Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ellisino údolí

Držela jsem se vedle Išky, vlastně kousek za ní a nervozita ve mně jen narůstala, když jsem si všimla, jak se náhle změnila její chůze. Plížila se jako kočka na lovu. Připadala jsem si vedle ní jako neohrabané slůně, třebaže jsem byla o takový kus menší. Obdivovala jsem, s jakou lehkostí se dokázala tiše plížit a přitom si zachovat takovou eleganci, jako by ji to ani nestálo žádnou námahu... akorát že na tohle okukování nebyl úplně nejlepší čas. Rejdila jsem pohledem kolem a snažila se přijít na to, co je zdrojem toho rozruchu. Nejdřív jsem neviděla a necítila nic, až bych sama sebe dokázala skutečně ukolébat k myšlence, že se třeba vážně vůbec nic neděje. Že je všechno fajn. Že se vrátíme zpátky do údolí a já radši naučím Jiskru jíst šťovík, než abychom se tady plížily po lese.
A pak se ta iluze zcela rozsypala. "Cizinec?" šeptla jsem nazpět. To už jsem to také ucítila, ten cizí pach. Chtěla jsem říct ještě cosi, ale už jsem to nestihla. Iška mi najednou přímo před očima zmizela, ale ještě předtím mi stačila olíznout čelo, čímž mě na několik vteřin dokonale přimrazila k zemi. Motýlí křídla se mi roztřepotala v břiše, ale tentokrát mezi nimi byla i spousta černých můr představujících strach. "Iško?" špitla jsem stísněně, ale byla pryč. Naprosto pryč. Tak to ne. Sama tam nepůjde! Říkala, že mám na sebe dávat pozor, ale kdo bude dávat pozor na ni, co? Potřebuje mě! Jestli chtěla, abych tady jen seděla pod stromem a čučela, neměla mi olizovat čelo - asi bych nečinnost nevydržela ani tak, ale momentálně mě její prosté gesto uvrhlo v takové rozpoložení, že to prostě absolutně nepřicházelo v úvahu.
Plížila jsem se lesem za tím neznámým pachem, snažila se počínat si přitom tiše, což se mi jakž-takž dařilo, ačkoliv jsem přitom rozhodně neoplývala takovou nedbalou elegancí, jako moje kamarádka. Stejně jako všechno, o co jsem se snažila, i moje plížení vypadalo jaksi nekoordinovaně. To bylo ovšem podružné. Brzy už jsem totiž viděla, co se děje. Přikrčila jsem se za nedalekým stromem. Nějaká cizí vlčice stála naproti Arcanusovi a Parsimu. Přeslechla jsem, co jim říkala, ovšem její postoj mluvil za vše. Byla připravená zaútočit.
Taky jsem se napružila, srdce náhle až v krku. Parsi už jednou v mé přítomnosti k úhoně přišel, Arcanus byl starý pán a Iška- Kde je Iška? Jen mi to blesklo hlavou, Jiskra se vynořila doslova odnikud a vrhla se po šedé cizince. Nechápala jsem plný rozsah situace, ale to, co jsem viděla, mi stačilo. Jestli sem přišla dělat potíže, musela pryč. A jestli ji chtěla zlikvidovat Iška, tak já taky. Moje tlapy se daly do pohybu samy od sebe. "Ááááííh!" zakvílela jsem cosi, co asi mělo být bojovým pokřikem. V praxi to vypadalo asi tak, že se zpoza stromu vyřítil zakrslý rozježený vřeštící goblin a vztekle se řítil lesem hlava nehlava, zachvácený náhlým hněvem. Nepřemýšlela jsem, jediné, co jsem chtěla, bylo chránit vlky, kteří se pro mne stali rodinou. Nebyla jsem rváč. Nikdy jsem se s nikým neprala. Nemohla jsem ale jen tak stát a koukat. A tak jsem se přiřítila k cizince a náruživě se jí zahryzla do střapaté oháňky, asi s podobnou efektivitou, jakou měl jezevcův kousanec. Horlivě jsem vrčela a ježila se jako dikobraz. Nezvolila jsem nejlepší cíl pro útok, ale bylo to to první, co mi přišlo pod tlamu. Můžu ji aspoň přidržet, ať z ní Iška může nadělat fašírku! blesklo mi hlavu, zatímco jsem cizinku prostě se vší vervou tahala za ocas jako nějakou zatracenou kočku.

"Já nejsem žádný dobytééék," protáhla jsem na oko dotčeně, ale zubila jsem se přitom na celé kolo, což pokračovalo i tehdy, když se Iška začala navážet do mé výšky. Nebo spíš nevýšky. "Aspoň se netluču do hlavy o každou větev, pod kterou projdu," vyplázla jsem jazyk na Jiskru, která byla pro změnu vytáhlá jak nějaký rychle rostoucí rákos. Oháňka mi přitom zvesela tloukla do země. Vydržela bych tady snad celé hodiny, jen se tak povalovat a pošťuchovat se s Jiskrou a jejím mazlíkem, jenže to vypadalo, že nám není dáno. Cosi se dělo. Možná to nic nebylo, ale... asi nebylo radno to úplně podcenit. Třeba to byla jen přehnaná paranoia po tom, co se stalo Parsimu, že se mi lehce ježila srst v zátylku. Pravděpodobně. Přesto jsem měla pocit, že omrknout by se to mělo a Iška to viděla stejně.
"Jasně," přikývla jsem, když to tak chytře vymyslela. "Jen tam tak nenápadně nakouknem, ať máme klid. Třeba to fakt nic nebude. Skoro určitě. Možná jen tvýmu tátovi někdo přišlápl ocas nebo tak něco, proto tak zavyl," uchechtla jsem se poněkud nervózně, protože jsem tomu sama tak úplně nevěřila. "Jsem ti v patách," zahlásila jsem a rozklusala se za Iškou, až jsem jí za chvilku byla zase po boku.

//Asgaar

Nevybavovala jsem si, že bych znala někoho z Borůvkové smečky, ale když Iška říkala, že to jsou všechno ťulpasové, neměla jsem důvod jí nevěřit. Ale vlastně počkat! Přece Makadi byl nebo byla tam odtud, ne? Ale třeba je jenom výjimka, co potvrzuje pravidlo... A hlavně to teď bylo úplně, ale úplně fuk! Prostě jsem se jen zasmála a hlouběji o tom nedumala.
Má ochutnávka šťovíku Jiskru dosti pohoršila, což mě rozesmálo ještě víc. "Já nejsem čuně. Zkus to taky, je to sranda, fakt!" mávla jsem tlapou všude kolem sebe, kde šťovíku rostlo víc. "Vážně je to moc sladký a dobrý," nabádala jsem Jiskru a tvářila se přitom co nejvíc nevinně, i když jsem se předtím možná moc kysele šklebila, než aby mi to prošlo. Jenže narazit na někoho, kdo nezná šťovík? Ha, to se mi jen tak nestalo! Já se taky musela takhle kdysi nachytat! Měl by to zažít každej. Jenže Iška vypadala, že není nejmenší šance, aby to vyzkoušela. "Nenííí," protáhla jsem prosebně. "Není to jedovatý, však to jím od malička a hele, jak normální vlčice ze mě vyrostla!" zazubila jsem se na celé kolo a protáhla se do celé své nepatrné délky, aby bylo jako vážně dobře vidět, jak strašně jsem normální.
Aby toho nebylo málo, do všeho se vložil ještě jezevec. Mluvil o poutu, mluvil o tom záhadném něčem, co Jiskře cítil, až mě napadlo, jestli Iška prostě takhle působí na všechny živé bytosti. Takovým... zvláštním kouzlem přitažlivosti. Co? Co to zas vymejšlíš, Žaneto? zarazila jsem se nad vlastními myšlenkami. "Takže jsi něco jako ochočené zvířátko? Mazlíček?" zajímala jsem se, protože jsem to pořád kloudně nechápala, musela jsem se ale začít smát, když se "vačice" rozplácla Jiskře na záda, přičemž se bez ustání handrkovali. Bylo to komické.
Náhle se ozvalo hlasité zavytí. Všichni tři jsme svorně v jednu chvíli zvedli hlavy. Jezevec vzápětí zmizel v křoví, aby to zkontroloval. Ucítila jsem v hrudníku úzkostné pnutí. "Znělo to, jako když se něco děje," souhlasila jsem. V hlavě se mi vynořila vzpomínka na Parsiho s uhryznutým uchem, na krev, která se mu řinula po tváři- Ne, určitě je všechno v pořádku. Ale stejně... "Asi bychom měly jít?"

//Asgaar

Hnali jsme se mezi stromy, co nám tlapy stačily. Možná jsme se nechystaly na žádné velké dobrodružství, ale mně to v tu chvíli vůbec nevadilo. S Iškou jsme se dokázaly zabavit vždycky, ať už jsme podnikaly nějakou divočinu nebo se jen tak poflakovaly. "Přesně! Vždycky to tak přece je," zavlála jsem oháňkou jako vítězným praporem, než jsem se vrhla do křoví, které obklopovalo údolí. Prolezly jsme skrz a pak už se stromy kolem rozestoupily, nahradilo je volné prostranství, kde jsme se mohly poflakovat po libosti.
Plácla jsem sebou do svěží trávy naproti Išce, přitom pode mnou zakřupal nějaký ubohý šťovík, který jsem svým sloním dolehnutím dočista rozplácla. "Určitě nějakou monstrozitu," zakřenila jsem se a začala rostlinu dolovat ven zpod svého hrudníku, protože jsem si náhodně vzpomněla, jaká strašná sranda byla to okusovat, když jsme byly se sestrou malí smradi. "Znělo to, jak kdyby tam kuchali zaživa tak dvacet vlčat," dodala jsem, konečně vylovila šťovík na světlo boží a začla ho ožvýkávat. Iška mezitím navrhla, že mi poví o jezevci. "Hah jó, tho mně zhajímá!" chytla jsem se toho se štovíkem pořád v tlamě a úšklebkem, který jasně naznačoval, jak asi může chutnat.
Jenže moje kyselá žvejka mi vypadla z tlamy, když se najednou jezevec přihnal a už zdálky nadával. Pořád jsem se nějak nemohla přenést přes to, že to zvíře mluví - natožpak když si to ještě namířilo ke mně a opřelo se o mně! Drcla jsem do něj zadkem, o který se mi opřel, protože se mi to zrovna zvlášť nezamlouvalo. A jezevcova slova tuplem ne. Stáhla jsem ušiska lehce dozadu. "Sám seš megera! Jiskra se to zrovna chystala říct, kdyby ses sem nepřířítil jak velká voda," zaškaredila jsem se na to zvíře, protože se mi ani v nejmenším nelíbilo, jak o Išce mluvil. Ta se to celé pokoušela vysvětlit, jenže mně to nebylo ani o kousek jasnější. "Pouto? Jak jako pouto? Já to asi nechápu, co seš vlastně zač?" otočila jsem se přímo na jezevce, ale ten byl moc zaměstnaný nadáváním Jiskře do vypelichaných vačic. Bylo to napůl komické, napůl otravné, nemohla jsem se rozhodnout, co z toho převažuje. "Proč nám to teda neřekneš sám, co jsi zač?" zopakovala jsem otázku hlasitěji, abych si mohla být jistá, že mě jezevec nepřeslechnul, takže tady začínal být taky pěkný rachot. Oháňka mi i přesto metala sem tam. Byla jsem hrozně zvědavá na tuhle definici nabručenosti v jezevčím kožichu!

Krůli byl v čudu, Arcanus vypadal, že chrápe s otevřenýma očima. Možná bych si na svou společnost mohla i postěžovat, ale naštěstí tady byla Jiskra - a ta mi bohatě stačila! Vesele jsem mávala ocasem a byla jsem připravená na cokoliv. Ať už to měla být výprava k sousedům, výprava někam jinam nebo třeba taky výprava vůbec nikam. "Však se nemusíme nikam hnát," zubila jsem se a oháňka mi zvesela švihala sem tam. "Co jen si přeješ!" Návrh, že půjdeme očíhnout, co se děje v údolí a pak si jít najít nějakou sváču mi úplně vyhovoval. "Možná je to dobrej nápad, chvíli nějaký větší vzrůšo nechat být," došla jsem nakonec k závěru a lehce se otřásla, protože vzpomínky na vážně velice vydařený výlet na jih s Parsim byly ještě v mé mysli dost živé. A kdoví, jestli někdy přestanou. Fuj, nikdy víc.
Stejně jako Iška jsem ještě jednou namířila pohled na Arcanuse, ale ten byl prostě úplně mimo. Pokrčila jsem nad tím rameny. Však nás může najít, kdyby nás k něčemu chtěl. Škoda jen, že jsem se nedozvěděla, jak je to s těma šutrama, posteskla jsem si krátce, ale vzápětí už jsem se zase rozzářila. "Jasně, že jdu! A sousedi si svoje hejkaly a rozpláclý borůvky můžou klidně nechat. Možná ani nechci vědět, co tam vyváděli," zasmála jsem se a následovala Išku. "Nashle," houkla jsem s úsměvem na Arcanuse a pak už nás nic nebrzdilo. Jen jsem se ještě stačila zarazit nad mluvícím jezevcem, který se vynořil zdánlivě úplně odnikud. Jenže to podle Jiskry nebylo téma, které bychom měly rozebírat teď. "Huh! Tak na to jsem teda fakt zvědavá," střihla jsem ušima a natáhla krok, jak jen to mým krátkým nohám šlo, abych utekla ukrafanému jezevci a zároveň dohnala svou kamarádku, která taky znatelně zrychlila.

//Ellisino údolí

"Magie lesa! No to mně oškubej! Jasně, že to chci zkusit," křenila jsem se a hlava mi šla upřímně kolem z toho, že něco takového existuje a já o tom nevím. Ani jsem nezaváhala a přitiskla jsem ucho na skálu, která... mlčela. Mlčela jako hrob. Soustředěně jsem naslouchala, ale kámen nic neříkal a nezdálo se mi ani, že bych něco extra cítila. Huh? A vtom mi to došlo. Odskočila jsem od skály a propukla ve smích. "Aha! Byl to jenom fór, žejo? Skočila jsem na špek. Ale krucinál, to se ti vážně povedlo," zubila jsem se uznale na Arcanuse, že jako je možná trochu stařík, ale smysl pro humor má tedy vážně prvotřídní. Přimět vlky, aby poslouchali šutry! Ještě jednou jsem hýkla a ohlédla se po Iskierce, která ale usnula pod stromy. Uculila jsem se a nechala ji být.
Zaměřila jsem svou pozornost zpátky na Arcanuse a Krůliho, kteří se chtěli jít vydat po zdroji toho hýkání a kvílení. "Hořelo, jo? To zní nebezpečně," breptla jsem, i když jsem v hloubi duše toužila vidět nějakej pořádnej požár. Ale nemusel být zrovna u sousedů, no, to zase ne. "Třeba bysme to mohli zjistit, kdo to tam teď vede a jak. Udělat z toho, to... dimlopatickou výpravu," pokývala jsem moudře nad složitým slovem, které jsem nepochybně správně užila, a ohlédla se po Krůlim, který byl... fuč. "Krůli?" zamrkala jsem zmateně, nevšimla jsem si, že by mladík odešel. "Krůli šel napřed?" zblble jsem přesunula pohled zpátky na Arcanuse a pak na Išku, která se zjevila, stejně jako předtím odpadla. A vypadalo to, že ji ta návštěva zas tak neláká.
"Já nevim," pokrčila jsem rameny, protože teď už jsem si tím tak jistá nebyla. "Krůli asi stejně vzal do zaječích... třeba bychom mohly podniknout něco jinýho, ne? Nějaký dobrodrůžo? Nebo lážo plážo? Nebo cokoliv?" Kdyby mi mohly z kožichu taky sršet jiskry, určitě by to dělaly. Takhle mi jen poskakovaly v očích, když jsem je upírala na Išku a představovala si, co všechno bychom spolu mohly podniknout. Jenže mohl si jeden něco vklidu představovat? Tentokrát mi do toho skočil narušitel zcela nečekaný. Nadskočila jsem, když se zpovzdálí ozval neznámý hlas a nedal se přiřadit k nikomu jinému, než... k jezevci? "Cóóó?" protáhla jsem a kecla si z toho na zadek. Tak teď už jsem z toho všeho byla fakt jelen. Rejdila jsem pohledem po všech přítomných v naději, že mi to někdo ochotně vysvětlí.

Poobjímala jsem se s Krůlim i s Iškou a svět hned vypadal mnohem růžovější. Byla jsem fakt ráda, že jsme zase všichni takhle pohromadě. Už se nám to dávno nepoštěstilo! "Dík, fakt jsem se snažila," zazubila jsem se nad Jiskřinou poznámkou, jako by to byl kompliment, a až po notné chvíli jsem ji propustila ze svého objetí. Moc se mi nechtělo. Spíš vůbec. Ale nemohla jsem ji chudáka úplně zmordovat, že?
Krůli mi objasnil, že to, co tady provádí, má cosi společného s magií lesa. To bylo něco, o čem jsem ještě vůbec neslyšela. "Jóó, magie lesa? To neznám! Co to je?" vyzvídala jsem zvědavě a veškeré starosti mi z hlavy vyletěly jako otevřeným oknem. Nezvládala jsem se trápit příliš dlouho, na to jsem dokázala pozornost udržet příliš krátkou dobu. Ale když se ke mně Arcanus otočil s otázkou, stejně mě to trochu bodlo. Pomalu jsem přikývla. "Jo. Sionn je s ním... vypadá to, že to bude v pohodě." Ohlédla jsem se po Išce, protože mi bylo jasné, že nejspíš netuší, o čem to melu. Teď jsem se ale úplně do toho vyprávění nechtěla pouštět.
"Taky jsem to slyšela," přikývla jsem, když se řeč stočila k tomu divnému jekotu u sousedů. "Jak kdyby tam někoho kuchali! Kdoví, co tam dělaj," zakroutila jsem hlavou, ale nebyla jsem si jistá, jestli to vážně chci jít zkoumat. Popravdě... ač mi přišlo neuvěřitelné si něco takového přiznat, myšlenka, že budu chvíli sedět doma na zadku se mi zdála skoro lákavá. Dobrodružství s Parsim mi asi na chvíli stačilo.

//úkryt

Vylezla jsem z jeskyně a namířila si to pod nejbližší strom, abych sebou chvíli praštila na zem a konečně si trochu odpočinula. Zhluboka jsem dýchala, vzduch venku mi po tíživé atmosféře tam pod zemí připadal sladký a osvěžující. Z celé té situace mi bylo prostě na nic. Fakt, fakt na nic. Opřela jsem si čelo o kůru stromu a chvíli jen tak oddechovala. Bude v pohodě. Ale kdybychom tam nechodili, tak... Kdyby. Na to už bylo docela pozdě. A ani ten odpočinek se mi zrovna moc nevydařil, protože vzápětí začalo z nebe krápat, což se rychle změnilo v solidní liják.
Automaticky jsem zvedla hlavu k nebi a chytla pár dešťových kapek na jazyk, než jsem vyskočila zase na nohy. V dešti se spát nedalo a jak mě zasáhla ta studená sprcha, už se mi ani tak moc nechtělo. Krom toho mi k uším doléhalo nějaké divné vřeštění. Jako když někdo rozčtvrcuje vlčata? Co to je? Po krátkém průzkumu jsem naznala, že to z našeho lesa nepochází. Muselo to být od sousedů. "Co tam dělaj?" zamrmlala jsem si pod vousy a střihla zvědavě ušima. Jakékoliv rozptýlení bych v tu chvíli uvítala, ale to by mi k čenichu nesměl skrze dešťovou clonu proniknout pach, který zcela změnil kurz mých kroků. Jiskra! Srdce mi poskočilo a v břiše se zatřepotalo celé hejno motýlů, ale to už jsem byla na cestě. Klusala jsem, co mi krátké nožky stačily a brzo už jsem spatřila trojici vlků. Krůli a Arcanus byli pořád na místě, kde jsme je předtím nechali a vypadalo to, že starší vlk už je zase celkem fit, nebo aspoň při vědomí. Stál tam s nimi ale ještě jeden kožich, který i zmoklý vypadal velice elegantně.
Ani jsem si neuvědomila, že se gebím jako praštěná, když jsem zastavila kousek od nich. "Jsem zpět!" oznámila jsem Krůlimu s Arcanusem, než jsem pohledem zaměřila Iskierku a zazubila se ještě do větší šíře: "A koukám, že ty taky!" Hupla jsem po ní, abych ji objala na přivítanou, protože jsem si nemohla pomoct. Nejradši bych jí opřela hlavu o rameno a vyklopila jí celé to příšerné dobrodružství, ale nechtěla jsem to znovu vytahovat, když se zdálo, že tady teď panuje už o dost lepší atmosféra. Navíc jsem se teď taky cítila o poznání radostněji, i když uvnitř mě pořád cosi hryzalo. Nejspíš svědomí nebo tak něco. Ale nechtěla jsem to tady zase měnit v slzavé údolí. Takže jsem místo toho řekla jen: "Ráda tě zas vidim," seskočila jsem zpátky na zem a přejela pohledem všechny tři přítomné. "Co tady kutíte?"

263

Zakroutila jsem hlavou. "To ne. Netušila jsem, že by se mohlo stát něco... takového." Klasicky jsem předpokládala, že všechno bude tip ťop, v pohodičce, možná trochu vzrůšo, ale že by se opravdu mohlo něco stát? Pfff. To se přece vždycky dělo nějakým cizím vlkům, co neměli jména ani tváře, které bych k nim mohla přiřadit. Když se to teď stalo někomu v mé blízkosti, dost to se mnou zamávalo. Sionn ale vypadal, že už se nehněvá. Teď zněl spíš unaveně. Vyčerpaně. Povzdechla jsem si. "Nemohla jsem ho přece nechat vykrvácet někde na louce. Možná jsem blbá, ale ne úplně blbá... chápeš, co myslím?" uniklo mi nervózní uchechtnutí, protože moje slova úplně neodpovídala tomu, co jsem se snažila říct. Nesnažila jsem se Sionna nějak dál přesvědčovat o tom, že to moje vina nebyla. Aspoň jistým způsobem byla a věděli jsme to oba, takže jeho a Parsiho snaha mě přesvědčit o opaku mě trochu popouzela. Touha vystřelit z jeskyně jako namydlený blesk ve mně narůstala, až se to skoro nedalo vydržet.
Parsi se začínal probírat a neustále se snažil tvrdit, jak je v pohodě. Svíralo se mi z toho uvnitř úplně všechno. "Hlavně, aby ti bylo už líp," pípla jsem k němu a rozhodla se, že už to ani nebudu nijak komentovat. Nebudu přesvědčovat o opaku ani jeho. Musel vědět, že víme, že v pohodě není. Ne? Sionn potvrdil, že můžu jít a já pokývala hlavou. "Tak jo. Kdyby něco... jen houkni, jo? Budu v lese. Mrzí mě to, Parsi," střelila jsem posledním pohledem po světlém vlku a zamířila si to z úkrytu pryč. Potřebovala jsem se nadechnout. Měla jsem pocit, že v jeskyni se každou chvíli moje lebka otevře a mozek z ní vyskočí až ke stropu.

//Asgaar

262

Čekala jsem, co Sionn na ten příběh bude říkat, ale byla jsem si celkem jistá, že se mu nebude líbit. Očekávala jsem, že se naštve a těžko bych mu to mohla mít za zlé. Vypadalo to, že na Parsifalovi mu vážně záleží a kdybych mladého vlka neodtáhla na jih, nikdy by se to nestalo. Třebaže on sám byl pořád jiného názoru, což opět zamumlal ze svého stavu polovičního vědomí. Pořád se snažil mně hájit. Ale proč? Asi neví, co mluví.
Ani Sionn se ale nenaštval. Dokonce mě ani neobvinil. Promluvil docela klidně. Povzdechla jsem si: "Neměla jsem po něm chtít, aby tam se mnou chodil." Nechtělo se mu do toho, sám by se tam nevydal... teď už se to ale zpátky vzít nedalo. Lehce jsem odvrátila hlavu. "Snažila jsem se," zamumlala jsem - copak jsem tam mohla Parsiho jen tak nechat umřít? To by mě v životě nenapadlo. Doufala jsem, že už jsem tedy celou situaci vysvětlila a nebudeme se o tom muset dál bavit, ale Sionn přidal ještě omluvu. Zvedla jsem k němu konečně pohled, ale nějak jsem nevěděla, co na to říct. Řvát na mě nemusel, to byla pravda, ale že mu ruply nervy asi zas tak divné nebylo. "No... však já taky nemusela jančit jako hysterka," plácla jsem nakonec po kratší odmlce a lehce se ušklíbla.
Oči mi sklouzly k pískovému vlku. Vypadalo to, že se probírá k vědomí. Mně se naopak chtělo hrozně spát, ale atmosféra v jeskyni mi přišla dusivá a tíživá. "Sionne?" pronesla jsem polohlasně ke světlému, který se nakláněl nad Parsim. "Chceš teď ještě s něčím pomoct? Myslím, že potřebuju trochu na vzduch," pronesla jsem a cítila se kvůli tomu celkem provinile, ale nějak už jsem to tu nemohla snést. Mohla jsem zkontrolovat vlky nahoře, ale tady mi bylo nepříjemně úzko.

261
//les

Cesta k úkrytu byla dost úmorná. Vypínala jsem všechny své muší síly, abych co možná nejvíce pomáhala Sionnovi, na kterém začínalo být vidět, že má toho všeho už dost. Aby také ne. Kolik těch magií vůbec použil? Mohl se přetrhnout, aby Parsiho zachránil a já se cítila provinile, protože jsem toho tolik udělat nemohla, i když bych měla. Takže jsem tahala tak úporně, až mi svaly hořely, abych to alespoň nějak vyrovnala. Dost se mi ulevilo, když jsme konečně sáňky v úkrytu mohli pustit a Parsiho bezvládné tělo se svalilo do kožešin. Pokývla jsem jen hlavou v reakci na Sionnovo poděkování a bez jediného slůvka jsem odklusala pro kožešinu, která se válela na kameni opodál. Nebyl problém ji najít. Čapla jsem ji a přetáhla ji přes Parsiho bezvládné tělo, aby byl v teple. Snad se mu teď uleví. Moc jsem chtěla, aby byl v pořádku. Moc jsem to chtěla všechno vzít na sebe. Nebo to rovnou úplně zvrátit.
Posadila jsem se na zem a cítila jsem, že i mě zmáhá únava, i když byla spíš psychická, než fyzická. Předtím jsem sem s Parsim dorazila v naprosté panice, která se změnila ve zpětně celkem ponižující hysterák, když na mě Sionn zvýšil hlas, nervy jsem prostě měla napjaté k prasknutí a teď, když jsem se konečně trochu uvolnila a vydechla si, měla jsem pocit, že bych dokázala lehnout a prospat celé dny. Jako by mozek přehlcený nepříjemnými zážitky prostě už nechtěl zpracovávat nic dalšího a toužil se vypnout. Výjimečně jsem dokonce úplně mlčela.
Seděli jsme tam v tichu, které porušil až Sionn. Vzhlédla jsem k němu a povzdechla si. Doufala jsem, že ta otázka přijde až někdy později, ale jak dlouho bych to asi chtěla odkládat? Nejlíp napořád. Nadechla jsem se a tentokrát se nekonalo žádné zmatené blekotání skrze neutišitelné vzlyky. Musela jsem to zopakovat ještě jednou a srozumitelně. "Můžu za to já. Chtěla jsem jít na jih, navštívit Života. Parsi se nabídl, že mi ukáže jeho kopečky." Upřela jsem pohled někam vedle Sionnova ramene. Bylo snazší se mu nedívat do očí. "Když jsme se vraceli, chtěla jsem... chtěla jsem se podívat na takové divné pláně, co tam jsou? Je tam spousta divných zvířat, co jsem nikdy neviděla a byla jsem zvědavá. Parsimu se to moc nelíbilo, ale šel tam se mnou." Ztěžka jsem polkla, jak jsem se ve vyprávění blížila k té hrozné chvíli, všechno se ve mně svíralo. Hlas se mi lehce třásl. "Už jsme byli na odchodu. Vzala jsem to přes křoviny a narazili jsme na takové... velké kočky? Vypadalo to, že si nás nevšimly, ale jedna z nich nás asi musela zavětřit, protože se pustila za námi. Vzala jsem nohy na ramena, hulákala jsem na Parsiho, ať taky uteče, ale... ale on asi neutíkal? Nebo ho to zvíře prostě dohnalo...? Neviděla jsem, jak se to stalo, ale hned jak jsem si uvědomila, že jsem sama, jsem se pro něj šla vrátit. Jenže to už bylo pozdě." Roztřeseně jsem vydechla a riskla pohled na Sionnovu tvář, abych viděla, jestli se chystá mě zpražit hrozným hněvem. "Hrozně moc mě to mrzí. Vážně." Ucítila jsem, že mě zase pálí oči, ale nechtěla jsem už brečet. Rychle jsem zamrkala, abych slzy zahnala.

Naštěstí se na to, jaká magie má tohle na svědomí, zeptala Zurri, protože mě samotnou to celkem zajímalo. Vypadalo to jako něco, co bych přisoudila magii země, ale nebylo to tak. Předměty, zopakovala jsem si v hlavě a přihodila to na rostoucí hromadu věcí, které bude třeba prozkoumat hlouběji, až na to bude vhodná chvíle. I když to dost možná zapadne a ztratí se mezi vším tím ostatním haraburdím, co jsem nosila v hlavě.
Ať už to byla jakákoliv magie, díky bohům za ni. Vytvořila totiž poměrně elegantní sáňky, na kterých jsme Parsiho mohli dopravit k úkrytu. Hned jsem za ně začala lomcovat, ale sama jsem toho moc nezmohla. Sionn mě vyzval, ať na něj počkám, ale já přece čekala. Nikam jsme se nepohybovali. Klacek jsem tedy nepustila, jen jsem čekala, až se ke mně připojí i on. Zabrali jsme a sáňky se daly do pohybu. Bylo to dost krkolomné a náročné, terén byl na nic na takový způsob přepravy. Po chvilce se to však zlepšilo. Zamžourala jsem na Sionna. Najeli jsme na lepší cestu, nebo za to mohl on? Prosím, nepřežeň to, vyzývala jsem ho v duchu. Kdyby někde po cestě zkolaboval, kdo by mu pomohl? Dokázala bych to nějak? Už tak jsem způsobila problémů až až...

//úkryt

Kdoví, proč mě zrovna taková činnost, jako tahání klacků na kupu začala opět naplňovat optimismem, ale bylo to tak. Snad proto, že jsem se konečně cítila alespoň trochu užitečná. Krůli, já a Mládě jsme větví dokázali nashromáždit rychle docela hodně, ovšem... jak jsem se na to tak koukala, moc to nevypadalo jako něco, na čem by se dal někdo někam odtáhnout. Spíš jako hranice na upalování čarodějnic nebo něco podobného. Zamračila jsem se na dřevo, jako by to celé bylo jeho vina. "Hm. To nevypadá moc prakticky, co," zabrumlala jsem. Sionn došel k podobnému závěru, protože mu z tlamy vyšel povzdech, který asi ani nepotřeboval odpověď. Obě vlčata měla ještě zlatá očka, která neprozrazovala vůbec žádnou magii a pokud šlo o mě, příliš nadaná jsem v tom směru taky nebyla. Jen jsem zakroutila hlavou.
Sionn ale ještě nevytáhl z rukávu všechna svoje esa a jal se opět kouzlit. Mžourala jsem na přeměnu, která se udávala s klacky přímo před našima očima. Vytvořil z nich cosi, co vypadalo... užitečně. Použitelně. Všichni kolem byli tak nadaní, že jsem se nestačila divit. Jenže já se ani neměla divit, měla jsem pomáhat a do toho jsem se také vzápětí poslušně pustila. "Jasný." Začala jsem postrkovat Parsiho na provizorní sáňky, nebo jak byste to chtěli nazývat, a společnými silami se nám to docela povedlo. Aspoň k úkrytu by to vydržet mělo. Jakmile byl Parsifal uložen na místě, chopila jsem se větve, do které se celý vynález sbíhal a vší silou jsem zabrala. Jenže samotná jsem s Parsim skoro ani nehla. Snad má Sionn po všech těch čárech ještě nějakou sílu.

Možná se všechno začínalo trochu zklidňovat. Parsimu bylo pořád špatně, ale už nevypadal úplně na umření. Cítila jsem, že i já se trochu uklidňuju. Trošku. Do konce to nějak překlepu a pak už se můžu sesypat konec konců kdykoliv, že? Dle libosti. Lehce jsem se otřásla. Krůli nabídl další pomoc a Sionn měl hned plán. Bylo potřeba do úkrytu dopravit nejen Parsiho, ale i Arcanuse. "Jasně. Podíváme se po tom," opáčila jsem a rozhodla se nevšímat si faktu, že Krůliho asi záměrně ignoroval. To mohlo počkat. Kývla jsem na tmavého mladíka, jako že jdem na to, a chystala se vyrazit pro kůru, když mi pohled náhle padl na ještě mladší vlčici, které jsem si do té doby vážně příliš nevšímala. Ne, že bych to dělala schválně. Teď na mě ale přímo promluvila a upoutala moji pozornost. Taky chtěla pomáhat. "Tak pojď s náma taky hledat, půjde nám to rychlejc," přikývla jsem, ale než jsem se jí vůbec stihla zeptat, jak že se vlastně jmenuje, už byla fuč. Pokrčila jsem rameny a vyrazila jsem taky mezi stromy, dokud jsem totiž měla nějakou aktivitu, na kterou se soustředit, bylo to všechno mnohem snesitelnější.
Jenže velká kůra byla docela nedostatkovým zbožím. Nenacházela jsem nic, co by nebylo buď naprosto mrňavé nebo rozmočené skoro na kaši. Rozhlédla jsem se, jestli si někdo z mých spoluhledačů nevedl lépe a spatřila jsem to malé skřítě, jak vleče pořádnou větev směrem k vlkům. Přiklusala jsem zase zpátky. Co s tím chtěla dělat? Její vysvětlení bylo ale dost chytré. Nejen chytré. "To je geniální!" objevil se mi ve tváři poprvé od začátku celé téhle katastrofy náznak obvyklého nadšení. "Když dáme pár takovýhle větví a klacků dohromady, mohlo by to jít. To je fakt chytrý!" zazubila jsem se na mladou slečnu a už jsem letěla zpátky do lesa hledat příhodné větve. Narozdíl od obřích kusů kůry tu o ně nebyla nouze. Pár těch, které se mi zdály nejvhodnější, jsem přitahala k Sionnovi a bezvědomým vlkům, abychom měli z čeho vybírat, zatímco se světlý vlk snažil přesvědčit Parsiho, aby se napil.

Nejradši bych byla kdekoliv jinde. Kdyby šlo přetočit čas nazpět, na nějaký výlet na pláně bych se úplně vykašlala a všechno teď mohlo být v nejlepším pořádku. Parsi by byl v pořádku. Teď? Už nikdy nebude jako dřív. Ani až to nejhorší pomine, kus jeho ucha bude pořád pryč - napořád bude muset nosit tuhle jizvu jako připomínku té hrozné chvíle. Navíc jsem si tu velice rychle začala připadat nadbytečně. Všechno, co jsem mohla, jsem už udělala. Sionn se vrhl do akce s mnohem větší vervou a kroužil kolem, jako by plánoval všechno zvládnout sám. Vlastně... to zvládal. On a Arcanus. My ostatní jsme se proměnili spíš ve vyděšené publikum. Krůli vyhrabal díru a já přihrnula sníh, to bylo všechno, na co jsme se zmohli. A chudák to mladší vlče vypadalo úplně mimo sebe ze všeho, co se kolem dělo.
Sionn se v jednu chvíli obrátil ke Krůlimu a z jeho pohledu vyšlehly nenávistné blesky. Přes všechnu hrůzu jsem ucítila bojovné výboj kdesi uvnitř, když na něj Sionn dokonce zavrčel. "Snaží se pomáhat," stáhla jsem uši lehce vzad. Měla jsem potřebu se za Krůliho postavit. "A bydlí tady," dodala jsem už tišeji, pohled se mi opět vrátil k Parsimu. Otázka, kterou jsem asi neměla pokládat, mi vyklouzla z tlamy, což způsobilo, že Sionnovo podráždění se zaměřilo opět na mě. "Jasně. Jasně, že bude. To byla blbost, něco takovýho říkat," vybreptla jsem a rozhodla se, že nejmoudřejší, co můžu udělat, bude zařadit se po boku obou vlčat a držet tlamu. Už i Arcanus se svalil k zemi, vyčerpaný používáním magie. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že bych to měla být já. Kvůli mě se to stalo, tak bych se já měla strhat při snaze o nápravu. Ale... místo toho jsem byla tady, vyšoupnutá mezi vlčata, kam jsem pravděpodobně patřila. Bylo mi z toho všeho nanic.