Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahtaë sever přes Mahtaë jih

Iška se mohla tvářit, jako že nic, ale bylo jasné, že ji to celé jaksi vzalo. Trochu jsem svěsila uši. Asi jsme neměli vyzvídat... ale jak jsme to mohli tušit? Ještě jednou jsem se o ni letmo otřela a rozhodla se jí dát chvíli prostor, protože se mi zdálo, že to asi potřebuje. Jen jsem doufala, že brzy bude všechno v pohodě. Třeba cestou najdeme něco, co ji rozveselí! zahleděla jsem se na celou věc zase z té lepší stránky a lehce si zhoupla oháňkou ze strany na stranu. Jasně, všechno bude zase co nevidět tip ťop. Pokud tedy nepočítáme sopku, která... nooo, která se prostě povážlivě rozvášnila.
"Asi jo," přikývla jsem Krůlimu, který z toho byl dost vyplašený. Nedivila jsem se mu. Taky jsem z toho neměla ten nejlepší pocit. Obzvlášť, když se pak ozvala ta zlověstná rána. Mohly by kusy z té sopky lítat až do Asgaaru? Určitě ne, však to je pořádně daleko. Snad. Svoje obavy jsem ale v žádném případě nechtěla přenášet na mladého vlka. "Ale to bude v pohodě. Oni se chvíli vyřáděj a pak bude zase pohodička, však uvidíš," střihla jsem zvesela ušima a skoro jsem tomu i sama uvěřila.
"Dobře, dobře, tak ne malej," zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. "Chtěla jsem říct mladej. Velkej jsi na to už určitě dost!" šťouchla jsem do něj hravě čenichem a rychle se pohledem ujistila, že Iška je pořád poblíž, i když zároveň vlastně opodál. "Nó, vlastně celkem náhodně. Někdy se kolem mě oteplilo nebo sem tam prskla nějaká jiskra, když jsem byla třeba hodně naštvaná nebo smutná nebo tak něco. Ona si magie vždycky najde nějakou cestu, jak se ukázat." Ale jak se rozhodovalo, komu zůstanou oči zlaté a komu se zabarví? To bylo záhadou i mě. "Hmm, možná, že zůstanou, ale myslím, že je velká šance, že je budeš mít barevné," usoudila jsem nakonec, protože všude kolem jsem potkávala samé vlky s nejrůzněji barevnýma očima a ti zlatoocí mi přišli spíše jako výjimky. "Jó, červená by ti slušela!" zvolala jsem radostně a zamávala ocasem. "Pak bysme všichni tři ladili! Ale v tvým podání bude určitě královská každá barva," zazubila jsem se na Krůliho.
Rozebírat magie by mě bavilo i dál, jenže se nám cosi postavilo do cesty. Na kamenitém prostranství, kam nás tlapky zanesly, se vyskytovala podivná stvoření. Mrňavá a podle všeho taky pěkně vzteklá. "To jsou..." přimhouřila jsem oči. "Ehm. Kojoti? Nebo šakali? Tyhlety zvířata se mi furt pletou," mrmlala jsem, ale na nějaké přírodovědné zařazení nebyl moc čas, protože ta divoká banda se k nám zlověstně přibližovala. Byli malí a kdyby jich nebylo tolik, asi by vypadali komicky, ale takhle z toho dokonce šel trochu strach. Ale Krůli se jim rozhodl statečně postavit a to bych nebyla já, abych zůstala pozadu. "A hlavně jsme tudy určitě chtěli jít jako první!" vypjala jsem hruď, jako bych byla nějaký Herkules, jenže to už si to Krůli hnal přímo mezi štěňata. Já mu byla v patách a jakmile se mi do ocasu zahryzly první ostré zoubky, došlo mi, že to možná, jenom možná, nebyl tak úplně inteligentní nápad. Jak se od nás ale, prosímvás, mohlo čekat, že se zachováme inteligentně bez hlasu rozumu, který nám dělala Jiskra? "Aů, vy bestie!" kvílela jsem a chytila za ocas štěně, které se vrhalo po Krůlim. Smýkla jsem jím na stranu a postavila se vedle Krůliho, abych ho mohla líp chránit aspoň z jedné strany. Nechtěla jsem je přímo vraždit, ale tohle bylo pekelně nepříjemné. Bylo jich tolik a štípali a kousali jako chlupaté piraně. "Au, au, běžte do háje, kuš, kšá!" Ale jako bych mluvila do větru! Chňapala jsem po nich a odstrkovala je, odhazovala a smýkala jimi pryč, ale za každého se hned objevila náhrada. "Krůli! Krůli, jseš v pohodě?" ujišťovala jsem se, zatímco jsem se snažila nás prostrkat dál vpřed... někam, kamkoliv, kde to tak hrozně nekouše.

Jiskra se hnala kupředu takovou rychlochůzí, že jí naše kratší nohy skoro ani nestačily. Možná bychom se měli taky víc snažit, vzhledem k tomu, že tak trochu hrozilo, že nám za zadkem bouchne sopka. Jasně, že to byla hrozba, kterou je třeba brát vážně. Však jsem ji brala vážně! Ale taky jsem měla krátký nohy a něchtěla jsem se rozbíhat a dávat se na úprk, protože pak by už bylo naprosto jasný, že mám pořádně nahnáno a taky... jsem nevěděla, kdy bych se nakonec zastavila, kdybych začala prchat.
A přece se našla chvíle na zmatené zastavení, protože Krůli si vzpomněl na onu podivnou záhadu, jejíhož rozuzlení jsme se nedočkali. Kdo byla ta záhadná Shireen? Jenomže Iška o tom podle všeho nechtěla mluvit. Nechtělo se jí to, ať to bylo cokoliv, vysvětlovat nám dvěma zvědavcům, co do toho strkali nos. Jen stín. Zmateně jsem nakrčila čelo, na jazyku už už další otázku, kterou jsem naštěstí stačila spolknout, než vyklouzla ven. Jiskra se totiž najednou tvářila dost podivně. Naštěstí se hned vzápětí ozval Krůli v roli bezedné studnice moudrosti. "Jó," připojila jsem se k němu hned. "To je fakt! Žádný stíny nám tu strašit nebudou!" Zašermovala jsem bojovně tlapou, jako bych odháněla dotěrný hmyz a všechny případné stíny, co by se snad odvažovaly nás otravovat, než jsem s Iškou a Krůlim vykročila dál, neboť do Asgaaru se asi nechtělo nikomu z nás.
Krůli se ale po cestě ještě ohlédl, čemuž jsem se já snažila vyvarovat. Z dobrého důvodu, jak jsem se přesvědčila podle poplašeného výrazu ve zlatavých očích. "To bude v pohodě," broukla jsem. "Třeba maj tam v tom pekle, co je pod sopkou, jen trochu moc divokou pařbu, to ještě neznamená, že to musí hned bouchat, ne?" pronesla jsem optimisticky, ale lehké vibrace země pod tlapami, které byly cítit i tady, i když o něco méně výrazně, mě stejně děsily. Krůli na to ale asi rychle zapomněl, protože brzy změnil téma na magie. "No, na objevení svojí magie jsi ještě trochu moc malej," mínila jsem. "Až ještě o něco povyrosteš a objevíš ji, oči se ti podle ní zbarví. Teda snad? Nejsem si jistá, jak přesně to funguje, abych pravdu řekla," střihla jsem zamyšleně ušima a našla pohledem vedle sebe Jiskru, která se stále tvářila dost zdrchaně. Ať už byla Shireen kdokoliv, cokoliv - stín, vzpomínka nebo něco úplně jiného, asi ji pěkně žrala. Jemně jsem do Jiskry šťuchla ramenem, jako to před chvílí udělala ona mě. "Všechno oukej?" zeptala jsem se polohlasně, zatímco nás tlapy nesly dál na jih, pryč od sopky i od lesa.

//Kamenná pláž přes Mahtaë jih

//Západní Galtavar

Docela mi spadl kámen ze srdce, když se nám podařilo Krůliho zákeřnou otázku jakž takž odpálkovat. Na takovýhle šoky jsem vůbec nebyla stavěná! A všechny představy a fantazie, co by - kdyby, jsem jako už asi stokrát předtím odložila na později. Zdálo se, že nikdy není vhodná chvíle se jim věnovat, ale jim na tom příliš nezáleželo. Stále se vytrvale vracely. "Myslím, že strejdové jsou partneři ve víc, než jen ve zločinu. Prostě partneři," zazubila jsem se a pohledem se u Išky ujistila, že nemelu kraviny. Těžko bych to ale mohla špatně pochopit, ne? Alastor se vyjádřil dost jasně.
Málem jsem Jiskru připravila o ucho, protože Krůliho otázky byly dnes obzvláště vypečené. "Jen kontroluju, jestli ti držej," ušklíbla jsem se a obrátila se na toho černého raráška, který nám pěkně napínal mozkové závity. Jiskra to ale řekla pěkně. Bude nejlepší, když zůstaneme hustýma tetičkama. To byla role, ve které jsem se cítila naprosto spokojeně.
Ovšem s čím jsem spokojená nebyla, byl vývoj situace kolem sopky. Třes země pod tlapami se neutišoval, dým dál stoupal k nebi a celá atmosféra se stávala dost zlověstnou. Jiskra mi na mou otázku neodpověděla, ale její pohled mi řekl všechno, co jsem potřebovala vědět. To je v háji. Co když to fakt prdne? Byla by to asi pořádná šou, ale... Ale nemuseli jsme jí být tak blízko. Vyrazila jsem tedy pryč z pláně směrem k řece a podél ní dál na jih. Nevěděla jsem, kam přesně mířím, ale hlavní bylo nechat rozzuřenou bránu do pekel za zadkem. "Jo, no, vlastně. Kdo je Shireen?" připomněl mi Krůli za chůze ono oslovení, nad kterým jsem se předtím tak zarazila a ani teď mi nebylo jasné, co to vlastně mělo znamenat. Musela jsem se zasmát, když se Krůli začal vzpínat a hrozit, protože přitom prozatím příliš děsivě nevypadal, ale kruci, nadšení mu tedy fakt nechybělo! "Už z tebe roste hrozivej bodygárd, Krůli," zazubila jsem se a na chvíli i zapomněla na sopku. Ovšem když nás už řeka dovedla poměrně blízko k Asgaarskému hvozdu, zastavila jsem se a trochu nakrčila čelo, protože na možnost přicházejícího konce světa se jen tak úplně zapomenout nedalo. "Budem se už vracet, nebo zůstaneme ještě chvíli na cestách? Nebo... prchnem do teplejch krajin, změníme si jména a začnem novej život, než támhleta prskavka začně flusat ohnivý koule všude kolem a změní to tady všude kolem v peklo? Ale to jsem si mohla jen myslet, protože jsem nechtěla zbytečně děsit Krůliho. "Nebo bysme mohli ještě prozkoumat jižní kraje gallirejské," řekla jsem radši a vrhla po Jiskře výmluvný pohled. Doufala jsem, že pochopí, co naznačuju. Že by možná, jen možná bylo nejlepší položit mezi nás a sopku tolik země, kolik jen bylo možné. Aspoň na chvíli, než se ukáže, jestli se k něčemu vážně chystá nebo jestli jen tak hrozí.

Svět se třásl, ze sopky se čoudilo a já tak trochu nevěděla, jestli by čirou náhodou nebylo lepší vzít tlapy na ramena. Že by to byly ještě následky tý naší srandy s Makadim? Nejspíš by to bylo trochu opožděné... A trochu extrémní. Po tom, co jsme tam nahoře vyváděli, se sopka sice trochu rozbublala, párkrát uraženě pšoukla, ale aby zuřila až takhle? To určitě nebyla vina dvou blbečků, co si přáli kdoví kolik měsíců zpátky probudit Satana.
Příchod Alastora aspoň trochu rozptýlil naši pozornost od možné nadcházející zkázy. Hnědý vlk hned odpověděl na otázku, kterou jsem nepoložila. Partner, zopakovala jsem si v duchu a ucítila... cosi. Zašimrání u srdce. Možná se mi v hlavě vynořila nějaká zbloudilá představa pojící se k rudooké vlčici, co stála po mém boku. Rychle jsem ty myšlenky zastrkala zpátky do příslušných koutků mé mysli, kde pro tu chvíli měly zůstat. Teď není vhodná chvíle! A stejně jsem po Išce zamžourala, zdálo se mi, že jsem na okamžik zachytila její pohled, když ona mžourala zase po mně. Nebo jsem si to jen představovala?
Představy nepředstavy, díky bohu za přisprostlou šelmu, které patřila ta druhá hlava vykukující mezi Alastorovýma ušima. Seskočilo to na zem a dokonale rozptýlil jakékoliv přiblblé představy, které se mi v náhlém pocitu opojení tlačily do hlavy. "Fuj," ušlo mi, než jsem se stačila zarazit, protože jeho popis byl vskutku květnatý, ale to už tvor letěl vzduchem kdoví kam. Zasmála jsem se tomu a ještě jednou, když Iška Krůliho poučila o používání slova hajzl. "No jasný!" zamávala jsem ocasem jako vítěznou vlajkou, zatímco Krůli se pustil do běhání kolem. "Málem bychom zapomněli na rozšiřování slovníku, ještě, že strejda taky přispěje svou troškou do mlýna," zazubila jsem se směrem k hnědému vlku, ale ten už koukal, aby byl odtud pryč. Jen ještě pošťouchl Krůliho, což u mně vyvolalo další uchechtnutí. A taky to bylo zatraceně roztomilý! "Už? Tak teda čauvec," houkla jsem za Alastorem, který už si to štrádoval pryč a pořád ještě rozesmátě jsem přenesla část své váhy na Išku, která se o mě najednou opírala. "Tak rychle," vydechla jsem dramaticky a otřela si imaginární slzu, načež jsem zase vyprskla smíchy. Proč bylo všechno najednou taková sranda?
Ovšem když k nám přihopsal podobně vysmátý Krůli a s typickou vlčecí přímočarostí se vytasil s otázkou, značně ve mně hrklo, protože se mu nějakým záhadným způsobem podařilo trefit přímo do toho, na co jsem předtím myslela, do těch představ a pocitů, které se mi vynořovaly v hlavě a jejichž luštění jsem neustále odkládala na později. Byl snad telepat? Ale ne. Blbost. Chovej se přirozeně, Žaneto. "My jsme partneři ve zločinu!" zvolala jsem, celkem úspěšně potlačujíc paniku v hlase, a hravě jsem chňapla po Iščině uchu. Ještě, že jsem jí ho neukousla, když ve mně při dalším Krůliho zvolání hrklo podruhé. Tentokrát ale fakt zděšením nad představou sebe samé jako matky. "Ale dej pokoj! Já jsem mnohem radši teta. Tety si totiž můžou dělat, co chtěj, a je s nima stokrát větší sranda," zazubila jsem se a doufala, že se v tomhle tématu nebude vlček chtít rýpat nějak hlouběji. Snad ho Alastor a ta jeho kuna nenavnadili na otázky, odkud se berou vlčata. Na takovou diskuzi jsem se necítila zrovna kvalifikovaná.
"Jo," vrátila jsem se trochu víc do reality, když jsem pohled otočila k sopce, ze které se dál vytrvale čoudilo a vibrace pod tlapami taky neustávaly. "Možná... by bylo dobrý vymáznout někam trochu dál? Tohle vypadá, že by to mohlo být dost hustý, což je sice hustý, ale radši bych to sledovala ze vzdálenosti, která mi nevypálí všechny chlupy v ksichtě?" Obrátila jsem se tázavě na Išku, ale když mě obzvlášť silný otřes vyvedl z rovnováhy, byla jsem už celkem rozhodnutá. "Mhm, jop, myslím, že je nejvyšší čas vypadnout," přikývla jsem rozhodně a vykročila náhodně zvoleným směrem, hlavně pryč od pekelné brány. "Děje se tady tohleto... normálně?" otázala jsem se přitom jen tak ledabyle Išky. Nechtěla jsem vypadat, jako že se bojím blbé čoudové hory, aleee... možná, jenom možná, mi docela slušně klapaly půlky při představě, že by to doopravdy mělo bouchnout. Ještě bych ráda žila!

//Mahtaë sever

Ujasnili jsme si tedy, že Krůliho nejspíš kariéra zahradníka nečeká a taky fakt, že až na nás přijde jeho matinka, rozhodně to nebude pěkný. Trochu jsem se zašklebila. Dokázala jsem si to představit a to jsem jeho mámu vlastně ani neznala - ale jak se matky občas dokážou vytočit úplně do vrtule, o tom jsem věděla svý. Krůli však prohlásil, že se nás jen tak nepustí, ať si jeho máma šílí, jak chce. Ten vlk je skvělej. "Jasný! Nikdo tě přece od nás nemůže trhat, máš vlastní hlavu, no ne?" zasmála jsem se a lehce do Krůliho drcla čenichem. "My tě taky nedáme, budem se tě držet klidně do skonání světa." Které možná právě nastávalo, nebo to mě alespoň jako první napadlo, když mi otřes země div že nepodrazil nohy. Doširoka jsem se rozkročila a jen tak tak se ubránila pádu na hubu. "Co je?" vyhrkla jsem ve stejnou chvíli, kdy podobnou otázku vykoktal i vyplašený Krůli. Přiklopýtala jsem zpátky k němu a Išce a nasměrovala svůj pohled tam, kam čučeli i oni. Do háje, hrklo ve mně, když jsem si všimla, že z brány do pekel se povážlivě čoudí. Že by to souviselo s tím nepříjemným třasem pod našima nohama?
Než jsem se vůbec stačila zorientovat, co se vlastně děje, ozval se jakýsi hlas, který hulákal něčí jméno. Už jsem se chystala houknout zpátky, že si nás asi s někym plete, protože jsme mezi sebou žádnou Shireen neměli, ale Jiskra na to volání kdoví proč reagovala. "Kdooo je Shireen?" protáhla jsem zmateně, nicméně těžko soudit, zda mě vůbec někdo slyšel, protože Iška se už vítala s nově příchozím a Krůli byl podle všeho stejně zmaten, jako já. Nechala jsem to prozatím plavat a radši se široce zazubila na toho nově příchozího - Alastora. "Čauvec," pozdravila jsem ho s přátelským zamávaním ocasem, když mě Jiskra představila. Byl to další člen smečky a možná taky velké rozvětvené asgaarské rodiny - nějak jsem hned nepochopila, jestli byl Nemesisův přítel jako kámoš, nebo přítel jako přítel, ale když to z něj dělá strejdu, tak asi... "Ha!" vyhrkla jsem, když mluvící chuchvalec chlupů na Alastorově hřbetě promluvil. Nějak jsem přestávala být schopná všechno zpracovávat - země se chvěla, mezi Alastorovýma ušima vykukovala ještě jedna menší hlava, Krůliho zajímaly světlušky a mne zase čoud, který se mi náhle vetřel do čenichu a... a vlastně co na tom záleželo, že byl všude kolem chaos, žejo? Na tváři se mi rozlil připitomněle spokojený úsměv a pohledem jsem přejela Alastora, Krůliho i Išku, u které jsem se pohledem zastavila. Zas už jiskřila na všechny strany. Tiše jsem se tomu zahihňala. "Už zas celá záříš," vybreptla jsem a idiotský úsměv se mi ještě rozšířil. Najednou bylo všechno bezva. Úplně tip ťop.

I Jiskra naznala, že moc není jenom sranda a paráda, jak by se nejdřív mohlo zdát, a také to Krůlimu pověděla. Ovšem než aby se dál vyptával na magie, zaměřil se vlček na... cukety. Rozesmála jsem se, nemohla jsem si pomoct, představa Krůliho, jak dělá oči na zeleninu byla prostě až příliš dokonalá. "Cuchty, Krůli, cuchty," opravila jsem ho pořád ještě se smíchem. "Jakože holky. Ale hele, jestli chceš bejt zahradník, těžko ti někdo může bránit. Třeba cuchty letěj i na cukety," zauvažovala jsem, ale to už bylo těsně předtím, než se nám celé veselí tak trošku pošramotilo.
Byla jsem trochu na štíru, co si počít, když řeč přišla na babičku Elisu a Krůli se náhle tvářil jako vtělené neštěstí. I Jiskře se roztřásl hlas. A já... tam stála jako pipka a netušila, co dělat, co říct, co si počít. Dělej něco, pobízela jsem sama sebe, ale moje tlama zůstávala zavřená, zatímco Jiskra zachraňovala situaci. Jaksi mě z toho rozbolelo srdce, ze smutku jich obou, ale ať jsem si v duchu nadávala, jak jsem chtěla, správná slova ke mně nepřicházela. Takže jsem nakonec prostě jen přišla blíž a lehce se o vlče otřela tváří. Naštěstí alespoň Jiskra si zachovala schopnost přemýšlet a zdálo se, že její slova Krůliho trochu uklidnila. I když jsem příliš nevěřila tomu, že by se babička Elisa mohla vrátit mezi živé... A pak řekl černý vlček cosi, co málem vehnalo slzy do očí zase mně. Rodina. On a Iška samozřejmě rodina byli, ale rodinu vždycky nedělala jen společná krev. Bral... mě snad Krůli tako jako část rodiny? Jasně. Přece jsem teta Sid, ne? Tak proč jsem z toho byla tak sakra na měkko? Zuřivě jsem zamrkala. "Možná, že to vážně udělala," zabručela jsem tiše a přišoupla se ještě blíž, až jsme tam byli všichni tři v jednom chumlu. "Jestli jo, tak jí teda vážně vděčíme za hodně, co?" nasadila jsem na tvář cosi jako úsměv a přejela pohledem od zlatavých oček k těm rudým. Možná nám Iskierky mamka vážně pomáhala i teď. Bylo tak šílené si to myslet?
Krůli vypadal nadšen vyhlídkou toho, že bychom se mohli ubírat směrem k domovu, ale já měla trochu obavy, co bude, až tam přijdeme. Ne snad, že bych si dělala hlavu s nějakým průšvihem, že jsme byli pryč kdovíjak dlouho, že jsme navíc ještě ukradly vlče a tak dál, a tak dál, pf, no a co. Ale! Co se mi vážně nechtělo, bylo vracet Krůliho rodičům. Což by se nepochybně stalo, až tam zamíříme. Dokázala jsem si snadno představit, že lecjaký rodič by nebyl z nás tetiček nadšen, natožpak z naší prvotřídní výchovy. Ještě by nám ho uzmuli napořád! Tak bysme si ho vzaly zpátky, rozhodla jsem se. Žádný takový. Krůliho od nás nikdo násilím trhat nebude! Bude s tím, s kým bude chtít!

//Sopka přes Ainu

Než se naše banda rozhoupala, duha už byla v čudu a tak jsme se role hledačů pokladů protentokrát neujali. Ale komu by to vadilo, žejo? Měli jsme stejně důležitější plány, než nahánět nějakou prchlivou duhu! Iška mi navíc připomněla, že jsme poklad už jednou našly. "Jasně, že si to pamatuju," přikývla jsem - jak bych na to vůbec mohla zapomenout? Jaksi jsem si ale ty dvě příležitosti vůbec nespojila. "Ale tehdy přece žádná duha nebyla. Aspoň myslim. Takže... duhový poklad zůstává stále nevyřešenou záhadou," potřásla jsem hlavou, ale nijak zvlášť mě to už netrápilo a když se řeč stočila ke Smrti, téměř bych na nějakou duhu úplně zapomněla. "Chceš být mocný? Tyjo, já bych asi ani nevěděla, co s nějakou velkou mocí dělat." Jakmile jsem to ale dořekla, objevil se mi na tváři úšklebek: "Blbosti, dost pravděpodobně." Jistě, chtěla bych se naučit lépe ovládat oheň, jistě bych přišla i na další věci, ale opravdová moc? To znělo spíš jako otravné břemeno, s kterým se jeden musí vláčet, než jako zábava. Jinými slovy - nic pro mě.
Jiskra Krůliho ujistila o zákeřných úmyslech děsivé bohyně a než jsme se nadáli, byli jsme na druhé straně potoka, který smrděl jako bizoní řiť a ještě stokrát hůř. Tam byl mladík odložen na zem a Iška udělala něco zcela nečekaného. Zabořila mi hlavu do krku. Kdoví proč jsem v tu chvíli pocítila cosi dost podobného panice, neboť jsem to vůbec nečekala a všechno uvnitř se mi podivně zatřepotalo. "Jo, to roste! Jak hříbek po dešti!" vypravila jsem ze sebe a kupodivu to znělo celkem normálně, i když moje pocity si už zase dělaly, co chtěly. Například se přišlo ukázat i letmé zklamání, když se Jiskra zase odtáhla a plynule přešla do vysvětlování, jak se to má s magiemi. To proto, že je Jiskra tak skvělá kámoška! Nejlepší, jakou jsem kdy měla. Jo, tím to bylo. Proto jsem ji samozřejmě taky chtěla mít co nejblíž.
Zmínka o babičce Krůliho zaujala a já jen tak lehce strnula. Věděla jsem totiž, že ona vlčice odpočívá pod mohylou v lese. Nejistě jsem zamžourala po Iskierce a nervózně si olízla čenich - věděl on Krůli vůbec o... umírání a takových věcech? Jasně, že viděl tu mrtvou myš a tohle všechno, ale když šlo o vlky, natožpak o členy vlastní rodiny, byť neznámé... To už bylo něco trochu jiného. Když se tedy na konci své smršti otázek obrátil ke mně, zaváhala jsem nad tím, co říct. "Kdepak," zavrtěla jsem nakonec hlavou a omezila se na to jediné slovo, které nedávalo moc prostoru k tomu něco podělat.

Když jsem Krůlimu prozradila zvěsti o pokladu na konci duhy, řekl něco, co mě na vteřinku jaksi podivně zasáhlo. Že by se tam jeden prostě nemohl dostat sám? "Možná-" začala jsem a okamžitě sklapla tlamu, když jsem si uvědomila, že se mi na tlamu valí nějaký sentimentální kec, nad kterým bych zcela jistě koulela očima, kdyby vypadl z tlamy někoho jiného. Možná jste vy dva ten poklad. Takhle v duchu to vůbec neznělo jako kec, ale rozhodně jsem to nemohla říct nahlas. Byla jsem si jistá, že kdyby se tomu jeden z nich dvou zasmál, rozpadla bych se na místě v prach. "Možná máš pravdu!" napravila jsem to hned a celkem úspěšně setřásla ten divný pocit. "Bude tam třeba dost pokladu pro všechny tři? Jenže... uh, hele, už zase mizí," povzdechla jsem si trochu zklamaně, když ten div přírody vážně začal zase vybledat do neexistence. Duhy nebyly příliš trvanlivé a jejich konce byly hrozně daleko. Možná proto ten poklad ještě nikdy nikdo nenašel.
Myslela jsem na poklad, na to, jak chutná duha a na možné způsoby, jak ji příště dohnat, než se zase poťouchle vypaří, ale Krůliho mezitím upoutala zřícenina na severu. Odhadla jsem správně, že tam bydlí Smrt, ta bohyně, ze které měla Jiskra takový respekt. Vtloukala Krůlimu do hlavy, aby si na ni dával pozor, nevěřil jí a nechodil tam sám. I moje tvář zvážněla, když tón šedivé náhle postrádal jakýkoliv humor. Už jsem tušila, že by se ta bohyně neměla brát na lehkou váhu - ačkoliv jsem samozřejmě měla odjakživa problém brát cokoliv vážně. Iskierce to asi bylo jasné, protože podobně významný pohled jako mladému věnovala i mě. Lehce jsem přikývla. Možná bych se fakt měla vyvarovat toho chodit tam sama. "Já bych to asi nenazvala pomocí," naklonila jsem zadumaně hlavu ke straně. "Spíš obchodem?"
Ale to už dozrál čas vydat se zase dolů. Někteří to vzali více hopem, než jiní. Krůli asi nemohl Išce jen tak dopřát její vedení, místo toho se začal svým oblíbeným stylem valícího se balvanu hrnout z kopce, než jsme ho dohnali a on se opět octl v tlamě své šedivé tetičky. Začínalo ale být zřejmé, že roli neseného zavazadla hodně kvapně odrůstá. "Kreace? Jo tak. V tom případě teda nejseš valoun, ale kreatůra!" zasmála jsem se a natáhla krok, abych šla vedle nich. "Myslim, že magie se asi dočká každý, bez ohledu na Smrt? Já tu svou objevila a v té zřícenině jsem nikdy nebyla." Ovšem z mého tónu bylo slyšet, že jistá si tím nejsem - možná ji někdo objeví a někdo o ni zase musí prosit bohyni? Zabloudila jsem tázavým pohledem k druhému páru rudých očí.

//Západní Galtavar

S jakou rychlostí jsme vyrazili, s takovou nám taky síly došly. Já zabrzdila jako první a Krůli se ke mně vzápětí přišoural jako poloviční chcíplotina, zatímco Jiskra si to k nám za pár chvil nakráčela svěží jako ranní rosa a samozřejmě si nás oba pěkně dobírala. "Unavení? My?" protáhla jsem a zavrtěla pěkně rozmáchle hlavou. "Nikdy! Sme tě jen nechtěli nechat úplně v prachu, žejo, Krůli?" drkla jsem lehce čenichem do vlčete u svých tlapek a zářivě se na něj usmála. Bylo bezva mít k sobě někoho na stejné úrovni! I když asi zároveň bylo dobře, že tu s námi byla i Iška, nějaký hlas rozumu, co nás nenechal úplně podlehnout našim impulsivním povahám.
Zatímco jsem se ještě vydýchávala, začala Jiskra Krůlimu vysvětlovat, jak se to má s duhou... a co nám možná napovídá. Rovněž ho taky poučila o šetření silami, což byla lekce, kterou bych si asi sama měla vzít k srdci. Jenže na podobné věci se v samotném zápalu zkrátka velmi snadno zapomínalo! "No, kolujou jistý zvěsti, že na konci duhy je velikej poklad," přimotala jsem se do hovoru. "Akorát že dojít tam není jen tak. Musí v tom být nějakej fígl. Když jsem byla malá, zkoušela jsem to, ale ta duha se nikdy ani nepřiblížila a nakonec zmizela." Bylo to pěkně k vzteku. Bez pokladu bych se klidně obešla, ale zajímalo by mě, jestli na ty barvy jde sáhnout. Nebo je třeba ochutnat. Měla každá barva jinou chuť? Lehce jsem se zamračila na ten zákeřný barevný oblouk, který navždy unikal polapení a nechával si svoje tajemství pro sebe.
Krůli spatřil cosi v lese - jakousi věžičku trčící k nebesům. Zvědavě jsem se na to zaměřila. Sama jsem tam nikdy nebyla, ale... "Nemohlo by to být sídlo té Smrti?" obrátila jsem se s otázkou k Jiskře, která z nás byla určitě nejlépe obeznámená s místními zákoutími. O Smrti už jsem si vyslechla leccos a zjev toho místa i jeho poloha by odpovídaly tomu, co jsem se dozvěděla.
Chvíli jsme si tedy poseděli na kopci, ale Iška mínila, že by bylo záhodno vydat se zpět do nižších poloh. Nebyla jsem proti. "Tak-" Ale Krůli mi skočil do řeči a najednou se mu zase do žil vlil nový život, začal poskakovat kolem a přemlouvat mě, jako by snad čekal, že něco takového odmítnu. "Jasný! Všecky cecky atakdál," zazubila jsem se a už jsem divoce mávala ocasem. "A možná tentokrát necháme tetu Išku, aby nás vedla, co?" našla jsem pohledem rudé zraky šedivé a úsměv na mé tváři se ještě rozšířil. Proč mi i z toho jediného pohledu hořely tváře jsem sice vážně nechápala, ale... určitě to mělo nějaké logické vysvětlení, které mě jen nenapadalo. Naštěstí se v tu chvíli Krůli začal kutálet kotrmelcem zase někam pryč, takže jsem nad tím nemusela přemýšlet a vrhla jsem se za ním, než se skutálí někam do průšvihu. "Krůli, tak seš vlk, nebo valoun, že se furt někam valíš?" zasmála jsem se přitom.

//Neprobádaný les

Vypálila jsem jako střela, to jo. Netrvalo ale dlouho, abych toho začala litovat, protože jakmile se terén začal trochu zvedat, měla jsem najednou plíce v jednom ohni. A navíc mi cosi došlo. Však to není žádnej kopec! To je přece brána do pekel! No jasně, zase jsem lezla na sopku - absolutně jsem si neuvědomila, že už jsme dorazili tak daleko na sever, ale bylo to tak. Nevěděla jsem, jestli dnes chci ale pokoušet ďábly. Tedy, samozřejmě že jsem chtěla, ale to by znamenalo vylézt až úplně na vršek, kde bude ještě větší vedro než dole a hlavně... kopec. Už teď jsem ho měla plné zuby. Co to říkala Jiskra o sbírání padlých? Mě nikdo sbírat nebude, pomyslela jsem si tvrdohlavě a riskla pohled přes rameno na Krůliho, který byl kdesi vzadu, ovšem tušila jsem, že se brzy začně přibližovat, protože moje tlapy naopak zpomalovaly. "Huf, uf," dralo se mi z tlamy funění, jak jsem se čím dál namáhavěji škrábala do kopce, ale málo platné - nakonec jsem musela zastavit, s vyplazeným jazykem jsem funěla a lapala po dechu. "Ha, heheh," pokračovala jsem v nesouvislých citoslovcích a rozhlížela se kolem, abych se mohla soustředit i na něco jiného, než na pálení v hrudi a bodání v boku. Připitoměle jsem zamžourala na sedmibarevný oblouk táhnoucí se po obloze. "Jé!" vyjádřila jsem se a ukázala tím směrem roztřesenou tlapou. Skoro se zdálo, že má schopnost komunikace se navrátila někam do dob dávných předků. Ohlédla jsem se na Jiskru a Krůliho, jestli duhu taky vidí a vlastně mi najednou i bylo jedno, že jsem závod nedoběhla. Nebyli jsme moc vysoko, ale les zůstal pod námi, na svahu celkem příjemně vyfukovalo a po dešti se dělal pěkný den. A byla jsem v té nejlepší možné společnosti, jakou jsem si dokázala představit. Uhnaná nebo ne, na tváři se mi usadil až idiotsky šťastný úsměv, když jsem čekala, až mě ti dva doženou.

//VVJ přes Měsíční rašeliniště

Prchali jsme před deštěm směrem k lesu, který se vpředu rýsoval jako lákavý příslib úkrytu před nepřízní počasí, která se ale najednou už nezdála tak špatná, když jsme ji s Krůlim přetvořili ve hru. Vypadali jsme nejspíš jako dva naprostí kašpaři, kteří opile kličkují po pláni v absolutně příšerné bouřce, ale na tom mi vůbec nesešlo. "To bysme byli už všichni rozklepaní na placku," zasmála jsem se, než jsme konečně zastavili ve skrytu stromů. Sotva jsme se tam dostali, cosi mi přistálo za krkem, ale bylo to mnohem větší, než dešťová kapka - byla to Jiskra. Málem se mi podlomila kolena, ale upřímně jsem nevěděla, jestli to bylo jen tou nečekanou vahou na zádech nebo vlnou toho prazvláštního nepojmenovaného pocitu, který mi proletěl celým tělem. Hravě jsem se po Išce ohnala tlamou, když mi začala žužlat ucho a rozhodla se bušící srdce přisoudit dešťovému tanci a lehce se třesoucí kolena faktu, že jsem na hrbu nesla ještě část cizí váhy. To bylo přece jen logické, že? Nelhala jsem si do kapsy a vůbec jsem se nesnažila vyhnout odhalování skutečné příčiny. Ani v nejmenším.
Ve skrytu stromů bylo o poznání lépe a stejně se zdálo, že průtrž ustává tak rychle, jak přišla. Krůlimu to důkladné zalévání asi prospívalo, protože fakt vypadal o řádský kus větší, než když jsme s ním odcházely z lesa. "Je to fakt rychlý," potvrdila jsem mu a stejně jako Iška protáhla tlamu do parodie přesmutného výrazu. "Skoro, jak kdybys rost před očima, Krůli, ach, kam všechen ten čas jen mizí!" To... vlastně byla pravda. Čas fakt letěl jako blázen. Ale Iška měla plán, jak náš další čas efektivně využít. Zvědavě jsem přihopsala blíže, ale úsměv na tlamě mi drobátko ztuhnul, když se ukázalo, že v tom figuruje další kopec, a to ještě větší, než ten první. "Eeeh," vydral se mi z hrdla jakýsi přidušený zvuk, když Iška požádala o námitky, ale než jsem stačila vymyslet nějakou výmluvu, už se ke mně obrátil Krůli. "Jo. Další kopec, hah," zopakovala jsem polohlasně a útrpně se zašklebila, protože mě už teď, krucinál, bolely tlapy, vidí Jiskra vůbec, jak to je proboha vysoko? Jenže ten uhlově černý provokatér poskakoval kolem jako čertík, jako nezkrotná energie nacpaná do těla, které ji absolutně nemohlo všechnu pojmout a... jo, bylo to nakažlivé. Oháňka se mi proti vlastní vůli rozhoupala sem a tam a na tváři se mi objevil šibalský úšklebek, když ten zatracený provokatér uhodil na tu správnou strunu. "Tetička Sid, že se bojí prohry?" přimhouřila jsem oči. "Tak to teda ani náhodou! A víš proč? Protože tetička Sid rozhodně neprohraje!" A ani jsem nevěděla jak, už jsem se hrnula směrem k tomu nechutnému kopci tak rychle, jak mně jen nohy nesly. Vyprovokovat mě k činu podle všeho nebylo vůbec nic těžkého. Holka, ty máš dost, ozval se chabý protest z té racionální části mé mysli, která byla po většinu času žalostně zanedbávána a v tuto chvíli tomu nebylo jinak. V tuto chvíli záleželo jen na tom, jak co nejrychleji vyběhnout co nejvýš, ne na tom, jestli je to dobrý nápad nebo ne.

//Sopka

Mohli jsme se snad na chvíli neškodně vyvalovat u jezera a v klidu se dohodnout, kam se vydat dál? Inu, mohli, pokud by nám ovšem nevadilo, že nám za krk spadne pořádná průtrž mračen. Jak jsme se tam totiž všichni tři tak nějak plácali, všimla jsem si přibližujících se černých mraků, které se tvářily nepopiratelně zlověstně. Přimhouřila jsem oči. Třeba nás to obejde, zadoufala jsem, ale rozhodně se to tak netvářilo. Mračna se valila a valila... a za chvíli už padaly první kapky. "Ale tak krucinál," zaklela jsem si pod vousy a pomalu se začala stavět na nohy. Jiskra ale reagovala mnohem rychleji, než já - asi si líp dokázala představit, co v následujících vteřinách přijde, protože já takovou průtrž vážně nečekala.
Jakmile to ale spustilo, nenechala jsem se dvakrát pobízet, vyrazila jsem tryskem dopředu, aby mi ona a Krůli nezdrhli kamsi do neznáma a přitom jsem si tiskla uši až úplně k hlavě, aby mi do nich nenapršelo. Déšť byl pořádně studený a vmžiku mi zmáčel celý kožich, jenže já zjistila, že se z nějakého důvodu i tak nahlas směju. "Ááá," kvílelal jsem, když mi studené kapky padaly za krk a na čenich a sledovala jsem, jak v té průtrži Krůli poskakuje v jakémsi praštěném tanci. "Co myslíš, Krůli, prokličkujem to?" houkla jsem na něj a připojila se k jeho podivnému stylu běhu, i když mi přitom párkrát na mokré trávě povážlivě podklouzly tlapy. Na čumák jsem ale tentokrát nespadla a následovala jsem vedení Jiskry, která podle všeho věděla, kam běžíme. Nebo se tak aspoň přesvědčivě tvářila.

//Neprobádaný les přes Měsíční rašeliniště

Záhada, zdali ten nový netřpytivý vlk, je Krůli nebo nějaký vetřelec, co nám podstrčili kapři, byla rychle rozluštěna, Iška nebyla utopena, takže zkrátka a dobře hotový happyend. Až na to, že našim dobrodružstvím jistě ještě nebyl konec! Prozatím jsme se ale vydali ke břehu. Otřepala jsem si z kožichu vodu a kecla si na zadek, zatímco se Krůli ještě cachtal na mělčině a Jiskra si vyvalovala pupek o kousek vedle. S mokrým kožichem jí to taky slušelo. Dlouze jsem si zívla, protože všechno to hopsání ve vodě a všude kolem začínalo být trochu náročné i pro mě. Nic, co by malý odpočinek nespravil, ovšem! Byla jsem si jistá, že za chvíli budu více než připravená na další dobrodružství.
Ale kam nás tlapy zanesou příště? Toť otázka. "Hmm. Možná radši na západ?" uvažovala jsem. "Divokej jih je taky bezva možnost, a můžem se tam vydat příště, ale západ jsem popravdě sama ještě taky pořádně neprošla," střihla jsem ušima a přejela pohledem z Išky na Krůliho, jestli s tím oba souhlasí. Krůli by asi souhlasil se vším - nadšení z něj zase už jen sršelo. Taky už měl zase hlad. "Nojo, jedna myš, to je jak nic," došlo mi, že jsme ho možná zrovna adekvátně nekrmily. Jako správný tetky to však samozřejmě okamžitě napravíme! Navíc jsem sama začínala mít docela hlad. Přemýšlet nad oblíbenou svačinou tak bylo docela těžké, protože mi najednou znělo chutně skoro úplně všechno. "Já ti nevim," zahleděla jsem se přes jezero na kachny, které plavaly někde uprostřed, daleko mimo náš dosah. Provokatérky. Chutný, lahodný provokatérky. "Nejsem moc vybíravá. Nejvíc lovím asi zajíce," pokrčila jsem rameny. Nebyla to asi ani tak otázka chuti, jako spíš toho, že když jsem se sama toulala po světě, zajíc byl asi tak to největší, co jsem sama dokázala chytit. Vstala jsem a rozhlédla se kolem, pak jsem pohledem zabrzdila zase na Išce: "Takže - na západ? Za svačinou a dobrodružstvím?" Ocas se mi znovu zvesela rozhoupal sem a tam. Svačinové dobrodružství, ušklíbla jsem se pobaveně nad vlastními myšlenkami.

Už jsem ze samého zubení se chytala křeče do koutků tlamy. Bylo ovšem těžké to zarazit, když jsem tak poslouchala Išku, jak školí Krůliho ohledně setkávání s cizinci a on to všechno okamžitě vstřebával a chápal. No jestli jsme my dvě nebyly prostě géniové výchovy! Ha, vsadím se, že jeho rodiče se vyvrátí, až jim ho vrátíme, ušklíbla jsem se, ale nechtěla jsem myslet na to, že budeme vlčka asi někdy muset zase odevzdat. Doufala jsem, že na to ještě pěkně dlouho nedojde. Mohli jsme přece prchat! Tohle je veliká země, divoká země, všechny nás nepochytaj, živý nás nedostanou a-! Možná jsem se trochu moc zažrala do svých představ, ovšem vytrhla jsem se z nich, když řeč zakroužila kolem rodiny a pak hezky plynule doplula až do bodu, kde růžovku Krůliho unesli kapři a vyměnili ho za vlče s uhlově černým kožichem.
Ale možná že ho ryby nevyměnily? Těžko posoudit, takhle na pohled. Musel to nějak dokázat. Jenže pro ty jeho nožičky jako špejličky tu vody pořád ještě bylo celkem dost, takže i když se snažil Jiskru pokořit, moc mu to nešlo. Takže jsem se mu vrhla na pomoc, jako správná tetka... a jako někdo, kdo nechtěl být z vodní bitvy vyšoupnut. Hopsla jsem šedivé za krk a už jsme se obě řítily do vody, zatímco Krůli poskakoval kolem a šplíchal vodu na všechny strany. Smála jsem se a prskala vodu a taky tak trochu dávala pozor, abych Jiskru nezačla topit, protože to by bylo asi dost blbý. Kdyby kolem nás neposkakovalo rozjívené skřítě, možná bych se jí prostě chytla jako klíště a už ji nepustila, ačkoliv jsme ležely v jezeře, ale to dost dobře nešlo, když Krůli potřeboval taky trochu pokropit! A vůbec, co mě to napadá? A tak když jsem naznala, že Jiskru jsme už vymáchali dost, vyskočila jsem a šplíchla zase po černém vlčisku. "No fakt? Iško, čuč, to asi fakt bude náš Krůli! No jasný, jasně že jo, přece by si na něj nějaký kapři nepřišli!"

"No fajn," zasmála jsem se, když Krůli "povyrostl" tak přibližně o výšku průměrné pampelišky a začal se vytahovat, co s těmi svými hůlčičkami zvládne. "Jsem připravená být ohromena," mrkla jsem na něj a zaposlouchala se do Iščiny řeči o tom, jak by si měl mladý pán ostatní omotávat kolem tlapy. Spokojeně jsem se přitom zubila, ale když na mě Iška ukázala tlapou, na chvíli jsem se zarazila a nastražila ušiska. Patří k nám, do rodiny. Co byl zase ten zvláštní pocit kolem žaludku a srdce? A byl to ten stejný, který jsem na vteřinu viděla (nebo možná chtěla vidět) v Jiskřiných očích? Ten pohled z její tváře zmizel tak rychle, jak se objevil a nahradil ho dobře známý široký škleb, zatímco Krůlimu dál povídala o rodině a poměrech v ní. Já ji ale v tu chvíli příliš neposlouchala, jen jsem na ni hleděla, jak povzbuzuje posmutnělého černého vlčka a uvědomovala jsem si to podivné cosi tam uvnitř, kterému jsem se bála dát jméno. Netušila jsem, co si s tím počít, ale naštěstí jsem byla znovu milosrdně vysvobozena od nutnosti nad tím přemýšlet. Výzva k vodní bitvě - no, copak jsem mohla odolat?
Voda šplíchala a cákala všude kolem, ale jenom chvíli, jenom do momentu, než se Krůli začal tak jako decentně topit. Né, že by se topil úplně, ale i když jsem nebyla expert, domnívala jsem se, že v případě vlčat je nejlepší, když se netopí vůbec. Naštěstí nebylo třeba větší záchranné akce a vsadila bych se, že se už naučil lekci ohledně toho, že se voda dýchat nedá. "Kapr je ryba," objasnila jsem, pak mi ale došlo, že jsem možná neobjasnila vůbec nic. "A ryba... je takový oslizlý vodní zvíře. Dejchá vodu a na vzduchu se utopí," pokrčila jsem rameny nad tou podivností.
Iška Krůliho poučila, že vodu je lepší vypít, než ho vyválela na mělčině a tadá, třpytky byly z větší části pryč. Jako by před námi stál úplně nový vlk! To asi napadlo i Jiskru, která z toho hned udělala hru a já se toho samozřejmě okamžitě chytla. "Nojo," vykulila jsem oči. "Von ho určitě někdo vyměnil! Kapři, vsadím dráp, že za tim jsou kapři!" chytla jsem se tlapou za srdce. Mohla bych přehrávat ještě víc, ale všimla jsem si té tiché výměny pohledů, která mezi těmi dvěma proběhla... a s lišáckým úšklebkem jsem o krok couvla. Ne, že bych toho nechtěla být součástí, ba naopak. Jen jsem potřebovala lepší příležitost. Krůli se vrhl do útoku, ale chudákovi mu to moc nešlo, šplíchal a plácal se jako topící se můra. Chvíli jsem jeho a Išku nechala, najednou jako by mě cosi hrozně zajímalo na dně jezera, ale po očku jsem je pořád sledovala a jakmile se naskytla vhodná příležitost - hop! Dva skoky, jeden s mohutným cákancem do vody, druhý Jiskře za krk. "BER JI, KRŮLI!" zahulákala jsem a chechtala se a bylo mi jasné, že mě za tohle Jiskra nepochybně zmáchá, jako ještě nikdy nikdo, ale co? My zakrslíci jsme si přece museli pomáhat!