Gallirea - Příspěvky uživatele

Možná na Krůliho nápadu něco bylo. "Jo, to bude asi nejlepší! Třeba na nějakou nic netušící oběť narazíme cestou," zasmála jsem se a už se těšila, jakou hezkou vatru si postavíme v Asgaaru. To bude panečku něco. Snad to uvidí i Iška, zatetelila se mi motýlí křídla hluboko v břiše a lehce jsem se otřásla. Něco se s tímhle už vážně muselo dělat... Ale teď hned to stejně nešlo.
Křídla jsme neměli, protože jsme nebyli líní a s vlky pod naši úroveň jsme se taky vybavovat nechtěli. Asi. Já jsem to nikdy nedokázala poznat, kdo je na jaké úrovni nebo co. Na jaké jsem vůbec byla já? Těžko soudit, ale asgaarským vlkům to stačilo a tak to bylo dost dobré i pro mě. Raději jsem se soustředila na svůj odraz na vodě, který se sice lehce vlnil a barvy byly trochu poznamenané červeným zabarvením jezera, ovšem i tak to bylo to nejlepší zrcadlo, jaké bylo právě po tlapce. "To fakt jsou. Ha, teď už mi vážně nic neuteče," zasmála jsem se a zastřihala svýma štětinatýma ušima. "O tohle jsem teda Života neprosila, ale asi ví, co je pro každýho dobrý, fakt se mi to docela líbí." A čím déle jsem koukala i na ty barevné klikyháky, tím víc mi přišlo, že se Život trefil i s nimi. Zasmála jsem se Krůliho finálnímu zhodnocení jejich významu. "V pekle jsou všichni ti nejzajímavější vlci," zazubila jsem se. "Do nebe bych stejně nechtěla, tam bude děsná nuda a beztak ti tam ani nedovolej udělat táborák. V pekle žhářství určitě ještě podporujou," zaplály mi plamínky i v očích. Už jsem se fakt těšila, až svou konečně probuzenou magii víc poznám.
Krůli se pak zadumaně zeptal, jestli se víc znám se Sionnem. "No... záleží, jak to myslíš, víc. Totiž-" Puf. Zatímco jsem přemýšlela nad odpovědí, Krůli si cosi pro sebe kutil a najednou byl prostě fuč. "Krůli?" nastažila jsem uši, ale ani jejich štětinky mi nepomohly nic zaslechnout. "Krůli? Kvůli tomuhle ses ptal na Sionna? On tohle umí taky víš, proměnit se v neviditelnýho ducha." Mě jen tak snadno nenapálí. Čekala jsem, jestli na mě náhle neviditelný Krůli šplíchne vodu z jezera, hupne mi za krk nebo mě pošimrá za uchem, ale nestalo se vůbec nic. Jako by byl skutečně pryč. A když plynuly minuty a nic se pořád nedělo, začala jsem si uvědomovat, že to nejspíš je vážně tak. Zmizel. Ale kam?
Chvíli jsem přecházela po břehu sem tam, vykrucovala hlavu do všech stran, jak jsem se snažila vlka zahlédnout, ale prostě tu nebyl. Co teď? Kde bych ho vůbec měla hledat? Rozhodla jsem se, že na něj ještě chvíli počkám. Rozplácla jsem se na břeh jezera a kopala do něj tlapou po chvilkách oblázky. Šplouch, šplouch, šplouch... Když už jsem u toho skoro podřimovala, najednou se ozval známý hlas. Konečně. "Krůli!" vylítla jsem okamžitě na nohy. "Co se stalo? Prostě jsi zmizel! Jak jsi to udělal? Kdes byl? Už jsem myslela, žes mě tady zapomněl," brebentila jsem a přitom radostně přešlapovala a mrskala ocasem sem tam. "Vypadáš děsně," sdělila jsem mu ještě, protože vážně vyhlížel naprosto ztrhaně. Slíbil mi ale, že mi všechno poví cestou domů, tudíž jsem jen přikývla. "Jasný, tak jdem. Ale chci slyšet fakt všechno. Čuchám nějakou zajímavou historku," zasmála jsem se a zamířila zpátky k severu. Domů.

//Asgaar přes Středozemku

//Uhelný hvozd

Měla by to být hračka. Ale nebyla. Nebo že bysme byli slepí? "Hračka, hračka, jó," mhouřila jsem oči, abych svou speciální Žando-vizí zaměřila každého potencionálního ňoumu, co by nám mohl skočit na špek. A? A?! A nic. Nikde ani noha. "Třeba se jim jenom nelíbí tahle část země. Ono je to tady takový nijaký," nakopla jsem hroudu písku, která se pod náporem mé síly rozsypala v jednotlivá zrnka. "Určitě se někdo najde. Přece všichni nepomřeli, né?"
Krůli se domníval, že příběhy o lítání ke slunci se nás možná jen snaží odradit. "Jo, jó, to by sedělo. Akorát mám dojem, že se v tom příběhu říkalo něco o tom, že se ti roztavěj křídla a rozmlátíš se dole o šutry. Nebo se utopíš v moři? Už nevim, ale zní to děsivě." Otřásla jsem se, ale vzápětí jsem se rozzářila: "Ale nám se to stát nemůže, páč křídla nemáme!" A bylo to vyřešeno. Kromě problému, jak bez křídel vlastně poletíme, ale to už se vymyslí. Vrtalo mi to hlavou celou cestu k jezeru.
"Určitě ne," zakroutila jsem hlavou. "Kdo by to chtěl? A ještě ke všemu jsou tu cejtit divný zvířata." Trochu mi to připomínalo ty kočky, co sežraly Parsiho. Jenom částečně, ale stejně. Pospíšila jsem si, abychom odtamtud už byli pryč. Jakmile uprášené stromy zmizely a rozestoupily se před námi, rozprostíralo se vpředu konečně velké rudé jezero. "Hurá! To se na to podívám!" zaradovala jsem se a vzápětí už jsem se zkoumala v odrazu vodní hladiny. Tlapou jsem si nakrčila jedno ucho. "Fakt mi z nich trčej štětiny. Jak veverce," nakláněla jsem hlavu do všech možných stran. "Třeba díky tomu líp uslyšim? Že by se do těch štětin chytaly zvuky?" Pak už jsem se ale natočila z boku a zkoumala ty obrazce na svých nohách. Vážně to vypadalo jako sluníčko, a šipky mířily dolů i nahoru. Návod, jak vzlétnout k obloze, jsem v tom ale neviděla. "Fakt to je slunko! A... řekla bych, že to nevypadá až tak zle, ne? Docela to ujde. I když je to trochu divný, asi si budu muset ještě zvyknout," nakrucovala jsem se u jezera, div že jsem se nezamotala do preclíku. "Ale s tím lítáním furt nevim. Navíc to míří nahoru i dolů. Abysme se nepropadli do pekla místo do nebíčka!" zasmála jsem se. Ještě to tak.

//Narrské kopce přes Prstové hory

Záhada šutru, co trefil Krůliho, byla... no, záhadná. Fakt hodně. "Mysliš? To je docela divná věc, co by se mohla jenom zdát," uvažovala jsem. "Ale možný je asi všechno. Asi na to stejně jen tak nepřijdem, ať to bylo jakkoliv," rozhlížela jsem se na všechny strany, ale kdepak. Házeč šutrů se neukázal.
Už jsem se těšila, až někoho vyšleme na ohnivou stezku nebo s ním provedeme nějakou jinou srandu. "Teď ještě najít nějakýho adepta." Div, že jsem si zlodušsky nemnula pracičky - i když jsem samozřejmě nechtěla nikomu ublížit doopravdy, hrát si na padoucha byla pořád sranda. Jenže tu byl stejný problém, jako s tím házečem šutrů. Nebylo vidět nikoho, kdo by se do té role hodil. "Ale asi se budem muset rozhlídnout někde jinde." Vlci se na tom obřím pískovišti asi moc nezdržovali, když zrovna nešli za Životem, a kdo jim to mohl mít za zlé? Mě to tady taky moc nebavilo. Však tu nic nebylo.
Stejně byl nejvyšší čas odejít. Znaky na mém těle jsem si totiž bez nějakého vodního zrcadla pořádně prohlédnout nemohla, i když mi je Krůli snaživě popisoval. "Slunko a šipky? Fí, to zní dobře," radovala jsem se. Něco z toho, co jsem měla na rameni, jsem viděla, ale bylo příšerně nepohodlné tak vykrucovat hlavu. "Ha, třeba jo! Ale počkej, není náhodou celej jeden příběh o tom, že je lítat ke slunku blbej nápad?" Prohrabovala jsem se pamětí a snažila se z ní vydolovat ten příběh, co mi určitě táta někdy říkal, ale popravdě bylo dost pravděpodobné, že jsem vůbec nedávala pozor. A ani teď jsem se na to nedovedla moc soustředit. Chtěla jsem už vědět, jak vypadám a tak jsem zamířila co nejkratší cestou k jezeru. Moc to nešlo, protože jsme museli obejít hory a pak znovu přejít přes ten uprášený les. "Tady je to fakt divný," odfrkla jsem si a ještě přidala do klusu. Věděla jsem, že hezčí kraje se blíží.

//Ohnivé jezero

Mě trápil písek, Krůliho zase záhadný kámen. "Ale kdo? Však tu nikdo není," rozhlédla jsem se uslzenýma očima kolem dokola. Vůbec jsem si nedávala dvě a dvě dohromady. "Leda by po nás Život házel kamení z kopečků," zvedla jsem krátce zrak k pískovým horám, které nad námi čněly. Jenže proč by to dělal? Určitě měl lepší možnosti, než se zabavit, i když zazlívat bych mu to nemohla. Kdybych já byla bůh, určitě bych si ze smrtelníků pěkně utahovala.
Rozhodnutí, že už dál nebudu pokusným králikem, jsem přivítala s povděkem. Ne, že by mi to vadilo, ale... trochu jsem toho měla po tom pískovém fiasku dost. "Souhlas! Někoho pěkně potaháme za čumák," libovala jsem si trochu škodolibě, ale proč vlastně ne, že? Už dlouho jsem nikoho pěkně nenapálila. Krůli taky navrhnul, že Išce radši nebudeme říkat vůbec nic. Ať má taky překvápko. "Hehehe, tak jo. Ta bude valit oči! Ha, sedne si na zadek! A když ne, tak ty to můžeš zařídit," ušklíbla jsem se doširoka a vážně se už nemohla dočkat dalšího pořádného dobrodružství s Jiskrou. I když jsem chápala, že chce být teď s rodinou. To bylo taky důležitý. Jen... mi chyběla.
Jenže najednou se začalo cosi dít. Nejdřív jsem si nahmatala na uších jakési štětiny a potom jsem na vlastní oči viděla, jak se mi na nohou vykreslily barevné znaky. Krůli to viděl taky, takže jsem si aspoň mohla být jistá, že se mi to nezdá. Ale tvářil se poněkud rozpolceně. Já mezitím už vylítla na nohy a vykrucovala si hlavu, jak jsem se snažila prohlédnout si každý milimetr kožichu. "Jak to vypadá? Jak to vypadá? Já na to kloudně nevidim," stěžovala jsem si, protože jsem měla cosi i na rameni, jenže jsem tam nedohlédla, i kdybych si krk zlomila. Nebyla jsem sova. A co ty chlupy na uších? Co mělo znamenat to? "Nevim, jestli mu mám vyhubovat, když si to nemůžu pořádně prohlídnout," fňukla jsem ublíženě, ale hned jsem se zase zazubila: "Pujdem k jezeru! Tam se na to mrknu! A vypláchnu si zbytky toho písku z tlamy, skřípá mi to strašně mezi zubama," zašklebila jsem se, protože to vážně byla hrůza. "Kupředu!" vydala jsem rozkaz a už jsem tlapala, co mi krátké nohy stačily.

//Uhelný hvozd přes Prstové hory

Tak to byl konec. Konec všeho. Utopím se v písku. Za jiných okolností by mi taková smrt asi přišla komická, ale takhle mi moc do smíchu nebylo. Prázdné plíce mě bolely a kdyby kolem nebyla naprostá tma, asi už bych viděla před očima mžitky. Krůli, notak, Krůli... Copak neviděl, že se dusím? Snažila jsem se přeprat jeho magii, vypínala jsem proti ní veškerou vůli, ale vůbec to nešlo - až do chvíle, kdy najednou povolila. Vylítla jsem tedy z písku vážně rázně, protože ještě před chvílí jako by mě držela hrozná mocná tlapa a najednou byla pryč. Plácla jsem sebou na zem a nadechovala se krásného, dokonalého vzduchu. Tlamu jsem měla plnou drobných křupavých zrnek, měla jsem je i v čenichu a škrábaly mě v očích. A Krůli si stěžoval, že po něm někdo hodil šutrem. "Cože?" zachraptěla jsem, prskala kolem sebe a mnula si slzící oči. Nebyla jsem nějak ve stavu pochopit, co mi pořádně říká.
Chvíli jsem jen lapala po dechu a snažila se zbavit písku ze všemožných otvorů. Ale neumřela jsem, nebo jo? Jo, ale jen tak tak. "Řekla bych, že... tvoje magie funguje suprově," usoudila jsem po chvíli a oprašovala si tlapou písek z hlavy. "Ale že tohle už bysme asi zkoušet neměli." Chvíli jsem se odmlčela a pak jsem konečně zvedla koutky do šibalského úsměvu: "Až budem povídat Išce, co jsme zažili, moje skoro-utopení v písku bysme mohli asi vynechat, ne?"
Párkrát jsem prskla, abych dostala písek z tlamy, a tlapou jsem si zatřásla nejdřív jedním uchem a pak i druhým. Jenže... "Hele. Netrčí mi z uší nějaký štětiny?" osahávala jsem si zmateně ucho, na špičce nepochybně rašilo něco, co tam dřív nebylo. Ale i na samotné tlapě bylo něco jinak. Sem tam se začínaly objevovat červené chlupy. "Krůli!" vykulila jsem na to oči a zážitek blízké smrti byl rázem odstaven na druhou kolej. "Už se to děje!"

Krůli mě dokázal pomocí magie přimět k hlasitému vytí, což se rychle stalo důvodem všeobecného veselí. Přece jen svou magii dokázal ovládat! A to tomu vůbec nevěřil. "Jo, jo, povedlo," máchala jsem spokojeně ocasem a už vymýšlela, jakou další výzvu bych mohla pro jeho magii vymyslet. Ono přimět mě k vydávání hlasitých zvuků nebylo zase tak náročné, co si budeme povídat. Ovšem nápad se saltem se zase nelíbil Krůlimu. "Jak jako 'zase'? Nemám ponětí, o čem to mluvíš," zvedla jsem čenich k nebi. Já a zlomit se? Takové vtělení šikovnosti a elegance? To by se určitě stát nemohlo! A kdyby ano... určitě by to byla sranda.
Krůli nicméně vymyslel něco sám. Nějaké překvápko. "Tak jo!" přestala jsem se tvářit naoko uraženě a zase se natěšeně zubila, zvědavá, co mě asi čeká. Najednou to se mnou zase škublo, což už mě tolik nepřekvapilo, ale hlava mi zamířila přímo proti hromadě písku. "Á-" stačila jsem akorát otevřít tlamu (hloupý nápad), ale mé protesty byly okamžitě umlčeny pískem. Měla jsem ho najednou všude, v tlamě, v očích, v čenichu, snad i v uších. Dýchat se moc nedalo a odporovat magii taky ne. Utopím se v písku? Ne, ne, to by určitě Krůli nedovolil! Krůli, Krůli, nech toho, hulákala jsem, ale jen v duchu, protože mi samozřejmě nešlo mluvit. Nedaleký kousek pískovce se zvedl a s tupým "klonk" narazil do Krůliho kostěné lebky, což jsem ovšem rovněž netušila. Ani jsem to neudělala schválně, snad to byla součást mého němého volání o pomoc.

Krůliho nápad mě absolutně nadchnul. "Jo! Iška bude valit voči!" Srdce mi radostí zaplesalo. Těšila jsem se, co bude Jiskra říkat na to, že jsem se konečně naučila rozžíhat oheň. Posledně, když jsem to zkoušela, mi to ještě vůbec nešlo, ale teď? Teď na ni určitě udělám dojem! Narovnala jsem se a hrdě vypjala svůj útlý hrudník, jako bych nespálila jeden klacek, ale spáchala nějaké nesmírné hrdinství. "Všichni budou valit voči! To bude táborák, jakej ještě nikdy neviděli," smála jsem se a nemohla se toho dočkat.
"Na tom něco bude. Říkal, že tu magii dokáže poznat podle vlčí aury nebo co, takže by určitě poznal i tady tuhle," souhlasila jsem. Až na Parsifala narazím, určitě ho nechám, aby to prošetřil, pokud na to do té doby nepřijdu sama. Nechtěla jsem tuhle záhadu nechávat moc záhadnou příliš dlouho. Jestli ve mě dřímala nějaká magie, tak jsem o ní chtěla vědět a chtěla jsem ji používat.
Chtěla jsem, aby magii vyzkoušel i Krůli. Zároveň mě zajímalo, jaká vlastně bude. Že se mu oči zbarvily do fialova, toho jsem si všimla už dřív, ale co to vlastně znamenalo? Všechny magie jsem podle barev vážně poznat neuměla, jenom ty nejběžnější. Seděla jsem, čekala a čučela, asi jako předtím Krůli čučel na mě, když jsem si hrála s pískem a nic se nedělo. Teď se taky nedělo nic, koukali jsme se na sebe a... nic. "Ale jo, jde, určitě na to přijdeš! Ať... už to je cokoliv," povzbuzovala jsem ho. Možná mě mělo zneklidňovat, že Krůli se nesoustředí na žádný klacek, písek nebo šutr, ale koukal přímo na mě, ovšem nečekala jsem, že by mi vyvedl něco hrozného. Věřila jsem mu. Přesto jsem se ale pořádně lekla, když to se mnou najednou škublo, hlava se mi zaklonila úplně sama od sebe a z hrdla se mi ozvalo hlasité: "Auuuuuauuauuuu!" Nečekala jsem to. "Au!" vyjekla jsem, jakmile vytí utichlo a já měla zase vládu nad sebou, ani ne tak proto, že mě něco bolelo - protože nebolelo - ale prostě tak nějak... instinktivně. "Co to bylo? To... to byla ta magie?" vykulila jsem na Krůliho oči pořád trochu v šoku, ale vzpamatovávala jsem se celkem rychle. "Ha! Takže tohle umíš? Poručit ostatním, aby něco udělali? To je dobrý! Umíš mi poručit i něco, co normálně neumím? Třeba salto vzad nebo tak?" svítily mi v očích už zase zvědavé hvězdičky, po předešlém zděšení ani stopa.

No jo, na nějakou žilku se nekoukalo, když to bylo v zájmu většího dobra. Nebo možná dobra. Kdoví, co za lotroviny by se dalo s novou magií napáchat? Ha há! Problém byl, že to nefungovalo, a to ani trochu. Na písek ne, na klacek taky ne, ale při tom druhém pokusu se aspoň něco stalo. Oheň! Oheň vzplanul! To mi k radosti bohatě stačilo.
"Jasně, nezmrznem, a ve tmě nám nebude... tma!" zasmála jsem se. "A můžem připálit ocas každýmu, kdo se nám bude stavět do cesty, a postavit si v Asgaaru obří vatru a tančit kolem ní celou noc a-a-a... a tak!" radovala jsem se, až jsem se skoro nestíhala mezi jednotlivými slovy nadechnout. Konečně, konečně se mi to povedlo! "Jasně, že jsem spokojená! Děsně moc!"
Klacek plápolal krásným světlem, i když netrvalo moc dlouho a rozpadl se v popel a ohořelé zbytky. Oheň ho strávil jako nic. Trochu nespokojeně jsem nad tím mlaskla. "No, moc materiálu na ohniště tady není, když to je na okraji pouště a tak... ale to neva! Hlavní je, že to funguje. I když ta záhadná magie pořád zůstává záhadou," došlo mi a podrbala jsem se za uchem. "Co už, na to taky přijdu, nejsem přece úplně blbá, ne?" zazubila jsem se na Krůliho. "Tak co? Chceš taky vyzkoušet nějakou magii? Říkals, že musíš taky trénovat, ne?" stříhla jsem ušima, zvědavá, co umí Krůli. Když si to s Parsim povídali u jezera, nebyla jsem moc ve stavu je vnímat a zapamatovat si to.

Krůli souhlasil, že se za Životem někdy staví, což mi bohatě stačilo. "Tak jo! To zní jako plán!" zazubila jsem se a zašvihala vesele ocasem sem tam. Určitě se mu Život bude taky líbit. I když to byl trošičku podivín, žo zase jo. Ale co se dalo čekat jiného, když žil sám někde na vrcholku kopce? Z toho by asi každému trošku šplouchalo na maják - když se uvážilo tohle, byl vlastně Život úplně normální.
Rozhodli jsme se, že rovnou vyzkoušíme tu mou novou magii. "Přesně tak. Musíme na to přijít!" A hned jsem se do toho pustila. Jenže ať jsem na písek čučela, jak jsem chtěla, nedělo se vůbec nic. Ani zrnko písku se nepohlo, ani kamínek se nezaklepal... moc tomu nepomáhal ani fakt, že jsem totálně a absolutně netušila, co vlastně dělám a jestli to tak funguje. "Snažim se, jak to jen jde!" zaprotestovala jsem. "Div, že mi nepraskne nějaká žilka ve voku." Ještě, že už jsem je měla rudé předtím.
Na Krůliho pobídku jsem se ale rozhodla zkoušet to znovu. "Zkusim to radši támhle s tim klackem. Ten by měl bejt... no, měkčí, než písek a šutry, ne? Třeba to bude jednodušší," pokusila jsem se o logickou úvahu a přehopsala k větývce, která se nejspíš odlomila z nedaleké polosuché křoviny. Zadívala jsem se na klacek a opět netušila, co se s ním vlastně snažím udělat. Ohnout ho? Pohnout s ním? Změnit ho v bílého králíčka? Zírala jsem a zírala, až se mi z hlavy kouřilo- Ne. Kouřilo se z toho klacku. A jak jsem si to uvědomila a trochu se toho lekla, najednou vzplanul jasným plamenem. Vyvalila jsem oči a radostně zavýskla. "Ááá! Á! Krůli! Hahahá," vylítla jsem, poskakovala kolem doutnajícího klacku a ukazovala na něj tlapou, jako pravěký vlk, co vidí oheň poprvně. Můj nesouvislý pokřik tomu efektu asi zrovna nepomáhal. "Hoří, hoří, fakt to hoří!" Nebylo to to, o co jsem se snažila (asi?), ale bylo to skvělé. Vážně jsem poprvé v životě dokázala něco zapálit.

"Jo, je to tam hodně zajímavý. Někdy se tam taky musíš jít podívat, až se ti bude chtít," přesvědčovala jsem Krůliho, že to za to fakt stojí. "Akorát je třeba si dát bacha na to, že se odtamtud fakt těžko odchází. Jako když máš vylízt z vyhřátýho pelechu do studenýho zimního rána," otřásla jsem se, i když tady na jihu bylo ještě docela teplo. "Tak aby ses tam nezaseknul! Ale to by se ti určitě nestalo!" Věřila jsem, že Krůli to kouzlo překoná. Když jsem to dokázala já, tak on určitě.
"No... řekl, no," pokrčila jsem rameny. "Dělal trochu tajemnýho, řekla bych. Říkal, že by to nebyla zábava, kdyby mi všechno vyžvanil. Možná na tom něco bude, ale nevím," povzdechla jsem si trochu a rozšlápla svou pískovou hroudu zase na placku. "Každopádně říkal, že tu magii posílí, abych ji mohla používat. I moji magii ohně, i když budu muset ještě trénovat," rozzářila jsem se znovu a zamávala ocasem, protože tohle už byly trochu optimističtější zprávy. Nebo snad ne? Brzy toho dokážu určitě spoustu. "Ohó, no dobře, Žaneta - královna kamení! To nezní tak zle," ušklíbla jsem se. "Nebo by se s tím minimálně dalo něco vymyslet." Krůli pak navrhl, že bych to mohla rovnou i vyzkoušet na písku. V očích se mi rozzářily plamínky. "Supr nápad! Tak sleduj!" Zadívala jsem se na písečný plácek před sebou a představovala si, jak se písek začne sám sbírat na kupku... jenže se nedělo nic. Vůbec nic. A ještě jednou nic. "Um-" Přimhouřila jsem oči, nakrčila čelo, soustředila jsem se tak, že mě z toho div nerozbolela hlava, ale kolem se nic ani nepohnulo. Až, když jsem začínala v tváři pod srstí trochu rudnout, došlo mi, že zadržuju dech. "Hááá," nadechla jsem se lapavě a nakopla hroudu pískovce. "Krucinál! Proč to nefunguje?"

"Jo?" ulevilo se mi, že Krůli na můj návrat nemusel čekat moc dlouho. "To jsem ráda. Ono se tam nahoře dost blbě odhaduje, kolik času uplynulo, je to tam takový zajímavý," zatřásla jsem hlavou, až mi uši zapleskaly, abych z ní vyklepala zbytky Životovy magie. Kdoví, jestli to vážně byla taková chvilka. Krůli si totiž mezitím stačil postavit hotovou pískovou pevnost. Vypadalo to jako docela dobrá švanda! Ale prozatím k jiným záležitostem.
"Škoda! On říkal, že to asi bude chvíli trvat, ale doufala jsem, že to třeba nějak urychlí," povzdechla jsem si a pořád se kroutila a ohlížela, jestli už se to náhodou neděje. "Je fakt skvělá," souhlasila jsem s Krůlim a přejela pohledem pískové hradby. "Neproniknutelná!"
Ale Život byl samozřejmě zajímavějším tématem. "Byl fajn. Už jsem ho viděla vlastně podruhý, prvně jsem tam byla někdy v zimě. Vypadá to, že se mění podle ročních období, věřil bys tomu? Posledně byl samá jinovatka, dneska zas měl kožich plnej barevnýho listí a šípků a tak! To bych taky chtěla umět," zasnila jsem se krátce, ale rychle jsem se vrátila tlapama na zem. "Jinak je docela milej a dobře se s ním povídá. Ale na drby asi zrovna moc není," povzdechla jsem si a uplácávala tlapou vlastní hrudku z písku. "Říkal akorát, že magii je potřeba trénovat, což by mě asi napadlo i tak... ale vlastně! Říkal taky něco o tom, že mám v sobě nějakou magii, o který nic nevím. Že se prej tajemství k jejímu ovládnutí skrývá v neživejch předmětech! Nevíš, co by to mohlo znamenat?" vykulila jsem na Krůliho oči. Osobně jsem byla v koncích. Nic mě nenapadalo.

//Vrchol

Dolů už to šlo o poznání snáze, i když bylo s podivem, že jsem si cestou nerozbila čumák. Nejen, že jsem totiž spěšně klusala dolů z kopce, ale zároveň jsem se pořád snažila ohlížet na svoje tělo, jestli mi už na kožichu nezačíná prosvítat nějaká nová barva. Zatím se však nedělo vůbec nic, aspoň podle toho, co jsem dokázala soudit.
Krůli na mě dole poslušně čekal. Snad se moc nenudil - vypadalo to, že si hraje s pískem, takže si nejspíš našel vlastní zábavu. "Krůli! Už jsem tady!" přihnala jsem se jako velká voda a zabrzdila opodál, abych snad omylem nerozšlápla nějakou bábovičku, co si tam udělal. "Vypadám furt stejně? Asi jo, co?" otočila jsem se kolem své osy, aby měl Krůli výhled na celý můj kožich a mohl mi řict, jestli se něco náhodou nezměnilo. "Nenudil ses moc? Snažila jsem se moc nezakecat, ale... to víš," zazubila jsem se na něj a pokrčila rameny. Však i sám Život toho dokázal napovídat docela dost.

//Narrské kopce

Zase jsem jednou musela šplhat do kopce. Co si budeme povídat, bylo to docela utrpení. Tak, jako pokaždý. I když už všude kolem panoval podzim a ochlazovalo se, tady v tomhle jižním koutu světa o tom asi ještě neslyšeli, takže mi bylo vedro, když jsem se škrábala k vrcholku. Moje krátké nožky na tohle nebyly dělané! Ale i když jsem funěla s vyplazeným jazykem, nezastavovala jsem se. Věděla jsem, že už brzo zas uvidím Života a to mi celkem dodávalo odhodlání. Ten vlk byl totiž děsně fajn a doufala jsem, že mi tentokrát bude moct splnit víc přání, než když jsem tu byla v zimě.
Stezka vyšlapaná kdoví kolika vlky přede mnou mě dovedla až na vršek. Tam jsem si sedla a popadala dech. „Fuj, to je vejška,“ odfrkla jsem si a zaslechla za sebou pobavený smích. „Ale ten výhled za to stojí, ne?“ Otočila jsem hlavu trochu ke straně a samozřejmě, že tam stál Život sám, kožich plný podzimního listí, červených šípků, co, ani bych se nedivila, kdyby na něm někde rostly hříbky. Ten vlk byl jedno tajemství vedle druhého! „Dobrej den, pane Život!“ pozdravila jsem ho pochopitelně extrémně zdvořile a roztáhla tlamu do širokého úsměvu. Zabušila jsem ocasem do písku. „Ahoj, Sinéad. Tak ses za mnou přišla opět podívat?“ usmál se ten veliký vlk, v jehož přítomnosti se nešlo cítit jinak, než příjemně. „No jasný! Však jsem vám slibovala, že se sem zase stavim, ne? Tak jsem tady. A měla bych další přání. Teda... jsou to furt ty stejný přání, co minule, ale sbírala jsem kytky a mušličky, jak jste mi řek, takže myslim, že si je tentokrát můžu i dovolit,“ brebentila jsem zvesela a dál se široce usmívala.
Život přikývl: „Ano, byla jsi pilná. Rozhodně jsi s tím nezahálela. Takže co přesně by sis přála?“ naklonil hlavu zvědavě lehce ke straně. Taky se usmíval, v očích mu poskakovaly jiskřičky. „Tak hlavně bych si přála, abyste udělal mou magii o něco silnější. Víte, mně to s ní furt nějak nejde. Nedokážu udělat ani malinkej plamínek,“ pošťouchla jsem tlapou ublíženě kus pískovce. „To bych mohl zařídit. Ve skutečnosti však už je tvoje magie docela silná. Jen bude potřeba ji víc procvičovat – to víš, ani kouzelným schopnostem se nedá přijít na kloub přes noc,“ usmál se vlk.
„Krom toho, víš o tom, že se v tobě skrývá i náznak další magie?“ „Jo, něco mi říkal Parsi. Něco s časem? Ale nemyslim si, že to je pravda. Copak vážně někdo dokáže ovládat čas?“ Život lehce pokrčil rameny. „Možná je spousta věcí, a v těchto krajích obzvlášť, jak sama dobře víš. Ale tuhle magii jsem nemyslel. Dřímá v tobě ještě jeda, docela slaboučká. Mohl bych trochu posílit i ji.“ Rozzářily se mi oči. Další magie? Neskutečný! Boží! Skvělý! „Tak dobře, dobře, to určitě chci! Ale co to je za magii?“ Jenže Život nasadil takový tajemný výraz, až mi bylo hned jasné, že mi to jen tak sám od sebe nepoví. Jeho slova to vzápětí potvrdila: „Nemohu ti všechno hned vyzvonit. Vždyť by to pro tebe pak nebyla žádná zábava. Můžu ti ale trošku napovědět. To tajemství se skrývá v neživých předmětech.“ Vykulila jsem oči. „Jako jsou třeba šutry, hlína, suchý větve a tak?“ vyhrkla jsem. Co za tajemství se v nich mohlo skrývat a jaká magie s nimi měla co společného? „Přesně tak. Ale měla jsi ještě nějaké přání, nebo snad ne?“ odsouhlasil vlk a pak okamžitě změnil téma, tudíž mi bylo jasné, že o té tajemné magii se už nic víc nedozvím.
„Vlastně ano, ale s tím mi asi budete muset trochu pomoct. Nějak nevím, jak přesně bych si to přála, ale hrozně moc bych chtěla vyzkoušet nějaké barvičky v kožichu. Myslím, že by mi to mohlo slušet, ne?“ máchala jsem vesele ocasem. Život střihl ušima: „Ano, myslím, že máš pravdu. Jestli si to přeješ, tvůj kožíšek by s trochou nové barvy určitě vypadal moc hezky. Pokud vážně nemáš žádnou představu, mohl bych ti něco vymyslet sám. Vlastně... myslím, že vím, co by se ti mohlo líbit,“ usmál se. „Vážně? To by bylo super. Mě vůbec nic nenapadá – a nebo mě toho napadá tolik, že se vůbec nedokážu rozhodnout pro jednu jedinou věc. Takže kdybyste mi něco vybral, hrozně by mi to pomohlo. Věřím vám, že to bude vypadat dobře, určitě jo.“ Život s tím vypadal spokojen. „Dobrá. Spolehni se, že ti nepřičaruji žádnou hrůzu,“ slíbil a oba jsme se zasmáli. "A uděláš to teď hned? Musíš na mě něco napatlat nebo tak?" Velký vlk pobaveně se smíchem zakroutil hlavou. "Ne, ne, kdepak, nic takového. Odznaky se ti po čase objeví, jen musíš být trochu trpělivá." To jsem moc nebyla, ale budiž. Na něco takového si klidně počkám.
Tím to tedy bylo vyřízeno a nastal čas. Čas jít. Jenže stejně jako minule, jako by se ten písek pod mýma nohama proměnil v písek tekutý, co mě vcucnul a odmítal pustit. Neklidně jsem se zavrtěla. „Měla bych jít.“ „Ano.“ Jenže tady bylo tak příjemně. Klid, všechno to krásné okolí, příjemné teplíčko. „Ale... nemůžu ještě chvíli zůstat?“ „Můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít,“ řekl Život vlídně, „ale myslel jsem, že na tebe dole někdo čeká?“ To mě probralo. „Propána, Krůli! Bude si říkat, kde jsem se zasekla,“ vyskočila jsem na nohy a i když se cosi ve mně pořád vzpouzelo, zamířila jsem ke stezce dolů. „Děkuju moc za všechno, ale už vážně musím jít! Určitě se ale zase stavím,“ slíbila jsem. „Budu se těšit. Měj se, Sinéad,“ popřál mi vlk a zmizel v kopcích, zatímco já si to metelila dolů z kopce, div jsem se nepřerazila.

//dolů

Krůli neustoupil a neustoupil, až jsem mu to prostě musela vyklopit, ať už jsem chtěla, nebo ne. Naštěstí se Krůli netvářil až moc šokovaně, ba ani nezačal s dalším vyptáváním. Ještě, že tak. Přišla řada spíš na mě, abych se pořádně podivila. "Chtěla to po tobě?" vyhrkla jsem trochu překvapeně, ale... musela jsem si připomenout, že Krůli vlastně už není malé vlče. Asi nebylo nic divného, že v tomhle směru získává zkušenosti. Nebo bylo? Nevěděla jsem. Sama jsem byla naprosto nezkušená a netušila jsem moc, jak to chodí. "No, tak hlavně že... hlavně že se nestalo něco, cos nechtěl," uzavřela jsem to jaksi neohrabaně a upřímně doufala, že se o tomhle už bavit nebudeme. Vůbec mi to totiž nebylo příjemné.
Krůli nevypadal moc přesvědčeně o tom, že barvit si kožich je dobrý nápad, ale což. Jestli Život bude souhlasit, že mě obarví, určitě vybere něco pěkného a to pak přesvědčí i Krůliho. "Určitě jo," zazubila jsem se a pohlédla k vrchloku. "Nervózní? Ani ne. Není z čeho, Život je bezva." Docela jsem se těšila, až ho uvidím, i když to znamenalo pekelný výšlap. Návrh na cvičení magií mě docela nadchnul. "Jó, to bychom měli!" souhlasila jsem nadšeně a když Krůli prohlásil, že počká tady, kývla jsem hlavou. "Tak fajn. Jak jen si přeješ," šmikla jsem ušima a vyrazila k vrcholku.

//vrchol

//Uhelný hvozd přes Prstové hory

"To bys asi měl, jen... hm. Ehm. No. Nevím, jestli zrovna já jsem ten, co by ti to měl povídat," blábolila jsem, ale bylo mi jasné, že se z toho jen tak nevykroutím. Sice jsem byla vážně ráda, že jsme si s Krůlim vyšli na tenhle výlet, ale v tuhle chvíli bych se nejradši propadla do země. "Totiž... vlčata se nekupujou. Je na to potřeba vlk a vlčice, ti je spolu musí udělat. Uhm." Byla jsem rudá až za ušima, což moje srst milosrdně skrývala. Vůbec, ale vůbec ani trochu se mi nechtěl Krůlimu popisovat tenhle konkrétní proces. Ani jsem pořádně nevěděla, jaká použít slova. "On jí skočí na záda a- Krůli, to nejde," uchechtla jsem se nervózně. "Já nějak... nějak nevim, jak mám říct, co spolu dělaj. Ale pak tý vlčici vlčata vyrostou v břiše a po pár tejdnech se narodí malinký, slepý a úplně bezmocný." Rozhodně jsem to nevysvětlovala moc dobře a Krůli chtěl navíc vědět, co dělat, aby se mu vlčata náhodou omylem nepřihodila. Fajn. "No takže jestli nechceš, abys měl omylem vlčata, tak... tak nelez vlčicícm na hřbet a... nestrkejdonichpipíka," vyhrkla jsem poslední slova překotně a zarazila pohled do země. Proč sem to musela být já? Proč jsi se nemoh zeptat třeba svýho dědečka? Absolutně jsem uvnitř umírala.
Takže změna tématu byla docela vítaná. "Možná ne úplně jinou barvu," ohlédla jsem se na své šedivo-hnědé boky, "ale troška barvy by mohla být fajn, ne?" Chtěla jsem to aspoň zkusit. Prostě jsem musela! Líbily se mi hvězdičky, co měl(a?) na nohou Makadi a sama jsem zatoužila po nějakém oživení svého kožichu. Rychle jsme spěchali skrze smradlavý les a pak dál, okolo kuželových hor. "Asi záleží, co se mu zrovna bude chtít udělat? Nejsem si jistá, jak to funguje, jestli na tebe něco napatlá, nebo ti ty barvy narostou až třeba s letní srstí... nebo jestli mi je vůbec bude chtít dát!" Upřímně jsem doufala, že jo. "Když ne, tak ho aspoň poprosím o trochu pomoci s magií. Už začíná být docela smutný, že nezvládnu vykřestat ani jedinou jiskřičku." To už jsme stanuli na úpatí kopců. Tyčily se vysoko nad námi a já věděla, že ten výšlap nebude moc příjemný, určitě ne v teple, které tady na jihu panovalo. "Chceš se tam jít potom taky podívat? Nebo si to radši necháš na jindy?" zazubila jsem se na Krůliho a zamávala ocasem.