Příspěvky uživatele

< návrat zpět

3/10

Chůdě malý! Musí mít hotovej šok! pomyslela jsem si, když jsem poulila oči na vlče, které nejen, že bylo zmáčené jako krysa, ale ještě ke všemu se celé klepalo jako ratlík. Aby se taky neklepala, takovýhle zážitek by asi zamával s kde kým, natožpak s takovým mrnětem. Trochu kašlala a funěla, ale vypadalo to, že je jinak v pohodě a nic se jí nestalo. Docela jsem si oddechla. Nevěděla jsem, jak bych ji křísila, kdyby byla přiutopená.
Zkroušeně kňoukla, že se málem utopila a že neumí plavat. "To nic, mrně, hlavně, že se nestalo nic horšího," vydechla jsem si a šťouchla ji čenichem do tváře, aby se trochu rozveselila. Pak jsem se důkladně oklepala, protože ze mě crčela voda proudem, a zamávala jsem ocasem. Rychlý pohled kolem mi prozradil, že je tady vlčice samotná. Ha! Že by to skýtalo příležitost pro nějakou lumpačinu? Nebo jenom pro výuku plavání? Možnosti byly nepřeberné, ale nejdřív se mrně muselo trochu vzpamatovat. "Hele, každej se někdy musí naučit plavat, z toho si nic nedělej. Taky mi to hnedka nešlo," mávla jsem nad tím tlapou. "Seš tady sama? Na dobrodružství bez dozoru?" přesvědčovala jsem se ještě, jestli se odněkud nevynoří naštvaná mamča, která mě nařkne, že jí chci utopit děcko. To jsem nepotřebovala.

Červenec 2/10 - Nelly

"Ááááh!" hlasitě jsem úlevně vydechla, jakmile jsem se vynořila na hladinu. Voda byla dokonalá, možná trošku studená, ale na to si jeden hned zvykne. A hlavně bych přece byla musela být hloupá, abych si stěžovala na ochlazení v takovém příšerně horkém dni, nebo ne? Už jsem se chystala, že si obeplavu nějaké kolečko, možná se zkusím potopit za rybama, jenže najednou jsem si všimla, že se tu se mnou ochlazuje ještě někdo. Někdo, koho jsem si prve nevšimla, protože byl docela malý a já přes ten šplouchanec neviděla a neslyšela vůbec nic. Teď jsem však tvora zpozorovala. Vlče! Plácalo se ve vodě pár metrů ode mě jako moucha v kaluži. Bylo na první pohled jasné, že vůbec netuší, co se sebou. "Vydrž, mrně, jdu ti na pomoc!" zahulákala jsem a odpíchla se tím směrem. Voda tam naštěstí byla mělká, takže i takový trpaslík, jako já, dosáhl na dno. O něco menší trpaslík, jakým byla šedá vlčice, už ale takové štěstí neměla. Ještě, že tu měla hrdinnou Žanetu! Čapla jsem ji za kůži a zamířila s ní ke břehu, kde už bylo vody tak málo, že na dno dosáhnout prostě musela. Určitě z toho celého musela být pořádně vyjevená. Já koneckonců taky. "Dobrý? Nenahltala ses moc vody? Nejseš přiutopená nebo přidušená nebo... nebo tak něco? Fůůů! To jsem se pěkně lekla," brebentila jsem bez ustání, jako vždycky, když mě něco obzvlášt rozrušilo.

Červenec 1/10 - Nelly

Bylo parno a dusno, že by se jeden upražil a udusil. No fakt. Pravý letní den, ale ne zrovna moc příjemný. Takový celý ulepený a vlhký, až se nejspíš všem normálním tvorům chtělo jen spát někde ve stínu a nedělat vůbec nic. Jenže já jsem nebyla žádný normální tvor. Sedět na zadku pod stromem mě velice brzy přestalo bavit a šili se mnou všichni čerti, i když jsem se v tom horku pekla ve vlastní šťávě. Nemohla jsem to vydržet, prostě to nebylo nic pro mě. Ostatně, daly se dělat i jiné věci! Jaké jiné dny jsou ideální třeba na koupačku, když ne takovéhle horké, při kterých se ze suchozemských tvorů stávají vysušené křížaly? Já naštěstí k suché zemi nelnula tak pevně, že bych se nikdy neodhodlala ji opustit, takže mě osud křížaly mine.
Zamířila jsem si to z lesa přímou čárou k jezeru, co možná nejkratší cestou, abych tam už už byla a konečně definitivně unikla horku a parnu v nejteplejší části dne. Sice jsem funěla vedrem, ale jakmile jsem spatřila lesklou hladinu před sebou, přidala jsem do kroku. Samotný pohled na vodu mi vlil do žil novou krev! S důkladným rozběhem a mocným odrazem krátkých nožek jsem se vrhla do krásné chladivé vody, až se s mohutným šplouchancem rozletěla na všechny strany. Krása!

Známé tváře mne obklopily, i když jedna z nich byla schovaná pod maskou. To ale vůbec nevadilo, stačilo mi vidět, že je Krůli tady a je celý. Kdyby mu ta šedá nějak ublížila... Musela bych ji jít roztrhat. I kdyby mi měla ta hlava puknout. Oba se zajímali, jestli se mi něco nestalo, Krůli se o mne ještě i otřel čenichem. Mírně jsem nadzdvihla i ten svůj, abych mu gesto aspoň chabě oplatila, ale moc jsem se hlavu zvedat ještě neodvažovala. Pokaždé, když jsem s ní pohnula, děly se dost nepříjemné věci. "Asi to bude dobrý," vydechla jsem. "Pěkně jsem se křápla do hlavy. To ten hloupej kosťomuflon," postěžovala jsem si. "Nasměroval mě rovnou na strom." Nechápala jsem, jak bylo možné, že něco takového vůbec existovalo. Jak to ta vlčice mohla dokázat? Copak existovaly magie na přivolání kostlivců?
Parsi prohlásil, že vlčice - Styx? - je pod kontrolou a věci spějí ke zdárnému konci. "To je dobře," zamrmlala jsem s jistou dávkou spokojenosti. "Ale... nestalo se nikomu nic? Nic hroznýho?" První myšlenka byla na Išku. Byla v pořádku? Musí být, prostě musí. Ale to už mi Krůli nabízel vodu. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, což šlo pomalu, připadala jsem si celá zpomalená. "Já ti nevím... mám pocit, že hodím šavli, jestli něco polknu. Možná ji hodím i tak," informovala jsem je o té reálné šanci. Nikdy mě nenapadlo, že se jednomu udělá tak blbě, když se pořádně břinkne do hlavy. "Ale děkuju. Možná to za chvilku bude lepší?" nadhodila jsem. Mluvila jsem tiše, protože tak to bylo příjemnější. Přišlo mi, že jsem absolutně přecitlivělá snad úplně na všechno. Řinčení v hlavě ale pomalu ustávalo, snad se rychle ustálí i ten zbytek. Pohnula jsem trochu zadní nohou a palčivá bolest mi připomněla, že i když je praštěná hlava asi můj největší problém, není vlastně jediný. Tiše jsem sykla. "Vlastně... Možná by se voda hodila. Trochu mě kousla i do nohy. Asi to nebude tak zlý," usoudila jsem, spíš abych vlkům zbytečně nepřidělávala starosti, i když jsem to pochopitelně nemohla vědět, neboť jsem se stále neodhodlala otočit hlavou a podívat se. Krůli s Parsim kousanec ovšem vidět mohli a mohli také dojít k závěru, že na amputaci to asi nebude, i když zároveň nešlo jen o nějaký povrchový škrábanec. Prostě pěkně hluboký poctivý hryzanec.

//post do VLA - bez odměny

Potloukala jsem se po pláži a vlastně jsem neměla na práci nic konkrétního, když vtom najednou oko mé zvědavé padlo na cosi blyštivého. Okamžitě jsem k tomu přiskočila a vydloubla to z písku, ve kterém se to skrývalo. Obhlížela jsem to ze všech stran, nedokázala jsem to pojmenovat, ale bylo to cosi moc pěkného, takové zlaté kolečko, které se na sluníčku blýskalo, až z toho přecházel zrak. "Klatě, já vím co seš zač! Čistý zlato, poklad!" Dokonalé vysvětlení této záhady mne hned přeformovalo v pirátku Žanetu. Určitě by to bylo lepší, kdybych tu nebyla sama a mohla blbnout ještě s někým dalším, ale nevadilo to zase tak moc. Co bych byla za pirátku, kdybych si neodkázala poradit sama?
"A vůbec, já nepotřebuju, aby se mi tu ochomejtaly nějaký suchozemský krysy," pozvedla jsem bradu a hrdě si vykračovala. Akorát zadní nohu jsem měla ve své představě dřevěnou, takže jsem s ní jen tak pohopsávala. "Aby mi tu kalily vody a obíraly mě o moje těžce vydobyté zlato? Ó, nene, nic takového. Ožíraly by je ryby dřív, než by vůbec sáhli na mou šperkovnici." I když v té šperkovnici ležel jen jeden osamělý penízek, v mé hlavě už z ní byla truhla doslova přetákající pokladem.
Má fantazie se rozbíhala na plné obrátky, najednou jsem do toho byla vážně hrr. "Rozsekám vás šavlí, až z vás bude žrádlo pro rybičky, vezmu vám vítr z plachet! Tak pojďte, pojďte, kdo se chce první projít po prkně, arrr!" Rozmachovala jsem se tlapou na všechny strany po svých imaginárních nepřítelích a křivila tvář, zkrátka jako pravý pirát. "Tak vy si nedáte pokoj? Jsem jako sud se střelným prachem, pozor na to," vrčela jsem a chňapala do vzduchu. Určitě bych každému, kdo by mne náhodou sledoval, připadala jako blázen. Netrápilo mne to ale, proč by mě měly zajímat názory někoho, kdo akorát tak kotví v přístavu a nikdy nevyplul na širý oceán? "Netroufáte si, co, bojíte se velkýho mořskýho vlka. A dobře děláte, jestli teda nechcete dělat společnost Krakenovi někde v temné hlubině," zachechtala jsem se a přikryla svůj zlatý poklad tlapkou. Už bylo asi na čase přestat šaškovat.

Po té pecce do hlavy jsem byla úplně mimo. Asi bylo štěstí, že jsem se v poslední chvíli pustila, kdoví, jestli bych tady jinak vůbec byla, abych se mohla držet za třeštící hlavu a tiše kňourat bolestí? Bohové, co když mám hlavu na dvě půlky? Co když mi leze mozek ven? Nic takového se asi nedělo. Pod tlapou jsem necítila žádnou puklinu, dokonce ani krev, jen rychle vyrážející bouli. Krev tu ale cítit byla... Z té nohy. V zadní noze pod kotníkem mi pulsovalo a tepalo, konečně jsem si začínala bolest plně uvědomovat, když už jsem se nenacházela v zápalu boje. Kdybych se namáhala zvednout hlavu a podívat se tam, nepochybně bych spatřila, že je noha v tom místě pěkně pokousaná. S tím jsem se ovšem namáhat nemínila. Měla jsem pocit, že jestli zvednu hlavu, buď se mi rozskočí, nebo přinejmenším hodím šavli. Netoužila jsem ani po jednom a tak jsem jen nehybně ležela a čekala, až ten cinkot v uších a šílený bolehlav trošku pomine. Nebyl to zrovna ten nejlepší den... ale ani to nevypadalo, že bych měla umřít. Naštěstí.
Pootevřela jsem oči, když jsem zaznamenala, že se ke mně někdo blíží. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem je slyšela nebo cítila, prostě jsem o nich věděla - byl to Parsi a Krůli mu běžel v patách, pořád v tom převleku kostlivce, který by mě normálně asi dost zajímal, ale teď jsem měla jiné starosti. "Krůli... Parsi?" zamumlala jsem nepříliš pevným hlasem. "Už je po ní? Po té, au, po té mrše?"

Držela jsem se kostlivého muflona, jak to jen šlo. Kdybych jen byla o trochu větší nebo silnější! Moje muší váha pro něj ale zase takový problém nejspíš nepředstavovala. Hnal se pořád kupředu. Přesto jsem byla se svým nápadem spokojená. Dokud se muflon zabýval mnou, nemohl otravovat zkušenější bojovníky a plést se jim pod nohy, takže měli volné pole působnosti a mohli se věnovat té šílené šedivce. Aspoň pro jednou jsem něco udělala dobře! zaradovala jsem se... a všimla si konečně kůry stromu, která se nebezpečně rychle přibližovala.
Od pocitu triumfu k naprosté panice jsem se dostala asi tak během jedné vteřiny. Nebyla jsem zrovna v nejlepší pozici koukat se před sebe, takže jsem si muflonova plánu nevšimla do poslední chvíle. Pustila jsem se té kupy kostí a šlach v naději, že si jen nabiju o zem, ovšem už bylo moc pozdě. Moje hlava se i tak setkala s trvdým dřevem stromu, i když to nebylo takovou silou, jako kdybych se muflona pořád pevně držela. Ten se kolem mě rozsypal na drobky a kostičky, když se se stromem v plné rychlosti střetl. V tu chvíli jsem takové detaily ale vůbec nevnímala. Schytala jsem pořádnou ránu. Exploze bolesti v hlavě byla tak intenzivní, že jsem viděla ony příslovečné hvězdičky. V uších mi hvízdalo a prvních pár vteřin jsem ani netušila, jestli jsem živá nebo mrtvá. "Au..." Chytla jsem se tlapou za čelo, kde nepochybně vyrazí pořádná boule a schoulila se s tichým skučením na zemi mezi zbytky nemrtvého muflona. Nesnažila jsem se ani vstát, hlava mi třeštila tak hrozně, že bych nejspíš všechno stejně viděla třikrát. Toliko tedy k hrdinským činům.

//snad jsem nic podstatného neminula :D

Všechno, co se dělo, jsem ani nestačila vnímat. Jen tak-tak jsem uvědomila, že ten kostlivec je vlastně Krůli, ale nebyl čas hlouběji dumat nad tím, proč se tu objevil takhle vymóděný. Šedivá vlčice, nyní tedy srna, se vymanila ze sevření. Kdoví, jak se jí to vůbec podařilo! Tedy... moje sevření tak pevné nebylo, ale měla jsem dojem, že Iška ji drží tak pevně, že se nikdy nemůže dostat pryč. Jenže ona to dokázala. Byla kluzká jako ryba. Rozběhla jsem se za ní, ale se zraněnou zadní nohou mi to až tak dobře nešlo. Po pár krocích mi bylo jasné, že nemám šanci ji vůbec někdy dohnat. Kruci! Iška ale letěla kupředu, hnala se jako blesk. Ona ji chytí. Chvíli jsem jen nerozhodně stála, otočila jsem se po Parsim a Krůlim, snažila jsem se co nejrychleji zvážit, co bych měla dělat, co si počít. Moje síla v boji evidentně k ničemu nestačila. Dokázala jsem se tak akorát nechat pokousat. Muselo ale být něco, co bych mohla dělat!
Šance se ukázala vzápětí. Zdánlivě odnikud se objevila zvířata. Nebyla však živá. Vlastně byla, ovšem... neměla by být. Byly to jen takové běhající kostry, zbytky šlach, kůže a peří. Iška se vrhla po tom, co nejspíš kdysi bylo srnou, ovšem další dvě zvířata se rychle blížila. Nemusela jsem je honit, běžela a letěla nám naproti. Krůli s Parsim se taky hnali za šedou vetřelkyní, všichni jsme měli šanci připlést se těm příšerám do cesty. Nechtěla jsem, aby je ten muflon převálcoval. I když nebyl nejspíš skutečně živý, rohy pořád měl a jistě se jimi dovedl rozmáchnout. A tak jsem se rozhodla. "Běžte po ní!" houkla jsem na vlky, pár kulhavými kroky jsem se dostala blíž k muflonovi a vrhla se po něm dost křivým skokem, neboť pořádně odrazit jsem se mohla jen jednou zadní nohou. Přesto ten skok stačil na to, aby mě k té kupě kostí donesl a já se muflona chytila veškerou svou muší silou. Nemotorně jsem mu visela kolem pozůstatků krku, ale jistě to stačilo k tomu, aby ho to zbrzdilo. Přinejmenším jsem určitě odvedla jeho pozornost.

Všude kolem panoval chaos, ani jsem nestačila vnímat všechno, co se děje. Soustředila jsem se jen na huňatý ohon, který jsem svírala v zubech a přitom vztekle vrčela. Jenže žádné vrčení nemohlo mému neefektivnímu útoku propůjčit větší sílu. Okřídlená vlčice se mi vytrhla jako nic, vznesla se do vzduchu a než jsem se vůbec vzpamatovala, už byla za mnou. Spěšně jsem se začala otáčet, protože v zádech jsem ji mít nechtěla, ovšem byla jsem příliš pomalá. Ostré tesáky se zabořily hluboko do mé zadní nohy. "Jaaau!" vyletělo mi z hrdla dosti nedůstojné zakvílení. Netušila jsem, jak moc velkou škodu vlčice nadělala, ale tedy... pořádně to štíplo. Cítila jsem, že se z ran valí krev. V návalu adrenalinu jsem bolest asi ještě plně nevnímala a nebyl čas přemýšlet, protože se události valily dál kupředu. Jezevec se dal na útěk a rozumné by asi bylo ho následovat, neboť jsem byla podobně užitečná, jako on. Nechtěla jsem ale opustit svou smečku. Svou rodinu. Ta vlčice musela být naprosto šílená!
Chvíli mi trvalo, než jsem se sebrala a mezitím už se Arcanus i Jiskra sápaly srnce po krku. Protože vlčice najednou vážně vypadala jako srnka. Že bych měla takový hlad...? Chňapla jsem zuby po jedné ze srnčích zadních nohou a přitom se málem srazila s kostlivcem. Ani jsem se nad tím už nějak nepozastavovala. Nejspíš mi prostě přeskočilo. To budeme řešit později. Sevřela jsem zuby kolem druhé srnčí zadní nohy a prostě se ji jen snažila držet, protože ostatní měli nejspíš situaci víceméně pod kontrolou... snad. Rozhodně se tu dělalo pořádné vedro, jiskry lítaly všudem kolem, až jsem měla pocit, že se mi opaluje srst na tvářích. Zraněnou nohu jsem moc nezatěžovala, měla tendenci se pode mnou podlamovat, ale plný nápor bolesti jsem pořád ještě necítila.

//Ellisino údolí

Držela jsem se vedle Išky, vlastně kousek za ní a nervozita ve mně jen narůstala, když jsem si všimla, jak se náhle změnila její chůze. Plížila se jako kočka na lovu. Připadala jsem si vedle ní jako neohrabané slůně, třebaže jsem byla o takový kus menší. Obdivovala jsem, s jakou lehkostí se dokázala tiše plížit a přitom si zachovat takovou eleganci, jako by ji to ani nestálo žádnou námahu... akorát že na tohle okukování nebyl úplně nejlepší čas. Rejdila jsem pohledem kolem a snažila se přijít na to, co je zdrojem toho rozruchu. Nejdřív jsem neviděla a necítila nic, až bych sama sebe dokázala skutečně ukolébat k myšlence, že se třeba vážně vůbec nic neděje. Že je všechno fajn. Že se vrátíme zpátky do údolí a já radši naučím Jiskru jíst šťovík, než abychom se tady plížily po lese.
A pak se ta iluze zcela rozsypala. "Cizinec?" šeptla jsem nazpět. To už jsem to také ucítila, ten cizí pach. Chtěla jsem říct ještě cosi, ale už jsem to nestihla. Iška mi najednou přímo před očima zmizela, ale ještě předtím mi stačila olíznout čelo, čímž mě na několik vteřin dokonale přimrazila k zemi. Motýlí křídla se mi roztřepotala v břiše, ale tentokrát mezi nimi byla i spousta černých můr představujících strach. "Iško?" špitla jsem stísněně, ale byla pryč. Naprosto pryč. Tak to ne. Sama tam nepůjde! Říkala, že mám na sebe dávat pozor, ale kdo bude dávat pozor na ni, co? Potřebuje mě! Jestli chtěla, abych tady jen seděla pod stromem a čučela, neměla mi olizovat čelo - asi bych nečinnost nevydržela ani tak, ale momentálně mě její prosté gesto uvrhlo v takové rozpoložení, že to prostě absolutně nepřicházelo v úvahu.
Plížila jsem se lesem za tím neznámým pachem, snažila se počínat si přitom tiše, což se mi jakž-takž dařilo, ačkoliv jsem přitom rozhodně neoplývala takovou nedbalou elegancí, jako moje kamarádka. Stejně jako všechno, o co jsem se snažila, i moje plížení vypadalo jaksi nekoordinovaně. To bylo ovšem podružné. Brzy už jsem totiž viděla, co se děje. Přikrčila jsem se za nedalekým stromem. Nějaká cizí vlčice stála naproti Arcanusovi a Parsimu. Přeslechla jsem, co jim říkala, ovšem její postoj mluvil za vše. Byla připravená zaútočit.
Taky jsem se napružila, srdce náhle až v krku. Parsi už jednou v mé přítomnosti k úhoně přišel, Arcanus byl starý pán a Iška- Kde je Iška? Jen mi to blesklo hlavou, Jiskra se vynořila doslova odnikud a vrhla se po šedé cizince. Nechápala jsem plný rozsah situace, ale to, co jsem viděla, mi stačilo. Jestli sem přišla dělat potíže, musela pryč. A jestli ji chtěla zlikvidovat Iška, tak já taky. Moje tlapy se daly do pohybu samy od sebe. "Ááááííh!" zakvílela jsem cosi, co asi mělo být bojovým pokřikem. V praxi to vypadalo asi tak, že se zpoza stromu vyřítil zakrslý rozježený vřeštící goblin a vztekle se řítil lesem hlava nehlava, zachvácený náhlým hněvem. Nepřemýšlela jsem, jediné, co jsem chtěla, bylo chránit vlky, kteří se pro mne stali rodinou. Nebyla jsem rváč. Nikdy jsem se s nikým neprala. Nemohla jsem ale jen tak stát a koukat. A tak jsem se přiřítila k cizince a náruživě se jí zahryzla do střapaté oháňky, asi s podobnou efektivitou, jakou měl jezevcův kousanec. Horlivě jsem vrčela a ježila se jako dikobraz. Nezvolila jsem nejlepší cíl pro útok, ale bylo to to první, co mi přišlo pod tlamu. Můžu ji aspoň přidržet, ať z ní Iška může nadělat fašírku! blesklo mi hlavu, zatímco jsem cizinku prostě se vší vervou tahala za ocas jako nějakou zatracenou kočku.

"Já nejsem žádný dobytééék," protáhla jsem na oko dotčeně, ale zubila jsem se přitom na celé kolo, což pokračovalo i tehdy, když se Iška začala navážet do mé výšky. Nebo spíš nevýšky. "Aspoň se netluču do hlavy o každou větev, pod kterou projdu," vyplázla jsem jazyk na Jiskru, která byla pro změnu vytáhlá jak nějaký rychle rostoucí rákos. Oháňka mi přitom zvesela tloukla do země. Vydržela bych tady snad celé hodiny, jen se tak povalovat a pošťuchovat se s Jiskrou a jejím mazlíkem, jenže to vypadalo, že nám není dáno. Cosi se dělo. Možná to nic nebylo, ale... asi nebylo radno to úplně podcenit. Třeba to byla jen přehnaná paranoia po tom, co se stalo Parsimu, že se mi lehce ježila srst v zátylku. Pravděpodobně. Přesto jsem měla pocit, že omrknout by se to mělo a Iška to viděla stejně.
"Jasně," přikývla jsem, když to tak chytře vymyslela. "Jen tam tak nenápadně nakouknem, ať máme klid. Třeba to fakt nic nebude. Skoro určitě. Možná jen tvýmu tátovi někdo přišlápl ocas nebo tak něco, proto tak zavyl," uchechtla jsem se poněkud nervózně, protože jsem tomu sama tak úplně nevěřila. "Jsem ti v patách," zahlásila jsem a rozklusala se za Iškou, až jsem jí za chvilku byla zase po boku.

//Asgaar

Nevybavovala jsem si, že bych znala někoho z Borůvkové smečky, ale když Iška říkala, že to jsou všechno ťulpasové, neměla jsem důvod jí nevěřit. Ale vlastně počkat! Přece Makadi byl nebo byla tam odtud, ne? Ale třeba je jenom výjimka, co potvrzuje pravidlo... A hlavně to teď bylo úplně, ale úplně fuk! Prostě jsem se jen zasmála a hlouběji o tom nedumala.
Má ochutnávka šťovíku Jiskru dosti pohoršila, což mě rozesmálo ještě víc. "Já nejsem čuně. Zkus to taky, je to sranda, fakt!" mávla jsem tlapou všude kolem sebe, kde šťovíku rostlo víc. "Vážně je to moc sladký a dobrý," nabádala jsem Jiskru a tvářila se přitom co nejvíc nevinně, i když jsem se předtím možná moc kysele šklebila, než aby mi to prošlo. Jenže narazit na někoho, kdo nezná šťovík? Ha, to se mi jen tak nestalo! Já se taky musela takhle kdysi nachytat! Měl by to zažít každej. Jenže Iška vypadala, že není nejmenší šance, aby to vyzkoušela. "Nenííí," protáhla jsem prosebně. "Není to jedovatý, však to jím od malička a hele, jak normální vlčice ze mě vyrostla!" zazubila jsem se na celé kolo a protáhla se do celé své nepatrné délky, aby bylo jako vážně dobře vidět, jak strašně jsem normální.
Aby toho nebylo málo, do všeho se vložil ještě jezevec. Mluvil o poutu, mluvil o tom záhadném něčem, co Jiskře cítil, až mě napadlo, jestli Iška prostě takhle působí na všechny živé bytosti. Takovým... zvláštním kouzlem přitažlivosti. Co? Co to zas vymejšlíš, Žaneto? zarazila jsem se nad vlastními myšlenkami. "Takže jsi něco jako ochočené zvířátko? Mazlíček?" zajímala jsem se, protože jsem to pořád kloudně nechápala, musela jsem se ale začít smát, když se "vačice" rozplácla Jiskře na záda, přičemž se bez ustání handrkovali. Bylo to komické.
Náhle se ozvalo hlasité zavytí. Všichni tři jsme svorně v jednu chvíli zvedli hlavy. Jezevec vzápětí zmizel v křoví, aby to zkontroloval. Ucítila jsem v hrudníku úzkostné pnutí. "Znělo to, jako když se něco děje," souhlasila jsem. V hlavě se mi vynořila vzpomínka na Parsiho s uhryznutým uchem, na krev, která se mu řinula po tváři- Ne, určitě je všechno v pořádku. Ale stejně... "Asi bychom měly jít?"

//Asgaar

Hnali jsme se mezi stromy, co nám tlapy stačily. Možná jsme se nechystaly na žádné velké dobrodružství, ale mně to v tu chvíli vůbec nevadilo. S Iškou jsme se dokázaly zabavit vždycky, ať už jsme podnikaly nějakou divočinu nebo se jen tak poflakovaly. "Přesně! Vždycky to tak přece je," zavlála jsem oháňkou jako vítězným praporem, než jsem se vrhla do křoví, které obklopovalo údolí. Prolezly jsme skrz a pak už se stromy kolem rozestoupily, nahradilo je volné prostranství, kde jsme se mohly poflakovat po libosti.
Plácla jsem sebou do svěží trávy naproti Išce, přitom pode mnou zakřupal nějaký ubohý šťovík, který jsem svým sloním dolehnutím dočista rozplácla. "Určitě nějakou monstrozitu," zakřenila jsem se a začala rostlinu dolovat ven zpod svého hrudníku, protože jsem si náhodně vzpomněla, jaká strašná sranda byla to okusovat, když jsme byly se sestrou malí smradi. "Znělo to, jak kdyby tam kuchali zaživa tak dvacet vlčat," dodala jsem, konečně vylovila šťovík na světlo boží a začla ho ožvýkávat. Iška mezitím navrhla, že mi poví o jezevci. "Hah jó, tho mně zhajímá!" chytla jsem se toho se štovíkem pořád v tlamě a úšklebkem, který jasně naznačoval, jak asi může chutnat.
Jenže moje kyselá žvejka mi vypadla z tlamy, když se najednou jezevec přihnal a už zdálky nadával. Pořád jsem se nějak nemohla přenést přes to, že to zvíře mluví - natožpak když si to ještě namířilo ke mně a opřelo se o mně! Drcla jsem do něj zadkem, o který se mi opřel, protože se mi to zrovna zvlášť nezamlouvalo. A jezevcova slova tuplem ne. Stáhla jsem ušiska lehce dozadu. "Sám seš megera! Jiskra se to zrovna chystala říct, kdyby ses sem nepřířítil jak velká voda," zaškaredila jsem se na to zvíře, protože se mi ani v nejmenším nelíbilo, jak o Išce mluvil. Ta se to celé pokoušela vysvětlit, jenže mně to nebylo ani o kousek jasnější. "Pouto? Jak jako pouto? Já to asi nechápu, co seš vlastně zač?" otočila jsem se přímo na jezevce, ale ten byl moc zaměstnaný nadáváním Jiskře do vypelichaných vačic. Bylo to napůl komické, napůl otravné, nemohla jsem se rozhodnout, co z toho převažuje. "Proč nám to teda neřekneš sám, co jsi zač?" zopakovala jsem otázku hlasitěji, abych si mohla být jistá, že mě jezevec nepřeslechnul, takže tady začínal být taky pěkný rachot. Oháňka mi i přesto metala sem tam. Byla jsem hrozně zvědavá na tuhle definici nabručenosti v jezevčím kožichu!

Krůli byl v čudu, Arcanus vypadal, že chrápe s otevřenýma očima. Možná bych si na svou společnost mohla i postěžovat, ale naštěstí tady byla Jiskra - a ta mi bohatě stačila! Vesele jsem mávala ocasem a byla jsem připravená na cokoliv. Ať už to měla být výprava k sousedům, výprava někam jinam nebo třeba taky výprava vůbec nikam. "Však se nemusíme nikam hnát," zubila jsem se a oháňka mi zvesela švihala sem tam. "Co jen si přeješ!" Návrh, že půjdeme očíhnout, co se děje v údolí a pak si jít najít nějakou sváču mi úplně vyhovoval. "Možná je to dobrej nápad, chvíli nějaký větší vzrůšo nechat být," došla jsem nakonec k závěru a lehce se otřásla, protože vzpomínky na vážně velice vydařený výlet na jih s Parsim byly ještě v mé mysli dost živé. A kdoví, jestli někdy přestanou. Fuj, nikdy víc.
Stejně jako Iška jsem ještě jednou namířila pohled na Arcanuse, ale ten byl prostě úplně mimo. Pokrčila jsem nad tím rameny. Však nás může najít, kdyby nás k něčemu chtěl. Škoda jen, že jsem se nedozvěděla, jak je to s těma šutrama, posteskla jsem si krátce, ale vzápětí už jsem se zase rozzářila. "Jasně, že jdu! A sousedi si svoje hejkaly a rozpláclý borůvky můžou klidně nechat. Možná ani nechci vědět, co tam vyváděli," zasmála jsem se a následovala Išku. "Nashle," houkla jsem s úsměvem na Arcanuse a pak už nás nic nebrzdilo. Jen jsem se ještě stačila zarazit nad mluvícím jezevcem, který se vynořil zdánlivě úplně odnikud. Jenže to podle Jiskry nebylo téma, které bychom měly rozebírat teď. "Huh! Tak na to jsem teda fakt zvědavá," střihla jsem ušima a natáhla krok, jak jen to mým krátkým nohám šlo, abych utekla ukrafanému jezevci a zároveň dohnala svou kamarádku, která taky znatelně zrychlila.

//Ellisino údolí

"Magie lesa! No to mně oškubej! Jasně, že to chci zkusit," křenila jsem se a hlava mi šla upřímně kolem z toho, že něco takového existuje a já o tom nevím. Ani jsem nezaváhala a přitiskla jsem ucho na skálu, která... mlčela. Mlčela jako hrob. Soustředěně jsem naslouchala, ale kámen nic neříkal a nezdálo se mi ani, že bych něco extra cítila. Huh? A vtom mi to došlo. Odskočila jsem od skály a propukla ve smích. "Aha! Byl to jenom fór, žejo? Skočila jsem na špek. Ale krucinál, to se ti vážně povedlo," zubila jsem se uznale na Arcanuse, že jako je možná trochu stařík, ale smysl pro humor má tedy vážně prvotřídní. Přimět vlky, aby poslouchali šutry! Ještě jednou jsem hýkla a ohlédla se po Iskierce, která ale usnula pod stromy. Uculila jsem se a nechala ji být.
Zaměřila jsem svou pozornost zpátky na Arcanuse a Krůliho, kteří se chtěli jít vydat po zdroji toho hýkání a kvílení. "Hořelo, jo? To zní nebezpečně," breptla jsem, i když jsem v hloubi duše toužila vidět nějakej pořádnej požár. Ale nemusel být zrovna u sousedů, no, to zase ne. "Třeba bysme to mohli zjistit, kdo to tam teď vede a jak. Udělat z toho, to... dimlopatickou výpravu," pokývala jsem moudře nad složitým slovem, které jsem nepochybně správně užila, a ohlédla se po Krůlim, který byl... fuč. "Krůli?" zamrkala jsem zmateně, nevšimla jsem si, že by mladík odešel. "Krůli šel napřed?" zblble jsem přesunula pohled zpátky na Arcanuse a pak na Išku, která se zjevila, stejně jako předtím odpadla. A vypadalo to, že ji ta návštěva zas tak neláká.
"Já nevim," pokrčila jsem rameny, protože teď už jsem si tím tak jistá nebyla. "Krůli asi stejně vzal do zaječích... třeba bychom mohly podniknout něco jinýho, ne? Nějaký dobrodrůžo? Nebo lážo plážo? Nebo cokoliv?" Kdyby mi mohly z kožichu taky sršet jiskry, určitě by to dělaly. Takhle mi jen poskakovaly v očích, když jsem je upírala na Išku a představovala si, co všechno bychom spolu mohly podniknout. Jenže mohl si jeden něco vklidu představovat? Tentokrát mi do toho skočil narušitel zcela nečekaný. Nadskočila jsem, když se zpovzdálí ozval neznámý hlas a nedal se přiřadit k nikomu jinému, než... k jezevci? "Cóóó?" protáhla jsem a kecla si z toho na zadek. Tak teď už jsem z toho všeho byla fakt jelen. Rejdila jsem pohledem po všech přítomných v naději, že mi to někdo ochotně vysvětlí.