Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 4

Klopýtala jsem neelegantně po kmenu, zatímco Parsifal na mě poulil oči a já na něj na oplátku vychrlila záplavu otázek, ve které by se leckterý nic netušící chudák mohl utopit. Krémový vlk se s tím však vypořádával celkem statečně. "Jo ták," pokývala jsem hlavou. Takže tady byl už od malička. "Takže zbytek tvý famílie tady taky žije?" vyzvídala jsem dál, aniž by mě napadlo, že to třeba může být dosti citlivé téma. Nepřišlo mi to na mysl. Spíš jsem přemýšlela, čí syn by mohl být. Nikoho s podobným kožichem jsem tady zatím asi neviděla, ale to nebylo nic divného. Byla jsem si vědoma toho, že se všemi členy smečky jsem ještě neměla tu čest. Doufala jsem, že to brzo napravím.
"To by bylo bezvadný! Určitě znáš spoustu bezvadnejch míst," zaradovala jsem se, že jsem získala nového průvodce a nadšením jsem se vrhla z kmene přímo do závěje pod ním. Rozměklý sníh se mi nalepil do srs. ti, ale s tím jsem si starosti nedělala, oklepala jsem se, až se rozlétl na všechny strany, a přidala jsem do kroku, aby Parsi mým krátkým nožkám neutekl. I když to by se mu asi nepovedlo. V tom závodě jsem ho naprosto zničila, zazubila jsem se spokojeně.
I Parsi měl svoje otázky, což bylo fajn. Bavilo mě se vyptávat, ale taky odpovídat. Aspoň to nebyla jednostranná konverzace, jako když se hučí do dubu. "Magie? No, spíš jednu magii. Ovládám voheň, tak trošku, a to je zatim všechno. Ještě jsem nenavštívila ty zdejší bohy, aby mi s tím pomohli a v samostatným tréninku jsem moc úspěchu neměla," pokrčila jsem rameny. Nejspíš mi chyběla důslednost. Vlastně skoro určitě.

Vesele jsem křepčila nad svým vítězstvím, zubila se na celé kolo a přešlapovala na místě v poněkud praštěném tanečku, ovšem Parsi zůstával vážný jako zaražený prd a stál mezi stromy jako tvrdé y. Však to ještě napravíme. Chudák, třeba ani neví, jak se smát, přemýšlela jsem, ale byla to moc tragická myšlenka, než abych ji brala vážně. Co by to bylo za život? To by přece už musel dávno umřít, ne?
Parsifal chtěl sice něco podniknout, ale pořádně nevěděl co. Mě taky zrovna nic konkrétního nenapadalo, ovšem to ani v nejmenším nevadilo. Odevzdat se do tlap náhody totiž znělo naprosto skvěle. "Tak fajn! Náhodo, veď nás," houkla jsem do větru a poskočila si. "Třeba si konečně kloudně projdu les. Sice už do smečky nějakou chvíli patřím, ale ještě jsem neměla šanci to tady pořádně prošmejdit, věřil bys tomu? To je skoro zločin, krucinál, to by se mělo okamžitopádně napravit," mlela jsem pantem a vyskočila na spadlý kmen, který se objevil v cestě. Pohlédla jsem na Parsiho, zatímco jsem balancovala na kluzkém dřevě: "A co ty? Jak tady vlastně seš dlouho? A už máš prolezlý všechny kouty lesa? Máš nějakej oblíbenej?" pálila jsem jednu otázku za druhou a rozhodila jsem přední tlapou do strany, jak jsem se snažila udržet rovnováhu a nerozmáznout se ve sněhu pod kmenem.

//úkryt

Letěla jsem chodbou, div jsem si nezlámala nohy nebo rovnou vaz, ovšem co jiného mi zbývalo? Nechtěla jsem být mufloní zadek ve hře, kterou jsem sama vymyslela! Když jsem ale vystřelila do lesa a uběhla ještě pár metrů mezi stromy, zjistila jsem, že jsem se ani tolik namáhat nemusela. Parsi se totiž k vítězství ani nepřiblížil. Poskočila jsem si a s mávající oháňkou se na něj široce zazubila. "Tyjo, čekala jsem, že mě předeženeš! Ale na moje laní tlapky si jen tak někdo nepřijde," pokývala jsem hlavou a ani se nepozastavila nad skutečností, že laně tlapky nemají. "Žádnej strach ale - vypadá to, že titul mufloního zadku musíme přiklepnout mistru Sionnovi," střihla jsem ušima a zahleděla se do východu z jeskyně, ve kterém se světlý kožich druhého vlka neobjevil. Pokrčila jsem nad tím rameny, ale dál nad tím nedumala. Když chce chrápat v díře, tak ať. My dva něco podniknem. Něco... ale co? Rozhlížela jsem se po stromech. "Tak cos chtěl podniknout? Měl jsi něco konkrétního na mysli, nebo se prostě odevzdáme do víru událostí a uvidíme, co se namane?" Mně to bylo fuk. Většinou jsem dělala prostě... cokoliv a moc jsem nad tím nepřemýšlela. Málokdy jsem měla problém vymyslet, co dělat dál, většinou prostě něco zaujalo moji pozronost a tak jsem se za tím vydala. Teď jsem tedy vykročila pomalu lesem, abychom nezůstali stát na místě jako trubky, a čekala jsem, jestli z Parsiho něco vypadne.

226
loterie 3

Pokývala jsem hlavou na souhlas s Parsim, který prohlásil, že se nám lov podařil. "To teda fakt jo!" zazubila jsem se široce a chňapla po kusu masa, který mi přitom vypadl z tlamy. Jeden by čekal, že už bych ve svém věku mohla umět jíst slušně, ovšem to by mě nesměl znát. Jedla jsem spíš jako čuně, než jako nějaká dáma, kterou jsem ani v nejmenším nebyla. Muflon byl chutný a já přemýšlela, kdy jsem ho naposledy jedla. Muselo to být ještě doma, což už bylo nějaký ten pátek. Moc jsem si to sice neuvědomovala, ale dost vody už uplynulo od chvíle, co jsem se rozhodla zvednout kotvy a vypálit z rodného lesa jako namydlený blesk.
Když jsem dojedla, chvíli jsem se ještě natáhla a v rámci možností si očistila tlamu a tlapy, abych nechodila kolem jako nějaký masový vrah. Haha, nojo, masový... doslova masový. Uchechtla jsem se vlastnímu blbému vtipu, což mému okolí nejspíš připadalo, jako že směju jen tak ničemu, ovšem to mi bylo upřímně fuk. Jakkoliv pěkná jeskyně byla, moc se mi tady v ní nechtělo vyvalovat. Načerpala jsem trochu energie a nejradši bych zamířila hned zase ven. Parsifal se ozval, jako by mi četl myšlenky. "Jasný," vyhrkla jsem a byla jsem na nohou, než jsem to krátké slovo vůbec dořekla. "Nebudem tady sedět v zaprděným úkrytu, když je venku tak hezky." Vlastně jsem neměla ponětí, jak je venku a nejspíš už se stmívalo, ale komu na tom záleželo? "Já jsem pro, půjdem to vomrknout ven," zazubila jsem se, zamávala ocasem a vyrazila do křivolaké chodby. "Poslední venku je mufloní zadek," houkla jsem ještě přes rameno. Nebylo to úplně férové, protože jsem měla pár metrů náskok, ale co? Když nechcete být mufloní zadek, musíte být furt ve střehu!

//Asgaar

225
//les

Tak nějak jsem nakopávala muflona, aby se šoupal dopředu, i když jsem si nedělala žádné velké iluze, že to něčemu pomáhá. Většinu práce oddřeli ti dva, takže jsem se na ně zkoušela aspoň povzbudivě křenit, když už jsem jim nemohla být moc k ničemu dobrá. Po lovu jsem byla sice trochu unavená, ale taky rozjařená, takže jsem si to úkrytu vykračovala pěkně zčerstva a snažila se zapamatovat si přitom cestu. Ještě jsem totiž z místní jeskyní jaksi neměla tu čest. Museli jsme prolézt dlouhou vlhkou chodbou, která nabízela spoustu příležitostí pro potrénování fantazie - jaký hnus by z ní asi mohl vylézt? Zašklebila jsem se, ale to už před námi byla velká síň, do které jsme všichni vkročili. "Žjó, tady je to hustý!" vydechla jsem a vtiskla si do paměti svůj první pohled na smečkový úkryt. Fakt se mi líbil!
Otočila jsem se kolem vlastní osy, abych si prohlédla všechny stěny a na chvíli se s vytlemeným výrazem zastavila u Krůliho a jeho světlejší kámošky (Ta je nová?). Kývla jsem jim na pozdrav a zamávala zvesela ocasem, ale nechtěla jsem se jim plést do čehokoliv, co měli rozdělané, takže jsem svou pozornost vrátila zpět k muflonovi. Chutnému, chutnému muflonovi. Zcela mi ušlo, že se Parsi jaksi zdráhal pustit do jídla, mě ani nenapadlo, že bych se snad mohla chovat proti nějakým pravidlům slušnosti či čeho. Prostě jsem si urvala svůj díl a pustila se do jídla. Sledovala jsem přitom Parsiho a Sionna a doufala, že se otázky mladšího z těch dvou nepřesunou na mě. Já totiž neměla nejmenší šajnu, co jsem dělala. Prostě... jsem to dělala a ono to nějak dopadlo. Obvykle dobře. Radši jsem začala předstírat hluchotu a cpala se muflonem. "Ten se nám fakt povedl!" zahuhlala jsem spokojeně mezi sousty. Už mi nic nechybělo. Snad jen Jiskra kdyby tu byla...

Všichni lov přežili ve zdraví, nikomu nechyběla žádná část těla ani nikde netrčelo nic, co trčet nemělo, takže bylo všechno v pohodě. A navíc jsme ještě měli dlabanec, což bylo to hlavní. Už se mi sbíhaly sliny na kousek muflona. Nejradši bych se do něj pustila teď, hned a okamžitě, ale Parsi se ho chopil a začal s ním lomcovat pryč. Sionn se k němu vzápětí připojil a tak jsem se vyhrabala na nohy i já. Asi by se měl nejdřív uklidit, než ho začneme kuchat, co? olízla jsem si čenich s lehkým zklamáním nad tím několika minutovým zdržením, které ve výsledku vůbec nic neznamenalo a ani toho zase tak moc nezměnilo, jenže já už se těšila na sváču a každá další vteřina mi přišla jako věčnost.
Sionn navrhl, že bych se mohla jít podívat po Išce, což byl dobrý nápad za každých okolností. Rozhlédla jsem se kolem, ale pořádně jsem ji nikde neviděla. V lese ale panoval klid, takže ti dva už měli asi také hotovo... a muflona do úkrytu budou muset vzít tak jako tak, ne? "Půjdu teďka s váma, po Išce se kdyžtak kouknu pak," rozhodla jsem se rychle. Hlad zvítězil a navíc jsem se nechtěla motat mezi Jiskru a jejího bráchu, třeba si taky chvíli chtěli pokecat nebo tak něco, ne? Protože mezi Sionna a Parsiho už bych se u přední části muflona asi nenarvala, kráčela jsem za nimi a občas do zvířete aspoň šťouchala předníma, abych taky nějak přispěla k jeho přesunu do úkrytu.

//úkryt

Hnala jsem se dopředu s pohledem upřeným na muflonův zadek pro případ, že by se znovu rozhodl mi ukopnout hlavu. Představovala jsem si, že se valím vpřed jako vtělení rychlosti, žíznivá čára, nepostřehnutelná rozmazaná šmouha, která se sotva dotýká země... Realita byla trochu jinde, valila jsem se prostě dopředu svým klasicky neuspořádaným, hromotluckým stylem a kdybych byla o něco těžší, asi bych dupala jako medvěd. Naštěstí na tom nesešlo. Nebyl můj úkol tady předvádět vrcholy elegance. Měla jsem jen nahnat muflona a nic jiného.
Brzy už jsem na to nebyla sama. Sionn houkl na Parsiho, aby mu skočil na krk, načež mu Parsi skočil na zadek. Těsně vedle, prolítlo mi hlavou, ale co už. Improvizace! To bylo taky dobrý, ne? Každopádně to muflona aspoň zpomalilo natolik, že jsem ho taky dohnala. Už jsem byla pěkně ufuněná, ale teď jsem to nemohla vzdát. Začala jsem se mu sápat po předních nohách a po plechích, ale neměla jsem takovou sílu, abych toho sama moc zmohla. Společnou vahou tří vlků se však situace dost měnila. Muflon se složil k zemi a zmizel pod našimi těly. Držela jsem ho za nohu a zuřivě přitom vrčela, i když se mnou zvíře docela zmítalo sem tam a chytala jsem křeč do čelisti. Sionn s ním však udělal krátký proces. Zoufalý nářek muflona utichal, až se vytratil úplně. Bylo po všem. Jakmile sebou zvíře naposledy cuklo, převalila jsem se do sněhu s nohama trčícíma k nebi, funěla jsem jako jezevec a se širokým potěšeným šklebem na tváři jsem popadala dech. "To byla paráda!" prohlásila jsem a vypjala tlapy vítězoslavně k obloze. Zkroutila jsem hlavu, abych viděla na Sionna, který se zajímal o náš stav po lovu. "Já sem celá, všechny kousky na svým místě," prohlásila jsem a převalila se na břicho, takže jsem byla celá zválená od sněhu. Otřepala jsem se, až se rozletěl na všechny strany. "Byli jsme skvělý," pochválila jsem nás a zabušila vesele ocasem o zmrzlou zem.

Sedět a čučet mě nebavilo, ale asi se to vyplatilo, protože po chvíli se k nám začali slézat i další vlci ze smečky a tak jsme hned měli další tlapy ku pomoci na lovu. Nehledě na to, že jednou z příchozích byla i Jiskra! "Nazdar!" houkla jsem na ni nadšeně a zamávala ocasem, byla bych se k ní i vrhla, ale vzpomínka na slova, která z tlamy vypustil Pulsifer - teda vlastně Parsifal - mě zastavila. Kdoví proč, když to byl takový úplný nesmysl, co? Neměla bych si tím nechat ovlivňovat život... ale stejně jsem zůstala na místě a jen se zubila a máchala zvesela oháňkou. Když tu teď byla Jiskra, bude ten lov jistě mnohem lepší a zajímavější. Dorazil také Iskierky bratr, kterého jsem dosud zahlédla jenom zběžně. "Čáu," pozdravila jsem i jeho, i když on se k řeči podle všeho moc neměl. To nevadilo. Lov stejně nebyl o kecání. I když jsem si byla jistá, že nějaké by se tam přece jen propašovat dalo.
Zdálo se, že nikdo další nepřijde a tak se Sionn pustil do rozdělování úloh. Já měla být s ním a Parsim, druhou skupinku tvořili Iška a Nemesis. Trochu jsem doufala v to, že půjdu s Jiskrou, ale nemínila jsem kvůli tomu házet nějakou scénu. Však jsme nebyly srostlý, ne? A aspoň trochu víc poznám i ostatní vlky ze smečky! Ačkoliv Sionn už má o mých skvělých schopnostech jistě dost jasnou představu, ušklíbla jsem se při vzpomínce na lov zajíce, který jsem mu předváděla. Dnes to určitě dopadne líp. "Jasný. Vyberu nějakýho pořádně vykrmenýho a pomalýho," přikývla jsem a zazubila se. Asi bylo nepravděpodobné, že najdeme muflona tak tlustého, že se sotva pohne, ale mohla jsem doufat. Dál jsem přikyvovala a doufala ve skrytu duše, že při strhávání moje pomoc nebude tak moc potřeba. Viděli jste někdy mufloní rohy? A jak mají tvrdé palice? Ještě mnohem tvrdší, než já. "Tak fajn," kývla jsem naposled rozhodně hlavou a pak už byl čas vyrazit.
Zamířila jsem směrem ke stádu, nejspíš společně s Nemesisem. Měla jsem vyrazit jako první a tak jsem také jako první měla příležitost něco zvorat. Nechtěla jsem ji ale využít. Jakmile se stádo objevilo na dohled, přejela jsem ho pohledem, ale takhle pohromadě se těžko odhadovalo, jak na tom které zvíře je. Žádného obézního muflona jsem bohužel neviděla, ale nějaké pěkné kousky by se jistě našly. "Tak jdem," sykla jsem k druhému naháněči a vyběhla, aniž bych na cokoliv dalšího čekala. Stádo se hned dalo do pohybu a brzy jsem už viděla, který kus bych mohla vybrat. Byl to jeden z větších kusů, přesně jak Sionn chtěl, žádná vychrtlá vyžlička, ale zdálo se, že trochu kulhá a ostatní tak dobře nestíhá. "Berem si támhletoho!" houkla jsem k Nemesisovi, aby náhodou nedošlo k nějakému nedorozumění, protože jsem netušila, jaké má Išky brácha představy o "menším muflonovi" a pak už jsem se na nic moc neohlížela. Zrychlila jsem krok a nadběhla zvířeti, abych ho pokud možno co nejvíc oddělila od ostatních. Moc se mu do toho nechtělo a ohnal se po mě kopytem, které naštěstí neškodně prosvištělo vzduchem. Musela jsem na něj začít dorážet zuby, aby se konečně stočil, kam jsem potřebovala. Pak to bylo spíš už na Parsim a Sionnovi, aby ho začali dostávat k zemi. Mínila jsem jim pomoci, ale momentálně jsem k tomu nebyla v úplně nejlepší pozici a moje muší váha by stejně sama o sobě moc nezmohla.

Zaparkovala jsem svůj zadek u Sionna a Pulsifera a s nastraženými ušisky poslouchala, co má světlý vlk na srdci. "Už jsme se potkali," přikývla jsem a zazubila se na pískového vlka, kterému se na krku houpala ostružina. Byla jsem si celkem jistá, že minule ji tam neměl. Že by svačinka pro případ nouze? To by měl radši nosit nějakou kejtu nebo tak něco, olízla jsem si čenich, protože jsem z přemýšlení tímto směrem dostávala hlad. Vlastně to ale bylo ideální, protože Sionn nás sem svolálal kvůli lovu. Říkala jsem, že s ním už mám zkušenosti? Fakt? Jistě, teď jsem si vzpomínala. Proto přece chtěl, abych předvedla, jak chytám zajíce. Což jsem taky udělala, a krásné akrobatické salto jsem přihodila navrch úplně zadarmo!
"Jasný. Už jsem párkrát na lovu byla," přikývla jsem. Vlčíšku, dej, ať si nesrazím vaz, ušklíbla jsem se v duchu, protože navzdory tomu, co jsem mohla plácat, jsem nebyla úplným loveckým přeborníkem. Ale žádné lži jsem nevykládala - nějaké zkušenosti jsem měla a na lovu jsem už fakt párkrát byla. Navíc to hlavní chtěl stejně odřít Sionn s Pulsiferem, takže bych měla být v pohodě. "To zvládnu," přikývla jsem a byla ráda, že jdem jenom na muflony a ne třeba, bohové chraň, na divočáky. "Ale není nás nějak málo?" rozhlédla jsem se kolem. Nikdo další se mezi stromy nevynořil. "Myslim, že Iskierka se šla jen na chvíli provětrat, třeba by bylo lepší na ni počkat?" nadhodila jsem. Hlavně proto, že jsem chtěla, aby šla Jiskra s námi.
Pulsi se od nás trochu vzdálil a přešlapoval na místě, jako by se mu už už chtělo na malou. Asi to ale rozchodil, protože se vzápětí přitočil zase blíž a rozhodl se mi už podruhé představit. Možná dobře, že to udělal. "Parsifal?" Pulsifer? To jsem to zas jednou zmatlala! "No jasný, Parsifal! Přece si to pamatuju, ne," zazubila jsem se přátelsky a zamávala ocasem. Jenže pak mnou jaksi škublo a do tváří se mi nahrnula krev. Slečna slečny Isky. Zasmála jsem se, ale zaznělo to dost rozhozeně: "Ne, to ne, jsme... kámošky," objasnila jsem to. Slečna slečny Isky. Zní to- "A vlastně je to Sinéad," vybreptla jsem rychle, než nad tím začnu moc přemýšlet. "Teda já jsem Sinéad. Ale slyšim skoro na všechno," zazubila jsem se a dostávala pomalu své emoce zase pod kontrolu. Hehe, proč by mě tohle vůbec mělo vyvádět z míry? Jsem v klidu. Zkoumala jsem své tlapky zabořené ve sněhu a přiblble se uculovala, aniž bych si to uvědomila, zatímco Pulsifer neboli Parsifal se tulil k Sionnovi. Skoro jsem to ale ani nezaznamenala. Slečna slečny Išky.

Byla to blbá otázka. Jasně, že nebyli v pohodě. Asi jsem to myslela v nějakém širším smyslu. Ale v jakém, to jsem hned zapomněla, pokud jsem to vůbec někdy věděla. Úzkostlivě jsem těkala pohledem z Išky na Arcanuse a zase zpět. Černý vlk se rozešel k Elisinu hrobu, zvedl z něj náhrdelník se zuby a než se kdokoliv nadál, už se ta ozdoba, která dřív podle všeho patřila její matce, houpala na krku Jiskře. Sluší ti, nevybreptla jsem v poslední chvíli, protože jsem teď prostě neměla mluvit. Měla bych mlčet. A nečučet tady jak křen, zašoupala jsem tlapami, když se Jiskra začala objímat se svým tátou a já tam nadále trčela a tvářila se pokud možno jako suchá větev. Pokusila jsem se nenápadně rozplynout do pozadí, ale v tom mi jaksi překážel fakt, že jsem byla, no... hmotným stvořením. Nebyla jsem jako Sionn, který se mohl proměnit v neviditelný tichý prd, kdykoliv se mu zachtělo. Než jsem se tedy stačila nenápadně vypařit, Iška od Arcanuse odstoupila a tiše mi sdělila, že chce být chvíli sama. "Rozumím," mávla jsem oháňkou a usmála se, srdce se mi v hrudi zatetelilo, když se o mě otřela tváří. Pocítila jsem iracionální touhu olíznout jí čenich, copak ses zbláznila, Žaneto, ale potlačila jsem si, stejně jako ta slova předtím. A pak byla pryč. A já tu zůstala sama s jejím tátou.
Přenesla jsem neklidně váhu z nohy na nohu. "Ehm, no, takže-" Od toho, abych plácla nějakou kolosální pitominu, k čemuž jsem se nepochybně chystala, mě zachránilo zavytí, které bych odhadovala na Sionna. Svolávalo k... něčemu, ale ať už to bylo cokoliv, jednoznačně to byla dokonalá výmluva, proč zmizet z tohohle tíživého místa. "Du tam!" ohlásila jsem pohotově černému vlku a vystřelila jako namydlený blesk. Šel taky, nebo nešel? Nějak jsem se nad tím ani nepozastavila, prostě jsem odtamtud vysvištěla a nechala staršího vlka za sebou.
Zima byla v plném proudu a z nebe se sypaly stovky a tisíce vloček. Jak jsem si to metla lesem, po cestě jsem po nich chňapala, vyskakovala a chytala je do tlamy. Byla to super zábava a rozptýlení, které jsem teď rozhodně potřebovala. Atmosféra u Elisina pomníku byla tak tíživá, že by se dala krájet a když jsem se pustila do nahánění poletujícího sněhu, dařilo se mi na to rychle zapomenout. Zuby mi jen klapaly, jak jsem po bílých chuchvalcích chňapala jako dravá štika. Jen škoda, že tu nebyla Jiskra... snad se brzy vrátí. S ní by to byla zábava ještě větší!

Nakonec se ale z lesa přede mnou vynořily dvě postavy, které se světlým sněhem kolem rozhodně splývaly líp, než já. Jeden byl vážně Sionn a pak... ten... ten druhý. Jak se to jmenuje? Puci... Pufi... Pulsifer? Něco takovýho to bylo, ne? Pozdě nad tím dumat, už jsem byla u nich. "Čau," pozdravila jsem je oba s oháňkou kmitající sem tam. "Volals'?" obrátila jsem se pak na Sionna a zvesela se šklebila - netušila jsem, o co jde, ale už jsem se celkem chtěla do něčeho pustit.

Být pátým kolem u vozu rodinné konverzace, přičemž jeden z členů řečené rodiny je navíc ještě dočista, naprosto a úplně mrtvej, nebyla pozice, ve které jsem se cítila ani v nejmenším komfortně. Ba naopak. Žmoulala jsem si jazyk v tlamě, protože se mi na něj drala asi tak miliarda otázek a poznámek, z nichž ani jedna nebyla vůbec vhodná. Povedlo se mi udržet tlamu zaklapnutou, což byla asi jediná výhra. Nevěděla jsem, jestli mi duch může nakopat zadnici, ale nehodlala jsem to pokoušet. Určitě by se to Elise nějak povedlo, kdyby ji k tomu má nevymáchaná tlama přivedla. A Iška by asi taky nebyla moc nadšená, kdybych se do toho nějak montovala. Ne, nejlepší bude prostě tady stát, čučet a mlčet, zatímco oni si společně povědí všechno, co je potřeba.
Ale nemusela jsem stát, čučet a mlčet dlouho. Duch Iščiny matky a Arcanusovy partnerky se začal vytrácet do ztracena přímo před našima očima. Už předtím byla taková pobledlá, ale teď se přímo rozplývala, byly skrz ni vidět stromy za ní, až nakonec byly vidět spíš ty stromy, než ona a její hlas úplně utichnul. "Nashle," pípla jsem, když už bylo jasné, že se vlčice znovu neobjeví, že je prostě... fuč. S ustaranou vráskou na čele jsem pohlédla nejdřív na Išku, u které jsem se stále držela poblíž, pak na Arcanuse. Nějak jsem si nebyla jistá, co na to mám říct. Olízla jsem si sněhovou vločku z čenichu a až teď si pořádně uvědomila, že zatímco jsme tu postávali, nějak stačila začít zima a kolem nás už se tvořila sněhová pokrývka. Co bych měla říct? Že je mi to líto? Jenže... zase se aspoň ukázala, měli šanci s ní znovu mluvit. Takže to bylo i trochu dobré. Navíc jsem pořád hodně z toho nechápala. "V pohodě?" pronesla jsem nakonec otázku tak nějak k oběma, protože mlčet už jsem dál nevydržela. A taky jsem se vážně chtěla ujistit, že to na těch dvou nezanechalo nějaké... trauma nebo tak něco. To se přece taky mohlo stát, ne? Obzvlášť Arcanus z toho vypadal úplně zmlácenej, a kdo se mu taky mohl divit?

Išky máma na mě nehleděla zrovna vřele. Bohužel jsem se narodila se zakrnělou schopností slušně se chovat a už i tak mě stálo dost přemáhání vydržet mlčet a neptat se na každou blbost, co mi přišla do hlavy. Zajímalo mě, jaké to je, být mrtvá. Nebýt ničím víc než průhlednou projekcí svého bývalého já. To musí bejt divný. Zatraceně divný. Jenže tohle byla vážná situace, ve které asi bylo lepší ponechat si své hloupé pro sebe, pokud možno.
Iskierku vlna kritiky od matky nepotěšila - a koho by taky těšila? Bylo to... zvláštní. Těkala jsem pohledem z jedné na druhou a odhalovala mezi nimi jisté podobnosti, zatímco jsem poslouchala jejich vzájemné poštěkávání. Nic, do čeho bych se měla montovat. Vzápětí se Arcanus rozběhl pryč, už toho na něj asi bylo příliš. Iška ho pár rychlými kroky následovala, ale kdepak by mu stačila. Černý vlk byl fuč. Nejistě jsem přešlapovala na místě, tahle situace byla nepříjemnější s každou další uplynulou chvílí. Elisa se opět rozhovořila směrem k Jiskře a mně se přitom na tváři objevila mírná vráska. Přece se o smečku starají. Něco mi snad unikalo? Nepřišlo mi, že by byla smečka v nějakém rozkladu. Nepromenádovali se tu cizinci a neumírali jsme tu hlady. Když jsem se sem nachomýtla, Sionn mě hned odchytil a pak i přijal, ale ne předtím, než si mě pořádně prověřil. Přišlo mi, že smečka je... v pořádku. Prostě v pořádku. Nebo ne? Bylo něco pod povrchem, do čeho jsem neviděla?
Nakonec mě oslovila Iška a oficiálně mě představila své matce, jak už jsem se samozřejmě domyslela. "Jasně, že chápu," zavlnila jsem ocasem, i když jsem toho upřímně chápala dost málo. Ale ono tohle celé asi nebylo úplně pro mě k pochopení. "A... ehm, jo, těší mě," otočila jsem se k duchovi, který nyní vyzvídal, jak jsme se seznámily, jako by se ten monolog předtím ani neudál. "Nooo... na honu za pokladem?" protáhla jsem, protože to takhle znělo jako pěkná blbost, ale byla to náhodou svatá pravda. Vlastně jsme se potkaly už o něco dřív, ale to bylo naše první společné dobrodružství. Byl to celkem zajímavý příběh, který by možná stál za vyprávění, kdyby tu nebyly k řešení podstatnější záležitosti. Třeba návrat Arcanuse a jeho otázky.
Už jsem ani příliš neposlouchala, protože jsem se smířila s faktem, že to zkrátka nemám asi šanci pochopit. Nevěděla jsem, co nebo kdo je Styx a mohla jsem se jen domýšlet, co znamenalo vymazávání Sionnovy paměti a podobné věci. Jediné, co mi bylo jasné, byl fakt, že vlčice bledne a i její čas se vytrácí. Mizela. Pohlédla jsem na Jiskru, pak na Arcanuse. Vážně mizí? A byla tady vůbec doopravdy?

Arcanus se vydal k přízraku lomeno duchovi lomeno cožetovlastněje. Napjatě jsem ho sledovala, alespoň dokud se po mém boku náhle nezjevila Iška a nepřitiskla se ke mně úplně stejně, jako předtím k němu. I v téhle napjaté chvíli mnou projelo příjemné zachvění z její blízkosti. Nebylo snad skvělé mít přátele, kteří vám věří, aby u vás hledali útěchu? Ovšem... nejskvělejší by bylo, kdyby to dělat nemuseli. Pošťouchla jsem ji jemně a snad povzbudivě čenichem, ale pozornost přízraku vlčice Elisy se obrátila na mě. Mluvila ke mně podezíravě a moje otázka ji podle všeho nepotěšila, soudě dle tichého vrčení, které se ke mně neslo. Ale copak jsem se mohla nezeptat? Když si to nakráčíte po smrti do svého lesa a na mrtvolu se chováte vážně až přehnaně vitálně, asi musíte čekat, že vlci budou mít jisté otázky. Odpověděla mi však, nakonec. Zastřihala jsem ušima, navzdory obavám jsem byla zvědavá. "To je drsný," vyhrkla jsem, než jsem skoro násilím přinutila svou tlamu znovu sklapnout. Nechtěla jsem, aby mi unikla nějaká nebetyčná pitomost. Nemohla jsem přece Arcanusovi s Iskierkou pokazit rodinné setkání.
Elisa se rozhlížela po lese a přednesla jistou kritiku. Rozpadá? přemítala jsem. Jak jako rozpadá? Myslela snad tu tragikomedii s Etneyem? Viděla to? Mně osobně to nepřišlo jako rozpad, spíš jako že se smetí samo vyneslo. Třebaže to udělalo způsobem, které asi všechny kolem přimělo ho nesnášet. Nebo měla na mysli něco jiného? Kousala jsem se do jazyka, nebyla jsem natolik znalá poměrů ve smečce, abych do toho kecala. A co ta Shireen? Měla Jiskra předtím jiný jméno? Asi jo... zní to tak. Jestli to tak bylo, pak mi přišlo jedině rozumné, že si ho změnila. Nedokázala jsem si ji představit jako nějakou "Shireen". Tlamu jsem ale pořád držela na zámek a přemýšlela jsem, jestli tu vůbec mám být. Byla to záležitost rodiny, nebo snad ne? Ale když se ke mně Jiskra tak tiskla, nechtělo se mi odcházet. Copak jsem ji teď mohla opustit?

Netušila jsem pořádně, na co se to vlastně dívám. Teda, jasně. Byla to vlčice. Normální šedá vlčice s rudýma očima, jenže Iskierka i Arcanus na ni kulili oči, jako by snad viděli ducha. Což tak vlastně klidně být mohlo, protože když Jiskra konečně promluvila, řekla vlčici "mami." Trhla jsem hlavou. Mami? Ale není její máma přece- Obrátila jsem na svou kamarádku zmatený pohled, ale asi jsem v tu chvíli mohla dost dobře být kus vosku. Ne, že bych jí to mínila zazlívat, protože jestli jsme vážně mluvili s její mámou, která už by teoreticky neměla být schopná s nikým mluvit, tak... no... tak to byl docela nářez. Měla bych tady vůbec bejt? To vypadá trochu jako rodinná záležitost, přešlápla jsem a odvrátila zrak, když se Jiskra přitiskla ke svému otci. Cítila jsem se, jako bych jim lezla do soukromí.
Než jsem stačila něco říct, šedá vlčice promluvila. A opět oslovila Jiskru tím divným jménem. Shireen. Proč jí říkají Shireen? Bylo to divné jméno, které se k ní vůbec nehodilo a přece už to byl druhý vlk, který ji tak oslovil. Navíc vlastní matka. Teda pravděpodobně, nebyla jsem si stoprocentně jistá tím, co se to vlastně děje. Zavrtěla jsem nad tím lehce hlavou a trochu ztuhla, když duch (přízrak? zjevení?) zaměřil svou pozornost na mě. "Brýden," vyhrkla jsem. "Já jsem Sinéad. Jsem kámoška Jis- teda, Iskierky, ve smečce zas tak dlouho nejsem," objasnila jsem v co největší stručnosti a dřív, než jsem se stačila zarazit, mi z tlamy vyhrkla ještě další otázka, která mě tam svrběla: "Pardon za tu drzost, ale nejste náhodou mrtvá?"

"Jasný, zavalím ji darama, že se z nich ani nevyhrabe," zubila jsem se a přikyvovala, když mě Arcanus upozorňoval na zákeřnosti, které se s návštěvou Smrti pojily. To abych už nějaké bohatství začala shromažďovat, pokud jsem někdy takovou magii jen pro sebe chtěla získat. Což jsem chtěla. I když jsem ani netušila, jakou bych si přála. Docela jsem záviděla Jiskře, která už u Smrti byla. Ovšem kdoví, jak moc bohyně s magiemi uměla pomoci doopravdy, protože má šedivá kamarádka vypadala ohledně svých magií trošku ztraceně. Že oheň je vzpurná potvora, to jsme zjistily už tam na ostrově plném těch krys s rozpláclými ocasy, ale ty štípající jiskry... to byla záhada, které bych ráda přišla na kloub. "Elektřina?" zopakovala jsem. "Jako blesky? Myslíš, že jsou ty jiskry pidi blesky? To by bylo strašně hustý," naklonila jsem se blíž k jejímu kožichu v naději, že v některé z těch jisker vážně rozeznám miniaturní blesk.
Na půl ucha jsem poslouchala Arcanusovo vzpomínání na mládí s Jiskřinou mámou, ale až vyhlídka na vycházku mě od vyhlížení blesků rozptýlila úplně. Vyrazili jsme kupředu, ale kam jdem, to jsem se nedozvěděla. Jedinou odpovědí mi byl šibalsky vědoucí úsměv od Išky, která stoprocentně věděla, kam míříme, ale nemínila to prozradit. Obrátila jsem se na Arcanuse, který pokládal otázku, a jen pokrčila rameny. Možná nějaká taková místa byla, ale Iška už měla plán v hlavě a když tam šla ona, tak já taky. Nepochybně měla za lubem něco zajímavého. Jako vždycky! Brzy se před našimi zraky vynořil pomník její mámy. Už jsme se tu jednou byly spolu podívat, tentokrát tu ale bylo mnohem větší živo. Sionna jsem poznávala, pochopitelně, ale vlčice, se kterou si povídal, mi povědomá nebyla. Byla bych zvesela pokračovala dál, ale Jiskra jako by zarostla do země. Hleděla na šedivou, jako by viděla ducha. "Uuuh... Iško? Dobrý?" zastřihala jsem ušima a skákala pohledem mezi neznámou šedivou, Iškou a Arcanusem. Vlčici, která mluvila se Sionnem, jsem jistojistě nikdy neviděla, avšak cosi tu rozhodně nehrálo. Jen jsem na to nedokázala přesně ukázat.