Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Seděla jsem s liškou v noře, dobře jsem se bavila. Všemožnými dobrotami liška si mě krmila. Vyprávěla historky, vážné i ty úsměvné. Uměla říct příběhy s poučkou i dojemné. Povídali jsme si takhle dlouho, dlouho do noci. Po čase však ospalost hrozila mne přemoci. "Měla bych už asi jít," řekla jsem a zívla. "Ale kam bys chodila, mám ještě spoustu jídla. Můžeš přespat tady u mě, ráno ti dám snídani. Jaký to je hostitel, co své hosty vyhání?"
Cítila jsem náhle zahlodání obav v duši. Měla liška vážně na srdci jen, co se sluší? Přišlo mi to náhle všechno vážně velmi podezřelé. "Měla bych jít radši spát k sobě domů do postele. Ráda jsem tě navštívila, ale však víš, jak to je. Doma na mě čekají, nebudou mít pokoje." Liška svoji drobnou tlamu smutně dolů protáhla. "Přece by tě neubylo, kdyby ses tu natáhla. Já jsem tady pořád sama, návštěvy jsou vzácné." Sic mi bylo lišky líto, ale tím to hasne. Nechtěla jsem u ní zůstat, navěky ji bavit snad. "Kdepak, mrzí mě to, liško, ale musím domů hnát." Couvala jsem celou dobu pomaličku k východu. Ještě, že tady s tou liškou nemám žádnou dohodu. "No tak sbohem, ale věř mi, že jsem z toho smutná moc." "Mrzí mě to, liško milá, ale... no, tak dobrou noc."

Setkání se skunkem bylo jedno z nejhorších, jaké jsem kdy zažila. Smrděla jsem po jeho útoku od hlavy až k patě a nevěděla jsem, jestli se toho vůbec někdy dokážu zbavit. Smrkala jsem a protírala si oči, zatímco jsem klopýtala k řece. Stále ještě jsem ani netušila, jak se tomu zvířeti říká. Setkala jsem se s ním poprvé a doufala jsem, že to bude i naposledy. Sice jsem už věděla o kdejakých obranných mechanismech, ale tohle bych očekávala nanejvýš tak od nějakých brouků, ne od takového roztomilého tvorečka. Střapatý ocásek, pruhovaný kožíšek. Sladký to tvor, tak jak mohl tak příšerně smrdět?
Strčila jsem hlavu, která to schytala nejhůř, pod vodu, jen co jsem dorazila k řece. Studená voda nebyla nic příjemného, ale doufala jsem, že mi pomůže. Spláchne ze mě všechen ten hrozný puch. Snad jsem radši ani nechtěla vědět, co za tělesnou tekutinu to vlastně mělo na svědomí. Stála jsem u řeky a máchala se tam dlouho, ale přišlo mi, že to moc nepomáhá. Stavila jsem se tedy ještě vyválet ve voňavém vřesu. Snížila jsem možná trochu dosah pachu, ale pořád jsem to cítila. Smrděla jsem teď jako skunk ve vřesovém háji. Skutečně jsem dostala pořádně za vyučenou, ale odnaučí mě to čuchat ke všem zvířatům, která najdu?

Narazila jsem na to zvláštní zvíře při průzkumu lesa. Asi jsem nic takového nikdy dřív nepotkala, ale v porovnání s některými jinými objevy, které jsem učinila, byl tohle docela roztomilouš. Štramácký černobíle pruhovaný kožíšek mi trochu připomínal jezevce, třeba Iskierky Popílka. Ale jezevec to nebyl, protože to mělo huňatý prachovkovitý ocásek. Kříženec jezevce a veverky, nebo tak něco? Ovšem stavbou těla mi to moc nepřipomínalo ani jedno ze zvířat. Takže jsem si to chtěla jít prohlídnout trochu víc zblízka.
Avšak to se tomu zvířátku moc nelíbilo. Otočilo se ke mně nejdřív čelem a vydalo výhružný zvuk. "Klídek, já ti přece neublížím, jen se jdu na tebe podívat." Tichý a konejšivý tón mého hlasu tvora nikterak neuklidnil. Lehce se naježil, otočil se ke mně zády a začal si to štrádovat pryč. Čile jsem ho následovala, nechtěla jsem, aby mi utekl, než zjistím, co je vlastně zač.
Čumák jsem natahovala daleko dopředu a to se ukázalo být fatální chybou. Už jsem byla skoro u zvířete, když se najednou zastavilo, zvedlo ocas a postříkalo mě něčím naprosto nechutně smradlavým. "Můj bože, fuj, eee, ehm, ehm." Málem jsem se na místě pozvracela, protírala jsem si oči a čenich a kašlala jako o život. Tohle jsem si teda nezasloužila! A jak ze sebe vůbec kdy smyju ten hrozný smrad? Dávila jsem se a doufala, že nevyklopím veškerý obsah žaludku. Už navíc nebyla naděje, že kdy zjistím, co mi to vlastně provedlo, protože ten malý smradový terorista dávno zmizel v křoví.

I believe it was Quinne's idea to build the dam. She came up with it on a very hot summer day when we were just kind of lying around trying not to get baked to a crisp by the sun. We had a little stream running through our forest but it wasn't the greatest for swimming. In fact, you couldn't swim at all in there. Not in summer. You could kind of splash around and maybe catch the smallest fish you've ever seen but that was it. At least until Quinne got her brilliant idea.
"We should build a dam. You know, like the beavers we saw? Hell, we could turn that piddling little creek into something great!" Of course we loved the idea of having a nice place to cool of on such a hot day. And everyone else would love it too, right? There was no way it could go wrong.
So we started on it right away. But it's not as easy as it might seem. I don't know what secret knowledge beavers have that we don't but they must have something, because our first few tries were catastrophic. The current in the stream wasn't strong but it was still enough to carry away most of our sticks and the mud with which we tried to plug the holes. It soon became clear we needed to do something better. We had to come up with a plan.

Suprové nápady se někdy zrodí skoro úplně náhodou. Se sestrou a Quinne jsme jich doma měly vážně hodně a nikdy nevznikly tím, že bysme se o nich dlouho radily. Složité vymýšlení věci jenom komplikuje, dejte na moje slova. Spontánnost, to je to pravé koření života!
Smečka mých rodičů, ve které jsme my tři žily, byla docela malá, rodinná a všichni jsme se v ní dobře znali. S tím se pojily výhody, ale - hlavně pro nás vtipálky - i určitá úskalí. Super bylo, že jsme si byli blízko, pomáhali jsme si a starali se jeden o druhého. Snažte se ale napálit někoho, kdo vás zná od vlčete a má vás dokonale přečtené! Staré triky se rychle stávaly neefektivními. Starší vlci si o nich vždycky mezi sebou řekli. Stejně, jako se tedy oni museli mít pořád na pozoru, i my jsme se měly co ohánět. Stále jsme přicházely s novými a originálními koninami, které jsme uvrhaly na hlavy našich nebohých spolusmečkovníků.
Snad to nezní, jako že si stěžuji na to, jak těžké jsme to měly! Snad není na světě lepšího pocitu, než když se nám nějaká nová legrácka vydařila. Sice bylo vtipné, i když se čas od času někdo zapomněl a povedlo se nám ho nachytat na ten nejstarší trik, jako je třeba smrdutá ryba pod kožešinou, ale víte jak. Scházel tomu takový ten jas novoty a něčeho neokoukaného.

Duben 6/10 - Thyra Nina

Thyra byla úplně nadšená svým ohniváctvím, což mne jen utvrdilo v tom, že bych se o tom možná měla začít víc šířit. Nechtěla jsem začínat žádný kult nebo náboženství, ale... no, něco z toho být mohlo, ne? Třeba hnutí! Nebo spolek! "Nevím, asi o tom nikdo nevěděl. Tajemství to vůbec není, ale je fakt, že jsem o tom s vlky zatím moc nemluvila. I když pořádně ani nevím proč!" zavrtěla jsem sama nad sebou hlavou.
Tiše jsem se zasmála, Smrrrťa by určitě nebyla ráda, kdyby slyšela, jak jí Thyra říká, ale mně to přišlo skvělé. "Vida, ty se v tom vyznáš. Jojo, Život mi je přikouzlil, stejně jako tyhle odznaky," přejela jsem čenichem po rudých obrazcích ve svém kožíšku. Pak jsem zvědavě naklonila hlavu ke straně. Tak o tomhle jsem zase já nikdy neslyšela. "Víla... Zuběnka? Tu teda neznám, ale jestli sbírá jen zuby, tak to asi bude tím. Mně všechny mlíčňáky vypadaly už předtím, než jsem na Gallireu došla, takže ji asi nezajímám," pokrčila jsem rameny, ale byla jsem trochu zklamaná. Kruciš, taky bych ji ráda potkala! Všechny nadpřirozené bytosti mě zajímaly.
Dobře, s tou záplavou informací o smečce jsem to možná drobátko přehnala. Ale Thyra se držela docela obdivuhodně. "Přesně tak, já jsem neměla moc zájem bejt alfa. Ono je to takový... moc zodpovědný," odfrkla jsem si. "Já mám radši větší svobodu. Ale kdoví? Třeba jednou taky alfa budeš, když budeš chtít - i když nevím, co za plány tvoji táta s mámou mají." Její rodinu jsem neznala, takže těžko soudit. "Určitě by ti to šlo," zazubila jsem se na ni.
"No, neřekla bych pěstujem," zauvažovala jsem nad tím. "Tohle jsou takový zvláštní zvířata. Umí mluvit po vlčím způsobu, víš? Jsou to spíš kámoši, ti se nežerou." Byla jsem ráda, že nerozumím řeči všech zvířat. Kdyby na mě všechna dovedla mluvit jako Žužlík, asi bych se už nikdy nenajedla.

Duben 5/10

Otázky se z vlčete hrnuly jako přívalový déšť, ale mě to naštěstí vůbec nevadilo. Ba naopak mi celkem vyhovovalo, že si s někým můžu pořádně pokecat - snad by někdo mohl poznamenat, že jsme byly mentálně na podobné úrovni. "Hehe, no, to nevím, co říká tvoje ségra. Možná, že ani není ohnivák - ono mít magii ohně z tebe ohniváka automaticky nedělá! A když ji nemáš, tak to neznamená, že ohnivák nemůžeš bejt," vysvětlovala jsem a částečně jsem si to tak trochu vymýšlela na fleku. "Vohniváctví je... je... životní styl! Tak! V tom to hlavně spočívá. Musíš mít ráda dobrodrůžo a bejt statečná a nikdy necouvnout před žádnou výzvou, leda by byla trapná a pod tvojí úroveň," pokračovala jsem a dost se do toho vžívala. Ohnivá Žaneta byla osobnost, na kterou jsem si většinou hrála, když jsem byla sama nebo se Žužlíkem, ale možná na tom něco bylo. Třeba by o ohniváctví mělo zájem víc vlků!
Thyra se asi ještě nerozhodla ohledně uší, na což bylo času dost. Vypadalo to, že ji ale zklamalo, že jsou moje štětičky přikouzlené. "No mám," řekla jsem trochu zaraženě. "Ale proč by to bylo podvádění? Jsou opravdový, na míru dělaný, těžce vydřenýma mušlema zaplacený." Trošilinku se mě to dotklo, nebyl to žádný laciný šunt! A škudlit mušličky pro Života nebyl zrovna med!
Nevěděla jsem, co malou vlčici tak rozházelo ohledně toho, že její rodiče neví o tajných výpravách, které podniká. Nebyla jsem si ani jistá, jestli jsem si to nenamlouvala, protože za chvilku už vypadala v pořádku. "Přesně tak, seš úplná mistryně utajení," přikyvovala jsem horlivě. "Co rodiče nevidí, to jejich srdce nebolí," zarecitovala jsem. Velice výchovné.
Zahleděla jsem se směrem, který mi Thyra Nina naznačila, ale i když jsem vysoké cedry jasně viděla, pořád jsem si nemohla vzpomenout, co by pro mě měly znamenat. Jestli vůbec něco. Budu se muset zeptat Iskierky, ta snad nemá tak děravou hlavu. "Jo taak, tak to od nás nejste moc daleko, hele. My bydlíme támhle v lese pod horama," kývla jsem hlavou k severu, kde se rýsoval Ragar. "Je to tam skvělý, máme tam svítící mech, což je fakt hustý. A jsme teda ještě docela malá smečka, jen já a moje partnerka a náš synek a jeho kámoška - ti dva jsou alfy - a taky naše zvířata, jezevec, mýval, co možná není mýval a straka," vykecala jsem Thyře ochotně úplně všechno o naší smečce, co mě napadlo, aniž bych uvažovala nad tím, jestli to je vůbec rozumné.

Duben 4/10 - Thyra

Přikývla jsem, až mi štětičky na uších poskakovaly. "Čestný ohnivácký - tím ti jako slibuju, že to, co říkám, je pravda! Protože pravej vohnivák nikdy neporuší čestný slovo," vysvětlila jsem a ve vzduchu po mých bocích na chvíli zatančily malé jiskřičky. "Jak vidíš, já pravej ohnivák jsem," zazubila jsem se na mladou vlčici.
Tu ale mezitím zaujaly spíše moje uši. Celkově budily hodně pozornosti, a to bylo jedině správně, protože byly prostě boží. "Dík! Možná budeš, to se takhle dá těžko poznat," střihla jsem svýma fešácky střapatýma ouškama a prohlížela si ty její. "Myslím, že by ti slušely. A když ti nenarostou samy a budeš je dál chtít, no, možná ti je někdo přičaruje," pronesla jsem tajemně. I moje štětičky mi přikouzlil Život.
Tohle mrně se mi líbilo. Ze všeho, co jsem dělala, byla úplně vydřená. Přesně to jsem v životě potřebovala! Měly bysme ji taky adoptovat, jako Crowleyho, Iška by určitě nebyla proti! Ale ona už určitě rodiče měla. Nebyla jsem zase úplně zloděj děcek. Malá slečna nejdřív halekala nad mým jazykem a potom hltala každé moje slovo, když jsem jí vykládala o tajných výpravách.
"No jasně, jinak by přece nebyly tajný, ne?" mrkla jsem na ni, ale trochu jsem znejistěla. Netvářila se už tak nadšeně, jako před chvilkou. "Ty- chceš, aby o nich věděli?" zeptala jsem se opatrně. "Tyjo, máš dlouhý jméno, to je super. Já jsem z Ageronské smečky," doplnila jsem a vesele zaplácala oháňkou, než jsem se zadumaně podrbala za uchem. "Cedrová smečka, to mi něco říká, ale ať mě vezme čert, jestli vím co," mumlala jsem. "No, asi to není důležitý!"

"Myslím!" potvrdila jsem Krůlimu, i když se nedalo říct, že bych v tu chvíli kdovíjak hluboce přemýšlela. Ale chtěla jsem ho povzbudit, pošťouchnout k tomu, aby dal průchod té magické síle, co v něm určitě dřímala. Však se tady na Galliree narodil, musí být plnej magie až po uši!
Než jsme ale zjistili, co se v Crowleym skrývá, připojila se k nám Lilac. Hned si přisadila na Crowleyho účet a ten se opět zatvářil velice ublíženě. "Ale však my jsme na tvojí straně, chceme pro tebe jen to nejlepší, Crowley, Krůlíčku, notak," vemlouvala jsem se. "Poplácala bych tě mezi ušima, kdybych se nebála, že tě to znova praští," ušlo mi tiché zachichotání, ale praskání v mém kožichu už ustalo. Pořádně jsem se otřepala a srst mi začínala pomalu klesat zpátky k tělu. Nápad s lovem se mi zamlouval, byla jsem připravená vyrazit klidně hned.
Jenže to taky nevyšlo. Zaslechla jsem jakýsi šramot jen chvilku předtím, než jsem uviděla, jak se k nám cosi řítí. Bylo to chlupaté, hekalo to a kutálelo se to z kopce přímo k nám. Žužlík stačil tak tak uskočit, než by z něj byla placička. Odběhl mi k zadním nohám a opatrně vykukoval. Před námi na zemi se sbírala otřesená šedo-hnědá vlčice. Na tváři se mi roztáhl pobavený úsměv - to byl, panečku, příchod ve velkém stylu! - ale rychle mi zase ztuhnul na tlamě, jen co jsem si ji líp prohlídla. Crowley a Lilac na ni cosi pokřikovali, já však zůstala stát s pokleslou dolní čelistí. Je to...? Mohla by to být...?
Lilac na mě mluvila, ale vnímala jsem ji jen tak napůl. To až Crowleyho slova ke mně pronikla. "Né! Počkej!" vrhla jsem po něm rychle pohledem a přiskočila blíž k vlčici, která se ke mně hlásila. Ocásek se mi začínal kmitat sem a tam. Ten už věděl. "Rosie? Růženo? Seš to vážně ty?" Veškeré pochybnosti se rozplynuly. Zplna hrdla jsem se rozesmála a vrhla se po té otlučené hroudě, která byla mojí sestrou. Byla jsem tak hrozně ráda, že ji vidím! Sama jsem si odpověděla. "Jasně, že seš to ty! Kdo jinej by takhle po sto letech prostě jen spadl z nebe? Pocem," a už jsem ji válela po zemi v pevném objetí a hravě jsem ji vykrákala za ucho. "Víš, jak se mi stejskalo!"

Duben 3/10 - Thyra

Vlče na mě chvíli jen zmateně hledělo, než se jí povedlo si v hlavě přebrat, co že jsem to ze sebe vyšišlala. "Fakt! Čestný ohnivácký!" pozvedla jsem přední tlapku a zatvářila se na moment hrozně důležitě, což mi však příliš dlouho nevydrželo. Široký škleb, veselý a trochu praštěný, se mi sám od sebe vtíral zpátky na tvář. "Hůůů, to si teda piš, bolelo to jako čert, a teklo mi krve jako z vola," otřásla jsem se, byly to vzpomínky nic moc. "Ještě, že jsem si ten jazyk neukousla! Takhle se mi to nakonec zahojilo, nic tam nemám," odpovídala jsem ochotně na četné otázky, které mi vůbec nevadily. Ještě jsem názorně vyplázla jazyk, aby se malá vlčice mohla podívat, že ho fakt mám celej a nejsou na něm žádné stopy předešlého úrazu.
Mluvit a snažit se přitom zároveň zbavit nepořádku z jezera nebylo úplně nejchytřejší. Vlčice totiž schytala přímý zásah nějakou hrudkou jezerního slizu. "Jéje, promiň, to jsem nechtěla, takhle dobrou mušku mám, jenom když se nesnažím," vysvětlovala jsem a přiskákala blíž, tlapou jsem z ní chtěla ten hnus omést, pokud mě tedy nechala.
Viděla jsem, že moje další otázka se setkala s kapkou nervozity. Znovu jsem si ji přehrála v hlavě a až teď mi došlo, že to mohlo být pochopeno všelijak. Rozhodla jsem se, že se to nebudu snažit zakecat, však já nic zlýho za lubem neměla, tak proč se obhajovat? "Tak to je skvělý, že je máš poblíž. Já jsem taky vždycky ráda chodila tajně na průzkum, když jsem byla v tvým věku. Teda dělám to doteď, akorát že teďkonc už mi to nemůže nikdo zakázat, tak už to není takový dobrodrůžo," mlela jsem spokojeně pantem dál. "Jo a- jsem Sinéad, mimochodem!"

Crowley vtáhl slzy zpátky do očí opravdu obdihuvodným způsobem, něco takového jsem asi ještě neviděla. Ještě, že na té bublině u čumáku fakt někam nedoletěl! "To nevím, postavu bys na to měl," popíchla jsem ho - ale já měla co mluvit, že? Oba jsme byli zakrslíci, co vypadali, jako by je doma kloudně nekrmili.
To už jsme se pustili do procvičování magie. Crowley se bohužel nedopatřením stal terčem pro můj elektrický výboj. "Promiň, to jsem fakt nechtěla, někdy to lítá, kam to napadne," mrkla jsem na něj a omluvně sklopila uši. Na chvilku. Než jsem se zase nadchla jiskrami, které praskaly ve vzduchu kolem nás. Crowley nicméně stále vypadal pokořeně. Vypadalo to, že víc, než načepýřit svůj kožich se mu nepodaří. "Zkus se víc vodvázat," pobízela jsem ho a hravě se přikrčila. Žužlík skákal mezi námi a jen zázrakem taky nějakou šlupku neschytal. "Je to taková divoká magie, stačí ji nedržet!" I když já takhle používala všechny magie.
To už nám ale nad hlavou zakroužila straka, což bylo jasným znamením, že Lilac nebude daleko. A nebyla. Brzy se vynořila z lesa a došla až k nám. "Ahoj!" zamávala jsem oháňkou v pozdravu a i když už mi v ní nepraštělo, srst mi pořád trčela do všech směrů. "Jen proto, že Krůliho čumák funguje jako hromosvod," pokrčila jsem rameny, netušila jsem, proč si ho moje magie vybrala za cíl. Lilac měla dobrý nápad. Teď by mohlo být na lov nejlepší období. "Já jsem pro! Ve vedrech se nám pak nebude chtít nic dělat," zazubila jsem se, byla jsem připravená k jakékoliv nepleše - i když tahle by byla hlavně užitečná.

//Stříbrná nora

"Samozřejmě! Ohnivá Žaneta přeci dokáže všecko," nechtěla jsem nahlas přiznat, že vůbec nevím, jak takovouhle věc Žužlíkovi zařídit. Nebo jestli to vůbec jde. Crowley vypadal sám se sebou velice spokojeně, že se mu podařilo zasít mému huňáčovi do hlavy takové semínko nápadu, které bude akorát vzkvétat a rozrůstat se.
"Krůli, prosimtě, říkám snad, že odcházíme za pět minut?" zavrtěla jsem hlavou. "Však tady Iška ještě ani není." Což začínalo být trošku divný. Kam se zatoulala? Nebála jsem se, že by si neporadila, Iška by všem problémům nakopala zadek, ale stejně to bylo podezřelý. I když ne tolik, jako výraz, který se objevil Crowleymu na tváři. Očka pod maskou se mu zaleskla slzami, nakrčil bradu, dokonce i z čumáku vyfoukl soplovou bublinku! "No fuuuj," zachechtala jsem se. "Neblázni, ještě trochu ji nafoukneš a odletíš támhle na jedli. A já tě nesundám, mám krátký nožičky, musel bys čekat na Išku," křenila jsem se.
"O tom nepochybuju, on na to jen tak nezapomene." Kdoví, jak hluboko už se ten chroust dochroustal. Žužlík pobíhal po lese a skákal po pařezech. My dva jsme vylítli do lesa vzápětí a Crowley se s parádním výskokem načepýřil jako dikobraz. "Tak jo!" křikla jsem na oplátku a kožichem mi taky zapraskala elektřina. Srst mi vstala po celém těle. Udělala jsem skok ke Crowleymu, ale moc jsem to nedomyslela. Malý modrý blesk statické elektřiny ho praštil do čumáku. "Joj, to jsem nechtěla! Ale dívej," odskočila jsem od něj dál a udělala ve vzduchu několik velkých praskavých jisker. Bylo to super na pohled! I když praktické využití vcelku nulové.

381 (22)

Crowley hned vypadal o něco líp, když si lehnul. A vymýšlel kdejaké koniny, takže jsem se o jeho zdraví moc neobávala. Jen mi ten jeho nápad tentokrát nesedl, i když se tvářil tak ublíženě. Zato Žužlík se nadchnul. Jenže mohli mít mývalové (nebo nemývalové) magie? "Viď, že není, mělo by se to prozkoumat!" "To asi jo, za průzkum by to stálo!" Jenže Crowley začal Žužlíka podporovat v tomhle nápadu možná až trochu moc. "Jasně, není to jen tak obyčejný mýval, ale nevíme, jestli-" "Jo, jo, já bych chtěl dokázat schramstnout všechno, Žando, prosíííím, že mi to zařídíš?" nenechal mě Žužlík vůbec domluvit a věšel se mi na nohy. "Že to nějak půjde udělat, žejo?" Vrhla jsem na Crowleyho rádoby naštvaný pohled - tak dík - ale brzo jsem to nevydržela, musela jsem se rozesmát. "Uvidíme, co se dá dělat. Stejně jsme s Iškou chtěly navštívit bohy." "Hurá!" vyjekl Žužlík a vyběhl svižně z úkrytu ven, aby dal průchod své radosti.
"Teď jsi mu teda nasadil chrousta do hlavy," zasmála jsem se a taky se začala sbírat na nohy. Krůli měl pravdu, byl čas se přestat flákat a začít něco dělat. "No jasně, jdeme, než tady zarostem do země!" Crowley vyskákal z úkrytu jako postřelený kamzík a já ho následovala stejnými výskoky a přískoky. Museli jsme vypadat jako trojka naprostých klaunů. A co na tom?!

//Ageron

380 (21)

Takže jsme byli domluvení. Těšila jsem se vážně moc, až půjdeme společně magie procvičovat. Třeba v sobě objevím ještě nějakou další skrytou sílu? Zatím však byly na pořadu dne hody a lenošení. Akorát že Crowley vypadal dost zničeně, poté, co jsme dojedli. "Oh, no jasně," zakoulela jsem lehce pobaveně očima, prostě se přežral. Jenže já zrovna neměla co mluvit, taky jsem měla někdy dost hovězí nápady. "Tak se natáhni a ono ti za chvíli slehne, bude to oukej," dodala jsem mírněji, věděla jsem dobře, jak je nepříjemné, když si žaludek z jakéhokoliv důvodu stěžuje. Nejubrečenější orgán vlčího těla, fakt že jo. Chudák Krůli si tu hostinu asi pěkně odskáče.
Já už jsem se válela na zemi a teď jsem se snažila si představit, jak by taková magie fungovala. Z představy nekonečně se roztahujícího žaludku se ale začalo trošku blbě dělat i mě. "Uuuh, no já ti nevím," zašklebila jsem se napůl v pobavení, napůl znechuceně. "Z toho se mi dělá trochu šoufl, abych pravdu řekla." "Né, né, nech ho mluvit! Ty jsi génius!" probral se Žužlík, který začínal podřimovat, avšak tohle téma si získalo jeho pozornost. Přelezl přes moje záda, seskočil na zem a zíral na Crowleyho s výrazem téměř nábožné úcty. "Vážně myslíš, že by se taková magie dala sehnat? Protože já bych ji vážně moc chtěl." Seděl před Crowleym s předníma pacičkama úhledně složenýma a očka mu zářila. Pak se ale zarazil. "Můžou... mít mývalové magie?" otočil se na mě váhavě, když si náhle uvědomil možnou díru ve svém plánu. "To já nevím, Žužlíku, a nevím jestli je dobrý, abys takovou moc měl," zasmála jsem se. "Aby ještě zbylo nějaký jídlo i pro ostatní!"

Vyšla jsem si na procházku kolem jezírka. Nemyslela jsem na nic, jen tak jsem se poflakovala a koukala na kačeny na jezeře, když v tom - káč, káč, přímo pod nohama se mi motalo malé ochmýřené kačátko. "Bacha, prcku, málem jsem tě zašlápla," řekla jsem mu. "Mazej za mámou." Ale ono nešlo, jen dál smutně káčalo a zmateně se batolilo kolem. "Snad ses neztratil?" Ale vypadalo to tak. "No, to nevadí, máš kliku, že jsi narazil na mocnou hrdinku Žanetu!" vypjala jsem hrdinsky hruď. Opatrně jsem vzala káče do tlamy a vysadila si ho na hřbet. "Pojď, najdeme mámu!"
První kachna, na kterou jsem narazila, ještě seděla na vejcích. "Hm, to nebude mamča." Další už vypadala slibněji. Kolem ní se motala spousta mrňousů. "Brej den, není tohle váš malej?" Ale kachna se na nás jen pohrdavě podívala, posbírala svoji školku a odvedla je na jezero. Div, že si znechuceně neodplivla. Šla jsem dál po břehu a uviděla další kachnu s káčaty. A ona uviděla mě... A vztekle se na mě vrhla! Káčátko se nadšeně vrhlo z mého hřbetu k mámě, zatímco ta mě štípala do kotníků. "Já chtěla jen pomoct! Dovedla jsem ti dítě!" Pro dobrotu na žebrotu, jak se říká.