Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mému společníkovi jaksi došla slova, jakmile jsme vstoupili do prostoru plného tančících světýlek. Asi se nebylo čemu divit. Co na to vůbec říct, že? Pomalu jsem se otáčela kolem dokola, očima přejížděla po stěnách i po stropě. Stočila jsem pohled i na své boky a musela se zasmát, když jsem viděla, jak jsou poseté světýlky. Nic takového jsem ještě nikdy nezažila. Nejradši bych si tyhle světelná prasátka nachytala a brala je všude s sebou. Ale ona se chytit nenechala. Mohla jsem po nich plácat tlapkami, jak jsem chtěla, ale kdepak. Samozřejmě jsem logicky věděla, že to nejde, ale něco mě pořád nutilo to zkoušet. Protože by bylo strašně super, kdyby to šlo!
Takže jsem se trochu kochala, trochu opatrně poskakovala kolem a naháněla prasátka, až jsem nakonec zaplácla jedno, které hopsalo na obzvlášť chlupatém kameni. "Hopla," stáhla jsem tlapu stranou, když mi došlo, že to, co jsem právě ulovila, byl Kesselův ocas. Jak mlčel a ani se nehýbal, málem jsem zapomněla, že tady se mnou vlk vůbec je. Plácla jsem sebou na zem kousek vedle něj. "Spíš?" šeptla jsem, i když jsem viděla, že má otevřené oči. Stejně by se mu asi těžko spalo, když ho někdo plácá po oháňce. Možná jsem se měla radši ptát, jestli vnímá. Zdál se totiž úplně očarován. "Je to krása, žejo? Viděl jsi už něco takovýho?" Pořád jsem šeptala. Tohle místo k tomu přímo vybízelo.

Pokud tu byli medvědi, někde tvrdě chrápali. Pokud tu byly ty hnusné jižanské kočky, nikde jsem je neviděla a ani necítila, takže asi taky chrápaly. No a jestli jsme náhodou míjeli nějaké kosti, nejspíš mi prostě připadaly jako vybělené klacíky. Pravděpodobně jsem si jich ale vůbec nevšimla, protože jsem byla moc zažraná do toho, abychom postupovali kupředu mezi svítícími šutrovými tesáky.
"Třeba jo! Vlastně určitě jo, protože kdo se sem neodváží, tak to nikdy neuvidí," máchala jsem spokojeně ocasem a jiskřící očka mi brouzdala po těch kouzlech kolem. Kessel na krápníky šahal, ale nic nedělaly. Nenápadně jsem jeden olízla, když se zrovna díval jinam, ale nic zvláštního jsem nezaznamenala. Chutnalo to, jako když lížete mokrej šutr. To už určitě každý zkoušel, žejo? Dokonce ani když jsem vyplázla jazyk, abych se na něj podívala, nesvítil mi, což bylo teda značné zklamání. Krápníky byly prostě jenom na koukání, ne na olizování ani na jiné hrátky. Škoda.
Podzemní potok bylo podle všeho něco, co normálně existuje. "Super! Tak to tady určitě bude. A když to tu je, tak to samozřejmě prozkoumat chceme," ujistila jsem Kesse, který měl ale stejně svoji odpověď vepsanou ve tváři. Vyrazili jsme o překot kupředu, teď už nebylo pochyb, že někde před námi voda teče. A opravdu. Za jednou z dalších zatáček tekoucí pramínek trochu křížil cestu, i když to ani nebyla moc velká překážka, jak byl mělký. Ale to, co dělala tekoucí voda společně se světlem krápníků... "Ooooo," spadla mi čelist a zastavila jsem se. Spousty stříbrných světelných prasátek tancovaly po stropě, po stěnách, po zemi i po nás. "To je strašně nádherný," vydechla jsem a plácla po jednom prasátku tlapou, což samozřejmě způsobilo jen to, že mi teď tancovalo na ní. Takovýhle prase mi ani nevadí. "Jak kdybysme chodili mezi hvězdama," popošla jsem o pár kroků dopředu, na Kessela jsem se vlastně ani neohlédla, vykulenýma očima jsem jen bloumala po té kráse. Až z toho trochu přecházely oči.

Kesse moje představa tunelů vedoucí až někam na tropické ostrovy viditelně pobavila. "Co já vím?" střihla jsem ušima. "Třeba to podkopává celou Gallireu. A ústí to Životovi za kopečkama! Asi bysme se pěkně prošli, než bysme tam došli, ale zase by to nebylo sněhem a tak. To by bylo skvělý, ne? A do konce zimy bysme se tam mohli jenom opalovat," zubila jsem se spokojeně a už si to malovala, aniž bych myslela třeba na to, že bych se do konce zimy mohla třeba ještě objevit ve smečce nebo tak něco. Když mi to někdo nepřipomínal, pamatovalo se mi na to docela těžko.
V jeskyním to žilo. Asi. Zatím jsem kromě nás a tamtěch dvou vlků nic živého neviděla, ani můru, ani netopejra... dokonce ani medvěda. "No, ti v zimě asi chrápou, ne? Takže by to mělo bejt v pohodě," zasmála jsem se, i když Kessel to vydechl tak zlověstným tónem, že mi mráz po zádech trochu přeběhl. "Dokud tady necválaj divočáci nebo velikánský kočky, je mi asi fuk, co tu žije."
Zajímavější stejně bylo to, co tu rostlo. Ono to tedy tak úplně nerostlo, ale jak jinak jsem to měla nazvat? Kamenné tesáky visely od stropu nebo naopak trčely od země a hezky nám naši cestu osvětlovaly. Což ale podle všeho dělat neměly. "Hmm. Já je asi nikdy dřív ani neviděla. Určitě ne takovýhle krásný." Obhlížela jsem je a procházela se mezi nimi, ale otočila jsem se po pár krocích zpátky na vlka: "Bylo by divný, kdyby to tady nebylo aspoň trochu kouzelný. Kde jinde už by se měla držet magie, než v tajemný jeskyni?" Zdálo se mi to jasné jako facka.
Pomalu jsem vykročila dál. Před sebou jsme teď měli spoustu zářícíh krápníků, které poskytovaly světlo a malé kaluže vody na zemi se v jejich světle leskly a třpytily. Byla to krása. Pro jednou jsem i na chvíli zapomněla mlít pantem. Zurčení tekoucí vody se s každým krokem zdálo blíž. "Něco tady teče," oznámila jsem. Kessel nebyl určitě úplně hluchý, ale... no. Radši. Však už není nejmladší, žejo. "Vážně by to mohl být potok? Pod zemí?" To jsou mi novinky.

Procitla jsem, probrala se a byla připravená vyrazit zase na další dobrodrůžo. Teda, pokud byl připravený i Kessel. Trochu jsem naklonila hlavu na bok. "Fakt? Jakto? Žraly tě v jeskyni nějaký můry? Nebo... možná spíš netopejři? Co vůbec tak žije v takový jeskyni?" otočila jsem se vstříc zapeklitému labyrintu podzemních chodeb (tak jsem si to aspoň představovala) a na svou původní otázku skoro zapomněla.
Naštěstí i když se nevyspal úplně do růžova, byl můj společník více než připraven vyrazit vstříc temným hlubinám jeskyní. "Řekla bych, že ani ne. Pokud se ti teda nechce jít tam ven," kývla jsem hlavou k východu, odkud táhnul snad ještě větší chlad, než když jsme šli spát. Ne, to nevypadalo moc rozumně. Nechtělo se mi do hor vystrčit ani čumák. "Třeba nás to dovede někam do teplejších krajin," přemítala jsem a vyrazila na Kesselovu výzvu do tmy jako první. Ještě jsem mu cestou vysekla neohrabané pukrlátko, když se tak ukláněl, div že si nerozbil čuňu o zem.
Chvíli nebylo nic moc zajímavého, jen poměrně velká tma. Bylo slyšet kapání vody a zurčení nějakého vzdáleného potůčku? Po chvilce se ze tmy ale vynořilo něco jemně bíle svítícího. "Jó! Vidíš to?" vyjekla jsem, jako by to snad Kessel mohl nevidět. Od stropu vyrůstal k zemi takový kamenný tesák, ale trošku bíle svítil. A nebyl tu sám, dál jich zářilo víc a víc. Byla jsem si jistá, že se tomu nějak říká, ale v samém vzrušení jsem si nemohla vzpomenout. "To jsou ty, přece ty... kramplíky nebo tak něco! Ty jsou skvělý! Nevěděla jsem, že svítěj."

Vzhled


Povaha

Oheň jsme neměli, ale nakonec to bylo asi docela fuk. I když Kessel řekl, že by mu nevadilo být trochu princeznou. "Můžu ti sehnat korunku a začít se ti klanět," nabídla jsem mu, ale oči už se mi zavíraly. Vážně jsem nebyla tak rozmazlená, abych potřebovala měkkou kožešinku a plápolající oheň k tomu. Stačilo se pořádně unavit a usínalo se úplně snadno.
Ve snech jsem naháněla zajíce a křepelky. Nechtěly se nechat chytit, potvory zatracené! Tu a tam jsem sebou trochu škubla nebo ze spaní nakrčila tlamu, jak jsem nepolapitelné zvěři ve snu nadávala. Nenaštvala jsem se ale dost na to, aby mě to probudilo. Až se nakonec objevila Jiskra a řekla mi, že se na to mám vykašlat. V úkrytu máme toho muflona, copak jsem na to už zapomněla? Půjdem se radši projít. A já samozřejmě neprotestovala. Běžela jsem za ní, až jsme vyběhly ze sněhu do krásně prosluněného jara. Stromy kvetly, tráva byla hebká a svěží. Musela jsem do ní Išku shodit. Jenže sotva jsem to udělala, začala se mi nějak rozplývat. Nejen ona, ale i celá ta louka...
"Iško," zamrmlala jsem s přiblbým úsměvem, který se přenesl na mou tvář i v reálném světě, a mrskla jsem sebou na druhý bok ve snaze se ještě chvíli udržet snu, ale bylo to absolutně marné. Chtě nechtě jsem byla vzhůru. Chvilku jsem se pokoušela znovu usnout, ovšem už se mi to nepovedlo. Otevřela jsem tedy jedno oko a zjistila, že už i Kessel kouká kolem. "Brý ráno," popřála jsem mu a zabušila ocasem do tvrdé podlahy jeskyně. No a co, že už ráno dávno nebylo. "Vyspinkanej do růžova?" zazubila jsem se na něj. "A připravenej prozkoumávat temné hlubiny jeskyně?" Samozřejmě jsem na to nezapomněla a Kessovi bych taky nedovolila na to zapomenout. Museli jsme to prozkoumat, prostě museli. Spánek mě osvěžil a zase už jsem byla plná elánu.

Horlivě jsem přikyvovala. "Ale jo, jó, je tam sprostá ozvěna. Byla jsem tam s kámošem - teda kámoškou - a slyšeli jsme to na vlastní uši. Tos třeba řekl 'zmatek' a ozvěnou se ti vrátilo 'zadek, zadek, zadek'. Nebo 'jeskyně' a zpátky přišlo 'je svině'. Byla to fakt sranda," zasmála jsem se té vzpomínce. Tady však ozvěna nic takového nedělala, i když jsem pořádně špicovala uši, aby mi to kdyžtak neuniklo. Bohužel. Místní ozvěna byla příliš upjatá.
Škoda, že Kessel nebyl jeden z těch křovinových vlků. Nebo těch, co ovládají magii země, jak to vyjádřil obratněji. "To přesně jsem myslela," přikývla jsem. "Škoda. Co se dá dělat. Naše rozmazlené zádele to nějak přežijou i tak." Trochu jsem si porovnala tlapy pod sebou a přitom se pořád rozhlížela kolem, ale neviděla jsem nic kloudného. Kesse napadlo, že bych mohla aspoň zahřát kamení, což ovšem bylo jen dočasné řešení a bohužel byla pravda i to, že jsem se cítila dost unaveně. "Popravdě na to teď fakt už asi nemám," zívla jsem. "Nejspíš by to se mnou švihlo. Teda, sice už ležim, takže bych si aspoň nerozbila hlavu, ale- ne, dík," zazubila jsem se a přitáhla si ocas k tělu, až jsem skončila stočená v těsném klubíčku, kde mi bylo vlastně docela teplo i tak. "Nejsme žádný princezny, vydržíme bez magickejch vymožeností!"
Už se mi trochu zavíraly oči, ale Kessel ještě stačil přijít s plánem, který mě docela nadchnul. "Jóóó, že váháš. Myslíš, že..." Ale ani jsem se nedostala na konec své věty a už jsem slyšela, jak můj společník spokojeně oddechuje. Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. "Tak dobrou," popřála jsem mu, i když už mě skoro určitě neslyšel, a sama jsem zavřela oči. Za moment už jsem spala.

Vzhled

Vzhled


Povaha

//Zrcadlové hory

Kupodivu měl Kessel vážně na mysli ten úkryt, ve kterém jsem se jednou schovávala s Makadi. "Fakt? Ta jeskyně se sprostou ozvěnou?" rozzářila jsem se. Sice už jsem ji znala, takže to vypadalo, že přijdu o objevování nových míst, na druhou stranu to tam bylo vážně bezva a posledně tam byla vážně sranda. Jenže osud tomu chtěl jinak a skončili jsme v jeskyních ještě nepoznaných.
Vběhla jsem dovnitř bez váhání a hned si spokojeně vydechla. Když nám vítr nemetl do obličeje v jednom kuse sníh a ledové krystalky, bylo okamžitě na světě mnohem lépe. Za vchodem jsem se trošku oklepala a rozhlédla jsem se kolem. "Jo, je fakt, že to je ještě kus cesty. Vůbec by se mi nechtělo někam v tomhle počasí štrachat," souhlasila jsem. Zimu jsem měla ráda, ale ne takovouhle. Počasí, co zuřilo venku, bylo jedním slovem nechutné. "Aspoň poznáme další jeskyně!" zamávala jsem ocasem. Zdálo se, že tohle budou docela velké podzemní prostory, a opravdu jsme tu nebyli první. "Čau!" houkla jsem nahlas ke dvojici vlků, abych je pozdravila a taky abych ozkoušela ozvěnu. Můj hlas se celkem rozléhal, ale nebylo to jako v jeskyni pod sopkou. K uším se mi žádná sprostárna nevrátila.
Následovala jsem Kessela trochu hlouběji do jeskyně, kam na nás už vůbec nefoukalo. Hučení větru venku bylo pořád dobře slyšet, ale sem na nás nemohl. "Ještě, že tak," vydechla jsem si a lehla si ke stěně na poměrně studenou zem, ale neměla jsem stížností. Lepší, než na sněhu. Tlapky jsem složila pod sebe, až ze mě byla jenom taková hrouda chlupů. Mráz a opíkání Ryby mě docela zmohlo, takže jsem si pro jednou vážně ráda lehla a nic nedělala. "No, nebylo by marný se trochu ohřát. Ale dokud je venku takhle, tak si nikam hrát na dřevorubce nejdu," vzdechla jsem si. "Náhodou nejsi jeden z těch vlků, co umí nechat vyrůst křoví a tak? To by bylo v tuhle chvíli fakt bezvadný." Já to bohužel neuměla, zvládala jsem jenom pálit. Bloudila jsem pohledem po holých stěnách, kde se nějaké dřevo najde jen těžko. "Škoda, že nemůžem pálit šutry."

Nepřicházelo v úvahu, že by se mě Kessel prostě jen tak snadno zbavil. Co víc... muselo mu to snad být předem jasné, ne? Nebo snad čekal, že mu to projde? Ba ne, nečekal, jeho slova mi to potvrdila. Asi to jen musel zkusit, nebo by nejspíš v noci nemohl spát nebo co. Zazubila jsem se a ocas se mi opět rozmával sem tam, byla jsem spokojená, že jsem dosáhla svého. "Jasně, nic si nepřeju víc, než plahočit se," pokývala jsem hlavou a přešlapovala na místě, částečně proto, že už jsem chtěla vidět tu jeho tajnou skrýš, ale hlavně z toho důvodu, abych si trochu rozproudila krev a aby mi snad tlapy nepřimrzly k zemi. Zima totiž nijak neustupovala, spíš naopak. "A hrabat v závějích mi taky nevadí. Však to už jsem ti snad předvedla, ne?" střihla jsem střapatými ušisky při vzpomínce na naši sněhovou díru, ve které jsme přespávali. To ještě celkem šlo. Teď bychom v ní nejspíš umrzli.
Pomalu jsme se vydali na cestu. Vítr svištěl kolem, až jsem si přitiskla uši těsně k hlavě, aby mi nemrzly. Trochu hůř jsem tedy Kessela slyšela, ale to nejdůležitější jsem pochytila. "Jestli to není jeskyně u sopky, pak ji asi neznám," usoudila jsem po chvíli přemýšlení. Zdejší jeskyně jsem moc prozkoumané neměla. Jakto? To jsem měla dávno napravit! Ale upřímně jsem si teď přála jakékoliv místo, kam bych mohla zaplout, kde nebude foukat a tak hrozně mrznout. Skrz sníh ženoucí se ze všech stran nebylo pořádně nic vidět. Držela jsem se těsně vedle Kessela, nebo za ním, kde byla cesta mezi kameny moc úzká, aby se mi neztratil. Koukal kolem sebe a najednou se mi zdálo, že jaksi váhá. Ani jsem se nedivila, sama jsem byla ráda, že vím, kde je nahoře a kde dole. "To je v háji," okomentovala jsem to. "Seš si jistej?" Ale šli jsme dál a dál, dokud se přímo před námi neotevřel otvor zející ve skále. Pochybovala jsem, že to je to, co Kess hledal, ale bylo mi to fuk. "Boží! Tam na nás fučet určitě nebude!" zaradovala jsem se a už jsem se hrnula kupředu, abychom už byli konečně v teple. No a co, jestli tam přezimuje nějaký medvěd. Určitě se domluvíme.

//Zrcadlové jeskyně

Neuniklo mi, že se Kessel směje, ale nevěnovala jsem tomu žádnou zvláštní pozornost. Ryba byla mnohem důležitější. Pořád mi nebylo jasné, co myslel tím Pepíkem, ale než jsme dojedli, úplně jsem na to už zapomněla. Ryba měla asi svoje vlastní kouzelné schopnosti.
Dojedli jsme, mohli jsme si jen spokojeně olizovat tlamy - a přitom se možná po očku pokukovat po nějaké té skrýši, kam bychom se svalili. "Jo, tady to není už moc příjemný," otřásla jsem se, v největší zimě mě nelákalo se zdržovat poblíž hor. Ani po nich šplhat a hledat nějakou jeskyni, když už jsme u toho. "A nebo bysme tam pak zasněžili my. To půjdem radši hledat to tvoje místo! Mně neva, že to není blízko, to snad ještě zvládnem, ne?" zamávala jsem ocasem jako vlajkou, když Kesse napadl ještě geniálnější nápad: "No a to je vlastně taky fakt! Je to hnedka za rohem, do jeskyní nesněží ani nefouká, za chvíli můžem bejt tam." Proč bych nemohla vzít starouše chvíli na návštěvu?
Jenže on neříkal nic o tom, že by tam šel taky. Jenom, že bych tam měla jít já. Ocas se mi přestal mrskat ze strany na stranu. "To fakt myslíš, že bych měla jít sama?" A to zrovna ne. "Zatímco ty se budeš pachtit k tomu tajnýmu úkrytu?" No tohle! "A myslíš, že na to kejvnu a prostě vodejdu?" To už jsem se zase málem smála. Nemohlo mu být předem jasné, jak tohle dopadne? "Ani mě nehne! Kdo tě bude vykopávat, až zapadneš někde po krk do závěje, co?" Sice jsem to byla spíš já, kdo při zimním dobrodružství párkrát málem došel újmy, ale to bylo fuk. Přece jsem nemohla Kessela jen tak opustit! A on se mě určitě nechtěl zbavit. To by ho ani nenapadlo. "Navíc chci vidět tu tvou supr čupr tajňáckou skrýš. Ukážeš mi ji, žejoooo? Pokud teda nechceš radši zakotvit v Asgaaru. Určitě by to nikomu nevadilo. Fakt! Jsem si tim naprosto jistá." Ale radši bych stejně viděla něco novýho. Něco, co jsem ještě neviděla. Novou skrýš.

To, co mi Kessel říkal, bylo naprosto k neuvěření. "Cože!" Představovala jsem si spoustu malých zubatých rybek, jak ždibíček po židbíčku obírají vlka, až z něj zbude jenom kostra. "To je teda něco! Škoda, že teď budou asi všechny řeky zamrzlý, hned bych to vyzkoušela, něco takovýho bych vážně ráda viděla," kroutila jsem nad tím hlavou, mohl to být super pokus, ale zima mi asi nepřála, abych šla krmit rybky masožravky teď hned nebo v dohledné době. Škoda.
Aspoň, že jednu Rybu jsme tu měli. A večeře - nebo spíš oběd? - měl být z ní a ne z nás. Tak to asi bylo nejlepší. Povedlo se mi ji pomocí magie docela bez problémů zahřát, i když to ze mě nějakou tu energii vycuclo, ne že ne. Bylo třeba ta kouzla ještě potrénovat. Na rozmrazení ryby to ale stačilo, a navíc ještě k tomu, aby se krásně rozvoněla. Vánek mi tu nádhernou vůni přinesl přímo do čenichu a mě div že nezačaly na místě téct sliny. Měla jsem fakt hlad. "Hmm, rozhodně voní, jako že bude nejlepší," sápala jsem se už už po rybě, než vůbec Kess stačil říct, že dámy mají přednost. A ještě něco dalšího. "Boun a Pepík," zopakovala jsem a moudře přitom pokývala hlavou. Neměla jsem nejmenší ponětí, co se mi vlk snaží říct, ale nebylo to pro mě v tu chvíli důležité. Zakousla jsem se do ryby a všichni Pepíci se mi vypařili z hlavy. Vážně byla skvělá. Tak moc, že mi na nějaký čas úplně zavřela tlamu - a protože se ryba moc hltat nedala, pokud jste se nechtěli zadávit kostí, bylo trvání mého mlčení ještě o delší, než obvykle.
Ryba byla veliká, ale společnými silami jsme ji zdolali. Cítila jsem se naprosto spokojená. "Ták. A teď už by to chtělo jen se někam natáhnout a-" Otřásla jsem se, když náhlý poryv ledového větru do mé absolutní blaženosti udělal značnou trhlinu. "Brr, ale možná by to bylo lepší někde jinde. Tady se mi už zas tak moc nelíbí," otřásla jsem se. V horách pěkně profukovalo. Doteď jsem si nevšimla, jak moc se ochladilo, ale jak mi to jednou došlo, nedalo se to ignorovat. "Co ty na to? Zalezeme někam?"

Souhlasně jsem pokyvovala hlavou, než jsem se najednou zarazila. "Jó, jó, to by- POČKEJ, chceš říct, že nějaký ryby vlky žerou?" Vyvalila jsem na Kessela oči najednou veliké jako dva talíře. "O tom jsem nikdy neslyšela! Vím teda, že některý mají i pěkný zubiska, ale myslela jsem, že ty používaj hlavně na jiný ryby. Jak by to musela být obří ryba, aby sežrala vlka? Viděl jsi je někdy?" vychrlila jsem salvu slov a otázek, až jsem se skoro ani nestačila nadechnout. Prostě mě to ale zaujalo. Co když jsem už hodněkrát plavala s vlkužravýma rybama a ani o tom nevěděla? To by bylo hustý - a taky trochu strašidelný. Mohly mi ohryzat tlapy!
Kess naštěstí ryby jedl, takže jsem se nemusela vypořádávat s Rybou sama, což bylo rozhodně dobře. Kam bych ji asi tak celou nacpala? Musela jsem ale zavrtět hlavou: "U slaný vody jsem byla, ale jenom na břehu a žádnou rybu jsem neviděla. Ta voda je ale pěkně hnusná. Snad ty ryby v ní nejsou taky takový," přemýšlela jsem. "Mělo by se to otestovat!" Znělo mi to jako super nápad. Stejně by u moře mohlo být trochu příjemněji, než je tady. Začínalo pěkně přituhovat. Však i Ryba byla totálně ztuhlá a zmrzlá. Abychom si na ní nevylámali zuby...
Jenže jako další ze svých skvělých nápadů vyslovil Kessel myšlenku, že bych mohla zahřát šurt a na něm bychom Rybu pěkně rozmrazili. "Umím! A mohla! Neměl by to bejt sebemenší problém," zašvihala jsem nadšeně ocasem a přiskočila k tomu kameni. Neviděla jsem tu nic, co by se dalo pálit, ale to mi taky nemohlo být překážkou. Dokázala jsem rozpustit led na jezeře, dokážu i ohřát kámen. Přivřela jsem oči a přímo u kamene s rybou se zjevil docela solidní plamen. Rudé jazyky ohně kámen olizovaly a určitě se pořádně ohříval - zbytky sněhu na něm se nejdřív rozpustily a po chvíli voda se zasyčením zmizela úplně. Musela jsem doufat, že to stačí, protože chvilku po tom mi plamen zhasnul. Se zafuněním jsem si sedla do sněhu. "Uf, ještě v tom nemám takovej cvik. Stačí to?" otočila jsem se na Kesse a trochu znaveně se usmála. Musím tu magii víc cvičit. Ohnivá Žaneta musí dokázat mnohem víc!

Byla jsem zkoulovaná hlava nehlava, kožich pokrytý sněhem pomalu od hlavy k patě. Útěchou mi ale bylo, že Kessel vypadá dost podobně. Byl to vyrovnaný souboj a samozřejmě taky pořádná psina. Ovšem moje snaha vylepšit svou situaci nedopadla vůbec dobře. Osud mi totiž hodil rybu pod nohy a tregédie byla na světě. Nedokázala jsem se pořádně vyhrabat ze sněhové závěje, ve které jsem skončila. Kessel mě samozřejmě dostihnul. "Smiluj se nad ubohou vlčicí," zažebronila jsem rozklepaným hláskem, ale přitom jsem se smála a prskala kolem sebe sníh. Zasypání sněhem se ale nekonalo. Místo toho jsem dostala po zádech rybou. "Uh," hekla jsem, protože ryba byla vážně macek.
Sklepala jsem ji ze sebe a konečně se mi povedlo nějak postavit. "Sláva," houkla jsem jen jednou, víc uznání jsem Mackovi projevovat nehodlala. Neviňátkovský škleb jsem Kessovi vrátila a důkladně se otřepala od sněhu, přičemž schytal pořádnou sněhovou spršku. Naprosto neúmyslně, samozřejmě. Dělala jsem, jako bych si toho ani nevšimla. Nebyla jsem ale svou porážkou nijak zdrcená. Zvědavě jsem si prohlížela Rybu, která dělala, že neumí do pěti napočítat a svým nevidomým okem čučela k šedé obloze. "Zatracená Ryba, tak mě přece jen nakone převezla," zakroutila jsem hlavou. "Nikdy jsem nevěděla, že jsou ryby tak děsně mazaný. Měli bychom ji sníst, než nám začne fakt usilovat o životy," navrhla jsem a mlsně se olízla. Měla jsem fakt už hlad a netáhla jsem se s tou rybou tak daleko, abychom o ni jen zakopávali. "Jíš ryby, žejo?" koukla jsem na svého společníka - ostatně to původně bylo překvápko pro něj, jestli ryby nerad, tak to byl dost blbej dárek.