Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//od Jezevce přes Jezevčí les

V hlavě mi ještě leželo setkání s duchem Vánoc, takže jsem si ani pořádně neuvědomila, že jsem dobloumala zase do dalšího lesa. Naštěstí jsem mířila správným směrem, zpátky, odkud jsem přišla. Zpátky k horám, kde na mě snad už bude čekat Kessel. Ale nemohla jsem moc pospíchat, protože jsem pořád ještě neměla tu hlavní věc. To překvápko, co jsem tak potřebovala! Jenže jezevce jsem lovit nechtěla, bylo mi to celkem hloupé, protože mě odvedli za duchem a tak. Do prasečího háje jsem se taky nemínila vracet. Možná se na mě štěstí usměje v tomhle lese. Chvíli jsem si sedla pod strom a koukala kolem. V korunách stromů cosi šustilo a když jsem zvedla hlavu, spatřila jsem rezavý kožich. Drzá veverka na mě koukala hezky shora a vypadalo to, jako by se mi vysmívala. "Jó, kdybys byla tady se mnou dole, to by už nebylo tak vtipný, co?" mrskla jsem ocasem a vyplázla na ni jazyk. Veverka zaškubala ocasem a odběhla výš do koruny. Povzdechla jsem si. Veverka by stejně na moje překvápko nestačila, byla moc malá a já to chtěla udělat kloudně. Nic dalšího jsem neviděla, alespoň nic vhodného. Kolem poletovali ptáci a ve sněhu byly velké otisky kopyt, nejspíš jelenů, jenže i když by bylo děsně hustý nějakého Kessovi donést, pochybovala jsem, že bych to sama zvládla. Musela jsem hledat dál.

//Midiam

15. Jdi k Jezevci a promluv si s duchem Vánoc
//Kierb přes Jezevčí hájek

Čím blíž jsem byla lesu, tím víc zvěře jsem cítila. Zase jsem se v duchu zaradovala, že teď už se na mě štěstí určitě usměje... a zase marně. Sotva jsem očuchala jedno křoví, přidupal si to ke mně jezevec. "Hele! Nejseš ty ten od Išky?" nastražila jsem střapaté uši, ale jezevec se jen zatvářil nadmíru uraženě. "Tak promiň. V tom případě si musíš asi jít po svým, protože já mám důležitej úkol," sdělila jsem mu s hrdě vystrčenou hrudí a sklonila zase čenich ke křoví. Jenže jezevec mě rafnul za ocas a normálně mě za něj zatahal! "Jau, co děláš?" vykvikla jsem. Pruhovaný šedivák začal utíkat sněhem pryč. "Tak ty chceš sněhovou bitku? Já ti dám sněhovou bitku, až se z toho počůráš!" Neváhala jsem se vydat za ním, ale byl hodně rychlý. Mnohem rychlejší, než by naznačovaly jeho krátké nožičky. A pak-
Najednou stromy skončily. Rozestoupily se přede mnou skoro magickým způsobem a po jezevci nebylo ani stopy. Zvolnila jsem do klusu a zmateně se rozhlížela kolem. Šedivý kožich zmizel. Přede mnou uprostřed mýtiny stála pouze průsvitná postava přibližně vlčího tvaru.
"Dobrej den," pozdravila jsem to divné zjevení. "Pane, měl byste asi víc jíst, úplně vidim skrz vás," řekla jsem mu a zjevení se trochu zasmálo, než promluvilo zastřeným, ale přátelským hlasem.
"Obávám se, že to nepůjde. Nemám totiž skutečné tělo. Toto je však podoba, kterou na sebe mohu vzít, aby mě ostatní viděli." To bylo trochu matoucí. To si to svoje tělo jenom někam založil nebo co? "A co se stalo s vašim tělem?" "Nic se s ním nestalo. Zkrátka žádné nemám. Jsem duch. Duch Vánoc, milá Sinéad."
Očka se mi rozzářila. Znal moje jméno a byl to duch, bylo to jasný. "Aha! Vy jste jeden z těch zdejších kouzelných bytostí, žejo, jako je Život a Smrt a ten-co-je-možná-Vlčíšek-"
"Ano a ne," přerušil mě Duch Vánoc v půli mého výčtu. "Zde je místo, kde se vlkům zjevuji, ale jinak působím úplně všude, i mimo Gallireu. Přináším všem sváteční náladu, přání štěstí, zdraví a hojnosti. A právě to přeji i tobě," řekl a mírně sklonil hlavu. "Díky! Já vám to taky přeju!" "Ale teď už bys měla utíkat. Neříkala jsi, že máš nějaký důležitý úkol?" No jasně, můj úkol! "Máte pravdu. Tak nashle! A dík ještě jednou!" zamávala jsem duchovi tlapou a už jsem byla zase v trapu.

//Narvinij přes Jezevčí les

//Travnatý oceán

Hurá, sláva. Pašík mně nehonil! To byl moc pěknej vánoční dárek, nebýt rozkuchaná velkýma zahnutýma zubama nahoru. Překlusala jsem přes tu nudnou planinu, kde nic nežilo, k řece. Ještě nebyla zamrzlá, i když místy se u krajů tvořily ledové krustičky. Bylo ale vidět, že by neudržely nikoho, dokonce ani takové tintítko, jako já. Možná bych tady mohla chytit nějakou rybu. Radši jsem si to ale nechala jako záložní plán. Dávala se do mně třesavka, jen jsem se dívala na tu ledovou vodu. Fuj, bude to určitě neskutečně studený. Ještě bych si uhnala zápal plic. Ne, dík! Chtěla jsem žít. Ale kdyby nebylo zbytí, určitě bych na něco přišla. Zatím jsem nicméně pokračovala kolem řeky dál k místům, kde se tyčily další lesy. Nejdřív zkusím svoje štěstí jako suchozemský tvor.

//za Jezevcem přes Jezevčí les

8. Najdi zlaté prase a něco si přej
//Travnatý oceán

Už od první chvíle, co jsem vlezla mezi nízké stromy a spleť keřů mi bylo jasné, že tohle místo je mnohem živější, než ta pustina, ze které jsem právě vylezla. Na zemi byly stopy zaječích tlapek a v tom houští se určitě leccos schovávalo. Mlsně jsem si olízla čenich. Myšky, které jsem nám ulovila k snídani, byly už dávno zapomenutou hudbou minulosti a začínala jsem teda mít vážně docela hlad. Ale hlavně jsem slíbila Kessovi to překvápko... a chtěla jsem svoje slovo dodržet. Proto jsem začala čuchat v houští, oháňku vlající jako vlajku vítězství, jenže jsem se rychle zase zarazila. Něco mi tu nevonělo. Ne, oprava. Něco mi tu přímo smrdělo.
Pomalu jsem zvedla hlavu a zjistila, že na mě ze vzdálenosti pouhých pár metrů čučí hnusný, odporný, rozšklebený divočáčí čenich. "Áh! Jdi ode mně!" vyjekla jsem. Nesnášela jsem je! Strašně jsem se štítila těch jejich rypáčků. "Chro," odpovědělo prase na můj výkřik a dál si mě zvědavě prohlíželo. Jak pootočilo hlavou a dopadlo na něj světlo, uvědomila jsem si, že je celé zlaté. Zlaté prasátko. Ta uměla plnit přání, nebo ne? Jenže mě teď jako na potvoru žádné přání nenapadalo. Proč to musí být zrovna prase? Nemůže to být třeba zlatý motýlek? Čuník se pomalým krokem blížil a já z těch jeho malých hloupých očiček nedokázala poznat, jestli mě jde jenom očuchat nebo sežrat. "Kušuj, kušuj, kušuuuuj," zakvílela jsem. "Přeju si... přeju si... přeju si, abys mě nesežral!" "Chroooumch," vydalo prase hluboké zamručení, ale to už mě nezajímalo, vzala jsem tlapky na ramena a doufala, že se mi moje přáníčko splní. Být o Vánocích svačinou pro divočáka opravdu nebyl můj sen.

//Kierb přes Travnatý oceán

//Zrcadlové hory přes Esíčka

S písničkou jsem si to klusala podél řeky, dokud mě nepřestaly obklopovat šutry a skály. To se mi totiž na hledání překvápka moc nehodilo. Potřebovala jsem příznivější prostředí - a to se taky objevilo. Nejspíš to byla louka, pod sněhem těžko soudit. Nevypadalo to tady moc zajímavě a asi tu ani nic nežilo, což mi moje naděje hned zase rozbilo. Kruciš, já docela potřebovala, aby tu něco žilo! To byla celá podstata mého zatím neexistujícího, leč plánovaného překvápka... Nemělo ale smysl ztrácet naději po první nepovedené louce. I kdyby mi to trvalo dlouho, Kessel se snad zlobit nebude. Aspoň si odpočine! To mu snad udělá radost, ne? I když by se mu určitě líp odpočívalo v mé zářné společnosti, samozřejmě. Však já se mu vrátim, aby neplakal. Očima jsem šmejdila všude možně, až mě upoutaly skupinky stromů nedaleko přede mnou. Tam bych něco mohla najít!

//Kančí remízky

19. Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy

Fakt ráda bych se svýma výtvorama pochlubila někomu dalšímu. Třeba Kesselovi, jenže ten se pořád neobjevoval. Napadlo mě, že jsem ho chudáka možná úplně uhnala a proto mu teď trvá tak dlouho se sem doplácat. Jistojistě však už musel být blízko. A vtom mě něco napadlo. Něco naprosto skvělého! Nachystám mu další překvápko. Ale tentokrát dobrý! Ne takový, za jaký by mě nejradši přerazil. Jako se Smrtí a s krama a... a tak. Žádný Žanetoviny. Něco hezkýho a normálního. Vyškrábala jsem se na nejbližší kámen, který byl jen trochu schůdný, abych byla vyšší a můj hlas se snad nesl do větší dálky. "KESSÍÍÍÍ!" zařvala jsem zplna hrdla, že by mě snad slyšel, i kdyby stál ještě pořád na jezeře. "POČKEJ TADYYY, JÁ SE ZA CHVÍLI VRÁTÍÍÍÍM!" Chtěla jsem dodat ještě něco, ale řvala jsem tak nahlas, až mě z toho škrábalo v krku a navíc mě napadlo, jestli by se z hor třeba nemohla utrhnout lavina nebo tak něco? Možná jsem nad tím měla přemýšlet předtím. Ups. Ale nic se neutrhlo, ani sníh, ani moje hlasivky.
Hupla jsem zase na zem a rozklusala se přímo za nosem. Překvápko, překvápko. Vánoční překvápko, opakovala jsem si v duchu a začala si pobrukovat do kroku. Ta vánoční atmosféra se mě nějak chytla. Nakonec jsem se dala do zpěvu, aby mi cesta líp utíkala. "Půjdem spolu přes závěje, dudlaj dudlaj dudlajdá! Vlčíšku, chlupáčku, já tě budu kolíbati, Vlčíšku, chlupáčku, já tě budu kolíbat. Zavyj Janku zplna hrdla, uá uá uááá-á!" Můj nelibozvučný zpěv se nesl krajinou a patrně plašil ptáky a zvěř, čehož jsem si ovšem ani nevšimla, ačkoliv bych nejspíš měla, protože bez nich žádný překvápko nebude.

//Travnatý oceán přes Esíčka

17. Vytvoř obraz ve sněhu

Ať jsem koukala, jak jsem koukala, Kessel nikde. Hmm, hmm, hmm. Že by se do toho bruslení tak zažral? To se mi moc nezdálo. Hulákal na mě sice, že budu jeho smrt, ale že by ho stihla po cestě, to mi taky přišlo nepravděpodobné. Asi to jeho starším nohám jen trvalo o něco dýl, než mě dožene. No, nevadí. Však já se dokázala zabavit i sama. "Navíc nejsem sama, mám tady tebe, Zmíjo, žejo?" zazubila jsem se na svého sněhového hada a rozhodla se, že ke Zmijoslavě přidělám ještě další výtvory. Začala jsem přední tlapkou čmárat do sněhu kolem hada. Nejdřív jsem namalovala luční kvítí - spíš jen taková šišatá kolečka, ale i to se počítalo. Kolem Zmíji muselo být jaro, protože i když byla sněhový had, určitě v zimě spala jako všichni ostatní. Takže jsem jí udělala i sněhové jaro, mezi květinami jsem přidala i pár čárek, které měly znázorňovat zelenou trávu, i když ta moje byla bílá. Pak jsem přimalovala ještě pořádně vypasenou myš, takovou šišku na nožičkách a s velkýma ušima. "To abys měla co lovit," řekla jsem sněhové hadici. A nakonec jsem pár velkými ovály znázornila kameny a skály, aby se měl had kam schovat, až se dost nacpe tou tlustou myší.
Zadívala jsem se na své dílo spokojeným okem, ale připadalo mi, že bych měla přidat ještě něco. "Jasně! Já tady nebudu moct okounět nafurt, ale Sněhová Žaneta se Sněhovým Kesselem ti můžou dělat společnost," zasmála jsem se a už jsem tlapou čmárala do sněhu i dva vlky. Jednoho menšího se střapatýma ušima, což byla moje sněhová dvojnice, druhého většího s peříčkem na krku, což byl Kessel. Asi by nás jen tak někdo nepoznal, protože jsme byli šišatí až hrůza, ale to nevadilo. Hlavně, že já jsem to věděla. "Tadá! Hotovo," prohlásila jsem pak a hrdě se postavila nad své dílko. Nádhera!

18. Uplácej sněžného hada
//VVJ přes Východní hvozd

Byla jsem celá vytlemená a rozjetá jako blázen, takže mi trvalo pěknou chvíli, než jsem si všimla, že za mnou Kessel není. Vlastně až tehdy, když jsem zastavila, abych popadla dech. "Hahá, já říkala, že Ohnivou Žanetu jen tak- Kessi?" Přimhouřenýma očima jsem přejela okolí, ale bylo to jako déja vu. Opět jsem byla sama v těchhle horách. "No a jestli se nepletu, tak každou chvilku zpoza šutru vyjde jeden velevážený pán," zasmála jsem se pro sebe a čekala, až se historie bude opakovat. Kessel se nemohl ztratit. Stačilo následovat zvuk smíchu a stopy, co jsem nechávala ve sněhu. Fandila jsem mu, že to dokáže.
Chvíli jsem si sedla, abych se vydýchala, ale tlapy mě svrběly touhou po nějaké aktivitě. A tak, abych zabila čas, než se starouš ukáže, jsem začala na hromádku nahrnovat sníh a uplácávala jsem z něj takovou sněhovou roládu. Byla trochu křivá, až mi začal ten tvar připomínat hada. "Jó, no jasně! Postavím sněhovou zmiji," zasmála jsem se a připlácala hadovi ještě hlavu a udělala mu ocásek tenčí, než zbytek těla. Trochu jsem odhrabala sníh kolem něj, aby byl pořádně vidět, a protože to byla sněhová zmije, vyryla jsem jí tlapou na záda ještě klikatou čáru. Aby bylo jasný, že s tímhle hadem si nikdo nemá zahrávat! Povedlo se mi vyhrabat i dva malé tmavé kamínky, které jsem zmiji nacpala do sněhové hlavy jako oči. "Ty seš krasavice," rozplývala jsem se nad ní a opatrně ji pohladila po zádech, abych jí nesmazala tu hustou čáru. "Budu ti říkat Zmijoslava," oznámila jsem jí. "A teď, Zmíjo, kdepak je ten starouš?" bloudila jsem očima po okolí. Každou chvíli tu musí bejt!

24. Projeď se na kře

Ano, křupání v ledu vyvolávalo spoustu skvělých a zaručeně bezpečných nápadů. Zkusmo jsem dupla tlapou, ale kdepak. S ledem to ani nehnulo. Poskočila jsem, a pak výš a ještě výš, až jsem si při posledním dopadu málem opět nabila čumec, ale moje muší váha toho moc nezmohla. Přesto se to při posledním dopadu ozvalo znova. Křup. A tentokrát už jsem uviděla i puklinku. Rýpala jsem do ní drápem, ale marně. "Ale počkat! Však přece teplo led rozpustí," zaradovala jsem se, na to jsem náhodou byla po návštěvě Života expert. Teda teoreticky. Dokázala jsem zapálit klacek, určitě dokážu i rozpustit kousek ledu, žejo? Přivřela jsem oči a vytvořila si v hlavě přestavu plamínku. Krásnýho plamínku, co se vznáší ve vzduchu... a puf, najednou tady vážně byl! Vznášel se těsně nad ledem a rozpouštěl ho v místě, kde byla ta puklinka.
"Hahá! Čeká nás další dobrodrůžo," zazubila jsem se směrem ke Kesselovi a nechala plamínek zhasnout. Částečně rozpuštěný led už povolil a jak se jednou udělala díra, bylo to mnohem snazší. Trocha soustředěného podupávání a poskakování a poslouchání uspokojivého křupání... a najednou jsem ucítila, jak se ledy pohnuly. Doslova. Roztáhla jsem nohy, abych udržela rovnováhu, protože led okolo se rozlámal na velké i menší kry. "Wou, no to je přesně vono, co jsem chtěla," zasmála jsem se a zahoupala se sem tam na své kře, která se nebezpečně nakláněla. Na jezeře ale nebyly žádné nebezpečné proudy, takže mě to nemohlo nikam odtáhnout. Kra se trochu pohybovala, ale za chvíli se zarazila o ty ostatní. Já se ale tvářila, jako bych jezdila na nějaké věhlasné ledové lodi. "Pirátka Ohnivá Žaneta je zpět!" zahalekala jsem při vzpomínce na letní pirátské dobrodružství s Nelly. "A odnáší všechny vaše poklady a nikdy ji nedostanete," zašklebila jsem se přes rameno na Kessela a rozhopsala se po krách pryč. Popravdě jsem si přitom docela zmáchala zadní nohy, protože ty občas skončily v ledové vodě, ale nějakým zázrakem se mi povedlo nenamočit se celá, než jsem dosáhla opět pevného ledu. Samozřejmě jsem nezpomalovala, bruslila jsem pryč a pryč. Pirátku Ohnivou Žanetu totiž nemůže nikdo dostihnout! Aspoň dokud ji nenapadne něco jiného...

//Zrcadlové hory přes Východní hvozd

3. Jdi bruslit
//Jedlový pás přes Galtavar

Nekoukala jsem nalevo, napravo, prachsprostě jsem prchala. Bylo mi jedno, že to není zrovna hrdinství. Však já taky nebyla žádný hrdina. Chtěla jsem jen potěšit osamělou vlčici ve starý barabizně vánočním dárkem! Jenže někteří tvorové prostě asi absolutně nechápali vánoční náladu. Občas jsem to měla problém poznat, ale tentokrát mi bylo dost jasné, kdy je nejvyšší čas zmizet. Nechtěla jsem dopadnout jako můj chudák věneček. Věřila jsem, že Kessel mi je v patách.
Les mi zůstal rychle za zády, ale radši jsem ještě nezastavovala. Ne, dokud nebudu u jezera. Tam už bude všechno určitě naprosto bezpečné. A taky sfoukneme to bruslení, jak jsem staroušovi slíbila. O to jsem ho nemohla ochudit. Tvrdil sice, že na ledu nestál léta a kdesi cosi, ale to byly jenom výmluvy. Bude se mu to líbit, až se do toho dá!
Já se do toho pustila hned. Ani jsem nepřibrzdila, jen jsem hupla na led, přikrčila se a fííí, už to svištělo! Moc jsem sice neovládala svůj směr, ale na jezeře naštěstí nebylo moc do čeho nabourat. "Hahá!" zachechtala jsem se, zážitek se Smrtí mnou viditelně na dlouho neotřásl. "To byl úprk! To byla jízda! Na nás si nepřijdou, žejo?" hulákala jsem na Kessela a odpichovala se po ledu. Hotová krasojízda. Jen kdyby se mi tlapy neuzlovaly jedna přes druhou a přední neměly neustálou tendenci odjíždět pryč od těch zadních. Ale ani to mi nemohlo pokazit náladu. Klouzání po ledu byla totiž děsná švanda a že sebou občas říznete o namrzlou plochu, no, to bylo součástí celé věci. Dál od břehu se mi ale místy zdálo, že led trochu praská. Neviděla jsem trhliny, ale slyšela jsem to křupání někde v něm. To mi v hlavě začínalo vytvářet další myšlenku...

11. Dej Smrti dárek, abys v ní vzbudil vánoční náladu
//Aina

Kessel se vyštrachal z díry úplně zmuchlaný a rozespalý. "Jasně! Ranní dravec, co má voči jak vostříž a nikdy nemine," věnovala jsem mu zářivý úsměv a snažila se nenápadně postavit tak, aby viděl co nejméně z té děsné paseky, co jsem nadělala ve sněhu. Asi marně. Musela bych mít zadek jako slon, aby zakryl výhled aspoň na půlku z toho. Co se dalo dělat? Výsledky jsem doručila. Myš sice nebyla žádná hostina, spíš takový zákusek (nebo předkrm?), ale bylo to aspoň něco. Rozhodně mi nevalná velikost mé kořisti nezabránila cítit se hrdě. "Nemáš vůbec zač," máchla jsem tlapou a už se chystala, že tedy půjdeme.
Kessel ale nevypadal úplně nadšeně. Spíš se mi to snažil vymluvit, aniž by věděl, co mám vlastně v úmyslu. Nejspíš čekal, že to bude nějaká blbost, což měl taky pravdu. Proto jsem mu to samozřejmě hned neřekla. "To jsou moc pěkný lesy," souhlasila jsem, "ale já potřebuju tendlecten. Potřebuju tam zanýst vánoční náladu," objasnila jsem aspoň kousek svého plánu a vykročila. Sbírala jsem cestou do tlamy veškerá stébla suché trávy, která ještě trčela ze sněhu a pod stromy lesa jsem k nim nasbírala i nějaké větvičky. Ještě v úctyhodné vzdálenosti od zříceniny jsem se zastavila a začala to všechno soustředěně muchlat dohromady. "Já jsem si totiž řekla," rozhodla jsem se konečně uvést Kessela do obrazu, zatímco jsem nespouštěla oči ze svého díla, "že by se Smrti moh třeba líbit nějakej vánoční dárek, ne? Teda, já se s ní ještě nikdy nepotkala, ale všichni mi říkaj, že je pořád děsně nakrknutá. Aby taky ne, když žije v tak-" děsný barabizně, dralo se mi na jazyk, ale učinila jsem moudré rozhodnutí ta slova na doslech od zříceniny radši spolknout. "Strašidelným sídle. Nějaká dekorace by to mohla vylepšit, nemyslíš?" usmála jsem se šibalsky a navlíkla si na tlapu zimní věneček, který jsem upletla, abych ho mohla zvednout do výše a ukázat Kesselovi v celé kráse. "Tadá!" Byl tedy trochu šišatý a rozčepýřený, ale třeba by i tak mohl naklonit Smrt na mou stranu. Krůli od ní dostal boží magie, třeba bych něco taky dostala! "Jdu to tam zkusit vzít," vyskočila jsem a žádné protesty by mě nedokázaly zastavit. Byla jsem rozhodnutá.
Doběhla jsem k prvním kamenům zříceniny a mým tlapám se najednou moc nechtělo dál. Bylo to tady fakt strašidelný. Přiměla jsem se ale udělat ještě pár kroků trochu hlouběji a položila jsem svůj věneček na kámen, který se mi příhodně připletl do cesty. "Táák-" "Co si jako myslíš, že děláš?" zahřměl hlas, který mě přiměl přikrčit se až k zemi. "Do- dobrej," pípla jsem a zamrskala špičkou ocásku, který se mi sám od sebe stáhl mezi zadní nohy. Vlčice, co se přede mnou zjevila, byla vážně hrozivá. Její zelený pohled jako by mě úplně přišpendlil na místě. "Donesla jsem vám vánoční-" "A proč si myslíš, že mám o to zájem, co?" zahřímala Smrt. "Víš, jak by to tady vypadalo, kdyby mi sem každý nosil svůj bordel? To můžeš dělat u mého pitomého bratra, ale ne tady, děvenko. Tady žádné plusové bodíky nezískáš!" Puf, můj krásný věneček vzplanul zeleným plamenem a za pár chvil z něj byl jen kroužek černého popela. "A teď vypadni, než udělám to samé s tebou!" zahřměl hlas Smrti jako hromobití a hrozivou ozvěnou se vrátil z hlubin zříceniny. Nemusela mě pobízet dvakrát. Mrskla jsem sebou, jak jen to šlo, jen jsem ještě stačila vřísknout: "Pryč odtud!" když jsem probíhala kolem Kessela. To mám za to, že se vůbec o něco snažím, pomyslela jsem si poněkud ublíženě, ale vlastně jsem byla ráda, že jsem vyvázla se zdravou kůží.

//VVJ přes Galtavar

7. Udělej někomu radost dárkem

Věděla jsem, že Kessela ta díra nadchne tak, jako mě. Nebyl to úplně tunel, ale... co. Copak jsme si mohli vymýšlet? Když kopečky prostě nebyly, jako by se do země propadly? Snad bylo něco pravdy na tom, že je najdeme, když je budeme nejmíň hledat. Třeba nám to i nadělí Vlčíšek - i když jestli to byl ten vlk na hoře, kterému jsem se prakticky vysmála přímo do obličeje, asi se s tím nedalo úplně počítat. Bohužel. Budu ráda, když mě nezavalí uhlím. "To se nezapomíná," ujistila jsem Kessela, že bruslit určitě ještě zvládne a už jsme oba zalézali do díry. Jak jsme tam leželi vedle sebe, zima nám jistě nehrozila. "Dobrou," broukla jsem spokojeně a už se mi klížily oči, i když usnout se mi povedlo až za pořádnou chvíli.

Ze zmatených snů jsem se vzbudila osvěžená a s chutí na rybu. Ale v týhle zimě do vody nepolezu, otřásla jsem se. Myšlenka na bruslení se mě ale pořád držela, to jsem rozhodně chtěla podniknout. Ze všeho nejdřív jsem ale chtěla nějakou snídani. Mrkla jsem na Kessela, který byl schoulený vedle mě, a pod vousy jsem se usmála. Tak schválně, jestli ó mocná Žaneta dokáže sehnat něco pro nás pro oba!
Pomalu a pokud možno tak, abych Kessela nevzbudila třeba tím, že na něj šlápnu, jsem se vysoukala z díry ven. Nešlo to úplně nejlíp a dost možná jsem do něj stejně nějak drbla, ale doufala jsem, že spí jako pařez. "Spi dál, to se ti jen zdálo," zašeptala jsem pro případ, že by se přece jenom vzbudil. Chtěla jsem být děsně tajemná a nenápadná! Vysoukala jsem se ven na sníh a začuchala kolem. Smrděla tady ale hlavně řeka, zvířata sem asi skoro nepáchla. Aspoň ne žádná větší, ale byli tvorové, kteří se procpali všude a já ke svému štěstí měla docela praxi v jejich lovu. Dokonce ani sníh mě nemohl zastavit.
Stačilo chvíli čenichat ve sněhu a bylo mi jasné, že nějaké myšky se pod sněhem určitě schovávají. Chytit je nebylo úplně snadné, ale ani úplně nemožné. Jen jsem na pár místech usilovně hrabala úplně marně, protože než jsem to stihla, myš už byla fuč. Po pár marných pokusech jsem ale jednoho drzého hlodavce zahryzla a o kus dál se mi povedl další zásah. Asi to bylo hlavně o štěstí. Sníh kolem břehu řeky teď vypadal rozrytý jako po nájezdu divočáků, ale měli jsme aspoň maličkou snídani.
"Uuu-uuu, vstávat," zahalekala jsem zpět u naší díry. "Snídaně do pelechu!" zvedla jsem do tlamy jednu z myší, které jsem si předtím pustila k nohám, a přišoupla ji ke Kesselovi. "Ať máme dost elánu na bruslení!" poskočila jsem si jako nezvedené hříbě, bylo vidět, že elán mi vážně nechybí. Pár rychlými křupanci jsem spořádala svoji myš a olízla si čenich. "Ale! Říkala jsem si, že než půjdem zkontrolovat jezero, mohli bychom to vzít oklikou támhle přes les. Něco mě totiž napadlo!" zastřihala jsem ušima a zamžourala k lesu, kde stála zřícenina. Kessel se asi mohl jenom hrozit, co mám za lubem, ale já to nechtěla vyzradit. Sama jsem jaksi nevěděla, co se stane... Prostě to byl jen takový další z mých náhodných nápadů. Nejradši bych už šla, způsobně jsem ale seděla a čekala na staršího vlka, teprve až když jsme byli připravení oba jsem se pomalu vydala tím směrem.

//Jedlový pás

5. Napiš do postu aspoň 3 hlášky z vánočních filmů

Taková sněhová nora, to byl naprosto perfektní vynález. Kdybych si tak dokázala zkroutit nohu, hned bych se poplácala na rameno za to, že mě to napadlo. Jsem malej, ale šikovnej, blesklo mi hlavou a pro sebe jsem se zasmála, zatímco jsem se uvelebovala v koutku. Doufala jsem, že Kessel je aspoň z půlky tak nadšenej, jako já. Teď se mi ale už chtělo spát, takže jsem zavřela očiska... a plesk, kus sněhu spadl ze stropu a plácl mi přímo na čumák. "Spadlo ti to, Máchale," zamumlala jsem ospale, smetla si sníh z čumáku a tlapou ledabyle slabé místo na stropě uplácala. "Asi vítr..." Pak už to vypadalo, že mi snad i sníh dá pokoj. Konečně jsem zavřela oči a libovala si, že si aspoň chvíli zdřímnu. Jenže jako na potvoru ne a ne usnout. Chce se mi spát. Chce se mi spát. Spát se mi chce. Co se mi chce? Spát. Spát se mi co? Chce. Komu se chce spát? Mně ne. Já neusnu a neusnu... V hlavě se mi celé to dosavadní zimní dobrodružství míchalo dohromady, možná byla moje mysl prostě moc rozdivočelá, než abych mohla usnout. Aspoň jsem si to myslela. Nějakou dobu se mi totiž všechno přesýpalo v hlavě tam a sem a zase tam, až jsem nakonec přece jenom na chvíli usnula. Zdálo se mi o zamrzlým jezeře a o tom, jak se led najednou rozlámal na kusy a místo krásné hladké hladiny jsme najednou s Kesselem poskakovali po krách - a z jezera byl oceán! Do snu se mi motali i Krůli, Iška a Parsifal, všichni jsme se nakonec houpali na vlnách na jedné veliké kře, dokud to tedy Parsiho nespláchlo do oceánu. Museli jsme ho tahat ven, akorát že on hrozně protestoval, blekotal cosi o vánoční večeři a že musí nejdřív vytáhnout kapra, než my vytáhneme jeho... Valný smysl to nedávalo. No zkrátka sen. Co jiného by se dalo čekat?

8. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi
//Sněžné velehory přes Sopku

"No těpic, jestli to byl vážně Vlčíšek, snad mi to teda odpustí," plácla jsem se tlapou do čela. Kessel totiž nevypadal, že by byl tak úplně přesvědčený o tom, že ten vlk nebyl skutečným bůžkem Vánoc. "Když já si vždycky myslela, že má být neviditelnej a tak. Aby moh nepozorovaně rozdávat dárky." Že bych měla mylné informace?
Vracet nahoru už se mi ale nechtělo, abych to zjišťovala víc do hloubky. Moje pozornost lučního koníka už se stejně zaměřila na něco jiného. Tentokrát na klouzačku. Z hor to dolů svištělo jedna báseň a Kessel mi byl v patách. Asi. Moc jsem toho neviděla, nerozhlížela jsem se nalevo napravo, prostě jsem si to šinula dolů z kopce. Zastavila jsem se až kdoví kde - vlastně mě spíš zastavila závěj, do které jsem se tak trošku zasekla. "Huh, eh," prskala jsem sníh a hrabala se ven. "Kessi? Jsi tu? Eh, vyhrála jsem?" vytírala jsem si z očí sníh a prskala ho na všechny strany. Pohledem jsem našla svého společníka, který vážně nezkazil žádnou legraci! "To bylo bezva!" poskočila jsem si a oklepala s kožichu aspoň tak tunu sněhu.
"Ale co teď? Ty kopečky už asi jen tak nenajdem," posteskla jsem si mírně. Navíc už se povážlivě setmělo. Jenže sněžného tunelu jsem se nechtěla vzdát. Pořád jsem si ho přála a Kessel do toho předtím taky vypadal tak nadšeně. "Já vím, co uděláme! Vykopem ten tunel a přespíme v něm do rána! Stejně bysme si měli trochu odfrknout, to šplhání je docela záběr... A ráno se můžeme pustit zase do něčeho dalšího. Třeba přes noc zamrznou jezera. Bruslíš rád?" brebentila jsem a mezitím jsem už hrabala ve sněhu.
Závěj, která zastavila můj klouzavý úprk, teď posloužila úplně skvěle. Dala se v ní vykopat pěkná sněhová díra. Doufala jsem, že mi Kessel pomůže a snažila jsem se na něj úplně nehrnout všechen sníh, i když jsem jinak hrabala docela bez ladu a skladu. Šlo to ale celkem snadno. Jen se ten "tunel" místy trochu bortil, tak jsem ho snažně uplácávala, aby s tím dal pokoj. "Není to tak snadný," otřepala jsem si z hlavy další nálož sněhu a couvla od našeho díla. "Ale vypadá to docela dobře, ne?" zazubila jsem se na Kessela a zaplula dovnitř, abych to ozkoušela. Místa tu bylo dost pro oba, když se trochu zmáčknem. Nebyla jsem mrňavá, byla jsem skladná! Šetřila jsem nám místo! "Jó, řekla bych, že to je moc hezký," prohlásila jsem s širokým zívancem. Už se mi celkem klížily oči. Ani moje zásoby energie nebyly tak úplně nekonečné, jak by se mohlo zdát.

11. Blbni ve sněhu
//Zubatá

Čekala jsem na Kessela. Fakt jo! Trochu jsem u toho pořád poskakovala, ale neutíkala jsem mu moc napřed. "Nebo... myslíš, že to fakt mohl bejt Vlčíšek?" ozvala jsem se po chvilce s otázkou, která mi tak trochu hlodala v hlavě. "Je to trochu prdlý, ale není to o moc prdlejší, než Život a Smrt a tohle všecko..." uvažovala jsem nahlas. Mohl být Vlčíšek skutečný vlk, co prostě seděl na hoře a zdravil poutníky? Třeba jsem mu zrovna přímo do obličeje řekla, že na něj nevěřím. Ups. Letos asi dostanu nadělený jenom uhlí, zasmála jsem se vlastní myšlence a poskočila dopředu, abych pod tlapami rozplácla hroudu sněhu.
Jak jsem ale tak hupla dopředu, tlapy mi na sněhu trochu podjely a rozplácla jsem se do bílé peřiny. Tím jsem se sklouzla o kus níž, dokud se mi nepovedlo pořádně zabořit tlapy do sněhu a zastavit se. Jenže mi to vnkulo nápad. S jiskřícím pohledem jsem se otočila ke svému společníkovi: "Proč vlastně chodíme, když se dolů můžem klouzat?" Svahy byly místy dost příkré, ale daly se najít i docela dobré cestičky z kopce. Jak mě to jednou napadlo, už nebylo cesty zpět. Tohle určitě Kesselovy staré kosti zvládnou, co, vždyť je to jednodušší, než chůze! "Poslední dole loví vánoční hostinu," zachechtala jsem se a pustila se po břiše z kopce. Svištělo to slušně! Až jsem musela dost úporně brzdit, abych se neskulila ze svahu, co byl o kus prudší, než bych chtěla. Kousek jsem to tedy musela vzít po svých, ale jakmile se objevil rovnější kus, opět jsem se odpíchla a svištěla dolů. Takhle ta cesta utíkala mnohem rychleji! Až na to, že jsem měla sněhu plnou tlamu, oči, čumák a snad i uši to bylo naprosto dokonalé. Párkrát jsem chvíli válela sudy a než jsem se dostala dolů, už jsem byla řádsky obalená sněhem. Jestli pořád vyhrávám jsem neměla nejmenší ponětí. Kessela jsem přes sníh v očích neviděla. Klouzala a valila jsem se sněhem dál a dál, dokud to bylo z kopce a dokud jsem se nevyvalila do závěje, ze které mi hned nešlo se vyhrabat. Tam mě Kessel určitě najde tak či tak.

//Aina přes Sopku