Gallirea - Příspěvky uživatele

Vzlyky, které spustil Sionnův křik, ne a ne přestat, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla. Nic podobného jsem v životě nezažila a tak toho pro moje přepjaté nervy bylo najednou prostě až moc. Obviňující pohled Išky bratra se mi zabodával až do morku kostí. Nedalo se ale říct, že bych si ho nezasloužila. "Já chtěla... k Životovi," vypravila jsem ze sebe škytavě. "A po-podívat se na tu... tu... planinu, kde b-byly ty kočky," dodala jsem ještě s pohledem zabořeným do země. Moje zvědavost to všechno zavinila. Nejradši bych si to nechala pro sebe, ale Parsi se snažil i v tomhle stavu házet všechnu zodpovědnost na svá bedra a to se mi vůbec nelíbilo.
Nevděla jsem, co si počít. Sionn začal kouzlit se sněhem, Arcanus zase dělal cosi s Parsiho ránou a chtěl, abych vlka zahřála. Tedy. Chtěl, aby ho zahřála Elisa. Jenže ta tu nebyla... nemohla tu být. Byla jsem tu jen já a nemohla jsem splnit, co se po mě chtělo. Kdybych se pokusila v tomhle stavu rozlítaných emocí zahřát vzduch kolem Parsiho, co kdyby prostě vzplál? Měla jsem pocit, že kdybych se o něco takového jen pokusila, magie by ve mně prostě vybuchla. Neovládala jsem se. Prostě ne. Sionn se do toho naštěstí vložil teplým vánkem, který začal proletovat kolem a já dostala jednodušší úkol. Neprotestovala jsem, neměla jsem žádné chytré poznámky, prostě jsem jen vstala a i když jsem u toho pořád bulila a nohy se pode mnou klepaly jako rosol, nahrabovala jsem zbytky sněhu, které se povalovaly v okolí, na kupičku. Byla z nich už trochu břečka, ale snad to stačilo... Přihrnula jsem sníh k rozpálenému Parsimu a pohledem rozmazaným od slz zapátrala kolem sebe, jestli to dělám dobře. Možná ale ani nebyl nikdo, kdo by měl nějakou kapacitu mně vnímat. Krůli byl ze všeho chudák absolutně vyjevený, Arcanus se zdál být zcela ztrhaný a Sionn se plně soustředil na Parsiho. Také jsem si až teď všimla hnědého vlčete, které jsem předtím viděla ve společnosti tmavého mladíka. I ona byla celou situací vyvedená z míry, a kdo by se jí taky mohl divit?
Sníh byl na místě, pomalu se rozpouštěl a smáčel Parsimu srst. Abych udělala aspoň něco dalšího, utrhla jsem kytku, jak říkal Arcanus, a plácla ji do důlku s vodou, aby se tam vylouhovala. Jenže pak už nezbývalo moc, čím bych mohla přispět. Aspoň se mi ale podařilo konečně přestat nahlas vzlykat, i když nohy se mi pořád klepaly. Pohlédla jsem na chudáka světlého vlka, na místo, kde bývalo jeho ucho a srdce se mi svíralo. "Přežije to?" špitla jsem otázku kamsi do éteru.

Zdálo se mi, že čekám snad celou věčnost, i když to nemohlo být déle než pár minut. Ležela jsem vedle Parsiho a snažila se ho udržet v teple. Nenapadalo mě nic jiného, co bych mohla dělat. Prostě vůbec nic. "Vydrž, Parsi, vydrž," drmolila jsem pořád. Pochybovala jsem, že mě slyší, ale kdybych zmlkla, nejspíš by mi explodovala hlava.
Jako první se mezi stromy vynořila známá silueta. "Krůli!" zavolala jsem na něj nazpět. Obyčejně bych se radovala, že ho konečně zase potkávám, snad bych se i podivila nad tím, jak stačil vyrůst, ale teď na nějaké vítání ani podivování vůbec nebyl vhodný čas. Viděla jsem, že stejně jako já, i Krůli je z celé situace okamžitě zcela bezradný. Aspoň už jsem tu nebyla sama. "Je... zraněný, a je to s ním hodně špatné, ale... já vlastně vůbec nevím, jak mu pomoct," vysypala jsem okamžitě na mladého vlka. "Asi bych radši měla zůstat u něj," odvětila jsem, když se nabídl, že mě vystřídá v zahřívání chudáka Parsiho - to byla jediná věc, kterou jsem mu mohla pomoct. Krůli sebou vzápětí plácl na zem vedle něj z druhé strany. Teď byl tedy v obložení dvou vlků, kteří netušili, co jiného si počít. Otázky od tmavého mladíka mi vyháněly tep do nebezpečných výšin, jen jsem si víc a víc uvědomovala, jak zatraceně nepřipravená na cokoliv takového jsem. "Já nevím, asi... mělo by se mu to umýt? Myslím, že to se musí dělat? Jenže k vodě ho asi nedostanem a a a-"
Měla jsem pocit, že se mi mozek zadrhává. Něco jsme museli udělat. Něco- A to už tu byl Sionn, těsně následovaný Arcanusem. Záchrana? "Sionne, Arca-" Výkřik světlého vlka se mi zaryl až do mozku. Nejdřív po něm jen bezradně přejížděl pohledem, než se očima zastavil u mě. Při prvním dotazu jsem jen naprázdno klapla tlamou jako kapr, takže možná proto ji zopakoval podruhé. Akorát že ji ani tak nezopakoval, jako že spíš zařval přímo na mě, což byla úplně ta poslední kapka pro moje napjaté nervy. Připlácla jsem vylekaně uši k hlavě a přitáhla si oháňku křečovitě k tělu. Vytryskly mi slzy, z čenichu zase sopel a mezi vzlyky jsem se snažila nějak vysvětlit situaci: "Já-já- já nevím, já to neviděla, byla... byli jsme... na jihu a tam byly takové ko-ko-kočky a ona... jedna z nich... utíkali jsme, ale asi musela chytit Parsiho a u-u... u-u-bhuuuhdělala mu tohle." Bylo mi jasné, že moc z toho, co říkám, nedává smysl. Nechtěla jsem řvát jako hysterka, ale přesně to jsem dělala. Mezi vzlyky jsem sotva popadala dech a teď už jsem se taky klepala jako ratlík.
Naštěstí alespoň Arcanus věděl, co dělat, i když jsem si nebyla jistá, jestli je úplně při sobě, když mě oslovil jako Elisu. "Já to neumim," pípla jsem zoufale, magie mě nikdy neposlouchala a co by se mohlo stát, kdybych to zkoušela teď? Mohla bych Parsiho podpálit? Raději jsem jen zůstávala ležet po jeho boku. To ho snad zahřívalo dostatečně. Nedokázala jsem se odhodlat k ničemu dalšímu, jen jsem vykulenýma očima sledovala dění kolem sebe. Arcanus používal nějakou... magii? Snažila jsem se jen získat zpátky vládu nad vlastním dechem, což se mi příliš nedařilo. Slzy mi tekly dál a dál. Od té doby, co jsem opustila domov, jsem nikdy tak hrozně moc netoužila po tom, aby tady teď byl táta, objal mě a řekl mi, že všechno bude v pořádku, že se o všechno postará. Zároveň jsem se kvůli tomu přání cítila hrozně. Protože tady přece nešlo o mě. Šlo o Parsiho, o jeho život... a já už byla dospělá a rodinu jsem nechala za zády a moje činy měly následky a já vůbec netušila, co si s tím vším najednou počít.

//Ohnivé jezero přes Středozemku

Parsi se sesypal k zemi na hranici lesa jako hromádka suchého klestí. Nemusela jsem být žádný génius, aby mi bylo jasné, že je zle. "Parsi, Parsi, prober se, slyšíš?" Naléhavě jsem do něj dloubala čenichem, ale nedočkala jsem se žádné reakce. Jeho tvář se mi zdála horká, mnohem víc, než by měla být. Vypadalo to, že je vlk úplně mimo sebe. Pořád dýchal, byl naživu, ale vypadal hrozně a já netušila, jak bych mu mohla pomoci. Začínala jsem se cítit naprosto bezradně. Nebyla nejmenší šance, že bych ho sama dokázala dotáhnout do úkrytu. Pohlédla jsem naštvaně na své nožky jako hůlčičky, jako by to všechno byla jejich vina. Nebyla jsem prostě dost silná. Hlasitě a úpěnlivě jsem zavyla do hlubin lesa. "Pomoc!" zavřeštěla jsem ještě svým ječákem z plných plic, až mě z toho škrábalo hrdlo a z celého srdce jsem doufala, že se brzy objeví někdo, kdokoliv, kdo má trochu větší povědomí o tom, co si počít.
Světlý vlk se znovu roztřásl. Co když vážně umře? polkla jsem nasucho a protože mě vůbec nic nenapadalo, alespoň jsem si lehla k němu ve snaze ho trochu zahřát. "Parsi, vydrž, pomoc už je na cestě, jo?" Doufám. "Hlavně... neumírej. Prosím. Bude to dobrý." Zahleděla jsem se na trosky Parsiho ucha, i když se mi z toho nedělalo zrovna nejlíp. Asi by to chtělo omýt. Jenže tady v lese byla voda spíš vzácnost a já ji tak či tak přivolat nedokázala ani jsem k ní vlka nemohla dostat. Černé klubko beznaděje v mém nitru se začínalo rozplétat a ovíjet se všude kolem. Můžu za to já. Jestli Parsi umře... bude to jen moje chyba.

//Savana přes Uhelný hvozd

"Kruci, Parsi, však já přeci nespadnu, měl by ses bát spíš o sebe!" naléhala jsem na vlka, který vypadal, jako by měl smrt na jazyku. Blbost! Takhle nesmím vůbec přemejšlet, napomenula jsem se, ale pohledem jsem neustále Parsifala úzkostlivě sledovala, jestli se náhodou nekácí k zemi. Zdálo se mi, že se chvílemi trochu třese. To asi není dobrý, co? To je... sakra. Kdybych tak věděla, jak mu pomoct! Ale já nevěděla. Netušila jsem, co si počít. Museli jsme se prostě dostat domů.
Za celou cestu jsem nezavřela tlamu. Plácala jsem páté přes deváté, nesmyslné věty, ale doufala jsem, že to Parsimu pomůže zůstat při vědomí. Zároveň to tak nějak udržovalo v klidu i mě. Rozhodně jsem cítila, jak se jistá moje část snaží začít absolutně hysterčit a vyšilovat, ale to jsem nemohla. Na to bude dost času později. Srdce mi ze stresu bušilo a v tlamě jsem měla úplné sucho, ale oproti tomu, jak na tom byl Parsi, to bylo úplné nic. To jsem si musela pořád připomínat. "Už tam budem," uvědomila jsem si po chvíli. Stromy hvozdu se přibližovaly. Jenže můj společník zase vypadal hůř a hůř snad s každým krokem. "To už zvládneme, už tam budem," vložila jsem do svého hlasu tolik naděje a povzbuzení, kolik jsem v sobě jen dokázala najít, ale Parsiho další slova mě moc neutěšila. "Co? Cože? Myslíš říct mu to? Co blbneš, přece mu to můžeš povědět ty, až tam budeme," vrtěla jsem hlavou a nemínila si připouštět, že by taková situace nemusela nastat. "Však už- Parsi!" vyjekla jsem. Přešli jsme sice hranici lesa, ale světlý vlk se v tu chvíli skácel na zem. Měl ses opřít, prolítlo mi hlavou, ale jen letmo. Sklonila jsem se nad ním a šťouchla mu čenichem do tváře. "Parsi, slyšíš mě?"

//Asgaar

Aspoň v něčem jsem dokázala projevit kapku prozíravosti, a to sice když jsem přiskočila Parsifalovi po bok, aby se nezřítil na prašnou zem. Kdyby se tak totiž stalo, asi už bych ho nezvedla. Takhle jen dopadl většinou své váhy na moje drobné tělo, které na podobný náklad nebylo zrovna stavěné. Poněkud se mi rozjely nohy, ale udržela jsem nás oba. Naštěstí na mě Parsi nepadl naplno, kdoví, jestli bych dokázala ustát něco takového. Myšlenky mi hlavou lítaly obvyklou rychlostí, bez ladu a skladu, ale nebyly tak veselé, jako obvykle. Teď měly silný nádech paniky. Netušila jsem, co se zraněným vlkem dělat. Nehodlala jsem ho ale opustit. Ani náhodou. Ostatně to byl můj nápad jít prozkoumávat tyhle pitomé pláně.
"Jo," přikývla jsem, protože aspoň Parsi věděl, co si počít, navzdory tomu, že mu dost tekla krev a přišel o ucho. "Jo, vypadneme odtud. Klidně se o mě zas opři," vyjekla jsem polekaně, když se vlk odtáhl a já se na okamžik bála, že sebou okamžitě sekne. "Ať se nesložíš, protože já už bych tě pak znova nezvedla. V týhle chvíli na mě fakt nemusíš brát vohledy," sdělila jsem mu a znělo to poněkud vyčítavě, což jsem neměla v úmyslu. Nasucho jsem polkla. "Jestli můžu udělat ještě něco dalšího, řekni mi to, protože já... já ti ráda pomůžu, jen moc nevím jak," přiznala jsem. Vlkův stav mě poněkud děsil. "Ne, nesmíš spát. Budu ti něco říkat, abys neusnul, chceš? Třeba... no, nevím moc co, ale to není podstatný, protože důležitý je něco říkat. A nezáleží na tom, co. My odtud teď prostě odejdeme, to bude první věc, kterou uděláme, a pak přijdeme i na ten zbytek..." Blábolení mi šlo. I když bylo naprosto o ničem. Rozplétala jsem jednu bezvýznamnou větu za druhou v naději, že to Parsimu pomůže zůstat při smyslech. I kdyby to mělo být jen kvůli podráždění z mé otravnosti.

//Ohnivé jezero přes Uhelný hvozd

//loterie

Pádila jsem pryč ještě předtím, než Parsi vůbec stačil něco říct. Ani jsem ho neslyšela. Neohlížela jsem se. Netušila jsem, jakto, že mě kočka svým skokem minula, ale rozhodně jsem nebyla natolik pitomá, abych zastavovala a ptala se ho na to. Bylo mi jasné, že povídat si nechce, že nás chce spíš sežrat... nebo jen roztrhat, ale byl v tom pro nás vážně takový rozdíl? Počítala jsem s tím, že pískový vlk taky prchá a doufala jsem, že svým hulákáním na sebe upoutám pozornost zvířete, které nás tu tak zaskočilo. Jaký byl můj další plán? Žádný nebyl. Prostě jsem věřila, že se něco naskytne. Vždycky to tak přece bylo. Nakonec se vždy něco objeví!
Zdálo se mi, že běžím celou věčnost, ale nic se pořád nedělo. Po nějaké době jsem si uvědomila, že za sebou neslyším žádný pohyb. Riskla jsem rychlý pohled za záda a okamžitě jsem se zarazila. Za mnou nebyl nikdo. Kočka byla pryč, což bylo nepochybně dobré. Jenže... pryč byl i Parsifal. "Parsi?" kuňkla jsem udýchaně se srdcem až v krku. Divoce mi bušilo a najednou to nebylo jen dlouhým během. "Parsi? Parsi!" V boku mě bodalo, ale svižným poklusem jsem zamířila zpátky, vize příšery z plání, jak požírá pískového mladíka, mi naplňovaly mysl. Né. Určitě ho nějakým hustým způsobem přemohl, uklidňovala jsem se. Přece se mu nemohlo nic hroznýho stát. Takový věci se vždycky děly jiným vlkům. Těm, co jsem neznala.
Netrvalo dlouho a na Parsiho jsem fakt narazila. Šelma s ním nebyla. Já to věděla! Namlátil mu! Na tváři se mi usídlil široký úsměv a už jsem se pouštěla do vzrušeného brebentění, přestože se mi sotva dostávalo dechu: "Parsi, ty kráso, to bylo-" Úsměv mi z tlamy náhle zmizel, jen co jsem se přiblížila o kousek blíž a uvědomila si, že to na Parsiho tváři asi není krev šelmy, kterou hrdinně skolil. "Šmarja Parsi teče ti krev," vyjekla jsem, jako by si toho snad vlk mohl nevšimout. Sotva klopýtal kupředu. Vypadal... špatně. A jedno jeho ucho bylo pryč. Úplně v tahu. Přiskočila jsem k němu blíž, tak trochu se mi zdálo, jako by měl každou chvíli upadnout, takže jsem byla připravená ho nechat opřít se o mně. Byl sice větší, ale já byla odhodlaná mu pomoct. Třeba ho dotáhnout domů, jestli to bude nutný. "Ale to bude dobrý. Jo? Budeš v pohodě. Musíme jen- musíme- dostanem tě domů. Nebo aspoň pryč odtud. Jo?" Neustále jsem se na něj znepokojeně ohlížela a bylo mi jasné, že nejdůležitější je teď dostat se z tohohle hrozného místa. Co kdyby se kočka vrátila? Taky jsme se ale museli postarat o Parsiho zranění. Nevypadalo to hezky. Vlastně se mi dělalo trochu šoufl, když jsem se na jeho zničené ucho dívala moc dlouho, takže jsem se tam snažila moc nezírat.

Krok zpět, a další krok, a ještě jeden. Byli jsme tiše. Jako dvě myšky. Protože... to jsme vlastně v tu chvíli byli. Dvě myšky, co se vpletly málem kocourům přímo do huby. Ještě, že jsme chytré myšky. Vyvázneme bez úhony, libovala jsem si už předem a nejspíš právě proto mi přišlo dát přes čumák to staré přísloví. Vždyť víte. Neříkej "hop", dokud nepřeskočíš. Kočičky pod stromem, ke kterým jsem se pořád ještě nechtěla otočit zády, se dál povalovaly ve vlahém večeru, ale z křovin před námi náhle vyšla jedna, kterou jsem předtím neviděla. Musela obcházet kolem a právě teď na nás narazila. Žluté oči upřela přímo na nás a já na vteřinu úplně strnula. Ona taky. Nejspíš přemýšlela, co jsme zač, ale trvalo jí sotva moment, než se rozhodla, že jí to je vlastně úplně jedno. Vycenila zubiska, kterými by mi určitě ukousla nohu, jako by to byla suchá větev. Já ovšem nemínila čekat, než to udělá. "Pryč!" vyjekla jsem zřejmě úplně zbytečně, protože Parsimu to muselo být jasné taky, otočila jsem se a už jsem si to metelila pryč hlava nehlava. Kočka vyrazila vpřed a její spáry musely zákonitě dopadnout na moje záda a přinejmenším mi tam vyrýt příšerné rány, pokud mě tedy rovnou nerozsápou na kusy... ale ani se mě nedotkla. Pohnula se pomaleji, než by měla a než asi sama očekávala, takže v momentě, kdy dopadla, já už na tom místě nebyla. Asi ji to překvapilo a získali jsme díky tomu náskok. To já ale neviděla, protože jsem se tam nedívala. V návalu adrenalinu jsem ani nepocítila únavu spojenou s nevědomým použitím magie. Dívala jsem se jen před sebe, zatímco kolem ubíhala rozmazaná krajina. Museli jsme běžet, běžet jako o život, protože to o život vážně bylo. Snad kočka nebyla hladová a chtěla nás jen vyhnat ze svého písečku. Snad netoužila po vraždě. Vážně jsem doufala, že Parsi nepřijde k úhoně. Tohle byla přece moje blbost. Můj pitomý nápad. Jestli to měl někdo odskákat, pak já. "Pojď za mnou, číčo! Za mnou! Parsi je hnusnej a hořkej, pfuj, jeho nech, pojď si vzít mě," dokázala jsem blábolit i ve smrtelném nebezpečí, i když jsem přitom dost funěla a doufala jsem, že to zabere... ačkoliv jsem netušila, jaký mám vlastně plán, kdyby ano. Asi... improvizace?

Jistě tady byla spousta věcí k prozkoumání. Jak se blížil večer, ozvaly se občas z hlubin plání i docela podivné zvuky neznámých tvorů. Až však padne tma, asi už toho moc neuvidíme, což byla celkem škoda. Chvilka času nám ale ještě určitě zbývala. V narůstajícím šeru jsem objevila otisk tlapy na zemi, který by vydal tak aspoň za tři moje mrňavé tlapky. Ať už tahle šlápota patřila jakémukoliv zvířeti, muselo být vážně velikánské - a podle toho, jaká to byla tlapka a jaké pachy se vznášely kolem, odhadovala jsem, že to bude nějaká další šelma. Mohlo to být dost nebezpečné, to jsem si uvědomovala a čenich se mi jen chvěl, jak jsem soustředěně nasávala okolní pachy, ovšem lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem zároveň nebyla zvědavá. Byla. A hodně. Ale umřít jsem taky ještě nechtěla. Odhadovala jsem, že Parsi na tom bude docela podobně. "Jo. Smrdí tady dost, všude kolem," pokývala jsem hlavou. "Myslíš, že jsme jim vlezli na území?" Rozhodně to tak vypadalo. Navzdory všemu vyhrál zdravý rozum a dala jsem se opět do pohybu, abychom se z riskantního místa vzdálili. Namířila jsem si to k dalším křovinám a pomalu i zpátky k severu, ke známnějším krajům, protože v noci už bychom tady toho asi stejně moc nevykoukali.
Prošla jsem mezi dvěma keři a zarazila se. Před námi bylo prostranství, na kterém vyrůstal další strom a u jeho kmene polehávaly ty smradlavé šelmy. Bylo jich tam hned několik. Asi to vážně byla smečka. Couvla jsem a zadkem možná vrazila do Parsiho, jestli tedy neuhnul. "Hele," šeptla jsem tiše, jako zaševelení větříčku. Pozornost jsem poutat nechtěla. "Asi si nás nevšimli." Pomalu jsem ustupovala zpátky a z tvorů jsem nespouštěla oči. Byly to jakési kočky. Jednou jsem viděla rysa, ale tihleti byli mnohem větší a rozhodně vypadali hrozivěji. Byly ale také krásné. Ten největší z nich měl kolem hlavy huňaté chlupy, hotovou hřívu. Srdce mi bušilo až v krku, jak jsem krůček po krůčku couvala zpátky mezi keře, nadšením i strachem. Jen jsem doufala, že nikomu z nás pod tlapou nekřupne žádná větývka.

"Třeba," škubla jsem rameny. Byla to kravina, ale rozhodla jsem se, že velkoryse Parsimu přenechám poslední slovo v téhle debatě, protože se mi zdálo, že stejně nikam nevede a hlavně jsem Životovi slíbila, že nebudu na pískového zase tak moc tlačit. Plyn... to tak. To by to tam přece muselo smrdět. Nebo tak něco. Vzpomněla jsem si na to, jak hrozně smrděla sopka, když jsme po ní jednou šplhali s Krůlim a Jiskrou. V kopcích jsem nic necítila a vůbec - Život byl prostě reálný a basta. Však já o tom Parsiho přesvědčím, jen to nebude hned.
Flekatí tvorové prošli kolem, ožírali přitom listí ze stromů a nás si vůbec nevšímali. S večerem se tu i trochu ochlazovalo a vlastně tady bylo docela příjemně. Jenže Parsimu se zas cosi nezdálo na tom, co jsem řekla. "A však já nemyslim monstra jako že to jsou hnusný obludy," mávla jsem ledabyle tlapou a zazubila se. "Ale jsou monstrózně veliký, to přece taky uznáš, ne? Největší zvíře, co jsem kdy viděla, byl zatím los, ale tadyty dlouhonožky by ho klidně překročily."
Parsi souhlasil, že půjdeme dál a já vyrazila. Moc jsem si nerozmýšlela, kam, prostě kupředu ke křovinám před námi. Křoví tu bylo tedy dost, a také trávy, vysoké i nízké, jen stromy tu celkem chyběly. Rostly roztroušeně sem tam, žádné lesy takhle daleko na jihu už asi nevyrůstaly. Pachy zvláštních neznámých tvorů byly cítit všude kolem, některé silnější, než jiné. Po chvíli jsem narazila na místo, kde asi donedávna bývalo ještě bláto. V teď už suché hlíně byl zachovaný otisk obrovské tlapy. Zabrzdila jsem. "Tyjo! Koukej na to!" Přiložila jsem svou malou tlapku vedle velikého otisku. "To patří nějaký šelmě. Musí bejt masivní, když má takový tlapiska. Možná je dost velká i na ulovení dlouhonožky, co myslíš?" obrátila jsem se k vlkovi a pak se rozhlédla kolem, protože jsem svým způsobem tu šelmu chtěla vidět. I když by rozhodně bylo lepší, kdyby ona neviděla mě.

//loterie

Parsiho jsem nepřesvědčila, to mi bylo jasné. Vážně jsem měla Života poprosit o nějaký důkaz, ale copak mě to napadlo? Teď už na to bylo moc pozdě. "Tak to není," namítla jsem. "Říkal mi, že dokáže měnit kožichy a ovlivňovat magie, takže tím se potvrdilo to všechno, co se povídá. A neříkal, že vůbec nic neví. Jenže za hranice Gallirei asi jeho moc nesahá. Říkal ale, že kdyby se něco dělo s mou rodinou, tak to poznám." Kdoví, proč jsem cítila takovou potřebu boha obhajovat, ale vypadal jako milý chlapík, takže jsem nechtěla, aby ho měl Parsi za hlupáka... ačkoliv když na něj nevěřil, pak na tom asi tolik nesešlo. "Až za ním půjdu příště, přinesu ti nějaký důkaz," uzavřela jsem to nakonec a pokývala hlavou, abych si ten slib pro sebe stvrdila.
Mou pozornost vzápětí upoutala zvířata, která procházela opodál. "Však já jsem potichu," ohradila jsem se pořád polohlasně, i když jsem samým vzrušením div že nevyletěla z kůže. "A navíc nemyslím, že tihle by se nám polekali. Dívej, jak jsou obrovský, takový dva prťousi jako my je určitě nezajímáme. Myslíš, že se nějak jmenují? Určitě jo. Třeba... krko-laně. Dlouhonožky. Vytáhlokrčáci flekatí," vymýšlela jsem potenciální jména pro podivuhodné tvory, kteří už se pomalu vzdalovali. Hleděla jsem za nimi a přála si, aby přišli trochu blíž a já si je mohla prohlédnout lépe, jenže jsem měla smůlu. Nebo štěstí? Nevypadali jako masožravci. Spíš jako deformovaní jeleni nebo něco takového. "Půjdem se podívat dál," vybízela jsem Parsiho. "Takovejch monster tady musí být celá spousta!"

//Narrské vršky

Světlý vlk se přiznal, že se mu na pláně nechce, ale kvůli mně že se tedy obětuje. Zasmála jsem se. "To víš, že udělá! Bude to určitě zajímavý, však uvidíš," střihla jsem ušima a kecla si vedle něj pod vysoký strom. Zvedla jsem oči k jeho koruně. Moc se nepodobal stromům, na které jsem byla zvyklá. Jeho koruna byla široká a rozložitá a přikrýval nás jako veliký slunečník. Podivných pachů bylo všude kolem dosti. Rozhlížela jsem se po okolí a čekala, co se objeví v zorném poli.
Parsiho Život vážně nezajímal. Nechápala jsem to. Ani trošku. Copak to nebyla ta nejdivnější a nejzajímavější věc? Zakroutila jsem nad tím hlavou a pokrčila rameny. Říkala jsem, že ho k tomu nebudu nutit, i když to tedy chtělo jisté sebezapření. "No, jak myslíš. Třeba se ti někdy taky ukáže. Ale srandu si fakt nedělám," pronesla jsem docela vážně. Že bych si zrovna já chtěla z někoho střílet? Jo... možná bylo těžké uvěřit tomu, že to není nějaký promyšlený vtip. "Ale říkal... vlastně zase tak moc zvláštních věcí neříkal. Žádný tajemství vesmíru nebo tak. Jen, že má rád kytky a pěkný mušličky, a že toho ví docela málo o vlcích, co jsou mimo Gallireu, takže hádám, že jeho moc nesahá zase až tak daleko..." Pokrčila jsem rameny a zamžourala před sebe. Nad křovinami několik desítek metrů před námi se objevily hřbety zvláštních zvířat. A kdyby jen hřbety! Hlavně krky! Flekaté a dlouhé, trčely snad až k obloze. Vykulila jsem oči. "Parsi, Parsi, Parsi, vidíš to?" dloubla jsem do vlka a tlumeným hlasem brebentila jako pominutá. "Ty kráso! To je něco," nedokázala jsem odtrhnout oči od pohybu skupinky podivných strakatých zvířat. Nic podobného jsem nikdy neviděla. Kráčela přes pláň ladně houpavým krokem a zdálo se, že nemají na světě jedinou starost. Proč taky? Na něco takhle obřího by si asi nikdo jen tak netroufl.

//loterie
//vrchol kopců

Sice jsem sdělila Parsimu, že jsem Života doopravdy viděla, ovšem nezdálo se, že jeho by to nějak zvlášť nadchlo. Vlastně se na to vůbec neptal. Místo toho nadhodil, jestli chci jít sledovat ta zvířata, která jsme cítili na oné podivné pláni. "Jasně, že chci!" chytla jsem se toho okamžitě. "Ale myslela jsem, že ty nechceš?" naklopila jsem tázavě hlavu ke straně. Neříkal náhodou, že by se od té zvěře chtěl držet tak daleko, jak jen to půjde? "Ale když už sis to rozmyslel, tak klidně můžem jít. Bude to dobrodrůžo! Kdoví, co novýho objevíme," zazubila jsem se, máchala přitom ocasem a myšlenkami jsem se cestou ještě obracela zpět k Životu. Byl vážně moc milý. Jen škoda, že mi nedokázal povědět nic o rodině. A že jsem mu neměla co nabídnout, aby mi mohl dát všechny ty hustý magie a barvičky a všechno.
"A co ty? Jak ses měl? Nekecala jsem tam moc dlouho?" otočila jsem se k Parsimu také s otázkou a pak jsem střihla ušima: "A fakt tě ani nezajímá, jak Život vypadal? Co říkal? Byl fakt skutečnej. Fakt, že jo." Jenže jsem si uvědomila, že pro to nemám ani žádný důkaz. Krucinál. Měla jsem Života poprosit o nějaký... pramen srsti nebo tak něco. Vzpomněla jsem si na slova boha, že se nemám Parsiho snažit o své pravdě přesvědčit moc násilně a raději jsem zmlkla. Ale vážně jsem chtěla, aby mi uvěřil. Věděla jsem, co jsem viděla a nebyla jsem blázen, co trpí utkvělými představami. Realitu rozeznám!

//Savana

//Narrské vršky

Stoupala jsem odhodlaně do kopce a začínala jsem už vážně dost funět. Bylo to výš, než se mi zezdola zdálo a přestože tu nebylo úplně nesnesitelné vedro, nosila jsem stále ještě zimní kožich a tak jsem měla brzy jazyk skoro až po kolena. „Proč musí být kopce do kopce?“ nadávala jsem, nicméně s každým dalším krokem ve mně zároveň rostlo odhodlání. Tak blízko jsem byla svému cíli! Setkání se Životem už bylo na dosah. To bude Parsi koukat. Já mu dám, že to jsou výmysly a halucinace a já nevím, co ještě. Přesvědčím se o tom všem na vlastní vočiska a pak o tom už taky budu moct vyprávět! Svého setkání s bohem jsem se prostě nemohla dočkat, cítila jsem se jako malé vlče při čekání na Vlčíška. Někde v hloubi paměti mi zazníval Jiskry hlas, nabádající k opatrnosti při pletkách s bohy, jenže byl jen kdesi v koutku mysli. Co by se mohlo stát? Život přece byl ten dobrý. Bude to bezva. Poklábosíme si a zase pudu. Stejně jsem mu nedonesla žádné květiny. Nejsem jak ta vlčice z pohádky, co trhala fialky a jahody v zimě. Bohužel.
Po spoustě funění, šplhání a nadávání jsem konečně stanula na vrcholku. Údolí odtud bylo jako na dlani. Písky tam dole se rozlévaly jako nekonečné moře. Při té myšlence jsem si vzpomněla na skutečné moře a na Makadiho, krátce jsem zauvažovala, jak se asi má. Snad dobře. Vydechla jsem si, pokochala se přitom výhledem, ale dlouho jsem tak nevydržela, jakmile jsem popadla dech, otočila jsem se, abych šla hledat Života. Dlouhé hledání to nebylo. Vlk stál přímo za mnou. Lehce mi poklesla čelist. Byl veliký a vysoký, mou přizakrslou maličkost převyšoval o pořádný kus, avšak strach z něj kvůli tomu nešel. Naopak, ačkoliv jeho oči byly ledově modré, žádný chlad z nich nevyzařoval, jen vlídnost. Přátelsky se usmíval a pohupoval dlouhatánským ocasem, který vypadal nadýchaný a jemný jako obláček.
Přenést se přes počáteční šok mi trvalo jen chvíli. I moje tlama se brzy roztáhla do širokého ocasu a oháňka se mi rozkmitala. „Dobrej den pane Život!“ spustila jsem zvesela a úsměv na tváři boha (fakt mluvim se skutečnym bohem, to mě podrž!) se ještě rozšířil. „Ahoj, Sinéad. Tak ses konečně rozhodla mě přijít navštívit?“ „No jasně! To si přece nemůžu nechat ujít. Na to jsem moc zvědavá. Ale… hádám, že to asi víte. Vy asi víte o každým všechno, co?“ začala jsem hned se svým vyptáváním, protože těch otázek jsem měla na srdci opravdu hodně. Zdálo se, že Životovi to nevadí. „Vím toho dost,“ připustil. „O tvojí zvědavosti pochyb být nemůže. I o tvých dobrodružstvích jsem už leccos zaslechl.“ „Fakt, jo?“ rozzářila jsem se. Připadala jsem si, jako bych byla slavná. „To je skvělý! A jsem fakt ráda, že jsem tady na vás natrefila. Věděla jsem, že nejste jenom vejmysl. To bude Parsi valit bulvy, až mu to všechno vypovim,“ zubila jsem se natěšeně. „Nepochybně,“ zasmál se Život, ale pak trochu zvážněl. Na chvíli mi dočista připomínal tátu. „Nesnaž se ho ale přesvědčit moc vehementně, dobře? Nemůžeš nikoho dotlačit k tomu, aby věřil něčemu, čemu sám nechce.“ „Rozkaz, šéfe,“ přiložila jsem si tlapku k čelu a postavila se do pozoru, asi tak na vteřinu, než jsem vyprskla smíchy. Zrovna jsem Života poznala, ale připadalo mi, jako bychom se znali celý život a byli staří přátelé.
„Pokud vím, měla jsi nějaké otázky,“ pobídl mě vlk, když jsem se přestala smát. „Jo! To mám. Ale… nezdržuju vás od nějakých božských povinností, že ne?“ ujistila jsem se. „Ale kdepak. Krom toho miluju otázky. Vždycky mě zajímá, co zajímá vlky. Tak se jen ptej!“ Srdce mi zaplesalo. Tak přesně tohle jsem chtěla slyšet. Začala jsem zlehka. „Takže… slyšela jsem že dokážete vylepšovat magie? Mám správný informace?“ „To máš,“ přikývl Život. „Krom toho tě také mohu učinit silnější, rychlejší nebo vytrvalejší, přidat ti trošku barvy do kožichu a spoustu dalších věcí. Jen výměnou za pár květin nebo pěkných mušliček.“ Pokyvovala jsem nadšeně hlavou. To zodpovědělo hned několik z mých otázek. „To zní skvěle! Brala bych to hnedka všechno! Ale myslim, že si to dneska nemůžu dovolit. Až vykvetou kytky, budu tady jako velká voda, s tím nejkrásnějším pugétem, co vám sem kdy kdo dones,“ slibovala jsem horlivě a Život se smíchem přikyvoval: „Tak o tom ani v nejmenším nepochybuji.“ „No… pak mě zajímala ještě další věc,“ pokračovala jsem a snažila se vzpomenout si, o čem jsme to s Parsim mluvili.
Nějak se mi ta původní otázka ale vykouřila z hlavy. Nahrazovala ji úplně jiná. „Když víte o všech všechno,“ začala jsem o dost rozvážněji, než předtím, „nebo alespoň dost… víte něco i o mojí rodině? Jak se mají máma s tátou, Rosie a smečka, jestli jsou v pohodě?“ Životův široký úsměv byl vystřídán výrazem spíše lítostivým. „Bohužel, životy vlků mimo tenhle kraj jsou mi z velké většiny skryté. Nevím, jak se tvojí rodině daří.“ Trochu mě to zklamalo. Nebyla jsem typ, co by si dělal zbytečné starosti, ale trochu jsem je přece jen měla. Konec konců, byla to moje rodina, a i když jsem od nich odešla, neznamenalo to, že mi jsou ukradení. „Určitě jsou ale v pořádku. Nemyslíš, že bys poznala, kdyby se s nimi něco stalo?“ otázal se Život s vlídným úsměvem. Zamyslela jsem se. „To já nevím. Myslíte, že jsem s nima telepaticky propojená nebo tak něco?“ Bůh se tiše zasmál. „Ne tak docela. Jen si myslím, že bys poznala, kdyby bylo něco doopravdy špatně. Věř mi.“ Přikývla jsem a cítila se v tomto ohledu najednou docela klidná. Kdyby se něco doma dělo, poznám to. „Věřím. Děkuju.“
Pohlédla jsem směrem, ze kterého jsem přišla. „Asi bych už měla jít. Parsi tam na mě čeká, nechci, aby tam vystál důlek,“ ušklíbla jsem se, ale mým tlapám se moc nechtělo pohnout. Vlastně celkově se mi vůbec nechtělo odejít. Bylo to jako vylézat z vyhřátého pelechu do studeného dne. Věděli jste, že musíte, ale bylo to taaak těžké. Životovy kopce byly fakt bezva místo. Určitě by se daly prošmejdit na sto různých způsobů a kdoví, co za kouzla a tajemství bych tady mohla najít a odhalit, kdybych tu zůstala? Ani jsem nezapochybovala o tom, že bych tu zůstat mohla. Zdálo se to jasné. Tohle místo ve mně vyvolávalo pocit domova. Našla bych tady spoustu skvělejch věcí, o kterých bych mohla vyprávět Jiskře- Jiskra. No jasně. Neříkala snad, dávat si pozor na bohy? Tohle bylo nějaký divný. Kdybych tady zůstala, jak by mě asi Jiskra našla? A co Krůli? A chudák Parsi, co tam někde dole čekal, až se vykecám? Kdepak. Domov byl tam dole. Nemohla jsem si nechat zamotat hlavu. „Musím jít,“ zopakovala jsem znovu, rozhodněji, zamávala jsem oháňkou a vykročila k cestičce dolů. „Díky moc za všechno! Ráda jsem vás poznala,“ zazubila jsem se na Života. „Přijdu zas.“ „Měj se hezky,“ zavolal za mnou a pak už jsem si to metelila dolů. Z kopce to šlo mnohem snáze a rychleji.
Tak jsem se rozmetelila, že jsem se cestou div nesrazila s Parsim, který tam seděl a vyčkával. Vypadal celkem vysmátě. Ten odpočinek mu asi prospěl. "Můžem," přikývla jsem a zamávala ocasem. "Bylo to dobrý. Dokonce bezvadný! Život tam fakt byl,"

//...a zas dolů

NÁKUP:
ID - M02/oheň/3 hvězdičky – 90 květin

zůstane 5 kytek

//loterie
//Savana

"Nojo, však už jdu," zakoulela jsem lehce očima. Prozkoumávat s Parsim nebyla moc velká zábava. Ne, že bych proti němu něco měla, byl docela v pohodě, ale páni... neškodilo by mu trochu se odvázat. Jenže jsem měla dojem, jako bych se svou snahou přimět ho k tomu šla proti kamenné zdi. Byl v tom postoji fakt paličatej. "A to tě ani nezajímá, co za vlkožravý monstra by tam mohlo bejt? Mohli bysme si je prohlídnout z dálky," nadhodila jsem se snahou aspoň trochu podráždit jeho zvědavost. Notak! Přece tam někde musela být. Nikdo nemůže bejt takhle vyrovnanej, vážnej a nerozhoditelnej. Určitě musí mít nějakou slabinu, která ho donutí se trochu uvolnit. A jestli existovala, mínila jsem ji objevit.
Zatím jsme se však už přiblížili ke kopcům, které se tyčily nad námi. Bylo tu celkem teplo, rozhodně větší, než na severu, po sněhu tady nebylo ani památky, ale dalo se to celkem snášet. Asi proto, že i když jsme byli tak daleko na jihu, zima pořád panovala, ačkoliv to tady tak vůbec nevypadalo. "Uf, no tak jo... taky by to nemuselo bejt tak hrozně do kopce, ale jeden asi musí něco obětovat, co?" nadhodila jsem, protože výšlapy do strmých vrchů jsem zrovna nemilovala. Jestli to ale byla jediná překážka k setkání se Životem, pak to bylo ještě docela v pohodě a byla jsem odhodlaná to překonat. "Tak jo, potkáme se tady někde!" pokývala jsem hlavou, protože Parsimu se škrábat až nahoru nechtělo. Nutit jsem ho nemínila. "Hezky se tu teda bav," zazubila jsem se na něj a pokračovala dál do kopce. Život už určitě čekal!

//Vrchol

//Ježčí plácek

Parsi pokračoval ve své nemluvnosti, která mi ale nijak nepřekážela. Dokázala jsem toho namluvit dost za nás za oba, když na to přišlo. Momentálně jsem se třeba nahlas podivovala místu, na které nás tlapy zavedly. "Tyjó, tady to vypadá dost divně," rozhlížela jsem se kolem, div jsem si hlavu nevykroutila. "A taky to tady je dost divně cejtit. Skoro žádnej z těch pachů mi není povědomej... a hele! Hele támhle na ty divný kozy!" mávala jsem horlivě tlapou směrem ke stádu rohatých rezavých zvířat s bílými boky, která se popásala opodál. "Tady by to taky stálo za prozkoumání, na podobným místě jsem ještě nikdy nebyla," rozplývala jsem se, ale Parsifala poznávání podivným míst nejspíš příliš nelákalo, protože nás vedl stále a neúnavně vpřed.
Následovala jsem ho tedy, protože Život mě přece jen zajímal víc a tahle zvláštní planina tu jistě bude i příště, až se sem vydám. Stočila jsem tedy řeč k té podivuhodné malině, kterou nosil na krku, jenže ani o ní se zrovna nerozpovídal. "Jo tak," zamrmlala jsem si pod vousy. Na to bych přišla taky. "A jaktože-" Ale tuhle otázku už jsem dokončit nestihla a rázem jsem na nějaké ovoce úplně zapomněla. Byli jsme totiž už skoro na místě. Parsi ukázal tlapou na kopečky před námi. "Ohohó, no to je skvělý! Tak jdem!" zavýskla jsem a vyrazila kupředu mnohem svižnějším tempem, než doposud.

//Narrské vršky