Gallirea - Příspěvky uživatele

Téma vlčat bylo asi dosti citlivé a viděla jsem, že Iška je z toho celého poněkud nabručená, což jsem samozřejmě nechtěla. Pokusila jsem se tedy nadhodit o něco lepší alternativu, než jen se zpovzdálí na haranty mračit - totiž že bychom mohly jejich výchovu trošku překazit. Ulevilo se mi, když se na to Jiskra ušklíbla. "Jó, to by bylo skvělý," roztáhla jsem taky tlamu do rozpustilého šklebu. "Můžem si z něj udělat malýho spojence, to se hodí vždycky, ne? Beztak si třeba ani nevšimnou, že jim jeden chybí," malovala jsem si to v duchu. Ač jsem s nimi neměla moc zkušeností, vlčata mi vždycky přišla bezva. Snad proto, že jsem s nimi byla na podobné mentální úrovni. A hlavně - všechen ten potenciál! Mohli jste jim nakecat úplně cokoliv, zasít nenápadné semínko nějaké úplné pitomosti a pak jen čekat, až vyklíčí, ideálně v tu nejméně vhodnou chvíli. Už jsem se pochechtávala nad tím, jaká všechna slovíčka a (ne)pravdy bychom mohly našeho nového pidi kolegu naučit a čím ho pokazit, až jsem na chvíli zapomněla, že ho vlastně ještě vůbec nemáme.
A když mě Jiskra upozornila na úkryt, moje pozornost skočila od vlčat zase jinam. "Úúú," vydechla jsem, když jsem spatřila vchod do jeskyně, dobře skrytý mezi skalami a kořeny. "To vypadá drsně," nakoukla jsem dovnitř, ale zrovna moc jsem toho neviděla, jen chodbu, která vedla někam dál, do samotného srdce úkrytu - nebo to bych aspoň odhadovala. Zasmála jsem se, když mě Iška upozornila na svůj flek v jeskyni. "Pff, ale jen před nějakým podřadným póvlem, žejo?" zazubila jsem se a oplatila jí to přátelské drcnutí. Srdce mi přitom radostně poskočilo. Byla jsem fakt ráda, že jsem ji našla.
"Beru," přikývla jsem a vyrazila za šedou, která už si to šinula zase dál. Byla pořádně v ráži - a tak to bylo správně! "Na neplechu nemůžou bejt moc malý nikdy," uvažovala jsem a pak se zaposlouchala do vysvětlení místních rodinných vazeb, o nichž jsem si byla jistá, že je určitě při nejbližší příležitosti nějak zkomolím. Naštěstí to neznělo tak komplikovaně, zatím, až na "rodinné drama", které odtud možná vypudilo Iščinu sestru. Nebo možná taky ne. "Huh, takže jste dost velká rodina," podotkla jsem. Tři vrhy vlčat... Co když mám taky teď ňáký mladší sourozence, o kterých nevím? Trochu jsem se toho nápadu lekla a radši se vytasila s další otázkou: "Takže vaši jsou tu Alfy? Hm, nebo bety jako brácha?" To bych si taky ráda ujasnila, ještě jsem s žádnou Alfou vlastně nemluvila. Mohla jsem jen doufat, že se nerozhodnou zvrátit Sionnovo rozhodnutí, ať už je jakékoliv.

Unikaly mi důležité souvislosti téměř ke všemu, co se tu diskutovalo, tudíž mi nezbývalo než jen stát, čučet, poskakovat pohledem střídavě po všech svých společnících a doufat, že se mi podaří nějak rozluštit, o co tady vlastně jde. Ale bylo to celkem marné. Že se Parsifal chce ze smečky vytratit, to mi tedy došlo. I to, že Sionn z toho nemá žádnou radost. Ale co byl incident s paroháčem, kdo byl "ten s ouškem dolů", co pískový vlk řekl, co neměl... to jsem nechápala. Když přišla řeč na vlčata, oddechla jsem si, že tohle je alespoň téma, kterého se můžu chytit, jenže jsem se přepočítala. Tahle vlčata rozhodně neměla být zdrojem radosti. To jsem poznala z Jiskřina důrazného pohledu i ze Sionnových slov o tom, jak jejich bratr není prototypem ideálního otce. Sklapla jsem tedy vysmátou tlamu a radši se zdržovala dalších poznámek, i když mi v hlavě kolečka cvakala o sto šest. Nějaké skryté drama? Co se to tu dělo? Měla jsem dost rozumu, abych se to nesnažila rozlousknout hned v tu chvíli. S chutí jsem se ale chopila Jiskřiny nabídky na ústup z nepříjemné situace. "Geniální nápad," vylítla jsem na nohy. "Jasně, budem hned v doslechu, kdyžtak chrabře přicváláme!" přikývla jsem, ale nějak jsem už ani nepřemýšlela o tom, co říkám, jen jsem natáhla krok, aby mi Iskierka nezmizela z dohledu.

"To koukám, no," zasmála jsem se a ohlédla se přes rameno, ale vypadalo to, že jsme vážně samy. Jen my dvě. Konečně. Těšila jsem se, až všechno probereme a povíme. Našpicovala jsem uši, když se mi k nim začalo donášet vysvětlení toho rodinného dramatu. Starší bratr, nejstarší bratr, nezmiňovala někdy předtím ještě jednoho bratra? Ale na rodinnou idylku to moc nevypadalo. "Až o život? Huh. To je teda o dost drsnější, než jsem čekala." Zatřásla jsem hlavou. "Už je mi jasný, proč z těch harantů nikdo neskáče radostí. Ale třeba by se dali ještě zachránit," ušklíbla jsem se. "Trošku je nenápadně po straně převychovat, víš co." Neznala jsem sice toho Etneye ani jsem netušila, jaké to spory má se Sionnem, ale byla jsem připravená se přiklonit na stranu ducha co nebyl duchem - obzvlášť, pokud to obnášelo kažení něčích ratolestí.
Poslouchala jsem Jiskřino vyprávění o jejích zážitcích po sněhové bouři a ocas se mi přitom spokojeně pohupoval ze strany na stranu. "Hah, takže ses asi nenudila, což?" prohodila jsem s úsměvem. "Mě ta bouřka zastihla u řeky - říkala jsem si, že tam na tebe zkusím počkat, ale místo toho jsem se dočkala jen toho hroznýho větru. A pak jsem tam potkala..." Vlka? Vlčici? Lehce jsem zaváhala, ale nakonec jsem dořekla celkem plynule: "Takovýho vlka, hotovou kupku neštěstí, takže to jsem samozřejmě nemohla nechat jen tak. Ňákej čas jsme se poflakovali kolem, našli jsme jeskyni se sprostou ozvěnou, bránu do pekla na sopce a pěkně hnusný moře, ale on si to pak odsvištěl do smečky a já se tak nějak... potloukala," pokrčila jsem rameny. "No, a pak jsem si řekla, že bych tě už fakt měla najít, tak jsem tady," zakončila jsem a široce se zazubila.
Náhle k nám ale dolehly hlasy. "Jo?" šeptla jsem a zarazila se na místě stejně, jako Jiskra, která z toho vypadala dost nesvá. Natahovala jsem krk, jestli tu rodinku náhodou nespatřím, ale neviděla jsem nikoho. Jen jsem je slyšela, ale slova jsem nerozeznávala. "Hele, víš, že kažení mládeže nemůžu říct ne," zazubila jsem se, ale pak jsem trochu zvážněla: "Ale je to na tobě. Jestli se bráchovi chceš radši vyhnout, můžem zmizet jak pára nad hrncem. Na pokažení malejch skříťat bude času ještě dost," drkla jsem Jiskře přátelsky do ramene a vydala se za ní, protože to vážně vypadalo, že se teď seznamovat nebudeme. "Takže máš... kolik, tři bratry?" vyzvídala jsem, abych si trochu ujasnila poměry v téhle rodině. Asi by bylo dobře mít v tom trochu jasno, když už jsem tu měla bydlet a tak.

Poslouchala jsem Parsifala, který se mínil s příchodem jara asi sbalit a jít hledat nějaký řád. Výjimečně jsem držela tlamu zavřenou, jen jsem poskakovala pohledem střídavě po svých třech společnících. Jiskra ani Sionn nevypadali, že by se chtěli mladého vlka po zimě zbavit. Nepletla jsem se do toho. Neznala jsem ho, ale na první pohled se mi jevil v pohodě, ač trochu... zvláštní. Nebylo to jen tou srandovní mluvou, celé jeho vystupování bylo takové snad vznešené? Nechápala jsem, jaký "řád" chce hledat, který by nemohl mít i tady, měla jsem pocit, že mi cosi uniká, takže jsem mlčela a snažila se z těch střípků nějak poskládat něco, co dává aspoň trochu smysl. Nepochopila jsem ani narážku na paroháče. Tak komupak zahýbala frajerka? Střelila jsem pohledem na Jiskru a pak na Sionna, jestli mě někdo nechce do těch drbů trochu zasvětit, ale světlý vlk na to nereagoval zrovna dobře. Trochu jsem sebou škubla, když se na pískového tak utrhl. Šmarja. Prostě jsem v téhle konverzaci byla jaksi mimo, to jsem si musela přiznat. Alespoň že jsem seděla vedle Jiskry a cítila příjemné mravenčení pokaždé, když se její kožich otřel o ten můj. A asi to nebylo těmi světýlky, co jí v srsti řádila. Byla jsem prostě ráda, že jsem ji zase našla.
Pak se ale Parsifal zmínil o vlčatech, o nějakých nalezených a ještě dalších narozených a já našpicovala se zájmem uši. "Prťata, říkáš? To je skvělý," uchechtla jsem se, protože to přece skýtalo spoustu možností. Sama jsem nikdy úplně neodrostla vlčecí mentalitě, takže jsem k nim měla asi dost blízko - v hlavě se mi ale spíš rojily nápady, jak mládež nějak pokazit a nenechat se při tom nejlépe nachytat. Prťata, to znamenalo spoustu srandy! Ale jestliže jsem z té představy měla radost, pak jsem byla asi jediná, protože Sionn ani Jiskra na to zdaleka tak pozitivně nereagovali. "Nebó... není?" protáhla jsem otázku a zakroutila špičkou ocasu. Hm. Že bych byla víc mimo, než jsem si myslela?

Jiskra se zapřísáhla, že mě dovleče zpátky, kdyby to bylo třeba a Sionn chtěl zase podobné potvrzení ode mne. "Samozřejmě," přikývla jsem rozhodně. "Nikdo nikam zdrhat nebude!" Natrvalo. "Vždycky se nějak dotáhnem zpátky, žejo?" obrátila jsem se na šedivou, kterou bych asi nikam nedokázala odvléct ani při největší snaze, kdyby ona sama nechtěla. Zatím jsem ale neshledala nejmenší důvod, proč bychom měly chtít vzít do zaječích, kterákoliv z nás. Nebo snad obě. Byla jsem ráda, že se mi povedlo tu najít místečko, neměla jsem v úmyslu hned zase pálit někam pryč.
Obírala jsem si nenápadně hlínu a jehličí z čenichu, když se tu zjevil velice (pro mě snad až komicky) zdvořilý mladík Pískovec. Ovšem nejmenoval se tak. Jmenoval se Parsifal, což se k němu dost hodilo - tak nějak to sedělo k tomu "madam" a "pane" a úklonkám, co nekončí s rypákem zabořeným v zemi. A co víc, prý věděl o něčem zajímavém. Našpicovala jsem uši, ani jsem si nevšimla toho, že Sionn jaksi ztuhl. Na mojí tváři pořád pohrával úsměv, až jsem z toho už chytala křeč do koutků. "Na zajímavosti? Vždycky," ujistila jsem ho a napjatě očekávala, co z něj vypadne, jestli to vážně bude něco, co stojí za to omrknout. Úkryt sám o sobě za to asi stál - hodilo by se vědět, kde se nachází. Ale jestli v něm byla nějaká podivnost... o důvod víc tam hned vyrazit.

I s Žanetou

"Jasně, že si to povíme! Zajímá mě, co všechno jsi dělala ty!" zubila jsem se na Jiskru. Skákaly jsme kolem, poskakovaly, křepčily a tlemily se jako dvě husy, zatímco zhmotněný duch Sionn tam jen tak stál a čučel na nás. Mě to nevadilo. Ať si čučí. Byla jsem šťastná a byla jsem světlému vlku vděčná za to, že se rozhodl dovolit mi tu zůstat. Jen jsem se zasmála, když se dožadoval respektu poté, co jsme se na něj vrhaly nejdřív jedna, potom druhá. "Ó tak to pardon, ctěný pane," vysekla jsem úklonu až k zemi, kterou jsem lehce nezvládla a nabořila čumákem do země. "Heh," vyskočila jsem hned znova a zatřásla hlavou, abych se zbavila hlíny z čenichu. "Oooo, tak to je asi průser, jestli se za přijetí platí duší," zatvářila jsem se náhle jakoby strašně vylekaně a chytila se tlapou za srdce. "Já jsem tu svou totiž prohrála v kaštanový dámě, už hrozně dávno." A hned jsem se zas točila za Jiskrou, ze které pořád sršela drobná světýlka, až jsem od ní schytala i pěknou ťafku, když jsem se přiblížila moc blízko. "Jau, ta sedla. Za co to bylo?" chechtala jsem se, ale konečně jsem zabrzdila, když se k nám přiblížil kdosi další.
Byl to mladý vlk, světlý, s trochu pískovým nádechem v bílé srsti. Pozdravil a přitom se uklonil, ale nespadl na hubu jako já a dokonce se zdálo, že to myslí... vážně? A oslovil mě madam? Zdusila jsem záchvat smíchu, který se o mě pokoušel. "Šmarjá, já přeci nejsem žádná madam," zavrtěla jsem hlavou nemálo pobaveně. "Jsem Sinéad. Čus!" Skočila jsem pohledem po Jiskře, která si ale vlka vůbec nevšímala, a pak po Sionnovi, abych viděla, jestli tohle je jako normální. Ale nezdálo se, že mistr Duch by to považoval za něco podivného. Huh. Co byl vlastně ten Pískovec zač?

Nijak zvlášť jsme už nestačili rozebrat, co za zvířata táta viděl nebo neviděl nebo jaké všechny pravomoci by mi mohla přinést moje rozená vůdčí osobnost, protože doprostřed našeho hovoru přilítla Jiskra a div, že mě hned nerozmázla na placku, jak se ke mně vrhla. Rázem bylo všechno jasné, Sionn si svoje pochybnosti mohl strčit za klobouk.
Když Iška na zprávy o tom, že se toužím přidat do smečky, reagovala tak radostně, cítila jsem, jak mi poskočilo srdce. Celkem mi na tom záleželo, byla to přece nejlepší kámoška, jakou jsem si tady stihla udělat - a teď jsme tu mohly být obě, spolu, v jednom lese! "Jo, jasně, že vážně! Tak vážně, jak jen to jde," zubila jsem se, vrtěla ocasem, přešlapovala a poskakovala a vůbec to vypadalo, že se všechno nadšení jaksi nemůže vejít do mého těla. To Jiskřino vlastně taky ne. "Ty úplně záříš," poukázala jsem s veselým šklebem na jiskry, které z ní lítaly všude kolem. A když mě ujistila, že se na mě nezlobí, divila jsem se, že jiskry nezačaly z kožichu sršet i mě. "Jo, pak ti to musím všechno povyprávět!" zamávala jsem ocasem, stalo se toho od té doby docela hodně, i když výletu za pokladem se nic z toho nevyrovnalo.
Pak se ale moje pozornost stočila k Sionnovi. Chtěla jsem, aby se už konečně tedy na rovinu vyžvejkl, jestli mi dovolí zůstat, nebo ne. Asi jsem odpověď znala už předem, ale chtěla jsem v tom mít jasno. Ale copak mohl odpovědět cokoliv jiného, když se na něj jeho sestra tak vrhla a žadonila, ať si mě nechají, jako bych byla nějaké opuštěné zvířátko, co dovlekla do lesa. Snažila jsem se tak i tvářit, naprosto nevinně, bezbranně a neškodně, ačkoliv mi z očí pořád sršeli čertíci a nedokázala jsem svoje tlapy udržet v klidu. A pak to konečně řekl. V rodině. Ucítila jsem, jak se mi kolem srdce rozlilo příjemné teplo a už jsem zase nemohla vydržet stát na místě. "Díky, díky, díky!" přiskočila jsem k Sionnovi a přátelsky do něj hrcla bokem, než jsem jako neřízená střela odskočila zase k Jiskře a na chvíli jí hravě skočila kolem krku: "A teď už se mě nezbavííííš," zahihňala jsem se jako praštěná, seskočila zase na zem a proběhla radostné kolečko mezi stromy. Nějaká únava byla pro tu chvíli zcela zapomenuta. Měla jsem zase domov, místo, kam jsem patřila, a byla jsem neuvěřitelně šťastná.

Pokrčila jsem rameny, na tu krátkou chvíli, co jsem tu byla, jsem toho stihla dle vlastního názoru zažít celkem hodně, ovšem překvapovaly mě všechny ty další a další příběhy a možnosti, o kterých jsem se dozvídala. "No, nevím, jak moc se o ní povídá jinde, ale u nás doma jsme si o ní vyslechli leccos. Táta tady nějaký čas žil," objasnila jsem. "Ale o masožravých králících se nikdy nezmínil, takže hádám, že to ho asi minulo," zazubila jsem se.
Bylo mi jasné, že vlka zajímá, čím bych si asi tak měla zasloužit připálení kožichu. Ale mě se úplně nechtělo do toho vysvětlování pouštět. Celé to totiž bylo jedno velké nedorozumění! Naštěstí nevyzvídal úplně na přímo, takže jsem mohla v klidu předstírat, že jsem jeho zadumané zamumlání zkrátka a dobře přeslechla. Když ale řekl, že jemu bych tu nepřekážela, srdce mi poskočilo. Zdálo se, že to vážně mám v kapse. Úsměv na mojí tváři se ještě rozšířil a pak jsem se uchechtla, když si znovu musel rýpnout do mého loveckého výkonu. "Nepovídej? Takže to pak jedině musela být ta osobnost, co strhává masy," střihla jsem ušima. Co taky jiného.
Jenže doprostřed našeho hovoru se přihnalo zahulákání, které div že nepokácelo okolní stromy, těsně následované šedou vlčicí. Vyskočila jsem na nohy a oháňka se mi nadšeně rozkmitala ze strany na stranu. Byla to Iskierka - a vůbec nevypadala naštvaně! Vypadala... no, trochu se rozplývala před očima a sršely z ní jiskry na všechny strany, ale smála se a mířila přímo k nám. "Jiskrooo! Nazdar!" zahulákala jsem nazpět a přešlapovala nadšeně na místě, zatímco s ocasem se mi rozvrtěla i celá zadní část těla. Když se na mě vrhla v divokém objetí, div, že se mi nepodlomily nohy. Jen stěží jsem ve svém nadšení zaznamenala v Jiskřiných slovech i jméno světlého vlka. Sionn. "Brácha?" To bylo to, co mě z její řeči nejvíc střelilo do čumáku, protože to leccos vysvětlovalo. Třeba proč se o ní Duch - Sionn - vyjádřil jako o svojí. Střelila jsem po něm pohledem. "Tos taky nemoh říct rovnou?" zavrtěla jsem hlavou, ale na tváři mi pořád hrál přátelský úsměv. "Řešíme, kde trčíš," obrátila jsem se zpátky na Jiskru a uštědřila jí lehký štulec do ramene. "Tady tvůj brácha si myslel, že mě podpálíš, až se tady objevíš a já si říkala, že už snad ani nepřijdeš, protože-" Krátce jsem se zarazila a na chvíli můj výraz zvážněl: "No, nezlobíš se na mě, že ne?" Ale určitě ne, bylo to tak, jak jsem říkala, někde kecala a zapomněla na čas! To už ale Sionn propálil, co jsme tady řešili mnohem delší dobu. "Jistě, že stojím!" přikývla jsem nadšeně. "Takže... je to oficiální?" začala jsem se honem ujišťovat, dušička se ve mně radostně třepetala. Měla jsem novou smečku, měla jsem tu Jiskru... mohlo to být lepší? Těžko! S očekáváním jsem se obrátila na svou kamarádku, co bude říkat na to, že jsem se rozhodla napakovat do jejího místa bydliště.

"Trefa," přikývla jsem, asi bylo dost jasně vidět, že jsem tu nestrávila právě nejvíc času. "Přišla jsem sem teprve, fů, na podzim? I když jsem toho o zdejších podivnostech spoustu slyšela, vidět to všechno na vlastní oči je něco úplně jinýho." Vyslechla jsem si od táty spoustu historek o zdejších kouzlech, ale i tak jsem tu nevycházela z údivu. Skutečně tu být a všechno to zkoumat a poznávat, to bylo mnohokrát lepší, než jen poslouchat příběhy - jakkoliv poutavě vyprávěné.
Vlk - aha, jeho jméno jsem vlastně ještě nezjistila - mi začal objasňovat, jak to s tím zmizením provedl. Dozvěděla jsem se tedy o magii, se kterou jsem dosud neměla žádné zkušenosti. Neviditelnost! To byla teda fakt pecka. "Hej, to je hustý," zamávala jsem zvesela oháňkou. "O týhle magii jsem ještě nikdy neslyšela! S tím by se dalo užít spoustu srandy," už jsem to úplně viděla před očima. Duch se mi vzápětí ozval těsně u ucha, až jsem nadskočila. "Jo, jasně, taktické výhody taky, to hlavně," pokyvovala jsem velice moudře - nebo o to jsem se aspoň snažila - hlavou, jako bych snad nemyslela jen na to, jak si v neviditelné formě z někoho pořádně vystřelit. Cukající koutky tlamy mě ale nepochybně prozrazovaly.
Už zpět na svém místě se Duch zase zjevil a tvářil se opět vážně. Jistě, asi právě nastal ten čas, chovat se trošku uváženě. Pozorně jsem naslouchala, v nitru mi hořel nedočkavý plamen. Začal, že by mě přijmout mohl - nadšeně jsem natáhla vzduch do plic, jenže jsem za jeho větou očekávala ještě nějaké to ale. A ono vskutku přišlo. Ač úplně jiné, než bych čekala. Zase jsem dlouze vydechla. "Jsme kamarádky," zopakovala jsem už kdoví pokolikáté, ale tentokrát to zaznělo poněkud sklesle. "Nevím, proč se neobjevila. Kdyby byla naštvaná, snad by si to chtěla aspoň vyříkat, ne? Třeba mi i připálit kožich," poušklíbla jsem se poněkud pobaveně, jo, to znělo jako Jiskra. "Mě by to nevadilo, možná si to i zasloužím? Chtěla bych s ní být ve smečce, ale co chce ona, to nevím." Dloubala jsem se tlapou v zemi, na čele zadumanou, ustaranou vrásku. Náhle jsem ale vzhlédla už zase s výrazem až připitoměle optimistické naděje: "Ale jakmile si promluvíme, všechno se určitě vyjasní! Ha, přece se nemůže zlobit tolik. A třeba se vůbec nezlobí, třeba se jen někde zakecala a nemá ani šajnu o čase!"

Fakt jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Chtěla jsem se cítit zrazeně a ublíženě, protože to přesně by si duch za takový podfuk zasloužil! Krátce jsem se na Ducha zakabonila jako uražené vlče, ale dlouho mi to nevydrželo. Nedokázala jsem se cítit uraženě, protože to byl vážně dobrej fór. I když to podle něj žádný vtip nebyl, jen způsob, jak ochraňovat smečku. Ale to snad muselo být jen ze začátku, ne? Později už věděl, co chci a stoprocentně mu došlo i to, že nejsem žádnou hrozbou, ale na ducha si hrál mnohem déle. Vodil mě po lese, zatímco nebyl vidět, a určitě měl hroznou prču z toho, jak se ožrale motám mezi stromy. Výhoda, to jistě! Nakonec jsem se tomu zasmála a zavrtěla hlavou. Co jsem na to měla říct? Dostal mě. "Nenapadlo? A co mělo asi tak napadnout mě?" zajímala jsem se s úsměvem na tváři. "Když se ke mně přižene hlas zdánlivě bez těla, jasně, že první, co mi přijde na mysl, bude, že mluvím s nějakým duchem!" Asi existovaly i logičtější možnosti, ale k těm se můj mozek neuchyloval, protože proč by taky měl. "Jak jsi to vůbec provedl? Pořádně jsi mi zamotal hlavu, víš," zazubila jsem se a naklonila hlavu tázavě ke straně. Jistě v tom vězela nějaká magie.
Ale když už jsem s ním tedy mluvila tváří v tvář, když byl tedy celou dobu onou betou, kterou jsem sháněla, snad by mi už mohl i poskytnout odpovědi. "Takže, když nejsi ten duch, určitě má tvoje slovo ve smečce velkou váhu, žejo?" přivedla jsem řeč na téma, které bylo pro mě momentálně nejdůležitější. "Povedlo se mi tě přesvědčit, že nejsem úplně marná? Dostanu šanci?" Našpicovala jsem uši a v očích mi poskakovaly jiskřičky očekávání. Vážně jsem doufala, že mě odtud po tom všem nevykopne.

Naklusala jsem si to k tomu neznámému, který ale určitě musel být onou Betou, o které se duch zmiňoval. Nebo přinejmenším jistě věděl, kde bych ji našla. Přelétla jsem ho pohledem. Měl světlý kožich, takže obzvlášť vynikaly jeho tmavé oči a na krku se mu pohupovalo cosi moc zajímavého. Vypadalo to jako měsíc, akorát že tenhle byl o dost menší a nechal se pověsit na šňůrku. Snažila jsem se na tu věcičku příliš nezírat, umínila jsem si, že budu naprosto vzorná, slušná a dokonalá, že si z toho duch sedne na svůj neviditelný zadek. Sice jsem to málem zvorala hned u pozdravu, ale to se určitě dalo ještě zachránit.
Vlk hned neodpověděl, jen se zatvářil pobaveně a pak zavřel oči, než konečně promluvil. Ale hlas, který se mu vylinul z tlamy, byl dost povědomý. Víc než to, byl to hlas, co jsem poslouchala už kdoví jakou dobu, který mě provázel po lese i na lovu. Zalapala jsem překvapeně po dechu. "Tak počkat!" Napřímila jsem se do celé své nevalné výše. "Ty celou dobu vůbec nejsi žádný duch?" Leda by to byl někdo, kdo zněl na chlup stejně, ale o tom jsem tedy vážně pochybovala. "Ale tak... no tedy... a kde je teda ta Beta?" Byla jsem z toho celá zblblá, pořádně mě vykolejil, to se mu muselo nechat. Jak mi ale došlo, že žádný duch vlastně vůbec není, začalo mi docházet i to druhé, co asi mělo být hned zřejmé. "Jsi to ty, že jo? Celou dobu jsi ta Beta byl ty a tahal jsi mě za čumák," pronesla jsem a nevěděla, jestli si mám vybrat uražený nebo ohromený tón.

//Zelené nory

Skoro se zabila... "Teď to trochu zveličuješ," podotkla jsem, ale vypadalo to, že nemá cenu se o tom s duchem hádat. Jasně, nebylo to úplně nejelegantnější, ale svůj účel to splnilo a já se přitom ani nezranila, natožpak abych se málem zabíjela, jak tady tvrdil. "Povinen asi nejsi," musela jsem souhlasit. "Ale nechalo by tě pak svědomí v noci spát?" Věřila jsem, že ne. Určitě to nebyl žádný necita! Bručel a mručel, ale králíka mi nesebral a umřít by mě taky určitě nenechal. Jen jsem spokojeně přikývla, když slíbil, že mi o těch zajících poví možná někdy jindy, ale pak už bylo na čase vyrazit vpřed.
Následovala jsem jeho hlas většinu cesty a taky jsem už šla trochu po paměti, ale najednou se kolem mě rozhostilo ticho a já si byla téměř jistá, že jsem najednou sama. Ducha jsem sice vidět nemohla a tak jsem si nemohla být jistá, že je pryč, ale zkrátka mi to tak připadalo. "Duchu! Duchůůů? Co blbneš, proč mlčíš? Se tady ještě ztratim!" houkala jsem, ale bylo mi to houby platné. Přidala jsem tedy do kroku, že bych se moc loudala, takže mi zdrhnul? Zrychlila jsem do klusu, i když mě nohy bolely, a těkala očima po stromech a okolí, jestli jdu tím správným směrem. Upřímně jsem si nebyla úplně jistá, ale když mě do čenichu udeřil vlčí pach, namířila jsem si to bez váhání tím směrem. Říkal, že mi sežene Betu, ne? Tak mě třeba vedl za ní. Nebo tedy, asi spíš za ním.
Mezi stromy se mi totiž naskytl výhled na převážně bílého vlka, který tam seděl jako vtělení klidu. Mohl to být ten, koho hledám? To se hned zjistí. Namířila jsem si to tam. "Čáu-brý den," pozdravila jsem a rychle se opravila - duch mi nevěřil, že dokážu být slušná, tak jsem mu chtěla ukázat opak. Beztak někde seděl mezi stromy a šmíroval! "Vy 'ste určitě místní Beta, žejo?"

Ha, že by dokonce i měl smysl pro humor? Paráda. Třeba to nebyl úplně ztracený případ. "Takže tak to je?" protáhla jsem. "To abych si rychle začala nějaká ta přání vymýšlet," poskočila jsem si a zazubila se. Sice zněl poněkud otráveně z toho, že jeho směrem nalítala hlína, ale co už jsem s tím mohla dělat? "Ups," uculila jsem se neviňátkovsky a tím jsem s tím byla hotova.
Furt se mu na mém výkonu cosi nezdálo. "O ničem takovém ale nebyla řeč," zavlnila jsem oháňkou. "Řekl jsi chytit králíka - a tady je to pekelně zrádný terén. Navíc, žádné hnáty jsem si nezlámala. Bylo to, no... přesně vypočítané riziko," pokývla jsem, jako bych měla sebemenší ponětí, o čem to vlastně mluvím. Duch se ale jen tak nedal a tvrdil mi, že by mě tu nechal prostě ležet, kdyby se mi něco stalo. Krátce jsem se nad tím zamyslela, ale došla jsem k závěru, že určitě blafuje. "S čistým svědomím bys nechal nevinnou vlčici jen tak umřít, jo?" přimhouřila jsem pochybovačně oči. "Takovej zloduch určitě nejsi."
Už jsem se jeho historce o zajících chtěla začít smát, když mi došlo, že to znělo celkem... vážně. "Ha- počkej, fakt?" Že bych mu skočila právě na špek? Nebo tu fakt měli masožravou armádu ušáků? "Huu, to zní jako vzrušující historka! I když hádám, že mi ji teď nebudeš chtít vyprávět," povzdechla jsem si a možná se ho taky snažila nepřímo popíchnout, aby ji vyprávět začal. Ale ať už dělal, co dělal, já se pustila do jídla a na chvíli mi byl duch někde srdečně víte kde, aspoň dokud hlínou obalená kořist nezmizela v mém žaludku. "Hm, jo, asi jsem měla větší hlad, než jsem si uvědomila," olízla jsem se spokojeně a už jsem hleděla, abychom se vrátili ke smečce a on mě předvedl před někoho, kdo by mohl rozhodnout o mém přijetí. "Já umím být slušná," ohradila jsem se, "aspoň v rámci možností!" Hm... i když, kdoví jestli. Schopnosti jsem měla různé, ale schopnost slušně se chovat pro mě vždy byla celkem těžko uchopitelná. Naštěstí to vypadalo, že duch je ochoten to zkusit i tak. "Jasně!" souhlasila jsem a vyskočila na nohy. Po všem tom pobíhání všude možně a pak ještě lovu králíka už mi neposkakovaly tak rychle, jako předtím, ale i tak jsem pěkně natáhla krok, aby mi duchův hlas nezmizel příliš daleko. Aspoň už jsem přibližně znala cestu, takže jsem se úplně opile nemotala, ačkoliv jsem ani nešla úplně přímo. Pořád bylo dost těžké následovat něco neviditelného.

//Asgaar

"To si piš. Kdo by nechtěl následovat tak očividný talent?" zasmála jsem se, hlavně proto, že duch teď už nezněl tak strašně otráveně vším, co se kolem něj dělo. Vida, jak mu prospělo vytáhnout paty z lesa. "To se dost blbě dělá, když tě nevidim," potřásla jsem hlavou a podrbala se za uchem, abych i z toho nepřístupného místa vydrbala trochu hlíny. A vůbec, proč by mu mělo vadit, že schytá trošku bláta? Stejně na něm nebylo vidět, a kdoví, jestli by jím jen tak neproletělo? Pořád jsem si nebyla úplně jistá, jak to s těmi duchy vlastně je, a čím déle jsem trávila s tímhle, tím víc otázek to ve mně akorát vyvolávalo. "Měla jsem chytit králíka a to jsem taky splnila, ne? Takže to rozhodně považuju za úspěch!" Mohl mi sice strhnout nějaké body za styl, ale rozhodně nemohl popřít, že jsem splnila, co mi zadal.
Na mou poznámku o králičí sebevraždě duch nejdřív nic neříkal a já si už myslela, že se rozhodl odplachtit někam pryč, když se znovu ozval. Ušklíbla jsem se. "U nás se radši vrhají ze skal, ale ti vaši jsou asi nějakou ohebnější odrůdou, když dokážou takové věci." Duch ale ušáka pro sebe nechtěl - ať už to bylo kvůli blátu, nebo kvůli tomu, že jeho nehmotné tělo nepotřebovalo potravu, a nechtěl ho ani pro smečku. Protože ho bylo málo. To tedy znamenalo, že králík zůstal pro mě. V duchu jsem se zaradovala, trošku jsem v to doufala. "Fajn, jak je ctěná libost," zamávala jsem ocasem a pustila se do jídla. Pravda, trochu mi skřípala hlína mezi zuby, než jsem se propracovala skrz špinavý kožich, ale jinak jeho nešťastný vzhled ušákovi na chuti nijak neubíral. Spokojeně jsem si při jídle pohazovala ocasem, konečně jsem měla nějakou kořist jen pro sebe! Ne, že bych se nerada dělila, ale s takovou by ze mě asi za chvíli nic nezbylo. Tentokrát jsem se ale najedla do sytosti. Když jsem s tím byla hotova, olízla jsem si čenich, zastřihala ušima a z hrdla se mi vydralo říhnutí, které se jistě na dámu neslušelo. Ještě, že já nebyla žádná dáma. "Hehe, pardon," uchechtla jsem se tomu a začala natáčet uši po duchovi. "Co teď? Už ses rozhodl, jestli mě můžeš ukázat Alfám? Prosííím, budu slušná, přísahám."

Konečně jsem se přestala tlemit a dokázala jsem ze sebe dostat kloudného slova, i když koutky mi pořád ještě cukaly. "No jasně, stoprocentně k tomu mám všechny nutné předpoklady, zodpovědnost, zručnost... co jen si vzpomeneš," uchechtla jsem se ještě jednou a otřásla se, abych si z kožichu vyklepala aspoň část hlíny, kterou jsem se při svém výkonu obalila. Když ale řekl, že už po mě raději nic chtít nebude, zatvářila jsem se na oko ublíženě. "Tak zlý to snad nebylo, ne? Hele, zůstaly mi všechny končetiny!" zkontrolovala jsem je ještě radši pohledem, ale jo, všechny čtyři nohy plus oháňka byly na svém místě, vcelku, otočené správným směrem a ve správných úhlech. Takže bylo všechno ťip ťop.
Nechtěl ale, ani abych ušáka někomu ukazovala, a samozřejmě k tomu měl spoustu chytrých poznámek. Pak, že se nemám starat o jeho náladu. Ha, hned je s ním větší sranda! "Utopil se v bahně a pak si prokousl krk, co?" utrousila jsem uštěpačně a přitom tlapou oprašovala z ušáka hlínu, jak jen to šlo. "Klasická sebevražda." Vypadalo to, že mi ho ale ani nechce brát. Byl teď teda prostě můj? "Tak nějak jsem předpokládala, že ho lovim smečce? Ale hej, klidně si ho nechám, netvrdím, že bych ráda něco málo nezakousla." Naposledy jsem jedla s Danie a když jsme se obě podělily o jednoho zajíce, měla každá jen takový drobek, že to na dlouho nezasytilo. Hlady jsem ještě neumírala, ale tušila jsem, že za chvíli ho pocítím trochu silněji. Olízla jsem si z čenichu králičí krev, ale do jídla jsem se ještě nepustila. Nebyl to nějakej chyták? Radši jsem čekala, co na to řekne duch.