Příspěvky uživatele

< návrat zpět

loterie 18

Na to, že to původně byl jeho nápad, z toho celého teď byl Rollo jaksi mimo. Nebo že by to nebylo jen z toho? Zkoumavě jsem naklonila hlavu ke straně, ale stěží jsem z jeho tváře a těla dokázala vyčíst něco konkrétního a žádnou magií, kterou bych z jeho hlavy něco vytáhla, jsem taky nevládla. Navíc... i kdyby jo, asi bych to nedělala. Moc se mi ta myšlenka nezamlouvala. Sama jsem byla pořádně udýchaná, uřícená a unavená, ale z očí mi pořád sršelo nadšení, vzrušení z podivného dobrodružství, které jsme právě zažili. Jenže narudlý vlk na tom byl asi jinak. Po těch pár nadějných chvílích vypadal zase skoro tak schlíple, jako předtím. Možná si líp uvědomoval rizika toho, co jsme dělali... Možná se moc nadýchal toho čoudu nahoře. Co já jsem o tom věděla? Leda tak prd.
"A proč ne?" pronesla jsem mírně a usadila se v závětří jeskyně. Konečně jsem mohla dopřát odpočinku bolavým nohám. Rozhodně tu bylo mnohem příjemněji než venku, kde nás sníh a vítr mohly bičovat dle libosti. "Chtěls vědět, co se stane, tak jsi to zkusil. Co je na tom špatnýho? Nic zlýho se přece nestalo." Mohlo se něco zlého stát? Nepochybně. Jenže co by to bylo za život, kdyby se jeden pořád jen bál toho, co by se mohlo podělat? "Podle mě to byla sranda. A skvělej nápad." Vypadalo to, že Rollo toho nápadu teď lituje, ale proč, to jsem nechápala. Zahleděla jsem se ven, kde divoce vířily sněhové vločky. Žádný Satan, co by se vyvalil ze sopky. Žádné peklo jsme neprobudili.

loterie 16
//Sopka

Hnala jsem se z prudkého kopce za Rollem tak rychle, jak jsem se jen na zrádném povrchu odvážila. Štěrk se smekal a řezal do tlap. Klouzalo to. Vlk o několik metrů níž pode mnou měl asi podobné problémy, protože sebou v jednu chvíli praštil o zem a chvíli jel dolů po boku. Au, sykla jsem, když jsem to viděla, ale nic vážného se mu nejspíš nestalo, protože se vzápětí zvedal zase na nohy. Vzdálenost mezi námi se tedy zkrátila, ale Rollo zdrhal pořád dál. Však to doopravdy nevybouchne, chtěla jsem mu říct to, o čem jsem byla přesvědčená, ale radši jsem šetřila dechem. Už mě začínalo z toho sprintu píchat v boku, jenže se nezdálo, že by vlk měl v úmyslu zabrzdit.
Vzduch se opět ochlazoval, vrátily se i sněhové vločky, které mi vítr zlomyslně za běhu hnal do tváře a už se blížila zase rovná země. Když jsme doběhli až k té jeskyni, Rollo konečně zastavil. Plácla jsem sebou do sněhu vedle něj a chvíli jen uříceně oddechovala. Zima mi přišla po tom vedru nahoře ještě chladnější, lehce jsem se ve sněhu třásla, na druhou stranu to byla neskutečná úleva pro tlapky, které byly v jednom ohni nejen z horkého povrchu, ale i z ostrých kamínků, které se do nich zarývaly cestou. "Ale prdlajs," vydechla jsem, když vlk jako první přerušil naše udýchané mlčení. "To von se jen tak dělá." Vzhlédla jsem vzhůru k vrcholku. "Machruje, machruje, ale skutek utek." Copak by dva vlci fakt mohli probudit celou sopku? Nahoře jsem tomu ještě věřila, ale tady dole už mi to přišlo silně nepravděpodobné. Vydrápala jsem se na nohy a otřepala si sníh z kožichu. "Mně by spíš zajímalo, co ty si představuješ pod pojmem 'nudnej patron', protože bys to možná měl přehodnotit," uchechtla jsem se. Ten vlk leda tak pěkně kecal - ten jeho nápad byl všechno, jen ne nudný.

loterie 15

Rollo byl možná vážně blázen, ale mě to vůbec nevadilo. Naopak, měla jsem z toho nepokrytou radost - konečně pořádný vzrůšo! Možná, kdybych se nad tím celým zamyslela déle než půl vteřiny, začala bych si uvědomovat, že hrát si se sopkou je nejspíš blbost, že bychom mohli klidně vybouchnout my i s půlkou Gallirei, ale ve chvíli, kdy se kameny začaly navzdory veškerým zvyklostem valit směrem do kopce, nic podobného mi ani nepřišlo na mysl. Ani když nastala ta zlověstná chvíle ticha, během které bylo slyšet jen tiché odrážení kamenů od stěn kráteru a tlukot mého vlastního rozrušeného srdce, nepocítila jsem ani záchvěv strachu, jen pouhé vzrušené očekávání.
Ale když se z hlubin země ozvalo to zabublání, cosi se ve mně polekaně otřáslo. Ne, že bych vyloženě dostala strach, ale poprvé mě napadlo, že by tohle nemusela být jenom sranda. Že by to mohlo skončit vážně blbě. Pak tu ale byla ta druhá, hlasitější část mě, které to, co se dělo, přišlo naprosto dokonalý. A ten hukot z nitra země neustával. Když se z kráteru vylinula rudá záře a vlna horka mě praštila do tváře, hlasitě jsem se rozesmála k zamračeným nebesům. "Nažer se, Satane, jó!" chechtala jsem se, i když mi srdce bouchalo v hrudi, vyskočila jsem na nohy a poskakovala kolem, mávala ocasem a hravě vrčela na sopku, jako bych ji provokovala, ať se teda fakt ukáže - nedovolila jsem strachu, ať mi zkazí tuhle chvíli. Jenže s mým společníkem se cosi stalo. V jednu chvíli tam ještě stál, v tu další se otočil a než jsem se nadála, už se staženým ocasem mizel směrem dolů. "Rollo!" křikla jsem za ním, ale kdoví, jestli mě vůbec slyšel. Rozběhla jsem se za ním, ale už byl několik metrů přede mnou. "Počkej! Tak počkej, přece, notak!" hulákala jsem za běhu a smekala se po ostrém štěrku ve snaze nenechat narudlý kožich utéct příliš daleko. Co ho to popadlo?

//Východní úkryt

loterie 14

"To je ale strašlivě depresivní myšlenka," zavrtěla jsem hlavou - jo, peklo asi mohlo být všude, ale komu by se na něco takového chtělo myslet? Radši jsem si ho představovala jako nějaké místo kdesi hluboko pod zemí, mimo dohled a mimo dosah, kde se hříšníci praží nad ohněm, než abych zabředala do filozofických úvah, čím vším jiným mohlo peklo být. Nebo že by jím mohl být samotný život.
Takže moře tu taky někde bylo, ale momentálně se nacházelo mimo dosah. Co už. Bylo dobré si to pamatovat do budoucna, ale teď nás místo vody čekal oheň, který mi beztak byl mnohem bližší. A taky právě nyní mnohem aktuálnější. Nedovedla jsem si představit, co se přesně stane, ani jestli se vůbec něco stane - taky to mohlo jen pšouknout a nazdar. Nebo ani to ne. Jenže sopka nezklamala a poté, co se kámen shozený dolů propadl přes horní tuhou vrstvu, začala bublat a prskat. Sledovali jsme to, jak jen nám to sálající žár dovoloval. Rollo kopl dolů další kámen a já nechtěla zůstat pozadu, taky jsem chtěla pekelné démony trochu rozdráždit, takže jsem si přes okraj postrčila vlastní šutrák. "To je skvělý!" šklebila jsem se potěšeně, když jsem střídavě sledovala ten hukot pod námi a otáčela hlavu na druhou stranu, když mi připadalo, že už se mi pomalu taví obličej.
Ale Rollo se pak začal vzdalovat a lehl si opodál na teplou zem. "Co je? Je ti blbě?" zajímala jsem se - z těch výparů a vedra bych se ani nedivila, ale vlk k ulehnutí vyzýval i mě. Nechápala jsem proč, ale vlk vypadal, že to myslí vážně, takže jsem pokrčila rameny a lehla si kousek od něj. "Proč že to vlastně děláme?" prohodila jsem, jakmile jsem přitiskla břicho k vyhřáté hornině. A pak se začaly dít věci. Kolem se zvedl vítr, celkem silný, sbíral kamení ze sopečného svahu a valil ho do kopce... a dovnitř. Když mi došlo, co se děje, vyvalila jsem v úžasu oči na Rolla, který za tím nepochybně stál. "Ty seš blázen!" zvolala jsem nadšeně přes hukot pomalu utichajícího větru. Nastal okamžik klidu, kdy se nic ani nepohnulo, ani vítr, ani sopka. Pak se ozval zvuk, jako když samotné zemi zakručí v žaludku. Zdálo se mi, že se nám snad země pod nohama třese. Satan se zlobí, pomyslela jsem si s nemalým nadšením, i když ta mrňavá rozumnější část mojí dušičky se začínala možná trochu bát.

loterie 13

"Peklo podle mě nebude na takovym hroznym kopci," zavrtěla jsem pobaveně hlavou nad Rollovou pesimistickou poznámkou, že už v pekle možná jsme. Peklo muselo být někde dole. V tom případě by možná mohla být pravdivá ta jeho druhá poznámka, pronesená aspoň už v trochu odlehčenějším duchu. "Jó, to by klidně možný bylo. Třeba je tam nahoře brána pekelná - v tom případě budou určitě hrozně nadšený, že jim tam házíme nějakej borčus," zasmála jsem se při představě, že se chystáme jít otravovat nějakého vládce pekel a házet mu šutry do oken. Okolí ale bylo pořád nepříjemnější a nepříjemnější. Země už hřála do tlap opravdu hodně, ale horší byl ten strašný smrad, co ze sopky dýmal. Vzduch tady byl pěkně těžký a nedivila bych se, kdyby se tady nejedné slabší povaze udělalo mdlo. Jenže jaká slabší povaha by šplhala na sopku? To bylo vyhrazené pitomcům a dobrodruhům - a my byli samozřejmě to druhé. "K moři?" zpozorněla jsem. Moře jsem ještě neviděla, nedovedla jsem si ho ani pořádně představit a popravdě mi to vždycky znělo napůl jako že se mě někdo snaží vodit za nos - obrovské nedozírné slané jezero? To určitě. Ale asi fakt existovalo, když se o něm zmiňoval i Rollo. "To tady taky máte? No... možná by bylo snazší se ptát, co tady není," potřásla jsem hlavou, protože se zdálo, že se tady sešly všechny divy světa v jediném podivuhodném kraji.
Ale moře jsem prozatím nechala mořem, protože před námi už byl konečně vrchol. Zastavili jsme kousek od okraje obrovské díry, ze které sálalo teplo a smrad. Cítila jsem, jak mi nedočkavostí buší srdce. To je aspoň vzrůšo! zaradovala jsem se a rychle následovala Rolla, který už se s kamenem v tlamě vydal k úplnému kraji kráteru. Kopl ho dolů a... nic. Nedočkavě jsem přešlápla a nahlédla dolů přes okraj. Kámen dopadl na tuhou krustu, pak se začal potápět a místo něj se nahoru vyvalil tekutý oheň za doprovodu zlověstných zvukových efektů. Dostala jsem přes čumák vlnou vedra a mimoděk ucouvla, ale široce jsem se přitom zubila: "Hustý! Skvělý!" Naklonila jsem se znovu ke kráteru a zahulákala: "Tumáš, Satane!" Sopka přitom nepřestávala prskat a bublat, akorát že z toho celého sálal takový hic, že se úplně blízko nedalo moc vydržet.

loterie 12

Cesta - pokud se tomu tak dalo říkat - nás vedla výš a výš, k vrcholku oné podivné hory. "Jasný," potvrdila jsem vlkovi po svém uklouznutí a škrábala se zase zpátky nahoru po vyhřátém kamení. Polštářky tlap jsem z toho na proužky neměla a nic jsem si nezlámala, takže to fakt bylo v naprosté pohodě. Že bychom měli nouzi o kameny nebo jiný bordel, co do chřtánu ohnivé hory házet, toho jsem se taky nebála. Všude se jich povalovala spousta. Jak jsme se blížili vrcholku, ve vzduchu se začínal vznášet i zvláštní pach. "Takhle to určitě smrdí v pekle," zašklebila jsem se, když jsem si nabrala pachu síry plný čumák.
Na chvíli jsem byla tak zabraná do šplhání a vybírání co možná nejlepší cesty vzhůru, že jsem i zapomněla mlít pantem. Občas jsem hodila pohledem ke kraji pod námi, který se zmenšoval a zmešoval, lesy a všechno pod námi se scvrkávalo v bílošedivou šmouhu. Zespoda jsme nejspíš museli vypadat jen jako dva mravenci - mravenci dobrodruzi, když se pouští do takovéhle výpravy. Z představ mě vytrhl až Rollo. "No, jestli to někdy bouchne jako že to opravdu bouchne, pak to asi bude pořádná řacha," usoudila jsem. Zas tak moc jsem toho o síle sopek nevěděla, ale bylo mi jasné, že není zrovna žádoucí být poblíž, když se nějaká probudí k životu. "Klidně by to mohlo smáznout celej kraj, ne? Nebo aspoň ty místa, co jsou tady v okolí nejblíž." Zamyslela jsem se. "Myslíš, že by fakt mohla bouchnout? Zatím se tváří, jako že spíš spí." Sice z ní vycházelo teplo, ale už jen to, že jsme po ní jen tak lezli, naznačovalo, že není tak úplně... činná. Kdyby se probouzela, asi bychom to poznali. To by byl jinačí cirkus.

loterie 11
//Východní úkryt

Všude kolem po kraji sice ležely závěje a nánosy sněhu, ale sopka byla téhle studené pokrývky ušetřena. Její úbočí byla holá. Vítr nám sice pořád cuchal kožichy, ale odspodu to celkem pěkně hřálo a byla dost příjemná nemuset se prodírat závějemi sněhu. Aspoň se mi pěkně rozehřívaly prokřehlé tlapy. "Třeba jo! A pěkně nám to přismahne kožichy," zasmála jsem se, jako by to snad měla být ta nejlepší věc, co by se mohla stát. No, ale copak by to nebylo hustý? Okusit horký dech sopky na vlastní kůži? I kdyby mi to opálilo chlupy z tváře, stálo by to za to.
"Cestu, cestu, huh, to není tak snadný," bručela jsem zamyšleně a snažila se své tlapy přimět k tomu, aby nějakou našly. Jenže to bylo těžko odhadovat - místy byl pořádné šutráky, ale hned je zase střídal zrádný štěrk, který akorát tak podkluzoval pod nohama. To jsem si okusila velmi brzy, když jsem kvůli jedinému špatnému kroku sklouzla po svahu o pěkných pár metrů zase dolů. "Sakra, to by jeden neřek, že lézt na sopku bude tak těžký," držkovala jsem, zatímco jsem se škrábala zpátky za Rollem a snažila se si za chůze zkontrolovat tlapy, jestli je čirou náhodou od těch řezavých šutrů nemám na cáry. A to jsme byli teprve na začátku. "Tak jo! Taky se po něčem porozhlídnu... Ale možná by bylo lepší to hledat, až budem o něco vejš. Ať se s tim nemusíme táhnout takovou štreku," vzhlédla jsem k vrcholku, který se tyčil ještě vysoko nad námi. "Tam nahoře určitě taky budou nějaký pořádný šutráky." Už jsem se těšila, až tam něco kopneme. Jen kdyby na tom svahu tak strašně nevyfukovalo. Aspoň že od nohou mi nebyla zima, uši jsem ale tiskla k hlavě, aby mi do nich nefoukalo.

loterie 10
//Kierb

Kráčeli jsme kupředu, tedy Rollo kráčel, já spíš různě poskakovala a poklusávala kolem. Sice jsem se už dost vylítala při té sáňkovačce s Jiskrou, ale celkem mi mrzly tlapy a tak jsem se snažila si trochu rozproudit krev. Jo, kdyby tak ten oheň, co ve mně někde dřímal, mohl zajistit, aby nám teď nemrzly zadky! Jenže to on ne, magie pro mě nehnula ani prstem. S tím se taky bude muset něco udělat, vydat se k těm zdejším bohům, jestli by to jako nemohli nějak nakopnout, ale na to bylo času ještě dost. Žel, nestačila jsem zkrátka za svůj pobyt tady nashromáždit dostatečně velké bohatství pro tu bohyni, před kterou mě Iška varovala a v zimě jsem ani nemohla trhat kytici pro Života, takže holt smůla.
"Určitě stane," přikyvovala jsem horlivě a široce se usmívala. Ten vlk teda pěkně kecal, když říkal, že s ním není zábava. Tohle byl přece skvělej nápad. Jeden z nejlepších, co jsem za poslední dobu slyšela. "Doufám, že to pořádně bouchne," fantazírovala jsem s pyromanským leskem v očích - nemuselo by to teda zrovna odbouchnout nás, ale doufala jsem v něco víc než nějaké ubohé pšouknutí. O úkryt, který mi Rollo ukázal, jsem jen zběžně zavadila pohledem: "To vypadá slibně." Oči jsem jinak měla přikované k ohňové hoře před námi. "Jen jestli se tam dá vůbec vylézt?" zauvažovala jsem, když jsem viděla ten prudký svah. Nejspíš to nebude nic snadného, tlapy mě bolely už předem, ale nehodlala jsem se nechat odradit. "Hm, ale jestli jo, pak to určitě bude stát za to."

//Sopka

loterie 9

Buďto vlk fakt neměl žádné zájmy, nebo se chtěl dělat tajemným, každopádně mi o nich nic neřekl a nezdálo se, že by se to z něj dalo jen tak vydolovat. "To je možný, ale uvidíme - na takový soudy je moc brzo," zazubila jsem se, když se nazval nudným patronem. Ale co už, i kdyby byl! Umínila jsem si, že já nám nějakou zábavu vymyslím - jenže to by příroda taky musela trochu spolupracovat. To, co se na nás nejspíš hnalo, totiž nevypadalo jako že by to mělo jakékoliv pochopení pro zimní radovánky, ba i pro obyčejné poflakování se někde venku. Kolem řeky svištěl severák, z nebe se valily kusy sněhu a nezdálo se, že by se to mělo zlepšovat... a upřímně, jak jsme tady tak stáli, začínala jsem kapánek omrzat.
Takže místo toho, abych vymýšlela nějakou kravinu, kterou by se Rollo mohl rozptýlit, jsem radši koukala, jak zabránit proměně v rampouch. Naštěstí se zdálo, že vlk se tady orientuje líp než já. "Fakt?" oddechla jsem si a pospíšila si za ním, než se ztratí mezi sněhovými vločkami. "Tak to je klika, protože tohle počasí asi jen tak nepřejde." Tlapala jsem za ním podél řeky a snažila se zapamatovat si aspoň nějaké záchytné body - to kdybych se sem vracela hledat Išku. Jenže ta se nejspíš už taky zahrabala někam do nory a nevystrkuje čumák. Škoda, ani jsme se nerozloučily. "Myslíš takovou tu čoudící horu? Jo, šla jsem okolo," přikývla jsem, ale při vlkově další větě jsem vyvalila oči. "Házet něco do sopky?" zopakovala jsem nadšeně. Nudný patron, to určitě!"Hej, to je geniální nápad! To musím vyzkoušet! Ty už jsi to někdy dělal?" poskakovala jsem kolem vlka jako nějaké trochu pošahané kůzle a zvědavě očekávala odpověď. Celkem mě zajímalo, co by se stalo, kdyby se tam kopl nějaký pořádný balvan! A vůbec, jakto, že mě to nenapadlo dřív?

//Východní úkryt

loterie 8

Vlk se rozhodl trvat na tom, že je nuďas, kterého nic nebaví, nic ho nezajímá a žádná zábava s ním taky není. "Prosímtě, tak zlý to určitě nebude. Každýho něco baví, i kdyby to bylo jen sezení a čučení do stromu - i když to teda osobně moc nechápu," zastřihala jsem ušima. Nojo, tenhleten vlk asi neměl moc myšlenky na nějaký srandy, ale copak já jsem po něm chtěla, aby se chechtal jak šašek a klouzal se se mnou z vršku? Ne! To jsem ani já sama nechtěla, z nekonečného lození do kopce už mě bolely nohy. Však jsme se mohli jen jít projít. Jen jsem chtěla, aby tady jen tak nestál a nevypadal tak zkroušeně - kdo ví, proč mi to najednou přišlo tak hrozně důležité. Vlk měl prostě smůlu, řečmi o vlastní nudnosti se mě nezbaví.
"Necháš to na mě, jo? Tak fajn. Mohli bychom třeba -" Vítr mi do obličeje vmetl pěknou dávku sněhu a já poněkud starostlivě vzhlédla k nebesům, na kterých se stahovala černá mračna. "Jó. To vypadá dost blbě. Počasí asi taky nemíní přát nějakýmu rozptýlení," mlaskla jsem, jako by snad byl vlk s tou hrůzou, co se na nás hnala, spřažený. "Ale! To nás nezastaví!" zaměřila jsem svůj odhodlaný pohled opět do očí vlka. "Bude z toho hra. Hra, eee... 'najdi úkryt než tu oba zmrznem'." Poněkud jsem se zarazila, to ani mě neznělo jako velká zábava. Nejistě jsem se zasmála, když mi došlo, že navíc ani nevím, kde takové místo hledat. "Můžeš klidně vybrat směr, protože já jsem v tomhle okolí totálně ztracená," přiznala jsem vlkovi - Rollovi - bez jakéhokoliv ostychu. No co, však tu jsem nová. Třeba se tady vyznal líp, než já. A vždycky jsme to mohli zapíchnout v těch prokletejch norách... akorát že to bylo poslední místo, kam bych teď chtěla jít.

loterie 7

Vztahům jsem moc nerozuměla. Nikdy jsem v žádném nebyla, ba ani jsem se do nikoho nezakoukala a upřímně jsem v tuto chvíli naprosto netoužila po tom hledat si partnera, usadit se a kdesi cosi. Jasně, slyšela jsem to tisíckrát: "Až potkáš toho pravého, bla, bla, bla." Jediný způsob, jak jsem na tohle mohla reagovat, bylo protočení očí - co je komu po tom, jestli vůbec chci nějakého pravého? Žádný z vlků, které jsem v životě potkala, se mi takovýmhle způsobem nelíbil a nějak se mi nezdálo, že by se to mělo měnit. Třeba na mě žádný pravý nezbyl. Nestěžovala bych si. Stačilo mi se podívat na toho nešťastně vyhlížejícího chudáka přede mnou, abych zapochybovala, jestli vůbec stojí za to nějaký vztah riskovat. Když se to nevyvede, tak to teda nevypadá moc hezky.
"Nojo," pokrčila jsem rameny, když vlk prohlásil, že si ten den zkazit nechá. "On stejně není zas až tak hezkej," mávla jsem tlapou, když kolem nás zafičel další poryv severáku. Chcou nás ti nahoře snad odfouknout, nebo co? Lehce jsem se otřásla. Vlk se z mého návrhu, že by měl přijít na jiné myšlenky, vykrucoval jako žížala, ale mě to přišlo jako ten nejlepší postup v dané situaci. "Ale noták," protáhla jsem a zamávala ocasem, "přece musí bejt něco, co rád děláš, co ti zvedne náladu, ne? Každej něco takovýho má. A jestli nemáš, tak... na něco přijdem!" dokončila jsem rozhodně a s jiskřičkami očekávání v očích se na vlka zahleděla. Netušila jsem, proč bylo najednou mou misí rozveselit nějakou nešťastnou hroudu, na kterou jsem omylem narazila, ale co - takový už prostě můj život byl, nekonečná šňůra volně navazujících událostí. Nemuselo to dávat smysl. "Jsem-" Zarazila jsem se a naposledy se rozhlédla po Iskierce, zdali se nezjeví a nebudu muset nadále hrát roli Žanety ze Skalních lučin, ale šedá byla prostě v trapu. "Jsem Sinéad," dokončila jsem tedy. "Mimochodem."

loterie 6

Vlk se stále držel toho svého "běhání" - ne, že bych s ním teda nesouhlasila. V tom sněhu to fakticky byl děs, to jsem okusila na vlastní kůži, když jsem se sem hnala jak praštěná od těch zakouzlených nor, jeden aby se strhal, jak bojoval s tím bílým svinstvem, které pokrývalo zemi. Sníh byl sice dokonale zábavný, ale v lecčems taky příšerně otravný. Takže jo, souhlasit jsem s vlkem mohla, ovšem nežrala jsem mu, že za tím, jak bídně vypadá, stojí obyčejná únava z běhu ve sněhu. Jeden nemusel být zrovna empat, aby si to domyslel a já to prostě nemohla nechat být, i když bych možná měla, protože mi do toho prakticky nic nebylo. Smůla. Nedokázala jsem si pomoct.
Nakrčila jsem čelo, když vlk svůj problém označil za ničím zvláštní klasiku. Pod tím jsem si nedokázala představit absolutně vůbec nic, to mohlo být prakticky cokoliv. Už jsem otvírala tlamu, že mu to povím, když si asi uvědomil, že tímhle mě neodbyde a doplnil, že to celé je způsobené ukončeným vztahem. Aha. Tak to se zas tak lehko napravit nedá, co? "Jó, no... Tak to je teda fakt blbý," hrábla jsem tlapou rozpačitě do sněhu - neměla jsem popravdě šajnu, co se v takové situaci přísluší dělat nebo říkat. "Ale s tim si nelam hlavu - vztahy jsou beztak zbytečně složitý," zazubila jsem se. Nebo zbytečný, tečka. "Kvůli tomu nemá smysl si kazit takovej-" chtěla jsem říct "krásnej", ale došlo mi, že dneska už tak krásně není, kolem nás pěkně fičel vítr, "den." Potřásla jsem hlavou. "To chce přijít na nějaký jiný myšlenky!" No, mně se to kecalo, že - v životě se mi nic zas tak hrozného nestalo a víceméně jsem ani neměla ponětí, jaké to je. Věděla jsem houby a ani jsem to netušila.

loterie 5

Vlk na Iskierku nenarazil, jak jsem víceméně i předpokládala. Ať byla, kde byla, šedivá vlčice se stále neukazovala. Chvílemi jsem se po ní stále ohlížela, ale začínala jsem pochybovat o tom, že se prostě jen tak vynoří ze stínů. Někde se zasekla. Říkala vlastně, že chce prchnout, vzpomněla jsem si. Hm. Třeba to mělo být rozloučení? Jsem dost tupá na to, aby mi něco takového nedošlo? Jasně, že jo, na to jsem si mohla klidně odpovědět sama - odpověď na otázku, jestli jsem dost tupá na to, abych udělala x nebo y, byla vždycky ano. Třeba to tak bylo i tentokrát. No, nakonec - věděla jsem přece, kde se mám po Jiskře případně ptát. Věděla jsem, kde žije ona a její rodina, teda víceméně. Nejdřív bych musela najít Asgaarský hvozd, ale to nemohlo být zas tak nic těžkýho. Ostatně jsem už přibližně věděla, kde s tím hledáním začít. Ale to mohlo počkat, momentálně si mou pozornost získal bezejmenný cizinec, který stál přede mnou a vypadal... divně.
Nechtěl nicméně přiznat, že by cokoliv mělo být v nepořádku. Pochybovačně jsem povytáhla kůži nad očima. "To ze všeho toho běhání, co?" utrousila jsem - únava, no jasně. Kdoví proč jsem měla problém tomu věřit. Možná bych nemusela pokaždé rýpat do cizích záležitostí a strkat do nich nos, ale nedalo se nic dělat. Moje všetečnost byla příliš silná na to, abych ji sama dokázala zkrotit. "Něco tě žere, žejo? Notak, vybal to - třeba se to dá spravit!" zastřihala jsem nadějně ušima. Všechno se přece dalo nějak napravit, ne?

loterie 4

No, vypadalo to, že se mi zas něco povedlo. Vlk přede mnou totiž z toho zásahu koulí nevypadal vůbec nadšeně - a kdo by taky nadšený byl, že? Jenže tenhleten neznámý ve zvláštním kožichu vyhlížel skoro jako by se každou chvíli chystal sesypat. Nějak jsem začínala pochybovat, že by za to mohla jen ta moje koule, která měla správně být adresována někomu jinému. Z jeho zmatené otázky mi taky došlo, že jsem svoje počínání asi neobjasnila zrovna příliš pochopitelně. Zkusila jsem to tedy znovu. "Jiskra je ta, která to měla původně schytat tou koulí - někam se mi zdejchla, takže tady na ni číhám. Náhodou nešla okolo, co? Šedivá, vysoká... no, to je fuk," mávla jsem nad tím nakonec tlapou, však ona se ukáže a moc jsem nepředpokládala, že tahle hromádka neštěstí, na kterou jsem narazila, se v nedávné době zabývala hledáním pohřešovaných vlčic. Nějak jsem vlastně ani najednou nevěděla, co dál - upřímně jsem zprvu doufala, že bych se s neznámým mohla spřáhnout, spiknout se proti Išce a zasypat ji koulema, až se sem uráčí konečně dotřepat, ovšem to teď vypadalo naprosto nepravděpodobně. "Hele," přešlápla jsem nakonec, když mi přišlo, že už moc dlouho stojím a zírám jako trouba, "seš, jakože... v pohodě?" Hm, asi celkem blbá otázka, bylo jasné, že něco tady v pohodě určitě není. No, aspoň se zatím nesnažil utopit v řece jako Kessel, to bylo snad dobrý znamení, ne? Třeba se mu ani nestalo něco tak hroznýho - třeba se to dalo vyřešit naprosto snadno.

loterie 3

Napjatě jsem čekala, ale Iška se nikde neobjevovala. Začínalo to být divný. Kde se ta vlčice flákala? Stalo se jí něco? Ale co by se jí asi tak mohlo stát? Zadumaně jsem se opět otočila kolem vlastní osy, což nezměnilo vůbec nic na skutečnosti, že jsem tu najednou úplně sama. Že by se prostě sebrala a zdejchla se? Tomu se mi nechtělo věřit. To byla zcela jistě úplná blbost. Šedou jsem zase tak dlouho neznala, pravda, ale už jsem ji považovala za kamarádku a odmítala jsem bez jakéhokoliv důkazu uvěřit tomu, že by se na mě prostě vykašlala. Netušila jsem, co v tom vězí, ale věřila jsem, že se Iskierka dřív nebo později objeví. Přece nemohlo být tak těžké sledovat mojí stopu, ve sněhu jsem nechala pěknou vyšlapanou cestičku. Nejsnazší bude asi prostě zůstat na místě a vyčkat, abychom se nemíjely a nenaháněly se po všech čertech.
Už jsem se chtěla usadit na břehu řeky a aspoň si trochu odpočinout, když už nic, když jsem zaslechla blížící se kroky. Či spíš skoky - někdo sem běžel. Aha! našpicovala jsem uši a rychle si to namířila k nejbližšímu křoví, ke kterému jsem se přikrčila a narychlo začala plácat sněhovou kouli. Však ty ještě uvidíš, Jiskro, takhle si se mnou zahrávat. Zatímco jsem se zaobírala koulí, kroky utichly. Srdce mi bušilo, musela jsem si pospíšit, než si mě Iška všimne. Rychle jsem kouli doplácala a aniž bych pořádně vzhlédla či třeba, nedejbože, přemýšlela, jsem ji odpálila k postavě, která se zastavila na břehu. V momentě, kdy koule opustila mou tlapu, mi ale došlo hned několik věcí. Tak například, ten, na koho koule letěla, neměl vůbec šedivý kožich. Nevypadal jako Iška, nevoněl jako Iška a ze všeho nejvíc nebyl Iška - jenže na to už bylo pozdě. Koule opsala krásný oblouk a rozplácla se na zvláštně zbarveném cizincově kožichu. "Hopla," vyhrkla jsem a vyskočila ze své skrýše, doufajíc, že mi neznámý nebude chtít nakopat řiť. "No potěš, ty nejseš Jiskra!" zasmála jsem se vlastní blbosti a přejela pohledem cizincův kožich, který byl při bližším pohledu zvláštnější a zvláštnější. "Teď to bude muset schytat za nás za oba, až se tu objeví," skákala jsem pohledem sem tam, jestli se už jako blíží, ale pak jsem se pohledem poněkud zaraženě zastavila na cizincově tváři. Možná jsem to měla udělat už předtím - ten vlk nevypadal úplně... oukej.