Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poobjímala jsem se s Krůlim i s Iškou a svět hned vypadal mnohem růžovější. Byla jsem fakt ráda, že jsme zase všichni takhle pohromadě. Už se nám to dávno nepoštěstilo! "Dík, fakt jsem se snažila," zazubila jsem se nad Jiskřinou poznámkou, jako by to byl kompliment, a až po notné chvíli jsem ji propustila ze svého objetí. Moc se mi nechtělo. Spíš vůbec. Ale nemohla jsem ji chudáka úplně zmordovat, že?
Krůli mi objasnil, že to, co tady provádí, má cosi společného s magií lesa. To bylo něco, o čem jsem ještě vůbec neslyšela. "Jóó, magie lesa? To neznám! Co to je?" vyzvídala jsem zvědavě a veškeré starosti mi z hlavy vyletěly jako otevřeným oknem. Nezvládala jsem se trápit příliš dlouho, na to jsem dokázala pozornost udržet příliš krátkou dobu. Ale když se ke mně Arcanus otočil s otázkou, stejně mě to trochu bodlo. Pomalu jsem přikývla. "Jo. Sionn je s ním... vypadá to, že to bude v pohodě." Ohlédla jsem se po Išce, protože mi bylo jasné, že nejspíš netuší, o čem to melu. Teď jsem se ale úplně do toho vyprávění nechtěla pouštět.
"Taky jsem to slyšela," přikývla jsem, když se řeč stočila k tomu divnému jekotu u sousedů. "Jak kdyby tam někoho kuchali! Kdoví, co tam dělaj," zakroutila jsem hlavou, ale nebyla jsem si jistá, jestli to vážně chci jít zkoumat. Popravdě... ač mi přišlo neuvěřitelné si něco takového přiznat, myšlenka, že budu chvíli sedět doma na zadku se mi zdála skoro lákavá. Dobrodružství s Parsim mi asi na chvíli stačilo.

//úkryt

Vylezla jsem z jeskyně a namířila si to pod nejbližší strom, abych sebou chvíli praštila na zem a konečně si trochu odpočinula. Zhluboka jsem dýchala, vzduch venku mi po tíživé atmosféře tam pod zemí připadal sladký a osvěžující. Z celé té situace mi bylo prostě na nic. Fakt, fakt na nic. Opřela jsem si čelo o kůru stromu a chvíli jen tak oddechovala. Bude v pohodě. Ale kdybychom tam nechodili, tak... Kdyby. Na to už bylo docela pozdě. A ani ten odpočinek se mi zrovna moc nevydařil, protože vzápětí začalo z nebe krápat, což se rychle změnilo v solidní liják.
Automaticky jsem zvedla hlavu k nebi a chytla pár dešťových kapek na jazyk, než jsem vyskočila zase na nohy. V dešti se spát nedalo a jak mě zasáhla ta studená sprcha, už se mi ani tak moc nechtělo. Krom toho mi k uším doléhalo nějaké divné vřeštění. Jako když někdo rozčtvrcuje vlčata? Co to je? Po krátkém průzkumu jsem naznala, že to z našeho lesa nepochází. Muselo to být od sousedů. "Co tam dělaj?" zamrmlala jsem si pod vousy a střihla zvědavě ušima. Jakékoliv rozptýlení bych v tu chvíli uvítala, ale to by mi k čenichu nesměl skrze dešťovou clonu proniknout pach, který zcela změnil kurz mých kroků. Jiskra! Srdce mi poskočilo a v břiše se zatřepotalo celé hejno motýlů, ale to už jsem byla na cestě. Klusala jsem, co mi krátké nožky stačily a brzo už jsem spatřila trojici vlků. Krůli a Arcanus byli pořád na místě, kde jsme je předtím nechali a vypadalo to, že starší vlk už je zase celkem fit, nebo aspoň při vědomí. Stál tam s nimi ale ještě jeden kožich, který i zmoklý vypadal velice elegantně.
Ani jsem si neuvědomila, že se gebím jako praštěná, když jsem zastavila kousek od nich. "Jsem zpět!" oznámila jsem Krůlimu s Arcanusem, než jsem pohledem zaměřila Iskierku a zazubila se ještě do větší šíře: "A koukám, že ty taky!" Hupla jsem po ní, abych ji objala na přivítanou, protože jsem si nemohla pomoct. Nejradši bych jí opřela hlavu o rameno a vyklopila jí celé to příšerné dobrodružství, ale nechtěla jsem to znovu vytahovat, když se zdálo, že tady teď panuje už o dost lepší atmosféra. Navíc jsem se teď taky cítila o poznání radostněji, i když uvnitř mě pořád cosi hryzalo. Nejspíš svědomí nebo tak něco. Ale nechtěla jsem to tady zase měnit v slzavé údolí. Takže jsem místo toho řekla jen: "Ráda tě zas vidim," seskočila jsem zpátky na zem a přejela pohledem všechny tři přítomné. "Co tady kutíte?"

263

Zakroutila jsem hlavou. "To ne. Netušila jsem, že by se mohlo stát něco... takového." Klasicky jsem předpokládala, že všechno bude tip ťop, v pohodičce, možná trochu vzrůšo, ale že by se opravdu mohlo něco stát? Pfff. To se přece vždycky dělo nějakým cizím vlkům, co neměli jména ani tváře, které bych k nim mohla přiřadit. Když se to teď stalo někomu v mé blízkosti, dost to se mnou zamávalo. Sionn ale vypadal, že už se nehněvá. Teď zněl spíš unaveně. Vyčerpaně. Povzdechla jsem si. "Nemohla jsem ho přece nechat vykrvácet někde na louce. Možná jsem blbá, ale ne úplně blbá... chápeš, co myslím?" uniklo mi nervózní uchechtnutí, protože moje slova úplně neodpovídala tomu, co jsem se snažila říct. Nesnažila jsem se Sionna nějak dál přesvědčovat o tom, že to moje vina nebyla. Aspoň jistým způsobem byla a věděli jsme to oba, takže jeho a Parsiho snaha mě přesvědčit o opaku mě trochu popouzela. Touha vystřelit z jeskyně jako namydlený blesk ve mně narůstala, až se to skoro nedalo vydržet.
Parsi se začínal probírat a neustále se snažil tvrdit, jak je v pohodě. Svíralo se mi z toho uvnitř úplně všechno. "Hlavně, aby ti bylo už líp," pípla jsem k němu a rozhodla se, že už to ani nebudu nijak komentovat. Nebudu přesvědčovat o opaku ani jeho. Musel vědět, že víme, že v pohodě není. Ne? Sionn potvrdil, že můžu jít a já pokývala hlavou. "Tak jo. Kdyby něco... jen houkni, jo? Budu v lese. Mrzí mě to, Parsi," střelila jsem posledním pohledem po světlém vlku a zamířila si to z úkrytu pryč. Potřebovala jsem se nadechnout. Měla jsem pocit, že v jeskyni se každou chvíli moje lebka otevře a mozek z ní vyskočí až ke stropu.

//Asgaar

262

Čekala jsem, co Sionn na ten příběh bude říkat, ale byla jsem si celkem jistá, že se mu nebude líbit. Očekávala jsem, že se naštve a těžko bych mu to mohla mít za zlé. Vypadalo to, že na Parsifalovi mu vážně záleží a kdybych mladého vlka neodtáhla na jih, nikdy by se to nestalo. Třebaže on sám byl pořád jiného názoru, což opět zamumlal ze svého stavu polovičního vědomí. Pořád se snažil mně hájit. Ale proč? Asi neví, co mluví.
Ani Sionn se ale nenaštval. Dokonce mě ani neobvinil. Promluvil docela klidně. Povzdechla jsem si: "Neměla jsem po něm chtít, aby tam se mnou chodil." Nechtělo se mu do toho, sám by se tam nevydal... teď už se to ale zpátky vzít nedalo. Lehce jsem odvrátila hlavu. "Snažila jsem se," zamumlala jsem - copak jsem tam mohla Parsiho jen tak nechat umřít? To by mě v životě nenapadlo. Doufala jsem, že už jsem tedy celou situaci vysvětlila a nebudeme se o tom muset dál bavit, ale Sionn přidal ještě omluvu. Zvedla jsem k němu konečně pohled, ale nějak jsem nevěděla, co na to říct. Řvát na mě nemusel, to byla pravda, ale že mu ruply nervy asi zas tak divné nebylo. "No... však já taky nemusela jančit jako hysterka," plácla jsem nakonec po kratší odmlce a lehce se ušklíbla.
Oči mi sklouzly k pískovému vlku. Vypadalo to, že se probírá k vědomí. Mně se naopak chtělo hrozně spát, ale atmosféra v jeskyni mi přišla dusivá a tíživá. "Sionne?" pronesla jsem polohlasně ke světlému, který se nakláněl nad Parsim. "Chceš teď ještě s něčím pomoct? Myslím, že potřebuju trochu na vzduch," pronesla jsem a cítila se kvůli tomu celkem provinile, ale nějak už jsem to tu nemohla snést. Mohla jsem zkontrolovat vlky nahoře, ale tady mi bylo nepříjemně úzko.

261
//les

Cesta k úkrytu byla dost úmorná. Vypínala jsem všechny své muší síly, abych co možná nejvíce pomáhala Sionnovi, na kterém začínalo být vidět, že má toho všeho už dost. Aby také ne. Kolik těch magií vůbec použil? Mohl se přetrhnout, aby Parsiho zachránil a já se cítila provinile, protože jsem toho tolik udělat nemohla, i když bych měla. Takže jsem tahala tak úporně, až mi svaly hořely, abych to alespoň nějak vyrovnala. Dost se mi ulevilo, když jsme konečně sáňky v úkrytu mohli pustit a Parsiho bezvládné tělo se svalilo do kožešin. Pokývla jsem jen hlavou v reakci na Sionnovo poděkování a bez jediného slůvka jsem odklusala pro kožešinu, která se válela na kameni opodál. Nebyl problém ji najít. Čapla jsem ji a přetáhla ji přes Parsiho bezvládné tělo, aby byl v teple. Snad se mu teď uleví. Moc jsem chtěla, aby byl v pořádku. Moc jsem to chtěla všechno vzít na sebe. Nebo to rovnou úplně zvrátit.
Posadila jsem se na zem a cítila jsem, že i mě zmáhá únava, i když byla spíš psychická, než fyzická. Předtím jsem sem s Parsim dorazila v naprosté panice, která se změnila ve zpětně celkem ponižující hysterák, když na mě Sionn zvýšil hlas, nervy jsem prostě měla napjaté k prasknutí a teď, když jsem se konečně trochu uvolnila a vydechla si, měla jsem pocit, že bych dokázala lehnout a prospat celé dny. Jako by mozek přehlcený nepříjemnými zážitky prostě už nechtěl zpracovávat nic dalšího a toužil se vypnout. Výjimečně jsem dokonce úplně mlčela.
Seděli jsme tam v tichu, které porušil až Sionn. Vzhlédla jsem k němu a povzdechla si. Doufala jsem, že ta otázka přijde až někdy později, ale jak dlouho bych to asi chtěla odkládat? Nejlíp napořád. Nadechla jsem se a tentokrát se nekonalo žádné zmatené blekotání skrze neutišitelné vzlyky. Musela jsem to zopakovat ještě jednou a srozumitelně. "Můžu za to já. Chtěla jsem jít na jih, navštívit Života. Parsi se nabídl, že mi ukáže jeho kopečky." Upřela jsem pohled někam vedle Sionnova ramene. Bylo snazší se mu nedívat do očí. "Když jsme se vraceli, chtěla jsem... chtěla jsem se podívat na takové divné pláně, co tam jsou? Je tam spousta divných zvířat, co jsem nikdy neviděla a byla jsem zvědavá. Parsimu se to moc nelíbilo, ale šel tam se mnou." Ztěžka jsem polkla, jak jsem se ve vyprávění blížila k té hrozné chvíli, všechno se ve mně svíralo. Hlas se mi lehce třásl. "Už jsme byli na odchodu. Vzala jsem to přes křoviny a narazili jsme na takové... velké kočky? Vypadalo to, že si nás nevšimly, ale jedna z nich nás asi musela zavětřit, protože se pustila za námi. Vzala jsem nohy na ramena, hulákala jsem na Parsiho, ať taky uteče, ale... ale on asi neutíkal? Nebo ho to zvíře prostě dohnalo...? Neviděla jsem, jak se to stalo, ale hned jak jsem si uvědomila, že jsem sama, jsem se pro něj šla vrátit. Jenže to už bylo pozdě." Roztřeseně jsem vydechla a riskla pohled na Sionnovu tvář, abych viděla, jestli se chystá mě zpražit hrozným hněvem. "Hrozně moc mě to mrzí. Vážně." Ucítila jsem, že mě zase pálí oči, ale nechtěla jsem už brečet. Rychle jsem zamrkala, abych slzy zahnala.

Naštěstí se na to, jaká magie má tohle na svědomí, zeptala Zurri, protože mě samotnou to celkem zajímalo. Vypadalo to jako něco, co bych přisoudila magii země, ale nebylo to tak. Předměty, zopakovala jsem si v hlavě a přihodila to na rostoucí hromadu věcí, které bude třeba prozkoumat hlouběji, až na to bude vhodná chvíle. I když to dost možná zapadne a ztratí se mezi vším tím ostatním haraburdím, co jsem nosila v hlavě.
Ať už to byla jakákoliv magie, díky bohům za ni. Vytvořila totiž poměrně elegantní sáňky, na kterých jsme Parsiho mohli dopravit k úkrytu. Hned jsem za ně začala lomcovat, ale sama jsem toho moc nezmohla. Sionn mě vyzval, ať na něj počkám, ale já přece čekala. Nikam jsme se nepohybovali. Klacek jsem tedy nepustila, jen jsem čekala, až se ke mně připojí i on. Zabrali jsme a sáňky se daly do pohybu. Bylo to dost krkolomné a náročné, terén byl na nic na takový způsob přepravy. Po chvilce se to však zlepšilo. Zamžourala jsem na Sionna. Najeli jsme na lepší cestu, nebo za to mohl on? Prosím, nepřežeň to, vyzývala jsem ho v duchu. Kdyby někde po cestě zkolaboval, kdo by mu pomohl? Dokázala bych to nějak? Už tak jsem způsobila problémů až až...

//úkryt

Kdoví, proč mě zrovna taková činnost, jako tahání klacků na kupu začala opět naplňovat optimismem, ale bylo to tak. Snad proto, že jsem se konečně cítila alespoň trochu užitečná. Krůli, já a Mládě jsme větví dokázali nashromáždit rychle docela hodně, ovšem... jak jsem se na to tak koukala, moc to nevypadalo jako něco, na čem by se dal někdo někam odtáhnout. Spíš jako hranice na upalování čarodějnic nebo něco podobného. Zamračila jsem se na dřevo, jako by to celé bylo jeho vina. "Hm. To nevypadá moc prakticky, co," zabrumlala jsem. Sionn došel k podobnému závěru, protože mu z tlamy vyšel povzdech, který asi ani nepotřeboval odpověď. Obě vlčata měla ještě zlatá očka, která neprozrazovala vůbec žádnou magii a pokud šlo o mě, příliš nadaná jsem v tom směru taky nebyla. Jen jsem zakroutila hlavou.
Sionn ale ještě nevytáhl z rukávu všechna svoje esa a jal se opět kouzlit. Mžourala jsem na přeměnu, která se udávala s klacky přímo před našima očima. Vytvořil z nich cosi, co vypadalo... užitečně. Použitelně. Všichni kolem byli tak nadaní, že jsem se nestačila divit. Jenže já se ani neměla divit, měla jsem pomáhat a do toho jsem se také vzápětí poslušně pustila. "Jasný." Začala jsem postrkovat Parsiho na provizorní sáňky, nebo jak byste to chtěli nazývat, a společnými silami se nám to docela povedlo. Aspoň k úkrytu by to vydržet mělo. Jakmile byl Parsifal uložen na místě, chopila jsem se větve, do které se celý vynález sbíhal a vší silou jsem zabrala. Jenže samotná jsem s Parsim skoro ani nehla. Snad má Sionn po všech těch čárech ještě nějakou sílu.

Možná se všechno začínalo trochu zklidňovat. Parsimu bylo pořád špatně, ale už nevypadal úplně na umření. Cítila jsem, že i já se trochu uklidňuju. Trošku. Do konce to nějak překlepu a pak už se můžu sesypat konec konců kdykoliv, že? Dle libosti. Lehce jsem se otřásla. Krůli nabídl další pomoc a Sionn měl hned plán. Bylo potřeba do úkrytu dopravit nejen Parsiho, ale i Arcanuse. "Jasně. Podíváme se po tom," opáčila jsem a rozhodla se nevšímat si faktu, že Krůliho asi záměrně ignoroval. To mohlo počkat. Kývla jsem na tmavého mladíka, jako že jdem na to, a chystala se vyrazit pro kůru, když mi pohled náhle padl na ještě mladší vlčici, které jsem si do té doby vážně příliš nevšímala. Ne, že bych to dělala schválně. Teď na mě ale přímo promluvila a upoutala moji pozornost. Taky chtěla pomáhat. "Tak pojď s náma taky hledat, půjde nám to rychlejc," přikývla jsem, ale než jsem se jí vůbec stihla zeptat, jak že se vlastně jmenuje, už byla fuč. Pokrčila jsem rameny a vyrazila jsem taky mezi stromy, dokud jsem totiž měla nějakou aktivitu, na kterou se soustředit, bylo to všechno mnohem snesitelnější.
Jenže velká kůra byla docela nedostatkovým zbožím. Nenacházela jsem nic, co by nebylo buď naprosto mrňavé nebo rozmočené skoro na kaši. Rozhlédla jsem se, jestli si někdo z mých spoluhledačů nevedl lépe a spatřila jsem to malé skřítě, jak vleče pořádnou větev směrem k vlkům. Přiklusala jsem zase zpátky. Co s tím chtěla dělat? Její vysvětlení bylo ale dost chytré. Nejen chytré. "To je geniální!" objevil se mi ve tváři poprvé od začátku celé téhle katastrofy náznak obvyklého nadšení. "Když dáme pár takovýhle větví a klacků dohromady, mohlo by to jít. To je fakt chytrý!" zazubila jsem se na mladou slečnu a už jsem letěla zpátky do lesa hledat příhodné větve. Narozdíl od obřích kusů kůry tu o ně nebyla nouze. Pár těch, které se mi zdály nejvhodnější, jsem přitahala k Sionnovi a bezvědomým vlkům, abychom měli z čeho vybírat, zatímco se světlý vlk snažil přesvědčit Parsiho, aby se napil.

Nejradši bych byla kdekoliv jinde. Kdyby šlo přetočit čas nazpět, na nějaký výlet na pláně bych se úplně vykašlala a všechno teď mohlo být v nejlepším pořádku. Parsi by byl v pořádku. Teď? Už nikdy nebude jako dřív. Ani až to nejhorší pomine, kus jeho ucha bude pořád pryč - napořád bude muset nosit tuhle jizvu jako připomínku té hrozné chvíle. Navíc jsem si tu velice rychle začala připadat nadbytečně. Všechno, co jsem mohla, jsem už udělala. Sionn se vrhl do akce s mnohem větší vervou a kroužil kolem, jako by plánoval všechno zvládnout sám. Vlastně... to zvládal. On a Arcanus. My ostatní jsme se proměnili spíš ve vyděšené publikum. Krůli vyhrabal díru a já přihrnula sníh, to bylo všechno, na co jsme se zmohli. A chudák to mladší vlče vypadalo úplně mimo sebe ze všeho, co se kolem dělo.
Sionn se v jednu chvíli obrátil ke Krůlimu a z jeho pohledu vyšlehly nenávistné blesky. Přes všechnu hrůzu jsem ucítila bojovné výboj kdesi uvnitř, když na něj Sionn dokonce zavrčel. "Snaží se pomáhat," stáhla jsem uši lehce vzad. Měla jsem potřebu se za Krůliho postavit. "A bydlí tady," dodala jsem už tišeji, pohled se mi opět vrátil k Parsimu. Otázka, kterou jsem asi neměla pokládat, mi vyklouzla z tlamy, což způsobilo, že Sionnovo podráždění se zaměřilo opět na mě. "Jasně. Jasně, že bude. To byla blbost, něco takovýho říkat," vybreptla jsem a rozhodla se, že nejmoudřejší, co můžu udělat, bude zařadit se po boku obou vlčat a držet tlamu. Už i Arcanus se svalil k zemi, vyčerpaný používáním magie. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že bych to měla být já. Kvůli mě se to stalo, tak bych se já měla strhat při snaze o nápravu. Ale... místo toho jsem byla tady, vyšoupnutá mezi vlčata, kam jsem pravděpodobně patřila. Bylo mi z toho všeho nanic.

Vzlyky, které spustil Sionnův křik, ne a ne přestat, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla. Nic podobného jsem v životě nezažila a tak toho pro moje přepjaté nervy bylo najednou prostě až moc. Obviňující pohled Išky bratra se mi zabodával až do morku kostí. Nedalo se ale říct, že bych si ho nezasloužila. "Já chtěla... k Životovi," vypravila jsem ze sebe škytavě. "A po-podívat se na tu... tu... planinu, kde b-byly ty kočky," dodala jsem ještě s pohledem zabořeným do země. Moje zvědavost to všechno zavinila. Nejradši bych si to nechala pro sebe, ale Parsi se snažil i v tomhle stavu házet všechnu zodpovědnost na svá bedra a to se mi vůbec nelíbilo.
Nevděla jsem, co si počít. Sionn začal kouzlit se sněhem, Arcanus zase dělal cosi s Parsiho ránou a chtěl, abych vlka zahřála. Tedy. Chtěl, aby ho zahřála Elisa. Jenže ta tu nebyla... nemohla tu být. Byla jsem tu jen já a nemohla jsem splnit, co se po mě chtělo. Kdybych se pokusila v tomhle stavu rozlítaných emocí zahřát vzduch kolem Parsiho, co kdyby prostě vzplál? Měla jsem pocit, že kdybych se o něco takového jen pokusila, magie by ve mně prostě vybuchla. Neovládala jsem se. Prostě ne. Sionn se do toho naštěstí vložil teplým vánkem, který začal proletovat kolem a já dostala jednodušší úkol. Neprotestovala jsem, neměla jsem žádné chytré poznámky, prostě jsem jen vstala a i když jsem u toho pořád bulila a nohy se pode mnou klepaly jako rosol, nahrabovala jsem zbytky sněhu, které se povalovaly v okolí, na kupičku. Byla z nich už trochu břečka, ale snad to stačilo... Přihrnula jsem sníh k rozpálenému Parsimu a pohledem rozmazaným od slz zapátrala kolem sebe, jestli to dělám dobře. Možná ale ani nebyl nikdo, kdo by měl nějakou kapacitu mně vnímat. Krůli byl ze všeho chudák absolutně vyjevený, Arcanus se zdál být zcela ztrhaný a Sionn se plně soustředil na Parsiho. Také jsem si až teď všimla hnědého vlčete, které jsem předtím viděla ve společnosti tmavého mladíka. I ona byla celou situací vyvedená z míry, a kdo by se jí taky mohl divit?
Sníh byl na místě, pomalu se rozpouštěl a smáčel Parsimu srst. Abych udělala aspoň něco dalšího, utrhla jsem kytku, jak říkal Arcanus, a plácla ji do důlku s vodou, aby se tam vylouhovala. Jenže pak už nezbývalo moc, čím bych mohla přispět. Aspoň se mi ale podařilo konečně přestat nahlas vzlykat, i když nohy se mi pořád klepaly. Pohlédla jsem na chudáka světlého vlka, na místo, kde bývalo jeho ucho a srdce se mi svíralo. "Přežije to?" špitla jsem otázku kamsi do éteru.

Zdálo se mi, že čekám snad celou věčnost, i když to nemohlo být déle než pár minut. Ležela jsem vedle Parsiho a snažila se ho udržet v teple. Nenapadalo mě nic jiného, co bych mohla dělat. Prostě vůbec nic. "Vydrž, Parsi, vydrž," drmolila jsem pořád. Pochybovala jsem, že mě slyší, ale kdybych zmlkla, nejspíš by mi explodovala hlava.
Jako první se mezi stromy vynořila známá silueta. "Krůli!" zavolala jsem na něj nazpět. Obyčejně bych se radovala, že ho konečně zase potkávám, snad bych se i podivila nad tím, jak stačil vyrůst, ale teď na nějaké vítání ani podivování vůbec nebyl vhodný čas. Viděla jsem, že stejně jako já, i Krůli je z celé situace okamžitě zcela bezradný. Aspoň už jsem tu nebyla sama. "Je... zraněný, a je to s ním hodně špatné, ale... já vlastně vůbec nevím, jak mu pomoct," vysypala jsem okamžitě na mladého vlka. "Asi bych radši měla zůstat u něj," odvětila jsem, když se nabídl, že mě vystřídá v zahřívání chudáka Parsiho - to byla jediná věc, kterou jsem mu mohla pomoct. Krůli sebou vzápětí plácl na zem vedle něj z druhé strany. Teď byl tedy v obložení dvou vlků, kteří netušili, co jiného si počít. Otázky od tmavého mladíka mi vyháněly tep do nebezpečných výšin, jen jsem si víc a víc uvědomovala, jak zatraceně nepřipravená na cokoliv takového jsem. "Já nevím, asi... mělo by se mu to umýt? Myslím, že to se musí dělat? Jenže k vodě ho asi nedostanem a a a-"
Měla jsem pocit, že se mi mozek zadrhává. Něco jsme museli udělat. Něco- A to už tu byl Sionn, těsně následovaný Arcanusem. Záchrana? "Sionne, Arca-" Výkřik světlého vlka se mi zaryl až do mozku. Nejdřív po něm jen bezradně přejížděl pohledem, než se očima zastavil u mě. Při prvním dotazu jsem jen naprázdno klapla tlamou jako kapr, takže možná proto ji zopakoval podruhé. Akorát že ji ani tak nezopakoval, jako že spíš zařval přímo na mě, což byla úplně ta poslední kapka pro moje napjaté nervy. Připlácla jsem vylekaně uši k hlavě a přitáhla si oháňku křečovitě k tělu. Vytryskly mi slzy, z čenichu zase sopel a mezi vzlyky jsem se snažila nějak vysvětlit situaci: "Já-já- já nevím, já to neviděla, byla... byli jsme... na jihu a tam byly takové ko-ko-kočky a ona... jedna z nich... utíkali jsme, ale asi musela chytit Parsiho a u-u... u-u-bhuuuhdělala mu tohle." Bylo mi jasné, že moc z toho, co říkám, nedává smysl. Nechtěla jsem řvát jako hysterka, ale přesně to jsem dělala. Mezi vzlyky jsem sotva popadala dech a teď už jsem se taky klepala jako ratlík.
Naštěstí alespoň Arcanus věděl, co dělat, i když jsem si nebyla jistá, jestli je úplně při sobě, když mě oslovil jako Elisu. "Já to neumim," pípla jsem zoufale, magie mě nikdy neposlouchala a co by se mohlo stát, kdybych to zkoušela teď? Mohla bych Parsiho podpálit? Raději jsem jen zůstávala ležet po jeho boku. To ho snad zahřívalo dostatečně. Nedokázala jsem se odhodlat k ničemu dalšímu, jen jsem vykulenýma očima sledovala dění kolem sebe. Arcanus používal nějakou... magii? Snažila jsem se jen získat zpátky vládu nad vlastním dechem, což se mi příliš nedařilo. Slzy mi tekly dál a dál. Od té doby, co jsem opustila domov, jsem nikdy tak hrozně moc netoužila po tom, aby tady teď byl táta, objal mě a řekl mi, že všechno bude v pořádku, že se o všechno postará. Zároveň jsem se kvůli tomu přání cítila hrozně. Protože tady přece nešlo o mě. Šlo o Parsiho, o jeho život... a já už byla dospělá a rodinu jsem nechala za zády a moje činy měly následky a já vůbec netušila, co si s tím vším najednou počít.

//Ohnivé jezero přes Středozemku

Parsi se sesypal k zemi na hranici lesa jako hromádka suchého klestí. Nemusela jsem být žádný génius, aby mi bylo jasné, že je zle. "Parsi, Parsi, prober se, slyšíš?" Naléhavě jsem do něj dloubala čenichem, ale nedočkala jsem se žádné reakce. Jeho tvář se mi zdála horká, mnohem víc, než by měla být. Vypadalo to, že je vlk úplně mimo sebe. Pořád dýchal, byl naživu, ale vypadal hrozně a já netušila, jak bych mu mohla pomoci. Začínala jsem se cítit naprosto bezradně. Nebyla nejmenší šance, že bych ho sama dokázala dotáhnout do úkrytu. Pohlédla jsem naštvaně na své nožky jako hůlčičky, jako by to všechno byla jejich vina. Nebyla jsem prostě dost silná. Hlasitě a úpěnlivě jsem zavyla do hlubin lesa. "Pomoc!" zavřeštěla jsem ještě svým ječákem z plných plic, až mě z toho škrábalo hrdlo a z celého srdce jsem doufala, že se brzy objeví někdo, kdokoliv, kdo má trochu větší povědomí o tom, co si počít.
Světlý vlk se znovu roztřásl. Co když vážně umře? polkla jsem nasucho a protože mě vůbec nic nenapadalo, alespoň jsem si lehla k němu ve snaze ho trochu zahřát. "Parsi, vydrž, pomoc už je na cestě, jo?" Doufám. "Hlavně... neumírej. Prosím. Bude to dobrý." Zahleděla jsem se na trosky Parsiho ucha, i když se mi z toho nedělalo zrovna nejlíp. Asi by to chtělo omýt. Jenže tady v lese byla voda spíš vzácnost a já ji tak či tak přivolat nedokázala ani jsem k ní vlka nemohla dostat. Černé klubko beznaděje v mém nitru se začínalo rozplétat a ovíjet se všude kolem. Můžu za to já. Jestli Parsi umře... bude to jen moje chyba.

//Savana přes Uhelný hvozd

"Kruci, Parsi, však já přeci nespadnu, měl by ses bát spíš o sebe!" naléhala jsem na vlka, který vypadal, jako by měl smrt na jazyku. Blbost! Takhle nesmím vůbec přemejšlet, napomenula jsem se, ale pohledem jsem neustále Parsifala úzkostlivě sledovala, jestli se náhodou nekácí k zemi. Zdálo se mi, že se chvílemi trochu třese. To asi není dobrý, co? To je... sakra. Kdybych tak věděla, jak mu pomoct! Ale já nevěděla. Netušila jsem, co si počít. Museli jsme se prostě dostat domů.
Za celou cestu jsem nezavřela tlamu. Plácala jsem páté přes deváté, nesmyslné věty, ale doufala jsem, že to Parsimu pomůže zůstat při vědomí. Zároveň to tak nějak udržovalo v klidu i mě. Rozhodně jsem cítila, jak se jistá moje část snaží začít absolutně hysterčit a vyšilovat, ale to jsem nemohla. Na to bude dost času později. Srdce mi ze stresu bušilo a v tlamě jsem měla úplné sucho, ale oproti tomu, jak na tom byl Parsi, to bylo úplné nic. To jsem si musela pořád připomínat. "Už tam budem," uvědomila jsem si po chvíli. Stromy hvozdu se přibližovaly. Jenže můj společník zase vypadal hůř a hůř snad s každým krokem. "To už zvládneme, už tam budem," vložila jsem do svého hlasu tolik naděje a povzbuzení, kolik jsem v sobě jen dokázala najít, ale Parsiho další slova mě moc neutěšila. "Co? Cože? Myslíš říct mu to? Co blbneš, přece mu to můžeš povědět ty, až tam budeme," vrtěla jsem hlavou a nemínila si připouštět, že by taková situace nemusela nastat. "Však už- Parsi!" vyjekla jsem. Přešli jsme sice hranici lesa, ale světlý vlk se v tu chvíli skácel na zem. Měl ses opřít, prolítlo mi hlavou, ale jen letmo. Sklonila jsem se nad ním a šťouchla mu čenichem do tváře. "Parsi, slyšíš mě?"

//Asgaar

Aspoň v něčem jsem dokázala projevit kapku prozíravosti, a to sice když jsem přiskočila Parsifalovi po bok, aby se nezřítil na prašnou zem. Kdyby se tak totiž stalo, asi už bych ho nezvedla. Takhle jen dopadl většinou své váhy na moje drobné tělo, které na podobný náklad nebylo zrovna stavěné. Poněkud se mi rozjely nohy, ale udržela jsem nás oba. Naštěstí na mě Parsi nepadl naplno, kdoví, jestli bych dokázala ustát něco takového. Myšlenky mi hlavou lítaly obvyklou rychlostí, bez ladu a skladu, ale nebyly tak veselé, jako obvykle. Teď měly silný nádech paniky. Netušila jsem, co se zraněným vlkem dělat. Nehodlala jsem ho ale opustit. Ani náhodou. Ostatně to byl můj nápad jít prozkoumávat tyhle pitomé pláně.
"Jo," přikývla jsem, protože aspoň Parsi věděl, co si počít, navzdory tomu, že mu dost tekla krev a přišel o ucho. "Jo, vypadneme odtud. Klidně se o mě zas opři," vyjekla jsem polekaně, když se vlk odtáhl a já se na okamžik bála, že sebou okamžitě sekne. "Ať se nesložíš, protože já už bych tě pak znova nezvedla. V týhle chvíli na mě fakt nemusíš brát vohledy," sdělila jsem mu a znělo to poněkud vyčítavě, což jsem neměla v úmyslu. Nasucho jsem polkla. "Jestli můžu udělat ještě něco dalšího, řekni mi to, protože já... já ti ráda pomůžu, jen moc nevím jak," přiznala jsem. Vlkův stav mě poněkud děsil. "Ne, nesmíš spát. Budu ti něco říkat, abys neusnul, chceš? Třeba... no, nevím moc co, ale to není podstatný, protože důležitý je něco říkat. A nezáleží na tom, co. My odtud teď prostě odejdeme, to bude první věc, kterou uděláme, a pak přijdeme i na ten zbytek..." Blábolení mi šlo. I když bylo naprosto o ničem. Rozplétala jsem jednu bezvýznamnou větu za druhou v naději, že to Parsimu pomůže zůstat při smyslech. I kdyby to mělo být jen kvůli podráždění z mé otravnosti.

//Ohnivé jezero přes Uhelný hvozd

//loterie

Pádila jsem pryč ještě předtím, než Parsi vůbec stačil něco říct. Ani jsem ho neslyšela. Neohlížela jsem se. Netušila jsem, jakto, že mě kočka svým skokem minula, ale rozhodně jsem nebyla natolik pitomá, abych zastavovala a ptala se ho na to. Bylo mi jasné, že povídat si nechce, že nás chce spíš sežrat... nebo jen roztrhat, ale byl v tom pro nás vážně takový rozdíl? Počítala jsem s tím, že pískový vlk taky prchá a doufala jsem, že svým hulákáním na sebe upoutám pozornost zvířete, které nás tu tak zaskočilo. Jaký byl můj další plán? Žádný nebyl. Prostě jsem věřila, že se něco naskytne. Vždycky to tak přece bylo. Nakonec se vždy něco objeví!
Zdálo se mi, že běžím celou věčnost, ale nic se pořád nedělo. Po nějaké době jsem si uvědomila, že za sebou neslyším žádný pohyb. Riskla jsem rychlý pohled za záda a okamžitě jsem se zarazila. Za mnou nebyl nikdo. Kočka byla pryč, což bylo nepochybně dobré. Jenže... pryč byl i Parsifal. "Parsi?" kuňkla jsem udýchaně se srdcem až v krku. Divoce mi bušilo a najednou to nebylo jen dlouhým během. "Parsi? Parsi!" V boku mě bodalo, ale svižným poklusem jsem zamířila zpátky, vize příšery z plání, jak požírá pískového mladíka, mi naplňovaly mysl. Né. Určitě ho nějakým hustým způsobem přemohl, uklidňovala jsem se. Přece se mu nemohlo nic hroznýho stát. Takový věci se vždycky děly jiným vlkům. Těm, co jsem neznala.
Netrvalo dlouho a na Parsiho jsem fakt narazila. Šelma s ním nebyla. Já to věděla! Namlátil mu! Na tváři se mi usídlil široký úsměv a už jsem se pouštěla do vzrušeného brebentění, přestože se mi sotva dostávalo dechu: "Parsi, ty kráso, to bylo-" Úsměv mi z tlamy náhle zmizel, jen co jsem se přiblížila o kousek blíž a uvědomila si, že to na Parsiho tváři asi není krev šelmy, kterou hrdinně skolil. "Šmarja Parsi teče ti krev," vyjekla jsem, jako by si toho snad vlk mohl nevšimout. Sotva klopýtal kupředu. Vypadal... špatně. A jedno jeho ucho bylo pryč. Úplně v tahu. Přiskočila jsem k němu blíž, tak trochu se mi zdálo, jako by měl každou chvíli upadnout, takže jsem byla připravená ho nechat opřít se o mně. Byl sice větší, ale já byla odhodlaná mu pomoct. Třeba ho dotáhnout domů, jestli to bude nutný. "Ale to bude dobrý. Jo? Budeš v pohodě. Musíme jen- musíme- dostanem tě domů. Nebo aspoň pryč odtud. Jo?" Neustále jsem se na něj znepokojeně ohlížela a bylo mi jasné, že nejdůležitější je teď dostat se z tohohle hrozného místa. Co kdyby se kočka vrátila? Taky jsme se ale museli postarat o Parsiho zranění. Nevypadalo to hezky. Vlastně se mi dělalo trochu šoufl, když jsem se na jeho zničené ucho dívala moc dlouho, takže jsem se tam snažila moc nezírat.