Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 9/10

Běželi jsme po břehu a řev vodopádů už byl tak hlasitý, že jsme se navzájem neslyšeli. Kmen, na kterém jsme ještě před chvilkou seděli, divoce poskakoval v peřejích a narážel do špičatých kamenů. Byl pěkný kus před námi, divoké řece jsme zkrátka nemohli stačit. Jasně jsme ale viděli místo, kde nastával zlom a voda přepadala přes strmý okraj. Právě tam naše loďka doputovala a bez zaváhání se přehoupla dolů, z dohledu. Žužlík zabrzdil a sedl si na zadní packy. Jednou přední zmizelé lodi s vážným výrazem zamával. Pak mi kývl hlavou, abych šla za ním. Následovala jsem ho a byla ráda, že už neběžíme, protože mě nohy opravdu hrozně bolely a nejradši bych si chvíli sedla. Jenže on měl asi něco za lubem a nemohla jsem si to nechat ujít.

Květen 8/10

Šplouchla jsem do vody jako hozený balvan. Bála jsem se, že se Žužla pustí a to by byl jeho konec, protože proud měl vážně sílu a jeho by to strhlo jako nic. Sama jsem měla problémy. Plavala jsem s veškerou elegancí umírajícího buvola, ale povedlo se mi to dopracovat až ke břehu, aniž bych vypustila duši. Bylo to ale jen tak tak a nejspíš jsme vyskočili na poslední chvíli. Jen kus před námi už byl proud tak divoký, že bychom to asi nezvládli.
Sotva jsme byli na pevnině, mýval seskočil na zem a rozběhl se po břehu. "Pojď, podíváme se, jak dopadne naše loď!" Byla jsem ufuněná a svaly v tlapách mi jen hořely, ale rozběhla jsem se za ním, aby ho nenapadlo třeba skočit do vodopádu za loďkou. Stejně jsme jí stačili jen tak tak.

Květen 7/10

"Hele, Žužlíku, co vidíš vepředu?" zeptala jsem se a upírala pohled tím směrem. "Hmmm, nic, co jsme ještě neviděli. Vodu, kameny, zelené stromy, břehy..." "Pš! Ale slyšíš to?" Oba jsme ztichli a napínali uši. Hlas řeky byl opravdu silnější. Zlověstnější. Tohle už nebylo klokotání vody, někde před námi řval mocný proud a řítili jsme se teď dost rychle k tomu zvuku. "Je tam ten vodopád! Kurňa, já to věděla!" Žužlík vyskočil na nohy a kmen se zakymácel. "Ale co budem dělat?" "Ty se hlavně drž," houkla jsem a hodila si mývala na záda. Poslušně se chytil chomáčů mé srsti, až jsem tušila, že tam budu mít dvě plešky, kde mě svíral pacičkama. Teď byl ale hlavně nejvyšší čas se vrhnout přes palubu.

Květen 6/10

"No... jo, abysme věděli, jak dlouho jsme na světě. Jak dlouho třeba žije takový mýval?" "Dokud neumře," pravil Žužlík učeně. "Vlci to mají jinak?" "Né, vlastně stejně," zasmála jsem se a doufala, že je Žužlík opravdu tak mladý, jak říkal a bude tady ještě dlouho. "Mně je třeba sedm zim." "A to je hodně, nebo málo?" "To je tak akorát si myslím," střihla jsem střapatýma ušima a přední tlapou jsem nás odpíchla od balvanu, ke kterému jsme se až moc přiblížili.
Hučení řeky teď začínalo být hlasitější a proud trochu zrychloval. Pořád jsme zažívali hladkou plavbu, ale koryto se v těch místech trochu zužovalo a začínalo být kamenitější. Poprvé po dlouhé době jsem znovu pomyslela na to, co asi leží před námi.

Květen 5/10

"Ale co to je támhle? Ohnivá Žaneto, oni si jedou vzít zpátky svoje zlato!" Chvíli jsme takhle blbli a utíkali před neviditelnými loděmi, případně jsme po nich stříleli "dělové koule", které byly povětšinou také imaginární nebo to byly kusy říčního nepořádku, které Žužlík sedící na přídi vylovil z vody. Vydrželo nám to docela dlouho a smáli jsme se přitom jako praštění. Chovali jsme se velmi úměrně svému věku. I když- "Hele, Žužlíku, kolik ti vlastně je?" zeptala jsem se ho. Netušila jsem, jak to mají mývalové (a nemývalové). "Kolik mi je čeho?" "No let, nebo zim. Jak jsi starý, prostě." "Nejsem starý! Jsem mladý a zimy nepočítám. Vy vlci to děláte?" ptal se zvědavě.

Květen 4/10

"Domluveno. Ale teď už to neřeš, hlavně, že jsme se našli," máchla jsem ocasem a zahleděla se do vody, kde se chvílemi míhaly drobné rybky. Snažit se je chytat z našeho vratkého plavidla ale nebyl dobrý nápad. Jednou jsem to zkusila a málem jsem nás převrhla přímo do vody. "Achjo, vypadá to, že snídani si při plavbě asi nechytnem. Ale můžem si aspoň něco zahrát, co?" zvolala jsem, nečinně sedět na loďce mě nezabavilo na dlouho, obzvlášť, když byla naše jízda dál naprosto poklidná. "Tak jo! Na piráty!" chytil se Žužlík okamžitě naší staré zábavy, kterou jsem vymyslela kdysi v létě, když jsem ještě žádného Žužlíka ani neměla. "Johohó, tak dobře, grrr, pádluj pořádně, ať už jsme s naším pokladem bezpečně v zátoce," nasadila jsem hrubý hlas Ohnivé Žanety a přimhouřila jedno oko, až jsem měla obličej zkřivený v komické grimase.

Květen 3/10

"Došel jsem k řece a vyšplhal se na kámen kousek od břehu, že se podívám, jestli by se dala chytit nějaká rybka. A co nevidím? Po proudu ke mně připlouval zrovna tenhleten kmen. Vypadal úplně jako loďka! Copak jsem ho mohl jen tak nechat? Nechtěl jsem se namočit, ale on jel přímo ke mně. Narazil do toho kamene, co jsem na něm seděl, tak jsem na něj naskočil a pěknou chvíli jsem se plavil, než jsem narazil na tebe." Zubil se na celé kolo a já taky. "To je super! Škoda, že jsi mě neprobudil. Měl jsi mě štípnout do ucha nebo tak něco, aspoň bych si ušetřila ty nervy a mohli jsme se od začátku plavit společně." Žužlík se na chvíli zatvářil trochu zahanbeně a svěsil ušiska. "Příště tě štípnu pořádně, jo?"

Květen 2/10

Nemýval se ohlédl a roztáhl tlamičku do úsměvu. "Nechtěl jsem tě vyděsit, ale nemohl jsem odolat! Víš, ráno jsem se vzbudil a měl jsem hlad, takže jsem si říkal, že půjdu k řece na žáby nebo na ryby, když ty jsi chrápala jako špalek. Třepal jsem s tebou, ale ani to s tebou nepohnulo." "To není možný!" zvolala jsem pohoršeně, ale zároveň jsem se smála. "To sis teďka vymyslel!" Žužlík se taky zasmál. "Vůbec ne, spala jsi jako zabitá, ale aspoň jsi tentokrát nechrápala nahlas." "Tentokrát?" No prosím, to jsem to dopracovala! Takovéhle lži a pomluvy na mě vymýšlet. "No, kažodpádně," přešel to Žužlík, pro jednou ten moudřejší z nás - jinak bychom se ve vyprávění nikam nedostali.

Květen 1/10

Doplácala jsem se studenou vodou až k Žužlíkovi a jeho provizornímu člunu. Začala jsem se škrábat na vykotlaný kmen a málem jsem nás oba vyklopila. "Pomalu, však ztroskotáme," držel se Žužlík dřeva vší silou svých drobných paciček. Vor se povážlivě naklonil, ale nakonec vydržel. "Neztroskotáme! Dokud máš s sebou Ohnivou Žanetu, tak ztroskotat nemůžem!" Jakmile jsem se usadila, kmen plul celkem poklidně. Tok řeky tady byl pořád ještě lenivý a už jsem si nebyla tak jistá, jestli jsem se s tím svým odhadem nespletla. Možná byly vodopády spíš dál na sever, takže za námi, a mohli jsme se v klidu plavit? Jo, tak to určitě bylo. "A teď mi řekni, co to vyvádíš, víš, jak jsem se bála, že ses mi ztratil?" vyzvala jsem Žužlíka, byla jsem vážně moc zvědavá.

Coming up with a plan was easier said than done, however. We had to put our three collective braincells hard to work as we tried to work out this problem. Everything we did seemed to just plain not work... But it soon became clear to us what the main issue was. We just weren't working hard enough. Little sticks and stones and bits of mud just wouldn't do it. No, sir. We had to work not just with our (brilliant and smart, of course) brains but also with our muscles.
So we started with it. We rolled bigger boulders into the creek. Trying to lift them up on each other was no easy task. Quinne nearly broke her leg. She managed to flinch away in the last second before the boulder crushed it. We laughed like lunatics to hide how scary that actually was. But it did not stop us.
We dragged in some bigger branches from the forest, too, and we put them across the stream and across the stones. With smaller sticks and grass we started filling in the holes. It was starting to look like we'll be able to make it. The creek was definitely much smaller now from our dam onwards. And above it water started gathering. Soon, we would be able to finally swim!

Zamotaná vlčice se pěkně vyděsila Crowleyho zjevu, ale byla jsem v tu chvíli tak mimo ,že jsem se tomu dokonce ani nezachichotala. Jaké totiž bylo moje překvapení, když jsem si uvědomila, kdo se sem přikutálel! Tlama se mi roztahovala od ucha k uchu, hlavně, když se Rosie začala ohrazovat proti Růženě. "Prosit můžeš, ale bude ti to houby platný," zachechtala jsem se a už jsme byly v jednom chumlu.
Důkladně jsem si ji prohlížela, aspoň tak důkladně, jak to šlo, zatímco jsme se válely po zemi. Nebylo nejmenších pochyb, že to je ona! Teda, vypadala tak divně starší, ale byla živá a vypadala i zdravá! "Abych tě líp slyšela, né!" zasmála jsem se. "To se teďka nosí, zase seš pozadu," odfrkla jsem si a dál se smála jako pošuk, i když mi Růža slintala na čumák. Na naší valné hromadě se nějak octl ještě i Žužlík, kterého jsme mezi sebou málem rozmáčkly. "Jo, hrozně a ke všemu ještě děsně! A kde se tady vůbec bereš?" Myslela jsem, že Rosie toulky nelákají... ale byla jsem ráda, že si to rozmyslela. Nedokázala jsem se přestat smát, už jsem nevěřila, že sestru ještě někdy uvidím.
Až když Lilac promluvila, vzpomněla jsem si, že tady vlastně nejsme samotné. "Nó, jestli by to nevadilo- Ale musím vás nejdřív aspoň představit!" vyskočila jsem na nohy a propustila tím sestru ze svého sevření. Prozatím. "Lilac, Crowley, tohle je Rosie, moje dlouho ztracená ségra! A tohle jsou Lilac a Crowley," otočila jsem se na pro změnu na sestřičku a jedním dechem začala o překot vysvětlovat: "Jsou to alfy týhle smečky, a Crowley je můj syn, a tohleto je Žužlík," poukázala jsem ještě na nemývala, který mě tahal za tlapu, abych na něj nezpomněla, "můj kámoš." Dokončila jsem ten krkolomný výčet a dál se jen šklebila a čekala, co Rosie na to.

Duben 10/10

K řece to nebylo daleko. Rozhlédla jsem se na obě strany, ale huňaté baňaté tělo svého kamaráda jsem nikde nezahlédla. Jenom... Co to je tamhle? Přimhouřila jsem oči. Po proudu řeky se cosi plavilo ke mně. Vykotlaný kmen a na něm- "Žužlíku! Co to vyvádíš? Od rána tě hledám!" zahulákala jsem na něj. Mýval zamával tlapičkou. "Já ti nerozumím! Hrozně tady hučí řeka! Našel jsem loď!" Teď už ho proud dohnal až ke mně. S otevřenou tlamou jsem ho sledovala, jak se plaví kolem. "Není tamtím směrem náhodou vodopád?" zahulákala jsem. "Cože?" "VODOPÁD! Počkej, Žužlíku, plavu s tebou!" Vrhla jsem se do vody a pádlovala ke kmeni. Nemohla jsem ho nechat, aby se plavil řekami sám. Krom toho, kapitánka musí být vždycky Ohnivá Žaneta. To ví každé vlče.

Duben 9/10

Bloudila jsem po lese a koukala pod každé křoví. Dokonce jsem tlapou nadzvedávala lopuchy, jestli náhodou nemýval nespí ve stínu velkého listu. To by mu bylo podobné. Jenže všechno marné. Nenašla jsem po něm ani stopu. Teď jsem litovala, že jsem se stopovat neučila pilněji. Neměla jsem na to trpělivost, studovat každé přelomené stéblo a každý miniaturní chloupek, co možná leží v jehličí. Teď by se mi to hodilo! Co víc, třeba by to mohlo zachránit Žužlíkovi život! Nevěděla jsem, jestli by bylo moudřejší zkusit sehnat Iskierku s Popílkem, aby mi pomohli, nebo pokračovat sama. Času ale možná nebylo nazbyt. Párkrát jsem neklidně přešlápla a potom jsem poklusem vyrazila skrz les a směrem k řece. Zdálo se mi to jako nejpravděpodobnější směr, kterým by se mohl Žužlík vydat, jestli dostal žízeň nebo ho napadlo jít rybařit.

Duben 8/10

"ŽUŽLÍKUUUU!" zařvala jsem z plných plic. Z vysoké jedle s pohoršeným křikem vzlétla sojka a hejno drobnějších opeřenců se vyplašeně vzneslo z křovin. Na moment byl les tichý, potom ptáci opět započali svůj koncert a malí nevidění tvorové pokračovali ve svém hemžení. Žužlík se neobjevil, ba ani neozval. "Kam jsi jen mohl zalézt, ty hlupáčku malá," zamumlala jsem si pod vousy a teď už ve mně hlodal opravdový strach. Mohlo se mu toho přihodit tolik! Byl to přece mrňous, a ke všemu... Dobře, ne, že by byl hloupý, ale byl hrozně důvěřivý, mouše by neublížil a kdyby ho někdo chtěl odvést nebo mu ublížit, asi by to nepoznal, dokud by nebylo pozdě. V samém rozčilení mi ani nedocházelo, že jsme si v tomhle směru celkem podobní - i když já jsem nebyla až taková naivka, jako chudák ztracený Žužla.

Duben 7/10

Všechno kvetlo, bujelo zelení, barevné květy přímo explodovaly rovnou ze země. Ptáci řvali a slunce svítilo. Ale já jsem měla jinačí starosti. "Žužlíku! Žužlíkuuu!" Nemýval někam prostě zmizel. Vypařil se jako mlha nad loukou. Večer jsme usínali bok po boku a ráno? Puf. Byl fuč. Jistě, byl docela samostatné stvoření a každou chvíli někde pobíhal sám, ale většinou nebyl tak daleko, aby nepřišel, když jsem ho začala volat. Co jestli ho něco sežralo? Nikdy bych si to neodpustila. Měla jsem ho hlídat. Kessel mě upozorňoval na to, že jestli chce žít Žužlík mezi vlky, budeme muset být oba hodně opatrní a já se fakt snažila... Nechtěla jsem si připustit, že bych se snažila nedostatečně, nebo hůř, že i kdybych se snažila dostatečně, nestačilo to k tomu, abych udržela zvířátko v bezpečí.