Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ještě štěstí, že se už schylovalo k lovu, protože jsem chvílemi vážně měla chuť si zacpat tlapkami obě uši a hulákat, abych už nemusela dál slýchat o tom, co mezi sebou měli Krůli s Rowenou. Nechtěla jsem na to myslet a už vůbec si to představovat, tak proč o tom muselo pořád dokolečka mlít? Aaa. Soustředila jsem radši svou pozornost na Zurri, která vypadala naprosto nadšeně tím, že může jít s námi lovit. "Tak jo!" vrtěla jsem divoce oháňkou. "Nahánění je děsně důležitý. Určitě to zvládneš suprově," zubila jsem se na ni. Většinou jsem radši nadháněla, než abych se věšela zvířeti na krk, neměla jsem zrovna postavu na nějaké silácké výkony, ale říkala jsem si, že bude lepší to tentokrát přenechat Zurri. Sice to v mé hlavě znělo naprosto šíleně, ale asi jsem tentokrát byla ta zkušenější. Potěš koště.
Mufloni už byli na dohled a Arcanus začal rozdělovat úkoly pro jednotlivé skupinky. Byla jsem ráda, že tohle nemusíme vymýšlet my. Starší vlk rozhodně věděl, o čem mluví, a tak jsem jenom špicovala uši a horlivě přikyvovala, aby nemohlo být pochyb o tom, že naprosto chápu, co nám říká. "Jasně," kývla jsem, když chtěl vědět, jestli jsme připravení. Pohledem jsem zaměřila dvojici, o které mluvil - samici s odrostlým mládětem. Přikrčila jsem se k zemi, teď to nějakou chvilku bylo na Zurri. Věřila jsem, že to zvládne! Všechno bylo docela normální, až do chvíle, než blesk z čistého nebe najednou práskl přímo do muflonice. Lekla jsem se? No jasně, že jo! Div, že jsem nezaječela, v poslední chvíli jsem se naštěstí zarazila. Co to bylo? vyšilovala jsem radši jen v duchu a čekala dál na svou chvíli, kdy budu moct vyrazit po mláděti... pokud tedy tím náhlým úderem blesku nevznikne až moc velký chaos.

Rozdělili jsme se tedy na skupinky. Já samozřejmě držela s Krůlim - s kým jiným bych taky šla? Ne, že bych se nechtěla víc seznámit s těmi nováčky ve smečce (a byl docela dobrý pocit, nebýt tu už služebně nejmladší, i když kdoví, jestli se to počítalo, když Rowena a Sirius byli Arcanusovi příbuzní), ale když šlo o lov, radši jsem se držela jeho. Už jsme byli taková sehraná dvojka a i když jsme spolu mockrát nelovili, myšomedvěda jsme společně udolali. A to už něco znamenalo.
A tu se k nám přihnal ještě kdosi. Byla to... ta malá vlčice, co se k nám přimotala tehdy, když byl Parsi zraněný? Teď už ovšem zase tak malá nebyla. Čas hrozně letěl. Nemohla jsem si ani za boha vzpomenout na její jméno, ale Krůli ho naštěstí vzápětí vybreptnul. Jasně, Zurri!"Ahoj!" pozdravila jsem ji zvesela a zamáchala ocasem, ale ona měla oči jenom pro Krůliho kostěnou masku. Nebylo divu, byla to docela kuriozita. Nechala jsem je, ať si to objasní, ale když jí Krůli navrhl, aby se přidala do naší skupinky, spokojeně jsem kývla: "Jasně, takhle to bude hezky vyrovnaný!" Teď jsme byli taky tři. Ani jeden z nás sice nebyl zrovna Rambo, ale na muflona to snad bude stačit. Zas tak obří nebyli. Když jsme tedy měli každý svou skupinku, mohli jsme vyrazit.
"A jak se rozdělíme my? Zurri by mohla třeba nahánět a já s Krůlim bysme ho strhli?" nadhodila jsem svůj první návrh, který byl ovšem otevřen k debatě. Nedočkavě jsem švihala oháňkou a chvílemi poklusávala, jak už jsem se nemohla dočkat. Naštěstí jsem proto přeslechla Roweny poznámku o Krůlim, vůbec jsem totiž nedávala pozor, o čem se baví druhá skupinka. Poslouchala jsem jenom svoje dva společníky a přitom špicovala uši i čenich, aby mé pozornosti žádný muflon neunikl.

Docela bych si přála, abych mohla nějak na povel ohluchnout nebo tak něco. Byla jsem pod srstí asi rudá až na zadku, naštěstí to ovšem nebylo vidět. Poslouchat o tom, kdo by se ke komu přicpal do pelechu, když šlo zrovna o Krůliho a vlky kteří byli sakra jeho příbuzní, bylo docela... Ehehehe, pomoc. Neušel mi ani velevýznamný pohled, který po mě vrhla Rowena. S podivným pocitem jsem před těma výraznýma modro-žlutýma očima svými kukadly uhnula. Nebyla ošklivá nebo tak něco, vlastně docela hezká. Líbila se mi ta její chundelatá oháňka. Ale nebyla to Iška. Čím déle jsme byly od sebe, tím víc mi chyběla a tím mi bylo jasnější, že musím něco udělat. Něco... říct nebo tak? Protože co kdyby... Co kdyby na Išku udělala voči nějaká takováhle Rowena a ona se do ní zabouchla a utekly by spolu a já bych se nemohla ani zlobit, protože jsme vlastně jenom kámošky- Ne, ne, absolutně ne. Nemohla jsem na nic takového ani myslet.
Myslet na lov bylo lepší. Bezpečnější. Mufloni? Bezva. Ultra bezpečný. Ultra chutný. Asi. Nevybavovala jsem si, jestli jsem někdy vůbec muflona chutnala. "To je taková ta divná koza, žejo?" ujišťovala jsem se. "S takovejma těma rohama?" vykreslila jsem tlapou ve vzduchu zakroucený tvar mufloního rohu. Vypadalo to navíc, že se začneme asi trochu skupinkovat, protože Rowena se chtěla připojit k Arcanusovi. "Já bych šla s Krůlim, ale jinak mi to je asi fuk," prohlásila jsem, protože to tak vážně bylo. Bylo mi to docela buřt. Hlavně, abychom už šli. Rozhodně jsem se chtěla vymanit ze spárů té předešlé nepříjemné konverzace.

Arcanus si samozřejmě nemohl nevšimnout lebky, co teď schovávala Krůlimu většinu obličeje. Ale to byl samosebou jeho příběh k vyprávění. Já okamžitě hrdě vypjala hruď, když poukázal na moje nové odznaky. "Jo! Je to bezva, žejo?" zašmikala jsem ušima ozdobenýma rovněž novými štětičkami. Netrvalo mi moc dlouho přijmout svou novou vizáž. Bylo to super.
Hovor Krůliho s Rowenou jsem pořádně zaznamenala, až když se Krůli zmínil o hupsání na záda. Tak počkat- Otočila jsem se na něj a střetla se s jeho významným pohledem. Ó. Vzpomněla jsem si na to, co mi Krůli říkal a konečně si to spojila s vlčicí před sebou. A právě v tu chvíli Arcanus prohlásil, že jsou ti dva rodina. Ona byla jeho tetička, tak trochu. Vykulila jsem oči, rozšířené samým šokem. Pro-bo-hy. "UŽivotovejchfousůKrůli-" vypískla jsem překotně a pak si rychle tlapou zaklapla tlamu, aby z ní nic dalšího už neuteklo. Nechtěla jsem to celé prozradit před Arcanusem a Siriusem, kteří asi ani neměli tušení, k čemu mohlo dojít. Samozřejmě podle Krůliho vyprávění jsem věděla, že se nakonec nic nestalo, ale... lehce jsem se otřásla. Co když to vážně bylo jen o chloupek?
Soustředit se raději na návrh oslavy bylo vážně vítaným rozptýlením. Přála bych si, abych se o tomhle nikdy nedozvěděla, ale už se stalo. "Jo, jo, něco ulovíme, to zní dobře," souhlasila jsem překotně. Vlastně jsem i měla docela hlad a hostinu a oslavu bych neodmítla snad nikdy. Když Rowena s Arcanusem začali zněle výt, připojila jsem se k nim svým vlastním falešným ječákem. To aby nás vážně nikdo nepřeslechnul.

Smrt byla podle všeho fakt tak hrozná, jak se o ní říkalo. "Ale nejseš!" zvolala jsem rázně. Krůli nebyl žádný král lejn a nemínila jsem mu dovolit, aby o sobě něco takového prohlašoval. To bych se na to podívala! Stejně jako já pak po návštěvě bohů zůstal lehčí o svoje cennosti. Vzhledové změny jsem na něm však nepozorovala. Zatím. "Třeba ti ta magie ještě zesílí nebo tak něco. Určitě se něco stane!" Musela jsem se zasmát představě Krůliho pomalovaného sluníčky. "Co ty víš, třeba by ti to slušelo? Ale myslím, že Život by ti kdyžtak vymyslel něco, co by se ti hodilo víc. Aspoň mně to tak říkal."
Brzo jsme byli v lese, ale nepanoval tu takový mrtvolný poklid, jako jsem čekala. Něco se tu dělo! Návštěva! "Jasný, jdem to vomrknout, kdo nám tady leze do zelí," zazubila jsem se a tajně doufala, že to třeba budou konečně nějací nedobrovolní dobrovolníci na naše legrácky s magií. I když Krůli byl asi dost unavený, takže by to muselo chvíli počkat. Brzo se nám vynořili před očima - alfák Arcanus, nějaká tmavá voňavá vlčice s dlouhým ocasem a ještě takový hnědý vlk, který... který vypadal skoro stejně jako Alastor nebo jak se jmenoval, akorát že na sobě neměl ty všemožné znaky a jizvy a tak. A jak se ukázalo, s tou vlčicí se už Krůli znal. Zněl jaksi zaskočeně, takže jsem po něm střelila šibalským pohledem, než jsem se zaměřila na ostatní. "Dobrej!" pozdravila jsem Arcanuse samozřejmě nanejvýš zdvořile, když byla ta alfa. "A čauvec!" střihla jsem střapatýma ušima, když jsem zdravila ty dva. Rowenu a Siriuse, jak jsem se záhy dozvěděla. "Já se s nikym neznám, ale poznávám vás ráda," prohlásila jsem a zubila se na celé kolo. Noví členové smečky? Bezva! Třeba s nima bude sranda. Doufala jsem, že to nejsou nějací nuďasové s klacky zaraženými až kdoví kde.

//Ohnivé jezero

Krůli vypadal fakt naprosto zmoženě a přežvýkaně, k čemuž měl dobrý důvod, jak mi vzápětí objasnil. "Cooo, teleport? To zní hustě! Bylo to divný, vypařil ses mi přímo před očima," popsala jsem svou verzi událostí, mnohem kratší a stručnější, než to, co zažil Krůli. Ten teleport ho totiž mrsknul přímo ke Smrti a když už tam byl, samozřejmě vlezl dovnitř. "Jasně, udělala bych to samý," kývala jsem souhlasně hlavou a hltala každé jeho slovo. Smrt jsem ještě nepotkala a každá informace o ní se mohla hodit. "Takže je fakt tak hrozná? Děsivá, příšerná, prostě... naprostej bubák?" valila jsem v šoku kukadla. "Co ti říkala?" Slyšela jsem různé zvěsti, ale tohle byla zkušenost přímo od Krůliho - a ten by mi přece všechno řekl přesně tak, jak to bylo. Jeho zhodnocení Života jsem se musela zasmát. "Jo, to je celej on," uchechtla jsem se a zamávala ocasem. "Teda, to ses vážně pořádně naběhal. Není divu, že toho máš plný kecky. Ještě, že už to není domů moc daleko." A opravdu, z mlhy už vystupovaly první stromy lesa.
Brzy jsme mezi ně vkročili i my. "Halóóó, je tu někdooo?" zahejkala jsem do lesa, ani mě nenapadlo třeba zavýt nebo tak. Zavětřila jsem a všimla si něčeho divného. "Huh, asi máme návštěvu? Nebo ti ty pachy něco říkají?" Protože mi k čenichu zaváněly dvě zcela neznámé vlčí vůně. Něco na nich bylo možná trochu povědomého, jako by se podobaly pachu někoho, koho už jsem znala, ale nedokázala jsem si vzpomenout ani je nikam přiřadit.

Možná na Krůliho nápadu něco bylo. "Jo, to bude asi nejlepší! Třeba na nějakou nic netušící oběť narazíme cestou," zasmála jsem se a už se těšila, jakou hezkou vatru si postavíme v Asgaaru. To bude panečku něco. Snad to uvidí i Iška, zatetelila se mi motýlí křídla hluboko v břiše a lehce jsem se otřásla. Něco se s tímhle už vážně muselo dělat... Ale teď hned to stejně nešlo.
Křídla jsme neměli, protože jsme nebyli líní a s vlky pod naši úroveň jsme se taky vybavovat nechtěli. Asi. Já jsem to nikdy nedokázala poznat, kdo je na jaké úrovni nebo co. Na jaké jsem vůbec byla já? Těžko soudit, ale asgaarským vlkům to stačilo a tak to bylo dost dobré i pro mě. Raději jsem se soustředila na svůj odraz na vodě, který se sice lehce vlnil a barvy byly trochu poznamenané červeným zabarvením jezera, ovšem i tak to bylo to nejlepší zrcadlo, jaké bylo právě po tlapce. "To fakt jsou. Ha, teď už mi vážně nic neuteče," zasmála jsem se a zastřihala svýma štětinatýma ušima. "O tohle jsem teda Života neprosila, ale asi ví, co je pro každýho dobrý, fakt se mi to docela líbí." A čím déle jsem koukala i na ty barevné klikyháky, tím víc mi přišlo, že se Život trefil i s nimi. Zasmála jsem se Krůliho finálnímu zhodnocení jejich významu. "V pekle jsou všichni ti nejzajímavější vlci," zazubila jsem se. "Do nebe bych stejně nechtěla, tam bude děsná nuda a beztak ti tam ani nedovolej udělat táborák. V pekle žhářství určitě ještě podporujou," zaplály mi plamínky i v očích. Už jsem se fakt těšila, až svou konečně probuzenou magii víc poznám.
Krůli se pak zadumaně zeptal, jestli se víc znám se Sionnem. "No... záleží, jak to myslíš, víc. Totiž-" Puf. Zatímco jsem přemýšlela nad odpovědí, Krůli si cosi pro sebe kutil a najednou byl prostě fuč. "Krůli?" nastažila jsem uši, ale ani jejich štětinky mi nepomohly nic zaslechnout. "Krůli? Kvůli tomuhle ses ptal na Sionna? On tohle umí taky víš, proměnit se v neviditelnýho ducha." Mě jen tak snadno nenapálí. Čekala jsem, jestli na mě náhle neviditelný Krůli šplíchne vodu z jezera, hupne mi za krk nebo mě pošimrá za uchem, ale nestalo se vůbec nic. Jako by byl skutečně pryč. A když plynuly minuty a nic se pořád nedělo, začala jsem si uvědomovat, že to nejspíš je vážně tak. Zmizel. Ale kam?
Chvíli jsem přecházela po břehu sem tam, vykrucovala hlavu do všech stran, jak jsem se snažila vlka zahlédnout, ale prostě tu nebyl. Co teď? Kde bych ho vůbec měla hledat? Rozhodla jsem se, že na něj ještě chvíli počkám. Rozplácla jsem se na břeh jezera a kopala do něj tlapou po chvilkách oblázky. Šplouch, šplouch, šplouch... Když už jsem u toho skoro podřimovala, najednou se ozval známý hlas. Konečně. "Krůli!" vylítla jsem okamžitě na nohy. "Co se stalo? Prostě jsi zmizel! Jak jsi to udělal? Kdes byl? Už jsem myslela, žes mě tady zapomněl," brebentila jsem a přitom radostně přešlapovala a mrskala ocasem sem tam. "Vypadáš děsně," sdělila jsem mu ještě, protože vážně vyhlížel naprosto ztrhaně. Slíbil mi ale, že mi všechno poví cestou domů, tudíž jsem jen přikývla. "Jasný, tak jdem. Ale chci slyšet fakt všechno. Čuchám nějakou zajímavou historku," zasmála jsem se a zamířila zpátky k severu. Domů.

//Asgaar přes Středozemku

//Uhelný hvozd

Měla by to být hračka. Ale nebyla. Nebo že bysme byli slepí? "Hračka, hračka, jó," mhouřila jsem oči, abych svou speciální Žando-vizí zaměřila každého potencionálního ňoumu, co by nám mohl skočit na špek. A? A?! A nic. Nikde ani noha. "Třeba se jim jenom nelíbí tahle část země. Ono je to tady takový nijaký," nakopla jsem hroudu písku, která se pod náporem mé síly rozsypala v jednotlivá zrnka. "Určitě se někdo najde. Přece všichni nepomřeli, né?"
Krůli se domníval, že příběhy o lítání ke slunci se nás možná jen snaží odradit. "Jo, jó, to by sedělo. Akorát mám dojem, že se v tom příběhu říkalo něco o tom, že se ti roztavěj křídla a rozmlátíš se dole o šutry. Nebo se utopíš v moři? Už nevim, ale zní to děsivě." Otřásla jsem se, ale vzápětí jsem se rozzářila: "Ale nám se to stát nemůže, páč křídla nemáme!" A bylo to vyřešeno. Kromě problému, jak bez křídel vlastně poletíme, ale to už se vymyslí. Vrtalo mi to hlavou celou cestu k jezeru.
"Určitě ne," zakroutila jsem hlavou. "Kdo by to chtěl? A ještě ke všemu jsou tu cejtit divný zvířata." Trochu mi to připomínalo ty kočky, co sežraly Parsiho. Jenom částečně, ale stejně. Pospíšila jsem si, abychom odtamtud už byli pryč. Jakmile uprášené stromy zmizely a rozestoupily se před námi, rozprostíralo se vpředu konečně velké rudé jezero. "Hurá! To se na to podívám!" zaradovala jsem se a vzápětí už jsem se zkoumala v odrazu vodní hladiny. Tlapou jsem si nakrčila jedno ucho. "Fakt mi z nich trčej štětiny. Jak veverce," nakláněla jsem hlavu do všech možných stran. "Třeba díky tomu líp uslyšim? Že by se do těch štětin chytaly zvuky?" Pak už jsem se ale natočila z boku a zkoumala ty obrazce na svých nohách. Vážně to vypadalo jako sluníčko, a šipky mířily dolů i nahoru. Návod, jak vzlétnout k obloze, jsem v tom ale neviděla. "Fakt to je slunko! A... řekla bych, že to nevypadá až tak zle, ne? Docela to ujde. I když je to trochu divný, asi si budu muset ještě zvyknout," nakrucovala jsem se u jezera, div že jsem se nezamotala do preclíku. "Ale s tím lítáním furt nevim. Navíc to míří nahoru i dolů. Abysme se nepropadli do pekla místo do nebíčka!" zasmála jsem se. Ještě to tak.

//Narrské kopce přes Prstové hory

Záhada šutru, co trefil Krůliho, byla... no, záhadná. Fakt hodně. "Mysliš? To je docela divná věc, co by se mohla jenom zdát," uvažovala jsem. "Ale možný je asi všechno. Asi na to stejně jen tak nepřijdem, ať to bylo jakkoliv," rozhlížela jsem se na všechny strany, ale kdepak. Házeč šutrů se neukázal.
Už jsem se těšila, až někoho vyšleme na ohnivou stezku nebo s ním provedeme nějakou jinou srandu. "Teď ještě najít nějakýho adepta." Div, že jsem si zlodušsky nemnula pracičky - i když jsem samozřejmě nechtěla nikomu ublížit doopravdy, hrát si na padoucha byla pořád sranda. Jenže tu byl stejný problém, jako s tím házečem šutrů. Nebylo vidět nikoho, kdo by se do té role hodil. "Ale asi se budem muset rozhlídnout někde jinde." Vlci se na tom obřím pískovišti asi moc nezdržovali, když zrovna nešli za Životem, a kdo jim to mohl mít za zlé? Mě to tady taky moc nebavilo. Však tu nic nebylo.
Stejně byl nejvyšší čas odejít. Znaky na mém těle jsem si totiž bez nějakého vodního zrcadla pořádně prohlédnout nemohla, i když mi je Krůli snaživě popisoval. "Slunko a šipky? Fí, to zní dobře," radovala jsem se. Něco z toho, co jsem měla na rameni, jsem viděla, ale bylo příšerně nepohodlné tak vykrucovat hlavu. "Ha, třeba jo! Ale počkej, není náhodou celej jeden příběh o tom, že je lítat ke slunku blbej nápad?" Prohrabovala jsem se pamětí a snažila se z ní vydolovat ten příběh, co mi určitě táta někdy říkal, ale popravdě bylo dost pravděpodobné, že jsem vůbec nedávala pozor. A ani teď jsem se na to nedovedla moc soustředit. Chtěla jsem už vědět, jak vypadám a tak jsem zamířila co nejkratší cestou k jezeru. Moc to nešlo, protože jsme museli obejít hory a pak znovu přejít přes ten uprášený les. "Tady je to fakt divný," odfrkla jsem si a ještě přidala do klusu. Věděla jsem, že hezčí kraje se blíží.

//Ohnivé jezero

Mě trápil písek, Krůliho zase záhadný kámen. "Ale kdo? Však tu nikdo není," rozhlédla jsem se uslzenýma očima kolem dokola. Vůbec jsem si nedávala dvě a dvě dohromady. "Leda by po nás Život házel kamení z kopečků," zvedla jsem krátce zrak k pískovým horám, které nad námi čněly. Jenže proč by to dělal? Určitě měl lepší možnosti, než se zabavit, i když zazlívat bych mu to nemohla. Kdybych já byla bůh, určitě bych si ze smrtelníků pěkně utahovala.
Rozhodnutí, že už dál nebudu pokusným králikem, jsem přivítala s povděkem. Ne, že by mi to vadilo, ale... trochu jsem toho měla po tom pískovém fiasku dost. "Souhlas! Někoho pěkně potaháme za čumák," libovala jsem si trochu škodolibě, ale proč vlastně ne, že? Už dlouho jsem nikoho pěkně nenapálila. Krůli taky navrhnul, že Išce radši nebudeme říkat vůbec nic. Ať má taky překvápko. "Hehehe, tak jo. Ta bude valit oči! Ha, sedne si na zadek! A když ne, tak ty to můžeš zařídit," ušklíbla jsem se doširoka a vážně se už nemohla dočkat dalšího pořádného dobrodružství s Jiskrou. I když jsem chápala, že chce být teď s rodinou. To bylo taky důležitý. Jen... mi chyběla.
Jenže najednou se začalo cosi dít. Nejdřív jsem si nahmatala na uších jakési štětiny a potom jsem na vlastní oči viděla, jak se mi na nohou vykreslily barevné znaky. Krůli to viděl taky, takže jsem si aspoň mohla být jistá, že se mi to nezdá. Ale tvářil se poněkud rozpolceně. Já mezitím už vylítla na nohy a vykrucovala si hlavu, jak jsem se snažila prohlédnout si každý milimetr kožichu. "Jak to vypadá? Jak to vypadá? Já na to kloudně nevidim," stěžovala jsem si, protože jsem měla cosi i na rameni, jenže jsem tam nedohlédla, i kdybych si krk zlomila. Nebyla jsem sova. A co ty chlupy na uších? Co mělo znamenat to? "Nevim, jestli mu mám vyhubovat, když si to nemůžu pořádně prohlídnout," fňukla jsem ublíženě, ale hned jsem se zase zazubila: "Pujdem k jezeru! Tam se na to mrknu! A vypláchnu si zbytky toho písku z tlamy, skřípá mi to strašně mezi zubama," zašklebila jsem se, protože to vážně byla hrůza. "Kupředu!" vydala jsem rozkaz a už jsem tlapala, co mi krátké nohy stačily.

//Uhelný hvozd přes Prstové hory

Tak to byl konec. Konec všeho. Utopím se v písku. Za jiných okolností by mi taková smrt asi přišla komická, ale takhle mi moc do smíchu nebylo. Prázdné plíce mě bolely a kdyby kolem nebyla naprostá tma, asi už bych viděla před očima mžitky. Krůli, notak, Krůli... Copak neviděl, že se dusím? Snažila jsem se přeprat jeho magii, vypínala jsem proti ní veškerou vůli, ale vůbec to nešlo - až do chvíle, kdy najednou povolila. Vylítla jsem tedy z písku vážně rázně, protože ještě před chvílí jako by mě držela hrozná mocná tlapa a najednou byla pryč. Plácla jsem sebou na zem a nadechovala se krásného, dokonalého vzduchu. Tlamu jsem měla plnou drobných křupavých zrnek, měla jsem je i v čenichu a škrábaly mě v očích. A Krůli si stěžoval, že po něm někdo hodil šutrem. "Cože?" zachraptěla jsem, prskala kolem sebe a mnula si slzící oči. Nebyla jsem nějak ve stavu pochopit, co mi pořádně říká.
Chvíli jsem jen lapala po dechu a snažila se zbavit písku ze všemožných otvorů. Ale neumřela jsem, nebo jo? Jo, ale jen tak tak. "Řekla bych, že... tvoje magie funguje suprově," usoudila jsem po chvíli a oprašovala si tlapou písek z hlavy. "Ale že tohle už bysme asi zkoušet neměli." Chvíli jsem se odmlčela a pak jsem konečně zvedla koutky do šibalského úsměvu: "Až budem povídat Išce, co jsme zažili, moje skoro-utopení v písku bysme mohli asi vynechat, ne?"
Párkrát jsem prskla, abych dostala písek z tlamy, a tlapou jsem si zatřásla nejdřív jedním uchem a pak i druhým. Jenže... "Hele. Netrčí mi z uší nějaký štětiny?" osahávala jsem si zmateně ucho, na špičce nepochybně rašilo něco, co tam dřív nebylo. Ale i na samotné tlapě bylo něco jinak. Sem tam se začínaly objevovat červené chlupy. "Krůli!" vykulila jsem na to oči a zážitek blízké smrti byl rázem odstaven na druhou kolej. "Už se to děje!"

Krůli mě dokázal pomocí magie přimět k hlasitému vytí, což se rychle stalo důvodem všeobecného veselí. Přece jen svou magii dokázal ovládat! A to tomu vůbec nevěřil. "Jo, jo, povedlo," máchala jsem spokojeně ocasem a už vymýšlela, jakou další výzvu bych mohla pro jeho magii vymyslet. Ono přimět mě k vydávání hlasitých zvuků nebylo zase tak náročné, co si budeme povídat. Ovšem nápad se saltem se zase nelíbil Krůlimu. "Jak jako 'zase'? Nemám ponětí, o čem to mluvíš," zvedla jsem čenich k nebi. Já a zlomit se? Takové vtělení šikovnosti a elegance? To by se určitě stát nemohlo! A kdyby ano... určitě by to byla sranda.
Krůli nicméně vymyslel něco sám. Nějaké překvápko. "Tak jo!" přestala jsem se tvářit naoko uraženě a zase se natěšeně zubila, zvědavá, co mě asi čeká. Najednou to se mnou zase škublo, což už mě tolik nepřekvapilo, ale hlava mi zamířila přímo proti hromadě písku. "Á-" stačila jsem akorát otevřít tlamu (hloupý nápad), ale mé protesty byly okamžitě umlčeny pískem. Měla jsem ho najednou všude, v tlamě, v očích, v čenichu, snad i v uších. Dýchat se moc nedalo a odporovat magii taky ne. Utopím se v písku? Ne, ne, to by určitě Krůli nedovolil! Krůli, Krůli, nech toho, hulákala jsem, ale jen v duchu, protože mi samozřejmě nešlo mluvit. Nedaleký kousek pískovce se zvedl a s tupým "klonk" narazil do Krůliho kostěné lebky, což jsem ovšem rovněž netušila. Ani jsem to neudělala schválně, snad to byla součást mého němého volání o pomoc.

Krůliho nápad mě absolutně nadchnul. "Jo! Iška bude valit voči!" Srdce mi radostí zaplesalo. Těšila jsem se, co bude Jiskra říkat na to, že jsem se konečně naučila rozžíhat oheň. Posledně, když jsem to zkoušela, mi to ještě vůbec nešlo, ale teď? Teď na ni určitě udělám dojem! Narovnala jsem se a hrdě vypjala svůj útlý hrudník, jako bych nespálila jeden klacek, ale spáchala nějaké nesmírné hrdinství. "Všichni budou valit voči! To bude táborák, jakej ještě nikdy neviděli," smála jsem se a nemohla se toho dočkat.
"Na tom něco bude. Říkal, že tu magii dokáže poznat podle vlčí aury nebo co, takže by určitě poznal i tady tuhle," souhlasila jsem. Až na Parsifala narazím, určitě ho nechám, aby to prošetřil, pokud na to do té doby nepřijdu sama. Nechtěla jsem tuhle záhadu nechávat moc záhadnou příliš dlouho. Jestli ve mě dřímala nějaká magie, tak jsem o ní chtěla vědět a chtěla jsem ji používat.
Chtěla jsem, aby magii vyzkoušel i Krůli. Zároveň mě zajímalo, jaká vlastně bude. Že se mu oči zbarvily do fialova, toho jsem si všimla už dřív, ale co to vlastně znamenalo? Všechny magie jsem podle barev vážně poznat neuměla, jenom ty nejběžnější. Seděla jsem, čekala a čučela, asi jako předtím Krůli čučel na mě, když jsem si hrála s pískem a nic se nedělo. Teď se taky nedělo nic, koukali jsme se na sebe a... nic. "Ale jo, jde, určitě na to přijdeš! Ať... už to je cokoliv," povzbuzovala jsem ho. Možná mě mělo zneklidňovat, že Krůli se nesoustředí na žádný klacek, písek nebo šutr, ale koukal přímo na mě, ovšem nečekala jsem, že by mi vyvedl něco hrozného. Věřila jsem mu. Přesto jsem se ale pořádně lekla, když to se mnou najednou škublo, hlava se mi zaklonila úplně sama od sebe a z hrdla se mi ozvalo hlasité: "Auuuuuauuauuuu!" Nečekala jsem to. "Au!" vyjekla jsem, jakmile vytí utichlo a já měla zase vládu nad sebou, ani ne tak proto, že mě něco bolelo - protože nebolelo - ale prostě tak nějak... instinktivně. "Co to bylo? To... to byla ta magie?" vykulila jsem na Krůliho oči pořád trochu v šoku, ale vzpamatovávala jsem se celkem rychle. "Ha! Takže tohle umíš? Poručit ostatním, aby něco udělali? To je dobrý! Umíš mi poručit i něco, co normálně neumím? Třeba salto vzad nebo tak?" svítily mi v očích už zase zvědavé hvězdičky, po předešlém zděšení ani stopa.

No jo, na nějakou žilku se nekoukalo, když to bylo v zájmu většího dobra. Nebo možná dobra. Kdoví, co za lotroviny by se dalo s novou magií napáchat? Ha há! Problém byl, že to nefungovalo, a to ani trochu. Na písek ne, na klacek taky ne, ale při tom druhém pokusu se aspoň něco stalo. Oheň! Oheň vzplanul! To mi k radosti bohatě stačilo.
"Jasně, nezmrznem, a ve tmě nám nebude... tma!" zasmála jsem se. "A můžem připálit ocas každýmu, kdo se nám bude stavět do cesty, a postavit si v Asgaaru obří vatru a tančit kolem ní celou noc a-a-a... a tak!" radovala jsem se, až jsem se skoro nestíhala mezi jednotlivými slovy nadechnout. Konečně, konečně se mi to povedlo! "Jasně, že jsem spokojená! Děsně moc!"
Klacek plápolal krásným světlem, i když netrvalo moc dlouho a rozpadl se v popel a ohořelé zbytky. Oheň ho strávil jako nic. Trochu nespokojeně jsem nad tím mlaskla. "No, moc materiálu na ohniště tady není, když to je na okraji pouště a tak... ale to neva! Hlavní je, že to funguje. I když ta záhadná magie pořád zůstává záhadou," došlo mi a podrbala jsem se za uchem. "Co už, na to taky přijdu, nejsem přece úplně blbá, ne?" zazubila jsem se na Krůliho. "Tak co? Chceš taky vyzkoušet nějakou magii? Říkals, že musíš taky trénovat, ne?" stříhla jsem ušima, zvědavá, co umí Krůli. Když si to s Parsim povídali u jezera, nebyla jsem moc ve stavu je vnímat a zapamatovat si to.

Krůli souhlasil, že se za Životem někdy staví, což mi bohatě stačilo. "Tak jo! To zní jako plán!" zazubila jsem se a zašvihala vesele ocasem sem tam. Určitě se mu Život bude taky líbit. I když to byl trošičku podivín, žo zase jo. Ale co se dalo čekat jiného, když žil sám někde na vrcholku kopce? Z toho by asi každému trošku šplouchalo na maják - když se uvážilo tohle, byl vlastně Život úplně normální.
Rozhodli jsme se, že rovnou vyzkoušíme tu mou novou magii. "Přesně tak. Musíme na to přijít!" A hned jsem se do toho pustila. Jenže ať jsem na písek čučela, jak jsem chtěla, nedělo se vůbec nic. Ani zrnko písku se nepohlo, ani kamínek se nezaklepal... moc tomu nepomáhal ani fakt, že jsem totálně a absolutně netušila, co vlastně dělám a jestli to tak funguje. "Snažim se, jak to jen jde!" zaprotestovala jsem. "Div, že mi nepraskne nějaká žilka ve voku." Ještě, že už jsem je měla rudé předtím.
Na Krůliho pobídku jsem se ale rozhodla zkoušet to znovu. "Zkusim to radši támhle s tim klackem. Ten by měl bejt... no, měkčí, než písek a šutry, ne? Třeba to bude jednodušší," pokusila jsem se o logickou úvahu a přehopsala k větývce, která se nejspíš odlomila z nedaleké polosuché křoviny. Zadívala jsem se na klacek a opět netušila, co se s ním vlastně snažím udělat. Ohnout ho? Pohnout s ním? Změnit ho v bílého králíčka? Zírala jsem a zírala, až se mi z hlavy kouřilo- Ne. Kouřilo se z toho klacku. A jak jsem si to uvědomila a trochu se toho lekla, najednou vzplanul jasným plamenem. Vyvalila jsem oči a radostně zavýskla. "Ááá! Á! Krůli! Hahahá," vylítla jsem, poskakovala kolem doutnajícího klacku a ukazovala na něj tlapou, jako pravěký vlk, co vidí oheň poprvně. Můj nesouvislý pokřik tomu efektu asi zrovna nepomáhal. "Hoří, hoří, fakt to hoří!" Nebylo to to, o co jsem se snažila (asi?), ale bylo to skvělé. Vážně jsem poprvé v životě dokázala něco zapálit.