Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ježčí plácek

Parsi pokračoval ve své nemluvnosti, která mi ale nijak nepřekážela. Dokázala jsem toho namluvit dost za nás za oba, když na to přišlo. Momentálně jsem se třeba nahlas podivovala místu, na které nás tlapy zavedly. "Tyjó, tady to vypadá dost divně," rozhlížela jsem se kolem, div jsem si hlavu nevykroutila. "A taky to tady je dost divně cejtit. Skoro žádnej z těch pachů mi není povědomej... a hele! Hele támhle na ty divný kozy!" mávala jsem horlivě tlapou směrem ke stádu rohatých rezavých zvířat s bílými boky, která se popásala opodál. "Tady by to taky stálo za prozkoumání, na podobným místě jsem ještě nikdy nebyla," rozplývala jsem se, ale Parsifala poznávání podivným míst nejspíš příliš nelákalo, protože nás vedl stále a neúnavně vpřed.
Následovala jsem ho tedy, protože Život mě přece jen zajímal víc a tahle zvláštní planina tu jistě bude i příště, až se sem vydám. Stočila jsem tedy řeč k té podivuhodné malině, kterou nosil na krku, jenže ani o ní se zrovna nerozpovídal. "Jo tak," zamrmlala jsem si pod vousy. Na to bych přišla taky. "A jaktože-" Ale tuhle otázku už jsem dokončit nestihla a rázem jsem na nějaké ovoce úplně zapomněla. Byli jsme totiž už skoro na místě. Parsi ukázal tlapou na kopečky před námi. "Ohohó, no to je skvělý! Tak jdem!" zavýskla jsem a vyrazila kupředu mnohem svižnějším tempem, než doposud.

//Narrské vršky

//Středozemka přes Plamínek

Poklusávala, poskakovala a klopýtala jsem vpřed stále v blízkosti Parsiho, jen chvílemi jsem trochu zpomalovala, abych popadla dech. Navzdory tomu, jak moc bych si to přála, nekonečné běhání bohužel nebylo možné. Občas jeden musel trochu zpomalit... ale jen na tak dlouho, jak bylo bezpodmínečně nutné! "Tak dlouho snad pryč zase nebudem, ne? Jen to střihnem na jih a pak nazpátek a možná budem zpátky, než si vůbec někdo všimne, že chybíme!" Však posledně jsme byly s Jiskrou v tahu kdoví jak dlouho a nikdo si ani v nejmenším nestěžoval. Smečka nebyla vězení a občas si provětrat hlavu bylo taky potřeba. Jinak bych se mohla taky ve hvozdu mezi těmi stromy dost dobře zcvoknout, nehledě na to, jak moc se mi tam líbilo.
Brebentila jsem o Životu a o tom, co bych od něj chtěla slyšet i oč bych ho chtěla žádat, ale kdoví, jak moc mě Parsi vnímal. Jeho jediná odpověď na můj dlouhý monolog totiž nebyla delší než tři slova, ale to mi nijak nevadilo. Téma bohů možná bylo zkrátka vyčerpané. Nevadilo mi ale přehoupnout se hned na jiné. "Hele, Parsi, vodkud vlastně máš tu malinu?" kývla jsem čenichem k ovoci kývajícím se na vlkově krku. Jeden by řekl, že to za chvíli shnije a odpadne, ale nezdálo se, že by to téhle ozdobě hrozilo. Což bylo přinejmenším podivné.

//Savana

//loterie 16
//Ellisino údolí přes Asgaar

Parsi byl neoblomný. Naprostá mlčenlivá skála. Sužovala jsem ho svým záměrně otravným a vlezlým žadoněnín notnou chvíli, poulila na něj smutná očička, ale pohlo to s ním snad? Ne. Byl jako... jako šutr. Ze šutru taky nevymáčknete ani slovo, když se rozhodně, že vám nic říkat nechce. A to šutry většinou nechtěly. Napadlo mě, že bych ještě mohla zkusit hádat, ale jak jsem tak hleděla na jeho bohorovný klid, došlo mi, že by to bylo naprosto k ničemu, kromě zbytečného plýtvání energií. "Hrumh," zamručela jsem si tedy nespokojeně a hned vzápětí plynule přešla k dalšímu tématu.
Tím byl výlet na jih, který nás čekal. Škoda, že nejde taky Jiskra, posteskla jsem si v duchu a vrhla pohled plný očekávání zpátky k lesu, jenže Iška se samozřejmě mezi stromy nevynořila. Určitě by ji to taky hrozně zajímalo, snažila jsem se ospravedlnit si nějak ten pocit zklamání, který jsem cítila, i když pravda byla spíš taková, že jsem prostě chtěla, aby byla tady. Ne, že by Parsi byl nějak blbej společník, ale... no. Iška fakt nebyl. Potřásla jsem rychle hlavou, aby se všechny představy vysoké šedé vlčice v mé hlavě rozplynuly a zamžourala jsem na světlého mladíka. "No, času máme nejspíš dost, nebo ne?" pronesla jsem zvesela, jako by mě to vůbec netrápilo. Protože netrápilo. "Nebo někam spěcháš?" vyzvídala jsem a tlapy nás zatím vedly přes pláň k jihu. Padal sníh, ale aspoň to tady neklouzalo, takže jsem nemusela dávat takový pozor, kam šlapu. Ne, že bych ho jindy dávala.
Parsiho zajímalo, co budu chtít od Života. "Tak hlavně ho budu chtít vidět na vlastní voči," zasmála jsem se. "A taky s nim chci mluvit a možná se ho zeptat na nějaký z těch věcí, o kterejch jsme mluvili, a pořádně zjistit co že všechno vlastně dokáže... a kdyby mi dokázal pomoct s magií, tak by to bylo taky dost hustý, ale to nevim, jestli udělá, nechtěl on za to něco? Kytky? Kde jeden v zimě sežene kytky?" A už to bylo zase tady. Vodopád rychle následujících vět nás provázel na cestě směrem k jihu.

//Ježčí plácek přes Plamínek

14.2. - Saturn
15.2. - Sinéad

celkem zatím 27 + 2 GT

//loterie 15

Kdoví, co bohové dělat mohli nebo nemohli, byla to prostě záhada, kterou my dva mudrcové asi jen tak sami od sebe nevyřešíme. Minimálně ne teď a tady. Třeba, až si s těma bohama, o kterých jsem pořád věřila, že nejsou jen nějakými halucinacemi, pokecám, bude mi to jasnější. Třeba se prostě stačí jen zeptat! Ale že by to ještě nikoho nenapadlo? Připadalo mi to jako dost očividná otázka, ale ono se občas na ty nejzákladnější a nejprimitivnější věci zapomíná. Za zeptání nic nedám, pokývla jsem nakonec rozhodně a dál to prozatím nerozebírala.
Objevilo se totiž jiné téma, které mě zajímalo, nicméně tady jsem narazila. Parsifal s prohlášením, že není drbna, odmítl prozradit, kdo je onen vlk, co se staví naroveň bohům. To se mi pochopitelně vůbec nelíbilo. "Ale notaaak, Parsi, prosííím?" žebronila jsem jako malé vlče a pokusila se nasadit nevinná a smutná psí očička, což mi ovšem příliš nešlo, neboť mi z nich neustále vyskakovali malí čertíci. "Já to nikomu nepovim. Fakt. Na mou duši, liščí uši atakdál, jsem důvěryhodná osoba, nebo snad ne?" pokoušela jsem se ho přesvědčit, protože jsem to fakt chtěla vědět. Ovšem netušila jsem, jestli se něčeho dočkám. Pískový vlk k tomu celému totiž opět přistupoval způsobem, který mě nikdy ani nenapadl. Trochu jsem se zarazila. "No... jo. Asi jo. Třeba nemaj." Nad tím jsem nikdy úplně nepřemýšlela. No, ale stejně. I kdyby to měl těžký, přece nebylo nutný se hned povyšovat nad ostatní, ne? Nezdálo se mi to jako žádné řešení ničeho. Potřásla jsem hlavou a zařadila se vedle vlka, který už si to vykračoval směrem k Životovi. "Je to daleko?" tázala jsem se zvědavě a nemohla se dočkat, až tam budem.

//Středozemka

Mohli to bohové skutečně zastavit? Nebyla jsem si jistá, co všechno můžou nebo nemůžou. "Třeba to nejde," pokrčila jsem rameny. "Navíc když některý z nich jsou hodný a některý zlý, jako třeba Život a Smrt... jeden druhýmu by lezli do zelí, ne? Možná je to nutný. Mít něco dobrýho a něco špatnýho. I když je to špatný někdy fakt odporný," zavrtěla jsem hlavou. Možná bych na to měla jiný pohled, kdyby se mi něco vážně špatného někdy přihodilo, avšak protože jsem až doposud proplouvala životem bez větších karambolů a o těch skutečných hrůzách věděla jen z doslechu, nepřipadalo mi to úplně... reálné. Svět se mi zdál celkem v pořádku a i když měl svoje pihy na kráse, alespoň vyzdvihovaly ty lepší a krásnější části života ještě více na odiv.
Parsi přikývl, že vážně znal někoho takového, kdo se povyšoval na boha. "Fakt? A kdo to byl? Jak se choval? Notak, Parsi, potřebuju detaily," žadonila jsem jako malé vlče. Světlý vlk byl na detaily fakt skoupý. Momentálně i na slova. Začala jsem přemýšlet, kam bychom se mohli vydat, ovšem on dostal mnohem lepší nápad, než se v namrzlém dopoledni škrábat na vyhlídkovou horu. "Fakt? No to je naprosto geniální nápad! Jasně, že bych chtěla, moc ráda se tam podívám," přikývla jsem nadšeně a nedočkavě přešlápla. "A třeba i na něco přijdem! Rozluštíme to jednou pro vždy!" nadchla jsem se a tančila na místě, protože jsem se rázem nemohla dočkat, až vyrazíme.

"To asi ne, no," souhlasila jsem, že proklepnout si bohy není nic snadného a pochopit jejich úmysly už vůbec ne. "I když si nemyslim, že zrovna to, že se některý vlci mezi sebou zabíjej nebo jsou na sebe hnusný, je záležitostí bohů. Do toho se oni asi moc nemontujou, ne? To si dělá vlčstvo samo," pokrčila jsem rameny. "Celkově bych řekla, že se bohové asi do záležitostí vlků moc nemontujou, pokud zrovna neuznaj za vhodný nebo za nima vlci teda přímo nepřijdou. Těch sil, co řídí naše životy, musí bejt celý spousty! My sami, bohové, síla přírody, síla náhody, nebo možná osudu? Vesmíru? Copak já vim?" pokrčila jsem rameny. Bylo to moc komplikované pro můj mozeček, který neustále skákal od jednoho k druhému. "Takže fakt je asi nejlepší se spolíhat na sebe. A taky věřit, že věci se nakonec vždycky nějak vyvrbí." Vida. To asi byla moje víra! Víra v dobrý konec. Zatím mě nikdy nezklamala. Vrhala jsem se do náručí osudu, vesmíru nebo čeho často naprosto bezhlavě a bez rozmyslu a kam mě to zavedlo? Do novýho domova, obklopenou skvělýma vlkama... co víc si přát?
Parsi prohlásil, že každý se může stát modlou. "Jo? Znáš někoho takovýho?" zeptala jsem se zvědavě. Že by to mohla být narážka na sochu Elisy mi úplně uniklo. Zajímalo mě, jestli potkal nějakého vlka, ke kterému ostatní vzhlíželi jako k bohu. "Bylo by vtipný někoho takovýho potkat. Určitě by měl hlavu tak hluboko nacpanou ve vlastním zadku, že by si ani nevšim, že si z něj někdo vlastně utahuje," zahihňala jsem se při představě toho, co všechno bych mu mohla navykládat, než by si uvědomil, že si z něj dělám srandu. "Na plány mně moc neužije, víš," střihla jsem ušima. "Kromě hledání bohů, což asi ani není až tak plán, jako spíš nápad. Ale můžem se jít klidně chvíli projít někam dál? Třeba na něco narazíme. Byls už někdy třeba na tý vysoký hoře, co je tady nedaleko? Parádní výhled, to ti povídám," brebentila jsem už zase svým obvyklým tempem a máchala přitom spokojeně ocasem.

//loterie 12

Otázka bohů mě nepřestala zajímat jen proto, že Parsi to všechno považoval asi tak trošku za hlouposti. Nebo... ne vyloženě hlouposti, ale zkrátka tomu sám nevěřil. Pokud tím něco způsobil, pak jen to, že jsem byla ještě víc odhodlaná všemu přijít na kloub a přesvědčit ho o tom, že bohové jsou skuteční a nejen nějaká skupinová haluz. Iška přece není žádnej blázen. Znělo to, jako že ze Smrti má opravdovej respekt a přitom rozhodně není z těch, co by se báli vlastního stínu. Mimoděk jsem se rozhlédla, jako bych čekala, že se snad Jiskra vynoří za mnou aby potvrdila slova, která jsem ani nevyřkla nahlas, ovšem pochopitelně se neobjevil nikdo. Pokrčila jsem rameny a zahleděla se zpátky na světlého vlka. Zajímalo mě, v čem tedy tkví jeho víra.
Cukly mi koutky, když pronesl, že věří sám v sebe. Kousla jsem se ale do jazyka. Asi jsem chápala, jak to myslí, ale nedokázala jsem se ubránit představě, jak se klaní veliké soše sebe samého, kterou vlastnoručně uplácal z hlíny a klacíků a teď se snaží nasbírat další následovníky své nové víry. Jenže tak to samozřejmě nemyslel. "Hej, to zní docela hezky," pokývala jsem hlavou. "Takovej optimistickej pohled na svět, to se mi líbí!" Ne, že bych to od něj úplně čekala, ale zamlouvalo se mi to. "Hádám, že asi věřim něčemu podobnýmu? Ale bohům taky. A dalším věcem," škubla jsem rameny. "Ale věřit sám sobě a vlkům kolem je asi nejmoudřejší rozhodnutí, protože nadpřirozený bytosti, no... kdoví, kdy se na ně můžeš spolehnout a kdy ne, že?" Stočila jsem na chvíli pohled stranou, kde se kdoví odkud zjevil Krůli se svou kámoškou, ovšem nás si nijak nevšímali. Ráda bych si s vlkem zas někdy promluvila, už mi to přišlo jako celá věčnost a on se mezitím tak vytáhl... tedy, ne zrovna do výšky, ale oproti tomu, jaké býval mrně... "Čas letí, co?" utrousila jsem jen tak po straně.

Parsi na to měl vážně zajímavý pohled. Až jsem se musela zastavit a sama se nad tím zamyslet, což se rovnalo skoro zázraku. Jenže mi na tom furt přišlo něco divnýho. Vážně moc podivnýho. Byla jsem si dost jistá, že spousta vlků by musela poznat, že stojí tváří v tvář pouhé představě, nějaké iluzi, co si vytvořili v mozku. "Nojo, ale... není to divný? Většina vlků, od kterejch jsem o bozích slyšela, je popisuje stejně. A... a! Přece ti umí dát nový schopnosti a obarvit kožich a já nevim, co všechno. Takže aspoň nějakým způsobem reálný být přeci musej," rozmýšlela jsem dál. "Nějak mi to prostě nesedí. Nějaká pravda na tom musí bejt. Ale to se ještě prozkoumá. Důkladně to prošetřim a pak ti řeknu, na co jsem přišla," slíbila jsem Parsimu a v duchu už jsem se viděla, jak důkladnou detektivní prací odhaluji tajemství místních bohů. To bylo aspoň něco pro mě! Konečně jsem měla nějaký větší plán, ke kterému jsem mohla směřovat. S trochou štěstí do toho zatáhnu i Jiskru a kdoví, na co všechno přijdem? I když Jiskra je ohledně toho trochu opatrnější, pokývala jsem hlavou a zaostřila zase na Parsiho.
"A tak na co věříš ty? Když ne na místní bohy?" zeptala jsem se zvědavě, protože vlk na konci své rozpravy zmínil, že každý něčemu musí věřit. Já věřila spoustě věcí, pořád se to tak nějak různě měnilo a přelévalo, až jsem ani nevěděla, u čeho to začalo a jestli se některé ty věci náhodou vzájemně nevylučují. Když život byl tak zvláštní! Jak by se mohlo dát všechno vysvětlit jen jedním způsobem, nacpat do jediného šuflíku a oprášit si nad tím tlapky? Kdepak, bylo to všechno určitě mnohem komplikovanější. Zajímalo mě, jak to vidí Parsifal, který měl podle všeho své názory v této oblasti jaksi vyvinutější.

Sice jsem neovládala takovou magii, jako Parsi, nicméně téměř jsem viděla auru klidu a sebeovládání, která se kolem něj vznášela. Zůstával stále vyrovnaný, stále klidný, nijak bouřlivě nereagoval a já musela přiznat, že mě to dráždilo. Chtěla jsem ho přimět, aby pohnul brvou, aby dal najevo cokoliv výraznějšího, než doteď. Určitě by mu pak taky bylo líp. Tohle nemohlo bejt zdravý, dusit všechno v sobě. Nebo to vůbec necítit. Nedokázala jsem si představit takhle žít! Však bych se z toho zcvokla. Chudák Parsi možná ani nevěděl, o co všechno přichází!
Ale prozatím jsem své experimenty odložila, ačkoliv jsem plně plánovala se k nim vrátit. Řeč se totiž stočila k bohům, což bylo téma, na které měl světlý vlk docela zvláštní názory. Úplně jiné, než jsem slyšela od kohokoliv jiného tady. "Já kdybych byla bůh?" rozzářila se mi očka nad tou otázkou, která skýtala tolik možností. "To si ani neumíš představit, co všechno bych navyváděla! Jasně, že bych se zjevovala vlkům. Hlavně, kdyby se dostali do nějaký trapný situace a ulítlo jim moje jméno. 'Panebože', nebo tak něco, víš? A pak bych se mohla zjevit jako: 'Volal jsi mně?'" zahřímala jsem svým nejhlubším hlasem, vypjala hruď a vytáhla se na špičky tlapek, abych svou zanedbatelnou výšku alespoň trochu natáhla. "No a von by z toho byl celej paf," dořekla jsem a teprve potom se zamyslela nad tím, co to Parsifal vlastně říkal. "Ale já bůh nejsem, takže nevim, co oni dělaj a proč. Fakt si myslíš, že nejsou skutečný? Že to je jen nějaký skupinová halucinace?" Podrbala jsem se za uchem a přivřela oko. "A jestli tomu tolik vlků fakt věří, jestli maj opravdovej pocit, že to, co zažili, bylo skutečný, záleží pak na tom vůbec?"

Zakoulela jsem očima, když se z Parsiho začaly sypat poučky jako z nějakého vysušeného kmeta. Ba ještě hůř, protože jediný kmet, kterého jsem tu znala, byl Kessel, a ten byl sám dost tvrdohlavý a dělal věci, které nebyly v jeho nejlepším zájmu, třeba šplhání na nejvyšší vrchol v okolí, zatímco si vykašlával plíce z těla. "Však mám ještě tři další," škubla jsem ledabyle rameny. Jasně, že jsem si nechtěla zlomit nohu, ale prosimvás. Kdy naposled se něco takovýho stalo? "Navíc mám tvrdý kosti," dodala jsem ještě a zakývala přední tlapkou před Parsiho čenichem, jako by snad rentgenovým pohledem mohl odhadnout pevnost mých kostí. "A život beze srandy je stejně jen pekelný utrpení," dodala jsem dotřetice a vytrčila bradu.
Já se domnívala, že myšlenka navštívit bohy, konkrétně Života, aby mi o magiích pověděl víc, byla dost dobrá. Znělo to jako to nejjednodušší řešení, které je často také tím nejlepším. Navíc kdo věděl o magiích víc, než oni? Jenže Parsi tu myšlenku dost rázně zavrhl. "Jak jako neexistují?" cukla jsem sebou, jako by mně nakopnul, ale vzápětí jsem se rozesmála: "Jako že by si to všichni vymysleli? To určitě ne! Iška by mi o nich nekecala a táta taky ne," zavrtěla jsem hlavou. "Musej existovat. Třeba se ti nechtěj ukázat, protože na ně nevěříš?" Byla jsem si naprosto jistá, že mně by se ukázali. "Nebo... nebo! Jsi je už potkal, ale nepoznals to? Kdoví, jak všelijak bohové můžou vypadat. Třeba se to hnedka nepozná. Třeba maj nějaký tajný poznávací znamení, co se hned napoprvý nevidí, třeba jako, třeba, ehm..." Aniž bych si to uvědomila, začala jsem kolem Parsiho rázovat ze strany na stranu. "Třeba božský znamínko na polštářku tlapy!" pozvedla jsem vítězoslavně tlapku a narvala ji vlkovi před čumák. "Já ho tam teda nemám, ale oni třeba jo! Nebo ho maj jinde. Třeba na zadku," zahihňala jsem se. Ať si kdo chce říká co chce, zadky nepřestanou být vtipný, když jeden vyroste.

Zbytečné nebezpečí? Vyjeveně jsem na Parsiho zamrkala. "To není nebezpečný," zavrtěla jsem hlavou. "Však je to jen sranda!" No teda. Takovej mladej vlk a chtěl by... co? Jenom sedět na zadku, když to tady tak hezky klouže? Jako nějakej páprda? Nešlo mi to do hlavy, přišlo mi to zcela nepředstavitelné. "Snad máš ale rád zábavu, ne? Klouzání není asi pro každýho, ale třeba... určitě ses už někdy koulovat? Stavěl vlkuláka? Takový věci?" Po několikátém neúspěšném pokusu vrátit se na vrchol a sklouznout se zpět jsem to vzdala, zůstala jsem radši stát před Parsim a vyzvídala, jak na tom vlastně je, protože mi přišlo líto, že by měl žít nějakou smutnou existenci beze srandy. Přece mu někdo musel někdy ukázat, jak se bavit, ne? Nebo ne? Že by o to byl chudák ochuzenej, když neměl rodinu a tak? To by se muselo napravit!
Parsi se ale rozhodl vrátit v řeči zpět k našemu předešlému tématu, jen aby mohl zpochybnit můj nápad. "A proč ne oni?" máchla jsem nad tím ledabyle tlapou. "Myslela jsem, že ti ví o magiích všechno. Život, třeba, ten zní jako někdo, kdo by mi to klidně povědět mohl. Stejně jsem je už dávno chtěla navštívit a podívat se na ně na vlastní oči." Co to s tím vlkem bylo? Přimhouřila jsem oči a chvíli přemýšlela. "Tys za nima byl a oni ti neřekli ani prd, co?" zašklebila jsem se nakonec, určitě jsem na to kápla.

//Asgaar

Odkud se ta magie mohla vzít mi bylo fakt záhadou. I to, co dělala a co byla vlastně zač. "To je divný, toho bych si asi všimla už někdy dřív?" přemýšlela jsem dál nahlas. "Myslela jsem, že když chce někdo další magii, musí o ni škemrat u bohů, ale možná to tak teda není... Už vím! Třeba by mi na to dokázal některej z těch bohů odpo- vou, Parsi, počkej," přerušila jsem svůj monolog, když můj společník náhle začal kamsi odjíždět. Dobrovolně či nedobrovolně? To bylo fuk, samozřejmě jsem se hned pustila za ním. Trochu jsem couvla, odpíchla se a už jsem svištěla po ledu, tlapy roztažené a přikrčená k zemi pro lepší rovnováhu. Skvěle to jezdilo! Doma jsme si takovou klouzačku často dělali, ale tahle byla ještě lepší a úplně bez práce. "Juhůůů!" zavýskla jsem si, když jsem dole smykem zabrzdila a ohlédla se na Parsiho. "Přímo báječně! Ale ty seš z toho nějakej zaraženej," naklopila jsem hlavu ke straně a švihla ocasem. "Nerad se kloužeš? Nebo to neumíš? To by bylo totiž celkem smutný! Je to úplně jednoduchý," pokývala jsem hlavou a už jsem se rozbíhala zpátky, abych se mohla zase sklouznout zpátky do údolí. Jenže hrabat se po namrzlém svahu nebylo jen tak a tak jsem se tam spíš jen tak plácala a podkluzovala pořád zpátky dolů.

Parsi se naštěstí neurazil, tudíž mi nic nebránilo ten chvilkový přešlap hodit za hlavu. Na chvíli jsem se možná zacítila provinile, dala si předsevzetí, že budu na takové věci dávat větší pozor, které ovšem vydrželo přibližně půl minuty, než se mi úplně vykouřilo z hlavy, protože se moje myšlenky ubraly někam jinam. Třeba k tomu, že Parsifal pořád vypadal jako hotové vtělení klidu. Má to nacvičený, nebo se tak už narodil? Není to nuda? Pro mě to bylo zcela nepředstavitelné, avšak ne každý byl menším hurikánem chyceným ve vlčí kůži.
Zaujaly mě ale ty jeho aury. To teda vážně jo. Nepřipadalo mi, že by mi nějak narušoval soukromí tím, že čučel do nějaké mojí duchovní sféry, považovala jsem to za naprosto fascinující. "Huh. Huuuh," zahučela jsem zamyšleně a zamračila se, jak jsem brouzdala chaotickými přihrádkami své paměti. "Zpomalení věcí, říkáš? Tyjo. Co by to mohlo bejt? Jak bych k tomu kdy přišla?" Kroutila jsem hlavou, div jsem si ji neukroutila, protože mě absolutně nic nenapadalo. Žádná událost, která by to mohla vyvolat. "To je docela dobrá schopnost, ale! Nikdo tě jen tak nezaskočí, co?" drcla jsem do vlka rozpustile ramenem. "Takže já mám ňákou další magii. Supr záhadnou. To je teda bomba! Třeba bych ji měla na něčem vyzkoušet?" uvažovala jsem nahlas, zatímco naše kroky pokračovaly směrem k údolí.

//Ellisino údolí

//loterie 5

Teprve když Parsi prohlásil, že žádnou rodinu nemá, jsem si uvědomila, že moje otázka asi nemusela být úplně nejvhodnější. "Oh," zarazila jsem se na chvíli. "Promiň. To jsem netušila," zatvářila jsem se lehce provinile a zakomíhala se na kmeni ze strany na stranu, vyvedená náhle z rovnováhy i fyzicky. Vlkovi to asi neuniklo, protože se mě rozhodl upozornit na fakt, že gravitace furt funguje, navzdory tomu, co já provádím. "O to se neboj. Nahoru nepoletim a dole mě kdyžtak najdeš," blýskla jsem po něm pohledem plným čertovských jiskřiček. "Krom toho se klidně posbírám sama," dodala jsem ještě. Co si myslel, že se rozpadnu v prach, když spadnu do měkké závěje? Ha. Já už měla za sebou takových karambolů, držkopádů a jiných nehod, že bych to ani nespočítala a zatím mě nikdo nikde sbírat nemusel.
"Údolí? Tak jo, proč ne! Můžem to omrknout," souhlasila jsem nadšeně, když jsem se vrátila seskokem na pevnou zem. Údolí sice neznělo úplně jako něco vzrušujícího, ale kdoví? Třeba překvapí. A když ne ono, tak Parsi to zvládne určitě - to, co mi totiž vzápětí řekl, mě přimělo se na chvíli zastavit. "V mým čem?" vytřeštila jsem na něj oči. "Ty se mi koukáš do mojí aury?" Zahleděla jsem se mu do očí, jestli se mu v nich náhodou neodráží, ale kdepak. "Tak to je drsný! Jak vypadá? Měla bych ji líp udržovat? Vidíš v ní mojí budoucnost?" mlela jsem a bylo zcela jasné, že nemám nejmenší ponětí, o čem to vlastně mluvím. Pak mi došlo, že krémový říkal ještě cosi a tak jsem se k tomu zpětně vrátila: "Počkej, počkej - a jak jsi to myslel s tou magií? To je nějaký divný. Já žádnou jinou magii nemám. Jen voheň. Fakt, nekecám," ujišťovala jsem ho a oháňka mi zběsile kmitala sem tam. Aura! Tak to je teda vážně nářez.