Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kopretinová louka

Takže jsem se asi domnívala dobře, že Danie o tulácích nic nevěděla. Ale nevadí, díry ve vzdělání jde vždycky zaplnit! "Strašné? Právě že vůbec! Je to výborný. Spíš každý den někde jinde, někdy sice jen tak na louce, ale dá se najít i opuštěná nora, jeskyně nebo vykotlaný strom, lovit se dá taky mnohem víc věcí než zajíci a přežít? Přežít můžeš díky svojí chytrosti a mazanosti, to je to hlavní pro každého neohroženého dobrodruha!" Za faktem, že já na svých cestách zatím přežila bez úhony, stálo spíše štěstí, než cokoliv jiného, ale já na to takhle nehleděla. Štěstěna mě provázela celou cestou životem a já ji tak považovala za cosi samozřejmého, co nikdy nevyprší a vždycky mi nakonec zachrání zadek.
"Možná má nějaké oblíbené druhy?" Došlo mi, že tím si nejsem zas tak jistá. "Ale narozdíl od své sestry je prý vlídný a příjemný, takže by se snad nenaprdnul, kdyby se mu donesly i jiný kytky." Zvědavě jsem nastražila slechy, když zrzečka zmínila, že jí nedávno na hlavu nějaké to kvítí spadlo. "Cooo, fakt? Květy teďka v zimě? To je zajímavý, třeba to budou zrovna ty, co má Život nejradši? Nebo... nebo je to jen nějaká divná událost, jako když prší z nebe ryby. To jsem teda taky nikdy nezažila, ale prej se to občas děje a musí to být fakt skvělý," olízla jsem se mlsně a zahleděla se k temnící obloze, jako bych ji vyzívala, ať shodí aspoň plotici. Nic se ale nestalo. "Jo, někdo kdo si říká Smrt asi nebude úplně normální nebo vyrovnanej," souhlasila jsem. "Ale stejně jsem na ni zvědavá." Danie měla nápad, že bychom bohy na jaře mohly navštívit spolu. "Hm, jestli se na jaře budu zrovna poflakovat kolem, proč ne? Fakt ráda bych je potkala." Nad tím, kde je hledat, jsem se musela poněkud zamyslet. "Tuším, že Smrt sídlí někde na severu a Život na jihu... takže ten asi nebude moc daleko, jenomže nevím, kde přesně by to jeho sídlo mělo být." Přemýšlela jsem, ale jestliže mi to někdo někdy říkal, nejspíš se mi to vykouřilo z hlavy. Stejně jako spousta jiných užitečných informací.
Vyrazily jsme směrem k jezeru. Zvesela jsem si poklusávala a za sebe jsem se ohlédla jen tehdy, když mi Danie ukazovala, ze kterého lesa že vylezla. Ale jeho jméno si nepamatovala. Popis louky uprostřed mi ovšem byl dost povědomý... stejně jako fakt, že se ten les nacházel dost jižně. Že by? Srdce mi poskočilo. "Sarumenská smečka?" zeptala jsem se s nadějí - mohla bych konečně navštívit ten les, o kterém mi toho táta tolik nabásnil? "Já zatím žádnou smečku nenavštívila, ale vím, že někde v okolí jsou minimálně další dvě. Asgaarská a, uhhh... ta druhá, no," pokrčila jsem rameny. Makadi mi jaksi opomněl sdělit jméno svého domova.
To už před námi ale zářila rudá hladina jezera. Doběhla jsem až ke břehu a znovu se naklonila k té podivně zbarvené vodě. "Je fakt červený, vidíš? Divný, co?"

Že by zrzka nikdy nepoznala tuláky, ničím nesvázané duše, jako jsem já? "Bydlím všude a nikde," prohlásila jsem a dramaticky přitom vytrčila tlapu. "Jsem tulačka, chodím si kam chci, spím kde chci a neposlouchám nikoho," zazubila jsem se vesele. "Ale dřív nebo později si asi nějakou smečku najdu... život tuláka je skvělý, ale občas je to poněkud osamělá existence." To byla asi jediná nevýhoda, kterou jsem potulné existenci přisuzovala. Jinak to bylo naprosto bezva! I když jsem, pravda, nestrávila roky na cestách jako někteří. Nedovedla jsem si ale představit, že by mě někdy omrzelo objevovat nová místa a zažívat nová dobrodružství - jestli si budu hledat nějakou smečku, musím se poohlédnout po takové, která mi tohle umožní.
Danie se moc nechytla mých nepřímých výzev k rebelování proti autoritám, ale to nevadilo. Však se mi třeba ještě povede zasít semínko pochybností do té její hlavičky... Život byl potom totiž mnohem větší zábava. Bohové ji ale zaujali a já naštěstí měla informace od Išky a od Kessela. "Život má prý rád různé luční kvítí, takže s jeho návštěvou čekám na jaro, až něco vykvete. Se Smrtí to je složitější, podle všeho miluje lesklé drahokamy a ty se tedy hledají o dost hůř, i když občas se dá narazit na nějaký ten poklad - a prý je taky nesmírně nepříjemná a zlá, ale to nemám ještě ověřené."
Tahle mladá slečna se mi zamlouvala. Všechno chtěla vidět, všechno ji zajímalo - přesně jako mně! "Hej, tak jo, jdem něco omrknout. Třeba nejdřív to jezero a pak... pak kam nás tlapy zavedou?" navrhla jsem s mávající oháňkou a už pozvolna zamířila směrem k jezeru. Ani mě nenapadlo se strachovat, že kdyby na nás přišla ta smečka, mohli by mě nařknout z únosu nebo tak něco. Ne, ani mi to nepřišlo na mysl. "Co je to vůbec za smečku, ke které patříš?" otázala jsem se zvědavě. "Sídlíte někde tady poblíž?"

//Ohnivé jezero

"No třeba jo!" zasmála jsem se. "Tak tajné, že jsme o sobě ani nevěděly. Víc tajně už to ani snad nejde." Teď jsme o sobě nicméně už věděly a já byla ráda, že jsem tu narazila na nějakou omladinu, které nestál za zadkem zamračenej strejc, co mě od ní hned hnal pryč, jako tomu bylo nedávno v lese, kde jsme na takovou dvojičku narazily s Jiskrou. "Já žádný Alfy nemám," potřásla jsem hlavou a šibalsky se zazubila: "Ale když jsem je měla, tak jsem je taky moc neposlouchala. To je totiž něco, co ti dospělí samozřejmě neřeknou - oni fakt nemaj zas tak moc způsobů, jak tě donutit poslouchat, když si postavíš hlavu." To bylo zcela jistě naprosto nevýchovné tvrzení - což byl přesně důvod, proč jsem to řekla. Jo, kazit mládež, na to by mě užilo! "Ale kdy budeš velká, to netušim," pokusila jsem se odhadnout věk Danie, ale celkem tragicky jsem selhala. V tomhle jsem moc dobrá nebyla.
O bozích Danie nic nevěděla, což mě jedině potěšilo. Ráda jsem totiž mluvila o všem, co už jsem se o Galliree dozvěděla. "Né, to jsou takoví mocní vlci! Prý tu sídlí dva, jeden se jmenuje Život a jeho sestra Smrt - a když jim doneseš to, co chtějí, tak tě prej dokážou naučit ovládat jakou magii si jen zamaneš. Sama jsem je tedy zatím nenavštívila, ale pracuju na tom." Jen by to asi chtělo ještě jeden poklad... a pak taky ty kytky aby už konečně vypučely. "Hádám, že asi jo, podle všeho tady o podivnosti a zvláštní události není nouze," mávala jsem ocasem. Jasně, Jiskra mě před zdejšími tajemnostmi trochu varovala, ale já na to teď už zase samozřejmě zapomínala. "Hm, na to jsem asi zatím nenarazila, že by nějaké místo bylo magické samo o sobě. Je tu ale hodně podivných zákoutí - třeba teď zrovna jdu od červenýho jezera. Taky je tu řeka, co když se z ní napiješ, slyšíš hlasy - to fakt nedoporučuju, mimochodem - a pak taky úplně boží vyhlídka na celý kraj!" Přešlápla jsem z nohy na nohu: "Nechceš se na něco z toho jít podívat? Nebo můžem zkusit najít něco úplně novýho. Taky to tady ještě nemám úplně prozkoumaný!"

Danie měla podle všeho pěkně zvědavou povahu, což mně osobně nebylo vůbec nijak na obtíž. Sama jsem svůj odrzlý čumák strkala do všeho aspoň trošinku zajímavého a najít si společníka, který je na tom stejně, noo, to rozhodně nebylo k zahození! "Jo ták," pokývala jsem hlavou, když mi objasnila, že bratra odkopla někam do jeskyně, aby nepřišel k úhoně. "Bezpečností opatření, rozumím," zašklebila jsem se - kecala bych, kdybych chtěla tvrdit, že jsem občas ségru taky někam nenápadně neodklidila, tak už to prostě mezi sourozenci asi muselo chodit, bez ohledu na to, jak moc se měli rádi... akorát že Rosie byla momentálně o něco dál, než v nějaké jeskyni za rohem. Teď jsem ale rozhodně nechtěla smutnit po rodině, tohle setkání totiž zavánělo zábavou.
"Fakt? Ha, vidíš to! Třeba jsme byly sousedky? I když jestli jo, pak o tom fakt nic nevím," podrbala jsem se za uchem v kratičkém zamyšlení. "Hm, ne, nepamatuju si, že by poblíž naší smečky někdo další žil... takže jsme asi tajné sousedky," naklonila jsem se spiklenecky k Danie, tajemně zamrkala a pak se rozesmála, protože to vlastně byla strašná pitomost. Když se mě zeptala, proč se tady kloužu jako pominutá, když už jsem dospělá, pozvedla jsem bradu. "Velká? To možná jo, ale nejsem žádná vysušená nudná stará rašple. A ani nikdy nebudu! Na tom bejt velkej je totiž nejlepší to, že si můžeš dělat úplně co chceš a nikdo ti nemůže říct ani půl slova," poskočila jsem si znovu zvesela. Já si tedy dělala, co jsem chtěla, odjakživa a když se mi někdo snažil domluvit, moc to nefungovalo... ale teď jsem měla absolutní svobodu a rozhodně jsem si ji užívala. "Magický to tady rozhodně je! I když já sama teda zatím nic neumím," přiznala jsem. "To se ale brzo změní, až navštívím místní bohy! O těch vám teta Maple něco říkala?" zajímala jsem se. "Už jsem tady ale jinak našla poklad v podzemí, házela dírou v sopce šutry Satanovi do pekla a ochutnávala moře, takže jako... jestli tady hledáš dobrodružství, tak máš fakt širokej výběr," zubila jsem se vesele na Danie, když jsem vyjmenovávala některé ze zdejších zajímavostí. A taky jsem trochu doufala, že spolu třeba objevíme nějaké další? To bysme mohly, ne? Žádný rodič ani opatrovník nebyl na obzoru...

Mladá vlčice si vzala k srdci mou výzvu, ať se zase posbírá na všechny čtyři a přitom začala zase mávat ocasem, takže jsem se nijak víc jejím držkopádem nezabývala. Radši jsem poslouchala odpověď na svoji otázku, i když jsem tedy čekala spíš něco ve stylu "támhle z toho lesa" a ne stručné převyprávění životního příběhu, ale co už, že. "A brácha se ti ztratil zas, nebo jak?" rozhlídla jsem se kolem, protože jsem tady nikoho dalšího neviděla. A nebyli náhodou trochu mladí na to, aby někde žili sami? Ale co. Já nebyla ničí máma.
"Já jsem Sinéad," sdělila jsem rezavé, která se představila jako Danie, na oplátku svoje jméno. "A ne, nenarodila. Narodila jsem se na jih odtud," kývla jsem hlavou přibližným směrem, "a tady zas tak dlouho nejsem. Ale! Už jsem tu taky leccos viděla," zazubila jsem se zvesela a oháňka se mi rozhoupala rychleji. Třeba by Zrzka chtěla vidět některé ze zdejších zvláštností, které jsem už poznala? Prozatím se ale hlavně hodně vyptávala. "Kloužu se, copak nevidíš?" naklonila jsem hlavu tázavě ke straně a s krátkým poskočením jsem se znovu rozběhla ke klouzačce pro další jízdu.

Věnovala jsem veškerou pozornost svojí klouzačce a brzy jsem svůj kousek louky proměnila na naprosto dokonalé kluziště. Jen, kdybych ještě měla někoho, kdo by tady blbnul se mnou... ale což, dokázala jsem se zabavit i sama! Jakmile jsem byla se stavem klouzačky spokojená, hned jsem se rozhodla jí dát testovací jízdu. Rozběhla jsem se a s rozkročenýma tlapama se sklouzla z mírného svahu. Kdyby byl kopec prudší, bylo by to lepší, ale i tak to pěkně svištělo. Chladný vítr mi pískal kolem uší, čechral mi kožich... prostě nádhera. "Boží," zavýskla jsem si na konci a zamířila zase zpět na začátek, když jsem periferním viděním zaznamenala jakousi rezavou šmouhu řítící se směrem ke mně s radostným halekáním. Ocas se mi hned zvesela rozhoupal, přikrčila jsem se do hravé úklonky a sledovala mladou rezavou vlčici, takové odrostlejší vlče, jak se žene k mojí klouzačce. "Tak jen přistup blíž!" zahulákala jsem nazpět a zdálo se, že ji nebudu muset dvakrát pobízet - zrzka se hned hnala klouzat a já nezůstala pozadu. Chvíli jsme tam lítaly, smekaly se a válely ve sněhu, dvě naprosté cizinky, bez jakéhokoliv dalšího slova představení, vysvětlení nebo nějakých hloupých nesmyslných komplikací společenské etikety. Tak se mi to líbilo!
Naše sranda ale trvala jen do chvíle, než si zrzka namlela čumák při jednom nevydařeném skluzu. "Úúú, jako zralá hruška," zasmála jsem se, ale mladá vlčice seděla na zemi jako hrouda a bručela si pod vousy cosi o nemehlech. "Ale však se prdlajs stalo, vstávej," přiskočila jsem a dloubla do ní čenichem. Se stále vrtící oháňkou a jiskřícíma očima jsem čekala, až se zase vymrští na nohy a budeme moct pokračovat. Jo, vlčata, to jsem kolem sebe asi potřebovala! Někoho na stejné mentální úrovni. "Kde se tady vůbec bereš?" rozhlédla jsem se najednou, když mi došlo, že jen tak ze země se tu asi nevyloupla.

//Ohnivé jezero

Od rudého jezera, plného řasy a jiné nádhery, mě tlapy donesly na další louku. Taky vypadala celkem placatě, ale ne zas tolik, jako ta minulá. Třeba by to tady i šlo. V jednom místě mi přišla trochu z kopečka. To muselo stačit. Než jsem ale začala polozmrzlý sníh měnit v klouzačku, cítila jsem, že si musím trochu odfrknout. Ach, ach... Vydržela bych lítat po okolí klidně celý den, jen kdyby se mi neunavovaly tlapy a tělo a neměla jsem vyschlo v tlamě a prázdno v břiše. Ale to nebylo nic, co by se nedalo snadno napravit. Tenhle kraj ostatně vypadal, jako že nabízí všechno, po čem jen vlčí srdce kdy mohlo toužit a stačilo se jen trochu snažit, aby to jeden dostal. A jelikož jsem byla vlčicí činu, zahnala jsem žízeň sněhem a hned jsem začala větřit, zda by se tu našlo něco, co by mi pomohlo zahnat i hlad. Vypadalo to, že štístko se na mě usměje, protože se mi o čenich otřel pach zajíce, který nebyl příliš daleko. "Bingo," špitla jsem si pod vousy a spokojeně se poušklíbla, než jsem se začala plížit směrem, odkud pach ušáka přicházel. Brzy jsem ho uviděla, hopkoval si na sněhu, asi taky hledal cosi k snědku, aniž by si byl vědom toho, že brzy bude svačina z něj. Přiměla jsem svou roztěkanou pozornost, aby se zaměřila na zajíce a pomalu jsem se plížila blíž a blíž - povedlo se mi dostat celkem blízko, než ušák zpozoroval mou přítomnost a dal se na úprk. Vyrazila jsem hned za ním a pár dlouhými skoky ho dostihla. Krk mu jen křupnul v mých tesácích. Udýchaná, ale spokojená jsem se se svou svačinou svalila do sněhu a dala se do jídla. Nějakou tu chvíli jsem tam jen tak ležela, krmila se zajícem a odpočívala, ale když z ušáka zbylo jen pár ohlodaných kostí a moje tělo nabralo trochu sil, zase se mnou šili všichni čerti. Bylo na čase si udělat tu klouzačku. Vyhlídla jsem si tu část louky, kterou jsem považovala za nejvíce nakloněnou a začala šoupat tlapy po mokrém polozmrzlém sněhu, uplácávat a udusávat a už jsem se viděla, jak si to tam svištím rychlostí světla. Nejdřív se to ale muselo připravit a uvést k dokonalosti.

//Náhorní plošina přes Středozemku

Klusala jsem dál a rozhlížela se za a) po nějakém vršku či v případě nouze i jen nějakém menším svahu, ze kterého by se dalo klouzat a za b) po jakékoliv stopě nedávné přítomnosti Jiskry, kterou podle všeho asi spolkla země nebo co. Jooo, možná bych se po ní měla dívat v tý její smečce? Asgaaru? napadlo mě najednou - jak mi to mohlo nedojít dřív, to jsem fakt netušila. Měla jsem ponětí o tom, kde přibližně by to mohlo být a pokud jsem se nepletla, tak jsem celou dobu běžela úplně opačným směrem, než bych měla. "Já jsem blbá," zakroutila jsem hlavou, napůl pobaveně, napůl podrážděně, ale otáčet se zpět se mi už nechtělo. V nejhorším prostě udělám nějaké kolečko, prozkoumám trochu okolí a k Asgaaru se dostanu oklikou. Jestli tam Jiskra byla, tak se určitě jen tak nevypaří. A jestli ne, pak na tom stejně nezáleželo.
Tlapy mě donesly k jezeru. Zastavila jsem se, že bych trochu svlažila žízeň, protože kupodivu nebylo zamrzlé, ovšem jen co jsem do něj nahlédla, nakrčila jsem čenich - ani ne tak odporem, jako spíš údivem. "Co to je za svinstvo?" Hned jsem do toho svinstva strčila tlapu. Voda nebyla moc studená, spíš vlažná, a když jsem tlapu vytáhla, na kožichu mi ulpívala červená řasa. "Nechutný," zašklebila jsem se spokojeně a otřela si ten borčus do sněhu. Tuhle vodu jsem ale ochutnávat nemínila. Ne, že bych se snad poučila ze svého zážitku s mořem, ale tohle jezero bylo nejspíš lepší k jiným účelům. Třeba kdybych si chtěla přebarvit kožich na rudo, jako Makadi. To bych měla udělat, než ho půjdu otravovat kvůli tomu lítání, zasmála jsem se a vyrazila dál.

//Kopretinka

//Mahtaë

Nechala jsem za zády řeku, stejně jako les, do kterého se uchýlil Makadi. Pro sebe jsem se sem tam uchechtla při vzpomínce na sprostou jeskyni, ve které jsme se div že nerozervali smíchem a doufala jsem, že vlk bude v pohodě. Byl docela fajn a užili jsme si kdejakou švandu, co bych asi ani sama nevymyslela - i když si celou tu dobu půjčoval jméno a identitu někoho jiného... Bylo pěkně smutný, že vůbec měl pocit, že něco takovýho musí dělat. Znovu jsem se zamračila při vzpomínce na jizvičku, co si nesl pod okem. Někteří vlci by fakt zasloužili nakopat pr- Nestačila jsem ani dokončit myšlenku. Z rozměklého sněhu se s večerním oteplením stala místy pěkná klouzačka a jak jsem si to šinula vpřed a kloudně nekoukala, kam vlastně šlapu, fíí, už jsem se vezla přesně po té části těla, kterou jsem předtím toužila někomu nakopávat. Chvíli jsem si myslela, že spadnu na čumák, ale ne, ustála jsem to. "Hahá!" poskočila jsem si radostně a uvědomila si, že tohle je vlastně zcela ideální. Mohla bych si někde udělat slušnou klouzačku! Ale tahle planina byla rovná a nudná a na nic. Potřebovala jsem něco mnohem lepšího. A tak jsem se nechala táhnout tlapami dál a někde v pozadí mysli jsem stále udržovala myšlenku, že bych se měla dívat po Jiskře.

//Ohnivé jezero přes Středozemku

Makadi se nedomníval, že by všechno, co ho na světě žere, mohl naházet do sopky. Ušklíbla jsem se. "Všechny asi ne, ale spoustu z nich jo. V sopce je spousta místa a Satan bude mít radost." Jasně, nešlo to. Byla to jen další v řadě kravin, které se vynořovaly v mojí hlavě. Těžko jsem si mohla vůbec začít představovat, jakým problémům vlastně Makadi může čelit a asi jsem to nikdy nemohla plně pochopit. Aspoň jsem se ale nemusela chovat jako někdo z těch, co by si zasloužili hodit do ohnivé hory - to bylo asi tak jediný, co jsem mohla.
Opět, už poněkolikáté, padlo rozhodnutí, že se Makadi musí vrátit. Nyní to ale vážně už znělo rozhodnutě a jako by za tím měla následovat skutečná akce. "Jasný," přikývla jsem a spokojeně zamávala ocasem. "Jo, byla prča. Někdy si to zopáknem! A na to lítání určitě nezapomenu, v to ani nedoufej, vim, kde bydlíš," střihla jsem ušima s lišáckým úsměvem. To už ale vlka, co chtěl být vlčicí, tlapy nesly ke stromům lesa. "Ty taky," houkla jsem za ním, když se loučil, tentokrát už vážně. Ještě chvíli jsem sledovala, jak se rudý kožich blíží vysokým stromům, ale když mi v porostu zmizela z dohledu i špička jeho ocasu, musela jsem si jen povzdechnout. Jaké to zvláštní setkání. Jeden by z toho měl spoustu podkladů k přemýšlení - kdyby něco takového chtěl dělat. Ale já na nějaké hluboké úvahy moc nebyla. A teď jsem byla zase sama. Takže co teď? rozhlédla jsem se kolem. Slunce se chýlilo k západu, ochlazovalo se, ale mně se nechtělo zalízt někam do díry. Měla bych asi najít Jiskru. Kam se k sakru ta vlčice poděla? Přece se nemohla ztratit po cestě od nor k řece, nebyla snad blbá... V tuhle chvíli ale mohla být už úplně kdekoliv. Nuže dobrá. Takže to znamenalo, že já se taky mohla vypravit kamkoliv. Vyrazila jsem tedy podél řeky zpět k jihu, než jsem se od ní odpojila kdoví kam. Třeba budu mít štěstí.

//Náhorní plošina přes Mahtaë jih

Jak jsem tam tak seděla naproti narudlému vlkovi, cítila jsem podivnou směsici emocí. Pro jednou jsem aspoň na pět minut dokázala brát něco vážně. Tušila jsem, že kdybych vlkovi uštědřila byť i jen malý slovní štulec, nejspíš by se rozpadl v prach... krom toho jsem na to jaksi neměla chuť. Kopat do těch, co už jdou dole, bylo hnusný. Byla pro mě jeho situace naprosto nepochopitelná? Možná. Teda... spíš určitě. Ale bylo fér, že si kvůli tomu od ostatních vysloužil nadávky a dokonce šrámy? Ani náhodou. Svět byl přece hrozně veliký místo, asi by byl příšerně trapně nudnej, kdyby na něm všichni byli stejní - tak jsem to teda aspoň vždycky viděla já. Nebylo to snad na světě to nejhezčí? Ta rozmanitost? Vlci byli malí, velci, tlustí, tencí, hnědí, šedí, bílí... a někteří z nich podle všeho chtěli být vlčicemi. Minimálně jeden z nich. Bohužel ta krásná rozmanitost zahrnovala i různá hrubiánská individua a tohle zjištění mě nutilo skřípat zuby.
Makadi mi skočil(a?) do řeči v půlce mojí věty, ale na jejím konci přišla pauza od nás obou. A pak díky, které způsobily, že jsem se z toho celého cítila jaksi divně a rozpačitě. Lehce jsem se ošila. "Jo, ehm... není zač?" plácla jsem, ačkoliv to v téhle situaci znělo dost stupidně - ale já fakt vařila z vody, vážení, neměla jsem potuchy, co jiného říct. Pohledem jsem utekla k nedalekému lesu, kam Makadi nejspíš brzo zmizí. "Podle mě," pohodila jsem v zamyšlení ocasem, "můžeš bejt, kdo chceš, a kdo se kvůli tomu bude chovat jako blbeček, toho můžeš s klidným svědomím odfouknout přes sopku," zašklebila jsem se široce a stočila pohled zpátky ke tváři vlka před sebou.

Nemohla jsem tvrdit, že bych to úplně chápala. Ovšem nepovažovala jsem Makadiho přání za nic... zvrhlého, kvůli čemu by se musel plížit ve stínech a každých pět minut se měnit v nešťastnou hroudu. Jenže jsem ani netušila, co všechno se za tím skrývá. Neuvědomovala jsem si krutost světa a druhých vlků, protože jsem se s ní dosud nikdy nesetkala. Vyrostla jsem mezi rodinou a přáteli, spokojená ve své vlastní kůži a často jsem zapomínala na to, že to pro každého není stejné.
Makadi mi to ale připomněl. Nakrčila jsem čelo v zamračení, když pronesl, že to jiným vadí. Že na něj pohlížejí jako na... monstrum? "No tak jsou to pitomci," prohlásila jsem rozhodně. Jako obvykle jsem s tím byla hned hotová, jako by to celé bylo velmi prosté. "A na názoru pitomců nezáleží." Teda, tím "divným pohledem" jsem se asi taky provinila. Tušila jsem, že to asi každého překvapí. Zarazí. Leckdo se nad tím pozastaví. Ale aby to někomu vadilo? Notak. Copak to nějak překáželo? Jenže nejspíš ano. A celé to asi bylo mnohem méně prosté, než jak jsem to já nejdřív viděla. Zůstala jsem poněkud zaraženě koukat na jizvičku pod Makadiho okem a v duchu jsem pocítila... cosi. Podivnou směsici lítosti a vzteku. Měla jsem ve zvyku mít srandu ze všeho a ze všech, ale existovaly jisté hranice, které překračovaly akorát tak prasata. Momentálně mi úsměv zmizel z tváře. "Odporný je možná tak ubližovat druhejm za to, že jsou jiný," odfrkla jsem si a samotnou mě překvapilo, že ve mně pulsuje zlost na nějakého pro mě imaginárního vlka, kterého jsem ani neznala. Jenže Makadiho - nebo Makadi? - jsem si za tu dobu, co jsme se spolu prošli od sopky k moři, celkem oblíbila a představa toho, že by mu někdo měl ubližovat kvůli něčemu takovému, mě vytáčela. "Asi ti neporadím," potřásla jsem nakonec hlavou. "Protože takovejm věcem moc nerozumím. Ale, jestli teda můj názor za něco stojí, já si nemyslím, že jsi..." Na chvíli jsem se zarazila nad dalším slovem - byla, nebo byl? Sám nevím, co je správně, zopakovala jsem si v hlavě předchozí vlkova slova, "odporná."

Spokojeně jsem odkývala ujištění o tom, že načervenalý kožich jistě najdu zrovna tady v tomhle lese. "Bezva!" V tom případě jsem měla najednou už spoustu plánů do budoucna, které jsem musela provést. Prozkoumat moře v létě, okusit lítání, najít Jiskru a bohy a Sarumenskou smečku... no, to abych si mákla! Ovšem času bylo na všechno dost a dost.
Chtěla jsem vědět, co je ta věc, která Makadiho tak žere. Proč už je zase celý napjatý a zkroušený, když já okolo nás neviděla nic, co by to mělo vyvolat. Nic se nezměnilo, nic se nestalo... aspoň ne tady kolem. Uvnitř vlka se asi dělo leccos. Pochybovala jsem ale, že mi to řekne. Zdálo se, že se něčemu takovému brání. Jenže navzdory mému očekávání ze sebe vlk nakonec přece jen začal cosi soukat. Když pronesl, že by radši byl vrahem, nastražila jsem uši. Co teda, u všech bohů, vlastně provedl? Teď už jsem teda fakt byla zvědavá a s napětím jsem čekala, až se Rollo, tedy vlastně Makadi, propracuje na konec věty. A upřímně, jak ta věta bude končit, by mě v životě nenapadlo. Překvapeně jsem zamrkala. "Aaaha?" bylo první, co jsem ze sebe dostala, protože mě to celé dost zaskočilo. Hlavně kvůli tomu, že jsem čekala nějaké hrozné krvavé rituály, ale ono to bylo... no přišlo mi to divný, ale určitě to nebyla žádná taková hrůza, jakou jsem si představovala. "To je celý to tajemství?" ujistila jsem se, že Makadi nebude ještě pokračovat. "A kvůli tomu se tak klepeš? Jako, je to teda dost neobvyklý přání, co si budem, ale nevidim na něm nic špatnýho?" O ničem takovém jsem, pravda, v životě neslyšela. Neznala jsem vlčici, co by se chtěla stát samcem nebo naopak, ale... když jsem se nad tím zamyslela déle než pět vteřin, proč by to někomu mělo vadit? "Však si můžeš dělat, co chceš. A hele, vsadim kožich na to, že v tomhle fascinujcím světě určitě existuje i nějaká magie, která by ti pomohla!"

Rozhodně jsem přikývla a zapsala si za uši polohu lesa, kde sídlila Rollova smečka. "Rozkaz," postavila jsem se na pár vteřin do pozoru a důstojně - nebo aspoň ve své verzi důstojnosti - pozvedla bradu, než se mi zase ocas a vlastně i zbytek těla jaksi rozvlnil, jak už měl ve zvyku. "Budu na to myslet - a běda ti, jak se přestěhuješ, rozumíš? Já si tě najdu, i kdyby ses schoval na měsíci," zasmála jsem se a už předem jsem se na to těšila.
Jenže abych ho tam mohla najít, musel by nejdřív vlk jít dovnitř. Což neudělal. Teď už navíc ani nic neříkal, mlčení se protahovalo a já z něj byla čím dál víc nesvá. Co s tím vlkem bylo? Co skrýval? Bylo to nějaký hrozný tajemství, nebo jen... já nevím, styděl se za něco? Nakonec přece jen promluvil, ale jeho slova nebyla vysvětlením. Jen jakousi omluvou (nebo výmluvou?) proč vysvětlení nepřichází. "Jak řikám, jestli to nechceš vysvětlovat, tak kvůli mě se přetrhnout nemusíš," potřásla jsem hlavou ze strany na stranu. "Ale přijde mi, že seš z toho sám nějakej zblblej, tak by ti třeba pomohlo to říct nahlas?" navrhla jsem. "Já budu mlčet jako hrob!" To ti tak někdo bude věřit. "A hele, na masovýho vraha mi nepřipadáš, tak to tvý tajemství - je vůbec nějaký tajemství? Furt to nechápu... ale nemůže to být tak zlý!"

Lehce jsem nakrčila čumák, když se ukázalo, že lítání se konat nebude. Proč teda něco takovýho vůbec nabízí, jen aby mi to pak nedopřál? To bylo vyloženě krutý. "Hmpfh," zamručela jsem zklamaně. "Dobře no. Ale nemysli si, že si tě nenajdu a vyvlíkneš se z toho! Tohle si budu zatraceně dobře pamatovat, jen se neboj." Teď už jsem přece věděla, kde bydlí.
Ale Rollo do lesa před námi nemířil. Aspoň ne hned. Protože tu bylo... cosi. Cosi, co jsem nevěděla, jak si mám přebrat nebo jak na to reagovat. Nebyla jsem naštvaná, i když bych asi mohla být. Vodil mě přece za nos - jenže k tomu měl nejspíš nějaký důvod, který mi unikal. Vypadal už zase jako ztrápená hromádka neštěstí a já nervózně poposedávala, jak jsem se snažila přijít s těmi správnými slovy. Vskutku jsem příliš nechápala, o co tu vlastně jde a měla jsem pocit, že mi něco zásadního uniká, ale aspoň základ jsem pobrala. Rollo je ve skutečnosti někdo jiný a ten přede mnou je Makadi... a Makadi se nedomnívá, že je schopen toho, čeho je schopen Rollo, i když to je pitomost, protože to celou dobu dělal. Zamyšlená vráska mi vyvstala na čele. Ale předtím asi ne. Když by mi to nikdo neměl věřit. "Když to říkáš, tak asi ne - to já nevim," promluvila jsem konečně po další odmlce. "Ale na změnu není nikdy pozdě. A podle mě si kvůli ní jeden ani nemusí měnit jméno." Nad dalšími Rollovými lomeno Makadiho slovy jsem pokrčila rameny. "Když ne, tak ne. Já se nezlobim. I když bych teda lhala, kdybych tvrdila, že by mě to nezajímalo..."