Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zatímco Kessel se pomalu otravoval výpary z řeky, já jsem spala. Spala, nebo byla uspána, omráčena a přiotrávena? Tak či tak, byla jsem úplně tuhá a ani kdyby se dělo něco podezřelého, jako že by se ke mně třeba připlížilo nějaké promrzlé zvířátko hledající trochu tepla, nevšimla bych si toho. Ale proč by se něco takového dělo, že? Spala jsem a ve chvílich, kdy jsem se octla blíže bdění, jsem vnímala, že mezi předními tlapami žmoulám cosi hebkého a huňatého a zároveň něco podobného ožužlávám.
Nebylo to ale divné, přesně to zapadalo do mého snu. Byla jsem v něm zase malé vlče a hrála jsem si v noře se Žužlíkem. Žužlík byl starý kus kožešiny, který jsem z nějakého důvodu děsně milovala, byla to moje nejoblíbenější hračka pojmenovaná přesně podle toho, že jsem s ní večer usínala a ve spánku ji žužlala. Máma ho vyhodila, když uznala, že jsem na to už moc velká a že je Žužlík už moc olezlý a nechutný, ale ve snu jsem ho měla zpátky a byla jsem tak hrozně ráda! Přitáhla jsem si ho těsně k sobě a soustředěně ho ocumlávala. Mně je jedno, že jsem na něj moc stará, mami...
Jenže máma si to nejspíš pořád myslela, protože do mě začala dloubat, nepochybně proto, aby mi ho sebrala. "Ne, mami," zahuhlala jsem, nedařilo se mi úplně probrat. Byla jsem celá omámená. Ale Žužlíka mámě nedám a nebudu vstávat, copak neviděla, že jsem úplně hotová a je mi blbě? "Mm-mm," zabručela jsem odmítavě, zavrtěla hlavou a přitiskla si kožešinu k sobě s ochranitelskou silou, což způsobilo, že krátce, ale dost hlasitě bolestně vykvikla. To mě probralo, protože Žužlík nikdy dřív žádný zvuk nevydal. Otevřela jsem oči, svět kolem jaksi plaval, hlava mě bolela a vůbec jsem nebyla doma. "Kessi?" vypravila jsem ze sebe malátně. "Co to- co...?" Mezi předníma nohama jsem vážně držela nějaký kožich. Bylo mi ale strašně špatně, takže jsem nad tím nedokázala moc přemýšlet - má vlčecí hračka se vrátila a vydává zvuky, no, už se staly i divnější věci. "To ten hroznej smrad," zabědovala jsem a začala se stavět na pletoucí se nohy. Všechno se mi motalo. "Bleh." Museli jsme vypadnout. To se mi Kessel snažil říct, když mě budil? Zvedla jsem nehybného (jasně, že je nehybný, je to přece jen kus hadru) Žužlíka ze země do tlamy, přičemž jsem shledala, že značně přibral a narostly mu nohy, ale to teď bylo taky jedno. Dávalo to i jistý pomatený smysl. Kdyby neměl nohy, jak by asi mohl přijít? Vrávoravou chůzí jsem vyrazila kupředu, kamkoliv, pryč z těch výparů, které s každým nádechem všechno zhoršovaly. Motala jsem se poblíž Kessela a doufala, že se nezřítí k zemi, protože bych ho asi už nezvedla...

//VVJ

Smradlavá řeka byla super a bylo tu u ní mnohem větší teplo, než všude jinde. I když zima možná už trochu povolovala svůj stvůj stisk, protože mráz se už nezdál tak hrozný. Nebo to bylo blízkostí sopky? Zvědavě jsem poslouchala Kessela, který měl nějaká vysvětlení pro to, proč voda tak hrozně smrdí, ale kam se ten smrad později poděl? To jsem vážně nechápala. A za chvíli jsem nechápala už skoro vůbec nic. Proud slov se z mé tlamy vylinul skoro o své vlastní vůli. Proč se mě najednou zmocnil takový nepochopitelný příval energie? Tohle bylo divné i na moje poměry, a navrch ještě pořádně nepříjemné.
Možná to tak vážně bylo. Možná jsem se tou cestou podzemím definitivně zcvokla. Rozhodně jsem se tak cítila, jako že nějaká přetěžovaná pružinka v mojí hlavě konečně praskla a všechno teď letělo nekontrolovatelnou rychlostí vpřed. "Asi jo, to bych asi měla, nejspíš by pomohlo kdyby-" Rychle jsem tlamu sklapla, protože zase hrozilo, že se moje řeč nekontrolovatelně rozletí kdoví kam. "Zní to jako. Dobrý nápad," rozhodla jsem se vypouštět slova z tlamy radši pomalu a hezky jedno po druhém. Znělo to sice divně, ale nejspíš to bylo vážně potřeba. "Jen jestli. Dokážu. Usnout," pronesla jsem trochu ztrápeně, protože jsem měla pocit, že to bude naprosto nemožné. Že budu prostě ležet sice úplně unavená, ale s očima jako žárovičky, s bušícím srdcem a milionem myšlenek v hlavě a prostě neusnu, i kdybych se snažila sebevíc. Musíš to aspoň zkusit, protože když to nezkusíš tak to nebudeš vědět nebudeš mít jistotu a když nepůjdeš spát tak si neodpočineš a když si neodpočineš tak tak tak-
"Tak dobrou," vypálila jsem překotnou rychlostí a praštila hlavou dolů tak prudce, že jsem si div nepřekousla jazyk. Křečovitě jsem zavřela oči. Tak. A teď ticho. Teď budeme spát. Spát, spát, spát. Spát, smát, prát, stát. Já tady nechci stát, chci někam jít - ale nejdřív spát. Nejdřív spát, pak jít. Nejdřív... Kessel mohl pravděpodobně pozorovat, jak sebou mrskám a překrujcuji se do nejpodivnějších poloh, až jsem se nakonec konečně ustálila zády k němu, sice divně překroucená, ale nepochybně konečně spící. Možná mohl taky vidět, jak se z večerních stínů vyplížilo huňaté stvořeníčko s tmavou maskou na tváři a vecpalo se mi do objetí předních tlap jako oživlý plyšák. Nebo to třeba taky vůbec neviděl. Plížilo se totiž vážně potichu a opatrně. Já si toho kupříkladu nevšimla nejdřív vůbec, ale to bylo nejspíš tím, že jsem spala jako špalek.

//Sopka

"Jo!" přikývla jsem důrazně a bojovně jsem vystrčila bradu, aby Kessel věděl, že to s tím týráním nebohých vlčic myslím smrtelně vážně. "Přesně tak!" Jenže starší vlk se nedal jen tak, jeden by mu až věřil, že se vážně právě nachází jen kousíček nad hrobem a každou chvíli se do něj po hlavě zřítí. "Ale já tě přece netejrám, ty sis to vymyslel sám," připomněla jsem mu, čí to vlastně byl nápad pokračovat někam dál. "Nebo jsi na to snad už zapomněl?" popíchla jsem ho ještě a napínala zraky, abych viděla, kam to tedy vlastně míříme, když Kess se rozhodl, že mluvit nebude.
Brzy se to vyjasnilo. Mířili jsme k řece - trochu jsem to tu poznávala. Tady v okolí už jsme určitě tuhle zimu chodili, akorát že řeky jsem si tehdy nijak extra nevšímala. Teď už ale jo, protože právě na ni Kessel poukazoval. "To je ono?" koukla jsem na vlka nechápavě a čekala, jestli to bude mít ještě nějakou dohru nebo to je vážně všechno. "Teda, je zvláštní, že není zamrzlá, ale-" Ale že by právě v tom byl ten trik? Přiskočila jsem po boku vlka a sáhla taky do vody, která byla i v kolem panujícím chladu teplá. "Tyjo! Fakt hřeje! A pěkně smrdí," dodala jsem v podobnou chvíli, co si na to postěžoval i Kessel. Řeka byla teplá a smradlavá jako... jako prd, nebudeme si hrát na inteligenty. Byla to prdová řek a mně se fakt líbila.
Z cesty podzemím mně nohy už pěkně bolely, takže jsem sebou plácla na břeh, tak akorát abych tlapou mohla chvílemi šťouchat do vody. "Proč myslíš, že to tak je? A proč tak hrozně nesmrdí i jezero, když do něj ta voda teče?" vyptávala jsem se jako zvědavé vlče v naději, že mou zvědavost Kessel ukojí. Moje tělo bylo sice unavená, ale mysl se najednou vybudila, takže jsem sice ležela vyplesknutá na zemi jako chcíplina, ale v očích mi skákaly divoké jiskřičky. Byl to poněkud divný pocit. Před chvílí jsem se těšila, až půjdu spát, ale teď už mi myšlenky zase letěly hlavou jako splašené. Ten pocit přišel po takovém divném štípnutí, ale nějak jsem tomu nepřikládala váhu. "Měli bysme pak jít... do těch teplých krajů! Nebo ne. K moři. Ale to jsou taky teplé kraje, žejo? Ne, počkej. Byl jsi to ty, kdo se chtěl podívat k moři, nebo to byl někdo jiný? Myslím, že jsi to byl ty, ale-" blekotala jsem a i mně samotné to přišlo, že to dává ještě menší smysl, než obvykle. Byla jsem nějak moc vybuzená, což v mém případě bylo... vážně, vážně hodně. Skoro jsem se mezi slovy nestíhala nadechovat a přišlo mi to jaksi nepřirozené. Chtělo se mi lítat a skákat a poznávat nové tváře, zatímco moje unavené tělo brečelo "tak si běž, běž si, ale beze mě, protože já už neudělám ani krok, jo?"Trochu vyděšeně jsem na Kessela vykulila oči: "Může se vlk zbláznit z cestování pod zemí?"

Podařilo se mi Kesse dost slušně zaskočit. Vyjeveně na mě koukal a nejspíš na to neměl co říct. Že bych se vyjádřila moc extrémně? Ale fakt jsem to tak cítila. Dovnitř do jeskyní by mě už nikdo nedostal ani za zlaté prase, ani párem volů, prostě jsem tam nemínila vlézt ani za nic. "To teda jsou," kývla jsem rozhodně a byla jsem ráda, že si nohu hryzat nemusím, protože jsme zpátky nemířili.
Místo toho Kessel začal něco vymýšlet. Co? Toť otázka. Koukala jsem na něj, jako bych snad mohla prohlédnout přímo do jeho hlavy a kouknout se na jeho myšlenky, ale nic takového se pochopitelně nestalo. Neměla jsem ani jediný nápad, co by se mu tak mohlo hodit hlavou. "Já to věděla! A co tě tedy napadlo?" vyzvídala jsem, ale vlk se dál tvářil tajemně a vyrazil kupředu kolem sopky. "Ale notaaak. Řekni mi to," byla jsem tak zvědavá, že jsem skoro zapomněla na bolavé nohy a na to, že jsem původně nikam dál už chodit nechtěla. "Tohle je tejrání nebohých vlčič," dramatizovala jsem a smutně na Kessela poulila očka v naději, že ho třeba obměkčím a řekne mi to dřív.

//Aina

"Jo. Krásný, krásný sníh," žmoulala jsem ho spokojeně pod tlapami. Kolem nás bylo pořádně zamrzlo a nevlídno, navíc začínalo chumelit, ale mně to v tu chvíli bylo vážně jedno. Hlavně, že jsme byli venku, na čerstvém vzduchu a v otevřeném prostoru, kde nehrozilo, že nás navěky pohltí rozvětvené chodby. Ne, že bych se snad bála, ale- Vlastně jo, bála jsem se dost, měla jsem tam dole pořádně nahnáno. Proto jsem vyštěkla krátké uchechtnutí, když Kessel zažertoval, že bychom to měli zopakovat. "To bych si radši uhryzala vlastní nohu, než abych tam teď vlezla znova," sdělila jsem mu se smíchem. Jednou to stačilo.
Sedět na holém sněhu nebylo moc příjemné. Aspoň tu ale kolem byly křoviny. Až nás trochu přestanou bolet nohy, mohly bysme nasbírat nějaký klacky a udělat si pořádnej táborák, uvažovala jsem, a u něj si pořádně odpočnout. Jenže pohled Kesselovým směrem mi prozradil, že i jemu se leccos honí hlavou. "No. Ani moc néé?" protáhla jsem a trochu přimhouřila oči, snažila jsem se odhadnout, na co asi myslel. To nicméně bylo poměrně složité. "Skoro to vypadá, že máš nějakej nápad, jak to změnit," pobídla jsem ho, aby to hezky vyklopil. Když jsem tu byla posledně s Makadi, nedaleko sopky se nacházela jeskyně - ta se sprostou odměnou - ale teď jsem ji nikde neviděla. Možná už ji dávno zavalilo kamení.

//Zrcadlové jeskyně

"Taková magie by se hodila. I na spoustu jinejch věcí! Ale hádám, že nic takovýho nedovedu, leda bych se o sobě teď zrovna dozvěděla velký tajemství," uvažovala jsem nahlas. Cesta podzemím byla vážně zážitek. Akorát, že nebyl zrovna super. Co začalo jako vzrůšo a dobrodrůžo se brzy stalo čímsi, co bych nejraději měla za sebou. Obzvlášť, když Kessel prostě musel říct tu věc o místech, co do sebe lákají život, aby ho pohltili. "Tos nemusel říkat nahlas," otřásla jsem se, vyskočila mi husí kůže až na zadku. Ale! ALE! My se přece nevzdáme jen tak lehko a nenecháme se pohltit nějakou ďourou. Proto jsme nezastavovali. Ani když se mi zatočila hlava a žďuchla jsem do Kessela, ani kvůli ničemu jinýmu. Museli jsme prostě pořád přímo kupředu a nakonec se to vyplatilo. Dostali jsme se ven!
I přes bolavé nohy jsem ven přímo vyběhla a zhluboka se nadechla vzduchu, který byl tak chladný, až to zabolelo. "Jsme venku," vydechla jsem úlevně a kecla si na zadek na zmrzlý sníh. Dělala se tu parádní klouzačka, ale upřímně jsem na blbinky vůbec neměla náladu. Chtěla jsem si chvíli dáchnout. "No, já si krtčího učitele hledat nepudu, protože myslím, že mám podzemí až po krk," zazubila jsem se na Kessela, který byl trochu pozadu. Ale teď už nebylo kam spěchat, takže na tom nesešlo.
Nemusela jsem se dlouho rozhlížet, abych věděla, kde jsme. "Tyjo. Tohle je úplnej opak teplejch krajin. Však jsme až u sopky!" Okružní cestou jsme se dostali zase zpátky na sever. Začínal večer a byla docela kosa, ale kolem sopky to asi nebylo tak hrozné, jako jinde. Trochu nás kryly i křoviny kolem. "No tohle. To jsme fakt ušli kus cesty," koukla jsem na svoje uchozené tlapky, které odmítaly jít kamkoliv dál.

Předváděla jsem Kesselovi velice přesnou imitaci žížaly, která ho přiměla vyslovit trochu nechutnou představu. Musela jsem se tomu zachechtat, když jsem si představila stovky žížal, jak si navlékají vlčí kožich a vlní se pod kůží. Blé, zasmála jsem se tomu ještě znovu. Fakt nechutnost! "Hmm, možná jsem a možná nejsem, ale i kdybych byla, říct bych ti to nemohla," uculila jsem se potom na vlka nevinně. "Ne, že bych ti nevěřila, ale víš, jak to chodí. Tajemství se vždycky nějak dostane ven. Kdyby tedy nějaké tajemství existovalo, což není zaručené," snažila jsem se tvářit tajemně, ale koutky mi pocukávaly a oháňka pošvihávala sem tam.
Vyrazili jsme chodbami a zdálo se, že Kessela něco vede. Něco... jako by cestu vyčuchával. Tak to ale úplně nebylo, i když jsem byla blízko. "Hmm..." Nastavila jsem tvář, ale příliš jsem toho necítila. Zdálo se mi, že se o mě možná lehounký vánek otřel, ale bylo to skutečně tak, nebo jsem si to jen nalhávala? "Mooožná něco maličko cítím?" protáhla jsem nejistě. Raději jsem nechala vedení naší expedice na Kessovi, i když jsem se při každé další zastávce snažila vánek zachytit tak, jako on. Postupně mi přišlo, že je možná trochu silnější. Rozhodně už to méně připomínalo nějakou představu, co jsem si vsugerovala. Nejspíš to tak vážně i bylo, protože východ se objevil brzo.
Ovšem radovat se by bylo předčasné. Možná tu byl východ, ale ne cesta ven. Museli bychom se prokopat šílenými závějemi. Cosi mi říkalo, že bychom to jen tak nezvládli. Ne, že bychom byli břídilové, ale... Trochu jsem si povzdechla a upřela rudé zraky na vlka, který se tvářil starostlivě. "Řekla bych, že jiná možnost nám asi moc nezbejvá," usoudila jsem. Chtěla jsem odtud ven, začínalo mi být celkem jedno, kam. "Třeba to fakt vede do teplých krajin," nadhodila jsem na veselejší notu a otočila se k nepoužitelnému východu zády. "Nějaká cesta ven tu bude. Jinak to přece neni možný," rozhodla jsem se a když jsem se tak rozhodla, tak to tak taky bude. Bylo na čase vyrazit.
Chodby se kroutily a klikatily, krápníky osvětlovaly cestu, ale poprvé jsem si v jejich světle všimla vybělených kostí. Vykulila jsem oči na lebku srnce i s parůžky, který ležel v jedné z těch slepých. "Huh. Proč by srnec lezl do jeskyně?" pronesla jsem spíš řečnickou otázku. Nejspíš si ho sem někdo dotáhl, že? Dotáhl a sežral a kosti tady nechal. Určitě to nemohlo být tak, že by se tu srnec ztratil a umřel hladem... Nebo že by něco podobného hrozilo nám. Pf. Naprostá blbost. Přesto, jak jsme postupovali hlouběji do útrob jeskyní, trochu to ve mně začínalo hlodat. Takový maličký červíček strachu, kterého jsem si radši ani nechtěla připouštět. Nejspíš to ale muselo být poznat, protože jsem byla až podezřele zticha.
Na každé křižovatce jsem se snažila zachytit ten vánek, o kterém mluvil Kessel, ale byla místa, kde jsem si vážně jistá nebyla a radši jsem mu to přenechala. "Táhne se to snad donekonečna," řekla jsem s uchechtnutím, které znělo lehce nervózně. Světlo krápníků a místy i další poskakující prasátka po stěnách (i když už žádná tak působivá, jako ta, co jsme viděli předtím), vážně jeskyním propůjčovaly tajemný vzhled a netvralo moc dlouho, aby mě to začalo mást. Ještě, že jsem pořád věděla, kde je nahoře a kde dole. Nebo ne? Krápníky rostly od země i od stropu, světýlka poskakovala po všech površích. Co když chodíme po stropě? Zamotala se mi z toho hlava, zakolísala jsem a drcla do Kessela. "Promiň," posbírala jsem se rychle a zuřivě zamrkala. "Je to takový matoucí. Úplně mi z toho přecházej oči," kroutila jsem hlavou, ale svět se ustálil. To pod nohama byla země, nad hlavou strop a před námi už musela jistě být cesta ven!
Byla tam cesta ven? Přišlo mi, že jdeme celou věčnost. Naštěstí byla šance občerstvit se vodou z tůňky, která byla pořádně studená. "Když jdem takhle dlouho, znamená to, že už musíme bejt každou chvíli venku," prohlásila jsem optimisticky, ale měla jsem doopravdy nahnáno. Nepřiznávala jsem si to, ale bylo to tak. V hlavě se mi vynořovaly nechtěné myšlenky, oháňka se mi přestala houpat sem tam a střapatá ušiska mi trochu zplihla. Držela jsem se možná až moc blízko po Kesselově boku. Neřekla jsem nahlas, že se bojím, nechtěla jsem to přiznat ani sobě, ale... Nechci, abysme tu umřeli! Ohnivá Žaneta samozřejmě nikdy nepropadá zoufalství, ale teda, teď k tomu neměla daleko.
A pak jsem to uviděla. Zamžourala jsem. Dopadalo sem světlo. Jiné, než to krápníků. Bylo už slabé, protože se nejspíš stmívalo, ale muselo to být světlo zvenčí. "Světlo," vydechla jsem. "Světlo... a vánek!" Uši se mi vztyčily do pozoru společně s ocasem. "Světlo a vánek, Kessi, vidíš to? Tam je cesta ven!" poskočila jsem si, i když mě po šmatlání jeskyněmi tlapky už bolely a kdoví, jak na tom musel být Kessel. Teď už to ale zvládneme! Bylo mi jedno, kde vlastně vylezeme, hlavně, že vylezeme. "Já věděla, že to zvládnem, jsme nejlepší," zasmála jsem se s nesmírnou úlevou. Bylo na čase zjistit, kde to vlastně jsme.

//Sopka

Ne zrovna svižným tempem jsem následovala Kessela ven z místnosti světel. Ještě naposledy jsem se ohlédla přes rameno na ten kouzelný pramínek, ale pak už jsem koukala jen kupředu, na svítící krápníky a klikatící se chodby, které mohly vést kdoví kam. "No. Jak pozná krtek, kdy je den a kdy je noc? Vlastně mu to může být asi šumák," přemítala jsem nahlas a pak se musela zasmát: "Jasně! Žížaly jak vyšitý. Nebo možná červové," zubila jsem se a chvíli se zastavila s předníma nohama nataženýma daleko dopředu, abych předvedla svou absolutní žížalovitost, případně červovitost. Div, že jsem se nezačala plazit po zemi.
Míjeli jsme křižovatky, na kterých bych si vůbec nevěděla rady, kudy jít. Zdálo se ale, že Kess správnou cestu nějak prostě vyčuchá. Rychle jsem to vysledovala, stoupla jsem si vedle něj a snažila se zjistit, co mu to napovídá. Vytahovala jsem se na špičky, jako by mi to mohlo pomoct, ale něco mi asi unikalo. "Jak víš, kudy dál?" začala jsem tedy vyzvídat, když sama jsem na to nepřišla. "Už bych byla úplně v háji, kdybych tady byla sama," zasmála jsem se a cestička nás vedla dál, až k východu.
Ale venku to moc přívětivě nevypadalo. Ba naopak. "Uuuf, to je pořádná kupa sněhu," vykulila jsem oči. "Tímhle se dolů z hor asi jen tak neprohrabem. Leda bysme fakt byli ti krtci," koukla jsem dolů na svoje tlapky, které ale krtčí lopaty nepřipomínaly ani zdaleka. Přešlápla jsem předníma a váhavě koukla na Kesse. "Co teď? Zkusíme najít jinou cestu ven? Nějaká tady musí bejt, přece tak velký jeskyně nemají jenom jeden vchod." Aspoň jsem doufala.

Kessel se naštěstí nevyděsil natolik, aby se třeba vymrštil a jednu mi vlepil, když jsem ve svém zápalu ulovila jeho ocas. A asi i vnímal, i když to vypadalo, že jsem ho vytrhla z jeho hypnózy. Třeba to bylo dobře. Co kdyby se nechal zhypnotizovat úplně a pak se z toho nemoh probrat? Netušila jsem, co bych s ním dělala. Musela bych nějak zastavit ty světýlka, ale jediný způsob, co mě napadal, byl, že bych asi musela vypít celý ten pramínek. To bych dřív pukla. Ještě, že to nebylo potřeba!
Vlk řekl, že mu to připomíná světlušky. "Nojo, trošku jo. Těch jsme doma mívaly dost. Ale tohle je něco úplně jinýho," zabušila jsem ocasem do země a trochu zaraženě zkoumala úsměv na Kessově tváři, který vypadal trochu přejetě. Nějak moc ho ty světýlka berou, napadlo mě. Mně se taky líbily, ale jestli to na Kessela nemělo nějaký špatný vliv? Sám naštěstí navrhl, že se odtud vydáme pryč, na zpáteční cestu. "Tak jo," vyskočila jsem na nohy. "Být tak dlouho pod zemí je stejně docela divný, už ani nevím, jestli je ráno nebo večer," zavrtěla jsem hlavou, až mi střapatá ušiska zapleskala, a vydala jsem se pomalu za Kesselem, který nás vedl zpátky. Upřímně? Já si cestu tak úplně nepamatovala, takže jsem byla ráda, že on ví, kudy jít. Aspoň se tak tvářil.

Mému společníkovi jaksi došla slova, jakmile jsme vstoupili do prostoru plného tančících světýlek. Asi se nebylo čemu divit. Co na to vůbec říct, že? Pomalu jsem se otáčela kolem dokola, očima přejížděla po stěnách i po stropě. Stočila jsem pohled i na své boky a musela se zasmát, když jsem viděla, jak jsou poseté světýlky. Nic takového jsem ještě nikdy nezažila. Nejradši bych si tyhle světelná prasátka nachytala a brala je všude s sebou. Ale ona se chytit nenechala. Mohla jsem po nich plácat tlapkami, jak jsem chtěla, ale kdepak. Samozřejmě jsem logicky věděla, že to nejde, ale něco mě pořád nutilo to zkoušet. Protože by bylo strašně super, kdyby to šlo!
Takže jsem se trochu kochala, trochu opatrně poskakovala kolem a naháněla prasátka, až jsem nakonec zaplácla jedno, které hopsalo na obzvlášť chlupatém kameni. "Hopla," stáhla jsem tlapu stranou, když mi došlo, že to, co jsem právě ulovila, byl Kesselův ocas. Jak mlčel a ani se nehýbal, málem jsem zapomněla, že tady se mnou vlk vůbec je. Plácla jsem sebou na zem kousek vedle něj. "Spíš?" šeptla jsem, i když jsem viděla, že má otevřené oči. Stejně by se mu asi těžko spalo, když ho někdo plácá po oháňce. Možná jsem se měla radši ptát, jestli vnímá. Zdál se totiž úplně očarován. "Je to krása, žejo? Viděl jsi už něco takovýho?" Pořád jsem šeptala. Tohle místo k tomu přímo vybízelo.

Pokud tu byli medvědi, někde tvrdě chrápali. Pokud tu byly ty hnusné jižanské kočky, nikde jsem je neviděla a ani necítila, takže asi taky chrápaly. No a jestli jsme náhodou míjeli nějaké kosti, nejspíš mi prostě připadaly jako vybělené klacíky. Pravděpodobně jsem si jich ale vůbec nevšimla, protože jsem byla moc zažraná do toho, abychom postupovali kupředu mezi svítícími šutrovými tesáky.
"Třeba jo! Vlastně určitě jo, protože kdo se sem neodváží, tak to nikdy neuvidí," máchala jsem spokojeně ocasem a jiskřící očka mi brouzdala po těch kouzlech kolem. Kessel na krápníky šahal, ale nic nedělaly. Nenápadně jsem jeden olízla, když se zrovna díval jinam, ale nic zvláštního jsem nezaznamenala. Chutnalo to, jako když lížete mokrej šutr. To už určitě každý zkoušel, žejo? Dokonce ani když jsem vyplázla jazyk, abych se na něj podívala, nesvítil mi, což bylo teda značné zklamání. Krápníky byly prostě jenom na koukání, ne na olizování ani na jiné hrátky. Škoda.
Podzemní potok bylo podle všeho něco, co normálně existuje. "Super! Tak to tady určitě bude. A když to tu je, tak to samozřejmě prozkoumat chceme," ujistila jsem Kesse, který měl ale stejně svoji odpověď vepsanou ve tváři. Vyrazili jsme o překot kupředu, teď už nebylo pochyb, že někde před námi voda teče. A opravdu. Za jednou z dalších zatáček tekoucí pramínek trochu křížil cestu, i když to ani nebyla moc velká překážka, jak byl mělký. Ale to, co dělala tekoucí voda společně se světlem krápníků... "Ooooo," spadla mi čelist a zastavila jsem se. Spousty stříbrných světelných prasátek tancovaly po stropě, po stěnách, po zemi i po nás. "To je strašně nádherný," vydechla jsem a plácla po jednom prasátku tlapou, což samozřejmě způsobilo jen to, že mi teď tancovalo na ní. Takovýhle prase mi ani nevadí. "Jak kdybysme chodili mezi hvězdama," popošla jsem o pár kroků dopředu, na Kessela jsem se vlastně ani neohlédla, vykulenýma očima jsem jen bloumala po té kráse. Až z toho trochu přecházely oči.

Kesse moje představa tunelů vedoucí až někam na tropické ostrovy viditelně pobavila. "Co já vím?" střihla jsem ušima. "Třeba to podkopává celou Gallireu. A ústí to Životovi za kopečkama! Asi bysme se pěkně prošli, než bysme tam došli, ale zase by to nebylo sněhem a tak. To by bylo skvělý, ne? A do konce zimy bysme se tam mohli jenom opalovat," zubila jsem se spokojeně a už si to malovala, aniž bych myslela třeba na to, že bych se do konce zimy mohla třeba ještě objevit ve smečce nebo tak něco. Když mi to někdo nepřipomínal, pamatovalo se mi na to docela těžko.
V jeskyním to žilo. Asi. Zatím jsem kromě nás a tamtěch dvou vlků nic živého neviděla, ani můru, ani netopejra... dokonce ani medvěda. "No, ti v zimě asi chrápou, ne? Takže by to mělo bejt v pohodě," zasmála jsem se, i když Kessel to vydechl tak zlověstným tónem, že mi mráz po zádech trochu přeběhl. "Dokud tady necválaj divočáci nebo velikánský kočky, je mi asi fuk, co tu žije."
Zajímavější stejně bylo to, co tu rostlo. Ono to tedy tak úplně nerostlo, ale jak jinak jsem to měla nazvat? Kamenné tesáky visely od stropu nebo naopak trčely od země a hezky nám naši cestu osvětlovaly. Což ale podle všeho dělat neměly. "Hmm. Já je asi nikdy dřív ani neviděla. Určitě ne takovýhle krásný." Obhlížela jsem je a procházela se mezi nimi, ale otočila jsem se po pár krocích zpátky na vlka: "Bylo by divný, kdyby to tady nebylo aspoň trochu kouzelný. Kde jinde už by se měla držet magie, než v tajemný jeskyni?" Zdálo se mi to jasné jako facka.
Pomalu jsem vykročila dál. Před sebou jsme teď měli spoustu zářícíh krápníků, které poskytovaly světlo a malé kaluže vody na zemi se v jejich světle leskly a třpytily. Byla to krása. Pro jednou jsem i na chvíli zapomněla mlít pantem. Zurčení tekoucí vody se s každým krokem zdálo blíž. "Něco tady teče," oznámila jsem. Kessel nebyl určitě úplně hluchý, ale... no. Radši. Však už není nejmladší, žejo. "Vážně by to mohl být potok? Pod zemí?" To jsou mi novinky.

Procitla jsem, probrala se a byla připravená vyrazit zase na další dobrodrůžo. Teda, pokud byl připravený i Kessel. Trochu jsem naklonila hlavu na bok. "Fakt? Jakto? Žraly tě v jeskyni nějaký můry? Nebo... možná spíš netopejři? Co vůbec tak žije v takový jeskyni?" otočila jsem se vstříc zapeklitému labyrintu podzemních chodeb (tak jsem si to aspoň představovala) a na svou původní otázku skoro zapomněla.
Naštěstí i když se nevyspal úplně do růžova, byl můj společník více než připraven vyrazit vstříc temným hlubinám jeskyní. "Řekla bych, že ani ne. Pokud se ti teda nechce jít tam ven," kývla jsem hlavou k východu, odkud táhnul snad ještě větší chlad, než když jsme šli spát. Ne, to nevypadalo moc rozumně. Nechtělo se mi do hor vystrčit ani čumák. "Třeba nás to dovede někam do teplejších krajin," přemítala jsem a vyrazila na Kesselovu výzvu do tmy jako první. Ještě jsem mu cestou vysekla neohrabané pukrlátko, když se tak ukláněl, div že si nerozbil čuňu o zem.
Chvíli nebylo nic moc zajímavého, jen poměrně velká tma. Bylo slyšet kapání vody a zurčení nějakého vzdáleného potůčku? Po chvilce se ze tmy ale vynořilo něco jemně bíle svítícího. "Jó! Vidíš to?" vyjekla jsem, jako by to snad Kessel mohl nevidět. Od stropu vyrůstal k zemi takový kamenný tesák, ale trošku bíle svítil. A nebyl tu sám, dál jich zářilo víc a víc. Byla jsem si jistá, že se tomu nějak říká, ale v samém vzrušení jsem si nemohla vzpomenout. "To jsou ty, přece ty... kramplíky nebo tak něco! Ty jsou skvělý! Nevěděla jsem, že svítěj."

Vzhled


Povaha

Oheň jsme neměli, ale nakonec to bylo asi docela fuk. I když Kessel řekl, že by mu nevadilo být trochu princeznou. "Můžu ti sehnat korunku a začít se ti klanět," nabídla jsem mu, ale oči už se mi zavíraly. Vážně jsem nebyla tak rozmazlená, abych potřebovala měkkou kožešinku a plápolající oheň k tomu. Stačilo se pořádně unavit a usínalo se úplně snadno.
Ve snech jsem naháněla zajíce a křepelky. Nechtěly se nechat chytit, potvory zatracené! Tu a tam jsem sebou trochu škubla nebo ze spaní nakrčila tlamu, jak jsem nepolapitelné zvěři ve snu nadávala. Nenaštvala jsem se ale dost na to, aby mě to probudilo. Až se nakonec objevila Jiskra a řekla mi, že se na to mám vykašlat. V úkrytu máme toho muflona, copak jsem na to už zapomněla? Půjdem se radši projít. A já samozřejmě neprotestovala. Běžela jsem za ní, až jsme vyběhly ze sněhu do krásně prosluněného jara. Stromy kvetly, tráva byla hebká a svěží. Musela jsem do ní Išku shodit. Jenže sotva jsem to udělala, začala se mi nějak rozplývat. Nejen ona, ale i celá ta louka...
"Iško," zamrmlala jsem s přiblbým úsměvem, který se přenesl na mou tvář i v reálném světě, a mrskla jsem sebou na druhý bok ve snaze se ještě chvíli udržet snu, ale bylo to absolutně marné. Chtě nechtě jsem byla vzhůru. Chvilku jsem se pokoušela znovu usnout, ovšem už se mi to nepovedlo. Otevřela jsem tedy jedno oko a zjistila, že už i Kessel kouká kolem. "Brý ráno," popřála jsem mu a zabušila ocasem do tvrdé podlahy jeskyně. No a co, že už ráno dávno nebylo. "Vyspinkanej do růžova?" zazubila jsem se na něj. "A připravenej prozkoumávat temné hlubiny jeskyně?" Samozřejmě jsem na to nezapomněla a Kessovi bych taky nedovolila na to zapomenout. Museli jsme to prozkoumat, prostě museli. Spánek mě osvěžil a zase už jsem byla plná elánu.