Příspěvky uživatele

< návrat zpět

405 (21)

//Ageron

"Ohohó, no tak to jsem ráda," zazubila jsem se a zamáchala oháňkou, protože když byla spokojená moje pasažérka, měla jsem radost i já. To dá přece rozum.
Nezdálo se ovšem, že bych ji příliš dovedla navnadit na krásy lesa. Rozhlížela se sice kolem, ale nevypadalo to, že by si všimla něčeho zvláštního. Třeba nevěděla, že svítící mech není normální? Snažila jsem se tvářit tajemně, ale jednoduše jsem to nemohla vydržet. "Vidíš? Náš mech? Jak svítí?" poskočila jsem a píchla tlapou do jednoho načechraného mechového polštářku. "Hustý, co?"
Ale ani já sama už jsem neměla příliš kapacitu zaobírat se mechem, když nám oběma prázdné žaludky naříkaly o kousek žvance. Pomalu jsem se vydala přes les směrem k noře a Magická Valka mne následovala. "Nooo, jako, zas tak dlouho ne. I když on ten čas docela letí," zasmála jsem se. "Dřív jsem bydlela jinde a předtím jsem se toulala a předtím jsem bydlela ještě jinde," vyjmenovala jsem Pandoře a s těmi slovy jsem vklouzla do vchodu nory.
Byl tu klid a prázdno, ale vůni losa jsem cítila už od chvíle, co jsem tam strčila čenich. Tak se jim to povedlo, pomyslela jsem si s úlevou, i když všichni zatím stačili znovu zmizet. Škoda, škoda... "Tak pojď, tady v tomhle koutě máme spíž," pobídla jsem mladou vlčici a dovedla jsem nás až k obřímu losovi. A kousek od něj na mechu ležel stočený přežraný nemýval a nahlas chrápal. Zazubila jsem se: "Tohle je Žužlík, můj parťák. Až se vzbudí, představím vás. Ale nejdřív... dobrou chuť!" A už jsem nemyslela na nic jiného. Zakousla jsem se do losa a nějakou dobu se soustředila jenom na to, abych zahnala ten sžíravý hlad.

Sotva jsem Pandoru složila do mechu, vykvikla, jako by ji na nože braly. Snad jsem ji nenabodla na nějaký klacek, ups. Ale nejspíš se jen probudila leknutím, protože napíchnutě nevypadala a hned na mě zase mžourala zlatými kukadly. "No čau," zamáchala jsem se zazubením ocasem. "Jak jste byla spokojená s jízdou, madam? Vše podle vašich představ?" křenila jsem se na celé kolo a nechala Magickou Valku, aby se rozhlédla kolem.
Jakmile pochválila náš les, ocas se mi rozkmital ještě rychleji. "Viď! Je to tady fakt skvělý. A tos to ještě neviděla v noci- Hů, ale nemůžu ti přece vyzradit všechny tajemství," dala jsem si tlamu na zámek. Sluníčko už se chýlilo k západu a když jsem se rozhlédla, už začínalo být vidět kouzelnou modrou záři místního mechu. Schválně, jestli si toho Pandora všimne taky? "Nevím vůbec, jestli je někdo doma, ale jestli jo, nejspíš je najdem u toho losa," uvažovala jsem. Minimálně jsem si byla stoprocentně jistá, že tam najdeme Žužlíka. "A los, ten je tímhle směrem, schovanej v úkrytu," pokývla jsem jí, aby mě následovala a sama jsem se pomalým tempem vydala tím směrem. Už jsem nechtěla otálet, břicho mi svíraly křeče z hladu a prostě jsem už nemohla vydržet. A chudák Magická Valka taky určitě už musela hladem šilhat! "Už jen malej kousek a všecko hladovění bude zažehnaný," slibovala jsem.

//Stříbrná nora

//Ostružinka přes Dlouhou řeku

Našlapovala jsem tak opatrně, jak jsem jen dokázala - což nebylo nic jednoduchého, pro takové slůně, jako já! Možná jsem měla tlapky drobné a jemné jako lesní víla, ale odjakživa jsem dupala, funěla a prodírala se křovím spíš jako nějaký... lesní škřet nebo tak. Teď jsem s chrápajícím mládětem za krkem šla div ne po špičkách a málem jsem z toho vyletěla z kůže. Přišlo mi totiž, že takhle cesta trvá strašně dlouho a trpělivost, nu, to nebyla moje nejsilnější vlastnost. Plouživě jsem obešla ostružiní, šnečím tempem přelezla přes řeku a už úplně jako na trní jsem vkročila do stínu prvních stromů.
Z plných plic jsem si oddechla. Tohle už byl domov! Klesla jsem na kolena, pak jsem si lehla a co možná nejjemněji nechala Pandoru sklouznout ze svého hřbetu do měkkého mechu. Otřepala jsem se od hlavy k patě a trošku se proskočila kolem, abych ze sebe vytřepala to napětí, které se ve mně během cesty usadilo. Nevěděla jsem, jestli je někdo doma, ale nechtěla jsem výt - pro případ, že by se vlčice ještě neprobudila. Plácla jsem sebou tedy kousek od ní, hlavu složenou na předních tlapkách a čekala, až se navrátí do říše bdících, abych jí to tady mohla všecko pořádně ukázat. A taky ji nakrmit. Nás obě! Protože i moje břicho už se hladově ozývalo. Však jsem měla za sebou pěkně dlouhou cestu.

Možná, jen možná, byl nekonečný příval náhodně generovaných slov z mé tlamy na vlčecí hlavinku trochu moc. Jenže to bych si to nejdřív musela uvědomovat, abych s tím začala něco dělat a i tak by bylo značně bez záruky, že se to podaří. Hlavní ale bylo, že jsme se spolu dorozuměly a že už jsme byly hezky pěkně na cestě k domovu a bezpečí.
Teda skoro. Moc daleko jsme totiž nedošly, než si Pandora sedla k ostružinám a zatvářila se jako to nejsmutnější stvoření, co kdy chodilo pod sluncem. To moje srdéčko prostě nedokázalo unést a už vůbec tomu nemohlo vzdorovat, takže jsem se rázem proměnila ve věrného oře. "Výborně, madam, držte se pevně, příští zastávka - svačina!" zahlásila jsem a vyrazila, teď už s vlčetem bezpečně usazeným za krkem. Ještě, že jsem měla tolik praxe s vozením Žužlíka. Tohle byla pro mě hračka, Magická Valka určitě nemohla být o moc těžší, než vypasený nemýval.
Chtěla jsem začít hned popisovat všechny zajímavosti, které budeme cestou míjet, ale nedostala jsem k tomu příležitost. Hlasité chrápání těsně u ucha mi prozradilo, že bych mluvila do prázdna. Jen jsem se pro sebe zazubila a opatrně našlapovala, abych ze sebe spící vlče nesklepala.

//Ageron přes Dlouhou řeku

Vypadalo to, že příslibem jídla jsem Pandoru (teda Valku) nalákala dostatečně. Spokojeně jsem zamávala ocasem, že jsem taky jednou vymyslela něco užitečného! Když se bude cpát losem, určitě na chvíli přestane myslet na ostatní starosti a já budu mít dost času vymyslet, co dál. Jak najít ztracenou rodinu, to jsem totiž nevěděla. Mohly jsme leda bloudit nazdařbůh Gallireou a doufat, že ji najdeme, ale jak velká byla šance na něco takového? A však vono se to nějak vyřeší, máchla jsem nad tím prozatím v duchu tlapou. "Bezvadný, domluveno, potvrzeno, jelitokopytoplatíto," vychrlila jsem ze sebe jedním dechem a už se pomalu chystala vyrazit, ale samozřejmě to ještě tak hned nešlo.
Zmínka o mývalech totiž Magickou Valku rozplakala a musela jsem vynaložit veškerý svůj um, abych to nějak uhladila. "Heh, je to hustý? Já ti nevím, možná by bylo hustější, kdybych byla na mývaly expert... Ale jeden vlk přece taky nemůže vědět všecko!" usoudila jsem a byla fakt ráda, že záchvat pláče Pandoru přešel poměrně rychle. "Dobrodružství jsou hlavně suprácký," zazubila jsem se, nebyla jsem si jistá, co znamená přesně slovo pompézní. První dobrodružství už leželo přímo před námi - byla jím cesta do Ageronu.
Vykročila jsem tím směrem, ale rychle mi došlo, že mě má nová společnice nenásleduje. Jen o kousek se odšourala, než se přetransformovala v hromádku neštěstí. "Nojoo, já jsem ale husa, musíš bejt z toho toulání unavená, žejo?" plácla jsem se do čela. "Žádný strachy, Ohnivá Žaneta tě může vodnýst, kam jen si budeš přát," zazubila jsem se doširoka bělostnými tesáky a natáhla se na zem, aby mi Pandora mohla vyšplhat na hřbet, pokud chtěla. "Račte naskočit, ctěná dámo!"

Snažila jsem se být co nejpřesvědčivější, nejoptimističtější, no prostě co možná nejvíc se naladit na vlnu plnou naděje, že Pandory rodinu určitě najdeme. Problém spočíval v tom, že mi to vlčice zrovna moc... nežrala. Sice se tvářila, jako že jo, ale moc nevypadala, že tomu sama věří. Aspoň něčím se mi ji povedlo zaujmout. "Aha! Jídlo! No jasně! Já vím, kde touhle dobou bude fakt kupa jídla. Byla jsem totiž na lovu se svou smečkou, ale- No, to je dlouhej příběh, ale náš les není daleko a bude tam čerstvej los," zamáchala jsem ocasem, rozhodně lepší, než se snažit krmit na nezralých ostružinách, které budou kyselejší, než Crowleyho obličej po ránu, hehe.
Jenže sotva se na chvilku rozveselila, za moment vlčice zase plakala. "Ale to tě nemusí mrzet, každej si někdy potřebuje trochu zabulet," máchla jsem tlapkou, když to vypadalo, že už se přes to přenese. Byla to pravda, jen jsem moc nevěděla, jak se s tím mám vypořádat. Jak utěšit takové plačící škvrně. Možná to ani nešlo... "Ha, abych řekla pravdu, já taky moc ne," uchechtla jsem se a naklonila hlavu ke straně, když se dala do vysvětlování, co ji na tom (ne)mývalovi vlastně tak rozhodilo.
Slzy se jí znovu koulely po tvářích a tahaly mě za srdíčko. "Jo aha," broukla jsem. "Tak to chápu. Ale víš co? Až tvoji rodinu zas najdeme, budeš mít za sebou nový dobrodružství a budeš jim o tom všem moct vyprávět," pokusila jsem se ji znovu povzbudit, ač jsem do toho už moc naděje nevkládala. Asi jsem na to prostě nebyla dělaná. "Co... co kdybysme se šli nejdřív podívat po tom jídle?" nadhodila jsem. Kus žvance jednoho vždycky rozveselí, nebo ne? Teda na mě to takový efekt rozhodně mělo.

No. Dobře. Možná jsem to s mrňaty zas až tak dobře neuměla. Sice jsem zářila optimismem, ale na moji otázku malá vlčice jen zamručela cosi neuchopitelného a pak se zase zahleděla do křoví. Očka se jí přitom podezřele zaleskla a když znovu promluvila, slyšela jsem, že má na krajíčku. "Jen žádný strachy!" zvolala jsem možná až příliš odhodlaně. Vlastní hlas se mi vrátil ozvěnou a tak jsem ho na pokračování poněkud zahanbeně snížila: "Určitě je najdem a nejsou ztracený nadobro. Možná už jsou ti dokonce v patách," rozhlídla jsem se kolem, jako bych čekala, že každou chvíli uvidím její rodiče, jak se k nám derou skrze ostružiní. Zatím se mi žádný takový výhled nenaskytl. "A do tý doby tě Ohnivá Žaneta pohlídá, takže se nemusíš bát žádnýho nebezpečenství ani hladu ani- ničeho prostě," dokončila jsem, s rychle doplněným dovětkem: "O samotě nemluvě."
Jenže ačkoliv jsem se ze všech sil snažila Magickou Valku rozveselit, akorát jsem to víc a víc konila. Netušila jsem, co přesně z mých slov vyvolalo ten výbuch pláče, ale musela jsem plácnout nějakou blbost. "Ale nééé, počkej, to nebude nutný," broukla jsem a poněkud neohrabaně Pandoru poplácala po otřásajících se ramínkách. "Fakt to bude všechno v pohodě, neboj! A... víš co, on to vlastně ani není mýval, já přesně nevím, co je zač, ale je hrozně fajn, vlčata nežere," napadlo mě, že jsem ji možná vyděsila zmínkou o Žužlíkovi. Tím to muselo být!

Vlčice, která doposud vypadala na pěkného mračouna, se začala zubit na celé kolo, když jsem ji pochválila, že je to ta největší sardinka, jakou kdy svět viděl. Samozřejmě jsem se tedy musela zubit i já, ocas mi spokojeně mrskal ze strany na stranu. Jenže má další otázka to poněkud pokazila. Nojo. Jenže jsem se zeptat musela, nebo ne?
"Joo, jasný. Trochu jste se asi od sebe zatoulali, co? Ale to nic, to třeba můžem napravit," máchla jsem tlapou, jenže kdoví, jestli vlčice poslouchala. Byla na chvíli jaksi mimo. Zírala do křoví, kde já osobně neviděla nic zajímavého, ani když jsem tím směrem mrkla. Huh. Trvalo to jen chvilku a vlče se vzpamatovalo. Její dodatek mi však moc nepomohl s tím, kde začít s hledáním jejího hejna. "To zní moc fajnově! A nevíš, jestli jsou někde tady poblíž?" zeptala jsem se znova a rozhodla se, že ten výpadek moc řešit nebudu - čert věděl, že já jsem byla mimo většinu času, tak co!
Představila jsem se jí svým tajným jménem a ona mi na oplátku řekla to své. Tajné i skutečné. Pandora, zopakovala jsem si v duchu a zazubila se. "Tak to mě moc těší, Magická Valko - ještě jsem tu nepotkala nikoho dalšího, kdo by měl taky dvě jména," zasmála jsem se. "Tedy, kromě jednoho mývala," vzpomněla jsem si na Žužlíka, který tu teď ovšem nebyl. Nejspíš čekal v Ageronu a už se cpal uloveným losem.

Vlčátko, které mělo kožíšek jako protkaný zlatou nití, vytřeštilo oči ve výrazu absolutní nechápavosti. Awww, to je bobík! rozplývala jsem se v duchu. Vypadala vážně sladce, fakt že jo! A dokonce přistoupila na moji hru. "Ááá, no jistě, omlouvám se, ctěná sardinko, zřejmě mi mořská voda zakalila zrak," protřela jsem si kukadla, abych z nich dostala tu sůl, však ono to už k moři bylo, co by mušlí dohodil, žejo?
"Opravdu, největší sardinka, co jsem kdy viděla," pochválila jsem ji a oháňka mi nadšeně kmitala. Jestli tady byla bezprizorní, mohla jsem ji vzít domů, ne? Můžem si ji nechat, s Iškou, Krůli už je velkej, tak co, určitě by mu to nevadilo a Iskierce taky ne- Jenže to jsem trochu předbíhala. Možná vlče opuštěné vůbec nebylo. Možná za nejbližším ostružiníkem čekala máma sardinková, aby mi mohla ploutví profackovat čumák. Tiše jsem se té představě zasmála a zaměřila svůj pohled zpátky na mládě.
"Ale i když jsi tak veliká, pořád mi přijde, že seš celkem mladá na to plavat tady sama. Nemáš tady někde zbytek... hejna?" Žijou sardinky v hejnech? Jak se vůbec říká skupině ryb? Soustřeď se, Žaneto! "A jakpak se vlastně jmenuješ? Já jsem Sinéad, ale to je tajný," mrkla jsem na ni, jako že teď to tajemství máme obě a je jen mezi náma. "Moje krycí jméno je Ohnivá Žaneta."

//Vodopády

"Tak pochodujem, pochodujem, neloudáme se," pobízela jsem piráty. Samozřejmě to mělo povzbuzovat hlavně mě, protože tu nikdo jiný ve skutečnosti nebyl. Už jsem si ale v duchu vymyslela ke své posádce hromadu detailů, takže mi skoro reální připadali - až na to, že jsem je neviděla, pochopitelně. "Jdeme pořád správně, Boženo? Skvělé. Omlouvám se, že jsem o tobě kdy pochybovala. A ty nekřiv hubu, Makrelo, už se blížíme. Fakt! Poklad už je-"
Najednou jsem se zastavila. Přímo jsem tlapy zabořila do země, tak prudce, že jsem se málem překlopila na čumák. Jen pár kroků přede mnou leželo mezi ostružiním vlče. Malinká vlčice, srst na tvářích slepenou zasychajícími slzičkami. Kdybych nehulákala na celé kolo, možná bych ji zaslechla dřív, takhle jsem si jí ale všimla teprve teď. "A copak je to tady? Malinká sardinka? O, né, to bude spíš mořské vydřátko," nepouštěla jsem se role ostřílené mořské vlčice a zvědavě jsem si mrně prohlížela. Třeba přistoupí na moji hru... třeba se mi ji povede rozveselit! A přitom zjistit, co tu dělá úplně sama samotinká.

//Mahtaë jih přes Rozkvetlé louky

Šla jsem a šla, pokřikovala rozkazy na piráty, kteří existovali jen v mojí hlavě. Byla jsem do toho hodně zažraná. Teprve hučení vodopádu přede mnou mi připomnělo, že jsem se nejspíš poněkud odklonila od nejpřímějšího směru domů. "Proklatě, Boženo, jak nás to naviguješ?" obořila jsem se na nebohou navigátorku, kterou jsem si právě vymyslela. "Cože? Říkáš, že podle mapy musíme ten vodopád obejít, abysme se k pokladu dostali? No dobře, dobře, jak myslíš, budu ti věřit, zatím jsi mě nikdy nezklamala," zabručela jsem a našla si místo, kde se řeka pod vodopády dala překonat. Opět jsem tedy skončila celá mokrá, ale při dnešním počasí mi to ani v nejmenším nevadilo. "Máš pravdu, že touhle cestou se aspoň vyhnem přecházení hor. I když do kopce musíme stejně, šlak aby to trefil," povzdechla jsem si, už jsem chtěla být doma, ale uspíšit se to nedalo. Telepotrační síly gallirejské už byly dnes zřejmě vyčerpané a znovu mi pomoct nechtěly.

//Ostružinová louka

//Středozemní pláň přes Medvědí jezírka

Už mě začínaly trochu bolet nohy. Cesta byla dlouhá, lopotná a slunce bylo neúprosné. Moje hra na pirátku hledající poklad mě však udržovala v pohybu. To a představa, že mě třeba Krůli, Iška, Lilac, Růža a Žužlík někde hledaj a nemůžou mě najít. Co když si mysleli, že mě los zadupal do země a nezbyl po mně ani chlup? Musela jsem se co nejdřív zase ukázat doma.
Přesto, když jsem dorazila do jezerního údolí, neodolala jsem. "No dobře, dobře, vy bando líná, můžem si dát chvíli pauzu," "svolila" jsem a naložila se do vody nejbližšího jezera. Pořádně jsem se napila a celá se tam okoupala. Chtěla jsem si i chytit nějakou rybu. Podíl z lovu jsem si sežrat nestačila a v břiše mi už vyhrával hladový orchestr, nicméně než jsem se stačila dát do lovení, čenich mě varoval. "Proklatě, posádko, rychle pryč," zašeptala jsem s vykulenýma očima a hrdinně vzala do zaječích, než mě medvěd stačil najít.
Doběhla jsem až k řece. Tekla líně a pomalu v širokém korytě. Lapit tam rybu nebylo těžké, vlastně jsem měla štěstí. Jedna jako by mi skočila skoro sama do tlamy, stačilo po ní jen pořádně chňapnout. Rychle jsem si ji snědla a olízla si čenich. "Tak jo, konec flákání. Poklad je na dosah, ale musíme si ještě máknout, takže do toho. Ty taky, Křivá Hnáto! Mám tě kopnout do zadku?" nakopla jsem oblázek, který žbluňkl do vody a pokračovala jsem dál.

//Vodopády přes Rozkvetlé louky

//Ježčí plácek přes Červenou řeku

Překonat tenkou stužku řeky vinoucí se krajinou nebyl pro Ohnivou Žanetu (a její imaginární kamarády) žádný problém. Prostě jsem hupla z jednoho břehu na druhý a ohlédla se přes rameno, abych viděla, jak si vedou "ostatní". "Prašivej Maurici, co to zase děláš? Přestaň tu břečku pít, nevidíš, že to je nějakej hnus řasnatej?" okřikla jsem jednoho ze svých pirátů, které nikdo jiný vidět nemohl a pak už jsem pokračovala dál. Přede mnou ležela rozlehlá louka. Pokud jsem si dobře vzpomínala, tady jsem se poprvý potkala s Iskierkou. Musela jsem se pousmát, na chvíli se má pirátská fantazie poněkud rozplynula. Jó, to byly časy. Teď byly taky fajn, ale přece jenom bylo všechno trochu jiné...
"Tak na co čekáte? Viděli jste mapu, né?" oklepala jsem se a vžila se zpátky do role kapitánky. "Je to ještě pěknej flák cesty, než dojdem k pokladu, tak plácněte ploutvema, bando líná, grrrr." Kdyby mě někdo viděl, určitě by si pomyslel, že jsem na palici, ale naštěstí tu vůbec nikdo nebyl.

//Mahtaë jih přes Medvědí jezírka

//Prstové hory přes Uhelný les

Vypachtila jsem se z hor do stínu umouněného lesa, kde ale taky panovalo docela vedro. Něco mi říkalo, že teď bude vedro všude. Ale Ohnivou Žanetu to pochopitelně nemohlo zastavit! Navigovala jsem svoji imaginární pirátskou posádku pod ohořelými stromy. "Dávejte si bacha, grrr, může se to tady hemžit suchozemskýma krysama. Ale my. Je. Rozdrtíme. Kdyby na nás něco zkoušely!" Vrhla jsem se demonstrativně proti křoví a potrestala svými tesáky suchou větev.
Navzdory mým varováním jsem v lese nepotkala živou duši. Možná proto, že každého odstrašilo moje halekání. Vypletla jsem se z houští ven na otevřené prostranství, na zelenou loučku, kde slunce pálilo nerušeně, ale vzduch tu byl přece jen o něco lepší, než v nejjižnějších krajích. "Aha, teď se někam dostáváme. Mějte voči otevřený," instruovala jsem vlky, kteří existovali jen v mojí hlavě. "Ten poklad bude někde tady, yarrr!"

//Středozemní pláň přes Červenou řeku

//od Života přes Narrské kopce

Slézala jsem z kopců a netroufala si ani se ohlídnout, abych se náhodou nerozběhla zase zpátky nahoru, neponořila se do Životova potůčku a nezůstala tam už nafurt. Nebylo to něco, po čem bych normálně toužila - život věčné zahálky zněl jako totální peklo. Problém byl v tom, že když jste došli k Životovi, napadaly vás doopravdy nejrůznější věci.
K tomu, že se mi moc nechtělo, přispíval i fakt, že mě teď čekala fakt hodně dlouhá štreka směrem k domovu. Přes celou Gallireu! A úplně sama, jak to tak vypadalo! Dokonce i Žužlík zůstal v Ageronu. Pro něj to asi bylo lepší, nemyslela jsem si, že by se mu teleportace líbila, ale já teď neměla ani živou duši, se kterou bych si promluvila. Ovšem to bych nebyla já, kdybych propadla zoufalství. Pod horkým sluncem jsem se pachtila nižšími polohami hor a přitom se plně ponořila
do role Ohnivé Žanety. "Hohó, co říkáš, Křivá Hnáto? Země na obzoru?" vyskočila jsem na balvan a tlapou si zastínila oči proti slunci. "Hrome, máš pravdu! Připravte se na přistání u břehů neznámý země!"

//Ježčí plácek přes Uhelný hvozd