Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ohnivé jezero

Herdek, Krůli byl na mě moc chytrej. Možná moc i pro svoje vlastní dobro. "Ne! Teda - ne, že bych ti něco chtěla tajit, já, um... vlastně... takhle se vlčata na svět neberou, víš?" Kdybych se mohla potit, určitě by ze mě lilo jako z vola. Na tohle jsem neměla kvalifikaci, fakt ne. "Ale nejsem si jistá, jestli chceš slyšet, jak se to doopravdy dělá," prohlásila jsem trochu zkomírajícím hlasem a vážně doufala, že to Krůli slyšet chtít nebude. Prosím, prosím, prosím, pro jednou nebuď zvědavej, vzývala jsem ho. Vážně, vážně jsem o tom nechtěla mluvit.
Řeč se potom stočila na bohy. To bylo rozhodně mnohem bezpečnější téma. "Jo, to má. Nejspíš je taky mnohem příjemnější, než ona, i když jak řikám, Smrt jsem nikdy nepotkala. Nemám teda ponětí, co ona umí, ale řekla bych, že jsou na tom každej jinak. Život taky umí rozdávat magie, může tě udělat silnější, a dokonce! Dokonce!!! Ti může změnit kožich! Není to boží? Hrozně bych ho chtěla o něco takovýho poprosit. O magie i o barvičky a o všecko," mávala jsem ocasem, jak už jsem se stěží mohla dočkat. Mezitím jsme kráčeli pod očouzenými stromy černým lesem plným dost divných pachů jistě dost divných zvířat. "Tady to smrdí jak v opičárně," nakrčila jsem čenich a podezřelý skřek někde z hlubin lesa mi potvrdil, že tady bejt fakt nechci. Natáhla jsem svoje krátké nožky do klusu. "Fuj, pryč odtud!"

//Narrské kopce přes Prstové hory

//Asgaar přes Středozemku

Uvědomila jsem si, že Krůli asi netuší, odkud se vlčata berou. A kruci sakra do háje, zrudla jsem pod kožichem ještě o tak o deset ostínů víc. Ještě, že to nešlo vidět. Tohle by mu měl ale vysvětlit nějaký dospělák. Dospělejší dospělák, než jsem já. "No... no já nevim, jestli to takhle funguje," mlžila jsem. Nechtěla jsem mu lhát, ale ať se propadnu, jestli jsem mu chtěla povídat o ptáčcích a včelkách. "Vlastně jsem u Smrti nikdy nebyla, takže netuším, jestli v tý svý zřícenině schovává i vlčata nebo né." Třeba jo. Ty zlobivý.
Zamířili jsme k jihu, nejspíš na poslední pořádnou vycházku, než všechno zakydá sněhem. To taky mělo svoje kouzlo, ale prozatím jsem si vychutnávala barvy podzimu a jeho vůni, která naplňovala okolní ovzduší. Už jsem ji i cítila, což nejspíš značilo, že rýma si dala definitivně odchod. Díky bohu! Poklusávala jsem vysokou trávou k tomu podivnému jezeru, které už jsem si dobře pamatovala. "No to si piš, že je tam něco zajímavýho! A moc. Slyšels už někdy o bohu Životu? Je to brácha Smrti a bydlí právě na tom kopci. Celkem ráda bych ho zašla pozdravit," zamávala jsem ocasem. Jen jsem se chtěla vyhnout té hrozné planině s kočkami, které potrhaly Parsiho. To by asi ocenil i Krůli. Kuželovité hory se naštěstí tyčily do výše a byly vidět i z dálky, třebaže nejasně. Podle nich se dalo řídit hezky snadno.

//Uhelný hvozd

Málem jsem se zakuckala, když Krůli navrhl, ať nějaká vlčata prostě vyrobím. "Co?!" vyjekla jsem a rozesmála se, protože to bylo zkrátka... praštěné. Já a vlčata? "A s kým jako?" Rozhodně neexistoval žádný amant, který by mi padnul do oka. Vůbec nikdy. Byla tu samozřejmě Iška, ale- Cítila jsem, jak se pod srstí najednou červenám. Jasně, že my dvě bychom spolu žádné vlče vytvořit nedokázaly, a navíc... navíc jsem si pořád nebyla jistá, co vůbec všechny tyhle pocity znamenají. Tedy, představu jsem měla dost jasnou, ale co s tím, to jsem nevěděla. Radši jsem všechny ty myšlenky vystrnadila z hlavy, jakkoliv těžké to bylo. Ale brzy se s tím bude muset něco udělat.
"Tajemství? To asi ani ne," zazubila jsem se. "Jen na to nikdy nepřišla řeč. Ale... klidně z toho tajemství můžem udělat, protože kromě Jiskry jsem to nejspíš nevykládala ani nikomu jinýmu. Aspoň myslim," zadumala jsem se, protože moje paměť nebyla zas až tak skvělá. Zamávala jsem ocasem jako vítězným praporem: "Jo! Bylo to skvělý! Vážně suprový dobrodružství," zubila jsem se. A dovedlo mě nakonec až sem, k mojí nové rodině, což bylo snad nejvíc, co jsem si kdy mohla přát, nebo ne?
Brouzdali jsme podzimním hvozdem, ale svrběly mě tlapky na to vydat se i někam dál. Myslela jsem na jižní kraje, na všechno to zajímavé, co jsem tam viděla a trochu taky na kopečky z pískovce, kde bydlel Život. Třeba by měl pro mě něco, co by mi mohl nabídnout? Byla jsem děsně zvědavá. "Tak teda vyrážíme a uvidíme, co... uvidíme," zasmála jsem se, když Krůli souhlasil. Já věděla, že bude souhlasit! Škoda, že s námi nešla i Iška, ale jestli byla někde s tátou, nechtěla jsem je rušit. Taky si ho musela trochu užít, ne? Vykročila jsem tedy směrem k jižní hranici lesa. "Když jsi byl na jihu, viděl jsi i takový... pískový kopečky? Nebo možná spíš malý hory?" vyzvídala jsem, jestli se i Krůli třeba už s Životem nesetkal.

//Ohnivé jezero přes Středozemní pláň

"Jo! To bysme měli! Ale kde najdem mrňata?" rozhlédla jsem se kolem sebe, jako bych čekala, že vlčata začnou sama od sebe vyskakovat z jehličí. Nic takového se ovšem nestalo. Žádní mrňousové se neobjevili. Škoda. Byla by zábava. "No vlastně... stejně se vlčata většinou roděj na jaře, že. Takže teď už asi úplný prťouse nenajdem," došlo mi po chvilce s trochou zklamání. Pamatovala jsem si, jaká byla s Krůlim sranda, když byl ještě úplně malinkej. Ne, že by teď nebyla, ale ty vzpomínky mi vykouzlily úsměv na tváři.
Zajímal se o mého tátu a já mu o něm ochotně pověděla. Když pak promluvil, zamrzelo mě, že on vlastně nic takového neměl, protože jeho papánek byl pěkný... makovec. Řečeno velmi slušně. "Jo," povzdechla jsem si. "S tátou to bylo vždycky fajn." Pořád se mi občas trochu stýskalo, i po mámě a po Rosie, ale co se dalo dělat? Určitě byli všichni v pořádku a nikde nebylo vytesáno do kamene, že už je nikdy nemůžu vidět. "Nojo, jak bys to moh vědět? Nikdy jsem ti to neřekla," zasmála jsem se a cítila, že to už jde o dost líp. V krku mě přestávalo škrábat, takže se mě rýma asi pouštěla. I huhňavý hlas se mi vytrácel. "Sem jsem přišla hledat Išku," střihla jsem ušima, zatímco jsme vyrazili kolem hranic. "Potkala jsem ji předtím, běhaly jsme spolu po kraji a zažily supr dobrodružství, hledaly jsme poklad v podzemí a tak, ale když přišla zima, tak se mi ztratila. Naštěstí mi řekla, kde bydlí, takže stačilo najít Asgaarskou smečku... no, a tak jsem tady!" zazubila jsem se. Ploužili jsme se kolem hranic a mě to zas až tak moc nebavilo. Jak mě rýma opouštěla a navracel se mi životní elán, chtělo se mi jít někam podívat. "Nechceš se jít pak někam kouknout? Byls už někdy třeba úplně na jihu? Tam je spousta zajímavejch věcí! Třeba bysme zvládli ještě jeden malej vejlet, než napadne sníh, ne?" zazubila jsem se a v očích mi poskočily veselé jiskřičky.

říjen 1/10 - Nelly

"Už to tak bude," přitakala jsem. "Ale to je fuk," máchla jsem nad tím tlapou. Když popojdeme kus po břehu, určitě najdeme ryb víc než dost. Jezero bylo obří, to by bylo, abychom v něm něco nechytily. Vyrazily jsme tedy kolem břehu, zatímco jsme se pustily do rozvíjení nejrůznějších příběhů. Nelly zajímalo, jestli by mohla svoje pohádky vyprávět třeba i vlčatům menším, než je ona sama. "No já myslim že klidně," zazubila jsem se na ni. "Šlo ti to fakt suprově. Můžeš to zkusit, až nějaký menší vlče potkáš, určitě by se jim to taky líbilo," podporovala jsem ji v tom a spokojeně mrskala ocasem.
Křivá Hnáta nebylo jméno, které bych sama nosila, ale musela jsem uznat, že drsně vážně zní. "To jo. Úplně z něj jde strach," souhlasila jsem. Mé pirátské jméno ovšem mělo znít Ohnivá Žaneta. Protože... jak jinak by taky mělo znít. "Žaneta je takový mý druhý jméno," vysvětlila jsem Nelly. "Takový... krycí jméno. Je trochu tajný, ale né zas tak úplně." Zasmála jsem se při vzpomínce na to, jak jsme si s Iskierkou ta krycí jména vymyslely. A jak se to uchytilo!
"Tak jo," prohlásila jsem, když jsem usoudila, že už jsme došly dost daleko, abychom našly nějaké ryby. "Teď zkusím znovu čapnout nějakou rybu, jo? Tak chvíli drž svý pacičky od vody dál," připomněla jsem to Nelly, jen tak pro jistotu, protože už jsem sama chtěla nějakou rybu chytit a nelákala mě myšlenka, že bych měla dál pobíhat kolem jezera jen tak. Stoupla jsem si ke břehu a zakoukala se do vody. Vždycky to byla děsná nuda, čekat na ryby. Sotva jsem vydržela tak dlouho v klidu. Proto jsem radši lovila jinačí kořist, ale teď nebylo tak moc na výběr. "Není to moc vzrůšo," řekla jsem Nelly polohlasně, aniž bych spustila oči z vody. "Chce to trpělivost, ale vyplatí se to." Jako na zavolanou jedna ryba vyplula ze skrýše mezi kameny a začala klouzat trochu blíž ke mně. Skočila jsem po ní a chňapla, jak nejrychleji jsem dokázala. Zmáčela jsem se přitom víc, než bylo třeba, ale když jsem se znova narovnala, mrskala se mi v tlamě kořist! Pevně jsem skousla, abych rybě ukončila trápení, a plácla jsem ji na břeh před Nelly. "Prosim, paní. Jedna ryba. Jenom bacha na kostičky."

Taky jsem se trochu zasmála Krůliho vtipu, i když jsem tak nějak odhadovala, že mu to až tak moc vtipné zase nepřijde. "Jen aby ses nedivil," zazubila jsem se. "Nechci tě děsit, ale vsadila bych se, že některým vlčatům bys tím připadal tak stokrát zajímavější." Sama jsem byla takové vlče, které se jen tak něčeho nebálo a přitahovaly a zajímaly mne všechny odlišnosti. Určitě takových vlčat muselo být více. Možná i většina?
Z čumáku mi pořád teklo a záchrana v nedohlednu. Snad to už brzy přestane - v to jediné jsem mohla doufat, protože to bylo vážně šíleně otravné. "Táta?" popotáhla jsem, aby mi nudle netekla až ven. "Táta byl super. Všecko mě naučil a byla s ním sranda - a taky nám toho vždycky dovolil mnohem víc, než máma," zasmála jsem se. "No a ty kytky poznal asi všechny, co jsou," pokrčila jsem rameny. "Mně to nikdy nešlo. To bylo asi jediný, co by mě nedovedl naučit, ani kdyby mě těma kytkama tloukl po hlavě." Trochu se mi najednou po rodině zastesklo. Jak se asi měli? Rosie se o rodiče určitě dobře starala. Všechno bylo zajisté v nejlepším pořádku. "Kdepak! Narodila jsem se na jih od Gallirei," zazubila jsem se. "Sem jsem přišla tak před... dvěma léty?" zamyslela jsem se, jak už dlouho by to mohlo být. Čas docela rychle utíkal.
"Snad jo," zamračila jsem se trochu. "Určitě jo. Na Sionna si nikdo jen tak nepřijde," usoudila jsem a potvrdila svá slova hlasitým kýchnutím. Otřela jsem si čumák a zamyslela se. "Hmmm... možná? No, asi se nic nestane, když ty hranice omrknem," usoudila jsem. "A zlobit se taky nikdo určitě nebude."

Asi jsem Krůliho moc nepotěšila, i když bych chtěla. Ale jak to udělat? Nevěřila jsem, že to nejde. Jen se musela najít ta správná slova! Nebo ještě nejlíp nějaká činnost na odvedení pozornosti. Jo, nějaká pořádná lumpárna! Jenže kýchanec až z paty mi rychle připoměl, že momentálně na nějaké lumpárny úplně nejsem v té nejlepší kondici. Ač to bylo skoro neuvěřitelné, ani se mi nechtělo nikde pobíhat a něco vymýšlet. Až mě to skoro děsilo. Snad to byla jen ta rýma a ne třeba znamení, že snad... dospívám a stává se ze mě nudný trouba? To bych asi nepřežila. "Nó, vždycky asi je co se učit," vybreptla jsem nakonec. Přišlo mi nejdůležitější, že to Krůli přežil v jednom kuse a ne rozkouskovaný na kostičky.
Dvounožci asi vážně moc přátelští nebyli. Aspoň ti dospělí. Třeba byla jejich mláďata podobnější vlčatům? Zvědavá a do všeho strkající čenich? Měli dvojnožci vůbec čenich? Určitě, jak by jinak čuchali. Chlupy ale vážně neměli. "No tohle! Takže nejen, že jsou holí jak hadi, ale ještě si půjčujou cizí chlupy? To je... no, je to docela chytrý, ale taky trochu divný. Jsou to záhadný zvířata," kroutila jsem nad tím hlavou. Proč neměli chlupy, když jim bez nich byla zima? Nějaký přešlap přírody?
Ráda bych Krůlimu nějak pomohla od rýmy. A sobě taky, když už na to přijde. Jenže copak jsem věděla, jak? Ani bych nedokázala poznat tu správnou kytku, však jsem ani nevěděla, která by to mohla být. "To fakt škoda je," pokývala jsem sklesle hlavou, když jsem si otírala další nudli z čenichu. "Možná jsem měla občas poslouchat, když mi táta ty kytky strkal jako malý pod rypec." Jenže mě většinou zajímalo spíš všechno okolo, než nějaký kytky, který stejně vypadají všechny stejně. "Hmm... asi ne. Neviděla jsem ho už delší dobu," rozhlédla jsem se kolem, jako bych čekala, že se vyloupne z čirého vzduchu. V jeho případě to nebylo vůbec nemožné, jak jsem věděla. "Vlastně jsem od té doby, co tu byla Styx, neviděla pořádně skoro nikoho, jen tebe s Parsim." Odhadovala jsem, že Arcanus a Jiskra tu taky někde budou, ale čichem jsem se už přesvědčit nemohla.

Krůliho šílené dobrodružství bylo... no, šílené. Fakt hodně. Jen škoda, že muselo mít takové následky. Bylo mi to líto. Nezasloužil si to. "Vypadáš jako ostřílenej bojovník," prohlásila jsem. Jizvy vypadaly hrůzostrašně, ale pořád to byl náš Krůli a nechtěla jsem, aby si myslel, že je teďka něco jinak. Naštěstí říkal, že už ho to nebolí. To dvounožče se o něj muselo postarat opravdu dobře. "Páni. Musel jsi mít štěstí. Ve všech příbězích, co jsem slyšela o dvojnožcích, byli nebezpeční a jen koukali, jak by získali vlčí kožichy. Ale... je pravda, že já slyšela jen samé povídačky," pokrčila jsem rameny a odkašlala si, protože ze všeho toho mluvení mě v krku škrábalo ještě víc.
Dvojnožci ale nebyli jen vybájení tvorové na strašení malých vlčat. Někde doopravdy existovali - žili ne zase tak daleko odtud. Navzdory všemu jsem na ně byla zvědavá, i když by asi bylo doopravdy hloupé jít je hledat. "Asi by to bylo lepší," mlaskla jsem trochu zklamaně. Jenom nakouknout... jenom maličko... Jako bych se vůbec nepoučila ze zážitku se lvem ani z Krůliho katastrofického střetnutí s další kočkou. "Fakt nemaj vůbec žádný chlupy?" zeptala jsem se aspoň, abych trochu zvědavosti ukojila.
Párkrát jsem si zase kýchla a otřela si čumák do dalšího listí, zatímco si Krůli nasazoval masku zpátky. Než s tím byl hotový, začal kýchat i on. A už jsme tu byli dva takoví. "Lék, lék... když já nevím, co je na rýmu. V kytkách se nevyznám," popotáhla jsem. "Spíš bych nás ještě přivotrávila nějakým vraním vokem."

Mohla jsem jen doufat, že má Krůli pravdu a rýma se do rána vyspraví. Bylo to totiž vážně šíleně otravné. Nebyla jsem zvyklá na to cítit se takhle bídně a mizerně a unaveně, chtěla jsem být zase fit. Aspoň jsem tady ale nebyla sama a měla jsem skvělou společnost. Jen Iška mi tu chyběla... ale hádala jsem, že je asi někde s tátou a určitě se taky brzo ukáže. Zatím jsem mohla vyzjistit, co všechno Krůli podnikl za dobu, co jsme se neviděli.
Nevypadal ale úplně nadšeně z toho, že by mi měl povídat svůj zážitek, jak přišel k té lebce, která nyní zakrývala jeho tvář. Co se asi stalo? Zvědavě jsem máchala ocasem a nakláněla hlavu ke straně, ale jakmile Krůli začal mluvit o divoké kočce, krev mi tak trochu tuhla v žilách. "To snad ne!" vyjekla jsem chraplavě při vzpomínce na lva, který tak zřídil Parsiho. Co maj ty zatracený kočky za problém? Jako bysme jim snad něco dělali! Oháňka mi přestala ometat lesní podloží za zády a teď už jsem na Krůliho vyjeveně valila oči, když mluvil o vesnici dvojnožců a mláděti, které se o něj postaralo a dalo mu masku. "To je... to je šílené dobrodružství! Myslela jsem, že dvojnožci ani doopravdy neexistují. Měl jsi štěstí, že-"
Další slova se mi zadrhla v krku, když lebka dopadla na zem a odhalila Krůliho zjizvený obličej. Zalapala jsem po dechu. "Ach, ne. Krůli. To muselo hrozně bolet." Vypadalo to... no, strašně. Čím si asi musel Krůli projít? A byl přitom asi úplně sám. Až na to dvojnožče. Bolelo mě z toho u srdíčka. "Teď už tě to nebolí?" špitla jsem. To bylo asi to úplně nejdůležitější. A zatímco jsem hleděla na ty ošklivé jizvy, ozvalo se další kýchnutí, ale tentokrát nebylo moje. "A jéje. Přece jen tě ta rýma dohnala." Držet si odstup asi moc nefungovalo, když jsem prskala na všechny strany. Hopla.

Něco pravdy na tom, co Krůli říkal, nejspíš bylo. "Možná jo," povzdechla jsem si, ale k úkrytu jsem se nehnala. Bylo pěkně a teplo, i když slunce už zapadalo. Co když to byly poslední z hezkých slunečných dní? Nechtělo se mi je proležet někde zahrabaná v jeskyni. Navíc bych svou rýmu nepochybně rozprskala po celém úkrytu. Stačilo, že už jsem ji přinesla Krůlimu, i když jsem se veškeré své prskání snažila směřovat pryč od něj.
"Nejspíš už je pozdě. Promiň," usmála jsem se omluvně a kecla si na zadek, zatímco Krůli ode mě o pěkných pár kroků couval. Jindy bych se asi urazila, ale teď jsem to i docela chápala. Kdo by chtěl chytit takovouhle choleru? Fuj. "Depůjdu," zahuhlala jsem s už zase zacpaným nosem a snaživě si ho připlácla tlapou, abych potlačila další kýchnutí. Pro tentokrát to pomohlo, jen jsem chvíli naprázdno natahovala. "Třeba to nechytneš," dodala jsem, když mě v čenichu přestalo šimrat. "Možná jsem se jen moc dlouho máčela v jezeře, než jsem si schrupla na dešti. Když se to řekne takhle, ani se není moc co divit," dloubla jsem tlapou otráveně do listu na zemi. To jsem si zase pomohla.
"Noha dobrý," zahýbala jsem zadní tlapou, která nesla vybledávající stopy po zubech Styx. "Voda v tom jezeře tomu udělala asi dobře. Ale co ty?" zeptala jsem se konečně. "Hrozně dlouho jsme si pořádně nepopo- nepopo-" Další mohutné kýchnutí mě přerušilo v půlce věty. "Nepopovídali!" dokončila jsem v nejbližší možné chvíli. "Kde jsi třeba přišel k té masce? Vypadá husťácky," dodala jsem, ale byl to trochu nezvyk. Chtěl ji už nosit napořád a jeho tvář už neuvidíme?

Naštěstí se mi povedlo Krůliho probudit docela rychle. Nechtěla jsem, aby dopadl jako já. Naštěstí tak hrozně nevypadal, když se na mě zpod kostěné masky podíval. Vlastně vyhlížel docela normálně. Zdravě. Zato na mě asi muselo být hned na první pohled vidět, že mě podzimní počasí dostihlo. "Debím. Teda - nevím," odfrkla jsem si s hlavou otočenou pryč od Krůliho, abych si trochu pročistila nos a tolik nehuhlala. Otřela jsem si čumák o listí. "To asi to spaní venku v dešti. Proto jsem tě přišla vzbudit, aby tě to taky nedostihlo." Možná jsem nehuhňala, ale slyšela jsem se, jak chraptím. V krku mě škrábalo a celkově jsem se cítila tak nějak mizerně. Ne, že by mi bylo vyloženě blbě, ale... Nebyla to ani žádná hitparáda. Aspoň že počasí se pro tuhle chvíli tvářilo trochu přívětivě. Samozřejmě až poté, co se mnou takhle vypeklo. "Ale... takhle jsem vlastně tu rýmu přinesla přímo za tebou!" zděsila jsem se najednou a na potvrzení vlastních slov mohutně kýchla, jen tak tak, že jsem se stihla aspoň zase otočit na druhou stranu, aby to Krůli neschytal napřímo. "To jsem nedomyslela. Asi bych se běla jíd zakopad děkam do díry, aď dikoho dedakazím," zahuhňala jsem poraženecky, jak se mi čenich zase ucpal. To byl ale pech! Naposledy jsem byla nemocná ještě jako malé vlče. Už jsem si říkala, že se na mě podobné neduhy ani nechytají.

//Medvědí jezírka

Táhnout medvěda byla pěkná fuška. Kéž by ho Parsi dokázal ještě udržet v myší podobě a proměnit ho zpátky až v lese! Jenže to už by asi bylo moc. Určitě nebylo nic lehkýho takhle šaškovat s magií - a bez ní bychom to nezvládli vůbec. Nakonec to ale ani netrvalo tak dlouho a obklopily nás stromy lesa. "Jo, bylo to bezva! Takhle jsem ještě nikdy nelovila," zubila jsem se na Parsiho a mrskala spokojeně ocasem, zatímco on se pustil do stahování kožešiny z medvěda a rozdělování jídla. Pustila jsem se do masa vážně s chutí, už jsem měla hlad a medvěda jsem ještě nikdy nechutnala, takže jsem byla zároveň i vážně hodně zvědavá. Chutnal... zajímavě. Asi bych se radši držela býložravců, ale vlastně ta chuť nebyla po chvíli až tak špatná. Nejspíš by se na to dalo zvyknout. A hlavně - bylo to jídlo! Nebyla jsem zas tak vybíravá, hlavně, když jsem tím dokázala zaplácnout kručící díru v žaludku.
Když jsem dojedla, Parsi byl už pryč, zmizel i s medvědem v úkrytu. Čekala jsem, že si trochu budu moct pokecat s Krůlim, jenže i ten se šiboval kamsi pryč. Už už jsem se chtěla nabídnout, že půjdu s ním, tlapka netlapka, ale v poslední chvíli mě napadlo, že chce asi jít sám a mít chvíli klid. Trochu jsem si povzdechla. "Tak dobře. Ale pak! Pak si tě najdu!" slíbila jsem mu s širokým šklebem na tváři. "Dlouho jsme se pořádně neviděli!" A pak už zmizel i Krůli. Sledovala jsem, jak jeho tmavý kožich mizí, než jsem se stočila do klubka u paty nejbližšího stromu. Párkrát jsem olízla zraněnou nožku, která už vypadala docela dobře, než jsem zavřela oči a odplula do říše snů. Šlo to snadno. Po všem, co se událo, jsem byla uanvenější, než jsem si uvědomovala.

Vzbudila jsem se promrzlá na kost a mokrá jako myš. Huh? Rozlepila jsem oči a protřela si je tlapou. Fučelo a z nebe se snášelo lehké mrholení. Jakto, že jsem se neprobudila? Musela jsem chrápat jako špalek. Teď jsem se cítila rozlámaná a s každým poryvem větru jsem se rozklepala jako osikový lístek. Nemluvě o tom, jak zacpaný jsem měla čenich. "Brr, hnus," otřásla jsem se a jako na potvrzení slov hlasitě kýchla. Takhle jsem tady nemohla ležet, musela jsem se trochu rozhýbat a zahřát... a pak se asi schovat do úkrytu? Nejdřív jsem ale měla pocit, že si musím trochu rozproudit krev, jinak bych se asi ani v jeskyni nezahřála. "Hepšá!" ozvalo se znovu, protože mě v čenichu nepříjemně šimralo. Neslušňácky jsem si ho otřela tlapou a přiměla se k pomalému klusu. Za chvíli se zahřeju a pak to bude všechno bezva, utěšovala jsem se. A kde vůbec je ten Krůli? Jako na zavolanou jsem ho spatřila - válel se pod stromem, přesně jako předtím já. Spal? Jestli ano, tak na tom za chvíli mohl být úplně stejně jako já. "Krůli," přimetelila jsem si to k němu a dloubla do něj tlapou, abych ho vzbudila. Nějak se mi moc nelíbilo, že můj hlas zní docela nakřáple. Nechtěla jsem být nemocná, fakt ne! A nechtěla jsem ani, aby byl Krůli. "Krůli, probuď se, na spaní venku je fakt hnusný počasí."

Držela jsem myší ocásek a cítila, že se obří hlodavec pere stále méně a méně. Ještě že tak, už jsem toho měla celkem dost a v zadní noze mi tupě tepalo. Ale měli jsme to v kapse. Krůli myšáka povalil na zem a ten se vzápětí začal měnit. Pustila jsem ocásek, který rázem zmizel. Jako by zalezl zpátky do myši - fuj, docela nechutná myšlenka. I zbytek těla se proměňoval, až byla myš pryč a ležel před námi veliký medvěd. Zhluboka jsem oddechovala, byla to fuška, ale ocas už se mi rozkmitával na obvyklou rychlost. "To bylo skvělý!" zahalekala jsem, jen co jsem popadla dech. A Parsi? Parsi zářil! Prosimvás, ten vlk byl jak slunko na nebi! Zvesela jsem se zasmála. "Já věděla, že se umíš smát," přitančila jsem k němu i přes bolest v noze a drkla do něj ramenem. "Taky se mi nic nestalo, jen ta tlapa trochu bolí, ale to zas přejde." Rány už se zatáhly, jen asi bylo třeba víc času, aby se všechno zahojilo. "Jasný, to zvládnem," kývla jsem hlavou a s vervou se chopila medvědí tlapy. Srdce mi pořád bušilo nadšením, i když už jsem vkládala veškerou svou muší sílu do toho, abych pohla obří mrtvolou. Zabili jsme medvěda! No fakt! Jak asi chutná, takovej medvěd?

//Asgaar

Octla jsem se v celkem nezáviděníhodném postavení, zavalená krysou pomalu větší, než já sama. Byla jsem trochu umáčknutá, ale vzduch se mi do plic dostával a kosti se nelámaly. Přesto ta tíha příjemná nebyla. Nepouštěla jsem ale. Myš, medvěd. myšomedvěd... musel být náš a věřila jsem, že ho Krůli dorazí. Spatřila jsem ho ve svém omezeném zorném poli, něco se asi dělo, ale kdoví, co to bylo - to jsem zjistila až tehdy, když se mi myš vyškubla. Vyskičila jsem na nohy, jak jen to šlo, a spatřila, že obří kryse lomeno malému medvědovi teče z krku proudem krev. Úplně ho to však nezastavilo. Hnal se za Krůlim, který se právě sotva sbíral ze země. V duchu už jse to viděla - jak ho velké myší hlodáky chytí a hryznou a roztrhají... Tak rychle, jak to s trochu bolavou nohou šlo, jsem se rozběhla ke kryse. Nesmí Krůliho zakousnout! "Hej!" houkla jsem na ni a všimla si, že zpomalila. Krůli měl víc času se sebrat a já zas větší šanci ji dohnat. Čapla jsem první část jejího těla, co mi přišla pod zuby, hrubý myší ocas. Stejně jsem to předtím udělala Styx. Moc jí to neublížilo, ale nebylo to ani třeba. Krysa malátněla a ochabovala, ztráta krve už ji oslabovala, až se sotva držela na nohou. Za chvíli bude po všem. Stejně jsem ji raděi držela. Jeden nikdy neví.

Přišlo mi to jako praštěný nápad a co bylo víc překvapující, že tenhle nápad přišel od Parsiho. Měla bych se asi radovat a oslavovat, že se vlk, který byl obyčejně zaražený jako prd, rozhodl udělat něco pořádně vzrušujícího. Vlastně jsem se trochu radovala, ale pořád jsem byla docela otřesená ze zážitku se Styx a střetnutí s velkou kočkou bylo v mé paměti taky pořád dosti živé. Jenže Parsi měl plán. "Oh! Nojo! Ta tvoje magie!" vzpomněla jsem si, jak se šedá vlčice změnila na srnku. Věděla jsem, že to udělal Parsi, nebo nevěděla? To už bylo jedno - teď už jsem v tom měla jasno. "Myš zvládnem. Ale když ho zakousnem v myší formě, nezůstane pak myší už nafurt?" napadlo mě, ale pískový vlk to měl určitě nějak vymyšlené. Věřila jsem tomu a teď už jsem se opravdu nefalšovaně těšila. Myšího medvěda jsem ještě nelovila.
Vydali jsme se kolem jezer. Pach medvědů se tu vznášel skoro pořád, ale brzy začal zesilovat, takže bylo jasné, že jdeme správným směrem. "Jasná páka," odsouhlasila jsem taky Parsiho instrukce a pak už jsem jen koukala na tlustého mladého medvěda, který seděl u jednoho z jezer a chystal se pochutnávat si na rybách. Netušil, že mi si brzy pochutnáme na něm. Tedy, pokud nám bude štěstí přát. Jak asi chutná medvěd? Zvědavost teď už jasně převládala nad obavami. Medvěda se asi jen tak někomu nepodaří ochutnat! Iška bude valit bulvy! zaradovala jsem se v duchu, ale přinutila se aspoň na chvíli soustředit. Konec konců, ještě jsme toho medvěda neměli!
Před našima očima se medvěd najednou začal zmenšovat a měnit, až z něj vážně byla myš. Jenže to nebyla malá myška, ale hotová monstr-krysa! Menší než medvěd, ale skoro tak velká, jako já. "Tak jo, zkusím to," přikývla jsem. Já ani Krůli jsme nebyli zrovna nejmohutnější vlci, ale museli jsme to nějak zvládnout. Zůstala jsem chvíli ještě přikrčená v rákosí a čekala, až monstr krysa svou pozornost obrátí na Krůliho. A opravdu, rozběhla se za ním, jako by ještě stále byla medvědem. Ty její hlodáky by určitě dokázaly pořádně rafnout a drápy taky měla pěkný, ale určitě byla míň nebezpečná, než medvěd! Počkala jsem, až proběhne kolem mě, abych se jí mohla dostat za záda. Zatímco krysa běžela na Krůliho, já se zase rozběhla za ní a protože mě nenapadlo nic lepšího, hupla jsem jí na hřbet a pověsila se jí zuby z boku na krk. Krysa to asi nečekala a začala se kácet, jenže padala přímo na mě. Zůstala jsem připlácnutá pod ní, zatímco se krysa vzpouzela a cukala, ale nevzdávala jsem to. Pevně jsem ji držela a nepouštěla, i když se po mě válela. Krůli by ji teď určitě mohl zahryznout - musela mít odhalené hrdlo.