Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ohnivé jezero

Vykročily jsme od jezera směrem k lesu, který se tyčil nedaleko. "Třeba jo," pokrčila jsem rameny. "Vypadá to jako hezký místo pro smečku. Ale nic odtamtud necítím," zavětřila jsem znovu a ne, opravdu se zdálo, jako by byl les úplně pusto prázdným. "No, prozkoumávat lesy je určitě taky možnost, ale vsadím se, že je tady spousta vlků, kteří se v tom orientují a řeknou ti to, když se jich zeptáš," zasmála jsem se. Nebylo třeba věci zbytečně komplikovat! Ale průzkum, joo, průzkum ten za to taky stál.
"Ne, počkej, ty ses fakt za celou zimu s nikým nestačila zkoulovat? To je hrozně smutný!" zavrtěla jsem hlavou, co ta vlčice pak měla za dětství, když neznala takové základní věci? Mělo by se to napravit. "Třeba to koulování je, když si uděláš hroudu sněhu a na někoho ji pak odpálíš tlapou," vysvětlovala jsem, zatímco jsem se zastavila a pokud možno nenápadně uplácala trochu mokré břečky do jakés takés koule. "Takhle!" vypískla jsem a poslala ji přímou čarou Danie za krk. "Háá, vidíš? Je to bezva," smála jsem se a hned odskákala o kus dál pro případ, že by se zrzka rozhodla pro odplatu. "A sněhuláci - to jsou vlci, co uplácáš ze sněhu," poučovala jsem dál, zatímco jsem poskakovala mezi stromy jako potrefená srnka. Danie se ale víc rozplývala nad létem, než nad zimními aktivitami. "Jo, taky mám ráda léto. Sluníčko, koupání a..." Zarazila jsem se ve svém poskakování, když jsem spatřila cosi na sněhu. Bylo to ptačí křídlo, asi pozůstatek něčí svačiny, ale žádné takové jsem ještě nikdy neviděla. Všechna pírka na něm byla zářivě červená. "Tyjó, hele, čuč!" zvedla jsem ho do tlamy a přiběhla s ním zpátky k Danie, které jsem ho pohodila k nohám. "Nechtěl by brácha todlecto? Z jakýho tohle musí být ptáka? Možná z ptáka Ohniváka," nadchla jsem se a začala očima bloudit po větvích, jestli neuvidím nějakého živého.

"Jsou hezký, tedy celkem... je to taková zvláštní věc, no. Nic podobnýho jsem nikdy neviděla. Něco mezi šutrem a ulitou? Asi? Co já vím, co to vlastně je," pokrčila jsem rameny. "Se tam stavíš v létě a nasbíráš tam bráchovi mušlí, že nebude vědět, co s nima," zazubila jsem se. Z nějaké větší by si mohl třeba udělat čepici. Nebo boty na tlapky! To byl aspoň nápad! Taková náhražka kopyt pro vlčí tlapy... Byla to dost přiblblá představa. Tiše jsem se jí zasmála.
Danie jsem s orientací asi moc nepomohla, protože jsem v ní sama nebyla úplně nejlepší. "Myslim že tohle se zlepšuje s věkem," uvažovala jsem. "Jako malou mě naši taky furt někde naháněli, že jsem někam zalezla a zmizela, ale postupem času to přestalo. I když nevím, jestli se zlepšila moje schopnost vrátit se domů, nebo jestli to se mnou jen vzdali." Obojí bylo dost možné. Zrzečku ale už asi nebavilo postávat jen tak u jezera a mě popravdě taky ne. Bylo na čase se někam vydat, ještě něco prozkoumat, než budu Danie muset vrátit. "Tak třeba... tam!" namířila jsem tlapou k nedalekému lesu. "Tam jsem ještě nebyla, třeba se tam najde i nějaký suvenýr pro bráchu." Přemýšlela jsem, co by to tak mohlo být. Být Danie, podstrčila bych mu nějakou nafouklou žabí zdechlinu nebo tak něco, ale skoro to vypadalo, že ona to myslí vážně a touží po nějakém hezkém dárku. Milé. A nudné... No což. Uvidíme, co najdeme! "Nojo, jaro už je asi na dosah," přitakala jsem a vykročila k lesu. "I když zima je taky fajn. Koulovačky, klouzačky, sněhuláci... Ale na jaro se těším taky. Asi každý období má něco do sebe."

//Zlatý les

Sice mě trochu zklamalo, že ten křemen nebyl největším drahokamem, co kdy svět viděl, ale rozhodně mě to nemrzelo tolik, jako Danie, která to začala celé rovnou vzdávat. "Ale pitomost!" mávla jsem tlapou. "Proč bys nikdy neměla ovládat magii? Ony se ty šutry někde objeví, však i já už jsem na ně narazila. Byla to úplná náhoda. Možná se neukážou, když je schválně hledáš, třeba v tom je právě ten trik," uvažovala jsem a vylezla na břeh za zrzkou. Otřepala jsem si zmáčený kožich a rozhlédla se kolem. "Já teda u moře žádný šutry neviděla. Jen spoustu písku a tu... mušli. To je takovej mořskej šutr, ale myslím, že ten taky nikdo nechce. I když je celkem hezkej." Danie moře zajímalo, pochopitelně, ale já se asi nechtěla tak brzo hned vracet. Teď v zimě to tam bylo celkem na nic. "No zas tak daleko to není, přes pár plání tamtím směrem," máchla jsem tlamou přibližným směrem, odkud jsem přišla. "Ale nechala bych si to radši na léto, upřímně. Teď se tam nic moc dělat nedá." Sníh už začínal sice slézat, ale slunce zas tak moc nehřálo a dokázala jsem si představit, jak zatraceně ledová ta voda pořád ještě bude.
"Orientovat se? Hmm, no..." Zamyšleně jsem nakrčila čelo. "Noo, já většinou chodim prostě přímo za nosem a někam dojdu," pokrčila jsem rameny. "A když si chci pamatovat cestu, tak se dívám kolem po nějakejch záchytnejch bodech... třeba divnej pařez, velká skála nebo tak. Já vlastně ani nevim, jak se orientuju," uvědomila jsem si, zatímco jsem to zrzavé vysvětlovala. Ha. Zajímavé. Prostě jsem se plácala z jednoho místa na druhé a zatím jsem se nezratila - nejspíš proto, že jsem neměla žádný cíl, od kterého bych se mohla odklonit, takže jsem zkrátka nakonec byla vždycky tam, kde jsem být chtěla. Přibližně.

"Alee, zas tak černě bych to neviděla!" pronesla jsem, když si Danie začala stěžovat na všechny možné druhy vody. "Však je i spousta čistých jezer, kde se dá bezvadně koupat a v řekách se taky najde spousta míst, kde jsou poklidné a líné a můžeš se tam pěkně ovlažit. V létě není nic lepšího, než si jít zaplavat! A v zimě se na jezerech zase dá parádně klouzat po ledě. Voda je bezvadná věc!" Když se zmínila o slané vodě, nadšeně jsem přikývla. "Umim si to představit dost dobře, protože jsem ji sama chutnala - ne zas tak daleko odtud je moře. A jo, je to celkem humáč, rozhodně se to nedá pít, ale myslím, že každej by si to měl aspoň zkusit. Jako životní zkušenost, chápeš!" Vesele jsem přitom celou dobu mávala ocasem a vzpomínala si na to, jak jsem stála na pláži s Makadim a on se mi chechtal, zatímco já se snažila dostat ten hnus z tlamy.
Neváhala jsem ani vteřinu a vrhla se do vody, prohledávat blátivé dno jezera a odhalovat, co se v něm skrývá. Určitě to mohly být i drahokamy! Hrabala jsem a poskakovala sem tam, až špinavá voda cákala všude kolem a já měla brzo krom nohou mokré i celé břicho a boky, ovšem byla to Danie, kdo první něco objevil. "Uka!" hrnula jsem se hned k ní, když zahlásila, že něco našla, ovšem nakonec z toho nic nebylo. "Hmm, to je blbý... boha, co by kupčil s mokrym dřevem tu asi nemáme," ušklíbla jsem se a začala zase hrabat na dně. "Tady taky něco je," pronesla jsem po chvíli s nadějí, když mi tlapa zavadila o něco velkého a těžkého na dně. "Ohohó, to bude stoprocentně ten největší a nejdražší křišťál na světě!" Už jsem to skoro viděla, jak se bude třpytit na slunci a jak ho pak daruji Smrti výměnou za cokoliv, co si jen budu přát... jenže když jsem tu věc vydloubala až na břeh, ukázalo se, že je to jen veliký kus křemene. "Pfff," odfrkla jsem si a odkopla kámen zpátky do vody. "Kruci, bejt hledač pokladů není tak lehký, jak by se mohlo zdát, co?"

Vypadalo to, že na rybách se asi neshodnem. No nevadí, stejně jsem to jen tak rychle přešla, protože Danie se zajímala o to, jak se jmenuje táta. "Sallaré," prozradila jsem jí a zamávala ocasem, když navrhla, že bychom se tam pak mohly zastavit. "To by bylo bezva! Ráda bych to tam viděla, spoustu jsem toho o lese slyšela - a taky musím tátovým starým přátelům vyřídit, že je naživu a v pořádku," malovala jsem si to a vesele se zubila. Určitě o něm rádi uslyší!
Rozhodla jsem se pokračovat v ochutnávání jakékoliv vody, kterou Gallirea mohla nabídnout, ale mladé vlčici se to moc nezamlouvalo. Nejspíš byla zodpovědnější, než já. Jeden by čekal, že to bude naopak... ale to by mě nesměl znát. "Co je? Však je to jen trocha řasy," ušklíbla jsem se, "nic závadnýho. Ale ani nic moc chutnýho, to teda fakt ne, bleh," vyplázla jsem jazyk a olízla si čenich v naději, že se mi poněkud hliněná chuť jezera z tlamy setře. Co naplat, když přišlo na ochutnávání všeho kolem, jako by mě ovládala nějaká neviditelná síla. Nedokázala jsem si pomoct. Ale tak... co mohlo být to nejhorší, co se stane?
"Hele, to není blbej nápad," nastražila jsem uši, když Danie nadnesla myšlenku, že i v jezeře by se nějaké ty kamínky mohly najít. "Mohly se tam ňáký zakutálet a zapadat do toho bahna." Neváhala jsem a vrhla se na mělčinu u břehu, kde mi vlažná voda nesahala ani k břichu a začala jsem tlapami prohrabávat bláto a hnus na dně, až voda šplíchala všude kolem. Oblast kolem mých tlap se tedy rychle zakalila bahnem a už nebylo na dno vidět vůbec. To ale nebyl pro mě problém, hmatala jsem po dně, zda tam neucítím něco, co by mohlo být drahokamem.

S příchodem nového rána začal zmrzlý sníh pod tlapami opět roztávat a skoro se to tvářilo, jako že se blíží jaro. To by byla fakt paráda! Uvažovala jsem, zda by změna ročního období nemohla třeba přinést ten rybí déšť, ale Danie se ta představa moc nezamlouvala. "Fakt?" naklonila jsem hlavu na bok. "Divný, mně z ryb nikdy nic nebylo - třeba to byla nějaká vadná ryba?" Věděla jsem tedy, že někomu ryby smrdí a nechce se jich ani dotknout, ale já nikdy nijak moc vybíravá nebyla a blbě se mi taky z ničeho ještě neudělalo. Buď jsem měla silný žaludek, nebo to opět byla štěstěna... kdoví.
"Jasný, prostě na to přijdem, tak či onak," zazubila jsem se potěšeně - vypadalo to, že mám konečně nějakého spojence ve své honbě za bohy! Paráda, paráda. Aspoň někdo mě od hledání těch místních mocných vlků neodrazoval s tím, že si zahrávám s ohněm. Jen jsem nadšeně přikývla, když se zrzka podivila nad opravdu neobvyklou barvou vody a radši zjišťovala, zda je tou její smečkou fakt smečka Sarumenská. Vše by tomu nasvědčovalo, ale Danie si nebyla jistá. "Bylo by bezvadný, kdyby to fakt Sarumenská byla - já ji totiž hledám! Musim tam vyřídit pozdravy od mýho táty, dřív tam totiž žil," sdělila jsem vlčici, proč se o to vůbec zajímám. A taky jsem chtěla potkat všechny ty vlky, o kterých mi vyprávěl - Morfa, Neyteri, Newlina! Chtěla jsem to tam vidět, když už jsem si o tom místě tolik vyslechla. "Asi se tam pak budu muset jít podívat a zjistit to na vlastní oči."
Přiblížily jsme se k jezeru, které bylo rudé i zblízka, i když při tom bližším pohledu bylo o něco jasnější, proč takovou divnou barvu má. A taky že je pořádně špinavé a zanešené kdejakým blivajzem. "Dobrá určitě nebude," zašklebila jsem se a zamíchala tlapou v té rudé kaluži, co se tvářila jako jezero. "Ale asi by se nám z ní nic nestalo?" Teď už jsem byla taky zvědavá. Pořád jsem si živě pamatovala odpornou pachuť mořské vody i ty hrozné slyšiny, které mě pronásledovaly po ochutnání černé vody z nedaleké řeky, ale zvědavost byla jako vždy silnější než zdravý rozum. Naklonila jsem se ke hladině a nabrala trochu vody do tlamy. Výraz tváře se mi hned zkřivil. "Pfah," vyplivla jsem zbytek té břečky. "Hnus!" Chutnala jako... no, jako řasy a trochu jako bláto. "Ale žádný halušky nevidím, hlasy neslyším... asi to je bezpečný?"

//Kopretinová louka

Takže jsem se asi domnívala dobře, že Danie o tulácích nic nevěděla. Ale nevadí, díry ve vzdělání jde vždycky zaplnit! "Strašné? Právě že vůbec! Je to výborný. Spíš každý den někde jinde, někdy sice jen tak na louce, ale dá se najít i opuštěná nora, jeskyně nebo vykotlaný strom, lovit se dá taky mnohem víc věcí než zajíci a přežít? Přežít můžeš díky svojí chytrosti a mazanosti, to je to hlavní pro každého neohroženého dobrodruha!" Za faktem, že já na svých cestách zatím přežila bez úhony, stálo spíše štěstí, než cokoliv jiného, ale já na to takhle nehleděla. Štěstěna mě provázela celou cestou životem a já ji tak považovala za cosi samozřejmého, co nikdy nevyprší a vždycky mi nakonec zachrání zadek.
"Možná má nějaké oblíbené druhy?" Došlo mi, že tím si nejsem zas tak jistá. "Ale narozdíl od své sestry je prý vlídný a příjemný, takže by se snad nenaprdnul, kdyby se mu donesly i jiný kytky." Zvědavě jsem nastražila slechy, když zrzečka zmínila, že jí nedávno na hlavu nějaké to kvítí spadlo. "Cooo, fakt? Květy teďka v zimě? To je zajímavý, třeba to budou zrovna ty, co má Život nejradši? Nebo... nebo je to jen nějaká divná událost, jako když prší z nebe ryby. To jsem teda taky nikdy nezažila, ale prej se to občas děje a musí to být fakt skvělý," olízla jsem se mlsně a zahleděla se k temnící obloze, jako bych ji vyzívala, ať shodí aspoň plotici. Nic se ale nestalo. "Jo, někdo kdo si říká Smrt asi nebude úplně normální nebo vyrovnanej," souhlasila jsem. "Ale stejně jsem na ni zvědavá." Danie měla nápad, že bychom bohy na jaře mohly navštívit spolu. "Hm, jestli se na jaře budu zrovna poflakovat kolem, proč ne? Fakt ráda bych je potkala." Nad tím, kde je hledat, jsem se musela poněkud zamyslet. "Tuším, že Smrt sídlí někde na severu a Život na jihu... takže ten asi nebude moc daleko, jenomže nevím, kde přesně by to jeho sídlo mělo být." Přemýšlela jsem, ale jestliže mi to někdo někdy říkal, nejspíš se mi to vykouřilo z hlavy. Stejně jako spousta jiných užitečných informací.
Vyrazily jsme směrem k jezeru. Zvesela jsem si poklusávala a za sebe jsem se ohlédla jen tehdy, když mi Danie ukazovala, ze kterého lesa že vylezla. Ale jeho jméno si nepamatovala. Popis louky uprostřed mi ovšem byl dost povědomý... stejně jako fakt, že se ten les nacházel dost jižně. Že by? Srdce mi poskočilo. "Sarumenská smečka?" zeptala jsem se s nadějí - mohla bych konečně navštívit ten les, o kterém mi toho táta tolik nabásnil? "Já zatím žádnou smečku nenavštívila, ale vím, že někde v okolí jsou minimálně další dvě. Asgaarská a, uhhh... ta druhá, no," pokrčila jsem rameny. Makadi mi jaksi opomněl sdělit jméno svého domova.
To už před námi ale zářila rudá hladina jezera. Doběhla jsem až ke břehu a znovu se naklonila k té podivně zbarvené vodě. "Je fakt červený, vidíš? Divný, co?"

Že by zrzka nikdy nepoznala tuláky, ničím nesvázané duše, jako jsem já? "Bydlím všude a nikde," prohlásila jsem a dramaticky přitom vytrčila tlapu. "Jsem tulačka, chodím si kam chci, spím kde chci a neposlouchám nikoho," zazubila jsem se vesele. "Ale dřív nebo později si asi nějakou smečku najdu... život tuláka je skvělý, ale občas je to poněkud osamělá existence." To byla asi jediná nevýhoda, kterou jsem potulné existenci přisuzovala. Jinak to bylo naprosto bezva! I když jsem, pravda, nestrávila roky na cestách jako někteří. Nedovedla jsem si ale představit, že by mě někdy omrzelo objevovat nová místa a zažívat nová dobrodružství - jestli si budu hledat nějakou smečku, musím se poohlédnout po takové, která mi tohle umožní.
Danie se moc nechytla mých nepřímých výzev k rebelování proti autoritám, ale to nevadilo. Však se mi třeba ještě povede zasít semínko pochybností do té její hlavičky... Život byl potom totiž mnohem větší zábava. Bohové ji ale zaujali a já naštěstí měla informace od Išky a od Kessela. "Život má prý rád různé luční kvítí, takže s jeho návštěvou čekám na jaro, až něco vykvete. Se Smrtí to je složitější, podle všeho miluje lesklé drahokamy a ty se tedy hledají o dost hůř, i když občas se dá narazit na nějaký ten poklad - a prý je taky nesmírně nepříjemná a zlá, ale to nemám ještě ověřené."
Tahle mladá slečna se mi zamlouvala. Všechno chtěla vidět, všechno ji zajímalo - přesně jako mně! "Hej, tak jo, jdem něco omrknout. Třeba nejdřív to jezero a pak... pak kam nás tlapy zavedou?" navrhla jsem s mávající oháňkou a už pozvolna zamířila směrem k jezeru. Ani mě nenapadlo se strachovat, že kdyby na nás přišla ta smečka, mohli by mě nařknout z únosu nebo tak něco. Ne, ani mi to nepřišlo na mysl. "Co je to vůbec za smečku, ke které patříš?" otázala jsem se zvědavě. "Sídlíte někde tady poblíž?"

//Ohnivé jezero

"No třeba jo!" zasmála jsem se. "Tak tajné, že jsme o sobě ani nevěděly. Víc tajně už to ani snad nejde." Teď jsme o sobě nicméně už věděly a já byla ráda, že jsem tu narazila na nějakou omladinu, které nestál za zadkem zamračenej strejc, co mě od ní hned hnal pryč, jako tomu bylo nedávno v lese, kde jsme na takovou dvojičku narazily s Jiskrou. "Já žádný Alfy nemám," potřásla jsem hlavou a šibalsky se zazubila: "Ale když jsem je měla, tak jsem je taky moc neposlouchala. To je totiž něco, co ti dospělí samozřejmě neřeknou - oni fakt nemaj zas tak moc způsobů, jak tě donutit poslouchat, když si postavíš hlavu." To bylo zcela jistě naprosto nevýchovné tvrzení - což byl přesně důvod, proč jsem to řekla. Jo, kazit mládež, na to by mě užilo! "Ale kdy budeš velká, to netušim," pokusila jsem se odhadnout věk Danie, ale celkem tragicky jsem selhala. V tomhle jsem moc dobrá nebyla.
O bozích Danie nic nevěděla, což mě jedině potěšilo. Ráda jsem totiž mluvila o všem, co už jsem se o Galliree dozvěděla. "Né, to jsou takoví mocní vlci! Prý tu sídlí dva, jeden se jmenuje Život a jeho sestra Smrt - a když jim doneseš to, co chtějí, tak tě prej dokážou naučit ovládat jakou magii si jen zamaneš. Sama jsem je tedy zatím nenavštívila, ale pracuju na tom." Jen by to asi chtělo ještě jeden poklad... a pak taky ty kytky aby už konečně vypučely. "Hádám, že asi jo, podle všeho tady o podivnosti a zvláštní události není nouze," mávala jsem ocasem. Jasně, Jiskra mě před zdejšími tajemnostmi trochu varovala, ale já na to teď už zase samozřejmě zapomínala. "Hm, na to jsem asi zatím nenarazila, že by nějaké místo bylo magické samo o sobě. Je tu ale hodně podivných zákoutí - třeba teď zrovna jdu od červenýho jezera. Taky je tu řeka, co když se z ní napiješ, slyšíš hlasy - to fakt nedoporučuju, mimochodem - a pak taky úplně boží vyhlídka na celý kraj!" Přešlápla jsem z nohy na nohu: "Nechceš se na něco z toho jít podívat? Nebo můžem zkusit najít něco úplně novýho. Taky to tady ještě nemám úplně prozkoumaný!"

Danie měla podle všeho pěkně zvědavou povahu, což mně osobně nebylo vůbec nijak na obtíž. Sama jsem svůj odrzlý čumák strkala do všeho aspoň trošinku zajímavého a najít si společníka, který je na tom stejně, noo, to rozhodně nebylo k zahození! "Jo ták," pokývala jsem hlavou, když mi objasnila, že bratra odkopla někam do jeskyně, aby nepřišel k úhoně. "Bezpečností opatření, rozumím," zašklebila jsem se - kecala bych, kdybych chtěla tvrdit, že jsem občas ségru taky někam nenápadně neodklidila, tak už to prostě mezi sourozenci asi muselo chodit, bez ohledu na to, jak moc se měli rádi... akorát že Rosie byla momentálně o něco dál, než v nějaké jeskyni za rohem. Teď jsem ale rozhodně nechtěla smutnit po rodině, tohle setkání totiž zavánělo zábavou.
"Fakt? Ha, vidíš to! Třeba jsme byly sousedky? I když jestli jo, pak o tom fakt nic nevím," podrbala jsem se za uchem v kratičkém zamyšlení. "Hm, ne, nepamatuju si, že by poblíž naší smečky někdo další žil... takže jsme asi tajné sousedky," naklonila jsem se spiklenecky k Danie, tajemně zamrkala a pak se rozesmála, protože to vlastně byla strašná pitomost. Když se mě zeptala, proč se tady kloužu jako pominutá, když už jsem dospělá, pozvedla jsem bradu. "Velká? To možná jo, ale nejsem žádná vysušená nudná stará rašple. A ani nikdy nebudu! Na tom bejt velkej je totiž nejlepší to, že si můžeš dělat úplně co chceš a nikdo ti nemůže říct ani půl slova," poskočila jsem si znovu zvesela. Já si tedy dělala, co jsem chtěla, odjakživa a když se mi někdo snažil domluvit, moc to nefungovalo... ale teď jsem měla absolutní svobodu a rozhodně jsem si ji užívala. "Magický to tady rozhodně je! I když já sama teda zatím nic neumím," přiznala jsem. "To se ale brzo změní, až navštívím místní bohy! O těch vám teta Maple něco říkala?" zajímala jsem se. "Už jsem tady ale jinak našla poklad v podzemí, házela dírou v sopce šutry Satanovi do pekla a ochutnávala moře, takže jako... jestli tady hledáš dobrodružství, tak máš fakt širokej výběr," zubila jsem se vesele na Danie, když jsem vyjmenovávala některé ze zdejších zajímavostí. A taky jsem trochu doufala, že spolu třeba objevíme nějaké další? To bysme mohly, ne? Žádný rodič ani opatrovník nebyl na obzoru...

Mladá vlčice si vzala k srdci mou výzvu, ať se zase posbírá na všechny čtyři a přitom začala zase mávat ocasem, takže jsem se nijak víc jejím držkopádem nezabývala. Radši jsem poslouchala odpověď na svoji otázku, i když jsem tedy čekala spíš něco ve stylu "támhle z toho lesa" a ne stručné převyprávění životního příběhu, ale co už, že. "A brácha se ti ztratil zas, nebo jak?" rozhlídla jsem se kolem, protože jsem tady nikoho dalšího neviděla. A nebyli náhodou trochu mladí na to, aby někde žili sami? Ale co. Já nebyla ničí máma.
"Já jsem Sinéad," sdělila jsem rezavé, která se představila jako Danie, na oplátku svoje jméno. "A ne, nenarodila. Narodila jsem se na jih odtud," kývla jsem hlavou přibližným směrem, "a tady zas tak dlouho nejsem. Ale! Už jsem tu taky leccos viděla," zazubila jsem se zvesela a oháňka se mi rozhoupala rychleji. Třeba by Zrzka chtěla vidět některé ze zdejších zvláštností, které jsem už poznala? Prozatím se ale hlavně hodně vyptávala. "Kloužu se, copak nevidíš?" naklonila jsem hlavu tázavě ke straně a s krátkým poskočením jsem se znovu rozběhla ke klouzačce pro další jízdu.

Věnovala jsem veškerou pozornost svojí klouzačce a brzy jsem svůj kousek louky proměnila na naprosto dokonalé kluziště. Jen, kdybych ještě měla někoho, kdo by tady blbnul se mnou... ale což, dokázala jsem se zabavit i sama! Jakmile jsem byla se stavem klouzačky spokojená, hned jsem se rozhodla jí dát testovací jízdu. Rozběhla jsem se a s rozkročenýma tlapama se sklouzla z mírného svahu. Kdyby byl kopec prudší, bylo by to lepší, ale i tak to pěkně svištělo. Chladný vítr mi pískal kolem uší, čechral mi kožich... prostě nádhera. "Boží," zavýskla jsem si na konci a zamířila zase zpět na začátek, když jsem periferním viděním zaznamenala jakousi rezavou šmouhu řítící se směrem ke mně s radostným halekáním. Ocas se mi hned zvesela rozhoupal, přikrčila jsem se do hravé úklonky a sledovala mladou rezavou vlčici, takové odrostlejší vlče, jak se žene k mojí klouzačce. "Tak jen přistup blíž!" zahulákala jsem nazpět a zdálo se, že ji nebudu muset dvakrát pobízet - zrzka se hned hnala klouzat a já nezůstala pozadu. Chvíli jsme tam lítaly, smekaly se a válely ve sněhu, dvě naprosté cizinky, bez jakéhokoliv dalšího slova představení, vysvětlení nebo nějakých hloupých nesmyslných komplikací společenské etikety. Tak se mi to líbilo!
Naše sranda ale trvala jen do chvíle, než si zrzka namlela čumák při jednom nevydařeném skluzu. "Úúú, jako zralá hruška," zasmála jsem se, ale mladá vlčice seděla na zemi jako hrouda a bručela si pod vousy cosi o nemehlech. "Ale však se prdlajs stalo, vstávej," přiskočila jsem a dloubla do ní čenichem. Se stále vrtící oháňkou a jiskřícíma očima jsem čekala, až se zase vymrští na nohy a budeme moct pokračovat. Jo, vlčata, to jsem kolem sebe asi potřebovala! Někoho na stejné mentální úrovni. "Kde se tady vůbec bereš?" rozhlédla jsem se najednou, když mi došlo, že jen tak ze země se tu asi nevyloupla.

//Ohnivé jezero

Od rudého jezera, plného řasy a jiné nádhery, mě tlapy donesly na další louku. Taky vypadala celkem placatě, ale ne zas tolik, jako ta minulá. Třeba by to tady i šlo. V jednom místě mi přišla trochu z kopečka. To muselo stačit. Než jsem ale začala polozmrzlý sníh měnit v klouzačku, cítila jsem, že si musím trochu odfrknout. Ach, ach... Vydržela bych lítat po okolí klidně celý den, jen kdyby se mi neunavovaly tlapy a tělo a neměla jsem vyschlo v tlamě a prázdno v břiše. Ale to nebylo nic, co by se nedalo snadno napravit. Tenhle kraj ostatně vypadal, jako že nabízí všechno, po čem jen vlčí srdce kdy mohlo toužit a stačilo se jen trochu snažit, aby to jeden dostal. A jelikož jsem byla vlčicí činu, zahnala jsem žízeň sněhem a hned jsem začala větřit, zda by se tu našlo něco, co by mi pomohlo zahnat i hlad. Vypadalo to, že štístko se na mě usměje, protože se mi o čenich otřel pach zajíce, který nebyl příliš daleko. "Bingo," špitla jsem si pod vousy a spokojeně se poušklíbla, než jsem se začala plížit směrem, odkud pach ušáka přicházel. Brzy jsem ho uviděla, hopkoval si na sněhu, asi taky hledal cosi k snědku, aniž by si byl vědom toho, že brzy bude svačina z něj. Přiměla jsem svou roztěkanou pozornost, aby se zaměřila na zajíce a pomalu jsem se plížila blíž a blíž - povedlo se mi dostat celkem blízko, než ušák zpozoroval mou přítomnost a dal se na úprk. Vyrazila jsem hned za ním a pár dlouhými skoky ho dostihla. Krk mu jen křupnul v mých tesácích. Udýchaná, ale spokojená jsem se se svou svačinou svalila do sněhu a dala se do jídla. Nějakou tu chvíli jsem tam jen tak ležela, krmila se zajícem a odpočívala, ale když z ušáka zbylo jen pár ohlodaných kostí a moje tělo nabralo trochu sil, zase se mnou šili všichni čerti. Bylo na čase si udělat tu klouzačku. Vyhlídla jsem si tu část louky, kterou jsem považovala za nejvíce nakloněnou a začala šoupat tlapy po mokrém polozmrzlém sněhu, uplácávat a udusávat a už jsem se viděla, jak si to tam svištím rychlostí světla. Nejdřív se to ale muselo připravit a uvést k dokonalosti.

//Náhorní plošina přes Středozemku

Klusala jsem dál a rozhlížela se za a) po nějakém vršku či v případě nouze i jen nějakém menším svahu, ze kterého by se dalo klouzat a za b) po jakékoliv stopě nedávné přítomnosti Jiskry, kterou podle všeho asi spolkla země nebo co. Jooo, možná bych se po ní měla dívat v tý její smečce? Asgaaru? napadlo mě najednou - jak mi to mohlo nedojít dřív, to jsem fakt netušila. Měla jsem ponětí o tom, kde přibližně by to mohlo být a pokud jsem se nepletla, tak jsem celou dobu běžela úplně opačným směrem, než bych měla. "Já jsem blbá," zakroutila jsem hlavou, napůl pobaveně, napůl podrážděně, ale otáčet se zpět se mi už nechtělo. V nejhorším prostě udělám nějaké kolečko, prozkoumám trochu okolí a k Asgaaru se dostanu oklikou. Jestli tam Jiskra byla, tak se určitě jen tak nevypaří. A jestli ne, pak na tom stejně nezáleželo.
Tlapy mě donesly k jezeru. Zastavila jsem se, že bych trochu svlažila žízeň, protože kupodivu nebylo zamrzlé, ovšem jen co jsem do něj nahlédla, nakrčila jsem čenich - ani ne tak odporem, jako spíš údivem. "Co to je za svinstvo?" Hned jsem do toho svinstva strčila tlapu. Voda nebyla moc studená, spíš vlažná, a když jsem tlapu vytáhla, na kožichu mi ulpívala červená řasa. "Nechutný," zašklebila jsem se spokojeně a otřela si ten borčus do sněhu. Tuhle vodu jsem ale ochutnávat nemínila. Ne, že bych se snad poučila ze svého zážitku s mořem, ale tohle jezero bylo nejspíš lepší k jiným účelům. Třeba kdybych si chtěla přebarvit kožich na rudo, jako Makadi. To bych měla udělat, než ho půjdu otravovat kvůli tomu lítání, zasmála jsem se a vyrazila dál.

//Kopretinka

//Mahtaë

Nechala jsem za zády řeku, stejně jako les, do kterého se uchýlil Makadi. Pro sebe jsem se sem tam uchechtla při vzpomínce na sprostou jeskyni, ve které jsme se div že nerozervali smíchem a doufala jsem, že vlk bude v pohodě. Byl docela fajn a užili jsme si kdejakou švandu, co bych asi ani sama nevymyslela - i když si celou tu dobu půjčoval jméno a identitu někoho jiného... Bylo pěkně smutný, že vůbec měl pocit, že něco takovýho musí dělat. Znovu jsem se zamračila při vzpomínce na jizvičku, co si nesl pod okem. Někteří vlci by fakt zasloužili nakopat pr- Nestačila jsem ani dokončit myšlenku. Z rozměklého sněhu se s večerním oteplením stala místy pěkná klouzačka a jak jsem si to šinula vpřed a kloudně nekoukala, kam vlastně šlapu, fíí, už jsem se vezla přesně po té části těla, kterou jsem předtím toužila někomu nakopávat. Chvíli jsem si myslela, že spadnu na čumák, ale ne, ustála jsem to. "Hahá!" poskočila jsem si radostně a uvědomila si, že tohle je vlastně zcela ideální. Mohla bych si někde udělat slušnou klouzačku! Ale tahle planina byla rovná a nudná a na nic. Potřebovala jsem něco mnohem lepšího. A tak jsem se nechala táhnout tlapami dál a někde v pozadí mysli jsem stále udržovala myšlenku, že bych se měla dívat po Jiskře.

//Ohnivé jezero přes Středozemku