Příspěvky uživatele

< návrat zpět

loterie 32

Asi byl fakt, že někdo, kdo se rozhodne si říkat zrovna Smrt, nebude zrovna duše prozářená sluncem. "To musí být strašně bezvadná existence," zavrtěla jsem hlavou. "Ale kdybych žila celý roky sama v nějaký... no, tam, kde žije Smrt, jen se svým nesmírným bohatstvím, asi by mi z toho taky šíblo. Není divu, že je na všechny jak harpyje, když se rozhodne zrovna pro takovej život." Třeba ta vlčice byla jen šíleně osamělá. Ale asi byl blbej nápad jí zkoušet pomoct, když mě před ní varoval už třetí vlk. "Můžu se pokusit si nevyskakovat," připustila jsem. "A chovat se... uctivě nebo co. Ale jak to doopravdy dopadne, těžko říct," pokrčila jsem rameny. Velice dobře jsem věděla, že tak trochu postrádám schopnost chovat se slušně, a to ani k vysokým autoritám. Možná zejména k nim.
To už tu ale bylo moře, nedozírné, fascinující a ledové. Když jsem se s ním takhle důvěrně seznámila, čichla jsem si k vodě. Byla cítit jinak, než ta obyčejná z jezer a řek. Rolla ovšem už nebavilo sledovat mě, jak se tam cachtám - nejspíš se nemohl dočkat, až ochutnám. "Však jó," houkla jsem zpátky a naklonila se nad vodu. "Tak zlý to snad bejt nemůže." Nebyla jsem žádný troškař a když už jsem se do něčeho pustila, chtěla jsem, ať to stojí za to, takže jsem si nabrala pořádný hlt. "Ugggh," zkřivila se mi okamžitě tlama a začala jsem prskat všude kolem. Jenže ta chuť jako by se mi nalepila na patro, nedalo se jí zbavit. "Eagh, fuj! Fujtajxl!" Otírala jsem si tlapou čenich, jako by to snad mohlo pomoct, ale bylo to úplně k ničemu - pochopitelně. Sníh! rozsvítilo se mi a rozběhla jsem se od moře zase ke sněhu, který jsem začala okamžitě hltat plnou tlamou.

loterie 31
//Mahtaë jih

Brzy už vážně nebylo pochyb o tom, že se blížíme. Řeka nás vedla správným směrem a nebylo nic jednoduššího, než ji následovat. Možná, kdyby všude nebylo tolik sněhu, bylo by to snazší, ale zas tak zlé to nebylo. Rozhodně ne natolik, aby mě to připravilo o touhu spatřit moře a taky ho ochutnat, abych se přesvědčila, že mě všichni jen netahají za čumák. Po cestě jsme se bavili o bozích a Rollo mi víceméně jenom potvrdil to, co už jsem slyšela. "Hm, takže Smrt si tu svou nemilou reputaci asi celkem zaslouží," zabručela jsem zamyšleně. "Na druhou stranu, jestli dokáže pomoct s magií, pak se asi vyplatí tu návštěvu přetrpět, ne?" Celkem bych si přála dokázat svou magii zkrotit - a když už tam budu, proč ne i nějaké další? Jenže na to bych asi potřebovala větší poklad, než ten, co jsme našly s Jiskrou v jeskyni.
Byla bych se vyptávala dál, třeba kde sehnat víc těch blýskavých kamínků, ale před námi se už otvírala širá nekonečná vodní hladina. Na chvíli se stalo něco vskutku magického - došla mi slova. Zastavila jsem se Rollovi po boku a hleděla na tu nedozírnou modř, která se táhla, kam až oko dohlédlo. Sluneční paprsky se pohupovaly na vlnách. Vzduch tu zvláštně voněl a voda šuměla, jak ve vlnách narážela na pláž. Chvíli jsem mlčela, jen se dívala a poslouchala, ale zas tak dlouho mi to nevydrželo. "To je krásný!" vyhrkla jsem nakonec a poklusem s pohupující se oháňkou jsem doběhla až úplně ke kraji. Tam už nebyl sníh, pod tlapami studil mokrý písek. Jak jsem na něj hleděla, dojela jedna vlna až ke mně a omyla mi nohy. Odskočila jsem, jako kdyby mě moře snad kouslo. "A taky ledovýýý," vypískla jsem, ale nedalo mi to, jen co se voda stáhla, hupsla jsem zase zpátky na své původní stanoviště. "Takže zbejvá už jen zjistit, jestli je to i slaný!" Otočila jsem se na Rolla, zdali snad touží mě od toho ještě zkusit odradit, a sklonila jsem hlavu, abych mořskou vodu očichala.

loterie 30
//Mahtaë sever

Rollo se už zase zakabonil jako nebe před... no, ne před bouří, spíš před pošmourným mrholením. Možná to byla prostě jeho výchozí nálada. Pravděpodobně nebylo třeba se tím příliš zatěžovat. "No jó, on někdo bude rejpat pořád, i kdyby ses třeba stavěl na hlavu," pokrčila jsem rameny a opomenula přitom skutečnost, že i já si moc ráda rýpnu, když se naskytne vhodná příležitost. Já za to nemohla, že to někdy bylo tak strašlivě snadný!
Směřovali jsme podél řeky dál a dál. Byla to ta, ve které se Kessel snažil utopit, nebo co to vlastně dělal. Potřásla jsem při té vzpomínce hlavou, nojo, můj první hrdinský počin, jen co jsem sem dorazila - tahání starouše z ledové koupele. Jeden by čekal, že z nás dvou bude ten rozumnější on, a asi i byl, ve všech ohledech kromě tohohle jednoho. Kde mu asi byl konec? Doufala jsem, že se do něčeho podobného znovu nepustil ve chvíli, kdy jsem ho pustila z očí. Mé zamyšlení nad osudem postaršího vlka bylo ale jen krátké, protože Rollo mi sdělil, že se s bohy opravdu potkal a že jeho kožich je dílem Života. "Ach, já si říkala, že ses takhle asi úplně nenarodil," zastřihala jsem ušima. "Ale je to hezký. Neobvyklý. Netušila jsem ale, že Život zvládne i tohle." To mi byly novinky. Za chůze jsem se zahleděla na svoje tlapy - třeba by dokázal zmalovat i mě. "Jaký to je, potkat bohy? Je Smrt fakt taková hrozná fúrie, jak se o ní traduje?" Zahleděla jsem se dopředu a přimhouřila oči do dálky. Že bychom se začínali blížit?

//Mušličková pláž

loterie 29
//Neprobádaný les přes VVJ

Zasmála jsem se, když Rollo prohodil, že ho moje paličatost těší. "Ha! To mi ještě nikdo neřekl," zamávala jsem ocasem. "Většinou to jsou samý stížnosti a stížnosti, 'ty vždycky děláš pravej opak toho, co se ti říká', bla, bla, bla," protočila jsem oči a zavrtěla hlavou. Doma jsem to poslouchala furt dokola. Ne, že bych svou rodinu nemilovala, ale páni, že mi dokázali jít občas taky pěkně na nervy. Jenže teď tady nebyli. Vlastně se mi po nich celkem stýskalo. Na druhou stranu... znamenalo to, že tu není nikdo, vůbec nikdo, kdo by mě mohl zastavit v konání jakékoliv hlouposti, která mi zrovna střelí přes čumák. Ba naopak, Rollo mě v tom ještě podporoval! Jestli tohle nebyl důvod k radosti, pak už nevím co.
"To je fakt. Ostatně spousta věcí zní jako naprostý kraviny, když se nad tím jeden moc zamyslí." Potřásla jsem hlavou. "A obzvlášť v těchhle krajích se jeden asi nemůže divit vůbec ničemu, když tady máte bohy a různý jiný čárymáry." Očima jsem přejela Rollův nevšední kožich - však i ten byl dost neobvyklým jevem, alespoň pro mě. "Ty už ses s nima potkal? S těma bohama?" chtěla jsem vědět. Rollo dle vlastních slov znal jenom blízké okolí, ale co já věděla, kde ty bohy vůbec hledat. Třeba byli blízko. Nebo třeba Rollo kecal a znal toho mnohem víc, než dával najevo. Vyptávala jsem se na bohy už Iskierky, něco mi o nich povídal Kessel, ale moje zvědavost pořád nebyla ukojena. Nejspíš ani nebude, dokud je nespatřím na vlastní oči. Do té doby jsem ale mohla všechny kolem otravovat otázkami a žádostmi o převyprávění osobních zážitků.

//Mahtaë jih

loterie 28

Rollo mi potvrdil, že moře vážně slané je. "No, je dobře, že mi to neříkáš," zasmála jsem se, "protože bych stejně neposlouchala." Moje tendence strkat čenich absolutně do všeho by mi nikdy nedovolila jen tak dojít k moři a neochutnat ho. Ani jsem si nedokázala pořádně představit něco slaného - co já vim, třeba to mohlo být dobrý. Brzy jsem si ale uvědomila, že já bych ve vedení neměla být, když ani nevím, kam jdeme, takže jsem přenechala místo v čele výpravy Rollovi a zařadila se po jeho boku.
"Skoro bych si i myslela, že nějaký 'moře' je hotová blbost," mlela jsem tlamou, aby řeč nestála, zatímco jsme kráčeli lesem. "Obří slaný jezero, tak obří, že se nedá ani dohlídnout na druhej břeh? To nezní skutečně - ale teď už jsem o něm slyšela až od příliš mnoha vlků, aby to byl jen tak nějakej výmysl." Zajímalo mě, jestli ho už objevila i Selkie. Snažila se přece taky jít po proudu řeky... akorát že místo toho skončila v ďouře pod zemí se mnou, Jiskrou a Leopardem. Mizerný orientační smysl, nejspíš. Vyšlapovala jsem si vedle Rolla zvesela a příliš se neohlížela na kupy sněhu, které ležely všude kolem. Prozatím mi nesahaly až po čumák, takže to bylo vlastně pořád ještě v pohodě. "Neříkal jsi náhodou, že zrovna moc necestuješ? Mně přijde, že se tady celkem vyznáš," zastřihala jsem ušima směrem k narudlému, který chvílemi vypadal stále poněkud zadumaně, ale povětšinou mi přišlo, že se už tváří celkem normálně. Aspoň, že tak. Takhle se mi zamlouval rozhodně víc, než v podobě hromádky neštěstí.

//Mahtaë kolem VVJ

loterie 27
//Východní úkryt

Jeskyně byla sice nepopiratelně velice zábavná - možná až příliš, měla jsem pocit, že jsem si samým smíchem namohla žebra - ale byla to pořád jen jeskyně, ve které se toho kromě posedávání a poslouchání jejích sprosťáren nedalo zrovna moc dělat. A tak, jakmile jsem spatřila, že bouře venku se uklidnila, došla jsem k závěru, že je na čase vydat se zase někam dál. Stejně na tom byl i Rollo, což bylo rozhodně příjemné plus. Nechtělo se mi cestovat samotné a tenhle vlk byl sice kapánek zvláštní společník, ale vlastně byl celkem v pohodě.
Vyrazila jsem ven z jeskyně. I tady v lese bylo celkem dost sněhu, takže se dalo počítat s tím, že na pláních a loukách budou asi pěkné závěje. To mě ale netrápilo. Radši jsem poslouchala Rollův výčet zajímavých míst v okolí. Jeskyně, vodopády, to všechno znělo moc hezky, ale když vyslovil tu poslední věc, našpicovala jsem uši k ještě větší pozornosti. "Jó, podíváme se k moři!" nadchla jsem se okamžitě a vzpomněla si na Selkii, která moře hledala. Jenže kdoví, kde té teď byl konec. "Nikdy jsem ho neviděla. A nechutnala. Prej je slaný?" protáhla jsem do otázky pro případ, že by mi to Rollo chtěl potvrdit nebo vyvrátit.
Narudlý přiznal, že domů ještě nemá v plánu mířit. "Jasný, chápu," přikývla jsem, ačkoliv jsem jeho situaci ve skutečnosti příliš nechápala. Hlavní ale bylo, že se mě ještě nechtěl zbavit. Hned jsem tedy sebevědomě vykročila přes les k moři, ale brzy mi došlo, že nevím kudy. "Převezmeš roli hlavního průvodce?" obrátila jsem se na narudlého a zvesela mávala ocasem, nadšená z toho, že nás čeká další dobrodružství.

loterie 26

Bylo těžké dostat smích zase pod pokličku, když už se jednou vyvalil na povrch. Obzvlášť když vzduchem kolem nás vířil celý zástup sprosťáren a Rollovi se pobavený výraz na tváři střídal se zahanbeným, což mi z nějakého důvodu připadalo obzvláště komické. I když je pravda, že jakmile jeden překročí určitou hranici, najednou je hrozně komické úplně všechno. A přesně tohle se nejspíš stalo nám.
Kdoví, jak dlouho jsme se tam chechtali jak dva šílenci, ale na konci mě už bolelo břicho, žebra, tlama a vlastně skoro úplně všechno. "Uf," vydechla jsem a otřela si slzy smíchu z očí - dala jsem si přitom sakra pozor, abych k tomu nepoužila stejnou tlapu, kterou jsem si předtím otírala čenich. Myšlenka toho, že bych si rozmázla nudli po celým xichtu, mě málem donutila zase vyprsknout, ale naštěstí mě rozptýlil pohled na počasí venku, které vypadalo, že se konečně do sytosti vyřádilo. "Že váháš," přikývla jsem Rollovi a stanula vedle něj ve východu z úkrytu. Rychle jsem přejela pohledem závěje sněhu, které teď ležely úplně všude. "Ale kam? Znáš ještě nějaký takový bezva místa? Nebo... nebo! Prostě půjdem a uvidíme, na co narazíme!" vyběhla jsem na studený sníh, ale po pár krocích jsem se zarazila a hodila po narudlém přes rameno pohledem: "Teda jestli tě nečekaj doma, samozřejmě." Ať tak či tak, trčet v jeskyni mě už nebavilo, jakkoliv byla zábavná. Vyrazila jsem do lesa, který ji obklopoval - ať už jsme mířili kamkoliv, stejně jsme ho museli projít.

//Neprobádaný les

loterie 25

Sice jsem se málem přiškrtila snahou se nesmát, ale Rollův hluboce zamyšlený výraz, zatímco kolem nás lítal jeden 'zadek' za druhým, mě přiměl znovu vyprsknout smíchy, až mi vylítla nudle z nosu. Byla to prostě příliš komická situace. "Haháá," hýkala jsem jako mula a snažila se si pokud možno nenápadně otřít tlapou sopel z čenichu. "To jsi mi... měl říct zrovna... že je to tady takhle zakouzlený," vyrážela jsem ze sebe mezi jednotlivými uchechtnutími, zatímco ozvěna trvala na tom, že je to tady "zasoplený, zasoplený, zasoplený." To asi ode mně, pomyslela jsem si a musela se opřít o stěnu, abych trochu popadla dech.
Konečně i Rollo pochopil podstatu toho, co se nám to tady děje a že ho jen tak na férovku neurážím já, nýbrž ozvěna. A světe div se, na jeho tváři se objevil úsměv, který se vzápětí změnil ve smích. "Já věděla, že se umíš smát!" zvolala jsem nadšeně, načež jsem se znova rozesmála, když ozvěna zaměnila v posledním slově m za r. Už jsem chytala křeče do žeber a z očí mi vytryskly slzy. "Ah, au, dost už, dost, nebo se počůrám," opírala jsem se o zeď jeskyně a sotva popadala dech. Postupně se mi povedlo ten záchvat zkrotit do něčeho snesitelnějšího. "Uh, proboha," špitla jsem nakonec tiše, aby se toho ozvěna nemohla zmocnit a zadýchaně jsem si kecla na zadek. Na tváři mi pořád zářil úsměv, ale smích se ztlumil do občasného tichého škytnutí. Oči mi zajely k východu z jeskyně a já shledala, že počasí se celkem uklidnilo. "Hele," napřáhla jsem tlapu tím směrem a zahleděla se na Rolla.

loterie 24

Zatímco já se lámala smíchy, všimla jsem si, že Rollo moje nadšení nesdílí. Zdálo se, jako by se po zážitku se sopkou rozhodl, že se srandou je nadobro konec. Ba naopak, vypadalo to, že se modlí, aby se země pod ním rozestoupila a celého ho spolkla. Snažila jsem se svůj záchvat smíchu trochu zkrotit, ale nic naplat, vůbec se mi to nedařilo. Obzvlášť ne potom, co jsem narudlého nepřímo obvinila z toho, že smrdí a on se zatvářil nadmíru ublíženě... a pak se obhájil tím, že o svou srst... No to ne. Zhluboka jsem se nadechla a zadržela dech. Nechtěla jsem se smát, Rollo vypadal naprosto žalostně, jako zmoklé kuře, které vůbec nechápe, co se tady děje. Se zadrženým dechem jsem nafukovala tváře, lezly mi pomalu oči z důlků a čekala jsem, kdy mi praskne nějaká žilka, ale bylo to úplně marné. Celé tělo se mi otřásalo záškuby zadržovaného smíchu a když už mi docházel kyslík, vydralo se ze mně další zahýkání. "Co že to... háá... co že to s tou srstí..." Nedokázala jsem ze sebe chvíli vyloudit rozumnou větu. Přestaň se tlemit, on se z toho chudák dočista zvencne, varoval mně hlas rozumu, ale ten měl v mém mozku bohužel jen malou moc. "Za to může ta ozvěna, ta nám v tom dělá zmatek!" vypravila jsem ze sebe nakonec a ozvěna mi přitakala: "Zadek, zadek, zadek." "Zmatek!" houkla jsem rozjařeně do hlubin jeskyně. "Zadek! Zadek! Zadek!" odpověděla ozvěna se stejným nadšením. Se zářícíma očima jsem se obrátila na Rolla. "Ale notáák, však je to sranda! Zázrak přírody! Sprostá jeskyně!" Ale možná se jeskyni nelíbilo být označována za sprostou, protože k našim uším místo zpět donesla: "Svině, svině, svině." To zapříčinilo, že se mi zase začaly nafukovat tváře v důsledku svádění vnitřního boje. Už dost, proboha, nebo si cvrknu.

loterie 23

Úplně jsem nevěděla, co si z toho mám vybrat. Na jednu stranu se zdálo, že Rollo fakt Lilith touží najít a dost ho trápí, že neví, kde je, ale když jsem se nabízela ku pomoci, zdálo se, jako by o to ani nestál. Proč? Nerozuměla jsem tomu. Pro mě to přece nebyla žádná námaha, říct pár slov, kdybych na tu vlčici náhodou někde narazila. "Já jen, že by tě tam třeba mohla najít," zamumlala jsem si víceméně spíš pro sebe. "Ale jak myslíš, no," pokrčila jsem nad tím rameny. Když nechtěl pomoct, tak nechtěl. Vnucovat jsem se nemínila. A navíc... nikdo mi nebránil té Lilith přece jen něco říct, kdybych ji potkala. Tak, to znělo jako plán. Dávala jsem si pozor, abych se netvářila příliš triumfálně a Rollovi nedocvaklo, že se jeho doporučeními nemíním řídit ani v nejmenším.
Hovor se stočil směrem k oné smečce, ale otázka, která mi vyšla z tlamy, ve výsledku zněla jaksi jinak, než jsem zamýšlela. Ozvěna mi k uším přinesla výsledek mého přeřeku, který byl popravdě dost komický. Páříš? Co to zas meleš, Žaneto? A na co myslíš? Cítila jsem, jak mi v hrudi bublá smích. Zdusila jsem ho v tiché uchechtnutí a chtěla se opravit, ale než jsem to stačila, Rollo už odpovídal. Jeskyní se opět rozlehla ozvěna. Ta smečka je spíš o souloži? Nejdřív jsem se zarazila stejně jako Rollo - asi tak na vteřinu. "Hahaháá," hýkla jsem smíchy hned v té příští. Jestli to byla odpověď na ten můj žblecht o páření, přeřek nebo dílo ozvěny, to mi bylo úplně fuk. "Co mi... co mi to tu tvrdíš?" vypravila jsem ze sebe mezi smíchem a ozvěna roznesla jeskyní otázku: "Smrdíš? Smrdíš? Smrdíš?" Otáčela jsem po ní ušima a začalo mi docházet, co se tady děje, ale nepřestávala jsem kuckat smíchy. Bylo vidno, že můj smysl pro humor nebyl dvakrát vyspělý.

loterie 22

Vlk neodpověděl, ale nakonec zavrtěl hlavou, což jsem si přebrala, jako že nebyl žádným nedobrovolným vězněm. Takže revoluce se konat nebude, pomyslela jsem si. Svou hrdinskou fantazii si tedy budu muset asi naplnit někde jinde, ačkoliv bylo samozřejmě dobře, že se Rollo a jeho spolusmečkovníci nestali oběťmi pošahaného superpadoucha, kterému se nějakým způsobem podařilo nabýt postu Alfy. To by asi tak bylo to poslední, co by vlk potřeboval, protože i když tedy nejspíš pocházel z normální smečky, měnil se zase před očima z někoho, kdo dokázal donutit šutry, aby naskákaly do sopky, v hromádku neštěstí. Byla bych mu ráda nějak pomohla... jenže jsem v těhle věcech byla celkem marná. Možná kdyby tu byla sestra, ta by věděla, co dělat. Nebo táta. Ale já jen seděla jako trouba a stěží jsem skládala dohromady věty.
Dobrý? To asi těžko. Nevypadalo to, jako že je to dobrý. I když Rollo na tváři vykouzlil úsměv, nebyla jsem si jistá, jestli mu to žeru. "No," posunovala jsem tlapou nejistě oblázek po zemi jeskyně, "jestli na ni narazím, tak jí řeknu, že ji hledáš." To bylo stejně asi tak jediný, co jsem mohla udělat. "Kdybych ji potkala, mám ji poslat za tvou smečkou? Vlastně - do jaké smečky vůbec patříš?" zajímala jsem se. Jednak by se to hodilo vědět v případě, že bych narazila na tu Lilith a taky mě to zajímalo tak nějak... všeobecně. Prozatím jsem totiž měla větší povědomí jen o Asgaaru, ze kterého pocházela Jiskra.

loterie 22

Rollo poněkud nejistě odvětil, že v té smečce takhle strávil poslední rok a půl. Boha jeho, z toho bych se zcvokla, napadlo mě jako první věc. Doma jsem taky kolikrát trávila spoustu času, ale kdybych aspoň jednou za čas nevypadla, nejspíš bych ze samé nudy hodně brzo skákala ze stromu na strom jako veverka. Někomu to vyhovovalo, to jsem věděla, ale nemohla jsem tvrdit, že bych to chápala. "Jasný, však já neřikám, že musíš trajdat po světě, i když jseš ve smečce. Jen říkám, že tam nemusíš být pořád, když nechceš. Nikdo tě tam násilím nedrží... teda aspoň doufám?" protáhla jsem do otázky. "Protože jestli tě na území někdo drží silou, pak by bylo asi nejlepší tam odtamtud zdrhnout, páč to není normální." No, věřila jsem, že tohle Rollo ví a že fakt nebyl rok a půl vězněn proti vlastní vůli, ale víte jak. Radši jsem na to poukázala. Kdyby náhodou. Takový tyranský Alfy tady snad nemaj... ale jestli jo, třeba by z toho mohla být revoluce! Věnovala jsem asi tak deset vteřin představě sebe samé, jak svrhávám krutého věznitele z jeho vůdcovské pozice s pomocí Rolla a Jiskry, ale rychle jsem se vytrhla z říše fantazie a zaměřila se zpět na narudlého vlka.
Ten mi zrovna říkal o té tmavé modrooké vlčici, jenže já ji nikde neviděla. Dokonce jsem ani neslyšela její jméno. Lilith. "To mi taky nic neříká," zavrtěla jsem hlavou. "Promiň," doplnila jsem ještě, když jsem si všimla, že vlk vypadá ještě zkroušeněji než předtím. Dle vlastních slov hledal Lilith už vážně dlouho a zdálo se, že ho to fakt trápí. "No, no," broukla jsem a neklidně si poposedla. Bylo to tu zas, nevěděla jsem, jak se chovat nebo co říkat, i když bych Rollovi ráda nějak pomohla. "Tohle je přece velkej kraj, ne? Můžete se míjet, ani o tom nevíte."

loterie 21

"To se přece nevylučuje," podotkla jsem. "Každej dobrodruh nemusí být věčnej tulák, co lítá od jednoho k druhýmu bez pevného cíle. Ve smečce přece nejseš uvázanej ke stromu, že bys nemohl ani vystrčit čumák, ne?" To znělo spíš jako já - od té doby, co jsem si doma sbalila svých pět švestek a vydala se do světa, jsem se většinou jen tak potloukala, až jsem se nakonec dotřepala sem. Prozatím se mi tuláctví neomrzelo, ale kdoví, co bude dál. Třeba se mi zase zasteskne po životu ve smečce. Však jsem tak prožila většinu svého dosavadního života - ale určitě to ze mě nečinilo nějakého smečkového povaleče, co trčí pořád jen v lese.
Konec světa venku kolem nás nepřestával zuřit a tak měl Rollo asi pravdu, že se teď všichni nejspíš zabývali jinými starostmi. "Mm, to je dost možný," pokrčila jsem rameny - nebyla jsem si jistá, jestli to Rollo vnímá jako věc dobrou nebo špatnou. Pak od něj zazněla další otázka a odpověď na ni pro něj asi byla dost důležitá, soudě podle zoufalého podtónu, který mu zazněl v hlase. "Tmavá s modrýma očima?" zopakovala jsem a zamyšleně nakrčila čelo. Tmavá byla Iška, ale ta měla oči rudé, ne modré. Modré oči měla Selkie, jenže ta byla zase spíš bílá. "Na nikoho takovýho jsem asi nenarazila, bohužel," musela jsem vlka nakonec zklamat. "Jak se jmenuje? Třeba jsem alespoň něco zaslechla," zeptala jsem se ještě, ale příliš velkou naději jsem tomu nedávala. Nemohla jsem si vzpomenout vůbec na žádné vlčice, o kterých bych se s někým bavila, ale možná by mi to jméno osvěžilo paměť? Kdoví. "Až se to přežene, můžem ji jít hledat," nabídla jsem se ještě, když už jsem tedy svými vědomostmi byla momentálně k ničemu.

loterie 20

Rollo mi na to moje zamyšlení nad slůvkem "kdyby" nic neodpověděl. Jen tam nadále seděl a mlčel, až by si ho jeden mohl splést s nějakým podivně hmotným jeskynním stínem. Dosud jsem čučela ven na padající chuchvalce sněhu, které zřejmě nemínily ani s přicházejícím ránem přestat padat a tvořit větší a větší závěje, teď jsem se na něj ale přes rameno ohlédla. On se na mě ale nedíval. Lehce jsem si povzdechla. Možná bylo na čase si přiznat, že nemám nejmenší ponětí o tom, jak tomu vlkovi jakkoli pomoct. Ale ne. Takhle snadno se to přece vzdávat nemůže, napomenula jsem se, nicméně momentálně se mi držet aspoň na dvě minuty klapačku zdálo jako nejbezpečnější strategie.
Nakonec se Rollo otočil zpět ke mně a objasnil mi, proč by mu nikdo neměl věřit naše malé dobrodružství. "Fakt?" naklonila jsem hlavu na stranu, ačkoliv by to možná nemělo být zas takovým překvapením. "Inu, na tom taky není nic špatnýho, žejo? Ale žes na tu sopku lezl, to popřít nemůžeš," poukázala jsem na očividný fakt. "Třeba máš v sobě skrytou duši dobrodruha, ani o tom nevíš! Protože nějakej nudnej patron by tak geniální nápad nikdy nevymyslel, to ti můžu zaručit," zazubila jsem se ještě jednou při vzpomínce na prskající sopku, ačkoliv jsem už zjistila, že Rollo z toho celého zas tak nadšený není. "Myslím, že bys těm, co tě za něj považujou, mohl klidně pořádně vytřít zrak, kdybys chtěl."

loterie 19

Jo, Rollo byl najednou prostě zase mimo, o tom nebylo nejmenších pochyb. Povzdechla jsem si. Bylo to všechno kvůli rozbitému vztahu? Hm. Těžko říct. Třeba to je prostě ten... melancholik. Nakopla jsem jeden z oblázků na zemi jeskyně a sledovala, jak skáče ven a pak zmizí ve sněhu. Bylo to o dost méně vzrušující, než to, co jsme předvedli nahoře. Na druhou stranu ani tady v nižších polohách to nebylo špatné - nepálilo tady do tlap a byl tu čistý vzduch. A nefoukalo tu.
"Kdyby," zopakovala jsem a pokrčila rameny. Zírala jsem na tančící vločky venku, kde se nepřestávali honit všichni čerti. "To já nevim, co bylo 'kdyby'. Nad tím se přece nemůže takhle přemejšlet. To by pak jeden nemohl dělat nic a nikdy by nic nevyzkoušel - však to bys ani nemoh jít do lesa, protože co kdyby na mě spadl strom a rozmáznul mě?" Nikdy jsem nad následky moc nepřemýšlela. Vrhala jsem se do všeho po hlavě. Většina starších vlků doma tuhle mou vlastnost zrovna moc nemilovala a zdálo se, že ve světě to nebude o moc jinačí, ale z toho jsem si taky dvakrát hlavu nedělala. "Kdyby" mě netrápilo do té dobu, dokud skutečně nenastalo.
"Jakto?" zajímalo mě, proč by Rollovi nikdo neměl tenhle příběh věřit. "Teda, chápu že to není zrovna nejběžnější způsob, jak strávit odpoledne, ale není to zas tak neuvěřitelný, ne? Kdyžtak ti můžu všechno dosvědčit," zazubila jsem se na vlka a zastřihala ušima.