Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Makadi se nedomníval, že by všechno, co ho na světě žere, mohl naházet do sopky. Ušklíbla jsem se. "Všechny asi ne, ale spoustu z nich jo. V sopce je spousta místa a Satan bude mít radost." Jasně, nešlo to. Byla to jen další v řadě kravin, které se vynořovaly v mojí hlavě. Těžko jsem si mohla vůbec začít představovat, jakým problémům vlastně Makadi může čelit a asi jsem to nikdy nemohla plně pochopit. Aspoň jsem se ale nemusela chovat jako někdo z těch, co by si zasloužili hodit do ohnivé hory - to bylo asi tak jediný, co jsem mohla.
Opět, už poněkolikáté, padlo rozhodnutí, že se Makadi musí vrátit. Nyní to ale vážně už znělo rozhodnutě a jako by za tím měla následovat skutečná akce. "Jasný," přikývla jsem a spokojeně zamávala ocasem. "Jo, byla prča. Někdy si to zopáknem! A na to lítání určitě nezapomenu, v to ani nedoufej, vim, kde bydlíš," střihla jsem ušima s lišáckým úsměvem. To už ale vlka, co chtěl být vlčicí, tlapy nesly ke stromům lesa. "Ty taky," houkla jsem za ním, když se loučil, tentokrát už vážně. Ještě chvíli jsem sledovala, jak se rudý kožich blíží vysokým stromům, ale když mi v porostu zmizela z dohledu i špička jeho ocasu, musela jsem si jen povzdechnout. Jaké to zvláštní setkání. Jeden by z toho měl spoustu podkladů k přemýšlení - kdyby něco takového chtěl dělat. Ale já na nějaké hluboké úvahy moc nebyla. A teď jsem byla zase sama. Takže co teď? rozhlédla jsem se kolem. Slunce se chýlilo k západu, ochlazovalo se, ale mně se nechtělo zalízt někam do díry. Měla bych asi najít Jiskru. Kam se k sakru ta vlčice poděla? Přece se nemohla ztratit po cestě od nor k řece, nebyla snad blbá... V tuhle chvíli ale mohla být už úplně kdekoliv. Nuže dobrá. Takže to znamenalo, že já se taky mohla vypravit kamkoliv. Vyrazila jsem tedy podél řeky zpět k jihu, než jsem se od ní odpojila kdoví kam. Třeba budu mít štěstí.

//Náhorní plošina přes Mahtaë jih

Jak jsem tam tak seděla naproti narudlému vlkovi, cítila jsem podivnou směsici emocí. Pro jednou jsem aspoň na pět minut dokázala brát něco vážně. Tušila jsem, že kdybych vlkovi uštědřila byť i jen malý slovní štulec, nejspíš by se rozpadl v prach... krom toho jsem na to jaksi neměla chuť. Kopat do těch, co už jdou dole, bylo hnusný. Byla pro mě jeho situace naprosto nepochopitelná? Možná. Teda... spíš určitě. Ale bylo fér, že si kvůli tomu od ostatních vysloužil nadávky a dokonce šrámy? Ani náhodou. Svět byl přece hrozně veliký místo, asi by byl příšerně trapně nudnej, kdyby na něm všichni byli stejní - tak jsem to teda aspoň vždycky viděla já. Nebylo to snad na světě to nejhezčí? Ta rozmanitost? Vlci byli malí, velci, tlustí, tencí, hnědí, šedí, bílí... a někteří z nich podle všeho chtěli být vlčicemi. Minimálně jeden z nich. Bohužel ta krásná rozmanitost zahrnovala i různá hrubiánská individua a tohle zjištění mě nutilo skřípat zuby.
Makadi mi skočil(a?) do řeči v půlce mojí věty, ale na jejím konci přišla pauza od nás obou. A pak díky, které způsobily, že jsem se z toho celého cítila jaksi divně a rozpačitě. Lehce jsem se ošila. "Jo, ehm... není zač?" plácla jsem, ačkoliv to v téhle situaci znělo dost stupidně - ale já fakt vařila z vody, vážení, neměla jsem potuchy, co jiného říct. Pohledem jsem utekla k nedalekému lesu, kam Makadi nejspíš brzo zmizí. "Podle mě," pohodila jsem v zamyšlení ocasem, "můžeš bejt, kdo chceš, a kdo se kvůli tomu bude chovat jako blbeček, toho můžeš s klidným svědomím odfouknout přes sopku," zašklebila jsem se široce a stočila pohled zpátky ke tváři vlka před sebou.

Nemohla jsem tvrdit, že bych to úplně chápala. Ovšem nepovažovala jsem Makadiho přání za nic... zvrhlého, kvůli čemu by se musel plížit ve stínech a každých pět minut se měnit v nešťastnou hroudu. Jenže jsem ani netušila, co všechno se za tím skrývá. Neuvědomovala jsem si krutost světa a druhých vlků, protože jsem se s ní dosud nikdy nesetkala. Vyrostla jsem mezi rodinou a přáteli, spokojená ve své vlastní kůži a často jsem zapomínala na to, že to pro každého není stejné.
Makadi mi to ale připomněl. Nakrčila jsem čelo v zamračení, když pronesl, že to jiným vadí. Že na něj pohlížejí jako na... monstrum? "No tak jsou to pitomci," prohlásila jsem rozhodně. Jako obvykle jsem s tím byla hned hotová, jako by to celé bylo velmi prosté. "A na názoru pitomců nezáleží." Teda, tím "divným pohledem" jsem se asi taky provinila. Tušila jsem, že to asi každého překvapí. Zarazí. Leckdo se nad tím pozastaví. Ale aby to někomu vadilo? Notak. Copak to nějak překáželo? Jenže nejspíš ano. A celé to asi bylo mnohem méně prosté, než jak jsem to já nejdřív viděla. Zůstala jsem poněkud zaraženě koukat na jizvičku pod Makadiho okem a v duchu jsem pocítila... cosi. Podivnou směsici lítosti a vzteku. Měla jsem ve zvyku mít srandu ze všeho a ze všech, ale existovaly jisté hranice, které překračovaly akorát tak prasata. Momentálně mi úsměv zmizel z tváře. "Odporný je možná tak ubližovat druhejm za to, že jsou jiný," odfrkla jsem si a samotnou mě překvapilo, že ve mně pulsuje zlost na nějakého pro mě imaginárního vlka, kterého jsem ani neznala. Jenže Makadiho - nebo Makadi? - jsem si za tu dobu, co jsme se spolu prošli od sopky k moři, celkem oblíbila a představa toho, že by mu někdo měl ubližovat kvůli něčemu takovému, mě vytáčela. "Asi ti neporadím," potřásla jsem nakonec hlavou. "Protože takovejm věcem moc nerozumím. Ale, jestli teda můj názor za něco stojí, já si nemyslím, že jsi..." Na chvíli jsem se zarazila nad dalším slovem - byla, nebo byl? Sám nevím, co je správně, zopakovala jsem si v hlavě předchozí vlkova slova, "odporná."

Spokojeně jsem odkývala ujištění o tom, že načervenalý kožich jistě najdu zrovna tady v tomhle lese. "Bezva!" V tom případě jsem měla najednou už spoustu plánů do budoucna, které jsem musela provést. Prozkoumat moře v létě, okusit lítání, najít Jiskru a bohy a Sarumenskou smečku... no, to abych si mákla! Ovšem času bylo na všechno dost a dost.
Chtěla jsem vědět, co je ta věc, která Makadiho tak žere. Proč už je zase celý napjatý a zkroušený, když já okolo nás neviděla nic, co by to mělo vyvolat. Nic se nezměnilo, nic se nestalo... aspoň ne tady kolem. Uvnitř vlka se asi dělo leccos. Pochybovala jsem ale, že mi to řekne. Zdálo se, že se něčemu takovému brání. Jenže navzdory mému očekávání ze sebe vlk nakonec přece jen začal cosi soukat. Když pronesl, že by radši byl vrahem, nastražila jsem uši. Co teda, u všech bohů, vlastně provedl? Teď už jsem teda fakt byla zvědavá a s napětím jsem čekala, až se Rollo, tedy vlastně Makadi, propracuje na konec věty. A upřímně, jak ta věta bude končit, by mě v životě nenapadlo. Překvapeně jsem zamrkala. "Aaaha?" bylo první, co jsem ze sebe dostala, protože mě to celé dost zaskočilo. Hlavně kvůli tomu, že jsem čekala nějaké hrozné krvavé rituály, ale ono to bylo... no přišlo mi to divný, ale určitě to nebyla žádná taková hrůza, jakou jsem si představovala. "To je celý to tajemství?" ujistila jsem se, že Makadi nebude ještě pokračovat. "A kvůli tomu se tak klepeš? Jako, je to teda dost neobvyklý přání, co si budem, ale nevidim na něm nic špatnýho?" O ničem takovém jsem, pravda, v životě neslyšela. Neznala jsem vlčici, co by se chtěla stát samcem nebo naopak, ale... když jsem se nad tím zamyslela déle než pět vteřin, proč by to někomu mělo vadit? "Však si můžeš dělat, co chceš. A hele, vsadim kožich na to, že v tomhle fascinujcím světě určitě existuje i nějaká magie, která by ti pomohla!"

Rozhodně jsem přikývla a zapsala si za uši polohu lesa, kde sídlila Rollova smečka. "Rozkaz," postavila jsem se na pár vteřin do pozoru a důstojně - nebo aspoň ve své verzi důstojnosti - pozvedla bradu, než se mi zase ocas a vlastně i zbytek těla jaksi rozvlnil, jak už měl ve zvyku. "Budu na to myslet - a běda ti, jak se přestěhuješ, rozumíš? Já si tě najdu, i kdyby ses schoval na měsíci," zasmála jsem se a už předem jsem se na to těšila.
Jenže abych ho tam mohla najít, musel by nejdřív vlk jít dovnitř. Což neudělal. Teď už navíc ani nic neříkal, mlčení se protahovalo a já z něj byla čím dál víc nesvá. Co s tím vlkem bylo? Co skrýval? Bylo to nějaký hrozný tajemství, nebo jen... já nevím, styděl se za něco? Nakonec přece jen promluvil, ale jeho slova nebyla vysvětlením. Jen jakousi omluvou (nebo výmluvou?) proč vysvětlení nepřichází. "Jak řikám, jestli to nechceš vysvětlovat, tak kvůli mě se přetrhnout nemusíš," potřásla jsem hlavou ze strany na stranu. "Ale přijde mi, že seš z toho sám nějakej zblblej, tak by ti třeba pomohlo to říct nahlas?" navrhla jsem. "Já budu mlčet jako hrob!" To ti tak někdo bude věřit. "A hele, na masovýho vraha mi nepřipadáš, tak to tvý tajemství - je vůbec nějaký tajemství? Furt to nechápu... ale nemůže to být tak zlý!"

Lehce jsem nakrčila čumák, když se ukázalo, že lítání se konat nebude. Proč teda něco takovýho vůbec nabízí, jen aby mi to pak nedopřál? To bylo vyloženě krutý. "Hmpfh," zamručela jsem zklamaně. "Dobře no. Ale nemysli si, že si tě nenajdu a vyvlíkneš se z toho! Tohle si budu zatraceně dobře pamatovat, jen se neboj." Teď už jsem přece věděla, kde bydlí.
Ale Rollo do lesa před námi nemířil. Aspoň ne hned. Protože tu bylo... cosi. Cosi, co jsem nevěděla, jak si mám přebrat nebo jak na to reagovat. Nebyla jsem naštvaná, i když bych asi mohla být. Vodil mě přece za nos - jenže k tomu měl nejspíš nějaký důvod, který mi unikal. Vypadal už zase jako ztrápená hromádka neštěstí a já nervózně poposedávala, jak jsem se snažila přijít s těmi správnými slovy. Vskutku jsem příliš nechápala, o co tu vlastně jde a měla jsem pocit, že mi něco zásadního uniká, ale aspoň základ jsem pobrala. Rollo je ve skutečnosti někdo jiný a ten přede mnou je Makadi... a Makadi se nedomnívá, že je schopen toho, čeho je schopen Rollo, i když to je pitomost, protože to celou dobu dělal. Zamyšlená vráska mi vyvstala na čele. Ale předtím asi ne. Když by mi to nikdo neměl věřit. "Když to říkáš, tak asi ne - to já nevim," promluvila jsem konečně po další odmlce. "Ale na změnu není nikdy pozdě. A podle mě si kvůli ní jeden ani nemusí měnit jméno." Nad dalšími Rollovými lomeno Makadiho slovy jsem pokrčila rameny. "Když ne, tak ne. Já se nezlobim. I když bych teda lhala, kdybych tvrdila, že by mě to nezajímalo..."

Jak někdo mohl mít tu možnost zkusit lítat a přitom ji nevyužít, to šlo prostě mimo mě. Kdybych já měla nějakou takovou magii, tohle by bylo rozhodně to první, co bych udělala. Kdoví, jestli by mě vůbec někdy někdo pak viděl chodit po svých, jestli bych se kolem jen neproháněla na větrném víru. Ani jsem ale nestačila zavrtět nechápavě hlavou nad takovým plýtváním potenciálem, když se mi dostalo nabídky, na jakou nešlo říct ne. "To jsou mi ale dotazy - jasně, že jo!" vyhrkla jsem se širokým úsměvem. "Na něco takovýho se nemusíš ani ptát." Rollo se¨ale tvářil poněkud kysele. Nechtělo se mu? No, jestli se mu nechtělo, neměl mi to nabízet! Muselo mu snad být jasný, co na něco takového odpovím.
To už jsme ale byli u lesa a ačkoliv jsem předtím měla dojem, že vlk spěchá, teď se zastavil, kecl si do sněhu a nehnul se o další píď. Cosi bylo zase špatně. Zvědavě jsem na něj hleděla s očekáváním, co z něj vypadne. Mohla jsem se jen dohadovat - ale upřímně, nikdy bych to neuhodla. Když se Rollo konečně vyjádřil, zůstala jsem chvíli zaraženě mlčet. Makadi? Asi jsem to nechápala. Neznělo to jako vtip. Znělo to zcela vážně. Žaneta ze Skalních lučin byla jen blbost, co jsem si na fleku vymyslela, ale Rollo byl někdo, s kým jsem tady pobíhala několik dní po světě. Nebo taky ne. "Takže... Makadi?" promluvila jsem nakonec opatrně. Nevěděla jsem, jestli se cítit podvedeně nebo jestli to mám brát jako srandu nebo co, ale... nějak jsem necítila ani jedno z toho, protože to vypadalo, že to celé Rolla - Makadiho? - dost žere. Protože šutry do sopky hází Rollo a ne on. Jak se to nazval? Puťka? "Ale ty šutry do sopky jsi házel ty," namítla jsem po chvíli, co jsem si to přebírala v hlavě a zastřihala ušima. "Moh sis u toho říkat třeba Kryšpín Bobří pracka, ale dělal jsi to ty, ne? To puťky nedělaj. A... a nehrajou si se sprostou jeskyní a neběhaj k moři. No ale tys to dělal!" Nejistě jsem se podrbala zadní tlapou za uchem. "Ne?"

//Mahtaë jih

Rollo se domníval, že neumí s magií dost dobře mířit, což jsem posoudit neuměla - spíš mě zaujala myšlenka, že něco takového bylo reálně možné. Myslela jsem si, že ono házení do (přes, nad, pod) sopky bylo jen takovým přehnaným obratem, ale nějak mi nedošlo, že by to mohlo být něco, co by se mi mohlo doopravdy stát. "Tak magií? To jako jde? Zvedat ostatní vlky? Nene!" Rozzářily se mi oči. "Vlastně do dává smysl, žejo, když se daj zvedat šutry a jinej bordel, tak proč ne vlci. Ale, fů, to musí bejt něco... už jsi to zkoušel? Zkoušels někdy lítat?" mlela jsem jedno přes druhé a jen se vědoucně ušklíbla, když Rollo potvrdil moje slova o lítosti. "Tak vidíš. Takže se nemám čeho bát," zamávala jsem spokojeně ocasem.
Kráčeli jsme podél řeky a já vyhlížela, kdy konečně spatřím smečkové území. Že by to byl ten les, který se tyčil před námi? Zdálo se, že právě k němu směřujeme a jak jsme se blížili, otřel se mi o čenich pach, který tam prozrazoval jasnou přítomnost mnoha vlků. To muselo být ono. "Ups," vyjádřila jsem se jen ke své tajné identitě, která se ovšem v mých tlapách rychle měnila v identitu profláklou. "S tajemstvíma mi to zas tak moc nejde, teda aspoň s těma vlastníma," pokrčila jsem rameny. "Vykecám na sebe úplně všechno. Takže bych tomu možná měla říkat nějak jinak... třeba 'druhé já'." Než jsem se do toho víc zamotala, Rollo se zastavil a kecl si do sněhu. Zabrzdila jsem v půli kroku a ohlédla se na něj. "Co je? Nespěcháš náhodou domů?" naklonila jsem tázavě hlavu ke straně a sedla si naproti.

//Mušličková pláž

Zkroutila jsem tvář do rádoby šokovaného výrazu. "Heleee," protáhla jsem. "Říkal jsi přes sopku, ne do sopky! Nemůžeš si to překrucovat, jak se ti to zrovna hodí." Tvářila jsem se sice jakože vyděšeně, ale ocas, který se mi stále houpal ze strany na stranu prozrazoval moje pravé pocity. "Krom toho bys to stejně neudělal. Strašně bys brečel, kdyby se mi něco stalo," zasmála jsem se a vydala se společně s narudlým vlkem podél řeky směrem, který nás snad měl dovést k Rollově smečce.
Vlk se mojí přezdívce šklebil - pochopitelně, však to taky byla blbost, co jsme s Jiskrou vymyslely na fleku. Selkie to žrala, ale Rollo byl chytřejší než ona, takže jsem se ani nesnažila předstírat, jako že to myslím vážně. Stejně by na to nikdy neskočil. Místo toho jsem dál schválně přehrávala. "Jak, co je to za jméno? To je jméno bojovnice! A... a strážkyně posvátných skalisek." Taky jsem se zašklebila, fakt to znělo směšně. "Jakože - mně, chápeš? Ty taky skrejváš tu stránku, která touží po tom házet šutry do sopky a zničit svět, tak já mám určitě nárok na svou vlastní tajnou identitu." Chvíli jsem se nad tím zamyslela. "I když není zas tak tajná, když o ní každýmu vykládám."

//Mahtaë sever

Vyprskla jsem smíchy. "Tak tím spíš ti ho donesu! To zní jako naprosto dokonalá zábava," blýskla jsem zuby v drzém šklebu a opět si musela postesknout nad tím, že je zima a všechen hmyz je zalezlý. Zatraceně ráda bych viděla, co by mi Rollo provedl, kdybych ho seznámila s velkým hmyzákem. Fakt by se dokázal naštvat? Nakopnout mě do zadku tak mocně, že bych ve vzduchu opsala ladný oblouk? Vypadal sice většinu času jako takovej smutnej plyšák, ale nepochybně měl i skryté stránky, nesměla jsem zapomínat na to, že to on byl ten maniak, který se rozhodl probudit Satana a nasypat do sopky hromadu kamení. Prozatím jsem si ale plán s broukem musela uložit do paměti na později, stejně jako bližší průzkum moře.
Rolla ale už nejspíš čekali doma a tak bylo na čase, aby se tam vypravil. K mé radosti se mě ale ještě nechtěl zbavit, naopak, svolil k tomu, že ho mám doprovodit. "No jasný," chytla jsem se okamžitě a s poskočením se zařadila vedle něj, "chrabrá Žaneta ze Skalních lučin je ctěným ochráncem všech osamělých poutníků!" Zapadla jsem zase do role, kterou jsem hrála s Jiskrou před Selkií... ale pořád jsem byla mizerná herečka. Mě to ale nevadilo a jestli Rollovi jo, jeho smůla. Klusala jsem za ním a byla celkem zvědavá na tu jeho smečku. Žádnou jsem zatím neměla tu čest poznat - bylo na čase to napravit.

//Mahtaë jih

Udělala jsem tiché "ts" když mi Rollo oznámil, že roháče nikdy neviděl a ani vidět nechce. "No nevadí," zavrtěla jsem hlavou. "Třeba ti ho někdy donesu ukázat já, až ho najdu. Jsem stoprocentně přesvědčená o tom, že změníš názor, až ho uvidíš!" Jo, to znělo jako plán. Spokojeně sama se sebou jsem zamávala ocasem. Však on by to nakonec ocenil! Akorát že teď to ještě neví.
Zatímco já byla naprosto nadšená všemi těmi možnostmi, co by moře mohlo být a jaké divy by mohlo skrývat, když jsem od hladiny konečně odtrhla zrak a obrátila ho ke svému společníkovi, vypadalo to, že on to vidí poněkud jinak. Vlastně se tvářil, jako by měl každou chvíli vrhnout. Moc silnej žaludek nemá, usoudila jsem a naklonila hlavu na stranu v očekávání, jestli z něj teda něco vyletí nebo ne. Nevyletělo, ale zdálo se, že s mořem jsme tímto hotovi. "Nojo, no," pokrčila jsem tedy rameny, "zas tak hrozný to snad nebude." Zauvažovala jsem, kam bychom tedy mohli zamířit dál, když se Rollovi z moře dělá na blití, ale vypadalo to, že nakonec je u konce i celé naše společné putování. "Už?" Nějak jsem ztratila pojem o čase... ale on od té bouřky opravdu už nějaký uplynul. "Hm, tak to se asi budem muset rozloučit, co? Pokud teda nechceš doprovodit?" navrhla jsem a roztáhla tlamu do úsměvu.

"To není moc fér je házet do jednoho pytle," pronesla jsem škádlivě. Na právech hmyzu mi ve skutečnosti zas tak moc nesešlo. "Vidělas někdy roháče? Ten je hustej, a ne hnusnej." Ale to bylo jaksi nepodstatné. "To jo, zas bych se nebála, že se do léta nezabavim něčím jiným," zasmála jsem se a ohlédla se na druhou stranu od moře, kde se rozkládal celý širý kraj, který na průzkum jen čekal.
Rollovy nápady ohledně toho, co by v moři mohlo žít, byly rozhodně dost zajímavé. "Třeba jo! Nějaký hrozný obludy! Co maj víc zubů než vlčí smečka a jsou velký jak bizoní bejk," fantazírovala jsem a v hlavě se mi utvářela představa čehosi, co bych asi naživo potkat nechtěla. "A maj šest noh, protože jsou to zároveň mořský brouci," přihodila jsem ještě a umínila si, že dřív nebo později musím přijít na to, co moře obývá - jestli taková monstrozita existuje, pak ji prostě musím vidět.
Ale možnost, že moře je ten živý tvor, byla možná ještě zajímavější. Vyvalila jsem oči. "Ty jseš fakt génius," oznámila jsem Rollovi a zahleděla se na tmavou hladinu. Jak se voda natahovala po pláži a pak se vracela zase zpět, nebylo těžké představit si, že by to mohl být rytmus dechu nějakého obrovského zvířete. Dost tekutého zvířete, ale i tak. Leželo tady a zabíralo obrovskou část země, a bylo tak velké a tak odlišné od všech ostatních zvířat, že ho tak skoro nebylo možné vnímat. Těžko říct, co vlastně bylo moře zač. Byla jsem ale ráda, že jsme se sem vydali. Rozhodně to bylo zajímavé, i když jsem možná teď měla víc otázek, než odpovědí. "Sorry, že jsem z tebe upila," zahulákala jsem k moři pro případ, že by fakt bylo živé a s úsměvem se obrátila na Rolla. "Tak co? Pohnem se někam dál?"

"Morští brouci, uuu, to zní hnusně," pronesla jsem nadšeně a hned začala rejdit po pláži ve snaze nějakého takového brouka najít. Jenže bohužel nebylo léto, jak už Rollo poznamenal. "To abych se sem vydala ještě v létě... to je asi stejně lepší období na průzkum spojený s vodou, když nad tím tak přemejšlím. Aspoň ti v létě neumrzne zadek, když si ho namočíš." Ne, že bych si s tím dělala těžkou hlavu. Plácala jsem se v mokrém písku a tlapy mi sice mrzly, nicméně plamen neukojitelného zájmu v mé duši mě zase hřál, takže tím se to vyrovnávalo.
"To právě nevím," pokrčila jsem rameny a ohlédla se na Rolla. "Přijde mi to divný, to jo. Musely by mít v tlamě pořád hroznou pachuť. Ale možná jsou na to zvyklý od narození a ani jim to nepřijde?" pokrčila jsem rameny. "Nevim, jen mi přijde neuvěřitelný, že by příroda vytvořila něco tak strašně, hrozně, neskutečně velikýho, jen aby tam mohli žít mořští brouci a kadili do toho ptáci." Moři se asi moje řeči příliš nelíbily, protože se rozhodlo zlikvidovat mou těžkou práci a spláchnout ji jedinou vlnou, což Rollovi přišlo velice vtipné. Už jsem se chystala na něj ve velmi vyspělém gestu vypláznout jazyk, když mě upoutala ta divná věc na písku. "Tak mušle, he? Co se jeden taky nedozví!" Otočila jsem to na druhou stranu - uvnitř byla mušle zcela hladká. Vypadala sice zajímavě, ale těžko říct, jestli k něčemu byla. "Asi je to fakt jen divnej šutr," zamumlala jsem si pro sebe a pak fí, přihnala se další vlna a stejně, jako mi předtím moře mušli vydalo, teď ji zase spláchlo pryč. "Já jsem to tak nemyslela," odfrkla jsem si dotčeně a vrátila se poněkud uraženě k Rollovi, kde jsem si kecla na zadek. "Skoro, jako by mě to moře slyšelo. A je pěkně nedůtklivý!" houkla jsem hlasitěji k té nedozírné hladině.

Zatímco jsem se zbavovala pachuti v tlamě, jak nejlíp jsem uměla, Rollo se držel pořád na jednom místě a nejspíš neměl sebemenší touhu se k moři přibližovat nebo ho olizovat. Celkem pochopitelná věc, teď, když jsem měla osobní zážitek. Jenže jedna nechutná ochutnávka mi nemohla představu moře pokazit napořád a když mi slanost z tlamy vyprchávala, pořád ještě zůstala spousta nenaplněné zvědavosti a nezodpovězených otázek. Tak kupříkladu jakému účelu takovéhle sice na pohled krásné, ale na chuť nic moc jezero mohlo sloužit. Bylo obrovské, mohlo by být domovem spousty živočichů, ale kdo by v něm mohl žít? V takové vodě to snad ani nemohlo jít. Obrátila jsem se s tou otázkou k Rollovi, který sice taky tak úplně nevěděl, ale cosi zajímavého přece jen pronesl. "Krabi? Co to jsou krabi?" zajímala jsem se. "Nějaký písečný potvůrky, jo? Ha. Škoda, že je zima," posteskla jsem si a přehopsala zase na část pláže, která nebyla pokrytá sněhem, abych se mohla rýpat v mokrém a studeném písku v naději, že nějakého toho kraba najdu. Ale vypadalo to, že mám smůlu. "Nojo, ale ptáci nežijou pod vodou," namítla jsem, zatímco jsem v písku hloubila slušnou díru, až lítal na všechny strany. "Mě by zajímalo, jestli něco dokáže přežít přímo v tom. Nějaký pošahaný ryby nebo tak," zvedla jsem hlavu od rozhrabané země. "Fakt škoda, že je taková zima. Jinak bysme to mohli prozkoumat pořádně. Nebo bysme aspoň viděli toho kraba," povzdechla jsem si a vzápětí vypískla, když ke mně opět dojela vlna a zalila mou pracně vyhrabanou díru ledovou vodou. "Ah! Jdi s tím do háje!" obořila jsem se na moře. Uvědomila jsem si ale, že se v písku přece jen něco odkrylo. Vyhrábla jsem to zvědavě ven. Vypadalo to... no. Jako něco mezi šutrem a ulitou. "Je tohle krab?" namířila jsem tlapou na tu věc, která ale nevypadala jako vůbec nic živého a byla ve skutečnosti obyčejnou lasturou.

loterie 33

Pokrčila jsem rameny, to, co říkal Rollo, taky dávalo smysl. Možná ta samota jenom umocňovala všechnu tu zlost, co v sobě Smrt měla... nebo holt byla prostě taková. Však až se tam za ní někdy zastavím, určitě líp pochopím, co má za problém a proč se jí všichni tak bojí. Zatím jsem na to ale měla poschovávané příliš malé bohatství, než abych o tom vůbec mohla přemýšlet. Ovšem nad doporučením, kterého se mi od rudého dostalo, jsem se musela zasmát. "Hah, pokusím se!" zamávala jsem ocasem. "To je tak nějak mým cílem ve všem, co dělám." Zatím se mi to dařilo a dokonce se mi dosud ani nic špatného nestalo, i když párkrát už se asi můj anděl strážný musel pořádně zapotit, když vezmeme v úvahu, jak málo jsem obvykle přemýšlela předtím, než se do něčeho vrhnu.
Stejné to bylo i s ochutnáváním mořské vody. Nad tím jsem se sice trochu zamyslela, ale jen abych došla k závěru, že to nemůže být nic tak hrozného a že si tedy tento zážitek dopřeji doslova plnými doušky. No... spletla jsem se. Byl to hnus. Slaný, hořký a kdo ví, jaký ještě. Huba se mi kroutila do všech stran a té chuti se ne a ne zbavit. Začala jsem hltat sníh, což trošku pomáhalo, jak tál a měnil se na vodu - normální vodu, ne tu hnusnou mořskou. Když se mi povedlo tu pachuť trochu zahnat, svalila jsem se do sněhu celá a ještě se v něm vyválela, abych tu proklatou slanost očistila z celého těla. Rollo se ale podle všeho dobře bavil a samozřejmě si neodpustil poznámku o tom, že mi to říkal. I když... takhle to úplně nebylo. Neříkala? "Cože?" otázala jsem se a oklepala se - nejspíš jsem prostě blbě rozuměla, protože jsem měla sníh i v uších, takže jsem se nad tím moc nepozastavovala. "Sakra, takže vy jste mi vážně nekecali, he?" prskla jsem naposledy. "To má teda vážně sílu, blah. Myslíš, že v tom taky něco žije?" No, pravděpodobně. Jinak by to bylo příšerný plýtvání místem. V tom případě mě ale zajímalo, jak takoví mořští tvorové vypadají.