Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Něco pravdy na tom, co Krůli říkal, nejspíš bylo. "Možná jo," povzdechla jsem si, ale k úkrytu jsem se nehnala. Bylo pěkně a teplo, i když slunce už zapadalo. Co když to byly poslední z hezkých slunečných dní? Nechtělo se mi je proležet někde zahrabaná v jeskyni. Navíc bych svou rýmu nepochybně rozprskala po celém úkrytu. Stačilo, že už jsem ji přinesla Krůlimu, i když jsem se veškeré své prskání snažila směřovat pryč od něj.
"Nejspíš už je pozdě. Promiň," usmála jsem se omluvně a kecla si na zadek, zatímco Krůli ode mě o pěkných pár kroků couval. Jindy bych se asi urazila, ale teď jsem to i docela chápala. Kdo by chtěl chytit takovouhle choleru? Fuj. "Depůjdu," zahuhlala jsem s už zase zacpaným nosem a snaživě si ho připlácla tlapou, abych potlačila další kýchnutí. Pro tentokrát to pomohlo, jen jsem chvíli naprázdno natahovala. "Třeba to nechytneš," dodala jsem, když mě v čenichu přestalo šimrat. "Možná jsem se jen moc dlouho máčela v jezeře, než jsem si schrupla na dešti. Když se to řekne takhle, ani se není moc co divit," dloubla jsem tlapou otráveně do listu na zemi. To jsem si zase pomohla.
"Noha dobrý," zahýbala jsem zadní tlapou, která nesla vybledávající stopy po zubech Styx. "Voda v tom jezeře tomu udělala asi dobře. Ale co ty?" zeptala jsem se konečně. "Hrozně dlouho jsme si pořádně nepopo- nepopo-" Další mohutné kýchnutí mě přerušilo v půlce věty. "Nepopovídali!" dokončila jsem v nejbližší možné chvíli. "Kde jsi třeba přišel k té masce? Vypadá husťácky," dodala jsem, ale byl to trochu nezvyk. Chtěl ji už nosit napořád a jeho tvář už neuvidíme?

Naštěstí se mi povedlo Krůliho probudit docela rychle. Nechtěla jsem, aby dopadl jako já. Naštěstí tak hrozně nevypadal, když se na mě zpod kostěné masky podíval. Vlastně vyhlížel docela normálně. Zdravě. Zato na mě asi muselo být hned na první pohled vidět, že mě podzimní počasí dostihlo. "Debím. Teda - nevím," odfrkla jsem si s hlavou otočenou pryč od Krůliho, abych si trochu pročistila nos a tolik nehuhlala. Otřela jsem si čumák o listí. "To asi to spaní venku v dešti. Proto jsem tě přišla vzbudit, aby tě to taky nedostihlo." Možná jsem nehuhňala, ale slyšela jsem se, jak chraptím. V krku mě škrábalo a celkově jsem se cítila tak nějak mizerně. Ne, že by mi bylo vyloženě blbě, ale... Nebyla to ani žádná hitparáda. Aspoň že počasí se pro tuhle chvíli tvářilo trochu přívětivě. Samozřejmě až poté, co se mnou takhle vypeklo. "Ale... takhle jsem vlastně tu rýmu přinesla přímo za tebou!" zděsila jsem se najednou a na potvrzení vlastních slov mohutně kýchla, jen tak tak, že jsem se stihla aspoň zase otočit na druhou stranu, aby to Krůli neschytal napřímo. "To jsem nedomyslela. Asi bych se běla jíd zakopad děkam do díry, aď dikoho dedakazím," zahuhňala jsem poraženecky, jak se mi čenich zase ucpal. To byl ale pech! Naposledy jsem byla nemocná ještě jako malé vlče. Už jsem si říkala, že se na mě podobné neduhy ani nechytají.

//Medvědí jezírka

Táhnout medvěda byla pěkná fuška. Kéž by ho Parsi dokázal ještě udržet v myší podobě a proměnit ho zpátky až v lese! Jenže to už by asi bylo moc. Určitě nebylo nic lehkýho takhle šaškovat s magií - a bez ní bychom to nezvládli vůbec. Nakonec to ale ani netrvalo tak dlouho a obklopily nás stromy lesa. "Jo, bylo to bezva! Takhle jsem ještě nikdy nelovila," zubila jsem se na Parsiho a mrskala spokojeně ocasem, zatímco on se pustil do stahování kožešiny z medvěda a rozdělování jídla. Pustila jsem se do masa vážně s chutí, už jsem měla hlad a medvěda jsem ještě nikdy nechutnala, takže jsem byla zároveň i vážně hodně zvědavá. Chutnal... zajímavě. Asi bych se radši držela býložravců, ale vlastně ta chuť nebyla po chvíli až tak špatná. Nejspíš by se na to dalo zvyknout. A hlavně - bylo to jídlo! Nebyla jsem zas tak vybíravá, hlavně, když jsem tím dokázala zaplácnout kručící díru v žaludku.
Když jsem dojedla, Parsi byl už pryč, zmizel i s medvědem v úkrytu. Čekala jsem, že si trochu budu moct pokecat s Krůlim, jenže i ten se šiboval kamsi pryč. Už už jsem se chtěla nabídnout, že půjdu s ním, tlapka netlapka, ale v poslední chvíli mě napadlo, že chce asi jít sám a mít chvíli klid. Trochu jsem si povzdechla. "Tak dobře. Ale pak! Pak si tě najdu!" slíbila jsem mu s širokým šklebem na tváři. "Dlouho jsme se pořádně neviděli!" A pak už zmizel i Krůli. Sledovala jsem, jak jeho tmavý kožich mizí, než jsem se stočila do klubka u paty nejbližšího stromu. Párkrát jsem olízla zraněnou nožku, která už vypadala docela dobře, než jsem zavřela oči a odplula do říše snů. Šlo to snadno. Po všem, co se událo, jsem byla uanvenější, než jsem si uvědomovala.

Vzbudila jsem se promrzlá na kost a mokrá jako myš. Huh? Rozlepila jsem oči a protřela si je tlapou. Fučelo a z nebe se snášelo lehké mrholení. Jakto, že jsem se neprobudila? Musela jsem chrápat jako špalek. Teď jsem se cítila rozlámaná a s každým poryvem větru jsem se rozklepala jako osikový lístek. Nemluvě o tom, jak zacpaný jsem měla čenich. "Brr, hnus," otřásla jsem se a jako na potvrzení slov hlasitě kýchla. Takhle jsem tady nemohla ležet, musela jsem se trochu rozhýbat a zahřát... a pak se asi schovat do úkrytu? Nejdřív jsem ale měla pocit, že si musím trochu rozproudit krev, jinak bych se asi ani v jeskyni nezahřála. "Hepšá!" ozvalo se znovu, protože mě v čenichu nepříjemně šimralo. Neslušňácky jsem si ho otřela tlapou a přiměla se k pomalému klusu. Za chvíli se zahřeju a pak to bude všechno bezva, utěšovala jsem se. A kde vůbec je ten Krůli? Jako na zavolanou jsem ho spatřila - válel se pod stromem, přesně jako předtím já. Spal? Jestli ano, tak na tom za chvíli mohl být úplně stejně jako já. "Krůli," přimetelila jsem si to k němu a dloubla do něj tlapou, abych ho vzbudila. Nějak se mi moc nelíbilo, že můj hlas zní docela nakřáple. Nechtěla jsem být nemocná, fakt ne! A nechtěla jsem ani, aby byl Krůli. "Krůli, probuď se, na spaní venku je fakt hnusný počasí."

Držela jsem myší ocásek a cítila, že se obří hlodavec pere stále méně a méně. Ještě že tak, už jsem toho měla celkem dost a v zadní noze mi tupě tepalo. Ale měli jsme to v kapse. Krůli myšáka povalil na zem a ten se vzápětí začal měnit. Pustila jsem ocásek, který rázem zmizel. Jako by zalezl zpátky do myši - fuj, docela nechutná myšlenka. I zbytek těla se proměňoval, až byla myš pryč a ležel před námi veliký medvěd. Zhluboka jsem oddechovala, byla to fuška, ale ocas už se mi rozkmitával na obvyklou rychlost. "To bylo skvělý!" zahalekala jsem, jen co jsem popadla dech. A Parsi? Parsi zářil! Prosimvás, ten vlk byl jak slunko na nebi! Zvesela jsem se zasmála. "Já věděla, že se umíš smát," přitančila jsem k němu i přes bolest v noze a drkla do něj ramenem. "Taky se mi nic nestalo, jen ta tlapa trochu bolí, ale to zas přejde." Rány už se zatáhly, jen asi bylo třeba víc času, aby se všechno zahojilo. "Jasný, to zvládnem," kývla jsem hlavou a s vervou se chopila medvědí tlapy. Srdce mi pořád bušilo nadšením, i když už jsem vkládala veškerou svou muší sílu do toho, abych pohla obří mrtvolou. Zabili jsme medvěda! No fakt! Jak asi chutná, takovej medvěd?

//Asgaar

Octla jsem se v celkem nezáviděníhodném postavení, zavalená krysou pomalu větší, než já sama. Byla jsem trochu umáčknutá, ale vzduch se mi do plic dostával a kosti se nelámaly. Přesto ta tíha příjemná nebyla. Nepouštěla jsem ale. Myš, medvěd. myšomedvěd... musel být náš a věřila jsem, že ho Krůli dorazí. Spatřila jsem ho ve svém omezeném zorném poli, něco se asi dělo, ale kdoví, co to bylo - to jsem zjistila až tehdy, když se mi myš vyškubla. Vyskičila jsem na nohy, jak jen to šlo, a spatřila, že obří kryse lomeno malému medvědovi teče z krku proudem krev. Úplně ho to však nezastavilo. Hnal se za Krůlim, který se právě sotva sbíral ze země. V duchu už jse to viděla - jak ho velké myší hlodáky chytí a hryznou a roztrhají... Tak rychle, jak to s trochu bolavou nohou šlo, jsem se rozběhla ke kryse. Nesmí Krůliho zakousnout! "Hej!" houkla jsem na ni a všimla si, že zpomalila. Krůli měl víc času se sebrat a já zas větší šanci ji dohnat. Čapla jsem první část jejího těla, co mi přišla pod zuby, hrubý myší ocas. Stejně jsem to předtím udělala Styx. Moc jí to neublížilo, ale nebylo to ani třeba. Krysa malátněla a ochabovala, ztráta krve už ji oslabovala, až se sotva držela na nohou. Za chvíli bude po všem. Stejně jsem ji raděi držela. Jeden nikdy neví.

Přišlo mi to jako praštěný nápad a co bylo víc překvapující, že tenhle nápad přišel od Parsiho. Měla bych se asi radovat a oslavovat, že se vlk, který byl obyčejně zaražený jako prd, rozhodl udělat něco pořádně vzrušujícího. Vlastně jsem se trochu radovala, ale pořád jsem byla docela otřesená ze zážitku se Styx a střetnutí s velkou kočkou bylo v mé paměti taky pořád dosti živé. Jenže Parsi měl plán. "Oh! Nojo! Ta tvoje magie!" vzpomněla jsem si, jak se šedá vlčice změnila na srnku. Věděla jsem, že to udělal Parsi, nebo nevěděla? To už bylo jedno - teď už jsem v tom měla jasno. "Myš zvládnem. Ale když ho zakousnem v myší formě, nezůstane pak myší už nafurt?" napadlo mě, ale pískový vlk to měl určitě nějak vymyšlené. Věřila jsem tomu a teď už jsem se opravdu nefalšovaně těšila. Myšího medvěda jsem ještě nelovila.
Vydali jsme se kolem jezer. Pach medvědů se tu vznášel skoro pořád, ale brzy začal zesilovat, takže bylo jasné, že jdeme správným směrem. "Jasná páka," odsouhlasila jsem taky Parsiho instrukce a pak už jsem jen koukala na tlustého mladého medvěda, který seděl u jednoho z jezer a chystal se pochutnávat si na rybách. Netušil, že mi si brzy pochutnáme na něm. Tedy, pokud nám bude štěstí přát. Jak asi chutná medvěd? Zvědavost teď už jasně převládala nad obavami. Medvěda se asi jen tak někomu nepodaří ochutnat! Iška bude valit bulvy! zaradovala jsem se v duchu, ale přinutila se aspoň na chvíli soustředit. Konec konců, ještě jsme toho medvěda neměli!
Před našima očima se medvěd najednou začal zmenšovat a měnit, až z něj vážně byla myš. Jenže to nebyla malá myška, ale hotová monstr-krysa! Menší než medvěd, ale skoro tak velká, jako já. "Tak jo, zkusím to," přikývla jsem. Já ani Krůli jsme nebyli zrovna nejmohutnější vlci, ale museli jsme to nějak zvládnout. Zůstala jsem chvíli ještě přikrčená v rákosí a čekala, až monstr krysa svou pozornost obrátí na Krůliho. A opravdu, rozběhla se za ním, jako by ještě stále byla medvědem. Ty její hlodáky by určitě dokázaly pořádně rafnout a drápy taky měla pěkný, ale určitě byla míň nebezpečná, než medvěd! Počkala jsem, až proběhne kolem mě, abych se jí mohla dostat za záda. Zatímco krysa běžela na Krůliho, já se zase rozběhla za ní a protože mě nenapadlo nic lepšího, hupla jsem jí na hřbet a pověsila se jí zuby z boku na krk. Krysa to asi nečekala a začala se kácet, jenže padala přímo na mě. Zůstala jsem připlácnutá pod ní, zatímco se krysa vzpouzela a cukala, ale nevzdávala jsem to. Pevně jsem ji držela a nepouštěla, i když se po mě válela. Krůli by ji teď určitě mohl zahryznout - musela mít odhalené hrdlo.

Lov zněl jako super nápad. Těšila jsem se na trošku vzrušení, jen jsem doufala, že to moje tlapa zvládne. V místě, kde mě Styx rafla, se mi pořád zdála taková ztuhlá a přecitlivělá, ale už to vyloženě nebolelo. Věřila jsem, že nějakého jelena nahnat zvládnu. Jenže to vypadalo, že nepůjdeme na jeleny. "Medvěda?" vyjevila jsem se, když to Parsi navrhl. V duchu se mi vynořil obraz - ne zas až tak dávného data, mimochodem - velké kočky z plání na jihu, jak nás nahání. Parsiho chybějící ucho bylo jasným důkazem, že se to stalo a nejedná se o pouhý výplod mé fantazie. "Seš si jistej? Teda, né že bych měla strach, ale-" Krůli se na mě díval skrze průzory v té své kostěné masce. Vyvíjel na mě nátlak. Abych byla upřímná, nechtěla jsem lovit medvěda. Nechtěla jsem žádnýho medvěda ani vidět. Aspoň to není divočák, ne? Nejradši bych řekla, že na to kašlu, jenže jak by to potom vypadalo? Parsi chtěl jít, Krůli taky. Měla jsem být jediný srábek? Jasně, že ne! I když mi srdce tlouklo trochu moc prudce už předem. "Jo, jasně, proč ne," prohodila jsem možná až příliš bezstarostně. "Jak říkáš, medvěd, to je jiná úroveň, haha, na nás si nepřijde," zubila jsem se statečně a zamířila za Krůlim, který už se rozhlížel kolem. Znělo to celé jako velice šílený nápad. Na ty jsem byla obyčejně expert, ale ten zážitek s velkou kočkou a potom se Styx jako by do mě aspoň dočasně vpravily trochu zdravého strachu. Jenže když jsem se podle něj nehodlala řídit, tak to asi stejně bylo k ničemu.

Nikdo z mé nové ozdoby nebyl ani v nejmenším tak nadšený, jako já sama. Krůli se plácal ve vodě opodál a Parsi prakticky okamžitě usnul. Já se tedy vybabrala na břeh, rozplácla se tam a s vrtící oháňkou spokojeně zírala na rudý kámen, který zářil na mém novém náramku. No a co, že z toho nikdo nebyl tak hotovej, jako já! Já teda rozhodně spokojená byla, a to vážně hodně. Až to ukážu Išce, ta bude valit oči! pomyslela jsem si a v břiše se zatřepotalo pár zbloudilých motýlků. Jo, na Išku jsem se mohla spolehnout, že projeví adekvátní nadšení. Ona takovým věcem rozuměla. To už se mi ale taky otvírala tlama v zívání a za chvíli jsem spala.

Vzbudila jsem se po nějaké chvíli. Jaké? To jsem nedokázala odhanout, ale cítila jsem se docela odpočatě. Hlava už mě dokonce vůbec nebolela. Sotva jsem se trochu poprotahovala, protřela si oči a probrala se, už na mě mluvil Parsi. "Jo, dík, už je mi celkem fajn!" zazubila jsem se a zamávala oháňkou. A protože už mi bylo fajn, napadlo Parsiho nejspíš, že by mě měl rovnou zapřáhnout do práce. "Čímž myslíš, že bysme my měli něco ulovit," ušklíbla jsem se šibalsky. Krůli se přiblížil vzápětí a považoval lov za bezvadný nápad. Já konec konců taky. Kdoví, jak na tom byli ostatní v lese. Určitě se ale nikdo nebude zlobit, když přitáhnem něco k jídlu. A krom toho jsem sama měla docela hlad. Zkusmo jsem se postavila. Na zadní noze bylo cítit, že ještě není tak úplně v pohodě, jak by měla být, ale snad mi neupadne. "Asi to zvládnu," usoudila jsem. "To máčení v jezírku tý noze udělalo dobře." Přeskočila jsem pohledem z Krůliho na Parsiho. "Kam půjdem?"

Parsi se ke mně přihnal, jako kdyby šlo o nějaký poplach. A svým způsobem taky šlo! Kdo by nechtěl vidět rybu, co přináší podivné dary? No... možná Parsi. U něj se to dalo těžko poznat, tvářil se stejně zaujatě, jako vždycky. Takže skoro vůbec. "Jo, je to boží," pokyvovala jsem opatrně hlavou, která už naštěstí přestávala bolet, stejně jsem si ale dávala pozor, abych s ní neházela moc prudce. Ale chudák Parsi už vypadal, že sebou každou chvíli asi šlehne a vyvalil se na břeh jezírka, takže jsem své nadšení neměla moc s kým sdílet. Byl tu ještě Krůli, ale ten se teď taky tvářil trošku nepřítomně. Asi jsme toho prostě všichni měli dost.
"Je to uvázaný," zamávala jsem tlapou, kterou teď zdobil náramek. "Namotalo se to tam samo, není to divný? Divnej rybí poklad. Ale vezmu si ho, coby ne, už jsem dávno chtěla nějakou takovouhle věcičku, když jsou tady v okolí tak děsně populární..." Sklapla jsem, protože jsem si uvědomila, že jsem vlastně chtěla svým společníkům dopřát trochu klidu. Sama jsem se už cítila skoro rozmočená, takže jsem se vyplácala z jezírka na břeh, oklepala si a lehla si na pevnou zem. Noha při chůzi pořád bolela, ale po koupeli to rozhodně bylo snesitelnější. Snad to brzy přejde úplně.

Doufala jsem, že Parsi bude mít trochu větší zájem ze mě dělat pokusného králíka, ale on zůstával podobně neutrální, jako vždycky. "Fajn, jak myslíš. To si ještě povíme," ušklíbla jsem se šibalsky a dál se cachtala ve vodě. Věděla jsem, že ze mě žádná únava nemluví a svůj názor nezměním. Však mu to ještě připomenu.
Bolest hlavy pomalu ustupovala, stejně jako bolest ve zraněné noze. Chladná voda všechno příjemně otupovala a já se soustředila jen na ni, ne na to, co dělají ti dva. Poslouchala jsem, co říkají, ale moc jsem nevnímala, obzvlášť, když se přiblížila ta ryba s velkou hubou. "Jen si posluž," broukla jsem nepřítomně k Parsimu, který si chtěl lehnout, ale moje pozornost byla u ryby. Co to nesla? Mžourala jsem, ale přes vlnění hladiny jsem to nedokázala poznat a jakmile to pustila a já po tom šáhla, zvedl se kal a nebylo to pořádně vidět.
S mým vyjeknutím už byl Parsifal zase na nohou a zajímal se, co se stalo. "Ta ryba! Měla něco v hubě a donesla to mně! Hele," zašátrala jsem tlapou po dně a ucítila, jak se mi kolem ní něco pevně omotává. Asi jsem se zamotala do nějaké chaluhy a ta věc, co ryba pustila, nebyla najednou nikde k nalezení. A to jsem ji držela. "Kruci, kde to je," zamumlala jsem a zvedla tlapu z vody, abych z ní sundala tu řasu. Jenže to vůbec nebyla řasa! Byl to jakýsi náramek, trochu špinavý od jezerního kalu, ale rudý kámen, který na něm zářil, byl naprosto bez poskvrnky. Poklesla mi čelist, pohledem jsem přejela Parsiho i Krůliho, než jsem se znovu zadívala na tretku, která teď pevně obepínala mou tlapu. "Huuuuh? To... to donesla ta ryba. Jakto, že... Wau." Obracela jsem tlapkou sem a tam a kochala se pohledem na svou novou ozdobu. Ať už to přišlo z rybí huby nebo ne, bylo to fakt moc pěkný.

Děkuju moc za akci, všem se výtvory vážně povedly

Prosím pro Sinéad 50% slevu na speciální magii a 50% slevu na modifikace (jednou 2. a jednou 3. místo)

A bodíky (celkem 78) prosím rozdělit takto:
30 bodů = 300 květin
20 bodů = 200 mušlí
28 bodů = 280 oblázků

Díky

Přidáno, Styx

Srpen 2/10 - Nelly

Čučela jsem do vody a čekala na rybu, ale jako na potvoru se zrovna žádná nepřiblížila. Než jsem tedy stačila nějakou svačinu chytit, Nelly už byla vzhůru. Rozběhla se přímo za mnou a šplouchla do vody tak mocně, že musela vyplašit všechny ryby, které v jezeře byly. Já se ale nenaštvala, naopak, musela jsem se tomu zasmát. "Číhala jsem na rybu, abych ti mohla chytit nějakou svačinu," zamávala jsem ocasem, "ale myslím, žes je teďkon všechny vyděsila, takže k tomuhle břehu se jen tak nevrátěj." Co se dalo dělat? Jezero bylo dost velký. Snad se najde nějaký koutek, kde se rybolovu bude dařit víc. "To neva. Zkusíme to někde jinde."
Ani jsem to nemusela říkat, Nelly se totiž sama od sebe rozcapkala kolem jezera a přitom mi také vyprávěla pirátskou pohádku. Docela mě těšilo, že jsem to nepovídala jen tak do větru a vlče mě aspoň chvíli poslouchalo, než definitivně vytuhlo. "To jsem teda nevěděla!" zvolala jsem, když na mě Nelly v jedné části vyprávění o lesních pirátech vyvalila oči, div jí nevypadly z důlku. Lesní piráti zněli fakt hodně zajímavě. Fantazie Nelly vážně nechyběla. "To byla dobrá pohádka. Ti lesní piráti zní jako dobrá banda, s nima bych klidně chvíli světem běhala," zazubila jsem se, i když jsem se teď už dost dobře k pirátúm připojit nemohla, když jsem měla smečku a tak vůbec. Ale představovat jsem si to mohla.
"Hele, a vědělas, že každej pirát taky potřebuje pirátský jméno?" nadhodila jsem po chvilce. "Nějaký drsný, třeba Křivá Hnáta nebo tak něco. Mohly bysme si taky nějaký pirátský jména vymyslet! Kdybysme nějaký piráty potkaly, abysme hned věděly, jak si nechat říkat," fantazírovala jsem zase já a hned se zamyslela nad tím, jaké pirátské jméno bych si dala. Rudé Oko? To zní jako nějaká nemoc. Hm... "Už vím! Já bych byla pirátka Ohnivá Žaneta! A psalo by se to takhle," přeběhla jsem pár metrů k nejbližšímu stromu lesa rostoucího poblíž jezera a drápem vyryla do jeho kůry zvlněný klikyhák, nezaměnitelnou značku pirátky Ohnivé Žanety.

Srpen 1/10 - Nelly

Nelly naštěstí nešla jako šutr ke dnu. Nevím, jak bych něco takového vysvětlovala té její tetičce, kdyby se tu náhodou objevila. Pro jednou jsem dávala pozor, takže jsem ji dostrkala ke břehu včas. Tentokrát už jí to plavání šlo mnohem líp, ale zdálo se, že má momentálně vážně dost. Byl čas si trochu dáchnout. Plácla jsem sebou na břeh vedle ní a vesele posouvala oháňku sem tam v blátě kolem jezera. "Jo, je to super! Ale teď už to vážně chce si chvíli odpočnout, než to budem zkoušet znovu." Ležely jsme vedle sebe na břehu a já zírala přes jezero. Sice jsem ležela a nabírala síly, ale moje hlava se rozbíhala do všemožných směrů a tlama měla potřebu něco pořád vykládat. Napadlo mě, že bych mohla Nelly říct nějakou historku. Třeba o pirátech! V tomhle letním počasí to bylo úplně ideální. "Až ti to plavání půjde líp, můžem si zahrát třeba na piráty! Víš, co to jsou piráti? To jsou takoví vodní vlci, kteří brázdí na svých vorech ze dřeva velká jezera a moře, žijou divoké životy, hledají a schovávají poklady a podobné věci. Jednou, kdysi dávno, prý ukradli jedné vlčí smečce obrovskou spoustu drahého kamení, rubínů, safírů, ale i jiných kamenů, takových, jaké dnes už nikdo ani nezná a nikdo, kdo je teď naživu, je nespatřil. Měl by mezi nimi být i největší a nejkrásnější drahokam na světě. Ten poklad je pořád ještě někde schovaný, ale nikdo už neví kde. Mapa se dávno ztratila a spolu s ní i ten poklad. Ale třeba ho jednou někdo objeví..."
Uvědomila jsem si, že asi mluvím do prázdna. Na příjemném sluníčku Nelly ztichla a usnula, jen ještě stačila tiše pípnout, že má hlad. No, to bylo něco, co se dalo napravit docela snadno. Počkala jsem, až si budu jistá, že fakt, doopravdy tvrdě spí, abych ji nevzbudila, pak jsem se opatrně zvedla a zamířila k jezeru. Třeba se mi povede chytit nějakou rybu. Sama bych popravdě něco snědla. Škoda, že lov ryb byl tak děsně nudnej. Zůstala jsem stát ve vodě kousek od břehu a zírala jsem do vody v očekávání nějaké ryby, která snad bude dost hloupá na to, aby považovala moje nohy jenom za kořeny nebo větve.

Parsi zněl poněkud nabručeně, že mě nemohl v nic proměnit. "Hele, až mě tohle trochu přejde, klidně ti dovolím dělat na mě pokusy," nabídla jsem ochotně své tělo na oltář vědy, ovšem nechtěla jsem, aby moje tělo měnilo tvar, když mi takhle třeštila hlava. Nedokázala jsem si představit, že by to mohlo jakýmkoliv způsobem dopadnout dobře.
Vyvalila jsem se na mělčinu, cachtala se ve vodě a konverzaci dvou vlků jsem poslouchala jen tak napůl. Hlavně jsem si libovala v příjemném ochlazení a úlevě, kterou chladná voda přinášela. Snad to odplaví všechen hnus z té rány, doufala jsem a po chvilkách jsem si do chladivého jezírka ponořovala i hlavu, protože i na tuhle bolest byla voda dost příjemná. Natáčela jsem uši střídavě k Parsimu a Krůlimu, poslouchala debatu o magiích až nezvykle zamlkle a napůl duchem nepřítomná jsem tlapou plácala v bahně na dně. Zdálo se, že to z nějakého důvodu vábilo blíž jednu váhavou rybu. Zvědavě jsem sledovala, jak se přibližuje. Chceš být sežraná, rybo pitomá? pomyslela jsem si, ale protože jsem ani neměla moc hlad ani chuť na jídlo, spíš jsem si jen tak hrála.
Zatímco se Parsi nejspíš chystal prozkoumat Krůliho auru, jako to před nějakým časem udělal mně, já se soustředila na toho velikého kapra nebo sumce nebo co to vlastně bylo, který si to mířil ke mně. Vlastně to byla dost divná ryba, asi jsem takovou ještě neviděla. Tlustá a lesklá snad všemi možnými barvami. Všimla jsem si, že jí z široké huby cosi po stranách trčí. Nejdřív mi to přišlo jako sumčí fousy, ale ne... Něco drží. Co to je? poulila jsem oči tím směrem, ale než jsem se vzpamatovala, ryba mi tu věc vyplivla k tlapám, mrskla sebou a zdrhla. Nebo teda... odplavala. "TYJÓ!" vyjekla jsem nahlas, až mě zase bolestivě bodlo v hlavě a dost možná jsem přerušila konverzaci Parsiho s Krůlim. "Ta ryba něco donesla!" dodala jsem už tišeji a vyvalila oči na vlky. Připlácla jsem tlapou tu věc z rybí tlamy a čekala, až se kal jezera usadí, abych se mohla podívat, co to je.

7/10 - Nelly

Doufala jsem, že moje názorná ukázka bude Nelly stačit a trochu jí napoví, jak se s plaváním líp porvat. Popsat slovně jsem to totiž tak úplně nezvládala. Kolik jí to doopravdy dalo jsem mohla odhadovat jen těžko, ale bylo jasný, že ji to nadchlo. A to mi taky celkem stačilo! Vyplavala jsem zase na mělčinu, oklepala se a vrtěla vesele oháňkou sem tam. "Určitě za chvíli budeš plavat jak úplná frajerka, věřim ti," zazubila jsem se na šedivé vlče, které teď poulilo oči mým směrem možná zase poněkud vyjeveně. "Jasný, přece bych tě nenechala rybám na hraní," zazubila jsem se na ni a přicákala blíž, abych opět dělala záchranu.
Tentokrát už to vypadalo, že to Nelly zvládá líp. Nemáchala kolem sebe nohama, jako když odhání komáry, ale pěkně jimi kopala, takže se začala trochu pohybovat z místa. "Supr!" zvolala jsem, když ze sebe začala vyrážet jakási neartikulované skřeky. Zubila jsem se na celé kolo, ha, fakt jí to šlo! Držela jsem se pořád poblíž, ale nechala jsem ji, ať si trochu zkusí plavat sama. "Vidim, vidim to! Fakt úplně jak kapr," zasmála jsem se. Brzo se ale situace začala zase trochu dramatizovat, protože Nelče kvapem docházely síly. "To nic, jdu pro tebe," zahlásila jsem, odpíchla se a postrkováním tlapkami a čenichem jsem malou vlčici nasměrovala ke břehu. "Teď ti to šlo fakt výborně," zubila jsem se spokojeně. "Ale asi by to chtělo dát si trochu voraz, co? Z vody je jeden za chvíli utahanej až až." Neměla jsem nic proti tomu se natáhnout na břeh na sluníčko a chvíli jen tak lelkovat. Sama jsem si tím plaváním přebytečnou energii pro tu chvíli celkem vybila.