Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Horlivě jsem přikyvovala. "Ale jo, jó, je tam sprostá ozvěna. Byla jsem tam s kámošem - teda kámoškou - a slyšeli jsme to na vlastní uši. Tos třeba řekl 'zmatek' a ozvěnou se ti vrátilo 'zadek, zadek, zadek'. Nebo 'jeskyně' a zpátky přišlo 'je svině'. Byla to fakt sranda," zasmála jsem se té vzpomínce. Tady však ozvěna nic takového nedělala, i když jsem pořádně špicovala uši, aby mi to kdyžtak neuniklo. Bohužel. Místní ozvěna byla příliš upjatá.
Škoda, že Kessel nebyl jeden z těch křovinových vlků. Nebo těch, co ovládají magii země, jak to vyjádřil obratněji. "To přesně jsem myslela," přikývla jsem. "Škoda. Co se dá dělat. Naše rozmazlené zádele to nějak přežijou i tak." Trochu jsem si porovnala tlapy pod sebou a přitom se pořád rozhlížela kolem, ale neviděla jsem nic kloudného. Kesse napadlo, že bych mohla aspoň zahřát kamení, což ovšem bylo jen dočasné řešení a bohužel byla pravda i to, že jsem se cítila dost unaveně. "Popravdě na to teď fakt už asi nemám," zívla jsem. "Nejspíš by to se mnou švihlo. Teda, sice už ležim, takže bych si aspoň nerozbila hlavu, ale- ne, dík," zazubila jsem se a přitáhla si ocas k tělu, až jsem skončila stočená v těsném klubíčku, kde mi bylo vlastně docela teplo i tak. "Nejsme žádný princezny, vydržíme bez magickejch vymožeností!"
Už se mi trochu zavíraly oči, ale Kessel ještě stačil přijít s plánem, který mě docela nadchnul. "Jóóó, že váháš. Myslíš, že..." Ale ani jsem se nedostala na konec své věty a už jsem slyšela, jak můj společník spokojeně oddechuje. Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. "Tak dobrou," popřála jsem mu, i když už mě skoro určitě neslyšel, a sama jsem zavřela oči. Za moment už jsem spala.

Vzhled

Vzhled


Povaha

//Zrcadlové hory

Kupodivu měl Kessel vážně na mysli ten úkryt, ve kterém jsem se jednou schovávala s Makadi. "Fakt? Ta jeskyně se sprostou ozvěnou?" rozzářila jsem se. Sice už jsem ji znala, takže to vypadalo, že přijdu o objevování nových míst, na druhou stranu to tam bylo vážně bezva a posledně tam byla vážně sranda. Jenže osud tomu chtěl jinak a skončili jsme v jeskyních ještě nepoznaných.
Vběhla jsem dovnitř bez váhání a hned si spokojeně vydechla. Když nám vítr nemetl do obličeje v jednom kuse sníh a ledové krystalky, bylo okamžitě na světě mnohem lépe. Za vchodem jsem se trošku oklepala a rozhlédla jsem se kolem. "Jo, je fakt, že to je ještě kus cesty. Vůbec by se mi nechtělo někam v tomhle počasí štrachat," souhlasila jsem. Zimu jsem měla ráda, ale ne takovouhle. Počasí, co zuřilo venku, bylo jedním slovem nechutné. "Aspoň poznáme další jeskyně!" zamávala jsem ocasem. Zdálo se, že tohle budou docela velké podzemní prostory, a opravdu jsme tu nebyli první. "Čau!" houkla jsem nahlas ke dvojici vlků, abych je pozdravila a taky abych ozkoušela ozvěnu. Můj hlas se celkem rozléhal, ale nebylo to jako v jeskyni pod sopkou. K uším se mi žádná sprostárna nevrátila.
Následovala jsem Kessela trochu hlouběji do jeskyně, kam na nás už vůbec nefoukalo. Hučení větru venku bylo pořád dobře slyšet, ale sem na nás nemohl. "Ještě, že tak," vydechla jsem si a lehla si ke stěně na poměrně studenou zem, ale neměla jsem stížností. Lepší, než na sněhu. Tlapky jsem složila pod sebe, až ze mě byla jenom taková hrouda chlupů. Mráz a opíkání Ryby mě docela zmohlo, takže jsem si pro jednou vážně ráda lehla a nic nedělala. "No, nebylo by marný se trochu ohřát. Ale dokud je venku takhle, tak si nikam hrát na dřevorubce nejdu," vzdechla jsem si. "Náhodou nejsi jeden z těch vlků, co umí nechat vyrůst křoví a tak? To by bylo v tuhle chvíli fakt bezvadný." Já to bohužel neuměla, zvládala jsem jenom pálit. Bloudila jsem pohledem po holých stěnách, kde se nějaké dřevo najde jen těžko. "Škoda, že nemůžem pálit šutry."

Nepřicházelo v úvahu, že by se mě Kessel prostě jen tak snadno zbavil. Co víc... muselo mu to snad být předem jasné, ne? Nebo snad čekal, že mu to projde? Ba ne, nečekal, jeho slova mi to potvrdila. Asi to jen musel zkusit, nebo by nejspíš v noci nemohl spát nebo co. Zazubila jsem se a ocas se mi opět rozmával sem tam, byla jsem spokojená, že jsem dosáhla svého. "Jasně, nic si nepřeju víc, než plahočit se," pokývala jsem hlavou a přešlapovala na místě, částečně proto, že už jsem chtěla vidět tu jeho tajnou skrýš, ale hlavně z toho důvodu, abych si trochu rozproudila krev a aby mi snad tlapy nepřimrzly k zemi. Zima totiž nijak neustupovala, spíš naopak. "A hrabat v závějích mi taky nevadí. Však to už jsem ti snad předvedla, ne?" střihla jsem střapatými ušisky při vzpomínce na naši sněhovou díru, ve které jsme přespávali. To ještě celkem šlo. Teď bychom v ní nejspíš umrzli.
Pomalu jsme se vydali na cestu. Vítr svištěl kolem, až jsem si přitiskla uši těsně k hlavě, aby mi nemrzly. Trochu hůř jsem tedy Kessela slyšela, ale to nejdůležitější jsem pochytila. "Jestli to není jeskyně u sopky, pak ji asi neznám," usoudila jsem po chvíli přemýšlení. Zdejší jeskyně jsem moc prozkoumané neměla. Jakto? To jsem měla dávno napravit! Ale upřímně jsem si teď přála jakékoliv místo, kam bych mohla zaplout, kde nebude foukat a tak hrozně mrznout. Skrz sníh ženoucí se ze všech stran nebylo pořádně nic vidět. Držela jsem se těsně vedle Kessela, nebo za ním, kde byla cesta mezi kameny moc úzká, aby se mi neztratil. Koukal kolem sebe a najednou se mi zdálo, že jaksi váhá. Ani jsem se nedivila, sama jsem byla ráda, že vím, kde je nahoře a kde dole. "To je v háji," okomentovala jsem to. "Seš si jistej?" Ale šli jsme dál a dál, dokud se přímo před námi neotevřel otvor zející ve skále. Pochybovala jsem, že to je to, co Kess hledal, ale bylo mi to fuk. "Boží! Tam na nás fučet určitě nebude!" zaradovala jsem se a už jsem se hrnula kupředu, abychom už byli konečně v teple. No a co, jestli tam přezimuje nějaký medvěd. Určitě se domluvíme.

//Zrcadlové jeskyně

Neuniklo mi, že se Kessel směje, ale nevěnovala jsem tomu žádnou zvláštní pozornost. Ryba byla mnohem důležitější. Pořád mi nebylo jasné, co myslel tím Pepíkem, ale než jsme dojedli, úplně jsem na to už zapomněla. Ryba měla asi svoje vlastní kouzelné schopnosti.
Dojedli jsme, mohli jsme si jen spokojeně olizovat tlamy - a přitom se možná po očku pokukovat po nějaké té skrýši, kam bychom se svalili. "Jo, tady to není už moc příjemný," otřásla jsem se, v největší zimě mě nelákalo se zdržovat poblíž hor. Ani po nich šplhat a hledat nějakou jeskyni, když už jsme u toho. "A nebo bysme tam pak zasněžili my. To půjdem radši hledat to tvoje místo! Mně neva, že to není blízko, to snad ještě zvládnem, ne?" zamávala jsem ocasem jako vlajkou, když Kesse napadl ještě geniálnější nápad: "No a to je vlastně taky fakt! Je to hnedka za rohem, do jeskyní nesněží ani nefouká, za chvíli můžem bejt tam." Proč bych nemohla vzít starouše chvíli na návštěvu?
Jenže on neříkal nic o tom, že by tam šel taky. Jenom, že bych tam měla jít já. Ocas se mi přestal mrskat ze strany na stranu. "To fakt myslíš, že bych měla jít sama?" A to zrovna ne. "Zatímco ty se budeš pachtit k tomu tajnýmu úkrytu?" No tohle! "A myslíš, že na to kejvnu a prostě vodejdu?" To už jsem se zase málem smála. Nemohlo mu být předem jasné, jak tohle dopadne? "Ani mě nehne! Kdo tě bude vykopávat, až zapadneš někde po krk do závěje, co?" Sice jsem to byla spíš já, kdo při zimním dobrodružství párkrát málem došel újmy, ale to bylo fuk. Přece jsem nemohla Kessela jen tak opustit! A on se mě určitě nechtěl zbavit. To by ho ani nenapadlo. "Navíc chci vidět tu tvou supr čupr tajňáckou skrýš. Ukážeš mi ji, žejoooo? Pokud teda nechceš radši zakotvit v Asgaaru. Určitě by to nikomu nevadilo. Fakt! Jsem si tim naprosto jistá." Ale radši bych stejně viděla něco novýho. Něco, co jsem ještě neviděla. Novou skrýš.

To, co mi Kessel říkal, bylo naprosto k neuvěření. "Cože!" Představovala jsem si spoustu malých zubatých rybek, jak ždibíček po židbíčku obírají vlka, až z něj zbude jenom kostra. "To je teda něco! Škoda, že teď budou asi všechny řeky zamrzlý, hned bych to vyzkoušela, něco takovýho bych vážně ráda viděla," kroutila jsem nad tím hlavou, mohl to být super pokus, ale zima mi asi nepřála, abych šla krmit rybky masožravky teď hned nebo v dohledné době. Škoda.
Aspoň, že jednu Rybu jsme tu měli. A večeře - nebo spíš oběd? - měl být z ní a ne z nás. Tak to asi bylo nejlepší. Povedlo se mi ji pomocí magie docela bez problémů zahřát, i když to ze mě nějakou tu energii vycuclo, ne že ne. Bylo třeba ta kouzla ještě potrénovat. Na rozmrazení ryby to ale stačilo, a navíc ještě k tomu, aby se krásně rozvoněla. Vánek mi tu nádhernou vůni přinesl přímo do čenichu a mě div že nezačaly na místě téct sliny. Měla jsem fakt hlad. "Hmm, rozhodně voní, jako že bude nejlepší," sápala jsem se už už po rybě, než vůbec Kess stačil říct, že dámy mají přednost. A ještě něco dalšího. "Boun a Pepík," zopakovala jsem a moudře přitom pokývala hlavou. Neměla jsem nejmenší ponětí, co se mi vlk snaží říct, ale nebylo to pro mě v tu chvíli důležité. Zakousla jsem se do ryby a všichni Pepíci se mi vypařili z hlavy. Vážně byla skvělá. Tak moc, že mi na nějaký čas úplně zavřela tlamu - a protože se ryba moc hltat nedala, pokud jste se nechtěli zadávit kostí, bylo trvání mého mlčení ještě o delší, než obvykle.
Ryba byla veliká, ale společnými silami jsme ji zdolali. Cítila jsem se naprosto spokojená. "Ták. A teď už by to chtělo jen se někam natáhnout a-" Otřásla jsem se, když náhlý poryv ledového větru do mé absolutní blaženosti udělal značnou trhlinu. "Brr, ale možná by to bylo lepší někde jinde. Tady se mi už zas tak moc nelíbí," otřásla jsem se. V horách pěkně profukovalo. Doteď jsem si nevšimla, jak moc se ochladilo, ale jak mi to jednou došlo, nedalo se to ignorovat. "Co ty na to? Zalezeme někam?"

Souhlasně jsem pokyvovala hlavou, než jsem se najednou zarazila. "Jó, jó, to by- POČKEJ, chceš říct, že nějaký ryby vlky žerou?" Vyvalila jsem na Kessela oči najednou veliké jako dva talíře. "O tom jsem nikdy neslyšela! Vím teda, že některý mají i pěkný zubiska, ale myslela jsem, že ty používaj hlavně na jiný ryby. Jak by to musela být obří ryba, aby sežrala vlka? Viděl jsi je někdy?" vychrlila jsem salvu slov a otázek, až jsem se skoro ani nestačila nadechnout. Prostě mě to ale zaujalo. Co když jsem už hodněkrát plavala s vlkužravýma rybama a ani o tom nevěděla? To by bylo hustý - a taky trochu strašidelný. Mohly mi ohryzat tlapy!
Kess naštěstí ryby jedl, takže jsem se nemusela vypořádávat s Rybou sama, což bylo rozhodně dobře. Kam bych ji asi tak celou nacpala? Musela jsem ale zavrtět hlavou: "U slaný vody jsem byla, ale jenom na břehu a žádnou rybu jsem neviděla. Ta voda je ale pěkně hnusná. Snad ty ryby v ní nejsou taky takový," přemýšlela jsem. "Mělo by se to otestovat!" Znělo mi to jako super nápad. Stejně by u moře mohlo být trochu příjemněji, než je tady. Začínalo pěkně přituhovat. Však i Ryba byla totálně ztuhlá a zmrzlá. Abychom si na ní nevylámali zuby...
Jenže jako další ze svých skvělých nápadů vyslovil Kessel myšlenku, že bych mohla zahřát šurt a na něm bychom Rybu pěkně rozmrazili. "Umím! A mohla! Neměl by to bejt sebemenší problém," zašvihala jsem nadšeně ocasem a přiskočila k tomu kameni. Neviděla jsem tu nic, co by se dalo pálit, ale to mi taky nemohlo být překážkou. Dokázala jsem rozpustit led na jezeře, dokážu i ohřát kámen. Přivřela jsem oči a přímo u kamene s rybou se zjevil docela solidní plamen. Rudé jazyky ohně kámen olizovaly a určitě se pořádně ohříval - zbytky sněhu na něm se nejdřív rozpustily a po chvíli voda se zasyčením zmizela úplně. Musela jsem doufat, že to stačí, protože chvilku po tom mi plamen zhasnul. Se zafuněním jsem si sedla do sněhu. "Uf, ještě v tom nemám takovej cvik. Stačí to?" otočila jsem se na Kesse a trochu znaveně se usmála. Musím tu magii víc cvičit. Ohnivá Žaneta musí dokázat mnohem víc!

Byla jsem zkoulovaná hlava nehlava, kožich pokrytý sněhem pomalu od hlavy k patě. Útěchou mi ale bylo, že Kessel vypadá dost podobně. Byl to vyrovnaný souboj a samozřejmě taky pořádná psina. Ovšem moje snaha vylepšit svou situaci nedopadla vůbec dobře. Osud mi totiž hodil rybu pod nohy a tregédie byla na světě. Nedokázala jsem se pořádně vyhrabat ze sněhové závěje, ve které jsem skončila. Kessel mě samozřejmě dostihnul. "Smiluj se nad ubohou vlčicí," zažebronila jsem rozklepaným hláskem, ale přitom jsem se smála a prskala kolem sebe sníh. Zasypání sněhem se ale nekonalo. Místo toho jsem dostala po zádech rybou. "Uh," hekla jsem, protože ryba byla vážně macek.
Sklepala jsem ji ze sebe a konečně se mi povedlo nějak postavit. "Sláva," houkla jsem jen jednou, víc uznání jsem Mackovi projevovat nehodlala. Neviňátkovský škleb jsem Kessovi vrátila a důkladně se otřepala od sněhu, přičemž schytal pořádnou sněhovou spršku. Naprosto neúmyslně, samozřejmě. Dělala jsem, jako bych si toho ani nevšimla. Nebyla jsem ale svou porážkou nijak zdrcená. Zvědavě jsem si prohlížela Rybu, která dělala, že neumí do pěti napočítat a svým nevidomým okem čučela k šedé obloze. "Zatracená Ryba, tak mě přece jen nakone převezla," zakroutila jsem hlavou. "Nikdy jsem nevěděla, že jsou ryby tak děsně mazaný. Měli bychom ji sníst, než nám začne fakt usilovat o životy," navrhla jsem a mlsně se olízla. Měla jsem fakt už hlad a netáhla jsem se s tou rybou tak daleko, abychom o ni jen zakopávali. "Jíš ryby, žejo?" koukla jsem na svého společníka - ostatně to původně bylo překvápko pro něj, jestli ryby nerad, tak to byl dost blbej dárek.

Kesselův slabý zrak se bohužel už napravit nedal. "Ach, vážně? To je tak smutné. Ani kdyby ses nechal trefit koulí přímo mezi oči? Pro výzkumné účely, víš. Třeba by ti to ty oči srovnalo," protahovala jsem lítostivě a těkala pohledem mezi svou sněhovou municí a skálou, odkud se možná vynoří a možná nevynoří hnědý vlk. Určitě se nakonec musel vynořit. Nemohl za tím šutrem sedět nafurt.
"Naprosto neslýcháno," přitakala jsem. "Takže můžeš úplně klidně vylézt." Ale kdepak bych ho oblbla tak průhlednou lží. Jak byl starej, tak byl mazanej - a než jsem se nadála, už na mě koukal jeho čenich. Vystřelila jsem kouli, jak rychle jsem to dokázala, ale ve stejnou chvíli mě další trefila přímo do krku. "Jau! Mám to brát jako povolení k ukoulování bezbranného staříka?" Nečekala jsem na žádnou odpověď, ale Kessel taky ne. Vyrazil z druhé strany skály a střílel po mně koule jednu za druhou. Hned jsem palbu opětovala. Koule lítaly sem tam. Cítila jsem, že jsem schytala hezkých pár zásahů a mohla jsem jenom doufat, že Kessel na tom byl podobně - jasně jsem viděla jen to, jak se jedna koule rozprskla na jeho stehnu.
Koule mi rychle došly, rozběhla jsem se pryč, ne abych prchla, ale abych si taky našla nějakou skrýš, kde bych mohla doplnit munici a schovat se před tou zákežnou salvou. Viděla jsem vhodné místo, jenže po třech dlouhých skocích tím směrem jsem uklouzla po Rybě, která mi určitě zákeřně nastavila ploutev. Plácla jsem sebou do hlubokého sněhu a na chvíli bylo všechno jenom bílé. "Né!" mlátila jsem sebou sem tam v té hluboké peřině a čím rychleji jsem se snažila vyhrabat ven a na nohy, abych unikla ukoulování, tím míň se mi to dařilo. Nějak jsem nemohla najít pevnou zem. A Kessel se už určitě blížil!

Sníh se na Kessově kožichu rozprsknul vážně moc krásně. Asi jsem ho vyrušila z rozjímání při stavění sněhových báboviček, ale copak jsem si mohla pomoct? Stál tam tak nevinně a nic netušil... Nemohla jsem jinak.
Odplata nepřišla ihned, jak jsem vyskočila ze své skrýše spolu s Rybou, takže se Kessel možná mstít ani nechtěl. Můj mega úlovek ho musel okouzlit natolik, že na nějaké házení sněhem úplně zapomněl. "Je to mega macek. Nebo mac...echa? Jak se říká samici od macka?" potřásla jsem hlavou, ale docela rychle jsem to přešla: "Byla to bezva cesta! Ryba se pěkně projela po sněhu, žejo?" poplácala jsem macčí šupiny tlapou, zatímco si s ním Kessel povídal. Ryba toho ale moc nenamluvila. Většinou to neměly ve zvyku, kdoví proč. "Jó, tak nějak to bylo! Měl jsi to vidět. Strašlivý boj s říčním monstrem pomocí sněhových koulí - hrozná, stašná bitva, ale zvítězila jsem. Ohnivá Žaneta nikdy nemine!" vytáhla jsem se do celé své nepatrné výše a zazubila se, protože mi samozřejmě neuniklo, jak se starší vlk nápadně oprašuje.
Už jsem se těšila, až se do Ryby pustíme, ale najednou se zvedl vichr a foukl mi pořádnou spršku sněhu přímo do obličeje. "Pfuj," prskla jsem a začala se oprašovat, přes vodu v očích jsem viděla jen rozmlženě a tak když se z té mazanice vynořila sněhová koule, ani jsem nestihla nijak reagovat. Jen jsem překvapeně vykvikla a nadskočila. Zuřivě jsem mrkala, abych prohlédla skrz sníh a zároveň už jsem plácala další kouli. Přitom jsem jen stěží potlačovala smích. Kruci, pěkně mě dostal! "Och, to mě moc mrzí. Třeba se to dá ještě napravit?" protáhla jsem tázavě a odpálila kouli směrem, kde Kesselův zadek právě mizel za kamenem. Moje střela se neškodně rozplácla o skálu. Sakra, vedle.
Neztrácela jsem ale čas. Rychle jsem koulela další koule, na Rybu jsem na chvíli úplně zapomněla. "Notak, Kessi, polez ven. Snad si nemyslíš, že bych tě nemilosrdně zkoulovala?" lákala jsem vlka ven a odkládala si svou munici vedle sebe. "Tatínek mě učil úctě ke starším." Špička ocasu mi pocukávala v nadšeném očekávání. Bude vypadat jako sněhulák, až s ním skončím! Pokud tedy vyleze. Věděla jsem, že hloupý není.

13. Kouluj se s jiným vlkem
//Midiam přes Východní hvozd

Ryba s velkým R se trochu vzpouzela, když jsem ji táhla za ocas sněhem. I když bylo po ní, asi se odhodlala dát mi zabrat. Byla sice těžká, takže to bylo otravné, ale místy jsem ji musela i nést, aby nebyla úplně na kaši. Obzvlášť když se terén stával nerovnějším a kamenitějším, protože jsem se blížila do hor, kde na mě snad čekal Kessel. Zastavila jsem se a zavětřila. Oháňka se mi hned spokojeně zahoupala. Někde tu byl! Neutek! Já věděla, že počká, zaradovala jsem se s Rybou v tlamě jsem nabrala nejvyššího tempa, co jsem s tou zátěží dokázala vyvinout.
Zanedlouho už jsem vlka spatřila. Netušila jsem ovšem, jestli on spatřil mě - cosi šmatlal ve sněhu poblíž místa, kde jsem vytvářela svoje obrázky a taky sněhovou Zmijoslavu. Rychle jsem se přikrčila za nejbližší šutr a doufala, že mě vážně neviděl. Nepráskni mě, koukla jsem varovně na velkou Rybu, kterou jsem položila do sněhu. Hleděla mrtvým rybím okem k zemi a neříkala nic. Nemohla jsem odolat příležitosti. Uplácala jsem co nejrychleji šišatou kouličku ze sněhu a odpálila ji ke Kesselovi. Jestli se neuhnul, nejspíš se mu rozplácne někde na boku.
Tiše jsem se pro sebe zasmála, popadla Rybu opět za ocas a vyskočila z úkrytu, třebaže jsem se tím vystavovala odvetě. "Uhuj, Khssh!" zahuhlala jsem a došlo mi, že brát tu rybu do tlamy, když se chystám mluvit, bylo asi trochu unáhlené. Takže jsem ji zase pustila. !Jsem zpět a nesu překvápko, přesně jak jsem slíbila! Jestli jsi mě teda slyšel, což je asi bez záruky. Ale i tak jsem to slíbila a teď tu jsem! I s Rybou s velkým R!" zagestikulovala jsem divoce tlapkou k rybímu mackovi, který už se zase válel po zemi. "Doufám, že ryby jíš," dodala jsem ještě, protože mi to do té chvíle vůbec nepřišlo na mysl.

23. Ozdob strom - Vlčíšek, bez odměny

Vánoční atmosféru jsem cítila všude kolem sebe i uvnitř v duši. I když jsem se už vyřádila vážně hodně, pořád bylo třeba ještě některé věci udělat. Tak mi třeba povězte, co by to bylo za Vánoce bez pořádného stromečku? Určitě by za moc nestály a to jsem nemohla dopustit. Tlapkala jsem po lese a rozhlížela se na všechny strany, abych pro svůj cíl našla ten nejlepší stromek. Koukala jsem pozorně - tenhle byl moc vysoký, tenhle zase moc střapatý, kde je ten, který by byl tak akorát? Tamhle, už jsem ho spatřila. Ani to nebyl plně vyrostlý strom, spíš jen takový mladíček, ale to mi vyhovovalo, protože na žádný větší bych jen tak nedosáhla. Ale tenhle, ten jsem mohla ozdobit docela dobře i se svou výškou. Určitě aspoň jeho spodní polovinu.
Už jsem tedy měla stromek, ale co na něj navěsím? Mělo by to být něco barevného a pěkného, jenže v zimě se barevné věci shánějí jen těžko. Ovšem to neznamenalo, že se nebudu snažit. Tichý les určitě skrýval spoustu zajímavého a já to odhalím. Mávla jsem ocasem a vyrazila s čenichem u země podívat se po lese, co se tu dá najít. Tu jsem našla pár větviček s šípky, tamhle zase s černým bezem. Možná už byly dost scvrklé, ale já je neplánovala jíst, takže mi to nevadilo. Otrhala jsem pár větviček z každého a odnesla je ke stromku, kde jsem je naaranžovala hezky do větviček. Kolem jsem našla také pár ptačích pírek, některá rezavá a jiná hnědá, ale taky jedno krásné modré sojčí. I ta jsem přidala mezi ozdobičky a už to začínalo i vypadat, že tu někdo něco zdobil.
Lítat kolem a ozdoby hledat byla zábava, ale rozhodla jsem se i nějaké vyrobit. Tlapkami jsem uplácávala sněhové koule (možná spíš šišky) a pak jsem je opatrně aranžovala do větví. Inu, co vám budu povídat, nebylo to jen tak, moc nechtěly držet a některé se při mé manipulaci nenávratně rozpadly, ale docela dost jich zůstalo. Odstoupila jsem a spokojeně se podívala na svůj nazdobený stromeček. "Krása!"

23. Připrav si vánoční hostinu
//Narvinij

Les se rozestoupil, aniž bych v něm zahlédla cokoliv, co bych mohla ulovit. Byla pravda, že jsem zase tak úporně nehledala. Nebyla jsem zrovna dělaná na soustředěné pročesávání okolí, abych byla upřímná. Nakonec jsem tedy skončila zase u řeky, pořád s prázdnýma tlapkama. Začínalo mi to dělat trochu starost. Co když to nedám? Ne. Žaneta se nevzdává! vypjala jsem hrdě hruď. "Slíbila jsem překvápko a tak ho taky doručím," prohlásila jsem rozhodně a přeskákala přes řeku na druhou stranu po nějakých šutrech. Chvíli jsem se potloukala po břehu, ale pak jsem to uviděla, přímo v proudu. Velikou Rybu s velkým R. A bylo mi to jasný. Tu musím mít! To bude ona, to bude moje Velký Rybí Překvápko. Nechtěla jsem se namočit, fakt ne, ale tohle bylo příliš dokonalé. Nepoznala jsem, jestli to je kapr nebo štika nebo žralok a bylo mi to fuk. Byla to Ryba a bude to moje Ryba, jen moje. A taky Kessova. Naše krásná hostina. Líně se plácala v proudu, tlustá a nic netušící, možná taky trochu oblblá tím, jak studená teď voda musela být. Což samozřejmě budu muset okusit na vlastní tlapky. Můžu si pak zapálit oheň a u něj se ohřeju, utěšovala jsem se.
Zhluboka jsem se nadechla a mentálně se připravila. Voda bude ledová a jak to jednou podělám, možná mi Ryba pláchne už navždy. To jsem rozhodně nechtěla dopustit. Přišourala jsem se tak blízko ke břehu, jak jen to šlo a pak - hup! Nohy mi hned zdřevěněly chladem, ale tlamou jsem něco zachytila. Byl to ocas Ryby. Mrskala sebou jako pitomá a měla vážně hroznou sílu, což odpovídalo její velikosti. Tahala jsem a tahala. Nemohla jsem ji nechat vyhrát. Plácaly jsme se chvíli v ledové vodě, která mi pošplíchala břicho a částečně i boky, nemluvě o nohách, které mi úplně trnuly, ale kousek po kousku se mi dařilo tahat to monstrum ke břehu. Jeden poslední zátah a Ryba pleskla do sněhu. Rychle jsem ji zakousla, než se odplácá zpátky do vody. Byl to vážně macek!
Ale než jsem se mohla pořádně radovat, musela jsem se ohřát. Zuby mi totiž drkotaly a klepala jsem se jako ratlík. Pořád jsem ale věřila, že to stálo za to. Co možná nejrychleji jsem pobrala na břehu řeky tolik klacků, kolik jen jsem našla. Bylo to blízko lesa, takže to nebylo tak těžké. Sice byly buď zmrzlé, nebo mokré jako nevím co, ale snad to nevadilo, když jsem dokázala vypálit i díru do ledu, který by dle mých vědomostí hořet vůbec neměl. Bylo těžší se soustředit, když jsem se klepala zimou, ale nakonec moje hromádka dřeva vzplála plamenem. Příjemné teplo se hned rozlilo všude kolem. Sedla jsem si tak blízko, jak jsem si troufla, aniž bych si opálila chlupy a pořádně jsem se hřála. Byla jsem už i celkem unavená, trochu se mi klížila víčka - to pobíhání kolem a souboj s monstr-rybou unavily i neúnavné stvoření, jako jsem byla já. Ale nemohla jsem spát. Musela jsem se usušit a hlídat Rybu, a pak bude čas jít za Kesselem.
Celkem trvalo, než jsem se pořádně prohřála, ale nakonec mi kožich uschnul. Zahrábla jsem ohořelé dřevo sněhem a mrkla na Rybu. "Tak poď," řekla jsem jí, čapla ji za ocas a začla ji táhnout za sebou směrem k horám.

//Zrcadlové hory přes Východní hvozd