Gallirea - Příspěvky uživatele

Kesselův slabý zrak se bohužel už napravit nedal. "Ach, vážně? To je tak smutné. Ani kdyby ses nechal trefit koulí přímo mezi oči? Pro výzkumné účely, víš. Třeba by ti to ty oči srovnalo," protahovala jsem lítostivě a těkala pohledem mezi svou sněhovou municí a skálou, odkud se možná vynoří a možná nevynoří hnědý vlk. Určitě se nakonec musel vynořit. Nemohl za tím šutrem sedět nafurt.
"Naprosto neslýcháno," přitakala jsem. "Takže můžeš úplně klidně vylézt." Ale kdepak bych ho oblbla tak průhlednou lží. Jak byl starej, tak byl mazanej - a než jsem se nadála, už na mě koukal jeho čenich. Vystřelila jsem kouli, jak rychle jsem to dokázala, ale ve stejnou chvíli mě další trefila přímo do krku. "Jau! Mám to brát jako povolení k ukoulování bezbranného staříka?" Nečekala jsem na žádnou odpověď, ale Kessel taky ne. Vyrazil z druhé strany skály a střílel po mně koule jednu za druhou. Hned jsem palbu opětovala. Koule lítaly sem tam. Cítila jsem, že jsem schytala hezkých pár zásahů a mohla jsem jenom doufat, že Kessel na tom byl podobně - jasně jsem viděla jen to, jak se jedna koule rozprskla na jeho stehnu.
Koule mi rychle došly, rozběhla jsem se pryč, ne abych prchla, ale abych si taky našla nějakou skrýš, kde bych mohla doplnit munici a schovat se před tou zákežnou salvou. Viděla jsem vhodné místo, jenže po třech dlouhých skocích tím směrem jsem uklouzla po Rybě, která mi určitě zákeřně nastavila ploutev. Plácla jsem sebou do hlubokého sněhu a na chvíli bylo všechno jenom bílé. "Né!" mlátila jsem sebou sem tam v té hluboké peřině a čím rychleji jsem se snažila vyhrabat ven a na nohy, abych unikla ukoulování, tím míň se mi to dařilo. Nějak jsem nemohla najít pevnou zem. A Kessel se už určitě blížil!

Sníh se na Kessově kožichu rozprsknul vážně moc krásně. Asi jsem ho vyrušila z rozjímání při stavění sněhových báboviček, ale copak jsem si mohla pomoct? Stál tam tak nevinně a nic netušil... Nemohla jsem jinak.
Odplata nepřišla ihned, jak jsem vyskočila ze své skrýše spolu s Rybou, takže se Kessel možná mstít ani nechtěl. Můj mega úlovek ho musel okouzlit natolik, že na nějaké házení sněhem úplně zapomněl. "Je to mega macek. Nebo mac...echa? Jak se říká samici od macka?" potřásla jsem hlavou, ale docela rychle jsem to přešla: "Byla to bezva cesta! Ryba se pěkně projela po sněhu, žejo?" poplácala jsem macčí šupiny tlapou, zatímco si s ním Kessel povídal. Ryba toho ale moc nenamluvila. Většinou to neměly ve zvyku, kdoví proč. "Jó, tak nějak to bylo! Měl jsi to vidět. Strašlivý boj s říčním monstrem pomocí sněhových koulí - hrozná, stašná bitva, ale zvítězila jsem. Ohnivá Žaneta nikdy nemine!" vytáhla jsem se do celé své nepatrné výše a zazubila se, protože mi samozřejmě neuniklo, jak se starší vlk nápadně oprašuje.
Už jsem se těšila, až se do Ryby pustíme, ale najednou se zvedl vichr a foukl mi pořádnou spršku sněhu přímo do obličeje. "Pfuj," prskla jsem a začala se oprašovat, přes vodu v očích jsem viděla jen rozmlženě a tak když se z té mazanice vynořila sněhová koule, ani jsem nestihla nijak reagovat. Jen jsem překvapeně vykvikla a nadskočila. Zuřivě jsem mrkala, abych prohlédla skrz sníh a zároveň už jsem plácala další kouli. Přitom jsem jen stěží potlačovala smích. Kruci, pěkně mě dostal! "Och, to mě moc mrzí. Třeba se to dá ještě napravit?" protáhla jsem tázavě a odpálila kouli směrem, kde Kesselův zadek právě mizel za kamenem. Moje střela se neškodně rozplácla o skálu. Sakra, vedle.
Neztrácela jsem ale čas. Rychle jsem koulela další koule, na Rybu jsem na chvíli úplně zapomněla. "Notak, Kessi, polez ven. Snad si nemyslíš, že bych tě nemilosrdně zkoulovala?" lákala jsem vlka ven a odkládala si svou munici vedle sebe. "Tatínek mě učil úctě ke starším." Špička ocasu mi pocukávala v nadšeném očekávání. Bude vypadat jako sněhulák, až s ním skončím! Pokud tedy vyleze. Věděla jsem, že hloupý není.

13. Kouluj se s jiným vlkem
//Midiam přes Východní hvozd

Ryba s velkým R se trochu vzpouzela, když jsem ji táhla za ocas sněhem. I když bylo po ní, asi se odhodlala dát mi zabrat. Byla sice těžká, takže to bylo otravné, ale místy jsem ji musela i nést, aby nebyla úplně na kaši. Obzvlášť když se terén stával nerovnějším a kamenitějším, protože jsem se blížila do hor, kde na mě snad čekal Kessel. Zastavila jsem se a zavětřila. Oháňka se mi hned spokojeně zahoupala. Někde tu byl! Neutek! Já věděla, že počká, zaradovala jsem se s Rybou v tlamě jsem nabrala nejvyššího tempa, co jsem s tou zátěží dokázala vyvinout.
Zanedlouho už jsem vlka spatřila. Netušila jsem ovšem, jestli on spatřil mě - cosi šmatlal ve sněhu poblíž místa, kde jsem vytvářela svoje obrázky a taky sněhovou Zmijoslavu. Rychle jsem se přikrčila za nejbližší šutr a doufala, že mě vážně neviděl. Nepráskni mě, koukla jsem varovně na velkou Rybu, kterou jsem položila do sněhu. Hleděla mrtvým rybím okem k zemi a neříkala nic. Nemohla jsem odolat příležitosti. Uplácala jsem co nejrychleji šišatou kouličku ze sněhu a odpálila ji ke Kesselovi. Jestli se neuhnul, nejspíš se mu rozplácne někde na boku.
Tiše jsem se pro sebe zasmála, popadla Rybu opět za ocas a vyskočila z úkrytu, třebaže jsem se tím vystavovala odvetě. "Uhuj, Khssh!" zahuhlala jsem a došlo mi, že brát tu rybu do tlamy, když se chystám mluvit, bylo asi trochu unáhlené. Takže jsem ji zase pustila. !Jsem zpět a nesu překvápko, přesně jak jsem slíbila! Jestli jsi mě teda slyšel, což je asi bez záruky. Ale i tak jsem to slíbila a teď tu jsem! I s Rybou s velkým R!" zagestikulovala jsem divoce tlapkou k rybímu mackovi, který už se zase válel po zemi. "Doufám, že ryby jíš," dodala jsem ještě, protože mi to do té chvíle vůbec nepřišlo na mysl.

23. Ozdob strom - Vlčíšek, bez odměny

Vánoční atmosféru jsem cítila všude kolem sebe i uvnitř v duši. I když jsem se už vyřádila vážně hodně, pořád bylo třeba ještě některé věci udělat. Tak mi třeba povězte, co by to bylo za Vánoce bez pořádného stromečku? Určitě by za moc nestály a to jsem nemohla dopustit. Tlapkala jsem po lese a rozhlížela se na všechny strany, abych pro svůj cíl našla ten nejlepší stromek. Koukala jsem pozorně - tenhle byl moc vysoký, tenhle zase moc střapatý, kde je ten, který by byl tak akorát? Tamhle, už jsem ho spatřila. Ani to nebyl plně vyrostlý strom, spíš jen takový mladíček, ale to mi vyhovovalo, protože na žádný větší bych jen tak nedosáhla. Ale tenhle, ten jsem mohla ozdobit docela dobře i se svou výškou. Určitě aspoň jeho spodní polovinu.
Už jsem tedy měla stromek, ale co na něj navěsím? Mělo by to být něco barevného a pěkného, jenže v zimě se barevné věci shánějí jen těžko. Ovšem to neznamenalo, že se nebudu snažit. Tichý les určitě skrýval spoustu zajímavého a já to odhalím. Mávla jsem ocasem a vyrazila s čenichem u země podívat se po lese, co se tu dá najít. Tu jsem našla pár větviček s šípky, tamhle zase s černým bezem. Možná už byly dost scvrklé, ale já je neplánovala jíst, takže mi to nevadilo. Otrhala jsem pár větviček z každého a odnesla je ke stromku, kde jsem je naaranžovala hezky do větviček. Kolem jsem našla také pár ptačích pírek, některá rezavá a jiná hnědá, ale taky jedno krásné modré sojčí. I ta jsem přidala mezi ozdobičky a už to začínalo i vypadat, že tu někdo něco zdobil.
Lítat kolem a ozdoby hledat byla zábava, ale rozhodla jsem se i nějaké vyrobit. Tlapkami jsem uplácávala sněhové koule (možná spíš šišky) a pak jsem je opatrně aranžovala do větví. Inu, co vám budu povídat, nebylo to jen tak, moc nechtěly držet a některé se při mé manipulaci nenávratně rozpadly, ale docela dost jich zůstalo. Odstoupila jsem a spokojeně se podívala na svůj nazdobený stromeček. "Krása!"

23. Připrav si vánoční hostinu
//Narvinij

Les se rozestoupil, aniž bych v něm zahlédla cokoliv, co bych mohla ulovit. Byla pravda, že jsem zase tak úporně nehledala. Nebyla jsem zrovna dělaná na soustředěné pročesávání okolí, abych byla upřímná. Nakonec jsem tedy skončila zase u řeky, pořád s prázdnýma tlapkama. Začínalo mi to dělat trochu starost. Co když to nedám? Ne. Žaneta se nevzdává! vypjala jsem hrdě hruď. "Slíbila jsem překvápko a tak ho taky doručím," prohlásila jsem rozhodně a přeskákala přes řeku na druhou stranu po nějakých šutrech. Chvíli jsem se potloukala po břehu, ale pak jsem to uviděla, přímo v proudu. Velikou Rybu s velkým R. A bylo mi to jasný. Tu musím mít! To bude ona, to bude moje Velký Rybí Překvápko. Nechtěla jsem se namočit, fakt ne, ale tohle bylo příliš dokonalé. Nepoznala jsem, jestli to je kapr nebo štika nebo žralok a bylo mi to fuk. Byla to Ryba a bude to moje Ryba, jen moje. A taky Kessova. Naše krásná hostina. Líně se plácala v proudu, tlustá a nic netušící, možná taky trochu oblblá tím, jak studená teď voda musela být. Což samozřejmě budu muset okusit na vlastní tlapky. Můžu si pak zapálit oheň a u něj se ohřeju, utěšovala jsem se.
Zhluboka jsem se nadechla a mentálně se připravila. Voda bude ledová a jak to jednou podělám, možná mi Ryba pláchne už navždy. To jsem rozhodně nechtěla dopustit. Přišourala jsem se tak blízko ke břehu, jak jen to šlo a pak - hup! Nohy mi hned zdřevěněly chladem, ale tlamou jsem něco zachytila. Byl to ocas Ryby. Mrskala sebou jako pitomá a měla vážně hroznou sílu, což odpovídalo její velikosti. Tahala jsem a tahala. Nemohla jsem ji nechat vyhrát. Plácaly jsme se chvíli v ledové vodě, která mi pošplíchala břicho a částečně i boky, nemluvě o nohách, které mi úplně trnuly, ale kousek po kousku se mi dařilo tahat to monstrum ke břehu. Jeden poslední zátah a Ryba pleskla do sněhu. Rychle jsem ji zakousla, než se odplácá zpátky do vody. Byl to vážně macek!
Ale než jsem se mohla pořádně radovat, musela jsem se ohřát. Zuby mi totiž drkotaly a klepala jsem se jako ratlík. Pořád jsem ale věřila, že to stálo za to. Co možná nejrychleji jsem pobrala na břehu řeky tolik klacků, kolik jen jsem našla. Bylo to blízko lesa, takže to nebylo tak těžké. Sice byly buď zmrzlé, nebo mokré jako nevím co, ale snad to nevadilo, když jsem dokázala vypálit i díru do ledu, který by dle mých vědomostí hořet vůbec neměl. Bylo těžší se soustředit, když jsem se klepala zimou, ale nakonec moje hromádka dřeva vzplála plamenem. Příjemné teplo se hned rozlilo všude kolem. Sedla jsem si tak blízko, jak jsem si troufla, aniž bych si opálila chlupy a pořádně jsem se hřála. Byla jsem už i celkem unavená, trochu se mi klížila víčka - to pobíhání kolem a souboj s monstr-rybou unavily i neúnavné stvoření, jako jsem byla já. Ale nemohla jsem spát. Musela jsem se usušit a hlídat Rybu, a pak bude čas jít za Kesselem.
Celkem trvalo, než jsem se pořádně prohřála, ale nakonec mi kožich uschnul. Zahrábla jsem ohořelé dřevo sněhem a mrkla na Rybu. "Tak poď," řekla jsem jí, čapla ji za ocas a začla ji táhnout za sebou směrem k horám.

//Zrcadlové hory přes Východní hvozd

//od Jezevce přes Jezevčí les

V hlavě mi ještě leželo setkání s duchem Vánoc, takže jsem si ani pořádně neuvědomila, že jsem dobloumala zase do dalšího lesa. Naštěstí jsem mířila správným směrem, zpátky, odkud jsem přišla. Zpátky k horám, kde na mě snad už bude čekat Kessel. Ale nemohla jsem moc pospíchat, protože jsem pořád ještě neměla tu hlavní věc. To překvápko, co jsem tak potřebovala! Jenže jezevce jsem lovit nechtěla, bylo mi to celkem hloupé, protože mě odvedli za duchem a tak. Do prasečího háje jsem se taky nemínila vracet. Možná se na mě štěstí usměje v tomhle lese. Chvíli jsem si sedla pod strom a koukala kolem. V korunách stromů cosi šustilo a když jsem zvedla hlavu, spatřila jsem rezavý kožich. Drzá veverka na mě koukala hezky shora a vypadalo to, jako by se mi vysmívala. "Jó, kdybys byla tady se mnou dole, to by už nebylo tak vtipný, co?" mrskla jsem ocasem a vyplázla na ni jazyk. Veverka zaškubala ocasem a odběhla výš do koruny. Povzdechla jsem si. Veverka by stejně na moje překvápko nestačila, byla moc malá a já to chtěla udělat kloudně. Nic dalšího jsem neviděla, alespoň nic vhodného. Kolem poletovali ptáci a ve sněhu byly velké otisky kopyt, nejspíš jelenů, jenže i když by bylo děsně hustý nějakého Kessovi donést, pochybovala jsem, že bych to sama zvládla. Musela jsem hledat dál.

//Midiam

15. Jdi k Jezevci a promluv si s duchem Vánoc
//Kierb přes Jezevčí hájek

Čím blíž jsem byla lesu, tím víc zvěře jsem cítila. Zase jsem se v duchu zaradovala, že teď už se na mě štěstí určitě usměje... a zase marně. Sotva jsem očuchala jedno křoví, přidupal si to ke mně jezevec. "Hele! Nejseš ty ten od Išky?" nastražila jsem střapaté uši, ale jezevec se jen zatvářil nadmíru uraženě. "Tak promiň. V tom případě si musíš asi jít po svým, protože já mám důležitej úkol," sdělila jsem mu s hrdě vystrčenou hrudí a sklonila zase čenich ke křoví. Jenže jezevec mě rafnul za ocas a normálně mě za něj zatahal! "Jau, co děláš?" vykvikla jsem. Pruhovaný šedivák začal utíkat sněhem pryč. "Tak ty chceš sněhovou bitku? Já ti dám sněhovou bitku, až se z toho počůráš!" Neváhala jsem se vydat za ním, ale byl hodně rychlý. Mnohem rychlejší, než by naznačovaly jeho krátké nožičky. A pak-
Najednou stromy skončily. Rozestoupily se přede mnou skoro magickým způsobem a po jezevci nebylo ani stopy. Zvolnila jsem do klusu a zmateně se rozhlížela kolem. Šedivý kožich zmizel. Přede mnou uprostřed mýtiny stála pouze průsvitná postava přibližně vlčího tvaru.
"Dobrej den," pozdravila jsem to divné zjevení. "Pane, měl byste asi víc jíst, úplně vidim skrz vás," řekla jsem mu a zjevení se trochu zasmálo, než promluvilo zastřeným, ale přátelským hlasem.
"Obávám se, že to nepůjde. Nemám totiž skutečné tělo. Toto je však podoba, kterou na sebe mohu vzít, aby mě ostatní viděli." To bylo trochu matoucí. To si to svoje tělo jenom někam založil nebo co? "A co se stalo s vašim tělem?" "Nic se s ním nestalo. Zkrátka žádné nemám. Jsem duch. Duch Vánoc, milá Sinéad."
Očka se mi rozzářila. Znal moje jméno a byl to duch, bylo to jasný. "Aha! Vy jste jeden z těch zdejších kouzelných bytostí, žejo, jako je Život a Smrt a ten-co-je-možná-Vlčíšek-"
"Ano a ne," přerušil mě Duch Vánoc v půli mého výčtu. "Zde je místo, kde se vlkům zjevuji, ale jinak působím úplně všude, i mimo Gallireu. Přináším všem sváteční náladu, přání štěstí, zdraví a hojnosti. A právě to přeji i tobě," řekl a mírně sklonil hlavu. "Díky! Já vám to taky přeju!" "Ale teď už bys měla utíkat. Neříkala jsi, že máš nějaký důležitý úkol?" No jasně, můj úkol! "Máte pravdu. Tak nashle! A dík ještě jednou!" zamávala jsem duchovi tlapou a už jsem byla zase v trapu.

//Narvinij přes Jezevčí les

//Travnatý oceán

Hurá, sláva. Pašík mně nehonil! To byl moc pěknej vánoční dárek, nebýt rozkuchaná velkýma zahnutýma zubama nahoru. Překlusala jsem přes tu nudnou planinu, kde nic nežilo, k řece. Ještě nebyla zamrzlá, i když místy se u krajů tvořily ledové krustičky. Bylo ale vidět, že by neudržely nikoho, dokonce ani takové tintítko, jako já. Možná bych tady mohla chytit nějakou rybu. Radši jsem si to ale nechala jako záložní plán. Dávala se do mně třesavka, jen jsem se dívala na tu ledovou vodu. Fuj, bude to určitě neskutečně studený. Ještě bych si uhnala zápal plic. Ne, dík! Chtěla jsem žít. Ale kdyby nebylo zbytí, určitě bych na něco přišla. Zatím jsem nicméně pokračovala kolem řeky dál k místům, kde se tyčily další lesy. Nejdřív zkusím svoje štěstí jako suchozemský tvor.

//za Jezevcem přes Jezevčí les

8. Najdi zlaté prase a něco si přej
//Travnatý oceán

Už od první chvíle, co jsem vlezla mezi nízké stromy a spleť keřů mi bylo jasné, že tohle místo je mnohem živější, než ta pustina, ze které jsem právě vylezla. Na zemi byly stopy zaječích tlapek a v tom houští se určitě leccos schovávalo. Mlsně jsem si olízla čenich. Myšky, které jsem nám ulovila k snídani, byly už dávno zapomenutou hudbou minulosti a začínala jsem teda mít vážně docela hlad. Ale hlavně jsem slíbila Kessovi to překvápko... a chtěla jsem svoje slovo dodržet. Proto jsem začala čuchat v houští, oháňku vlající jako vlajku vítězství, jenže jsem se rychle zase zarazila. Něco mi tu nevonělo. Ne, oprava. Něco mi tu přímo smrdělo.
Pomalu jsem zvedla hlavu a zjistila, že na mě ze vzdálenosti pouhých pár metrů čučí hnusný, odporný, rozšklebený divočáčí čenich. "Áh! Jdi ode mně!" vyjekla jsem. Nesnášela jsem je! Strašně jsem se štítila těch jejich rypáčků. "Chro," odpovědělo prase na můj výkřik a dál si mě zvědavě prohlíželo. Jak pootočilo hlavou a dopadlo na něj světlo, uvědomila jsem si, že je celé zlaté. Zlaté prasátko. Ta uměla plnit přání, nebo ne? Jenže mě teď jako na potvoru žádné přání nenapadalo. Proč to musí být zrovna prase? Nemůže to být třeba zlatý motýlek? Čuník se pomalým krokem blížil a já z těch jeho malých hloupých očiček nedokázala poznat, jestli mě jde jenom očuchat nebo sežrat. "Kušuj, kušuj, kušuuuuj," zakvílela jsem. "Přeju si... přeju si... přeju si, abys mě nesežral!" "Chroooumch," vydalo prase hluboké zamručení, ale to už mě nezajímalo, vzala jsem tlapky na ramena a doufala, že se mi moje přáníčko splní. Být o Vánocích svačinou pro divočáka opravdu nebyl můj sen.

//Kierb přes Travnatý oceán

//Zrcadlové hory přes Esíčka

S písničkou jsem si to klusala podél řeky, dokud mě nepřestaly obklopovat šutry a skály. To se mi totiž na hledání překvápka moc nehodilo. Potřebovala jsem příznivější prostředí - a to se taky objevilo. Nejspíš to byla louka, pod sněhem těžko soudit. Nevypadalo to tady moc zajímavě a asi tu ani nic nežilo, což mi moje naděje hned zase rozbilo. Kruciš, já docela potřebovala, aby tu něco žilo! To byla celá podstata mého zatím neexistujícího, leč plánovaného překvápka... Nemělo ale smysl ztrácet naději po první nepovedené louce. I kdyby mi to trvalo dlouho, Kessel se snad zlobit nebude. Aspoň si odpočine! To mu snad udělá radost, ne? I když by se mu určitě líp odpočívalo v mé zářné společnosti, samozřejmě. Však já se mu vrátim, aby neplakal. Očima jsem šmejdila všude možně, až mě upoutaly skupinky stromů nedaleko přede mnou. Tam bych něco mohla najít!

//Kančí remízky

19. Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy

Fakt ráda bych se svýma výtvorama pochlubila někomu dalšímu. Třeba Kesselovi, jenže ten se pořád neobjevoval. Napadlo mě, že jsem ho chudáka možná úplně uhnala a proto mu teď trvá tak dlouho se sem doplácat. Jistojistě však už musel být blízko. A vtom mě něco napadlo. Něco naprosto skvělého! Nachystám mu další překvápko. Ale tentokrát dobrý! Ne takový, za jaký by mě nejradši přerazil. Jako se Smrtí a s krama a... a tak. Žádný Žanetoviny. Něco hezkýho a normálního. Vyškrábala jsem se na nejbližší kámen, který byl jen trochu schůdný, abych byla vyšší a můj hlas se snad nesl do větší dálky. "KESSÍÍÍÍ!" zařvala jsem zplna hrdla, že by mě snad slyšel, i kdyby stál ještě pořád na jezeře. "POČKEJ TADYYY, JÁ SE ZA CHVÍLI VRÁTÍÍÍÍM!" Chtěla jsem dodat ještě něco, ale řvala jsem tak nahlas, až mě z toho škrábalo v krku a navíc mě napadlo, jestli by se z hor třeba nemohla utrhnout lavina nebo tak něco? Možná jsem nad tím měla přemýšlet předtím. Ups. Ale nic se neutrhlo, ani sníh, ani moje hlasivky.
Hupla jsem zase na zem a rozklusala se přímo za nosem. Překvápko, překvápko. Vánoční překvápko, opakovala jsem si v duchu a začala si pobrukovat do kroku. Ta vánoční atmosféra se mě nějak chytla. Nakonec jsem se dala do zpěvu, aby mi cesta líp utíkala. "Půjdem spolu přes závěje, dudlaj dudlaj dudlajdá! Vlčíšku, chlupáčku, já tě budu kolíbati, Vlčíšku, chlupáčku, já tě budu kolíbat. Zavyj Janku zplna hrdla, uá uá uááá-á!" Můj nelibozvučný zpěv se nesl krajinou a patrně plašil ptáky a zvěř, čehož jsem si ovšem ani nevšimla, ačkoliv bych nejspíš měla, protože bez nich žádný překvápko nebude.

//Travnatý oceán přes Esíčka

17. Vytvoř obraz ve sněhu

Ať jsem koukala, jak jsem koukala, Kessel nikde. Hmm, hmm, hmm. Že by se do toho bruslení tak zažral? To se mi moc nezdálo. Hulákal na mě sice, že budu jeho smrt, ale že by ho stihla po cestě, to mi taky přišlo nepravděpodobné. Asi to jeho starším nohám jen trvalo o něco dýl, než mě dožene. No, nevadí. Však já se dokázala zabavit i sama. "Navíc nejsem sama, mám tady tebe, Zmíjo, žejo?" zazubila jsem se na svého sněhového hada a rozhodla se, že ke Zmijoslavě přidělám ještě další výtvory. Začala jsem přední tlapkou čmárat do sněhu kolem hada. Nejdřív jsem namalovala luční kvítí - spíš jen taková šišatá kolečka, ale i to se počítalo. Kolem Zmíji muselo být jaro, protože i když byla sněhový had, určitě v zimě spala jako všichni ostatní. Takže jsem jí udělala i sněhové jaro, mezi květinami jsem přidala i pár čárek, které měly znázorňovat zelenou trávu, i když ta moje byla bílá. Pak jsem přimalovala ještě pořádně vypasenou myš, takovou šišku na nožičkách a s velkýma ušima. "To abys měla co lovit," řekla jsem sněhové hadici. A nakonec jsem pár velkými ovály znázornila kameny a skály, aby se měl had kam schovat, až se dost nacpe tou tlustou myší.
Zadívala jsem se na své dílo spokojeným okem, ale připadalo mi, že bych měla přidat ještě něco. "Jasně! Já tady nebudu moct okounět nafurt, ale Sněhová Žaneta se Sněhovým Kesselem ti můžou dělat společnost," zasmála jsem se a už jsem tlapou čmárala do sněhu i dva vlky. Jednoho menšího se střapatýma ušima, což byla moje sněhová dvojnice, druhého většího s peříčkem na krku, což byl Kessel. Asi by nás jen tak někdo nepoznal, protože jsme byli šišatí až hrůza, ale to nevadilo. Hlavně, že já jsem to věděla. "Tadá! Hotovo," prohlásila jsem pak a hrdě se postavila nad své dílko. Nádhera!

18. Uplácej sněžného hada
//VVJ přes Východní hvozd

Byla jsem celá vytlemená a rozjetá jako blázen, takže mi trvalo pěknou chvíli, než jsem si všimla, že za mnou Kessel není. Vlastně až tehdy, když jsem zastavila, abych popadla dech. "Hahá, já říkala, že Ohnivou Žanetu jen tak- Kessi?" Přimhouřenýma očima jsem přejela okolí, ale bylo to jako déja vu. Opět jsem byla sama v těchhle horách. "No a jestli se nepletu, tak každou chvilku zpoza šutru vyjde jeden velevážený pán," zasmála jsem se pro sebe a čekala, až se historie bude opakovat. Kessel se nemohl ztratit. Stačilo následovat zvuk smíchu a stopy, co jsem nechávala ve sněhu. Fandila jsem mu, že to dokáže.
Chvíli jsem si sedla, abych se vydýchala, ale tlapy mě svrběly touhou po nějaké aktivitě. A tak, abych zabila čas, než se starouš ukáže, jsem začala na hromádku nahrnovat sníh a uplácávala jsem z něj takovou sněhovou roládu. Byla trochu křivá, až mi začal ten tvar připomínat hada. "Jó, no jasně! Postavím sněhovou zmiji," zasmála jsem se a připlácala hadovi ještě hlavu a udělala mu ocásek tenčí, než zbytek těla. Trochu jsem odhrabala sníh kolem něj, aby byl pořádně vidět, a protože to byla sněhová zmije, vyryla jsem jí tlapou na záda ještě klikatou čáru. Aby bylo jasný, že s tímhle hadem si nikdo nemá zahrávat! Povedlo se mi vyhrabat i dva malé tmavé kamínky, které jsem zmiji nacpala do sněhové hlavy jako oči. "Ty seš krasavice," rozplývala jsem se nad ní a opatrně ji pohladila po zádech, abych jí nesmazala tu hustou čáru. "Budu ti říkat Zmijoslava," oznámila jsem jí. "A teď, Zmíjo, kdepak je ten starouš?" bloudila jsem očima po okolí. Každou chvíli tu musí bejt!

24. Projeď se na kře

Ano, křupání v ledu vyvolávalo spoustu skvělých a zaručeně bezpečných nápadů. Zkusmo jsem dupla tlapou, ale kdepak. S ledem to ani nehnulo. Poskočila jsem, a pak výš a ještě výš, až jsem si při posledním dopadu málem opět nabila čumec, ale moje muší váha toho moc nezmohla. Přesto se to při posledním dopadu ozvalo znova. Křup. A tentokrát už jsem uviděla i puklinku. Rýpala jsem do ní drápem, ale marně. "Ale počkat! Však přece teplo led rozpustí," zaradovala jsem se, na to jsem náhodou byla po návštěvě Života expert. Teda teoreticky. Dokázala jsem zapálit klacek, určitě dokážu i rozpustit kousek ledu, žejo? Přivřela jsem oči a vytvořila si v hlavě přestavu plamínku. Krásnýho plamínku, co se vznáší ve vzduchu... a puf, najednou tady vážně byl! Vznášel se těsně nad ledem a rozpouštěl ho v místě, kde byla ta puklinka.
"Hahá! Čeká nás další dobrodrůžo," zazubila jsem se směrem ke Kesselovi a nechala plamínek zhasnout. Částečně rozpuštěný led už povolil a jak se jednou udělala díra, bylo to mnohem snazší. Trocha soustředěného podupávání a poskakování a poslouchání uspokojivého křupání... a najednou jsem ucítila, jak se ledy pohnuly. Doslova. Roztáhla jsem nohy, abych udržela rovnováhu, protože led okolo se rozlámal na velké i menší kry. "Wou, no to je přesně vono, co jsem chtěla," zasmála jsem se a zahoupala se sem tam na své kře, která se nebezpečně nakláněla. Na jezeře ale nebyly žádné nebezpečné proudy, takže mě to nemohlo nikam odtáhnout. Kra se trochu pohybovala, ale za chvíli se zarazila o ty ostatní. Já se ale tvářila, jako bych jezdila na nějaké věhlasné ledové lodi. "Pirátka Ohnivá Žaneta je zpět!" zahalekala jsem při vzpomínce na letní pirátské dobrodružství s Nelly. "A odnáší všechny vaše poklady a nikdy ji nedostanete," zašklebila jsem se přes rameno na Kessela a rozhopsala se po krách pryč. Popravdě jsem si přitom docela zmáchala zadní nohy, protože ty občas skončily v ledové vodě, ale nějakým zázrakem se mi povedlo nenamočit se celá, než jsem dosáhla opět pevného ledu. Samozřejmě jsem nezpomalovala, bruslila jsem pryč a pryč. Pirátku Ohnivou Žanetu totiž nemůže nikdo dostihnout! Aspoň dokud ji nenapadne něco jiného...

//Zrcadlové hory přes Východní hvozd