Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Asi mi vážně chtěl přiklepnout lovecký úděl. Nemohla jsem říct, že by mě to nějak těšilo, ale naběhla jsem si sama. Třeba to nakonec ani nebude tak zlé. Hele, doteď jsem přece hlady neumřela, tak o co jde? Pf. Nic na tom není, přesvědčovala jsem sama sebe, zatímco směr konverzace se vykolejil trochu jiným směrem. "Aha?" Upřímně jsem se podivila. "Já předpokládala, že když jako duch nemáš tělo a tak, že logicky nebudeš mít ani zadek. Ale jseš první duch, se kterým mluvím, takže nejsem žádnej expert." To už se ale bránil, že se mi na moje pozadí vůbec nedíval. "Jak teda víš, jak vypadá?" zamrmlala jsem si spíš pro sebe a snažila se nevyprsknout smíchy. Duch to celé říkal tak smrtelně vážně a kdyby šlo o cokoliv jiného, jeho tón by nejspíš budil respekt - aspoň u rozumnějších jedinců. Takhle ale jeho vážný projev zcela okatě kontrastoval s tím, co mu vycházelo z tlamy - doprovodné otázky o zadcích? Paráda! Cukaly mi koutky, ale ovládala jsem se. Jakž takž.
"Stojím o to," přikývla jsem rozhodně a opět mi svitla naděje. Celkem rychle jsem dospěla od "možná to tady obhlídnu" k "chci tady rozhodně žít", ale já holt byla se vším rychle hotová. A vůbec, měli tady ducha - to se jinde nenajde! A taky Iskierku, ta se už vůbec jinde nenajde. Byla bych blbá, kdybych odtud jen tak odešla. "I o smečkový život. Pokud tedy nebudu muset na území sedět úplně pořád." Chtěla jsem se ujistit, že nepřijdu o veškerou svobodu. To nebylo něco, čeho jsem byla ochotná se vzdát, ani pro smečku ne. "Ne, že bych chtěla být měsíce v trapu, ale chápeš, jak to myslím, ne? Občas je potřeba na chvíli vypadnout," zamávala jsem ocasem a doufala, že to duch vážně chápe.
Mého návrhu, že něco půjdu ulovit, se duch nepřekvapivě chytil, ale jít se mnou nechtěl. Ono taky co by asi dělal, když neměl tělo? Mohl na zvěř houkat a házet po ní šutry a šišky, ale to bylo asi všechno. "Klidně půjdu," pohodila jsem hlavou. "Ale škoda, že nechceš jít taky - není to hrozně ubíjející, nikdy nemoct vytáhnout tlapy z lesa?" Být duchem asi musela být celkem neutěšená existence.
Tón hovoru se ale rychle změnil a já pocítila kolem srdce bodnutí chladu ze všeho toho vzteku, který se na mě náhle namířil, aniž bych znala důvod. "Co bude za pár let neví nikdo," pípla jsem. "Jediné, co ti můžu říct s jistotou je, že jsem sem se zlým úmyslem nepřišla." Nemohli jsme vidět do budoucnosti. Ale nedokázala jsem si představit, že bych tu měla začít nějakou... zkázu či co. Nejsem taková, bránila jsem se, ale jen v duchu. Hlas se to pak snažil nějak zpětně uhladit, ale už se stalo a já už uvažovala, co ho asi vedlo k tomu takhle nepředvídatelně vyjíždět. Neptala jsem se ale. Kdoví, co by se stalo pak. Chvíli jsem zůstala mlčet, ale to zase ústilo v trapné ticho. Odkašlala jsem si. "Jo, takže... chtěl jsi mě poslat na lov, ne?"

Možná jsem měla radši mlčet, protože duch se na ten lov fakt nějak moc upínal. Ajajaj. Jenže mlčet, hah, to mi nikdy nešlo. Takže jsem to teď už asi prostě musela nějak uhrát. "Lov - no jo, nejsem v něm nejhorší. Pár smečkových lovů jsem už zažila, zvládám to." Silou jsem teda příliš neoplývala. Byla jsem na to dost mrňavá. Ale kdyby nešlo zrovna o divočáky, fuj, tak by to snad mělo být nějak v pohodě. Určitě by po mě nechtěli, abych sama strhávala jeleny, ne?
Okukování duchem mi zrovna moc příjemné nebylo, hlavně když se o mém pozadí nakonec ani nevyjádřil příliš lichotivě. "Jestli nějaké máš, tak já ho teda nevidim," pokrčila jsem rameny, "a to moje tady taky není od toho, aby se na něj čučelo. Je tady od toho, abych měla na čem sedět, a tenhle účel plní zcela dokonale," přitáhla jsem si uraženě ocas těsněji k tělu, abych unikla dalším zkoumavým pohledům. Oči se mi ale rozzářily, když řekl, že by to šlo. "Fakt?" vyjekla jsem, ale hned jsem zase začala svoje emoce dostávat pod kontrolu. Duch totiž zvažoval ještě nějakou zkoušku - ale nevěděla jsem, jestli si ze mě náhodou nedělá tak trochu srandu. "Hele, něco klidně ulovit půjdu, není problém, ale na srnu bys se mnou musel poslat ještě někoho dalšího. Zas tak dobrá taky nejsem." V hlavě mi ale poskakovala jediná myšlenka: Říkal, že by to šlo! Hah, usadím se tady a Iška už mi nezdrhne, culila jsem se spokojeně, až dokud duch nezavrčel. Zlověstně. Hněvivě. Lehce jsem se přitom zvuku přikrčila - tohle znělo opravdu naštvaně a od začátku tohohle setkání jsem teprve teď pocítila zachvění čehosi, co by se dalo nazvat strachem. "Co? Jak... to myslíš, jaký doopravdy je?" vykoktala jsem zaraženě. "Nepřišla jsem smečce ublížit, jestli myslíš něco takového." Co jiného by taky mohl myslet? Nějakou zradu nebo něco podobného...

Duch moje slova začínal nejspíš brát o něco lépe. Třeba jsem vážně byla na dobré cestě. Bylo to celkem vzrušující - že by mě vážně čekal nový domov, tady? Rozumné by asi bylo se příliš nenadchnout, dokud v tom nebude jasno, ale koho zajímal rozum. Cítila jsem, jak ve mně dušička radostně poskakuje. Akorát se mi moc nelíbilo, že se vlk chytil zrovna toho mého plácnutí o lovu. Zas tak dobrá jsem v tom nebyla, ale teď už jsem to nechtěla brát zpět. Pff, to se zvládne, levou zadní. Nikdo nic nepozná, na pár lovech už jsem byla, pff, pohodička. A kdo ví, třeba si v téhle smečce obzvlášť potrpěli na dietu ze zajíců, křepelek a tak podobně, v kterémžto případě bych pro ně byla hotovým poslem z nebes.
Ale ten duch byl asi vážně šmírák, nebo aspoň tak trochu úchylák, když ve své neviditelné formě očumoval zadky slušných vlčic. Tak to zas prr! "Jen mi závidíš, že nějaký pozadí vůbec mám," vyplázla jsem jazyk přibližným směrem toho hlasu. "Radši mi řekni... Šlo by to? Mohli byste mě sem vzít? Mohli, žejo? Nikdy toho nezalitujete," zatvářila jsem se tak nevinně, jak jsem to dokázala, i když v očích mi stejně tančili čertíci. Nemínila jsem zbořit jejich drahocenný les, ale že by vážně nelitovali... to jsem jim slíbit nemohla. Obzvlášť jestli tady milovali klid a pokoj.

Čas ubíhal, minuty plynuly, Jiskra nikde a duchova slova se začínala smrskávat v pouhá zamručení. Netrpělivě jsem si poposedla. Tohle nebylo nic pro mě. Nebavilo mě jen tak posedávat a nic nedělat. Tedy jistě, povídat si s duchem bylo rozhodně vzrůšo, ale když se on moc nechtěl bavit se mnou, zas taková zábava to nebyla. Přitom jsem mu nic neprovedla. Nemá důvod na mě bejt namrzoutěnej, hm. Za života to asi byl nějakej bručoun. Nebo se v něj možná změnil až po smrti, když zjistil, že má být navěky věkoucí duchem a hlídat les? To by se mu pak asi jeden ani nemohl divit. Nevěděla jsem, jaké to je, být duchem, ale nedokázala jsem si představit, že by to měla být nějak zvlášť vzrušující existence, obzvlášť když uplyne pár desetiletí a vy pořád trčíte na tom samém místě.
Duch mé tlapky sice pochválil, ale čišela z toho ironie. Pf. Já je tedy považovala za velice šikovné a ještě nikdy mě nezklamaly. Věděl prd, o čem mluví. "No, jak už jsem říkala. Dokážu ledacos," odpověděla jsem, tentokrát trochu vážněji než předtím - už asi taky bylo na čase to začít brát jako něco trochu víc, než pouhý vtip, protože... třeba bych tu vážně mohla nalézt nový domov. Ten bych měla ráda. "Lovit," ale to už jsem vlastně taky říkala, "nevim, obcházet hranice... Záleží, co by se vám hodilo." Zamyslela jsem se. "Taky jsem rozená průzkumnice - něco takovýho je taky užitečný, ne? Nějaký uši co všechno slyšej, oči co všechno viděj, malý tělo co se vmáčkne do škvír, co jsou moc malý pro tlustý zadky?" To určitě muselo být užitečný! Pravdou ale bylo, že ačkoliv jsem ve smečce prožila většinu svého života, vlastně jsem neměla ponětí, jak se do nějaké dostat a co to vůbec všechno obnáší. Do naší smečky jsem se prostě narodila a tím to bylo vyřešené.

Tak copak je navedenej? pomyslela jsem si, když duch začal rýpat, jestli někoho čekám. Přece jsem mu to už povídala. Ale kdoví, jak snadno se vám věci můžou vykouřit z hlavy, když vlastně žádnou nemáte. "Jistě, že čekám. A budu čekat tak dlouho, jak bude potřeba," pronesla jsem rozhodně pro případ, že by mě snad už chtěl vypoklonkovat. Kdybych mohla, zapustila bych kořen, aby mě nemohl vyhodit. Dokud se Jiskra neobjeví, odmítala jsem se hnout. Ale ta další poznámka tedy pěkně štípla. Duch se trefil na citlivé místo, to teda jo, jeho slova mi zadrnčela v uších, které jsem hned potom přitáhla lehce k hlavě. "Samozřejmě, že to je moje kamarádka! A Jiskra ti to ráda potvrdí. Určitě se ukáže každou chvíli. Jen se někde zakecala, no, to se stává," pronesla jsem sebejistě, ale vlastně jsem si tak jistá nebyla. Zlobí se? Fakt si myslí, že jsem jí utekla naschvál a teď mě ani nechce vidět? Nedá mi šanci to vysvětlit? To by mě fakt mrzelo, ale nenechala bych to tak. Jestli se brzy neukáže, nejspíš bych si za ní musela doběhnout sama, šišky nešišky, duch neduch... ale nechtěla jsem, aby to zašlo tak daleko. Pak už by mě sem taky nikdy nemuseli pustit. Nebo jsem mohla znovu začít kvílet jako na lesy. To by mohlo být bezpečnější. Ještě jsem se ale do ničeho nepouštěla. Věřila jsem, že vlčice se brzy objeví.
Duch mi asi moc nežral moje řečičky o krásách lesa, což jsem vlastně plácla jen tak. Vypadalo to tu zajímavě, les měl své určité kouzlo, ale možná "pěkný" nebylo to správné slovo. Ale co už, na slovíčkách nezáleží. Víc jsem svou pozornost upínala k tomu, že duch se pořád dál vyptával... a když se vyptával, tak to znamenalo, že mě neposílá s mým 'čistě teoretickým' nápadem do háje. Prozatím. Třeba bych to tady vážně mohla zkusit...? "Jsou, samozřejmě, že jsou," přitakala jsem a pozvedla svou drobnou přední tlapku, jako by z ní snad duch mohl něco vyčíst. "Dokážou kde co. Třeba lovit, nebo fackovat nezvané hosty, kdyby tě omrzelo po nich házet šiškama," uchechtla jsem se. "Dělaj, co se jim řekne!" dokončila jsem s nevinným úsměvem. Ne vždycky přesně co se jim řekne, a taky spoustu toho, co se jim vůbec neřeklo, ale potřeboval tohle duch vědět? Ne. Na nic takového se přece neptal.

Duch mi svoje jméno nechtěl prozradit. Jeho hlas se už zase pohyboval kolem mě a já vykrucovala hlavu, abych ho aspoň přibližně následovala. "No tak mi ho neříkej, no," potřásla jsem hlavou. "Je mi jasný, že duch musí zachovat nějakej nádech tajemna, že jo." Že se se mnou nechtěl kamarádit, to mi bylo celkem jasné už jen z toho všeho jeho bručení a mručení, kterým mě neustále častoval, jako by ho moje přítomnost tady nesmírně otravovala. Ale copak mohl mít duch něco lepšího na práci? Možná tak šmírovat nic netušící živoucí duše. Duch šmírák. Zacukaly mi koutky nad tou myšlenkou, ale radši jsem se snažila aspoň v rámci mezí ovládat, protože jsem nechtěla schytat další šišku do hlavy.
Těkala jsem pohledem po lese, sem tam, doleva a doprava, čekala jsem na šedý kožich mezi stromy, ale ten se neobjevoval. Jestli tu vážně Iskierka byla - a čenich mi tvrdil, že ano - pak nepochybně musela slyšet moje zavytí. Moje falešné hejkání muselo být slyšet po celém lese. A přece se ještě neukázala... kdoví, co měla na práci. Doufala jsem ale, že se tu zjeví každou chvíli, nejlépe dřív, než se mi nějak podaří nakrknout ochranářského ducha. Zdálo se mi, že jestli tu s ním zůstanu sama, nevyhnutelně nakonec udělám nebo řeknu něco, co se mu znelíbí a pak mě šišky úplně zasypou. "Možná?" protáhla jsem svou odpověď do otázky, na kterou jsem ale mohla opět odpovědět jen já sama. "Tedy, ráda bych si našla nějaké místo, kde se usadit. Zatím obhlížím situaci, ale tady se mi celkem líbí, máte to tu pěkný," střihla jsem ušima a po krátkém zamyšlení doplnila: "Nebo aspoň ten kousek, co jsem zatím viděla. Třeba by se vám hodily nějaký schopný tlapky navíc, co?"

"Možná měla," jen jsem znovu pokrčila rameny. Jenže pokud šlo o odhad nebezpečí, ten pověstný "šestý smysl" nebo jak se tomu říkalo... no, ten můj nikdy moc nefungoval. Situace jako tahle mě naplňovaly spíš úžasem a zájmem, než touhou stáhnout ocas a prchnout někam za kopec. Ale když na mě duch začal sesílat svůj hněv, zrovna dvakrát se mi to nelíbilo, pravda. Preventivně, v duchu jsem se po něm pitvořila, ale měla jsem aspoň dost rozumu, abych to nedělala nahlas. "Fajn, tak jo," zabručela jsem. Zprávu jsem teda asi pochopila. Mám sedět na zadku a chovat se slušně, jinak mě zbuší vším, co mu přijde pod jeho éterickou tlapu. No paráda.
"Mě taky těší, ehm... mají duchové taky jména nebo tak něco?" zajímala jsem se a ublíženě nakrčený čenich se mi zase vyhlazoval, jakmile řeč přišla zase na Jiskru. Doufala jsem, že si s ní snad budu moct brzy promluvit, když byl ten duch tak hrozně zvědavý. Přišlo mi, že to je na dobré cestě. "Nevím, tak nějak... všeobecně? Zajímalo by mě, co dělala potom, co jsme se rozdělily, kde vlastně lítala, že jsem ji nikde neviděla a tak, prostě si s ní chci pokecat, nic konkrétního na mysli nemám," vysvětlila jsem - hlavně jsem se ale chtěla ujistit, že se na mě Jiskra nezlobí a taky jsem ji prostě zas chtěla vidět. Jenže to vypadalo, že na to si ještě počkám, protože duch se nechal slyšet, že cizinci dál nesmí. "Hmm, no tak dobře," zabručela jsem a kecla si na zadek, jen stěží jsem se ubránila puberťáckému protočení očima. Taková paranoia! V Sarumenu to nikdo takhle nehlídal. Copak vypadám, jako že to tady chci podpálit, nebo co? Chvíli jsem mlčela, ale pak mi to zas nedalo. "Hele, duchu, a když sem teda nikdo nesmí - jak to děláte, kdyby se čistě teoreticky chtěl ke smečce někdo připojit?" Moje plány byly ve stádiu beztvarých zárodků, ale bylo dobré se informovat, no ne?

"Jsem se lekla, no," pokrčila jsem rameny. "To by se asi lekl každej, když mu najednou do ucha houkne hlas bez těla." Jenže tón konverzace se najednou začal poněkud měnit. Duch na mě zavrčel a já zamrkala. Nebrala jsem to dosud příliš vážně - jako ostatně nic v životě, ale místní ochránce se začínal rozčilovat. "Však se nečerti, já nechci lesu nic udělat, na mou duši, liščí uši atakdál," vyhrkla jsem o něco zaraženěji, než předtím, ale to už mi s tupým bonk na hlavu dopadla dobře mířená šiška. "Jau!" kvíkla jsem ublíženě a chytila se za naražené místo. "To snad nebylo nutný?" Co jsem sakra tomuhle duchovi provedla, že mě musel mlátit? Taky bych po něm něco mrskla, ale nebyla jsem si jistá, kde přesně je, a stejně by to jím jenom proletělo. Navíc by mě pak asi zkouloval šiškama a já bych musela vzít nohy na ramena, takže bych se o Jiskře nedozvěděla vůbec nic.
Teď už byl duchův tón vyloženě nepřátelský. Co jsem podělala? Myslela jsem, že se normálně bavíme, krčila jsem čelo. "Chápu a rozumím, jseš duch ochránce, takže mě musíš zmlátit, abych se chovala slušně," zamumlala jsem a tlapou si mnula naraženou hlavu. Nelíbilo se mi ale, že mě chtěl hned vypakovat pryč. Co kdybych se chtěla chvíli zdržet? Nebo dlouho? Mohly jsme tu s Iškou bydlet spolu, jak by to tady ožilo! Nevěděla jsem, jak živé je to tu teď, ale určitě to mohlo být lepší. Třeba i tenhle duch by se pak trochu odvázal. Teď tvrdil, že je Iskierka v pořádku. Takže tu tedy byla? Ocas se mi zvesela rozhoupal. "To je dobře," zazubila jsem se, pozapomněla jsem přitom, že se vlastně cítím ublíženě. "Ale... mohla bych s ní mluvit? Je teď v lese?" Zavětřila jsem, přísahala bych, že ji v okolí cítím. "Já jsem Sinéad," sdělila jsem mu své jméno a lehce sklonila hlavu. "Tak pustíš mě za Iškou, duchu? Prosím? Fakt bych ji ráda viděla, nechci, aby si myslela, že jsem jí zdrhla naschvál."

Duch lesa podotkl, že já ale neutekla. Vypjala jsem hruď: "Jasně, že ne. Já se duchů nebojim," prohlásila jsem neohroženě. "Navíc jsem nikdy s žádným duchem nemluvila a není to možnost, co se naskytne každý den, tak by bylo dost blbý, kdybych hned vzala do zaječích," střihla jsem ušima a rozhlížela se kolem, jestli přece jen z ducha kousek nezahlédnu. Měli by tedy asi být úplně neviditelní, ale co kdybych něco zahlédla? Nějaký záblesk nebo snad stín... ale místo toho jsem spatřila něco úplně jiného. Ze země přede mnou se náhle zvedl oblázek a začal stoupat nahoru. Lehce jsem ucouvla, ale pak jsem k tomu hned zvědavě natáhla čumák. "Ha, tak to je fakt boží!" pošťouchla jsem levitující kámen čenichem a tiše se zasmála. Proč mi sakryš Jiskra neřekla, že v jejich lese straší? To bych se sem přihnala už dávno! Ale duch tuhle ukázku svých schopností asi nemínil pro moje pobavení, ale jako výstrahu. Teď mi jeho hlas zazníval za zády a já se poskočením otočila a zamračila se směrem, odkud jsem ho slyšela. "A proč bys mi chtěl něco dělat? Však já taky nic nedělám, tobě ani tvýmu lesu - jen někoho hledám," objasnila jsem. Jenže duch se nechal slyšet, že tu žádná Jiskra nežije. "Iskierka, tak se jmenuje," zopakovala jsem znova, pro případ, že by to poprvé přeslechl nebo snad nechtěl slyšet, "šedivá, vysoká, rudý oči - jsi si jistej, že tu nežije? Já bych vsadila kožich na to, že tohle je ten správnej les." Možná chtěl prostě nejdřív vědět víc, než se se mnou o Jiskře bude chtít začít bavit. Jestli byl strážce hvozdu, asi nemohl každému na potkání vyzvonit, kdo tu žije a tak. Pustila jsem se tedy do objasňování situace. "No, jak jsem říkala, během zimy se mi ztratila. Je to moje kámoška, víš, ale nějak jsme se od sebe zatoulaly, takže ji teď hledám - chci vědět, jestli je v pohodě a tak."

Vysedávala jsem na hranicích a přišlo mi, že to trvá věčnost. No fakt, normálně se mi začínala otvírat tlama nudou! Ve skutečnosti nemohlo uplynout víc, než pár minut, než se ke mně někdo přiblížil. Jenže o tom já neměla ani ponětí, dloubala jsem tlapou do navlhlé zeminy a malovala v ní vlnovky a klikyháky, duchem nepřítomná, když vtom se přede mnou ozval hlas. "Vou!" vyhrkla jsem a samým leknutím jsem vyskočila na všechny čtyři, jen jsem rychle tlapou zamazala malůvky, co jsem tam v hlíně vytvořila. "Voou," vydechla jsem podruhé, ale tentokrát úžasem - hlas, který ke mně promlouval, totiž přicházel naprosto odnikud. Teda jako, přicházel z prostoru přede mnou, ale tam nikdo nestál. Ani jsem nikoho neslyšela přicházet. Slova, která ke mně hlas pronesl, mi tedy nejdřív projela jen jedním uchem tam a druhým ven. Tenhle nezvyklý úkaz byl totiž mnohem zajímavější, než nějaké otázky. "Ty seš duch lesa? To je hustý! A taky praktický. Asi je bezpečnější na cizince posílat duchy, než někoho kdo má skutečný tělo, kterýmu se může něco stát, co? Spousta z nich se taky určitě lekne a uteče," Zamávala jsem tlapou před sebou, ale nenahmátla jsem nic. Jasně. Jak bych taky mohla ohmatávat ducha?
Pak mi teprve došlo, že duch lesa se mě na něco ptal a že já jsem tady vlastně úplně za jiným účelem, než abych se vybavovala s hlasy bez těla a objevovala tajemství hvozdu. To jsem mohla dělat pak. "Jo, jasně, co tu dělám! Přišla jsem hledat Jiskru, ehm, Išku. Iskierku. Prej tady bydlí? Tedy nejspíš - trefila jsem dobře do Asgaaru, že jo, pane duch?" zastřihala jsem ušima a rozhlédla se, jestli se třeba šedý kožich mojí kamarádky někde mezi stromy neobjeví. "Zmizela mi během zimy, tak jsem doufala, že se třeba vyloupla tady."

//Středozemka přes Midiam

Když jsem z pláně došla k řece, přestávala jsem si tím směrem být zas tak jistá. Já si jím hlavně nebyla úplně jistá hned od začátku a teď mi to celé bylo jasné ještě méně. Předpokládala jsem, že jdu stále správně, ale čert ví, jak to bylo doopravdy. Zastavila jsem a zavětřila v naději, že mi čenich napoví. A napověděl! Jen jsem se musela dostat na druhou stranu řeky. Vyžadovalo to jistou dávku obratnosti při přeskakování po šutrech a párkrát jsem se pořádně zmáchala, že to ani hezké nebylo, na druhý břeh jsem se ale dostala živá, v celku a neutopená. Otřepala jsem se a pohlédla na stromy lesa, které se tyčily přede mnou. Ve vzduchu se vznášel nezaměnitelný pach smečky. To musí být určitě ono, zaradovala jsem se a vkročila mezi první stromy.
Chvíli jsem tam na okraji jen tak stála a rozhlížela se, chtěla jsem se nějak ujistit, že jsem vážně ve správném lese, ale popravdě jsem neviděla nic, co by mi napovědělo. A cos taky čekala? Že tady bude někdo trsat na hranicích a hulákat "tudy do Asgaaru?" Tiše jsem se uchechtla, zaklonila hlavu a nechala lesem zaznít své nelibozvučné zavytí. Nikdy mi to moc nešlo, znělo to, jako když mi někdo šlape na ocas, ale co, účel to splnilo. Pak jsem si kecla na zadek, protože už mě fakt pekelně bolely nohy, a čekala, až na mě někdo naběhne. Asi by bylo slušnější zůstat způsobně stát a ne se tady vyvalovat, ale... eh. Mohli být rádi, že jsem jim zrovna nenaběhla doprostřed území. Zatímco jsem čekala, větřila jsem a snažila se zachytit Jiskry pach. Možná jsem ho cítila? Nebo to taky možná byla moje představivost a pouhé přání.

//Kopretinka kolem Ohnivého jezera

Kráčela jsem dál a doufala, že se držím správného směru. Mělo by to tak nějak být, ne? Přibližně. Jiskry smečka musela být někde vedle té Makadiho a jestli jsem se v tomhle nemýlila, měla bych mít namířeno dobře. To se ostatně brzy ukáže. Začínal nový den, vichr se odfoukal někam do háje, ale zato přitáhly šedé mraky a celá země se společnou prací roztátého sněhu a vytrvalého mrholení proměnila v blátivou klouzačku. Počasí zkrátka nic moc, ale mě náladu pokazit jen tak nemohlo. Mizení sněhu přece znamenalo, že se blíží jaro a s jarem zase přicházely změny a nové možnosti. Změny, to bylo něco na mě. Kdyby bylo jedno roční období pořád, brzo by mě to asi omrzelo. Milovala jsem je všechny stejně asi právě proto, že se pořád protáčely dokola a žádné nezůstalo tak dlouho, aby mě začalo štvát. Bylo to zkrátka ideální. A tak jsem si to i v té čvachtanici na zemi tlapkala celkem spokojeně. To by mě zajímalo, co ta Jiskra vlastně dělala, uvažovala jsem přitom. Kam se mohla vytratit? No, ale jestli existuje nějaké pravděpodobné místo, kde ji najít, musí to být přece les její smečky. Asi mě to mělo napadnout dřív. Každý, kdo má trochu rozumu, by asi nejdřív zkontroloval to nejvíc okaté místo. Jenže mě se do cesty připletl - či snad připletla - nejdřív Makadi a pak Danie, takže jsem si to k Asgaaru vlastně namířila asi tou úplně největší oklikou, jaká vůbec šla vytvořit. Snad se na mě nenaprdla, že jsem jí zdrhla? Přece jsem na ni čekala! Ale ona se vůbec neobjevila. No. Asi jsem ji měla jít hledat hned. Ale na to už teď bylo pozdě, a jak se říká - lepší pozdě, než nikdy, no ne?

//Asgaar přes Midiam

//Sarumen

Poklusem jsem se vzdalovala od Sarumenského hvozdu. Ještě několikrát jsem se na něj ohlédla přes rameno. Zatrolená smůla, že jsem se tam nemohla pořádně porozhlédnout! Zrovna by mě to tak zajímalo. Ale teď jsem měla další věci na práci. V prvé řadě jsem musela najít Jiskru. Pořád mi nešlo do hlavy, kam se jako jen tak, z ničeho nic, vytratila. Nemohlo být tak těžké běžet za mnou... ne? Nechala jsem ve sněhu stopu jasnou jako letní ráno - nebyla přece blbá? Leda, že bych ji omrzela a tak mě nechala běžet a sama se vydala na opačnou stranu. "To by mi přece neudělala," zavrtěla jsem rozhodně hlavou, ne, kdepak! Muselo v tom vězet ještě něco dalšího. A já na to přijdu, já to rozluštím, já se dostanu k jádru pudla, jako že se jmenuju Žaneta ze Skalních lučin! Tiše jsem se zachichotala vlastní myšlence a trochu zvolnila krok. Nalítala jsem toho za poslední den vážně docela dost a i mě občas začaly bolet tlapky. Aspoň na chvíli jsem tedy šla slušně, pomalu, jeden by skoro mohl říct, že jsem se na chvíli dokázala chovat s nějakou důstojností, jak by se na dámu slušelo. Pokud pomineme bahno pokrývající celé nohy a břicho a kožich rozčepýřený větrem... a vůbec, copak já byla nějaká dáma? Fujtajbl. Dejte mi pokoj s takovýma blbostma.

//Středozemka kolem Ohnivého jezera

Znalost bylinek zněla zajímavě, užitečně a kdoví, co všechno ještě... Jenže na mě tohle prostě nebylo. Nedokázala jsem rostlinám věnovat pozornost, jaká byla třeba, a jestli má něco špičaté listy a bílý květ a něco oblé listy a žlutý květ, to šlo jaksi úplně mimo mě. Když už jsem se pustila do ohlodávání nějakých bobulí nebo lupenů, prostě jsem se modlila, že se neotrávím - a hele, zatím to fungovalo docela dobře a stálo mě to minimum námahy! "Hm, no, tak je možná začnu víc očuchávat," zastřihala jsem ušima.
Hvozd byl opravdu hezký a hlavně velmi, velmi zajímavý, téměř sváděl k průzkumu, ale kdybych jim tu začala rejdit, asi bych riskovala, že mě sem už za Danie výše postavení v životě nepustí, kdyby se vrátili a načapali mě. "Škoda," posteskla jsem si. "Tak třeba příště. Můžeš jim ale vyřídit, že je pozdravuje Sallaré," mrkla jsem a už se pomalu pobírala k odchodu, třebaže se mi příliš nechtělo. "Nejspíš ano. Někam se mi vytratila a jestli ji mám někde hledat, tak asi nejlépe tam. Ale uvidíme, co se po cestě přitrefí," pokrčila jsem rameny, dobře jsem věděla, že moje plány málokdy vyšly přesně tak, jak bych si představovala. Pak už byl ale skutečně čas jít. "Tak se měj! Bylo to fakt bezva," zamávala jsem ocasem a kývla Danie na rozloučenou. "A zkouluj bráchu, dokud je nějakej sníh," doporučila jsem ještě a pak už jsem svižným poklusem zamířila pryč, zase někam dál.

//Kopretinka

//Jižní hornatina přes Ronherský potok

"No, třeba by Smrt dokázala takovou magii taky věnovat... i když, tohle vlastně spíš zní jako něco, co dostaneš od Života," uvažovala jsem. Pořád mi přišly lepší plameny a křídla, ač bylo jistě obdivuhodné, že Danie tak myslela na pomoc druhým. Já pořád viděla magie spíš jako srandu, zábavu, ozvláštnění života, než jako něco, co je třeba brát vážně a zacházet s tím s úctou. "Vyznáš se v kytkách, jo? Ha, to je zajímavý! Já moc ne. Poznám nanejvýš pelyněk a borůvky, tím to asi hasne," zasmála jsem se. "Táta se mě něco snažil naučit, ale nejspíš jsem na kytky prostě tupá." Nebo to bylo tím, že jsem vůbec nedávala pozor? Ne, to nemůže být tím.
"No vidíš, takže se na mně určitě zlobit nebudou - všechno je ťip ťop," zazubila jsem se vesele, zatímco jsme kráčely kolem potoka směrem, kde se tyčil onen hvozd. "Jo, jestli se rozhodnu někde usadit, určitě ti dám vědět," slíbila jsem. "A co se týče ostatních smeček, inu, není nic snazšího, než je prozkoumat," zasmála jsem se. "Času je na to spousta." To už se ale blížily stromy lesa a já skoro hořela napětím. Bude to tam takové, jaké jsem si představovala? Přidala jsem do kroku a pak se zastavila mezi prvními stromy. Pach smečky se tu vznášel silně a jasně. "Týjo. Je to tady... je to tady fakt boží," zavrtěla jsem ocasem - hvozd vypadal hustý, prastarý a neprostupný a vznášela se tu téměř hmatatelně tajemná atmosféra. "Fakt fakt boží." Není divu, že na to táta furt vzpomínal! Ještě tak, kdybych se mohla setkat s některými z místních obyvatel, o kterých jsem si toho tolik vyslechla. "Jsou tady Alfy, nebo jsou všichni teď někde v čudu?" zajímala jsem se - jestliže byly pryč, asi bych se měla sbalit a přijít jindy. I já věděla, že je špatný nápad se jen tak promenádovat po území smečky.