Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jižní Galtavar přes Armanské hory

Krajina už se stávala poněkud kopcovitější a s Iškou jsme vyhlíželi Krůliho snad za každým rohem, pod každým šutrem a v každém křoví. Zatím po něm však nebylo ani stopy. "Už musíme být blízko," opakovala jsem nejmín po desáté, asi bylo trochu s podivem, že mi má nejmilovanější Iška nechtěla zavřít tlamu, ale na to, že bych mohla být otravná, jsem vůbec nemyslela. "Bude tam něco k jídlu?" zajímal se Žužlík o to, co pro něj bylo nejdůležitější. Slyšela jsem za sebou Popílka, jak si odfrkl a cosi nevrlého zamrmlal - pravděpodobně se pořád nepřenesl přes tu rybu, co mu Žužla sežral. "Určitě jo. Nebo něco najdem. Ale nejdřív musíme najít Krůliho. Už musíme být blízko!" zopakovala jsem pro jistotu ještě jednou, stávalo se to jakýmsi mým zaklínadlem a zároveň mantrou.
A možná to i fungovalo, protože když jsme zatočili pod stromy lesa, o čenich se mi okamžitě otřel známý pach. Vytřeštila jsem oči a oháňka se mi divoce rozkmitala. "Krůli! Krůli! Iško! Cítíš to? Musí-tady-bejt a už to tady značkuje a všechno!" Poskočila jsem, což opět přimělo Žužlíka, aby mi zaryl drápy do zad, ale tomu jsem nevěnovala příliš pozornost. Zavyla jsem svým nepříliš elegantním způsobem a nemohla jsem už udržet tlapky v klidu. "Jdem ho najít! My půjdem tudyma a vy třeba tudyma a až ho najdem, tak... tak na sebe zahulákáme," vybreptla jsem absolutně bez hlubšího zamyšlení a vypálila jsem do hlubin lesa. "Krůli! Krůli! Jsme tuuu!" halekala jsem a navzdory vedru mé krátké tlapky nabraly divokého tempa, když jsem spatřila mezi stromy známý černý kožíšek. Smykem jsem začala brzdit, ale až příliš pozdě, takže jsem svým bokem ne zrovna jemně drcla do toho jeho. Žužlík zoufale zaúpěl, ale nějakým zázrakem se mu povedlo nesletět mi ze hřbetu. "Krůli, ahoj, promiň promiň promiň že nám to tak trvalo, ale už jsme tady! Iška je tu taky, někde v lese, určitě tady bude za chvilku," rozhlédla jsem se, ale zatím jsem ji neviděla. "A- jé! Ahoj," zazubila jsem se ještě i na vlčici, kterou se mi podařilo ve své fixovanosti na adoptivního synka dokonale přehlédnout. Zářila jsem jako měsíček na hnoji a oháňka mi kmitala ze strany na stranu tak rychle, až hrozilo, že mi upadne.

//Zrcadlové hory přes Mahtaë sever > manipulace Iškou povolena

A tak se naše výprava sunula postupně k severu jako putovní cirkus. Né, že by nám to šlo nějak rychle, protože panující vedra by vycucla život snad i z velblouda nebo já nevím ještě z čeho. "Blé, proč musí být takovej hic?" stěžovala jsem si, zatímco napůl upečeného Žužlíka jsem táhla na zádech jako chcíplinu. "Usadit se někde na severu je určitě dobrej tah. Mně teda teplo zase až tak nevadí, ale tohle? Tohle je teda fakt extrém," zasmála jsem se. Byla jsem sice ohnivý živel - to Iskierka konec konců také - ale tyhle přehnané teploty, to už bylo vážně o zdraví. Už abychom byly hezky na severu, nejlépe ve stínu nějakého pěkného lesíka... Snad se Krůli mezitím neupekl. Nebo se z něj nestala úplná kostra, zatímco na nás čekal. Už jsme se asi zdržely až moc dlouho, povzdechla jsem si lehce, ale nechala jsem si tyhle svoje starosti pro sebe. Zdržení bylo dlouhé, ale mělo svůj důvod a teď... Srdce mi opět nadšeně poskočilo, až jsem si navzdory vedru musela poskočit také (a málem přitom shodit ze zad Žužlíka). Teď byly věci mnohem jasnější. Krůli to určitě pochopí, až mu to povíme. A bude mít radost! Budem jedna velká rodina! Jako bychom snad nebyli i předtím - ale teď už to je oficiální.

//Ageron přes Armanské hory

//Tulipánová louka přes Esíčka

Mlácení Žužlíka už naštěstí nepokračovalo a on nad Išky omluvou jenom máchl pracičkou, jako že se nic neděje. Když se potom otočila ke mně se starostí v hlase, zahřálo mě u srdce a musela jsem se zase doširoka zubit. "Jasná věc. V tom nejlepším," a skutečně to tak bylo, obzvlášť, když se mi Iška zabořila tváří opět do srsti. Nic nemohlo být víc v pořádku, než tohle. Dokonce ani znechucené výkřiky Popílka to nedovedly pokazit. Co se týkalo Žužlíka, ten sice nic neříkal, ale všimla jsem si, že nás sleduje s očima zářícíma jako dvě hyperaktivní světlušky a tlapičky si nadšeně drží přitisknuté z obou stran čenichu. Snad jako by se snažil nevypísknout nadšením. Pravděpodobně měl na romantiku jiný pohled, než jezevec.
Který se svými protesty ještě neskončil. "Ale jen malou!" bránil se zase Žužlík a jakmile Iška navrhla, že tu jeden hladový krk necháme, začal se mi sápat po noze na hřbet, což dvakrát příjemné nebylo. "Ale né mě, že ne? Mě né!" "Jasně, že tebe ne," zakroutila jsem hlavou, pošťouchla ho jemně čenichem a vysadila si ho na záda, než mi nohu rozškrábe na proužky. Jezevec podobnou pomoc odmítl a já se jen zasmála jejímu vědoucnému pohledu, který mi věnovala. A že se nespletla! Brzo se i z Iskierky stal vznešený oř. A tak jsme šli, přes hory a přes doly - ale hlavně přes ty hory.
"O tom vůbec nepochybuju! Však je to přece Krůli. Kdyby to nedokázal on, tak už nikdo - ale on to dokáže," střihla jsem ušima. Věřila jsem mu a nemohla jsem se dočkat, až ho zase uvidíme. Pak bude celá naše familie tak správně pospolu, jak by měla být. "Fakt už se na něj těším. A jsem zvědavá, co našel a co je novýho a tak!" zubila jsem se a napínala zraky, jako bych čekala, že ho uvidím za každým dalším kamenem. Což se nezdálo pravděpodobné, ale jeden nikdy neví, žejo?
Stezka nás vedla přes hory a nabídla nám i výhled na stromy Asgaaru, který už naším domovem nebyl. Setkala jsem se pohledem s Išky rudými zraky a její zavrcení hlavou mi povědělo všechno, co jsem potřebovala vědět. Nebudeme se tam zastavovat. No, to se mnou bylo v pohodě. Už jsem nechtěla oddalovat setkání s Krůlim ani o chvíli déle, než bude nutné. "Proč ne?" odsouhlasila jsem a zamáchala oháňkou. "Když to projdem kloudně, určitě ho nemůžeme minout."

//Jižní Galtavar přes Mahtaë

Išce netrvalo moc dlouho se probudit. Vlastně vylítla jako čertík z krabičky, sotva Žužlík řekl "auvajs". Vzbudila se s takovým vrčením a ježením, až jsem se sama lekla, přitom chudák nemýval schytal další štulec, který následovalo další, tentokrát už poněkud dotčené: "Auvajs!" "Nic se neděje," vyhrkla jsem rychle a otřela se čumákem o ten její, který se nade mnou starostlivě skláněl. "Vůbec nic. Jen jsem dala Žužlíkovi hlavou do zubů," hledala jsem pohledem trošku otloukaného nemývala, který ale vypadal, že si z toho moc nedělá. Ostatně, nevaroval ho snad Kessel, že to mezi vlky nebude mít jednoduché? Prostě dál mlel pantem o tulipánech a o hladu a o vznešeném poslání. A jezevec nebyl daleko pozadu. Musela jsem se smát, byla z nás teď pěkně vypečená banda, no ne?
"A co je jedna ryba? Kterou navíc skoro celou sežral on?" stěžoval si dál Žužlík. "On je bezedná jáma," objasnila jsem Išce a taky se začala sbírat na nohy. Oplatila jsem jí její otření o bok, tváří jsem přejela po jejím krku a co na to povídá Popílek, to mi bylo docela fuk. Bylo jedno, co si myslí kdokoliv. Zbytek světa mi klidně mohl políbit šos. "Tak se jde na věc!" zvolala jsem se smíchem a vyběhla za svou partnerkou. "Krůli už nás bude určitě vyhlížet," usoudila jsem a šiorký úsměv mi vůbec nemizel z tváře. Proč by měl? Byla jsem naprosto spokojená. "Snad při tom vyhlížení připraví nějakou pečínku," ozývalo se kdesi z trávy u mých tlap tlumeně, ale na to vlastně ani nebylo co říct. "Myslíš, že už našel nějaké pěkné místečko?"

//Zrcadlové hory přes Esíčka

Tohle je napořád, vyprovázela mě sladká slova do říše snů, kam jsem tedy odplula se širokým úsměvem na tváři. Musela jsem být ta nejšťastnější vlčice na světě. S Iskierky vůní v čenichu, v bezpečí a teple jejího objetí, jsem usínala tak spokojeně, jako už dávno ne. A spala jsem jako nemluvně. Jen občas jsem zabloudila z hlubokého spánku do dřímoty, ve které jsem si opět matně uvědomila blízkost své milované a úsměv na mé tváři se na chvíli rozšířil, než jsem se znovu ponořila do hlubokých vod spánku. Tohle je napořád. Napořád. Doufala jsem, že to bude hodně dlouhé "napořád".

Kdoví, jak dlouho bych vydržela spát? Možná taky napořád, ale to by mě nesmělo něco začít tahat za střapaté ucho. "Hmh," zamručela jsem s nespokojeně nakrčeným čelem, ale pokračovalo to. Děsně to šimralo. "Iško, nech toho," zamumlala jsem pořád ještě v polospánku, ale krucinál, pořád to nekončilo! "Kuš!" škubla jsem hlavou a můj čumák se rázem srazil s něčím tvrdým. "Auvajs," řeklo to a mě došlo, že to tvrdé musela být Žužlíkova hlava. Žužlík! Však já na něj na chvíli úplně zapomněla. Otevřela jsem oči a tam byl, seděl přede mnou a ublíženě si tlapkami mnul čelist. "Promiň," zašeptala jsem - jako by snad existovala možnost, že tohle všechno Išku neprobudilo. "To jsem nechtěla. Ale co blbneš?" "No... neměli jsme náhodou... vznešené poslání a tak? Už jsem očuchal snad každý tulipán na téhle louce," o čemž vypovídal jeho zlatě posypaný čumáček, "a taky mám hrozný hlad."
Jinými slovy Žužlík chtěl, abychom už zvedly zadky. Asi návrat do reality někdy musel přijít? Ale tohle byla nová realita, nová a lepší. Realita, ve které si s Iškou budeme stát po boku nejen jako kámošky, ale jako partnerky. Napořád, zachvělo se mi znovu srdíčko a roztáhla jsem tlamu do úsměvu. "Na tom něco bude. Iško?" otočila jsem se k ní ve snaze zjistit, jestli je už taky vzhůru a vnímá. "Jsi pro, že bychom měly zvednout zadky?"

Išky hluboký smích zněl ještě mnohem líp, když jsem jí byla takhle blízko. Naštěstí potvrdila svoje zdraví a dodala k tomu další rýpaneček, takže to bylo potvrzené dvojnásob. "Nerada to říkám, ale asi bysme tě museli spálit někde v kopřivách," zasmála jsem se. "Ale ty bys nám to odpustila, já to vím," dodala jsem a trochu se zavrtěla, abych se přeskládala do trochu pohodlnější polohy. Ne, že bych se mohla cítit ještě o moc pohodlněji, než teď. V pevném Išky objetí jsem se cítila jako v přístavu největšího možného bezpečí a spokojenosti. Trvalo to tak dlouho, ale teď jsem byla právě tam, kde jsem měla být. Tím jsem si byla více než jistá. Kolikrát jsem si říkala, že asi žádnou lásku nikdy nenajdu, ba snad že ji ani nepotřebuju? No... možná nepotřebovala. Dokud jsem nenarazila na Išku - a teď mi přišlo, že její lásku určitě potřebuju. Tiše jsem se zasmála do jejího kožichu, ničemu konkrétnímu, prostě jen samou spokojeností. "Nejradši bych takhle zůstala napořád," zahuhňala jsem, opět tlumeně Iskierčiným kožichem, a po chvíli jsem cítila, že snad trochu usínám. Snažila jsem se tomu ubránit, nechtěla jsem tuhle chvíli zaspat, propána, ale v jejím náručí bylo tak měkce, příjemně, tak hezky voněla a hřála... Navzdory veškeré snaze jsem cítila, že my myšlenky odplouvají do dřímoty.

Nepamatovala jsem si, jestli jsem se někdy cítila šťastnější. Určitě jsem nikdy nezažila nic podobného. S nikým. Ale to přece dalo rozum, Iskierka přece nebyla jen tak někdo. Tady, mezi kvítím a v sevření jejích tlap, jsem byla tak spokojená, jak jen to vůbec šlo. Proč vlastně trvalo tak dlouho říct těch pár kouzelných slov? Proč bylo tak těžké se odhodlat, když potom bylo všechno náhle úplně v pořádku a všechny dílky zapadly na své místo? Najednou už jsem skoro zapomněla, jak jsem se ještě před chvílí bála, že mě Iška odmítne nebo že se všechno sesype jako sněhové doupě při jarní oblevě. Už nebylo čeho se bát. Vše bylo v nejlepším pořádku.
Najednou mě šedivá tlama zatahala za moje střapaté ušisko. Zasmála jsem se. "Kdybys s tím přestala, asi bych se bála, že jsi na umření," řekla jsem s širokým úsměvem a zamávala ocasem. "Je to jako zákon přírody nebo něco. Ostatně, já s tím taky přestávat nehodlám," dloubla jsem ji důkladně čenichem a dál se spokojeně usmívala, když si Iška zavrtala čenich do srsti na mé tváři. Opřela jsem se o ni a říkala si, že bych tu mohla zůstat napořád. Jen kdyby se nezdálo, že se žene nějaký déšť... a taky kdyby na nás někde kdesi na severu nečekal Krůli a kdybych nečekala, že se každou chvíli z tulipánů vynoří Žužlík s Popílkem. Asi proto jsem kradla ještě jednu a ještě další vteřinku, aby tenhle moment vydržel tak dlouho, jak jen může. Iška. Moje Iška. Moje... partnerka. Přivřela jsem oči. Znělo to vážně hezky. Správně.

Cítila jsem, jak Iskierce divoce tluče srdce. Snad stejně rychle a silně, jako to moje. Jako by spolu závodila, které dokáže mlátit víc - snažila jsem se trošku uklidnit, určitě to nemohlo být zdravé, ale marná snaha, srdce si dělalo, co chce. Přitisknutá v šedivém kožíšku v sevření mohutných tlap bych vydržela ležet snad celé hodiny. Nebylo však ještě ve všem úplně jasno, ačkoliv se to jevilo mnohem, mnohem jasněji, než kdy dříve. Jakmile jsem ze sebe vypravila těch pár slov, Iška se mírně zaklonila a pohlédla mi do tváře. Mlčky. Hleděla jsem na ni zpět, teď se opět drobné úponky obav začínaly plazit ven. Chtěla jsem slyšet, co poví a zároveň jsem se toho bála. Co když to nebude to, co bych si tolik přála slyšet? Nevěděla jsem, co bych si počala, kdyby se všechno sesypalo právě teď. Přišlo mi, že na sebe mlčky koukáme snad celé věky. Neporušila jsem ticho, cítila jsem, že šedivá vlčice k něčemu sbírá odhodlání, prosila jsem ji jen v duchu - aby byla opatrná s mou dušičkou, která se najednou zdála hrozně zranitelná. Nejspíš nebyl nikdo jiný na světě, kdo by měl v tlapkách moc mi ublížit takovým způsobem... A právě proto měla tu moc Jiskra. Protože jsem věřila, že to neudělá. Že mě chytí místo toho, aby mě upustila, a že ví, že já bych kdykoliv udělala to samé pro ni.
Ta slova se ozvala jako závan jarního vánku v tichém večeru, ale já je přesto slyšela úplně jasně, než mě na tváři zastudil černý Iskierky čenich. Na moment jsem zavřela oči, abych to mohla vychutnat. Všechno se ve mě tetelilo a chtělo skákat a jásat a výskat, moje duše to i dělala, i když já jsem pořád ležela v tulipánech. "Miluju tě," vydechla jsem potom tiše, ochutnávala jsem ta slova na svém jazyku a zjistila, že chutnají sladce, takže jsem je musela zopakovat ještě jednou, s mnohem větší jistotou. "Miluju tě, Iskierko." A přitiskla jsem svůj čenich zase k její tváři. A všechno bylo dobré. Nejlepší, jaké to kdy bylo.

Iška něco mluvila, ale v tu chvíli jsem její slova vnímala maximálně na pozadí. Nedovedla jsem přemýšlet nad jejími otázkami. Užívala jsem si vítězství? Vůbec jsem na žádné vítězství nemyslela. Ani na slávu. Myslela jsem na Išky rudé oči, na její tmavý kožíšek, který kontrastoval s barevnými tulipány, stejně jako se s nimi mísila její vůně. A pak jsem nějak přemýšlet přestala, prostě jsem udělala, co jsem už nedokázala dál zadržet.
Jen co jsem se jí dotkla, Iška ztuhla a já okamžitě taky. Na velmi krátkou, ale taky velmi ošklivou chvíli jsem si byla jistá, že mě od sebe odstrčí a bude po všem. Že jsem třeba všechno pokazila, že nic takového vůbec nechtěla. Necítila se stejně, určitě ne. Copak jsem byla úplně blbá? Musím si vymyslet nějakou pitomou lež, že jsem uklouzla, hopla, ups, už to nikdy neudělám-
Její velké tlapy se mě zmocnily a přitáhly mne k ní. Blíž. Bylo to jako kouzlo, které najednou všechny pochybnosti rozptýlilo. Nebo alespoň většinu. Muselo to znamenat, že mi taky chce být blízko, že ano? Nechala jsem se svalit na zem zcela bez odporu. Žádné odstrčení, ale pevné objetí. Cítila jsem v tu chvíli, že je to správně. Takhle to mělo být. Sem jsem patřila. Do Jiskry náručí.
Tiše jsem se zasmála někde hluboko v hrdle a přitiskla jsem se k ní tak blízko, jak to jenom šlo. Srdce mi dál divoce bušilo a motýli v břiše vířili jako snad nikdy předtím, ale už jsem neměla pocit, že se dusím. "Iško," řekla jsem a vyšlo to utlumeně její srstí. Na chvíli se stala ta vzácná věc, kdy mi došla slova. Jestli jsem předtím vůbec nepřemýšlela, teď jsem se cítila snad až moc opatrná, jako by se tenhle okamžik mohl roztříštit jako křehký rampouch, když řeknu něco špatně. "Je mi s tebou krásně," zamumlala jsem nakonec. A doufala, doufala, doufala, že náš krásný okamžik vydrží.

Z Išky lítalo jisker, až by se někdo mohl bát, že tu louku snad zapálí. Ale já se nebála. Tušila jsem, že Jiskra zapálí jenom to, co si o to říká, a to tulipány určitě nesplňovaly! Jakmile jsme se daly do hry, stejně jsem na takové malichernosti už nemyslela. Soustředila jsem se hlavně na to, jak Išce namlátit kyticí a sama schytat co nejmíň ran. "Odpusťte mi, ctěná dámo," zasmála jsem se s plnou tlamou zelených stonků a pak jsem Išce oplatila hravé zavrčení, ve kterém se neskrývala vůbec žádná zloba. Ba naopak.
Dala jsem se do hopkání mezi květy a v tu chvíli jsem se nejspíš stala nepolapitelnou. To byla výhoda nás zakrslíků. Asi by mě každej druhej zlomil jako suchej proutek, ale to by mě nejdřív musel chytit! A to nebylo jen tak, jak právě Išky marná snaha dokazovala. Bylo to trochu kruté, na poslední chvíli jí uskakovat a mařit její plán? Asi jo. Ale taky to byla sranda. Aspoň chvíli. Párkát se mi povedlo ji třepnout kyticí, párkrát jsem dostala nějaký zásah přes zadek nebo záda, ale moje tulipánová pomlázka se brzo začala rozpadat a už už jsem si říkala, že snad nechám Jiskru vyhrát, když se najednou skulila do květů a na chvíli mi zmizela z očí.
Ale vážně jen na malou chvilku. Pustila jsem květy z tlamy a dvěma skoky byla na místě, kde se tmavá vlčice zadýchaně válela. Sama jsem celkem funěla, ale na tváři mi hrál široký úsměv. "Hahá, takže to vypadá, že jsem tedy vyhrála?" postavila jsem se nad Jiskru a nafoukla hruď, ovšem pak jsem musela vyprsknout smíchy. Předstírat nadutost mi moc nešlo. "Hlavně si to neber, prohrát proti Ohnivý Žanetě není žádná vostuda," pravila jsem smířlivě a sklonila hlavu, až se mi čenich vznášel jen kousek od toho Jiskry. V tu chvíli se všechny ty neuchopitelné a přesto zcela obrovské pocity, možná až moc obrovské pro jednu malou vlčici, nahrnuly zpět. Bušení srdce najednou nemělo nic společného s pobíháním po louce, ale spíš s rudýma očima, do kterých jsem se tak zblízka dívala. Bez přemýšlení jsem se naklonila víc a zabořila čenich do huňaté srsti na Jiskry tváři. Přišlo mi to v tu chvíli jako jediná věc, co se dá udělat.

//Šakalí mýtina

Nemýval a jezevec zdrhali s rybami, o kterých jsem si nebyla moc jistá, že je ještě někdy uvidíme. Bez ohledu na to, co hulákala Iška. Achjo, posteskla jsem si v duchu, ale... jak že se to říká? Lehce nabyl, lezce pozbyl?
Nechali jsme Coffee s Tomášem za zády, ať si tam kují, co chtějí a vydaly jsme se raději na svoje vlastní dobrodrůžo! I kdyby to měla být jen obyčejná procházka. Konečně jsme byly spolu jen samy dvě. Ne, že by mi vadily velké sešlosti, byla jsem tvor společenský, ale občas jsem prostě chtěla mít Jiskru jen sama pro sebe. Rozhlížela jsem se kolem, mimo tu mýtinu a ne zrovna hezký les se všechno zdálo mnohem pěknější. Kvetly tu kytky, které jsem neuměla pojmenovat, ale byly vážně moc pěkné. Zírala jsem, jak jejich zářivé barvy kontrastují s Iskierky tmavým kožíškem. Nejradši bych ji do těch kytek svalila-
"Cože?" zamrkala jsem a trochu polekaně si uvědomila, že ještě před chvílí jsem asi měla na tváři dost tupý výraz. Vzpamatuj se! A soustřeď se! Iška nesměla nabýt podezření, že se něco děje. Za dobu, co jsme byly od sebe, jsem sama nabyla podezření co že to asi by se mohlo dít, ale co s tím udělat? No? Tak na to jsem vážně ještě nepřišla. "Ehm, asi ne. Jestli jo, tak si to nepamatuju. Určitě jsem nikdy neviděla takovéhle květiny," pinkla jsem tlapou do jednoho žlutého květu.
Soustředit se na kytky bylo mnohem bezpečnější. Kytky neměly uhrančivé rudé oči a i když voněly pěkně, nebyla to ta lákavá vůně kouře, větru a fialek. Chtěla jsem se na konto tulipánů ještě nějak vyjádřit, ale v tu chvíli jsem schytala zásah kyticí přímo do čumáku. Vydala jsem ze sebe překvapené uf a nahlas kýchla, jak mi vletěl pyl až kdoví kam. "Hej!" vyštěkla jsem se smíchem a prohnula hřbet v hravém postoji. "Tak to ti neprojde, děvenko," a už jsem do tlamy rvala vlastní kytici, abych to mohla Jiskře oplatit. Rozmáchle jsem se po ní tím pugétem ohnala, trochu jsem vyskočila, abych na ni pořádně dosáhla. Zlatý pyl se rozletěl všude kolem jako jiskry z jejího kožichu. Já jí ten kožich pěkně vypráším!

Iskierka se prohlásila spíš za záporáka. S jiskrami tančícími kolem a tajmenou září v rudých očí tomu nebylo těžké věřit, ale já se samozřejmě Jiskry ani v nejmenším nebála. Byla záporák jen pro ty, co si o to říkali! "To si piš, že jsme," střihla jsem ke Coffee střapatýma ušima a přišoupla se k Jiskře o pár centimetrů blíž, aby bylo vidět, že fakt naprosto patříme k sobě. "Však to hned napravíme," mrkla jsem na Iskierku, protože jsme ostatně už byly tak nějak v procesu napravování, ne? Trhaly jsme se od smečky. A musely jsme co nejdřív za Krůlim. Coffee slova jsem stvrdila jen přikývnutím, asi k tomu nebylo moc co dodat.

To už se zjevili ti dva, Tomáš a Safír, nebo jak se jmenoval ten, co hned vypálil pryč. Tom ale zůstal a začal vychvalovat naše jména přímo do nebes. Asi byl trochu šáhlej, ale co. Donesl nám jídlo! Tím se zalíbil obzvlášť Žužlíkovi, který, když se k němu vlk s velkým flekem na boku, naklonil, k němu napřáhl jednou pacičkou a opřel se jí o vlkův čenich: "Já jsem Fili- ehm, Žužlík! Jen Žužlík!" Já se jen dál přiblble usmívala, ale docela jsem toužila vypadnout. Chtěla jsem být s Jiskrou a vydat se za Krůlim. Nevěděla jsem, o co tomuhle vlkovi jde, ale určitě ty ryby nerozhazoval jen tak. Nebo jo?
Většinu mluvení obstarala Iška, já jí jen přicmrndávala. Konec konců byla lepší herečka, než já. "To zní jako báječný nápad! No, však dívejte, hnědej kožich s hnědým kožichem... jak vám to bude spolu slušet!" Zamrkala jsem, chtěla jsem, aby to vypadalo vědoucně, ale spíš to působilo dojmem, že mi do očí vlítl celý oblak písku. "My jsme vytížené dámy, víte? Spooousta práce," zazubila jsem se, chňapla po té druhé rybě, ale té už se mezitím zmocnil Žužlík. Proběhl mi s ní pod břichem a pádil za jezevcem. Zloději nenechavá, pomyslela jsem si pobaveně. "Tak čaute!" mávla jsem těm dvěma tlapou a vyrazila za Jiskrou. Musela jsem těch skoků udělat přibližně dvakrát víc, než ona s těma svýma dlouhýma nohama, ale brzo jsem taky zmizela. Tedy aspoň těm dvěma.

//Tulipánová louka

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Byla jich spousta, co mi ale tak vytanulo jako první - osudovka v kopcích Tary aka první velký dobrodrůžo s Iskierkou a potom přijímací hra do Asgaaru se Sionnem, kdy si myslela, že neviditelnej Sionn je duch lesa. Jo a házení šutrů do sopky s Makadi!
2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Hrozně mě mrzí, že jsem s ní nestihla odchytnout Newlina, to jsem fakt hodně chtěla, ale nevyšlo to, no. A chvílema mám trochu pochyby, jestli jsem jí měla pořizovat odznaky :D
3. Jaké další vylepšení plánuju?
Mám v plánu dvě až tři spešl magie, jednu zákeřnou, jednu for fun a jednu pro usnadnění života. Plus ještě mám slevu na modifikace, kterou nechci nechat jen tak povalovat, takže to jí taky ještě něco vymyslím.
4. Koho ještě musím potkat a proč?
Chtěla bych ještě jednou potkat Makadi, protože ta první hra byla fun a Žanda by ho zas ráda viděla. Pak bych ráda někdy hrála s Wolfi, protože pokud vím, tak je snad poslední char tady, co si ještě může pamatovat Sallarého :D A Noriho, protože by to byla určitě prča!
5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
SBALIT IŠKU! A přestěhovat se do nové smečky a taky možná konečně splnit návštěvu do Sarumenu, co mám v plánu přes dva roky, ups.
6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Žanda asi nemá žádné spešl ambice, jejím ultimátním cílem je být šťastná a zažívat zajímavá dobrodružství.
7. Co je jeho hnacím pohonem?
Kupředu ji pohání touha zažít srandu, šířit srandu a zajistit, aby vlci, co srandu kazí, buďto předstali být tak upjatý nebo si šli trhnout.
8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Nejdůležitější jsou Iskierka s Crowleym, to jsou její nejbližší vlci, její rodina a pro ně by se rozdala.
9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
Uff, teď mě nic vyloženě zásadního nenapadá? Žanda se ze všeho vždycky tak nějak oklepe :D
10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Líbí se jí tu, objevovat kouzla ji baví, poznala tu spoustu vlků, které má ráda, vyzkoušela si smečkový život... takže vliv poměrně pozitivní.
11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Když s Parsifalem potkali lva, který mu utrhl ucho a možná ještě víc, když ji potom v Asgaaru seřval.
12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
Etneye, kvůli tomu, jak se zachoval ke Crowleymu a jak se vrhnul po Išce, takže si udělal kaňky u jejích dvou nejoblíbenějších vlků a je na blacklistu navždy :D
13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
1) Borůvka, 2) Sarumen, 3) Mech, 4) Vrba, 5) Asgaar, 6) Buk, 7) Cedr

1. Kolik dalších charů mám v hlavě a kolik jich přivedu k životu?
No... víme, jak to je :D Jeden další už je jistej, pak je jeden, kterej hodně chci a ještě existuje takovej... zárodek myšlenky třetího :D
2. Který charakter je můj nejoblíbenější a proč?
Docela se to mění, poslední dobou mě asi nejvíc baví Roland.
3. Který charakter mám rád nejméně a proč?
Momentálně mám trošku krizi za Jasnavu, protože mi přijde, že ji nedokážu pořádně uchopit a nevím moc co s ní, tak uvidíme.
4. Který charakter by bylo nejtěžší "dropnout" a proč?
Uf. Thia, Saturn, Erlend, Žanda... Těžké rozhodování, jsou to moji bobíci a snad ještě dlouho nebudu muset nikoho zahazovat :D
5. Co si o sobě myslím jako o hráči?
Myslím (doufám), že to se mnou není až tak marný :D Hraju aktivně, snažím se i kvalitně a držet se povahy, vyvarovat se toho, aby se mi slívaly postavy do sebe, i když se to někdy stane. Tak myslím, že jsem snad oukej.
6. Co bych chtěl na Galliree změnit (pravidla, vzhled, ceny etc.)?
Nevim, asi pravidla ohledně vedení smeček, co jsem psala posledně do knihy. A taky trochu upřesnit pravidla kolem lesních strážců, aby to bylo písemně (co můžou být za zvíře a tak). A inzeráty bych mazala klidně po delší době! :D
7. Který charakter, váš nebo cizí, bych zakázal a proč?
Chary bych nezakazovala, ale nepovolovala bych jim magie, které hodně manipulují pocity druhých vlků a nedá se jim ubránit (im sorry Rowko <3)
8. Které pravidlo mi přijde špatné a proč?
Idk, asi vyloženě špatné mě teď žádné nenapadá.
9. Existuje nějaký důvod, proč bych s Gallireou skončil?
Asi jo. Třeba nějaký drastický změny v reálným životě, nebo kdyby mě tu někdo vytáčel do míry, kterou bych nebyla schopná skousnout - ale asi by to muselo být víc lidí najednou a musel by to být extrém :D
10. Proč mě baví hrát?
Je to fajn odreagování, plus si tím vybíjím nějakou svoji kreativní stránku - psát mě bavilo vždycky, ale dělat to jen tak do šuplíku zase tak moc ne a vytvářet příběh svojí postavy s dalšími hráči je prostě fajn.
11. Která akce mě bavila nejvíce a proč?
Zrovna minule jsem přemýšlela nad tím, jak byla kdysi akce tuším Naše sny a cíle? Kde jsme si půlku úkolů určili sami a druhá půlka nám byla dána, to mě bavilo moc. Jinak mě baví velké akce jako VLA a kalendář, ale spíš jen ty herní části - klidně se přiznám, že na ty neherní věci jsem většinou děsně líná :D
12. Mám raději domluvené hry/partnerství nebo neplánované hry a proč?
To asi záleží. Nechtěla bych asi plánovat partnerství u charů, které spolu reálně nikdy nehrály, víc se mi líbí, když to vyplyne ze hry, ale v momentě, kdy už tam je nějaká ta "jiskra", tak je za mě ok a možná i vhodný se prostě domluvit, i tak to někdy trvá mega dlouho, než se dají dohromady :D U obyč her mám většinou radši, když se předem nedomlouvá "budeme hrát to ta to, takhle a takhle", ale zas jsem ráda, když předem vím, že se chce třeba někdo připojit nebo tak.
13. Chtěl bych vám říct ještě něco?
Jo, I luv you guys, jsem ráda, že tu s váma můžu být a že jsem tu poznala spoustu super lidí. Když jsem se sem před těmi pár lety vrátila, úplně jsem nečekala, že se tu udržím, ale teď se mi těžko představuje, že by to mělo být jinak <3

Popílek se svíjel jako pytel blech, kamarádit se nechtěl a snažil se Išce vyškubnout, zatímco Žužlík seděl naproti němu a zdálo se, že si snad jezevcova očividného odporu vůbec nevšímá. Zdál se být příliš zaujatý novým potenciálním kamarádem, než aby řešil takové detaily. "To je přece skvělé, třeba nás je takových ještě víc, co myslíš?" brebentil nemýval nadšeně. Musela jsem se tomu zasmát - tohle bude tedy vážně povedená dvojka.
Iskierka prohlásila, že já vážně hrdinka jsem. Srdce mi přitom poskočilo a v tvářích jsem zase ucítila trochu horka. Vážně si to myslela? Otočila jsem se na Coffee, která by se také ráda jako hrdinku viděla, ale kdoví? Těžko se to takhle rychle dalo poznat. "Iskierka je nepochybně hrdinka," vyhrkla jsem rychle. "Co to je vůbec za otázku?" zakroutila jsem se smíchem hlavou a střihla střapatýma ušima. Stačilo se na Jiskru podívat, abyste to viděli!
Coffee podle všeho do Asgaaru nechtěla. Že bych si to nějak blbě vyložila? "Jo ták, takže jsi potulná dobrodružka, jo? Chápu, taky jsem vždycky měla spíš toulavý tlapy," zakřenila jsem se, ale můj pohled byl rázem upoután dvěma vlky, kteří si to k nám štrádovali. K lovu jsem se teda už vyjádřit nestačila, moje pozornost byla odtažena jinam.
Vyměnila jsem si s Iškou významný pohled a hned bylo jasno. Bude se hrát divadlo. Vlci přišli s rybami v tlamách, což se mi hodně zamlouvalo a zdálo se, že to zaujalo i Žužlíka, který byl dosud zaměstnán ochomýtáním se kolem nabručeného jezevce. Teď ale zpozorněl a způsobně se usadil. "Zdravím vás," pozdravila jsem je zpěvně, ba dokonce jsem vysekla i malou úklonku. Tu rybu jsem fakt chtěla, i když mi nebylo jasné, co mají vlci samotní za lubem. Představili se jako Shahir a Tomáš a složili nám ryby k nohám. "Ach, ano, nač jste si dělali takovou škodu? Ovšem," pronesla jsem zadumaně, "když už jste se namáhali, jistě by byla škoda, kdyby vaše práce přišla nazmar," dodala jsem. "Obrovská škoda!" ozval se Žužlík, kterému div netekla slina až k zemi. Jak tak malý tvor dokázal tolik žrát, to jsem tedy nechápala, ale vypadal zase hladově. "Je to od vás převelice laskavé, že myslíte na hladové cizinky," zacvrlikala jsem zpěvně a už jsem tlapou po jedné té rybě šátrala, jako by jen náhodou, aby to nevypadalo moc nenažraně. Ať měli vlci jakékoliv úmysly, chtěla jsem z nich hlavně vydyntat žvanec pro nás pro všechny a nic jiného.

Přivítání s Iškou bylo vážně vřelé. Copak to s ní šlo jinak, když pořád jiskřila a zářila? Musela jsem se smát, nebylo to tak dlouho, co jsme se rozloučily, ale stejně jsem ji ráda zas viděla. Až když narazila čumákem na Žužlíka, zarazila se. "Nejsem ledvinka, jsem prosím pěkně mýval," prohlásil nemýval hrdě a já na Išku jen mrkla a pokrčila rameny. Já sama nevim co to je, nechtěla jsem před nemývalem říkat nahlas. Žužlík nicméně začal zvědavě pozorovat jezevce, který se tvářil asi tak nadšeně jako bouřkový mrak, nezdálo se ale, že by to vůbec zaznamenal. Jakmile Jiskra prohlásila, že si můžou hrát, seskočil mi nemýval ze zad a už se cpal k Popílkovi. "Ahoj! Ty taky umíš mluvit vlčí řečí! Páni! Myslel jsem, že jsem jediný," radoval se Žužlík a napřahoval k jezevci pracičky, jako by si s ním snad chtěl potřást tlapkou. Zazubila jsem se. "Přilepil se na mě při jarních povodních," vysvětlila jsem ve zkratce, odkud se ona "ledvinka" vzala. "Má mě za velkou vlčí hrdinku," dodala jsem s jistou hrdostí.
To už jsem se ale mohla více soustředit na hnědou vlčici, která se představila jako Coffee. "Těší mně," zašklebila jsem se široce a zašvihala vesele oháňkou sem tam. Jen jsem vědoucně mrkla na Išku, když řekla, že se snažila vlčici dostrkat do Asgaaru. No jasný. "Tak to jó. Hele, já bych taky celkem něco zakousla. Ať nepojdem hlady, než se dostanem za Krůlim," olízla jsem si mlsně čenich. Viděla jsem, že to samé udělala i Coffee. "Půjdem všichni a dáme si něco pořádnýho? Nebo chceš jenom doprovodit do Asgaaru?" zeptala jsem se hlavně hnědé, která vypadala, že má na čele otisknuté nějaké kozí kopýtko. Vypadalo to docela vtipně. Že já s Iškou půjdeme spolu a že se do Asgaaru už nevrátime, na to jsem se ani nemusela ptát. To bylo totiž jasný.