Gallirea - Příspěvky uživatele

//V. Galtavar

Krůliho cesta za Velký plivanec viditelně nadchla, až se jí pomalu nemohl dočkat. "Zítra, jo? No, možná," protáhla jsem, "záleží, jestli ti do zejtra naroste něco pořádnějšího, než tyhle hůlčičky," zagestikulovala jsem tlapou tak nějak neurčitě k jeho nohám. "Páč s těma by ses na voru asi neudržel... nebo jo?" Nojo, schválně jsem ho popichovala, ale copak se tomu dalo odolat? Navíc myšlenka na zámořské dobrodružství s těmahle dvěma se mi vážně zamlouvala a schvalovala to i Iška. "O tom by tě snad ani nenapadlo pochybovat," střelila jsem po ní zářivým úsměvem a oháňka mi kmitala ze strany na stranu. "A myslím taky, že je to bezva nápad! Moře jsem stejně chtěla prozkoumat a vsadím tlapu, že lepší spolunámořníky bych nesehnala ani náhodou," obdařila jsem úsměvem i Krůliho, který byl spíše zaměstnán myšlenkou, proč se jako Iskierka vůbec zahazovala s nějakým nižším plebem. Vyprskla jsem tlumeně smíchem. Nikdy jsem si nehrála na to, že je někdo víc a někdo míň, ale upřímně, nebylo špatné cítit se jako členka nějaké elitní společnosti. "Jooo, tak to se těšim už teď. Bodygárd Krůli," zazubila jsem se a v duchu jsem si představila vlka pokrytého třpytkami, jak je o metr vyšší, má hrudník jak bizoní bejk a zlověstně se za námi tyčí, což mě málem přimělo vyprsknout smíchem zase znova.
Možná bych se dál hihňala a pochechtávala jako prdlá, kdyby nedošlo na téma rodiny, které bylo trošku... vážnější. Viděla jsem, jak po mně Iška vrhá prosebné pohledy, ale mohla jsem jí je jen omluvně vracet zpět - netušila jsem, jak ji z tohohle vysvobodit, i když bych jí ráda pomohla. Jenže v té rodině jsem ještě takový přehled neměla a sama jsem netušila, co říct. Naštěstí z toho nějak vybruslila, jen aby vzápětí Krůli položil další zapeklitou otázku. "Třeba jen nevěděl, jak má popsat takový bezva vlčata," nadhodila jsem optimisticky, i když pravé důvody mi unikaly a ani jsem netušila, jestli i ostatní sourozenci jsou vážně "bezva". Na tom ale nezáleželo, jen jsem chtěla, aby černý prťous nesmutnil a mohli jsme se všichni soustředit na veselejší věci.
Třeba na koupel! A protože jezero, tedy Menší plivanec, už bylo přímo před námi, nebylo vůbec těžké se na něj soustředit. S jakýmsi válečným pokřikem - nebo skřekem? - jsem vyběhla za Jiskrou a Krůlim k vodě, která v tom dusnu rozhodně přišla vhod. Vrhla jsem se na mělčinu u břehu, až se voda rozstříkla na všechny strany a nejspíš aspoň částečně zmáčela všechny okolní kožichy. Nejvíc tedy ten můj. "Žádný jiný prdele tu nejsou potřeba!" smála jsem se, jakého chytrého mladíka jsme to vychovávaly a přitom jsem šibalsky střelila očkem po Išce, v jejíž tváři jsem taky viděla náznak jakési čertoviny. Voda k tomu přímo vyzývala, pravda. A tak jsem předníma vyskočila do vzduchu, než mě přitažlivost stáhla zpátky a voda se zase rozlítla na všechny strany, poskočila jsem si kolem Išky a hrábla pořádnou vlnu směrem k ní a bývala bych se s ní ochotně pustila do pořádné vodní bitvy, kdyby se neozvalo prskání a kašlání. "Jej!" vyhrkla jsem, když mi došlo, že Krůli tak trochu... nebyl ohledně vody poučen. Přišplouchala jsem k němu blíž, ale přiutopeně naštěstí nevypadal. "Když nejseš kapr, pod vodou dejchat moc nejde. Musíš zadržet dech," doporučila jsem mu a rovnou mu tlapou našplíchala trochu vody na záda, aby se konečně začal zbavovat toho třpytivýho hnusu.

//VVJ

//Vyhlídka přes Propadlinu

Krůli se nadšeně chytal všech nových slovíček a výrazů a vůbec, přišlo mi, že se jeho výchova vyvíjí velice příznivým směrem. Aby taky ne, krucinál! Spokojeně jsem se za chůze zubila a pohupovala ocasem sem tam, jak jsme sestupovali z výšin a kopců zase dolů, do nižších poloh. "Ha! Dobrá otázka," střihla jsem ušima, když se Krůli začal zajímat, kdo že to fluše do jezera, aby nevyschlo. "Že by někdo na nebi? Když prší, je to jako jeden mini plivanec za druhým," uchechtla jsem se a vzhlédla k obloze, která i v tuhle chvíli byla zlověstně zamračená. Náš výlet to ale pokazit nemohlo. Odtřpytkujem Krůliho a basta.
Iška se v reakci na moje krátké vyprávění o jihu vytasila s něčím, o čem jsem nemohla ani doufat, že bych to někdy trumfla. Vykulila jsem oči. "Za mořem? Ne-ke-cej!" Málem mě to porazilo, fakt že jo. Když jsem byla s Makadim, nebo možná Makadi, u moře, přišlo mi absolutně nekonečné a nepřekonatelné, a Jiskra ho snad dokázala přeplavat? Na nějaké kládě nebo voru nebo čem? "To je asi ta nejhustější věc, co jsem kdy slyšela!" Krůli rovněž sršel nadšením a sám toužil se na nějakou takovou plavbu vydat, což byla myšlenka, kterou jsem rozhodně sdílela. "Joo, hele, až Krůli trochu povyroste, mohli bysme si postavit pořádnej vor a vyplout na širý vody," fantazírovala jsem a už jsem si to malovala v živých barvách. Nebo... bysme mohly plout jen my dvě, mihla se mi hlavou rychlá myšlenka, kterou jsem ale co nejrychleji zapudila. Copak bychom o to mohly Krůliho ošidit?
Jak se ukázalo, rodinné vztahy byly poněkud zamotanější. Ve velké rodině asi nic nikdy nebude úplně prosté. Do toho jsem se radši nepletla a držela jazyk za zuby, protože zrovna na tohle téma jsem vážně nechtěla plácnout nějakou pitomost, což se v mém případě dalo stoprocentně zajistit pouze naprostým mlčením.
Krůli nakonec skončil na zemi a Jiskra se vrhla do vysoké trávy jako by skákala do jezera a když se vynořila, v tlamě držela malý úlovek, který podstrčila Krůlimu. "Jasně," přikývla jsem, když se vlčice obrátila ke mně a úsměv na mé tlamě se jen rozšířil. "Z mlíka už bys stejně moc nevyrost, pořádnej vlk potřebuje maso." Mladík s myší bojoval statečně, i když se chvílemi zdálo, že snad hlodavec vyhraje - navzdory tomu, že je dávno po smrti. Ohlédla jsem se na Išku, která vypadala připravená vyrazit dál. Moc z cesty nám už nezbývalo. Zařadila jsem se o něco blíž po jejím boku a rozhlédla se, jako bych snad čekala, že z nebe začnou padat pstruzi nebo něco podobného, ačkoliv jsem ve skutečnosti jen zaháněla náhlé nutkání zabořit tvář do její jiskřivé srsti.

"Pfffsh," odfrkla jsem si, když mě Jiskra začala obviňovat, že jsem celou zimu prochrápala. "A já si zas myslim, že teta Iška kecá, až se jí od tlamy práší," věnovala jsem jí zářivý úsměv. "Což je samozřejmě pouze můj skromný odhad, že ano." Má šedivá společnice sršela zase jiskrami na všechny strany, oheň jí tančil i v očích, asi podobně, jako mě. Moc dlouho jsem neokukovala ta světýlka, co kolem ní poletovala, opět se totiž ozval Krůli - a upřímně, začínala jsem to vlče fakt milovat. Co slovo, to perla. Od srdce jsem se zasmála jeho prohlášení a pak lehce pohodila rameny nad jeho otázkou. "U nás to bylo celkem podobný, jako tady, jen tam míň vyfukovalo," otřásla jsem se lehce při závanu studenějšího větru a vzhlédla k černé zamračené obloze. "Ale je fakt, že jsem nepřišla z nějakýho hodně dalekýho jihu. Někde tam dál prej jsou pouště - nekonečný písky, kde skoro nikdy neprší a zní mi to popravdě jako pěknej opruz, i když bych to ráda někdy viděla. A tadyhle na jihu je zas moře - to je aspoň vobří jezero. To támhleto," bodla jsem tlapou příslušným směrem, "je oproti němu jen takovej plivanec." Ovšem k moři bylo daleko, k pouštím ještě dál a navíc jsme tam vůbec neměli namířeno. Hezky jedno po druhém.
Iška zase čapla Krůliho a začali jsme se všichni tři štrachat hezky z kopce zase dolů. To už bylo snazší, než se valit do svahu. Obzvlášť když na mě Jiskra za chůze hrnula samou chválu. "Se ještě budu červenat," zasmála jsem se, ale cítila jsem přitom u srdce zvláštní teplo. Pak se řeč stočila k Etneyovi, panu fotrovi, který z Jiskřiných popisů vycházel čímdál hůř a Krůli jí jen přizvukoval. Zvláštní, jak takový podle všeho naprosto k ničemu vlk dokázal zplodit tak bezva vlče, jako byl Krůli. No, možná to byla spíš otázka výchovy? A té se tomu pískleti dostávalo prvotřídní! Zahihňala jsem se jen tak pod vousy a přidala do kroku, když se Iška ohradila proti celé té věci s kožichem.
Pokrčila jsem rameny. "Blbost to bejt může, ale jsem si celkem jistá, že se to stalo." Byla jsem si tím celkem jistá. Iška ale byla ochotná to prozkoumávat dál, což mě rozhodně potěšilo. Zvesela jsem zavrtěla oháňkou: "Jo! Prozkoumáme to! Kdoví, jaký v tobě třeba dřímou prastarý vzácný síly - dostanem je ven," zasmála jsem se a loupla očkem po Krůlim, kterému z řečí o magiích šla asi hlava trošku kolem. "Jo, tak to taky být může," přikývla jsem a uchechtla se při vzpomínce na Sionna, který mi tou svou schopností vypařit se jako ranní mlha pěkně zamotal kebuli. "To umí tvůj strejček Sionn, beztak ti to někdy předvede," práskla jsem hned světlého vlka. Pak se toho zase chopila Jiskra a slíbila Krůlimu, že u jezera mu všechno vysvětlíme. Zavřela jsem tedy prozatím tlamu, i když už se mi chtělo začít mlít o magiích a o bozích, i když jsem o obojím věděla prakticky kulový. Jenže Krůli věděl ještě větší kulový než já - a někoho takového jsem často nepotkávala!

//V. Galtavar přes Propadlinu

Rozhodně jsem přikývla na potvrzení Jiskřiných slov a došlo mi, že mě to celé vlastně dost hřeje u srdíčka. Být součástí téhle smečky (elitní smečky, prosím pěkně), Krůliho tetkou, Išky parťačkou... no a když ten třpytivý skřítek prohlásil, že má nejlepší tety na světě, mohla bych klidně samou radostí vyletět z kůže. "Tak o tom ani v nejmenším nepochybuj," zasmála jsem se a vrátila Jiskře letmo její drze vyplazený jazyk. "Kdybych měla tak dlouhý nohy jak ty, taky by se mi do kopce běhalo samo," zasmála jsem se a pozvedla jednu ze svých předních tlapek. "Za to nemůžu, že mi narostly mrňavý." Byla jsem holt zakrslík po mámě - ale to mě nemohlo v ničem zastavit!
"Když se budeš všude nechávat nosit, tak možná i jo," zazubila jsem se na Krůliho, který se podle všeho děsil hrůzné pupkaté budoucnosti, která ho čekala. I když asi moc neměl proč, momentálně byl spíš taková za groš kudla, když jsem se na něj pořádně podívala kritickým okem. Třeba bude taky zakrslík. Oprsklík zakrslík - to už bychom byli dva!
Na chvíli to ale vypadalo, že jako tety a ochránkyně Krůliho tragicky selžeme, když se vlček vrhl - zdánlivě - ze srázu. Naštěstí to přežil a jeho i můj zájem se obrátil k Jiškřinu jiskřícímu kožichu. Breberky to nebyly, to mi bylo jasný dávno. "Hele," ohradila jsem se naoko dotčeně, "to si vyprošuju, já sem taky přišla z jihu," zamračila jsem se na ně oba, než jsem se tomu sama zasmála. "Prdel je zábava, nebo taky zadek, a je to velice užitečné a příhodné slovíčko pro nejrůznější situace," zašklebila jsem se, když se Krůli zajímal o význam nového přírustku v jeho slovníku. Taky mě zajímalo rozluštění oné malé záhady... ovšem Iška zcela zjevně netušila, o čem to mluvím. Zmateně jsem na ni pohlédla. "No, to já vím, ale tam v lese jsem od tebe dostala pořádnou ťafku do čumáku. Tak jsem myslela, že se teď to samý stalo Krůlimu," střihla jsem ušima a nechala černého vlčka, ať mě podrobí průzkumu. "Takže netušíš, co by to mohlo být? Bylo to totiž fakt divný."

1. Východ
2. Řeka
3. Slunce
4. Bílá
5. Orel
6. Levá
7. B
8. A
9. D
10. E
11. D
12. D
13. D
14. E
15. F

Výsledek: NEBELVÍRa MRZIMOR
Věta: I FEEL LIKE I CAN SPIT FIRE! - klidně si to přelož do češtiny, ty unikátní sněhová vločko

//Ellisino údolí přes Asgaar

Cválala jsem za Iškou s Krůlim nejprve opravdu s vervou, odhodlaná jim to oběma pořádně natřít, ovšem to mi vydrželo jen do chvíle, dokud byla zem relativně rovná. Náhle se zdvihnuvší svah vpředu moje jinak dosti nezlomné nadšení rychle zkrotil. Do takového hrbu se totiž jen tak vysvištět nedalo, ani když vás pohání nezastavitelná energie. Takže jsem nějakou hru na babu brzy vzdala a jen jsem následovala do kopce světlou špičku Jiskřiny oháňky, která se bimbala pár metrů přede mnou. Najednou jsem celkem záviděla Krůlimu, že se může nechat tahat. "Nechceš vzít na koníčka i mě?" zahučela jsem dopředu k Išce, ale kdoví, jestli mi mezi vším tím funěním a supěním bylo vůbec rozumět.
Nakonec jsme ale stanuli na vrcholu, jako správní objevitelé jsme se nenechali zahanbit nějakým kopcem... a já si uvědomila, že už jsem přece tuhle horu jednou zdolala. S Kesselem, když jsem sem poprvé přišla. Kdoví, kde je mu konec, věnovala jsem krátkou myšlenku tomu přátelskému staříkovi, ale pak už se má pozornost soustřeďovala opět k Išce a Krůlimu. "Jo, hnus," vyfuněla jsem a rovněž si sedla na zadek a čekala, až mě přestanou pálit plíce, nohy a všechno ostatní. "Chtěla bych nějakou magii, co zařídí, že budu všude dycky chodit jenom z kopce. To by byla aspoň věc." Ale ono to stálo za to. Ten výhled odtud se vážně nedal jen tak překonat.
Zvědavě jsem naslouchala, zatímco Jiskra vysvětlovala Krůlimu, jak se věci mají a na tváři mi rostl spokojený škleb, když popisovala, jak nad Asgaar není a ostatní mu nesahají ani po kotníky. Dobře jsem se upíchla, pomyslela jsem si. Navíc už spřádala další plány do budoucna, jako třeba kde konečně a definitivně vyprat ten bordel z vlčkova kožichu. "Zas ták dáleko to není, obzvlášť když se můžeš nechat nosit," šťouchla jsem do něj zlehka čenichem, když se začal válet po zemi, jako by snad měl tlapy ošoupaný až po břicho. "Což si bejt tebou užiju, dokud to ještě jde, protože jak z toho jednou vyrosteš, tak máš útlum nafurt a pak už musíš všude chodit jedině po svejch," doporučila jsem mu, bez ohledu na to, že jsem tím možná na mě a Iskierku pletla bič. "Prdlajs bolí. Není to o nic horší, než ten déšť." Leda bychom ho tam vymáchaly fakt pořádně.
Pak se Jiskra otočila na mě, nazvala mě věrným Sidem a chtěla vědět, co za návrhy bych měla já. V očích mi poskakovaly jiskřičky, když jsem nad tím rychle uvažovala. "No, myslim, že by si mladý pán měl taky rozšířit slovní zásobu, aby měl před sourozencema náskok. Hele, Krůli, víš, co je to prde-" Jenže když jsem se k němu otočila, už jsem jen viděla, jak tmavý kožich s výkřikem letí ze skály. Tak mi to alespoň připadalo. Srdce mi na vteřinu vyletělo až do krku a přiskočila jsem k okraji svahu, po kterém se mladík jen neškodně skulil a zapíchl to v keři. Zase jsem si vydechla, když se začal škrábat po svahu nahoru, a ve tváři se mi objevilo nadšení, když se začal vyptávat na Jiskřin kožich. "Aha, taky jsi dostal perdu? Já věděla, že nejsem blázen!" zaradovala jsem se - proč jinak by se taky šel zřítit ze svahu, žejo? Na poskakující jiskřičky jsem si už zvykla a vnímala jsem je snad už jako nedílnou součást své kamarádky, ale moc dobře jsem si pamatovala tu ránu, kterou mi šedivý kožíšek uštědřil v lese, což mi bylo stále záhadou. Tehdy se mi nezdálo, že by si to Iška uvědomovala a nebyla nejlepší chvíle to řešit. Teď jsem se na ni zvědavě obrátila s očekáváním, že možná konečně dostanu svou odpověď.

Ani jsem si nevšimla, že některá z nás byla dost blízko tomu, aby ji Krůli napral do xichtu kamenem, příliš jsem se věnovala hledání šišek. Jiskra naštěstí zakročila, jen aby za svůj dobrý skutek byla vzápětí potrestána šiškou mezi oči. "Ó, ne," chytla jsem se jejího divadla - věřila jsem, že je to divadlo, přece jsem jí fakt nic neudělala, ne? - a přihopsala blíž, ovšem dávala jsem si zatraceně bacha, abych neschytala nějaký zákeřný zásah. "Připravila jsem tě snad o zrak, ctěná Jiskro?" Ale to už u ní byl Krůli, plácal svou pacinkou po její tlapě a domlouval jí, že už je velká a že ji to rychle přebolí. Mohla jsem si hrát na drsňačku, jak jsem chtěla, ale z pohledu na tu sladkou scénku jsem se culila jako pitomá. Aw.
Jenže ještě cosi se změnilo. "Šmarjá, Krůli, kdy ses stačil tak zabahnit?" došlo mi až teď, že je vlček z neznámého důvodu najednou pokrytý ještě i bahnem, ale kdy se to stalo, to mi jaksi uniklo. "Né, nelížem se," vyhrkla jsem rychle, protože tohle fakt nebyl směr, kterým bych se chtěla pouštět, "akorát budem muset najít nějakou neblátivou vodu. Nebo to snad zachrání ten déšť." To měla nejspíš na mysli i Iška, protože zavelela, že vyrazíme na výlet. "Tak jó! To by mohlo fungovat! Co, Krůli?"
Jenže to by bylo, aby tahle naše skupinka prostě jen tak vyrazila. Něco takového by se rovnalo takřka zázraku. Ještě se muselo poskočit semhle a támhle, srazit se s Jiskrou, zpanikařit, zahájit novou hru... A už jsme zase lítali po lese. Iška chytla Krůliho, který se svými pidi nožkami neměl moc šanci jí uniknout, a pak ho nabádala, aby mě plácnul po zadku. "Á, tak vy takhle na mě?" pustila jsem se zase do běhu, jen co jsem pár těch plácanců vážně schytala. "Jen počkejte, až naliskám zase já vám, to budete teprve čučet, sprosťáci," hulákala jsem a smála se a spěchala za Iškou s Krůlim na ten výlet, který nás zavede kdoví kam. Už jsem ale povážlivě funěla, takže dohnat je nebylo zase tak snadné. Nehledě na to, že oproti Išce jsem i já měla pidi nožičky.

//Vyhlídka přes Asgaar

"Hádám, že to se teprv uvidí, jestli se zlobí nebo ne," pokrčila jsem rameny - tak nějak jsme se společnými silami snažily Krůlimu vysvětlit, jak to s tím naším výletem vlastně je, ale možná bylo lepší mu s tím nemotat hlavu. Aby se snad ještě nechtěl vrátit! "Ale! Teď si s tím nebudem dělat starosti! Protože přesně jak říká teta Iška, to zakázaný je to nejlepší, takže si to samozřejmě musíme náležitě užít." A Krůli, bohové mu žehnejte na věčné časy, jako by přesně věděl, co je pro něj to nejlepší a jak být správným pidi-komplicem pro své dvě ohnivé tetičky. Jako by se pro takovou roli přímo narodil. "Jasný, my ti ukážem i další zakázaný věci, neboj se nic! Propracujem se ke všemu," přislíbila jsem a mrkla po Jiskře, která také musela mít spoustu nápadů, co všechno bude třeba Krůliho naučit. Však ten chudík ještě neuměl ani nadávat. Jakápak to byla existence? Musely jsme to napravit.
Situace se ale vyvinula tak, že první lekcí se stalo pinkání drobnými předměty a než se kdokoliv z nás nadál, zuřila hotová šišková bitva. Šišky svištěly vzduchem, zatímco já mezi nimi ladně skákala a uhýbala jim akčními skluzy a elegantními piruetami... Nojo, dobře, tak to úplně nebylo, možná tak v mojí hlavě. Ve skutečnosti jsem dupala kolem jako divočák, který se ovšem směje hýkavě jako osel a ač se mi občas uhnout podařilo, každou chvíli jsem schytala nějakou perdu buď od Jiskry nebo od skřítěte. Sama jsem ale taky rozdala pěkných pár zásahů, nemyslete si. Obzvlášť hrdá jsem byla na zásah Iskierce přímo mezi oči jako odplatu za tu šišku, která mi dala po čumáku. A do toho se z nebe začal snášet drobný déšť. "Prší," oznámila jsem očividné a střelila pohledem po Krůlim, jestli to z něj leze dolů. "Hmm, vypranej ještě nejseš, ale možná brzo budeš, jestli nepřestane," zauvažovala jsem. "To by bylo dobrý, nemusel bys do tý blátivý tůně." Sice tam voda byla, ale měla jsem pocit, že po pořádném dešti by vlček mohl být o něco čistší, než kdybychom ho máchaly v tom kačáku.
Ale vír bitvy nás už opět strhl. Skočila jsem po další šišce, kterou jsem spatřila válet se na zemi, a můj bok se srazil s Iskierčiným, kterou jsem nějak zvládla v zápalu boje přehlídnout. Tělem mi zase projela ta zvláštní elektřina, která neměla nic společného s jiskřičkami, které občas poskakovaly v její srsti. Netušila jsem, co mám s tím pocitem dělat, asi jsem se i bála mu postavit čelem, takže jsem udělala to, co vždycky. První spontánní pitomost, co mi přelítla přes nos. Vyskočila jsem, plácla Jiskru tlapou po zádech. "A teď na honěnou! Máš ji!" výskla jsem, vypálila vpřed jako namydlený blesk a očima hledala černorůžový kožíšek: "Utíkééj, Krůli, utíkej, co ti nohy stačí!" Věděl, co je honěná? No, i kdyby ne, bylo to dost snadné pochopit. Chechtala jsem se jako navedená a tlapy mi v úprku lehce podkluzovaly na navlhlé půdě.

//Asgaarský hvozd

Sice jsem se snažila pokud možno neslyšně mumlat jen k Jiskřiným uším, nicméně jsem nejspíš podcenila zvědavá vlčecí ouška, ke kterým se něco z mých slov muselo donést. Nebo to možná byla slova mé spolupachatelky, která vyvolala tu otázku. "Nó," zaváhala jsem lehce, protože jsem onu Lucy vůbec neznala, na druhou stranu jsem tak úplně nechtěla být nějakým rozvracečem rodiny. Ten Išky brácha Etney zněl jako pořádnej kus idiota, ale očerňovat v očích vlčete mámu, kterou očividně zbožňovalo, mi přišlo... blbý. "Jasně, že jo. Ale naštvat ji i tak nechceme, co?" zaobalila jsem to nakonec, hrdá sama na sebe, jak jsem z toho vybruslila.
Pak už jsme vyrazili na naši dobrodružnou výpravu. Iška byla podobně jako já naprosto nadšená Krůliho tendencemi házet po sourozencích roztodivné přírodniny a černý mlaďoch se toho s nadšením chytal, tvrdil, že se v tom míní ještě zlepšit. "Jo, to nepochybně, měl bys co nejvíc trénovat a za chvíli v tom budeš přeborník," nabádala jsem ho a ze všech sil se snažila příliš široce nezubit. Jenže ono to nešlo. Tohle bylo prostě parádní.
Brzy jsme dorazili k tůňce, která fakt nebyla nic moc, ale pro naše účely byla víc než dostačující. Až na to že, jak Jiskra podotkla, v noci nebylo ideální toho skřítka moc namáčet. "Nemocnej fakt bejt nechceš, to stojí za prd," přikývla jsem. "Když se mácháš v chladnu ve vodě, můžeš si uhnat kdejakou hnusotu." Ale Krůli si hnusotu podle všeho dokázal uhnat i tak, protože si na tlapu namatlal to nejhustší bahno, co v okolí bylo. Klikař, ušklíbla jsem se, ale jeho výlev, který se s objevem bláta pojil, skončil, jakmile mu Iška navrhla, že ji může sejmout šiškou. Vrátila jsem jí její vědoucný pohled a srdce mi z neznámého důvodu poskočilo, jak se naše zraky srazily. Něco mi říkalo, že to nebylo jen příslibem šiškové koulovačky. Zamrkala jsem a ohlédla se radši po Krůlim, který šmejdil kolem a hledal správnou šišku, až nakonec jedna vyletěla ze tmy, prolítla Išce mezi ušima a skončila někde v křoví. Zasmála jsem se a poskočila si. "Hele, dobrý, dáváš do toho srdce, to je jasný, ještě zapracovat na míření!" A už mi z očí zase sršeli čertíci a spolu s ocasem se mi vrtěl i celý zadek, když jsem šla hledat vlastní šišku. "Dáme si pořádnou šiškovou válku," rejdila jsem s čenichem u země, "a procvičíš si to raz dva!" Vrhla jsem přes rameno vyzývavým pohledem po Jiskře, ale nepochybovala jsem, že i ona se dá zlákat - opravdu jsem v to doufala! A už jsem v šeru zakopla o jednu menší šišku a pink, poslal jsem ji ke Krůlimu. Ne plnou parou, aby mu to neurazilo hlavu, ale ve tmě jsem neviděla, jestli jsem zasáhla, nebo ne. Nezdržovala jsem se zjišťováním a hledala další munici, abych mohla pálit po obou o sto šest. Hahá!

Krůli naštěstí nakonec pochopil, jak se to s těmi tetami vlastně má, což byla celkem úleva. Nevěděla jsem totiž, jak jinak bych mu to vysvětlovala. V tomhle jsem vážně neměla žádné zkušenosti. Ale co, jak zacházet s vlčaty je jedna z těch věcí, co se nejlíp učí za pochodu... ne? "Jo, přesně tak," přikývla jsem s úsměvem a zamávala ocasem. Pf, naprosto válíme. Za chvíli z toho kluka bude hotovej génius.
Ovšem já žádný génius nebyla, abych odpověděla na Jiskřinu zapeklitou otázku. Pokrčila jsem rameny. "To já nevim, kam s ním. Taky bych byla radši, kdyby nám za krk neskočila vytočená matinka," zamumlala jsem druhou větu co možná nejtišeji, aby to bylo vážně jen pro její uši. "Ale nevyznám se tady zas tak dobře, kde by to mohlo bejt vhodný - ještě abys nám tak někam odplaval," obrátila jsem se ke Krůlimu a lehce do něj přátelsky pinkla tlapou, což mělo za následek, že se mi na ni přilepily ještě další třpytky. Ještě, že Jiskra podle všeho měla nějaký plán, takže nám tupějším stačilo ji jen následovat. To mi pro tu chvíli zcela vyhovovalo. "Tak tedy kupředu!" zvolala jsem a vyrazila jakýmsi potrefeným poskokem vpřed a motala se kolem Išky i Krůliho jako nezvedené hříbě.
Vyvalila jsem oči, když vlček prohlásil, co vlastně s těmi šiškami dělal. Mé vteřinové překvapení se ale okamžitě změnilo ve smích. "Krůli! To je naprosto výborný," chechtala jsem se. "Víš, co s myslim? Že seš rozenej talent. Jen ty tvý schopnosti trochu vypilujem a ono z tebe ještě něco bude," zubila jsem se a přejížděla pohledem z Krůliho na Jiskru a zase zpátky. Mohly jsme ho učit pinkat šišky přesně do čumáku, nadávat, neslyšně se plížit a vůbec. Nejdřív ale to barevné bum.

//Ellisino údolí

Sice se nám povedlo Krůliho přesvědčit o tom, že nejsme žádný bráchové, ale bohužel se vzápětí ukázalo, že se mu to v hlavě všechno jaksi motá. Krátce jsem se obrátila na Išku a pokrčila rameny. Asi to bude těžší, než jsem si představovala. "No, skoro," shlédla jsem opět k té třpytivé růžovce. "Akorát že Sid a Iška jsou tety. Chápeš? Já," ukázala jsem na sebe tlapou, "jsem teta. A Iskierka -" obrátila jsem tlapu zase k ní, aby se fakt snížila šance na další nedorozumění, "taky teta." Do celé té záležitosti se "Žanetou" jsem se radši prozatím nepouštěla, aby z toho neměl Krůli v tom svém nedorostlém mozečku úplnou matlanici.
Stačilo, že měl matlanici na kožichu. "Barevné bum," zopakovala jsem zamyšleně. "Jasný. No, to je rozhodně... zajímavé." Nedokázala jsem si představit, co se přesně stalo, ale nejdůležitější byl stejně výsledek. Jiskra to ovšem chtěla hnedle napravit. Mně se to sice líbilo, ale na tom, co říkala, něco bylo. Krůli zářil do dálky a kdyby na něj dopadly přímé sluneční paprsky, nejspíš by šajnil na sto honů, že by se na něj ani nedalo zpříma pohlédnout. "Nojó, lepší to z něj asi fakt sundat," souhlasila jsem a přemýšlela, kde by to asi tak mohlo být nejlepší. Kolem lesa nebylo o řeky nouze, ale volbu ideálního místa jsem se rozhodla přenechat Išce. Ona tu byla doma a určitě se v tom vyznala líp, než já.
Krůli měl rozhodně zajímavý set dovedností. Nebo spíš dovednosti. "Ha, to se taky hodí. Už jsi někoho pinknul šiškou hezky přímo mezi oči?" zasmála jsem se. Jinak byl ale asi celkem nepopsaný list, což bylo ideální - mohly jsme si ho vychovat, jak jen jsme chtěly. "Ale jinak se neboj, my tě všechno naučíme," střelila jsem šibalským pohledem po Jiskře. "K tomu jsou totiž tety úplně nejlepší." Nejdřív ale ta koupel. "Nojo, kudy?" napodobila jsem Krůliho vlčecí neviňátkovský pohled směrem k Jiskře, ale hned jsem zase vyprskla. Měla jsem z toho hroznou radost! Náš plán vážně vyšel, kdo by to řekl?

Ten prcek byl skvělej. Fakt. Mohla jsem doslova slyšet, jak mu v hlavě přecvakávají kolečka, jak přemýšlí, kam si nás má asi tak zařadit. Oháňka se mi zvolna pohupovala ze strany na stranu a na tváři se mi usadil idiotský úsměv, aniž bych si to vůbec uvědomovala. "Jo, klidně Sid, mně je to fuk," mávla jsem tlapou nad zkomoleninou vlastního jména, se kterým měli občas problém i dospělí vlci.
Vypadalo to, že tenhle skřítek ještě tak úplně nechápe, co se mu Iskierka snažila sdělit. "No, my bráchové tak úplně bejt nemůžem," potřásla jsem hlavou. "Ale! Můžem bejt tety, což je asi tak milionkrát lepší než bráchové." Na co bráchu, žejo? Já taky žádnýho neměla a vyrostla jsem úplně normálně.
Jiskra dál vyzvídala a třpytivé vlče se přestávalo klepat jako osika chycená ve větru, dokonce se mu snad na tváři rodil úsměv. Vypadalo to slibně. A zatím žádná mamča na obzoru. I jeho jméno z něj vypadlo. "Krůli?" zopakovala jsem - to znělo jako dost podivné jméno, ale zase, co jsem já do toho měla co kecat, žejo. "Tohle že vylítlo z vejce? Všechen tenhle sajrajt?" natáhla jsem tlapu a trochu toho třpytivého čehosi opatrně setřela z vlčkova kožichu. Přilepilo se mi to na polštářky a třpytilo se to skoro stejně, jako Jiskra, ze které už zase lítala světýlka na všechny strany. Můj úsměv se ještě roztáhl, když se pohledy dvou párů rudých očí střetly. Zvládly jsme to! Fakt jsme nějaký vlče čórly. Teď z něj ještě udělat toho pidi spojence, jak jsme chtěly - ale zdálo se, že Krůli by mohl být vhodným kandidátem. "Fakt to chceš dát dolů? Podle mě ti to celkem sluší," uchechtla jsem se. "Jsi barevnej jak nějakej motejl nebo vážka nebo tak," zkoumavým zrakem jsem přejížděla kožich, který býval dřív asi černý nebo šedivý, než ho pokryla růžová smršť.

Do naší pochůzky lesem náhle vtrhl kdosi další - šedivý vlk, kterého jsme jen letmo zahlédli mezi stromy, a hnědavé vlče, které si to přikvačilo přímo k nám. Vesele jsem se na nově příchozí zazubila. Iška mi ji hned představovala jako Eule, tu, o které jsme zrovna před chvílí mluvily. "Nazdar, Eule," zamávala jsem přátelsky ocasem a čekala, jestli jako z vlčete něco vypadne nebo ne. Tiše jsem se zahihňala připomínce oné šišky, kterou měl podle všeho šedivý vlk, další bratr, vraženou až kdoví kde. No, však ono se časem ukáže, co je na tom pravdy.
Obrátila jsem ještě letmo pohled zpět k mohyle před námi a snažila se představit si vlčici ještě drsnější než Jiskra, která někde tam dole v zemi spala věčným spánkem. "Jasně, že musela být drsná, když je to tvoje máma," zazubila jsem se nakonec, ale byla jsem celkem ráda, když se téma změnilo. Okolo smrti jsem si byla nejistá.
Zato co se týkalo kradení vlčat, tím jsem si byla jistá až až. "Geniální plán," vyskočila jsem a bez jakýchkoliv námitek se rozběhla lesem za Iskierkou, která se ve zdejším terénu pohybovala naprosto lehce. Až chvílemi úplně splývala s okolím a já měla problém ji sledovat. Zblble jsem na tu hru světla a stínů mrkala a mžourala, tak mě to uchvátilo, že jsem se úplně zapomněla ohlížet na Eule. Ups. Ještě, že nikoho nenapadlo mi svěřit funkci pečovatele. Jiskra se navíc plížila úplně tiše, takže jsem si vedle ní připadala jako naprosto nemožný hlasitý nemotora, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla - a můj kožich určitě taky svítil do dálky, ne jako to její chameloní maskování, co to vůbec, sakra, bylo, huh?
Zabrzdila jsem v křoví kousek za ní a vyčuhovala ven. Vypadalo to blbě. Vlčata byla s matinkou, pěkně se vezla na jejím hřbetě, než zmizela z očí. Jiskra si taky byla vědoma nepříjemnosti oné situace. "Hmm," zamručela jsem zamyšleně... a náhle se mi oči rozzářily. "Ale ne, počkej! Čuč!" upozornila jsem polohlasem a napřáhla tlapu příslušným směrem. Jedno vlče se znovu vpotácelo do našeho zorného pole, klopýtalo kupředu, klopýtalo... přímo k nám. Jak se mladíček blížil, všimla jsem si, že se z něj sype kdejaký třpytivý sajrajt, ale to bylo podružné. Nejdůležitější bylo, že se nám vpotácel přímo do náruče a byl úplně, ale úplně sám a bez dozoru. Oháňka se mi opět samovolně rozvrtěla. "Čauvec, skřítě," vykročila jsem z Išky stínu a naklonila se blíž k tomu mrněti, které vypadalo připravené se rozsypat strachem a dožadovalo se mámy. Pft. Zas tak hrozně snad nevypadáme? "Hele, mámu neřeš, ta se zas někde objeví," snad ne moc brzy, "s náma je beztak mnohem větší sranda, však uvidíš," slibovala jsem se šibalským úsměvem a doufala, že se to třpytivé stvoření přestane klepat jak ratlík a trochu se vzmůže, aby s ním ta sranda fakt byla.

Ocas se mi vesele pohupoval, jak jsem si představovala našeho malého spojence, komplice, pidi-parťáka a všechno, co bychom s ním mohly zažít. Iška navíc podle všeho věděla i o dalších vlčatech, která bychom mohly přetáhnout na naši stranu. Ajo, nemluvil o nějakých dalších vlčatech i Parsifal? vzpomněla jsem si. "Sůvě, huh?" střihla jsem zvědavě ušisky, jestli to Jiskra chce nějak dál rozvést, protože jsem onu narážku moc nechápala. Jinak to ale znělo slibně. "No každopádně ji poznám ráda, ať už je sůvě, vlče nebo cokoliv jinýho," zasmála jsem se, zatímco jsme si to tak spokojeně bok po boku vykračovaly směrem k úkrytu.
Ten se ale stal jen krátkou zastávkou. "To bych určitě zvládla," zazubila jsem se. "Přece bys mě neuvrhla do nějakého temného vlhkého kouta, nebo hůř, sem ven, na déšť a mráz," rozmáchla jsem se tlapou, jako bych poukazovala na ono drsné kruté počasí, které ale vůbec nepanovalo. Na oko jsem fňukla, ovšem tím moje divadlo skončilo, protože tím posmrknutím mi div že z čenichu nevyjela nudle - rychle jsem s tím tedy přestala. Už jsem se vymlátila před Sionnem a před ním i Jiskrou jsem se zabořila hubou do hlíny, možná to na chvíli stačilo, co se nevyvedených kousků týče.
Kráčely jsme dál a před námi se začínalo tyčit... něco. Trochu jsem znejistěla, protože jsem si nebyla jistá, co to je, měla jsem ale nějaké nápady. Iskierka ale jen dál mluvila o své rodině. "Tak Arcanus," zopakovala jsem si, abych si to zapamatovala a z poněkud zaraženého výrazu se mi tlama znovu roztáhla do úsměvu. "Snad ho teda brzo potkám," pohupovala jsem si ocasem, ale když se řeč stočila ke druhé Alfě, ztuhla jsem. "Ach." Pohlédla jsem na mohylu před námi, pak na šedivou vlčici, která se netvářila nijak... zničeně. To byla vlastně celkem úleva, protože ani tak jsem moc nevěděla, co říct. "To... mě mrzí," sklopila jsem hlavu a přešlápla. Muselo to být těžké, přijít o mámu. Já od té svojí odešla, ale to nebylo totéž. Myšlenky mi zase na chvíli zalétly k domovu, jestli je tam všechno v pořádku. Ale proč by nebylo? Všichni jsou v pohodě, Rosie se o ně postará. Měla jsem pocit, že bych měla říct ještě něco. Něco inteligentního a citlivého. V tomhle jsem ale byla poněkud tupá. "Tohle je ale hezké místo. K, no, k odpočinku," breptla jsem nakonec a nebyla si jistá, jestli to nebyla úplná blbost. Nejspíš ano. Nevyznělo to tak, jak jsem si představovala a chtěla jsem si vrazit facku. Nechtěla jsem, aby si Jiskra myslela, že jsem úplně blbá, z nějakého důvodu mi na tom velice záleželo.