Gallirea - Příspěvky uživatele

10. Řekni Vlčíškovi, že na něj nevěříš
//Gejzírové pole přes Sněžné hory

Kessel uměl rozklepaného dědouška hrát fakt dobře. Až by mu to jeden věřil! Akorát, že já jsem věděla, že až takhle úplně špatně na tom ještě není. Kdyby jo, určitě by se mnou nešel hledat ztracené kopečky. "Samy od sebe nevím, možná je něco vyhrabalo. Ale musel by to bejt hodně vyžranej krtek, protože jsme v těch tunelech mohli normálně chodit," objasnila jsem. "Každopádně jsem tam nic neviděla. Ale bylo to bezva!" Jenže místo kopečků jsme našli placatou louku, kde to pěkně bouchalo. Pro Kessela to asi nebylo nic nového, ale pro mě? Hotové předčasné Vánoce. "Neee, to nebylo těsný, mám to pod kontrolou," uklidňovala jsem ho s máchnutím tlapy. Všechno bylo v naprostý pohodě. Hezky to přece hřálo! "To fakt nejsou. Todlecto jsem ještě nikdy neviděla. Je to fakt suprácký, takovýhle prdlavky!" sledovala jsem pohledem další proud vody, co se vznesl k obloze, zatímco se Kessel válel na zemi, odpočíval a ohříval se.
Sice to tu bylo bezva, ale ty kopečky jsem pořád najít chtěla. Jenže jak, když jsem podle všeho cestu úplně zapomněla? Jednoduše. Prostě se na ně kouknem hezky z vršku. "Jo, určitě to pomůže," přikyvovala jsem horlivě a počkala, až se ke mně Kessel připojí, než jsem vyrazila. "No, snad nebudem muset šplhat úplně na ten nejvrškovatější vrcholek. Něco ti řeknu - já totiž fakt šplhání do kopce nemusim," sdělila jsem mu, jako bych mu snad svěřovala nějaké velké tajemství. "Ale hej, kdybys i tak chtěl táhnout, stačí říct," zašklebila jsem se a vyrazila.
Cesta se začala zvedat opravdu brzo. Foukalo, chumelilo a ještě se muselo šplhat do kopce. Byla to součást dobrodružství, takže to pořád bylo docela bezva, ale rozhodně to zatím byla ta nejotravnější součást. "Kdyby se tak dalo dostat na vršek kopce, aniž by se muselo jít do kopce," posteskla jsem si, funěla a případně čekala na Kessela, kdyby náhodou fakt potřeboval asistenci a nebyla to jenom součást jeho dramatického předvádění.
Shledala jsem také, že skrze padající sníh toho z krajiny dole moc vidět není, rozhodně ne moje vysněné kopečky. Zato se vpředu vynořovala nějaká silueta. Zamžourala jsem. "Haló!" zavolal ten někdo. "Hola, zimní poutníci! I vy jste se vypravili na horolezeckou výpravu? Dnes je to vskutku populární." Vlk zněl vážně vesele a taky tak vypadal, když jsem přišla blíž. Ohlédla jsem se přes rameno na Kessela, jestli ho třeba nezná, a kecla jsem si na zadek, abych nechala tlapy trochu odpočinout. "Jasně! Odtud musí být snad nejlepší výhled na celou Gallireu, ne?" střihla jsem ušima a zubila se na oba vlky, i když mi výhled neposkytl to, co jsem chtěla. "A co tu děláš ty? Vítáš všechny, kdo jsou dost praštění na to, aby sem lezli?" "Vlastně ano," zasmál se přátelský cizinec. "A také jim rozdávám radost a veselí, jak už je mým Vlčíškovským posláním." "Haha, tím chceš říct, že ty jsi Vlčíšek, jo?" zasmála jsem se tomu super fóru. "Přesně tak," přikývl vlk vážně. Možná i trošku dotčeně. Já se ale musela smát. "To je bezva. Zní to jako super možnost, jak si ukrátit čas! Ale my dva jsme na věření na Vlčíška už trochu velký, co?" obrátila jsem se zvesela na Kessela, co on na to.
"Ale fandím ti. Kdyby byl Vlčíšek opravdovej, dokázala bych si představit, že by vypadal nějak takhle," pochválila jsem ho a zase se zvedla ze sněhu. Vyfukovalo tu a kopečky vidět nebyly. "Nás ale ještě čeká zbytek zimního dobrodružství, tak nás omluv," sdělila jsem "Vlčíškovi" a nechala Kesselovi prostor, kdyby si s ním přece jen chtěl ještě něco povědět nebo si jen tak posedět, než jsem zvolala své: "Měj se!" a začala pomalu slézat o něco níž. "To byl super blázen," prohlásila jsem bezpečně z doslechu a nasmívala se jako měsíček. "Škoda, že ty kopečky vidět nebyly. To jsem z toho fakt jelen."

//Sněžné hory

14. Ohřej se u gejzírů
//Zrcadlové hory přes Východní hvozd

Kessel prohlásil, že jsem měla štěstí, protože jsem se zrovna trefila do jeho volné chvíle. "Jo tááák," protáhla jsem. "Tak to jsem fakticky poctěna, že se pro mě najde mezírka v tvém natřískaném programu." Nějak se mi nechtělo moc věřit, že by byl tak hrozně na roztrhání, ale kdo ví? Třeba jo. Třeba toho měl na práci fakt hodně. Ať to bylo jakkoliv, byla jsem ráda, že se do toho zimního dobrodrůža pustil se mnou.
"Klidně," šklebila jsem se na Kessela dál. Nezastrašil mě. Ba naopak, jenom mě v tom utvrzoval. "Klidně můžeš bejt úplně nejvíc nejstařečkovatější a nejrozvrzanější a nejubrblanější, ale stejně mě nemůžeš přinutit litovat," stála jsem si za svým. Rozhodla jsem se, že litovat nebudu, tak nebudu. Tečka. Nevěřila jsem, že bych něčeho takového litovat vůbec mohla, ale celkem mě zajímalo, jakým způsobem chtěl Kessel tuhle výzvu pokořit. Určitě to bude ještě sranda!
Líbilo se mi, že ho zrovna sněhový tunel tolik nadchnul. "No tak to ho každopádně musíme postavit, ať se děje cokoliv," rozhodla jsem. Nečekala jsem, že tohle vlka tak zaujme, ale rozhodně jsem si nemínila stěžovat. Ba naopak, bylo to skvělé. "Tak jo, vzhůru na kopečky a na sněhový tunely," vypálila jsem dopředu bez velkého rozmyslu, ale skřípavý prastarý hlas za zády mě přiměl zastavit se a otočit. Kessel se ploužil kupředu, jako by mu bylo nejmíň dvacet a měl se každou chvíli rozsypat na prach. No jasně. Určitě se mě snažil přimět, abych litovala. Tůdle, to ještě uvidíme, kdo bude litovat. "Pardon, pardon, já zapomněla! Mám tě podpírat, ať se ti ty zkušenosti líp táhnou?" nabízela jsem se hned, dohopkala jsem zpátky ke Kessově boku a začala se cpát těsně k němu. Aby si ještě neublížil, víte jak!
Naštěstí mu to moc dlouho nevydrželo a nasadil zase relativně normální tempo. Sice jsem se pořád musela brzdit, abych mu nezdrhala, ale zas tak moc mi to nevadilo. Procházeli jsme skrze les, na kterém jsem neshledávala nic moc zajímavého. "Ty kopečky musej bejt někde tady okolo, jestli si to dobře pamatuju," rejdila jsem očima po okolí. "Tam by se ten sněhovej tunel dal určitě vykopat, budou se tam dělat čupr závěje! Vlastně byly tunely i v těch kopečkách jen tak samy o sobě, bylo to tam úplně provrtaný," vzpomínala jsem a už se těšila, jenže když se stromy rozestoupily, kopečky nikde.
"Huh," rozhlédla jsem se kolem. "V mých výpočtech se musela objevit nějaká chyba!" Před námi totiž ležela jenom plochá planina, ovšem ne jen tak ledajaká. "Hele, ale díry tady taky jsou," přiskočila jsem k jedné z nich. Byla tam kulatá díra, kolem které se sníh prostě nedržel. "To je divný. Co je asi vykopalo-" Jen tak tak jsem stačila uskočit dozadu. Ze země najednou vyletěl vysoko k nebi se zahučením vysoký sloup vody a ofoukl mne svým horkem. Pár kapek mi cáklo na čenich a byly vážně teplé, skoro vřelé - schytat zásah tím proudem bych vážně nechtěla. Obrovskýma vykulenýma očima jsem se otočila na Kessela, čelist lehce pokleslou. "Viděl jsi to?" vydechla jsem, i když bylo poměrně nemožné, aby to přehlédl. "Pojď sem taky, hezky to hřeje!" Sama už jsem přešlapovala v bezpečné vzdálenosti od ďoury a čekala na další hukot. Podobné zvuky mi doléhaly k uším i ze zbytku pláně, ale já chtěla, aby vybouchla tahle. Nastavovala jsem vypjatou hruď očekávanému teplu. Nemusela jsem čekat dlouho. Díra se opět rozzuřila a voda vylétla k nebi za mého povzbudivého výkřiku: "Váááu, jooo!" Opět mě ofouklo horko.
Bylo to naprosto boží! Klidně bych se tu nahřívala ještě dlouho, ale měli jsme přece jiný cíl. Sněhový tunel, tamty takový kopečky! Jenže jsem si tak úplně nepamatovala, kde jsou. Už jsem to musela uznat, neměla jsem šajnu, kde jsem. "Mám pocit, že jsem nás trochu ztratila," posteskla jsem si. "Třeba bysme se mohli rozhlídnout támhle odtamtud," kývla jsem hlavou k horám. "Když to uvidím z vejšky, určitě si vzpomenu!" Tentokrát jsem ale nevypálila kupředu tak rychle. Jestli chtěl Kessel dělat, že je dvakrát starší, než doopravdy, proč bych mu to měla upírat? "Klidně tě tam nahoru odtáhnu," nabídla jsem mu ochotně, zatímco moje tlapy hledaly cestu mezi vybuchujícími dírami. Fakt pecka.

//Zubatá hora přes Sněžné hory

Jasně, že se Kessel hned musel chytit drobné nepřesnosti v tom, co jsem pronesla. Pobaveně jsem zakoulela očima. Sledovala jsem, jak kolem skalky chodí a obhlíží ji kritickým okem. "Dnešní mládí si nemůže zas tak vymejšlet, většina takovejch jeskyní už je zabraná," objasnila jsem mu situaci. "Jeden je rád i za balvan bez střechy a bez všeho, a to má ještě kliku, když ho nemusí sdílet s dalšíma třema vlkama." Pak jsem se ale taky už musela zasmát: "Naštěstí nebydlim přímo tady. Ale kousek odtud." I dědouš měl štěstí a znal nějaké místo, kam se mohl vrtnout, takže jsem si o něj snad nemusela dělat moc velké starosti. A proč bych vlastně měla? Stejně jsem se na něj plánovala přilepit jako klíště, takže na něj budu moct dávat pozor. Jo, já budu dávat pozor na něj. Určitě to nebude naopak. "Tak to je v tom případě dobrý. To já jen tak pro jistotu."
Všichni mi sice zdrhli, ale co, ať si jdou. My dva si užijeme zábavy až až! Nepochybovala jsem o tom, že se ke mně Kessel připojí a on mě vůbec nezklamal. "Ohohó, čím jsem si takové štěstí vůbec zasloužila?" chytla jsem se tlapkou za čelo, ale tohle divadlo mi moc nešlo. Vždycky jsem okamžitě musela vyprsknout smíchy. "To by ses musel hodně snažit, abys mě donutil litovat," zazubila jsem se. "Já věděla, že neodoláš a přidáš se ke mně. Bude to zimní dobrodružství, jaký jen tak nezapomenem!" mrskala jsem spokojeně ocasem. Pak jsem se ale zamyslela. "No... jsou jedny takový kopečky, kde jsem si jednu zimu užila docela srandu! Tam bysme se mohli podívat," vzpomínala jsem na to, jak jsme se tam s Jiskrou koulovaly a klouzaly.
"Nejlepší je přece sníh! Koulovačky, klouzačky, sněhový tunely, vlkuláci... ale snad abysme počkali, až ho bude trochu víc," vzývala jsem pohledem nebe, aby si s tím pospíšilo. "Zatím ale můžem vyrazit, ne? Porozhlídnout se kolem. Tyhle balvany jsou bezva, ale je to trochu nuda," vrhla jsem omluvným pohledem po svém šutru. "Zkusíme najít ty kopečky, co? To bude dobrej začátek." Jen jsem chvíli počkala, co na to Kessel, než jsem vyrazila čile kupředu, třebaže jsem si nebyla tak úúúplně jistá správnou cestou. Na tom nesešlo. Někam přece dojdeme tak či tak! A nudit se tam určitě nebudem.

//Gejzírové pole přes Východní hvozd

4. Obdivuj krásu zimy

Starouš požehnání od ducha Vánoc vzal sportovně, jak jsem i očekávala. "To víš," prohlásil duch Vánoc hlasem podezřele podobným tomu mému, protože ten jeho mi docela rozdrápával krk a vážně jsem nechtěla celou zimu chrčet jako v posledním tažení. "Pohnutky ducha Vánoc jsou nepředvídatelné. On moc dobře ví, co si kdo zaslouží," zastřihala jsem rozčepýřenými ušisky. Kessel také podotkl, že by se mu to přání štěstí vážně mohlo hodit, protože sněhu se z nebe sypalo pořád víc a víc. Já si ale nestěžovala. Líbilo se mi, jak se krajina pozvolna proměňuje. Podzimní bláto a zbytky listí, které předtím bylo hezky barevné, ale teď už z něj byl spíš hnědý kydanec, mizely postupně pod bílou přikrývkou. Zatím to byla peřina celkem tenká, ale jak to tak vypadalo, sněhové mraky jen tak neodtáhnou. Všechny skály a balvany kolem dostávaly sněhové čepice. Vypadalo to moc hezky a s vědomím, že kdyby toho přece jen bylo moc, můžu si zalézt do teplé jeskyně v Asgaaru, jsem vážně neměla proč si stěžovat.
Hopla jsem na zem vedle Kessela, takže s koukáním na něj svrchu byl konec. A s duchem Vánoc taky. "No jasně, zalíbilo se mi tu. Komu ne? Dokonce se jen tak nepotloukám, ale bydlim tady," zazubila jsem se. "A co ty? Pořád se jen tak potuluješ? Máš nějakej koutek, kam se můžeš zakopat před zimou?" zajímala jsem se. Ne, že bych snad pochybovala o jeho schopnostech, ale víte co. Radši bych si byla jistá.
Samozřejmě si nemohl nevšimnout mých nových ozdobiček, které zdobily mé tlapy. "Jo! Boží, co?" nakrucovala jsem se, aby si to Kessel mohl důkladně prohlédnout. Musela jsem se ale začít smát, když mě označil za mladou válečnici a začal se přede mnou "v hrůze" krčit. "Hlavu vzhůru, uhm... pane," málem jsem řekla starý pane, ale to by se mu asi moc nelíbilo, "já mlátim jenom ty, co si to zaslouží a co si o to říkaj. Jinak jsem dost mírumilovná válečnice." Zakroutila jsem hlavou a znova se rozesmála. Každému muselo být jasné, že taková muší váha jako já by jako válečnice moc neprošla. Ale kdyby si o to někdo koledoval, tak bych mu ten zadek nakopala. Bez problémů.
"To je dobrý, stejně jsem byla už po svačině," máchla jsem ocasem a sledovala, jak i Kessel ochutnává vločky. "Zrovna jsem hledala nějakýho vhodnýho společníka, kdo by se mnou šel objevovat kouzlo zimy. Všichni se s prvním sněhem nějak rozutekli," zamrmlala jsem trochu nespokojeně, ale hned to bylo pryč a nabručený záblesk vystřídal šibalský úsměv: "Tak se mi zdá, že bys to třeba mohl být ty, co? Určitě jo. Určitě víš o kouzlu zimy víc než kdokoliv jinej. Žejo?" upřela jsem na něj nadšeně jiskřící očka, div že jsem nepřešlapovala na místě. Nemohl mě odbýt, prostě nemohl.

12. Předstírej, že tě posedl duch Vánoc

Nebezpečně jsem se kývala na vrcholu kluzkého kamene, zatímco jsem chňapala po vločkách, ale tentokrát nade mnou asi nějací duchové zimy drželi ochrannou tlapu, protože jsem na čumák nespadla. Ba co víc, štěstěna se na mě usmívala i v jiných směrech. Najednou se totiž mezi skalami objevil kožich někoho dalšího. Konečně společnost? Rychle jsem si uvědomila, že to navíc není jen tak nějaký náhodný neznámý vlk. Toho já přece znám! Byl to ten stařík, který se snažil utopit v řece a potom mě vytáhl až na tu nedalekou skálu a prozradil mi, že jsem našla Gallireu. Marně jsem zatápala v paměti po jeho jménu, ale to už stál přímo přede mnou. Nebo spíš pode mnou - pro jednou jsem na někoho mohla koukat pěkně svrchu, a to by v tom byl čert, abych si to pěkně nevychutnala!
Vypjala jsem hruď a vytáhla se na kameni do celé své nepatrné výšky: "Zdravím vás, znavený poutníče!" zahřímala jsem - tedy doufala jsem, že jsem zahřímala - hlasem o kus hlubším, než obyčejně. "Sinéad? Kdo je Sinéad? Tady jsem pouze já, mocný duch Vánoc, který přináší přání radosti a dobrého osudu všem duším ehmhmhe," zakuckala jsem se na konci, protože z toho hlasu už mě začínalo pěkně škrábat v krku. "I té tvojí," dokončila jsem přiškrceně a otřepala na vlka spršku sněhu ze své tlapky, jako bych ho posypávala tím "dobrým osudem", načež jsem hupla z kamene dolů do tenké vrstvičky sněhu a zazubila se na vlka. Kessel, trklo mě konečně jeho jméno. "Čauvec!" pozdravila jsem ho už normálně a nasmívala se jako měsíček. Byla jsem ráda, že ho vidím živého a zdravého. Už jsem si kolikrát říkala, co se s ním vlastně asi stalo. Jestli se třeba nešel znova utopit, když se naše cesty rozdělily. Ale tenhle dědula byl z tuhého těsta, jak se zdálo. "Vážně jsme se dlouho neviděli. Ale teď se potkáváme! Takže je všechno dobrý," zamávala jsem ocasem a radostně přešlápla. Třeba bude chtít jít objevovat kouzlo zimy se mnou. To by bylo super!

2. Chytej vločky na jazyk
//Asgaar přes Vyhlídku

Ani cestou z lesa jsem na nikoho nenarazila. Stopy Krůliho a Zurri se mi ztratily a jinak byl v okolí pořád klid. "To je fuk. Já nikoho nepotřebuju. Zabavím se sama," prohlásila jsem rozhodně a vyskočila na velký šutr, který se mi postavil do cesty. Byl docela namrzlý, takže mi tlapy podjely, ale vybalancovala jsem to, než jsem si stačila rozbít čumák. Jak řikám. Vystačím si sama. Na šutru se mi líbilo. Viděla jsem okolí hezky z výšky, což pro mě vážně nebylo zrovna obvyklé. Mohla jsem předstírat, že jsem vysoká a mám dlouhý nohy, i když jsem ve skutečnosti byla zrovna tak stejně přirozplácnutá, jako obvykle. Ale to nevadí. Ve své hlavě jsem mohla být úplně čímkoliv!
Začínalo se rozednívat, denní světlo pomalu osvětlovalo hory, které se mi tyčily nad hlavou, i když slunce bylo schované za mraky. "Že bych vyšplhala na nějakej pěknej vršek a rozhlídla se po okolí?" zeptala jsem se sama sebe. "Jen kdyby to nebylo do kopceee," protáhla jsem. To mě na kopcích štvalo nejvíc - že jsou do kopce. Nahoře to vždycky byla krása, ale musela jsem hodně přemýšlet, jestli mi to stojí za tu námahu.
Zatímco jsem o tom uvažovala, na čenich mi dopadla první sněhová vločka. Úplně první vločka letošní zimy. "Jé," zaradovala jsem se. "Sněží!" Za prvním sněhovým smítkem se rychle začínaly sypat další a další. Jedna po druhé se vločky snášely na zem a těžké mraky na obloze naznačovaly, že jen tak nepřestanou. Vyplázla jsem jazyk a několik jich chytila. Zastudily a rozpustily se. "Hahá, hurá, sněží!" Chňapala jsem po nich, div že jsem se nezřítila ze své kamenné pozorovatelny. Oháňka mi vesele kmitala sem tam ve vlčecím nadšením z toho, že tu zase jednou máme zimu a sněhové radovánky.

6. Naplánuj si letní dovolenou

Mohla jsem se učenichat a uši si třeba vykroutit do ruličky, ale nic to neměnilo na tom, že kolem stále panovala nuda k uzoufání. Mohla jsem se vrátit za Arcanusem a Rowenou, už jsem se zas tak moc nezlobila. Beztak to myslela dobře, chtěla jenom ulehčit lov nebo tak něco. Nebyla jsem z těch, co by se vydrželi vztekat dlouho. Jenže jsem zjistila, že se mi tak úplně zpátky nechce. Protáhla jsem si se zakřupáním hřbet a rozhlížela se po ojíněných stromech. Brzo už určitě začne chumelit. Nemohla jsem se dočkat. Snad bude zima zase taková psina! Určitě ano, nedokázala jsem si představit, že by to mohlo být i jinak. Spíž smečky musela být nacpaná po okraj, takže hlad nám nehrozil. Takže nás čeká co? Jenom koniny a vylomeniny ve sněhu. Zvesela jsem si poskočila, i když ještě žádný sníh nebyl, a rozklusala jsem se mezi stromy lesa.
I když jsem se ale těšila na zimu, myšlenky mi na chvíli zaběhly k létu. Ani jsem netušila, proč mě to v tu chvíli napadlo. Nebyla jsem zrovna na dlouhodobé plány, ale blesklo mi hlavou, že v létě bysme se třeba mohly s Iškou vydat k moři, co mi ukázal lomeno ukázala Rollo lomeno Makadi. Kdoví, jestli Iška už někdy byla u moře? Třeba bych jí rozšířila obzory, nadchla jsem se. A i kdyby tam už někdy byla... určitě by bylo super se tam jít znovu podívat, zjistit, co tam žije, válet se na vyhřátým písku a sbírat barevné mušličky. A hlavně bysme tam mohly být jen my dvě. Už to je pěkně dávno, co jsme měly takovej vejlet! Vážně jsem to chtěla. Budu to pak muset Jiskře navrhnout.
Mezitím jsem doběhla k okraji lesa, kde se tyčila skála a za ní dál hory. Zamyslela jsem se nad tím, naposled se rozhlédla, ale protože jsem nikde kolem neviděla nikoho - a tedy ani nikoho, kdo by mohl být nakloněn dobrodružství - vyběhla jsem nakonec z lesa a šla si hledat zábavu jinam. Povinnosti jsem zatím měla splněné. Byl čas zase na trochu zábavy a třeba i nějaké to dobrodrůžo.

//Zrcadlovky přes Vyhlídku

1. Vyruš přezimující zvíře

Muflůně se docukalo a bylo po něm. Zmatená tím vším jsem zvedla hlavu a zjistila, že se Rowena válí na zemi. Nade mnou stála Zurri a tvářila se asi tak zblble, jak já se cítila. "Né," vyjelo ze mně jenom, zatímco Krůli začal brblat a nadávat. Díky tomu mi to konečně začalo docházet. "To udělala ona?" obrátila jsem se k němu velikýma očima a začala si olizovat krev z tlamy. Jenže Krůli byl v ráži a podle všeho toho měl plné zuby. "Já jsem v pohodě," prohlásila jsem. "Ale... nelíbilo se mi to." Nejspíš ani Krůlimu. Sotva jsem si stihla z muflona kus utrhnout, než ho čapnul a začal ho táhnout pryč. Zurri se rozběhla za ním. "Tak jo, já asi počkám tady," kývla jsem a rozpačitě zhltala svůj díl z lovu, i když jsem si nebyla jistá, jestli si ho vůbec zasloužím. Přišlo mi to děsně nesprávné. Sledovala jsem Siriuse, jak se tahá s Rowenou a nevěděla jsem vůbec, jak se ohledně té vlčice mám cítit. Bylo mi líto, že tam jen tak leží rozplácnutá na studené zemi, ale nikdo se jí přece neprosil, aby to pro nás dělala. Chtěla se jen předvést? Bylo mi líto toho mufloňátka, které se před smrtí muselo zbytečně trápit. Měli jsme to pod kontrolou, navíc. Teď vypadáme jako idioti. Nejsme neschopní. Cítila jsem, jak to ve mně začíná bublat. Všichni se navíc rozbíhali do všech možných stran, až jsem tu zůstala jen já, Arcanus a rozplácnutá Rowena. Neměla jsem ale najednou vůbec chuť jí pomáhat. Stejně nejspíš jen omdlela z vypětí, co jí způsobila magie. "Já taky půjdu," řekla jsem po chvilce. "Ona bude v pohodě, ne?" ujistila jsem se pohledem u Arcanuse, ale pak už jsem se otočila. Měla jsem toho dost.
Vstala jsem a zamířila pryč, osvěžená kusem muflona, obzvlášť, když jsem se při lovu zrovna nepřetrhla. Uvědomila jsem si tupou bolest ve stehně, kam jsem schytala mufloní kopanec, ale nic zlého. Ani jsem nekulhala. Otráveně jsem rázovala lesem, ale já se nikdy nedokázala zlobit moc dlouho. Brzo mě rozptýlilo uvědomění, že zima už je asi vážně za dveřmi. Co nevidět napadne sníh, už teď pěkně mrzlo! Naštěstí byl můj kožich dost huňatý, aby mne před zimou ochránil. Těšila jsem se na sníh. Bude sranda! Ale s kým si ji užiju? Napínala jsem zraky všude kolem sebe, jestli nááááhodou neuvidím Iskierky šedivý kožich, ale kdepak, nikde ani živáček.
Nemohla jsem se s nikým zabavit, ale poradím si i sama. Důkladně jsem nakopla kupku listí nafoukanou mezi kořeny jednoho stromu, abych se naposled podívala, jak hezky letí vzduchem, než zapadne pod sníh. Ale z hrudky listí se ozvalo načuřené zafunění. "Huh?" uskočila jsem a zvědavě natáhla dopředu jen čenich. Z listí se vyhrabal špičatý čumák a ještě špičatější záda vykoukla hned vzápětí. Ježek! "A jéje, promiň, kamaráde, to jsem nechtěla!" vybreptla jsem. "Huš, huš, mazej zase chrápat, než zmrzneš," naházela jsem na ježka snažně listí zase zpátky a doufala, že se uloží a bude v pohodě. Kopat do listí teda nebyla možnost. Co dál bylo na programu? Rozhlédla jsem se, ušiska mi šmikaly sem tam a čenich se zvědavě chvěl, jak hledal nějakou inspiraci.

Moc jsem nechápala, co se to kruci děje, když kolem začaly práskat blesky a tak. Jedna muflonice se skácela k zemi, ale naše muflouně pořád vesele zdrhalo. Vyrazila jsem mu naproti, jakmile Zurri vyběhla, i když kolem panoval totální chaos a některá zmatená zvířata se začínala trochu plést do cesty. Jen tak tak jsem uskočila z cesty beranovi se zahnutýma rohama, když se úplně odnikud objevil plamínek a nasměroval mládě ke mně a Krůlimu. "Teď, teď, teď!" vřískla jsem na vlka s kostěnou maskou a vrhla se po mláděti, které se nám řítilo docela dobře do rány. Cestou jsem ucítila nějakou herdu do stehna, možná jsem tam koupila kopanec od některého z kolem se motajících muflonů, ale nenechala jsem se zastavit, natáhla jsem krátké nožky, jak jen jim to šlo, skočila po mláděti, ale... to už se válelo na zemi. Co se tady doprčic děje? blesklo mi hlavou, ale vrhla jsem se po hrdle zvířete, které jako by najednou mělo nějaký záchvat. Vypadalo to, že se děsně trápí, a to jsem nechtěla. Sežrat ho byla jedna věc, ale tejrat jsme ho nemuseli. Takže jsem se zakousla do jeho krku a cítila, jak se ven valí krev proudem. Za chvíli bude po všem. Trochu jsem funěla, ale měla jsem pocit, že jsem vlastně neudělala vůbec nic. Zvířata prostě popadala jako švestky. A to jsem byla ještě příliš zaměstnaná svými tesáky v hrdle mufloněte, než abych si všimla, že zralou švestku napodobila i Rowena.

Ještě štěstí, že se už schylovalo k lovu, protože jsem chvílemi vážně měla chuť si zacpat tlapkami obě uši a hulákat, abych už nemusela dál slýchat o tom, co mezi sebou měli Krůli s Rowenou. Nechtěla jsem na to myslet a už vůbec si to představovat, tak proč o tom muselo pořád dokolečka mlít? Aaa. Soustředila jsem radši svou pozornost na Zurri, která vypadala naprosto nadšeně tím, že může jít s námi lovit. "Tak jo!" vrtěla jsem divoce oháňkou. "Nahánění je děsně důležitý. Určitě to zvládneš suprově," zubila jsem se na ni. Většinou jsem radši nadháněla, než abych se věšela zvířeti na krk, neměla jsem zrovna postavu na nějaké silácké výkony, ale říkala jsem si, že bude lepší to tentokrát přenechat Zurri. Sice to v mé hlavě znělo naprosto šíleně, ale asi jsem tentokrát byla ta zkušenější. Potěš koště.
Mufloni už byli na dohled a Arcanus začal rozdělovat úkoly pro jednotlivé skupinky. Byla jsem ráda, že tohle nemusíme vymýšlet my. Starší vlk rozhodně věděl, o čem mluví, a tak jsem jenom špicovala uši a horlivě přikyvovala, aby nemohlo být pochyb o tom, že naprosto chápu, co nám říká. "Jasně," kývla jsem, když chtěl vědět, jestli jsme připravení. Pohledem jsem zaměřila dvojici, o které mluvil - samici s odrostlým mládětem. Přikrčila jsem se k zemi, teď to nějakou chvilku bylo na Zurri. Věřila jsem, že to zvládne! Všechno bylo docela normální, až do chvíle, než blesk z čistého nebe najednou práskl přímo do muflonice. Lekla jsem se? No jasně, že jo! Div, že jsem nezaječela, v poslední chvíli jsem se naštěstí zarazila. Co to bylo? vyšilovala jsem radši jen v duchu a čekala dál na svou chvíli, kdy budu moct vyrazit po mláděti... pokud tedy tím náhlým úderem blesku nevznikne až moc velký chaos.

Rozdělili jsme se tedy na skupinky. Já samozřejmě držela s Krůlim - s kým jiným bych taky šla? Ne, že bych se nechtěla víc seznámit s těmi nováčky ve smečce (a byl docela dobrý pocit, nebýt tu už služebně nejmladší, i když kdoví, jestli se to počítalo, když Rowena a Sirius byli Arcanusovi příbuzní), ale když šlo o lov, radši jsem se držela jeho. Už jsme byli taková sehraná dvojka a i když jsme spolu mockrát nelovili, myšomedvěda jsme společně udolali. A to už něco znamenalo.
A tu se k nám přihnal ještě kdosi. Byla to... ta malá vlčice, co se k nám přimotala tehdy, když byl Parsi zraněný? Teď už ovšem zase tak malá nebyla. Čas hrozně letěl. Nemohla jsem si ani za boha vzpomenout na její jméno, ale Krůli ho naštěstí vzápětí vybreptnul. Jasně, Zurri!"Ahoj!" pozdravila jsem ji zvesela a zamáchala ocasem, ale ona měla oči jenom pro Krůliho kostěnou masku. Nebylo divu, byla to docela kuriozita. Nechala jsem je, ať si to objasní, ale když jí Krůli navrhl, aby se přidala do naší skupinky, spokojeně jsem kývla: "Jasně, takhle to bude hezky vyrovnaný!" Teď jsme byli taky tři. Ani jeden z nás sice nebyl zrovna Rambo, ale na muflona to snad bude stačit. Zas tak obří nebyli. Když jsme tedy měli každý svou skupinku, mohli jsme vyrazit.
"A jak se rozdělíme my? Zurri by mohla třeba nahánět a já s Krůlim bysme ho strhli?" nadhodila jsem svůj první návrh, který byl ovšem otevřen k debatě. Nedočkavě jsem švihala oháňkou a chvílemi poklusávala, jak už jsem se nemohla dočkat. Naštěstí jsem proto přeslechla Roweny poznámku o Krůlim, vůbec jsem totiž nedávala pozor, o čem se baví druhá skupinka. Poslouchala jsem jenom svoje dva společníky a přitom špicovala uši i čenich, aby mé pozornosti žádný muflon neunikl.

Docela bych si přála, abych mohla nějak na povel ohluchnout nebo tak něco. Byla jsem pod srstí asi rudá až na zadku, naštěstí to ovšem nebylo vidět. Poslouchat o tom, kdo by se ke komu přicpal do pelechu, když šlo zrovna o Krůliho a vlky kteří byli sakra jeho příbuzní, bylo docela... Ehehehe, pomoc. Neušel mi ani velevýznamný pohled, který po mě vrhla Rowena. S podivným pocitem jsem před těma výraznýma modro-žlutýma očima svými kukadly uhnula. Nebyla ošklivá nebo tak něco, vlastně docela hezká. Líbila se mi ta její chundelatá oháňka. Ale nebyla to Iška. Čím déle jsme byly od sebe, tím víc mi chyběla a tím mi bylo jasnější, že musím něco udělat. Něco... říct nebo tak? Protože co kdyby... Co kdyby na Išku udělala voči nějaká takováhle Rowena a ona se do ní zabouchla a utekly by spolu a já bych se nemohla ani zlobit, protože jsme vlastně jenom kámošky- Ne, ne, absolutně ne. Nemohla jsem na nic takového ani myslet.
Myslet na lov bylo lepší. Bezpečnější. Mufloni? Bezva. Ultra bezpečný. Ultra chutný. Asi. Nevybavovala jsem si, jestli jsem někdy vůbec muflona chutnala. "To je taková ta divná koza, žejo?" ujišťovala jsem se. "S takovejma těma rohama?" vykreslila jsem tlapou ve vzduchu zakroucený tvar mufloního rohu. Vypadalo to navíc, že se začneme asi trochu skupinkovat, protože Rowena se chtěla připojit k Arcanusovi. "Já bych šla s Krůlim, ale jinak mi to je asi fuk," prohlásila jsem, protože to tak vážně bylo. Bylo mi to docela buřt. Hlavně, abychom už šli. Rozhodně jsem se chtěla vymanit ze spárů té předešlé nepříjemné konverzace.

Arcanus si samozřejmě nemohl nevšimnout lebky, co teď schovávala Krůlimu většinu obličeje. Ale to byl samosebou jeho příběh k vyprávění. Já okamžitě hrdě vypjala hruď, když poukázal na moje nové odznaky. "Jo! Je to bezva, žejo?" zašmikala jsem ušima ozdobenýma rovněž novými štětičkami. Netrvalo mi moc dlouho přijmout svou novou vizáž. Bylo to super.
Hovor Krůliho s Rowenou jsem pořádně zaznamenala, až když se Krůli zmínil o hupsání na záda. Tak počkat- Otočila jsem se na něj a střetla se s jeho významným pohledem. Ó. Vzpomněla jsem si na to, co mi Krůli říkal a konečně si to spojila s vlčicí před sebou. A právě v tu chvíli Arcanus prohlásil, že jsou ti dva rodina. Ona byla jeho tetička, tak trochu. Vykulila jsem oči, rozšířené samým šokem. Pro-bo-hy. "UŽivotovejchfousůKrůli-" vypískla jsem překotně a pak si rychle tlapou zaklapla tlamu, aby z ní nic dalšího už neuteklo. Nechtěla jsem to celé prozradit před Arcanusem a Siriusem, kteří asi ani neměli tušení, k čemu mohlo dojít. Samozřejmě podle Krůliho vyprávění jsem věděla, že se nakonec nic nestalo, ale... lehce jsem se otřásla. Co když to vážně bylo jen o chloupek?
Soustředit se raději na návrh oslavy bylo vážně vítaným rozptýlením. Přála bych si, abych se o tomhle nikdy nedozvěděla, ale už se stalo. "Jo, jo, něco ulovíme, to zní dobře," souhlasila jsem překotně. Vlastně jsem i měla docela hlad a hostinu a oslavu bych neodmítla snad nikdy. Když Rowena s Arcanusem začali zněle výt, připojila jsem se k nim svým vlastním falešným ječákem. To aby nás vážně nikdo nepřeslechnul.

Smrt byla podle všeho fakt tak hrozná, jak se o ní říkalo. "Ale nejseš!" zvolala jsem rázně. Krůli nebyl žádný král lejn a nemínila jsem mu dovolit, aby o sobě něco takového prohlašoval. To bych se na to podívala! Stejně jako já pak po návštěvě bohů zůstal lehčí o svoje cennosti. Vzhledové změny jsem na něm však nepozorovala. Zatím. "Třeba ti ta magie ještě zesílí nebo tak něco. Určitě se něco stane!" Musela jsem se zasmát představě Krůliho pomalovaného sluníčky. "Co ty víš, třeba by ti to slušelo? Ale myslím, že Život by ti kdyžtak vymyslel něco, co by se ti hodilo víc. Aspoň mně to tak říkal."
Brzo jsme byli v lese, ale nepanoval tu takový mrtvolný poklid, jako jsem čekala. Něco se tu dělo! Návštěva! "Jasný, jdem to vomrknout, kdo nám tady leze do zelí," zazubila jsem se a tajně doufala, že to třeba budou konečně nějací nedobrovolní dobrovolníci na naše legrácky s magií. I když Krůli byl asi dost unavený, takže by to muselo chvíli počkat. Brzo se nám vynořili před očima - alfák Arcanus, nějaká tmavá voňavá vlčice s dlouhým ocasem a ještě takový hnědý vlk, který... který vypadal skoro stejně jako Alastor nebo jak se jmenoval, akorát že na sobě neměl ty všemožné znaky a jizvy a tak. A jak se ukázalo, s tou vlčicí se už Krůli znal. Zněl jaksi zaskočeně, takže jsem po něm střelila šibalským pohledem, než jsem se zaměřila na ostatní. "Dobrej!" pozdravila jsem Arcanuse samozřejmě nanejvýš zdvořile, když byla ta alfa. "A čauvec!" střihla jsem střapatýma ušima, když jsem zdravila ty dva. Rowenu a Siriuse, jak jsem se záhy dozvěděla. "Já se s nikym neznám, ale poznávám vás ráda," prohlásila jsem a zubila se na celé kolo. Noví členové smečky? Bezva! Třeba s nima bude sranda. Doufala jsem, že to nejsou nějací nuďasové s klacky zaraženými až kdoví kde.

//Ohnivé jezero

Krůli vypadal fakt naprosto zmoženě a přežvýkaně, k čemuž měl dobrý důvod, jak mi vzápětí objasnil. "Cooo, teleport? To zní hustě! Bylo to divný, vypařil ses mi přímo před očima," popsala jsem svou verzi událostí, mnohem kratší a stručnější, než to, co zažil Krůli. Ten teleport ho totiž mrsknul přímo ke Smrti a když už tam byl, samozřejmě vlezl dovnitř. "Jasně, udělala bych to samý," kývala jsem souhlasně hlavou a hltala každé jeho slovo. Smrt jsem ještě nepotkala a každá informace o ní se mohla hodit. "Takže je fakt tak hrozná? Děsivá, příšerná, prostě... naprostej bubák?" valila jsem v šoku kukadla. "Co ti říkala?" Slyšela jsem různé zvěsti, ale tohle byla zkušenost přímo od Krůliho - a ten by mi přece všechno řekl přesně tak, jak to bylo. Jeho zhodnocení Života jsem se musela zasmát. "Jo, to je celej on," uchechtla jsem se a zamávala ocasem. "Teda, to ses vážně pořádně naběhal. Není divu, že toho máš plný kecky. Ještě, že už to není domů moc daleko." A opravdu, z mlhy už vystupovaly první stromy lesa.
Brzy jsme mezi ně vkročili i my. "Halóóó, je tu někdooo?" zahejkala jsem do lesa, ani mě nenapadlo třeba zavýt nebo tak. Zavětřila jsem a všimla si něčeho divného. "Huh, asi máme návštěvu? Nebo ti ty pachy něco říkají?" Protože mi k čenichu zaváněly dvě zcela neznámé vlčí vůně. Něco na nich bylo možná trochu povědomého, jako by se podobaly pachu někoho, koho už jsem znala, ale nedokázala jsem si vzpomenout ani je nikam přiřadit.