Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Myslela jsem, že si vedu celkem slušně. Rozhodně jsem si vedla celkem slušně, víc, než to! Lítala jsem jako vítr, zabránila jsem králíkovi zmizet v noře, měla jsem to prostě v kapse! Až na to, že zdejší povrch byl fakt zrádný a v poslední chvíli mi celý, do té doby zcela a naprosto dokonalý lov pokazil. Hodila jsem slušný kotrmelec, ale králíka jsem nepustila a nezdálo se, že by se mi něco rozlámalo. Stylové přistání, pomyslela jsem si a začala se tlumeně pochechtávat, ovšem to se rychle změnilo v prachobyčejný záchvat smíchu, když jsem konečně pustila králičí krk. Převalila jsem se na záda, tlapy jsem vytrčila k nebi a chechtala se jako pomanutá. "Viděls to? Seš tady vůbec ještě?" zahýkala jsem k duchovi, jehož hlas se záhy ozval zase docela blízko a samozřejmě měl ze mě srandu. Překulila jsem se zpátky na břicho a vyhrabala se do sedu. Lehce jsem si tlapou osahala hlavu, jestli mi na ní neroste boule - ani by nebylo divu, po tom, co jsem do ní dostala šiškou a pak si ji ještě málem rozbila o zem. Tyhle rány nemohly moc pomáhat mojí inteligenci. "Viď? To víš, musela jsem vytáhnout svoje nejlepší triky, chtěla jsem tě oslnit," zamrkala jsem, ale nedokázala jsem zachovat vážnou tvář, pořád mi cukaly koutky. "Tohohle dosáhneš, jen když se učíš od mistrů." Natáhla jsem se pro ušáka a hezky si ho porovnala k předním nohám. "Takže - stačilo ti to jako ukázka? Mám tohle," dloubla jsem tlapou do králíka, "ukázat ještě někomu? Nebo si ho chceš nechat? Jestli teda... ti k něčemu je," dokončila jsem pomalu, protože bych předpokládala, že duchovi je králík na prd. Ale jestli měl tělo, což tvrdil, že má, pak asi potřeboval taky jíst? Jenže jak by mohl, když... Eh, co já jsem věděla. Ať si sám řekne, co s tím králíkem chce dělat, mě to bylo fuk.

"Však jsem ti to už říkala," pokrčila jsem rameny, nějak jsem nechápala, co by po mě ještě chtěl. Řekla jsem mu, proč jsem odešla. A taky že to líp vysvětlit neumím. Neměla jsem v plánu se pouštět do hlubokých rozborů svojí duše a pohnutek, které mě dovedly až sem. Nesnažila jsem se nic skrývat, ale na tohle jsem nebyla a ani mi to nepřišlo zrovna jako správná situace. Navíc jsem ho vůbec neznala, byl to jen odtělesněný hlas, co mě odchytil na smečkovém území. Chvílemi jsem zapomínala, jak bizarní tohle celé vlastně je. Ale líbilo se mi to! Podobné setkání jsem ještě nikdy nezažila! Škoda jen, že ten hlas byl takovej brůča. "A já se přitom tak snažila," povzdechla jsem si naoko ublíženě. Jaký to nevděk. Ovšem herečka jsem nikdy nebyla nejlepší a ublížený výraz mi z tváře hned zase spadl. "Pozitivita je potřeba. Jinak by se všichni ze světa už dávno zvencli."
Neměli jsme ale čas dál řešit jeho spojení s Iškou, ani nic jiného. Vpředu se totiž vynořila skupinka králíků a já se přikrčila, mentálně jsem se připravovala na lov. Chtěla jsem vědět, jestli se duch dívá, abych to pak náhodou nemusela dělat znovu jen proto, že čuměl někde po vejrech, ale on mi neodpovídal. Rozhlédla jsem se, ale samozřejmě jsem neviděla nic. "Takže to beru jako ano," zamumlala jsem si šeptem pro sebe a doufala, že se zkrátka bude dívat a že tu vůbec pořád ještě je. Tak jdem na to.
Začala jsem se pomalu plížit vpřed, blíže k ušákům. Bylo jich tam několik, ale neviděla jsem na nich žádné výrazné rozdíly, které by mi jasně určily, na jakého se zaměřit. Kdyby některý z nich byl třínohý, byl by ten výběr snazší, ale takovou kliku jsem opravdu neměla. Takže jsem prostě svou pozornost upřela na toho, co byl nejblíž. Taková druhá nejlepší možnost. Cítila jsem ale podivné napětí, jak jsem se krůček po krůčku blížila a dávala si pozor, abych se nepropadla do nějaké díry. Obyčejně jsem při lovu takhle napjatá nebyla. Většinou to totiž byla jen otázka toho jestli se najím hned, nebo budu ještě chvíli hladovět - což nebylo zrovna nepodstatné, ale... teď jsem cítila, že jde o víc. Uvědomila jsem si, že mi na tom asi fakt záleží. Však já mu vytřu zrak, to ještě neviděl.
Ještě krůček, ještě jeden... teď. Vyrazila jsem vpřed a králíci se rozprchli na všechny strany, ale já se soustředila jen na toho jednoho, kterého jsem si předem vyhlédla. Dokázala jsem se připlížit dost blízko, takže ušák neměl tak velký náskok. Mířil si to přímo k jedné z děr v zemi, takže jsem přiměla svoje krátké nohy k maximální rychlosti, abych mu trochu nadběhla a zamezila mu cestu tam. Ha, dobrý, zasmála jsem se, když se králík stočil stranou a navíc se octl v ideální pozici pro můj útok. Dalšími pár skoky jsem zkrátila vzdálenost mezi námi a skočila. Králík se octl mezi mými předními tlapami a už už jsem se mu sápala po krku, když mě podnorovaná země při dopadu zradila. Zuby mi scvakly a sevřely mezi sebou králičí hrdlo, ale moje tělo se nepřestávalo pohybovat velkou rychlostí vpřed - s tím problémem, že nečekaně se prolomivší zem pode mnou mi podrazila nohy, takže jsem letěla přímo na čumák. Přistála jsem neelegantním parakotoulem, zamastila si kožich rozměklou hlínou po nočním dešti a v uších mi tak trochu zvonilo, jak jsem se přitom praštila do hlavy, ale... v zubech a mezi předníma nohama jsem svírala králíka. Cukal sebou, takže jsem tesáky sevřela pevněji a začínala se tiše smát, pořád ještě v leže v blátě a s tlamou plnící se králičí krví.

//Asgaar

Duch můj odchod od rodiny asi prostě nechápal a stěží jsem se mu mohla divit, když jsem mu to nebyla schopná nějak normálně vysvětlit. Jenže v tomhle jsem byla prostě tupá. Věděla jsem, co jsem cítila, věděla jsem, že jsem udělala dobře, i když to bylo těžké, ale popsat ty pocity nebo důvody, to už bylo něco jiného. "Myslíš, že nestává?" zamyslela jsem se. "Nějak jsem nad tím neuvažovala, ale... určitě ne všechna vlčata zůstanou celý život v rodné smečce. Některá jistě ano, ale zdaleka to nemůžou být všichni. Jinak by nikdy ani nový smečky nevznikly, a odkud by se pořád brali další tuláci?" Pochybovala jsem, že jsem v tomhle ohledu nějaká speciální výjimka. Něco podobného se muselo dít každou chvíli, nebo ne?
Bránil se, že jeho nálada je v naprosté pohodě. Pochybovačně jsem protáhla obličej. "Ale ovšemže," pronesla jsem a znělo to jenom kapánek sarkasticky. "Vždycky se ale dá něco vylepšit," doplnila jsem už zase zvesela a jen zavrtěla hlavou, když mi vyhrožoval házením do pouště. Rozhodně to nebyla taková výhružka, za jakou ji asi považoval. "Poušť jsem ještě nikdy neviděla, mohl by to být zajímavý výlet! I když teď na něj asi není nejvhodnější čas." Přece by mě tam nekopl teď, když jsem měla jít předvádět svůj lovecký um?
Cesta na ono loviště, o kterém duch mluvil, rozhodně nebyla nejjednodušší. Jako navigátor stál fakt za pendrek, takže jsem se motala kolem a asi bych ani netrefila zpátky na místo, odkud jsme vyrazili. Možná to byl jeho záměr, zmást mě? Ale asi se na to soustředil až moc, protože mu pak z tlamy vylítlo něco, co evidentně nechtěl. "Dobře, dobře," odmávla jsem tu záležitost s Jiskrou, ovšem jen prozatím. Byla jsem rozhodnutá, že zjistím, o co tady jde, ale ne teď. Králíci čekali.
Dorazili jsme na zvláštní místo. Zelené kopečky vypadaly na první pohled malebně, ale když se mi hned po pár krocích málem probořila tlapa do hluboké díry, musela jsem to trochu přehodnotit. Vznášelo se tu spoustu zvířecích pachů, ale asi to tady bylo taky zatraceně nebezpečné. Asi chce, abych si tady zlámala hnáty, nebo ze sebe přinejmenším udělala blbce, až se někde natáhnu. Ale já mu ukážu! rozhodla jsem se a zavětřila. Pachů tu byla spousta, ale z jednoho místa jich vycházelo víc. Pomalu jsem tamtudy vyrazila, lehce přikrčená, pokud možno co nejtišeji. Měla jsem v zádech nepříjemný pocit, jako že mě někdo sleduje... a on mě asi sledoval, co? Že bych byla nervózní? Ne, kdepak. No... možná trošku. Pomalu jsem se po zvlněném povrchu přibližovala ke zdroji toho pachu a za jedním malým zeleným pahrbkem jsem se skrčila k zemi. Vpředu jsem viděla skupinku pár králíků, jak okusovali první jarní trávu. "Duchu, seš tady?" špitla jsem koutkem tlamy. "Díváš se? Můžu?"

"Však jo, já tomu rozumím," přikývla jsem, když mě znovu upozorňoval na to, že smečka má určitou svojí funkci a ti, co v ní jsou, by asi neměli pořád lítat někde v kopcích. Jasně, že jsem tomu rozuměla. Duch se ale pak začal víc zajímat o mou minulost. Neměla jsem v ní nic, co by bylo třeba tajit a vlastně mi i vyhovovalo, že teď už nezněl tak hrozně nabručeně. Spíš zvědavě. "Měla. Mám," opravila jsem se, protože moje rodina byla stále naživu a v pořádku. Tomu jsem alespoň věřila. "A mám ji ráda," dodala jsem rychle, aby snad nenabyl dojmu, že jsem odtamtud prchla kvůli nějaké tyranské matce nebo něčemu takovému. "Takže je asi divný, že jsem i tak odešla, co? Ono se mi to dost těžko vysvětluje, upřímně. Myslim, že někdy prostě víš, co musíš udělat, i když to vypadá jako úplnej nesmysl," pokrčila jsem rameny. Nedokázala jsem popsat to volání kdesi uvnitř, které mě táhlo z domova sem, do neznámé země, kterou jsem znala jen z vyprávění a přimělo mě nechat za zády rodný les i milovanou rodinu. Byla to snad touha po samostatnosti, možná touha po dobrodružství a taky trochu ten pocit, že moje místo už nebylo tam, co dřív. Jenže pro vyjádření tohohle všeho jsem vážně neměla slova. Takže jsem se jen usmála, když duch zadumaně pronesl, že tady bych své místo třeba našla. "Byla bych ráda."
Nakonec se mi ducha podařilo překecat. Odsouhlasil to tedy zase tím původním tónem, ale já už v tu chvíli byla na nohou, mávala ocasem a na tlamě mi zářil široký úsměv. "Já jsem věděla, že půjdeš! Hned budeš mít lepší náladu, však uvidíš!" Jenže to už se jeho hlas vzdaloval kamsi mezi stromy. Vyrazila jsem za ním. Králíci, to je pohoda. To znám, to umím, to dokážu, libovala jsem si a zároveň se o tom i ujišťovala. Nepovažovala jsem za pravděpodobné, že bych náhle zapomněla všechno, co jsem se kdy naučila o lovu, ale mohlo se stát leccos, co? Následovat někoho, koho nevidíte, ale nebylo zrovna snadné. Motala jsem se mezi stromy jako jelen, co se přežral zkvašeného ovoce, a byla jsem z toho tak mimo, že jsem málem přeslechla něco dost podstatného. "Počkej, počkej. Tvoje Iskierka?" vyletěly mi uši zvědavě nahoru a zcela jsem odsunula do pozadí poznámku o udržování vztahů. Tohle mě zajímalo víc. Celkem jsem pochybovala, že by tenhle odtělesněný hlas byl Jiskřin amant, takže kdo by to mohl být? "Byl jsi její táta, než se z tebe stal duch? I když ne, o svým tátovi něco říkala, kdyby byl duch, určitě by se zmínila. Takže děda? Prapraprapraděda?"

//Zelené nory

"Ó, o tom nepochybuj," přikývla jsem. Rozhodně mě nemohli předělat v bezduchou pracovní sílu - ale nemyslela jsem si, že by mi to tady hrozilo. Další větu asi duch směřoval spíš jen tak sám k sobě, ale stejně jsem ozvala. "Ono nejde ani tak o zůstávání, jako spíš o tu myšlenku, že nemůžeš odejít. To je zatraceně děsivý. A občas je přece potřeba se trochu provětrat, přijít na jiný myšlenky... nebo teda aspoň pro mě," dodala jsem, když jsem si uvědomila, že můj neviditelný společník to nejspíš vnímá jinak. To nechápu. Mě by z toho mrsklo. Vysvětlila jsem, proč jsem odešla z rodné smečky, ale nebyla jsem si jistá, jestli s duchovým shrnutím zcela souhlasím. "Asi bych neřekla přímo nuda, spíš..." Zamyslela jsem se. Jak to vyjádřit líp? "Já nevím, prostě jsem měla pocit, že už tam nemám svoje místo." Což byla asi blbost. Měla jsem tam rodinu, kde jinde by mělo být moje místo? Chyběli mi. Ale přesto jsem se tam nevrátila, i když bych cestu určitě našla. Byl zkrátka čas se posunout dál. "Hmm, jo, to bude nejspíš ono," střihla jsem ušima. Bylo dobré mít kam patřit, mít svoje místo ve světě, dokonce i pro rozlítaná pometla, jako já.
Z jeho tónu jsem usoudila, že moje "možná" pochopil přesně tak, jak jsem to plánovala. To už jsem se zubila od ucha k uchu a nedočkavě jsem přešlápla. "Určitě to tady nehlídáš jenom sám, nebo jo?" snažila jsem se ho dál zlákat. "Noták," naklonila jsem hlavu ke straně. Proč mi o to vlastně tak šlo? Možná by bylo lepší, kdyby mě poslal samotnou a nemohl vidět, když něco zkoním. Ale taky jsem chtěla, aby vytáhl paty z lesa - pro jeho vlastní dobro! Však už z toho musel být úplně otrávenej, ani si to neuvědomoval, pokud tu vážně trčel pořád, jak jeho slova naznačovala. "Vidíš, přesně tak, můžeš na mě dohlídnout a hned uvidíš, jak... no... no prostě uvidíš," přikývla jsem a začala tedy přemýšlet, co by se dalo lovit. "Sama zvládnu nějaký králíky, zajíce, ee, co já vim, kachny? Ale ještě ses nevyžvejk, jestli můžeš pomáhat taky nebo ne, protože kdyby jo, mohli bychom zvládnout i nějakou tu srnu, ne?"
Pořád mě ale trápilo Iskierky zmizení, neodpovídání, prostě fakt, že byla podle všeho v lese, ale nechtěla zamířit za mnou. Nevyla jsem tedy, když mě duch rázně umlčel, ale už jsem se mu ani nedivila, že mi nevěří. Nevěděla jsem, co se děje a vlastně mě to celkem mrzelo. "Možná je na mě naštvaná," zamumlala jsem a tlapou postrčila šišku na zemi.

Z hlubokých úvah ducha mi šla akorát tak hlava kolem, i když na nich bylo asi docela dost pravdy. Ne vždycky bylo všechno, jak by se to mohlo jevit na první pohled. Problém byl, že já na podobné filozofování moc nebyla. Ale že jsem se přiučila něco víc o duších bez těla, co vlastně tělo mají, to mi dělalo radost. Asi větší, než by mělo, vzhledem k tomu, že podobné vědomosti jsou víceméně naprosto k ničemu. Jenže náhodné zajímavosti byly vždycky ty nejpoutavější! Copak já za to můžu?
Zajímalo ho, co si představuji pod krutými pravidly. Pokrčila jsem rameny. "Hmm, nevím? Nutnost sedět pořád na zadku v lese mi přijde krutá dost. I když by se daly vymyslet určitě i horší věci, třeba kdybyste si tady z vlků dělali nějaký pracovní otroky nebo tak... ale to asi nehrozí, ne?" dokončila jsem zvesela, což se asi vzhledem k té předchozí větě moc nehodilo. Pak se duch vyptával ještě dál, tentokrát na to, co mě přimělo opustit předešlou smečku. Trochu jsem nakrčila čelo, ne naštváním, spíš v zamyšlení. "Moje předchozí smečka byla moje rodná smečka. Hádám, že jsem prostě už potřebovala vyletět z hnízda." Nebo jsem se spíš cítila, jako že už tam nemám své místo, protože moje nejlepší kamarádka se tahala s tím pitomým křupanem? Jenže když se to řeklo nahlas, znělo to strašlivě povrchně. A stejně to nebyl ten hlavní důvod. "Chtěla jsem trochu poznat svět, vkročit i jinam, než na svou rodnou hroudu a tak. Ale jo, zjistila jsem, že bejt tulák je sice děsný vzrůšo, ale něco tomu chybí."
Možná bych se vážně divila, to jsem nemohla posoudit. Možná se tu odehrávaly podobné podivnosti jako po zbytku země - asi by to dávalo smysl. Radši jsem se na tohle téma už dál nevyptávala. Soustředila jsem se na lov. "Možná?" naklonila jsem hlavu ke straně a šibalsky se zazubila. "Les by se určitě nerozpadl v prach, kdybys na chvíli šel se mnou a... hele, můžeš jako duch lovit? Když teda máš to tělo? Ve dvou bychom určitě zvládli i něco trochu většího," lákala jsem ho dál. "Ale taky se snažím říct, že kdybych šla sama, fakt si nemůžu dvakrát vymýšlet, když dopředu nevím, na co narazím."
Vypadalo to, že tady to prostě chodilo jinak. Kdo se ale nezeptá, ten se nic nedozví, že? "Oukej, chápu - jiný kraj, jiný mrav, a tak dále," přikývla jsem a pak se zamračila, když se znovu musel, prostě musel zmínit o tom, že tu Iška ještě není. "Ty mi to pořád nevěříš, co? Já bych taky byla ráda, kdyby se už ukázala. Nevím, co ji zdržuje. Myslíš, že mě napoprvý neslyšela?" zauvažovala jsem a už už se nadechovala k další ukázce svého velmi nelíbezného vytí.

Takže duchové tělo mají, jo? "Co se jeden taky nepřiučí!" zakroutila jsem hlavou s fascinovaným údivem. "Já jsem tak nějak myslela, že duchové jsou jenom... no, nevím, nějaké beztvaré, nehmotné... cosi?" Ale podle všeho jsem se vážně pletla. Asi tedy tělo někde měl, jenomže nebylo vidět. Hm, zajímavé. To se bude muset ještě prošetřit.
Prozatím jsem to ale nechala být a soustředila se na podstatnější záležitosti, třeba jako jestli tahle smečka nevyžaduje, abych byla přikovaná k území dnem i nocí. Naštěstí se mi to z duchových slov jevilo celkem rozumně. "Jasný, to chápu. To já se jen ujišťuju, jestli tady nemáte nějaký obzvlášť krutý pravidla," zazubila jsem se přibližným směrem, kde se nacházelo ono tělo, co nebylo vidět. Podivnosti. "Jinak ale tlapu k dílu přiložim ráda. Proto taky sháním smečku, on ten tulácký život je chvílemi dost osamělá existence," olízla jsem si čenich v krátkém zamyšlení nad tím, co jsem zrovna řekla. Jistě, potkávala jsem spoustu dalších vlků, ale trošku jsem toužila po něčem... smysluplnějším? Tulácká kamarádství byla prchavá, stýskalo se mi po bližších vztazích s vlky, se kterými by mě pojilo smečkové pouto.
Asi jsem se pletla i v tom, že duch odejít nemůže. On spíš odejít nechtěl. Ze strachu, že když zmizí, něco se hned pokazí. "Hmm, to zní hrozivě nepravděpodobně, víš? Ale asi to chápu, když máš hlídat les a tak..."
Po tom návalu vzteku mezi námi na chvíli zavládlo ticho a když se hlas odnikud konečně zase ozval, byl mnohem tišší a klidnější, než předtím. Ani jsem netušila, co bych na to měla říct. Jen jsem přikývla a trochu se pousmála, když duch sotva slyšitelně hles, že mi věří. Radši jsem naši řeč stočila zpět k lovu. "Tedy, jestli mám jít lovit sama, pak asi spíš záleží na tom, co najdu, než na nějakých preferencích," pokrčila jsem rameny, jeden si nemohl zrovna moc vybírat. Nic příliš velkého bych nebyla schopná sama skolit, ale byla jsem ochotná se pokusit aspoň o nějakou menší kořist, abych tedy dokázala, že nejsem neschopná. Už bych se pomalu chystala vyrazit, jenže v tom mi konečně doplo něco hrozně důležitého, co mi doteď ani nepřešlo myslí. "Ale počkej! Když chce někdo do smečky, neřeší to obvykle, no, Alfy, jejich zástupci nebo tak? Neee, že bych nějak chtěla zpochybňovat vážnost smečkového ducha, ale..." Ale co? To jsem vlastně nevěděla. Jen mi to přišlo dost zvláštní. Nechala jsem tedy větu nedokončenou a jen s tázavým pohledem směrem k duchovi pokrčila rameny.

Asi mi vážně chtěl přiklepnout lovecký úděl. Nemohla jsem říct, že by mě to nějak těšilo, ale naběhla jsem si sama. Třeba to nakonec ani nebude tak zlé. Hele, doteď jsem přece hlady neumřela, tak o co jde? Pf. Nic na tom není, přesvědčovala jsem sama sebe, zatímco směr konverzace se vykolejil trochu jiným směrem. "Aha?" Upřímně jsem se podivila. "Já předpokládala, že když jako duch nemáš tělo a tak, že logicky nebudeš mít ani zadek. Ale jseš první duch, se kterým mluvím, takže nejsem žádnej expert." To už se ale bránil, že se mi na moje pozadí vůbec nedíval. "Jak teda víš, jak vypadá?" zamrmlala jsem si spíš pro sebe a snažila se nevyprsknout smíchy. Duch to celé říkal tak smrtelně vážně a kdyby šlo o cokoliv jiného, jeho tón by nejspíš budil respekt - aspoň u rozumnějších jedinců. Takhle ale jeho vážný projev zcela okatě kontrastoval s tím, co mu vycházelo z tlamy - doprovodné otázky o zadcích? Paráda! Cukaly mi koutky, ale ovládala jsem se. Jakž takž.
"Stojím o to," přikývla jsem rozhodně a opět mi svitla naděje. Celkem rychle jsem dospěla od "možná to tady obhlídnu" k "chci tady rozhodně žít", ale já holt byla se vším rychle hotová. A vůbec, měli tady ducha - to se jinde nenajde! A taky Iskierku, ta se už vůbec jinde nenajde. Byla bych blbá, kdybych odtud jen tak odešla. "I o smečkový život. Pokud tedy nebudu muset na území sedět úplně pořád." Chtěla jsem se ujistit, že nepřijdu o veškerou svobodu. To nebylo něco, čeho jsem byla ochotná se vzdát, ani pro smečku ne. "Ne, že bych chtěla být měsíce v trapu, ale chápeš, jak to myslím, ne? Občas je potřeba na chvíli vypadnout," zamávala jsem ocasem a doufala, že to duch vážně chápe.
Mého návrhu, že něco půjdu ulovit, se duch nepřekvapivě chytil, ale jít se mnou nechtěl. Ono taky co by asi dělal, když neměl tělo? Mohl na zvěř houkat a házet po ní šutry a šišky, ale to bylo asi všechno. "Klidně půjdu," pohodila jsem hlavou. "Ale škoda, že nechceš jít taky - není to hrozně ubíjející, nikdy nemoct vytáhnout tlapy z lesa?" Být duchem asi musela být celkem neutěšená existence.
Tón hovoru se ale rychle změnil a já pocítila kolem srdce bodnutí chladu ze všeho toho vzteku, který se na mě náhle namířil, aniž bych znala důvod. "Co bude za pár let neví nikdo," pípla jsem. "Jediné, co ti můžu říct s jistotou je, že jsem sem se zlým úmyslem nepřišla." Nemohli jsme vidět do budoucnosti. Ale nedokázala jsem si představit, že bych tu měla začít nějakou... zkázu či co. Nejsem taková, bránila jsem se, ale jen v duchu. Hlas se to pak snažil nějak zpětně uhladit, ale už se stalo a já už uvažovala, co ho asi vedlo k tomu takhle nepředvídatelně vyjíždět. Neptala jsem se ale. Kdoví, co by se stalo pak. Chvíli jsem zůstala mlčet, ale to zase ústilo v trapné ticho. Odkašlala jsem si. "Jo, takže... chtěl jsi mě poslat na lov, ne?"

Možná jsem měla radši mlčet, protože duch se na ten lov fakt nějak moc upínal. Ajajaj. Jenže mlčet, hah, to mi nikdy nešlo. Takže jsem to teď už asi prostě musela nějak uhrát. "Lov - no jo, nejsem v něm nejhorší. Pár smečkových lovů jsem už zažila, zvládám to." Silou jsem teda příliš neoplývala. Byla jsem na to dost mrňavá. Ale kdyby nešlo zrovna o divočáky, fuj, tak by to snad mělo být nějak v pohodě. Určitě by po mě nechtěli, abych sama strhávala jeleny, ne?
Okukování duchem mi zrovna moc příjemné nebylo, hlavně když se o mém pozadí nakonec ani nevyjádřil příliš lichotivě. "Jestli nějaké máš, tak já ho teda nevidim," pokrčila jsem rameny, "a to moje tady taky není od toho, aby se na něj čučelo. Je tady od toho, abych měla na čem sedět, a tenhle účel plní zcela dokonale," přitáhla jsem si uraženě ocas těsněji k tělu, abych unikla dalším zkoumavým pohledům. Oči se mi ale rozzářily, když řekl, že by to šlo. "Fakt?" vyjekla jsem, ale hned jsem zase začala svoje emoce dostávat pod kontrolu. Duch totiž zvažoval ještě nějakou zkoušku - ale nevěděla jsem, jestli si ze mě náhodou nedělá tak trochu srandu. "Hele, něco klidně ulovit půjdu, není problém, ale na srnu bys se mnou musel poslat ještě někoho dalšího. Zas tak dobrá taky nejsem." V hlavě mi ale poskakovala jediná myšlenka: Říkal, že by to šlo! Hah, usadím se tady a Iška už mi nezdrhne, culila jsem se spokojeně, až dokud duch nezavrčel. Zlověstně. Hněvivě. Lehce jsem se přitom zvuku přikrčila - tohle znělo opravdu naštvaně a od začátku tohohle setkání jsem teprve teď pocítila zachvění čehosi, co by se dalo nazvat strachem. "Co? Jak... to myslíš, jaký doopravdy je?" vykoktala jsem zaraženě. "Nepřišla jsem smečce ublížit, jestli myslíš něco takového." Co jiného by taky mohl myslet? Nějakou zradu nebo něco podobného...

Duch moje slova začínal nejspíš brát o něco lépe. Třeba jsem vážně byla na dobré cestě. Bylo to celkem vzrušující - že by mě vážně čekal nový domov, tady? Rozumné by asi bylo se příliš nenadchnout, dokud v tom nebude jasno, ale koho zajímal rozum. Cítila jsem, jak ve mně dušička radostně poskakuje. Akorát se mi moc nelíbilo, že se vlk chytil zrovna toho mého plácnutí o lovu. Zas tak dobrá jsem v tom nebyla, ale teď už jsem to nechtěla brát zpět. Pff, to se zvládne, levou zadní. Nikdo nic nepozná, na pár lovech už jsem byla, pff, pohodička. A kdo ví, třeba si v téhle smečce obzvlášť potrpěli na dietu ze zajíců, křepelek a tak podobně, v kterémžto případě bych pro ně byla hotovým poslem z nebes.
Ale ten duch byl asi vážně šmírák, nebo aspoň tak trochu úchylák, když ve své neviditelné formě očumoval zadky slušných vlčic. Tak to zas prr! "Jen mi závidíš, že nějaký pozadí vůbec mám," vyplázla jsem jazyk přibližným směrem toho hlasu. "Radši mi řekni... Šlo by to? Mohli byste mě sem vzít? Mohli, žejo? Nikdy toho nezalitujete," zatvářila jsem se tak nevinně, jak jsem to dokázala, i když v očích mi stejně tančili čertíci. Nemínila jsem zbořit jejich drahocenný les, ale že by vážně nelitovali... to jsem jim slíbit nemohla. Obzvlášť jestli tady milovali klid a pokoj.

Čas ubíhal, minuty plynuly, Jiskra nikde a duchova slova se začínala smrskávat v pouhá zamručení. Netrpělivě jsem si poposedla. Tohle nebylo nic pro mě. Nebavilo mě jen tak posedávat a nic nedělat. Tedy jistě, povídat si s duchem bylo rozhodně vzrůšo, ale když se on moc nechtěl bavit se mnou, zas taková zábava to nebyla. Přitom jsem mu nic neprovedla. Nemá důvod na mě bejt namrzoutěnej, hm. Za života to asi byl nějakej bručoun. Nebo se v něj možná změnil až po smrti, když zjistil, že má být navěky věkoucí duchem a hlídat les? To by se mu pak asi jeden ani nemohl divit. Nevěděla jsem, jaké to je, být duchem, ale nedokázala jsem si představit, že by to měla být nějak zvlášť vzrušující existence, obzvlášť když uplyne pár desetiletí a vy pořád trčíte na tom samém místě.
Duch mé tlapky sice pochválil, ale čišela z toho ironie. Pf. Já je tedy považovala za velice šikovné a ještě nikdy mě nezklamaly. Věděl prd, o čem mluví. "No, jak už jsem říkala. Dokážu ledacos," odpověděla jsem, tentokrát trochu vážněji než předtím - už asi taky bylo na čase to začít brát jako něco trochu víc, než pouhý vtip, protože... třeba bych tu vážně mohla nalézt nový domov. Ten bych měla ráda. "Lovit," ale to už jsem vlastně taky říkala, "nevim, obcházet hranice... Záleží, co by se vám hodilo." Zamyslela jsem se. "Taky jsem rozená průzkumnice - něco takovýho je taky užitečný, ne? Nějaký uši co všechno slyšej, oči co všechno viděj, malý tělo co se vmáčkne do škvír, co jsou moc malý pro tlustý zadky?" To určitě muselo být užitečný! Pravdou ale bylo, že ačkoliv jsem ve smečce prožila většinu svého života, vlastně jsem neměla ponětí, jak se do nějaké dostat a co to vůbec všechno obnáší. Do naší smečky jsem se prostě narodila a tím to bylo vyřešené.

Tak copak je navedenej? pomyslela jsem si, když duch začal rýpat, jestli někoho čekám. Přece jsem mu to už povídala. Ale kdoví, jak snadno se vám věci můžou vykouřit z hlavy, když vlastně žádnou nemáte. "Jistě, že čekám. A budu čekat tak dlouho, jak bude potřeba," pronesla jsem rozhodně pro případ, že by mě snad už chtěl vypoklonkovat. Kdybych mohla, zapustila bych kořen, aby mě nemohl vyhodit. Dokud se Jiskra neobjeví, odmítala jsem se hnout. Ale ta další poznámka tedy pěkně štípla. Duch se trefil na citlivé místo, to teda jo, jeho slova mi zadrnčela v uších, které jsem hned potom přitáhla lehce k hlavě. "Samozřejmě, že to je moje kamarádka! A Jiskra ti to ráda potvrdí. Určitě se ukáže každou chvíli. Jen se někde zakecala, no, to se stává," pronesla jsem sebejistě, ale vlastně jsem si tak jistá nebyla. Zlobí se? Fakt si myslí, že jsem jí utekla naschvál a teď mě ani nechce vidět? Nedá mi šanci to vysvětlit? To by mě fakt mrzelo, ale nenechala bych to tak. Jestli se brzy neukáže, nejspíš bych si za ní musela doběhnout sama, šišky nešišky, duch neduch... ale nechtěla jsem, aby to zašlo tak daleko. Pak už by mě sem taky nikdy nemuseli pustit. Nebo jsem mohla znovu začít kvílet jako na lesy. To by mohlo být bezpečnější. Ještě jsem se ale do ničeho nepouštěla. Věřila jsem, že vlčice se brzy objeví.
Duch mi asi moc nežral moje řečičky o krásách lesa, což jsem vlastně plácla jen tak. Vypadalo to tu zajímavě, les měl své určité kouzlo, ale možná "pěkný" nebylo to správné slovo. Ale co už, na slovíčkách nezáleží. Víc jsem svou pozornost upínala k tomu, že duch se pořád dál vyptával... a když se vyptával, tak to znamenalo, že mě neposílá s mým 'čistě teoretickým' nápadem do háje. Prozatím. Třeba bych to tady vážně mohla zkusit...? "Jsou, samozřejmě, že jsou," přitakala jsem a pozvedla svou drobnou přední tlapku, jako by z ní snad duch mohl něco vyčíst. "Dokážou kde co. Třeba lovit, nebo fackovat nezvané hosty, kdyby tě omrzelo po nich házet šiškama," uchechtla jsem se. "Dělaj, co se jim řekne!" dokončila jsem s nevinným úsměvem. Ne vždycky přesně co se jim řekne, a taky spoustu toho, co se jim vůbec neřeklo, ale potřeboval tohle duch vědět? Ne. Na nic takového se přece neptal.

Duch mi svoje jméno nechtěl prozradit. Jeho hlas se už zase pohyboval kolem mě a já vykrucovala hlavu, abych ho aspoň přibližně následovala. "No tak mi ho neříkej, no," potřásla jsem hlavou. "Je mi jasný, že duch musí zachovat nějakej nádech tajemna, že jo." Že se se mnou nechtěl kamarádit, to mi bylo celkem jasné už jen z toho všeho jeho bručení a mručení, kterým mě neustále častoval, jako by ho moje přítomnost tady nesmírně otravovala. Ale copak mohl mít duch něco lepšího na práci? Možná tak šmírovat nic netušící živoucí duše. Duch šmírák. Zacukaly mi koutky nad tou myšlenkou, ale radši jsem se snažila aspoň v rámci mezí ovládat, protože jsem nechtěla schytat další šišku do hlavy.
Těkala jsem pohledem po lese, sem tam, doleva a doprava, čekala jsem na šedý kožich mezi stromy, ale ten se neobjevoval. Jestli tu vážně Iskierka byla - a čenich mi tvrdil, že ano - pak nepochybně musela slyšet moje zavytí. Moje falešné hejkání muselo být slyšet po celém lese. A přece se ještě neukázala... kdoví, co měla na práci. Doufala jsem ale, že se tu zjeví každou chvíli, nejlépe dřív, než se mi nějak podaří nakrknout ochranářského ducha. Zdálo se mi, že jestli tu s ním zůstanu sama, nevyhnutelně nakonec udělám nebo řeknu něco, co se mu znelíbí a pak mě šišky úplně zasypou. "Možná?" protáhla jsem svou odpověď do otázky, na kterou jsem ale mohla opět odpovědět jen já sama. "Tedy, ráda bych si našla nějaké místo, kde se usadit. Zatím obhlížím situaci, ale tady se mi celkem líbí, máte to tu pěkný," střihla jsem ušima a po krátkém zamyšlení doplnila: "Nebo aspoň ten kousek, co jsem zatím viděla. Třeba by se vám hodily nějaký schopný tlapky navíc, co?"

"Možná měla," jen jsem znovu pokrčila rameny. Jenže pokud šlo o odhad nebezpečí, ten pověstný "šestý smysl" nebo jak se tomu říkalo... no, ten můj nikdy moc nefungoval. Situace jako tahle mě naplňovaly spíš úžasem a zájmem, než touhou stáhnout ocas a prchnout někam za kopec. Ale když na mě duch začal sesílat svůj hněv, zrovna dvakrát se mi to nelíbilo, pravda. Preventivně, v duchu jsem se po něm pitvořila, ale měla jsem aspoň dost rozumu, abych to nedělala nahlas. "Fajn, tak jo," zabručela jsem. Zprávu jsem teda asi pochopila. Mám sedět na zadku a chovat se slušně, jinak mě zbuší vším, co mu přijde pod jeho éterickou tlapu. No paráda.
"Mě taky těší, ehm... mají duchové taky jména nebo tak něco?" zajímala jsem se a ublíženě nakrčený čenich se mi zase vyhlazoval, jakmile řeč přišla zase na Jiskru. Doufala jsem, že si s ní snad budu moct brzy promluvit, když byl ten duch tak hrozně zvědavý. Přišlo mi, že to je na dobré cestě. "Nevím, tak nějak... všeobecně? Zajímalo by mě, co dělala potom, co jsme se rozdělily, kde vlastně lítala, že jsem ji nikde neviděla a tak, prostě si s ní chci pokecat, nic konkrétního na mysli nemám," vysvětlila jsem - hlavně jsem se ale chtěla ujistit, že se na mě Jiskra nezlobí a taky jsem ji prostě zas chtěla vidět. Jenže to vypadalo, že na to si ještě počkám, protože duch se nechal slyšet, že cizinci dál nesmí. "Hmm, no tak dobře," zabručela jsem a kecla si na zadek, jen stěží jsem se ubránila puberťáckému protočení očima. Taková paranoia! V Sarumenu to nikdo takhle nehlídal. Copak vypadám, jako že to tady chci podpálit, nebo co? Chvíli jsem mlčela, ale pak mi to zas nedalo. "Hele, duchu, a když sem teda nikdo nesmí - jak to děláte, kdyby se čistě teoreticky chtěl ke smečce někdo připojit?" Moje plány byly ve stádiu beztvarých zárodků, ale bylo dobré se informovat, no ne?

"Jsem se lekla, no," pokrčila jsem rameny. "To by se asi lekl každej, když mu najednou do ucha houkne hlas bez těla." Jenže tón konverzace se najednou začal poněkud měnit. Duch na mě zavrčel a já zamrkala. Nebrala jsem to dosud příliš vážně - jako ostatně nic v životě, ale místní ochránce se začínal rozčilovat. "Však se nečerti, já nechci lesu nic udělat, na mou duši, liščí uši atakdál," vyhrkla jsem o něco zaraženěji, než předtím, ale to už mi s tupým bonk na hlavu dopadla dobře mířená šiška. "Jau!" kvíkla jsem ublíženě a chytila se za naražené místo. "To snad nebylo nutný?" Co jsem sakra tomuhle duchovi provedla, že mě musel mlátit? Taky bych po něm něco mrskla, ale nebyla jsem si jistá, kde přesně je, a stejně by to jím jenom proletělo. Navíc by mě pak asi zkouloval šiškama a já bych musela vzít nohy na ramena, takže bych se o Jiskře nedozvěděla vůbec nic.
Teď už byl duchův tón vyloženě nepřátelský. Co jsem podělala? Myslela jsem, že se normálně bavíme, krčila jsem čelo. "Chápu a rozumím, jseš duch ochránce, takže mě musíš zmlátit, abych se chovala slušně," zamumlala jsem a tlapou si mnula naraženou hlavu. Nelíbilo se mi ale, že mě chtěl hned vypakovat pryč. Co kdybych se chtěla chvíli zdržet? Nebo dlouho? Mohly jsme tu s Iškou bydlet spolu, jak by to tady ožilo! Nevěděla jsem, jak živé je to tu teď, ale určitě to mohlo být lepší. Třeba i tenhle duch by se pak trochu odvázal. Teď tvrdil, že je Iskierka v pořádku. Takže tu tedy byla? Ocas se mi zvesela rozhoupal. "To je dobře," zazubila jsem se, pozapomněla jsem přitom, že se vlastně cítím ublíženě. "Ale... mohla bych s ní mluvit? Je teď v lese?" Zavětřila jsem, přísahala bych, že ji v okolí cítím. "Já jsem Sinéad," sdělila jsem mu své jméno a lehce sklonila hlavu. "Tak pustíš mě za Iškou, duchu? Prosím? Fakt bych ji ráda viděla, nechci, aby si myslela, že jsem jí zdrhla naschvál."