Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"No jasný," ušklíbla jsem se, protože jsem viděla, jak se Danie stůj co stůj snaží zachovat důstojnost a potlačit každé sebemenší fňuknutí. Možná už zažila i horší, ale tohle rozhodně nebyl příjemný zážitek. Dobře jsem to znala, padala jsem sama na hubu každou chvíli. Nijak jsem to ale nerozebírala a radši jsem jí přikopla blíž zajíce, do kterého se hned s chutí pustila. "Taky mi něco nech," připomněla jsem se, když jsem viděla, jak se cpe - ještě, abych tak byla o hladu! Ale i na mě se kousek zajíce dostal. Spokojeně jsem zastřihala ušima a taky se pustila do jídla. Za chvíli z ušáka zůstaly jen ohlodané zbytky. Byla to jen taková svačinka, ale lepší, než nic.
"Fakt? No vidíš, to je bezva," prohodila jsem zvesela, když mi Danie oznámila, že už se jí udělalo dobře. "Ha, že bych měla léčivou moc? To byla taky dobrá magie! Užitečná a všechno," přemítala jsem, "i když to není zas tak hustý jako vytvářet obří plameny nebo lítat po obloze." Pak už bylo na čase se vydat k lesu. Tušila jsem, že potok, který tudy protékal, by nás tím směrem mohl zavést. Pomalu jsem vykročila a Danie vznesla přání, že bych v Sarumenu mohla bydlet taky. "Hmm... ještě jsem se nerozmyslela, v jaké smečce se usadím," přiznala jsem. "Nejdřív ještě taky musím navštívit jinou smečku, vlastně totiž hledám jednu kamarádku, která mi zmizela... ale hele, i kdybych se nakonec připojila k jiné smečce, vašim Alfám určitě nebude vadit, když se občas stavím, ne? Jsou určitě normální, ne?" Předpokládala jsem, že Sarumen pořád vedou Morfeus a Neyteri, o kterých mi táta povídal, a ti z jeho vyprávění vždycky vycházeli jako milí vlci. Určitě by jim to nevadilo! "Tak jdem," pobídla jsem zrzku a přidala do kroku. Už se snášel večer.

//Sarumen přes Ronherský potok

O divočákovi jsem se s Danie dohadovat nechtěla, ještě by vyšlo najevo, že se jich snad bojím, takže jsem v duchu vysílala signály ke všem prasečím rodinám v okolí, ať se seberou a odprasí si někam jinam. "Nojo, je pravda, že já jsem rozlítanější, než tenhle vítr," otřásla jsem se v náhlém poryvu, počasí bylo vážně dost divoké. "Ale kdo ví, třeba se jednou taky někde usadím a pak se budem moct navštěvovat podle libosti! A když ne, no... pak se asi budeš muset spolehnout na štěstí," pokrčila jsem rameny. Bylo mi jasné, že i kdybych se přidala do smečky, rozhodně nebudu sedět na zadku na území jako bluma. To by mě museli přivázat ke stromu a i tak bych jim určitě zdrhla. Takový život prostě nebyl pro mě.
Vydaly jsme se posléze na lov zajíce. S rolí naháněče jsem obvykle byla spokojenější já, ale Danie se jí zmocnila s takovou vervou, že bych se ji snad ani nemohla pokoušet zastavit. Vyletěla za zajícem a já jen přikrčená za kamenem sledovala, jak se oba ženou nejprve úplně opačným směrem. Říkala jsem si, jestli nemám radši zasáhnout, ale Danie se nakonec povedlo ušáka stočit ke mně. Hned nato se ale rozplácla na zemi - a to už mi vážně nezbývalo nic jiného, než vyrazit ze svého úkrytu a vzít věci do vlastních tlapek. Zajíc můj útok naštěstí nečekal, takže když jsem se po něm vrhla, už neměl šanci. Netrvalo dlouho a sevřela jsem jeho krk ve svých čelistech. Jedno kousnutí a měl to za sebou. Udýchaná, s kořistí v tlamě, jsem se otočila na zrzavou. Pádem se naštěstí nezabila, stála na nohách a koukala na mě. Přiskákala jsem k ní a hodila jí ušáka k tlapám. "Seš živá? To byl slušnej držkopád," zasmála jsem se a lehce do ní přátelsky drcla. "Nažer se první," pobídla jsem ji. "Nebo si to chceš nechat na doma?"

"To mi zní jako plán!" přikývla jsem s nadšením na Danie návrh, že si, až se příště potkáme, povíme všechno o svých magiích. Ale co se týkalo lovu divočáka, tím jsem si tedy nebyla moc jistá. Shlédla jsem dolů na svoje drobné tlapky. Už odmalička mi divoká prasata připadala jako nějaká monstra z nočních můr, s tím svým kvílením, odporným rypákem a tesáky, co jim trčí z huby ven. Jenže cožpak jsem mohla vypadat před Danie jako zbabělec? "Myslíš, že tady žijou? Já teda nevim, žádnýho jsem tu nikdy neviděla," mlžila jsem. "Ale kdyby se náááhodou objevil - a to by musela být hodně velká náhoda - jasně, určitě bysme ho skolily!" Doufala jsem ale, že se divočák neobjeví. Nějak zvlášť se mi s ním nechtělo bojovat.
"To jo, den to byl fakt skvělej! Jsem ráda, že jsme se potkaly," zazubila jsem se a oháňka se mi zvesela rozkmitala, když Danie navrhla, že bychom se spolu mohly zase někdy někam vydat. "No, pokud tou dobou půjdu okolo, proč ne? Ale určitě se tě někdy stavím navštívit, o to se vůbec nestrachuj," zastřihala jsem ušima. Do té doby jsem toho ale musela ještě spoustu stihnout. A nejdřív nás stejně čekal ten lov.
"Jasný, jdem na to. A věř mi, zajíc je stejně lepší, než divočák," zasmála jsem se a pocítila mírnou úlevu, že nebudu muset nahánět hrozivé prase. Pak jsem se protáhla škvírou ve skále ven a ustoupila stranou, aby i Danie měla dost místa. Zvedla jsem čenich, zavětřila. "Myslím, že tu nějaký je poblíž," špitla jsem a začala se plížit. Opravdu, za nejbližším kamenem se nám otevřel výhled na ušáka, který tu asi hledal potravu. Netušil, že se sám potravou má stát. "Zkusím ti ho nahnat a ty ho čapneš? Nebo naopak?"

Danie byla z myšlenky magií vážně unešená. Přikyvovala jsem a mávala ocasem. "Taky se těším, až se v té svojí zlepším! To bude teprve něco. Docela by mě zajímalo, jakou magii dostaneš do vínku ty," zauvažovala jsem, ale určitě jsem nebyla tak zvědavá, jako Danie. Když jsem se já poprvé dozvěděla o magiích, nemohla jsem se dočkat, až se dozvím, jaká je ta moje.
V úkrytu nám za chvíli bylo pěkně teplo, díky malému kouzlu i faktu, že jsme od sebe seděly jenom kousek. Zatímco venku fučel vítr, my si seděly v pohodě uvnitř, můj kožich pomalu schnul a já plánovala, co bychom si mohly ulovit, až se odtud vydáme ven. Zdálo se, že tyhle hory jsou obývané spíš menšími tvory, ale Danie by si troufala na něco většího. "Něco většího... jako třeba co?" zajímala jsem se. Nebyla jsem zrovna nejlepší lovec na světě, ale byla jsem ochotná to zkusit. Samozřejmě. Byla jsem ochotná skoro ke všemu. "Jenže větší kořist bychom asi musely hledat někde jinde. Tady by se našel asi maximálně kamzík a ten nám po šutrech zdrhne jako nic," přemítala jsem dál. "Možná bude snazší si tady chytit jen nějakou menší svačinu."
Navíc počasí nebylo nejlepší, jak moje společnice poukázala. "Co by nás to odfukovalo," odmávla jsem to tlapou jako zbytečnou obavu, ale musela jsem uznat, že tam fučelo opravdu solidně. "Hm... už?" Danie se už chtěla pobírat k domovu. Mě se ale ještě nechtělo ji vracet! "I když, asi to není špatnej nápad," usoudila jsem nakonec, že se opět chová zodpovědněji, než já. "Stejně jsem se tam chtěla podívat, tak tě můžu doprovodit," prohodila jsem zvesela a pomalu vstala. Kožich mi už skoro uschnul a tak se asi blížil čas vydat se na lov a potom do Sarumenské smečky.

Danie měla rozhodně dobré nápady. V realizaci toho, který vyslovila nyní, ale poněkud překážela moje povaha. "Nojo, když já nejsem naštvaná," zazubila jsem se. "Přijde mi to spíš vtipný! Přepadnout po zádech do potoka kvůli pitomýmu ptákovi, hah!" Jo, nejdřív mě to pěkně naštvalo, ale teď jsem se tomu pobaveně uchechtla, a to i přesto, že mi pěkně mrznul zadek v tom chladném větru kolem. Muselo to vypadat vážně komicky. "Nejspíš? Myslím, že já nebyla o moc starší, když jsem svou magii objevila," vzpomínala jsem. "Takže se ti to třeba u taky brzo povede!"
Hledaly jsme nějakou vhodnou skrýš, ale většina zákoutí, na která jsme narazily, byla příliš malá, že bychom se tam jen stěží vmáčkly. Nebyla jsem nějak náročná, ale vážně jsem se nechtěla krčit v nějaké miniaturní díře, kde se ani nemůžu narovnat. Zase jsem měla nějaké standardy. Během hledání jsem ale přišla na to, že tyhle kopce celkem žijí kořistí. "Největší... no, doma se smečkou jsme chodili občas na jeleny, tak ti byli asi největší. Ale sama jsem ulovila největšího asi zajíce nebo něco takového," pokrčila jsem rameny. O větší kořist jsem se osamotě snad ani nikdy nepokoušela.
Zrzavá vlčice mezitím cosi spatřila a než jsem se nadála, už mizela ve škvíře. Nezaváhala jsem ani vteřinu a procpala se skulinou za ní. Vchod byl úzký, ale já byla vždycky celkem skřítě, takže jsem se tam nějak promáčkla. Octly jsme se v celkem velké jeskyni. Byla v ní sice docela tma, ale místa dost a aspoň tu nefoukalo. "Tyjo, parádní nález," pochválila jsem Danie s úsměvem. "Zkusím to tady teda trošku zahřát." Přivřela jsem oči a soustředila se. Okolní vzduch kolem nás se o něco málo ohřál a hned nám bylo příjemněji. Bylo to ale celkem náročné. "Uf," vydechla jsem si a lehla si na podlahu jeskyně. Vadilo mi, kolik sil mě jen takové jednoduché malé kouzlo stálo - bylo to tak otravné! "No, a teď jen chvíli počkáme."

//Ronherský potok

Trochu jsme si zanadávaly na ptáka, ale bylo nám to houby platné. Mohly jsme Ohniváka proklít třeba do horoucích pekel a zpátky, ale nic to neměnilo na faktu, že byl prostě pryč, fuč, nazdar. Jediné, co nám zůstalo, bylo to osiřelé křídlo bez majitele a můj promočený kožich, což upřímně nebyla zrovna moc velká výhra. Mohlo to ale být i horší, ne? "No, zkusit to můžu, ale vždycky se mi to taky nepovede," přiznala jsem, zatímco jsem vykročila podél potoka k jakýmsi kopcům, co se tyčily dál tím směrem. "Někdy se to stane omylem, jen tak, když se třeba naštvu, ale když to chci udělat naschvál, chce to dost soustředění," vysvětlovala jsem dál a trochu přidala do kroku, abych se rychleji zahřála. Sice už sníh slézal opravdu velkou rychlostí, ale slunce ještě moc nehřálo a vítr skrz mokrou srst pěkně štípal. "Za pokus to ale určitě stojí! Jen se někde schovat." Ale kde, hm, hm? To, co se před námi zvedalo, vypadalo na nějaké menší hory, takže tam by se třeba mohla najít nějaká skulinka, kam se vmáčknou dva vlci. Danie si myslela to samé. "Myslím, že nějakej koutek pro nás dvě se tam určitě najde a pak bude kožich suchej raz dva," přitakala jsem a jakmile se zem kolem nás začala vlnit a hrbolatět, začla jsem napínat zrak, aby mi neunikla žádná skulinka. "Co třeba tady?" přiskočila jsem k velké mezeře mezi kameny, která vypadala slibně, jako nějaký vchod do jeskyně. Ale když jsem tam strčila hlavu, ukázalo se, že je to slepá ulička a pokud tam nějaký vchod byl, teď už byl zasypaný hlínou a kamením. "Hm, tak nic," zabručela jsem a hledala dál. "Je to tu ale celkem pěkný... a je tu cítit spousta zvěře," olízla jsem si čenich, opravdu to vypadalo na pořádně živé území, i když většina z toho, co tu bylo cítit, byli nějací malí hlodavci a podobně. "Mohly bychom si chytit nějakou svačinu, až se usuším," navrhla jsem - jenže to by se tu nejdřív musel objevit nějaký úkryt...

"Já to trošku umím, ale ta magie je hrozně slabá," osvětlila jsem Danie, jak se to s mou magií má. "Někdy zvládnu trochu ohřát vzduch okolo, sem tam vyletí nějaká jiskra, ale to je asi tak všechno. Ani nedokážu rozdělat pořádný oheň. A na co mi je magie ohně bez ohně? To úplně postrádá smysl!" Bylo to zkrátka třeba napravit a právě od toho tu snad byli ti bohové. "No vidíš, křídla by byly taky skvělý! Ale nevím, jestli tohle Život nebo Smrt taky dokážou? Hm, to se bude ještě muset zjistit," pokývala jsem hlavou a přitom dál následovala ptáka, který unikal polapení.
A unikat mu nepřestával. Skákaly jsme, natahovaly se, šmátraly po něm klacky, ale on byl stále mimo dosah, skřehotal si něco pro sebe a absolutně se nevzrušoval dvěma blázny na zemi dole, kteří se ho snažili polapit. Nejspíš nás měl za neschopné, což byl dojem, který jsem nepochybně ještě utrvdila, když jsem spadla do potoka. Byl příšerně ledový a dno šíleně kluzké! Možná by tolik neklouzalo, kdybych se na dvě vteřiny zastavila a přestala mlátit tlapami kolem sebe jako potrefená, žel, to nebylo v mých duševních silách. Přesto jsem se neohrabaně plácala směrem ke břehu, kde ke mně Danie natahovala další klacek. Chytla jsem se ho tlamou a tak nějak společným úsilím jsem se nakonec vyhrabala na pevnou zem. "Blbej pták!" rozkřikla jsem se a rozhlížela se, co bych po něm mohla hodit, jenže opeřenec mezitím odletěl někam dál a já ho ztratila z očí. Pak mě ofoukl studený vítr a já si z kožichu otřepala přebytečnou vodu. "Uf, díky za pomoc. Ještě rozhodně není čas na koupání," otřásla jsem se a otřepala se ještě jednou, abych si kožich vysušila co nejvíc. Jenže navlhlý byl pořád a celkem nepříjemně foukalo, takže mi byla i celkem zima. "Pták je v trapu," posteskla jsem si, to mě štvalo víc, než namočený kožich. Však to uschne! Trochu mi ale začínaly drkotat zuby. "Br, možná bychom měly jít dál," navrhla jsem - za chůze se aspoň trochu snad zahřeju. Rozhlédla jsem se kolem a vyrazila podél potoka.

//Jižní hornatina

//Zlatavý les

Otázky, jak se zdálo, nikdy nekončily, ale cožpak bylo na co si stěžovat? Jasně, že ne. Lepší, než se tahat s nějakým zamlklým bručounem. "Tak různě. Škrábou kůru stromům, drbou se o ně, čůraj po hranicích a tak. Je to celkem otrava, ale dělat se to musí, no." Taky jsem to doma občas dělala, i když je fakt, že jsem to většinou jen tak ošulila, aby už to bylo a mohla jsem jít dělat něco zajímavějšího. Moc mě nebavilo se ploužit kolem hranic a nechávat loužičku u každýho trsu trávy. Ještě, že náš les byl celkem malý. Jen jsem se zvesela zazubila, když Danie pronesla, že příští zimu už si užije líp. "A taky se všechno vždycky líp snáší, když se jeden trochu zabaví! Nechápu ty vlky, co vydrží celý život chodit po světě jako absolutní kakabusové. Co z toho jako maj?" vrtěla jsem nechápavě hlavou.
Pak ale naši pozornost upoutal červený pták Ohnivák, který možná mohl a možná nemohl plnit přání. "Neslyšela, fakt? Některý kouzelný to prý umí, aleee... jak nad tím tak přemejšlím, ptáci to asi nebyli," potřásla jsem hlavou. "Až ho chytnem, tak to zjistíme!" Ale než se začal divoký hon na opeřence, Danie zajímalo, co za magii bych chtěla umět ovládat. "Hmm, nejdřív bych chtěla zvládnout tu svou - teda oheň. Ale taky by se mi líbila nějaká magie k lítání! To musí být skvělý. Vlastně už mi tu jeden vlk slíbil, že mi s magií vzduchu ukáže, jaký to je lítat. Takže možná vzduch bych taky brala?" přemýšlela jsem a zaměřila pohledem ptáka. Pak už nebyl na debaty čas, ne, byl čas lovu.
Vyrazila jsem střemhlav za opeřencem, který odlétal z větve na větev a zůstával absolutně mimo náš dosah, jak zrzka poukázala. "Jen počkej, však já ho sundám!" prohlásila jsem hrdě a chopila se dlouhého klacku na zemi. Bylo dost nešikovné s ním tlamou manipulovat, ale nakonec se mi podařilo ho s hlavou vykroucenou do nepřirozeného úhlu nasměrovat vzhůru ke větvím. Jenže ouha, byl pořád moc krátký. Červený pták poskakoval v koruně stromu a zaskřehotal cosi, co mým uším už vážně znělo jako výsměch. Jen počkej, týýý jeden! Vyskočila jsem na zadní, abych dosáhla výš, jenže větev v tlamě mě v tu chvíli převážila a... a já se po zádech zřítila do ledové vody potoka, jehož existenci jsem do té chvíle ani nezaznamenala. Okamžitě mě zaplavila ledová voda, natekla mi do očí, do čenichu, všude, ale potok nebyl hluboký, takže jsem okamžitě vystrčila hlavu nad hladinu. "Áááá, to studíí" vypískla jsem a hystericky hrabala tlapami, abych se z té příšerně studené vody dostala ven, což mělo pochopitelně jediný výsledek - že jsem se plácala na místě jako ryba na suchu.

Les, který jsme našli, nikomu nepatřil a tak jsme se tu mohly promenádovat dle libosti. "To je sice fakt, ale smečkový území jsou cítit o hodně víc," poučila jsem Danie, normálně jsem si začínala připadat jako nějaká studnice vědomostí. Jen málokdy se stalo, abych narazila na někoho, kdo toho ví o světě míň, než já. "Smečky si značí hranice, aby všichni věděli, kde sídlí. Schválně si začuchej, až se budeš vracet domů, uvidíš, že to je fakt rozdíl."
Zrzka si zimu nestačila užít, protože se vydala hledat svého bratra... což mně osobně nepřišlo jako dvě věci, které by se vylučovaly. "Jasný! Ale ono i při hledání se dá lecjak zabavit," zastřihala jsem ušima. "Teď už je to teda fuk, žejo... ale kdyby se ti náhodou brácha ztratil i příští zimu, tak o ni kvůli tomu nemusíš přijít." Nojo, měla se ještě co učit... Třeba o koulované, kterou pochopila dost rychle. Na čumáku mi vzápětí po mém útoku přistála hrouda sněhové břečky. "Ty jedna, pfuj," zasmála jsem se a otírala si sníh z čenichu, ale než jsem se stačila pustit do odvety, narazila jsem na křídlo z ptáka Ohniváka.
"Jestli nebyl jedinej na světě, tak tady určitě musí mít někde nějakýho bratrance nebo tak něco," vykrucovala jsem si hlavu po všech okolních větvích, div mi neupadla. "Třeba by nám uměl splnit přání! Nebo to dělá zlatá rybka? To je fuk, stejně bych ho ráda viděla." A jako by slyšel, na zem nedaleko jeden červený pták sletěl. Vykulila jsem oči a dloubla tlapou Danie do ramene, abych upoutala její pozornost. "Hele, vidíš, támhle," pronesla jsem polohlasem a zkusila se připlížit o něco blíž, abych si prohlédla, jestli pták vážně hoří nebo co je vlastně zač. Třeba by se nechal chytit a ochočit... nebo že by byl k jídlu? Jak asi mohl chutnat takový ohnivák? Ale asi nechtěl, abych to zjistila, jakmile mě zmerčil, odsvištěl na nejbližší větev. "Krucinál," zanadávala jsem a mrštila po ptákovi tlapou další sněhovou hroudu, jenže ta ho minula tak o půl metru a on popoletěl zase o kus dál. "Za ním!" zavelela jsem Danie a rozběhla se za opeřencem, který popravdě vypadal, že se na náš účet dobře baví. Ale já mu zatnu tipec, pomyslela jsem si bojovně a už jsem vlastně vůbec netušila, co s ptákem hodlám dělat, až ho doženu. Přátelit se, sežrat ho, něco úplně jiného? To se asi teprve uvidí.

//Ronherský potok

//Ohnivé jezero

Vykročily jsme od jezera směrem k lesu, který se tyčil nedaleko. "Třeba jo," pokrčila jsem rameny. "Vypadá to jako hezký místo pro smečku. Ale nic odtamtud necítím," zavětřila jsem znovu a ne, opravdu se zdálo, jako by byl les úplně pusto prázdným. "No, prozkoumávat lesy je určitě taky možnost, ale vsadím se, že je tady spousta vlků, kteří se v tom orientují a řeknou ti to, když se jich zeptáš," zasmála jsem se. Nebylo třeba věci zbytečně komplikovat! Ale průzkum, joo, průzkum ten za to taky stál.
"Ne, počkej, ty ses fakt za celou zimu s nikým nestačila zkoulovat? To je hrozně smutný!" zavrtěla jsem hlavou, co ta vlčice pak měla za dětství, když neznala takové základní věci? Mělo by se to napravit. "Třeba to koulování je, když si uděláš hroudu sněhu a na někoho ji pak odpálíš tlapou," vysvětlovala jsem, zatímco jsem se zastavila a pokud možno nenápadně uplácala trochu mokré břečky do jakés takés koule. "Takhle!" vypískla jsem a poslala ji přímou čarou Danie za krk. "Háá, vidíš? Je to bezva," smála jsem se a hned odskákala o kus dál pro případ, že by se zrzka rozhodla pro odplatu. "A sněhuláci - to jsou vlci, co uplácáš ze sněhu," poučovala jsem dál, zatímco jsem poskakovala mezi stromy jako potrefená srnka. Danie se ale víc rozplývala nad létem, než nad zimními aktivitami. "Jo, taky mám ráda léto. Sluníčko, koupání a..." Zarazila jsem se ve svém poskakování, když jsem spatřila cosi na sněhu. Bylo to ptačí křídlo, asi pozůstatek něčí svačiny, ale žádné takové jsem ještě nikdy neviděla. Všechna pírka na něm byla zářivě červená. "Tyjó, hele, čuč!" zvedla jsem ho do tlamy a přiběhla s ním zpátky k Danie, které jsem ho pohodila k nohám. "Nechtěl by brácha todlecto? Z jakýho tohle musí být ptáka? Možná z ptáka Ohniváka," nadchla jsem se a začala očima bloudit po větvích, jestli neuvidím nějakého živého.

"Jsou hezký, tedy celkem... je to taková zvláštní věc, no. Nic podobnýho jsem nikdy neviděla. Něco mezi šutrem a ulitou? Asi? Co já vím, co to vlastně je," pokrčila jsem rameny. "Se tam stavíš v létě a nasbíráš tam bráchovi mušlí, že nebude vědět, co s nima," zazubila jsem se. Z nějaké větší by si mohl třeba udělat čepici. Nebo boty na tlapky! To byl aspoň nápad! Taková náhražka kopyt pro vlčí tlapy... Byla to dost přiblblá představa. Tiše jsem se jí zasmála.
Danie jsem s orientací asi moc nepomohla, protože jsem v ní sama nebyla úplně nejlepší. "Myslim že tohle se zlepšuje s věkem," uvažovala jsem. "Jako malou mě naši taky furt někde naháněli, že jsem někam zalezla a zmizela, ale postupem času to přestalo. I když nevím, jestli se zlepšila moje schopnost vrátit se domů, nebo jestli to se mnou jen vzdali." Obojí bylo dost možné. Zrzečku ale už asi nebavilo postávat jen tak u jezera a mě popravdě taky ne. Bylo na čase se někam vydat, ještě něco prozkoumat, než budu Danie muset vrátit. "Tak třeba... tam!" namířila jsem tlapou k nedalekému lesu. "Tam jsem ještě nebyla, třeba se tam najde i nějaký suvenýr pro bráchu." Přemýšlela jsem, co by to tak mohlo být. Být Danie, podstrčila bych mu nějakou nafouklou žabí zdechlinu nebo tak něco, ale skoro to vypadalo, že ona to myslí vážně a touží po nějakém hezkém dárku. Milé. A nudné... No což. Uvidíme, co najdeme! "Nojo, jaro už je asi na dosah," přitakala jsem a vykročila k lesu. "I když zima je taky fajn. Koulovačky, klouzačky, sněhuláci... Ale na jaro se těším taky. Asi každý období má něco do sebe."

//Zlatý les

Sice mě trochu zklamalo, že ten křemen nebyl největším drahokamem, co kdy svět viděl, ale rozhodně mě to nemrzelo tolik, jako Danie, která to začala celé rovnou vzdávat. "Ale pitomost!" mávla jsem tlapou. "Proč bys nikdy neměla ovládat magii? Ony se ty šutry někde objeví, však i já už jsem na ně narazila. Byla to úplná náhoda. Možná se neukážou, když je schválně hledáš, třeba v tom je právě ten trik," uvažovala jsem a vylezla na břeh za zrzkou. Otřepala jsem si zmáčený kožich a rozhlédla se kolem. "Já teda u moře žádný šutry neviděla. Jen spoustu písku a tu... mušli. To je takovej mořskej šutr, ale myslím, že ten taky nikdo nechce. I když je celkem hezkej." Danie moře zajímalo, pochopitelně, ale já se asi nechtěla tak brzo hned vracet. Teď v zimě to tam bylo celkem na nic. "No zas tak daleko to není, přes pár plání tamtím směrem," máchla jsem tlamou přibližným směrem, odkud jsem přišla. "Ale nechala bych si to radši na léto, upřímně. Teď se tam nic moc dělat nedá." Sníh už začínal sice slézat, ale slunce zas tak moc nehřálo a dokázala jsem si představit, jak zatraceně ledová ta voda pořád ještě bude.
"Orientovat se? Hmm, no..." Zamyšleně jsem nakrčila čelo. "Noo, já většinou chodim prostě přímo za nosem a někam dojdu," pokrčila jsem rameny. "A když si chci pamatovat cestu, tak se dívám kolem po nějakejch záchytnejch bodech... třeba divnej pařez, velká skála nebo tak. Já vlastně ani nevim, jak se orientuju," uvědomila jsem si, zatímco jsem to zrzavé vysvětlovala. Ha. Zajímavé. Prostě jsem se plácala z jednoho místa na druhé a zatím jsem se nezratila - nejspíš proto, že jsem neměla žádný cíl, od kterého bych se mohla odklonit, takže jsem zkrátka nakonec byla vždycky tam, kde jsem být chtěla. Přibližně.

"Alee, zas tak černě bych to neviděla!" pronesla jsem, když si Danie začala stěžovat na všechny možné druhy vody. "Však je i spousta čistých jezer, kde se dá bezvadně koupat a v řekách se taky najde spousta míst, kde jsou poklidné a líné a můžeš se tam pěkně ovlažit. V létě není nic lepšího, než si jít zaplavat! A v zimě se na jezerech zase dá parádně klouzat po ledě. Voda je bezvadná věc!" Když se zmínila o slané vodě, nadšeně jsem přikývla. "Umim si to představit dost dobře, protože jsem ji sama chutnala - ne zas tak daleko odtud je moře. A jo, je to celkem humáč, rozhodně se to nedá pít, ale myslím, že každej by si to měl aspoň zkusit. Jako životní zkušenost, chápeš!" Vesele jsem přitom celou dobu mávala ocasem a vzpomínala si na to, jak jsem stála na pláži s Makadim a on se mi chechtal, zatímco já se snažila dostat ten hnus z tlamy.
Neváhala jsem ani vteřinu a vrhla se do vody, prohledávat blátivé dno jezera a odhalovat, co se v něm skrývá. Určitě to mohly být i drahokamy! Hrabala jsem a poskakovala sem tam, až špinavá voda cákala všude kolem a já měla brzo krom nohou mokré i celé břicho a boky, ovšem byla to Danie, kdo první něco objevil. "Uka!" hrnula jsem se hned k ní, když zahlásila, že něco našla, ovšem nakonec z toho nic nebylo. "Hmm, to je blbý... boha, co by kupčil s mokrym dřevem tu asi nemáme," ušklíbla jsem se a začala zase hrabat na dně. "Tady taky něco je," pronesla jsem po chvíli s nadějí, když mi tlapa zavadila o něco velkého a těžkého na dně. "Ohohó, to bude stoprocentně ten největší a nejdražší křišťál na světě!" Už jsem to skoro viděla, jak se bude třpytit na slunci a jak ho pak daruji Smrti výměnou za cokoliv, co si jen budu přát... jenže když jsem tu věc vydloubala až na břeh, ukázalo se, že je to jen veliký kus křemene. "Pfff," odfrkla jsem si a odkopla kámen zpátky do vody. "Kruci, bejt hledač pokladů není tak lehký, jak by se mohlo zdát, co?"

Vypadalo to, že na rybách se asi neshodnem. No nevadí, stejně jsem to jen tak rychle přešla, protože Danie se zajímala o to, jak se jmenuje táta. "Sallaré," prozradila jsem jí a zamávala ocasem, když navrhla, že bychom se tam pak mohly zastavit. "To by bylo bezva! Ráda bych to tam viděla, spoustu jsem toho o lese slyšela - a taky musím tátovým starým přátelům vyřídit, že je naživu a v pořádku," malovala jsem si to a vesele se zubila. Určitě o něm rádi uslyší!
Rozhodla jsem se pokračovat v ochutnávání jakékoliv vody, kterou Gallirea mohla nabídnout, ale mladé vlčici se to moc nezamlouvalo. Nejspíš byla zodpovědnější, než já. Jeden by čekal, že to bude naopak... ale to by mě nesměl znát. "Co je? Však je to jen trocha řasy," ušklíbla jsem se, "nic závadnýho. Ale ani nic moc chutnýho, to teda fakt ne, bleh," vyplázla jsem jazyk a olízla si čenich v naději, že se mi poněkud hliněná chuť jezera z tlamy setře. Co naplat, když přišlo na ochutnávání všeho kolem, jako by mě ovládala nějaká neviditelná síla. Nedokázala jsem si pomoct. Ale tak... co mohlo být to nejhorší, co se stane?
"Hele, to není blbej nápad," nastražila jsem uši, když Danie nadnesla myšlenku, že i v jezeře by se nějaké ty kamínky mohly najít. "Mohly se tam ňáký zakutálet a zapadat do toho bahna." Neváhala jsem a vrhla se na mělčinu u břehu, kde mi vlažná voda nesahala ani k břichu a začala jsem tlapami prohrabávat bláto a hnus na dně, až voda šplíchala všude kolem. Oblast kolem mých tlap se tedy rychle zakalila bahnem a už nebylo na dno vidět vůbec. To ale nebyl pro mě problém, hmatala jsem po dně, zda tam neucítím něco, co by mohlo být drahokamem.

S příchodem nového rána začal zmrzlý sníh pod tlapami opět roztávat a skoro se to tvářilo, jako že se blíží jaro. To by byla fakt paráda! Uvažovala jsem, zda by změna ročního období nemohla třeba přinést ten rybí déšť, ale Danie se ta představa moc nezamlouvala. "Fakt?" naklonila jsem hlavu na bok. "Divný, mně z ryb nikdy nic nebylo - třeba to byla nějaká vadná ryba?" Věděla jsem tedy, že někomu ryby smrdí a nechce se jich ani dotknout, ale já nikdy nijak moc vybíravá nebyla a blbě se mi taky z ničeho ještě neudělalo. Buď jsem měla silný žaludek, nebo to opět byla štěstěna... kdoví.
"Jasný, prostě na to přijdem, tak či onak," zazubila jsem se potěšeně - vypadalo to, že mám konečně nějakého spojence ve své honbě za bohy! Paráda, paráda. Aspoň někdo mě od hledání těch místních mocných vlků neodrazoval s tím, že si zahrávám s ohněm. Jen jsem nadšeně přikývla, když se zrzka podivila nad opravdu neobvyklou barvou vody a radši zjišťovala, zda je tou její smečkou fakt smečka Sarumenská. Vše by tomu nasvědčovalo, ale Danie si nebyla jistá. "Bylo by bezvadný, kdyby to fakt Sarumenská byla - já ji totiž hledám! Musim tam vyřídit pozdravy od mýho táty, dřív tam totiž žil," sdělila jsem vlčici, proč se o to vůbec zajímám. A taky jsem chtěla potkat všechny ty vlky, o kterých mi vyprávěl - Morfa, Neyteri, Newlina! Chtěla jsem to tam vidět, když už jsem si o tom místě tolik vyslechla. "Asi se tam pak budu muset jít podívat a zjistit to na vlastní oči."
Přiblížily jsme se k jezeru, které bylo rudé i zblízka, i když při tom bližším pohledu bylo o něco jasnější, proč takovou divnou barvu má. A taky že je pořádně špinavé a zanešené kdejakým blivajzem. "Dobrá určitě nebude," zašklebila jsem se a zamíchala tlapou v té rudé kaluži, co se tvářila jako jezero. "Ale asi by se nám z ní nic nestalo?" Teď už jsem byla taky zvědavá. Pořád jsem si živě pamatovala odpornou pachuť mořské vody i ty hrozné slyšiny, které mě pronásledovaly po ochutnání černé vody z nedaleké řeky, ale zvědavost byla jako vždy silnější než zdravý rozum. Naklonila jsem se ke hladině a nabrala trochu vody do tlamy. Výraz tváře se mi hned zkřivil. "Pfah," vyplivla jsem zbytek té břečky. "Hnus!" Chutnala jako... no, jako řasy a trochu jako bláto. "Ale žádný halušky nevidím, hlasy neslyším... asi to je bezpečný?"