Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vysedávala jsem na hranicích a přišlo mi, že to trvá věčnost. No fakt, normálně se mi začínala otvírat tlama nudou! Ve skutečnosti nemohlo uplynout víc, než pár minut, než se ke mně někdo přiblížil. Jenže o tom já neměla ani ponětí, dloubala jsem tlapou do navlhlé zeminy a malovala v ní vlnovky a klikyháky, duchem nepřítomná, když vtom se přede mnou ozval hlas. "Vou!" vyhrkla jsem a samým leknutím jsem vyskočila na všechny čtyři, jen jsem rychle tlapou zamazala malůvky, co jsem tam v hlíně vytvořila. "Voou," vydechla jsem podruhé, ale tentokrát úžasem - hlas, který ke mně promlouval, totiž přicházel naprosto odnikud. Teda jako, přicházel z prostoru přede mnou, ale tam nikdo nestál. Ani jsem nikoho neslyšela přicházet. Slova, která ke mně hlas pronesl, mi tedy nejdřív projela jen jedním uchem tam a druhým ven. Tenhle nezvyklý úkaz byl totiž mnohem zajímavější, než nějaké otázky. "Ty seš duch lesa? To je hustý! A taky praktický. Asi je bezpečnější na cizince posílat duchy, než někoho kdo má skutečný tělo, kterýmu se může něco stát, co? Spousta z nich se taky určitě lekne a uteče," Zamávala jsem tlapou před sebou, ale nenahmátla jsem nic. Jasně. Jak bych taky mohla ohmatávat ducha?
Pak mi teprve došlo, že duch lesa se mě na něco ptal a že já jsem tady vlastně úplně za jiným účelem, než abych se vybavovala s hlasy bez těla a objevovala tajemství hvozdu. To jsem mohla dělat pak. "Jo, jasně, co tu dělám! Přišla jsem hledat Jiskru, ehm, Išku. Iskierku. Prej tady bydlí? Tedy nejspíš - trefila jsem dobře do Asgaaru, že jo, pane duch?" zastřihala jsem ušima a rozhlédla se, jestli se třeba šedý kožich mojí kamarádky někde mezi stromy neobjeví. "Zmizela mi během zimy, tak jsem doufala, že se třeba vyloupla tady."

//Středozemka přes Midiam

Když jsem z pláně došla k řece, přestávala jsem si tím směrem být zas tak jistá. Já si jím hlavně nebyla úplně jistá hned od začátku a teď mi to celé bylo jasné ještě méně. Předpokládala jsem, že jdu stále správně, ale čert ví, jak to bylo doopravdy. Zastavila jsem a zavětřila v naději, že mi čenich napoví. A napověděl! Jen jsem se musela dostat na druhou stranu řeky. Vyžadovalo to jistou dávku obratnosti při přeskakování po šutrech a párkrát jsem se pořádně zmáchala, že to ani hezké nebylo, na druhý břeh jsem se ale dostala živá, v celku a neutopená. Otřepala jsem se a pohlédla na stromy lesa, které se tyčily přede mnou. Ve vzduchu se vznášel nezaměnitelný pach smečky. To musí být určitě ono, zaradovala jsem se a vkročila mezi první stromy.
Chvíli jsem tam na okraji jen tak stála a rozhlížela se, chtěla jsem se nějak ujistit, že jsem vážně ve správném lese, ale popravdě jsem neviděla nic, co by mi napovědělo. A cos taky čekala? Že tady bude někdo trsat na hranicích a hulákat "tudy do Asgaaru?" Tiše jsem se uchechtla, zaklonila hlavu a nechala lesem zaznít své nelibozvučné zavytí. Nikdy mi to moc nešlo, znělo to, jako když mi někdo šlape na ocas, ale co, účel to splnilo. Pak jsem si kecla na zadek, protože už mě fakt pekelně bolely nohy, a čekala, až na mě někdo naběhne. Asi by bylo slušnější zůstat způsobně stát a ne se tady vyvalovat, ale... eh. Mohli být rádi, že jsem jim zrovna nenaběhla doprostřed území. Zatímco jsem čekala, větřila jsem a snažila se zachytit Jiskry pach. Možná jsem ho cítila? Nebo to taky možná byla moje představivost a pouhé přání.

//Kopretinka kolem Ohnivého jezera

Kráčela jsem dál a doufala, že se držím správného směru. Mělo by to tak nějak být, ne? Přibližně. Jiskry smečka musela být někde vedle té Makadiho a jestli jsem se v tomhle nemýlila, měla bych mít namířeno dobře. To se ostatně brzy ukáže. Začínal nový den, vichr se odfoukal někam do háje, ale zato přitáhly šedé mraky a celá země se společnou prací roztátého sněhu a vytrvalého mrholení proměnila v blátivou klouzačku. Počasí zkrátka nic moc, ale mě náladu pokazit jen tak nemohlo. Mizení sněhu přece znamenalo, že se blíží jaro a s jarem zase přicházely změny a nové možnosti. Změny, to bylo něco na mě. Kdyby bylo jedno roční období pořád, brzo by mě to asi omrzelo. Milovala jsem je všechny stejně asi právě proto, že se pořád protáčely dokola a žádné nezůstalo tak dlouho, aby mě začalo štvát. Bylo to zkrátka ideální. A tak jsem si to i v té čvachtanici na zemi tlapkala celkem spokojeně. To by mě zajímalo, co ta Jiskra vlastně dělala, uvažovala jsem přitom. Kam se mohla vytratit? No, ale jestli existuje nějaké pravděpodobné místo, kde ji najít, musí to být přece les její smečky. Asi mě to mělo napadnout dřív. Každý, kdo má trochu rozumu, by asi nejdřív zkontroloval to nejvíc okaté místo. Jenže mě se do cesty připletl - či snad připletla - nejdřív Makadi a pak Danie, takže jsem si to k Asgaaru vlastně namířila asi tou úplně největší oklikou, jaká vůbec šla vytvořit. Snad se na mě nenaprdla, že jsem jí zdrhla? Přece jsem na ni čekala! Ale ona se vůbec neobjevila. No. Asi jsem ji měla jít hledat hned. Ale na to už teď bylo pozdě, a jak se říká - lepší pozdě, než nikdy, no ne?

//Asgaar přes Midiam

//Sarumen

Poklusem jsem se vzdalovala od Sarumenského hvozdu. Ještě několikrát jsem se na něj ohlédla přes rameno. Zatrolená smůla, že jsem se tam nemohla pořádně porozhlédnout! Zrovna by mě to tak zajímalo. Ale teď jsem měla další věci na práci. V prvé řadě jsem musela najít Jiskru. Pořád mi nešlo do hlavy, kam se jako jen tak, z ničeho nic, vytratila. Nemohlo být tak těžké běžet za mnou... ne? Nechala jsem ve sněhu stopu jasnou jako letní ráno - nebyla přece blbá? Leda, že bych ji omrzela a tak mě nechala běžet a sama se vydala na opačnou stranu. "To by mi přece neudělala," zavrtěla jsem rozhodně hlavou, ne, kdepak! Muselo v tom vězet ještě něco dalšího. A já na to přijdu, já to rozluštím, já se dostanu k jádru pudla, jako že se jmenuju Žaneta ze Skalních lučin! Tiše jsem se zachichotala vlastní myšlence a trochu zvolnila krok. Nalítala jsem toho za poslední den vážně docela dost a i mě občas začaly bolet tlapky. Aspoň na chvíli jsem tedy šla slušně, pomalu, jeden by skoro mohl říct, že jsem se na chvíli dokázala chovat s nějakou důstojností, jak by se na dámu slušelo. Pokud pomineme bahno pokrývající celé nohy a břicho a kožich rozčepýřený větrem... a vůbec, copak já byla nějaká dáma? Fujtajbl. Dejte mi pokoj s takovýma blbostma.

//Středozemka kolem Ohnivého jezera

Znalost bylinek zněla zajímavě, užitečně a kdoví, co všechno ještě... Jenže na mě tohle prostě nebylo. Nedokázala jsem rostlinám věnovat pozornost, jaká byla třeba, a jestli má něco špičaté listy a bílý květ a něco oblé listy a žlutý květ, to šlo jaksi úplně mimo mě. Když už jsem se pustila do ohlodávání nějakých bobulí nebo lupenů, prostě jsem se modlila, že se neotrávím - a hele, zatím to fungovalo docela dobře a stálo mě to minimum námahy! "Hm, no, tak je možná začnu víc očuchávat," zastřihala jsem ušima.
Hvozd byl opravdu hezký a hlavně velmi, velmi zajímavý, téměř sváděl k průzkumu, ale kdybych jim tu začala rejdit, asi bych riskovala, že mě sem už za Danie výše postavení v životě nepustí, kdyby se vrátili a načapali mě. "Škoda," posteskla jsem si. "Tak třeba příště. Můžeš jim ale vyřídit, že je pozdravuje Sallaré," mrkla jsem a už se pomalu pobírala k odchodu, třebaže se mi příliš nechtělo. "Nejspíš ano. Někam se mi vytratila a jestli ji mám někde hledat, tak asi nejlépe tam. Ale uvidíme, co se po cestě přitrefí," pokrčila jsem rameny, dobře jsem věděla, že moje plány málokdy vyšly přesně tak, jak bych si představovala. Pak už byl ale skutečně čas jít. "Tak se měj! Bylo to fakt bezva," zamávala jsem ocasem a kývla Danie na rozloučenou. "A zkouluj bráchu, dokud je nějakej sníh," doporučila jsem ještě a pak už jsem svižným poklusem zamířila pryč, zase někam dál.

//Kopretinka

//Jižní hornatina přes Ronherský potok

"No, třeba by Smrt dokázala takovou magii taky věnovat... i když, tohle vlastně spíš zní jako něco, co dostaneš od Života," uvažovala jsem. Pořád mi přišly lepší plameny a křídla, ač bylo jistě obdivuhodné, že Danie tak myslela na pomoc druhým. Já pořád viděla magie spíš jako srandu, zábavu, ozvláštnění života, než jako něco, co je třeba brát vážně a zacházet s tím s úctou. "Vyznáš se v kytkách, jo? Ha, to je zajímavý! Já moc ne. Poznám nanejvýš pelyněk a borůvky, tím to asi hasne," zasmála jsem se. "Táta se mě něco snažil naučit, ale nejspíš jsem na kytky prostě tupá." Nebo to bylo tím, že jsem vůbec nedávala pozor? Ne, to nemůže být tím.
"No vidíš, takže se na mně určitě zlobit nebudou - všechno je ťip ťop," zazubila jsem se vesele, zatímco jsme kráčely kolem potoka směrem, kde se tyčil onen hvozd. "Jo, jestli se rozhodnu někde usadit, určitě ti dám vědět," slíbila jsem. "A co se týče ostatních smeček, inu, není nic snazšího, než je prozkoumat," zasmála jsem se. "Času je na to spousta." To už se ale blížily stromy lesa a já skoro hořela napětím. Bude to tam takové, jaké jsem si představovala? Přidala jsem do kroku a pak se zastavila mezi prvními stromy. Pach smečky se tu vznášel silně a jasně. "Týjo. Je to tady... je to tady fakt boží," zavrtěla jsem ocasem - hvozd vypadal hustý, prastarý a neprostupný a vznášela se tu téměř hmatatelně tajemná atmosféra. "Fakt fakt boží." Není divu, že na to táta furt vzpomínal! Ještě tak, kdybych se mohla setkat s některými z místních obyvatel, o kterých jsem si toho tolik vyslechla. "Jsou tady Alfy, nebo jsou všichni teď někde v čudu?" zajímala jsem se - jestliže byly pryč, asi bych se měla sbalit a přijít jindy. I já věděla, že je špatný nápad se jen tak promenádovat po území smečky.

"No jasný," ušklíbla jsem se, protože jsem viděla, jak se Danie stůj co stůj snaží zachovat důstojnost a potlačit každé sebemenší fňuknutí. Možná už zažila i horší, ale tohle rozhodně nebyl příjemný zážitek. Dobře jsem to znala, padala jsem sama na hubu každou chvíli. Nijak jsem to ale nerozebírala a radši jsem jí přikopla blíž zajíce, do kterého se hned s chutí pustila. "Taky mi něco nech," připomněla jsem se, když jsem viděla, jak se cpe - ještě, abych tak byla o hladu! Ale i na mě se kousek zajíce dostal. Spokojeně jsem zastřihala ušima a taky se pustila do jídla. Za chvíli z ušáka zůstaly jen ohlodané zbytky. Byla to jen taková svačinka, ale lepší, než nic.
"Fakt? No vidíš, to je bezva," prohodila jsem zvesela, když mi Danie oznámila, že už se jí udělalo dobře. "Ha, že bych měla léčivou moc? To byla taky dobrá magie! Užitečná a všechno," přemítala jsem, "i když to není zas tak hustý jako vytvářet obří plameny nebo lítat po obloze." Pak už bylo na čase se vydat k lesu. Tušila jsem, že potok, který tudy protékal, by nás tím směrem mohl zavést. Pomalu jsem vykročila a Danie vznesla přání, že bych v Sarumenu mohla bydlet taky. "Hmm... ještě jsem se nerozmyslela, v jaké smečce se usadím," přiznala jsem. "Nejdřív ještě taky musím navštívit jinou smečku, vlastně totiž hledám jednu kamarádku, která mi zmizela... ale hele, i kdybych se nakonec připojila k jiné smečce, vašim Alfám určitě nebude vadit, když se občas stavím, ne? Jsou určitě normální, ne?" Předpokládala jsem, že Sarumen pořád vedou Morfeus a Neyteri, o kterých mi táta povídal, a ti z jeho vyprávění vždycky vycházeli jako milí vlci. Určitě by jim to nevadilo! "Tak jdem," pobídla jsem zrzku a přidala do kroku. Už se snášel večer.

//Sarumen přes Ronherský potok

O divočákovi jsem se s Danie dohadovat nechtěla, ještě by vyšlo najevo, že se jich snad bojím, takže jsem v duchu vysílala signály ke všem prasečím rodinám v okolí, ať se seberou a odprasí si někam jinam. "Nojo, je pravda, že já jsem rozlítanější, než tenhle vítr," otřásla jsem se v náhlém poryvu, počasí bylo vážně dost divoké. "Ale kdo ví, třeba se jednou taky někde usadím a pak se budem moct navštěvovat podle libosti! A když ne, no... pak se asi budeš muset spolehnout na štěstí," pokrčila jsem rameny. Bylo mi jasné, že i kdybych se přidala do smečky, rozhodně nebudu sedět na zadku na území jako bluma. To by mě museli přivázat ke stromu a i tak bych jim určitě zdrhla. Takový život prostě nebyl pro mě.
Vydaly jsme se posléze na lov zajíce. S rolí naháněče jsem obvykle byla spokojenější já, ale Danie se jí zmocnila s takovou vervou, že bych se ji snad ani nemohla pokoušet zastavit. Vyletěla za zajícem a já jen přikrčená za kamenem sledovala, jak se oba ženou nejprve úplně opačným směrem. Říkala jsem si, jestli nemám radši zasáhnout, ale Danie se nakonec povedlo ušáka stočit ke mně. Hned nato se ale rozplácla na zemi - a to už mi vážně nezbývalo nic jiného, než vyrazit ze svého úkrytu a vzít věci do vlastních tlapek. Zajíc můj útok naštěstí nečekal, takže když jsem se po něm vrhla, už neměl šanci. Netrvalo dlouho a sevřela jsem jeho krk ve svých čelistech. Jedno kousnutí a měl to za sebou. Udýchaná, s kořistí v tlamě, jsem se otočila na zrzavou. Pádem se naštěstí nezabila, stála na nohách a koukala na mě. Přiskákala jsem k ní a hodila jí ušáka k tlapám. "Seš živá? To byl slušnej držkopád," zasmála jsem se a lehce do ní přátelsky drcla. "Nažer se první," pobídla jsem ji. "Nebo si to chceš nechat na doma?"

"To mi zní jako plán!" přikývla jsem s nadšením na Danie návrh, že si, až se příště potkáme, povíme všechno o svých magiích. Ale co se týkalo lovu divočáka, tím jsem si tedy nebyla moc jistá. Shlédla jsem dolů na svoje drobné tlapky. Už odmalička mi divoká prasata připadala jako nějaká monstra z nočních můr, s tím svým kvílením, odporným rypákem a tesáky, co jim trčí z huby ven. Jenže cožpak jsem mohla vypadat před Danie jako zbabělec? "Myslíš, že tady žijou? Já teda nevim, žádnýho jsem tu nikdy neviděla," mlžila jsem. "Ale kdyby se náááhodou objevil - a to by musela být hodně velká náhoda - jasně, určitě bysme ho skolily!" Doufala jsem ale, že se divočák neobjeví. Nějak zvlášť se mi s ním nechtělo bojovat.
"To jo, den to byl fakt skvělej! Jsem ráda, že jsme se potkaly," zazubila jsem se a oháňka se mi zvesela rozkmitala, když Danie navrhla, že bychom se spolu mohly zase někdy někam vydat. "No, pokud tou dobou půjdu okolo, proč ne? Ale určitě se tě někdy stavím navštívit, o to se vůbec nestrachuj," zastřihala jsem ušima. Do té doby jsem toho ale musela ještě spoustu stihnout. A nejdřív nás stejně čekal ten lov.
"Jasný, jdem na to. A věř mi, zajíc je stejně lepší, než divočák," zasmála jsem se a pocítila mírnou úlevu, že nebudu muset nahánět hrozivé prase. Pak jsem se protáhla škvírou ve skále ven a ustoupila stranou, aby i Danie měla dost místa. Zvedla jsem čenich, zavětřila. "Myslím, že tu nějaký je poblíž," špitla jsem a začala se plížit. Opravdu, za nejbližším kamenem se nám otevřel výhled na ušáka, který tu asi hledal potravu. Netušil, že se sám potravou má stát. "Zkusím ti ho nahnat a ty ho čapneš? Nebo naopak?"

Danie byla z myšlenky magií vážně unešená. Přikyvovala jsem a mávala ocasem. "Taky se těším, až se v té svojí zlepším! To bude teprve něco. Docela by mě zajímalo, jakou magii dostaneš do vínku ty," zauvažovala jsem, ale určitě jsem nebyla tak zvědavá, jako Danie. Když jsem se já poprvé dozvěděla o magiích, nemohla jsem se dočkat, až se dozvím, jaká je ta moje.
V úkrytu nám za chvíli bylo pěkně teplo, díky malému kouzlu i faktu, že jsme od sebe seděly jenom kousek. Zatímco venku fučel vítr, my si seděly v pohodě uvnitř, můj kožich pomalu schnul a já plánovala, co bychom si mohly ulovit, až se odtud vydáme ven. Zdálo se, že tyhle hory jsou obývané spíš menšími tvory, ale Danie by si troufala na něco většího. "Něco většího... jako třeba co?" zajímala jsem se. Nebyla jsem zrovna nejlepší lovec na světě, ale byla jsem ochotná to zkusit. Samozřejmě. Byla jsem ochotná skoro ke všemu. "Jenže větší kořist bychom asi musely hledat někde jinde. Tady by se našel asi maximálně kamzík a ten nám po šutrech zdrhne jako nic," přemítala jsem dál. "Možná bude snazší si tady chytit jen nějakou menší svačinu."
Navíc počasí nebylo nejlepší, jak moje společnice poukázala. "Co by nás to odfukovalo," odmávla jsem to tlapou jako zbytečnou obavu, ale musela jsem uznat, že tam fučelo opravdu solidně. "Hm... už?" Danie se už chtěla pobírat k domovu. Mě se ale ještě nechtělo ji vracet! "I když, asi to není špatnej nápad," usoudila jsem nakonec, že se opět chová zodpovědněji, než já. "Stejně jsem se tam chtěla podívat, tak tě můžu doprovodit," prohodila jsem zvesela a pomalu vstala. Kožich mi už skoro uschnul a tak se asi blížil čas vydat se na lov a potom do Sarumenské smečky.

Danie měla rozhodně dobré nápady. V realizaci toho, který vyslovila nyní, ale poněkud překážela moje povaha. "Nojo, když já nejsem naštvaná," zazubila jsem se. "Přijde mi to spíš vtipný! Přepadnout po zádech do potoka kvůli pitomýmu ptákovi, hah!" Jo, nejdřív mě to pěkně naštvalo, ale teď jsem se tomu pobaveně uchechtla, a to i přesto, že mi pěkně mrznul zadek v tom chladném větru kolem. Muselo to vypadat vážně komicky. "Nejspíš? Myslím, že já nebyla o moc starší, když jsem svou magii objevila," vzpomínala jsem. "Takže se ti to třeba u taky brzo povede!"
Hledaly jsme nějakou vhodnou skrýš, ale většina zákoutí, na která jsme narazily, byla příliš malá, že bychom se tam jen stěží vmáčkly. Nebyla jsem nějak náročná, ale vážně jsem se nechtěla krčit v nějaké miniaturní díře, kde se ani nemůžu narovnat. Zase jsem měla nějaké standardy. Během hledání jsem ale přišla na to, že tyhle kopce celkem žijí kořistí. "Největší... no, doma se smečkou jsme chodili občas na jeleny, tak ti byli asi největší. Ale sama jsem ulovila největšího asi zajíce nebo něco takového," pokrčila jsem rameny. O větší kořist jsem se osamotě snad ani nikdy nepokoušela.
Zrzavá vlčice mezitím cosi spatřila a než jsem se nadála, už mizela ve škvíře. Nezaváhala jsem ani vteřinu a procpala se skulinou za ní. Vchod byl úzký, ale já byla vždycky celkem skřítě, takže jsem se tam nějak promáčkla. Octly jsme se v celkem velké jeskyni. Byla v ní sice docela tma, ale místa dost a aspoň tu nefoukalo. "Tyjo, parádní nález," pochválila jsem Danie s úsměvem. "Zkusím to tady teda trošku zahřát." Přivřela jsem oči a soustředila se. Okolní vzduch kolem nás se o něco málo ohřál a hned nám bylo příjemněji. Bylo to ale celkem náročné. "Uf," vydechla jsem si a lehla si na podlahu jeskyně. Vadilo mi, kolik sil mě jen takové jednoduché malé kouzlo stálo - bylo to tak otravné! "No, a teď jen chvíli počkáme."

//Ronherský potok

Trochu jsme si zanadávaly na ptáka, ale bylo nám to houby platné. Mohly jsme Ohniváka proklít třeba do horoucích pekel a zpátky, ale nic to neměnilo na faktu, že byl prostě pryč, fuč, nazdar. Jediné, co nám zůstalo, bylo to osiřelé křídlo bez majitele a můj promočený kožich, což upřímně nebyla zrovna moc velká výhra. Mohlo to ale být i horší, ne? "No, zkusit to můžu, ale vždycky se mi to taky nepovede," přiznala jsem, zatímco jsem vykročila podél potoka k jakýmsi kopcům, co se tyčily dál tím směrem. "Někdy se to stane omylem, jen tak, když se třeba naštvu, ale když to chci udělat naschvál, chce to dost soustředění," vysvětlovala jsem dál a trochu přidala do kroku, abych se rychleji zahřála. Sice už sníh slézal opravdu velkou rychlostí, ale slunce ještě moc nehřálo a vítr skrz mokrou srst pěkně štípal. "Za pokus to ale určitě stojí! Jen se někde schovat." Ale kde, hm, hm? To, co se před námi zvedalo, vypadalo na nějaké menší hory, takže tam by se třeba mohla najít nějaká skulinka, kam se vmáčknou dva vlci. Danie si myslela to samé. "Myslím, že nějakej koutek pro nás dvě se tam určitě najde a pak bude kožich suchej raz dva," přitakala jsem a jakmile se zem kolem nás začala vlnit a hrbolatět, začla jsem napínat zrak, aby mi neunikla žádná skulinka. "Co třeba tady?" přiskočila jsem k velké mezeře mezi kameny, která vypadala slibně, jako nějaký vchod do jeskyně. Ale když jsem tam strčila hlavu, ukázalo se, že je to slepá ulička a pokud tam nějaký vchod byl, teď už byl zasypaný hlínou a kamením. "Hm, tak nic," zabručela jsem a hledala dál. "Je to tu ale celkem pěkný... a je tu cítit spousta zvěře," olízla jsem si čenich, opravdu to vypadalo na pořádně živé území, i když většina z toho, co tu bylo cítit, byli nějací malí hlodavci a podobně. "Mohly bychom si chytit nějakou svačinu, až se usuším," navrhla jsem - jenže to by se tu nejdřív musel objevit nějaký úkryt...

"Já to trošku umím, ale ta magie je hrozně slabá," osvětlila jsem Danie, jak se to s mou magií má. "Někdy zvládnu trochu ohřát vzduch okolo, sem tam vyletí nějaká jiskra, ale to je asi tak všechno. Ani nedokážu rozdělat pořádný oheň. A na co mi je magie ohně bez ohně? To úplně postrádá smysl!" Bylo to zkrátka třeba napravit a právě od toho tu snad byli ti bohové. "No vidíš, křídla by byly taky skvělý! Ale nevím, jestli tohle Život nebo Smrt taky dokážou? Hm, to se bude ještě muset zjistit," pokývala jsem hlavou a přitom dál následovala ptáka, který unikal polapení.
A unikat mu nepřestával. Skákaly jsme, natahovaly se, šmátraly po něm klacky, ale on byl stále mimo dosah, skřehotal si něco pro sebe a absolutně se nevzrušoval dvěma blázny na zemi dole, kteří se ho snažili polapit. Nejspíš nás měl za neschopné, což byl dojem, který jsem nepochybně ještě utrvdila, když jsem spadla do potoka. Byl příšerně ledový a dno šíleně kluzké! Možná by tolik neklouzalo, kdybych se na dvě vteřiny zastavila a přestala mlátit tlapami kolem sebe jako potrefená, žel, to nebylo v mých duševních silách. Přesto jsem se neohrabaně plácala směrem ke břehu, kde ke mně Danie natahovala další klacek. Chytla jsem se ho tlamou a tak nějak společným úsilím jsem se nakonec vyhrabala na pevnou zem. "Blbej pták!" rozkřikla jsem se a rozhlížela se, co bych po něm mohla hodit, jenže opeřenec mezitím odletěl někam dál a já ho ztratila z očí. Pak mě ofoukl studený vítr a já si z kožichu otřepala přebytečnou vodu. "Uf, díky za pomoc. Ještě rozhodně není čas na koupání," otřásla jsem se a otřepala se ještě jednou, abych si kožich vysušila co nejvíc. Jenže navlhlý byl pořád a celkem nepříjemně foukalo, takže mi byla i celkem zima. "Pták je v trapu," posteskla jsem si, to mě štvalo víc, než namočený kožich. Však to uschne! Trochu mi ale začínaly drkotat zuby. "Br, možná bychom měly jít dál," navrhla jsem - za chůze se aspoň trochu snad zahřeju. Rozhlédla jsem se kolem a vyrazila podél potoka.

//Jižní hornatina

//Zlatavý les

Otázky, jak se zdálo, nikdy nekončily, ale cožpak bylo na co si stěžovat? Jasně, že ne. Lepší, než se tahat s nějakým zamlklým bručounem. "Tak různě. Škrábou kůru stromům, drbou se o ně, čůraj po hranicích a tak. Je to celkem otrava, ale dělat se to musí, no." Taky jsem to doma občas dělala, i když je fakt, že jsem to většinou jen tak ošulila, aby už to bylo a mohla jsem jít dělat něco zajímavějšího. Moc mě nebavilo se ploužit kolem hranic a nechávat loužičku u každýho trsu trávy. Ještě, že náš les byl celkem malý. Jen jsem se zvesela zazubila, když Danie pronesla, že příští zimu už si užije líp. "A taky se všechno vždycky líp snáší, když se jeden trochu zabaví! Nechápu ty vlky, co vydrží celý život chodit po světě jako absolutní kakabusové. Co z toho jako maj?" vrtěla jsem nechápavě hlavou.
Pak ale naši pozornost upoutal červený pták Ohnivák, který možná mohl a možná nemohl plnit přání. "Neslyšela, fakt? Některý kouzelný to prý umí, aleee... jak nad tím tak přemejšlím, ptáci to asi nebyli," potřásla jsem hlavou. "Až ho chytnem, tak to zjistíme!" Ale než se začal divoký hon na opeřence, Danie zajímalo, co za magii bych chtěla umět ovládat. "Hmm, nejdřív bych chtěla zvládnout tu svou - teda oheň. Ale taky by se mi líbila nějaká magie k lítání! To musí být skvělý. Vlastně už mi tu jeden vlk slíbil, že mi s magií vzduchu ukáže, jaký to je lítat. Takže možná vzduch bych taky brala?" přemýšlela jsem a zaměřila pohledem ptáka. Pak už nebyl na debaty čas, ne, byl čas lovu.
Vyrazila jsem střemhlav za opeřencem, který odlétal z větve na větev a zůstával absolutně mimo náš dosah, jak zrzka poukázala. "Jen počkej, však já ho sundám!" prohlásila jsem hrdě a chopila se dlouhého klacku na zemi. Bylo dost nešikovné s ním tlamou manipulovat, ale nakonec se mi podařilo ho s hlavou vykroucenou do nepřirozeného úhlu nasměrovat vzhůru ke větvím. Jenže ouha, byl pořád moc krátký. Červený pták poskakoval v koruně stromu a zaskřehotal cosi, co mým uším už vážně znělo jako výsměch. Jen počkej, týýý jeden! Vyskočila jsem na zadní, abych dosáhla výš, jenže větev v tlamě mě v tu chvíli převážila a... a já se po zádech zřítila do ledové vody potoka, jehož existenci jsem do té chvíle ani nezaznamenala. Okamžitě mě zaplavila ledová voda, natekla mi do očí, do čenichu, všude, ale potok nebyl hluboký, takže jsem okamžitě vystrčila hlavu nad hladinu. "Áááá, to studíí" vypískla jsem a hystericky hrabala tlapami, abych se z té příšerně studené vody dostala ven, což mělo pochopitelně jediný výsledek - že jsem se plácala na místě jako ryba na suchu.

Les, který jsme našli, nikomu nepatřil a tak jsme se tu mohly promenádovat dle libosti. "To je sice fakt, ale smečkový území jsou cítit o hodně víc," poučila jsem Danie, normálně jsem si začínala připadat jako nějaká studnice vědomostí. Jen málokdy se stalo, abych narazila na někoho, kdo toho ví o světě míň, než já. "Smečky si značí hranice, aby všichni věděli, kde sídlí. Schválně si začuchej, až se budeš vracet domů, uvidíš, že to je fakt rozdíl."
Zrzka si zimu nestačila užít, protože se vydala hledat svého bratra... což mně osobně nepřišlo jako dvě věci, které by se vylučovaly. "Jasný! Ale ono i při hledání se dá lecjak zabavit," zastřihala jsem ušima. "Teď už je to teda fuk, žejo... ale kdyby se ti náhodou brácha ztratil i příští zimu, tak o ni kvůli tomu nemusíš přijít." Nojo, měla se ještě co učit... Třeba o koulované, kterou pochopila dost rychle. Na čumáku mi vzápětí po mém útoku přistála hrouda sněhové břečky. "Ty jedna, pfuj," zasmála jsem se a otírala si sníh z čenichu, ale než jsem se stačila pustit do odvety, narazila jsem na křídlo z ptáka Ohniváka.
"Jestli nebyl jedinej na světě, tak tady určitě musí mít někde nějakýho bratrance nebo tak něco," vykrucovala jsem si hlavu po všech okolních větvích, div mi neupadla. "Třeba by nám uměl splnit přání! Nebo to dělá zlatá rybka? To je fuk, stejně bych ho ráda viděla." A jako by slyšel, na zem nedaleko jeden červený pták sletěl. Vykulila jsem oči a dloubla tlapou Danie do ramene, abych upoutala její pozornost. "Hele, vidíš, támhle," pronesla jsem polohlasem a zkusila se připlížit o něco blíž, abych si prohlédla, jestli pták vážně hoří nebo co je vlastně zač. Třeba by se nechal chytit a ochočit... nebo že by byl k jídlu? Jak asi mohl chutnat takový ohnivák? Ale asi nechtěl, abych to zjistila, jakmile mě zmerčil, odsvištěl na nejbližší větev. "Krucinál," zanadávala jsem a mrštila po ptákovi tlapou další sněhovou hroudu, jenže ta ho minula tak o půl metru a on popoletěl zase o kus dál. "Za ním!" zavelela jsem Danie a rozběhla se za opeřencem, který popravdě vypadal, že se na náš účet dobře baví. Ale já mu zatnu tipec, pomyslela jsem si bojovně a už jsem vlastně vůbec netušila, co s ptákem hodlám dělat, až ho doženu. Přátelit se, sežrat ho, něco úplně jiného? To se asi teprve uvidí.

//Ronherský potok