kámen a já nechtěla zůstat pozadu, taky jsem chtěla pekelné démony trochu rozdráždit, takže jsem si přes okraj postrčila vlastní šutrák. "To je skvělý!" šklebila jsem se potěšeně, když jsem střídavě sledovala ten hukot pod námi a otáčela hlavu na druhou stranu, když mi připadalo, že už se mi pomalu taví obličej.
Ale Rollo se pak začal vzdalovat a lehl si opodál na teplou zem. "Co je? Je ti blbě?" zajímala jsem se - z těch výparů a vedra bych se ani nedivila, ale vlk k ulehnutí vyzýval i mě. Nechápala jsem proč, ale vlk vypadal, že to myslí vážně, takže jsem pokrčila rameny a lehla si kousek od něj. "Proč že to vlastně děláme?" prohodila jsem, jakmile jsem přitiskla břicho k vyhřáté hornině. A pak se začaly dít věci. Kolem se zvedl vítr, celkem silný, sbíral kamení ze sopečného svahu a valil ho do kopce... a dovnitř. Když mi došlo, co se děje, vyvalila jsem v úžasu oči na Rolla, který za tím nepochybně stál. "Ty seš blázen!" zvolala jsem nadšeně přes hukot pomalu utichajícího větru. Nastal okamžik klidu, kdy se nic ani nepohnulo, ani vítr, ani sopka. Pak se ozval zvuk, jako když samotné zemi zakručí v žaludku. Zdálo se mi, že se nám snad země pod nohama třese. Satan se zlobí, pomyslela jsem si s nemalým nadšením, i když ta mrňavá rozumnější část mojí dušičky se začínala možná trochu bát.

loterie 13

"Peklo podle mě nebude na takovym hroznym kopci," zavrtěla jsem pobaveně hlavou nad Rollovou pesimistickou poznámkou, že už v pekle možná jsme. Peklo muselo být někde dole. V tom případě by možná mohla být pravdivá ta jeho druhá poznámka, pronesená aspoň už v trochu odlehčenějším duchu. "Jó, to by klidně možný bylo. Třeba je tam nahoře brána pekelná - v tom případě budou určitě hrozně nadšený, že jim tam házíme nějakej borčus," zasmála jsem se při představě, že se chystáme jít otravovat nějakého vládce pekel a házet mu šutry do oken. Okolí ale bylo pořád nepříjemnější a nepříjemnější. Země už hřála do tlap opravdu hodně, ale horší byl ten strašný smrad, co ze sopky dýmal. Vzduch tady byl pěkně těžký a nedivila bych se, kdyby se tady nejedné slabší povaze udělalo mdlo. Jenže jaká slabší povaha by šplhala na sopku? To bylo vyhrazené pitomcům a dobrodruhům - a my byli samozřejmě to druhé. "K moři?" zpozorněla jsem. Moře jsem ještě neviděla, nedovedla jsem si ho ani pořádně představit a popravdě mi to vždycky znělo napůl jako že se mě někdo snaží vodit za nos - obrovské nedozírné slané jezero? To určitě. Ale asi fakt existovalo, když se o něm zmiňoval i Rollo. "To tady taky máte? No... možná by bylo snazší se ptát, co tady není," potřásla jsem hlavou, protože se zdálo, že se tady sešly všechny divy světa v jediném podivuhodném kraji.
Ale moře jsem prozatím nechala mořem, protože před námi už byl konečně vrchol. Zastavili jsme kousek od okraje obrovské díry, ze které sálalo teplo a smrad. Cítila jsem, jak mi nedočkavostí buší srdce. To je aspoň vzrůšo! zaradovala jsem se a rychle následovala Rolla, který už se s kamenem v tlamě vydal k úplnému kraji kráteru. Kopl ho dolů a... nic. Nedočkavě jsem přešlápla a nahlédla dolů přes okraj. Kámen dopadl na tuhou krustu, pak se začal potápět a místo něj se nahoru vyvalil tekutý oheň za doprovodu zlověstných zvukových efektů. Dostala jsem přes čumák vlnou vedra a mimoděk ucouvla, ale široce jsem se přitom zubila: "Hustý! Skvělý!" Naklonila jsem se znovu ke kráteru a zahulákala: "Tumáš, Satane!" Sopka přitom nepřestávala prskat a bublat, akorát že z toho celého sálal takový hic, že se úplně blízko nedalo moc vydržet.

loterie 12

Cesta - pokud se tomu tak dalo říkat - nás vedla výš a výš, k vrcholku oné podivné hory. "Jasný," potvrdila jsem vlkovi po svém uklouznutí a škrábala se zase zpátky nahoru po vyhřátém kamení. Polštářky tlap jsem z toho na proužky neměla a nic jsem si nezlámala, takže to fakt bylo v naprosté pohodě. Že bychom měli nouzi o kameny nebo jiný bordel, co do chřtánu ohnivé hory házet, toho jsem se taky nebála. Všude se jich povalovala spousta. Jak jsme se blížili vrcholku, ve vzduchu se začínal vznášet i zvláštní pach. "Takhle to určitě smrdí v pekle," zašklebila jsem se, když jsem si nabrala pachu síry plný čumák.
Na chvíli jsem byla tak zabraná do šplhání a vybírání co možná nejlepší cesty vzhůru, že jsem i zapomněla mlít pantem. Občas jsem hodila pohledem ke kraji pod námi, který se zmenšoval a zmešoval, lesy a všechno pod námi se scvrkávalo v bílošedivou šmouhu. Zespoda jsme nejspíš museli vypadat jen jako dva mravenci - mravenci dobrodruzi, když se pouští do takovéhle výpravy. Z představ mě vytrhl až Rollo. "No, jestli to někdy bouchne jako že to opravdu bouchne, pak to asi bude pořádná řacha," usoudila jsem. Zas tak moc jsem toho o síle sopek nevěděla, ale bylo mi jasné, že není zrovna žádoucí být poblíž, když se nějaká probudí k životu. "Klidně by to mohlo smáznout celej kraj, ne? Nebo aspoň ty místa, co jsou tady v okolí nejblíž." Zamyslela jsem se. "Myslíš, že by fakt mohla bouchnout? Zatím se tváří, jako že spíš spí." Sice z ní vycházelo teplo, ale už jen to, že jsme po ní jen tak lezli, naznačovalo, že není tak úplně... činná. Kdyby se probouzela, asi bychom to poznali. To by byl jinačí cirkus.