Gallirea - Příspěvky uživatele

3. Jdi bruslit
//Jedlový pás přes Galtavar

Nekoukala jsem nalevo, napravo, prachsprostě jsem prchala. Bylo mi jedno, že to není zrovna hrdinství. Však já taky nebyla žádný hrdina. Chtěla jsem jen potěšit osamělou vlčici ve starý barabizně vánočním dárkem! Jenže někteří tvorové prostě asi absolutně nechápali vánoční náladu. Občas jsem to měla problém poznat, ale tentokrát mi bylo dost jasné, kdy je nejvyšší čas zmizet. Nechtěla jsem dopadnout jako můj chudák věneček. Věřila jsem, že Kessel mi je v patách.
Les mi zůstal rychle za zády, ale radši jsem ještě nezastavovala. Ne, dokud nebudu u jezera. Tam už bude všechno určitě naprosto bezpečné. A taky sfoukneme to bruslení, jak jsem staroušovi slíbila. O to jsem ho nemohla ochudit. Tvrdil sice, že na ledu nestál léta a kdesi cosi, ale to byly jenom výmluvy. Bude se mu to líbit, až se do toho dá!
Já se do toho pustila hned. Ani jsem nepřibrzdila, jen jsem hupla na led, přikrčila se a fííí, už to svištělo! Moc jsem sice neovládala svůj směr, ale na jezeře naštěstí nebylo moc do čeho nabourat. "Hahá!" zachechtala jsem se, zážitek se Smrtí mnou viditelně na dlouho neotřásl. "To byl úprk! To byla jízda! Na nás si nepřijdou, žejo?" hulákala jsem na Kessela a odpichovala se po ledu. Hotová krasojízda. Jen kdyby se mi tlapy neuzlovaly jedna přes druhou a přední neměly neustálou tendenci odjíždět pryč od těch zadních. Ale ani to mi nemohlo pokazit náladu. Klouzání po ledu byla totiž děsná švanda a že sebou občas říznete o namrzlou plochu, no, to bylo součástí celé věci. Dál od břehu se mi ale místy zdálo, že led trochu praská. Neviděla jsem trhliny, ale slyšela jsem to křupání někde v něm. To mi v hlavě začínalo vytvářet další myšlenku...

11. Dej Smrti dárek, abys v ní vzbudil vánoční náladu
//Aina

Kessel se vyštrachal z díry úplně zmuchlaný a rozespalý. "Jasně! Ranní dravec, co má voči jak vostříž a nikdy nemine," věnovala jsem mu zářivý úsměv a snažila se nenápadně postavit tak, aby viděl co nejméně z té děsné paseky, co jsem nadělala ve sněhu. Asi marně. Musela bych mít zadek jako slon, aby zakryl výhled aspoň na půlku z toho. Co se dalo dělat? Výsledky jsem doručila. Myš sice nebyla žádná hostina, spíš takový zákusek (nebo předkrm?), ale bylo to aspoň něco. Rozhodně mi nevalná velikost mé kořisti nezabránila cítit se hrdě. "Nemáš vůbec zač," máchla jsem tlapou a už se chystala, že tedy půjdeme.
Kessel ale nevypadal úplně nadšeně. Spíš se mi to snažil vymluvit, aniž by věděl, co mám vlastně v úmyslu. Nejspíš čekal, že to bude nějaká blbost, což měl taky pravdu. Proto jsem mu to samozřejmě hned neřekla. "To jsou moc pěkný lesy," souhlasila jsem, "ale já potřebuju tendlecten. Potřebuju tam zanýst vánoční náladu," objasnila jsem aspoň kousek svého plánu a vykročila. Sbírala jsem cestou do tlamy veškerá stébla suché trávy, která ještě trčela ze sněhu a pod stromy lesa jsem k nim nasbírala i nějaké větvičky. Ještě v úctyhodné vzdálenosti od zříceniny jsem se zastavila a začala to všechno soustředěně muchlat dohromady. "Já jsem si totiž řekla," rozhodla jsem se konečně uvést Kessela do obrazu, zatímco jsem nespouštěla oči ze svého díla, "že by se Smrti moh třeba líbit nějakej vánoční dárek, ne? Teda, já se s ní ještě nikdy nepotkala, ale všichni mi říkaj, že je pořád děsně nakrknutá. Aby taky ne, když žije v tak-" děsný barabizně, dralo se mi na jazyk, ale učinila jsem moudré rozhodnutí ta slova na doslech od zříceniny radši spolknout. "Strašidelným sídle. Nějaká dekorace by to mohla vylepšit, nemyslíš?" usmála jsem se šibalsky a navlíkla si na tlapu zimní věneček, který jsem upletla, abych ho mohla zvednout do výše a ukázat Kesselovi v celé kráse. "Tadá!" Byl tedy trochu šišatý a rozčepýřený, ale třeba by i tak mohl naklonit Smrt na mou stranu. Krůli od ní dostal boží magie, třeba bych něco taky dostala! "Jdu to tam zkusit vzít," vyskočila jsem a žádné protesty by mě nedokázaly zastavit. Byla jsem rozhodnutá.
Doběhla jsem k prvním kamenům zříceniny a mým tlapám se najednou moc nechtělo dál. Bylo to tady fakt strašidelný. Přiměla jsem se ale udělat ještě pár kroků trochu hlouběji a položila jsem svůj věneček na kámen, který se mi příhodně připletl do cesty. "Táák-" "Co si jako myslíš, že děláš?" zahřměl hlas, který mě přiměl přikrčit se až k zemi. "Do- dobrej," pípla jsem a zamrskala špičkou ocásku, který se mi sám od sebe stáhl mezi zadní nohy. Vlčice, co se přede mnou zjevila, byla vážně hrozivá. Její zelený pohled jako by mě úplně přišpendlil na místě. "Donesla jsem vám vánoční-" "A proč si myslíš, že mám o to zájem, co?" zahřímala Smrt. "Víš, jak by to tady vypadalo, kdyby mi sem každý nosil svůj bordel? To můžeš dělat u mého pitomého bratra, ale ne tady, děvenko. Tady žádné plusové bodíky nezískáš!" Puf, můj krásný věneček vzplanul zeleným plamenem a za pár chvil z něj byl jen kroužek černého popela. "A teď vypadni, než udělám to samé s tebou!" zahřměl hlas Smrti jako hromobití a hrozivou ozvěnou se vrátil z hlubin zříceniny. Nemusela mě pobízet dvakrát. Mrskla jsem sebou, jak jen to šlo, jen jsem ještě stačila vřísknout: "Pryč odtud!" když jsem probíhala kolem Kessela. To mám za to, že se vůbec o něco snažím, pomyslela jsem si poněkud ublíženě, ale vlastně jsem byla ráda, že jsem vyvázla se zdravou kůží.

//VVJ přes Galtavar

7. Udělej někomu radost dárkem

Věděla jsem, že Kessela ta díra nadchne tak, jako mě. Nebyl to úplně tunel, ale... co. Copak jsme si mohli vymýšlet? Když kopečky prostě nebyly, jako by se do země propadly? Snad bylo něco pravdy na tom, že je najdeme, když je budeme nejmíň hledat. Třeba nám to i nadělí Vlčíšek - i když jestli to byl ten vlk na hoře, kterému jsem se prakticky vysmála přímo do obličeje, asi se s tím nedalo úplně počítat. Bohužel. Budu ráda, když mě nezavalí uhlím. "To se nezapomíná," ujistila jsem Kessela, že bruslit určitě ještě zvládne a už jsme oba zalézali do díry. Jak jsme tam leželi vedle sebe, zima nám jistě nehrozila. "Dobrou," broukla jsem spokojeně a už se mi klížily oči, i když usnout se mi povedlo až za pořádnou chvíli.

Ze zmatených snů jsem se vzbudila osvěžená a s chutí na rybu. Ale v týhle zimě do vody nepolezu, otřásla jsem se. Myšlenka na bruslení se mě ale pořád držela, to jsem rozhodně chtěla podniknout. Ze všeho nejdřív jsem ale chtěla nějakou snídani. Mrkla jsem na Kessela, který byl schoulený vedle mě, a pod vousy jsem se usmála. Tak schválně, jestli ó mocná Žaneta dokáže sehnat něco pro nás pro oba!
Pomalu a pokud možno tak, abych Kessela nevzbudila třeba tím, že na něj šlápnu, jsem se vysoukala z díry ven. Nešlo to úplně nejlíp a dost možná jsem do něj stejně nějak drbla, ale doufala jsem, že spí jako pařez. "Spi dál, to se ti jen zdálo," zašeptala jsem pro případ, že by se přece jenom vzbudil. Chtěla jsem být děsně tajemná a nenápadná! Vysoukala jsem se ven na sníh a začuchala kolem. Smrděla tady ale hlavně řeka, zvířata sem asi skoro nepáchla. Aspoň ne žádná větší, ale byli tvorové, kteří se procpali všude a já ke svému štěstí měla docela praxi v jejich lovu. Dokonce ani sníh mě nemohl zastavit.
Stačilo chvíli čenichat ve sněhu a bylo mi jasné, že nějaké myšky se pod sněhem určitě schovávají. Chytit je nebylo úplně snadné, ale ani úplně nemožné. Jen jsem na pár místech usilovně hrabala úplně marně, protože než jsem to stihla, myš už byla fuč. Po pár marných pokusech jsem ale jednoho drzého hlodavce zahryzla a o kus dál se mi povedl další zásah. Asi to bylo hlavně o štěstí. Sníh kolem břehu řeky teď vypadal rozrytý jako po nájezdu divočáků, ale měli jsme aspoň maličkou snídani.
"Uuu-uuu, vstávat," zahalekala jsem zpět u naší díry. "Snídaně do pelechu!" zvedla jsem do tlamy jednu z myší, které jsem si předtím pustila k nohám, a přišoupla ji ke Kesselovi. "Ať máme dost elánu na bruslení!" poskočila jsem si jako nezvedené hříbě, bylo vidět, že elán mi vážně nechybí. Pár rychlými křupanci jsem spořádala svoji myš a olízla si čenich. "Ale! Říkala jsem si, že než půjdem zkontrolovat jezero, mohli bychom to vzít oklikou támhle přes les. Něco mě totiž napadlo!" zastřihala jsem ušima a zamžourala k lesu, kde stála zřícenina. Kessel se asi mohl jenom hrozit, co mám za lubem, ale já to nechtěla vyzradit. Sama jsem jaksi nevěděla, co se stane... Prostě to byl jen takový další z mých náhodných nápadů. Nejradši bych už šla, způsobně jsem ale seděla a čekala na staršího vlka, teprve až když jsme byli připravení oba jsem se pomalu vydala tím směrem.

//Jedlový pás

5. Napiš do postu aspoň 3 hlášky z vánočních filmů

Taková sněhová nora, to byl naprosto perfektní vynález. Kdybych si tak dokázala zkroutit nohu, hned bych se poplácala na rameno za to, že mě to napadlo. Jsem malej, ale šikovnej, blesklo mi hlavou a pro sebe jsem se zasmála, zatímco jsem se uvelebovala v koutku. Doufala jsem, že Kessel je aspoň z půlky tak nadšenej, jako já. Teď se mi ale už chtělo spát, takže jsem zavřela očiska... a plesk, kus sněhu spadl ze stropu a plácl mi přímo na čumák. "Spadlo ti to, Máchale," zamumlala jsem ospale, smetla si sníh z čumáku a tlapou ledabyle slabé místo na stropě uplácala. "Asi vítr..." Pak už to vypadalo, že mi snad i sníh dá pokoj. Konečně jsem zavřela oči a libovala si, že si aspoň chvíli zdřímnu. Jenže jako na potvoru ne a ne usnout. Chce se mi spát. Chce se mi spát. Spát se mi chce. Co se mi chce? Spát. Spát se mi co? Chce. Komu se chce spát? Mně ne. Já neusnu a neusnu... V hlavě se mi celé to dosavadní zimní dobrodružství míchalo dohromady, možná byla moje mysl prostě moc rozdivočelá, než abych mohla usnout. Aspoň jsem si to myslela. Nějakou dobu se mi totiž všechno přesýpalo v hlavě tam a sem a zase tam, až jsem nakonec přece jenom na chvíli usnula. Zdálo se mi o zamrzlým jezeře a o tom, jak se led najednou rozlámal na kusy a místo krásné hladké hladiny jsme najednou s Kesselem poskakovali po krách - a z jezera byl oceán! Do snu se mi motali i Krůli, Iška a Parsifal, všichni jsme se nakonec houpali na vlnách na jedné veliké kře, dokud to tedy Parsiho nespláchlo do oceánu. Museli jsme ho tahat ven, akorát že on hrozně protestoval, blekotal cosi o vánoční večeři a že musí nejdřív vytáhnout kapra, než my vytáhneme jeho... Valný smysl to nedávalo. No zkrátka sen. Co jiného by se dalo čekat?

8. Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi
//Sněžné velehory přes Sopku

"No těpic, jestli to byl vážně Vlčíšek, snad mi to teda odpustí," plácla jsem se tlapou do čela. Kessel totiž nevypadal, že by byl tak úplně přesvědčený o tom, že ten vlk nebyl skutečným bůžkem Vánoc. "Když já si vždycky myslela, že má být neviditelnej a tak. Aby moh nepozorovaně rozdávat dárky." Že bych měla mylné informace?
Vracet nahoru už se mi ale nechtělo, abych to zjišťovala víc do hloubky. Moje pozornost lučního koníka už se stejně zaměřila na něco jiného. Tentokrát na klouzačku. Z hor to dolů svištělo jedna báseň a Kessel mi byl v patách. Asi. Moc jsem toho neviděla, nerozhlížela jsem se nalevo napravo, prostě jsem si to šinula dolů z kopce. Zastavila jsem se až kdoví kde - vlastně mě spíš zastavila závěj, do které jsem se tak trošku zasekla. "Huh, eh," prskala jsem sníh a hrabala se ven. "Kessi? Jsi tu? Eh, vyhrála jsem?" vytírala jsem si z očí sníh a prskala ho na všechny strany. Pohledem jsem našla svého společníka, který vážně nezkazil žádnou legraci! "To bylo bezva!" poskočila jsem si a oklepala s kožichu aspoň tak tunu sněhu.
"Ale co teď? Ty kopečky už asi jen tak nenajdem," posteskla jsem si mírně. Navíc už se povážlivě setmělo. Jenže sněžného tunelu jsem se nechtěla vzdát. Pořád jsem si ho přála a Kessel do toho předtím taky vypadal tak nadšeně. "Já vím, co uděláme! Vykopem ten tunel a přespíme v něm do rána! Stejně bysme si měli trochu odfrknout, to šplhání je docela záběr... A ráno se můžeme pustit zase do něčeho dalšího. Třeba přes noc zamrznou jezera. Bruslíš rád?" brebentila jsem a mezitím jsem už hrabala ve sněhu.
Závěj, která zastavila můj klouzavý úprk, teď posloužila úplně skvěle. Dala se v ní vykopat pěkná sněhová díra. Doufala jsem, že mi Kessel pomůže a snažila jsem se na něj úplně nehrnout všechen sníh, i když jsem jinak hrabala docela bez ladu a skladu. Šlo to ale celkem snadno. Jen se ten "tunel" místy trochu bortil, tak jsem ho snažně uplácávala, aby s tím dal pokoj. "Není to tak snadný," otřepala jsem si z hlavy další nálož sněhu a couvla od našeho díla. "Ale vypadá to docela dobře, ne?" zazubila jsem se na Kessela a zaplula dovnitř, abych to ozkoušela. Místa tu bylo dost pro oba, když se trochu zmáčknem. Nebyla jsem mrňavá, byla jsem skladná! Šetřila jsem nám místo! "Jó, řekla bych, že to je moc hezký," prohlásila jsem s širokým zívancem. Už se mi celkem klížily oči. Ani moje zásoby energie nebyly tak úplně nekonečné, jak by se mohlo zdát.

11. Blbni ve sněhu
//Zubatá

Čekala jsem na Kessela. Fakt jo! Trochu jsem u toho pořád poskakovala, ale neutíkala jsem mu moc napřed. "Nebo... myslíš, že to fakt mohl bejt Vlčíšek?" ozvala jsem se po chvilce s otázkou, která mi tak trochu hlodala v hlavě. "Je to trochu prdlý, ale není to o moc prdlejší, než Život a Smrt a tohle všecko..." uvažovala jsem nahlas. Mohl být Vlčíšek skutečný vlk, co prostě seděl na hoře a zdravil poutníky? Třeba jsem mu zrovna přímo do obličeje řekla, že na něj nevěřím. Ups. Letos asi dostanu nadělený jenom uhlí, zasmála jsem se vlastní myšlence a poskočila dopředu, abych pod tlapami rozplácla hroudu sněhu.
Jak jsem ale tak hupla dopředu, tlapy mi na sněhu trochu podjely a rozplácla jsem se do bílé peřiny. Tím jsem se sklouzla o kus níž, dokud se mi nepovedlo pořádně zabořit tlapy do sněhu a zastavit se. Jenže mi to vnkulo nápad. S jiskřícím pohledem jsem se otočila ke svému společníkovi: "Proč vlastně chodíme, když se dolů můžem klouzat?" Svahy byly místy dost příkré, ale daly se najít i docela dobré cestičky z kopce. Jak mě to jednou napadlo, už nebylo cesty zpět. Tohle určitě Kesselovy staré kosti zvládnou, co, vždyť je to jednodušší, než chůze! "Poslední dole loví vánoční hostinu," zachechtala jsem se a pustila se po břiše z kopce. Svištělo to slušně! Až jsem musela dost úporně brzdit, abych se neskulila ze svahu, co byl o kus prudší, než bych chtěla. Kousek jsem to tedy musela vzít po svých, ale jakmile se objevil rovnější kus, opět jsem se odpíchla a svištěla dolů. Takhle ta cesta utíkala mnohem rychleji! Až na to, že jsem měla sněhu plnou tlamu, oči, čumák a snad i uši to bylo naprosto dokonalé. Párkrát jsem chvíli válela sudy a než jsem se dostala dolů, už jsem byla řádsky obalená sněhem. Jestli pořád vyhrávám jsem neměla nejmenší ponětí. Kessela jsem přes sníh v očích neviděla. Klouzala a valila jsem se sněhem dál a dál, dokud to bylo z kopce a dokud jsem se nevyvalila do závěje, ze které mi hned nešlo se vyhrabat. Tam mě Kessel určitě najde tak či tak.

//Aina přes Sopku

10. Řekni Vlčíškovi, že na něj nevěříš
//Gejzírové pole přes Sněžné hory

Kessel uměl rozklepaného dědouška hrát fakt dobře. Až by mu to jeden věřil! Akorát, že já jsem věděla, že až takhle úplně špatně na tom ještě není. Kdyby jo, určitě by se mnou nešel hledat ztracené kopečky. "Samy od sebe nevím, možná je něco vyhrabalo. Ale musel by to bejt hodně vyžranej krtek, protože jsme v těch tunelech mohli normálně chodit," objasnila jsem. "Každopádně jsem tam nic neviděla. Ale bylo to bezva!" Jenže místo kopečků jsme našli placatou louku, kde to pěkně bouchalo. Pro Kessela to asi nebylo nic nového, ale pro mě? Hotové předčasné Vánoce. "Neee, to nebylo těsný, mám to pod kontrolou," uklidňovala jsem ho s máchnutím tlapy. Všechno bylo v naprostý pohodě. Hezky to přece hřálo! "To fakt nejsou. Todlecto jsem ještě nikdy neviděla. Je to fakt suprácký, takovýhle prdlavky!" sledovala jsem pohledem další proud vody, co se vznesl k obloze, zatímco se Kessel válel na zemi, odpočíval a ohříval se.
Sice to tu bylo bezva, ale ty kopečky jsem pořád najít chtěla. Jenže jak, když jsem podle všeho cestu úplně zapomněla? Jednoduše. Prostě se na ně kouknem hezky z vršku. "Jo, určitě to pomůže," přikyvovala jsem horlivě a počkala, až se ke mně Kessel připojí, než jsem vyrazila. "No, snad nebudem muset šplhat úplně na ten nejvrškovatější vrcholek. Něco ti řeknu - já totiž fakt šplhání do kopce nemusim," sdělila jsem mu, jako bych mu snad svěřovala nějaké velké tajemství. "Ale hej, kdybys i tak chtěl táhnout, stačí říct," zašklebila jsem se a vyrazila.
Cesta se začala zvedat opravdu brzo. Foukalo, chumelilo a ještě se muselo šplhat do kopce. Byla to součást dobrodružství, takže to pořád bylo docela bezva, ale rozhodně to zatím byla ta nejotravnější součást. "Kdyby se tak dalo dostat na vršek kopce, aniž by se muselo jít do kopce," posteskla jsem si, funěla a případně čekala na Kessela, kdyby náhodou fakt potřeboval asistenci a nebyla to jenom součást jeho dramatického předvádění.
Shledala jsem také, že skrze padající sníh toho z krajiny dole moc vidět není, rozhodně ne moje vysněné kopečky. Zato se vpředu vynořovala nějaká silueta. Zamžourala jsem. "Haló!" zavolal ten někdo. "Hola, zimní poutníci! I vy jste se vypravili na horolezeckou výpravu? Dnes je to vskutku populární." Vlk zněl vážně vesele a taky tak vypadal, když jsem přišla blíž. Ohlédla jsem se přes rameno na Kessela, jestli ho třeba nezná, a kecla jsem si na zadek, abych nechala tlapy trochu odpočinout. "Jasně! Odtud musí být snad nejlepší výhled na celou Gallireu, ne?" střihla jsem ušima a zubila se na oba vlky, i když mi výhled neposkytl to, co jsem chtěla. "A co tu děláš ty? Vítáš všechny, kdo jsou dost praštění na to, aby sem lezli?" "Vlastně ano," zasmál se přátelský cizinec. "A také jim rozdávám radost a veselí, jak už je mým Vlčíškovským posláním." "Haha, tím chceš říct, že ty jsi Vlčíšek, jo?" zasmála jsem se tomu super fóru. "Přesně tak," přikývl vlk vážně. Možná i trošku dotčeně. Já se ale musela smát. "To je bezva. Zní to jako super možnost, jak si ukrátit čas! Ale my dva jsme na věření na Vlčíška už trochu velký, co?" obrátila jsem se zvesela na Kessela, co on na to.
"Ale fandím ti. Kdyby byl Vlčíšek opravdovej, dokázala bych si představit, že by vypadal nějak takhle," pochválila jsem ho a zase se zvedla ze sněhu. Vyfukovalo tu a kopečky vidět nebyly. "Nás ale ještě čeká zbytek zimního dobrodružství, tak nás omluv," sdělila jsem "Vlčíškovi" a nechala Kesselovi prostor, kdyby si s ním přece jen chtěl ještě něco povědět nebo si jen tak posedět, než jsem zvolala své: "Měj se!" a začala pomalu slézat o něco níž. "To byl super blázen," prohlásila jsem bezpečně z doslechu a nasmívala se jako měsíček. "Škoda, že ty kopečky vidět nebyly. To jsem z toho fakt jelen."

//Sněžné hory

14. Ohřej se u gejzírů
//Zrcadlové hory přes Východní hvozd

Kessel prohlásil, že jsem měla štěstí, protože jsem se zrovna trefila do jeho volné chvíle. "Jo tááák," protáhla jsem. "Tak to jsem fakticky poctěna, že se pro mě najde mezírka v tvém natřískaném programu." Nějak se mi nechtělo moc věřit, že by byl tak hrozně na roztrhání, ale kdo ví? Třeba jo. Třeba toho měl na práci fakt hodně. Ať to bylo jakkoliv, byla jsem ráda, že se do toho zimního dobrodrůža pustil se mnou.
"Klidně," šklebila jsem se na Kessela dál. Nezastrašil mě. Ba naopak, jenom mě v tom utvrzoval. "Klidně můžeš bejt úplně nejvíc nejstařečkovatější a nejrozvrzanější a nejubrblanější, ale stejně mě nemůžeš přinutit litovat," stála jsem si za svým. Rozhodla jsem se, že litovat nebudu, tak nebudu. Tečka. Nevěřila jsem, že bych něčeho takového litovat vůbec mohla, ale celkem mě zajímalo, jakým způsobem chtěl Kessel tuhle výzvu pokořit. Určitě to bude ještě sranda!
Líbilo se mi, že ho zrovna sněhový tunel tolik nadchnul. "No tak to ho každopádně musíme postavit, ať se děje cokoliv," rozhodla jsem. Nečekala jsem, že tohle vlka tak zaujme, ale rozhodně jsem si nemínila stěžovat. Ba naopak, bylo to skvělé. "Tak jo, vzhůru na kopečky a na sněhový tunely," vypálila jsem dopředu bez velkého rozmyslu, ale skřípavý prastarý hlas za zády mě přiměl zastavit se a otočit. Kessel se ploužil kupředu, jako by mu bylo nejmíň dvacet a měl se každou chvíli rozsypat na prach. No jasně. Určitě se mě snažil přimět, abych litovala. Tůdle, to ještě uvidíme, kdo bude litovat. "Pardon, pardon, já zapomněla! Mám tě podpírat, ať se ti ty zkušenosti líp táhnou?" nabízela jsem se hned, dohopkala jsem zpátky ke Kessově boku a začala se cpát těsně k němu. Aby si ještě neublížil, víte jak!
Naštěstí mu to moc dlouho nevydrželo a nasadil zase relativně normální tempo. Sice jsem se pořád musela brzdit, abych mu nezdrhala, ale zas tak moc mi to nevadilo. Procházeli jsme skrze les, na kterém jsem neshledávala nic moc zajímavého. "Ty kopečky musej bejt někde tady okolo, jestli si to dobře pamatuju," rejdila jsem očima po okolí. "Tam by se ten sněhovej tunel dal určitě vykopat, budou se tam dělat čupr závěje! Vlastně byly tunely i v těch kopečkách jen tak samy o sobě, bylo to tam úplně provrtaný," vzpomínala jsem a už se těšila, jenže když se stromy rozestoupily, kopečky nikde.
"Huh," rozhlédla jsem se kolem. "V mých výpočtech se musela objevit nějaká chyba!" Před námi totiž ležela jenom plochá planina, ovšem ne jen tak ledajaká. "Hele, ale díry tady taky jsou," přiskočila jsem k jedné z nich. Byla tam kulatá díra, kolem které se sníh prostě nedržel. "To je divný. Co je asi vykopalo-" Jen tak tak jsem stačila uskočit dozadu. Ze země najednou vyletěl vysoko k nebi se zahučením vysoký sloup vody a ofoukl mne svým horkem. Pár kapek mi cáklo na čenich a byly vážně teplé, skoro vřelé - schytat zásah tím proudem bych vážně nechtěla. Obrovskýma vykulenýma očima jsem se otočila na Kessela, čelist lehce pokleslou. "Viděl jsi to?" vydechla jsem, i když bylo poměrně nemožné, aby to přehlédl. "Pojď sem taky, hezky to hřeje!" Sama už jsem přešlapovala v bezpečné vzdálenosti od ďoury a čekala na další hukot. Podobné zvuky mi doléhaly k uším i ze zbytku pláně, ale já chtěla, aby vybouchla tahle. Nastavovala jsem vypjatou hruď očekávanému teplu. Nemusela jsem čekat dlouho. Díra se opět rozzuřila a voda vylétla k nebi za mého povzbudivého výkřiku: "Váááu, jooo!" Opět mě ofouklo horko.
Bylo to naprosto boží! Klidně bych se tu nahřívala ještě dlouho, ale měli jsme přece jiný cíl. Sněhový tunel, tamty takový kopečky! Jenže jsem si tak úplně nepamatovala, kde jsou. Už jsem to musela uznat, neměla jsem šajnu, kde jsem. "Mám pocit, že jsem nás trochu ztratila," posteskla jsem si. "Třeba bysme se mohli rozhlídnout támhle odtamtud," kývla jsem hlavou k horám. "Když to uvidím z vejšky, určitě si vzpomenu!" Tentokrát jsem ale nevypálila kupředu tak rychle. Jestli chtěl Kessel dělat, že je dvakrát starší, než doopravdy, proč bych mu to měla upírat? "Klidně tě tam nahoru odtáhnu," nabídla jsem mu ochotně, zatímco moje tlapy hledaly cestu mezi vybuchujícími dírami. Fakt pecka.

//Zubatá hora přes Sněžné hory

Jasně, že se Kessel hned musel chytit drobné nepřesnosti v tom, co jsem pronesla. Pobaveně jsem zakoulela očima. Sledovala jsem, jak kolem skalky chodí a obhlíží ji kritickým okem. "Dnešní mládí si nemůže zas tak vymejšlet, většina takovejch jeskyní už je zabraná," objasnila jsem mu situaci. "Jeden je rád i za balvan bez střechy a bez všeho, a to má ještě kliku, když ho nemusí sdílet s dalšíma třema vlkama." Pak jsem se ale taky už musela zasmát: "Naštěstí nebydlim přímo tady. Ale kousek odtud." I dědouš měl štěstí a znal nějaké místo, kam se mohl vrtnout, takže jsem si o něj snad nemusela dělat moc velké starosti. A proč bych vlastně měla? Stejně jsem se na něj plánovala přilepit jako klíště, takže na něj budu moct dávat pozor. Jo, já budu dávat pozor na něj. Určitě to nebude naopak. "Tak to je v tom případě dobrý. To já jen tak pro jistotu."
Všichni mi sice zdrhli, ale co, ať si jdou. My dva si užijeme zábavy až až! Nepochybovala jsem o tom, že se ke mně Kessel připojí a on mě vůbec nezklamal. "Ohohó, čím jsem si takové štěstí vůbec zasloužila?" chytla jsem se tlapkou za čelo, ale tohle divadlo mi moc nešlo. Vždycky jsem okamžitě musela vyprsknout smíchy. "To by ses musel hodně snažit, abys mě donutil litovat," zazubila jsem se. "Já věděla, že neodoláš a přidáš se ke mně. Bude to zimní dobrodružství, jaký jen tak nezapomenem!" mrskala jsem spokojeně ocasem. Pak jsem se ale zamyslela. "No... jsou jedny takový kopečky, kde jsem si jednu zimu užila docela srandu! Tam bysme se mohli podívat," vzpomínala jsem na to, jak jsme se tam s Jiskrou koulovaly a klouzaly.
"Nejlepší je přece sníh! Koulovačky, klouzačky, sněhový tunely, vlkuláci... ale snad abysme počkali, až ho bude trochu víc," vzývala jsem pohledem nebe, aby si s tím pospíšilo. "Zatím ale můžem vyrazit, ne? Porozhlídnout se kolem. Tyhle balvany jsou bezva, ale je to trochu nuda," vrhla jsem omluvným pohledem po svém šutru. "Zkusíme najít ty kopečky, co? To bude dobrej začátek." Jen jsem chvíli počkala, co na to Kessel, než jsem vyrazila čile kupředu, třebaže jsem si nebyla tak úúúplně jistá správnou cestou. Na tom nesešlo. Někam přece dojdeme tak či tak! A nudit se tam určitě nebudem.

//Gejzírové pole přes Východní hvozd

4. Obdivuj krásu zimy

Starouš požehnání od ducha Vánoc vzal sportovně, jak jsem i očekávala. "To víš," prohlásil duch Vánoc hlasem podezřele podobným tomu mému, protože ten jeho mi docela rozdrápával krk a vážně jsem nechtěla celou zimu chrčet jako v posledním tažení. "Pohnutky ducha Vánoc jsou nepředvídatelné. On moc dobře ví, co si kdo zaslouží," zastřihala jsem rozčepýřenými ušisky. Kessel také podotkl, že by se mu to přání štěstí vážně mohlo hodit, protože sněhu se z nebe sypalo pořád víc a víc. Já si ale nestěžovala. Líbilo se mi, jak se krajina pozvolna proměňuje. Podzimní bláto a zbytky listí, které předtím bylo hezky barevné, ale teď už z něj byl spíš hnědý kydanec, mizely postupně pod bílou přikrývkou. Zatím to byla peřina celkem tenká, ale jak to tak vypadalo, sněhové mraky jen tak neodtáhnou. Všechny skály a balvany kolem dostávaly sněhové čepice. Vypadalo to moc hezky a s vědomím, že kdyby toho přece jen bylo moc, můžu si zalézt do teplé jeskyně v Asgaaru, jsem vážně neměla proč si stěžovat.
Hopla jsem na zem vedle Kessela, takže s koukáním na něj svrchu byl konec. A s duchem Vánoc taky. "No jasně, zalíbilo se mi tu. Komu ne? Dokonce se jen tak nepotloukám, ale bydlim tady," zazubila jsem se. "A co ty? Pořád se jen tak potuluješ? Máš nějakej koutek, kam se můžeš zakopat před zimou?" zajímala jsem se. Ne, že bych snad pochybovala o jeho schopnostech, ale víte co. Radši bych si byla jistá.
Samozřejmě si nemohl nevšimnout mých nových ozdobiček, které zdobily mé tlapy. "Jo! Boží, co?" nakrucovala jsem se, aby si to Kessel mohl důkladně prohlédnout. Musela jsem se ale začít smát, když mě označil za mladou válečnici a začal se přede mnou "v hrůze" krčit. "Hlavu vzhůru, uhm... pane," málem jsem řekla starý pane, ale to by se mu asi moc nelíbilo, "já mlátim jenom ty, co si to zaslouží a co si o to říkaj. Jinak jsem dost mírumilovná válečnice." Zakroutila jsem hlavou a znova se rozesmála. Každému muselo být jasné, že taková muší váha jako já by jako válečnice moc neprošla. Ale kdyby si o to někdo koledoval, tak bych mu ten zadek nakopala. Bez problémů.
"To je dobrý, stejně jsem byla už po svačině," máchla jsem ocasem a sledovala, jak i Kessel ochutnává vločky. "Zrovna jsem hledala nějakýho vhodnýho společníka, kdo by se mnou šel objevovat kouzlo zimy. Všichni se s prvním sněhem nějak rozutekli," zamrmlala jsem trochu nespokojeně, ale hned to bylo pryč a nabručený záblesk vystřídal šibalský úsměv: "Tak se mi zdá, že bys to třeba mohl být ty, co? Určitě jo. Určitě víš o kouzlu zimy víc než kdokoliv jinej. Žejo?" upřela jsem na něj nadšeně jiskřící očka, div že jsem nepřešlapovala na místě. Nemohl mě odbýt, prostě nemohl.

12. Předstírej, že tě posedl duch Vánoc

Nebezpečně jsem se kývala na vrcholu kluzkého kamene, zatímco jsem chňapala po vločkách, ale tentokrát nade mnou asi nějací duchové zimy drželi ochrannou tlapu, protože jsem na čumák nespadla. Ba co víc, štěstěna se na mě usmívala i v jiných směrech. Najednou se totiž mezi skalami objevil kožich někoho dalšího. Konečně společnost? Rychle jsem si uvědomila, že to navíc není jen tak nějaký náhodný neznámý vlk. Toho já přece znám! Byl to ten stařík, který se snažil utopit v řece a potom mě vytáhl až na tu nedalekou skálu a prozradil mi, že jsem našla Gallireu. Marně jsem zatápala v paměti po jeho jménu, ale to už stál přímo přede mnou. Nebo spíš pode mnou - pro jednou jsem na někoho mohla koukat pěkně svrchu, a to by v tom byl čert, abych si to pěkně nevychutnala!
Vypjala jsem hruď a vytáhla se na kameni do celé své nepatrné výšky: "Zdravím vás, znavený poutníče!" zahřímala jsem - tedy doufala jsem, že jsem zahřímala - hlasem o kus hlubším, než obyčejně. "Sinéad? Kdo je Sinéad? Tady jsem pouze já, mocný duch Vánoc, který přináší přání radosti a dobrého osudu všem duším ehmhmhe," zakuckala jsem se na konci, protože z toho hlasu už mě začínalo pěkně škrábat v krku. "I té tvojí," dokončila jsem přiškrceně a otřepala na vlka spršku sněhu ze své tlapky, jako bych ho posypávala tím "dobrým osudem", načež jsem hupla z kamene dolů do tenké vrstvičky sněhu a zazubila se na vlka. Kessel, trklo mě konečně jeho jméno. "Čauvec!" pozdravila jsem ho už normálně a nasmívala se jako měsíček. Byla jsem ráda, že ho vidím živého a zdravého. Už jsem si kolikrát říkala, co se s ním vlastně asi stalo. Jestli se třeba nešel znova utopit, když se naše cesty rozdělily. Ale tenhle dědula byl z tuhého těsta, jak se zdálo. "Vážně jsme se dlouho neviděli. Ale teď se potkáváme! Takže je všechno dobrý," zamávala jsem ocasem a radostně přešlápla. Třeba bude chtít jít objevovat kouzlo zimy se mnou. To by bylo super!

2. Chytej vločky na jazyk
//Asgaar přes Vyhlídku

Ani cestou z lesa jsem na nikoho nenarazila. Stopy Krůliho a Zurri se mi ztratily a jinak byl v okolí pořád klid. "To je fuk. Já nikoho nepotřebuju. Zabavím se sama," prohlásila jsem rozhodně a vyskočila na velký šutr, který se mi postavil do cesty. Byl docela namrzlý, takže mi tlapy podjely, ale vybalancovala jsem to, než jsem si stačila rozbít čumák. Jak řikám. Vystačím si sama. Na šutru se mi líbilo. Viděla jsem okolí hezky z výšky, což pro mě vážně nebylo zrovna obvyklé. Mohla jsem předstírat, že jsem vysoká a mám dlouhý nohy, i když jsem ve skutečnosti byla zrovna tak stejně přirozplácnutá, jako obvykle. Ale to nevadí. Ve své hlavě jsem mohla být úplně čímkoliv!
Začínalo se rozednívat, denní světlo pomalu osvětlovalo hory, které se mi tyčily nad hlavou, i když slunce bylo schované za mraky. "Že bych vyšplhala na nějakej pěknej vršek a rozhlídla se po okolí?" zeptala jsem se sama sebe. "Jen kdyby to nebylo do kopceee," protáhla jsem. To mě na kopcích štvalo nejvíc - že jsou do kopce. Nahoře to vždycky byla krása, ale musela jsem hodně přemýšlet, jestli mi to stojí za tu námahu.
Zatímco jsem o tom uvažovala, na čenich mi dopadla první sněhová vločka. Úplně první vločka letošní zimy. "Jé," zaradovala jsem se. "Sněží!" Za prvním sněhovým smítkem se rychle začínaly sypat další a další. Jedna po druhé se vločky snášely na zem a těžké mraky na obloze naznačovaly, že jen tak nepřestanou. Vyplázla jsem jazyk a několik jich chytila. Zastudily a rozpustily se. "Hahá, hurá, sněží!" Chňapala jsem po nich, div že jsem se nezřítila ze své kamenné pozorovatelny. Oháňka mi vesele kmitala sem tam ve vlčecím nadšením z toho, že tu zase jednou máme zimu a sněhové radovánky.

6. Naplánuj si letní dovolenou

Mohla jsem se učenichat a uši si třeba vykroutit do ruličky, ale nic to neměnilo na tom, že kolem stále panovala nuda k uzoufání. Mohla jsem se vrátit za Arcanusem a Rowenou, už jsem se zas tak moc nezlobila. Beztak to myslela dobře, chtěla jenom ulehčit lov nebo tak něco. Nebyla jsem z těch, co by se vydrželi vztekat dlouho. Jenže jsem zjistila, že se mi tak úplně zpátky nechce. Protáhla jsem si se zakřupáním hřbet a rozhlížela se po ojíněných stromech. Brzo už určitě začne chumelit. Nemohla jsem se dočkat. Snad bude zima zase taková psina! Určitě ano, nedokázala jsem si představit, že by to mohlo být i jinak. Spíž smečky musela být nacpaná po okraj, takže hlad nám nehrozil. Takže nás čeká co? Jenom koniny a vylomeniny ve sněhu. Zvesela jsem si poskočila, i když ještě žádný sníh nebyl, a rozklusala jsem se mezi stromy lesa.
I když jsem se ale těšila na zimu, myšlenky mi na chvíli zaběhly k létu. Ani jsem netušila, proč mě to v tu chvíli napadlo. Nebyla jsem zrovna na dlouhodobé plány, ale blesklo mi hlavou, že v létě bysme se třeba mohly s Iškou vydat k moři, co mi ukázal lomeno ukázala Rollo lomeno Makadi. Kdoví, jestli Iška už někdy byla u moře? Třeba bych jí rozšířila obzory, nadchla jsem se. A i kdyby tam už někdy byla... určitě by bylo super se tam jít znovu podívat, zjistit, co tam žije, válet se na vyhřátým písku a sbírat barevné mušličky. A hlavně bysme tam mohly být jen my dvě. Už to je pěkně dávno, co jsme měly takovej vejlet! Vážně jsem to chtěla. Budu to pak muset Jiskře navrhnout.
Mezitím jsem doběhla k okraji lesa, kde se tyčila skála a za ní dál hory. Zamyslela jsem se nad tím, naposled se rozhlédla, ale protože jsem nikde kolem neviděla nikoho - a tedy ani nikoho, kdo by mohl být nakloněn dobrodružství - vyběhla jsem nakonec z lesa a šla si hledat zábavu jinam. Povinnosti jsem zatím měla splněné. Byl čas zase na trochu zábavy a třeba i nějaké to dobrodrůžo.

//Zrcadlovky přes Vyhlídku

1. Vyruš přezimující zvíře

Muflůně se docukalo a bylo po něm. Zmatená tím vším jsem zvedla hlavu a zjistila, že se Rowena válí na zemi. Nade mnou stála Zurri a tvářila se asi tak zblble, jak já se cítila. "Né," vyjelo ze mně jenom, zatímco Krůli začal brblat a nadávat. Díky tomu mi to konečně začalo docházet. "To udělala ona?" obrátila jsem se k němu velikýma očima a začala si olizovat krev z tlamy. Jenže Krůli byl v ráži a podle všeho toho měl plné zuby. "Já jsem v pohodě," prohlásila jsem. "Ale... nelíbilo se mi to." Nejspíš ani Krůlimu. Sotva jsem si stihla z muflona kus utrhnout, než ho čapnul a začal ho táhnout pryč. Zurri se rozběhla za ním. "Tak jo, já asi počkám tady," kývla jsem a rozpačitě zhltala svůj díl z lovu, i když jsem si nebyla jistá, jestli si ho vůbec zasloužím. Přišlo mi to děsně nesprávné. Sledovala jsem Siriuse, jak se tahá s Rowenou a nevěděla jsem vůbec, jak se ohledně té vlčice mám cítit. Bylo mi líto, že tam jen tak leží rozplácnutá na studené zemi, ale nikdo se jí přece neprosil, aby to pro nás dělala. Chtěla se jen předvést? Bylo mi líto toho mufloňátka, které se před smrtí muselo zbytečně trápit. Měli jsme to pod kontrolou, navíc. Teď vypadáme jako idioti. Nejsme neschopní. Cítila jsem, jak to ve mně začíná bublat. Všichni se navíc rozbíhali do všech možných stran, až jsem tu zůstala jen já, Arcanus a rozplácnutá Rowena. Neměla jsem ale najednou vůbec chuť jí pomáhat. Stejně nejspíš jen omdlela z vypětí, co jí způsobila magie. "Já taky půjdu," řekla jsem po chvilce. "Ona bude v pohodě, ne?" ujistila jsem se pohledem u Arcanuse, ale pak už jsem se otočila. Měla jsem toho dost.
Vstala jsem a zamířila pryč, osvěžená kusem muflona, obzvlášť, když jsem se při lovu zrovna nepřetrhla. Uvědomila jsem si tupou bolest ve stehně, kam jsem schytala mufloní kopanec, ale nic zlého. Ani jsem nekulhala. Otráveně jsem rázovala lesem, ale já se nikdy nedokázala zlobit moc dlouho. Brzo mě rozptýlilo uvědomění, že zima už je asi vážně za dveřmi. Co nevidět napadne sníh, už teď pěkně mrzlo! Naštěstí byl můj kožich dost huňatý, aby mne před zimou ochránil. Těšila jsem se na sníh. Bude sranda! Ale s kým si ji užiju? Napínala jsem zraky všude kolem sebe, jestli nááááhodou neuvidím Iskierky šedivý kožich, ale kdepak, nikde ani živáček.
Nemohla jsem se s nikým zabavit, ale poradím si i sama. Důkladně jsem nakopla kupku listí nafoukanou mezi kořeny jednoho stromu, abych se naposled podívala, jak hezky letí vzduchem, než zapadne pod sníh. Ale z hrudky listí se ozvalo načuřené zafunění. "Huh?" uskočila jsem a zvědavě natáhla dopředu jen čenich. Z listí se vyhrabal špičatý čumák a ještě špičatější záda vykoukla hned vzápětí. Ježek! "A jéje, promiň, kamaráde, to jsem nechtěla!" vybreptla jsem. "Huš, huš, mazej zase chrápat, než zmrzneš," naházela jsem na ježka snažně listí zase zpátky a doufala, že se uloží a bude v pohodě. Kopat do listí teda nebyla možnost. Co dál bylo na programu? Rozhlédla jsem se, ušiska mi šmikaly sem tam a čenich se zvědavě chvěl, jak hledal nějakou inspiraci.

Moc jsem nechápala, co se to kruci děje, když kolem začaly práskat blesky a tak. Jedna muflonice se skácela k zemi, ale naše muflouně pořád vesele zdrhalo. Vyrazila jsem mu naproti, jakmile Zurri vyběhla, i když kolem panoval totální chaos a některá zmatená zvířata se začínala trochu plést do cesty. Jen tak tak jsem uskočila z cesty beranovi se zahnutýma rohama, když se úplně odnikud objevil plamínek a nasměroval mládě ke mně a Krůlimu. "Teď, teď, teď!" vřískla jsem na vlka s kostěnou maskou a vrhla se po mláděti, které se nám řítilo docela dobře do rány. Cestou jsem ucítila nějakou herdu do stehna, možná jsem tam koupila kopanec od některého z kolem se motajících muflonů, ale nenechala jsem se zastavit, natáhla jsem krátké nožky, jak jen jim to šlo, skočila po mláděti, ale... to už se válelo na zemi. Co se tady doprčic děje? blesklo mi hlavou, ale vrhla jsem se po hrdle zvířete, které jako by najednou mělo nějaký záchvat. Vypadalo to, že se děsně trápí, a to jsem nechtěla. Sežrat ho byla jedna věc, ale tejrat jsme ho nemuseli. Takže jsem se zakousla do jeho krku a cítila, jak se ven valí krev proudem. Za chvíli bude po všem. Trochu jsem funěla, ale měla jsem pocit, že jsem vlastně neudělala vůbec nic. Zvířata prostě popadala jako švestky. A to jsem byla ještě příliš zaměstnaná svými tesáky v hrdle mufloněte, než abych si všimla, že zralou švestku napodobila i Rowena.