Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 5/10, Iška a Krůli

Iskierky zavrčení mě trochu překvapilo. Zamrkala jsem, ale popravdě mě to i jaksi... zahřálo? Iška by z ní udělala pentličky, kdyby něco zkusila, tím jsem si byla jistá, a byla jsem za to vážně hrozně ráda. Nemusela jsem se ničeho bát. Žádné divné vlčice s omamným pachem. To jsem Iskierce ještě ani neřekla, že Rowena voněla trochu jako ona. Rozhodla jsem se nechat si to pro sebe. I když by nepochybně bylo extrémně zábavné sledovat to, nechtěla jsem, aby ji šla zmlátit teď hned.
Rozhlídla jsem se stejně jako Krůli. Možná jsem zahlédla kus jezevčího kožichu a možná taky ne, Žužlík byl nicméně pořád zaparkovaný bezpečně na svém místě kus dál po břehu. Z našeho stanoviště ho bylo trošku vidět, ale ne zrovna nejlíp. "Um, to je taky na dlouhý vyprávění," máchla jsem nad tím prozatím tlapou, protože příběh o Žužlíkovi byl taky delší a teď se mi nechtěl přidávat do všeobecného zmatku. Ukázalo se, že i Krůli nějakého takového kámoše měl - jenže jsem ho neviděla. "Hů, to zní hustě! Kostlivec... takže to asi není zvíře, co? Spíš nějaký jeho oživlý zbytky? Oživlý kosti!" Tenhle můj nápad podporovala i jeho slova o tom, že se může rozpadnout a znovu složit. "To je fakt užitečný," kývala jsem souhlasně hlavou.
Rozhořčilo mě, že Arcanus věděl, co Rowena Krůlimu provedla a přesto ji přijal. Možná jsem nevolila slova moc opatrně, vzhledem k tomu, že to byl Iskierky táta... ale prostě mě to naštvalo. Iskierka to viděla trochu jasněji, ne tak černobíle. "Nojo," povzdechla jsem si. "Je fakt, že na té Roweně je cosi... asi umí vlkům pěkně zamotat hlavu," otřásla jsem se. Byla škoda, že to skončilo takhle. Až teď jsem si uvědomila, že Iskierka vlastně bude opouštět svoji rodinu. Chtěla jsem se o ni jít otřít, ale ona byla rychlejší, přihrábla si nás oba svou medvědí tlapou a přitiskla nás k sobě. Opětovala jsem to, jak nejlépe mi to z mojí trochu přimáčknuté pozice šlo. "Mám vás oba hrozně ráda," hlesla jsem tiše do šedého kožichu - jako by to snad nebylo jasný, ale měla jsem pocit, že musím něco říct. Že by to mělo být řečeno nahlas.
Krůli už vymýšlel, kam půjdeme. Vyposlechla jsem si jeho úvahy. "Ó! Výhled na hory zní bezva, žejo?" přeskočila jsem pohledem z jednoho na druhého. "Hlavně, když to tam nebude moc do kopce," zasmála jsem se, kdybych musela šplhat po horách i doma, nebyla bych úplně nadšená! "Můžem se zkusit podívat po něčem na severu, tam pod těma velkýma horama. Určitě tam bude nějakej lesejk přímo pro nás." Tam bylo lesů přece tři zadky. To by bylo, abychom se do jednoho nemohli vrtnout.

//Medvědí jezírka přes Středozemku

Cestou přes pláň se Žužlík trochu probudil a už mi neseděl na hřbetě jako úplná chcíplotina, takže jsem se nebála, že spadne a nabije si čumák. "Žando," ozval se po chvíli. "Kdo to vlastně jsou ti vlci, co hledáme? Teda, říkala jsi, že to je tvoje rodina, ale jsou to tetičky, sourozenci, bratranci..." Zasmála jsem se. "No prostě rodina! Iška je moje nejlepší kámoška a Krůliho jsme si spolu adoptovaly, takže to je teď náš syn. Jsou fakt super! Budou se ti líbit, a ty jim určitě taky." "Co znamená adoptovaly?" zajímal se Žužlík okamžitě. "Nooo, Krůli se nenarodil žádný z nás, ale jeho rodina je tak trochu na prd a tak jsme si ho vzaly za svýho, nejdřív jako tetičky a pak jako mámy," vysvětlila jsem to ve zkratce, protože už se mi o čenich otíral známý pach a ve večerním šeru jsem už Jiskru i viděla, i když nebyla sama. "Tamhle je Iška," ukázala jsem tlapou a trochu natáhla krok.
Iskierka tu byla s nějakou neznámou hnědou vlčicí. "Čau a čau," pozdravila jsem je obě a o Išku se otřela bokem. "Čau!" ozval se samozřejmě zvesela i Žužlík, stále usazený na mém hřbetě jako na pozorovatelně. "Já jsem Sinéad, tohle je Žužlík," představila jsem v rychlosti sebe hnědé vlčici a nemývala oběma. "Co tu vytváříte?" zajímala jsem se a mrkla na Jiskru. Nevěděla jsem, co je zač ta Hněduška a jestli před ní můžu vytahovat naše Velké Poslání, ale muselo být jasné, co mám na mysli. Musíme se vydat za Krůlim! Není čas ztrácet čas!

//Mahtaë jih

Žužlíka nakonec pojídání šneků přestalo bavit a zdálo se, že ho bolí tlapky. "Hej, víš co? Vezmu tě na záda," rozhodla jsem, protože jsem se na to nemohla dívat. "Budu tvůj vznešený oř." Nemýval na mě koukal trochu nejistě. "No dobře. Ale nesmíš vyhazovat," nabádal mě. Zakroutila jsem hlavou. "Jasně, že ne. Budu mírná jak beránek. Tak naskoč," plácla jsem sebou na zem, počkala, až se mi Žužlík uvelebí na hřbetě a opět jsem vyrazila podél řeky. Jenže se mi povedlo Asgaar tak trochu přestřelit. Doběhla jsem až moc daleko, tudíž jsem to musela vzít zpátky kolem jezírek, a dobře, že jsem tak udělala! Všechny plány se totiž rázem změnily...

(//Hra u jezera s Iskierkou a Crowleym)

Všichni jsme se nakonec rozběhli tak nějak po svém, ovšem vůbec to nemělo být na dlouho. Musela jsem ještě odběhnout jít čapnout Žužlíka, který zůstal na břehu jezera a prostě a jednoduše chrápal, navzdory počasí. Kolem něj se válela spousta drobných šupinek, jedna rybí hlava a dva rybí ocásky. Zakroutila jsem nad tím hlavou. "Vstávej, ospalče," dloubla jsem do něj čenichem. "Musíme jít. Máme velký poslání!" "Mrrrhm," zabručel nemýval rozespale a vyškrábal se mi zpátky na záda. Zdálo se, že ještě napůl spí. Ospale se mi držel na hřbetě, takže jsem šla tentokrát pomalu, aby nespadl. Stejně jsem ho nechtěla moc natřásat, když se tak nacpal šneky a rybami. Nerada bych je měla třeba za krkem... Ale teď, teď jsme museli za Iškou a potom tradá za Krůlim!

//Šakalka přes Středozemní pláň

Březen 4/10, Iška a Krůli

Bylo toho potřeba hodně vysvětlit, ke všemu jsem taky neměla úplně kompletní informace, ale určitě jsem v tom tápala méně, než Iskierka. "Fakt je hodně divná. Dělala na mě taky voči - nebo mi to tak aspoň přišlo," zakroutila jsem nechápavě hlavou a trochu jsem se otřásla. Možná na mě oči nedělala. Možná to bylo jen tou podivnou vůní, co z ní šla? Raději se od Roweny držet dál. "Je to nějaká zatracená čarodějnice nebo co." Krůli vysvětloval, jak jsou spolu příbuzní a kdo je vlastně to další individuum. "Oh, toho neznám, ale určitě bude taky děsnej," souhlasila jsem hned. Byla jsem samozřejmě na jeho straně!
Horlivě jsem přikyvovala nad Iščinými slovy. Udělat si svoje vlastní doma? Jako by se stalo. Já budu doma kdekoliv, kde budou tihle dva. Bylo jasné, že Krůli v Asgaaru doma není. Z jeho slov mi bylo smutno, zasloužil si žít někde, kde se tímto nebude muset trápit. "Hlavně není správný, abys pořád musel bojovat," dloubla jsem do něj čenichem. "Už vůbec né na místě, kde ti má bejt dobře. Iška má pravdu, najít nějaký nový doma bude úplně v pohodě."
Krůli rovněž Išce objasnil, jak to bylo s Rowenou. A taky jak jsem mu vysvětlovala, no... včelky a ptáčky a tak. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Nebylo zrovna příjemné to probírat znova, ještě ke všemu před Jiskrou! Koukala jsem do země, než se dostal k části, kde jeho dědeček dal Roweně místo ve smečce, i když věděl, co se stalo. "On o tom věděl?" vyhrkla jsem. "A stejně- No tohle!" dupla jsem rozhořčeně tlapou. "Jak mohl? Máš naprostý právo bejt na něj naštvanej!" Já byla taky naštvaná! A odhadovala jsem, že Iskierka taky nebude mít zrovna radost. Řečeno mírně.
Nakonec jsme skončili v hromadném obětí. "Jo. Neopustíme tě, nikdy. Jako věrný blešky v kožichu," slíbila jsem mu. Byl přeci náš. Náš... syn? Byla to taková nezvyklá myšlenka, ale líbila se mi, hodně moc. Přece jsme mu dávno byly něčím víc, než jen tetičkami. "No jasně. Nafurt, do skonání světa, v bejváku, co bude jenom náš a žádný pitomce tam nepustíme. Na to se můžeš spolehnout," odpřísáhla jsem. "Už jsi přemýšlel, kam chceš jít?" nadhodila jsem po chvilce. Bylo by dobré vědět, kde to naše nové doma bude, ale ostatně na to ještě bylo času dost. Bylo to nepochybně rozhodnutí, které vyžadovalo přemýšlení.

//Rozkvetlé louky přes Mahtaë sever

Mrzelo mě, že jsem se už musela rozloučit s Kesselem, ale na druhou stranu už jsem se těšila na Išku a Krůliho. Ti budou čučet, co je všechno novýho! Hlavně Iška, kterou už jsem neviděla pomalu jak je rok dlouhej. Strašně se mi po ní stýskalo. "Už se těším, až potkám tvoji rodinu. Jsou to taky velcí vlčí hrdinové jako ty?" Trochu jsem se zasmála. "Rozhodně jsou větší než já. Ale musím ti říct pravdu, já zas tak velkej hrdina nejsem." Zdálo se, že nemýval tohle nepřijme. "Nesmysl. Zachránilas mě z velké vody, takže jsi ta největší vlčí hrdinka, jakou znám!" "No dobře, dobře. Tak jsem teda hrdinná Žaneta."
Nemýval popoběhl, aby mě dohnal. Zaobíral se totiž zároveň tím, aby vyžral z ulity snad každého šneka, na kterého jsme narazili. To byla zrovna ochutnávka, kterou jsem s chutí vynechala. "Žaneta? Myslel jsem, že jsi hrdinná Sinéad." "Jo, to taky. Žaneta je krycí jméno, víš? A můžou ho používat jen vyvolení. Hele," rozsvítilo se mi najednou, přímo geniální nápad. "Nechceš taky krycí jméno? Když budeš žít mezi vlkama, třeba by se ti hodilo." Přísahala bych, že mu v očích zablikaly hvězdičky nadšení. "Prosím, prosím, prosím, to jsem si vždycky hrozně přál. Ale... jaké?" "Co třeba Žužlík?" nabídla jsem mu pohotově. Tlamička (tak hrozně roztomilá, byl vážně k sežrání) se mu roztáhla do úsměvu. "Žužlík... Ano. Žužlík a Žaneta." "Tak paráda! A teď jdem najít Išku a Krůliho. Určitě někde musej být. To je ta moje rodina. Musím jim tě představit, budou se ti líbit." "Už se těším," dojedl Žužlík dalšího šneka a opět popoběhl, aby mi stačil.

//Medvědí jezírka

Sice jsem měla v hlavě všemožná dobrodružství, ale nejspíš je budu muset odložit. Musela jsem přece jenom občas svůj čumák ukázat taky doma! Krůli a Iskierka, pokud se tedy sami někde netoulali, si už třeba budou říkat, že jsem se na ně dočista vykašlala, a to jsem vážně nemohla dopustit. "Však oni se zas tak bát určitě nebudou," zasmála jsem se. "Bylo to s tebou vážně suprový dobrodružství! Ještě dlouho na to budu vzpomínat," drkla jsem jemně do Kessela bokem. Bylo mi jasné, že teď už je dobrodrůžo u konce. "V Asgaarském lese," řekla jsem mu - nebo jsem mu to zopakovala? Možná jsem mu o tom říkala, ale upřímně jsem toho namluvila tolik, až jsem občas sama zapomínala, co mi z tlamy vyšlo a co ne. "Když mě budeš hledat, klidně si mě tam někdy odchytni!" zamávala jsem ocasem. "Pokud tam teda budu... ale je to dobrý místo, kde s tím začít," zasmála jsem se. "Takže, asi zatím ahoj. Jsem fakt ráda, že jsem na tebe narazila, jsi ten nejlepší šedivý stařec, jakého znám," zazubila jsem se na něj a sklonila se k Žužlíkovi. Tedy Filiánovi. Budu mu muset nějak vysvětlit, že je přejmenovanej. "Tak co, chceš poznat mou rodinu?" "Jasná věc," zvedl nemýval vesele bradu a bylo tedy rozhodnuto. "Tak se měj, a opatruj se," věnovala jsem Kesselovi poslední úsměv a vyrazila jsem svou cestou, zatímco nemýval mě na svých krátkých tlapkách poslušně následoval.

//Mahtaë

Na Filiánovu otázku Kessel neměl moc co říct. "Já už jednoho jo, naštvanýho jezevce. A ten se taky hnedka držel vlčí společnosti," prozradila jsem, že to pro mě není tak úplná novinka. Což ovšem neznamenalo, že jsem z toho nebyla překvapená. Iskierka bude mrkat, že jsem taky našla mluvícího kámoše! Ani mě nenapadlo pochybovat o tom, že nemýval zůstane se mnou. "Nikoho takového neznám," odpověděl. "Ale v naší rodině se občas vyskytují opravdové zvláštnosti, patří do ní spousta velkých a významných mývalů," rozpovídával se už zase Žužlík a skoro to vypadalo, že chce pokračovat výčtem velkých mývalích činů, ovšem to bylo - naštěstí nebo bohužel? - přerušeno návrhem, že by se měl ke své rodině opět vrátit.
Přimkli jsme se s nemývalem k sobě, jako by ho snad ode mě Kessel už násilím odtrhával - což nedělal, ani jsem nečekala, že by to udělal. Ale co kdyby se zase pokoušel použít zdravý rozum? Naštěstí nás nepřemlouval. Jen zopakoval svoje varování. "Umím být strašlivě opatrný," prohlásil Filián rozhodně a vážně přikývl, což jsem ovšem neviděla. "A kdyby tě někdo chtěl sežrat, připálim mu ocas," slíbila jsem slavnostně a zamyslela se nad Kesselovou otázkou: "Noo, třeba-" Rozhlédla jsem se kolem, po louce, kde začínaly pomalu vykukovat první květy jara, a něco jsem si uvědomila. Přicházelo jaro. To znamenalo, že jsem se celou zimu toulala kdoví kde a do vlastní smečky jsem ani nepáchla. "Eeehm, já bych se asi měla pomalu začít vracet domů," podrbala jsem se zadní nohou za uchem. "Tak trochu nevim, jestli si mě tam vůbec ještě pamatujou," zazubila jsem se rozpačitě. Znamenalo to, že se naše cesty s Kesselem rozdělí?

Březen 3/10 // Krůli a Iška

Netrvalo samozřejmě dlouho, než si Jiskra všimla, že je na mě něco nového. "Dobrý, co?" nakrucovala jsem se jako žížala, když mě nakonec propustila ze svého objetí. Klidně bych v něm ještě setrvala, ale... jak jinak bych jí mohla ukázat svou novou vizáž? Chvíli Iskierka nějak neměla slov. A jé, co když se jí to nelíbí? lekla jsem se, protože šedá vlčice byla samozřejmě jedním z těch pár vlků, na jejichž názoru mi záleželo. Ale mohla jsem si oddechnout, poněvadž po chvíli vykoktala, jak mi to sluší. Na tváři se mi roztáhl spokojený úsměv, její pochvala mě zahřála u srdce, které se mi tím vlastně docela rozbušilo. "Dík! Šla jsem s Krůlim navštívit Života a on mi to vymyslel," mávala jsem ocasem a v duchu si opakovala, jak ta slova hezky zněla, když je Iška říkala. Sluší mi to, culila jsem se jako blbá. Určitě proto, že jsem se konečně zase sešla se svou kámoškou. Která, mimochodem, neodolala šanci si do mě dloubnout kvůli mojí výšce. "Jasně, měla bych v tom boji i výhodu. Jsem k zemi mnohem blíž," zazubila jsem se, jenže nás přerušilo zjevení třetího člena naší bandy.
Krůli, i když jsme ho obě rády viděly, vypadal jaksi zdrchaně. Příběh o tom, jak získal svou lebku i pozastavování se nad tím, kdy jsem z tetičky povýšila na mámu musely počkat. Spokojeně jsem sice zamávala ocasem, když jsem opět byla chválena, ale pak už jsem pozorně poslouchala. "Další individuum?" zakroutila jsem hlavou. Nevěděla jsem, o koho jde, ale když to říkal Krůli, musela to být pravda. Rychle Iskierce shrnul, co bylo s Rowenou a nám oběma, proč se v Asgaaru cítí tak, jak se cítí. "Jo, klidně to pak Išce řeknu, je to takový zamotaný a dost... no," otřásla jsem se a mrkla na druhou rudookou. Ale bála jsem se o Krůliho. Kam se vrtne, co když bude spát někde na dešti, bude sám a jak ho budem hledat po světě?
Ale Jiskra v tom udělala jasno. A já jsem samozřejmě byla na její straně, na její a na Krůliho. To byla ta jediná strana, na které záleželo, naše vlastní. "Jasně, že tě nenecháme samotnýho, když nechceš. Co bysme asi tak bez tebe v Asgaaru dělaly?" pokrčila jsem rameny a taky se natiskla k tmavému vlkovi. "Však to sám říkáš. Jsme rodina. Takže musíme držet spolu. Jasný? Složíme zadky v nějakým lese všichni spolu a budem si žít, jak nás napadne!" nadchla jsem se okamžitě pro tu myšlenku. K Asgaaru jsem lnula vlastně jen proto, že tam byli i Iška s Krůlim. Bez nich by to byl jen nějakej les.

Kessel mínil, že Žužlík - tedy Filián - možná přece jen může být mýval, i když nevypadá jako žádný z těch, jaké jsem kdy viděla. Ovšem on sám se proti tomu ohradil: "Tak to pozor! Já jsem tak čistokrevný mýval, jak jen může být. Moje máma byla mýval, táta byl mýval, bratři, sestry, tetičky, strýčkové... všecko mývalové. S pruhovanýma ocasama a se vším. Ten já sice nemám, vypadám jinak, než oni, ale jsem samozřejmě taky mýval. V rodině Podšívků jsou jenom samí mývalové." Pomalu jsem pokrčila rameny. "S tím se dá těžko přít," usoudila jsem, i když mi bylo jasné, že za tím musí být něco víc. "Když říkáš, že jsi mýval, tak jsi asi mýval."
To už se dal do seznamování s mývalem nemývalem i Kessel, a neopomněl mu udělit výchovnou lekci. "To je fakt, měl jsi docela kliku, že jsi narazil zrovna na nás. Holt si umí vybrat dobrou partu," zazubila jsem se na Kessela, který na mě ale koukal o poznání vážnějším výrazem. Asi na tom něco bylo. Kdyby na nás narazil, když jsme měli hlad, už mohlo být po něm. "Já jsem na vás koukal, jak jdete od té smradlavé hory," prohlásil nemýval, "a jako mývaložrouti jste mi nepřišli. Proč bych jinak uměl mluvit vlčí řečí, kdybych se s vlky neměl bavit?" položil velice dobrou otázku. "No. Proč?" mrkla jsem pobaveně na Kessela, zvědavá, s čím přijde. "Hele, my tě žrát nebudem, a nenecháme ani nikoho jinýho, aby tě sežral."
Jenže Kessel by nemývala hned poslal zpátky, odkud přišel. "Néé," protáhla jsem prosebně ve stejnou chvíli, kdy zvířátko zvolalo: "Ani nápad," a zaběhlo zpátky pod moje břicho. Navzdory své baculaté postavě se pohyboval překvapivě rychle. "Necháme si ho," žadonila jsem, jako bych byla ještě malé vlče. "Já na něj budu dávat pozor, nikdo ho nesežere. Však si mě sám vybral, přišel za mnou! A řek, že jsem hrdinka!" "A já nikam nejdu," přisadil si hlásek vycházející z tlamy vyčuhující mezi mýma předníma nohama. "Vyrazil jsem zažít velké dobrodružství, tak se nemůžu hned otočit a vrátit se domů." Aniž bych si to uvědomovala, protože jsem na Žužlíka pořádně neviděla, upírali jsme na Kessela oba dva skoro stejný prosebný štěněcí výraz. Přece ho nemohl poslat pryč!

Naštěstí jsme to oba přežili bez nějaké větší újmy, i když Kessel vypadal úplně zmuchlaně a já nejspíš taky. Nemluvě o Žužlíkovi, který konečně začal projevovat známky života, akorát že jich pro změnu projevoval... až moc? Koukala jsem na Kessela, který z toho ale nevypadal o mnoho moudřejší, než já. Tvoreček se mi tiskl k noze, jako by mě nikdy nemínil pustit a jako bych fakt byla ten velký hrdina, za kterého mě měl.
Když se ovšem ozval Kess, otočil se po zvuku jeho hlasu a zavrtěl čumáčkem. "Zdravím, zdravím!" zopakoval radostně, konečně se mě pustil a vyběhl do prostoru mezi mnou a vlkem, kde jsme si ho oba mohli pořádně prohlédnout. Kecnul si na zadek a vypadal nesmírně spokojeně, navzdory všemu. "Rozumím. Švanda, co? Odmalička rozumím vlčí řeči. Nevím proč. Máma mi vždycky zakazovala se k vlkům přibližovat, že mě někdo sežere, ale já si nemůžu pomoct, jste hrozně zajímaví! Takže teď jsem tady, a ještě nejsem sežraný, tudíž to vypadá, že jsem měl pravdu já," zasmál se poté, co na nás vysypal záplavu slov.
Pořád ještě jsem byla lehce v šoku, už jsem ale otvírala tlamu, že něco řeknu, protože jsem si vzpomněla na Iskierku a jejího mluvícího jezevce, ale Žužlík mě předběhl: "Abych se představil - Filián Podšívka, mýval k vašim službám." Zvířátko vyseklo nemotornou poklonku. Filián? Nedovedla jsem o něm uvažovat jinak, než o Žužlíkovi. "Já jsem Ža- Sinéad," představila jsem se mu a zamávala ocasem. Byl přece hrozně super, i když jsem nevěděla, co je pořádně zač. Chtěla jsem si ho nechat. "Vlčice k službám! Ale počkej, říkal jsi, že jsi mýval?" Filián-Žužlík jen horlivě přikyvoval. Zmateně jsem znovu koukla na Kessela. "Nemají mývalové pruhovaný ocas a tak?" ptala jsem se spíš vlka, než údajného mývala, protože se mi to celé nějak nezdálo. Nebyla jsem žádný expert, ale tohle přece nebyl mýval. Ani to nebyl jezevec, jak jsem si prve myslela. Nebo jo?

Březen 2/10 // Iška a Krůli

Iskierka nejprve vypadala jako vytesaná z toho stejného kamene, na kterém ležela. Tak vážně se tvářila. Dokázala to dokonce bez toho, aby ji zrádná oháňka prokecla. Dlouho to však netrvalo, sklouzla se ze svého vyvýšeného stanoviště (jako by ho potřebovala!) dolů a už si to štrádovala ke mně. "To je dobře," zasmála jsem se a zabořila hlavu na oplátku do jejího kožichu, přičemž jsem nasála její známou a milovanou vůni. "Jinak bych asi musela jít dát po čumáku samotné matičce zemi a na to už bych mohla bejt krátká i já!" zasmála jsem se jí do srsti a neprojevovala zvláštní spěch vymanit se z toho objetí. "Fakt se mi stejskalo," dodala jsem ještě, jako by to nebylo jasné. Už to byla taková doba! Iskierka vypadala pořád stejně, ale to se o mě říct nedalo. Střihla jsem ušisky, které byly střapatější, než kdy dřív, i když ty barvičky v mé srsti asi do očí musely praštit více.
Chtěla jsem se už už začít vyptávat, když tu se zjevil i další známý kožich. "Krůli!" vyjekla jsem zvesela a otočila se po něm. Jen jsem rychle zmateně mrkla po Jiskře. Jak nám to řekl? Oplatila jsem objetí i jemu, zase byla celá naše banda pohromadě. Ale Krůli měl něco na srdci a asi ho to tížilo, podle toho, jak funěl. Pod maskou jsem moc neviděla, jak se tváří, ale asi jsem ani nemusela. Zůstala jsem zaraženě stát, když to konečně vyklopil. "To... to fakt?" vykoktala jsem, ne naštvaně, jen zmateně. Nečekala jsem to. Ale bylo to tak divné? Sama jsem se toulala snad měsíce a po Asgaaru nezaplakala, jen po Krůlim a Išce se mi stýskalo. Těkala jsem pohledem mezi nimi oběma. Přece jsme se nemohli takhle rozdělit! "Ale kam půjdeš? Už víš? Nebo se chceš jenom tak toulat? Ale nebudeš pak osamělej?" Možná jsem těch otázek na vlka vybalila až dost...

Březen 1/10 // Iška

Svítilo sluníčko, ale že by moc hřálo, to se říct teda nedalo. Už to ale bylo aspoň trochu jarní počasí. Tlapky mi chvílemi v trávě pěkně čvachtaly, jak jsem klusala kupředu. Na hřbetě se mi natřásal Žužlík, jako bych byla nějaká kobyla - museli jsme vypadat docela komicky, ale to mi bylo celkem fuk. Tenhle způsob přepravy se asi-ne-mývalovi nějak hodně zalíbil a já z toho asi neměla úplně radost. Teda, měla jsem ráda Žužlíka, ale docela se po chvíli pronesl. "Voda na obzoru!" zahlásil najednou nadšeně. "Půjdeme na ryby?" "Ty máš v tom břiše fakt bezednou jámu, co," zasmála jsem se, ale zamířila jsem k vodě.
Sotva jsem zastavila, vrhl se Žužlík dolů z mého hřbetu a usadil se na břehu. Přimhouřila jsem oči a ve slunečním světle o pěkný kus dál kolem jezera jsem si čehosi všimla... Srdce mi poskočilo. Je to opravdu-? "Hezky si zarybař, já jdu támhle, jo?" máchla jsem tlapou k onomu kameni, na kterém se rozvalovala vlčice s šedým kožíškem. "Jasně, jasně," odmávl to tlapou nemýval, aniž by spustil pohled z ryb lesknoucích se pod hladinou.
Neváhala jsem a rozklusala se tím směrem. Nebylo pochyb, jarní větřík mi do čenichu přinášel onen pach, směsici kouře a květin a čehosi hůře uchopitelného. Byla to Iška. V kožichu jí tančila světýlka, která se odrážela od vodní hladiny. Zpitoměle jsem na to chvíli zírala, než jsem zamrkala a překonala těch pár posledních kroků. "Co to vidí oko mé?" zvolala jsem a tvářila se děsně ledabyle, ale oháňka kmitající sem a tam mě okamžitě prozradila, takže jsem s tou šaškárnou rychle přestala. Tlama se mi roztáhla do širokánského úsměvu a tlapky mi radostně stepovaly na místě. Protože Jiskra ležela na šutru, musela jsem hlavu zaklánět ještě víc, než obvykle, abych k ní mohla mluvit. "Ahoooj! Už jsem si začínala myslet, že tě spolkla země, nebo co!"

"Asi taky dobrý," pokývala jsem Kesselovi. Žila jsem, ne? Jenže Žužlík to nepřežil. Ať už to Žužlík byl, nebo ne. Vážně jsem nechtěla brečet kvůli nějakému mrtvému jezevci nebo co to vlastně bylo. Fakt. Nešlo to ale zastavit. Jakmile se jednou hráz protrhla, bylo to v háji. Nedokázala jsem se bránit, jen jsem vzlykala. Přitiskla jsem tvář ke Kesselově čenichu, který se o mně otřel. "Kdybych... kdybysme-" Skrz zamlžený zrak jsem cosi zahlédla. Zahlédla jsem, jak se Žužlíkovi cukla tlapa. Zavrtěl se. Doširoka jsem vykulila uslzené oči a nadechla jsem se, abych nadšeně vyjekla, jenže v tu chvíli nás všechny srazila vlna, která se přihnala kdoví odkud.

Byl to skoro zázrak, že se mi v prvních pár chvílích podařilo opět zachytit do tlamy šedivý kožíšek oživlého zvířátka. Nemohla jsem ho teď nechat utopit! Ale kdo zachrání mně? Držela jsem tlamu s Žužlíkem tak vysoko, jak jsem jen dokázala, až mě z toho nesnesitelně bolelo za krkem, bojovala jsem s proudem všemi dostupnými silami, ale nebylo to snadné. Voda nás všechny táhla kupředu nemilosrdně a síly mi docházely snad každou vteřinou. Kessel do mě chvílemi vrážel, možná s ním jen tak mlátil proud, možná mě směroval ke břehu? Nějakým zázrakem jsme se k němu nakonec dopracovali, i když mě starší vlk musel rafnout za kůži a pomoct mě vytáhnout nahoru, jako bych byla nemohoucí vlče. Jenže kdybych byla sama, nejspíš by mě to odtáhlo kdoví kam.
Sedla jsem si na břeh, položila si zmáčeného tvora k nohám a lapala jsem po dechu. "Jo. Všechno je přímo parádní," odpověděla jsem roztřeseně a koukla na Kessela, který vypadal úplně vyřízeně. "A ty? Jsi v pohodě?" Odkud se vzala všechna ta voda? "Dnešek je... fakt divnej den." A aby byl ještě divnější, ucítila jsem, jak se mi okolo přední nohy omotaly drobné tlapičky. "Tys mě zachránila! Vytáhlas mě z té velké vody!" ozval se hlásek. Sklonila jsem hlavu a viděla tu jezevco-věc, jak mi objímá tlapu a na roztomilé tvářičce mu hraje něco, co se podezřele podobalo úsměvu, bez ohledu na to, že byl celý zmáčený jako krysa. "No... jo. Asi jo. Už to tak bude." Poněkud zmateně jsem věnovala pohled Kesselovi. Ono to mluví? "Já jsem věděl, že jsou mezi vlky taky velicí hrdinové," prohlásil Žužlík a přitiskl se k mé noze jako klíště. Výjimečně mi došla slova a dokázala jsem jen přitrouble koukat s pootevřenou tlamou. Na jeden den toho už bylo docela dost.

Mimik/Chameleon

Vlk by byl schopen na omezený čas měnit barvu kožichu podle někoho, koho už viděl (na nižších úrovních třeba jen přirozené barvy, na vyšších včetně odznaků magie a modifikací) nebo podle vlastní představivosti, dokáže napodobit cizí hlas, pach, styl chůze, na nejvyšším levelu třeba i změna stavby těla (drobnější/mohutnější). Na vyšších level by mohl být schopen si jednorázově "vypůjčit" magii od vlka ve své blízkosti - na nižším vrozenou třeba max do 5. hvězdičky, na nejvyšším levelu vrozenou do 10. hvězdičky nebo libovolnou doplňující do 5. hvězdičky (nebo třeba o 2 hvězdy míň, než právoplatný vlastník). Všechno by to bylo dáno na určitý počet postů, nejednalo by se o trvalé úpravy.

Zvuk

Vlk dokáže zesílit vlastní hlas bez nutnosti křičet, dokáže utišit nebo zesílit jakékoliv zvuky z okolí, umlčet někoho druhého. Může dokonale napodobovat hlasy vlků nebo zvuky zvířat, nebo vyvolat libovolný zvuk přicházející z jakéhokoliv směru. Dokáže vyvolat hlasitý nepříjemný tón, který způsobuje hvízdání v uších, nervozitu, nepříjemné pocity. Na vyšších level může zvládnout svůj hlas zesílit natolik, že zasaženým vlkům způsobí bolest hlavy, dezorientaci a/nebo dočasně horší sluch. Menší zvířata může zvukem úplně omráčit.

//Aina

Sotva jsem pletla nohama. Všechno se mi před očima vlnilo, chvílemi jsem viděla rozdvojeně, roztrojeně... Žužlíka jsem pořád držela v tlamě, ale připadal mi hrozně těžký, vážně až moc. Hlava mi třeštila. Nějak jsem se ale potácela kupředu a viděla jsem, že Kessel jde taky. Smrad řeky pomalu ustupoval, čím dál jsme byli od sopky a čím blíž k jezeru. Pár metrů od jeho břehu už jsem naznala, že to stačí a neelegantně jsem se poskládala na zem. Zhluboka jsem se nadechovala čerstvého vzduchu, který mi snad nikdy nepřipadal tak sladký. Chvíli jsem jen ležela a vydýchávala to, než jsem se překulila do trochu důstojnější polohy na břiše a podívala se na Kessela. "Dobrý?" broukla jsem směrem k němu. Já se tedy cítila, jako by mě někdo praštil něčím hodně těžkým po hlavě, ale svět se aspoň přestával vlnit a houpat. A nejspíš to ze mně vyhnalo i to divné šílenství. "To bylo... o fous. Vážně o malej fousek," došlo mi. Kdyby usnul i Kessel? Mohli jsme být oba ztracení.
Nebo všichni tři? Pohled mi padl na onu kožešinu, která se mi válela u předních tlap. "Žužlíku?" zablekotala jsem, pořád mi to nedávalo smysl, dávalo to vlastně pořád menší smysl. Tohle přece nebyl žádný Žužlík. Bylo to jakési zvířátko, s jedním uchem úplně oslintaným, jak jsem ho ve spánku cumlala. Přišlo za mnou? Proč? Šťouchla jsem do něj čenichem. Pořád se neprobralo. "On je asi mrtvej," sklopila jsem lítostivě uši. No a co, že to nebyl můj původní Žužlík. Přišlo to za mnou a tulilo se to ke mně a mělo to roztomilou tvářičku a bylo to dočista mrtvé. Nevěděla jsem, proč to najednou tak prožívám, nejspíš proto, že jsem byla ještě napůl oblblá těmi výpary a nedokázala jsem se zbavit představy, že ten huňatý tvor má něco společného s mou vlčecí hračkou. Možnost, že by Žužlík mohl umřít, lámala malé Žandě, která ve mně stále přebývala, srdce. Cítila jsem, jak se mi začíná křivit tlama. Je to nějakej divnej jezevec. Přece kvůli tomu nebudu brečet, pomyslela jsem si rázně... a pak jsem se kvůli tomu rozbrečela.