Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo to zkrátka náročné, snažit se vyvolat oheň. Na chvíli jsem si kecla na zadek a chytla se tlapou za čelo, za kterým se mi usazovala tupá bolest. "To je na houby," stěžovala jsem si napůl Krůlimu, napůl jen tak do větru. "Proč mi to nejde? Na co má jeden magii ohně, když s ní ani nemůže nic podpálit? Mohli bysme si opíct ňákou z těch divnejch krys, co tady všude běhaj, ale takhle? Houby! Ani tlapy si neohřejem, sakra práce," valila se mi z tlamy další řada stížností. Jakmile mě slabost byť i jen trošku přešla, vstala jsem, párkrát ublíženě přešla před hromadou klacků sem tam jako nějaký soptící beran, co jen hledá, koho by mohl potrkat, skopla jsem jeden volně ležící klacek naštvaně do řeky a vlastně se mi trochu ulevilo, když jsem viděla, jak ho proud nese pryč.
"To by v tom byl čert. Zkusim to ještě jednou!" pronesla jsem odhodlaně, znovu se postavila před tu kupu dřeva, široce se rozkročila a znovu zmobilizovala veškerou sílu, která se ve mně nacházela. Soustředila jsem se. Hleděla jsem na dřevo, ohřívala vzduch kolem, představovala jsem si, že se mi musí samým soustředěním valit dým z uší i z nozder, jako líté sani. Některé z klacků na okrajích možná začínaly vypadat trošku sušší. Funguje to! zaradovala jsem se a náhle jsem spatřila doslova roj jisker kolem celé té dřevěné hranice. "Viděls to? Zajiskřilo se!" zaradovala jsem se, jen aby se mi vzápětí zamotala jak hlava, tak nohy a rozplácla jsem se na zem. Jiskry jsem viděla i nadále a došla jsem k uvědomění, že to není žádný oheň, ale mžitky, co se mi udělaly před očima. "Uf," vydechla jsem zmořeně a převalila se na záda s tlapama trčícíma k nebi. "Není to žádná sranda, ta magie." Pěkně mě to unavilo.

Ujasnili jsme si tedy, jak to je s Krůliho prdelí, jak to je s Vivianne a jejím zdráhním před rodiči, zkrátka a dobře, všechno bylo brzy naprosto křišťálově jasné. Teda všechno asi ne, ale zcela upřímně mi spousta věcí momentálně šla jedním uchem tam a druhým ven, protože jsem si našla novou věc, na kterou se soustředit. Táborák! Jenže ouha. Ono to nebude jen tak jednoduché. Nejen, že dřevo bylo nacucané jako hříbek po týdenním dešti, jak poukázala velmi všímavě Jiskra, ale moje schopnosti taky nebyly úplně to pravý ořechový. "Nooo, neviděla," přiznala jsem. "Ale to neva. Protože já ho vysuším a pak to vzplane jak zapálenej prd, to budete čučákovat!" slibovala jsem a hned jsem se do toho dala.
Povedlo se mi sice teplotu kolem nás o něco zvýšit, ale nevylítla ani jiskřička. "Jo, skoro," zamumlala jsem ke Krůlimu a zkusila to znovu. Soustředila jsem se na dřevo, vyvalovala jsem oči, div mi nevypadly z důlků, skřípala jsem zubama, ale jediné, co se stalo, bylo, že se vzduch kolem ohříval víc a víc. A navíc to ještě možná nebylo moje dílo, ale dílo Išky, která tam stála chvíli s námi, než si šla po svém. Stejně jako Viv, která dělala kdoví co. Dokud se ale ani jedna z nich neztrácela z dohledu, moc jsem se tím nerozrušovala. Byla jsem odhodlaná to zvládnout. "Notak, notak," mumlala jsem si a střelila pohledem po Krůlim, který tomu přihlížel. Pro někoho nezasvěceného to musel být pohled k nezaplacení. Dva inteligenti, co čučej na roští. "Kruci, přece to musí hořet, ne? To bych byla blázen, aby to nehořelo!" Znovu jsem zaměřila veškerou sílu, která ve mě vězela, ale kromě dalšího krátkodobého ohřevu vzduchu kolem jsem v sobě vyvolala jen počínající bolehlav.

//Kamenná pláž

"Jasně, že jsme mladý, tse," mlaskla jsem naoko uraženě, že by ji vůbec napadlo byť i jen vzdáleně naznačovat, že jsme s Jiskrou už starý pasty. To určitě! "A budem mladý už navždy! Ze mně žádnej zatrpklej páprda nebude," pronesla jsem přesvědčeně. Iskierka mezitím zpovídala Vivianne, aby zjistila, co už strakatá vlčice dovede, ale ono toho fakt zatím moc nebylo. Neměla takovou průpravu jako Krůli, kterému jsem po straně věnovala šibalské mrknutí. Furt to byl můj oblíbenec a nemyslela jsem si, že ho z tohohle pomyslného trůnu někdo dokáže zkopnout.
I chrabré Jiskře podle všeho dala ta štěňata pěkně zabrat. "Byly to odporný bestie," přikyvovala jsem horlivě. "Krůlimu málem ukousli prdel! Ale hlavně, že nás nikoho nakonec nerozcupovali!" Když už to teď nevypadalo, že mě Jiskra podpálí, tlama mi už zase klapala ostošest. A nápady se mi hlavou jen hrnuly. Třeba další místo, kam se vypravit!
Hned jsme tam také zamířili, ještě jeden vejlet, než se třeba zas na chvíli vrátíme zpátky do lesa. Už by asi bylo na čase... ale hezky popořadě. "Já sama kloudně nevim, co tam je" přemítala jsem nahlas, zatímco jsem vedla naši grupu vpřed. "Je to takovej... vostrov? Akorát jsou na něm podivný věci, jenže tak blízko, abych si to prohlídla, jsem nikdy nešla." To už ten ostrov byl i vidět, kus země v objetí dvou ramen řeky, a také podivné dřevěné stavby, které rostly na některých místech břehu.
Stačilo se přebrodit a přeskákat na druhou stranu a šup, ostrov pokladů byl na světě. Akorát, že ráno bylo už pěkně studené a tak i když jsem se nezmáchala až za ušima, na mokré nohy mi bylo celkem chladno. Ovšem nejdřív jsem na takové malichernosti vůbec nemyslela. "Heleďte! Tohleto, to je vono," ukazovala jsem horlivě na jednu tu kupu dříví, zrovna celkem rozpadle a neudržovaně vyhlížející. Že s námi na ostrově byli i další vlci jsem zaznamenala jen tak okrajově, zas tak blízko se nenacházeli. "Ale co to je? To nevim. Brr," otřásla jsem se, když se mi poryv větru zahryzl do omrzlých tlap. To mi vnuklo nápad. "Možná... možná je to hranice na podpal? Pro promrzlý nebohý kolemjdoucí, jako jsme třeba my?" Přiskočila jsem k tomu blíž. "Ale to by to dřevo nesmělo bejt mokrý jak řiť," stěžovala jsem si, nicméně jsem byla ochotná to zkusit i tak. Vypoulila jsem oči na jednu z větví, která neúhledně trčela z hromady a soustředila veškerou sílu vůle do snahy vyvolat třeba i jen jedinou jiskřičku, abychom si udělali parádní táborák. Nic takového se ale nestalo. Vzduch kolem se trochu ohřál, ale to bylo celé.

Chytit do kožichu blechy, to je samo o sobě hrozně otravná záležitost. To hryzání stovek, tisíců, ba snad milionů malých sosáčků, z toho by se jeden fakt zbláznil! Lehce zbavit se jich taky nedá. Ale víte, co je ještě horší, než chytit blechy zcela obyčejné a normální? Inu, já vám to povím - chytit magické blechy, které sice koušou míň, ale otravné jsou nastokrát. Tohle přesně se povedlo mně, i když vůbec nevím, kde jsem k těm černým pasažérům přišla a proč si za svůj domov vybraly zrovna můj kožich.
Chtěla jsem si takhle prostě jednoho odpoledne zdřímnout na sluníčku, on i nezastavitelný dobrodruh jako já se občas unaví, chápete, ale nebylo mi to přáno. Ozval se mi totiž u ucha najednou jakýsi tenký hlásek. Kolem ale nikdo nebyl a navíc to vůbec neznělo jako vlčí hlas, spíš jako nějaké komáří pištění. I když jsem si ale vykrucovala hlavu, jak jsem chtěla, nespatřila jsem žádný hmyz. Za chvíli ten zvuk utichl, ale jakmile jsem zase zavřela oči, ozval se znovu a tentokrát nebyl jeden, ale hned několik. Kví, vííí, íííí, ozývalo se někde blízko mojí hlavy, opravdu hodně, hodně blízko, jako by mi někdo šeptal do ucha. "Ale tak co to je?" vztekala jsem se, ohnala se tlapou kolem po těch otravných komárech, jenže zvuk neustával. Lítal mi kolem hlavy... ale on vlastně nelítal, nepohyboval se vůbec. "Co to jen může bejt," bručela jsem a pak jsem to zahlédla, drobnou bílou tečku, která mi skočila na čenich a pak šup, zajela mezi srst. To snad ne, blecha? Ale takhle blechy nevypadaj, přece nebývaj tak... vybledlý, přemítala jsem hoečně a už jsem se drbala po celém těle, jenže se zdálo, že je tím akorát provokuji ještě víc. Cvrčení, pištění a kvílení se stupňovalo a mě teď muselo být slyšet na celé kolo, třebaže jsem pro jednou měla tlamu zavřenou. Už mi z toho drnčely uši a to to trvalo teprve krátko. Okamžitě mi bylo jasné, že musím vymyslet, jak se jich zbavit.

Vivianne v sobě měla jisté práskačské sklony, což se mi moc nelíbilo. Spíš vůbec. Navíc to vypadalo, že spolu s Krůlim nedokážou sedět ani chvíli vedle sebe, aby se přitom nehandrkovali. Iška jí to hned vytkla, načež Viv měla hned chytrou odpověď. Lehce jsem nakrčila čelo. Nějak jsem to nechápala. Jak jinak? Ale moje pozornost se soustředila jinam. K šedivému kožichu sršícímu jiskrami, k přimhouřeným rudým očím. Nechtěla jsem, aby se Iška zlobila, i když na to měla právo. Samozřejmě, že měla. Tohle si přece kámoši nedělaj, ne? Rozhodně ne nejlepší kámoši, protože přesně to přece Jiskra byla. Úplně ta nejlepší kámoška, jakou jsem měla. Hleděla jsem na ní a přemýšlela, jak jí to vynahradit, jak ji obměkčit, aby mi odpustila, protože ten nehybný chladný pohled, který mi věnovala, vážně hryzal. Možná by bylo lepší, kdyby mi prostě podpálila ocas.
V jejích očích se ale náhle cosi zalesklo. Ta známá jiskřička. Ocas se mi nevědomky váhavě rozhoupal a jen svoje tempo zrychloval, jak Iška mluvila. "Nojo, asi by mi neměla bejt svěřována žádná zodpovědnost," zazubila jsem se a znovu pocítila nutkání se vrhnout šedivce kolem krku, které jsem ovšem překonala pro případ, že by její vztek ještě pořád nepominul úplně. Byla jsem hotové vtělení sebekontroly, ne? "Ale pozor! Myslim, že v případě nutnosti by se tyhle děcka uživily už samy," zašklebila jsem se. "Žejo, Krůli?" blýskla jsem pohledem po černém vlčku, tušila jsem, že se svým mordem zajíce budou ti dva chtít chlubit sami. "Hlavně, že tě ty bestie nerozcupovaly," pronesla jsem k Jiskře o něco tišeji. "Je mi jasný, že takový zatracený skřeti si na chrabrou Jiskru ze Skalních lučin nepřijdou, ale víš co... Fakt jsem ráda."
Krůli by nadbytek děcek kolem řešil asi trochu radikálněji, zatímco Vivianne se obhajovala, že už není žádné dítě a pak se pustila do nahánění nějaké krysy nebo čeho. "Fakt, jo? Ale bejt děcko je vůbec ta nejlepší věc, zas tak bych se bejt tebou do dospělosti nehrnula," zamávala jsem znovu ocasem jako vlajkou, skleslá nálada jako by úplně letěla z okna. Dospělost, pf. Pokud šlo o mě, to byla záležitost, které jsem nikdy dosáhnout nechtěla. Mínila jsem zůstat navždy mladá!
"A tak když jsme všichni zas pospolu, vyrazíme někam dál, ne? Asgaar se bez nás určitě ještě chvíli nezboří," zazubila jsem se šibalsky na Išku. Už jsem trochu pozapomněla, co jsem slibovala Duchovi - Sionnovi, když mě přijímal do smečky, tedy že nebudu poletovat neustále někde v trapu. Ups. "Viděla sem už dřív něco zajímavýho, co bych chtěla omrknout!" Rozhlédla jsem se po všech přítomných a namířila si to oním směrem, ovšem své tempo jsem krotila. Nemínila jsem tu samou blbost udělat ještě potřetí! Schválně, jak dlouho mi to vydrží.

//Bobří ostrov přes Mahtaë jih, hvězdy zdarma here we come

Vivianne a Krůli se nadále pošťuchovali, pokopávali a kdoví, co ještě jiného, ale mně to momentálně šlo naprosto jedním uchem tam a druhým ven. Soustředila jsem se na hledání Išky a odhalování stop, ve kterém jsem ale nebyla příliš dobrá, takže jsem se nakonec spíš uchýlila k vyřvávání na lesy, ve kterém jsem naopak zcela vynikala. Můj hlas se musel nést široko daleko a nejspíše si nakonec našel cestu k těm správným ušiskům, protože kde se vzala, tu se vzala, Iška najednou byla tady. Vynořila se zdánlivě odnikud a stanula před námi v celé své výši. Nebyla sežraná! Dokonce ani ztracená! "Iško!" vypískla jsem radostně a už už jsem se jí málem vrhla kolem krku, avšak salva jisker, která z ní sršela, mě zarazila. Ta světýlka vypadala jaksi zlověstněji, než obyčejně. Zůstala jsem poměrně zaraženě stát na místě, když Jiskra promluvila. Její hlas skoro přetékal medem, ale kde je med, tam taky jeden může schytat pořádné žihadlo a mně skoro připadalo, že právě k tomu by se mohlo schylovat. "Náhradníka? Co blbneš, my jsme-" začala jsem a ani nevěděla, co se chystám říct dál, když mi do toho skočil Krůli se snahou vysvětlit a uhladit celou situaci. Hned za ním následovala Viv, která po něm štěkla, že si to celé vymyslel a pak se jala představovat a vyptávat. V duchu jsem zaúpěla, když začala blekotat o jiskřičkách a poskakovat kolem. Cosi uvnitř mně se nezvykle svíralo, protože Jiskra se zlobila, to mi bylo zcela jasné. Obvykle mi bylo docela fuk, jestli se na mě někdo vzteká, ale ta slova o náhradníkovi vážně zabolela. Jako by se snad Jiskra dala někým nahradit! Jako bych mě něco takového vůbec kdy napadlo! "My tě vážně hledali," řekla jsem, "i když Vivianne třeba tvrdí opak," blýskla jsem po strakatém vlčeti pohledem. "Akorát, že v tom chaosu tady jsem úplně ztratila přehled a pak jsme utíkali a..." Povzdechla jsem si. Žádné výmluvy asi neexistovaly. Provinilý pocit, který se o mě pokoušel už od chvíle, co jsme odtud poprvé odběhli, mě teď hlodal naplno. "Promiň," hlesla jsem nakonec, ale pohled jsem nesklopila od těch přimhouřených rudých očí. Už to bylo podruhé, co jsem Išce něco podobného provedla. Byla jsem nepoučitelná?

//Náhorní plošina

Krůli a Vivianne se cestou pošťuchovali a handrkovali o tom, jestli se Viv bojí nebo ne, jestli se má vrátit domů, nebo ne, ale já do toho nijak nezasahovala. Nakonec oba šli se mnou, protože sedět na zadku v lese je pochopitelně hroznej opruz, a to bylo to hlavní. Místo, abych se zaplétala do sourozencké štěkanice, napínala jsem zrak, jestli nezahlédnu někde šedivý kožíšek sršící jiskrami do všech stran. Nic jsem ale neviděla, ani když se země stávala kamenitější a nerovnější. "Iško? Iškoooo!" houkla jsem z plných plic. "Vidíte něco? Nějakou stopu, cokoliv?" obrátila jsem se po vlčatech a zavětřila. "Aspoň to vypadá, že ta štěňata už jsou pryč," kývla jsem na Krůliho. Ještě, že tak! S nimi by to hledání bylo ještě o mnoho těžší. I tak to vypadalo, že to nebude příliš snadné... Zatím jsem totiž nenacházela jedinou stopu po Jiskřině přítomnosti. Naštěstí tady ani neležela žádná ohlodaná kostra, která by byla důkazem, že padla za oběť stovce malých zubatých piraní. Kde ale byla? Kam mohla utéct? "Iškoo! Iško!" hulákala jsem vždycky po chvíli a mezitím jsem procházela mezi kamením a svým detektivním zrakem se rozhlížela po stopách. Problém byl, že můj detektivní zrak se od toho obyčejného příliš nelišil a já vlastně ani pořádně nevěděla, co doufám, že uvidím.

Krůli s Vivianne se ládovali zajícem a dokonce zbyl kousek i na mě. "Tak dík," nebránila jsem se nabízenému podílu z kořisti a taky se dala do jídla. Šlo mi to ale pomalu, protože myšlenkami jsem byla jinde, u jistého šedivého jiskřivého kožíšku a páru rudých očí. Když byla Iška pryč a já ani nevěděla, co s ní je, cítila jsem se... divně. Rozhodně tady chyběla. "Jasný, Iskierka je frajerka, ještě větší, jak já," ujistila jsem Vivianne s širokým úsměvem, ovšem kolem žaludku jsem cítila tíhu. Mohla se dostat do problémů. Sopka, šakali, všechny tyhle katastrofy... A i kdyby byla v pořádku, což jsem rozhodně z celého srdce doufala, že je, i tak bude určitě naštvaná, že jsme se jí ztratili. Zase, zahryzalo mě svědomí. Už jsem jí to udělala jednou, jak se to mohlo stát podruhé? Achjo, Žaneto, to je s tebou sakra práce, vynadala jsem sama sobě, ale co mi to bylo platné?
"Jak říká Viv, asi bude nejlepší začít hezky na začátku. Naposled jsme s ní byli těsně předtím, než se na nás vrhly ty malé bestie," pohlédla jsem na Krůliho. "Ale nepamatuju si, jestli tam s námi v tu chvíli ještě byla, nebo už ne. Byl to příšernej chaos, ale myslim, že to bude nejlepší místo, kde začít." Kam by odtamtud mohla jít? Šla by nás hledat do Asgaaru? Jenže tomu jsme se přece vyhýbali... z dobrého důvodu, na který poukázala Vivianne. "S tím bych si teďka hlavu fakt nelámala," mávla jsem nad tím tlapou, i když mi bylo jasné, že jestli nás Krůliho fotřík načape, dostanu asi taky za uši - jenže já si nemínila nic takovýho nechat líbit a vlčata by taky neměla. Jejich táta totiž zněl ze všeho, co jsem o něm slyšela, jako pěknej pruďas. "Rodiče toho spousty nakecaj, ale hooodně z toho je možný pouštět jedním uchem tam a druhým ven," poradila jsem jim, hlavně tedy Vivianne, protože Krůlimu už jsme s Iškou podobné vědomosti předávaly celé měsíce. "Copak se na vás můžou zlobit, že vás nebaví sedět doma na prdeli? Mě by to teda taky nebavilo," zazubila jsem se a vstala, pomalu se protáhla a zamířila směrem ke kamenitému plácku, kde jsme naposled viděli Jiskru.

//Kamenná pláž

Vivianne se zajíce statečně držela, i když s ní pořádně cloumal. Hlídala jsem pro případ, že by se jí vysmekl, ale chtěla jsem to nechat především na nich, aby si ten lov pořádně vyzkoušeli, když už se ta příležitost naskytla. A taky bylo nesmírně zábavné je přitom sledovat! Krůli se k ušákovi přihnal hned vzápětí a vrhl se mu po krku jako zkušený zabiják. Však vlastně je. Už předtím sejmul tamto šakalo-štěně, připomněla jsem si, zatímco jsem nepřestávala poskakovat kolem s širokým úsměvem na tváři. "Paráda!" vyjekla jsem, jakmile bylo jasné, že je vážně po zajíci. Protáhla jsem přední tlapy vpřed, zadek zvedla do vzduchu a ocasem zamávala jako vlajkou, než jsem se naposledy proskočila dokola a kecla si na zadek. Ocasem jsem ale nepřestávala ometat zem za sebou. "Šlo vám to suprově, brzo z vás budou hotový přeborníci!" zubila jsem se střídavě na Krůliho i na jeho sestru a cítila se samolibě potěšená svými učitelskými schopnostmi.
Vlčata se dala do jídla a já je zatím jen pozorovala. Pro tři byl jeden zajíc trochu málo a bylo to ostatně hlavně jejich dílo, takže jsem vyčkávala, jestli něco zbyde nebo jestli si pro sebe budu muset najít nějakou jinačí svačinu. Svalila jsem se na zem a zahleděla se k obloze, na kterou se dralo ranní slunce. Iška se neobjevila a s hledáním jsme taky nepohnuli. "Teď chvíli popadnem dech, ale pak už fakt musíme na naši hledačskou výpravu," shlédla jsem zase zpět k mladým vlkům, aby na to náhodou nezapomněli. "Ještě, aby se tak Išce něco stalo," zamrmlala jsem si spíše pro sebe. Co když ji ty bestie roztrhaly? To bych si v životě neodpustila. Cítila jsem, jak mnou šije neklid. Jak jsme mohli být tak hloupí?

Můj plán možná nebyl úplně geniální a do detailů promyšlený, ovšem naštěstí tu nehrozilo, že někoho rozválcuje naštvaná laň na placku nebo jelen parožím promění některého z lovců na špíz. Nejhorší, co se mohlo stát, bylo, že nám ušák pláchne, ale copak jsme nějací břídilové? Pcha! Jakmile jsem vyletěla ze svého úkrytu a zahulákala naše nenápadné znamení, všechno se dalo zběsile do pohybu. Zajíc se rozběhl kupředu, jako by mu šlo o život - což mu samozřejmě šlo. Krůli vyletěl za ním jako namydlený blesk a hnal kličkujícího zajíce sem tam, stejně jako já. Vnímala jsem i další rozmazanou šmouhu, ve kterou se proměnila Vivianne, z nás tří přitom upřímně vypadala nejseriózněji. Krůli poskakoval a házel zadkem sem tam a já se křenila na celé kolo, jazyk mi za běhu vlál z tlamy a kdybych šlápla do nějaké prohlubně, asi bych si ho ukousla.
Lov byl každopádně v plném proudu, nadbíhala jsem zajícovi podle potřeby a zabraňovala mu prchnout úplně někam mimo, tady na otevřeném prostoru bychom ho už pak asi chytali jen těžko. Nedokázala jsem se ale dostat tak blízko, abych ho čapla - a popravdě jsem se taky schválně držela trochu zpátky, protože jsem chtěla vidět, jak si s tím poradí juniorští lovci. Vivianne zajíci nakonec nadběhla a rafla ho za zadní nohu. Ušák se snažil prchnout, ale ona ho držela pevně. "Skvělý! Jen ho nepouštěj!" houkla jsem a přiskočila blíž, ale do zajíce jsem se nepustila, vrhla jsem místo toho pohled po Krůlim: "Běž, Krůli, běž, teď je tvoje šance, doraž ho!" hulákala jsem a poskakovala sem tam před zajícem jako pominutá, připravená zasáhnout, kdyby se přece jen vyprostil ze smrtící pasti, ale jinak jsem to nechávala na těch dvou. Chtěla jsem, aby zazářili. Přece jim to nebudu kazit!

Byla jsem na začátek své přednášky dosti hrdá, ale Krůli zkrátka musel začít vypichovat drobné nepřesnosti, kterých jsem se dopustila. Sakra, chytrost a inteligence je to samý, žejo? Řekla jsem tu samou věc dvakrát? Upřímně... nepamatovala jsem si všechno, co jsem plácala. "Jo, lstivý, to je přesně to slovo," přikývla jsem. Pak už jsme se ponořili do ticha a do čuchání zajíce. Věděli ale Viv a Krůli, jak zajíc voní? Asi ne, co? Jenže jsem netušila, jak to popsat jinak, než že zajíc smrdí jako zajíc. Dokázala jsem si představit, že to asi nebude příliš nápomocnou nápovědou. "Fajn, takže krok číslo tři. Tedy... dva? Jo, dva," pronesla jsem k nim šeptem na hranici slyšitelnosti. "Vystopujem ho. Za mnou, hrdinní lovci," kývla jsem na vlčata a tiše se plížila směrem, odkud byl zajíc cítit. Jeho pach sílil a bylo jasné, že se blížíme.
Pak jsem ho spatřila. Okusoval stébla trávy a zdálo se, že zatím žádnou zradu nečeká. "Stát! Tamhle je," špitla jsem opět tiše a napřáhla tlapu, aby vlčata opravdu zastavila. "Teď to nejdůležitější. Musíme ho chytit. Zajíc je děsně rychlej a hlavně rád kličkuje, ale my jsme na to tři. Můžem na něj jít ze tří stran a někomu z nás určitě do rány vběhne." Usilovně jsem se snažila vymyslet nějakou chytrou strategii. Měla jsem na paměti, že ze mě šišky házející ducho-alfa Sionn plánoval udělat lovce, pozice, na kterou jsem se necítila být zrovna kvalifikována. "Viv, ty zůstaň zatím tady. Až dám znamení, vyběhneš. A kdybys ho chytla, běž po krku a za žádnou cenu ho nepouštěj. Krůli, pojď, tobě najdu jiný místo," kývla jsem na černého vlčka a začala se obloukem plížit dál. Když mi přišlo, že jsme od Viv dost daleko, špitla jsem: "Ty čekej tady. To samý, co jsem říkala ségře - prostě jdi po něm a zamorduj ho. Jako to šakalo-kojoto-štěně," dloubla jsem do něj čenichem, zašklebila se a sama se vydala po oblouku dál, až jsme byli kolem zajíce rozmístění v jakémsi trojúhelníku. Hlavně, abysme se nesrazili? Možná moje strategie nebyla nejlepší, ale na to už bylo pozdě. Taky mi došlo, že jsem ani neřekla, co za znamení dám. Stejně jsem neuměla houknout třikrát jako sýček a dvakrát jako sova pálená, takže jsem se musela uchýlit k něčemu prostšímu. Připlížila jsem se ještě o kousek blíž k zajíci a zařvala: "TEĎ!" Ve stejný moment jsem se vrhla vpřed a zajíc si to namířil zběsilým úprkem kamsi mezi Viv a Krůliho.

//Křišťálový lesík přes Medvědí řeku

S Krůlim jsme se do vody pustili neohroženě, ale Vivianne zaváhala na břehu. "Pojď taky!" otočila jsem se na ni se širokým úsměvem a zastavila se někde v půli přechodu. "'Šak to tady ani není tak hluboký, došáhneš na dno!" Bylo to vskutku ideální místo k přebrodění pro nedorostlá vlčata i pro zakrslíky, kterým se už růst poněkud zastavil, jako jsem byla třeba já. Mladá vlčice to asi taky viděla, protože se nakonec do proudu pustila za námi. "No vidíš to," stříhla jsem potěšeně ušima a vykročila zase vpřed.
Jak jsem vůbec skončila se dvěma vlčatama? To fakt už budu u jejich rodičů na nějaký černý listině, pomyslela jsem si rozjařeně. Že bysme si s Iškou založily malou armádu smradů? Krůli by byl samozřejmě generál s náma a ti ostatní by se mohli vycvičit na nejrůznější lumpárny... Jenže to by tu Iška taky musela být. Vylezla jsem na břeh, otřepala se a ustaraně se ohlédla přes rameno. Od místa, kde jsme ji naposledy viděli, jsme se spíše vzadlovali. Jen jsem jí chtěla dát trošku prostoru, když ji přepadla ta podivná nálada a teď jsme od sebe byly znovu ztracené. Ztěžka jsem si povzdechla a svěsila sklíčeně uši. Tohle dělám pořád. Takhle se chovají kamarádi? Nedělala jsem to schválně a přesto už to bylo podruhé, co se mi podařilo Jiskru někde nechat. Ulovíme zajíce a najdeme ji! umínila jsem si, znovu zvedla hlavu a přidala do klusu, aby mi vlčata nikam nezdrhla.
Krůli se zajímal, jaká je taktika lovu na zajíce. Zastavila jsem se a postavila se jako hrdá profesorka, po předešlé skleslosti ani památky. "Inu, můj drahý Krůli - a taky Vivianne," loupla jsem očkem i po mladé vlčici, "na lov zajíce je potřeba tří věcí. Rychlosti, chytrosti a... ehm, a inteligence," zadrhla jsem se lehce, ale zcela hladce jsem to zase zachránila. "Takže je třeba zapnout mozečky, protože zajíc... no prostě je mazanej jak liška. I když je to zajíc." Hm, kruci, že by dráha učitelky byla mým voláním? "První krok!" zvedla jsem významně tlapu. "Zajíce vyčucháme! A - jo, taky vlastně zmlkneme," ztišila jsem hlas tak asi o polovinu, protože jediný, kdo tu hulákal jako na lesy, jsem byla já. Pak jsem zavětřila. Bylo tu cítit kde co, ale nakonec i zaječí pach se mi dostal k čenichu. Naklonila jsem se hlavou spiklenecky k vlčatům a sotva slyšitelně hlesla: "Cítíte?"

Navrhla jsem, že bychom si mohli ulovit nějakou tu rybu, než se vydáme dál na naší cestě za hledáním Jiskry, ovšem Krůli z toho příliš nadšeně nevypadal. "No... jo, to přesně myslím. Rybky ti nevoní?" ušklíbla jsem se. Asi to nebylo pro každýho, ale na druhou stranu, ulovit rybu nebylo tak těžký, jako skolit srnce nebo něco takového. Vivianne se tvářila nadšeněji, ovšem ryby taky nechtěla jíst, jen je nechat plácat na souši. "Však jsou dobrý i na jídlo," zamumlala jsem si pod vousy a zavrtěla poněkud zmateně hlavou - žila jsem snad celý život v nějaké iluzi? Ryby přece byly k jídlu, ne? Skočila jsem do vody za Krůlim, proud tu sice byl, ale nepřipadala mi tak silný, aby to bylo hned vyloženě nebezpečné. Voda mi pěkně chladila pokousané nohy, v kterých pořád ještě bodalo a dloubalo. "Tak nemusíme lovit ryby, jak je ctěná libost," pokrčila jsem s úsměvem rameny a nachlemtala se vody. Bylo mi to celkem fuk a ti dva mě nakonec stejně přehlasovali, protože i Vivianne si nakonec rozmyslela ty svoje rybí závody. "Je fakt, že nějakej ten ušák by možná byl lepší - i bysme se z něj víc najedli. Ale budeme muset někam dál." Když jsem totiž zavětřila, necítila jsem tu nic, co by se zdálo být alespoň trochu zajímavou kořistí. Dál na jihu ale byly pláně a na pláních určitě bude ušáků habaděj! "Takže - kupředu, bando!" zavelela jsem a začala se šplouchat přes řeku na druhou stranu, zcela zapomínaje na to, že Viv asi nemá s vodou absolutně žádné zkušenosti. Však tu byl tak poklidný proud, že to ani nestálo za řeč! A případně i spousta šutrů, po kterých by to možná šlo přehopkat.

//Náhorní plošina přes Medvědí řeku

//Asgaar

"Jasný, najít jezero přece nebude nic těžkýho, to zvládnem i poslepu," přikývla jsem s úsměvem a už se i celkem těšila na další vodní radovánky. Jediné další jezero, o kterém jsem věděla, bylo to rudé na jihu, kolem kterého jsem šla s Danie, ale to mi na koupání moc nepřišlo, spíš to byl takový kačák, kde si jeden akorát nachytá do kožichu víc bordelu, než kdyby chodil po suché zemi. Ale kdyby nebyla jiná možnost...
Rozjímat o možnostech koupačky mi stejně nebylo dopřáno, protože jsem musela vyrazit za vlčaty, která se celá žhavá na dobrodružství rozběhla kamsi do háje a mě nezbývalo, než je následovat a zuřivě se přitom snažit porazit je v závodě. Jenže to bych nejdřív nesměla být všechny tlapy levé... Nejen, že mě hned ze startu Krůli skopl na zem, ale díky své vlastní splašenosti jsem hned vzápětí hodila podobný kotrmelec jako on, když se mi pod nohy napletl zbloudilý kořen. Nezkoumala jsem škody, jen jsem co nejrychleji vyskočila na nohy a běžela dál, ale co naplat, ti dva už byli daleko vpředu.
Dohnala jsem je právě včas, abych slyšela Krůliho gratulace, kterými častoval svou sestru. "Přesně tak. Gratuluji k prvnímu rebelskému počinu," pronesla jsem slavnostně a mrkla šibalsky na Krůliho. Třeba Vivianne nakonec přijde dobrodružství na chuť, i když mi předtím v lese přišla poněkud... uťáplá? Nepřekvapilo mě, když řekla, že táta ani máma nebyli zrovna nadšení z Krůliho zmizení. "Rodiče tohleto prostě nechápou," pokrčila jsem rameny. Já měla skvělé rodiče, ale taky mi přišlo, že to divoké ve mně nikdy zcela nepochopili. Proč? Vsadila bych kožich, že máma byla v mládí ještě větší číslo, než já... Třeba to bylo něco, co se projeví až tehdy, když máte vlčata. Udělá vás to nudnějšíma. Ještě, že to neplánuju. "Lovíme přece tetu Išku," připomněla jsem Vivianne, ale napadlo mě, že ulovit něco jedlejšího by taky nemuselo být od věci. "Ale jestli chcete nejdřív lovit něco jinýho, nejsem proti. Ryby?" kývla jsem hlavou směrem, kde proudila řeka. "Tam bysme se vlastně mohli i vykoupat!" rozsvítilo se mi. Chudák Jiskra měla nejspíš ty nejsnáze rozptýlitelné zachránce na světě.

Zamávala jsem ocasem - lekce plavání se samozřejmě hodila vždycky. "To jo! Akorát bysme si teď na lekce plavání asi měli chvíli najít jiný místo, tam u jezera to bude teď asi pořádně zahulený," zasmála jsem se a blýskla očima po Viv, která přikyvovala na všechno, co jsem o sopce říkala. Že bychom ji konečně přesvědčili? Co na tom vlastně záleží. My víme, co jsme viděli, ne? šklebila jsem se spokojeně.
Jenže tu byla ta otázka ohledně toho, kde skončila Jiskra, která mě trochu trápila. Byla v takové podivné náladě a potom se nám v chaosu s těmi krvelačnými štěnaty úplně ztratila. Mohlo se jí něco stát, i když to bylo dost nepravděpodobné. Taková drsňačka jako Iška by s takovými zatracenými skřety zatočila jako nic. Rychle jsem si z hlavy vyhnala velice lákavou představu Jiskry, jak hrdinně bojuje a proráží si cestu krvelačnou smečkou. I když totiž snad napřišla k žádné větší úhoně, pořád byla pryč. Kdoví, co dělala? "To chtěla," přikývla jsem. "Ale... nevim, nedává smysl, že bychom se vydali sem, kdybysme se náhodou rozdělili?" pokrčila jsem rameny. "I když možná ne," zauvažovala jsem znovu, přece jen tady na nás číhaly jisté problémy... Krůli to měl ale vymyšlené mnohem rychleji, než já. Vyskočil na nohy a už se do toho hrnul. "Tak jo! Jdem na záchrannou akci!" rozhodla jsem se s ním souhlasit a začala se zvedat právě ve chvíli, kdy se mě Krůli rozhodl přeskočit, takže mě pěkným nečekaným kotrmelcem přes má záda shodil zase na zem a než jsem se z toho "útoku" vzpamatovala, už pádil pryč i s Vivianne. "Jen počkejte, to se ještě uvidí, kdo je starej puchejř!" zahýkala jsem za nimi a už jsem si to tryskem se smíchem pádila zase zpět z lesa. Iška tam venku někde přece být musí, nebo ne?

//Křišťálový lesík