Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 12

Otázka bohů mě nepřestala zajímat jen proto, že Parsi to všechno považoval asi tak trošku za hlouposti. Nebo... ne vyloženě hlouposti, ale zkrátka tomu sám nevěřil. Pokud tím něco způsobil, pak jen to, že jsem byla ještě víc odhodlaná všemu přijít na kloub a přesvědčit ho o tom, že bohové jsou skuteční a nejen nějaká skupinová haluz. Iška přece není žádnej blázen. Znělo to, jako že ze Smrti má opravdovej respekt a přitom rozhodně není z těch, co by se báli vlastního stínu. Mimoděk jsem se rozhlédla, jako bych čekala, že se snad Jiskra vynoří za mnou aby potvrdila slova, která jsem ani nevyřkla nahlas, ovšem pochopitelně se neobjevil nikdo. Pokrčila jsem rameny a zahleděla se zpátky na světlého vlka. Zajímalo mě, v čem tedy tkví jeho víra.
Cukly mi koutky, když pronesl, že věří sám v sebe. Kousla jsem se ale do jazyka. Asi jsem chápala, jak to myslí, ale nedokázala jsem se ubránit představě, jak se klaní veliké soše sebe samého, kterou vlastnoručně uplácal z hlíny a klacíků a teď se snaží nasbírat další následovníky své nové víry. Jenže tak to samozřejmě nemyslel. "Hej, to zní docela hezky," pokývala jsem hlavou. "Takovej optimistickej pohled na svět, to se mi líbí!" Ne, že bych to od něj úplně čekala, ale zamlouvalo se mi to. "Hádám, že asi věřim něčemu podobnýmu? Ale bohům taky. A dalším věcem," škubla jsem rameny. "Ale věřit sám sobě a vlkům kolem je asi nejmoudřejší rozhodnutí, protože nadpřirozený bytosti, no... kdoví, kdy se na ně můžeš spolehnout a kdy ne, že?" Stočila jsem na chvíli pohled stranou, kde se kdoví odkud zjevil Krůli se svou kámoškou, ovšem nás si nijak nevšímali. Ráda bych si s vlkem zas někdy promluvila, už mi to přišlo jako celá věčnost a on se mezitím tak vytáhl... tedy, ne zrovna do výšky, ale oproti tomu, jaké býval mrně... "Čas letí, co?" utrousila jsem jen tak po straně.

Parsi na to měl vážně zajímavý pohled. Až jsem se musela zastavit a sama se nad tím zamyslet, což se rovnalo skoro zázraku. Jenže mi na tom furt přišlo něco divnýho. Vážně moc podivnýho. Byla jsem si dost jistá, že spousta vlků by musela poznat, že stojí tváří v tvář pouhé představě, nějaké iluzi, co si vytvořili v mozku. "Nojo, ale... není to divný? Většina vlků, od kterejch jsem o bozích slyšela, je popisuje stejně. A... a! Přece ti umí dát nový schopnosti a obarvit kožich a já nevim, co všechno. Takže aspoň nějakým způsobem reálný být přeci musej," rozmýšlela jsem dál. "Nějak mi to prostě nesedí. Nějaká pravda na tom musí bejt. Ale to se ještě prozkoumá. Důkladně to prošetřim a pak ti řeknu, na co jsem přišla," slíbila jsem Parsimu a v duchu už jsem se viděla, jak důkladnou detektivní prací odhaluji tajemství místních bohů. To bylo aspoň něco pro mě! Konečně jsem měla nějaký větší plán, ke kterému jsem mohla směřovat. S trochou štěstí do toho zatáhnu i Jiskru a kdoví, na co všechno přijdem? I když Jiskra je ohledně toho trochu opatrnější, pokývala jsem hlavou a zaostřila zase na Parsiho.
"A tak na co věříš ty? Když ne na místní bohy?" zeptala jsem se zvědavě, protože vlk na konci své rozpravy zmínil, že každý něčemu musí věřit. Já věřila spoustě věcí, pořád se to tak nějak různě měnilo a přelévalo, až jsem ani nevěděla, u čeho to začalo a jestli se některé ty věci náhodou vzájemně nevylučují. Když život byl tak zvláštní! Jak by se mohlo dát všechno vysvětlit jen jedním způsobem, nacpat do jediného šuflíku a oprášit si nad tím tlapky? Kdepak, bylo to všechno určitě mnohem komplikovanější. Zajímalo mě, jak to vidí Parsifal, který měl podle všeho své názory v této oblasti jaksi vyvinutější.

Sice jsem neovládala takovou magii, jako Parsi, nicméně téměř jsem viděla auru klidu a sebeovládání, která se kolem něj vznášela. Zůstával stále vyrovnaný, stále klidný, nijak bouřlivě nereagoval a já musela přiznat, že mě to dráždilo. Chtěla jsem ho přimět, aby pohnul brvou, aby dal najevo cokoliv výraznějšího, než doteď. Určitě by mu pak taky bylo líp. Tohle nemohlo bejt zdravý, dusit všechno v sobě. Nebo to vůbec necítit. Nedokázala jsem si představit takhle žít! Však bych se z toho zcvokla. Chudák Parsi možná ani nevěděl, o co všechno přichází!
Ale prozatím jsem své experimenty odložila, ačkoliv jsem plně plánovala se k nim vrátit. Řeč se totiž stočila k bohům, což bylo téma, na které měl světlý vlk docela zvláštní názory. Úplně jiné, než jsem slyšela od kohokoliv jiného tady. "Já kdybych byla bůh?" rozzářila se mi očka nad tou otázkou, která skýtala tolik možností. "To si ani neumíš představit, co všechno bych navyváděla! Jasně, že bych se zjevovala vlkům. Hlavně, kdyby se dostali do nějaký trapný situace a ulítlo jim moje jméno. 'Panebože', nebo tak něco, víš? A pak bych se mohla zjevit jako: 'Volal jsi mně?'" zahřímala jsem svým nejhlubším hlasem, vypjala hruď a vytáhla se na špičky tlapek, abych svou zanedbatelnou výšku alespoň trochu natáhla. "No a von by z toho byl celej paf," dořekla jsem a teprve potom se zamyslela nad tím, co to Parsifal vlastně říkal. "Ale já bůh nejsem, takže nevim, co oni dělaj a proč. Fakt si myslíš, že nejsou skutečný? Že to je jen nějaký skupinová halucinace?" Podrbala jsem se za uchem a přivřela oko. "A jestli tomu tolik vlků fakt věří, jestli maj opravdovej pocit, že to, co zažili, bylo skutečný, záleží pak na tom vůbec?"

Zakoulela jsem očima, když se z Parsiho začaly sypat poučky jako z nějakého vysušeného kmeta. Ba ještě hůř, protože jediný kmet, kterého jsem tu znala, byl Kessel, a ten byl sám dost tvrdohlavý a dělal věci, které nebyly v jeho nejlepším zájmu, třeba šplhání na nejvyšší vrchol v okolí, zatímco si vykašlával plíce z těla. "Však mám ještě tři další," škubla jsem ledabyle rameny. Jasně, že jsem si nechtěla zlomit nohu, ale prosimvás. Kdy naposled se něco takovýho stalo? "Navíc mám tvrdý kosti," dodala jsem ještě a zakývala přední tlapkou před Parsiho čenichem, jako by snad rentgenovým pohledem mohl odhadnout pevnost mých kostí. "A život beze srandy je stejně jen pekelný utrpení," dodala jsem dotřetice a vytrčila bradu.
Já se domnívala, že myšlenka navštívit bohy, konkrétně Života, aby mi o magiích pověděl víc, byla dost dobrá. Znělo to jako to nejjednodušší řešení, které je často také tím nejlepším. Navíc kdo věděl o magiích víc, než oni? Jenže Parsi tu myšlenku dost rázně zavrhl. "Jak jako neexistují?" cukla jsem sebou, jako by mně nakopnul, ale vzápětí jsem se rozesmála: "Jako že by si to všichni vymysleli? To určitě ne! Iška by mi o nich nekecala a táta taky ne," zavrtěla jsem hlavou. "Musej existovat. Třeba se ti nechtěj ukázat, protože na ně nevěříš?" Byla jsem si naprosto jistá, že mně by se ukázali. "Nebo... nebo! Jsi je už potkal, ale nepoznals to? Kdoví, jak všelijak bohové můžou vypadat. Třeba se to hnedka nepozná. Třeba maj nějaký tajný poznávací znamení, co se hned napoprvý nevidí, třeba jako, třeba, ehm..." Aniž bych si to uvědomila, začala jsem kolem Parsiho rázovat ze strany na stranu. "Třeba božský znamínko na polštářku tlapy!" pozvedla jsem vítězoslavně tlapku a narvala ji vlkovi před čumák. "Já ho tam teda nemám, ale oni třeba jo! Nebo ho maj jinde. Třeba na zadku," zahihňala jsem se. Ať si kdo chce říká co chce, zadky nepřestanou být vtipný, když jeden vyroste.

Zbytečné nebezpečí? Vyjeveně jsem na Parsiho zamrkala. "To není nebezpečný," zavrtěla jsem hlavou. "Však je to jen sranda!" No teda. Takovej mladej vlk a chtěl by... co? Jenom sedět na zadku, když to tady tak hezky klouže? Jako nějakej páprda? Nešlo mi to do hlavy, přišlo mi to zcela nepředstavitelné. "Snad máš ale rád zábavu, ne? Klouzání není asi pro každýho, ale třeba... určitě ses už někdy koulovat? Stavěl vlkuláka? Takový věci?" Po několikátém neúspěšném pokusu vrátit se na vrchol a sklouznout se zpět jsem to vzdala, zůstala jsem radši stát před Parsim a vyzvídala, jak na tom vlastně je, protože mi přišlo líto, že by měl žít nějakou smutnou existenci beze srandy. Přece mu někdo musel někdy ukázat, jak se bavit, ne? Nebo ne? Že by o to byl chudák ochuzenej, když neměl rodinu a tak? To by se muselo napravit!
Parsi se ale rozhodl vrátit v řeči zpět k našemu předešlému tématu, jen aby mohl zpochybnit můj nápad. "A proč ne oni?" máchla jsem nad tím ledabyle tlapou. "Myslela jsem, že ti ví o magiích všechno. Život, třeba, ten zní jako někdo, kdo by mi to klidně povědět mohl. Stejně jsem je už dávno chtěla navštívit a podívat se na ně na vlastní oči." Co to s tím vlkem bylo? Přimhouřila jsem oči a chvíli přemýšlela. "Tys za nima byl a oni ti neřekli ani prd, co?" zašklebila jsem se nakonec, určitě jsem na to kápla.

//Asgaar

Odkud se ta magie mohla vzít mi bylo fakt záhadou. I to, co dělala a co byla vlastně zač. "To je divný, toho bych si asi všimla už někdy dřív?" přemýšlela jsem dál nahlas. "Myslela jsem, že když chce někdo další magii, musí o ni škemrat u bohů, ale možná to tak teda není... Už vím! Třeba by mi na to dokázal některej z těch bohů odpo- vou, Parsi, počkej," přerušila jsem svůj monolog, když můj společník náhle začal kamsi odjíždět. Dobrovolně či nedobrovolně? To bylo fuk, samozřejmě jsem se hned pustila za ním. Trochu jsem couvla, odpíchla se a už jsem svištěla po ledu, tlapy roztažené a přikrčená k zemi pro lepší rovnováhu. Skvěle to jezdilo! Doma jsme si takovou klouzačku často dělali, ale tahle byla ještě lepší a úplně bez práce. "Juhůůů!" zavýskla jsem si, když jsem dole smykem zabrzdila a ohlédla se na Parsiho. "Přímo báječně! Ale ty seš z toho nějakej zaraženej," naklopila jsem hlavu ke straně a švihla ocasem. "Nerad se kloužeš? Nebo to neumíš? To by bylo totiž celkem smutný! Je to úplně jednoduchý," pokývala jsem hlavou a už jsem se rozbíhala zpátky, abych se mohla zase sklouznout zpátky do údolí. Jenže hrabat se po namrzlém svahu nebylo jen tak a tak jsem se tam spíš jen tak plácala a podkluzovala pořád zpátky dolů.

Parsi se naštěstí neurazil, tudíž mi nic nebránilo ten chvilkový přešlap hodit za hlavu. Na chvíli jsem se možná zacítila provinile, dala si předsevzetí, že budu na takové věci dávat větší pozor, které ovšem vydrželo přibližně půl minuty, než se mi úplně vykouřilo z hlavy, protože se moje myšlenky ubraly někam jinam. Třeba k tomu, že Parsifal pořád vypadal jako hotové vtělení klidu. Má to nacvičený, nebo se tak už narodil? Není to nuda? Pro mě to bylo zcela nepředstavitelné, avšak ne každý byl menším hurikánem chyceným ve vlčí kůži.
Zaujaly mě ale ty jeho aury. To teda vážně jo. Nepřipadalo mi, že by mi nějak narušoval soukromí tím, že čučel do nějaké mojí duchovní sféry, považovala jsem to za naprosto fascinující. "Huh. Huuuh," zahučela jsem zamyšleně a zamračila se, jak jsem brouzdala chaotickými přihrádkami své paměti. "Zpomalení věcí, říkáš? Tyjo. Co by to mohlo bejt? Jak bych k tomu kdy přišla?" Kroutila jsem hlavou, div jsem si ji neukroutila, protože mě absolutně nic nenapadalo. Žádná událost, která by to mohla vyvolat. "To je docela dobrá schopnost, ale! Nikdo tě jen tak nezaskočí, co?" drcla jsem do vlka rozpustile ramenem. "Takže já mám ňákou další magii. Supr záhadnou. To je teda bomba! Třeba bych ji měla na něčem vyzkoušet?" uvažovala jsem nahlas, zatímco naše kroky pokračovaly směrem k údolí.

//Ellisino údolí

//loterie 5

Teprve když Parsi prohlásil, že žádnou rodinu nemá, jsem si uvědomila, že moje otázka asi nemusela být úplně nejvhodnější. "Oh," zarazila jsem se na chvíli. "Promiň. To jsem netušila," zatvářila jsem se lehce provinile a zakomíhala se na kmeni ze strany na stranu, vyvedená náhle z rovnováhy i fyzicky. Vlkovi to asi neuniklo, protože se mě rozhodl upozornit na fakt, že gravitace furt funguje, navzdory tomu, co já provádím. "O to se neboj. Nahoru nepoletim a dole mě kdyžtak najdeš," blýskla jsem po něm pohledem plným čertovských jiskřiček. "Krom toho se klidně posbírám sama," dodala jsem ještě. Co si myslel, že se rozpadnu v prach, když spadnu do měkké závěje? Ha. Já už měla za sebou takových karambolů, držkopádů a jiných nehod, že bych to ani nespočítala a zatím mě nikdo nikde sbírat nemusel.
"Údolí? Tak jo, proč ne! Můžem to omrknout," souhlasila jsem nadšeně, když jsem se vrátila seskokem na pevnou zem. Údolí sice neznělo úplně jako něco vzrušujícího, ale kdoví? Třeba překvapí. A když ne ono, tak Parsi to zvládne určitě - to, co mi totiž vzápětí řekl, mě přimělo se na chvíli zastavit. "V mým čem?" vytřeštila jsem na něj oči. "Ty se mi koukáš do mojí aury?" Zahleděla jsem se mu do očí, jestli se mu v nich náhodou neodráží, ale kdepak. "Tak to je drsný! Jak vypadá? Měla bych ji líp udržovat? Vidíš v ní mojí budoucnost?" mlela jsem a bylo zcela jasné, že nemám nejmenší ponětí, o čem to vlastně mluvím. Pak mi došlo, že krémový říkal ještě cosi a tak jsem se k tomu zpětně vrátila: "Počkej, počkej - a jak jsi to myslel s tou magií? To je nějaký divný. Já žádnou jinou magii nemám. Jen voheň. Fakt, nekecám," ujišťovala jsem ho a oháňka mi zběsile kmitala sem tam. Aura! Tak to je teda vážně nářez.

//loterie 4

Klopýtala jsem neelegantně po kmenu, zatímco Parsifal na mě poulil oči a já na něj na oplátku vychrlila záplavu otázek, ve které by se leckterý nic netušící chudák mohl utopit. Krémový vlk se s tím však vypořádával celkem statečně. "Jo ták," pokývala jsem hlavou. Takže tady byl už od malička. "Takže zbytek tvý famílie tady taky žije?" vyzvídala jsem dál, aniž by mě napadlo, že to třeba může být dosti citlivé téma. Nepřišlo mi to na mysl. Spíš jsem přemýšlela, čí syn by mohl být. Nikoho s podobným kožichem jsem tady zatím asi neviděla, ale to nebylo nic divného. Byla jsem si vědoma toho, že se všemi členy smečky jsem ještě neměla tu čest. Doufala jsem, že to brzo napravím.
"To by bylo bezvadný! Určitě znáš spoustu bezvadnejch míst," zaradovala jsem se, že jsem získala nového průvodce a nadšením jsem se vrhla z kmene přímo do závěje pod ním. Rozměklý sníh se mi nalepil do srs. ti, ale s tím jsem si starosti nedělala, oklepala jsem se, až se rozlétl na všechny strany, a přidala jsem do kroku, aby Parsi mým krátkým nožkám neutekl. I když to by se mu asi nepovedlo. V tom závodě jsem ho naprosto zničila, zazubila jsem se spokojeně.
I Parsi měl svoje otázky, což bylo fajn. Bavilo mě se vyptávat, ale taky odpovídat. Aspoň to nebyla jednostranná konverzace, jako když se hučí do dubu. "Magie? No, spíš jednu magii. Ovládám voheň, tak trošku, a to je zatim všechno. Ještě jsem nenavštívila ty zdejší bohy, aby mi s tím pomohli a v samostatným tréninku jsem moc úspěchu neměla," pokrčila jsem rameny. Nejspíš mi chyběla důslednost. Vlastně skoro určitě.

Vesele jsem křepčila nad svým vítězstvím, zubila se na celé kolo a přešlapovala na místě v poněkud praštěném tanečku, ovšem Parsi zůstával vážný jako zaražený prd a stál mezi stromy jako tvrdé y. Však to ještě napravíme. Chudák, třeba ani neví, jak se smát, přemýšlela jsem, ale byla to moc tragická myšlenka, než abych ji brala vážně. Co by to bylo za život? To by přece už musel dávno umřít, ne?
Parsifal chtěl sice něco podniknout, ale pořádně nevěděl co. Mě taky zrovna nic konkrétního nenapadalo, ovšem to ani v nejmenším nevadilo. Odevzdat se do tlap náhody totiž znělo naprosto skvěle. "Tak fajn! Náhodo, veď nás," houkla jsem do větru a poskočila si. "Třeba si konečně kloudně projdu les. Sice už do smečky nějakou chvíli patřím, ale ještě jsem neměla šanci to tady pořádně prošmejdit, věřil bys tomu? To je skoro zločin, krucinál, to by se mělo okamžitopádně napravit," mlela jsem pantem a vyskočila na spadlý kmen, který se objevil v cestě. Pohlédla jsem na Parsiho, zatímco jsem balancovala na kluzkém dřevě: "A co ty? Jak tady vlastně seš dlouho? A už máš prolezlý všechny kouty lesa? Máš nějakej oblíbenej?" pálila jsem jednu otázku za druhou a rozhodila jsem přední tlapou do strany, jak jsem se snažila udržet rovnováhu a nerozmáznout se ve sněhu pod kmenem.

//úkryt

Letěla jsem chodbou, div jsem si nezlámala nohy nebo rovnou vaz, ovšem co jiného mi zbývalo? Nechtěla jsem být mufloní zadek ve hře, kterou jsem sama vymyslela! Když jsem ale vystřelila do lesa a uběhla ještě pár metrů mezi stromy, zjistila jsem, že jsem se ani tolik namáhat nemusela. Parsi se totiž k vítězství ani nepřiblížil. Poskočila jsem si a s mávající oháňkou se na něj široce zazubila. "Tyjo, čekala jsem, že mě předeženeš! Ale na moje laní tlapky si jen tak někdo nepřijde," pokývala jsem hlavou a ani se nepozastavila nad skutečností, že laně tlapky nemají. "Žádnej strach ale - vypadá to, že titul mufloního zadku musíme přiklepnout mistru Sionnovi," střihla jsem ušima a zahleděla se do východu z jeskyně, ve kterém se světlý kožich druhého vlka neobjevil. Pokrčila jsem nad tím rameny, ale dál nad tím nedumala. Když chce chrápat v díře, tak ať. My dva něco podniknem. Něco... ale co? Rozhlížela jsem se po stromech. "Tak cos chtěl podniknout? Měl jsi něco konkrétního na mysli, nebo se prostě odevzdáme do víru událostí a uvidíme, co se namane?" Mně to bylo fuk. Většinou jsem dělala prostě... cokoliv a moc jsem nad tím nepřemýšlela. Málokdy jsem měla problém vymyslet, co dělat dál, většinou prostě něco zaujalo moji pozronost a tak jsem se za tím vydala. Teď jsem tedy vykročila pomalu lesem, abychom nezůstali stát na místě jako trubky, a čekala jsem, jestli z Parsiho něco vypadne.

226
loterie 3

Pokývala jsem hlavou na souhlas s Parsim, který prohlásil, že se nám lov podařil. "To teda fakt jo!" zazubila jsem se široce a chňapla po kusu masa, který mi přitom vypadl z tlamy. Jeden by čekal, že už bych ve svém věku mohla umět jíst slušně, ovšem to by mě nesměl znát. Jedla jsem spíš jako čuně, než jako nějaká dáma, kterou jsem ani v nejmenším nebyla. Muflon byl chutný a já přemýšlela, kdy jsem ho naposledy jedla. Muselo to být ještě doma, což už bylo nějaký ten pátek. Moc jsem si to sice neuvědomovala, ale dost vody už uplynulo od chvíle, co jsem se rozhodla zvednout kotvy a vypálit z rodného lesa jako namydlený blesk.
Když jsem dojedla, chvíli jsem se ještě natáhla a v rámci možností si očistila tlamu a tlapy, abych nechodila kolem jako nějaký masový vrah. Haha, nojo, masový... doslova masový. Uchechtla jsem se vlastnímu blbému vtipu, což mému okolí nejspíš připadalo, jako že směju jen tak ničemu, ovšem to mi bylo upřímně fuk. Jakkoliv pěkná jeskyně byla, moc se mi tady v ní nechtělo vyvalovat. Načerpala jsem trochu energie a nejradši bych zamířila hned zase ven. Parsifal se ozval, jako by mi četl myšlenky. "Jasný," vyhrkla jsem a byla jsem na nohou, než jsem to krátké slovo vůbec dořekla. "Nebudem tady sedět v zaprděným úkrytu, když je venku tak hezky." Vlastně jsem neměla ponětí, jak je venku a nejspíš už se stmívalo, ale komu na tom záleželo? "Já jsem pro, půjdem to vomrknout ven," zazubila jsem se, zamávala ocasem a vyrazila do křivolaké chodby. "Poslední venku je mufloní zadek," houkla jsem ještě přes rameno. Nebylo to úplně férové, protože jsem měla pár metrů náskok, ale co? Když nechcete být mufloní zadek, musíte být furt ve střehu!

//Asgaar

225
//les

Tak nějak jsem nakopávala muflona, aby se šoupal dopředu, i když jsem si nedělala žádné velké iluze, že to něčemu pomáhá. Většinu práce oddřeli ti dva, takže jsem se na ně zkoušela aspoň povzbudivě křenit, když už jsem jim nemohla být moc k ničemu dobrá. Po lovu jsem byla sice trochu unavená, ale taky rozjařená, takže jsem si to úkrytu vykračovala pěkně zčerstva a snažila se zapamatovat si přitom cestu. Ještě jsem totiž z místní jeskyní jaksi neměla tu čest. Museli jsme prolézt dlouhou vlhkou chodbou, která nabízela spoustu příležitostí pro potrénování fantazie - jaký hnus by z ní asi mohl vylézt? Zašklebila jsem se, ale to už před námi byla velká síň, do které jsme všichni vkročili. "Žjó, tady je to hustý!" vydechla jsem a vtiskla si do paměti svůj první pohled na smečkový úkryt. Fakt se mi líbil!
Otočila jsem se kolem vlastní osy, abych si prohlédla všechny stěny a na chvíli se s vytlemeným výrazem zastavila u Krůliho a jeho světlejší kámošky (Ta je nová?). Kývla jsem jim na pozdrav a zamávala zvesela ocasem, ale nechtěla jsem se jim plést do čehokoliv, co měli rozdělané, takže jsem svou pozornost vrátila zpět k muflonovi. Chutnému, chutnému muflonovi. Zcela mi ušlo, že se Parsi jaksi zdráhal pustit do jídla, mě ani nenapadlo, že bych se snad mohla chovat proti nějakým pravidlům slušnosti či čeho. Prostě jsem si urvala svůj díl a pustila se do jídla. Sledovala jsem přitom Parsiho a Sionna a doufala, že se otázky mladšího z těch dvou nepřesunou na mě. Já totiž neměla nejmenší šajnu, co jsem dělala. Prostě... jsem to dělala a ono to nějak dopadlo. Obvykle dobře. Radši jsem začala předstírat hluchotu a cpala se muflonem. "Ten se nám fakt povedl!" zahuhlala jsem spokojeně mezi sousty. Už mi nic nechybělo. Snad jen Jiskra kdyby tu byla...

Všichni lov přežili ve zdraví, nikomu nechyběla žádná část těla ani nikde netrčelo nic, co trčet nemělo, takže bylo všechno v pohodě. A navíc jsme ještě měli dlabanec, což bylo to hlavní. Už se mi sbíhaly sliny na kousek muflona. Nejradši bych se do něj pustila teď, hned a okamžitě, ale Parsi se ho chopil a začal s ním lomcovat pryč. Sionn se k němu vzápětí připojil a tak jsem se vyhrabala na nohy i já. Asi by se měl nejdřív uklidit, než ho začneme kuchat, co? olízla jsem si čenich s lehkým zklamáním nad tím několika minutovým zdržením, které ve výsledku vůbec nic neznamenalo a ani toho zase tak moc nezměnilo, jenže já už se těšila na sváču a každá další vteřina mi přišla jako věčnost.
Sionn navrhl, že bych se mohla jít podívat po Išce, což byl dobrý nápad za každých okolností. Rozhlédla jsem se kolem, ale pořádně jsem ji nikde neviděla. V lese ale panoval klid, takže ti dva už měli asi také hotovo... a muflona do úkrytu budou muset vzít tak jako tak, ne? "Půjdu teďka s váma, po Išce se kdyžtak kouknu pak," rozhodla jsem se rychle. Hlad zvítězil a navíc jsem se nechtěla motat mezi Jiskru a jejího bráchu, třeba si taky chvíli chtěli pokecat nebo tak něco, ne? Protože mezi Sionna a Parsiho už bych se u přední části muflona asi nenarvala, kráčela jsem za nimi a občas do zvířete aspoň šťouchala předníma, abych taky nějak přispěla k jeho přesunu do úkrytu.

//úkryt

Hnala jsem se dopředu s pohledem upřeným na muflonův zadek pro případ, že by se znovu rozhodl mi ukopnout hlavu. Představovala jsem si, že se valím vpřed jako vtělení rychlosti, žíznivá čára, nepostřehnutelná rozmazaná šmouha, která se sotva dotýká země... Realita byla trochu jinde, valila jsem se prostě dopředu svým klasicky neuspořádaným, hromotluckým stylem a kdybych byla o něco těžší, asi bych dupala jako medvěd. Naštěstí na tom nesešlo. Nebyl můj úkol tady předvádět vrcholy elegance. Měla jsem jen nahnat muflona a nic jiného.
Brzy už jsem na to nebyla sama. Sionn houkl na Parsiho, aby mu skočil na krk, načež mu Parsi skočil na zadek. Těsně vedle, prolítlo mi hlavou, ale co už. Improvizace! To bylo taky dobrý, ne? Každopádně to muflona aspoň zpomalilo natolik, že jsem ho taky dohnala. Už jsem byla pěkně ufuněná, ale teď jsem to nemohla vzdát. Začala jsem se mu sápat po předních nohách a po plechích, ale neměla jsem takovou sílu, abych toho sama moc zmohla. Společnou vahou tří vlků se však situace dost měnila. Muflon se složil k zemi a zmizel pod našimi těly. Držela jsem ho za nohu a zuřivě přitom vrčela, i když se mnou zvíře docela zmítalo sem tam a chytala jsem křeč do čelisti. Sionn s ním však udělal krátký proces. Zoufalý nářek muflona utichal, až se vytratil úplně. Bylo po všem. Jakmile sebou zvíře naposledy cuklo, převalila jsem se do sněhu s nohama trčícíma k nebi, funěla jsem jako jezevec a se širokým potěšeným šklebem na tváři jsem popadala dech. "To byla paráda!" prohlásila jsem a vypjala tlapy vítězoslavně k obloze. Zkroutila jsem hlavu, abych viděla na Sionna, který se zajímal o náš stav po lovu. "Já sem celá, všechny kousky na svým místě," prohlásila jsem a převalila se na břicho, takže jsem byla celá zválená od sněhu. Otřepala jsem se, až se rozletěl na všechny strany. "Byli jsme skvělý," pochválila jsem nás a zabušila vesele ocasem o zmrzlou zem.