Gallirea - Příspěvky uživatele

"Jo, je to tam hodně zajímavý. Někdy se tam taky musíš jít podívat, až se ti bude chtít," přesvědčovala jsem Krůliho, že to za to fakt stojí. "Akorát je třeba si dát bacha na to, že se odtamtud fakt těžko odchází. Jako když máš vylízt z vyhřátýho pelechu do studenýho zimního rána," otřásla jsem se, i když tady na jihu bylo ještě docela teplo. "Tak aby ses tam nezaseknul! Ale to by se ti určitě nestalo!" Věřila jsem, že Krůli to kouzlo překoná. Když jsem to dokázala já, tak on určitě.
"No... řekl, no," pokrčila jsem rameny. "Dělal trochu tajemnýho, řekla bych. Říkal, že by to nebyla zábava, kdyby mi všechno vyžvanil. Možná na tom něco bude, ale nevím," povzdechla jsem si trochu a rozšlápla svou pískovou hroudu zase na placku. "Každopádně říkal, že tu magii posílí, abych ji mohla používat. I moji magii ohně, i když budu muset ještě trénovat," rozzářila jsem se znovu a zamávala ocasem, protože tohle už byly trochu optimističtější zprávy. Nebo snad ne? Brzy toho dokážu určitě spoustu. "Ohó, no dobře, Žaneta - královna kamení! To nezní tak zle," ušklíbla jsem se. "Nebo by se s tím minimálně dalo něco vymyslet." Krůli pak navrhl, že bych to mohla rovnou i vyzkoušet na písku. V očích se mi rozzářily plamínky. "Supr nápad! Tak sleduj!" Zadívala jsem se na písečný plácek před sebou a představovala si, jak se písek začne sám sbírat na kupku... jenže se nedělo nic. Vůbec nic. A ještě jednou nic. "Um-" Přimhouřila jsem oči, nakrčila čelo, soustředila jsem se tak, že mě z toho div nerozbolela hlava, ale kolem se nic ani nepohnulo. Až, když jsem začínala v tváři pod srstí trochu rudnout, došlo mi, že zadržuju dech. "Hááá," nadechla jsem se lapavě a nakopla hroudu pískovce. "Krucinál! Proč to nefunguje?"

"Jo?" ulevilo se mi, že Krůli na můj návrat nemusel čekat moc dlouho. "To jsem ráda. Ono se tam nahoře dost blbě odhaduje, kolik času uplynulo, je to tam takový zajímavý," zatřásla jsem hlavou, až mi uši zapleskaly, abych z ní vyklepala zbytky Životovy magie. Kdoví, jestli to vážně byla taková chvilka. Krůli si totiž mezitím stačil postavit hotovou pískovou pevnost. Vypadalo to jako docela dobrá švanda! Ale prozatím k jiným záležitostem.
"Škoda! On říkal, že to asi bude chvíli trvat, ale doufala jsem, že to třeba nějak urychlí," povzdechla jsem si a pořád se kroutila a ohlížela, jestli už se to náhodou neděje. "Je fakt skvělá," souhlasila jsem s Krůlim a přejela pohledem pískové hradby. "Neproniknutelná!"
Ale Život byl samozřejmě zajímavějším tématem. "Byl fajn. Už jsem ho viděla vlastně podruhý, prvně jsem tam byla někdy v zimě. Vypadá to, že se mění podle ročních období, věřil bys tomu? Posledně byl samá jinovatka, dneska zas měl kožich plnej barevnýho listí a šípků a tak! To bych taky chtěla umět," zasnila jsem se krátce, ale rychle jsem se vrátila tlapama na zem. "Jinak je docela milej a dobře se s ním povídá. Ale na drby asi zrovna moc není," povzdechla jsem si a uplácávala tlapou vlastní hrudku z písku. "Říkal akorát, že magii je potřeba trénovat, což by mě asi napadlo i tak... ale vlastně! Říkal taky něco o tom, že mám v sobě nějakou magii, o který nic nevím. Že se prej tajemství k jejímu ovládnutí skrývá v neživejch předmětech! Nevíš, co by to mohlo znamenat?" vykulila jsem na Krůliho oči. Osobně jsem byla v koncích. Nic mě nenapadalo.

//Vrchol

Dolů už to šlo o poznání snáze, i když bylo s podivem, že jsem si cestou nerozbila čumák. Nejen, že jsem totiž spěšně klusala dolů z kopce, ale zároveň jsem se pořád snažila ohlížet na svoje tělo, jestli mi už na kožichu nezačíná prosvítat nějaká nová barva. Zatím se však nedělo vůbec nic, aspoň podle toho, co jsem dokázala soudit.
Krůli na mě dole poslušně čekal. Snad se moc nenudil - vypadalo to, že si hraje s pískem, takže si nejspíš našel vlastní zábavu. "Krůli! Už jsem tady!" přihnala jsem se jako velká voda a zabrzdila opodál, abych snad omylem nerozšlápla nějakou bábovičku, co si tam udělal. "Vypadám furt stejně? Asi jo, co?" otočila jsem se kolem své osy, aby měl Krůli výhled na celý můj kožich a mohl mi řict, jestli se něco náhodou nezměnilo. "Nenudil ses moc? Snažila jsem se moc nezakecat, ale... to víš," zazubila jsem se na něj a pokrčila rameny. Však i sám Život toho dokázal napovídat docela dost.

//Narrské kopce

Zase jsem jednou musela šplhat do kopce. Co si budeme povídat, bylo to docela utrpení. Tak, jako pokaždý. I když už všude kolem panoval podzim a ochlazovalo se, tady v tomhle jižním koutu světa o tom asi ještě neslyšeli, takže mi bylo vedro, když jsem se škrábala k vrcholku. Moje krátké nožky na tohle nebyly dělané! Ale i když jsem funěla s vyplazeným jazykem, nezastavovala jsem se. Věděla jsem, že už brzo zas uvidím Života a to mi celkem dodávalo odhodlání. Ten vlk byl totiž děsně fajn a doufala jsem, že mi tentokrát bude moct splnit víc přání, než když jsem tu byla v zimě.
Stezka vyšlapaná kdoví kolika vlky přede mnou mě dovedla až na vršek. Tam jsem si sedla a popadala dech. „Fuj, to je vejška,“ odfrkla jsem si a zaslechla za sebou pobavený smích. „Ale ten výhled za to stojí, ne?“ Otočila jsem hlavu trochu ke straně a samozřejmě, že tam stál Život sám, kožich plný podzimního listí, červených šípků, co, ani bych se nedivila, kdyby na něm někde rostly hříbky. Ten vlk byl jedno tajemství vedle druhého! „Dobrej den, pane Život!“ pozdravila jsem ho pochopitelně extrémně zdvořile a roztáhla tlamu do širokého úsměvu. Zabušila jsem ocasem do písku. „Ahoj, Sinéad. Tak ses za mnou přišla opět podívat?“ usmál se ten veliký vlk, v jehož přítomnosti se nešlo cítit jinak, než příjemně. „No jasný! Však jsem vám slibovala, že se sem zase stavim, ne? Tak jsem tady. A měla bych další přání. Teda... jsou to furt ty stejný přání, co minule, ale sbírala jsem kytky a mušličky, jak jste mi řek, takže myslim, že si je tentokrát můžu i dovolit,“ brebentila jsem zvesela a dál se široce usmívala.
Život přikývl: „Ano, byla jsi pilná. Rozhodně jsi s tím nezahálela. Takže co přesně by sis přála?“ naklonil hlavu zvědavě lehce ke straně. Taky se usmíval, v očích mu poskakovaly jiskřičky. „Tak hlavně bych si přála, abyste udělal mou magii o něco silnější. Víte, mně to s ní furt nějak nejde. Nedokážu udělat ani malinkej plamínek,“ pošťouchla jsem tlapou ublíženě kus pískovce. „To bych mohl zařídit. Ve skutečnosti však už je tvoje magie docela silná. Jen bude potřeba ji víc procvičovat – to víš, ani kouzelným schopnostem se nedá přijít na kloub přes noc,“ usmál se vlk.
„Krom toho, víš o tom, že se v tobě skrývá i náznak další magie?“ „Jo, něco mi říkal Parsi. Něco s časem? Ale nemyslim si, že to je pravda. Copak vážně někdo dokáže ovládat čas?“ Život lehce pokrčil rameny. „Možná je spousta věcí, a v těchto krajích obzvlášť, jak sama dobře víš. Ale tuhle magii jsem nemyslel. Dřímá v tobě ještě jeda, docela slaboučká. Mohl bych trochu posílit i ji.“ Rozzářily se mi oči. Další magie? Neskutečný! Boží! Skvělý! „Tak dobře, dobře, to určitě chci! Ale co to je za magii?“ Jenže Život nasadil takový tajemný výraz, až mi bylo hned jasné, že mi to jen tak sám od sebe nepoví. Jeho slova to vzápětí potvrdila: „Nemohu ti všechno hned vyzvonit. Vždyť by to pro tebe pak nebyla žádná zábava. Můžu ti ale trošku napovědět. To tajemství se skrývá v neživých předmětech.“ Vykulila jsem oči. „Jako jsou třeba šutry, hlína, suchý větve a tak?“ vyhrkla jsem. Co za tajemství se v nich mohlo skrývat a jaká magie s nimi měla co společného? „Přesně tak. Ale měla jsi ještě nějaké přání, nebo snad ne?“ odsouhlasil vlk a pak okamžitě změnil téma, tudíž mi bylo jasné, že o té tajemné magii se už nic víc nedozvím.
„Vlastně ano, ale s tím mi asi budete muset trochu pomoct. Nějak nevím, jak přesně bych si to přála, ale hrozně moc bych chtěla vyzkoušet nějaké barvičky v kožichu. Myslím, že by mi to mohlo slušet, ne?“ máchala jsem vesele ocasem. Život střihl ušima: „Ano, myslím, že máš pravdu. Jestli si to přeješ, tvůj kožíšek by s trochou nové barvy určitě vypadal moc hezky. Pokud vážně nemáš žádnou představu, mohl bych ti něco vymyslet sám. Vlastně... myslím, že vím, co by se ti mohlo líbit,“ usmál se. „Vážně? To by bylo super. Mě vůbec nic nenapadá – a nebo mě toho napadá tolik, že se vůbec nedokážu rozhodnout pro jednu jedinou věc. Takže kdybyste mi něco vybral, hrozně by mi to pomohlo. Věřím vám, že to bude vypadat dobře, určitě jo.“ Život s tím vypadal spokojen. „Dobrá. Spolehni se, že ti nepřičaruji žádnou hrůzu,“ slíbil a oba jsme se zasmáli. "A uděláš to teď hned? Musíš na mě něco napatlat nebo tak?" Velký vlk pobaveně se smíchem zakroutil hlavou. "Ne, ne, kdepak, nic takového. Odznaky se ti po čase objeví, jen musíš být trochu trpělivá." To jsem moc nebyla, ale budiž. Na něco takového si klidně počkám.
Tím to tedy bylo vyřízeno a nastal čas. Čas jít. Jenže stejně jako minule, jako by se ten písek pod mýma nohama proměnil v písek tekutý, co mě vcucnul a odmítal pustit. Neklidně jsem se zavrtěla. „Měla bych jít.“ „Ano.“ Jenže tady bylo tak příjemně. Klid, všechno to krásné okolí, příjemné teplíčko. „Ale... nemůžu ještě chvíli zůstat?“ „Můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít,“ řekl Život vlídně, „ale myslel jsem, že na tebe dole někdo čeká?“ To mě probralo. „Propána, Krůli! Bude si říkat, kde jsem se zasekla,“ vyskočila jsem na nohy a i když se cosi ve mně pořád vzpouzelo, zamířila jsem ke stezce dolů. „Děkuju moc za všechno, ale už vážně musím jít! Určitě se ale zase stavím,“ slíbila jsem. „Budu se těšit. Měj se, Sinéad,“ popřál mi vlk a zmizel v kopcích, zatímco já si to metelila dolů z kopce, div jsem se nepřerazila.

//dolů

Krůli neustoupil a neustoupil, až jsem mu to prostě musela vyklopit, ať už jsem chtěla, nebo ne. Naštěstí se Krůli netvářil až moc šokovaně, ba ani nezačal s dalším vyptáváním. Ještě, že tak. Přišla řada spíš na mě, abych se pořádně podivila. "Chtěla to po tobě?" vyhrkla jsem trochu překvapeně, ale... musela jsem si připomenout, že Krůli vlastně už není malé vlče. Asi nebylo nic divného, že v tomhle směru získává zkušenosti. Nebo bylo? Nevěděla jsem. Sama jsem byla naprosto nezkušená a netušila jsem moc, jak to chodí. "No, tak hlavně že... hlavně že se nestalo něco, cos nechtěl," uzavřela jsem to jaksi neohrabaně a upřímně doufala, že se o tomhle už bavit nebudeme. Vůbec mi to totiž nebylo příjemné.
Krůli nevypadal moc přesvědčeně o tom, že barvit si kožich je dobrý nápad, ale což. Jestli Život bude souhlasit, že mě obarví, určitě vybere něco pěkného a to pak přesvědčí i Krůliho. "Určitě jo," zazubila jsem se a pohlédla k vrchloku. "Nervózní? Ani ne. Není z čeho, Život je bezva." Docela jsem se těšila, až ho uvidím, i když to znamenalo pekelný výšlap. Návrh na cvičení magií mě docela nadchnul. "Jó, to bychom měli!" souhlasila jsem nadšeně a když Krůli prohlásil, že počká tady, kývla jsem hlavou. "Tak fajn. Jak jen si přeješ," šmikla jsem ušima a vyrazila k vrcholku.

//vrchol

//Uhelný hvozd přes Prstové hory

"To bys asi měl, jen... hm. Ehm. No. Nevím, jestli zrovna já jsem ten, co by ti to měl povídat," blábolila jsem, ale bylo mi jasné, že se z toho jen tak nevykroutím. Sice jsem byla vážně ráda, že jsme si s Krůlim vyšli na tenhle výlet, ale v tuhle chvíli bych se nejradši propadla do země. "Totiž... vlčata se nekupujou. Je na to potřeba vlk a vlčice, ti je spolu musí udělat. Uhm." Byla jsem rudá až za ušima, což moje srst milosrdně skrývala. Vůbec, ale vůbec ani trochu se mi nechtěl Krůlimu popisovat tenhle konkrétní proces. Ani jsem pořádně nevěděla, jaká použít slova. "On jí skočí na záda a- Krůli, to nejde," uchechtla jsem se nervózně. "Já nějak... nějak nevim, jak mám říct, co spolu dělaj. Ale pak tý vlčici vlčata vyrostou v břiše a po pár tejdnech se narodí malinký, slepý a úplně bezmocný." Rozhodně jsem to nevysvětlovala moc dobře a Krůli chtěl navíc vědět, co dělat, aby se mu vlčata náhodou omylem nepřihodila. Fajn. "No takže jestli nechceš, abys měl omylem vlčata, tak... tak nelez vlčicícm na hřbet a... nestrkejdonichpipíka," vyhrkla jsem poslední slova překotně a zarazila pohled do země. Proč sem to musela být já? Proč jsi se nemoh zeptat třeba svýho dědečka? Absolutně jsem uvnitř umírala.
Takže změna tématu byla docela vítaná. "Možná ne úplně jinou barvu," ohlédla jsem se na své šedivo-hnědé boky, "ale troška barvy by mohla být fajn, ne?" Chtěla jsem to aspoň zkusit. Prostě jsem musela! Líbily se mi hvězdičky, co měl(a?) na nohou Makadi a sama jsem zatoužila po nějakém oživení svého kožichu. Rychle jsme spěchali skrze smradlavý les a pak dál, okolo kuželových hor. "Asi záleží, co se mu zrovna bude chtít udělat? Nejsem si jistá, jak to funguje, jestli na tebe něco napatlá, nebo ti ty barvy narostou až třeba s letní srstí... nebo jestli mi je vůbec bude chtít dát!" Upřímně jsem doufala, že jo. "Když ne, tak ho aspoň poprosím o trochu pomoci s magií. Už začíná být docela smutný, že nezvládnu vykřestat ani jedinou jiskřičku." To už jsme stanuli na úpatí kopců. Tyčily se vysoko nad námi a já věděla, že ten výšlap nebude moc příjemný, určitě ne v teple, které tady na jihu panovalo. "Chceš se tam jít potom taky podívat? Nebo si to radši necháš na jindy?" zazubila jsem se na Krůliho a zamávala ocasem.

//Ohnivé jezero

Herdek, Krůli byl na mě moc chytrej. Možná moc i pro svoje vlastní dobro. "Ne! Teda - ne, že bych ti něco chtěla tajit, já, um... vlastně... takhle se vlčata na svět neberou, víš?" Kdybych se mohla potit, určitě by ze mě lilo jako z vola. Na tohle jsem neměla kvalifikaci, fakt ne. "Ale nejsem si jistá, jestli chceš slyšet, jak se to doopravdy dělá," prohlásila jsem trochu zkomírajícím hlasem a vážně doufala, že to Krůli slyšet chtít nebude. Prosím, prosím, prosím, pro jednou nebuď zvědavej, vzývala jsem ho. Vážně, vážně jsem o tom nechtěla mluvit.
Řeč se potom stočila na bohy. To bylo rozhodně mnohem bezpečnější téma. "Jo, to má. Nejspíš je taky mnohem příjemnější, než ona, i když jak řikám, Smrt jsem nikdy nepotkala. Nemám teda ponětí, co ona umí, ale řekla bych, že jsou na tom každej jinak. Život taky umí rozdávat magie, může tě udělat silnější, a dokonce! Dokonce!!! Ti může změnit kožich! Není to boží? Hrozně bych ho chtěla o něco takovýho poprosit. O magie i o barvičky a o všecko," mávala jsem ocasem, jak už jsem se stěží mohla dočkat. Mezitím jsme kráčeli pod očouzenými stromy černým lesem plným dost divných pachů jistě dost divných zvířat. "Tady to smrdí jak v opičárně," nakrčila jsem čenich a podezřelý skřek někde z hlubin lesa mi potvrdil, že tady bejt fakt nechci. Natáhla jsem svoje krátké nožky do klusu. "Fuj, pryč odtud!"

//Narrské kopce přes Prstové hory

//Asgaar přes Středozemku

Uvědomila jsem si, že Krůli asi netuší, odkud se vlčata berou. A kruci sakra do háje, zrudla jsem pod kožichem ještě o tak o deset ostínů víc. Ještě, že to nešlo vidět. Tohle by mu měl ale vysvětlit nějaký dospělák. Dospělejší dospělák, než jsem já. "No... no já nevim, jestli to takhle funguje," mlžila jsem. Nechtěla jsem mu lhát, ale ať se propadnu, jestli jsem mu chtěla povídat o ptáčcích a včelkách. "Vlastně jsem u Smrti nikdy nebyla, takže netuším, jestli v tý svý zřícenině schovává i vlčata nebo né." Třeba jo. Ty zlobivý.
Zamířili jsme k jihu, nejspíš na poslední pořádnou vycházku, než všechno zakydá sněhem. To taky mělo svoje kouzlo, ale prozatím jsem si vychutnávala barvy podzimu a jeho vůni, která naplňovala okolní ovzduší. Už jsem ji i cítila, což nejspíš značilo, že rýma si dala definitivně odchod. Díky bohu! Poklusávala jsem vysokou trávou k tomu podivnému jezeru, které už jsem si dobře pamatovala. "No to si piš, že je tam něco zajímavýho! A moc. Slyšels už někdy o bohu Životu? Je to brácha Smrti a bydlí právě na tom kopci. Celkem ráda bych ho zašla pozdravit," zamávala jsem ocasem. Jen jsem se chtěla vyhnout té hrozné planině s kočkami, které potrhaly Parsiho. To by asi ocenil i Krůli. Kuželovité hory se naštěstí tyčily do výše a byly vidět i z dálky, třebaže nejasně. Podle nich se dalo řídit hezky snadno.

//Uhelný hvozd

Málem jsem se zakuckala, když Krůli navrhl, ať nějaká vlčata prostě vyrobím. "Co?!" vyjekla jsem a rozesmála se, protože to bylo zkrátka... praštěné. Já a vlčata? "A s kým jako?" Rozhodně neexistoval žádný amant, který by mi padnul do oka. Vůbec nikdy. Byla tu samozřejmě Iška, ale- Cítila jsem, jak se pod srstí najednou červenám. Jasně, že my dvě bychom spolu žádné vlče vytvořit nedokázaly, a navíc... navíc jsem si pořád nebyla jistá, co vůbec všechny tyhle pocity znamenají. Tedy, představu jsem měla dost jasnou, ale co s tím, to jsem nevěděla. Radši jsem všechny ty myšlenky vystrnadila z hlavy, jakkoliv těžké to bylo. Ale brzy se s tím bude muset něco udělat.
"Tajemství? To asi ani ne," zazubila jsem se. "Jen na to nikdy nepřišla řeč. Ale... klidně z toho tajemství můžem udělat, protože kromě Jiskry jsem to nejspíš nevykládala ani nikomu jinýmu. Aspoň myslim," zadumala jsem se, protože moje paměť nebyla zas až tak skvělá. Zamávala jsem ocasem jako vítězným praporem: "Jo! Bylo to skvělý! Vážně suprový dobrodružství," zubila jsem se. A dovedlo mě nakonec až sem, k mojí nové rodině, což bylo snad nejvíc, co jsem si kdy mohla přát, nebo ne?
Brouzdali jsme podzimním hvozdem, ale svrběly mě tlapky na to vydat se i někam dál. Myslela jsem na jižní kraje, na všechno to zajímavé, co jsem tam viděla a trochu taky na kopečky z pískovce, kde bydlel Život. Třeba by měl pro mě něco, co by mi mohl nabídnout? Byla jsem děsně zvědavá. "Tak teda vyrážíme a uvidíme, co... uvidíme," zasmála jsem se, když Krůli souhlasil. Já věděla, že bude souhlasit! Škoda, že s námi nešla i Iška, ale jestli byla někde s tátou, nechtěla jsem je rušit. Taky si ho musela trochu užít, ne? Vykročila jsem tedy směrem k jižní hranici lesa. "Když jsi byl na jihu, viděl jsi i takový... pískový kopečky? Nebo možná spíš malý hory?" vyzvídala jsem, jestli se i Krůli třeba už s Životem nesetkal.

//Ohnivé jezero přes Středozemní pláň

"Jo! To bysme měli! Ale kde najdem mrňata?" rozhlédla jsem se kolem sebe, jako bych čekala, že vlčata začnou sama od sebe vyskakovat z jehličí. Nic takového se ovšem nestalo. Žádní mrňousové se neobjevili. Škoda. Byla by zábava. "No vlastně... stejně se vlčata většinou roděj na jaře, že. Takže teď už asi úplný prťouse nenajdem," došlo mi po chvilce s trochou zklamání. Pamatovala jsem si, jaká byla s Krůlim sranda, když byl ještě úplně malinkej. Ne, že by teď nebyla, ale ty vzpomínky mi vykouzlily úsměv na tváři.
Zajímal se o mého tátu a já mu o něm ochotně pověděla. Když pak promluvil, zamrzelo mě, že on vlastně nic takového neměl, protože jeho papánek byl pěkný... makovec. Řečeno velmi slušně. "Jo," povzdechla jsem si. "S tátou to bylo vždycky fajn." Pořád se mi občas trochu stýskalo, i po mámě a po Rosie, ale co se dalo dělat? Určitě byli všichni v pořádku a nikde nebylo vytesáno do kamene, že už je nikdy nemůžu vidět. "Nojo, jak bys to moh vědět? Nikdy jsem ti to neřekla," zasmála jsem se a cítila, že to už jde o dost líp. V krku mě přestávalo škrábat, takže se mě rýma asi pouštěla. I huhňavý hlas se mi vytrácel. "Sem jsem přišla hledat Išku," střihla jsem ušima, zatímco jsme vyrazili kolem hranic. "Potkala jsem ji předtím, běhaly jsme spolu po kraji a zažily supr dobrodružství, hledaly jsme poklad v podzemí a tak, ale když přišla zima, tak se mi ztratila. Naštěstí mi řekla, kde bydlí, takže stačilo najít Asgaarskou smečku... no, a tak jsem tady!" zazubila jsem se. Ploužili jsme se kolem hranic a mě to zas až tak moc nebavilo. Jak mě rýma opouštěla a navracel se mi životní elán, chtělo se mi jít někam podívat. "Nechceš se jít pak někam kouknout? Byls už někdy třeba úplně na jihu? Tam je spousta zajímavejch věcí! Třeba bysme zvládli ještě jeden malej vejlet, než napadne sníh, ne?" zazubila jsem se a v očích mi poskočily veselé jiskřičky.

říjen 1/10 - Nelly

"Už to tak bude," přitakala jsem. "Ale to je fuk," máchla jsem nad tím tlapou. Když popojdeme kus po břehu, určitě najdeme ryb víc než dost. Jezero bylo obří, to by bylo, abychom v něm něco nechytily. Vyrazily jsme tedy kolem břehu, zatímco jsme se pustily do rozvíjení nejrůznějších příběhů. Nelly zajímalo, jestli by mohla svoje pohádky vyprávět třeba i vlčatům menším, než je ona sama. "No já myslim že klidně," zazubila jsem se na ni. "Šlo ti to fakt suprově. Můžeš to zkusit, až nějaký menší vlče potkáš, určitě by se jim to taky líbilo," podporovala jsem ji v tom a spokojeně mrskala ocasem.
Křivá Hnáta nebylo jméno, které bych sama nosila, ale musela jsem uznat, že drsně vážně zní. "To jo. Úplně z něj jde strach," souhlasila jsem. Mé pirátské jméno ovšem mělo znít Ohnivá Žaneta. Protože... jak jinak by taky mělo znít. "Žaneta je takový mý druhý jméno," vysvětlila jsem Nelly. "Takový... krycí jméno. Je trochu tajný, ale né zas tak úplně." Zasmála jsem se při vzpomínce na to, jak jsme si s Iskierkou ta krycí jména vymyslely. A jak se to uchytilo!
"Tak jo," prohlásila jsem, když jsem usoudila, že už jsme došly dost daleko, abychom našly nějaké ryby. "Teď zkusím znovu čapnout nějakou rybu, jo? Tak chvíli drž svý pacičky od vody dál," připomněla jsem to Nelly, jen tak pro jistotu, protože už jsem sama chtěla nějakou rybu chytit a nelákala mě myšlenka, že bych měla dál pobíhat kolem jezera jen tak. Stoupla jsem si ke břehu a zakoukala se do vody. Vždycky to byla děsná nuda, čekat na ryby. Sotva jsem vydržela tak dlouho v klidu. Proto jsem radši lovila jinačí kořist, ale teď nebylo tak moc na výběr. "Není to moc vzrůšo," řekla jsem Nelly polohlasně, aniž bych spustila oči z vody. "Chce to trpělivost, ale vyplatí se to." Jako na zavolanou jedna ryba vyplula ze skrýše mezi kameny a začala klouzat trochu blíž ke mně. Skočila jsem po ní a chňapla, jak nejrychleji jsem dokázala. Zmáčela jsem se přitom víc, než bylo třeba, ale když jsem se znova narovnala, mrskala se mi v tlamě kořist! Pevně jsem skousla, abych rybě ukončila trápení, a plácla jsem ji na břeh před Nelly. "Prosim, paní. Jedna ryba. Jenom bacha na kostičky."

Taky jsem se trochu zasmála Krůliho vtipu, i když jsem tak nějak odhadovala, že mu to až tak moc vtipné zase nepřijde. "Jen aby ses nedivil," zazubila jsem se. "Nechci tě děsit, ale vsadila bych se, že některým vlčatům bys tím připadal tak stokrát zajímavější." Sama jsem byla takové vlče, které se jen tak něčeho nebálo a přitahovaly a zajímaly mne všechny odlišnosti. Určitě takových vlčat muselo být více. Možná i většina?
Z čumáku mi pořád teklo a záchrana v nedohlednu. Snad to už brzy přestane - v to jediné jsem mohla doufat, protože to bylo vážně šíleně otravné. "Táta?" popotáhla jsem, aby mi nudle netekla až ven. "Táta byl super. Všecko mě naučil a byla s ním sranda - a taky nám toho vždycky dovolil mnohem víc, než máma," zasmála jsem se. "No a ty kytky poznal asi všechny, co jsou," pokrčila jsem rameny. "Mně to nikdy nešlo. To bylo asi jediný, co by mě nedovedl naučit, ani kdyby mě těma kytkama tloukl po hlavě." Trochu se mi najednou po rodině zastesklo. Jak se asi měli? Rosie se o rodiče určitě dobře starala. Všechno bylo zajisté v nejlepším pořádku. "Kdepak! Narodila jsem se na jih od Gallirei," zazubila jsem se. "Sem jsem přišla tak před... dvěma léty?" zamyslela jsem se, jak už dlouho by to mohlo být. Čas docela rychle utíkal.
"Snad jo," zamračila jsem se trochu. "Určitě jo. Na Sionna si nikdo jen tak nepřijde," usoudila jsem a potvrdila svá slova hlasitým kýchnutím. Otřela jsem si čumák a zamyslela se. "Hmmm... možná? No, asi se nic nestane, když ty hranice omrknem," usoudila jsem. "A zlobit se taky nikdo určitě nebude."

Asi jsem Krůliho moc nepotěšila, i když bych chtěla. Ale jak to udělat? Nevěřila jsem, že to nejde. Jen se musela najít ta správná slova! Nebo ještě nejlíp nějaká činnost na odvedení pozornosti. Jo, nějaká pořádná lumpárna! Jenže kýchanec až z paty mi rychle připoměl, že momentálně na nějaké lumpárny úplně nejsem v té nejlepší kondici. Ač to bylo skoro neuvěřitelné, ani se mi nechtělo nikde pobíhat a něco vymýšlet. Až mě to skoro děsilo. Snad to byla jen ta rýma a ne třeba znamení, že snad... dospívám a stává se ze mě nudný trouba? To bych asi nepřežila. "Nó, vždycky asi je co se učit," vybreptla jsem nakonec. Přišlo mi nejdůležitější, že to Krůli přežil v jednom kuse a ne rozkouskovaný na kostičky.
Dvounožci asi vážně moc přátelští nebyli. Aspoň ti dospělí. Třeba byla jejich mláďata podobnější vlčatům? Zvědavá a do všeho strkající čenich? Měli dvojnožci vůbec čenich? Určitě, jak by jinak čuchali. Chlupy ale vážně neměli. "No tohle! Takže nejen, že jsou holí jak hadi, ale ještě si půjčujou cizí chlupy? To je... no, je to docela chytrý, ale taky trochu divný. Jsou to záhadný zvířata," kroutila jsem nad tím hlavou. Proč neměli chlupy, když jim bez nich byla zima? Nějaký přešlap přírody?
Ráda bych Krůlimu nějak pomohla od rýmy. A sobě taky, když už na to přijde. Jenže copak jsem věděla, jak? Ani bych nedokázala poznat tu správnou kytku, však jsem ani nevěděla, která by to mohla být. "To fakt škoda je," pokývala jsem sklesle hlavou, když jsem si otírala další nudli z čenichu. "Možná jsem měla občas poslouchat, když mi táta ty kytky strkal jako malý pod rypec." Jenže mě většinou zajímalo spíš všechno okolo, než nějaký kytky, který stejně vypadají všechny stejně. "Hmm... asi ne. Neviděla jsem ho už delší dobu," rozhlédla jsem se kolem, jako bych čekala, že se vyloupne z čirého vzduchu. V jeho případě to nebylo vůbec nemožné, jak jsem věděla. "Vlastně jsem od té doby, co tu byla Styx, neviděla pořádně skoro nikoho, jen tebe s Parsim." Odhadovala jsem, že Arcanus a Jiskra tu taky někde budou, ale čichem jsem se už přesvědčit nemohla.

Krůliho šílené dobrodružství bylo... no, šílené. Fakt hodně. Jen škoda, že muselo mít takové následky. Bylo mi to líto. Nezasloužil si to. "Vypadáš jako ostřílenej bojovník," prohlásila jsem. Jizvy vypadaly hrůzostrašně, ale pořád to byl náš Krůli a nechtěla jsem, aby si myslel, že je teďka něco jinak. Naštěstí říkal, že už ho to nebolí. To dvounožče se o něj muselo postarat opravdu dobře. "Páni. Musel jsi mít štěstí. Ve všech příbězích, co jsem slyšela o dvojnožcích, byli nebezpeční a jen koukali, jak by získali vlčí kožichy. Ale... je pravda, že já slyšela jen samé povídačky," pokrčila jsem rameny a odkašlala si, protože ze všeho toho mluvení mě v krku škrábalo ještě víc.
Dvojnožci ale nebyli jen vybájení tvorové na strašení malých vlčat. Někde doopravdy existovali - žili ne zase tak daleko odtud. Navzdory všemu jsem na ně byla zvědavá, i když by asi bylo doopravdy hloupé jít je hledat. "Asi by to bylo lepší," mlaskla jsem trochu zklamaně. Jenom nakouknout... jenom maličko... Jako bych se vůbec nepoučila ze zážitku se lvem ani z Krůliho katastrofického střetnutí s další kočkou. "Fakt nemaj vůbec žádný chlupy?" zeptala jsem se aspoň, abych trochu zvědavosti ukojila.
Párkrát jsem si zase kýchla a otřela si čumák do dalšího listí, zatímco si Krůli nasazoval masku zpátky. Než s tím byl hotový, začal kýchat i on. A už jsme tu byli dva takoví. "Lék, lék... když já nevím, co je na rýmu. V kytkách se nevyznám," popotáhla jsem. "Spíš bych nás ještě přivotrávila nějakým vraním vokem."

Mohla jsem jen doufat, že má Krůli pravdu a rýma se do rána vyspraví. Bylo to totiž vážně šíleně otravné. Nebyla jsem zvyklá na to cítit se takhle bídně a mizerně a unaveně, chtěla jsem být zase fit. Aspoň jsem tady ale nebyla sama a měla jsem skvělou společnost. Jen Iška mi tu chyběla... ale hádala jsem, že je asi někde s tátou a určitě se taky brzo ukáže. Zatím jsem mohla vyzjistit, co všechno Krůli podnikl za dobu, co jsme se neviděli.
Nevypadal ale úplně nadšeně z toho, že by mi měl povídat svůj zážitek, jak přišel k té lebce, která nyní zakrývala jeho tvář. Co se asi stalo? Zvědavě jsem máchala ocasem a nakláněla hlavu ke straně, ale jakmile Krůli začal mluvit o divoké kočce, krev mi tak trochu tuhla v žilách. "To snad ne!" vyjekla jsem chraplavě při vzpomínce na lva, který tak zřídil Parsiho. Co maj ty zatracený kočky za problém? Jako bysme jim snad něco dělali! Oháňka mi přestala ometat lesní podloží za zády a teď už jsem na Krůliho vyjeveně valila oči, když mluvil o vesnici dvojnožců a mláděti, které se o něj postaralo a dalo mu masku. "To je... to je šílené dobrodružství! Myslela jsem, že dvojnožci ani doopravdy neexistují. Měl jsi štěstí, že-"
Další slova se mi zadrhla v krku, když lebka dopadla na zem a odhalila Krůliho zjizvený obličej. Zalapala jsem po dechu. "Ach, ne. Krůli. To muselo hrozně bolet." Vypadalo to... no, strašně. Čím si asi musel Krůli projít? A byl přitom asi úplně sám. Až na to dvojnožče. Bolelo mě z toho u srdíčka. "Teď už tě to nebolí?" špitla jsem. To bylo asi to úplně nejdůležitější. A zatímco jsem hleděla na ty ošklivé jizvy, ozvalo se další kýchnutí, ale tentokrát nebylo moje. "A jéje. Přece jen tě ta rýma dohnala." Držet si odstup asi moc nefungovalo, když jsem prskala na všechny strany. Hopla.