Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nemohla jsem se rozhodnout, jestli přikyvovat na znamení, že poslouchám, nebo vrtět pohoršeně, když Jiskra vyjmenovávala všechny Etneyovy zločiny, takže jsem to tak nějak střídala. Nechápala jsem, jak se někdo takhle může zachovat k vlastní rodině. Obzvlášť, když Krůli ani neprovedl vůbec nic špatného. Hlavně, že už jsou pryč. Snad už se tu neukážou, mrskla jsem nakonec ocasem a lehce se uculila, když Jiskře z kožichu opět začala vystřelovat drobná světýlka. Ráda jsem se na ně dívala, ale musela jsem sama sebe v duchu okřiknout, abych na Jiskru tak okatě nezírala. Ještě před její tátou! Co by si moh pomyslet? Proč by si měl něco pomýšlet? Normálka, ne? Haha. Radši jsem věnovala pozornost jeho krátkému výkladu o magiích. Snad na každém rohu jsem se o nich dozvídala něco nového. "Páni! Fakticky? To je paráda," zamávala jsem nadšeně ocasem. Že magií existují celé spousty, to mi už bylo jasné, ale že mohla existovat nějaká, která by byla jen pro mě? "To abych se s nimi o tom co nejdřív poradila," rodila se mi v hlavě už zas myšlenka na návštěvu bohů, ke které jsem se pořád ještě jaksi nedopracovala. Jistě, mohlo to být nebezpečné a bla, bla, bla... ale notak, vlastní magie na míru? Fakt? To za to muselo stát.
Arcanus měl samozřejmě spoustu otázek o tom, kde jsme byli, co vlastně máme společného s Krůlim a taky jedna s druhou. Iška se okamžitě pustila do objasňování a já jen s širokým úsměvem přikyvovala. Až na konci jsem přihodila pár vlastních slov: "Jo, už jsme spolu od tý doby stihly podniknout pěkných pár dobrodružství," zastřihala jsem ušima a vrhla nadšeným pohledem po své šedivé parťačce. "A když sem pak Jiskru - Iskierku, teda - chtěla znova najít, skončila jsem tady. No a tak... jsem tady!" dokončila jsem se zářivým zazubením. Třeba v tom jsou pro Išku nějaké bodíky navíc, že získala smečce nového člena, ne? I když to bylo tak trochu nepřímo.
Jiskru ale vykecávání a vysedávání přestalo brzy bavit a navrhla, že se radši projdem. Vyskočila jsem na nohy, jednoznačně jsem souhlasila. Sedět a čučet taky nebylo nic pro mě a jestli už se Jiskra cítila dost dobře na procházku, tak to bylo vskutku skvělé. "Jsem pro! Kam pudem?" mávala jsem oháňkou, zcela připravená vyrazit.

Furt jsem z toho, co se stalo, byla rozházená na všechny strany. Naražená hlava mě pobolívala, ale postupně to odeznívalo, nicméně uklidňovala jsem se jenom pomalu. Nemohla jsem uvěřit tomu, kolik kreténismu dokázal Krůliho fotr projevit během pár kratičkých minut. Snad by to skoro obdivuhodné, kdyby to zároveň nebylo tak příšerné. Krůli se rozběhl pryč a já ho jen pohledem vyprovodila. Snad bude v pohodě. Určitě jo. Nakonec. Nenecháme ho v tom přece plácat samotnýho. Teď ale asi tu chvíli samoty potřeboval, takže jsem ho nechala běžet a raději se otočila zpět k Arcanusovi a Išce, které jsem seděla po boku. "Přehnaně je snad i slabý slovo," zamrmlala jsem si spíš jen tak pod vousy. Ráda jsem od Arcanuse slyšela, že tu Etney už nebude vítán, ale kdyby se zjevila Viv, útočiště tady vždycky najde. "Doufám, že jí neprovedl nic podobnýho," stáhla jsem mírně uši, když jsem pomyslela na černobílou vlčí slečnu. Cítila jsem se za její úprk tak trochu zodpovědná a nechtěla bych, aby na to dojela. Teď už ale bylo asi pozdě...
Navzdory veškerému rozhořčení, které mi kolovalo v žilách, jsem zvědavě našpicovala ušiska, když Arcanus zmínil, že by Jiskru mohl vyléčit pomocí magie. Ona to sice odmítla, ale mou pozornost to upoutalo. "Tohle taky magie dokáže?" zasvítily mi jiskřičky zájmu v očích. Co všechno ještě? Moje myšlenky se konečně začaly ubírat trochu jinačím směrem a tak můj pohled, který jsem si vyměnila s Iškou, už vypadal o dost blíže mému obvyklému vysmátému výrazu. Ten její naopak působil poněkud ustaraně. Ale pročpak by se měla bát o mě? Přece to byla ona, kdo to nejvíc schytal! Střihla jsem ušima na znamení, že se mnou je všechno v pohodě. Snad i s Jiskrou brzy bude. A taky všechno ostatní.

Bylo sice bezva, že jsem se konečně seznámila s místním alfákem, Iščiným tátou, Krůliho dědou, ale že by to byla nejlepší chvíle na vytváření nových známostí, to se říci nedalo. Těkala jsem pohledem mezi všemi a netušila příliš, co dělat. Krůli, na kterého toho bylo vážně hodně (a kdo by se mu, chudákovi, taky mohl divit?) se octl v Arcanusově objetí, zatímco Iška ležela na zemi a čím déle jsem ji sledovala, tím mi bylo jasnější, že úplně hej jí taky nebude. Byla jsem sama na sebe nazlobená. Schovaná za tím stromem jsem měla idální šanci, ideální moment překvapení a musela jsem to takhle zvorat! Hlava mě ještě teď bolela. Kdybych ale neskončila s boulí mezi ušima, možná by se mnou Jiskry bratr vytřel podlahu. Vlastně to bylo dost pravděpodobné. Ale i tak! Zasloužil si schytat aspoň nějakou ťafku ta to, co provedl! Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych se uklidnila. Teď už bylo pozdě.
"Víš, jak jsme ti to říkaly, ne?" broukla jsem na Krůliho. "Budem spolu, pořád. Patříš k nám." Byla jsem dost asgaarským vlkem, abych tohle mohla říct? To bylo úplně fuk. Byla jsem teta Sid a tohle jsem mu slíbit rozhodně mohla. O kousek jsem couvla a usadila se vedle ležící Jiskry, až se naše kožichy konečky dotýkaly, ale jen tak zlehka. Vypadala dost hotová. Ublížil jí? napadlo mě znovu. Zjistila jsem, že zkoumám její kožich možná až příliš do podrobna, jak jsem hledala nějaké viditelné známky zranění. Než jsem se ale stačila na cokoliv zeptat, zavolal Arcanus na Vivianne, která, jak jsem si s hrůzou uvědomila, zůstala zcela zapomenutá vzadu. Ale nevrátila se k nám. Rozběhla se úplně někam do háje. "Krucinál," zanadávala jsem polohlasně. "To je asi moje vina. Úplně jsem jí zdrhla. Nepřemejšlela jsem, když jsem viděla, co ten pi... ehm, když jsem viděla co se děje." A teď byla Vivanne pryč, hnala se kdoví kam.
Vytí její rodiny nám k uším dolehlo vzápětí. Jdou pro ni? Taky jí ublíží? Přesně toho se asi obávala i Iška. Zněla tak zoufale, až mě z toho bodalo přímo u srdce a znovu to ve mně probouzelo touhu natrhnout šedému vlku řiť. Celkem zvláštní nové pocity. Nikdy jsem nebyla zrovna násilnice. "To bude dobrý," hlesla jsem, jako by to mohlo cokoliv napravit, a pohledem jsem zabloudila k Arcanusovi, jestli nenajde nějakou lepší útěchu. Byla jsem naprosto marná pro takovéhle situace. Vzápětí se ozval Krůli, že by si chtěl jít odpočinout. Bylo mi ho líto. Vážně, vážně ano. Nedivila jsem se, že má toho plné zuby. "Chceš... jít sám?" otázala jsem se tiše. Nevěděla jsem, jestli by teď měl být sám. Možná to ale potřeboval.

Viv se k odpovědi nějak extra neměla. Už jsem ji chtěla popošťouchnout, trochu ji probudit, když vtom se mezi stromy vynořili dva cizí vlci a metelili si to přímo k Išce s Krůlim, kteří stáli opodál. "Hele, někdo jde," broukla jsem k Vivianne a už už jsem si to zvědavě nakročila směrem k nim, že se seznámím s dalšími členy smečky, když jsem se zarazila na místě. Barevná vlčice se vrhla ke Krůlimu, říkala mu broučku, aspoň z těch slov, co jsem rozeznala... To jsou jejich rodiče. Máma a... Sklouzla jsem pohledem k šedivému vlku, který se tak radostně neprojevoval. Naopak, i z té vzdálenosti, ve které jsem stála, z něj sálal vztek. Trhané škubání ocasem ho prozrazovalo. Fotr. Nasucho jsem polkla. Takže je to tady, jo? Napadlo mě, že možná bude lepší zůstat zatím v pozadí. Jako záloha. Kdyby se něco extra podělalo, kdyby se fotr rozhodl, že Išce nebo Krůlimu za ty toulky vypráší kožich. Nezdálo se, že by si mě kterýkoliv z nich všimnul, takže jsem mohla působit jako element překvapení. Beze slova jsem střelila pohledem po Viv, jestli se vydá za rodinou, či ne, ale já to neměla v úmyslu. Přikrčila jsem se za nejbližším stromem a přihlížela tomu všemu jako největší šmírák.
A nevycházela jsem z údivu! Chtěli odejít? Všichni? Ale Krůliho nám nevemou! Černý vlček totiž ani sám jít nechtěl. Ze srdce mi v tu chvíli padl velký kámen. Zdálo se, že jeho máma to chápe, přijímá, i když se pak hned vzápětí vzdálila. Provázela jsem ji pohledem a znepokojeně přitom zavlnila ocasem. To byla asi celkem ťafka, co? Pro mámu. Když její dítě radši zůstane s někym jiným. Ale můj pohled se zastavil na Fotrovi, jehož jméno se mi vytřáslo z hlavy. Zuřil. Možná dokonce šílel. Tohle se zdálo jako dobrá chvíle na to vtrhnout tam a přidat se k Išce, která Krůliho bránila. Znovu už jsem měla nakročeno, když vtom Fotr... jaksi vybuchl. Že z něj vyšlehly blesky, to bych ještě pochopila, ale on se vrhl po Jiskře! V tu chvíli jsem viděla rudě a v celé své zakrslické velikosti jsem byla připravená mu nakopat řiť, i kdyby ze mě měl udělat třásně. "Necháš ji, ty magore!" zavřískla jsem a vyskočila hrdinně kupředu... jenže jsem nebyla hrdina. Byla jsem možná tak pěkný idiot, který si zamotal tlapy do padlé větve. Kotoulem jsem se převalila vpřed a zinkla se hlavou o pařez. V tu chvíli jsem viděla hvězdičky a než jsem se z toho všeho vzpamatovala, Fotr už si to kvačil pryč.
Vyhrabala jsem se na nohy tak rychle, jak jsem to dokázala, ale už bylo pozdě. Asi mi na hlavě vyraší pěkná boule, ale to bylo poslední, na co jsem myslela. "To je kretén!" hulákala jsem a kolébavým krokem jsem se motala k ostatním. "Iško! Udělal ti něco? Jestli jo, tak... a Krůli! Krůli, jsi v pohodě-" halekala jsem dál, ale když se objevil černý vlk, zůstala jsem stát. A mlčet. Nenápadně jsem si osahala naraženou hlavu, ale neobjevila jsem žádnou zející díru. Iskierka se rozhodla objasnit všem situaci, kdo je kdo, co je co a mě rychle došlo, že tohle je alfa, se kterým jsem se ještě nesetkala. Jiskry táta. "Brý den," pozdravila jsem ho tak zdvořile, jak jsem dokázala, a konečně doklusala ten poslední kousek, co mě od nich dělil. "Jsem Sinéad a... ještě jsme se nepotkali," to on ale asi ví, "ale... těší mě!" vyhrkala jsem ze sebe, protože jsem byla myšlenkami pořád asi na deseti místech najednou a nějak do toho zahrnout i fakt, že stojím před alfou, mi dělalo problémy. A Krůli... chudák Krůli vypadal úplně hotovej. Aby taky ne. Nakopala bych ho. Nakopala bych Krůliho fotra do prdele, zuřila jsem v duchu. Ublížil Išce, ublížil Krůlimu, nebejt toho blbýho pařezu- Přišla jsem k němu blíž a jemně mu olízla špičku ucha na znamení podpory, nedokázala jsem se na něj takhle dívat jen tak. Pak jsem pohledem našla Iskierku. Byla v pořádku? Vypadal v pořádku. Ale byla? Zjistila jsem, že Krůliho fotra absolutně nenávidím a to jsem ho viděla tak pět minut. Těkala jsem znepokojeným pohledem mezi všemi přítomnými a pro jednou byla dost chytrá na to, abych držela kušnu zavřenou, i když mi v hlavě hučelo jako v úlu.

//jestli jsem něco dopletla, tak mě bijte a napravím to, ale trošku se v tom ztrácím :D

Prosím o šutříky, pardon za opoždění! :D

//Bobří ostrov

Ti dva si prostě nemohli dát pokoje. Ale jak se dali zpacifikovat dva rozjívení puberťáci, co se asi zařekli, že spolu nebudou vycházet? Jakmile se Krůli zase ozval, už už jsem se nadechovala, ale Jiskra mě předběhla a to takovým kalibrem, až jsem na to valila oči. Sama jsem se při tom kázání srovnala do latě, i když vůbec nebylo mířené na mě. Naopak, pěla se v něm na mě chvála. Hřálo mě u srdce slyšet Jiskru říkat, že jsem výjimka, že vlci jako já nepadají z nebe. Neměla jsem nikdy sklony k nějaké namyšlenosti, ale tohle... Od ní to všechno vyzní úplně jinak. Dušička se mi tetelila, ale ne příliš, protože tohle byla ostatně celkem vážná věc. Na vážnosti jsem taky nebyla expert, ale i mě bylo jasný, že takhle by to dál nešlo. Však by si za chvíli šli snad i po krku! Nebo bychom se z toho my dvě nejdřív zcvokly!
Doufala jsem ale, že po takovémhle drsném bububu těm dvěma trochu sklapne. "Jo, spolupracujte jak předtim s tím zajícem, nebo nehraju," pokusila jsem se taky nasadit tvář drsné tetičky jako Iška, ale můj obličej na to moc nebyl dělaný, furt se jaksi po straně uculoval, protože mu to mračení přišlo děsně nezvyklý. Ale to už nás obklopoval Asgaar a jakmile jsme se octli v objetí stromů, bylo třeba se taky pustit trochu do práce. Stejně jako Iška, která hned čile zaúkolovala vlčata, jsem se do toho pustila i já. Pořád jsem se ale držela poblíž šedivého kožíšku. "Nevim," vydechla jsem zcela upřímně a otřela se důkladně bokem o kůru nejbližšího stromu. "Zliskat na hromadu je nemůžem a prodat potulnejm komediantům taky ne, takže hádám, že to holt budeme muset nějak zvládnout." Mrkla jsem na Jiskru a přitiskla se k jejímu boku, když se o mě nenadále opřela. Zjistila jsem, že chci, aby takhle vydržela i dál. Teda cože? "Třeba už dostanou rozum. Hrát děsivou tetičku ti jde," zasmála jsem se a špičkou oháňky jsem Išku lehce pošimrala po čumáku a když se ona přimotala ke Krůlimu, přitočila jsem se zase k Vivce, protože jsem ji nechtěla nechat odkopnutou. A taky jsem ji předtím možná trochu křivě obvinila. Nechtěla jsem bejt za krávu. "Tys chtěla vědět něco vo magiích?" vrátila jsem se k její otázce, která ale tak trochu zapadla v tom všem sprduňku, který se snesl na jejich hlavy.

Válela jsem se tam na zádech jako převrácený chrobák, tlapy mi trčely k nebi a jazyk visel po straně z tlamy. Bylo by to dokonalý, kdyby mě pořád trochu nebolela hlava a kdyby se Krůli s Vivkou už zase nekuchali navzájem. Aspoň teda slovně. "To se musíte vy dva furt štengrovat?" prohodila jsem ani ne tak vyčítavě, jako spíš trochu nabručeně. Hlava mi to moc nebrala. Já jsem se s Rosie takhle nikdy nedohadovala. Ne, že bychom jedna druhé občas neprovedly nějakou zákeřnou kulišárnu, ale abychom do sebe takhle furt ryly, to ne. Překulila jsem se zase správnou stranou dolů a namířila si to k nim blíž, stejně jako Iška, která se hned pustila do vysvětlování, jak se to má s magiemi a bohy a vůbec se vším, na co se Vivianne ptala. Bylo to dost vyčerpávající shrnutí, až jsem i já pro jednou sklapla tlamu a poslouchala. Něco z toho jsem taky nevěděla. Třeba jako že vlci se zlatýma očima maj větší nadání pro magie? Hustý! pomyslela jsem si nadšeně, třebaže to znamenalo, že bych patřila do té skupiny míň nadaných. Ostatně by to alespoň vysvětlovalo, proč jsem ze sebe nedokázala vykřesat ani jiskřičku.
Když se ke mně Iška otočila s otázkou, jen jsem se široce zvesela zašklebila. "Myslim, žes to zmínila všechno," zamávala jsem ocasem a zasmála se nahlas, když do mě posléze drbla ramenem. V žaludku se mi přitom rozlétlo celé hejno motýlů, ale navzdory nim jsem se rozhopsala za Jiskrou, když si to namířila k domovu. "Jooo, to je fakt, měli bysme taky naše ksichty občas ukázat doma," zasmála jsem se. "Kdoví, třeba se tam taky stalo něco zajímavýho, co jsme byli pryč." Protože to už bylo dlouho. Fakt, fakt dlouho. Zapomenout na čas bylo prostě hrozně jednoduchý.

//Asgaar přes Mahtaë

Bylo to zkrátka náročné, snažit se vyvolat oheň. Na chvíli jsem si kecla na zadek a chytla se tlapou za čelo, za kterým se mi usazovala tupá bolest. "To je na houby," stěžovala jsem si napůl Krůlimu, napůl jen tak do větru. "Proč mi to nejde? Na co má jeden magii ohně, když s ní ani nemůže nic podpálit? Mohli bysme si opíct ňákou z těch divnejch krys, co tady všude běhaj, ale takhle? Houby! Ani tlapy si neohřejem, sakra práce," valila se mi z tlamy další řada stížností. Jakmile mě slabost byť i jen trošku přešla, vstala jsem, párkrát ublíženě přešla před hromadou klacků sem tam jako nějaký soptící beran, co jen hledá, koho by mohl potrkat, skopla jsem jeden volně ležící klacek naštvaně do řeky a vlastně se mi trochu ulevilo, když jsem viděla, jak ho proud nese pryč.
"To by v tom byl čert. Zkusim to ještě jednou!" pronesla jsem odhodlaně, znovu se postavila před tu kupu dřeva, široce se rozkročila a znovu zmobilizovala veškerou sílu, která se ve mně nacházela. Soustředila jsem se. Hleděla jsem na dřevo, ohřívala vzduch kolem, představovala jsem si, že se mi musí samým soustředěním valit dým z uší i z nozder, jako líté sani. Některé z klacků na okrajích možná začínaly vypadat trošku sušší. Funguje to! zaradovala jsem se a náhle jsem spatřila doslova roj jisker kolem celé té dřevěné hranice. "Viděls to? Zajiskřilo se!" zaradovala jsem se, jen aby se mi vzápětí zamotala jak hlava, tak nohy a rozplácla jsem se na zem. Jiskry jsem viděla i nadále a došla jsem k uvědomění, že to není žádný oheň, ale mžitky, co se mi udělaly před očima. "Uf," vydechla jsem zmořeně a převalila se na záda s tlapama trčícíma k nebi. "Není to žádná sranda, ta magie." Pěkně mě to unavilo.

Ujasnili jsme si tedy, jak to je s Krůliho prdelí, jak to je s Vivianne a jejím zdráhním před rodiči, zkrátka a dobře, všechno bylo brzy naprosto křišťálově jasné. Teda všechno asi ne, ale zcela upřímně mi spousta věcí momentálně šla jedním uchem tam a druhým ven, protože jsem si našla novou věc, na kterou se soustředit. Táborák! Jenže ouha. Ono to nebude jen tak jednoduché. Nejen, že dřevo bylo nacucané jako hříbek po týdenním dešti, jak poukázala velmi všímavě Jiskra, ale moje schopnosti taky nebyly úplně to pravý ořechový. "Nooo, neviděla," přiznala jsem. "Ale to neva. Protože já ho vysuším a pak to vzplane jak zapálenej prd, to budete čučákovat!" slibovala jsem a hned jsem se do toho dala.
Povedlo se mi sice teplotu kolem nás o něco zvýšit, ale nevylítla ani jiskřička. "Jo, skoro," zamumlala jsem ke Krůlimu a zkusila to znovu. Soustředila jsem se na dřevo, vyvalovala jsem oči, div mi nevypadly z důlků, skřípala jsem zubama, ale jediné, co se stalo, bylo, že se vzduch kolem ohříval víc a víc. A navíc to ještě možná nebylo moje dílo, ale dílo Išky, která tam stála chvíli s námi, než si šla po svém. Stejně jako Viv, která dělala kdoví co. Dokud se ale ani jedna z nich neztrácela z dohledu, moc jsem se tím nerozrušovala. Byla jsem odhodlaná to zvládnout. "Notak, notak," mumlala jsem si a střelila pohledem po Krůlim, který tomu přihlížel. Pro někoho nezasvěceného to musel být pohled k nezaplacení. Dva inteligenti, co čučej na roští. "Kruci, přece to musí hořet, ne? To bych byla blázen, aby to nehořelo!" Znovu jsem zaměřila veškerou sílu, která ve mě vězela, ale kromě dalšího krátkodobého ohřevu vzduchu kolem jsem v sobě vyvolala jen počínající bolehlav.

//Kamenná pláž

"Jasně, že jsme mladý, tse," mlaskla jsem naoko uraženě, že by ji vůbec napadlo byť i jen vzdáleně naznačovat, že jsme s Jiskrou už starý pasty. To určitě! "A budem mladý už navždy! Ze mně žádnej zatrpklej páprda nebude," pronesla jsem přesvědčeně. Iskierka mezitím zpovídala Vivianne, aby zjistila, co už strakatá vlčice dovede, ale ono toho fakt zatím moc nebylo. Neměla takovou průpravu jako Krůli, kterému jsem po straně věnovala šibalské mrknutí. Furt to byl můj oblíbenec a nemyslela jsem si, že ho z tohohle pomyslného trůnu někdo dokáže zkopnout.
I chrabré Jiskře podle všeho dala ta štěňata pěkně zabrat. "Byly to odporný bestie," přikyvovala jsem horlivě. "Krůlimu málem ukousli prdel! Ale hlavně, že nás nikoho nakonec nerozcupovali!" Když už to teď nevypadalo, že mě Jiskra podpálí, tlama mi už zase klapala ostošest. A nápady se mi hlavou jen hrnuly. Třeba další místo, kam se vypravit!
Hned jsme tam také zamířili, ještě jeden vejlet, než se třeba zas na chvíli vrátíme zpátky do lesa. Už by asi bylo na čase... ale hezky popořadě. "Já sama kloudně nevim, co tam je" přemítala jsem nahlas, zatímco jsem vedla naši grupu vpřed. "Je to takovej... vostrov? Akorát jsou na něm podivný věci, jenže tak blízko, abych si to prohlídla, jsem nikdy nešla." To už ten ostrov byl i vidět, kus země v objetí dvou ramen řeky, a také podivné dřevěné stavby, které rostly na některých místech břehu.
Stačilo se přebrodit a přeskákat na druhou stranu a šup, ostrov pokladů byl na světě. Akorát, že ráno bylo už pěkně studené a tak i když jsem se nezmáchala až za ušima, na mokré nohy mi bylo celkem chladno. Ovšem nejdřív jsem na takové malichernosti vůbec nemyslela. "Heleďte! Tohleto, to je vono," ukazovala jsem horlivě na jednu tu kupu dříví, zrovna celkem rozpadle a neudržovaně vyhlížející. Že s námi na ostrově byli i další vlci jsem zaznamenala jen tak okrajově, zas tak blízko se nenacházeli. "Ale co to je? To nevim. Brr," otřásla jsem se, když se mi poryv větru zahryzl do omrzlých tlap. To mi vnuklo nápad. "Možná... možná je to hranice na podpal? Pro promrzlý nebohý kolemjdoucí, jako jsme třeba my?" Přiskočila jsem k tomu blíž. "Ale to by to dřevo nesmělo bejt mokrý jak řiť," stěžovala jsem si, nicméně jsem byla ochotná to zkusit i tak. Vypoulila jsem oči na jednu z větví, která neúhledně trčela z hromady a soustředila veškerou sílu vůle do snahy vyvolat třeba i jen jedinou jiskřičku, abychom si udělali parádní táborák. Nic takového se ale nestalo. Vzduch kolem se trochu ohřál, ale to bylo celé.

Chytit do kožichu blechy, to je samo o sobě hrozně otravná záležitost. To hryzání stovek, tisíců, ba snad milionů malých sosáčků, z toho by se jeden fakt zbláznil! Lehce zbavit se jich taky nedá. Ale víte, co je ještě horší, než chytit blechy zcela obyčejné a normální? Inu, já vám to povím - chytit magické blechy, které sice koušou míň, ale otravné jsou nastokrát. Tohle přesně se povedlo mně, i když vůbec nevím, kde jsem k těm černým pasažérům přišla a proč si za svůj domov vybraly zrovna můj kožich.
Chtěla jsem si takhle prostě jednoho odpoledne zdřímnout na sluníčku, on i nezastavitelný dobrodruh jako já se občas unaví, chápete, ale nebylo mi to přáno. Ozval se mi totiž u ucha najednou jakýsi tenký hlásek. Kolem ale nikdo nebyl a navíc to vůbec neznělo jako vlčí hlas, spíš jako nějaké komáří pištění. I když jsem si ale vykrucovala hlavu, jak jsem chtěla, nespatřila jsem žádný hmyz. Za chvíli ten zvuk utichl, ale jakmile jsem zase zavřela oči, ozval se znovu a tentokrát nebyl jeden, ale hned několik. Kví, vííí, íííí, ozývalo se někde blízko mojí hlavy, opravdu hodně, hodně blízko, jako by mi někdo šeptal do ucha. "Ale tak co to je?" vztekala jsem se, ohnala se tlapou kolem po těch otravných komárech, jenže zvuk neustával. Lítal mi kolem hlavy... ale on vlastně nelítal, nepohyboval se vůbec. "Co to jen může bejt," bručela jsem a pak jsem to zahlédla, drobnou bílou tečku, která mi skočila na čenich a pak šup, zajela mezi srst. To snad ne, blecha? Ale takhle blechy nevypadaj, přece nebývaj tak... vybledlý, přemítala jsem hoečně a už jsem se drbala po celém těle, jenže se zdálo, že je tím akorát provokuji ještě víc. Cvrčení, pištění a kvílení se stupňovalo a mě teď muselo být slyšet na celé kolo, třebaže jsem pro jednou měla tlamu zavřenou. Už mi z toho drnčely uši a to to trvalo teprve krátko. Okamžitě mi bylo jasné, že musím vymyslet, jak se jich zbavit.

Vivianne v sobě měla jisté práskačské sklony, což se mi moc nelíbilo. Spíš vůbec. Navíc to vypadalo, že spolu s Krůlim nedokážou sedět ani chvíli vedle sebe, aby se přitom nehandrkovali. Iška jí to hned vytkla, načež Viv měla hned chytrou odpověď. Lehce jsem nakrčila čelo. Nějak jsem to nechápala. Jak jinak? Ale moje pozornost se soustředila jinam. K šedivému kožichu sršícímu jiskrami, k přimhouřeným rudým očím. Nechtěla jsem, aby se Iška zlobila, i když na to měla právo. Samozřejmě, že měla. Tohle si přece kámoši nedělaj, ne? Rozhodně ne nejlepší kámoši, protože přesně to přece Jiskra byla. Úplně ta nejlepší kámoška, jakou jsem měla. Hleděla jsem na ní a přemýšlela, jak jí to vynahradit, jak ji obměkčit, aby mi odpustila, protože ten nehybný chladný pohled, který mi věnovala, vážně hryzal. Možná by bylo lepší, kdyby mi prostě podpálila ocas.
V jejích očích se ale náhle cosi zalesklo. Ta známá jiskřička. Ocas se mi nevědomky váhavě rozhoupal a jen svoje tempo zrychloval, jak Iška mluvila. "Nojo, asi by mi neměla bejt svěřována žádná zodpovědnost," zazubila jsem se a znovu pocítila nutkání se vrhnout šedivce kolem krku, které jsem ovšem překonala pro případ, že by její vztek ještě pořád nepominul úplně. Byla jsem hotové vtělení sebekontroly, ne? "Ale pozor! Myslim, že v případě nutnosti by se tyhle děcka uživily už samy," zašklebila jsem se. "Žejo, Krůli?" blýskla jsem pohledem po černém vlčku, tušila jsem, že se svým mordem zajíce budou ti dva chtít chlubit sami. "Hlavně, že tě ty bestie nerozcupovaly," pronesla jsem k Jiskře o něco tišeji. "Je mi jasný, že takový zatracený skřeti si na chrabrou Jiskru ze Skalních lučin nepřijdou, ale víš co... Fakt jsem ráda."
Krůli by nadbytek děcek kolem řešil asi trochu radikálněji, zatímco Vivianne se obhajovala, že už není žádné dítě a pak se pustila do nahánění nějaké krysy nebo čeho. "Fakt, jo? Ale bejt děcko je vůbec ta nejlepší věc, zas tak bych se bejt tebou do dospělosti nehrnula," zamávala jsem znovu ocasem jako vlajkou, skleslá nálada jako by úplně letěla z okna. Dospělost, pf. Pokud šlo o mě, to byla záležitost, které jsem nikdy dosáhnout nechtěla. Mínila jsem zůstat navždy mladá!
"A tak když jsme všichni zas pospolu, vyrazíme někam dál, ne? Asgaar se bez nás určitě ještě chvíli nezboří," zazubila jsem se šibalsky na Išku. Už jsem trochu pozapomněla, co jsem slibovala Duchovi - Sionnovi, když mě přijímal do smečky, tedy že nebudu poletovat neustále někde v trapu. Ups. "Viděla sem už dřív něco zajímavýho, co bych chtěla omrknout!" Rozhlédla jsem se po všech přítomných a namířila si to oním směrem, ovšem své tempo jsem krotila. Nemínila jsem tu samou blbost udělat ještě potřetí! Schválně, jak dlouho mi to vydrží.

//Bobří ostrov přes Mahtaë jih, hvězdy zdarma here we come

Vivianne a Krůli se nadále pošťuchovali, pokopávali a kdoví, co ještě jiného, ale mně to momentálně šlo naprosto jedním uchem tam a druhým ven. Soustředila jsem se na hledání Išky a odhalování stop, ve kterém jsem ale nebyla příliš dobrá, takže jsem se nakonec spíš uchýlila k vyřvávání na lesy, ve kterém jsem naopak zcela vynikala. Můj hlas se musel nést široko daleko a nejspíše si nakonec našel cestu k těm správným ušiskům, protože kde se vzala, tu se vzala, Iška najednou byla tady. Vynořila se zdánlivě odnikud a stanula před námi v celé své výši. Nebyla sežraná! Dokonce ani ztracená! "Iško!" vypískla jsem radostně a už už jsem se jí málem vrhla kolem krku, avšak salva jisker, která z ní sršela, mě zarazila. Ta světýlka vypadala jaksi zlověstněji, než obyčejně. Zůstala jsem poměrně zaraženě stát na místě, když Jiskra promluvila. Její hlas skoro přetékal medem, ale kde je med, tam taky jeden může schytat pořádné žihadlo a mně skoro připadalo, že právě k tomu by se mohlo schylovat. "Náhradníka? Co blbneš, my jsme-" začala jsem a ani nevěděla, co se chystám říct dál, když mi do toho skočil Krůli se snahou vysvětlit a uhladit celou situaci. Hned za ním následovala Viv, která po něm štěkla, že si to celé vymyslel a pak se jala představovat a vyptávat. V duchu jsem zaúpěla, když začala blekotat o jiskřičkách a poskakovat kolem. Cosi uvnitř mně se nezvykle svíralo, protože Jiskra se zlobila, to mi bylo zcela jasné. Obvykle mi bylo docela fuk, jestli se na mě někdo vzteká, ale ta slova o náhradníkovi vážně zabolela. Jako by se snad Jiskra dala někým nahradit! Jako bych mě něco takového vůbec kdy napadlo! "My tě vážně hledali," řekla jsem, "i když Vivianne třeba tvrdí opak," blýskla jsem po strakatém vlčeti pohledem. "Akorát, že v tom chaosu tady jsem úplně ztratila přehled a pak jsme utíkali a..." Povzdechla jsem si. Žádné výmluvy asi neexistovaly. Provinilý pocit, který se o mě pokoušel už od chvíle, co jsme odtud poprvé odběhli, mě teď hlodal naplno. "Promiň," hlesla jsem nakonec, ale pohled jsem nesklopila od těch přimhouřených rudých očí. Už to bylo podruhé, co jsem Išce něco podobného provedla. Byla jsem nepoučitelná?

//Náhorní plošina

Krůli a Vivianne se cestou pošťuchovali a handrkovali o tom, jestli se Viv bojí nebo ne, jestli se má vrátit domů, nebo ne, ale já do toho nijak nezasahovala. Nakonec oba šli se mnou, protože sedět na zadku v lese je pochopitelně hroznej opruz, a to bylo to hlavní. Místo, abych se zaplétala do sourozencké štěkanice, napínala jsem zrak, jestli nezahlédnu někde šedivý kožíšek sršící jiskrami do všech stran. Nic jsem ale neviděla, ani když se země stávala kamenitější a nerovnější. "Iško? Iškoooo!" houkla jsem z plných plic. "Vidíte něco? Nějakou stopu, cokoliv?" obrátila jsem se po vlčatech a zavětřila. "Aspoň to vypadá, že ta štěňata už jsou pryč," kývla jsem na Krůliho. Ještě, že tak! S nimi by to hledání bylo ještě o mnoho těžší. I tak to vypadalo, že to nebude příliš snadné... Zatím jsem totiž nenacházela jedinou stopu po Jiskřině přítomnosti. Naštěstí tady ani neležela žádná ohlodaná kostra, která by byla důkazem, že padla za oběť stovce malých zubatých piraní. Kde ale byla? Kam mohla utéct? "Iškoo! Iško!" hulákala jsem vždycky po chvíli a mezitím jsem procházela mezi kamením a svým detektivním zrakem se rozhlížela po stopách. Problém byl, že můj detektivní zrak se od toho obyčejného příliš nelišil a já vlastně ani pořádně nevěděla, co doufám, že uvidím.

Krůli s Vivianne se ládovali zajícem a dokonce zbyl kousek i na mě. "Tak dík," nebránila jsem se nabízenému podílu z kořisti a taky se dala do jídla. Šlo mi to ale pomalu, protože myšlenkami jsem byla jinde, u jistého šedivého jiskřivého kožíšku a páru rudých očí. Když byla Iška pryč a já ani nevěděla, co s ní je, cítila jsem se... divně. Rozhodně tady chyběla. "Jasný, Iskierka je frajerka, ještě větší, jak já," ujistila jsem Vivianne s širokým úsměvem, ovšem kolem žaludku jsem cítila tíhu. Mohla se dostat do problémů. Sopka, šakali, všechny tyhle katastrofy... A i kdyby byla v pořádku, což jsem rozhodně z celého srdce doufala, že je, i tak bude určitě naštvaná, že jsme se jí ztratili. Zase, zahryzalo mě svědomí. Už jsem jí to udělala jednou, jak se to mohlo stát podruhé? Achjo, Žaneto, to je s tebou sakra práce, vynadala jsem sama sobě, ale co mi to bylo platné?
"Jak říká Viv, asi bude nejlepší začít hezky na začátku. Naposled jsme s ní byli těsně předtím, než se na nás vrhly ty malé bestie," pohlédla jsem na Krůliho. "Ale nepamatuju si, jestli tam s námi v tu chvíli ještě byla, nebo už ne. Byl to příšernej chaos, ale myslim, že to bude nejlepší místo, kde začít." Kam by odtamtud mohla jít? Šla by nás hledat do Asgaaru? Jenže tomu jsme se přece vyhýbali... z dobrého důvodu, na který poukázala Vivianne. "S tím bych si teďka hlavu fakt nelámala," mávla jsem nad tím tlapou, i když mi bylo jasné, že jestli nás Krůliho fotřík načape, dostanu asi taky za uši - jenže já si nemínila nic takovýho nechat líbit a vlčata by taky neměla. Jejich táta totiž zněl ze všeho, co jsem o něm slyšela, jako pěknej pruďas. "Rodiče toho spousty nakecaj, ale hooodně z toho je možný pouštět jedním uchem tam a druhým ven," poradila jsem jim, hlavně tedy Vivianne, protože Krůlimu už jsme s Iškou podobné vědomosti předávaly celé měsíce. "Copak se na vás můžou zlobit, že vás nebaví sedět doma na prdeli? Mě by to teda taky nebavilo," zazubila jsem se a vstala, pomalu se protáhla a zamířila směrem ke kamenitému plácku, kde jsme naposled viděli Jiskru.

//Kamenná pláž