Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Asgaar

Vyrazili jsme z lesa šnečím tempem. Příliš jsem na zraněnou nohu nešlapala, ale snažila jsem se příliš neopírat o svůj doprovod. Přesto se párkrát stalo, že jsem trochu zaškobrtla a opřela se buď o Parsiho, nebo o Krůliho. Docela mě to štvalo. Nechtěla jsem být takhle nepoužitelná, ale copak se tomu nějak dalo ubránit? Pousmála jsem se na Krůliho. "To asi jo. Ale radši bych byla já bez kopýtek nebo tak něčeho." Změnit se v srnku nebo králíka nebo podobné zvíře jsem prostě netoužila. Ještě by mě někdo sežral.
Parsi cestou vysvětloval, jak vlastně přišel ke své magii. Představa vlka, co se promění v pařez, mi přišla hrozně vtipná, ale když jsem se tomu trochu uchechtla, bolestivě mě bodlo v hlavě, takže jsem toho radši nechala. To jsem asi měla za to, že se směju Parsiho zážitku s magií. Ale já jsem to nemyslela špatně, pomyslela jsem si dotčeně. Nemoct se ani pořádně zasmát bylo tedy pořádně na nic.
K jezírkům to naštěstí nebylo daleko. "Jo, v pohodě," odvětila jsem Krůlimu - pohodu jsem si představovala jinak, ale aspoň jsem neměla pocit, že by se můj stav zhoršoval. S úlevou jsem se svezla do jednoho z mělčích jezírek, ke kterému mě nasměroval Parsi. "Díky za doprovod," vrhla jsem po obou vlcích pohledem a unaveně se pousmála, pak jsem se trochu odstrčila, abych dostala do vody i zadní nohy. Voda krásně chladila ránu a když jsem si na chvilku ponořila i hlavu, cítila jsem jistou úlevu i v ní. "Ááá, to je krása," libovala jsem si, zatímco jsem se vyvalovala v chladivé vodě jako nějaký hroch.

6/10 - Nelly

Byla jsem ráda, že Nelly dál nerozebírala, co se stalo s její mámou, protože jsem netušila, co bych s ní potom dělala, kdyby se třeba nějak rozesmutnila a začala bulet. Utěšovat vlčata jsem neuměla, víc mi šlo je učit nepřístojnostem a nabádat je k rošťárnám. Teď jsem ale měla docela jiný úkol, a to stát se učitelkou plavání. No což, i to určitě zvládnu!
Nelly se vrhla odvážně do vody a začala kopat tlapkama halabala kolem sebe, hlava nehlava, až voda šplíchala na všechny strany. Ještě, že jsem jí nastavila vlastní tlapu, jinak by zase zajela pod vodu. "Trochu klidnějc, musíš trochu klidnějc," nabádala jsem ji, ale kdoví, jestli mě přes to šplíchání vůbec slyšela. Však já sama se málem neslyšela. Smála jsem se ale na celé kolo, nemohla jsem si pomoct. Nelly vypadala tak hrozně odhodlaně! A jakž takž jí to i šlo, i když jsem si nebyla jistá, jestli by se zvládla udržet na hladině, kdybych ji nedržela. Nakonec se chytla mojí tlapy a udýchaně lapala po dechu. Široce jsem se na ni zazubila: "Myslím, že na první pokus to bylo bezvadný! Ale podruhý zkus těma nohama trochu míň rozhazovat, ať to necáká všude možně. Pak bude lehčí se udržet na hladině. Hele, ukážu ti to, jo? Počkej tady u břehu, aspoň si zatím trochu odpočneš," nasměrovala jsem ji bezpečně na místo, kde bylo vody sotva po kotníky, a pak jsem se pustila do hlubší vody. Obeplavala jsem kolečko a vrátila se k Nelly. "Vidíš? Kope se jima jen pod vodou. Tak co? Zkusíš to znova? Tentokrát už určitě budeš plavat jak kapr," zasmála jsem se a byla připravená opět vlče jistit, kdyby bylo potřeba.

Vydrápala jsem se na nohy a přitom hrcla do Krůliho, který se přitom rovněž povážlivě zakymácel. Naštěstí jsem byla docela muší váha, takže jsem ho neshodila a jeho oči schované pod tou zvláštní maskou se na mě usmívaly. Taky jsem se na něj pousmála. "Tak jo. Díky," máchla jsem oháňkou a natočila uši k Parsimu. "Jezírka, no jistě," vzpomněla jsem si, vždyť už jsem kolem šla několikrát. V tuhle chvíli mi to prostě nemyslelo. Kdoví, co všechno se mi v hlavě přeházelo při té ráně. Ještě štěstí, že jsem byla dost praštěná i předtím, takže se toho snad nemohlo moc poškodit. Byla jsem si jistá, že jakmile si trochu odpočinu, dá se to všechno zase do pořádku. "Zní to fajn," souhlasila jsem s unaveným úsměvem. Už abychom byli tam.
Parsifal nadnesl zvláštní myšlenku, že by mě mohl proměnit v něco jiného. "Jak jako proměnit?" breptla jsem prve zmateně, než mi to v hlavě trochu secvaklo. Trvalo to pár vteřin. "Tak jako... se ona proměnila v srnu? To ty?" Dávalo to smysl. Asi. Tedy, bylo to hodně divné, ale dávalo to smysl. "Já bych ale radši zůstala... já," dodala jsem tiše. Už tak jsem měla se svým tělem dost trablů, kdyby mělo ještě měnit tvar, kdoví, co by se stalo. Vykročila jsem tedy pomalu se svými zachránci směrem k jezírkům. Na zadní nohu jsem pajdala a hlavu jsem pořád držela docela nízko, ale srdce mi naplňovala vděčnost, že mi ti dva pomáhají. Nesmím jim zapomenout poděkovat, upozornila jsem svou momentálně natvrdlou hlavu, ale Krůli se Parsiho začal vyptávat na magie, takže jsem zůstala pro jednou tiše a soustředila se jen na cestu k vodě.

//Medvědí jezírka

Parsi mě napomínal, že bych měla odpočívat. "Vždyť to dělám," opáčila jsem potichu, popravdě jsem se moc necítila na cokoliv jiného, než na rozplácnuté ležení na zemi, aspoň dokud mi hlava nepřestane trochu třeštit. Chtěla jsem pomáhat, ale bylo mi jasné, že bych nebyla nic platná. Šedé vlčici jsem stěží způsobila miniaturní škrábaneček, zatímco ona mě úplně vyřídila. Ale aspoň jsem jí zničila toho muflona! To byl můj malý triumf. Naštěstí Parsi říkal, že jsou Arcanus i Iška v pořádku a šedá vlčice to má spočítaný. "Savior?" zopakovala jsem zamyšleně, ale to jméno mi nic neříkalo - jestli jsem ho někdy znala, pak mi tou ránou možná vyletělo z hlavy. Přemýšlet se mi moc nechtělo, takže jsem raději vrhla mírným úsměvem po Krůlim. "Bude to v pohodě," slíbila jsem mu. Ještě jsem dneska nemínila umřít. Ale... uf, povím vám, že takhle zmláceně jsem se asi ještě nikdy necítila. Však jsem se taky nikdy s nikým pořádně neprala, asi nebylo divu, že jsem dostala takovou nakládačku.
Pokud šlo o vodu, Parsi přišel s docela chytrým nápadem. Vydat se k řece znělo příjemně. Zatoužila jsem náhle po krásně chladné vodě. Ještě tak kdybych mohla mrknout a hned ležet na jejím břehu... nebo kdyby mě tam někdo odtáhnul. Ale zase tak neschopnou jsem se dělat nechtěla. "To zní dobře. Ale... neměli bychom radši zůstat tady?" vrhla jsem kolem sebe poněkud úzkostným pohledem. Já nebyla nic platná, ale Parsi s Krůlim by třeba pomoct mohli? Parsi ale tvrdil, že je situace zvládnutá a já mu věřila. "Jestli je vážně všechno pod kontrolou, tak... asi můžeme jít," hlesla jsem tedy nakonec, jak jsem se začala hrabat na nohy. Hlavu jsem přitom držela co nejníž, protože mi pořád řinčela a byla jsem si jistá, že jestli ji zvednu moc rychle, nic příjemného se nestane. Poněkud vrávoravě jsem se vydrápala na nohy a trochu se přitom opřela o Krůliho, než jsem nabyla rovnováhu na vlastních končetinách. "Pardon," broukla jsem k němu a po kousíčcích zvedala hlavu, abych nebrousila čenichem po zemi. "Kam půjdeme?" zeptala jsem se pak, nějak jsem si nebyla jistá, kterým směrem se vydat. Snad jsem nezblbla nadobro.

5/10 - Nelly

Netrvalo to naštěstí moc dlouho a vlče zase pookřálo. Ovšem její řeči o mámě ve mně nevyvolávaly zrovna nejlepší pocity. Řekla jí, ať jde do lesa, a už se nevrátila? Znělo to dost podezřele a nenapadalo mě moc optimistických náhledů na tuto situaci. Malá vlčice si ale asi vážnost celé situace neuvědomovala a já jí tak nějak nechtěla kazit naději nebo něco podobného, takže když se na mě zazubila s tím, že se její máma určitě vrátí, taky jsem nasadila úsměv: "Asi to tak bude. Třeba tě fakt jenom nemůže najít." Moc jsem tomu ale nevěřila.
Vyhlídka na to, že by se mohla naučit plavat, ji nadchla. Zasmála jsem se, když jsem viděla, jak ožila a jak radostně mává ocáskem. "Můžem začít klidně hnedka," mrkla jsem na ni a taky zamávala ocasem. "Jasný, že tě budu držet. A začnem na mělčině, abys došáhla na dno, to by ses musela hodně snažit, aby ses utopila." Rozvzpomínala jsem se na své plavecké začátky. Jak ségra vyšilovala, když se jí dostala voda do uší! Musela jsem se té vzpomínce nahlas zasmát.
Než jsme se ale pustily do plavání, sdělily jsme si ještě svá jména. Nelly ovšem to moje činilo trochu problémy. "Sinéad, ne Šilejd. Šin-ejd. Ale na to se vykašli, já vím, že to je složitý," máchla jsem nad tím tlapou, protože mi stejně přišlo, že mě Nelly moc neposlouchá a soustředí se na úkol, který nás čekal. "Platí," kývla jsem na slib, že mi tu svou tetu někdy ukáže. I když to možná ani nebyla teta, když nechtěla, aby se jí tak říkalo. "Fajn, já jí tak říkat určitě nebudu, moje teta to totiž není," zasmála jsem se a zvesela přešlápla - byl čas plavání!
"Tak jo, jdem na to. Neboj, je to jednoduchý, naučí se to každej. Myslim, že v hloubi duše už víme, jak se to dělá, jen musíš přestat panikařit. Stačí, když budeš hrabat tlapkama, jako když běháš," sdělila jsem Nelly stručné instrukce a popošla do trochu hlubší vody, kde by se už snad mohla odrazit ode dna a začít plavat. "Budu tě jistit," zazubila jsem se ještě a napřáhla tlapu, abych ji mohla podepřít, kdyby náhodou šla jako šutrák ke dnu.

4/10 - Nelly

Mrňátko vypadalo fakt jako hromádka neštěstí. Opravdu, kámen by se nad ním ustrnul! A já jsem ani z kamene nebyla, možná jsem byla rozlítané pometlo, ale malé vymáchané vlčice mi bylo líto. Třeba si ji taky ochočím, jako Krůliho, pomyslela jsem si a potlačila smích, který se mi přitom dral do hrdla. Krůli byl pochopitelně jen jeden a už celkem vyrostl, ale představa vlastní vlčecí armády se mě pořád držela jako klíště. Podobně jako vlčí slečna, která se začala cpát víc a víc do mé blízkosti. Přehodila jsem přes ni přední tlapu a ještě ji jednou pošťouchla čenichem. "Nó, však už to je dobrý, ne?" broukla jsem, moc jsem netušila, jak utěšovat vlčata, ale doufala jsem, že to bude stačit. Snad se pak vzpamatuje a vymyslíme spolu nějakou zábavu.
Skoro to vypadalo, že mi nevěří, když jsem jí tvrdila, že nikomu plavání napoprvé moc nejde. "Vůbec mi to nešlo," potvrdila jsem. "Máma mě to musela naučit. Hele, třeba bych tě to pak mohla naučit taky?" nadhodila jsem. "Pak už by se ti nikdy nestalo, že se budeš jen tak plácat jak můra v kalužině, když náhodou hupneš někde do vody." Nejdřív by ale bylo lepší vědět, že na nás fakt nikdo nevlítne. Podle slov vlčete to ale moc nehrozilo, protože mámu... nemá? A jé, další dítě bez rodiny? blesklo mi hlavou, ale radši jsem to dál nerozmazávala. Žila někde s tetou, ale ta byla kdoví kde. "Tetu Rowenu? Myslím, že ne," zavrtěla jsem zamyšleně hlavou. "Nic mi to neříká." Buď jsem to jméno zapomněla, nebo - pravděpodobně - jsem tu vlčici nikdy nepotkala. "Nelly? To je pěkný jméno. Já jsem Sinéad. Nebo taky hrdinná Žaneta," vystrčila jsem hrdě hruď a poskočila na mělčině, až to plácalo. Nehromaděná energie se začínala drát ven, takže se mnou už zase šili všichni čerti.

3/10

Chůdě malý! Musí mít hotovej šok! pomyslela jsem si, když jsem poulila oči na vlče, které nejen, že bylo zmáčené jako krysa, ale ještě ke všemu se celé klepalo jako ratlík. Aby se taky neklepala, takovýhle zážitek by asi zamával s kde kým, natožpak s takovým mrnětem. Trochu kašlala a funěla, ale vypadalo to, že je jinak v pohodě a nic se jí nestalo. Docela jsem si oddechla. Nevěděla jsem, jak bych ji křísila, kdyby byla přiutopená.
Zkroušeně kňoukla, že se málem utopila a že neumí plavat. "To nic, mrně, hlavně, že se nestalo nic horšího," vydechla jsem si a šťouchla ji čenichem do tváře, aby se trochu rozveselila. Pak jsem se důkladně oklepala, protože ze mě crčela voda proudem, a zamávala jsem ocasem. Rychlý pohled kolem mi prozradil, že je tady vlčice samotná. Ha! Že by to skýtalo příležitost pro nějakou lumpačinu? Nebo jenom pro výuku plavání? Možnosti byly nepřeberné, ale nejdřív se mrně muselo trochu vzpamatovat. "Hele, každej se někdy musí naučit plavat, z toho si nic nedělej. Taky mi to hnedka nešlo," mávla jsem nad tím tlapou. "Seš tady sama? Na dobrodružství bez dozoru?" přesvědčovala jsem se ještě, jestli se odněkud nevynoří naštvaná mamča, která mě nařkne, že jí chci utopit děcko. To jsem nepotřebovala.

Červenec 2/10 - Nelly

"Ááááh!" hlasitě jsem úlevně vydechla, jakmile jsem se vynořila na hladinu. Voda byla dokonalá, možná trošku studená, ale na to si jeden hned zvykne. A hlavně bych přece byla musela být hloupá, abych si stěžovala na ochlazení v takovém příšerně horkém dni, nebo ne? Už jsem se chystala, že si obeplavu nějaké kolečko, možná se zkusím potopit za rybama, jenže najednou jsem si všimla, že se tu se mnou ochlazuje ještě někdo. Někdo, koho jsem si prve nevšimla, protože byl docela malý a já přes ten šplouchanec neviděla a neslyšela vůbec nic. Teď jsem však tvora zpozorovala. Vlče! Plácalo se ve vodě pár metrů ode mě jako moucha v kaluži. Bylo na první pohled jasné, že vůbec netuší, co se sebou. "Vydrž, mrně, jdu ti na pomoc!" zahulákala jsem a odpíchla se tím směrem. Voda tam naštěstí byla mělká, takže i takový trpaslík, jako já, dosáhl na dno. O něco menší trpaslík, jakým byla šedá vlčice, už ale takové štěstí neměla. Ještě, že tu měla hrdinnou Žanetu! Čapla jsem ji za kůži a zamířila s ní ke břehu, kde už bylo vody tak málo, že na dno dosáhnout prostě musela. Určitě z toho celého musela být pořádně vyjevená. Já koneckonců taky. "Dobrý? Nenahltala ses moc vody? Nejseš přiutopená nebo přidušená nebo... nebo tak něco? Fůůů! To jsem se pěkně lekla," brebentila jsem bez ustání, jako vždycky, když mě něco obzvlášt rozrušilo.

Červenec 1/10 - Nelly

Bylo parno a dusno, že by se jeden upražil a udusil. No fakt. Pravý letní den, ale ne zrovna moc příjemný. Takový celý ulepený a vlhký, až se nejspíš všem normálním tvorům chtělo jen spát někde ve stínu a nedělat vůbec nic. Jenže já jsem nebyla žádný normální tvor. Sedět na zadku pod stromem mě velice brzy přestalo bavit a šili se mnou všichni čerti, i když jsem se v tom horku pekla ve vlastní šťávě. Nemohla jsem to vydržet, prostě to nebylo nic pro mě. Ostatně, daly se dělat i jiné věci! Jaké jiné dny jsou ideální třeba na koupačku, když ne takovéhle horké, při kterých se ze suchozemských tvorů stávají vysušené křížaly? Já naštěstí k suché zemi nelnula tak pevně, že bych se nikdy neodhodlala ji opustit, takže mě osud křížaly mine.
Zamířila jsem si to z lesa přímou čárou k jezeru, co možná nejkratší cestou, abych tam už už byla a konečně definitivně unikla horku a parnu v nejteplejší části dne. Sice jsem funěla vedrem, ale jakmile jsem spatřila lesklou hladinu před sebou, přidala jsem do kroku. Samotný pohled na vodu mi vlil do žil novou krev! S důkladným rozběhem a mocným odrazem krátkých nožek jsem se vrhla do krásné chladivé vody, až se s mohutným šplouchancem rozletěla na všechny strany. Krása!

Známé tváře mne obklopily, i když jedna z nich byla schovaná pod maskou. To ale vůbec nevadilo, stačilo mi vidět, že je Krůli tady a je celý. Kdyby mu ta šedá nějak ublížila... Musela bych ji jít roztrhat. I kdyby mi měla ta hlava puknout. Oba se zajímali, jestli se mi něco nestalo, Krůli se o mne ještě i otřel čenichem. Mírně jsem nadzdvihla i ten svůj, abych mu gesto aspoň chabě oplatila, ale moc jsem se hlavu zvedat ještě neodvažovala. Pokaždé, když jsem s ní pohnula, děly se dost nepříjemné věci. "Asi to bude dobrý," vydechla jsem. "Pěkně jsem se křápla do hlavy. To ten hloupej kosťomuflon," postěžovala jsem si. "Nasměroval mě rovnou na strom." Nechápala jsem, jak bylo možné, že něco takového vůbec existovalo. Jak to ta vlčice mohla dokázat? Copak existovaly magie na přivolání kostlivců?
Parsi prohlásil, že vlčice - Styx? - je pod kontrolou a věci spějí ke zdárnému konci. "To je dobře," zamrmlala jsem s jistou dávkou spokojenosti. "Ale... nestalo se nikomu nic? Nic hroznýho?" První myšlenka byla na Išku. Byla v pořádku? Musí být, prostě musí. Ale to už mi Krůli nabízel vodu. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, což šlo pomalu, připadala jsem si celá zpomalená. "Já ti nevím... mám pocit, že hodím šavli, jestli něco polknu. Možná ji hodím i tak," informovala jsem je o té reálné šanci. Nikdy mě nenapadlo, že se jednomu udělá tak blbě, když se pořádně břinkne do hlavy. "Ale děkuju. Možná to za chvilku bude lepší?" nadhodila jsem. Mluvila jsem tiše, protože tak to bylo příjemnější. Přišlo mi, že jsem absolutně přecitlivělá snad úplně na všechno. Řinčení v hlavě ale pomalu ustávalo, snad se rychle ustálí i ten zbytek. Pohnula jsem trochu zadní nohou a palčivá bolest mi připomněla, že i když je praštěná hlava asi můj největší problém, není vlastně jediný. Tiše jsem sykla. "Vlastně... Možná by se voda hodila. Trochu mě kousla i do nohy. Asi to nebude tak zlý," usoudila jsem, spíš abych vlkům zbytečně nepřidělávala starosti, i když jsem to pochopitelně nemohla vědět, neboť jsem se stále neodhodlala otočit hlavou a podívat se. Krůli s Parsim kousanec ovšem vidět mohli a mohli také dojít k závěru, že na amputaci to asi nebude, i když zároveň nešlo jen o nějaký povrchový škrábanec. Prostě pěkně hluboký poctivý hryzanec.

//post do VLA - bez odměny

Potloukala jsem se po pláži a vlastně jsem neměla na práci nic konkrétního, když vtom najednou oko mé zvědavé padlo na cosi blyštivého. Okamžitě jsem k tomu přiskočila a vydloubla to z písku, ve kterém se to skrývalo. Obhlížela jsem to ze všech stran, nedokázala jsem to pojmenovat, ale bylo to cosi moc pěkného, takové zlaté kolečko, které se na sluníčku blýskalo, až z toho přecházel zrak. "Klatě, já vím co seš zač! Čistý zlato, poklad!" Dokonalé vysvětlení této záhady mne hned přeformovalo v pirátku Žanetu. Určitě by to bylo lepší, kdybych tu nebyla sama a mohla blbnout ještě s někým dalším, ale nevadilo to zase tak moc. Co bych byla za pirátku, kdybych si neodkázala poradit sama?
"A vůbec, já nepotřebuju, aby se mi tu ochomejtaly nějaký suchozemský krysy," pozvedla jsem bradu a hrdě si vykračovala. Akorát zadní nohu jsem měla ve své představě dřevěnou, takže jsem s ní jen tak pohopsávala. "Aby mi tu kalily vody a obíraly mě o moje těžce vydobyté zlato? Ó, nene, nic takového. Ožíraly by je ryby dřív, než by vůbec sáhli na mou šperkovnici." I když v té šperkovnici ležel jen jeden osamělý penízek, v mé hlavě už z ní byla truhla doslova přetákající pokladem.
Má fantazie se rozbíhala na plné obrátky, najednou jsem do toho byla vážně hrr. "Rozsekám vás šavlí, až z vás bude žrádlo pro rybičky, vezmu vám vítr z plachet! Tak pojďte, pojďte, kdo se chce první projít po prkně, arrr!" Rozmachovala jsem se tlapou na všechny strany po svých imaginárních nepřítelích a křivila tvář, zkrátka jako pravý pirát. "Tak vy si nedáte pokoj? Jsem jako sud se střelným prachem, pozor na to," vrčela jsem a chňapala do vzduchu. Určitě bych každému, kdo by mne náhodou sledoval, připadala jako blázen. Netrápilo mne to ale, proč by mě měly zajímat názory někoho, kdo akorát tak kotví v přístavu a nikdy nevyplul na širý oceán? "Netroufáte si, co, bojíte se velkýho mořskýho vlka. A dobře děláte, jestli teda nechcete dělat společnost Krakenovi někde v temné hlubině," zachechtala jsem se a přikryla svůj zlatý poklad tlapkou. Už bylo asi na čase přestat šaškovat.

Po té pecce do hlavy jsem byla úplně mimo. Asi bylo štěstí, že jsem se v poslední chvíli pustila, kdoví, jestli bych tady jinak vůbec byla, abych se mohla držet za třeštící hlavu a tiše kňourat bolestí? Bohové, co když mám hlavu na dvě půlky? Co když mi leze mozek ven? Nic takového se asi nedělo. Pod tlapou jsem necítila žádnou puklinu, dokonce ani krev, jen rychle vyrážející bouli. Krev tu ale cítit byla... Z té nohy. V zadní noze pod kotníkem mi pulsovalo a tepalo, konečně jsem si začínala bolest plně uvědomovat, když už jsem se nenacházela v zápalu boje. Kdybych se namáhala zvednout hlavu a podívat se tam, nepochybně bych spatřila, že je noha v tom místě pěkně pokousaná. S tím jsem se ovšem namáhat nemínila. Měla jsem pocit, že jestli zvednu hlavu, buď se mi rozskočí, nebo přinejmenším hodím šavli. Netoužila jsem ani po jednom a tak jsem jen nehybně ležela a čekala, až ten cinkot v uších a šílený bolehlav trošku pomine. Nebyl to zrovna ten nejlepší den... ale ani to nevypadalo, že bych měla umřít. Naštěstí.
Pootevřela jsem oči, když jsem zaznamenala, že se ke mně někdo blíží. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem je slyšela nebo cítila, prostě jsem o nich věděla - byl to Parsi a Krůli mu běžel v patách, pořád v tom převleku kostlivce, který by mě normálně asi dost zajímal, ale teď jsem měla jiné starosti. "Krůli... Parsi?" zamumlala jsem nepříliš pevným hlasem. "Už je po ní? Po té, au, po té mrše?"

Držela jsem se kostlivého muflona, jak to jen šlo. Kdybych jen byla o trochu větší nebo silnější! Moje muší váha pro něj ale zase takový problém nejspíš nepředstavovala. Hnal se pořád kupředu. Přesto jsem byla se svým nápadem spokojená. Dokud se muflon zabýval mnou, nemohl otravovat zkušenější bojovníky a plést se jim pod nohy, takže měli volné pole působnosti a mohli se věnovat té šílené šedivce. Aspoň pro jednou jsem něco udělala dobře! zaradovala jsem se... a všimla si konečně kůry stromu, která se nebezpečně rychle přibližovala.
Od pocitu triumfu k naprosté panice jsem se dostala asi tak během jedné vteřiny. Nebyla jsem zrovna v nejlepší pozici koukat se před sebe, takže jsem si muflonova plánu nevšimla do poslední chvíle. Pustila jsem se té kupy kostí a šlach v naději, že si jen nabiju o zem, ovšem už bylo moc pozdě. Moje hlava se i tak setkala s trvdým dřevem stromu, i když to nebylo takovou silou, jako kdybych se muflona pořád pevně držela. Ten se kolem mě rozsypal na drobky a kostičky, když se se stromem v plné rychlosti střetl. V tu chvíli jsem takové detaily ale vůbec nevnímala. Schytala jsem pořádnou ránu. Exploze bolesti v hlavě byla tak intenzivní, že jsem viděla ony příslovečné hvězdičky. V uších mi hvízdalo a prvních pár vteřin jsem ani netušila, jestli jsem živá nebo mrtvá. "Au..." Chytla jsem se tlapou za čelo, kde nepochybně vyrazí pořádná boule a schoulila se s tichým skučením na zemi mezi zbytky nemrtvého muflona. Nesnažila jsem se ani vstát, hlava mi třeštila tak hrozně, že bych nejspíš všechno stejně viděla třikrát. Toliko tedy k hrdinským činům.

//snad jsem nic podstatného neminula :D

Všechno, co se dělo, jsem ani nestačila vnímat. Jen tak-tak jsem uvědomila, že ten kostlivec je vlastně Krůli, ale nebyl čas hlouběji dumat nad tím, proč se tu objevil takhle vymóděný. Šedivá vlčice, nyní tedy srna, se vymanila ze sevření. Kdoví, jak se jí to vůbec podařilo! Tedy... moje sevření tak pevné nebylo, ale měla jsem dojem, že Iška ji drží tak pevně, že se nikdy nemůže dostat pryč. Jenže ona to dokázala. Byla kluzká jako ryba. Rozběhla jsem se za ní, ale se zraněnou zadní nohou mi to až tak dobře nešlo. Po pár krocích mi bylo jasné, že nemám šanci ji vůbec někdy dohnat. Kruci! Iška ale letěla kupředu, hnala se jako blesk. Ona ji chytí. Chvíli jsem jen nerozhodně stála, otočila jsem se po Parsim a Krůlim, snažila jsem se co nejrychleji zvážit, co bych měla dělat, co si počít. Moje síla v boji evidentně k ničemu nestačila. Dokázala jsem se tak akorát nechat pokousat. Muselo ale být něco, co bych mohla dělat!
Šance se ukázala vzápětí. Zdánlivě odnikud se objevila zvířata. Nebyla však živá. Vlastně byla, ovšem... neměla by být. Byly to jen takové běhající kostry, zbytky šlach, kůže a peří. Iška se vrhla po tom, co nejspíš kdysi bylo srnou, ovšem další dvě zvířata se rychle blížila. Nemusela jsem je honit, běžela a letěla nám naproti. Krůli s Parsim se taky hnali za šedou vetřelkyní, všichni jsme měli šanci připlést se těm příšerám do cesty. Nechtěla jsem, aby je ten muflon převálcoval. I když nebyl nejspíš skutečně živý, rohy pořád měl a jistě se jimi dovedl rozmáchnout. A tak jsem se rozhodla. "Běžte po ní!" houkla jsem na vlky, pár kulhavými kroky jsem se dostala blíž k muflonovi a vrhla se po něm dost křivým skokem, neboť pořádně odrazit jsem se mohla jen jednou zadní nohou. Přesto ten skok stačil na to, aby mě k té kupě kostí donesl a já se muflona chytila veškerou svou muší silou. Nemotorně jsem mu visela kolem pozůstatků krku, ale jistě to stačilo k tomu, aby ho to zbrzdilo. Přinejmenším jsem určitě odvedla jeho pozornost.

Všude kolem panoval chaos, ani jsem nestačila vnímat všechno, co se děje. Soustředila jsem se jen na huňatý ohon, který jsem svírala v zubech a přitom vztekle vrčela. Jenže žádné vrčení nemohlo mému neefektivnímu útoku propůjčit větší sílu. Okřídlená vlčice se mi vytrhla jako nic, vznesla se do vzduchu a než jsem se vůbec vzpamatovala, už byla za mnou. Spěšně jsem se začala otáčet, protože v zádech jsem ji mít nechtěla, ovšem byla jsem příliš pomalá. Ostré tesáky se zabořily hluboko do mé zadní nohy. "Jaaau!" vyletělo mi z hrdla dosti nedůstojné zakvílení. Netušila jsem, jak moc velkou škodu vlčice nadělala, ale tedy... pořádně to štíplo. Cítila jsem, že se z ran valí krev. V návalu adrenalinu jsem bolest asi ještě plně nevnímala a nebyl čas přemýšlet, protože se události valily dál kupředu. Jezevec se dal na útěk a rozumné by asi bylo ho následovat, neboť jsem byla podobně užitečná, jako on. Nechtěla jsem ale opustit svou smečku. Svou rodinu. Ta vlčice musela být naprosto šílená!
Chvíli mi trvalo, než jsem se sebrala a mezitím už se Arcanus i Jiskra sápaly srnce po krku. Protože vlčice najednou vážně vypadala jako srnka. Že bych měla takový hlad...? Chňapla jsem zuby po jedné ze srnčích zadních nohou a přitom se málem srazila s kostlivcem. Ani jsem se nad tím už nějak nepozastavovala. Nejspíš mi prostě přeskočilo. To budeme řešit později. Sevřela jsem zuby kolem druhé srnčí zadní nohy a prostě se ji jen snažila držet, protože ostatní měli nejspíš situaci víceméně pod kontrolou... snad. Rozhodně se tu dělalo pořádné vedro, jiskry lítaly všudem kolem, až jsem měla pocit, že se mi opaluje srst na tvářích. Zraněnou nohu jsem moc nezatěžovala, měla tendenci se pode mnou podlamovat, ale plný nápor bolesti jsem pořád ještě necítila.