Vivianne se zajíce statečně držela, i když s ní pořádně cloumal. Hlídala jsem pro případ, že by se jí vysmekl, ale chtěla jsem to nechat především na nich, aby si ten lov pořádně vyzkoušeli, když už se ta příležitost naskytla. A taky bylo nesmírně zábavné je přitom sledovat! Krůli se k ušákovi přihnal hned vzápětí a vrhl se mu po krku jako zkušený zabiják. Však vlastně je. Už předtím sejmul tamto šakalo-štěně, připomněla jsem si, zatímco jsem nepřestávala poskakovat kolem s širokým úsměvem na tváři. "Paráda!" vyjekla jsem, jakmile bylo jasné, že je vážně po zajíci. Protáhla jsem přední tlapy vpřed, zadek zvedla do vzduchu a ocasem zamávala jako vlajkou, než jsem se naposledy proskočila dokola a kecla si na zadek. Ocasem jsem ale nepřestávala ometat zem za sebou. "Šlo vám to suprově, brzo z vás budou hotový přeborníci!" zubila jsem se střídavě na Krůliho i na jeho sestru a cítila se samolibě potěšená svými učitelskými schopnostmi.
Vlčata se dala do jídla a já je zatím jen pozorovala. Pro tři byl jeden zajíc trochu málo a bylo to ostatně hlavně jejich dílo, takže jsem vyčkávala, jestli něco zbyde nebo jestli si pro sebe budu muset najít nějakou jinačí svačinu. Svalila jsem se na zem a zahleděla se k obloze, na kterou se dralo ranní slunce. Iška se neobjevila a s hledáním jsme taky nepohnuli. "Teď chvíli popadnem dech, ale pak už fakt musíme na naši hledačskou výpravu," shlédla jsem zase zpět k mladým vlkům, aby na to náhodou nezapomněli. "Ještě, aby se tak Išce něco stalo," zamrmlala jsem si spíše pro sebe. Co když ji ty bestie roztrhaly? To bych si v životě neodpustila. Cítila jsem, jak mnou šije neklid. Jak jsme mohli být tak hloupí?
Můj plán možná nebyl úplně geniální a do detailů promyšlený, ovšem naštěstí tu nehrozilo, že někoho rozválcuje naštvaná laň na placku nebo jelen parožím promění některého z lovců na špíz. Nejhorší, co se mohlo stát, bylo, že nám ušák pláchne, ale copak jsme nějací břídilové? Pcha! Jakmile jsem vyletěla ze svého úkrytu a zahulákala naše nenápadné znamení, všechno se dalo zběsile do pohybu. Zajíc se rozběhl kupředu, jako by mu šlo o život - což mu samozřejmě šlo. Krůli vyletěl za ním jako namydlený blesk a hnal kličkujícího zajíce sem tam, stejně jako já. Vnímala jsem i další rozmazanou šmouhu, ve kterou se proměnila Vivianne, z nás tří přitom upřímně vypadala nejseriózněji. Krůli poskakoval a házel zadkem sem tam a já se křenila na celé kolo, jazyk mi za běhu vlál z tlamy a kdybych šlápla do nějaké prohlubně, asi bych si ho ukousla.
Lov byl každopádně v plném proudu, nadbíhala jsem zajícovi podle potřeby a zabraňovala mu prchnout úplně někam mimo, tady na otevřeném prostoru bychom ho už pak asi chytali jen těžko. Nedokázala jsem se ale dostat tak blízko, abych ho čapla - a popravdě jsem se taky schválně držela trochu zpátky, protože jsem chtěla vidět, jak si s tím poradí juniorští lovci. Vivianne zajíci nakonec nadběhla a rafla ho za zadní nohu. Ušák se snažil prchnout, ale ona ho držela pevně. "Skvělý! Jen ho nepouštěj!" houkla jsem a přiskočila blíž, ale do zajíce jsem se nepustila, vrhla jsem místo toho pohled po Krůlim: "Běž, Krůli, běž, teď je tvoje šance, doraž ho!" hulákala jsem a poskakovala sem tam před zajícem jako pominutá, připravená zasáhnout, kdyby se přece jen vyprostil ze smrtící pasti, ale jinak jsem to nechávala na těch dvou. Chtěla jsem, aby zazářili. Přece jim to nebudu kazit!
Byla jsem na začátek své přednášky dosti hrdá, ale Krůli zkrátka musel začít vypichovat drobné nepřesnosti, kterých jsem se dopustila. Sakra, chytrost a inteligence je to samý, žejo? Řekla jsem tu samou věc dvakrát? Upřímně... nepamatovala jsem si všechno, co jsem plácala. "Jo, lstivý, to je přesně to slovo," přikývla jsem. Pak už jsme se ponořili do ticha a do čuchání zajíce. Věděli ale Viv a Krůli, jak zajíc voní? Asi ne, co? Jenže jsem netušila, jak to popsat jinak, než že zajíc smrdí jako zajíc. Dokázala jsem si představit, že to asi nebude příliš nápomocnou nápovědou. "Fajn, takže krok číslo tři. Tedy... dva? Jo, dva," pronesla jsem k nim šeptem na hranici slyšitelnosti. "Vystopujem ho. Za mnou, hrdinní lovci," kývla jsem na vlčata a tiše se plížila směrem, odkud byl zajíc cítit. Jeho pach sílil a bylo jasné, že se blížíme.
Pak jsem ho spatřila. Okusoval stébla trávy a zdálo se, že zatím žádnou zradu nečeká. "Stát! Tamhle je," špitla jsem opět tiše a napřáhla tlapu, aby vlčata opravdu zastavila. "Teď to nejdůležitější. Musíme ho chytit. Zajíc je děsně rychlej a hlavně rád kličkuje, ale my jsme na to tři. Můžem na něj jít ze tří stran a někomu z nás určitě do rány vběhne." Usilovně jsem se snažila vymyslet nějakou chytrou strategii. Měla jsem na paměti, že ze mě šišky házející ducho-alfa Sionn plánoval udělat lovce, pozice, na kterou jsem se necítila být zrovna kvalifikována. "Viv, ty zůstaň zatím tady. Až dám znamení, vyběhneš. A kdybys ho chytla, běž po krku a za žádnou cenu ho nepouštěj. Krůli, pojď, tobě najdu jiný místo," kývla jsem na černého vlčka a začala se obloukem plížit dál. Když mi přišlo, že jsme od Viv dost daleko, špitla jsem: "Ty čekej tady. To samý, co jsem říkala ségře - prostě jdi po něm a zamorduj ho. Jako to šakalo-kojoto-štěně," dloubla jsem do něj čenichem, zašklebila se a sama se vydala po oblouku dál, až jsme byli kolem zajíce rozmístění v jakémsi trojúhelníku. Hlavně, abysme se nesrazili? Možná moje strategie nebyla nejlepší, ale na to už bylo pozdě. Taky mi došlo, že jsem ani neřekla, co za znamení dám. Stejně jsem neuměla houknout třikrát jako sýček a dvakrát jako sova pálená, takže jsem se musela uchýlit k něčemu prostšímu. Připlížila jsem se ještě o kousek blíž k zajíci a zařvala: "TEĎ!" Ve stejný moment jsem se vrhla vpřed a zajíc si to namířil zběsilým úprkem kamsi mezi Viv a Krůliho.
//Křišťálový lesík přes Medvědí řeku
S Krůlim jsme se do vody pustili neohroženě, ale Vivianne zaváhala na břehu. "Pojď taky!" otočila jsem se na ni se širokým úsměvem a zastavila se někde v půli přechodu. "'Šak to tady ani není tak hluboký, došáhneš na dno!" Bylo to vskutku ideální místo k přebrodění pro nedorostlá vlčata i pro zakrslíky, kterým se už růst poněkud zastavil, jako jsem byla třeba já. Mladá vlčice to asi taky viděla, protože se nakonec do proudu pustila za námi. "No vidíš to," stříhla jsem potěšeně ušima a vykročila zase vpřed.
Jak jsem vůbec skončila se dvěma vlčatama? To fakt už budu u jejich rodičů na nějaký černý listině, pomyslela jsem si rozjařeně. Že bysme si s Iškou založily malou armádu smradů? Krůli by byl samozřejmě generál s náma a ti ostatní by se mohli vycvičit na nejrůznější lumpárny... Jenže to by tu Iška taky musela být. Vylezla jsem na břeh, otřepala se a ustaraně se ohlédla přes rameno. Od místa, kde jsme ji naposledy viděli, jsme se spíše vzadlovali. Jen jsem jí chtěla dát trošku prostoru, když ji přepadla ta podivná nálada a teď jsme od sebe byly znovu ztracené. Ztěžka jsem si povzdechla a svěsila sklíčeně uši. Tohle dělám pořád. Takhle se chovají kamarádi? Nedělala jsem to schválně a přesto už to bylo podruhé, co se mi podařilo Jiskru někde nechat. Ulovíme zajíce a najdeme ji! umínila jsem si, znovu zvedla hlavu a přidala do klusu, aby mi vlčata nikam nezdrhla.
Krůli se zajímal, jaká je taktika lovu na zajíce. Zastavila jsem se a postavila se jako hrdá profesorka, po předešlé skleslosti ani památky. "Inu, můj drahý Krůli - a taky Vivianne," loupla jsem očkem i po mladé vlčici, "na lov zajíce je potřeba tří věcí. Rychlosti, chytrosti a... ehm, a inteligence," zadrhla jsem se lehce, ale zcela hladce jsem to zase zachránila. "Takže je třeba zapnout mozečky, protože zajíc... no prostě je mazanej jak liška. I když je to zajíc." Hm, kruci, že by dráha učitelky byla mým voláním? "První krok!" zvedla jsem významně tlapu. "Zajíce vyčucháme! A - jo, taky vlastně zmlkneme," ztišila jsem hlas tak asi o polovinu, protože jediný, kdo tu hulákal jako na lesy, jsem byla já. Pak jsem zavětřila. Bylo tu cítit kde co, ale nakonec i zaječí pach se mi dostal k čenichu. Naklonila jsem se hlavou spiklenecky k vlčatům a sotva slyšitelně hlesla: "Cítíte?"
Navrhla jsem, že bychom si mohli ulovit nějakou tu rybu, než se vydáme dál na naší cestě za hledáním Jiskry, ovšem Krůli z toho příliš nadšeně nevypadal. "No... jo, to přesně myslím. Rybky ti nevoní?" ušklíbla jsem se. Asi to nebylo pro každýho, ale na druhou stranu, ulovit rybu nebylo tak těžký, jako skolit srnce nebo něco takového. Vivianne se tvářila nadšeněji, ovšem ryby taky nechtěla jíst, jen je nechat plácat na souši. "Však jsou dobrý i na jídlo," zamumlala jsem si pod vousy a zavrtěla poněkud zmateně hlavou - žila jsem snad celý život v nějaké iluzi? Ryby přece byly k jídlu, ne? Skočila jsem do vody za Krůlim, proud tu sice byl, ale nepřipadala mi tak silný, aby to bylo hned vyloženě nebezpečné. Voda mi pěkně chladila pokousané nohy, v kterých pořád ještě bodalo a dloubalo. "Tak nemusíme lovit ryby, jak je ctěná libost," pokrčila jsem s úsměvem rameny a nachlemtala se vody. Bylo mi to celkem fuk a ti dva mě nakonec stejně přehlasovali, protože i Vivianne si nakonec rozmyslela ty svoje rybí závody. "Je fakt, že nějakej ten ušák by možná byl lepší - i bysme se z něj víc najedli. Ale budeme muset někam dál." Když jsem totiž zavětřila, necítila jsem tu nic, co by se zdálo být alespoň trochu zajímavou kořistí. Dál na jihu ale byly pláně a na pláních určitě bude ušáků habaděj! "Takže - kupředu, bando!" zavelela jsem a začala se šplouchat přes řeku na druhou stranu, zcela zapomínaje na to, že Viv asi nemá s vodou absolutně žádné zkušenosti. Však tu byl tak poklidný proud, že to ani nestálo za řeč! A případně i spousta šutrů, po kterých by to možná šlo přehopkat.
//Náhorní plošina přes Medvědí řeku
//Asgaar
"Jasný, najít jezero přece nebude nic těžkýho, to zvládnem i poslepu," přikývla jsem s úsměvem a už se i celkem těšila na další vodní radovánky. Jediné další jezero, o kterém jsem věděla, bylo to rudé na jihu, kolem kterého jsem šla s Danie, ale to mi na koupání moc nepřišlo, spíš to byl takový kačák, kde si jeden akorát nachytá do kožichu víc bordelu, než kdyby chodil po suché zemi. Ale kdyby nebyla jiná možnost...
Rozjímat o možnostech koupačky mi stejně nebylo dopřáno, protože jsem musela vyrazit za vlčaty, která se celá žhavá na dobrodružství rozběhla kamsi do háje a mě nezbývalo, než je následovat a zuřivě se přitom snažit porazit je v závodě. Jenže to bych nejdřív nesměla být všechny tlapy levé... Nejen, že mě hned ze startu Krůli skopl na zem, ale díky své vlastní splašenosti jsem hned vzápětí hodila podobný kotrmelec jako on, když se mi pod nohy napletl zbloudilý kořen. Nezkoumala jsem škody, jen jsem co nejrychleji vyskočila na nohy a běžela dál, ale co naplat, ti dva už byli daleko vpředu.
Dohnala jsem je právě včas, abych slyšela Krůliho gratulace, kterými častoval svou sestru. "Přesně tak. Gratuluji k prvnímu rebelskému počinu," pronesla jsem slavnostně a mrkla šibalsky na Krůliho. Třeba Vivianne nakonec přijde dobrodružství na chuť, i když mi předtím v lese přišla poněkud... uťáplá? Nepřekvapilo mě, když řekla, že táta ani máma nebyli zrovna nadšení z Krůliho zmizení. "Rodiče tohleto prostě nechápou," pokrčila jsem rameny. Já měla skvělé rodiče, ale taky mi přišlo, že to divoké ve mně nikdy zcela nepochopili. Proč? Vsadila bych kožich, že máma byla v mládí ještě větší číslo, než já... Třeba to bylo něco, co se projeví až tehdy, když máte vlčata. Udělá vás to nudnějšíma. Ještě, že to neplánuju. "Lovíme přece tetu Išku," připomněla jsem Vivianne, ale napadlo mě, že ulovit něco jedlejšího by taky nemuselo být od věci. "Ale jestli chcete nejdřív lovit něco jinýho, nejsem proti. Ryby?" kývla jsem hlavou směrem, kde proudila řeka. "Tam bysme se vlastně mohli i vykoupat!" rozsvítilo se mi. Chudák Jiskra měla nejspíš ty nejsnáze rozptýlitelné zachránce na světě.
Zamávala jsem ocasem - lekce plavání se samozřejmě hodila vždycky. "To jo! Akorát bysme si teď na lekce plavání asi měli chvíli najít jiný místo, tam u jezera to bude teď asi pořádně zahulený," zasmála jsem se a blýskla očima po Viv, která přikyvovala na všechno, co jsem o sopce říkala. Že bychom ji konečně přesvědčili? Co na tom vlastně záleží. My víme, co jsme viděli, ne? šklebila jsem se spokojeně.
Jenže tu byla ta otázka ohledně toho, kde skončila Jiskra, která mě trochu trápila. Byla v takové podivné náladě a potom se nám v chaosu s těmi krvelačnými štěnaty úplně ztratila. Mohlo se jí něco stát, i když to bylo dost nepravděpodobné. Taková drsňačka jako Iška by s takovými zatracenými skřety zatočila jako nic. Rychle jsem si z hlavy vyhnala velice lákavou představu Jiskry, jak hrdinně bojuje a proráží si cestu krvelačnou smečkou. I když totiž snad napřišla k žádné větší úhoně, pořád byla pryč. Kdoví, co dělala? "To chtěla," přikývla jsem. "Ale... nevim, nedává smysl, že bychom se vydali sem, kdybysme se náhodou rozdělili?" pokrčila jsem rameny. "I když možná ne," zauvažovala jsem znovu, přece jen tady na nás číhaly jisté problémy... Krůli to měl ale vymyšlené mnohem rychleji, než já. Vyskočil na nohy a už se do toho hrnul. "Tak jo! Jdem na záchrannou akci!" rozhodla jsem se s ním souhlasit a začala se zvedat právě ve chvíli, kdy se mě Krůli rozhodl přeskočit, takže mě pěkným nečekaným kotrmelcem přes má záda shodil zase na zem a než jsem se z toho "útoku" vzpamatovala, už pádil pryč i s Vivianne. "Jen počkejte, to se ještě uvidí, kdo je starej puchejř!" zahýkala jsem za nimi a už jsem si to tryskem se smíchem pádila zase zpět z lesa. Iška tam venku někde přece být musí, nebo ne?
//Křišťálový lesík
Asi jsem tady byla jediná, komu ten mluvící patchoř, nebo co že to Alastor vlastně měl, přišel celkem zajímavý. No což. Rozhodně to nebyla ta nejzajímavější věc, co se v posledních dnech udála. Ostatně jen máloco by přetrumflo výbuch sopky, tomu se jistě muselo dát za pravdu. Vivianne podle všeho nebyla hluchá a slepá, výbuchu si všimla, nicméně byla uklidněna, že všechno bude oukej. "To doufám, že jsme," zavrtěla jsem hlavou a shlédla na Krůliho, který na ono téma zrovna přemýšlel nahlas. "Myslím, že jsme tady dost daleko. Snad. A přece je mezi náma a sopkou to obrovský jezero. Přes to se oheň určitě jen tak nedostane," prohlásila jsem jako pravý znalec, ačkoliv jsem věděla o celé věci naprostý prd. Jenže Vivianne nevypadala příliš přesvědčeně o tom, že jsme něco vůbec viděli. "Jasně, že jsme tam byli. Ne teda přímo na sopce, pochopitelně... teda ne, když vybuchovala. Ale byli jsme blízko," pokývala jsem důležitě hlavou a byla si zcela jistá, že Krůli to potvrdí a doplní vlastní detaily. "Viděli jsme, jak se tam hulí, cejtili jsme ten výbuch a vůbec všechno."
Cítila jsem se možná poněkud dotčeně, že se Vivianne nechytila našeho nadšení ze slůvek, o která jsme ji obohatili. Však "prdel" byla vůbec nejlepším slovem na světě! Třeba to jednou pochopí. Času dost! Krůli se pak jal mě představovat zároveň s Jiskrou, která byla nepřítomna. Stále. "Jo, zadrhla... ale kde vlastně?" rozhlédla jsem se znovu, trochu nervozně. Ještě aby jí tak ty bestie ublížily? Krůli pak správně šeptem podotkl, že jestli je tu celá famílie, mohl by nám hrozit průšvih, pokud nevezmeme roha. "Nojo, bez Išky jsme v háji, ale..." špitla jsem mu zpátky, jen abych byla na konci přerušena Viv, která se cítila odstrčená z naší konverzace. "Nic podstatnýho," zazubila jsem se okamžitě. "Teď máme... Já nevím, Krůli, kam máme namířeno? Když se někam vytratíme, jak nás Iška potom najde?" dokončila jsem svou starost, ke které jsem se předtím šeptem nedostala. Měla bych se pro ni vrátit? Nebo radši čekat tady, abychom se neminuly?
Krůli a ty jeho otázky! Hrnula se mi krve do tváří víc a víc a byla jsem vážně ráda, že pod srstí to není poznat. "To přece taky ničemu nevadí," pronesla jsem sebejistě. Vadilo? Nevadilo? Nebyla jsem třeba nějak opožděná? Blbost. Však jsem přece vtělením živoucího mládí. Jasně. Krůli ale pořád přemýšlel o těch světových stranách a o tom, odkud by bylo nejvýhodnější si nabrknout nějakou šťabajznu. Jenže v tomhle já se fakt neorientovala. Kdyby tady byla Iška, ta by mu to určitě vysvětlila, ale já neměla potuchy o místních poměrech a o tom, kdo kde žije a jak to tady vlastně funguje. "Já myslím, že možný je leccos," pokrčila jsem rameny a pořád ještě se usmívala poté, co mi Krůli slíbil, že sama už nikdy nebudu. To doufám.
Příchod Viv nám ovšem naši konverzaci přerušil, načež jsme se hned dozvěděli, že naše "tajemství" je vlastně úplně na houby a není to žádné tajemství, k čemuž si Krůli přisadil, že mluvící zvířata jsou trapný. Zatvářila jsem se naoko ublíženě. "Tak teď jste mě vy dva úplně připravili o iluze," setřela jsem si teatrálně imaginární slzičku, jako bych si doteď myslela, že mluvící zvířata jsou úplně nejvíc kůl a nejvíc tajný. "Nehledáme ho, protože, jak říkal tady velectěný Krůli, se zase samo objeví," poučila jsem strakatou vlčici, neb mi začínalo být jasné, že hledat neexistující zvíře asi momentálně nepůjdeme. Škoda.
Krůli se s ní hned začal dělit o své zážitky, které byly rozhodně tak o milion procent lepší než cokoliv, co mohla mladá dáma zažít tady v lese. Samozřejmě. Nedivila bych se, kdyby mu to vážně záviděla. Jak si mohla nevšimnout výbuchu sopky mi ale nebylo zcela jasné - však to byla petarda jako blázen, to muselo být slyšet úplně všude! "Jasně, že sopku. Tys to neslyšela? Necejtíš kouř?" zajímala jsem se teď zase já, protože mi to upřímně přišlo naprosto neuvěřitelné, nicméně zmatená tvář se mi hned rozsvítila nadšením, když Viv položila otázku, co je to prdel. "To je moc hezký a univerzální slůvko! Je to jako zadek, ale mnohem lepší, a dá se použít snad v úplně každý situaci, žejo, Krůli?" Rozhodně jsem nemínila promarnit příležitost lehce pokazit slovník dalšího vlčete. Její žádost o to, aby příště mohla jít s námi, jsem ale nejdřív jaksi přeslechla. To nevím, jestli chceme. "No, víš co, to není jen tak..." zamrmlala jsem si pod vousy. I při otázce na to, kdo že jako vlastně jsem, jsem trochu stiskla tlamu. Byla jsem samozřejmě Krůliho tetka, což by ze mě automaticky mělo dělat i Vivianninu tetu, ale tak jsem se vůbec necítila. Jenže se to blbě vysvětlovalo a já si ani nebyla jistá, jestli bych se o to měla pokoušet. "Já jsem Sinéad," odpověděla jsem a zamávala s přátelským úsměvem ocasem, protože mě právě napadlo, co říct: "A jsem vlastně... od každýho trochu! Pro někoho teta, pro někoho kámoška, nebo možná taky náhodnej kašpar, co skáče po lese, tak různě, chápeš," zaobalila jsem to jaksi do ztracena. Zvládám to? Zvládám to. Naprosto výborně. Ale nedokázala jsem přestat mžourat přes rameno, kdy se zjeví mezi stromy vysoká silueta Jiskry a dodá mi trochu odvahy.
Shodli jsme se, že Krůli-třínožka by nebyl ideální. Takhle to rozhodně bylo lepší. Rychle jsme ale od tématu amputace zaběhli k tématu ještě zapeklitějšímu. "Né, proč by mi mělo bejt smutno? Vždycky jsem kolem sebe měla spoustu bezva vlků, přece nejsem někde úplně vopuštěná a osamocená," křenila jsem se na Krůliho. Pravda, doma jsem se ke konci možná trochu opuštěná cítila, když se moje nejlepší kámoška začala tahat s tím ometákem, proto jsem taky hlavně odešla, žejo? Ale tady jsem se určitě opuštěná necítila. Měla jsem tu nejlepší partu lomeno rodinu, jakou jsem si mohla přát. A taky partnerku ve zločinu... "Přesně tak - jak bych si tady s váma mohla připadat sama nebo nešťastná? Však to je přece hotová nemožnost," zavrtěla jsem nad tím hlavou. Partnerky ve zločinu. Jo. To jsme my, a je to přeci skvělý, ne? Asi bylo dobře, že mi Krůli nenechal moc času o tom dumat. "Hele, to jsem přece neřekla!" zasmála jsem se a lehce do něj drbla tlapou. "Jen si myslim, že jakkoliv to je nepravděpodobný, něco dobrýho může přijít z jakýkoliv světový strany - dej na slovo jižanky z hnojákova," mrkla jsem na něj, ale to už tu byly potíže. Nebo to tím aspoň zavánělo.
Oba jsme na strakatou vlčici zůstali zírat poněkud vyjeveně, takže jsme asi museli vypadat zatraceně podezřele. Naštěstí ale potvrdila, že je tu jenom sama. Neznamenalo to sice, že se sem každou chvíli nemůže přiřítit zbytek rodinky, ale prozatím bychom měli být v bezpečí. "Bezva," vydechla jsem možná až příliš úlevně. Krůliho sestra, které říkal "Viv", nicméně z našich dotazů vyvodila naprosto nesprávný závěr, že cosi skrýváme. Jako například tajné mluvící zvíře. Asi jako ten Alastorův Hlas, napadlo mě. "My vlastně... jo," začala jsem váhavě, ale pak jsem si to rozmyslela a nasadila spiklenecký úsměv. "Jo, máme. Jaks to poznala?" naklonila jsem hlavu ke straně a po očku mrkla na Krůliho. Užijem si trochu srandy. Viv totiž vypadala velice nažhaveně na ono záhadné zvíře - a čím dýl ji zabavíme, tím menší je šance, že poběží za papánkem a matinkou a půjde vyslepičit, že se vrátil nezvedený syn se samozvanou tetkou. "Akorát, že ta mrcha zdrhla. Je to strašně přechytralej hajzlík, fakt. Náhodou jsi ho nikde neviděla, co?"
"Kdyby to jinak nešlo a visela by ti jen na kousíčku, co bych s tim měla dělat jinýho?" pohodila jsem neurčitě hlavou, když se Krůli zajímal, co by s jeho tlapou jinak bylo, ač jsem si vlastně nebyla až tak jistá, že bych mu jí dokázala uhryznout. Nebo komukoliv. Ovšem dmula jsem se pýchou, když prohlásil, že by chtěl jednou být jako já. "Beztak budeš ještě lepší. Už takhle máš k tomu solidní základ, no ne?" zazubila jsem se - nicméně celkem se mi ulevilo, že Krůli nakonec došel k závěru, že amputace taková paráda zas nebude. Vlče se třema nohama by se mi asi dost blbě vysvětlovalo. "Jo, asi je lepší si je prozatím ponechat. Mám takový nenápadný tušení, že by se ti mohly ještě hodit," střihla jsem ušima a potřesením hlavou jsem se zbavila přebytečných kapek podivného deště, který k nám pronikl přes větve stromů. Ještě, že jsme byli v lese celkem schovaní. Vůbec mi to nepřišlo jako normální přeháňka. "Jo, jasně, sorry, to byl přeřek - prdele! Samozřejmě! Udělali jsme jim z prdelí nudličky a pak jsme je nechali v prachu!" Až jsem skoro sama začínala věřit onomu hrdinskému překroucení právě uplynulých událostí.
Téma se ale náhle změnilo a jak už to tak hezky uměl, Krůli mě svou otázkou zaskočil. Copak já byla ta pravá, abych mu s tímhle radila? "Nooo, víš," protáhla jsem váhavě, "to já vlastně nevim. Nikdy jsem žádnou partnerku neměla. Nebo partnera. Teda ne, že bych... no prostě s tímhle nemám zkušenosti." Ups, cítila jsem, že pod kožichem jaksi rudnu. Plácám jedno přes druhý, žejo? Nadechla jsem se a zkusila to znovu: "Myslím, že až ji potkáš, tak to poznáš. Bude ti s ní dobře, budeš vědět, že se na ni můžeš spolehnout a ona zase na tebe, zjistíš, že na ni furt myslíš..." Srdce se mi zachvělo. Nepopisovala jsem náhodou Jiskru? "A, víš, myslím, že až potkáš někoho, koho budeš mít fakt rád, tak ti asi nakonec bude šumák, odkud je. Vsadim se, že někdo takovej na tebe někde čeká a rozhodně to bude někdo skvělej, s kým se nebudeš nudit - určitě žádná... jaks to říkal, flundra?" zasmála jsem se, i když se Krůli tvářil tak smrtelně vážně. Nemohla jsem si pomoct. A navíc se mi při tomhle tématu dost citelně svíralo srdce, takže kdoví, jaký výraz by se mi na tváři jinak objevil. Přemýšlí Iška taky někdy...? Jak dlouho jsem mohla tyhle myšlenky odstrkovat do pozadí? Asi na to brzy přijdu. Zdálo se, že zkrátka nikdy není vhodná chvíle se tím pořádně zabývat.
Dokonce ani, když jsme se jen tak vyvalovali v lese. "No jasný. Však tak jsme si to přece slíbili, ne? Zůstanem spolu a ostatní ať klidně dělaj kotrmelce, my si z nich na řiť nesednem!" Krůli si přilehnul ke mně a já mu čenichem lehce rozcuchala čelo. Jestli nebyla na tom světě někdy fakt pohoda! Jenže to by se z lesa nesmělo vynořit naprosto neznámé vlče. I když zas tak blbá, abych se nedovtípila, kdo to asi je a ke které rodině patří, jsem taky nebyla - obzvláště, když Krůliho pozdravila ahoj, bráško. Napjala jsem se. Už si šli pro něj? Ale zdálo se, že je tu sama. "Nazdar!" oplatila jsem jí pozdrav a těkala pohledem kolem, kdy se za ní vynoří fotr, kterému se v mojí představě valila pára z uší a čenichu a žíla na krku mu pulsovala tak silně, až hrozila, že praskne. Pohlédla jsem taky na Krůliho, jak on se bude tvářit na přítomnost své sestry. "Seš sama na procházce?" prohodila jsem jen tak mimochodem, jako bych se vůbec nesnažila vyzvídat, jaká že je vlastně situace.
To jsme to vymňoukli. Vůbec jsem neměla v úmyslu se vracet do Asgaaru, už vůbec ne bez doprovodu Iskierky, ale co se stalo, stalo se. V tom shonu jsem se neohlížela, kam běžím, prostě jsem jen prchala z dosahu těch dotěrných tesáků. A teď jsme tu byli, pokousaní a nadávající jeden víc, než druhý. Co teď? Těžko říct. Neměla jsem ale už sil na to obracet se a zdrhat někam jinam. Byla jsem z toho všeho dost vyšťavená. A Krůli měl pravdu. Sem na nás ty bestie asi nepůjdou. Jistě by si netroufly překročit hranice smečky. "Jo. To je fakt. Sem si na nás nepřijdou," přikývla jsem a plácla sebou na zem s vyplazeným jazykem. Vzduch pách kouřem a déšť chutnal podivně. Všechno bylo v jakési podivné nerovnováze a chaosu. Měla bych se tedy asi cítit ve svém živlu, ale místo toho jsem byla jak na jehlách. Nebyla to až taková zábava, když jste původcem zmatku nebyli vy sami.
Krůli se pustil do hodnocení škod a já už si říkala, že to asi nebude tak hrozné - byli jsme pokousaní, ale z nikoho necrčelo krve jak z vola, takže jsme nejspíš měli štěstí. Pak ale mladý vlk vyjekl, že ho dostali. "Kde? Ukaž to!" vyzvala jsem ho, ale to už se válel na zádech vzhůru nohama. Vstala jsem a přiskočila k němu, ale neviděla jsem na něm žádné zásadní zranění. "Kde to máš, Krůli?" To už jsem to ale spatřila, kousanec na zadní noze. "Na amputaci to nebude," zhodnotila jsem to kritickým okem a už i černý vlček se zase vesele zubil. "Jasně," zakřenila jsem se taky a kecla si zase na zadek. "Děsná bžunda. Nakopali jsme těm potvorám zadky, žejo?" Samozřejmě. Vůbec jsme neprchali o holé životy - v tomhle příběhu jsme samozřejmě byli těmi hrdiny my. Nebo jimi minimálně budeme, až to budu někomu vyprávět. "Třeba jo! Na jizvu určitě taky letěj cuchty," zasmála jsem se a zauvažovala, jestli bych si taky měla nějakou pořídit, abych upoutala Išky pozornost... teda vlastně co? Fakt, že ony podivné pocity ohledně šedé vlčice se v její nepřítomnosti nevytratily, ba naopak, by mě možná měl znepokojovat, ale ono to vlastně bylo docela příjemné. Představovat si a snít... Zatřásla jsem hlavou a vrátila se do reality. "Takže. Teď jsme teda tady," nakousla jsem konečně - měli bychom nějak vyřešit otázku toho, co teď. "Asi jsme sem úplně mířit nechtěli, ale hádám, že když tu jednou jsme, nebudem se před tvou famílií schovávat jako nějaký provinilý kriminálníci, co?" střihla jsem ušima a rozvalila se na bok, abych si konečně oddechla a popadla dech.
//Kamenná pláž
Musela jsem se vzchopit, protože na tom záležel nejen můj osud, ale i osud Krůliho. A kam se poděla Jiskra? V tom shonu se mi někam úplně ztratila. Nejdřív jsme se ale odtamtud museli dostat. Však ona se do země nepropadla. "Ne! Nikdo bačkory natahovat nebude," prohlásila jsem, i když to v některé momenty vypadalo fakt na hraně. Štěňat bylo hodně a my dva nebyli zrovna bojové stroje, spíš dva zakrslíci, co smolně skončili ve fakt blbé situaci.
Bez boje jsme se ale vzdát nemohli. To bych těm potvorám nedarovala, pcha! Vyrazili jsme kupředu a proráželi si cestu a já se tvářila statečně, i když jsem se tak úplně necítila. Ale musela jsem - kvůli Krůlimu. Kdybych zpanikařila nebo se na to zrovna vybodla, asi by byl ztracený. Nebyl už úplně mrňous, ale dospělý taky ne. A já to prostě nemohla nechat na něm.
Prchali jsme a útoky nakonec ustaly. Přestala jsem cítit další a další zuby zarývající se do všech částí mého těla, na které dosáhli. "Tohle nebyly vlčata," vysvětlovala jsem za běhu Krůlimu, ještě jsem se neohlížela, kdoví, jak daleko nebo blízko ty mrchy vlastně byly. Ještě nás mohly dohnat. "Jsou to nějací... šakali nebo kojoti nebo tak něco, jsou vlkům podobný, ale je to příšerná vzteklá verbež, jak jsi sám viděl!"
Konečně jsem zastavila, když se mi zdálo, že jsme utekli už dost daleko a taky už mě pořádně bodalo v boku. Vydýchávala jsem se a popadala dech, celé nohy mě pálily snad od tisíce kousanců. Při jednom takovém hlubokém nádechu mi do čenichu zavál známý pach a já si cosi uvědomila. "Kruciprdel," ujelo mi. "Však mi doběhli zpátky do Asgaaru!" To jsme přece právě nechtěli, ne? Přikročila jsem hned těsně ke Krůlimu, jako by se jeho fotr měl odnikud zhoupnout na liáně a čmajznout mi ho přímo pod čumákem. "Co teď? Jiskra nikde... do háje." Bylo pozdě se ztratit a zmizet? A... byl to vůbec dobrý nápad? Napjatě jsem se rozhlížela a jen po chvilkách jsem si olizovala krev z ranek na nohou. "Jsi vůbec v pořádku? Neukousli ti něco?" obrátila jsem svou pozornost raději ke Krůlimu, jestli ho ti mrňaví démoni náhodou úplně neotrhali jako borůvkový keř.
Celá ta rvačka se šakalaty, kojoťaty nebo co za fúrie ve štěněcích kožiších to vlastně byly, se začínala dost vymykat z tlap. Krůliho popadlo krvelačné běsnění a snažil se je prostě zlikvidovat, zatímco já bych je radši nechala žít a prostě se jim jen vymanila a zdrhla. Byli to malí krvelační hajzlíci, ale nějak se mi příčilo vraždit mláďata. Jenže možná nám vážně nezbývala jiná možnost? "Já vím, já vím, Krůli," pronesla jsem už poněkud poplašeněji, i když jsem takový tón ve svém hlasu slyšet nechtěla. Byla jsem snad drsňačka, obránkyně Krůliho, ohnivá husťačka Žaneta, jenže... fakt jich tu na nás bylo moc! "Musíme odtud vypadnout," zavelela jsem už víc neohroženě a postrkovala Krůliho, který se mi krčil za zadkem, směrem od štěňat. Těkala jsem pohledem sem tam a hledala, kam se vrtnout. "Poběžíš za mnou a nebudeš se ohlížet, jo?" ohlídla jsem se k černému kožíšku a pohledem se ujistila, že chápe. I když asi nebyl důvod, proč by to neměl chápat, byl to úplně ten nejprimitivnější plán na světě. Prorazím mu cestu. Couvla jsem, ještě trochu, zuby jsem odhodila stranou dalšího útočníka a zdálo se, že se možná naskytne šance... "Teď!" zaječela jsem, vyrazila dopředu po kamenité cestě a přitom jsem srážela a odstrkovala co nejvíc štěňat, která se nám přimotala do cesty. Ani jsem nechtěla vědět, kde všude jsem pokousaná, ale teď nebyl čas zkoumat rozsah škod. Z nebe začínal padat lehký déšť, který mě štípal na čenichu... ale ani tohle nebyl čas zkoumat. Hnala jsem se dopředu hrbolatým terénem, snažila se neutéct Krůlimu a zároveň odtatmud co nejrychleji zmizet. Cesta nás chtě nechtě vedla přímo k Asgaarskému hvozdu, ale ani to jsem si v tu chvíli neuvědomovala. Prostě už jsem chtěla být pryč.
//Asgaar přes Mahtaë jih
"To sou pekelný vlci," pokrčila jsem rameny. "Oni asi zlepšováky nepotřebujou. Pohání je prostě pekelnej oheň." Navzdory tomu, že jsem nepochybně byla děsně hustá, jsem vlastně neměla velké povědomí o oněch "zlepšovácích" - neznala jsem rostliny nebo houby, co mohly úplně pozměnit vnímání světa, nikdy jsem se ani nenajedla zkvašeného ovoce. Doma jsem neznala nikoho, kdo by mě to naučil, nehledě na to, že kdyby mi na to přišla máma, zcela jednoznačně by mě vykostila.
Krůlimu najednou z tlamy vypadlo cosi, co mě přimělo překvapeně škytnout. Na podobné výroky byl černý vlček fakt expert. "Ale jdi ty. Se ještě budu červenat," zahihňala jsem se a zahnala myšlenku na to, jaké by to asi bylo, kdyby něco podobného řekla Jiskra... Co tě to zase napadá za blbosti? okřikla jsem sama sebe. Navíc... si nic podobného určitě ani myslet nemohla. I tak jsem se ale pokusila si nenápadně uhladit chlupy, co mi na čele trčely do všech stran. Kdyby se zrovna náhodou dívala. To už se mi ale Krůli vecpal pod nohy a vzhlížel ke mně. "A ty jsi taky skvělej," přejela jsem mu čenichem po čele a myslela to naprosto vážně. "Jasně, že tě nikomu nedáme. Jak jsem už říkala - můžeš si dělat, co jen chceš a nikdo tě nemůže nutit bejt s někým, s kým nechceš! A do žádnýho pytle nepatříš, Krůli." Jenže to už se zase draly na povrch slzičky a Krůli na nás pěl chválu až do nebes, jako bychom s Iškou byly snad nějaké světice. "Notak," zabručela jsem a tlapou si vlčka přitáhla blíž. "Fakt se toho nemusíš bát. Nedáme tě. Slavnostně přísahám," zašermovala jsem na chvíli tlapou ve vzduchu v gestu, které mělo být vznešené, i když vypadalo, jako že spíš odháním mouchy. "Seš nejlepší synoveček, jakýho si teta jen může přát. Patříme k sobě, tak to je," špitla jsem mu tiše a věděla, že to je pravda. Krůli byl prostě náš a nikdo nám ho nemohl brát, ani jeho fotr, kterého jsem už teď začínala dost nesnášet a to jsem ho ani nikdy neviděla. Byli jsme jedna parta... jedna rodina? Cokoliv jsme byli, bylo to tak správně a věděla jsem, že udělám všechno pro to, aby to tak zůstalo i dál.
"Jasně, že jo. Budem tě s Iškou mít rády, i kdyby... i kdybys byl celej růžovej a třpytivej," ujistila jsem Krůliho s lehkým úsměvem. Jenže pak se objevili ti kojoti nebo šakali nebo co. A začala bitka. Prali jsme se a prodírali se tou vřavou, ale zatímco já se snažila štěnata jen zneškodnit, Krůli se do toho pustil s mnohem větší vervou. Mnohem... krvelačněji. "Cože ti ukousl?" domnívala jsem se, že jsem se přeslechla, ale neměla jsem momentálně čas Krůliho zadní část zkoumat, protože se mi jeden malý zmetek zakousl do stehna. Dobře mířeným kopem jsem ho sundala, jako stará zkušená kobyla, ale cítila jsem, jak mi po noze teče krev. Zatímco jsem se zabývala vlastním problémem, Krůlimu se povedlo cosi, co bych nečekala. Jedno štěně spadlo k zemi mrtvé. Poněkud jsem se nad tím zhrozila a ještě víc, když se do dalšího masakru chtěl mladý vlk opřít znovu, s naprosto maniakálním nadšením. "Ne! Nezabíjej je!" vykřikla jsem. Byli to, sakra práce, naprosto nesnesitelní hajzlíci, ale... mému srdci se to jaksi příčilo. "Jsou to ještě děcka!" Tlapou jsem se pokusila Krůliho zadržet a zároveň jsem se dál snažila vycouvat z válečné vřavy. Nechtěla jsem, aby po nás zbyl krvavý masakr.