Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ani jsem si nevšimla, že některá z nás byla dost blízko tomu, aby ji Krůli napral do xichtu kamenem, příliš jsem se věnovala hledání šišek. Jiskra naštěstí zakročila, jen aby za svůj dobrý skutek byla vzápětí potrestána šiškou mezi oči. "Ó, ne," chytla jsem se jejího divadla - věřila jsem, že je to divadlo, přece jsem jí fakt nic neudělala, ne? - a přihopsala blíž, ovšem dávala jsem si zatraceně bacha, abych neschytala nějaký zákeřný zásah. "Připravila jsem tě snad o zrak, ctěná Jiskro?" Ale to už u ní byl Krůli, plácal svou pacinkou po její tlapě a domlouval jí, že už je velká a že ji to rychle přebolí. Mohla jsem si hrát na drsňačku, jak jsem chtěla, ale z pohledu na tu sladkou scénku jsem se culila jako pitomá. Aw.
Jenže ještě cosi se změnilo. "Šmarjá, Krůli, kdy ses stačil tak zabahnit?" došlo mi až teď, že je vlček z neznámého důvodu najednou pokrytý ještě i bahnem, ale kdy se to stalo, to mi jaksi uniklo. "Né, nelížem se," vyhrkla jsem rychle, protože tohle fakt nebyl směr, kterým bych se chtěla pouštět, "akorát budem muset najít nějakou neblátivou vodu. Nebo to snad zachrání ten déšť." To měla nejspíš na mysli i Iška, protože zavelela, že vyrazíme na výlet. "Tak jó! To by mohlo fungovat! Co, Krůli?"
Jenže to by bylo, aby tahle naše skupinka prostě jen tak vyrazila. Něco takového by se rovnalo takřka zázraku. Ještě se muselo poskočit semhle a támhle, srazit se s Jiskrou, zpanikařit, zahájit novou hru... A už jsme zase lítali po lese. Iška chytla Krůliho, který se svými pidi nožkami neměl moc šanci jí uniknout, a pak ho nabádala, aby mě plácnul po zadku. "Á, tak vy takhle na mě?" pustila jsem se zase do běhu, jen co jsem pár těch plácanců vážně schytala. "Jen počkejte, až naliskám zase já vám, to budete teprve čučet, sprosťáci," hulákala jsem a smála se a spěchala za Iškou s Krůlim na ten výlet, který nás zavede kdoví kam. Už jsem ale povážlivě funěla, takže dohnat je nebylo zase tak snadné. Nehledě na to, že oproti Išce jsem i já měla pidi nožičky.

//Vyhlídka přes Asgaar

"Hádám, že to se teprv uvidí, jestli se zlobí nebo ne," pokrčila jsem rameny - tak nějak jsme se společnými silami snažily Krůlimu vysvětlit, jak to s tím naším výletem vlastně je, ale možná bylo lepší mu s tím nemotat hlavu. Aby se snad ještě nechtěl vrátit! "Ale! Teď si s tím nebudem dělat starosti! Protože přesně jak říká teta Iška, to zakázaný je to nejlepší, takže si to samozřejmě musíme náležitě užít." A Krůli, bohové mu žehnejte na věčné časy, jako by přesně věděl, co je pro něj to nejlepší a jak být správným pidi-komplicem pro své dvě ohnivé tetičky. Jako by se pro takovou roli přímo narodil. "Jasný, my ti ukážem i další zakázaný věci, neboj se nic! Propracujem se ke všemu," přislíbila jsem a mrkla po Jiskře, která také musela mít spoustu nápadů, co všechno bude třeba Krůliho naučit. Však ten chudík ještě neuměl ani nadávat. Jakápak to byla existence? Musely jsme to napravit.
Situace se ale vyvinula tak, že první lekcí se stalo pinkání drobnými předměty a než se kdokoliv z nás nadál, zuřila hotová šišková bitva. Šišky svištěly vzduchem, zatímco já mezi nimi ladně skákala a uhýbala jim akčními skluzy a elegantními piruetami... Nojo, dobře, tak to úplně nebylo, možná tak v mojí hlavě. Ve skutečnosti jsem dupala kolem jako divočák, který se ovšem směje hýkavě jako osel a ač se mi občas uhnout podařilo, každou chvíli jsem schytala nějakou perdu buď od Jiskry nebo od skřítěte. Sama jsem ale taky rozdala pěkných pár zásahů, nemyslete si. Obzvlášť hrdá jsem byla na zásah Iskierce přímo mezi oči jako odplatu za tu šišku, která mi dala po čumáku. A do toho se z nebe začal snášet drobný déšť. "Prší," oznámila jsem očividné a střelila pohledem po Krůlim, jestli to z něj leze dolů. "Hmm, vypranej ještě nejseš, ale možná brzo budeš, jestli nepřestane," zauvažovala jsem. "To by bylo dobrý, nemusel bys do tý blátivý tůně." Sice tam voda byla, ale měla jsem pocit, že po pořádném dešti by vlček mohl být o něco čistší, než kdybychom ho máchaly v tom kačáku.
Ale vír bitvy nás už opět strhl. Skočila jsem po další šišce, kterou jsem spatřila válet se na zemi, a můj bok se srazil s Iskierčiným, kterou jsem nějak zvládla v zápalu boje přehlídnout. Tělem mi zase projela ta zvláštní elektřina, která neměla nic společného s jiskřičkami, které občas poskakovaly v její srsti. Netušila jsem, co mám s tím pocitem dělat, asi jsem se i bála mu postavit čelem, takže jsem udělala to, co vždycky. První spontánní pitomost, co mi přelítla přes nos. Vyskočila jsem, plácla Jiskru tlapou po zádech. "A teď na honěnou! Máš ji!" výskla jsem, vypálila vpřed jako namydlený blesk a očima hledala černorůžový kožíšek: "Utíkééj, Krůli, utíkej, co ti nohy stačí!" Věděl, co je honěná? No, i kdyby ne, bylo to dost snadné pochopit. Chechtala jsem se jako navedená a tlapy mi v úprku lehce podkluzovaly na navlhlé půdě.

//Asgaarský hvozd

Sice jsem se snažila pokud možno neslyšně mumlat jen k Jiskřiným uším, nicméně jsem nejspíš podcenila zvědavá vlčecí ouška, ke kterým se něco z mých slov muselo donést. Nebo to možná byla slova mé spolupachatelky, která vyvolala tu otázku. "Nó," zaváhala jsem lehce, protože jsem onu Lucy vůbec neznala, na druhou stranu jsem tak úplně nechtěla být nějakým rozvracečem rodiny. Ten Išky brácha Etney zněl jako pořádnej kus idiota, ale očerňovat v očích vlčete mámu, kterou očividně zbožňovalo, mi přišlo... blbý. "Jasně, že jo. Ale naštvat ji i tak nechceme, co?" zaobalila jsem to nakonec, hrdá sama na sebe, jak jsem z toho vybruslila.
Pak už jsme vyrazili na naši dobrodružnou výpravu. Iška byla podobně jako já naprosto nadšená Krůliho tendencemi házet po sourozencích roztodivné přírodniny a černý mlaďoch se toho s nadšením chytal, tvrdil, že se v tom míní ještě zlepšit. "Jo, to nepochybně, měl bys co nejvíc trénovat a za chvíli v tom budeš přeborník," nabádala jsem ho a ze všech sil se snažila příliš široce nezubit. Jenže ono to nešlo. Tohle bylo prostě parádní.
Brzy jsme dorazili k tůňce, která fakt nebyla nic moc, ale pro naše účely byla víc než dostačující. Až na to že, jak Jiskra podotkla, v noci nebylo ideální toho skřítka moc namáčet. "Nemocnej fakt bejt nechceš, to stojí za prd," přikývla jsem. "Když se mácháš v chladnu ve vodě, můžeš si uhnat kdejakou hnusotu." Ale Krůli si hnusotu podle všeho dokázal uhnat i tak, protože si na tlapu namatlal to nejhustší bahno, co v okolí bylo. Klikař, ušklíbla jsem se, ale jeho výlev, který se s objevem bláta pojil, skončil, jakmile mu Iška navrhla, že ji může sejmout šiškou. Vrátila jsem jí její vědoucný pohled a srdce mi z neznámého důvodu poskočilo, jak se naše zraky srazily. Něco mi říkalo, že to nebylo jen příslibem šiškové koulovačky. Zamrkala jsem a ohlédla se radši po Krůlim, který šmejdil kolem a hledal správnou šišku, až nakonec jedna vyletěla ze tmy, prolítla Išce mezi ušima a skončila někde v křoví. Zasmála jsem se a poskočila si. "Hele, dobrý, dáváš do toho srdce, to je jasný, ještě zapracovat na míření!" A už mi z očí zase sršeli čertíci a spolu s ocasem se mi vrtěl i celý zadek, když jsem šla hledat vlastní šišku. "Dáme si pořádnou šiškovou válku," rejdila jsem s čenichem u země, "a procvičíš si to raz dva!" Vrhla jsem přes rameno vyzývavým pohledem po Jiskře, ale nepochybovala jsem, že i ona se dá zlákat - opravdu jsem v to doufala! A už jsem v šeru zakopla o jednu menší šišku a pink, poslal jsem ji ke Krůlimu. Ne plnou parou, aby mu to neurazilo hlavu, ale ve tmě jsem neviděla, jestli jsem zasáhla, nebo ne. Nezdržovala jsem se zjišťováním a hledala další munici, abych mohla pálit po obou o sto šest. Hahá!

Krůli naštěstí nakonec pochopil, jak se to s těmi tetami vlastně má, což byla celkem úleva. Nevěděla jsem totiž, jak jinak bych mu to vysvětlovala. V tomhle jsem vážně neměla žádné zkušenosti. Ale co, jak zacházet s vlčaty je jedna z těch věcí, co se nejlíp učí za pochodu... ne? "Jo, přesně tak," přikývla jsem s úsměvem a zamávala ocasem. Pf, naprosto válíme. Za chvíli z toho kluka bude hotovej génius.
Ovšem já žádný génius nebyla, abych odpověděla na Jiskřinu zapeklitou otázku. Pokrčila jsem rameny. "To já nevim, kam s ním. Taky bych byla radši, kdyby nám za krk neskočila vytočená matinka," zamumlala jsem druhou větu co možná nejtišeji, aby to bylo vážně jen pro její uši. "Ale nevyznám se tady zas tak dobře, kde by to mohlo bejt vhodný - ještě abys nám tak někam odplaval," obrátila jsem se ke Krůlimu a lehce do něj přátelsky pinkla tlapou, což mělo za následek, že se mi na ni přilepily ještě další třpytky. Ještě, že Jiskra podle všeho měla nějaký plán, takže nám tupějším stačilo ji jen následovat. To mi pro tu chvíli zcela vyhovovalo. "Tak tedy kupředu!" zvolala jsem a vyrazila jakýmsi potrefeným poskokem vpřed a motala se kolem Išky i Krůliho jako nezvedené hříbě.
Vyvalila jsem oči, když vlček prohlásil, co vlastně s těmi šiškami dělal. Mé vteřinové překvapení se ale okamžitě změnilo ve smích. "Krůli! To je naprosto výborný," chechtala jsem se. "Víš, co s myslim? Že seš rozenej talent. Jen ty tvý schopnosti trochu vypilujem a ono z tebe ještě něco bude," zubila jsem se a přejížděla pohledem z Krůliho na Jiskru a zase zpátky. Mohly jsme ho učit pinkat šišky přesně do čumáku, nadávat, neslyšně se plížit a vůbec. Nejdřív ale to barevné bum.

//Ellisino údolí

Sice se nám povedlo Krůliho přesvědčit o tom, že nejsme žádný bráchové, ale bohužel se vzápětí ukázalo, že se mu to v hlavě všechno jaksi motá. Krátce jsem se obrátila na Išku a pokrčila rameny. Asi to bude těžší, než jsem si představovala. "No, skoro," shlédla jsem opět k té třpytivé růžovce. "Akorát že Sid a Iška jsou tety. Chápeš? Já," ukázala jsem na sebe tlapou, "jsem teta. A Iskierka -" obrátila jsem tlapu zase k ní, aby se fakt snížila šance na další nedorozumění, "taky teta." Do celé té záležitosti se "Žanetou" jsem se radši prozatím nepouštěla, aby z toho neměl Krůli v tom svém nedorostlém mozečku úplnou matlanici.
Stačilo, že měl matlanici na kožichu. "Barevné bum," zopakovala jsem zamyšleně. "Jasný. No, to je rozhodně... zajímavé." Nedokázala jsem si představit, co se přesně stalo, ale nejdůležitější byl stejně výsledek. Jiskra to ovšem chtěla hnedle napravit. Mně se to sice líbilo, ale na tom, co říkala, něco bylo. Krůli zářil do dálky a kdyby na něj dopadly přímé sluneční paprsky, nejspíš by šajnil na sto honů, že by se na něj ani nedalo zpříma pohlédnout. "Nojó, lepší to z něj asi fakt sundat," souhlasila jsem a přemýšlela, kde by to asi tak mohlo být nejlepší. Kolem lesa nebylo o řeky nouze, ale volbu ideálního místa jsem se rozhodla přenechat Išce. Ona tu byla doma a určitě se v tom vyznala líp, než já.
Krůli měl rozhodně zajímavý set dovedností. Nebo spíš dovednosti. "Ha, to se taky hodí. Už jsi někoho pinknul šiškou hezky přímo mezi oči?" zasmála jsem se. Jinak byl ale asi celkem nepopsaný list, což bylo ideální - mohly jsme si ho vychovat, jak jen jsme chtěly. "Ale jinak se neboj, my tě všechno naučíme," střelila jsem šibalským pohledem po Jiskře. "K tomu jsou totiž tety úplně nejlepší." Nejdřív ale ta koupel. "Nojo, kudy?" napodobila jsem Krůliho vlčecí neviňátkovský pohled směrem k Jiskře, ale hned jsem zase vyprskla. Měla jsem z toho hroznou radost! Náš plán vážně vyšel, kdo by to řekl?

Ten prcek byl skvělej. Fakt. Mohla jsem doslova slyšet, jak mu v hlavě přecvakávají kolečka, jak přemýšlí, kam si nás má asi tak zařadit. Oháňka se mi zvolna pohupovala ze strany na stranu a na tváři se mi usadil idiotský úsměv, aniž bych si to vůbec uvědomovala. "Jo, klidně Sid, mně je to fuk," mávla jsem tlapou nad zkomoleninou vlastního jména, se kterým měli občas problém i dospělí vlci.
Vypadalo to, že tenhle skřítek ještě tak úplně nechápe, co se mu Iskierka snažila sdělit. "No, my bráchové tak úplně bejt nemůžem," potřásla jsem hlavou. "Ale! Můžem bejt tety, což je asi tak milionkrát lepší než bráchové." Na co bráchu, žejo? Já taky žádnýho neměla a vyrostla jsem úplně normálně.
Jiskra dál vyzvídala a třpytivé vlče se přestávalo klepat jako osika chycená ve větru, dokonce se mu snad na tváři rodil úsměv. Vypadalo to slibně. A zatím žádná mamča na obzoru. I jeho jméno z něj vypadlo. "Krůli?" zopakovala jsem - to znělo jako dost podivné jméno, ale zase, co jsem já do toho měla co kecat, žejo. "Tohle že vylítlo z vejce? Všechen tenhle sajrajt?" natáhla jsem tlapu a trochu toho třpytivého čehosi opatrně setřela z vlčkova kožichu. Přilepilo se mi to na polštářky a třpytilo se to skoro stejně, jako Jiskra, ze které už zase lítala světýlka na všechny strany. Můj úsměv se ještě roztáhl, když se pohledy dvou párů rudých očí střetly. Zvládly jsme to! Fakt jsme nějaký vlče čórly. Teď z něj ještě udělat toho pidi spojence, jak jsme chtěly - ale zdálo se, že Krůli by mohl být vhodným kandidátem. "Fakt to chceš dát dolů? Podle mě ti to celkem sluší," uchechtla jsem se. "Jsi barevnej jak nějakej motejl nebo vážka nebo tak," zkoumavým zrakem jsem přejížděla kožich, který býval dřív asi černý nebo šedivý, než ho pokryla růžová smršť.

Do naší pochůzky lesem náhle vtrhl kdosi další - šedivý vlk, kterého jsme jen letmo zahlédli mezi stromy, a hnědavé vlče, které si to přikvačilo přímo k nám. Vesele jsem se na nově příchozí zazubila. Iška mi ji hned představovala jako Eule, tu, o které jsme zrovna před chvílí mluvily. "Nazdar, Eule," zamávala jsem přátelsky ocasem a čekala, jestli jako z vlčete něco vypadne nebo ne. Tiše jsem se zahihňala připomínce oné šišky, kterou měl podle všeho šedivý vlk, další bratr, vraženou až kdoví kde. No, však ono se časem ukáže, co je na tom pravdy.
Obrátila jsem ještě letmo pohled zpět k mohyle před námi a snažila se představit si vlčici ještě drsnější než Jiskra, která někde tam dole v zemi spala věčným spánkem. "Jasně, že musela být drsná, když je to tvoje máma," zazubila jsem se nakonec, ale byla jsem celkem ráda, když se téma změnilo. Okolo smrti jsem si byla nejistá.
Zato co se týkalo kradení vlčat, tím jsem si byla jistá až až. "Geniální plán," vyskočila jsem a bez jakýchkoliv námitek se rozběhla lesem za Iskierkou, která se ve zdejším terénu pohybovala naprosto lehce. Až chvílemi úplně splývala s okolím a já měla problém ji sledovat. Zblble jsem na tu hru světla a stínů mrkala a mžourala, tak mě to uchvátilo, že jsem se úplně zapomněla ohlížet na Eule. Ups. Ještě, že nikoho nenapadlo mi svěřit funkci pečovatele. Jiskra se navíc plížila úplně tiše, takže jsem si vedle ní připadala jako naprosto nemožný hlasitý nemotora, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla - a můj kožich určitě taky svítil do dálky, ne jako to její chameloní maskování, co to vůbec, sakra, bylo, huh?
Zabrzdila jsem v křoví kousek za ní a vyčuhovala ven. Vypadalo to blbě. Vlčata byla s matinkou, pěkně se vezla na jejím hřbetě, než zmizela z očí. Jiskra si taky byla vědoma nepříjemnosti oné situace. "Hmm," zamručela jsem zamyšleně... a náhle se mi oči rozzářily. "Ale ne, počkej! Čuč!" upozornila jsem polohlasem a napřáhla tlapu příslušným směrem. Jedno vlče se znovu vpotácelo do našeho zorného pole, klopýtalo kupředu, klopýtalo... přímo k nám. Jak se mladíček blížil, všimla jsem si, že se z něj sype kdejaký třpytivý sajrajt, ale to bylo podružné. Nejdůležitější bylo, že se nám vpotácel přímo do náruče a byl úplně, ale úplně sám a bez dozoru. Oháňka se mi opět samovolně rozvrtěla. "Čauvec, skřítě," vykročila jsem z Išky stínu a naklonila se blíž k tomu mrněti, které vypadalo připravené se rozsypat strachem a dožadovalo se mámy. Pft. Zas tak hrozně snad nevypadáme? "Hele, mámu neřeš, ta se zas někde objeví," snad ne moc brzy, "s náma je beztak mnohem větší sranda, však uvidíš," slibovala jsem se šibalským úsměvem a doufala, že se to třpytivé stvoření přestane klepat jak ratlík a trochu se vzmůže, aby s ním ta sranda fakt byla.

Ocas se mi vesele pohupoval, jak jsem si představovala našeho malého spojence, komplice, pidi-parťáka a všechno, co bychom s ním mohly zažít. Iška navíc podle všeho věděla i o dalších vlčatech, která bychom mohly přetáhnout na naši stranu. Ajo, nemluvil o nějakých dalších vlčatech i Parsifal? vzpomněla jsem si. "Sůvě, huh?" střihla jsem zvědavě ušisky, jestli to Jiskra chce nějak dál rozvést, protože jsem onu narážku moc nechápala. Jinak to ale znělo slibně. "No každopádně ji poznám ráda, ať už je sůvě, vlče nebo cokoliv jinýho," zasmála jsem se, zatímco jsme si to tak spokojeně bok po boku vykračovaly směrem k úkrytu.
Ten se ale stal jen krátkou zastávkou. "To bych určitě zvládla," zazubila jsem se. "Přece bys mě neuvrhla do nějakého temného vlhkého kouta, nebo hůř, sem ven, na déšť a mráz," rozmáchla jsem se tlapou, jako bych poukazovala na ono drsné kruté počasí, které ale vůbec nepanovalo. Na oko jsem fňukla, ovšem tím moje divadlo skončilo, protože tím posmrknutím mi div že z čenichu nevyjela nudle - rychle jsem s tím tedy přestala. Už jsem se vymlátila před Sionnem a před ním i Jiskrou jsem se zabořila hubou do hlíny, možná to na chvíli stačilo, co se nevyvedených kousků týče.
Kráčely jsme dál a před námi se začínalo tyčit... něco. Trochu jsem znejistěla, protože jsem si nebyla jistá, co to je, měla jsem ale nějaké nápady. Iskierka ale jen dál mluvila o své rodině. "Tak Arcanus," zopakovala jsem si, abych si to zapamatovala a z poněkud zaraženého výrazu se mi tlama znovu roztáhla do úsměvu. "Snad ho teda brzo potkám," pohupovala jsem si ocasem, ale když se řeč stočila ke druhé Alfě, ztuhla jsem. "Ach." Pohlédla jsem na mohylu před námi, pak na šedivou vlčici, která se netvářila nijak... zničeně. To byla vlastně celkem úleva, protože ani tak jsem moc nevěděla, co říct. "To... mě mrzí," sklopila jsem hlavu a přešlápla. Muselo to být těžké, přijít o mámu. Já od té svojí odešla, ale to nebylo totéž. Myšlenky mi zase na chvíli zalétly k domovu, jestli je tam všechno v pořádku. Ale proč by nebylo? Všichni jsou v pohodě, Rosie se o ně postará. Měla jsem pocit, že bych měla říct ještě něco. Něco inteligentního a citlivého. V tomhle jsem ale byla poněkud tupá. "Tohle je ale hezké místo. K, no, k odpočinku," breptla jsem nakonec a nebyla si jistá, jestli to nebyla úplná blbost. Nejspíš ano. Nevyznělo to tak, jak jsem si představovala a chtěla jsem si vrazit facku. Nechtěla jsem, aby si Jiskra myslela, že jsem úplně blbá, z nějakého důvodu mi na tom velice záleželo.

Téma vlčat bylo asi dosti citlivé a viděla jsem, že Iška je z toho celého poněkud nabručená, což jsem samozřejmě nechtěla. Pokusila jsem se tedy nadhodit o něco lepší alternativu, než jen se zpovzdálí na haranty mračit - totiž že bychom mohly jejich výchovu trošku překazit. Ulevilo se mi, když se na to Jiskra ušklíbla. "Jó, to by bylo skvělý," roztáhla jsem taky tlamu do rozpustilého šklebu. "Můžem si z něj udělat malýho spojence, to se hodí vždycky, ne? Beztak si třeba ani nevšimnou, že jim jeden chybí," malovala jsem si to v duchu. Ač jsem s nimi neměla moc zkušeností, vlčata mi vždycky přišla bezva. Snad proto, že jsem s nimi byla na podobné mentální úrovni. A hlavně - všechen ten potenciál! Mohli jste jim nakecat úplně cokoliv, zasít nenápadné semínko nějaké úplné pitomosti a pak jen čekat, až vyklíčí, ideálně v tu nejméně vhodnou chvíli. Už jsem se pochechtávala nad tím, jaká všechna slovíčka a (ne)pravdy bychom mohly našeho nového pidi kolegu naučit a čím ho pokazit, až jsem na chvíli zapomněla, že ho vlastně ještě vůbec nemáme.
A když mě Jiskra upozornila na úkryt, moje pozornost skočila od vlčat zase jinam. "Úúú," vydechla jsem, když jsem spatřila vchod do jeskyně, dobře skrytý mezi skalami a kořeny. "To vypadá drsně," nakoukla jsem dovnitř, ale zrovna moc jsem toho neviděla, jen chodbu, která vedla někam dál, do samotného srdce úkrytu - nebo to bych aspoň odhadovala. Zasmála jsem se, když mě Iška upozornila na svůj flek v jeskyni. "Pff, ale jen před nějakým podřadným póvlem, žejo?" zazubila jsem se a oplatila jí to přátelské drcnutí. Srdce mi přitom radostně poskočilo. Byla jsem fakt ráda, že jsem ji našla.
"Beru," přikývla jsem a vyrazila za šedou, která už si to šinula zase dál. Byla pořádně v ráži - a tak to bylo správně! "Na neplechu nemůžou bejt moc malý nikdy," uvažovala jsem a pak se zaposlouchala do vysvětlení místních rodinných vazeb, o nichž jsem si byla jistá, že je určitě při nejbližší příležitosti nějak zkomolím. Naštěstí to neznělo tak komplikovaně, zatím, až na "rodinné drama", které odtud možná vypudilo Iščinu sestru. Nebo možná taky ne. "Huh, takže jste dost velká rodina," podotkla jsem. Tři vrhy vlčat... Co když mám taky teď ňáký mladší sourozence, o kterých nevím? Trochu jsem se toho nápadu lekla a radši se vytasila s další otázkou: "Takže vaši jsou tu Alfy? Hm, nebo bety jako brácha?" To bych si taky ráda ujasnila, ještě jsem s žádnou Alfou vlastně nemluvila. Mohla jsem jen doufat, že se nerozhodnou zvrátit Sionnovo rozhodnutí, ať už je jakékoliv.

Unikaly mi důležité souvislosti téměř ke všemu, co se tu diskutovalo, tudíž mi nezbývalo než jen stát, čučet, poskakovat pohledem střídavě po všech svých společnících a doufat, že se mi podaří nějak rozluštit, o co tady vlastně jde. Ale bylo to celkem marné. Že se Parsifal chce ze smečky vytratit, to mi tedy došlo. I to, že Sionn z toho nemá žádnou radost. Ale co byl incident s paroháčem, kdo byl "ten s ouškem dolů", co pískový vlk řekl, co neměl... to jsem nechápala. Když přišla řeč na vlčata, oddechla jsem si, že tohle je alespoň téma, kterého se můžu chytit, jenže jsem se přepočítala. Tahle vlčata rozhodně neměla být zdrojem radosti. To jsem poznala z Jiskřina důrazného pohledu i ze Sionnových slov o tom, jak jejich bratr není prototypem ideálního otce. Sklapla jsem tedy vysmátou tlamu a radši se zdržovala dalších poznámek, i když mi v hlavě kolečka cvakala o sto šest. Nějaké skryté drama? Co se to tu dělo? Měla jsem dost rozumu, abych se to nesnažila rozlousknout hned v tu chvíli. S chutí jsem se ale chopila Jiskřiny nabídky na ústup z nepříjemné situace. "Geniální nápad," vylítla jsem na nohy. "Jasně, budem hned v doslechu, kdyžtak chrabře přicváláme!" přikývla jsem, ale nějak jsem už ani nepřemýšlela o tom, co říkám, jen jsem natáhla krok, aby mi Iskierka nezmizela z dohledu.

"To koukám, no," zasmála jsem se a ohlédla se přes rameno, ale vypadalo to, že jsme vážně samy. Jen my dvě. Konečně. Těšila jsem se, až všechno probereme a povíme. Našpicovala jsem uši, když se mi k nim začalo donášet vysvětlení toho rodinného dramatu. Starší bratr, nejstarší bratr, nezmiňovala někdy předtím ještě jednoho bratra? Ale na rodinnou idylku to moc nevypadalo. "Až o život? Huh. To je teda o dost drsnější, než jsem čekala." Zatřásla jsem hlavou. "Už je mi jasný, proč z těch harantů nikdo neskáče radostí. Ale třeba by se dali ještě zachránit," ušklíbla jsem se. "Trošku je nenápadně po straně převychovat, víš co." Neznala jsem sice toho Etneye ani jsem netušila, jaké to spory má se Sionnem, ale byla jsem připravená se přiklonit na stranu ducha co nebyl duchem - obzvlášť, pokud to obnášelo kažení něčích ratolestí.
Poslouchala jsem Jiskřino vyprávění o jejích zážitcích po sněhové bouři a ocas se mi přitom spokojeně pohupoval ze strany na stranu. "Hah, takže ses asi nenudila, což?" prohodila jsem s úsměvem. "Mě ta bouřka zastihla u řeky - říkala jsem si, že tam na tebe zkusím počkat, ale místo toho jsem se dočkala jen toho hroznýho větru. A pak jsem tam potkala..." Vlka? Vlčici? Lehce jsem zaváhala, ale nakonec jsem dořekla celkem plynule: "Takovýho vlka, hotovou kupku neštěstí, takže to jsem samozřejmě nemohla nechat jen tak. Ňákej čas jsme se poflakovali kolem, našli jsme jeskyni se sprostou ozvěnou, bránu do pekla na sopce a pěkně hnusný moře, ale on si to pak odsvištěl do smečky a já se tak nějak... potloukala," pokrčila jsem rameny. "No, a pak jsem si řekla, že bych tě už fakt měla najít, tak jsem tady," zakončila jsem a široce se zazubila.
Náhle k nám ale dolehly hlasy. "Jo?" šeptla jsem a zarazila se na místě stejně, jako Jiskra, která z toho vypadala dost nesvá. Natahovala jsem krk, jestli tu rodinku náhodou nespatřím, ale neviděla jsem nikoho. Jen jsem je slyšela, ale slova jsem nerozeznávala. "Hele, víš, že kažení mládeže nemůžu říct ne," zazubila jsem se, ale pak jsem trochu zvážněla: "Ale je to na tobě. Jestli se bráchovi chceš radši vyhnout, můžem zmizet jak pára nad hrncem. Na pokažení malejch skříťat bude času ještě dost," drkla jsem Jiskře přátelsky do ramene a vydala se za ní, protože to vážně vypadalo, že se teď seznamovat nebudeme. "Takže máš... kolik, tři bratry?" vyzvídala jsem, abych si trochu ujasnila poměry v téhle rodině. Asi by bylo dobře mít v tom trochu jasno, když už jsem tu měla bydlet a tak.

Poslouchala jsem Parsifala, který se mínil s příchodem jara asi sbalit a jít hledat nějaký řád. Výjimečně jsem držela tlamu zavřenou, jen jsem poskakovala pohledem střídavě po svých třech společnících. Jiskra ani Sionn nevypadali, že by se chtěli mladého vlka po zimě zbavit. Nepletla jsem se do toho. Neznala jsem ho, ale na první pohled se mi jevil v pohodě, ač trochu... zvláštní. Nebylo to jen tou srandovní mluvou, celé jeho vystupování bylo takové snad vznešené? Nechápala jsem, jaký "řád" chce hledat, který by nemohl mít i tady, měla jsem pocit, že mi cosi uniká, takže jsem mlčela a snažila se z těch střípků nějak poskládat něco, co dává aspoň trochu smysl. Nepochopila jsem ani narážku na paroháče. Tak komupak zahýbala frajerka? Střelila jsem pohledem na Jiskru a pak na Sionna, jestli mě někdo nechce do těch drbů trochu zasvětit, ale světlý vlk na to nereagoval zrovna dobře. Trochu jsem sebou škubla, když se na pískového tak utrhl. Šmarja. Prostě jsem v téhle konverzaci byla jaksi mimo, to jsem si musela přiznat. Alespoň že jsem seděla vedle Jiskry a cítila příjemné mravenčení pokaždé, když se její kožich otřel o ten můj. A asi to nebylo těmi světýlky, co jí v srsti řádila. Byla jsem prostě ráda, že jsem ji zase našla.
Pak se ale Parsifal zmínil o vlčatech, o nějakých nalezených a ještě dalších narozených a já našpicovala se zájmem uši. "Prťata, říkáš? To je skvělý," uchechtla jsem se, protože to přece skýtalo spoustu možností. Sama jsem nikdy úplně neodrostla vlčecí mentalitě, takže jsem k nim měla asi dost blízko - v hlavě se mi ale spíš rojily nápady, jak mládež nějak pokazit a nenechat se při tom nejlépe nachytat. Prťata, to znamenalo spoustu srandy! Ale jestliže jsem z té představy měla radost, pak jsem byla asi jediná, protože Sionn ani Jiskra na to zdaleka tak pozitivně nereagovali. "Nebó... není?" protáhla jsem otázku a zakroutila špičkou ocasu. Hm. Že bych byla víc mimo, než jsem si myslela?

Jiskra se zapřísáhla, že mě dovleče zpátky, kdyby to bylo třeba a Sionn chtěl zase podobné potvrzení ode mne. "Samozřejmě," přikývla jsem rozhodně. "Nikdo nikam zdrhat nebude!" Natrvalo. "Vždycky se nějak dotáhnem zpátky, žejo?" obrátila jsem se na šedivou, kterou bych asi nikam nedokázala odvléct ani při největší snaze, kdyby ona sama nechtěla. Zatím jsem ale neshledala nejmenší důvod, proč bychom měly chtít vzít do zaječích, kterákoliv z nás. Nebo snad obě. Byla jsem ráda, že se mi povedlo tu najít místečko, neměla jsem v úmyslu hned zase pálit někam pryč.
Obírala jsem si nenápadně hlínu a jehličí z čenichu, když se tu zjevil velice (pro mě snad až komicky) zdvořilý mladík Pískovec. Ovšem nejmenoval se tak. Jmenoval se Parsifal, což se k němu dost hodilo - tak nějak to sedělo k tomu "madam" a "pane" a úklonkám, co nekončí s rypákem zabořeným v zemi. A co víc, prý věděl o něčem zajímavém. Našpicovala jsem uši, ani jsem si nevšimla toho, že Sionn jaksi ztuhl. Na mojí tváři pořád pohrával úsměv, až jsem z toho už chytala křeč do koutků. "Na zajímavosti? Vždycky," ujistila jsem ho a napjatě očekávala, co z něj vypadne, jestli to vážně bude něco, co stojí za to omrknout. Úkryt sám o sobě za to asi stál - hodilo by se vědět, kde se nachází. Ale jestli v něm byla nějaká podivnost... o důvod víc tam hned vyrazit.

I s Žanetou

"Jasně, že si to povíme! Zajímá mě, co všechno jsi dělala ty!" zubila jsem se na Jiskru. Skákaly jsme kolem, poskakovaly, křepčily a tlemily se jako dvě husy, zatímco zhmotněný duch Sionn tam jen tak stál a čučel na nás. Mě to nevadilo. Ať si čučí. Byla jsem šťastná a byla jsem světlému vlku vděčná za to, že se rozhodl dovolit mi tu zůstat. Jen jsem se zasmála, když se dožadoval respektu poté, co jsme se na něj vrhaly nejdřív jedna, potom druhá. "Ó tak to pardon, ctěný pane," vysekla jsem úklonu až k zemi, kterou jsem lehce nezvládla a nabořila čumákem do země. "Heh," vyskočila jsem hned znova a zatřásla hlavou, abych se zbavila hlíny z čenichu. "Oooo, tak to je asi průser, jestli se za přijetí platí duší," zatvářila jsem se náhle jakoby strašně vylekaně a chytila se tlapou za srdce. "Já jsem tu svou totiž prohrála v kaštanový dámě, už hrozně dávno." A hned jsem se zas točila za Jiskrou, ze které pořád sršela drobná světýlka, až jsem od ní schytala i pěknou ťafku, když jsem se přiblížila moc blízko. "Jau, ta sedla. Za co to bylo?" chechtala jsem se, ale konečně jsem zabrzdila, když se k nám přiblížil kdosi další.
Byl to mladý vlk, světlý, s trochu pískovým nádechem v bílé srsti. Pozdravil a přitom se uklonil, ale nespadl na hubu jako já a dokonce se zdálo, že to myslí... vážně? A oslovil mě madam? Zdusila jsem záchvat smíchu, který se o mě pokoušel. "Šmarjá, já přeci nejsem žádná madam," zavrtěla jsem hlavou nemálo pobaveně. "Jsem Sinéad. Čus!" Skočila jsem pohledem po Jiskře, která si ale vlka vůbec nevšímala, a pak po Sionnovi, abych viděla, jestli tohle je jako normální. Ale nezdálo se, že mistr Duch by to považoval za něco podivného. Huh. Co byl vlastně ten Pískovec zač?

Nijak zvlášť jsme už nestačili rozebrat, co za zvířata táta viděl nebo neviděl nebo jaké všechny pravomoci by mi mohla přinést moje rozená vůdčí osobnost, protože doprostřed našeho hovoru přilítla Jiskra a div, že mě hned nerozmázla na placku, jak se ke mně vrhla. Rázem bylo všechno jasné, Sionn si svoje pochybnosti mohl strčit za klobouk.
Když Iška na zprávy o tom, že se toužím přidat do smečky, reagovala tak radostně, cítila jsem, jak mi poskočilo srdce. Celkem mi na tom záleželo, byla to přece nejlepší kámoška, jakou jsem si tady stihla udělat - a teď jsme tu mohly být obě, spolu, v jednom lese! "Jo, jasně, že vážně! Tak vážně, jak jen to jde," zubila jsem se, vrtěla ocasem, přešlapovala a poskakovala a vůbec to vypadalo, že se všechno nadšení jaksi nemůže vejít do mého těla. To Jiskřino vlastně taky ne. "Ty úplně záříš," poukázala jsem s veselým šklebem na jiskry, které z ní lítaly všude kolem. A když mě ujistila, že se na mě nezlobí, divila jsem se, že jiskry nezačaly z kožichu sršet i mě. "Jo, pak ti to musím všechno povyprávět!" zamávala jsem ocasem, stalo se toho od té doby docela hodně, i když výletu za pokladem se nic z toho nevyrovnalo.
Pak se ale moje pozornost stočila k Sionnovi. Chtěla jsem, aby se už konečně tedy na rovinu vyžvejkl, jestli mi dovolí zůstat, nebo ne. Asi jsem odpověď znala už předem, ale chtěla jsem v tom mít jasno. Ale copak mohl odpovědět cokoliv jiného, když se na něj jeho sestra tak vrhla a žadonila, ať si mě nechají, jako bych byla nějaké opuštěné zvířátko, co dovlekla do lesa. Snažila jsem se tak i tvářit, naprosto nevinně, bezbranně a neškodně, ačkoliv mi z očí pořád sršeli čertíci a nedokázala jsem svoje tlapy udržet v klidu. A pak to konečně řekl. V rodině. Ucítila jsem, jak se mi kolem srdce rozlilo příjemné teplo a už jsem zase nemohla vydržet stát na místě. "Díky, díky, díky!" přiskočila jsem k Sionnovi a přátelsky do něj hrcla bokem, než jsem jako neřízená střela odskočila zase k Jiskře a na chvíli jí hravě skočila kolem krku: "A teď už se mě nezbavííííš," zahihňala jsem se jako praštěná, seskočila zase na zem a proběhla radostné kolečko mezi stromy. Nějaká únava byla pro tu chvíli zcela zapomenuta. Měla jsem zase domov, místo, kam jsem patřila, a byla jsem neuvěřitelně šťastná.