Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jak někdo mohl mít tu možnost zkusit lítat a přitom ji nevyužít, to šlo prostě mimo mě. Kdybych já měla nějakou takovou magii, tohle by bylo rozhodně to první, co bych udělala. Kdoví, jestli by mě vůbec někdy někdo pak viděl chodit po svých, jestli bych se kolem jen neproháněla na větrném víru. Ani jsem ale nestačila zavrtět nechápavě hlavou nad takovým plýtváním potenciálem, když se mi dostalo nabídky, na jakou nešlo říct ne. "To jsou mi ale dotazy - jasně, že jo!" vyhrkla jsem se širokým úsměvem. "Na něco takovýho se nemusíš ani ptát." Rollo se¨ale tvářil poněkud kysele. Nechtělo se mu? No, jestli se mu nechtělo, neměl mi to nabízet! Muselo mu snad být jasný, co na něco takového odpovím.
To už jsme ale byli u lesa a ačkoliv jsem předtím měla dojem, že vlk spěchá, teď se zastavil, kecl si do sněhu a nehnul se o další píď. Cosi bylo zase špatně. Zvědavě jsem na něj hleděla s očekáváním, co z něj vypadne. Mohla jsem se jen dohadovat - ale upřímně, nikdy bych to neuhodla. Když se Rollo konečně vyjádřil, zůstala jsem chvíli zaraženě mlčet. Makadi? Asi jsem to nechápala. Neznělo to jako vtip. Znělo to zcela vážně. Žaneta ze Skalních lučin byla jen blbost, co jsem si na fleku vymyslela, ale Rollo byl někdo, s kým jsem tady pobíhala několik dní po světě. Nebo taky ne. "Takže... Makadi?" promluvila jsem nakonec opatrně. Nevěděla jsem, jestli se cítit podvedeně nebo jestli to mám brát jako srandu nebo co, ale... nějak jsem necítila ani jedno z toho, protože to vypadalo, že to celé Rolla - Makadiho? - dost žere. Protože šutry do sopky hází Rollo a ne on. Jak se to nazval? Puťka? "Ale ty šutry do sopky jsi házel ty," namítla jsem po chvíli, co jsem si to přebírala v hlavě a zastřihala ušima. "Moh sis u toho říkat třeba Kryšpín Bobří pracka, ale dělal jsi to ty, ne? To puťky nedělaj. A... a nehrajou si se sprostou jeskyní a neběhaj k moři. No ale tys to dělal!" Nejistě jsem se podrbala zadní tlapou za uchem. "Ne?"

//Mahtaë jih

Rollo se domníval, že neumí s magií dost dobře mířit, což jsem posoudit neuměla - spíš mě zaujala myšlenka, že něco takového bylo reálně možné. Myslela jsem si, že ono házení do (přes, nad, pod) sopky bylo jen takovým přehnaným obratem, ale nějak mi nedošlo, že by to mohlo být něco, co by se mi mohlo doopravdy stát. "Tak magií? To jako jde? Zvedat ostatní vlky? Nene!" Rozzářily se mi oči. "Vlastně do dává smysl, žejo, když se daj zvedat šutry a jinej bordel, tak proč ne vlci. Ale, fů, to musí bejt něco... už jsi to zkoušel? Zkoušels někdy lítat?" mlela jsem jedno přes druhé a jen se vědoucně ušklíbla, když Rollo potvrdil moje slova o lítosti. "Tak vidíš. Takže se nemám čeho bát," zamávala jsem spokojeně ocasem.
Kráčeli jsme podél řeky a já vyhlížela, kdy konečně spatřím smečkové území. Že by to byl ten les, který se tyčil před námi? Zdálo se, že právě k němu směřujeme a jak jsme se blížili, otřel se mi o čenich pach, který tam prozrazoval jasnou přítomnost mnoha vlků. To muselo být ono. "Ups," vyjádřila jsem se jen ke své tajné identitě, která se ovšem v mých tlapách rychle měnila v identitu profláklou. "S tajemstvíma mi to zas tak moc nejde, teda aspoň s těma vlastníma," pokrčila jsem rameny. "Vykecám na sebe úplně všechno. Takže bych tomu možná měla říkat nějak jinak... třeba 'druhé já'." Než jsem se do toho víc zamotala, Rollo se zastavil a kecl si do sněhu. Zabrzdila jsem v půli kroku a ohlédla se na něj. "Co je? Nespěcháš náhodou domů?" naklonila jsem tázavě hlavu ke straně a sedla si naproti.

//Mušličková pláž

Zkroutila jsem tvář do rádoby šokovaného výrazu. "Heleee," protáhla jsem. "Říkal jsi přes sopku, ne do sopky! Nemůžeš si to překrucovat, jak se ti to zrovna hodí." Tvářila jsem se sice jakože vyděšeně, ale ocas, který se mi stále houpal ze strany na stranu prozrazoval moje pravé pocity. "Krom toho bys to stejně neudělal. Strašně bys brečel, kdyby se mi něco stalo," zasmála jsem se a vydala se společně s narudlým vlkem podél řeky směrem, který nás snad měl dovést k Rollově smečce.
Vlk se mojí přezdívce šklebil - pochopitelně, však to taky byla blbost, co jsme s Jiskrou vymyslely na fleku. Selkie to žrala, ale Rollo byl chytřejší než ona, takže jsem se ani nesnažila předstírat, jako že to myslím vážně. Stejně by na to nikdy neskočil. Místo toho jsem dál schválně přehrávala. "Jak, co je to za jméno? To je jméno bojovnice! A... a strážkyně posvátných skalisek." Taky jsem se zašklebila, fakt to znělo směšně. "Jakože - mně, chápeš? Ty taky skrejváš tu stránku, která touží po tom házet šutry do sopky a zničit svět, tak já mám určitě nárok na svou vlastní tajnou identitu." Chvíli jsem se nad tím zamyslela. "I když není zas tak tajná, když o ní každýmu vykládám."

//Mahtaë sever

Vyprskla jsem smíchy. "Tak tím spíš ti ho donesu! To zní jako naprosto dokonalá zábava," blýskla jsem zuby v drzém šklebu a opět si musela postesknout nad tím, že je zima a všechen hmyz je zalezlý. Zatraceně ráda bych viděla, co by mi Rollo provedl, kdybych ho seznámila s velkým hmyzákem. Fakt by se dokázal naštvat? Nakopnout mě do zadku tak mocně, že bych ve vzduchu opsala ladný oblouk? Vypadal sice většinu času jako takovej smutnej plyšák, ale nepochybně měl i skryté stránky, nesměla jsem zapomínat na to, že to on byl ten maniak, který se rozhodl probudit Satana a nasypat do sopky hromadu kamení. Prozatím jsem si ale plán s broukem musela uložit do paměti na později, stejně jako bližší průzkum moře.
Rolla ale už nejspíš čekali doma a tak bylo na čase, aby se tam vypravil. K mé radosti se mě ale ještě nechtěl zbavit, naopak, svolil k tomu, že ho mám doprovodit. "No jasný," chytla jsem se okamžitě a s poskočením se zařadila vedle něj, "chrabrá Žaneta ze Skalních lučin je ctěným ochráncem všech osamělých poutníků!" Zapadla jsem zase do role, kterou jsem hrála s Jiskrou před Selkií... ale pořád jsem byla mizerná herečka. Mě to ale nevadilo a jestli Rollovi jo, jeho smůla. Klusala jsem za ním a byla celkem zvědavá na tu jeho smečku. Žádnou jsem zatím neměla tu čest poznat - bylo na čase to napravit.

//Mahtaë jih

Udělala jsem tiché "ts" když mi Rollo oznámil, že roháče nikdy neviděl a ani vidět nechce. "No nevadí," zavrtěla jsem hlavou. "Třeba ti ho někdy donesu ukázat já, až ho najdu. Jsem stoprocentně přesvědčená o tom, že změníš názor, až ho uvidíš!" Jo, to znělo jako plán. Spokojeně sama se sebou jsem zamávala ocasem. Však on by to nakonec ocenil! Akorát že teď to ještě neví.
Zatímco já byla naprosto nadšená všemi těmi možnostmi, co by moře mohlo být a jaké divy by mohlo skrývat, když jsem od hladiny konečně odtrhla zrak a obrátila ho ke svému společníkovi, vypadalo to, že on to vidí poněkud jinak. Vlastně se tvářil, jako by měl každou chvíli vrhnout. Moc silnej žaludek nemá, usoudila jsem a naklonila hlavu na stranu v očekávání, jestli z něj teda něco vyletí nebo ne. Nevyletělo, ale zdálo se, že s mořem jsme tímto hotovi. "Nojo, no," pokrčila jsem tedy rameny, "zas tak hrozný to snad nebude." Zauvažovala jsem, kam bychom tedy mohli zamířit dál, když se Rollovi z moře dělá na blití, ale vypadalo to, že nakonec je u konce i celé naše společné putování. "Už?" Nějak jsem ztratila pojem o čase... ale on od té bouřky opravdu už nějaký uplynul. "Hm, tak to se asi budem muset rozloučit, co? Pokud teda nechceš doprovodit?" navrhla jsem a roztáhla tlamu do úsměvu.

"To není moc fér je házet do jednoho pytle," pronesla jsem škádlivě. Na právech hmyzu mi ve skutečnosti zas tak moc nesešlo. "Vidělas někdy roháče? Ten je hustej, a ne hnusnej." Ale to bylo jaksi nepodstatné. "To jo, zas bych se nebála, že se do léta nezabavim něčím jiným," zasmála jsem se a ohlédla se na druhou stranu od moře, kde se rozkládal celý širý kraj, který na průzkum jen čekal.
Rollovy nápady ohledně toho, co by v moři mohlo žít, byly rozhodně dost zajímavé. "Třeba jo! Nějaký hrozný obludy! Co maj víc zubů než vlčí smečka a jsou velký jak bizoní bejk," fantazírovala jsem a v hlavě se mi utvářela představa čehosi, co bych asi naživo potkat nechtěla. "A maj šest noh, protože jsou to zároveň mořský brouci," přihodila jsem ještě a umínila si, že dřív nebo později musím přijít na to, co moře obývá - jestli taková monstrozita existuje, pak ji prostě musím vidět.
Ale možnost, že moře je ten živý tvor, byla možná ještě zajímavější. Vyvalila jsem oči. "Ty jseš fakt génius," oznámila jsem Rollovi a zahleděla se na tmavou hladinu. Jak se voda natahovala po pláži a pak se vracela zase zpět, nebylo těžké představit si, že by to mohl být rytmus dechu nějakého obrovského zvířete. Dost tekutého zvířete, ale i tak. Leželo tady a zabíralo obrovskou část země, a bylo tak velké a tak odlišné od všech ostatních zvířat, že ho tak skoro nebylo možné vnímat. Těžko říct, co vlastně bylo moře zač. Byla jsem ale ráda, že jsme se sem vydali. Rozhodně to bylo zajímavé, i když jsem možná teď měla víc otázek, než odpovědí. "Sorry, že jsem z tebe upila," zahulákala jsem k moři pro případ, že by fakt bylo živé a s úsměvem se obrátila na Rolla. "Tak co? Pohnem se někam dál?"

"Morští brouci, uuu, to zní hnusně," pronesla jsem nadšeně a hned začala rejdit po pláži ve snaze nějakého takového brouka najít. Jenže bohužel nebylo léto, jak už Rollo poznamenal. "To abych se sem vydala ještě v létě... to je asi stejně lepší období na průzkum spojený s vodou, když nad tím tak přemejšlím. Aspoň ti v létě neumrzne zadek, když si ho namočíš." Ne, že bych si s tím dělala těžkou hlavu. Plácala jsem se v mokrém písku a tlapy mi sice mrzly, nicméně plamen neukojitelného zájmu v mé duši mě zase hřál, takže tím se to vyrovnávalo.
"To právě nevím," pokrčila jsem rameny a ohlédla se na Rolla. "Přijde mi to divný, to jo. Musely by mít v tlamě pořád hroznou pachuť. Ale možná jsou na to zvyklý od narození a ani jim to nepřijde?" pokrčila jsem rameny. "Nevim, jen mi přijde neuvěřitelný, že by příroda vytvořila něco tak strašně, hrozně, neskutečně velikýho, jen aby tam mohli žít mořští brouci a kadili do toho ptáci." Moři se asi moje řeči příliš nelíbily, protože se rozhodlo zlikvidovat mou těžkou práci a spláchnout ji jedinou vlnou, což Rollovi přišlo velice vtipné. Už jsem se chystala na něj ve velmi vyspělém gestu vypláznout jazyk, když mě upoutala ta divná věc na písku. "Tak mušle, he? Co se jeden taky nedozví!" Otočila jsem to na druhou stranu - uvnitř byla mušle zcela hladká. Vypadala sice zajímavě, ale těžko říct, jestli k něčemu byla. "Asi je to fakt jen divnej šutr," zamumlala jsem si pro sebe a pak fí, přihnala se další vlna a stejně, jako mi předtím moře mušli vydalo, teď ji zase spláchlo pryč. "Já jsem to tak nemyslela," odfrkla jsem si dotčeně a vrátila se poněkud uraženě k Rollovi, kde jsem si kecla na zadek. "Skoro, jako by mě to moře slyšelo. A je pěkně nedůtklivý!" houkla jsem hlasitěji k té nedozírné hladině.

Zatímco jsem se zbavovala pachuti v tlamě, jak nejlíp jsem uměla, Rollo se držel pořád na jednom místě a nejspíš neměl sebemenší touhu se k moři přibližovat nebo ho olizovat. Celkem pochopitelná věc, teď, když jsem měla osobní zážitek. Jenže jedna nechutná ochutnávka mi nemohla představu moře pokazit napořád a když mi slanost z tlamy vyprchávala, pořád ještě zůstala spousta nenaplněné zvědavosti a nezodpovězených otázek. Tak kupříkladu jakému účelu takovéhle sice na pohled krásné, ale na chuť nic moc jezero mohlo sloužit. Bylo obrovské, mohlo by být domovem spousty živočichů, ale kdo by v něm mohl žít? V takové vodě to snad ani nemohlo jít. Obrátila jsem se s tou otázkou k Rollovi, který sice taky tak úplně nevěděl, ale cosi zajímavého přece jen pronesl. "Krabi? Co to jsou krabi?" zajímala jsem se. "Nějaký písečný potvůrky, jo? Ha. Škoda, že je zima," posteskla jsem si a přehopsala zase na část pláže, která nebyla pokrytá sněhem, abych se mohla rýpat v mokrém a studeném písku v naději, že nějakého toho kraba najdu. Ale vypadalo to, že mám smůlu. "Nojo, ale ptáci nežijou pod vodou," namítla jsem, zatímco jsem v písku hloubila slušnou díru, až lítal na všechny strany. "Mě by zajímalo, jestli něco dokáže přežít přímo v tom. Nějaký pošahaný ryby nebo tak," zvedla jsem hlavu od rozhrabané země. "Fakt škoda, že je taková zima. Jinak bysme to mohli prozkoumat pořádně. Nebo bysme aspoň viděli toho kraba," povzdechla jsem si a vzápětí vypískla, když ke mně opět dojela vlna a zalila mou pracně vyhrabanou díru ledovou vodou. "Ah! Jdi s tím do háje!" obořila jsem se na moře. Uvědomila jsem si ale, že se v písku přece jen něco odkrylo. Vyhrábla jsem to zvědavě ven. Vypadalo to... no. Jako něco mezi šutrem a ulitou. "Je tohle krab?" namířila jsem tlapou na tu věc, která ale nevypadala jako vůbec nic živého a byla ve skutečnosti obyčejnou lasturou.

loterie 33

Pokrčila jsem rameny, to, co říkal Rollo, taky dávalo smysl. Možná ta samota jenom umocňovala všechnu tu zlost, co v sobě Smrt měla... nebo holt byla prostě taková. Však až se tam za ní někdy zastavím, určitě líp pochopím, co má za problém a proč se jí všichni tak bojí. Zatím jsem na to ale měla poschovávané příliš malé bohatství, než abych o tom vůbec mohla přemýšlet. Ovšem nad doporučením, kterého se mi od rudého dostalo, jsem se musela zasmát. "Hah, pokusím se!" zamávala jsem ocasem. "To je tak nějak mým cílem ve všem, co dělám." Zatím se mi to dařilo a dokonce se mi dosud ani nic špatného nestalo, i když párkrát už se asi můj anděl strážný musel pořádně zapotit, když vezmeme v úvahu, jak málo jsem obvykle přemýšlela předtím, než se do něčeho vrhnu.
Stejné to bylo i s ochutnáváním mořské vody. Nad tím jsem se sice trochu zamyslela, ale jen abych došla k závěru, že to nemůže být nic tak hrozného a že si tedy tento zážitek dopřeji doslova plnými doušky. No... spletla jsem se. Byl to hnus. Slaný, hořký a kdo ví, jaký ještě. Huba se mi kroutila do všech stran a té chuti se ne a ne zbavit. Začala jsem hltat sníh, což trošku pomáhalo, jak tál a měnil se na vodu - normální vodu, ne tu hnusnou mořskou. Když se mi povedlo tu pachuť trochu zahnat, svalila jsem se do sněhu celá a ještě se v něm vyválela, abych tu proklatou slanost očistila z celého těla. Rollo se ale podle všeho dobře bavil a samozřejmě si neodpustil poznámku o tom, že mi to říkal. I když... takhle to úplně nebylo. Neříkala? "Cože?" otázala jsem se a oklepala se - nejspíš jsem prostě blbě rozuměla, protože jsem měla sníh i v uších, takže jsem se nad tím moc nepozastavovala. "Sakra, takže vy jste mi vážně nekecali, he?" prskla jsem naposledy. "To má teda vážně sílu, blah. Myslíš, že v tom taky něco žije?" No, pravděpodobně. Jinak by to bylo příšerný plýtvání místem. V tom případě mě ale zajímalo, jak takoví mořští tvorové vypadají.

loterie 32

Asi byl fakt, že někdo, kdo se rozhodne si říkat zrovna Smrt, nebude zrovna duše prozářená sluncem. "To musí být strašně bezvadná existence," zavrtěla jsem hlavou. "Ale kdybych žila celý roky sama v nějaký... no, tam, kde žije Smrt, jen se svým nesmírným bohatstvím, asi by mi z toho taky šíblo. Není divu, že je na všechny jak harpyje, když se rozhodne zrovna pro takovej život." Třeba ta vlčice byla jen šíleně osamělá. Ale asi byl blbej nápad jí zkoušet pomoct, když mě před ní varoval už třetí vlk. "Můžu se pokusit si nevyskakovat," připustila jsem. "A chovat se... uctivě nebo co. Ale jak to doopravdy dopadne, těžko říct," pokrčila jsem rameny. Velice dobře jsem věděla, že tak trochu postrádám schopnost chovat se slušně, a to ani k vysokým autoritám. Možná zejména k nim.
To už tu ale bylo moře, nedozírné, fascinující a ledové. Když jsem se s ním takhle důvěrně seznámila, čichla jsem si k vodě. Byla cítit jinak, než ta obyčejná z jezer a řek. Rolla ovšem už nebavilo sledovat mě, jak se tam cachtám - nejspíš se nemohl dočkat, až ochutnám. "Však jó," houkla jsem zpátky a naklonila se nad vodu. "Tak zlý to snad bejt nemůže." Nebyla jsem žádný troškař a když už jsem se do něčeho pustila, chtěla jsem, ať to stojí za to, takže jsem si nabrala pořádný hlt. "Ugggh," zkřivila se mi okamžitě tlama a začala jsem prskat všude kolem. Jenže ta chuť jako by se mi nalepila na patro, nedalo se jí zbavit. "Eagh, fuj! Fujtajxl!" Otírala jsem si tlapou čenich, jako by to snad mohlo pomoct, ale bylo to úplně k ničemu - pochopitelně. Sníh! rozsvítilo se mi a rozběhla jsem se od moře zase ke sněhu, který jsem začala okamžitě hltat plnou tlamou.

loterie 31
//Mahtaë jih

Brzy už vážně nebylo pochyb o tom, že se blížíme. Řeka nás vedla správným směrem a nebylo nic jednoduššího, než ji následovat. Možná, kdyby všude nebylo tolik sněhu, bylo by to snazší, ale zas tak zlé to nebylo. Rozhodně ne natolik, aby mě to připravilo o touhu spatřit moře a taky ho ochutnat, abych se přesvědčila, že mě všichni jen netahají za čumák. Po cestě jsme se bavili o bozích a Rollo mi víceméně jenom potvrdil to, co už jsem slyšela. "Hm, takže Smrt si tu svou nemilou reputaci asi celkem zaslouží," zabručela jsem zamyšleně. "Na druhou stranu, jestli dokáže pomoct s magií, pak se asi vyplatí tu návštěvu přetrpět, ne?" Celkem bych si přála dokázat svou magii zkrotit - a když už tam budu, proč ne i nějaké další? Jenže na to bych asi potřebovala větší poklad, než ten, co jsme našly s Jiskrou v jeskyni.
Byla bych se vyptávala dál, třeba kde sehnat víc těch blýskavých kamínků, ale před námi se už otvírala širá nekonečná vodní hladina. Na chvíli se stalo něco vskutku magického - došla mi slova. Zastavila jsem se Rollovi po boku a hleděla na tu nedozírnou modř, která se táhla, kam až oko dohlédlo. Sluneční paprsky se pohupovaly na vlnách. Vzduch tu zvláštně voněl a voda šuměla, jak ve vlnách narážela na pláž. Chvíli jsem mlčela, jen se dívala a poslouchala, ale zas tak dlouho mi to nevydrželo. "To je krásný!" vyhrkla jsem nakonec a poklusem s pohupující se oháňkou jsem doběhla až úplně ke kraji. Tam už nebyl sníh, pod tlapami studil mokrý písek. Jak jsem na něj hleděla, dojela jedna vlna až ke mně a omyla mi nohy. Odskočila jsem, jako kdyby mě moře snad kouslo. "A taky ledovýýý," vypískla jsem, ale nedalo mi to, jen co se voda stáhla, hupsla jsem zase zpátky na své původní stanoviště. "Takže zbejvá už jen zjistit, jestli je to i slaný!" Otočila jsem se na Rolla, zdali snad touží mě od toho ještě zkusit odradit, a sklonila jsem hlavu, abych mořskou vodu očichala.

loterie 30
//Mahtaë sever

Rollo se už zase zakabonil jako nebe před... no, ne před bouří, spíš před pošmourným mrholením. Možná to byla prostě jeho výchozí nálada. Pravděpodobně nebylo třeba se tím příliš zatěžovat. "No jó, on někdo bude rejpat pořád, i kdyby ses třeba stavěl na hlavu," pokrčila jsem rameny a opomenula přitom skutečnost, že i já si moc ráda rýpnu, když se naskytne vhodná příležitost. Já za to nemohla, že to někdy bylo tak strašlivě snadný!
Směřovali jsme podél řeky dál a dál. Byla to ta, ve které se Kessel snažil utopit, nebo co to vlastně dělal. Potřásla jsem při té vzpomínce hlavou, nojo, můj první hrdinský počin, jen co jsem sem dorazila - tahání starouše z ledové koupele. Jeden by čekal, že z nás dvou bude ten rozumnější on, a asi i byl, ve všech ohledech kromě tohohle jednoho. Kde mu asi byl konec? Doufala jsem, že se do něčeho podobného znovu nepustil ve chvíli, kdy jsem ho pustila z očí. Mé zamyšlení nad osudem postaršího vlka bylo ale jen krátké, protože Rollo mi sdělil, že se s bohy opravdu potkal a že jeho kožich je dílem Života. "Ach, já si říkala, že ses takhle asi úplně nenarodil," zastřihala jsem ušima. "Ale je to hezký. Neobvyklý. Netušila jsem ale, že Život zvládne i tohle." To mi byly novinky. Za chůze jsem se zahleděla na svoje tlapy - třeba by dokázal zmalovat i mě. "Jaký to je, potkat bohy? Je Smrt fakt taková hrozná fúrie, jak se o ní traduje?" Zahleděla jsem se dopředu a přimhouřila oči do dálky. Že bychom se začínali blížit?

//Mušličková pláž

loterie 29
//Neprobádaný les přes VVJ

Zasmála jsem se, když Rollo prohodil, že ho moje paličatost těší. "Ha! To mi ještě nikdo neřekl," zamávala jsem ocasem. "Většinou to jsou samý stížnosti a stížnosti, 'ty vždycky děláš pravej opak toho, co se ti říká', bla, bla, bla," protočila jsem oči a zavrtěla hlavou. Doma jsem to poslouchala furt dokola. Ne, že bych svou rodinu nemilovala, ale páni, že mi dokázali jít občas taky pěkně na nervy. Jenže teď tady nebyli. Vlastně se mi po nich celkem stýskalo. Na druhou stranu... znamenalo to, že tu není nikdo, vůbec nikdo, kdo by mě mohl zastavit v konání jakékoliv hlouposti, která mi zrovna střelí přes čumák. Ba naopak, Rollo mě v tom ještě podporoval! Jestli tohle nebyl důvod k radosti, pak už nevím co.
"To je fakt. Ostatně spousta věcí zní jako naprostý kraviny, když se nad tím jeden moc zamyslí." Potřásla jsem hlavou. "A obzvlášť v těchhle krajích se jeden asi nemůže divit vůbec ničemu, když tady máte bohy a různý jiný čárymáry." Očima jsem přejela Rollův nevšední kožich - však i ten byl dost neobvyklým jevem, alespoň pro mě. "Ty už ses s nima potkal? S těma bohama?" chtěla jsem vědět. Rollo dle vlastních slov znal jenom blízké okolí, ale co já věděla, kde ty bohy vůbec hledat. Třeba byli blízko. Nebo třeba Rollo kecal a znal toho mnohem víc, než dával najevo. Vyptávala jsem se na bohy už Iskierky, něco mi o nich povídal Kessel, ale moje zvědavost pořád nebyla ukojena. Nejspíš ani nebude, dokud je nespatřím na vlastní oči. Do té doby jsem ale mohla všechny kolem otravovat otázkami a žádostmi o převyprávění osobních zážitků.

//Mahtaë jih

loterie 28

Rollo mi potvrdil, že moře vážně slané je. "No, je dobře, že mi to neříkáš," zasmála jsem se, "protože bych stejně neposlouchala." Moje tendence strkat čenich absolutně do všeho by mi nikdy nedovolila jen tak dojít k moři a neochutnat ho. Ani jsem si nedokázala pořádně představit něco slaného - co já vim, třeba to mohlo být dobrý. Brzy jsem si ale uvědomila, že já bych ve vedení neměla být, když ani nevím, kam jdeme, takže jsem přenechala místo v čele výpravy Rollovi a zařadila se po jeho boku.
"Skoro bych si i myslela, že nějaký 'moře' je hotová blbost," mlela jsem tlamou, aby řeč nestála, zatímco jsme kráčeli lesem. "Obří slaný jezero, tak obří, že se nedá ani dohlídnout na druhej břeh? To nezní skutečně - ale teď už jsem o něm slyšela až od příliš mnoha vlků, aby to byl jen tak nějakej výmysl." Zajímalo mě, jestli ho už objevila i Selkie. Snažila se přece taky jít po proudu řeky... akorát že místo toho skončila v ďouře pod zemí se mnou, Jiskrou a Leopardem. Mizerný orientační smysl, nejspíš. Vyšlapovala jsem si vedle Rolla zvesela a příliš se neohlížela na kupy sněhu, které ležely všude kolem. Prozatím mi nesahaly až po čumák, takže to bylo vlastně pořád ještě v pohodě. "Neříkal jsi náhodou, že zrovna moc necestuješ? Mně přijde, že se tady celkem vyznáš," zastřihala jsem ušima směrem k narudlému, který chvílemi vypadal stále poněkud zadumaně, ale povětšinou mi přišlo, že se už tváří celkem normálně. Aspoň, že tak. Takhle se mi zamlouval rozhodně víc, než v podobě hromádky neštěstí.

//Mahtaë kolem VVJ

loterie 27
//Východní úkryt

Jeskyně byla sice nepopiratelně velice zábavná - možná až příliš, měla jsem pocit, že jsem si samým smíchem namohla žebra - ale byla to pořád jen jeskyně, ve které se toho kromě posedávání a poslouchání jejích sprosťáren nedalo zrovna moc dělat. A tak, jakmile jsem spatřila, že bouře venku se uklidnila, došla jsem k závěru, že je na čase vydat se zase někam dál. Stejně na tom byl i Rollo, což bylo rozhodně příjemné plus. Nechtělo se mi cestovat samotné a tenhle vlk byl sice kapánek zvláštní společník, ale vlastně byl celkem v pohodě.
Vyrazila jsem ven z jeskyně. I tady v lese bylo celkem dost sněhu, takže se dalo počítat s tím, že na pláních a loukách budou asi pěkné závěje. To mě ale netrápilo. Radši jsem poslouchala Rollův výčet zajímavých míst v okolí. Jeskyně, vodopády, to všechno znělo moc hezky, ale když vyslovil tu poslední věc, našpicovala jsem uši k ještě větší pozornosti. "Jó, podíváme se k moři!" nadchla jsem se okamžitě a vzpomněla si na Selkii, která moře hledala. Jenže kdoví, kde té teď byl konec. "Nikdy jsem ho neviděla. A nechutnala. Prej je slaný?" protáhla jsem do otázky pro případ, že by mi to Rollo chtěl potvrdit nebo vyvrátit.
Narudlý přiznal, že domů ještě nemá v plánu mířit. "Jasný, chápu," přikývla jsem, ačkoliv jsem jeho situaci ve skutečnosti příliš nechápala. Hlavní ale bylo, že se mě ještě nechtěl zbavit. Hned jsem tedy sebevědomě vykročila přes les k moři, ale brzy mi došlo, že nevím kudy. "Převezmeš roli hlavního průvodce?" obrátila jsem se na narudlého a zvesela mávala ocasem, nadšená z toho, že nás čeká další dobrodružství.