Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokrčila jsem rameny, na tu krátkou chvíli, co jsem tu byla, jsem toho stihla dle vlastního názoru zažít celkem hodně, ovšem překvapovaly mě všechny ty další a další příběhy a možnosti, o kterých jsem se dozvídala. "No, nevím, jak moc se o ní povídá jinde, ale u nás doma jsme si o ní vyslechli leccos. Táta tady nějaký čas žil," objasnila jsem. "Ale o masožravých králících se nikdy nezmínil, takže hádám, že to ho asi minulo," zazubila jsem se.
Bylo mi jasné, že vlka zajímá, čím bych si asi tak měla zasloužit připálení kožichu. Ale mě se úplně nechtělo do toho vysvětlování pouštět. Celé to totiž bylo jedno velké nedorozumění! Naštěstí nevyzvídal úplně na přímo, takže jsem mohla v klidu předstírat, že jsem jeho zadumané zamumlání zkrátka a dobře přeslechla. Když ale řekl, že jemu bych tu nepřekážela, srdce mi poskočilo. Zdálo se, že to vážně mám v kapse. Úsměv na mojí tváři se ještě rozšířil a pak jsem se uchechtla, když si znovu musel rýpnout do mého loveckého výkonu. "Nepovídej? Takže to pak jedině musela být ta osobnost, co strhává masy," střihla jsem ušima. Co taky jiného.
Jenže doprostřed našeho hovoru se přihnalo zahulákání, které div že nepokácelo okolní stromy, těsně následované šedou vlčicí. Vyskočila jsem na nohy a oháňka se mi nadšeně rozkmitala ze strany na stranu. Byla to Iskierka - a vůbec nevypadala naštvaně! Vypadala... no, trochu se rozplývala před očima a sršely z ní jiskry na všechny strany, ale smála se a mířila přímo k nám. "Jiskrooo! Nazdar!" zahulákala jsem nazpět a přešlapovala nadšeně na místě, zatímco s ocasem se mi rozvrtěla i celá zadní část těla. Když se na mě vrhla v divokém objetí, div, že se mi nepodlomily nohy. Jen stěží jsem ve svém nadšení zaznamenala v Jiskřiných slovech i jméno světlého vlka. Sionn. "Brácha?" To bylo to, co mě z její řeči nejvíc střelilo do čumáku, protože to leccos vysvětlovalo. Třeba proč se o ní Duch - Sionn - vyjádřil jako o svojí. Střelila jsem po něm pohledem. "Tos taky nemoh říct rovnou?" zavrtěla jsem hlavou, ale na tváři mi pořád hrál přátelský úsměv. "Řešíme, kde trčíš," obrátila jsem se zpátky na Jiskru a uštědřila jí lehký štulec do ramene. "Tady tvůj brácha si myslel, že mě podpálíš, až se tady objevíš a já si říkala, že už snad ani nepřijdeš, protože-" Krátce jsem se zarazila a na chvíli můj výraz zvážněl: "No, nezlobíš se na mě, že ne?" Ale určitě ne, bylo to tak, jak jsem říkala, někde kecala a zapomněla na čas! To už ale Sionn propálil, co jsme tady řešili mnohem delší dobu. "Jistě, že stojím!" přikývla jsem nadšeně. "Takže... je to oficiální?" začala jsem se honem ujišťovat, dušička se ve mně radostně třepetala. Měla jsem novou smečku, měla jsem tu Jiskru... mohlo to být lepší? Těžko! S očekáváním jsem se obrátila na svou kamarádku, co bude říkat na to, že jsem se rozhodla napakovat do jejího místa bydliště.

"Trefa," přikývla jsem, asi bylo dost jasně vidět, že jsem tu nestrávila právě nejvíc času. "Přišla jsem sem teprve, fů, na podzim? I když jsem toho o zdejších podivnostech spoustu slyšela, vidět to všechno na vlastní oči je něco úplně jinýho." Vyslechla jsem si od táty spoustu historek o zdejších kouzlech, ale i tak jsem tu nevycházela z údivu. Skutečně tu být a všechno to zkoumat a poznávat, to bylo mnohokrát lepší, než jen poslouchat příběhy - jakkoliv poutavě vyprávěné.
Vlk - aha, jeho jméno jsem vlastně ještě nezjistila - mi začal objasňovat, jak to s tím zmizením provedl. Dozvěděla jsem se tedy o magii, se kterou jsem dosud neměla žádné zkušenosti. Neviditelnost! To byla teda fakt pecka. "Hej, to je hustý," zamávala jsem zvesela oháňkou. "O týhle magii jsem ještě nikdy neslyšela! S tím by se dalo užít spoustu srandy," už jsem to úplně viděla před očima. Duch se mi vzápětí ozval těsně u ucha, až jsem nadskočila. "Jo, jasně, taktické výhody taky, to hlavně," pokyvovala jsem velice moudře - nebo o to jsem se aspoň snažila - hlavou, jako bych snad nemyslela jen na to, jak si v neviditelné formě z někoho pořádně vystřelit. Cukající koutky tlamy mě ale nepochybně prozrazovaly.
Už zpět na svém místě se Duch zase zjevil a tvářil se opět vážně. Jistě, asi právě nastal ten čas, chovat se trošku uváženě. Pozorně jsem naslouchala, v nitru mi hořel nedočkavý plamen. Začal, že by mě přijmout mohl - nadšeně jsem natáhla vzduch do plic, jenže jsem za jeho větou očekávala ještě nějaké to ale. A ono vskutku přišlo. Ač úplně jiné, než bych čekala. Zase jsem dlouze vydechla. "Jsme kamarádky," zopakovala jsem už kdoví pokolikáté, ale tentokrát to zaznělo poněkud sklesle. "Nevím, proč se neobjevila. Kdyby byla naštvaná, snad by si to chtěla aspoň vyříkat, ne? Třeba mi i připálit kožich," poušklíbla jsem se poněkud pobaveně, jo, to znělo jako Jiskra. "Mě by to nevadilo, možná si to i zasloužím? Chtěla bych s ní být ve smečce, ale co chce ona, to nevím." Dloubala jsem se tlapou v zemi, na čele zadumanou, ustaranou vrásku. Náhle jsem ale vzhlédla už zase s výrazem až připitoměle optimistické naděje: "Ale jakmile si promluvíme, všechno se určitě vyjasní! Ha, přece se nemůže zlobit tolik. A třeba se vůbec nezlobí, třeba se jen někde zakecala a nemá ani šajnu o čase!"

Fakt jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Chtěla jsem se cítit zrazeně a ublíženě, protože to přesně by si duch za takový podfuk zasloužil! Krátce jsem se na Ducha zakabonila jako uražené vlče, ale dlouho mi to nevydrželo. Nedokázala jsem se cítit uraženě, protože to byl vážně dobrej fór. I když to podle něj žádný vtip nebyl, jen způsob, jak ochraňovat smečku. Ale to snad muselo být jen ze začátku, ne? Později už věděl, co chci a stoprocentně mu došlo i to, že nejsem žádnou hrozbou, ale na ducha si hrál mnohem déle. Vodil mě po lese, zatímco nebyl vidět, a určitě měl hroznou prču z toho, jak se ožrale motám mezi stromy. Výhoda, to jistě! Nakonec jsem se tomu zasmála a zavrtěla hlavou. Co jsem na to měla říct? Dostal mě. "Nenapadlo? A co mělo asi tak napadnout mě?" zajímala jsem se s úsměvem na tváři. "Když se ke mně přižene hlas zdánlivě bez těla, jasně, že první, co mi přijde na mysl, bude, že mluvím s nějakým duchem!" Asi existovaly i logičtější možnosti, ale k těm se můj mozek neuchyloval, protože proč by taky měl. "Jak jsi to vůbec provedl? Pořádně jsi mi zamotal hlavu, víš," zazubila jsem se a naklonila hlavu tázavě ke straně. Jistě v tom vězela nějaká magie.
Ale když už jsem s ním tedy mluvila tváří v tvář, když byl tedy celou dobu onou betou, kterou jsem sháněla, snad by mi už mohl i poskytnout odpovědi. "Takže, když nejsi ten duch, určitě má tvoje slovo ve smečce velkou váhu, žejo?" přivedla jsem řeč na téma, které bylo pro mě momentálně nejdůležitější. "Povedlo se mi tě přesvědčit, že nejsem úplně marná? Dostanu šanci?" Našpicovala jsem uši a v očích mi poskakovaly jiskřičky očekávání. Vážně jsem doufala, že mě odtud po tom všem nevykopne.

Naklusala jsem si to k tomu neznámému, který ale určitě musel být onou Betou, o které se duch zmiňoval. Nebo přinejmenším jistě věděl, kde bych ji našla. Přelétla jsem ho pohledem. Měl světlý kožich, takže obzvlášť vynikaly jeho tmavé oči a na krku se mu pohupovalo cosi moc zajímavého. Vypadalo to jako měsíc, akorát že tenhle byl o dost menší a nechal se pověsit na šňůrku. Snažila jsem se na tu věcičku příliš nezírat, umínila jsem si, že budu naprosto vzorná, slušná a dokonalá, že si z toho duch sedne na svůj neviditelný zadek. Sice jsem to málem zvorala hned u pozdravu, ale to se určitě dalo ještě zachránit.
Vlk hned neodpověděl, jen se zatvářil pobaveně a pak zavřel oči, než konečně promluvil. Ale hlas, který se mu vylinul z tlamy, byl dost povědomý. Víc než to, byl to hlas, co jsem poslouchala už kdoví jakou dobu, který mě provázel po lese i na lovu. Zalapala jsem překvapeně po dechu. "Tak počkat!" Napřímila jsem se do celé své nevalné výše. "Ty celou dobu vůbec nejsi žádný duch?" Leda by to byl někdo, kdo zněl na chlup stejně, ale o tom jsem tedy vážně pochybovala. "Ale tak... no tedy... a kde je teda ta Beta?" Byla jsem z toho celá zblblá, pořádně mě vykolejil, to se mu muselo nechat. Jak mi ale došlo, že žádný duch vlastně vůbec není, začalo mi docházet i to druhé, co asi mělo být hned zřejmé. "Jsi to ty, že jo? Celou dobu jsi ta Beta byl ty a tahal jsi mě za čumák," pronesla jsem a nevěděla, jestli si mám vybrat uražený nebo ohromený tón.

//Zelené nory

Skoro se zabila... "Teď to trochu zveličuješ," podotkla jsem, ale vypadalo to, že nemá cenu se o tom s duchem hádat. Jasně, nebylo to úplně nejelegantnější, ale svůj účel to splnilo a já se přitom ani nezranila, natožpak abych se málem zabíjela, jak tady tvrdil. "Povinen asi nejsi," musela jsem souhlasit. "Ale nechalo by tě pak svědomí v noci spát?" Věřila jsem, že ne. Určitě to nebyl žádný necita! Bručel a mručel, ale králíka mi nesebral a umřít by mě taky určitě nenechal. Jen jsem spokojeně přikývla, když slíbil, že mi o těch zajících poví možná někdy jindy, ale pak už bylo na čase vyrazit vpřed.
Následovala jsem jeho hlas většinu cesty a taky jsem už šla trochu po paměti, ale najednou se kolem mě rozhostilo ticho a já si byla téměř jistá, že jsem najednou sama. Ducha jsem sice vidět nemohla a tak jsem si nemohla být jistá, že je pryč, ale zkrátka mi to tak připadalo. "Duchu! Duchůůů? Co blbneš, proč mlčíš? Se tady ještě ztratim!" houkala jsem, ale bylo mi to houby platné. Přidala jsem tedy do kroku, že bych se moc loudala, takže mi zdrhnul? Zrychlila jsem do klusu, i když mě nohy bolely, a těkala očima po stromech a okolí, jestli jdu tím správným směrem. Upřímně jsem si nebyla úplně jistá, ale když mě do čenichu udeřil vlčí pach, namířila jsem si to bez váhání tím směrem. Říkal, že mi sežene Betu, ne? Tak mě třeba vedl za ní. Nebo tedy, asi spíš za ním.
Mezi stromy se mi totiž naskytl výhled na převážně bílého vlka, který tam seděl jako vtělení klidu. Mohl to být ten, koho hledám? To se hned zjistí. Namířila jsem si to tam. "Čáu-brý den," pozdravila jsem a rychle se opravila - duch mi nevěřil, že dokážu být slušná, tak jsem mu chtěla ukázat opak. Beztak někde seděl mezi stromy a šmíroval! "Vy 'ste určitě místní Beta, žejo?"

Ha, že by dokonce i měl smysl pro humor? Paráda. Třeba to nebyl úplně ztracený případ. "Takže tak to je?" protáhla jsem. "To abych si rychle začala nějaká ta přání vymýšlet," poskočila jsem si a zazubila se. Sice zněl poněkud otráveně z toho, že jeho směrem nalítala hlína, ale co už jsem s tím mohla dělat? "Ups," uculila jsem se neviňátkovsky a tím jsem s tím byla hotova.
Furt se mu na mém výkonu cosi nezdálo. "O ničem takovém ale nebyla řeč," zavlnila jsem oháňkou. "Řekl jsi chytit králíka - a tady je to pekelně zrádný terén. Navíc, žádné hnáty jsem si nezlámala. Bylo to, no... přesně vypočítané riziko," pokývla jsem, jako bych měla sebemenší ponětí, o čem to vlastně mluvím. Duch se ale jen tak nedal a tvrdil mi, že by mě tu nechal prostě ležet, kdyby se mi něco stalo. Krátce jsem se nad tím zamyslela, ale došla jsem k závěru, že určitě blafuje. "S čistým svědomím bys nechal nevinnou vlčici jen tak umřít, jo?" přimhouřila jsem pochybovačně oči. "Takovej zloduch určitě nejsi."
Už jsem se jeho historce o zajících chtěla začít smát, když mi došlo, že to znělo celkem... vážně. "Ha- počkej, fakt?" Že bych mu skočila právě na špek? Nebo tu fakt měli masožravou armádu ušáků? "Huu, to zní jako vzrušující historka! I když hádám, že mi ji teď nebudeš chtít vyprávět," povzdechla jsem si a možná se ho taky snažila nepřímo popíchnout, aby ji vyprávět začal. Ale ať už dělal, co dělal, já se pustila do jídla a na chvíli mi byl duch někde srdečně víte kde, aspoň dokud hlínou obalená kořist nezmizela v mém žaludku. "Hm, jo, asi jsem měla větší hlad, než jsem si uvědomila," olízla jsem se spokojeně a už jsem hleděla, abychom se vrátili ke smečce a on mě předvedl před někoho, kdo by mohl rozhodnout o mém přijetí. "Já umím být slušná," ohradila jsem se, "aspoň v rámci možností!" Hm... i když, kdoví jestli. Schopnosti jsem měla různé, ale schopnost slušně se chovat pro mě vždy byla celkem těžko uchopitelná. Naštěstí to vypadalo, že duch je ochoten to zkusit i tak. "Jasně!" souhlasila jsem a vyskočila na nohy. Po všem tom pobíhání všude možně a pak ještě lovu králíka už mi neposkakovaly tak rychle, jako předtím, ale i tak jsem pěkně natáhla krok, aby mi duchův hlas nezmizel příliš daleko. Aspoň už jsem přibližně znala cestu, takže jsem se úplně opile nemotala, ačkoliv jsem ani nešla úplně přímo. Pořád bylo dost těžké následovat něco neviditelného.

//Asgaar

"To si piš. Kdo by nechtěl následovat tak očividný talent?" zasmála jsem se, hlavně proto, že duch teď už nezněl tak strašně otráveně vším, co se kolem něj dělo. Vida, jak mu prospělo vytáhnout paty z lesa. "To se dost blbě dělá, když tě nevidim," potřásla jsem hlavou a podrbala se za uchem, abych i z toho nepřístupného místa vydrbala trochu hlíny. A vůbec, proč by mu mělo vadit, že schytá trošku bláta? Stejně na něm nebylo vidět, a kdoví, jestli by jím jen tak neproletělo? Pořád jsem si nebyla úplně jistá, jak to s těmi duchy vlastně je, a čím déle jsem trávila s tímhle, tím víc otázek to ve mně akorát vyvolávalo. "Měla jsem chytit králíka a to jsem taky splnila, ne? Takže to rozhodně považuju za úspěch!" Mohl mi sice strhnout nějaké body za styl, ale rozhodně nemohl popřít, že jsem splnila, co mi zadal.
Na mou poznámku o králičí sebevraždě duch nejdřív nic neříkal a já si už myslela, že se rozhodl odplachtit někam pryč, když se znovu ozval. Ušklíbla jsem se. "U nás se radši vrhají ze skal, ale ti vaši jsou asi nějakou ohebnější odrůdou, když dokážou takové věci." Duch ale ušáka pro sebe nechtěl - ať už to bylo kvůli blátu, nebo kvůli tomu, že jeho nehmotné tělo nepotřebovalo potravu, a nechtěl ho ani pro smečku. Protože ho bylo málo. To tedy znamenalo, že králík zůstal pro mě. V duchu jsem se zaradovala, trošku jsem v to doufala. "Fajn, jak je ctěná libost," zamávala jsem ocasem a pustila se do jídla. Pravda, trochu mi skřípala hlína mezi zuby, než jsem se propracovala skrz špinavý kožich, ale jinak jeho nešťastný vzhled ušákovi na chuti nijak neubíral. Spokojeně jsem si při jídle pohazovala ocasem, konečně jsem měla nějakou kořist jen pro sebe! Ne, že bych se nerada dělila, ale s takovou by ze mě asi za chvíli nic nezbylo. Tentokrát jsem se ale najedla do sytosti. Když jsem s tím byla hotova, olízla jsem si čenich, zastřihala ušima a z hrdla se mi vydralo říhnutí, které se jistě na dámu neslušelo. Ještě, že já nebyla žádná dáma. "Hehe, pardon," uchechtla jsem se tomu a začala natáčet uši po duchovi. "Co teď? Už ses rozhodl, jestli mě můžeš ukázat Alfám? Prosííím, budu slušná, přísahám."

Konečně jsem se přestala tlemit a dokázala jsem ze sebe dostat kloudného slova, i když koutky mi pořád ještě cukaly. "No jasně, stoprocentně k tomu mám všechny nutné předpoklady, zodpovědnost, zručnost... co jen si vzpomeneš," uchechtla jsem se ještě jednou a otřásla se, abych si z kožichu vyklepala aspoň část hlíny, kterou jsem se při svém výkonu obalila. Když ale řekl, že už po mě raději nic chtít nebude, zatvářila jsem se na oko ublíženě. "Tak zlý to snad nebylo, ne? Hele, zůstaly mi všechny končetiny!" zkontrolovala jsem je ještě radši pohledem, ale jo, všechny čtyři nohy plus oháňka byly na svém místě, vcelku, otočené správným směrem a ve správných úhlech. Takže bylo všechno ťip ťop.
Nechtěl ale, ani abych ušáka někomu ukazovala, a samozřejmě k tomu měl spoustu chytrých poznámek. Pak, že se nemám starat o jeho náladu. Ha, hned je s ním větší sranda! "Utopil se v bahně a pak si prokousl krk, co?" utrousila jsem uštěpačně a přitom tlapou oprašovala z ušáka hlínu, jak jen to šlo. "Klasická sebevražda." Vypadalo to, že mi ho ale ani nechce brát. Byl teď teda prostě můj? "Tak nějak jsem předpokládala, že ho lovim smečce? Ale hej, klidně si ho nechám, netvrdím, že bych ráda něco málo nezakousla." Naposledy jsem jedla s Danie a když jsme se obě podělily o jednoho zajíce, měla každá jen takový drobek, že to na dlouho nezasytilo. Hlady jsem ještě neumírala, ale tušila jsem, že za chvíli ho pocítím trochu silněji. Olízla jsem si z čenichu králičí krev, ale do jídla jsem se ještě nepustila. Nebyl to nějakej chyták? Radši jsem čekala, co na to řekne duch.

Myslela jsem, že si vedu celkem slušně. Rozhodně jsem si vedla celkem slušně, víc, než to! Lítala jsem jako vítr, zabránila jsem králíkovi zmizet v noře, měla jsem to prostě v kapse! Až na to, že zdejší povrch byl fakt zrádný a v poslední chvíli mi celý, do té doby zcela a naprosto dokonalý lov pokazil. Hodila jsem slušný kotrmelec, ale králíka jsem nepustila a nezdálo se, že by se mi něco rozlámalo. Stylové přistání, pomyslela jsem si a začala se tlumeně pochechtávat, ovšem to se rychle změnilo v prachobyčejný záchvat smíchu, když jsem konečně pustila králičí krk. Převalila jsem se na záda, tlapy jsem vytrčila k nebi a chechtala se jako pomanutá. "Viděls to? Seš tady vůbec ještě?" zahýkala jsem k duchovi, jehož hlas se záhy ozval zase docela blízko a samozřejmě měl ze mě srandu. Překulila jsem se zpátky na břicho a vyhrabala se do sedu. Lehce jsem si tlapou osahala hlavu, jestli mi na ní neroste boule - ani by nebylo divu, po tom, co jsem do ní dostala šiškou a pak si ji ještě málem rozbila o zem. Tyhle rány nemohly moc pomáhat mojí inteligenci. "Viď? To víš, musela jsem vytáhnout svoje nejlepší triky, chtěla jsem tě oslnit," zamrkala jsem, ale nedokázala jsem zachovat vážnou tvář, pořád mi cukaly koutky. "Tohohle dosáhneš, jen když se učíš od mistrů." Natáhla jsem se pro ušáka a hezky si ho porovnala k předním nohám. "Takže - stačilo ti to jako ukázka? Mám tohle," dloubla jsem tlapou do králíka, "ukázat ještě někomu? Nebo si ho chceš nechat? Jestli teda... ti k něčemu je," dokončila jsem pomalu, protože bych předpokládala, že duchovi je králík na prd. Ale jestli měl tělo, což tvrdil, že má, pak asi potřeboval taky jíst? Jenže jak by mohl, když... Eh, co já jsem věděla. Ať si sám řekne, co s tím králíkem chce dělat, mě to bylo fuk.

"Však jsem ti to už říkala," pokrčila jsem rameny, nějak jsem nechápala, co by po mě ještě chtěl. Řekla jsem mu, proč jsem odešla. A taky že to líp vysvětlit neumím. Neměla jsem v plánu se pouštět do hlubokých rozborů svojí duše a pohnutek, které mě dovedly až sem. Nesnažila jsem se nic skrývat, ale na tohle jsem nebyla a ani mi to nepřišlo zrovna jako správná situace. Navíc jsem ho vůbec neznala, byl to jen odtělesněný hlas, co mě odchytil na smečkovém území. Chvílemi jsem zapomínala, jak bizarní tohle celé vlastně je. Ale líbilo se mi to! Podobné setkání jsem ještě nikdy nezažila! Škoda jen, že ten hlas byl takovej brůča. "A já se přitom tak snažila," povzdechla jsem si naoko ublíženě. Jaký to nevděk. Ovšem herečka jsem nikdy nebyla nejlepší a ublížený výraz mi z tváře hned zase spadl. "Pozitivita je potřeba. Jinak by se všichni ze světa už dávno zvencli."
Neměli jsme ale čas dál řešit jeho spojení s Iškou, ani nic jiného. Vpředu se totiž vynořila skupinka králíků a já se přikrčila, mentálně jsem se připravovala na lov. Chtěla jsem vědět, jestli se duch dívá, abych to pak náhodou nemusela dělat znovu jen proto, že čuměl někde po vejrech, ale on mi neodpovídal. Rozhlédla jsem se, ale samozřejmě jsem neviděla nic. "Takže to beru jako ano," zamumlala jsem si šeptem pro sebe a doufala, že se zkrátka bude dívat a že tu vůbec pořád ještě je. Tak jdem na to.
Začala jsem se pomalu plížit vpřed, blíže k ušákům. Bylo jich tam několik, ale neviděla jsem na nich žádné výrazné rozdíly, které by mi jasně určily, na jakého se zaměřit. Kdyby některý z nich byl třínohý, byl by ten výběr snazší, ale takovou kliku jsem opravdu neměla. Takže jsem prostě svou pozornost upřela na toho, co byl nejblíž. Taková druhá nejlepší možnost. Cítila jsem ale podivné napětí, jak jsem se krůček po krůčku blížila a dávala si pozor, abych se nepropadla do nějaké díry. Obyčejně jsem při lovu takhle napjatá nebyla. Většinou to totiž byla jen otázka toho jestli se najím hned, nebo budu ještě chvíli hladovět - což nebylo zrovna nepodstatné, ale... teď jsem cítila, že jde o víc. Uvědomila jsem si, že mi na tom asi fakt záleží. Však já mu vytřu zrak, to ještě neviděl.
Ještě krůček, ještě jeden... teď. Vyrazila jsem vpřed a králíci se rozprchli na všechny strany, ale já se soustředila jen na toho jednoho, kterého jsem si předem vyhlédla. Dokázala jsem se připlížit dost blízko, takže ušák neměl tak velký náskok. Mířil si to přímo k jedné z děr v zemi, takže jsem přiměla svoje krátké nohy k maximální rychlosti, abych mu trochu nadběhla a zamezila mu cestu tam. Ha, dobrý, zasmála jsem se, když se králík stočil stranou a navíc se octl v ideální pozici pro můj útok. Dalšími pár skoky jsem zkrátila vzdálenost mezi námi a skočila. Králík se octl mezi mými předními tlapami a už už jsem se mu sápala po krku, když mě podnorovaná země při dopadu zradila. Zuby mi scvakly a sevřely mezi sebou králičí hrdlo, ale moje tělo se nepřestávalo pohybovat velkou rychlostí vpřed - s tím problémem, že nečekaně se prolomivší zem pode mnou mi podrazila nohy, takže jsem letěla přímo na čumák. Přistála jsem neelegantním parakotoulem, zamastila si kožich rozměklou hlínou po nočním dešti a v uších mi tak trochu zvonilo, jak jsem se přitom praštila do hlavy, ale... v zubech a mezi předníma nohama jsem svírala králíka. Cukal sebou, takže jsem tesáky sevřela pevněji a začínala se tiše smát, pořád ještě v leže v blátě a s tlamou plnící se králičí krví.

//Asgaar

Duch můj odchod od rodiny asi prostě nechápal a stěží jsem se mu mohla divit, když jsem mu to nebyla schopná nějak normálně vysvětlit. Jenže v tomhle jsem byla prostě tupá. Věděla jsem, co jsem cítila, věděla jsem, že jsem udělala dobře, i když to bylo těžké, ale popsat ty pocity nebo důvody, to už bylo něco jiného. "Myslíš, že nestává?" zamyslela jsem se. "Nějak jsem nad tím neuvažovala, ale... určitě ne všechna vlčata zůstanou celý život v rodné smečce. Některá jistě ano, ale zdaleka to nemůžou být všichni. Jinak by nikdy ani nový smečky nevznikly, a odkud by se pořád brali další tuláci?" Pochybovala jsem, že jsem v tomhle ohledu nějaká speciální výjimka. Něco podobného se muselo dít každou chvíli, nebo ne?
Bránil se, že jeho nálada je v naprosté pohodě. Pochybovačně jsem protáhla obličej. "Ale ovšemže," pronesla jsem a znělo to jenom kapánek sarkasticky. "Vždycky se ale dá něco vylepšit," doplnila jsem už zase zvesela a jen zavrtěla hlavou, když mi vyhrožoval házením do pouště. Rozhodně to nebyla taková výhružka, za jakou ji asi považoval. "Poušť jsem ještě nikdy neviděla, mohl by to být zajímavý výlet! I když teď na něj asi není nejvhodnější čas." Přece by mě tam nekopl teď, když jsem měla jít předvádět svůj lovecký um?
Cesta na ono loviště, o kterém duch mluvil, rozhodně nebyla nejjednodušší. Jako navigátor stál fakt za pendrek, takže jsem se motala kolem a asi bych ani netrefila zpátky na místo, odkud jsme vyrazili. Možná to byl jeho záměr, zmást mě? Ale asi se na to soustředil až moc, protože mu pak z tlamy vylítlo něco, co evidentně nechtěl. "Dobře, dobře," odmávla jsem tu záležitost s Jiskrou, ovšem jen prozatím. Byla jsem rozhodnutá, že zjistím, o co tady jde, ale ne teď. Králíci čekali.
Dorazili jsme na zvláštní místo. Zelené kopečky vypadaly na první pohled malebně, ale když se mi hned po pár krocích málem probořila tlapa do hluboké díry, musela jsem to trochu přehodnotit. Vznášelo se tu spoustu zvířecích pachů, ale asi to tady bylo taky zatraceně nebezpečné. Asi chce, abych si tady zlámala hnáty, nebo ze sebe přinejmenším udělala blbce, až se někde natáhnu. Ale já mu ukážu! rozhodla jsem se a zavětřila. Pachů tu byla spousta, ale z jednoho místa jich vycházelo víc. Pomalu jsem tamtudy vyrazila, lehce přikrčená, pokud možno co nejtišeji. Měla jsem v zádech nepříjemný pocit, jako že mě někdo sleduje... a on mě asi sledoval, co? Že bych byla nervózní? Ne, kdepak. No... možná trošku. Pomalu jsem se po zvlněném povrchu přibližovala ke zdroji toho pachu a za jedním malým zeleným pahrbkem jsem se skrčila k zemi. Vpředu jsem viděla skupinku pár králíků, jak okusovali první jarní trávu. "Duchu, seš tady?" špitla jsem koutkem tlamy. "Díváš se? Můžu?"

"Však jo, já tomu rozumím," přikývla jsem, když mě znovu upozorňoval na to, že smečka má určitou svojí funkci a ti, co v ní jsou, by asi neměli pořád lítat někde v kopcích. Jasně, že jsem tomu rozuměla. Duch se ale pak začal víc zajímat o mou minulost. Neměla jsem v ní nic, co by bylo třeba tajit a vlastně mi i vyhovovalo, že teď už nezněl tak hrozně nabručeně. Spíš zvědavě. "Měla. Mám," opravila jsem se, protože moje rodina byla stále naživu a v pořádku. Tomu jsem alespoň věřila. "A mám ji ráda," dodala jsem rychle, aby snad nenabyl dojmu, že jsem odtamtud prchla kvůli nějaké tyranské matce nebo něčemu takovému. "Takže je asi divný, že jsem i tak odešla, co? Ono se mi to dost těžko vysvětluje, upřímně. Myslim, že někdy prostě víš, co musíš udělat, i když to vypadá jako úplnej nesmysl," pokrčila jsem rameny. Nedokázala jsem popsat to volání kdesi uvnitř, které mě táhlo z domova sem, do neznámé země, kterou jsem znala jen z vyprávění a přimělo mě nechat za zády rodný les i milovanou rodinu. Byla to snad touha po samostatnosti, možná touha po dobrodružství a taky trochu ten pocit, že moje místo už nebylo tam, co dřív. Jenže pro vyjádření tohohle všeho jsem vážně neměla slova. Takže jsem se jen usmála, když duch zadumaně pronesl, že tady bych své místo třeba našla. "Byla bych ráda."
Nakonec se mi ducha podařilo překecat. Odsouhlasil to tedy zase tím původním tónem, ale já už v tu chvíli byla na nohou, mávala ocasem a na tlamě mi zářil široký úsměv. "Já jsem věděla, že půjdeš! Hned budeš mít lepší náladu, však uvidíš!" Jenže to už se jeho hlas vzdaloval kamsi mezi stromy. Vyrazila jsem za ním. Králíci, to je pohoda. To znám, to umím, to dokážu, libovala jsem si a zároveň se o tom i ujišťovala. Nepovažovala jsem za pravděpodobné, že bych náhle zapomněla všechno, co jsem se kdy naučila o lovu, ale mohlo se stát leccos, co? Následovat někoho, koho nevidíte, ale nebylo zrovna snadné. Motala jsem se mezi stromy jako jelen, co se přežral zkvašeného ovoce, a byla jsem z toho tak mimo, že jsem málem přeslechla něco dost podstatného. "Počkej, počkej. Tvoje Iskierka?" vyletěly mi uši zvědavě nahoru a zcela jsem odsunula do pozadí poznámku o udržování vztahů. Tohle mě zajímalo víc. Celkem jsem pochybovala, že by tenhle odtělesněný hlas byl Jiskřin amant, takže kdo by to mohl být? "Byl jsi její táta, než se z tebe stal duch? I když ne, o svým tátovi něco říkala, kdyby byl duch, určitě by se zmínila. Takže děda? Prapraprapraděda?"

//Zelené nory

"Ó, o tom nepochybuj," přikývla jsem. Rozhodně mě nemohli předělat v bezduchou pracovní sílu - ale nemyslela jsem si, že by mi to tady hrozilo. Další větu asi duch směřoval spíš jen tak sám k sobě, ale stejně jsem ozvala. "Ono nejde ani tak o zůstávání, jako spíš o tu myšlenku, že nemůžeš odejít. To je zatraceně děsivý. A občas je přece potřeba se trochu provětrat, přijít na jiný myšlenky... nebo teda aspoň pro mě," dodala jsem, když jsem si uvědomila, že můj neviditelný společník to nejspíš vnímá jinak. To nechápu. Mě by z toho mrsklo. Vysvětlila jsem, proč jsem odešla z rodné smečky, ale nebyla jsem si jistá, jestli s duchovým shrnutím zcela souhlasím. "Asi bych neřekla přímo nuda, spíš..." Zamyslela jsem se. Jak to vyjádřit líp? "Já nevím, prostě jsem měla pocit, že už tam nemám svoje místo." Což byla asi blbost. Měla jsem tam rodinu, kde jinde by mělo být moje místo? Chyběli mi. Ale přesto jsem se tam nevrátila, i když bych cestu určitě našla. Byl zkrátka čas se posunout dál. "Hmm, jo, to bude nejspíš ono," střihla jsem ušima. Bylo dobré mít kam patřit, mít svoje místo ve světě, dokonce i pro rozlítaná pometla, jako já.
Z jeho tónu jsem usoudila, že moje "možná" pochopil přesně tak, jak jsem to plánovala. To už jsem se zubila od ucha k uchu a nedočkavě jsem přešlápla. "Určitě to tady nehlídáš jenom sám, nebo jo?" snažila jsem se ho dál zlákat. "Noták," naklonila jsem hlavu ke straně. Proč mi o to vlastně tak šlo? Možná by bylo lepší, kdyby mě poslal samotnou a nemohl vidět, když něco zkoním. Ale taky jsem chtěla, aby vytáhl paty z lesa - pro jeho vlastní dobro! Však už z toho musel být úplně otrávenej, ani si to neuvědomoval, pokud tu vážně trčel pořád, jak jeho slova naznačovala. "Vidíš, přesně tak, můžeš na mě dohlídnout a hned uvidíš, jak... no... no prostě uvidíš," přikývla jsem a začala tedy přemýšlet, co by se dalo lovit. "Sama zvládnu nějaký králíky, zajíce, ee, co já vim, kachny? Ale ještě ses nevyžvejk, jestli můžeš pomáhat taky nebo ne, protože kdyby jo, mohli bychom zvládnout i nějakou tu srnu, ne?"
Pořád mě ale trápilo Iskierky zmizení, neodpovídání, prostě fakt, že byla podle všeho v lese, ale nechtěla zamířit za mnou. Nevyla jsem tedy, když mě duch rázně umlčel, ale už jsem se mu ani nedivila, že mi nevěří. Nevěděla jsem, co se děje a vlastně mě to celkem mrzelo. "Možná je na mě naštvaná," zamumlala jsem a tlapou postrčila šišku na zemi.

Z hlubokých úvah ducha mi šla akorát tak hlava kolem, i když na nich bylo asi docela dost pravdy. Ne vždycky bylo všechno, jak by se to mohlo jevit na první pohled. Problém byl, že já na podobné filozofování moc nebyla. Ale že jsem se přiučila něco víc o duších bez těla, co vlastně tělo mají, to mi dělalo radost. Asi větší, než by mělo, vzhledem k tomu, že podobné vědomosti jsou víceméně naprosto k ničemu. Jenže náhodné zajímavosti byly vždycky ty nejpoutavější! Copak já za to můžu?
Zajímalo ho, co si představuji pod krutými pravidly. Pokrčila jsem rameny. "Hmm, nevím? Nutnost sedět pořád na zadku v lese mi přijde krutá dost. I když by se daly vymyslet určitě i horší věci, třeba kdybyste si tady z vlků dělali nějaký pracovní otroky nebo tak... ale to asi nehrozí, ne?" dokončila jsem zvesela, což se asi vzhledem k té předchozí větě moc nehodilo. Pak se duch vyptával ještě dál, tentokrát na to, co mě přimělo opustit předešlou smečku. Trochu jsem nakrčila čelo, ne naštváním, spíš v zamyšlení. "Moje předchozí smečka byla moje rodná smečka. Hádám, že jsem prostě už potřebovala vyletět z hnízda." Nebo jsem se spíš cítila, jako že už tam nemám své místo, protože moje nejlepší kamarádka se tahala s tím pitomým křupanem? Jenže když se to řeklo nahlas, znělo to strašlivě povrchně. A stejně to nebyl ten hlavní důvod. "Chtěla jsem trochu poznat svět, vkročit i jinam, než na svou rodnou hroudu a tak. Ale jo, zjistila jsem, že bejt tulák je sice děsný vzrůšo, ale něco tomu chybí."
Možná bych se vážně divila, to jsem nemohla posoudit. Možná se tu odehrávaly podobné podivnosti jako po zbytku země - asi by to dávalo smysl. Radši jsem se na tohle téma už dál nevyptávala. Soustředila jsem se na lov. "Možná?" naklonila jsem hlavu ke straně a šibalsky se zazubila. "Les by se určitě nerozpadl v prach, kdybys na chvíli šel se mnou a... hele, můžeš jako duch lovit? Když teda máš to tělo? Ve dvou bychom určitě zvládli i něco trochu většího," lákala jsem ho dál. "Ale taky se snažím říct, že kdybych šla sama, fakt si nemůžu dvakrát vymýšlet, když dopředu nevím, na co narazím."
Vypadalo to, že tady to prostě chodilo jinak. Kdo se ale nezeptá, ten se nic nedozví, že? "Oukej, chápu - jiný kraj, jiný mrav, a tak dále," přikývla jsem a pak se zamračila, když se znovu musel, prostě musel zmínit o tom, že tu Iška ještě není. "Ty mi to pořád nevěříš, co? Já bych taky byla ráda, kdyby se už ukázala. Nevím, co ji zdržuje. Myslíš, že mě napoprvý neslyšela?" zauvažovala jsem a už už se nadechovala k další ukázce svého velmi nelíbezného vytí.

Takže duchové tělo mají, jo? "Co se jeden taky nepřiučí!" zakroutila jsem hlavou s fascinovaným údivem. "Já jsem tak nějak myslela, že duchové jsou jenom... no, nevím, nějaké beztvaré, nehmotné... cosi?" Ale podle všeho jsem se vážně pletla. Asi tedy tělo někde měl, jenomže nebylo vidět. Hm, zajímavé. To se bude muset ještě prošetřit.
Prozatím jsem to ale nechala být a soustředila se na podstatnější záležitosti, třeba jako jestli tahle smečka nevyžaduje, abych byla přikovaná k území dnem i nocí. Naštěstí se mi to z duchových slov jevilo celkem rozumně. "Jasný, to chápu. To já se jen ujišťuju, jestli tady nemáte nějaký obzvlášť krutý pravidla," zazubila jsem se přibližným směrem, kde se nacházelo ono tělo, co nebylo vidět. Podivnosti. "Jinak ale tlapu k dílu přiložim ráda. Proto taky sháním smečku, on ten tulácký život je chvílemi dost osamělá existence," olízla jsem si čenich v krátkém zamyšlení nad tím, co jsem zrovna řekla. Jistě, potkávala jsem spoustu dalších vlků, ale trošku jsem toužila po něčem... smysluplnějším? Tulácká kamarádství byla prchavá, stýskalo se mi po bližších vztazích s vlky, se kterými by mě pojilo smečkové pouto.
Asi jsem se pletla i v tom, že duch odejít nemůže. On spíš odejít nechtěl. Ze strachu, že když zmizí, něco se hned pokazí. "Hmm, to zní hrozivě nepravděpodobně, víš? Ale asi to chápu, když máš hlídat les a tak..."
Po tom návalu vzteku mezi námi na chvíli zavládlo ticho a když se hlas odnikud konečně zase ozval, byl mnohem tišší a klidnější, než předtím. Ani jsem netušila, co bych na to měla říct. Jen jsem přikývla a trochu se pousmála, když duch sotva slyšitelně hles, že mi věří. Radši jsem naši řeč stočila zpět k lovu. "Tedy, jestli mám jít lovit sama, pak asi spíš záleží na tom, co najdu, než na nějakých preferencích," pokrčila jsem rameny, jeden si nemohl zrovna moc vybírat. Nic příliš velkého bych nebyla schopná sama skolit, ale byla jsem ochotná se pokusit aspoň o nějakou menší kořist, abych tedy dokázala, že nejsem neschopná. Už bych se pomalu chystala vyrazit, jenže v tom mi konečně doplo něco hrozně důležitého, co mi doteď ani nepřešlo myslí. "Ale počkej! Když chce někdo do smečky, neřeší to obvykle, no, Alfy, jejich zástupci nebo tak? Neee, že bych nějak chtěla zpochybňovat vážnost smečkového ducha, ale..." Ale co? To jsem vlastně nevěděla. Jen mi to přišlo dost zvláštní. Nechala jsem tedy větu nedokončenou a jen s tázavým pohledem směrem k duchovi pokrčila rameny.