Gallirea - Příspěvky uživatele

Sedět a čučet mě nebavilo, ale asi se to vyplatilo, protože po chvíli se k nám začali slézat i další vlci ze smečky a tak jsme hned měli další tlapy ku pomoci na lovu. Nehledě na to, že jednou z příchozích byla i Jiskra! "Nazdar!" houkla jsem na ni nadšeně a zamávala ocasem, byla bych se k ní i vrhla, ale vzpomínka na slova, která z tlamy vypustil Pulsifer - teda vlastně Parsifal - mě zastavila. Kdoví proč, když to byl takový úplný nesmysl, co? Neměla bych si tím nechat ovlivňovat život... ale stejně jsem zůstala na místě a jen se zubila a máchala zvesela oháňkou. Když tu teď byla Jiskra, bude ten lov jistě mnohem lepší a zajímavější. Dorazil také Iskierky bratr, kterého jsem dosud zahlédla jenom zběžně. "Čáu," pozdravila jsem i jeho, i když on se k řeči podle všeho moc neměl. To nevadilo. Lov stejně nebyl o kecání. I když jsem si byla jistá, že nějaké by se tam přece jen propašovat dalo.
Zdálo se, že nikdo další nepřijde a tak se Sionn pustil do rozdělování úloh. Já měla být s ním a Parsim, druhou skupinku tvořili Iška a Nemesis. Trochu jsem doufala v to, že půjdu s Jiskrou, ale nemínila jsem kvůli tomu házet nějakou scénu. Však jsme nebyly srostlý, ne? A aspoň trochu víc poznám i ostatní vlky ze smečky! Ačkoliv Sionn už má o mých skvělých schopnostech jistě dost jasnou představu, ušklíbla jsem se při vzpomínce na lov zajíce, který jsem mu předváděla. Dnes to určitě dopadne líp. "Jasný. Vyberu nějakýho pořádně vykrmenýho a pomalýho," přikývla jsem a zazubila se. Asi bylo nepravděpodobné, že najdeme muflona tak tlustého, že se sotva pohne, ale mohla jsem doufat. Dál jsem přikyvovala a doufala ve skrytu duše, že při strhávání moje pomoc nebude tak moc potřeba. Viděli jste někdy mufloní rohy? A jak mají tvrdé palice? Ještě mnohem tvrdší, než já. "Tak fajn," kývla jsem naposled rozhodně hlavou a pak už byl čas vyrazit.
Zamířila jsem směrem ke stádu, nejspíš společně s Nemesisem. Měla jsem vyrazit jako první a tak jsem také jako první měla příležitost něco zvorat. Nechtěla jsem ji ale využít. Jakmile se stádo objevilo na dohled, přejela jsem ho pohledem, ale takhle pohromadě se těžko odhadovalo, jak na tom které zvíře je. Žádného obézního muflona jsem bohužel neviděla, ale nějaké pěkné kousky by se jistě našly. "Tak jdem," sykla jsem k druhému naháněči a vyběhla, aniž bych na cokoliv dalšího čekala. Stádo se hned dalo do pohybu a brzy jsem už viděla, který kus bych mohla vybrat. Byl to jeden z větších kusů, přesně jak Sionn chtěl, žádná vychrtlá vyžlička, ale zdálo se, že trochu kulhá a ostatní tak dobře nestíhá. "Berem si támhletoho!" houkla jsem k Nemesisovi, aby náhodou nedošlo k nějakému nedorozumění, protože jsem netušila, jaké má Išky brácha představy o "menším muflonovi" a pak už jsem se na nic moc neohlížela. Zrychlila jsem krok a nadběhla zvířeti, abych ho pokud možno co nejvíc oddělila od ostatních. Moc se mu do toho nechtělo a ohnal se po mě kopytem, které naštěstí neškodně prosvištělo vzduchem. Musela jsem na něj začít dorážet zuby, aby se konečně stočil, kam jsem potřebovala. Pak to bylo spíš už na Parsim a Sionnovi, aby ho začali dostávat k zemi. Mínila jsem jim pomoci, ale momentálně jsem k tomu nebyla v úplně nejlepší pozici a moje muší váha by stejně sama o sobě moc nezmohla.

Zaparkovala jsem svůj zadek u Sionna a Pulsifera a s nastraženými ušisky poslouchala, co má světlý vlk na srdci. "Už jsme se potkali," přikývla jsem a zazubila se na pískového vlka, kterému se na krku houpala ostružina. Byla jsem si celkem jistá, že minule ji tam neměl. Že by svačinka pro případ nouze? To by měl radši nosit nějakou kejtu nebo tak něco, olízla jsem si čenich, protože jsem z přemýšlení tímto směrem dostávala hlad. Vlastně to ale bylo ideální, protože Sionn nás sem svolálal kvůli lovu. Říkala jsem, že s ním už mám zkušenosti? Fakt? Jistě, teď jsem si vzpomínala. Proto přece chtěl, abych předvedla, jak chytám zajíce. Což jsem taky udělala, a krásné akrobatické salto jsem přihodila navrch úplně zadarmo!
"Jasný. Už jsem párkrát na lovu byla," přikývla jsem. Vlčíšku, dej, ať si nesrazím vaz, ušklíbla jsem se v duchu, protože navzdory tomu, co jsem mohla plácat, jsem nebyla úplným loveckým přeborníkem. Ale žádné lži jsem nevykládala - nějaké zkušenosti jsem měla a na lovu jsem už fakt párkrát byla. Navíc to hlavní chtěl stejně odřít Sionn s Pulsiferem, takže bych měla být v pohodě. "To zvládnu," přikývla jsem a byla ráda, že jdem jenom na muflony a ne třeba, bohové chraň, na divočáky. "Ale není nás nějak málo?" rozhlédla jsem se kolem. Nikdo další se mezi stromy nevynořil. "Myslim, že Iskierka se šla jen na chvíli provětrat, třeba by bylo lepší na ni počkat?" nadhodila jsem. Hlavně proto, že jsem chtěla, aby šla Jiskra s námi.
Pulsi se od nás trochu vzdálil a přešlapoval na místě, jako by se mu už už chtělo na malou. Asi to ale rozchodil, protože se vzápětí přitočil zase blíž a rozhodl se mi už podruhé představit. Možná dobře, že to udělal. "Parsifal?" Pulsifer? To jsem to zas jednou zmatlala! "No jasný, Parsifal! Přece si to pamatuju, ne," zazubila jsem se přátelsky a zamávala ocasem. Jenže pak mnou jaksi škublo a do tváří se mi nahrnula krev. Slečna slečny Isky. Zasmála jsem se, ale zaznělo to dost rozhozeně: "Ne, to ne, jsme... kámošky," objasnila jsem to. Slečna slečny Isky. Zní to- "A vlastně je to Sinéad," vybreptla jsem rychle, než nad tím začnu moc přemýšlet. "Teda já jsem Sinéad. Ale slyšim skoro na všechno," zazubila jsem se a dostávala pomalu své emoce zase pod kontrolu. Hehe, proč by mě tohle vůbec mělo vyvádět z míry? Jsem v klidu. Zkoumala jsem své tlapky zabořené ve sněhu a přiblble se uculovala, aniž bych si to uvědomila, zatímco Pulsifer neboli Parsifal se tulil k Sionnovi. Skoro jsem to ale ani nezaznamenala. Slečna slečny Išky.

Byla to blbá otázka. Jasně, že nebyli v pohodě. Asi jsem to myslela v nějakém širším smyslu. Ale v jakém, to jsem hned zapomněla, pokud jsem to vůbec někdy věděla. Úzkostlivě jsem těkala pohledem z Išky na Arcanuse a zase zpět. Černý vlk se rozešel k Elisinu hrobu, zvedl z něj náhrdelník se zuby a než se kdokoliv nadál, už se ta ozdoba, která dřív podle všeho patřila její matce, houpala na krku Jiskře. Sluší ti, nevybreptla jsem v poslední chvíli, protože jsem teď prostě neměla mluvit. Měla bych mlčet. A nečučet tady jak křen, zašoupala jsem tlapami, když se Jiskra začala objímat se svým tátou a já tam nadále trčela a tvářila se pokud možno jako suchá větev. Pokusila jsem se nenápadně rozplynout do pozadí, ale v tom mi jaksi překážel fakt, že jsem byla, no... hmotným stvořením. Nebyla jsem jako Sionn, který se mohl proměnit v neviditelný tichý prd, kdykoliv se mu zachtělo. Než jsem se tedy stačila nenápadně vypařit, Iška od Arcanuse odstoupila a tiše mi sdělila, že chce být chvíli sama. "Rozumím," mávla jsem oháňkou a usmála se, srdce se mi v hrudi zatetelilo, když se o mě otřela tváří. Pocítila jsem iracionální touhu olíznout jí čenich, copak ses zbláznila, Žaneto, ale potlačila jsem si, stejně jako ta slova předtím. A pak byla pryč. A já tu zůstala sama s jejím tátou.
Přenesla jsem neklidně váhu z nohy na nohu. "Ehm, no, takže-" Od toho, abych plácla nějakou kolosální pitominu, k čemuž jsem se nepochybně chystala, mě zachránilo zavytí, které bych odhadovala na Sionna. Svolávalo k... něčemu, ale ať už to bylo cokoliv, jednoznačně to byla dokonalá výmluva, proč zmizet z tohohle tíživého místa. "Du tam!" ohlásila jsem pohotově černému vlku a vystřelila jako namydlený blesk. Šel taky, nebo nešel? Nějak jsem se nad tím ani nepozastavila, prostě jsem odtamtud vysvištěla a nechala staršího vlka za sebou.
Zima byla v plném proudu a z nebe se sypaly stovky a tisíce vloček. Jak jsem si to metla lesem, po cestě jsem po nich chňapala, vyskakovala a chytala je do tlamy. Byla to super zábava a rozptýlení, které jsem teď rozhodně potřebovala. Atmosféra u Elisina pomníku byla tak tíživá, že by se dala krájet a když jsem se pustila do nahánění poletujícího sněhu, dařilo se mi na to rychle zapomenout. Zuby mi jen klapaly, jak jsem po bílých chuchvalcích chňapala jako dravá štika. Jen škoda, že tu nebyla Jiskra... snad se brzy vrátí. S ní by to byla zábava ještě větší!

Nakonec se ale z lesa přede mnou vynořily dvě postavy, které se světlým sněhem kolem rozhodně splývaly líp, než já. Jeden byl vážně Sionn a pak... ten... ten druhý. Jak se to jmenuje? Puci... Pufi... Pulsifer? Něco takovýho to bylo, ne? Pozdě nad tím dumat, už jsem byla u nich. "Čau," pozdravila jsem je oba s oháňkou kmitající sem tam. "Volals'?" obrátila jsem se pak na Sionna a zvesela se šklebila - netušila jsem, o co jde, ale už jsem se celkem chtěla do něčeho pustit.

Být pátým kolem u vozu rodinné konverzace, přičemž jeden z členů řečené rodiny je navíc ještě dočista, naprosto a úplně mrtvej, nebyla pozice, ve které jsem se cítila ani v nejmenším komfortně. Ba naopak. Žmoulala jsem si jazyk v tlamě, protože se mi na něj drala asi tak miliarda otázek a poznámek, z nichž ani jedna nebyla vůbec vhodná. Povedlo se mi udržet tlamu zaklapnutou, což byla asi jediná výhra. Nevěděla jsem, jestli mi duch může nakopat zadnici, ale nehodlala jsem to pokoušet. Určitě by se to Elise nějak povedlo, kdyby ji k tomu má nevymáchaná tlama přivedla. A Iška by asi taky nebyla moc nadšená, kdybych se do toho nějak montovala. Ne, nejlepší bude prostě tady stát, čučet a mlčet, zatímco oni si společně povědí všechno, co je potřeba.
Ale nemusela jsem stát, čučet a mlčet dlouho. Duch Iščiny matky a Arcanusovy partnerky se začal vytrácet do ztracena přímo před našima očima. Už předtím byla taková pobledlá, ale teď se přímo rozplývala, byly skrz ni vidět stromy za ní, až nakonec byly vidět spíš ty stromy, než ona a její hlas úplně utichnul. "Nashle," pípla jsem, když už bylo jasné, že se vlčice znovu neobjeví, že je prostě... fuč. S ustaranou vráskou na čele jsem pohlédla nejdřív na Išku, u které jsem se stále držela poblíž, pak na Arcanuse. Nějak jsem si nebyla jistá, co na to mám říct. Olízla jsem si sněhovou vločku z čenichu a až teď si pořádně uvědomila, že zatímco jsme tu postávali, nějak stačila začít zima a kolem nás už se tvořila sněhová pokrývka. Co bych měla říct? Že je mi to líto? Jenže... zase se aspoň ukázala, měli šanci s ní znovu mluvit. Takže to bylo i trochu dobré. Navíc jsem pořád hodně z toho nechápala. "V pohodě?" pronesla jsem nakonec otázku tak nějak k oběma, protože mlčet už jsem dál nevydržela. A taky jsem se vážně chtěla ujistit, že to na těch dvou nezanechalo nějaké... trauma nebo tak něco. To se přece taky mohlo stát, ne? Obzvlášť Arcanus z toho vypadal úplně zmlácenej, a kdo se mu taky mohl divit?

Išky máma na mě nehleděla zrovna vřele. Bohužel jsem se narodila se zakrnělou schopností slušně se chovat a už i tak mě stálo dost přemáhání vydržet mlčet a neptat se na každou blbost, co mi přišla do hlavy. Zajímalo mě, jaké to je, být mrtvá. Nebýt ničím víc než průhlednou projekcí svého bývalého já. To musí bejt divný. Zatraceně divný. Jenže tohle byla vážná situace, ve které asi bylo lepší ponechat si své hloupé pro sebe, pokud možno.
Iskierku vlna kritiky od matky nepotěšila - a koho by taky těšila? Bylo to... zvláštní. Těkala jsem pohledem z jedné na druhou a odhalovala mezi nimi jisté podobnosti, zatímco jsem poslouchala jejich vzájemné poštěkávání. Nic, do čeho bych se měla montovat. Vzápětí se Arcanus rozběhl pryč, už toho na něj asi bylo příliš. Iška ho pár rychlými kroky následovala, ale kdepak by mu stačila. Černý vlk byl fuč. Nejistě jsem přešlapovala na místě, tahle situace byla nepříjemnější s každou další uplynulou chvílí. Elisa se opět rozhovořila směrem k Jiskře a mně se přitom na tváři objevila mírná vráska. Přece se o smečku starají. Něco mi snad unikalo? Nepřišlo mi, že by byla smečka v nějakém rozkladu. Nepromenádovali se tu cizinci a neumírali jsme tu hlady. Když jsem se sem nachomýtla, Sionn mě hned odchytil a pak i přijal, ale ne předtím, než si mě pořádně prověřil. Přišlo mi, že smečka je... v pořádku. Prostě v pořádku. Nebo ne? Bylo něco pod povrchem, do čeho jsem neviděla?
Nakonec mě oslovila Iška a oficiálně mě představila své matce, jak už jsem se samozřejmě domyslela. "Jasně, že chápu," zavlnila jsem ocasem, i když jsem toho upřímně chápala dost málo. Ale ono tohle celé asi nebylo úplně pro mě k pochopení. "A... ehm, jo, těší mě," otočila jsem se k duchovi, který nyní vyzvídal, jak jsme se seznámily, jako by se ten monolog předtím ani neudál. "Nooo... na honu za pokladem?" protáhla jsem, protože to takhle znělo jako pěkná blbost, ale byla to náhodou svatá pravda. Vlastně jsme se potkaly už o něco dřív, ale to bylo naše první společné dobrodružství. Byl to celkem zajímavý příběh, který by možná stál za vyprávění, kdyby tu nebyly k řešení podstatnější záležitosti. Třeba návrat Arcanuse a jeho otázky.
Už jsem ani příliš neposlouchala, protože jsem se smířila s faktem, že to zkrátka nemám asi šanci pochopit. Nevěděla jsem, co nebo kdo je Styx a mohla jsem se jen domýšlet, co znamenalo vymazávání Sionnovy paměti a podobné věci. Jediné, co mi bylo jasné, byl fakt, že vlčice bledne a i její čas se vytrácí. Mizela. Pohlédla jsem na Jiskru, pak na Arcanuse. Vážně mizí? A byla tady vůbec doopravdy?

Arcanus se vydal k přízraku lomeno duchovi lomeno cožetovlastněje. Napjatě jsem ho sledovala, alespoň dokud se po mém boku náhle nezjevila Iška a nepřitiskla se ke mně úplně stejně, jako předtím k němu. I v téhle napjaté chvíli mnou projelo příjemné zachvění z její blízkosti. Nebylo snad skvělé mít přátele, kteří vám věří, aby u vás hledali útěchu? Ovšem... nejskvělejší by bylo, kdyby to dělat nemuseli. Pošťouchla jsem ji jemně a snad povzbudivě čenichem, ale pozornost přízraku vlčice Elisy se obrátila na mě. Mluvila ke mně podezíravě a moje otázka ji podle všeho nepotěšila, soudě dle tichého vrčení, které se ke mně neslo. Ale copak jsem se mohla nezeptat? Když si to nakráčíte po smrti do svého lesa a na mrtvolu se chováte vážně až přehnaně vitálně, asi musíte čekat, že vlci budou mít jisté otázky. Odpověděla mi však, nakonec. Zastřihala jsem ušima, navzdory obavám jsem byla zvědavá. "To je drsný," vyhrkla jsem, než jsem skoro násilím přinutila svou tlamu znovu sklapnout. Nechtěla jsem, aby mi unikla nějaká nebetyčná pitomost. Nemohla jsem přece Arcanusovi s Iskierkou pokazit rodinné setkání.
Elisa se rozhlížela po lese a přednesla jistou kritiku. Rozpadá? přemítala jsem. Jak jako rozpadá? Myslela snad tu tragikomedii s Etneyem? Viděla to? Mně osobně to nepřišlo jako rozpad, spíš jako že se smetí samo vyneslo. Třebaže to udělalo způsobem, které asi všechny kolem přimělo ho nesnášet. Nebo měla na mysli něco jiného? Kousala jsem se do jazyka, nebyla jsem natolik znalá poměrů ve smečce, abych do toho kecala. A co ta Shireen? Měla Jiskra předtím jiný jméno? Asi jo... zní to tak. Jestli to tak bylo, pak mi přišlo jedině rozumné, že si ho změnila. Nedokázala jsem si ji představit jako nějakou "Shireen". Tlamu jsem ale pořád držela na zámek a přemýšlela jsem, jestli tu vůbec mám být. Byla to záležitost rodiny, nebo snad ne? Ale když se ke mně Jiskra tak tiskla, nechtělo se mi odcházet. Copak jsem ji teď mohla opustit?

Netušila jsem pořádně, na co se to vlastně dívám. Teda, jasně. Byla to vlčice. Normální šedá vlčice s rudýma očima, jenže Iskierka i Arcanus na ni kulili oči, jako by snad viděli ducha. Což tak vlastně klidně být mohlo, protože když Jiskra konečně promluvila, řekla vlčici "mami." Trhla jsem hlavou. Mami? Ale není její máma přece- Obrátila jsem na svou kamarádku zmatený pohled, ale asi jsem v tu chvíli mohla dost dobře být kus vosku. Ne, že bych jí to mínila zazlívat, protože jestli jsme vážně mluvili s její mámou, která už by teoreticky neměla být schopná s nikým mluvit, tak... no... tak to byl docela nářez. Měla bych tady vůbec bejt? To vypadá trochu jako rodinná záležitost, přešlápla jsem a odvrátila zrak, když se Jiskra přitiskla ke svému otci. Cítila jsem se, jako bych jim lezla do soukromí.
Než jsem stačila něco říct, šedá vlčice promluvila. A opět oslovila Jiskru tím divným jménem. Shireen. Proč jí říkají Shireen? Bylo to divné jméno, které se k ní vůbec nehodilo a přece už to byl druhý vlk, který ji tak oslovil. Navíc vlastní matka. Teda pravděpodobně, nebyla jsem si stoprocentně jistá tím, co se to vlastně děje. Zavrtěla jsem nad tím lehce hlavou a trochu ztuhla, když duch (přízrak? zjevení?) zaměřil svou pozornost na mě. "Brýden," vyhrkla jsem. "Já jsem Sinéad. Jsem kámoška Jis- teda, Iskierky, ve smečce zas tak dlouho nejsem," objasnila jsem v co největší stručnosti a dřív, než jsem se stačila zarazit, mi z tlamy vyhrkla ještě další otázka, která mě tam svrběla: "Pardon za tu drzost, ale nejste náhodou mrtvá?"

"Jasný, zavalím ji darama, že se z nich ani nevyhrabe," zubila jsem se a přikyvovala, když mě Arcanus upozorňoval na zákeřnosti, které se s návštěvou Smrti pojily. To abych už nějaké bohatství začala shromažďovat, pokud jsem někdy takovou magii jen pro sebe chtěla získat. Což jsem chtěla. I když jsem ani netušila, jakou bych si přála. Docela jsem záviděla Jiskře, která už u Smrti byla. Ovšem kdoví, jak moc bohyně s magiemi uměla pomoci doopravdy, protože má šedivá kamarádka vypadala ohledně svých magií trošku ztraceně. Že oheň je vzpurná potvora, to jsme zjistily už tam na ostrově plném těch krys s rozpláclými ocasy, ale ty štípající jiskry... to byla záhada, které bych ráda přišla na kloub. "Elektřina?" zopakovala jsem. "Jako blesky? Myslíš, že jsou ty jiskry pidi blesky? To by bylo strašně hustý," naklonila jsem se blíž k jejímu kožichu v naději, že v některé z těch jisker vážně rozeznám miniaturní blesk.
Na půl ucha jsem poslouchala Arcanusovo vzpomínání na mládí s Jiskřinou mámou, ale až vyhlídka na vycházku mě od vyhlížení blesků rozptýlila úplně. Vyrazili jsme kupředu, ale kam jdem, to jsem se nedozvěděla. Jedinou odpovědí mi byl šibalsky vědoucí úsměv od Išky, která stoprocentně věděla, kam míříme, ale nemínila to prozradit. Obrátila jsem se na Arcanuse, který pokládal otázku, a jen pokrčila rameny. Možná nějaká taková místa byla, ale Iška už měla plán v hlavě a když tam šla ona, tak já taky. Nepochybně měla za lubem něco zajímavého. Jako vždycky! Brzy se před našimi zraky vynořil pomník její mámy. Už jsme se tu jednou byly spolu podívat, tentokrát tu ale bylo mnohem větší živo. Sionna jsem poznávala, pochopitelně, ale vlčice, se kterou si povídal, mi povědomá nebyla. Byla bych zvesela pokračovala dál, ale Jiskra jako by zarostla do země. Hleděla na šedivou, jako by viděla ducha. "Uuuh... Iško? Dobrý?" zastřihala jsem ušima a skákala pohledem mezi neznámou šedivou, Iškou a Arcanusem. Vlčici, která mluvila se Sionnem, jsem jistojistě nikdy neviděla, avšak cosi tu rozhodně nehrálo. Jen jsem na to nedokázala přesně ukázat.

Nemohla jsem se rozhodnout, jestli přikyvovat na znamení, že poslouchám, nebo vrtět pohoršeně, když Jiskra vyjmenovávala všechny Etneyovy zločiny, takže jsem to tak nějak střídala. Nechápala jsem, jak se někdo takhle může zachovat k vlastní rodině. Obzvlášť, když Krůli ani neprovedl vůbec nic špatného. Hlavně, že už jsou pryč. Snad už se tu neukážou, mrskla jsem nakonec ocasem a lehce se uculila, když Jiskře z kožichu opět začala vystřelovat drobná světýlka. Ráda jsem se na ně dívala, ale musela jsem sama sebe v duchu okřiknout, abych na Jiskru tak okatě nezírala. Ještě před její tátou! Co by si moh pomyslet? Proč by si měl něco pomýšlet? Normálka, ne? Haha. Radši jsem věnovala pozornost jeho krátkému výkladu o magiích. Snad na každém rohu jsem se o nich dozvídala něco nového. "Páni! Fakticky? To je paráda," zamávala jsem nadšeně ocasem. Že magií existují celé spousty, to mi už bylo jasné, ale že mohla existovat nějaká, která by byla jen pro mě? "To abych se s nimi o tom co nejdřív poradila," rodila se mi v hlavě už zas myšlenka na návštěvu bohů, ke které jsem se pořád ještě jaksi nedopracovala. Jistě, mohlo to být nebezpečné a bla, bla, bla... ale notak, vlastní magie na míru? Fakt? To za to muselo stát.
Arcanus měl samozřejmě spoustu otázek o tom, kde jsme byli, co vlastně máme společného s Krůlim a taky jedna s druhou. Iška se okamžitě pustila do objasňování a já jen s širokým úsměvem přikyvovala. Až na konci jsem přihodila pár vlastních slov: "Jo, už jsme spolu od tý doby stihly podniknout pěkných pár dobrodružství," zastřihala jsem ušima a vrhla nadšeným pohledem po své šedivé parťačce. "A když sem pak Jiskru - Iskierku, teda - chtěla znova najít, skončila jsem tady. No a tak... jsem tady!" dokončila jsem se zářivým zazubením. Třeba v tom jsou pro Išku nějaké bodíky navíc, že získala smečce nového člena, ne? I když to bylo tak trochu nepřímo.
Jiskru ale vykecávání a vysedávání přestalo brzy bavit a navrhla, že se radši projdem. Vyskočila jsem na nohy, jednoznačně jsem souhlasila. Sedět a čučet taky nebylo nic pro mě a jestli už se Jiskra cítila dost dobře na procházku, tak to bylo vskutku skvělé. "Jsem pro! Kam pudem?" mávala jsem oháňkou, zcela připravená vyrazit.

Furt jsem z toho, co se stalo, byla rozházená na všechny strany. Naražená hlava mě pobolívala, ale postupně to odeznívalo, nicméně uklidňovala jsem se jenom pomalu. Nemohla jsem uvěřit tomu, kolik kreténismu dokázal Krůliho fotr projevit během pár kratičkých minut. Snad by to skoro obdivuhodné, kdyby to zároveň nebylo tak příšerné. Krůli se rozběhl pryč a já ho jen pohledem vyprovodila. Snad bude v pohodě. Určitě jo. Nakonec. Nenecháme ho v tom přece plácat samotnýho. Teď ale asi tu chvíli samoty potřeboval, takže jsem ho nechala běžet a raději se otočila zpět k Arcanusovi a Išce, které jsem seděla po boku. "Přehnaně je snad i slabý slovo," zamrmlala jsem si spíš jen tak pod vousy. Ráda jsem od Arcanuse slyšela, že tu Etney už nebude vítán, ale kdyby se zjevila Viv, útočiště tady vždycky najde. "Doufám, že jí neprovedl nic podobnýho," stáhla jsem mírně uši, když jsem pomyslela na černobílou vlčí slečnu. Cítila jsem se za její úprk tak trochu zodpovědná a nechtěla bych, aby na to dojela. Teď už ale bylo asi pozdě...
Navzdory veškerému rozhořčení, které mi kolovalo v žilách, jsem zvědavě našpicovala ušiska, když Arcanus zmínil, že by Jiskru mohl vyléčit pomocí magie. Ona to sice odmítla, ale mou pozornost to upoutalo. "Tohle taky magie dokáže?" zasvítily mi jiskřičky zájmu v očích. Co všechno ještě? Moje myšlenky se konečně začaly ubírat trochu jinačím směrem a tak můj pohled, který jsem si vyměnila s Iškou, už vypadal o dost blíže mému obvyklému vysmátému výrazu. Ten její naopak působil poněkud ustaraně. Ale pročpak by se měla bát o mě? Přece to byla ona, kdo to nejvíc schytal! Střihla jsem ušima na znamení, že se mnou je všechno v pohodě. Snad i s Jiskrou brzy bude. A taky všechno ostatní.

Bylo sice bezva, že jsem se konečně seznámila s místním alfákem, Iščiným tátou, Krůliho dědou, ale že by to byla nejlepší chvíle na vytváření nových známostí, to se říci nedalo. Těkala jsem pohledem mezi všemi a netušila příliš, co dělat. Krůli, na kterého toho bylo vážně hodně (a kdo by se mu, chudákovi, taky mohl divit?) se octl v Arcanusově objetí, zatímco Iška ležela na zemi a čím déle jsem ji sledovala, tím mi bylo jasnější, že úplně hej jí taky nebude. Byla jsem sama na sebe nazlobená. Schovaná za tím stromem jsem měla idální šanci, ideální moment překvapení a musela jsem to takhle zvorat! Hlava mě ještě teď bolela. Kdybych ale neskončila s boulí mezi ušima, možná by se mnou Jiskry bratr vytřel podlahu. Vlastně to bylo dost pravděpodobné. Ale i tak! Zasloužil si schytat aspoň nějakou ťafku ta to, co provedl! Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych se uklidnila. Teď už bylo pozdě.
"Víš, jak jsme ti to říkaly, ne?" broukla jsem na Krůliho. "Budem spolu, pořád. Patříš k nám." Byla jsem dost asgaarským vlkem, abych tohle mohla říct? To bylo úplně fuk. Byla jsem teta Sid a tohle jsem mu slíbit rozhodně mohla. O kousek jsem couvla a usadila se vedle ležící Jiskry, až se naše kožichy konečky dotýkaly, ale jen tak zlehka. Vypadala dost hotová. Ublížil jí? napadlo mě znovu. Zjistila jsem, že zkoumám její kožich možná až příliš do podrobna, jak jsem hledala nějaké viditelné známky zranění. Než jsem se ale stačila na cokoliv zeptat, zavolal Arcanus na Vivianne, která, jak jsem si s hrůzou uvědomila, zůstala zcela zapomenutá vzadu. Ale nevrátila se k nám. Rozběhla se úplně někam do háje. "Krucinál," zanadávala jsem polohlasně. "To je asi moje vina. Úplně jsem jí zdrhla. Nepřemejšlela jsem, když jsem viděla, co ten pi... ehm, když jsem viděla co se děje." A teď byla Vivanne pryč, hnala se kdoví kam.
Vytí její rodiny nám k uším dolehlo vzápětí. Jdou pro ni? Taky jí ublíží? Přesně toho se asi obávala i Iška. Zněla tak zoufale, až mě z toho bodalo přímo u srdce a znovu to ve mně probouzelo touhu natrhnout šedému vlku řiť. Celkem zvláštní nové pocity. Nikdy jsem nebyla zrovna násilnice. "To bude dobrý," hlesla jsem, jako by to mohlo cokoliv napravit, a pohledem jsem zabloudila k Arcanusovi, jestli nenajde nějakou lepší útěchu. Byla jsem naprosto marná pro takovéhle situace. Vzápětí se ozval Krůli, že by si chtěl jít odpočinout. Bylo mi ho líto. Vážně, vážně ano. Nedivila jsem se, že má toho plné zuby. "Chceš... jít sám?" otázala jsem se tiše. Nevěděla jsem, jestli by teď měl být sám. Možná to ale potřeboval.

Viv se k odpovědi nějak extra neměla. Už jsem ji chtěla popošťouchnout, trochu ji probudit, když vtom se mezi stromy vynořili dva cizí vlci a metelili si to přímo k Išce s Krůlim, kteří stáli opodál. "Hele, někdo jde," broukla jsem k Vivianne a už už jsem si to zvědavě nakročila směrem k nim, že se seznámím s dalšími členy smečky, když jsem se zarazila na místě. Barevná vlčice se vrhla ke Krůlimu, říkala mu broučku, aspoň z těch slov, co jsem rozeznala... To jsou jejich rodiče. Máma a... Sklouzla jsem pohledem k šedivému vlku, který se tak radostně neprojevoval. Naopak, i z té vzdálenosti, ve které jsem stála, z něj sálal vztek. Trhané škubání ocasem ho prozrazovalo. Fotr. Nasucho jsem polkla. Takže je to tady, jo? Napadlo mě, že možná bude lepší zůstat zatím v pozadí. Jako záloha. Kdyby se něco extra podělalo, kdyby se fotr rozhodl, že Išce nebo Krůlimu za ty toulky vypráší kožich. Nezdálo se, že by si mě kterýkoliv z nich všimnul, takže jsem mohla působit jako element překvapení. Beze slova jsem střelila pohledem po Viv, jestli se vydá za rodinou, či ne, ale já to neměla v úmyslu. Přikrčila jsem se za nejbližším stromem a přihlížela tomu všemu jako největší šmírák.
A nevycházela jsem z údivu! Chtěli odejít? Všichni? Ale Krůliho nám nevemou! Černý vlček totiž ani sám jít nechtěl. Ze srdce mi v tu chvíli padl velký kámen. Zdálo se, že jeho máma to chápe, přijímá, i když se pak hned vzápětí vzdálila. Provázela jsem ji pohledem a znepokojeně přitom zavlnila ocasem. To byla asi celkem ťafka, co? Pro mámu. Když její dítě radši zůstane s někym jiným. Ale můj pohled se zastavil na Fotrovi, jehož jméno se mi vytřáslo z hlavy. Zuřil. Možná dokonce šílel. Tohle se zdálo jako dobrá chvíle na to vtrhnout tam a přidat se k Išce, která Krůliho bránila. Znovu už jsem měla nakročeno, když vtom Fotr... jaksi vybuchl. Že z něj vyšlehly blesky, to bych ještě pochopila, ale on se vrhl po Jiskře! V tu chvíli jsem viděla rudě a v celé své zakrslické velikosti jsem byla připravená mu nakopat řiť, i kdyby ze mě měl udělat třásně. "Necháš ji, ty magore!" zavřískla jsem a vyskočila hrdinně kupředu... jenže jsem nebyla hrdina. Byla jsem možná tak pěkný idiot, který si zamotal tlapy do padlé větve. Kotoulem jsem se převalila vpřed a zinkla se hlavou o pařez. V tu chvíli jsem viděla hvězdičky a než jsem se z toho všeho vzpamatovala, Fotr už si to kvačil pryč.
Vyhrabala jsem se na nohy tak rychle, jak jsem to dokázala, ale už bylo pozdě. Asi mi na hlavě vyraší pěkná boule, ale to bylo poslední, na co jsem myslela. "To je kretén!" hulákala jsem a kolébavým krokem jsem se motala k ostatním. "Iško! Udělal ti něco? Jestli jo, tak... a Krůli! Krůli, jsi v pohodě-" halekala jsem dál, ale když se objevil černý vlk, zůstala jsem stát. A mlčet. Nenápadně jsem si osahala naraženou hlavu, ale neobjevila jsem žádnou zející díru. Iskierka se rozhodla objasnit všem situaci, kdo je kdo, co je co a mě rychle došlo, že tohle je alfa, se kterým jsem se ještě nesetkala. Jiskry táta. "Brý den," pozdravila jsem ho tak zdvořile, jak jsem dokázala, a konečně doklusala ten poslední kousek, co mě od nich dělil. "Jsem Sinéad a... ještě jsme se nepotkali," to on ale asi ví, "ale... těší mě!" vyhrkala jsem ze sebe, protože jsem byla myšlenkami pořád asi na deseti místech najednou a nějak do toho zahrnout i fakt, že stojím před alfou, mi dělalo problémy. A Krůli... chudák Krůli vypadal úplně hotovej. Aby taky ne. Nakopala bych ho. Nakopala bych Krůliho fotra do prdele, zuřila jsem v duchu. Ublížil Išce, ublížil Krůlimu, nebejt toho blbýho pařezu- Přišla jsem k němu blíž a jemně mu olízla špičku ucha na znamení podpory, nedokázala jsem se na něj takhle dívat jen tak. Pak jsem pohledem našla Iskierku. Byla v pořádku? Vypadal v pořádku. Ale byla? Zjistila jsem, že Krůliho fotra absolutně nenávidím a to jsem ho viděla tak pět minut. Těkala jsem znepokojeným pohledem mezi všemi přítomnými a pro jednou byla dost chytrá na to, abych držela kušnu zavřenou, i když mi v hlavě hučelo jako v úlu.

//jestli jsem něco dopletla, tak mě bijte a napravím to, ale trošku se v tom ztrácím :D

Prosím o šutříky, pardon za opoždění! :D

//Bobří ostrov

Ti dva si prostě nemohli dát pokoje. Ale jak se dali zpacifikovat dva rozjívení puberťáci, co se asi zařekli, že spolu nebudou vycházet? Jakmile se Krůli zase ozval, už už jsem se nadechovala, ale Jiskra mě předběhla a to takovým kalibrem, až jsem na to valila oči. Sama jsem se při tom kázání srovnala do latě, i když vůbec nebylo mířené na mě. Naopak, pěla se v něm na mě chvála. Hřálo mě u srdce slyšet Jiskru říkat, že jsem výjimka, že vlci jako já nepadají z nebe. Neměla jsem nikdy sklony k nějaké namyšlenosti, ale tohle... Od ní to všechno vyzní úplně jinak. Dušička se mi tetelila, ale ne příliš, protože tohle byla ostatně celkem vážná věc. Na vážnosti jsem taky nebyla expert, ale i mě bylo jasný, že takhle by to dál nešlo. Však by si za chvíli šli snad i po krku! Nebo bychom se z toho my dvě nejdřív zcvokly!
Doufala jsem ale, že po takovémhle drsném bububu těm dvěma trochu sklapne. "Jo, spolupracujte jak předtim s tím zajícem, nebo nehraju," pokusila jsem se taky nasadit tvář drsné tetičky jako Iška, ale můj obličej na to moc nebyl dělaný, furt se jaksi po straně uculoval, protože mu to mračení přišlo děsně nezvyklý. Ale to už nás obklopoval Asgaar a jakmile jsme se octli v objetí stromů, bylo třeba se taky pustit trochu do práce. Stejně jako Iška, která hned čile zaúkolovala vlčata, jsem se do toho pustila i já. Pořád jsem se ale držela poblíž šedivého kožíšku. "Nevim," vydechla jsem zcela upřímně a otřela se důkladně bokem o kůru nejbližšího stromu. "Zliskat na hromadu je nemůžem a prodat potulnejm komediantům taky ne, takže hádám, že to holt budeme muset nějak zvládnout." Mrkla jsem na Jiskru a přitiskla se k jejímu boku, když se o mě nenadále opřela. Zjistila jsem, že chci, aby takhle vydržela i dál. Teda cože? "Třeba už dostanou rozum. Hrát děsivou tetičku ti jde," zasmála jsem se a špičkou oháňky jsem Išku lehce pošimrala po čumáku a když se ona přimotala ke Krůlimu, přitočila jsem se zase k Vivce, protože jsem ji nechtěla nechat odkopnutou. A taky jsem ji předtím možná trochu křivě obvinila. Nechtěla jsem bejt za krávu. "Tys chtěla vědět něco vo magiích?" vrátila jsem se k její otázce, která ale tak trochu zapadla v tom všem sprduňku, který se snesl na jejich hlavy.

Válela jsem se tam na zádech jako převrácený chrobák, tlapy mi trčely k nebi a jazyk visel po straně z tlamy. Bylo by to dokonalý, kdyby mě pořád trochu nebolela hlava a kdyby se Krůli s Vivkou už zase nekuchali navzájem. Aspoň teda slovně. "To se musíte vy dva furt štengrovat?" prohodila jsem ani ne tak vyčítavě, jako spíš trochu nabručeně. Hlava mi to moc nebrala. Já jsem se s Rosie takhle nikdy nedohadovala. Ne, že bychom jedna druhé občas neprovedly nějakou zákeřnou kulišárnu, ale abychom do sebe takhle furt ryly, to ne. Překulila jsem se zase správnou stranou dolů a namířila si to k nim blíž, stejně jako Iška, která se hned pustila do vysvětlování, jak se to má s magiemi a bohy a vůbec se vším, na co se Vivianne ptala. Bylo to dost vyčerpávající shrnutí, až jsem i já pro jednou sklapla tlamu a poslouchala. Něco z toho jsem taky nevěděla. Třeba jako že vlci se zlatýma očima maj větší nadání pro magie? Hustý! pomyslela jsem si nadšeně, třebaže to znamenalo, že bych patřila do té skupiny míň nadaných. Ostatně by to alespoň vysvětlovalo, proč jsem ze sebe nedokázala vykřesat ani jiskřičku.
Když se ke mně Iška otočila s otázkou, jen jsem se široce zvesela zašklebila. "Myslim, žes to zmínila všechno," zamávala jsem ocasem a zasmála se nahlas, když do mě posléze drbla ramenem. V žaludku se mi přitom rozlétlo celé hejno motýlů, ale navzdory nim jsem se rozhopsala za Jiskrou, když si to namířila k domovu. "Jooo, to je fakt, měli bysme taky naše ksichty občas ukázat doma," zasmála jsem se. "Kdoví, třeba se tam taky stalo něco zajímavýho, co jsme byli pryč." Protože to už bylo dlouho. Fakt, fakt dlouho. Zapomenout na čas bylo prostě hrozně jednoduchý.

//Asgaar přes Mahtaë