Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Asi jsem tady byla jediná, komu ten mluvící patchoř, nebo co že to Alastor vlastně měl, přišel celkem zajímavý. No což. Rozhodně to nebyla ta nejzajímavější věc, co se v posledních dnech udála. Ostatně jen máloco by přetrumflo výbuch sopky, tomu se jistě muselo dát za pravdu. Vivianne podle všeho nebyla hluchá a slepá, výbuchu si všimla, nicméně byla uklidněna, že všechno bude oukej. "To doufám, že jsme," zavrtěla jsem hlavou a shlédla na Krůliho, který na ono téma zrovna přemýšlel nahlas. "Myslím, že jsme tady dost daleko. Snad. A přece je mezi náma a sopkou to obrovský jezero. Přes to se oheň určitě jen tak nedostane," prohlásila jsem jako pravý znalec, ačkoliv jsem věděla o celé věci naprostý prd. Jenže Vivianne nevypadala příliš přesvědčeně o tom, že jsme něco vůbec viděli. "Jasně, že jsme tam byli. Ne teda přímo na sopce, pochopitelně... teda ne, když vybuchovala. Ale byli jsme blízko," pokývala jsem důležitě hlavou a byla si zcela jistá, že Krůli to potvrdí a doplní vlastní detaily. "Viděli jsme, jak se tam hulí, cejtili jsme ten výbuch a vůbec všechno."
Cítila jsem se možná poněkud dotčeně, že se Vivianne nechytila našeho nadšení ze slůvek, o která jsme ji obohatili. Však "prdel" byla vůbec nejlepším slovem na světě! Třeba to jednou pochopí. Času dost! Krůli se pak jal mě představovat zároveň s Jiskrou, která byla nepřítomna. Stále. "Jo, zadrhla... ale kde vlastně?" rozhlédla jsem se znovu, trochu nervozně. Ještě aby jí tak ty bestie ublížily? Krůli pak správně šeptem podotkl, že jestli je tu celá famílie, mohl by nám hrozit průšvih, pokud nevezmeme roha. "Nojo, bez Išky jsme v háji, ale..." špitla jsem mu zpátky, jen abych byla na konci přerušena Viv, která se cítila odstrčená z naší konverzace. "Nic podstatnýho," zazubila jsem se okamžitě. "Teď máme... Já nevím, Krůli, kam máme namířeno? Když se někam vytratíme, jak nás Iška potom najde?" dokončila jsem svou starost, ke které jsem se předtím šeptem nedostala. Měla bych se pro ni vrátit? Nebo radši čekat tady, abychom se neminuly?

Krůli a ty jeho otázky! Hrnula se mi krve do tváří víc a víc a byla jsem vážně ráda, že pod srstí to není poznat. "To přece taky ničemu nevadí," pronesla jsem sebejistě. Vadilo? Nevadilo? Nebyla jsem třeba nějak opožděná? Blbost. Však jsem přece vtělením živoucího mládí. Jasně. Krůli ale pořád přemýšlel o těch světových stranách a o tom, odkud by bylo nejvýhodnější si nabrknout nějakou šťabajznu. Jenže v tomhle já se fakt neorientovala. Kdyby tady byla Iška, ta by mu to určitě vysvětlila, ale já neměla potuchy o místních poměrech a o tom, kdo kde žije a jak to tady vlastně funguje. "Já myslím, že možný je leccos," pokrčila jsem rameny a pořád ještě se usmívala poté, co mi Krůli slíbil, že sama už nikdy nebudu. To doufám.
Příchod Viv nám ovšem naši konverzaci přerušil, načež jsme se hned dozvěděli, že naše "tajemství" je vlastně úplně na houby a není to žádné tajemství, k čemuž si Krůli přisadil, že mluvící zvířata jsou trapný. Zatvářila jsem se naoko ublíženě. "Tak teď jste mě vy dva úplně připravili o iluze," setřela jsem si teatrálně imaginární slzičku, jako bych si doteď myslela, že mluvící zvířata jsou úplně nejvíc kůl a nejvíc tajný. "Nehledáme ho, protože, jak říkal tady velectěný Krůli, se zase samo objeví," poučila jsem strakatou vlčici, neb mi začínalo být jasné, že hledat neexistující zvíře asi momentálně nepůjdeme. Škoda.
Krůli se s ní hned začal dělit o své zážitky, které byly rozhodně tak o milion procent lepší než cokoliv, co mohla mladá dáma zažít tady v lese. Samozřejmě. Nedivila bych se, kdyby mu to vážně záviděla. Jak si mohla nevšimnout výbuchu sopky mi ale nebylo zcela jasné - však to byla petarda jako blázen, to muselo být slyšet úplně všude! "Jasně, že sopku. Tys to neslyšela? Necejtíš kouř?" zajímala jsem se teď zase já, protože mi to upřímně přišlo naprosto neuvěřitelné, nicméně zmatená tvář se mi hned rozsvítila nadšením, když Viv položila otázku, co je to prdel. "To je moc hezký a univerzální slůvko! Je to jako zadek, ale mnohem lepší, a dá se použít snad v úplně každý situaci, žejo, Krůli?" Rozhodně jsem nemínila promarnit příležitost lehce pokazit slovník dalšího vlčete. Její žádost o to, aby příště mohla jít s námi, jsem ale nejdřív jaksi přeslechla. To nevím, jestli chceme. "No, víš co, to není jen tak..." zamrmlala jsem si pod vousy. I při otázce na to, kdo že jako vlastně jsem, jsem trochu stiskla tlamu. Byla jsem samozřejmě Krůliho tetka, což by ze mě automaticky mělo dělat i Vivianninu tetu, ale tak jsem se vůbec necítila. Jenže se to blbě vysvětlovalo a já si ani nebyla jistá, jestli bych se o to měla pokoušet. "Já jsem Sinéad," odpověděla jsem a zamávala s přátelským úsměvem ocasem, protože mě právě napadlo, co říct: "A jsem vlastně... od každýho trochu! Pro někoho teta, pro někoho kámoška, nebo možná taky náhodnej kašpar, co skáče po lese, tak různě, chápeš," zaobalila jsem to jaksi do ztracena. Zvládám to? Zvládám to. Naprosto výborně. Ale nedokázala jsem přestat mžourat přes rameno, kdy se zjeví mezi stromy vysoká silueta Jiskry a dodá mi trochu odvahy.

Shodli jsme se, že Krůli-třínožka by nebyl ideální. Takhle to rozhodně bylo lepší. Rychle jsme ale od tématu amputace zaběhli k tématu ještě zapeklitějšímu. "Né, proč by mi mělo bejt smutno? Vždycky jsem kolem sebe měla spoustu bezva vlků, přece nejsem někde úplně vopuštěná a osamocená," křenila jsem se na Krůliho. Pravda, doma jsem se ke konci možná trochu opuštěná cítila, když se moje nejlepší kámoška začala tahat s tím ometákem, proto jsem taky hlavně odešla, žejo? Ale tady jsem se určitě opuštěná necítila. Měla jsem tu nejlepší partu lomeno rodinu, jakou jsem si mohla přát. A taky partnerku ve zločinu... "Přesně tak - jak bych si tady s váma mohla připadat sama nebo nešťastná? Však to je přece hotová nemožnost," zavrtěla jsem nad tím hlavou. Partnerky ve zločinu. Jo. To jsme my, a je to přeci skvělý, ne? Asi bylo dobře, že mi Krůli nenechal moc času o tom dumat. "Hele, to jsem přece neřekla!" zasmála jsem se a lehce do něj drbla tlapou. "Jen si myslim, že jakkoliv to je nepravděpodobný, něco dobrýho může přijít z jakýkoliv světový strany - dej na slovo jižanky z hnojákova," mrkla jsem na něj, ale to už tu byly potíže. Nebo to tím aspoň zavánělo.
Oba jsme na strakatou vlčici zůstali zírat poněkud vyjeveně, takže jsme asi museli vypadat zatraceně podezřele. Naštěstí ale potvrdila, že je tu jenom sama. Neznamenalo to sice, že se sem každou chvíli nemůže přiřítit zbytek rodinky, ale prozatím bychom měli být v bezpečí. "Bezva," vydechla jsem možná až příliš úlevně. Krůliho sestra, které říkal "Viv", nicméně z našich dotazů vyvodila naprosto nesprávný závěr, že cosi skrýváme. Jako například tajné mluvící zvíře. Asi jako ten Alastorův Hlas, napadlo mě. "My vlastně... jo," začala jsem váhavě, ale pak jsem si to rozmyslela a nasadila spiklenecký úsměv. "Jo, máme. Jaks to poznala?" naklonila jsem hlavu ke straně a po očku mrkla na Krůliho. Užijem si trochu srandy. Viv totiž vypadala velice nažhaveně na ono záhadné zvíře - a čím dýl ji zabavíme, tím menší je šance, že poběží za papánkem a matinkou a půjde vyslepičit, že se vrátil nezvedený syn se samozvanou tetkou. "Akorát, že ta mrcha zdrhla. Je to strašně přechytralej hajzlík, fakt. Náhodou jsi ho nikde neviděla, co?"

"Kdyby to jinak nešlo a visela by ti jen na kousíčku, co bych s tim měla dělat jinýho?" pohodila jsem neurčitě hlavou, když se Krůli zajímal, co by s jeho tlapou jinak bylo, ač jsem si vlastně nebyla až tak jistá, že bych mu jí dokázala uhryznout. Nebo komukoliv. Ovšem dmula jsem se pýchou, když prohlásil, že by chtěl jednou být jako já. "Beztak budeš ještě lepší. Už takhle máš k tomu solidní základ, no ne?" zazubila jsem se - nicméně celkem se mi ulevilo, že Krůli nakonec došel k závěru, že amputace taková paráda zas nebude. Vlče se třema nohama by se mi asi dost blbě vysvětlovalo. "Jo, asi je lepší si je prozatím ponechat. Mám takový nenápadný tušení, že by se ti mohly ještě hodit," střihla jsem ušima a potřesením hlavou jsem se zbavila přebytečných kapek podivného deště, který k nám pronikl přes větve stromů. Ještě, že jsme byli v lese celkem schovaní. Vůbec mi to nepřišlo jako normální přeháňka. "Jo, jasně, sorry, to byl přeřek - prdele! Samozřejmě! Udělali jsme jim z prdelí nudličky a pak jsme je nechali v prachu!" Až jsem skoro sama začínala věřit onomu hrdinskému překroucení právě uplynulých událostí.
Téma se ale náhle změnilo a jak už to tak hezky uměl, Krůli mě svou otázkou zaskočil. Copak já byla ta pravá, abych mu s tímhle radila? "Nooo, víš," protáhla jsem váhavě, "to já vlastně nevim. Nikdy jsem žádnou partnerku neměla. Nebo partnera. Teda ne, že bych... no prostě s tímhle nemám zkušenosti." Ups, cítila jsem, že pod kožichem jaksi rudnu. Plácám jedno přes druhý, žejo? Nadechla jsem se a zkusila to znovu: "Myslím, že až ji potkáš, tak to poznáš. Bude ti s ní dobře, budeš vědět, že se na ni můžeš spolehnout a ona zase na tebe, zjistíš, že na ni furt myslíš..." Srdce se mi zachvělo. Nepopisovala jsem náhodou Jiskru? "A, víš, myslím, že až potkáš někoho, koho budeš mít fakt rád, tak ti asi nakonec bude šumák, odkud je. Vsadim se, že někdo takovej na tebe někde čeká a rozhodně to bude někdo skvělej, s kým se nebudeš nudit - určitě žádná... jaks to říkal, flundra?" zasmála jsem se, i když se Krůli tvářil tak smrtelně vážně. Nemohla jsem si pomoct. A navíc se mi při tomhle tématu dost citelně svíralo srdce, takže kdoví, jaký výraz by se mi na tváři jinak objevil. Přemýšlí Iška taky někdy...? Jak dlouho jsem mohla tyhle myšlenky odstrkovat do pozadí? Asi na to brzy přijdu. Zdálo se, že zkrátka nikdy není vhodná chvíle se tím pořádně zabývat.
Dokonce ani, když jsme se jen tak vyvalovali v lese. "No jasný. Však tak jsme si to přece slíbili, ne? Zůstanem spolu a ostatní ať klidně dělaj kotrmelce, my si z nich na řiť nesednem!" Krůli si přilehnul ke mně a já mu čenichem lehce rozcuchala čelo. Jestli nebyla na tom světě někdy fakt pohoda! Jenže to by se z lesa nesmělo vynořit naprosto neznámé vlče. I když zas tak blbá, abych se nedovtípila, kdo to asi je a ke které rodině patří, jsem taky nebyla - obzvláště, když Krůliho pozdravila ahoj, bráško. Napjala jsem se. Už si šli pro něj? Ale zdálo se, že je tu sama. "Nazdar!" oplatila jsem jí pozdrav a těkala pohledem kolem, kdy se za ní vynoří fotr, kterému se v mojí představě valila pára z uší a čenichu a žíla na krku mu pulsovala tak silně, až hrozila, že praskne. Pohlédla jsem taky na Krůliho, jak on se bude tvářit na přítomnost své sestry. "Seš sama na procházce?" prohodila jsem jen tak mimochodem, jako bych se vůbec nesnažila vyzvídat, jaká že je vlastně situace.

To jsme to vymňoukli. Vůbec jsem neměla v úmyslu se vracet do Asgaaru, už vůbec ne bez doprovodu Iskierky, ale co se stalo, stalo se. V tom shonu jsem se neohlížela, kam běžím, prostě jsem jen prchala z dosahu těch dotěrných tesáků. A teď jsme tu byli, pokousaní a nadávající jeden víc, než druhý. Co teď? Těžko říct. Neměla jsem ale už sil na to obracet se a zdrhat někam jinam. Byla jsem z toho všeho dost vyšťavená. A Krůli měl pravdu. Sem na nás ty bestie asi nepůjdou. Jistě by si netroufly překročit hranice smečky. "Jo. To je fakt. Sem si na nás nepřijdou," přikývla jsem a plácla sebou na zem s vyplazeným jazykem. Vzduch pách kouřem a déšť chutnal podivně. Všechno bylo v jakési podivné nerovnováze a chaosu. Měla bych se tedy asi cítit ve svém živlu, ale místo toho jsem byla jak na jehlách. Nebyla to až taková zábava, když jste původcem zmatku nebyli vy sami.
Krůli se pustil do hodnocení škod a já už si říkala, že to asi nebude tak hrozné - byli jsme pokousaní, ale z nikoho necrčelo krve jak z vola, takže jsme nejspíš měli štěstí. Pak ale mladý vlk vyjekl, že ho dostali. "Kde? Ukaž to!" vyzvala jsem ho, ale to už se válel na zádech vzhůru nohama. Vstala jsem a přiskočila k němu, ale neviděla jsem na něm žádné zásadní zranění. "Kde to máš, Krůli?" To už jsem to ale spatřila, kousanec na zadní noze. "Na amputaci to nebude," zhodnotila jsem to kritickým okem a už i černý vlček se zase vesele zubil. "Jasně," zakřenila jsem se taky a kecla si zase na zadek. "Děsná bžunda. Nakopali jsme těm potvorám zadky, žejo?" Samozřejmě. Vůbec jsme neprchali o holé životy - v tomhle příběhu jsme samozřejmě byli těmi hrdiny my. Nebo jimi minimálně budeme, až to budu někomu vyprávět. "Třeba jo! Na jizvu určitě taky letěj cuchty," zasmála jsem se a zauvažovala, jestli bych si taky měla nějakou pořídit, abych upoutala Išky pozornost... teda vlastně co? Fakt, že ony podivné pocity ohledně šedé vlčice se v její nepřítomnosti nevytratily, ba naopak, by mě možná měl znepokojovat, ale ono to vlastně bylo docela příjemné. Představovat si a snít... Zatřásla jsem hlavou a vrátila se do reality. "Takže. Teď jsme teda tady," nakousla jsem konečně - měli bychom nějak vyřešit otázku toho, co teď. "Asi jsme sem úplně mířit nechtěli, ale hádám, že když tu jednou jsme, nebudem se před tvou famílií schovávat jako nějaký provinilý kriminálníci, co?" střihla jsem ušima a rozvalila se na bok, abych si konečně oddechla a popadla dech.

//Kamenná pláž

Musela jsem se vzchopit, protože na tom záležel nejen můj osud, ale i osud Krůliho. A kam se poděla Jiskra? V tom shonu se mi někam úplně ztratila. Nejdřív jsme se ale odtamtud museli dostat. Však ona se do země nepropadla. "Ne! Nikdo bačkory natahovat nebude," prohlásila jsem, i když to v některé momenty vypadalo fakt na hraně. Štěňat bylo hodně a my dva nebyli zrovna bojové stroje, spíš dva zakrslíci, co smolně skončili ve fakt blbé situaci.
Bez boje jsme se ale vzdát nemohli. To bych těm potvorám nedarovala, pcha! Vyrazili jsme kupředu a proráželi si cestu a já se tvářila statečně, i když jsem se tak úplně necítila. Ale musela jsem - kvůli Krůlimu. Kdybych zpanikařila nebo se na to zrovna vybodla, asi by byl ztracený. Nebyl už úplně mrňous, ale dospělý taky ne. A já to prostě nemohla nechat na něm.
Prchali jsme a útoky nakonec ustaly. Přestala jsem cítit další a další zuby zarývající se do všech částí mého těla, na které dosáhli. "Tohle nebyly vlčata," vysvětlovala jsem za běhu Krůlimu, ještě jsem se neohlížela, kdoví, jak daleko nebo blízko ty mrchy vlastně byly. Ještě nás mohly dohnat. "Jsou to nějací... šakali nebo kojoti nebo tak něco, jsou vlkům podobný, ale je to příšerná vzteklá verbež, jak jsi sám viděl!"
Konečně jsem zastavila, když se mi zdálo, že jsme utekli už dost daleko a taky už mě pořádně bodalo v boku. Vydýchávala jsem se a popadala dech, celé nohy mě pálily snad od tisíce kousanců. Při jednom takovém hlubokém nádechu mi do čenichu zavál známý pach a já si cosi uvědomila. "Kruciprdel," ujelo mi. "Však mi doběhli zpátky do Asgaaru!" To jsme přece právě nechtěli, ne? Přikročila jsem hned těsně ke Krůlimu, jako by se jeho fotr měl odnikud zhoupnout na liáně a čmajznout mi ho přímo pod čumákem. "Co teď? Jiskra nikde... do háje." Bylo pozdě se ztratit a zmizet? A... byl to vůbec dobrý nápad? Napjatě jsem se rozhlížela a jen po chvilkách jsem si olizovala krev z ranek na nohou. "Jsi vůbec v pořádku? Neukousli ti něco?" obrátila jsem svou pozornost raději ke Krůlimu, jestli ho ti mrňaví démoni náhodou úplně neotrhali jako borůvkový keř.

Celá ta rvačka se šakalaty, kojoťaty nebo co za fúrie ve štěněcích kožiších to vlastně byly, se začínala dost vymykat z tlap. Krůliho popadlo krvelačné běsnění a snažil se je prostě zlikvidovat, zatímco já bych je radši nechala žít a prostě se jim jen vymanila a zdrhla. Byli to malí krvelační hajzlíci, ale nějak se mi příčilo vraždit mláďata. Jenže možná nám vážně nezbývala jiná možnost? "Já vím, já vím, Krůli," pronesla jsem už poněkud poplašeněji, i když jsem takový tón ve svém hlasu slyšet nechtěla. Byla jsem snad drsňačka, obránkyně Krůliho, ohnivá husťačka Žaneta, jenže... fakt jich tu na nás bylo moc! "Musíme odtud vypadnout," zavelela jsem už víc neohroženě a postrkovala Krůliho, který se mi krčil za zadkem, směrem od štěňat. Těkala jsem pohledem sem tam a hledala, kam se vrtnout. "Poběžíš za mnou a nebudeš se ohlížet, jo?" ohlídla jsem se k černému kožíšku a pohledem se ujistila, že chápe. I když asi nebyl důvod, proč by to neměl chápat, byl to úplně ten nejprimitivnější plán na světě. Prorazím mu cestu. Couvla jsem, ještě trochu, zuby jsem odhodila stranou dalšího útočníka a zdálo se, že se možná naskytne šance... "Teď!" zaječela jsem, vyrazila dopředu po kamenité cestě a přitom jsem srážela a odstrkovala co nejvíc štěňat, která se nám přimotala do cesty. Ani jsem nechtěla vědět, kde všude jsem pokousaná, ale teď nebyl čas zkoumat rozsah škod. Z nebe začínal padat lehký déšť, který mě štípal na čenichu... ale ani tohle nebyl čas zkoumat. Hnala jsem se dopředu hrbolatým terénem, snažila se neutéct Krůlimu a zároveň odtatmud co nejrychleji zmizet. Cesta nás chtě nechtě vedla přímo k Asgaarskému hvozdu, ale ani to jsem si v tu chvíli neuvědomovala. Prostě už jsem chtěla být pryč.

//Asgaar přes Mahtaë jih

"To sou pekelný vlci," pokrčila jsem rameny. "Oni asi zlepšováky nepotřebujou. Pohání je prostě pekelnej oheň." Navzdory tomu, že jsem nepochybně byla děsně hustá, jsem vlastně neměla velké povědomí o oněch "zlepšovácích" - neznala jsem rostliny nebo houby, co mohly úplně pozměnit vnímání světa, nikdy jsem se ani nenajedla zkvašeného ovoce. Doma jsem neznala nikoho, kdo by mě to naučil, nehledě na to, že kdyby mi na to přišla máma, zcela jednoznačně by mě vykostila.
Krůlimu najednou z tlamy vypadlo cosi, co mě přimělo překvapeně škytnout. Na podobné výroky byl černý vlček fakt expert. "Ale jdi ty. Se ještě budu červenat," zahihňala jsem se a zahnala myšlenku na to, jaké by to asi bylo, kdyby něco podobného řekla Jiskra... Co tě to zase napadá za blbosti? okřikla jsem sama sebe. Navíc... si nic podobného určitě ani myslet nemohla. I tak jsem se ale pokusila si nenápadně uhladit chlupy, co mi na čele trčely do všech stran. Kdyby se zrovna náhodou dívala. To už se mi ale Krůli vecpal pod nohy a vzhlížel ke mně. "A ty jsi taky skvělej," přejela jsem mu čenichem po čele a myslela to naprosto vážně. "Jasně, že tě nikomu nedáme. Jak jsem už říkala - můžeš si dělat, co jen chceš a nikdo tě nemůže nutit bejt s někým, s kým nechceš! A do žádnýho pytle nepatříš, Krůli." Jenže to už se zase draly na povrch slzičky a Krůli na nás pěl chválu až do nebes, jako bychom s Iškou byly snad nějaké světice. "Notak," zabručela jsem a tlapou si vlčka přitáhla blíž. "Fakt se toho nemusíš bát. Nedáme tě. Slavnostně přísahám," zašermovala jsem na chvíli tlapou ve vzduchu v gestu, které mělo být vznešené, i když vypadalo, jako že spíš odháním mouchy. "Seš nejlepší synoveček, jakýho si teta jen může přát. Patříme k sobě, tak to je," špitla jsem mu tiše a věděla, že to je pravda. Krůli byl prostě náš a nikdo nám ho nemohl brát, ani jeho fotr, kterého jsem už teď začínala dost nesnášet a to jsem ho ani nikdy neviděla. Byli jsme jedna parta... jedna rodina? Cokoliv jsme byli, bylo to tak správně a věděla jsem, že udělám všechno pro to, aby to tak zůstalo i dál.
"Jasně, že jo. Budem tě s Iškou mít rády, i kdyby... i kdybys byl celej růžovej a třpytivej," ujistila jsem Krůliho s lehkým úsměvem. Jenže pak se objevili ti kojoti nebo šakali nebo co. A začala bitka. Prali jsme se a prodírali se tou vřavou, ale zatímco já se snažila štěnata jen zneškodnit, Krůli se do toho pustil s mnohem větší vervou. Mnohem... krvelačněji. "Cože ti ukousl?" domnívala jsem se, že jsem se přeslechla, ale neměla jsem momentálně čas Krůliho zadní část zkoumat, protože se mi jeden malý zmetek zakousl do stehna. Dobře mířeným kopem jsem ho sundala, jako stará zkušená kobyla, ale cítila jsem, jak mi po noze teče krev. Zatímco jsem se zabývala vlastním problémem, Krůlimu se povedlo cosi, co bych nečekala. Jedno štěně spadlo k zemi mrtvé. Poněkud jsem se nad tím zhrozila a ještě víc, když se do dalšího masakru chtěl mladý vlk opřít znovu, s naprosto maniakálním nadšením. "Ne! Nezabíjej je!" vykřikla jsem. Byli to, sakra práce, naprosto nesnesitelní hajzlíci, ale... mému srdci se to jaksi příčilo. "Jsou to ještě děcka!" Tlapou jsem se pokusila Krůliho zadržet a zároveň jsem se dál snažila vycouvat z válečné vřavy. Nechtěla jsem, aby po nás zbyl krvavý masakr.

//Mahtaë sever přes Mahtaë jih

Iška se mohla tvářit, jako že nic, ale bylo jasné, že ji to celé jaksi vzalo. Trochu jsem svěsila uši. Asi jsme neměli vyzvídat... ale jak jsme to mohli tušit? Ještě jednou jsem se o ni letmo otřela a rozhodla se jí dát chvíli prostor, protože se mi zdálo, že to asi potřebuje. Jen jsem doufala, že brzy bude všechno v pohodě. Třeba cestou najdeme něco, co ji rozveselí! zahleděla jsem se na celou věc zase z té lepší stránky a lehce si zhoupla oháňkou ze strany na stranu. Jasně, všechno bude zase co nevidět tip ťop. Pokud tedy nepočítáme sopku, která... nooo, která se prostě povážlivě rozvášnila.
"Asi jo," přikývla jsem Krůlimu, který z toho byl dost vyplašený. Nedivila jsem se mu. Taky jsem z toho neměla ten nejlepší pocit. Obzvlášť, když se pak ozvala ta zlověstná rána. Mohly by kusy z té sopky lítat až do Asgaaru? Určitě ne, však to je pořádně daleko. Snad. Svoje obavy jsem ale v žádném případě nechtěla přenášet na mladého vlka. "Ale to bude v pohodě. Oni se chvíli vyřáděj a pak bude zase pohodička, však uvidíš," střihla jsem zvesela ušima a skoro jsem tomu i sama uvěřila.
"Dobře, dobře, tak ne malej," zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. "Chtěla jsem říct mladej. Velkej jsi na to už určitě dost!" šťouchla jsem do něj hravě čenichem a rychle se pohledem ujistila, že Iška je pořád poblíž, i když zároveň vlastně opodál. "Nó, vlastně celkem náhodně. Někdy se kolem mě oteplilo nebo sem tam prskla nějaká jiskra, když jsem byla třeba hodně naštvaná nebo smutná nebo tak něco. Ona si magie vždycky najde nějakou cestu, jak se ukázat." Ale jak se rozhodovalo, komu zůstanou oči zlaté a komu se zabarví? To bylo záhadou i mě. "Hmm, možná, že zůstanou, ale myslím, že je velká šance, že je budeš mít barevné," usoudila jsem nakonec, protože všude kolem jsem potkávala samé vlky s nejrůzněji barevnýma očima a ti zlatoocí mi přišli spíše jako výjimky. "Jó, červená by ti slušela!" zvolala jsem radostně a zamávala ocasem. "Pak bysme všichni tři ladili! Ale v tvým podání bude určitě královská každá barva," zazubila jsem se na Krůliho.
Rozebírat magie by mě bavilo i dál, jenže se nám cosi postavilo do cesty. Na kamenitém prostranství, kam nás tlapky zanesly, se vyskytovala podivná stvoření. Mrňavá a podle všeho taky pěkně vzteklá. "To jsou..." přimhouřila jsem oči. "Ehm. Kojoti? Nebo šakali? Tyhlety zvířata se mi furt pletou," mrmlala jsem, ale na nějaké přírodovědné zařazení nebyl moc čas, protože ta divoká banda se k nám zlověstně přibližovala. Byli malí a kdyby jich nebylo tolik, asi by vypadali komicky, ale takhle z toho dokonce šel trochu strach. Ale Krůli se jim rozhodl statečně postavit a to bych nebyla já, abych zůstala pozadu. "A hlavně jsme tudy určitě chtěli jít jako první!" vypjala jsem hruď, jako bych byla nějaký Herkules, jenže to už si to Krůli hnal přímo mezi štěňata. Já mu byla v patách a jakmile se mi do ocasu zahryzly první ostré zoubky, došlo mi, že to možná, jenom možná, nebyl tak úplně inteligentní nápad. Jak se od nás ale, prosímvás, mohlo čekat, že se zachováme inteligentně bez hlasu rozumu, který nám dělala Jiskra? "Aů, vy bestie!" kvílela jsem a chytila za ocas štěně, které se vrhalo po Krůlim. Smýkla jsem jím na stranu a postavila se vedle Krůliho, abych ho mohla líp chránit aspoň z jedné strany. Nechtěla jsem je přímo vraždit, ale tohle bylo pekelně nepříjemné. Bylo jich tolik a štípali a kousali jako chlupaté piraně. "Au, au, běžte do háje, kuš, kšá!" Ale jako bych mluvila do větru! Chňapala jsem po nich a odstrkovala je, odhazovala a smýkala jimi pryč, ale za každého se hned objevila náhrada. "Krůli! Krůli, jseš v pohodě?" ujišťovala jsem se, zatímco jsem se snažila nás prostrkat dál vpřed... někam, kamkoliv, kde to tak hrozně nekouše.

Jiskra se hnala kupředu takovou rychlochůzí, že jí naše kratší nohy skoro ani nestačily. Možná bychom se měli taky víc snažit, vzhledem k tomu, že tak trochu hrozilo, že nám za zadkem bouchne sopka. Jasně, že to byla hrozba, kterou je třeba brát vážně. Však jsem ji brala vážně! Ale taky jsem měla krátký nohy a něchtěla jsem se rozbíhat a dávat se na úprk, protože pak by už bylo naprosto jasný, že mám pořádně nahnáno a taky... jsem nevěděla, kdy bych se nakonec zastavila, kdybych začala prchat.
A přece se našla chvíle na zmatené zastavení, protože Krůli si vzpomněl na onu podivnou záhadu, jejíhož rozuzlení jsme se nedočkali. Kdo byla ta záhadná Shireen? Jenomže Iška o tom podle všeho nechtěla mluvit. Nechtělo se jí to, ať to bylo cokoliv, vysvětlovat nám dvěma zvědavcům, co do toho strkali nos. Jen stín. Zmateně jsem nakrčila čelo, na jazyku už už další otázku, kterou jsem naštěstí stačila spolknout, než vyklouzla ven. Jiskra se totiž najednou tvářila dost podivně. Naštěstí se hned vzápětí ozval Krůli v roli bezedné studnice moudrosti. "Jó," připojila jsem se k němu hned. "To je fakt! Žádný stíny nám tu strašit nebudou!" Zašermovala jsem bojovně tlapou, jako bych odháněla dotěrný hmyz a všechny případné stíny, co by se snad odvažovaly nás otravovat, než jsem s Iškou a Krůlim vykročila dál, neboť do Asgaaru se asi nechtělo nikomu z nás.
Krůli se ale po cestě ještě ohlédl, čemuž jsem se já snažila vyvarovat. Z dobrého důvodu, jak jsem se přesvědčila podle poplašeného výrazu ve zlatavých očích. "To bude v pohodě," broukla jsem. "Třeba maj tam v tom pekle, co je pod sopkou, jen trochu moc divokou pařbu, to ještě neznamená, že to musí hned bouchat, ne?" pronesla jsem optimisticky, ale lehké vibrace země pod tlapami, které byly cítit i tady, i když o něco méně výrazně, mě stejně děsily. Krůli na to ale asi rychle zapomněl, protože brzy změnil téma na magie. "No, na objevení svojí magie jsi ještě trochu moc malej," mínila jsem. "Až ještě o něco povyrosteš a objevíš ji, oči se ti podle ní zbarví. Teda snad? Nejsem si jistá, jak přesně to funguje, abych pravdu řekla," střihla jsem zamyšleně ušima a našla pohledem vedle sebe Jiskru, která se stále tvářila dost zdrchaně. Ať už byla Shireen kdokoliv, cokoliv - stín, vzpomínka nebo něco úplně jiného, asi ji pěkně žrala. Jemně jsem do Jiskry šťuchla ramenem, jako to před chvílí udělala ona mě. "Všechno oukej?" zeptala jsem se polohlasně, zatímco nás tlapy nesly dál na jih, pryč od sopky i od lesa.

//Kamenná pláž přes Mahtaë jih

//Západní Galtavar

Docela mi spadl kámen ze srdce, když se nám podařilo Krůliho zákeřnou otázku jakž takž odpálkovat. Na takovýhle šoky jsem vůbec nebyla stavěná! A všechny představy a fantazie, co by - kdyby, jsem jako už asi stokrát předtím odložila na později. Zdálo se, že nikdy není vhodná chvíle se jim věnovat, ale jim na tom příliš nezáleželo. Stále se vytrvale vracely. "Myslím, že strejdové jsou partneři ve víc, než jen ve zločinu. Prostě partneři," zazubila jsem se a pohledem se u Išky ujistila, že nemelu kraviny. Těžko bych to ale mohla špatně pochopit, ne? Alastor se vyjádřil dost jasně.
Málem jsem Jiskru připravila o ucho, protože Krůliho otázky byly dnes obzvláště vypečené. "Jen kontroluju, jestli ti držej," ušklíbla jsem se a obrátila se na toho černého raráška, který nám pěkně napínal mozkové závity. Jiskra to ale řekla pěkně. Bude nejlepší, když zůstaneme hustýma tetičkama. To byla role, ve které jsem se cítila naprosto spokojeně.
Ovšem s čím jsem spokojená nebyla, byl vývoj situace kolem sopky. Třes země pod tlapami se neutišoval, dým dál stoupal k nebi a celá atmosféra se stávala dost zlověstnou. Jiskra mi na mou otázku neodpověděla, ale její pohled mi řekl všechno, co jsem potřebovala vědět. To je v háji. Co když to fakt prdne? Byla by to asi pořádná šou, ale... Ale nemuseli jsme jí být tak blízko. Vyrazila jsem tedy pryč z pláně směrem k řece a podél ní dál na jih. Nevěděla jsem, kam přesně mířím, ale hlavní bylo nechat rozzuřenou bránu do pekel za zadkem. "Jo, no, vlastně. Kdo je Shireen?" připomněl mi Krůli za chůze ono oslovení, nad kterým jsem se předtím tak zarazila a ani teď mi nebylo jasné, co to vlastně mělo znamenat. Musela jsem se zasmát, když se Krůli začal vzpínat a hrozit, protože přitom prozatím příliš děsivě nevypadal, ale kruci, nadšení mu tedy fakt nechybělo! "Už z tebe roste hrozivej bodygárd, Krůli," zazubila jsem se a na chvíli i zapomněla na sopku. Ovšem když nás už řeka dovedla poměrně blízko k Asgaarskému hvozdu, zastavila jsem se a trochu nakrčila čelo, protože na možnost přicházejícího konce světa se jen tak úplně zapomenout nedalo. "Budem se už vracet, nebo zůstaneme ještě chvíli na cestách? Nebo... prchnem do teplejch krajin, změníme si jména a začnem novej život, než támhleta prskavka začně flusat ohnivý koule všude kolem a změní to tady všude kolem v peklo? Ale to jsem si mohla jen myslet, protože jsem nechtěla zbytečně děsit Krůliho. "Nebo bysme mohli ještě prozkoumat jižní kraje gallirejské," řekla jsem radši a vrhla po Jiskře výmluvný pohled. Doufala jsem, že pochopí, co naznačuju. Že by možná, jen možná bylo nejlepší položit mezi nás a sopku tolik země, kolik jen bylo možné. Aspoň na chvíli, než se ukáže, jestli se k něčemu vážně chystá nebo jestli jen tak hrozí.

Svět se třásl, ze sopky se čoudilo a já tak trochu nevěděla, jestli by čirou náhodou nebylo lepší vzít tlapy na ramena. Že by to byly ještě následky tý naší srandy s Makadim? Nejspíš by to bylo trochu opožděné... A trochu extrémní. Po tom, co jsme tam nahoře vyváděli, se sopka sice trochu rozbublala, párkrát uraženě pšoukla, ale aby zuřila až takhle? To určitě nebyla vina dvou blbečků, co si přáli kdoví kolik měsíců zpátky probudit Satana.
Příchod Alastora aspoň trochu rozptýlil naši pozornost od možné nadcházející zkázy. Hnědý vlk hned odpověděl na otázku, kterou jsem nepoložila. Partner, zopakovala jsem si v duchu a ucítila... cosi. Zašimrání u srdce. Možná se mi v hlavě vynořila nějaká zbloudilá představa pojící se k rudooké vlčici, co stála po mém boku. Rychle jsem ty myšlenky zastrkala zpátky do příslušných koutků mé mysli, kde pro tu chvíli měly zůstat. Teď není vhodná chvíle! A stejně jsem po Išce zamžourala, zdálo se mi, že jsem na okamžik zachytila její pohled, když ona mžourala zase po mně. Nebo jsem si to jen představovala?
Představy nepředstavy, díky bohu za přisprostlou šelmu, které patřila ta druhá hlava vykukující mezi Alastorovýma ušima. Seskočilo to na zem a dokonale rozptýlil jakékoliv přiblblé představy, které se mi v náhlém pocitu opojení tlačily do hlavy. "Fuj," ušlo mi, než jsem se stačila zarazit, protože jeho popis byl vskutku květnatý, ale to už tvor letěl vzduchem kdoví kam. Zasmála jsem se tomu a ještě jednou, když Iška Krůliho poučila o používání slova hajzl. "No jasný!" zamávala jsem ocasem jako vítěznou vlajkou, zatímco Krůli se pustil do běhání kolem. "Málem bychom zapomněli na rozšiřování slovníku, ještě, že strejda taky přispěje svou troškou do mlýna," zazubila jsem se směrem k hnědému vlku, ale ten už koukal, aby byl odtud pryč. Jen ještě pošťouchl Krůliho, což u mně vyvolalo další uchechtnutí. A taky to bylo zatraceně roztomilý! "Už? Tak teda čauvec," houkla jsem za Alastorem, který už si to štrádoval pryč a pořád ještě rozesmátě jsem přenesla část své váhy na Išku, která se o mě najednou opírala. "Tak rychle," vydechla jsem dramaticky a otřela si imaginární slzu, načež jsem zase vyprskla smíchy. Proč bylo všechno najednou taková sranda?
Ovšem když k nám přihopsal podobně vysmátý Krůli a s typickou vlčecí přímočarostí se vytasil s otázkou, značně ve mně hrklo, protože se mu nějakým záhadným způsobem podařilo trefit přímo do toho, na co jsem předtím myslela, do těch představ a pocitů, které se mi vynořovaly v hlavě a jejichž luštění jsem neustále odkládala na později. Byl snad telepat? Ale ne. Blbost. Chovej se přirozeně, Žaneto. "My jsme partneři ve zločinu!" zvolala jsem, celkem úspěšně potlačujíc paniku v hlase, a hravě jsem chňapla po Iščině uchu. Ještě, že jsem jí ho neukousla, když ve mně při dalším Krůliho zvolání hrklo podruhé. Tentokrát ale fakt zděšením nad představou sebe samé jako matky. "Ale dej pokoj! Já jsem mnohem radši teta. Tety si totiž můžou dělat, co chtěj, a je s nima stokrát větší sranda," zazubila jsem se a doufala, že se v tomhle tématu nebude vlček chtít rýpat nějak hlouběji. Snad ho Alastor a ta jeho kuna nenavnadili na otázky, odkud se berou vlčata. Na takovou diskuzi jsem se necítila zrovna kvalifikovaná.
"Jo," vrátila jsem se trochu víc do reality, když jsem pohled otočila k sopce, ze které se dál vytrvale čoudilo a vibrace pod tlapami taky neustávaly. "Možná... by bylo dobrý vymáznout někam trochu dál? Tohle vypadá, že by to mohlo být dost hustý, což je sice hustý, ale radši bych to sledovala ze vzdálenosti, která mi nevypálí všechny chlupy v ksichtě?" Obrátila jsem se tázavě na Išku, ale když mě obzvlášť silný otřes vyvedl z rovnováhy, byla jsem už celkem rozhodnutá. "Mhm, jop, myslím, že je nejvyšší čas vypadnout," přikývla jsem rozhodně a vykročila náhodně zvoleným směrem, hlavně pryč od pekelné brány. "Děje se tady tohleto... normálně?" otázala jsem se přitom jen tak ledabyle Išky. Nechtěla jsem vypadat, jako že se bojím blbé čoudové hory, aleee... možná, jenom možná, mi docela slušně klapaly půlky při představě, že by to doopravdy mělo bouchnout. Ještě bych ráda žila!

//Mahtaë sever

Ujasnili jsme si tedy, že Krůliho nejspíš kariéra zahradníka nečeká a taky fakt, že až na nás přijde jeho matinka, rozhodně to nebude pěkný. Trochu jsem se zašklebila. Dokázala jsem si to představit a to jsem jeho mámu vlastně ani neznala - ale jak se matky občas dokážou vytočit úplně do vrtule, o tom jsem věděla svý. Krůli však prohlásil, že se nás jen tak nepustí, ať si jeho máma šílí, jak chce. Ten vlk je skvělej. "Jasný! Nikdo tě přece od nás nemůže trhat, máš vlastní hlavu, no ne?" zasmála jsem se a lehce do Krůliho drcla čenichem. "My tě taky nedáme, budem se tě držet klidně do skonání světa." Které možná právě nastávalo, nebo to mě alespoň jako první napadlo, když mi otřes země div že nepodrazil nohy. Doširoka jsem se rozkročila a jen tak tak se ubránila pádu na hubu. "Co je?" vyhrkla jsem ve stejnou chvíli, kdy podobnou otázku vykoktal i vyplašený Krůli. Přiklopýtala jsem zpátky k němu a Išce a nasměrovala svůj pohled tam, kam čučeli i oni. Do háje, hrklo ve mně, když jsem si všimla, že z brány do pekel se povážlivě čoudí. Že by to souviselo s tím nepříjemným třasem pod našima nohama?
Než jsem se vůbec stačila zorientovat, co se vlastně děje, ozval se jakýsi hlas, který hulákal něčí jméno. Už jsem se chystala houknout zpátky, že si nás asi s někym plete, protože jsme mezi sebou žádnou Shireen neměli, ale Jiskra na to volání kdoví proč reagovala. "Kdooo je Shireen?" protáhla jsem zmateně, nicméně těžko soudit, zda mě vůbec někdo slyšel, protože Iška se už vítala s nově příchozím a Krůli byl podle všeho stejně zmaten, jako já. Nechala jsem to prozatím plavat a radši se široce zazubila na toho nově příchozího - Alastora. "Čauvec," pozdravila jsem ho s přátelským zamávaním ocasem, když mě Jiskra představila. Byl to další člen smečky a možná taky velké rozvětvené asgaarské rodiny - nějak jsem hned nepochopila, jestli byl Nemesisův přítel jako kámoš, nebo přítel jako přítel, ale když to z něj dělá strejdu, tak asi... "Ha!" vyhrkla jsem, když mluvící chuchvalec chlupů na Alastorově hřbetě promluvil. Nějak jsem přestávala být schopná všechno zpracovávat - země se chvěla, mezi Alastorovýma ušima vykukovala ještě jedna menší hlava, Krůliho zajímaly světlušky a mne zase čoud, který se mi náhle vetřel do čenichu a... a vlastně co na tom záleželo, že byl všude kolem chaos, žejo? Na tváři se mi rozlil připitomněle spokojený úsměv a pohledem jsem přejela Alastora, Krůliho i Išku, u které jsem se pohledem zastavila. Zas už jiskřila na všechny strany. Tiše jsem se tomu zahihňala. "Už zas celá záříš," vybreptla jsem a idiotský úsměv se mi ještě rozšířil. Najednou bylo všechno bezva. Úplně tip ťop.

I Jiskra naznala, že moc není jenom sranda a paráda, jak by se nejdřív mohlo zdát, a také to Krůlimu pověděla. Ovšem než aby se dál vyptával na magie, zaměřil se vlček na... cukety. Rozesmála jsem se, nemohla jsem si pomoct, představa Krůliho, jak dělá oči na zeleninu byla prostě až příliš dokonalá. "Cuchty, Krůli, cuchty," opravila jsem ho pořád ještě se smíchem. "Jakože holky. Ale hele, jestli chceš bejt zahradník, těžko ti někdo může bránit. Třeba cuchty letěj i na cukety," zauvažovala jsem, ale to už bylo těsně předtím, než se nám celé veselí tak trošku pošramotilo.
Byla jsem trochu na štíru, co si počít, když řeč přišla na babičku Elisu a Krůli se náhle tvářil jako vtělené neštěstí. I Jiskře se roztřásl hlas. A já... tam stála jako pipka a netušila, co dělat, co říct, co si počít. Dělej něco, pobízela jsem sama sebe, ale moje tlama zůstávala zavřená, zatímco Jiskra zachraňovala situaci. Jaksi mě z toho rozbolelo srdce, ze smutku jich obou, ale ať jsem si v duchu nadávala, jak jsem chtěla, správná slova ke mně nepřicházela. Takže jsem nakonec prostě jen přišla blíž a lehce se o vlče otřela tváří. Naštěstí alespoň Jiskra si zachovala schopnost přemýšlet a zdálo se, že její slova Krůliho trochu uklidnila. I když jsem příliš nevěřila tomu, že by se babička Elisa mohla vrátit mezi živé... A pak řekl černý vlček cosi, co málem vehnalo slzy do očí zase mně. Rodina. On a Iška samozřejmě rodina byli, ale rodinu vždycky nedělala jen společná krev. Bral... mě snad Krůli tako jako část rodiny? Jasně. Přece jsem teta Sid, ne? Tak proč jsem z toho byla tak sakra na měkko? Zuřivě jsem zamrkala. "Možná, že to vážně udělala," zabručela jsem tiše a přišoupla se ještě blíž, až jsme tam byli všichni tři v jednom chumlu. "Jestli jo, tak jí teda vážně vděčíme za hodně, co?" nasadila jsem na tvář cosi jako úsměv a přejela pohledem od zlatavých oček k těm rudým. Možná nám Iskierky mamka vážně pomáhala i teď. Bylo tak šílené si to myslet?
Krůli vypadal nadšen vyhlídkou toho, že bychom se mohli ubírat směrem k domovu, ale já měla trochu obavy, co bude, až tam přijdeme. Ne snad, že bych si dělala hlavu s nějakým průšvihem, že jsme byli pryč kdovíjak dlouho, že jsme navíc ještě ukradly vlče a tak dál, a tak dál, pf, no a co. Ale! Co se mi vážně nechtělo, bylo vracet Krůliho rodičům. Což by se nepochybně stalo, až tam zamíříme. Dokázala jsem si snadno představit, že lecjaký rodič by nebyl z nás tetiček nadšen, natožpak z naší prvotřídní výchovy. Ještě by nám ho uzmuli napořád! Tak bysme si ho vzaly zpátky, rozhodla jsem se. Žádný takový. Krůliho od nás nikdo násilím trhat nebude! Bude s tím, s kým bude chtít!

//Sopka přes Ainu

Než se naše banda rozhoupala, duha už byla v čudu a tak jsme se role hledačů pokladů protentokrát neujali. Ale komu by to vadilo, žejo? Měli jsme stejně důležitější plány, než nahánět nějakou prchlivou duhu! Iška mi navíc připomněla, že jsme poklad už jednou našly. "Jasně, že si to pamatuju," přikývla jsem - jak bych na to vůbec mohla zapomenout? Jaksi jsem si ale ty dvě příležitosti vůbec nespojila. "Ale tehdy přece žádná duha nebyla. Aspoň myslim. Takže... duhový poklad zůstává stále nevyřešenou záhadou," potřásla jsem hlavou, ale nijak zvlášť mě to už netrápilo a když se řeč stočila ke Smrti, téměř bych na nějakou duhu úplně zapomněla. "Chceš být mocný? Tyjo, já bych asi ani nevěděla, co s nějakou velkou mocí dělat." Jakmile jsem to ale dořekla, objevil se mi na tváři úšklebek: "Blbosti, dost pravděpodobně." Jistě, chtěla bych se naučit lépe ovládat oheň, jistě bych přišla i na další věci, ale opravdová moc? To znělo spíš jako otravné břemeno, s kterým se jeden musí vláčet, než jako zábava. Jinými slovy - nic pro mě.
Jiskra Krůliho ujistila o zákeřných úmyslech děsivé bohyně a než jsme se nadáli, byli jsme na druhé straně potoka, který smrděl jako bizoní řiť a ještě stokrát hůř. Tam byl mladík odložen na zem a Iška udělala něco zcela nečekaného. Zabořila mi hlavu do krku. Kdoví proč jsem v tu chvíli pocítila cosi dost podobného panice, neboť jsem to vůbec nečekala a všechno uvnitř se mi podivně zatřepotalo. "Jo, to roste! Jak hříbek po dešti!" vypravila jsem ze sebe a kupodivu to znělo celkem normálně, i když moje pocity si už zase dělaly, co chtěly. Například se přišlo ukázat i letmé zklamání, když se Jiskra zase odtáhla a plynule přešla do vysvětlování, jak se to má s magiemi. To proto, že je Jiskra tak skvělá kámoška! Nejlepší, jakou jsem kdy měla. Jo, tím to bylo. Proto jsem ji samozřejmě taky chtěla mít co nejblíž.
Zmínka o babičce Krůliho zaujala a já jen tak lehce strnula. Věděla jsem totiž, že ona vlčice odpočívá pod mohylou v lese. Nejistě jsem zamžourala po Iskierce a nervózně si olízla čenich - věděl on Krůli vůbec o... umírání a takových věcech? Jasně, že viděl tu mrtvou myš a tohle všechno, ale když šlo o vlky, natožpak o členy vlastní rodiny, byť neznámé... To už bylo něco trochu jiného. Když se tedy na konci své smršti otázek obrátil ke mně, zaváhala jsem nad tím, co říct. "Kdepak," zavrtěla jsem nakonec hlavou a omezila se na to jediné slovo, které nedávalo moc prostoru k tomu něco podělat.