Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naštěstí jsme to oba přežili bez nějaké větší újmy, i když Kessel vypadal úplně zmuchlaně a já nejspíš taky. Nemluvě o Žužlíkovi, který konečně začal projevovat známky života, akorát že jich pro změnu projevoval... až moc? Koukala jsem na Kessela, který z toho ale nevypadal o mnoho moudřejší, než já. Tvoreček se mi tiskl k noze, jako by mě nikdy nemínil pustit a jako bych fakt byla ten velký hrdina, za kterého mě měl.
Když se ovšem ozval Kess, otočil se po zvuku jeho hlasu a zavrtěl čumáčkem. "Zdravím, zdravím!" zopakoval radostně, konečně se mě pustil a vyběhl do prostoru mezi mnou a vlkem, kde jsme si ho oba mohli pořádně prohlédnout. Kecnul si na zadek a vypadal nesmírně spokojeně, navzdory všemu. "Rozumím. Švanda, co? Odmalička rozumím vlčí řeči. Nevím proč. Máma mi vždycky zakazovala se k vlkům přibližovat, že mě někdo sežere, ale já si nemůžu pomoct, jste hrozně zajímaví! Takže teď jsem tady, a ještě nejsem sežraný, tudíž to vypadá, že jsem měl pravdu já," zasmál se poté, co na nás vysypal záplavu slov.
Pořád ještě jsem byla lehce v šoku, už jsem ale otvírala tlamu, že něco řeknu, protože jsem si vzpomněla na Iskierku a jejího mluvícího jezevce, ale Žužlík mě předběhl: "Abych se představil - Filián Podšívka, mýval k vašim službám." Zvířátko vyseklo nemotornou poklonku. Filián? Nedovedla jsem o něm uvažovat jinak, než o Žužlíkovi. "Já jsem Ža- Sinéad," představila jsem se mu a zamávala ocasem. Byl přece hrozně super, i když jsem nevěděla, co je pořádně zač. Chtěla jsem si ho nechat. "Vlčice k službám! Ale počkej, říkal jsi, že jsi mýval?" Filián-Žužlík jen horlivě přikyvoval. Zmateně jsem znovu koukla na Kessela. "Nemají mývalové pruhovaný ocas a tak?" ptala jsem se spíš vlka, než údajného mývala, protože se mi to celé nějak nezdálo. Nebyla jsem žádný expert, ale tohle přece nebyl mýval. Ani to nebyl jezevec, jak jsem si prve myslela. Nebo jo?

Březen 2/10 // Iška a Krůli

Iskierka nejprve vypadala jako vytesaná z toho stejného kamene, na kterém ležela. Tak vážně se tvářila. Dokázala to dokonce bez toho, aby ji zrádná oháňka prokecla. Dlouho to však netrvalo, sklouzla se ze svého vyvýšeného stanoviště (jako by ho potřebovala!) dolů a už si to štrádovala ke mně. "To je dobře," zasmála jsem se a zabořila hlavu na oplátku do jejího kožichu, přičemž jsem nasála její známou a milovanou vůni. "Jinak bych asi musela jít dát po čumáku samotné matičce zemi a na to už bych mohla bejt krátká i já!" zasmála jsem se jí do srsti a neprojevovala zvláštní spěch vymanit se z toho objetí. "Fakt se mi stejskalo," dodala jsem ještě, jako by to nebylo jasné. Už to byla taková doba! Iskierka vypadala pořád stejně, ale to se o mě říct nedalo. Střihla jsem ušisky, které byly střapatější, než kdy dřív, i když ty barvičky v mé srsti asi do očí musely praštit více.
Chtěla jsem se už už začít vyptávat, když tu se zjevil i další známý kožich. "Krůli!" vyjekla jsem zvesela a otočila se po něm. Jen jsem rychle zmateně mrkla po Jiskře. Jak nám to řekl? Oplatila jsem objetí i jemu, zase byla celá naše banda pohromadě. Ale Krůli měl něco na srdci a asi ho to tížilo, podle toho, jak funěl. Pod maskou jsem moc neviděla, jak se tváří, ale asi jsem ani nemusela. Zůstala jsem zaraženě stát, když to konečně vyklopil. "To... to fakt?" vykoktala jsem, ne naštvaně, jen zmateně. Nečekala jsem to. Ale bylo to tak divné? Sama jsem se toulala snad měsíce a po Asgaaru nezaplakala, jen po Krůlim a Išce se mi stýskalo. Těkala jsem pohledem mezi nimi oběma. Přece jsme se nemohli takhle rozdělit! "Ale kam půjdeš? Už víš? Nebo se chceš jenom tak toulat? Ale nebudeš pak osamělej?" Možná jsem těch otázek na vlka vybalila až dost...

Březen 1/10 // Iška

Svítilo sluníčko, ale že by moc hřálo, to se říct teda nedalo. Už to ale bylo aspoň trochu jarní počasí. Tlapky mi chvílemi v trávě pěkně čvachtaly, jak jsem klusala kupředu. Na hřbetě se mi natřásal Žužlík, jako bych byla nějaká kobyla - museli jsme vypadat docela komicky, ale to mi bylo celkem fuk. Tenhle způsob přepravy se asi-ne-mývalovi nějak hodně zalíbil a já z toho asi neměla úplně radost. Teda, měla jsem ráda Žužlíka, ale docela se po chvíli pronesl. "Voda na obzoru!" zahlásil najednou nadšeně. "Půjdeme na ryby?" "Ty máš v tom břiše fakt bezednou jámu, co," zasmála jsem se, ale zamířila jsem k vodě.
Sotva jsem zastavila, vrhl se Žužlík dolů z mého hřbetu a usadil se na břehu. Přimhouřila jsem oči a ve slunečním světle o pěkný kus dál kolem jezera jsem si čehosi všimla... Srdce mi poskočilo. Je to opravdu-? "Hezky si zarybař, já jdu támhle, jo?" máchla jsem tlapou k onomu kameni, na kterém se rozvalovala vlčice s šedým kožíškem. "Jasně, jasně," odmávl to tlapou nemýval, aniž by spustil pohled z ryb lesknoucích se pod hladinou.
Neváhala jsem a rozklusala se tím směrem. Nebylo pochyb, jarní větřík mi do čenichu přinášel onen pach, směsici kouře a květin a čehosi hůře uchopitelného. Byla to Iška. V kožichu jí tančila světýlka, která se odrážela od vodní hladiny. Zpitoměle jsem na to chvíli zírala, než jsem zamrkala a překonala těch pár posledních kroků. "Co to vidí oko mé?" zvolala jsem a tvářila se děsně ledabyle, ale oháňka kmitající sem a tam mě okamžitě prozradila, takže jsem s tou šaškárnou rychle přestala. Tlama se mi roztáhla do širokánského úsměvu a tlapky mi radostně stepovaly na místě. Protože Jiskra ležela na šutru, musela jsem hlavu zaklánět ještě víc, než obvykle, abych k ní mohla mluvit. "Ahoooj! Už jsem si začínala myslet, že tě spolkla země, nebo co!"

"Asi taky dobrý," pokývala jsem Kesselovi. Žila jsem, ne? Jenže Žužlík to nepřežil. Ať už to Žužlík byl, nebo ne. Vážně jsem nechtěla brečet kvůli nějakému mrtvému jezevci nebo co to vlastně bylo. Fakt. Nešlo to ale zastavit. Jakmile se jednou hráz protrhla, bylo to v háji. Nedokázala jsem se bránit, jen jsem vzlykala. Přitiskla jsem tvář ke Kesselově čenichu, který se o mně otřel. "Kdybych... kdybysme-" Skrz zamlžený zrak jsem cosi zahlédla. Zahlédla jsem, jak se Žužlíkovi cukla tlapa. Zavrtěl se. Doširoka jsem vykulila uslzené oči a nadechla jsem se, abych nadšeně vyjekla, jenže v tu chvíli nás všechny srazila vlna, která se přihnala kdoví odkud.

Byl to skoro zázrak, že se mi v prvních pár chvílích podařilo opět zachytit do tlamy šedivý kožíšek oživlého zvířátka. Nemohla jsem ho teď nechat utopit! Ale kdo zachrání mně? Držela jsem tlamu s Žužlíkem tak vysoko, jak jsem jen dokázala, až mě z toho nesnesitelně bolelo za krkem, bojovala jsem s proudem všemi dostupnými silami, ale nebylo to snadné. Voda nás všechny táhla kupředu nemilosrdně a síly mi docházely snad každou vteřinou. Kessel do mě chvílemi vrážel, možná s ním jen tak mlátil proud, možná mě směroval ke břehu? Nějakým zázrakem jsme se k němu nakonec dopracovali, i když mě starší vlk musel rafnout za kůži a pomoct mě vytáhnout nahoru, jako bych byla nemohoucí vlče. Jenže kdybych byla sama, nejspíš by mě to odtáhlo kdoví kam.
Sedla jsem si na břeh, položila si zmáčeného tvora k nohám a lapala jsem po dechu. "Jo. Všechno je přímo parádní," odpověděla jsem roztřeseně a koukla na Kessela, který vypadal úplně vyřízeně. "A ty? Jsi v pohodě?" Odkud se vzala všechna ta voda? "Dnešek je... fakt divnej den." A aby byl ještě divnější, ucítila jsem, jak se mi okolo přední nohy omotaly drobné tlapičky. "Tys mě zachránila! Vytáhlas mě z té velké vody!" ozval se hlásek. Sklonila jsem hlavu a viděla tu jezevco-věc, jak mi objímá tlapu a na roztomilé tvářičce mu hraje něco, co se podezřele podobalo úsměvu, bez ohledu na to, že byl celý zmáčený jako krysa. "No... jo. Asi jo. Už to tak bude." Poněkud zmateně jsem věnovala pohled Kesselovi. Ono to mluví? "Já jsem věděl, že jsou mezi vlky taky velicí hrdinové," prohlásil Žužlík a přitiskl se k mé noze jako klíště. Výjimečně mi došla slova a dokázala jsem jen přitrouble koukat s pootevřenou tlamou. Na jeden den toho už bylo docela dost.

Mimik/Chameleon

Vlk by byl schopen na omezený čas měnit barvu kožichu podle někoho, koho už viděl (na nižších úrovních třeba jen přirozené barvy, na vyšších včetně odznaků magie a modifikací) nebo podle vlastní představivosti, dokáže napodobit cizí hlas, pach, styl chůze, na nejvyšším levelu třeba i změna stavby těla (drobnější/mohutnější). Na vyšších level by mohl být schopen si jednorázově "vypůjčit" magii od vlka ve své blízkosti - na nižším vrozenou třeba max do 5. hvězdičky, na nejvyšším levelu vrozenou do 10. hvězdičky nebo libovolnou doplňující do 5. hvězdičky (nebo třeba o 2 hvězdy míň, než právoplatný vlastník). Všechno by to bylo dáno na určitý počet postů, nejednalo by se o trvalé úpravy.

Zvuk

Vlk dokáže zesílit vlastní hlas bez nutnosti křičet, dokáže utišit nebo zesílit jakékoliv zvuky z okolí, umlčet někoho druhého. Může dokonale napodobovat hlasy vlků nebo zvuky zvířat, nebo vyvolat libovolný zvuk přicházející z jakéhokoliv směru. Dokáže vyvolat hlasitý nepříjemný tón, který způsobuje hvízdání v uších, nervozitu, nepříjemné pocity. Na vyšších level může zvládnout svůj hlas zesílit natolik, že zasaženým vlkům způsobí bolest hlavy, dezorientaci a/nebo dočasně horší sluch. Menší zvířata může zvukem úplně omráčit.

//Aina

Sotva jsem pletla nohama. Všechno se mi před očima vlnilo, chvílemi jsem viděla rozdvojeně, roztrojeně... Žužlíka jsem pořád držela v tlamě, ale připadal mi hrozně těžký, vážně až moc. Hlava mi třeštila. Nějak jsem se ale potácela kupředu a viděla jsem, že Kessel jde taky. Smrad řeky pomalu ustupoval, čím dál jsme byli od sopky a čím blíž k jezeru. Pár metrů od jeho břehu už jsem naznala, že to stačí a neelegantně jsem se poskládala na zem. Zhluboka jsem se nadechovala čerstvého vzduchu, který mi snad nikdy nepřipadal tak sladký. Chvíli jsem jen ležela a vydýchávala to, než jsem se překulila do trochu důstojnější polohy na břiše a podívala se na Kessela. "Dobrý?" broukla jsem směrem k němu. Já se tedy cítila, jako by mě někdo praštil něčím hodně těžkým po hlavě, ale svět se aspoň přestával vlnit a houpat. A nejspíš to ze mně vyhnalo i to divné šílenství. "To bylo... o fous. Vážně o malej fousek," došlo mi. Kdyby usnul i Kessel? Mohli jsme být oba ztracení.
Nebo všichni tři? Pohled mi padl na onu kožešinu, která se mi válela u předních tlap. "Žužlíku?" zablekotala jsem, pořád mi to nedávalo smysl, dávalo to vlastně pořád menší smysl. Tohle přece nebyl žádný Žužlík. Bylo to jakési zvířátko, s jedním uchem úplně oslintaným, jak jsem ho ve spánku cumlala. Přišlo za mnou? Proč? Šťouchla jsem do něj čenichem. Pořád se neprobralo. "On je asi mrtvej," sklopila jsem lítostivě uši. No a co, že to nebyl můj původní Žužlík. Přišlo to za mnou a tulilo se to ke mně a mělo to roztomilou tvářičku a bylo to dočista mrtvé. Nevěděla jsem, proč to najednou tak prožívám, nejspíš proto, že jsem byla ještě napůl oblblá těmi výpary a nedokázala jsem se zbavit představy, že ten huňatý tvor má něco společného s mou vlčecí hračkou. Možnost, že by Žužlík mohl umřít, lámala malé Žandě, která ve mně stále přebývala, srdce. Cítila jsem, jak se mi začíná křivit tlama. Je to nějakej divnej jezevec. Přece kvůli tomu nebudu brečet, pomyslela jsem si rázně... a pak jsem se kvůli tomu rozbrečela.

Zatímco Kessel se pomalu otravoval výpary z řeky, já jsem spala. Spala, nebo byla uspána, omráčena a přiotrávena? Tak či tak, byla jsem úplně tuhá a ani kdyby se dělo něco podezřelého, jako že by se ke mně třeba připlížilo nějaké promrzlé zvířátko hledající trochu tepla, nevšimla bych si toho. Ale proč by se něco takového dělo, že? Spala jsem a ve chvílich, kdy jsem se octla blíže bdění, jsem vnímala, že mezi předními tlapami žmoulám cosi hebkého a huňatého a zároveň něco podobného ožužlávám.
Nebylo to ale divné, přesně to zapadalo do mého snu. Byla jsem v něm zase malé vlče a hrála jsem si v noře se Žužlíkem. Žužlík byl starý kus kožešiny, který jsem z nějakého důvodu děsně milovala, byla to moje nejoblíbenější hračka pojmenovaná přesně podle toho, že jsem s ní večer usínala a ve spánku ji žužlala. Máma ho vyhodila, když uznala, že jsem na to už moc velká a že je Žužlík už moc olezlý a nechutný, ale ve snu jsem ho měla zpátky a byla jsem tak hrozně ráda! Přitáhla jsem si ho těsně k sobě a soustředěně ho ocumlávala. Mně je jedno, že jsem na něj moc stará, mami...
Jenže máma si to nejspíš pořád myslela, protože do mě začala dloubat, nepochybně proto, aby mi ho sebrala. "Ne, mami," zahuhlala jsem, nedařilo se mi úplně probrat. Byla jsem celá omámená. Ale Žužlíka mámě nedám a nebudu vstávat, copak neviděla, že jsem úplně hotová a je mi blbě? "Mm-mm," zabručela jsem odmítavě, zavrtěla hlavou a přitiskla si kožešinu k sobě s ochranitelskou silou, což způsobilo, že krátce, ale dost hlasitě bolestně vykvikla. To mě probralo, protože Žužlík nikdy dřív žádný zvuk nevydal. Otevřela jsem oči, svět kolem jaksi plaval, hlava mě bolela a vůbec jsem nebyla doma. "Kessi?" vypravila jsem ze sebe malátně. "Co to- co...?" Mezi předníma nohama jsem vážně držela nějaký kožich. Bylo mi ale strašně špatně, takže jsem nad tím nedokázala moc přemýšlet - má vlčecí hračka se vrátila a vydává zvuky, no, už se staly i divnější věci. "To ten hroznej smrad," zabědovala jsem a začala se stavět na pletoucí se nohy. Všechno se mi motalo. "Bleh." Museli jsme vypadnout. To se mi Kessel snažil říct, když mě budil? Zvedla jsem nehybného (jasně, že je nehybný, je to přece jen kus hadru) Žužlíka ze země do tlamy, přičemž jsem shledala, že značně přibral a narostly mu nohy, ale to teď bylo taky jedno. Dávalo to i jistý pomatený smysl. Kdyby neměl nohy, jak by asi mohl přijít? Vrávoravou chůzí jsem vyrazila kupředu, kamkoliv, pryč z těch výparů, které s každým nádechem všechno zhoršovaly. Motala jsem se poblíž Kessela a doufala, že se nezřítí k zemi, protože bych ho asi už nezvedla...

//VVJ

Smradlavá řeka byla super a bylo tu u ní mnohem větší teplo, než všude jinde. I když zima možná už trochu povolovala svůj stvůj stisk, protože mráz se už nezdál tak hrozný. Nebo to bylo blízkostí sopky? Zvědavě jsem poslouchala Kessela, který měl nějaká vysvětlení pro to, proč voda tak hrozně smrdí, ale kam se ten smrad později poděl? To jsem vážně nechápala. A za chvíli jsem nechápala už skoro vůbec nic. Proud slov se z mé tlamy vylinul skoro o své vlastní vůli. Proč se mě najednou zmocnil takový nepochopitelný příval energie? Tohle bylo divné i na moje poměry, a navrch ještě pořádně nepříjemné.
Možná to tak vážně bylo. Možná jsem se tou cestou podzemím definitivně zcvokla. Rozhodně jsem se tak cítila, jako že nějaká přetěžovaná pružinka v mojí hlavě konečně praskla a všechno teď letělo nekontrolovatelnou rychlostí vpřed. "Asi jo, to bych asi měla, nejspíš by pomohlo kdyby-" Rychle jsem tlamu sklapla, protože zase hrozilo, že se moje řeč nekontrolovatelně rozletí kdoví kam. "Zní to jako. Dobrý nápad," rozhodla jsem se vypouštět slova z tlamy radši pomalu a hezky jedno po druhém. Znělo to sice divně, ale nejspíš to bylo vážně potřeba. "Jen jestli. Dokážu. Usnout," pronesla jsem trochu ztrápeně, protože jsem měla pocit, že to bude naprosto nemožné. Že budu prostě ležet sice úplně unavená, ale s očima jako žárovičky, s bušícím srdcem a milionem myšlenek v hlavě a prostě neusnu, i kdybych se snažila sebevíc. Musíš to aspoň zkusit, protože když to nezkusíš tak to nebudeš vědět nebudeš mít jistotu a když nepůjdeš spát tak si neodpočineš a když si neodpočineš tak tak tak-
"Tak dobrou," vypálila jsem překotnou rychlostí a praštila hlavou dolů tak prudce, že jsem si div nepřekousla jazyk. Křečovitě jsem zavřela oči. Tak. A teď ticho. Teď budeme spát. Spát, spát, spát. Spát, smát, prát, stát. Já tady nechci stát, chci někam jít - ale nejdřív spát. Nejdřív spát, pak jít. Nejdřív... Kessel mohl pravděpodobně pozorovat, jak sebou mrskám a překrujcuji se do nejpodivnějších poloh, až jsem se nakonec konečně ustálila zády k němu, sice divně překroucená, ale nepochybně konečně spící. Možná mohl taky vidět, jak se z večerních stínů vyplížilo huňaté stvořeníčko s tmavou maskou na tváři a vecpalo se mi do objetí předních tlap jako oživlý plyšák. Nebo to třeba taky vůbec neviděl. Plížilo se totiž vážně potichu a opatrně. Já si toho kupříkladu nevšimla nejdřív vůbec, ale to bylo nejspíš tím, že jsem spala jako špalek.

//Sopka

"Jo!" přikývla jsem důrazně a bojovně jsem vystrčila bradu, aby Kessel věděl, že to s tím týráním nebohých vlčic myslím smrtelně vážně. "Přesně tak!" Jenže starší vlk se nedal jen tak, jeden by mu až věřil, že se vážně právě nachází jen kousíček nad hrobem a každou chvíli se do něj po hlavě zřítí. "Ale já tě přece netejrám, ty sis to vymyslel sám," připomněla jsem mu, čí to vlastně byl nápad pokračovat někam dál. "Nebo jsi na to snad už zapomněl?" popíchla jsem ho ještě a napínala zraky, abych viděla, kam to tedy vlastně míříme, když Kess se rozhodl, že mluvit nebude.
Brzy se to vyjasnilo. Mířili jsme k řece - trochu jsem to tu poznávala. Tady v okolí už jsme určitě tuhle zimu chodili, akorát že řeky jsem si tehdy nijak extra nevšímala. Teď už ale jo, protože právě na ni Kessel poukazoval. "To je ono?" koukla jsem na vlka nechápavě a čekala, jestli to bude mít ještě nějakou dohru nebo to je vážně všechno. "Teda, je zvláštní, že není zamrzlá, ale-" Ale že by právě v tom byl ten trik? Přiskočila jsem po boku vlka a sáhla taky do vody, která byla i v kolem panujícím chladu teplá. "Tyjo! Fakt hřeje! A pěkně smrdí," dodala jsem v podobnou chvíli, co si na to postěžoval i Kessel. Řeka byla teplá a smradlavá jako... jako prd, nebudeme si hrát na inteligenty. Byla to prdová řek a mně se fakt líbila.
Z cesty podzemím mně nohy už pěkně bolely, takže jsem sebou plácla na břeh, tak akorát abych tlapou mohla chvílemi šťouchat do vody. "Proč myslíš, že to tak je? A proč tak hrozně nesmrdí i jezero, když do něj ta voda teče?" vyptávala jsem se jako zvědavé vlče v naději, že mou zvědavost Kessel ukojí. Moje tělo bylo sice unavená, ale mysl se najednou vybudila, takže jsem sice ležela vyplesknutá na zemi jako chcíplina, ale v očích mi skákaly divoké jiskřičky. Byl to poněkud divný pocit. Před chvílí jsem se těšila, až půjdu spát, ale teď už mi myšlenky zase letěly hlavou jako splašené. Ten pocit přišel po takovém divném štípnutí, ale nějak jsem tomu nepřikládala váhu. "Měli bysme pak jít... do těch teplých krajů! Nebo ne. K moři. Ale to jsou taky teplé kraje, žejo? Ne, počkej. Byl jsi to ty, kdo se chtěl podívat k moři, nebo to byl někdo jiný? Myslím, že jsi to byl ty, ale-" blekotala jsem a i mně samotné to přišlo, že to dává ještě menší smysl, než obvykle. Byla jsem nějak moc vybuzená, což v mém případě bylo... vážně, vážně hodně. Skoro jsem se mezi slovy nestíhala nadechovat a přišlo mi to jaksi nepřirozené. Chtělo se mi lítat a skákat a poznávat nové tváře, zatímco moje unavené tělo brečelo "tak si běž, běž si, ale beze mě, protože já už neudělám ani krok, jo?"Trochu vyděšeně jsem na Kessela vykulila oči: "Může se vlk zbláznit z cestování pod zemí?"

Podařilo se mi Kesse dost slušně zaskočit. Vyjeveně na mě koukal a nejspíš na to neměl co říct. Že bych se vyjádřila moc extrémně? Ale fakt jsem to tak cítila. Dovnitř do jeskyní by mě už nikdo nedostal ani za zlaté prase, ani párem volů, prostě jsem tam nemínila vlézt ani za nic. "To teda jsou," kývla jsem rozhodně a byla jsem ráda, že si nohu hryzat nemusím, protože jsme zpátky nemířili.
Místo toho Kessel začal něco vymýšlet. Co? Toť otázka. Koukala jsem na něj, jako bych snad mohla prohlédnout přímo do jeho hlavy a kouknout se na jeho myšlenky, ale nic takového se pochopitelně nestalo. Neměla jsem ani jediný nápad, co by se mu tak mohlo hodit hlavou. "Já to věděla! A co tě tedy napadlo?" vyzvídala jsem, ale vlk se dál tvářil tajemně a vyrazil kupředu kolem sopky. "Ale notaaak. Řekni mi to," byla jsem tak zvědavá, že jsem skoro zapomněla na bolavé nohy a na to, že jsem původně nikam dál už chodit nechtěla. "Tohle je tejrání nebohých vlčič," dramatizovala jsem a smutně na Kessela poulila očka v naději, že ho třeba obměkčím a řekne mi to dřív.

//Aina

"Jo. Krásný, krásný sníh," žmoulala jsem ho spokojeně pod tlapami. Kolem nás bylo pořádně zamrzlo a nevlídno, navíc začínalo chumelit, ale mně to v tu chvíli bylo vážně jedno. Hlavně, že jsme byli venku, na čerstvém vzduchu a v otevřeném prostoru, kde nehrozilo, že nás navěky pohltí rozvětvené chodby. Ne, že bych se snad bála, ale- Vlastně jo, bála jsem se dost, měla jsem tam dole pořádně nahnáno. Proto jsem vyštěkla krátké uchechtnutí, když Kessel zažertoval, že bychom to měli zopakovat. "To bych si radši uhryzala vlastní nohu, než abych tam teď vlezla znova," sdělila jsem mu se smíchem. Jednou to stačilo.
Sedět na holém sněhu nebylo moc příjemné. Aspoň tu ale kolem byly křoviny. Až nás trochu přestanou bolet nohy, mohly bysme nasbírat nějaký klacky a udělat si pořádnej táborák, uvažovala jsem, a u něj si pořádně odpočnout. Jenže pohled Kesselovým směrem mi prozradil, že i jemu se leccos honí hlavou. "No. Ani moc néé?" protáhla jsem a trochu přimhouřila oči, snažila jsem se odhadnout, na co asi myslel. To nicméně bylo poměrně složité. "Skoro to vypadá, že máš nějakej nápad, jak to změnit," pobídla jsem ho, aby to hezky vyklopil. Když jsem tu byla posledně s Makadi, nedaleko sopky se nacházela jeskyně - ta se sprostou odměnou - ale teď jsem ji nikde neviděla. Možná už ji dávno zavalilo kamení.

//Zrcadlové jeskyně

"Taková magie by se hodila. I na spoustu jinejch věcí! Ale hádám, že nic takovýho nedovedu, leda bych se o sobě teď zrovna dozvěděla velký tajemství," uvažovala jsem nahlas. Cesta podzemím byla vážně zážitek. Akorát, že nebyl zrovna super. Co začalo jako vzrůšo a dobrodrůžo se brzy stalo čímsi, co bych nejraději měla za sebou. Obzvlášť, když Kessel prostě musel říct tu věc o místech, co do sebe lákají život, aby ho pohltili. "Tos nemusel říkat nahlas," otřásla jsem se, vyskočila mi husí kůže až na zadku. Ale! ALE! My se přece nevzdáme jen tak lehko a nenecháme se pohltit nějakou ďourou. Proto jsme nezastavovali. Ani když se mi zatočila hlava a žďuchla jsem do Kessela, ani kvůli ničemu jinýmu. Museli jsme prostě pořád přímo kupředu a nakonec se to vyplatilo. Dostali jsme se ven!
I přes bolavé nohy jsem ven přímo vyběhla a zhluboka se nadechla vzduchu, který byl tak chladný, až to zabolelo. "Jsme venku," vydechla jsem úlevně a kecla si na zadek na zmrzlý sníh. Dělala se tu parádní klouzačka, ale upřímně jsem na blbinky vůbec neměla náladu. Chtěla jsem si chvíli dáchnout. "No, já si krtčího učitele hledat nepudu, protože myslím, že mám podzemí až po krk," zazubila jsem se na Kessela, který byl trochu pozadu. Ale teď už nebylo kam spěchat, takže na tom nesešlo.
Nemusela jsem se dlouho rozhlížet, abych věděla, kde jsme. "Tyjo. Tohle je úplnej opak teplejch krajin. Však jsme až u sopky!" Okružní cestou jsme se dostali zase zpátky na sever. Začínal večer a byla docela kosa, ale kolem sopky to asi nebylo tak hrozné, jako jinde. Trochu nás kryly i křoviny kolem. "No tohle. To jsme fakt ušli kus cesty," koukla jsem na svoje uchozené tlapky, které odmítaly jít kamkoliv dál.

Předváděla jsem Kesselovi velice přesnou imitaci žížaly, která ho přiměla vyslovit trochu nechutnou představu. Musela jsem se tomu zachechtat, když jsem si představila stovky žížal, jak si navlékají vlčí kožich a vlní se pod kůží. Blé, zasmála jsem se tomu ještě znovu. Fakt nechutnost! "Hmm, možná jsem a možná nejsem, ale i kdybych byla, říct bych ti to nemohla," uculila jsem se potom na vlka nevinně. "Ne, že bych ti nevěřila, ale víš, jak to chodí. Tajemství se vždycky nějak dostane ven. Kdyby tedy nějaké tajemství existovalo, což není zaručené," snažila jsem se tvářit tajemně, ale koutky mi pocukávaly a oháňka pošvihávala sem tam.
Vyrazili jsme chodbami a zdálo se, že Kessela něco vede. Něco... jako by cestu vyčuchával. Tak to ale úplně nebylo, i když jsem byla blízko. "Hmm..." Nastavila jsem tvář, ale příliš jsem toho necítila. Zdálo se mi, že se o mě možná lehounký vánek otřel, ale bylo to skutečně tak, nebo jsem si to jen nalhávala? "Mooožná něco maličko cítím?" protáhla jsem nejistě. Raději jsem nechala vedení naší expedice na Kessovi, i když jsem se při každé další zastávce snažila vánek zachytit tak, jako on. Postupně mi přišlo, že je možná trochu silnější. Rozhodně už to méně připomínalo nějakou představu, co jsem si vsugerovala. Nejspíš to tak vážně i bylo, protože východ se objevil brzo.
Ovšem radovat se by bylo předčasné. Možná tu byl východ, ale ne cesta ven. Museli bychom se prokopat šílenými závějemi. Cosi mi říkalo, že bychom to jen tak nezvládli. Ne, že bychom byli břídilové, ale... Trochu jsem si povzdechla a upřela rudé zraky na vlka, který se tvářil starostlivě. "Řekla bych, že jiná možnost nám asi moc nezbejvá," usoudila jsem. Chtěla jsem odtud ven, začínalo mi být celkem jedno, kam. "Třeba to fakt vede do teplých krajin," nadhodila jsem na veselejší notu a otočila se k nepoužitelnému východu zády. "Nějaká cesta ven tu bude. Jinak to přece neni možný," rozhodla jsem se a když jsem se tak rozhodla, tak to tak taky bude. Bylo na čase vyrazit.
Chodby se kroutily a klikatily, krápníky osvětlovaly cestu, ale poprvé jsem si v jejich světle všimla vybělených kostí. Vykulila jsem oči na lebku srnce i s parůžky, který ležel v jedné z těch slepých. "Huh. Proč by srnec lezl do jeskyně?" pronesla jsem spíš řečnickou otázku. Nejspíš si ho sem někdo dotáhl, že? Dotáhl a sežral a kosti tady nechal. Určitě to nemohlo být tak, že by se tu srnec ztratil a umřel hladem... Nebo že by něco podobného hrozilo nám. Pf. Naprostá blbost. Přesto, jak jsme postupovali hlouběji do útrob jeskyní, trochu to ve mně začínalo hlodat. Takový maličký červíček strachu, kterého jsem si radši ani nechtěla připouštět. Nejspíš to ale muselo být poznat, protože jsem byla až podezřele zticha.
Na každé křižovatce jsem se snažila zachytit ten vánek, o kterém mluvil Kessel, ale byla místa, kde jsem si vážně jistá nebyla a radši jsem mu to přenechala. "Táhne se to snad donekonečna," řekla jsem s uchechtnutím, které znělo lehce nervózně. Světlo krápníků a místy i další poskakující prasátka po stěnách (i když už žádná tak působivá, jako ta, co jsme viděli předtím), vážně jeskyním propůjčovaly tajemný vzhled a netvralo moc dlouho, aby mě to začalo mást. Ještě, že jsem pořád věděla, kde je nahoře a kde dole. Nebo ne? Krápníky rostly od země i od stropu, světýlka poskakovala po všech površích. Co když chodíme po stropě? Zamotala se mi z toho hlava, zakolísala jsem a drcla do Kessela. "Promiň," posbírala jsem se rychle a zuřivě zamrkala. "Je to takový matoucí. Úplně mi z toho přecházej oči," kroutila jsem hlavou, ale svět se ustálil. To pod nohama byla země, nad hlavou strop a před námi už musela jistě být cesta ven!
Byla tam cesta ven? Přišlo mi, že jdeme celou věčnost. Naštěstí byla šance občerstvit se vodou z tůňky, která byla pořádně studená. "Když jdem takhle dlouho, znamená to, že už musíme bejt každou chvíli venku," prohlásila jsem optimisticky, ale měla jsem doopravdy nahnáno. Nepřiznávala jsem si to, ale bylo to tak. V hlavě se mi vynořovaly nechtěné myšlenky, oháňka se mi přestala houpat sem tam a střapatá ušiska mi trochu zplihla. Držela jsem se možná až moc blízko po Kesselově boku. Neřekla jsem nahlas, že se bojím, nechtěla jsem to přiznat ani sobě, ale... Nechci, abysme tu umřeli! Ohnivá Žaneta samozřejmě nikdy nepropadá zoufalství, ale teda, teď k tomu neměla daleko.
A pak jsem to uviděla. Zamžourala jsem. Dopadalo sem světlo. Jiné, než to krápníků. Bylo už slabé, protože se nejspíš stmívalo, ale muselo to být světlo zvenčí. "Světlo," vydechla jsem. "Světlo... a vánek!" Uši se mi vztyčily do pozoru společně s ocasem. "Světlo a vánek, Kessi, vidíš to? Tam je cesta ven!" poskočila jsem si, i když mě po šmatlání jeskyněmi tlapky už bolely a kdoví, jak na tom musel být Kessel. Teď už to ale zvládneme! Bylo mi jedno, kde vlastně vylezeme, hlavně, že vylezeme. "Já věděla, že to zvládnem, jsme nejlepší," zasmála jsem se s nesmírnou úlevou. Bylo na čase zjistit, kde to vlastně jsme.

//Sopka

Ne zrovna svižným tempem jsem následovala Kessela ven z místnosti světel. Ještě naposledy jsem se ohlédla přes rameno na ten kouzelný pramínek, ale pak už jsem koukala jen kupředu, na svítící krápníky a klikatící se chodby, které mohly vést kdoví kam. "No. Jak pozná krtek, kdy je den a kdy je noc? Vlastně mu to může být asi šumák," přemítala jsem nahlas a pak se musela zasmát: "Jasně! Žížaly jak vyšitý. Nebo možná červové," zubila jsem se a chvíli se zastavila s předníma nohama nataženýma daleko dopředu, abych předvedla svou absolutní žížalovitost, případně červovitost. Div, že jsem se nezačala plazit po zemi.
Míjeli jsme křižovatky, na kterých bych si vůbec nevěděla rady, kudy jít. Zdálo se ale, že Kess správnou cestu nějak prostě vyčuchá. Rychle jsem to vysledovala, stoupla jsem si vedle něj a snažila se zjistit, co mu to napovídá. Vytahovala jsem se na špičky, jako by mi to mohlo pomoct, ale něco mi asi unikalo. "Jak víš, kudy dál?" začala jsem tedy vyzvídat, když sama jsem na to nepřišla. "Už bych byla úplně v háji, kdybych tady byla sama," zasmála jsem se a cestička nás vedla dál, až k východu.
Ale venku to moc přívětivě nevypadalo. Ba naopak. "Uuuf, to je pořádná kupa sněhu," vykulila jsem oči. "Tímhle se dolů z hor asi jen tak neprohrabem. Leda bysme fakt byli ti krtci," koukla jsem dolů na svoje tlapky, které ale krtčí lopaty nepřipomínaly ani zdaleka. Přešlápla jsem předníma a váhavě koukla na Kesse. "Co teď? Zkusíme najít jinou cestu ven? Nějaká tady musí bejt, přece tak velký jeskyně nemají jenom jeden vchod." Aspoň jsem doufala.

Kessel se naštěstí nevyděsil natolik, aby se třeba vymrštil a jednu mi vlepil, když jsem ve svém zápalu ulovila jeho ocas. A asi i vnímal, i když to vypadalo, že jsem ho vytrhla z jeho hypnózy. Třeba to bylo dobře. Co kdyby se nechal zhypnotizovat úplně a pak se z toho nemoh probrat? Netušila jsem, co bych s ním dělala. Musela bych nějak zastavit ty světýlka, ale jediný způsob, co mě napadal, byl, že bych asi musela vypít celý ten pramínek. To bych dřív pukla. Ještě, že to nebylo potřeba!
Vlk řekl, že mu to připomíná světlušky. "Nojo, trošku jo. Těch jsme doma mívaly dost. Ale tohle je něco úplně jinýho," zabušila jsem ocasem do země a trochu zaraženě zkoumala úsměv na Kessově tváři, který vypadal trochu přejetě. Nějak moc ho ty světýlka berou, napadlo mě. Mně se taky líbily, ale jestli to na Kessela nemělo nějaký špatný vliv? Sám naštěstí navrhl, že se odtud vydáme pryč, na zpáteční cestu. "Tak jo," vyskočila jsem na nohy. "Být tak dlouho pod zemí je stejně docela divný, už ani nevím, jestli je ráno nebo večer," zavrtěla jsem hlavou, až mi střapatá ušiska zapleskala, a vydala jsem se pomalu za Kesselem, který nás vedl zpátky. Upřímně? Já si cestu tak úplně nepamatovala, takže jsem byla ráda, že on ví, kudy jít. Aspoň se tak tvářil.