Gallirea - Příspěvky uživatele

Když jsem Krůlimu prozradila zvěsti o pokladu na konci duhy, řekl něco, co mě na vteřinku jaksi podivně zasáhlo. Že by se tam jeden prostě nemohl dostat sám? "Možná-" začala jsem a okamžitě sklapla tlamu, když jsem si uvědomila, že se mi na tlamu valí nějaký sentimentální kec, nad kterým bych zcela jistě koulela očima, kdyby vypadl z tlamy někoho jiného. Možná jste vy dva ten poklad. Takhle v duchu to vůbec neznělo jako kec, ale rozhodně jsem to nemohla říct nahlas. Byla jsem si jistá, že kdyby se tomu jeden z nich dvou zasmál, rozpadla bych se na místě v prach. "Možná máš pravdu!" napravila jsem to hned a celkem úspěšně setřásla ten divný pocit. "Bude tam třeba dost pokladu pro všechny tři? Jenže... uh, hele, už zase mizí," povzdechla jsem si trochu zklamaně, když ten div přírody vážně začal zase vybledat do neexistence. Duhy nebyly příliš trvanlivé a jejich konce byly hrozně daleko. Možná proto ten poklad ještě nikdy nikdo nenašel.
Myslela jsem na poklad, na to, jak chutná duha a na možné způsoby, jak ji příště dohnat, než se zase poťouchle vypaří, ale Krůliho mezitím upoutala zřícenina na severu. Odhadla jsem správně, že tam bydlí Smrt, ta bohyně, ze které měla Jiskra takový respekt. Vtloukala Krůlimu do hlavy, aby si na ni dával pozor, nevěřil jí a nechodil tam sám. I moje tvář zvážněla, když tón šedivé náhle postrádal jakýkoliv humor. Už jsem tušila, že by se ta bohyně neměla brát na lehkou váhu - ačkoliv jsem samozřejmě měla odjakživa problém brát cokoliv vážně. Iskierce to asi bylo jasné, protože podobně významný pohled jako mladému věnovala i mě. Lehce jsem přikývla. Možná bych se fakt měla vyvarovat toho chodit tam sama. "Já bych to asi nenazvala pomocí," naklonila jsem zadumaně hlavu ke straně. "Spíš obchodem?"
Ale to už dozrál čas vydat se zase dolů. Někteří to vzali více hopem, než jiní. Krůli asi nemohl Išce jen tak dopřát její vedení, místo toho se začal svým oblíbeným stylem valícího se balvanu hrnout z kopce, než jsme ho dohnali a on se opět octl v tlamě své šedivé tetičky. Začínalo ale být zřejmé, že roli neseného zavazadla hodně kvapně odrůstá. "Kreace? Jo tak. V tom případě teda nejseš valoun, ale kreatůra!" zasmála jsem se a natáhla krok, abych šla vedle nich. "Myslim, že magie se asi dočká každý, bez ohledu na Smrt? Já tu svou objevila a v té zřícenině jsem nikdy nebyla." Ovšem z mého tónu bylo slyšet, že jistá si tím nejsem - možná ji někdo objeví a někdo o ni zase musí prosit bohyni? Zabloudila jsem tázavým pohledem k druhému páru rudých očí.

//Západní Galtavar

S jakou rychlostí jsme vyrazili, s takovou nám taky síly došly. Já zabrzdila jako první a Krůli se ke mně vzápětí přišoural jako poloviční chcíplotina, zatímco Jiskra si to k nám za pár chvil nakráčela svěží jako ranní rosa a samozřejmě si nás oba pěkně dobírala. "Unavení? My?" protáhla jsem a zavrtěla pěkně rozmáchle hlavou. "Nikdy! Sme tě jen nechtěli nechat úplně v prachu, žejo, Krůli?" drkla jsem lehce čenichem do vlčete u svých tlapek a zářivě se na něj usmála. Bylo bezva mít k sobě někoho na stejné úrovni! I když asi zároveň bylo dobře, že tu s námi byla i Iška, nějaký hlas rozumu, co nás nenechal úplně podlehnout našim impulsivním povahám.
Zatímco jsem se ještě vydýchávala, začala Jiskra Krůlimu vysvětlovat, jak se to má s duhou... a co nám možná napovídá. Rovněž ho taky poučila o šetření silami, což byla lekce, kterou bych si asi sama měla vzít k srdci. Jenže na podobné věci se v samotném zápalu zkrátka velmi snadno zapomínalo! "No, kolujou jistý zvěsti, že na konci duhy je velikej poklad," přimotala jsem se do hovoru. "Akorát že dojít tam není jen tak. Musí v tom být nějakej fígl. Když jsem byla malá, zkoušela jsem to, ale ta duha se nikdy ani nepřiblížila a nakonec zmizela." Bylo to pěkně k vzteku. Bez pokladu bych se klidně obešla, ale zajímalo by mě, jestli na ty barvy jde sáhnout. Nebo je třeba ochutnat. Měla každá barva jinou chuť? Lehce jsem se zamračila na ten zákeřný barevný oblouk, který navždy unikal polapení a nechával si svoje tajemství pro sebe.
Krůli spatřil cosi v lese - jakousi věžičku trčící k nebesům. Zvědavě jsem se na to zaměřila. Sama jsem tam nikdy nebyla, ale... "Nemohlo by to být sídlo té Smrti?" obrátila jsem se s otázkou k Jiskře, která z nás byla určitě nejlépe obeznámená s místními zákoutími. O Smrti už jsem si vyslechla leccos a zjev toho místa i jeho poloha by odpovídaly tomu, co jsem se dozvěděla.
Chvíli jsme si tedy poseděli na kopci, ale Iška mínila, že by bylo záhodno vydat se zpět do nižších poloh. Nebyla jsem proti. "Tak-" Ale Krůli mi skočil do řeči a najednou se mu zase do žil vlil nový život, začal poskakovat kolem a přemlouvat mě, jako by snad čekal, že něco takového odmítnu. "Jasný! Všecky cecky atakdál," zazubila jsem se a už jsem divoce mávala ocasem. "A možná tentokrát necháme tetu Išku, aby nás vedla, co?" našla jsem pohledem rudé zraky šedivé a úsměv na mé tváři se ještě rozšířil. Proč mi i z toho jediného pohledu hořely tváře jsem sice vážně nechápala, ale... určitě to mělo nějaké logické vysvětlení, které mě jen nenapadalo. Naštěstí se v tu chvíli Krůli začal kutálet kotrmelcem zase někam pryč, takže jsem nad tím nemusela přemýšlet a vrhla jsem se za ním, než se skutálí někam do průšvihu. "Krůli, tak seš vlk, nebo valoun, že se furt někam valíš?" zasmála jsem se přitom.

//Neprobádaný les

Vypálila jsem jako střela, to jo. Netrvalo ale dlouho, abych toho začala litovat, protože jakmile se terén začal trochu zvedat, měla jsem najednou plíce v jednom ohni. A navíc mi cosi došlo. Však to není žádnej kopec! To je přece brána do pekel! No jasně, zase jsem lezla na sopku - absolutně jsem si neuvědomila, že už jsme dorazili tak daleko na sever, ale bylo to tak. Nevěděla jsem, jestli dnes chci ale pokoušet ďábly. Tedy, samozřejmě že jsem chtěla, ale to by znamenalo vylézt až úplně na vršek, kde bude ještě větší vedro než dole a hlavně... kopec. Už teď jsem ho měla plné zuby. Co to říkala Jiskra o sbírání padlých? Mě nikdo sbírat nebude, pomyslela jsem si tvrdohlavě a riskla pohled přes rameno na Krůliho, který byl kdesi vzadu, ovšem tušila jsem, že se brzy začně přibližovat, protože moje tlapy naopak zpomalovaly. "Huf, uf," dralo se mi z tlamy funění, jak jsem se čím dál namáhavěji škrábala do kopce, ale málo platné - nakonec jsem musela zastavit, s vyplazeným jazykem jsem funěla a lapala po dechu. "Ha, heheh," pokračovala jsem v nesouvislých citoslovcích a rozhlížela se kolem, abych se mohla soustředit i na něco jiného, než na pálení v hrudi a bodání v boku. Připitoměle jsem zamžourala na sedmibarevný oblouk táhnoucí se po obloze. "Jé!" vyjádřila jsem se a ukázala tím směrem roztřesenou tlapou. Skoro se zdálo, že má schopnost komunikace se navrátila někam do dob dávných předků. Ohlédla jsem se na Jiskru a Krůliho, jestli duhu taky vidí a vlastně mi najednou i bylo jedno, že jsem závod nedoběhla. Nebyli jsme moc vysoko, ale les zůstal pod námi, na svahu celkem příjemně vyfukovalo a po dešti se dělal pěkný den. A byla jsem v té nejlepší možné společnosti, jakou jsem si dokázala představit. Uhnaná nebo ne, na tváři se mi usadil až idiotsky šťastný úsměv, když jsem čekala, až mě ti dva doženou.

//VVJ přes Měsíční rašeliniště

Prchali jsme před deštěm směrem k lesu, který se vpředu rýsoval jako lákavý příslib úkrytu před nepřízní počasí, která se ale najednou už nezdála tak špatná, když jsme ji s Krůlim přetvořili ve hru. Vypadali jsme nejspíš jako dva naprostí kašpaři, kteří opile kličkují po pláni v absolutně příšerné bouřce, ale na tom mi vůbec nesešlo. "To bysme byli už všichni rozklepaní na placku," zasmála jsem se, než jsme konečně zastavili ve skrytu stromů. Sotva jsme se tam dostali, cosi mi přistálo za krkem, ale bylo to mnohem větší, než dešťová kapka - byla to Jiskra. Málem se mi podlomila kolena, ale upřímně jsem nevěděla, jestli to bylo jen tou nečekanou vahou na zádech nebo vlnou toho prazvláštního nepojmenovaného pocitu, který mi proletěl celým tělem. Hravě jsem se po Išce ohnala tlamou, když mi začala žužlat ucho a rozhodla se bušící srdce přisoudit dešťovému tanci a lehce se třesoucí kolena faktu, že jsem na hrbu nesla ještě část cizí váhy. To bylo přece jen logické, že? Nelhala jsem si do kapsy a vůbec jsem se nesnažila vyhnout odhalování skutečné příčiny. Ani v nejmenším.
Ve skrytu stromů bylo o poznání lépe a stejně se zdálo, že průtrž ustává tak rychle, jak přišla. Krůlimu to důkladné zalévání asi prospívalo, protože fakt vypadal o řádský kus větší, než když jsme s ním odcházely z lesa. "Je to fakt rychlý," potvrdila jsem mu a stejně jako Iška protáhla tlamu do parodie přesmutného výrazu. "Skoro, jak kdybys rost před očima, Krůli, ach, kam všechen ten čas jen mizí!" To... vlastně byla pravda. Čas fakt letěl jako blázen. Ale Iška měla plán, jak náš další čas efektivně využít. Zvědavě jsem přihopsala blíže, ale úsměv na tlamě mi drobátko ztuhnul, když se ukázalo, že v tom figuruje další kopec, a to ještě větší, než ten první. "Eeeh," vydral se mi z hrdla jakýsi přidušený zvuk, když Iška požádala o námitky, ale než jsem stačila vymyslet nějakou výmluvu, už se ke mně obrátil Krůli. "Jo. Další kopec, hah," zopakovala jsem polohlasně a útrpně se zašklebila, protože mě už teď, krucinál, bolely tlapy, vidí Jiskra vůbec, jak to je proboha vysoko? Jenže ten uhlově černý provokatér poskakoval kolem jako čertík, jako nezkrotná energie nacpaná do těla, které ji absolutně nemohlo všechnu pojmout a... jo, bylo to nakažlivé. Oháňka se mi proti vlastní vůli rozhoupala sem a tam a na tváři se mi objevil šibalský úšklebek, když ten zatracený provokatér uhodil na tu správnou strunu. "Tetička Sid, že se bojí prohry?" přimhouřila jsem oči. "Tak to teda ani náhodou! A víš proč? Protože tetička Sid rozhodně neprohraje!" A ani jsem nevěděla jak, už jsem se hrnula směrem k tomu nechutnému kopci tak rychle, jak mně jen nohy nesly. Vyprovokovat mě k činu podle všeho nebylo vůbec nic těžkého. Holka, ty máš dost, ozval se chabý protest z té racionální části mé mysli, která byla po většinu času žalostně zanedbávána a v tuto chvíli tomu nebylo jinak. V tuto chvíli záleželo jen na tom, jak co nejrychleji vyběhnout co nejvýš, ne na tom, jestli je to dobrý nápad nebo ne.

//Sopka

Mohli jsme se snad na chvíli neškodně vyvalovat u jezera a v klidu se dohodnout, kam se vydat dál? Inu, mohli, pokud by nám ovšem nevadilo, že nám za krk spadne pořádná průtrž mračen. Jak jsme se tam totiž všichni tři tak nějak plácali, všimla jsem si přibližujících se černých mraků, které se tvářily nepopiratelně zlověstně. Přimhouřila jsem oči. Třeba nás to obejde, zadoufala jsem, ale rozhodně se to tak netvářilo. Mračna se valila a valila... a za chvíli už padaly první kapky. "Ale tak krucinál," zaklela jsem si pod vousy a pomalu se začala stavět na nohy. Jiskra ale reagovala mnohem rychleji, než já - asi si líp dokázala představit, co v následujících vteřinách přijde, protože já takovou průtrž vážně nečekala.
Jakmile to ale spustilo, nenechala jsem se dvakrát pobízet, vyrazila jsem tryskem dopředu, aby mi ona a Krůli nezdrhli kamsi do neznáma a přitom jsem si tiskla uši až úplně k hlavě, aby mi do nich nenapršelo. Déšť byl pořádně studený a vmžiku mi zmáčel celý kožich, jenže já zjistila, že se z nějakého důvodu i tak nahlas směju. "Ááá," kvílelal jsem, když mi studené kapky padaly za krk a na čenich a sledovala jsem, jak v té průtrži Krůli poskakuje v jakémsi praštěném tanci. "Co myslíš, Krůli, prokličkujem to?" houkla jsem na něj a připojila se k jeho podivnému stylu běhu, i když mi přitom párkrát na mokré trávě povážlivě podklouzly tlapy. Na čumák jsem ale tentokrát nespadla a následovala jsem vedení Jiskry, která podle všeho věděla, kam běžíme. Nebo se tak aspoň přesvědčivě tvářila.

//Neprobádaný les přes Měsíční rašeliniště

Záhada, zdali ten nový netřpytivý vlk, je Krůli nebo nějaký vetřelec, co nám podstrčili kapři, byla rychle rozluštěna, Iška nebyla utopena, takže zkrátka a dobře hotový happyend. Až na to, že našim dobrodružstvím jistě ještě nebyl konec! Prozatím jsme se ale vydali ke břehu. Otřepala jsem si z kožichu vodu a kecla si na zadek, zatímco se Krůli ještě cachtal na mělčině a Jiskra si vyvalovala pupek o kousek vedle. S mokrým kožichem jí to taky slušelo. Dlouze jsem si zívla, protože všechno to hopsání ve vodě a všude kolem začínalo být trochu náročné i pro mě. Nic, co by malý odpočinek nespravil, ovšem! Byla jsem si jistá, že za chvíli budu více než připravená na další dobrodružství.
Ale kam nás tlapy zanesou příště? Toť otázka. "Hmm. Možná radši na západ?" uvažovala jsem. "Divokej jih je taky bezva možnost, a můžem se tam vydat příště, ale západ jsem popravdě sama ještě taky pořádně neprošla," střihla jsem ušima a přejela pohledem z Išky na Krůliho, jestli s tím oba souhlasí. Krůli by asi souhlasil se vším - nadšení z něj zase už jen sršelo. Taky už měl zase hlad. "Nojo, jedna myš, to je jak nic," došlo mi, že jsme ho možná zrovna adekvátně nekrmily. Jako správný tetky to však samozřejmě okamžitě napravíme! Navíc jsem sama začínala mít docela hlad. Přemýšlet nad oblíbenou svačinou tak bylo docela těžké, protože mi najednou znělo chutně skoro úplně všechno. "Já ti nevim," zahleděla jsem se přes jezero na kachny, které plavaly někde uprostřed, daleko mimo náš dosah. Provokatérky. Chutný, lahodný provokatérky. "Nejsem moc vybíravá. Nejvíc lovím asi zajíce," pokrčila jsem rameny. Nebyla to asi ani tak otázka chuti, jako spíš toho, že když jsem se sama toulala po světě, zajíc byl asi tak to největší, co jsem sama dokázala chytit. Vstala jsem a rozhlédla se kolem, pak jsem pohledem zabrzdila zase na Išce: "Takže - na západ? Za svačinou a dobrodružstvím?" Ocas se mi znovu zvesela rozhoupal sem a tam. Svačinové dobrodružství, ušklíbla jsem se pobaveně nad vlastními myšlenkami.

Už jsem ze samého zubení se chytala křeče do koutků tlamy. Bylo ovšem těžké to zarazit, když jsem tak poslouchala Išku, jak školí Krůliho ohledně setkávání s cizinci a on to všechno okamžitě vstřebával a chápal. No jestli jsme my dvě nebyly prostě géniové výchovy! Ha, vsadím se, že jeho rodiče se vyvrátí, až jim ho vrátíme, ušklíbla jsem se, ale nechtěla jsem myslet na to, že budeme vlčka asi někdy muset zase odevzdat. Doufala jsem, že na to ještě pěkně dlouho nedojde. Mohli jsme přece prchat! Tohle je veliká země, divoká země, všechny nás nepochytaj, živý nás nedostanou a-! Možná jsem se trochu moc zažrala do svých představ, ovšem vytrhla jsem se z nich, když řeč zakroužila kolem rodiny a pak hezky plynule doplula až do bodu, kde růžovku Krůliho unesli kapři a vyměnili ho za vlče s uhlově černým kožichem.
Ale možná že ho ryby nevyměnily? Těžko posoudit, takhle na pohled. Musel to nějak dokázat. Jenže pro ty jeho nožičky jako špejličky tu vody pořád ještě bylo celkem dost, takže i když se snažil Jiskru pokořit, moc mu to nešlo. Takže jsem se mu vrhla na pomoc, jako správná tetka... a jako někdo, kdo nechtěl být z vodní bitvy vyšoupnut. Hopsla jsem šedivé za krk a už jsme se obě řítily do vody, zatímco Krůli poskakoval kolem a šplíchal vodu na všechny strany. Smála jsem se a prskala vodu a taky tak trochu dávala pozor, abych Jiskru nezačla topit, protože to by bylo asi dost blbý. Kdyby kolem nás neposkakovalo rozjívené skřítě, možná bych se jí prostě chytla jako klíště a už ji nepustila, ačkoliv jsme ležely v jezeře, ale to dost dobře nešlo, když Krůli potřeboval taky trochu pokropit! A vůbec, co mě to napadá? A tak když jsem naznala, že Jiskru jsme už vymáchali dost, vyskočila jsem a šplíchla zase po černém vlčisku. "No fakt? Iško, čuč, to asi fakt bude náš Krůli! No jasný, jasně že jo, přece by si na něj nějaký kapři nepřišli!"

"No fajn," zasmála jsem se, když Krůli "povyrostl" tak přibližně o výšku průměrné pampelišky a začal se vytahovat, co s těmi svými hůlčičkami zvládne. "Jsem připravená být ohromena," mrkla jsem na něj a zaposlouchala se do Iščiny řeči o tom, jak by si měl mladý pán ostatní omotávat kolem tlapy. Spokojeně jsem se přitom zubila, ale když na mě Iška ukázala tlapou, na chvíli jsem se zarazila a nastražila ušiska. Patří k nám, do rodiny. Co byl zase ten zvláštní pocit kolem žaludku a srdce? A byl to ten stejný, který jsem na vteřinu viděla (nebo možná chtěla vidět) v Jiskřiných očích? Ten pohled z její tváře zmizel tak rychle, jak se objevil a nahradil ho dobře známý široký škleb, zatímco Krůlimu dál povídala o rodině a poměrech v ní. Já ji ale v tu chvíli příliš neposlouchala, jen jsem na ni hleděla, jak povzbuzuje posmutnělého černého vlčka a uvědomovala jsem si to podivné cosi tam uvnitř, kterému jsem se bála dát jméno. Netušila jsem, co si s tím počít, ale naštěstí jsem byla znovu milosrdně vysvobozena od nutnosti nad tím přemýšlet. Výzva k vodní bitvě - no, copak jsem mohla odolat?
Voda šplíchala a cákala všude kolem, ale jenom chvíli, jenom do momentu, než se Krůli začal tak jako decentně topit. Né, že by se topil úplně, ale i když jsem nebyla expert, domnívala jsem se, že v případě vlčat je nejlepší, když se netopí vůbec. Naštěstí nebylo třeba větší záchranné akce a vsadila bych se, že se už naučil lekci ohledně toho, že se voda dýchat nedá. "Kapr je ryba," objasnila jsem, pak mi ale došlo, že jsem možná neobjasnila vůbec nic. "A ryba... je takový oslizlý vodní zvíře. Dejchá vodu a na vzduchu se utopí," pokrčila jsem rameny nad tou podivností.
Iška Krůliho poučila, že vodu je lepší vypít, než ho vyválela na mělčině a tadá, třpytky byly z větší části pryč. Jako by před námi stál úplně nový vlk! To asi napadlo i Jiskru, která z toho hned udělala hru a já se toho samozřejmě okamžitě chytla. "Nojo," vykulila jsem oči. "Von ho určitě někdo vyměnil! Kapři, vsadím dráp, že za tim jsou kapři!" chytla jsem se tlapou za srdce. Mohla bych přehrávat ještě víc, ale všimla jsem si té tiché výměny pohledů, která mezi těmi dvěma proběhla... a s lišáckým úšklebkem jsem o krok couvla. Ne, že bych toho nechtěla být součástí, ba naopak. Jen jsem potřebovala lepší příležitost. Krůli se vrhl do útoku, ale chudákovi mu to moc nešlo, šplíchal a plácal se jako topící se můra. Chvíli jsem jeho a Išku nechala, najednou jako by mě cosi hrozně zajímalo na dně jezera, ale po očku jsem je pořád sledovala a jakmile se naskytla vhodná příležitost - hop! Dva skoky, jeden s mohutným cákancem do vody, druhý Jiskře za krk. "BER JI, KRŮLI!" zahulákala jsem a chechtala se a bylo mi jasné, že mě za tohle Jiskra nepochybně zmáchá, jako ještě nikdy nikdo, ale co? My zakrslíci jsme si přece museli pomáhat!

//V. Galtavar

Krůliho cesta za Velký plivanec viditelně nadchla, až se jí pomalu nemohl dočkat. "Zítra, jo? No, možná," protáhla jsem, "záleží, jestli ti do zejtra naroste něco pořádnějšího, než tyhle hůlčičky," zagestikulovala jsem tlapou tak nějak neurčitě k jeho nohám. "Páč s těma by ses na voru asi neudržel... nebo jo?" Nojo, schválně jsem ho popichovala, ale copak se tomu dalo odolat? Navíc myšlenka na zámořské dobrodružství s těmahle dvěma se mi vážně zamlouvala a schvalovala to i Iška. "O tom by tě snad ani nenapadlo pochybovat," střelila jsem po ní zářivým úsměvem a oháňka mi kmitala ze strany na stranu. "A myslím taky, že je to bezva nápad! Moře jsem stejně chtěla prozkoumat a vsadím tlapu, že lepší spolunámořníky bych nesehnala ani náhodou," obdařila jsem úsměvem i Krůliho, který byl spíše zaměstnán myšlenkou, proč se jako Iskierka vůbec zahazovala s nějakým nižším plebem. Vyprskla jsem tlumeně smíchem. Nikdy jsem si nehrála na to, že je někdo víc a někdo míň, ale upřímně, nebylo špatné cítit se jako členka nějaké elitní společnosti. "Jooo, tak to se těšim už teď. Bodygárd Krůli," zazubila jsem se a v duchu jsem si představila vlka pokrytého třpytkami, jak je o metr vyšší, má hrudník jak bizoní bejk a zlověstně se za námi tyčí, což mě málem přimělo vyprsknout smíchem zase znova.
Možná bych se dál hihňala a pochechtávala jako prdlá, kdyby nedošlo na téma rodiny, které bylo trošku... vážnější. Viděla jsem, jak po mně Iška vrhá prosebné pohledy, ale mohla jsem jí je jen omluvně vracet zpět - netušila jsem, jak ji z tohohle vysvobodit, i když bych jí ráda pomohla. Jenže v té rodině jsem ještě takový přehled neměla a sama jsem netušila, co říct. Naštěstí z toho nějak vybruslila, jen aby vzápětí Krůli položil další zapeklitou otázku. "Třeba jen nevěděl, jak má popsat takový bezva vlčata," nadhodila jsem optimisticky, i když pravé důvody mi unikaly a ani jsem netušila, jestli i ostatní sourozenci jsou vážně "bezva". Na tom ale nezáleželo, jen jsem chtěla, aby černý prťous nesmutnil a mohli jsme se všichni soustředit na veselejší věci.
Třeba na koupel! A protože jezero, tedy Menší plivanec, už bylo přímo před námi, nebylo vůbec těžké se na něj soustředit. S jakýmsi válečným pokřikem - nebo skřekem? - jsem vyběhla za Jiskrou a Krůlim k vodě, která v tom dusnu rozhodně přišla vhod. Vrhla jsem se na mělčinu u břehu, až se voda rozstříkla na všechny strany a nejspíš aspoň částečně zmáčela všechny okolní kožichy. Nejvíc tedy ten můj. "Žádný jiný prdele tu nejsou potřeba!" smála jsem se, jakého chytrého mladíka jsme to vychovávaly a přitom jsem šibalsky střelila očkem po Išce, v jejíž tváři jsem taky viděla náznak jakési čertoviny. Voda k tomu přímo vyzývala, pravda. A tak jsem předníma vyskočila do vzduchu, než mě přitažlivost stáhla zpátky a voda se zase rozlítla na všechny strany, poskočila jsem si kolem Išky a hrábla pořádnou vlnu směrem k ní a bývala bych se s ní ochotně pustila do pořádné vodní bitvy, kdyby se neozvalo prskání a kašlání. "Jej!" vyhrkla jsem, když mi došlo, že Krůli tak trochu... nebyl ohledně vody poučen. Přišplouchala jsem k němu blíž, ale přiutopeně naštěstí nevypadal. "Když nejseš kapr, pod vodou dejchat moc nejde. Musíš zadržet dech," doporučila jsem mu a rovnou mu tlapou našplíchala trochu vody na záda, aby se konečně začal zbavovat toho třpytivýho hnusu.

//VVJ

//Vyhlídka přes Propadlinu

Krůli se nadšeně chytal všech nových slovíček a výrazů a vůbec, přišlo mi, že se jeho výchova vyvíjí velice příznivým směrem. Aby taky ne, krucinál! Spokojeně jsem se za chůze zubila a pohupovala ocasem sem tam, jak jsme sestupovali z výšin a kopců zase dolů, do nižších poloh. "Ha! Dobrá otázka," střihla jsem ušima, když se Krůli začal zajímat, kdo že to fluše do jezera, aby nevyschlo. "Že by někdo na nebi? Když prší, je to jako jeden mini plivanec za druhým," uchechtla jsem se a vzhlédla k obloze, která i v tuhle chvíli byla zlověstně zamračená. Náš výlet to ale pokazit nemohlo. Odtřpytkujem Krůliho a basta.
Iška se v reakci na moje krátké vyprávění o jihu vytasila s něčím, o čem jsem nemohla ani doufat, že bych to někdy trumfla. Vykulila jsem oči. "Za mořem? Ne-ke-cej!" Málem mě to porazilo, fakt že jo. Když jsem byla s Makadim, nebo možná Makadi, u moře, přišlo mi absolutně nekonečné a nepřekonatelné, a Jiskra ho snad dokázala přeplavat? Na nějaké kládě nebo voru nebo čem? "To je asi ta nejhustější věc, co jsem kdy slyšela!" Krůli rovněž sršel nadšením a sám toužil se na nějakou takovou plavbu vydat, což byla myšlenka, kterou jsem rozhodně sdílela. "Joo, hele, až Krůli trochu povyroste, mohli bysme si postavit pořádnej vor a vyplout na širý vody," fantazírovala jsem a už jsem si to malovala v živých barvách. Nebo... bysme mohly plout jen my dvě, mihla se mi hlavou rychlá myšlenka, kterou jsem ale co nejrychleji zapudila. Copak bychom o to mohly Krůliho ošidit?
Jak se ukázalo, rodinné vztahy byly poněkud zamotanější. Ve velké rodině asi nic nikdy nebude úplně prosté. Do toho jsem se radši nepletla a držela jazyk za zuby, protože zrovna na tohle téma jsem vážně nechtěla plácnout nějakou pitomost, což se v mém případě dalo stoprocentně zajistit pouze naprostým mlčením.
Krůli nakonec skončil na zemi a Jiskra se vrhla do vysoké trávy jako by skákala do jezera a když se vynořila, v tlamě držela malý úlovek, který podstrčila Krůlimu. "Jasně," přikývla jsem, když se vlčice obrátila ke mně a úsměv na mé tlamě se jen rozšířil. "Z mlíka už bys stejně moc nevyrost, pořádnej vlk potřebuje maso." Mladík s myší bojoval statečně, i když se chvílemi zdálo, že snad hlodavec vyhraje - navzdory tomu, že je dávno po smrti. Ohlédla jsem se na Išku, která vypadala připravená vyrazit dál. Moc z cesty nám už nezbývalo. Zařadila jsem se o něco blíž po jejím boku a rozhlédla se, jako bych snad čekala, že z nebe začnou padat pstruzi nebo něco podobného, ačkoliv jsem ve skutečnosti jen zaháněla náhlé nutkání zabořit tvář do její jiskřivé srsti.

"Pfffsh," odfrkla jsem si, když mě Jiskra začala obviňovat, že jsem celou zimu prochrápala. "A já si zas myslim, že teta Iška kecá, až se jí od tlamy práší," věnovala jsem jí zářivý úsměv. "Což je samozřejmě pouze můj skromný odhad, že ano." Má šedivá společnice sršela zase jiskrami na všechny strany, oheň jí tančil i v očích, asi podobně, jako mě. Moc dlouho jsem neokukovala ta světýlka, co kolem ní poletovala, opět se totiž ozval Krůli - a upřímně, začínala jsem to vlče fakt milovat. Co slovo, to perla. Od srdce jsem se zasmála jeho prohlášení a pak lehce pohodila rameny nad jeho otázkou. "U nás to bylo celkem podobný, jako tady, jen tam míň vyfukovalo," otřásla jsem se lehce při závanu studenějšího větru a vzhlédla k černé zamračené obloze. "Ale je fakt, že jsem nepřišla z nějakýho hodně dalekýho jihu. Někde tam dál prej jsou pouště - nekonečný písky, kde skoro nikdy neprší a zní mi to popravdě jako pěknej opruz, i když bych to ráda někdy viděla. A tadyhle na jihu je zas moře - to je aspoň vobří jezero. To támhleto," bodla jsem tlapou příslušným směrem, "je oproti němu jen takovej plivanec." Ovšem k moři bylo daleko, k pouštím ještě dál a navíc jsme tam vůbec neměli namířeno. Hezky jedno po druhém.
Iška zase čapla Krůliho a začali jsme se všichni tři štrachat hezky z kopce zase dolů. To už bylo snazší, než se valit do svahu. Obzvlášť když na mě Jiskra za chůze hrnula samou chválu. "Se ještě budu červenat," zasmála jsem se, ale cítila jsem přitom u srdce zvláštní teplo. Pak se řeč stočila k Etneyovi, panu fotrovi, který z Jiskřiných popisů vycházel čímdál hůř a Krůli jí jen přizvukoval. Zvláštní, jak takový podle všeho naprosto k ničemu vlk dokázal zplodit tak bezva vlče, jako byl Krůli. No, možná to byla spíš otázka výchovy? A té se tomu pískleti dostávalo prvotřídní! Zahihňala jsem se jen tak pod vousy a přidala do kroku, když se Iška ohradila proti celé té věci s kožichem.
Pokrčila jsem rameny. "Blbost to bejt může, ale jsem si celkem jistá, že se to stalo." Byla jsem si tím celkem jistá. Iška ale byla ochotná to prozkoumávat dál, což mě rozhodně potěšilo. Zvesela jsem zavrtěla oháňkou: "Jo! Prozkoumáme to! Kdoví, jaký v tobě třeba dřímou prastarý vzácný síly - dostanem je ven," zasmála jsem se a loupla očkem po Krůlim, kterému z řečí o magiích šla asi hlava trošku kolem. "Jo, tak to taky být může," přikývla jsem a uchechtla se při vzpomínce na Sionna, který mi tou svou schopností vypařit se jako ranní mlha pěkně zamotal kebuli. "To umí tvůj strejček Sionn, beztak ti to někdy předvede," práskla jsem hned světlého vlka. Pak se toho zase chopila Jiskra a slíbila Krůlimu, že u jezera mu všechno vysvětlíme. Zavřela jsem tedy prozatím tlamu, i když už se mi chtělo začít mlít o magiích a o bozích, i když jsem o obojím věděla prakticky kulový. Jenže Krůli věděl ještě větší kulový než já - a někoho takového jsem často nepotkávala!

//V. Galtavar přes Propadlinu

Rozhodně jsem přikývla na potvrzení Jiskřiných slov a došlo mi, že mě to celé vlastně dost hřeje u srdíčka. Být součástí téhle smečky (elitní smečky, prosím pěkně), Krůliho tetkou, Išky parťačkou... no a když ten třpytivý skřítek prohlásil, že má nejlepší tety na světě, mohla bych klidně samou radostí vyletět z kůže. "Tak o tom ani v nejmenším nepochybuj," zasmála jsem se a vrátila Jiskře letmo její drze vyplazený jazyk. "Kdybych měla tak dlouhý nohy jak ty, taky by se mi do kopce běhalo samo," zasmála jsem se a pozvedla jednu ze svých předních tlapek. "Za to nemůžu, že mi narostly mrňavý." Byla jsem holt zakrslík po mámě - ale to mě nemohlo v ničem zastavit!
"Když se budeš všude nechávat nosit, tak možná i jo," zazubila jsem se na Krůliho, který se podle všeho děsil hrůzné pupkaté budoucnosti, která ho čekala. I když asi moc neměl proč, momentálně byl spíš taková za groš kudla, když jsem se na něj pořádně podívala kritickým okem. Třeba bude taky zakrslík. Oprsklík zakrslík - to už bychom byli dva!
Na chvíli to ale vypadalo, že jako tety a ochránkyně Krůliho tragicky selžeme, když se vlček vrhl - zdánlivě - ze srázu. Naštěstí to přežil a jeho i můj zájem se obrátil k Jiškřinu jiskřícímu kožichu. Breberky to nebyly, to mi bylo jasný dávno. "Hele," ohradila jsem se naoko dotčeně, "to si vyprošuju, já sem taky přišla z jihu," zamračila jsem se na ně oba, než jsem se tomu sama zasmála. "Prdel je zábava, nebo taky zadek, a je to velice užitečné a příhodné slovíčko pro nejrůznější situace," zašklebila jsem se, když se Krůli zajímal o význam nového přírustku v jeho slovníku. Taky mě zajímalo rozluštění oné malé záhady... ovšem Iška zcela zjevně netušila, o čem to mluvím. Zmateně jsem na ni pohlédla. "No, to já vím, ale tam v lese jsem od tebe dostala pořádnou ťafku do čumáku. Tak jsem myslela, že se teď to samý stalo Krůlimu," střihla jsem ušima a nechala černého vlčka, ať mě podrobí průzkumu. "Takže netušíš, co by to mohlo být? Bylo to totiž fakt divný."

1. Východ
2. Řeka
3. Slunce
4. Bílá
5. Orel
6. Levá
7. B
8. A
9. D
10. E
11. D
12. D
13. D
14. E
15. F

Výsledek: NEBELVÍRa MRZIMOR
Věta: I FEEL LIKE I CAN SPIT FIRE! - klidně si to přelož do češtiny, ty unikátní sněhová vločko

//Ellisino údolí přes Asgaar

Cválala jsem za Iškou s Krůlim nejprve opravdu s vervou, odhodlaná jim to oběma pořádně natřít, ovšem to mi vydrželo jen do chvíle, dokud byla zem relativně rovná. Náhle se zdvihnuvší svah vpředu moje jinak dosti nezlomné nadšení rychle zkrotil. Do takového hrbu se totiž jen tak vysvištět nedalo, ani když vás pohání nezastavitelná energie. Takže jsem nějakou hru na babu brzy vzdala a jen jsem následovala do kopce světlou špičku Jiskřiny oháňky, která se bimbala pár metrů přede mnou. Najednou jsem celkem záviděla Krůlimu, že se může nechat tahat. "Nechceš vzít na koníčka i mě?" zahučela jsem dopředu k Išce, ale kdoví, jestli mi mezi vším tím funěním a supěním bylo vůbec rozumět.
Nakonec jsme ale stanuli na vrcholu, jako správní objevitelé jsme se nenechali zahanbit nějakým kopcem... a já si uvědomila, že už jsem přece tuhle horu jednou zdolala. S Kesselem, když jsem sem poprvé přišla. Kdoví, kde je mu konec, věnovala jsem krátkou myšlenku tomu přátelskému staříkovi, ale pak už se má pozornost soustřeďovala opět k Išce a Krůlimu. "Jo, hnus," vyfuněla jsem a rovněž si sedla na zadek a čekala, až mě přestanou pálit plíce, nohy a všechno ostatní. "Chtěla bych nějakou magii, co zařídí, že budu všude dycky chodit jenom z kopce. To by byla aspoň věc." Ale ono to stálo za to. Ten výhled odtud se vážně nedal jen tak překonat.
Zvědavě jsem naslouchala, zatímco Jiskra vysvětlovala Krůlimu, jak se věci mají a na tváři mi rostl spokojený škleb, když popisovala, jak nad Asgaar není a ostatní mu nesahají ani po kotníky. Dobře jsem se upíchla, pomyslela jsem si. Navíc už spřádala další plány do budoucna, jako třeba kde konečně a definitivně vyprat ten bordel z vlčkova kožichu. "Zas ták dáleko to není, obzvlášť když se můžeš nechat nosit," šťouchla jsem do něj zlehka čenichem, když se začal válet po zemi, jako by snad měl tlapy ošoupaný až po břicho. "Což si bejt tebou užiju, dokud to ještě jde, protože jak z toho jednou vyrosteš, tak máš útlum nafurt a pak už musíš všude chodit jedině po svejch," doporučila jsem mu, bez ohledu na to, že jsem tím možná na mě a Iskierku pletla bič. "Prdlajs bolí. Není to o nic horší, než ten déšť." Leda bychom ho tam vymáchaly fakt pořádně.
Pak se Jiskra otočila na mě, nazvala mě věrným Sidem a chtěla vědět, co za návrhy bych měla já. V očích mi poskakovaly jiskřičky, když jsem nad tím rychle uvažovala. "No, myslim, že by si mladý pán měl taky rozšířit slovní zásobu, aby měl před sourozencema náskok. Hele, Krůli, víš, co je to prde-" Jenže když jsem se k němu otočila, už jsem jen viděla, jak tmavý kožich s výkřikem letí ze skály. Tak mi to alespoň připadalo. Srdce mi na vteřinu vyletělo až do krku a přiskočila jsem k okraji svahu, po kterém se mladík jen neškodně skulil a zapíchl to v keři. Zase jsem si vydechla, když se začal škrábat po svahu nahoru, a ve tváři se mi objevilo nadšení, když se začal vyptávat na Jiskřin kožich. "Aha, taky jsi dostal perdu? Já věděla, že nejsem blázen!" zaradovala jsem se - proč jinak by se taky šel zřítit ze svahu, žejo? Na poskakující jiskřičky jsem si už zvykla a vnímala jsem je snad už jako nedílnou součást své kamarádky, ale moc dobře jsem si pamatovala tu ránu, kterou mi šedivý kožíšek uštědřil v lese, což mi bylo stále záhadou. Tehdy se mi nezdálo, že by si to Iška uvědomovala a nebyla nejlepší chvíle to řešit. Teď jsem se na ni zvědavě obrátila s očekáváním, že možná konečně dostanu svou odpověď.