Gallirea - Příspěvky uživatele

Z Išky lítalo jisker, až by se někdo mohl bát, že tu louku snad zapálí. Ale já se nebála. Tušila jsem, že Jiskra zapálí jenom to, co si o to říká, a to tulipány určitě nesplňovaly! Jakmile jsme se daly do hry, stejně jsem na takové malichernosti už nemyslela. Soustředila jsem se hlavně na to, jak Išce namlátit kyticí a sama schytat co nejmíň ran. "Odpusťte mi, ctěná dámo," zasmála jsem se s plnou tlamou zelených stonků a pak jsem Išce oplatila hravé zavrčení, ve kterém se neskrývala vůbec žádná zloba. Ba naopak.
Dala jsem se do hopkání mezi květy a v tu chvíli jsem se nejspíš stala nepolapitelnou. To byla výhoda nás zakrslíků. Asi by mě každej druhej zlomil jako suchej proutek, ale to by mě nejdřív musel chytit! A to nebylo jen tak, jak právě Išky marná snaha dokazovala. Bylo to trochu kruté, na poslední chvíli jí uskakovat a mařit její plán? Asi jo. Ale taky to byla sranda. Aspoň chvíli. Párkát se mi povedlo ji třepnout kyticí, párkrát jsem dostala nějaký zásah přes zadek nebo záda, ale moje tulipánová pomlázka se brzo začala rozpadat a už už jsem si říkala, že snad nechám Jiskru vyhrát, když se najednou skulila do květů a na chvíli mi zmizela z očí.
Ale vážně jen na malou chvilku. Pustila jsem květy z tlamy a dvěma skoky byla na místě, kde se tmavá vlčice zadýchaně válela. Sama jsem celkem funěla, ale na tváři mi hrál široký úsměv. "Hahá, takže to vypadá, že jsem tedy vyhrála?" postavila jsem se nad Jiskru a nafoukla hruď, ovšem pak jsem musela vyprsknout smíchy. Předstírat nadutost mi moc nešlo. "Hlavně si to neber, prohrát proti Ohnivý Žanetě není žádná vostuda," pravila jsem smířlivě a sklonila hlavu, až se mi čenich vznášel jen kousek od toho Jiskry. V tu chvíli se všechny ty neuchopitelné a přesto zcela obrovské pocity, možná až moc obrovské pro jednu malou vlčici, nahrnuly zpět. Bušení srdce najednou nemělo nic společného s pobíháním po louce, ale spíš s rudýma očima, do kterých jsem se tak zblízka dívala. Bez přemýšlení jsem se naklonila víc a zabořila čenich do huňaté srsti na Jiskry tváři. Přišlo mi to v tu chvíli jako jediná věc, co se dá udělat.

//Šakalí mýtina

Nemýval a jezevec zdrhali s rybami, o kterých jsem si nebyla moc jistá, že je ještě někdy uvidíme. Bez ohledu na to, co hulákala Iška. Achjo, posteskla jsem si v duchu, ale... jak že se to říká? Lehce nabyl, lezce pozbyl?
Nechali jsme Coffee s Tomášem za zády, ať si tam kují, co chtějí a vydaly jsme se raději na svoje vlastní dobrodrůžo! I kdyby to měla být jen obyčejná procházka. Konečně jsme byly spolu jen samy dvě. Ne, že by mi vadily velké sešlosti, byla jsem tvor společenský, ale občas jsem prostě chtěla mít Jiskru jen sama pro sebe. Rozhlížela jsem se kolem, mimo tu mýtinu a ne zrovna hezký les se všechno zdálo mnohem pěknější. Kvetly tu kytky, které jsem neuměla pojmenovat, ale byly vážně moc pěkné. Zírala jsem, jak jejich zářivé barvy kontrastují s Iskierky tmavým kožíškem. Nejradši bych ji do těch kytek svalila-
"Cože?" zamrkala jsem a trochu polekaně si uvědomila, že ještě před chvílí jsem asi měla na tváři dost tupý výraz. Vzpamatuj se! A soustřeď se! Iška nesměla nabýt podezření, že se něco děje. Za dobu, co jsme byly od sebe, jsem sama nabyla podezření co že to asi by se mohlo dít, ale co s tím udělat? No? Tak na to jsem vážně ještě nepřišla. "Ehm, asi ne. Jestli jo, tak si to nepamatuju. Určitě jsem nikdy neviděla takovéhle květiny," pinkla jsem tlapou do jednoho žlutého květu.
Soustředit se na kytky bylo mnohem bezpečnější. Kytky neměly uhrančivé rudé oči a i když voněly pěkně, nebyla to ta lákavá vůně kouře, větru a fialek. Chtěla jsem se na konto tulipánů ještě nějak vyjádřit, ale v tu chvíli jsem schytala zásah kyticí přímo do čumáku. Vydala jsem ze sebe překvapené uf a nahlas kýchla, jak mi vletěl pyl až kdoví kam. "Hej!" vyštěkla jsem se smíchem a prohnula hřbet v hravém postoji. "Tak to ti neprojde, děvenko," a už jsem do tlamy rvala vlastní kytici, abych to mohla Jiskře oplatit. Rozmáchle jsem se po ní tím pugétem ohnala, trochu jsem vyskočila, abych na ni pořádně dosáhla. Zlatý pyl se rozletěl všude kolem jako jiskry z jejího kožichu. Já jí ten kožich pěkně vypráším!

Iskierka se prohlásila spíš za záporáka. S jiskrami tančícími kolem a tajmenou září v rudých očí tomu nebylo těžké věřit, ale já se samozřejmě Jiskry ani v nejmenším nebála. Byla záporák jen pro ty, co si o to říkali! "To si piš, že jsme," střihla jsem ke Coffee střapatýma ušima a přišoupla se k Jiskře o pár centimetrů blíž, aby bylo vidět, že fakt naprosto patříme k sobě. "Však to hned napravíme," mrkla jsem na Iskierku, protože jsme ostatně už byly tak nějak v procesu napravování, ne? Trhaly jsme se od smečky. A musely jsme co nejdřív za Krůlim. Coffee slova jsem stvrdila jen přikývnutím, asi k tomu nebylo moc co dodat.

To už se zjevili ti dva, Tomáš a Safír, nebo jak se jmenoval ten, co hned vypálil pryč. Tom ale zůstal a začal vychvalovat naše jména přímo do nebes. Asi byl trochu šáhlej, ale co. Donesl nám jídlo! Tím se zalíbil obzvlášť Žužlíkovi, který, když se k němu vlk s velkým flekem na boku, naklonil, k němu napřáhl jednou pacičkou a opřel se jí o vlkův čenich: "Já jsem Fili- ehm, Žužlík! Jen Žužlík!" Já se jen dál přiblble usmívala, ale docela jsem toužila vypadnout. Chtěla jsem být s Jiskrou a vydat se za Krůlim. Nevěděla jsem, o co tomuhle vlkovi jde, ale určitě ty ryby nerozhazoval jen tak. Nebo jo?
Většinu mluvení obstarala Iška, já jí jen přicmrndávala. Konec konců byla lepší herečka, než já. "To zní jako báječný nápad! No, však dívejte, hnědej kožich s hnědým kožichem... jak vám to bude spolu slušet!" Zamrkala jsem, chtěla jsem, aby to vypadalo vědoucně, ale spíš to působilo dojmem, že mi do očí vlítl celý oblak písku. "My jsme vytížené dámy, víte? Spooousta práce," zazubila jsem se, chňapla po té druhé rybě, ale té už se mezitím zmocnil Žužlík. Proběhl mi s ní pod břichem a pádil za jezevcem. Zloději nenechavá, pomyslela jsem si pobaveně. "Tak čaute!" mávla jsem těm dvěma tlapou a vyrazila za Jiskrou. Musela jsem těch skoků udělat přibližně dvakrát víc, než ona s těma svýma dlouhýma nohama, ale brzo jsem taky zmizela. Tedy aspoň těm dvěma.

//Tulipánová louka

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Byla jich spousta, co mi ale tak vytanulo jako první - osudovka v kopcích Tary aka první velký dobrodrůžo s Iskierkou a potom přijímací hra do Asgaaru se Sionnem, kdy si myslela, že neviditelnej Sionn je duch lesa. Jo a házení šutrů do sopky s Makadi!
2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Hrozně mě mrzí, že jsem s ní nestihla odchytnout Newlina, to jsem fakt hodně chtěla, ale nevyšlo to, no. A chvílema mám trochu pochyby, jestli jsem jí měla pořizovat odznaky :D
3. Jaké další vylepšení plánuju?
Mám v plánu dvě až tři spešl magie, jednu zákeřnou, jednu for fun a jednu pro usnadnění života. Plus ještě mám slevu na modifikace, kterou nechci nechat jen tak povalovat, takže to jí taky ještě něco vymyslím.
4. Koho ještě musím potkat a proč?
Chtěla bych ještě jednou potkat Makadi, protože ta první hra byla fun a Žanda by ho zas ráda viděla. Pak bych ráda někdy hrála s Wolfi, protože pokud vím, tak je snad poslední char tady, co si ještě může pamatovat Sallarého :D A Noriho, protože by to byla určitě prča!
5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
SBALIT IŠKU! A přestěhovat se do nové smečky a taky možná konečně splnit návštěvu do Sarumenu, co mám v plánu přes dva roky, ups.
6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Žanda asi nemá žádné spešl ambice, jejím ultimátním cílem je být šťastná a zažívat zajímavá dobrodružství.
7. Co je jeho hnacím pohonem?
Kupředu ji pohání touha zažít srandu, šířit srandu a zajistit, aby vlci, co srandu kazí, buďto předstali být tak upjatý nebo si šli trhnout.
8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Nejdůležitější jsou Iskierka s Crowleym, to jsou její nejbližší vlci, její rodina a pro ně by se rozdala.
9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
Uff, teď mě nic vyloženě zásadního nenapadá? Žanda se ze všeho vždycky tak nějak oklepe :D
10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Líbí se jí tu, objevovat kouzla ji baví, poznala tu spoustu vlků, které má ráda, vyzkoušela si smečkový život... takže vliv poměrně pozitivní.
11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Když s Parsifalem potkali lva, který mu utrhl ucho a možná ještě víc, když ji potom v Asgaaru seřval.
12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
Etneye, kvůli tomu, jak se zachoval ke Crowleymu a jak se vrhnul po Išce, takže si udělal kaňky u jejích dvou nejoblíbenějších vlků a je na blacklistu navždy :D
13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
1) Borůvka, 2) Sarumen, 3) Mech, 4) Vrba, 5) Asgaar, 6) Buk, 7) Cedr

1. Kolik dalších charů mám v hlavě a kolik jich přivedu k životu?
No... víme, jak to je :D Jeden další už je jistej, pak je jeden, kterej hodně chci a ještě existuje takovej... zárodek myšlenky třetího :D
2. Který charakter je můj nejoblíbenější a proč?
Docela se to mění, poslední dobou mě asi nejvíc baví Roland.
3. Který charakter mám rád nejméně a proč?
Momentálně mám trošku krizi za Jasnavu, protože mi přijde, že ji nedokážu pořádně uchopit a nevím moc co s ní, tak uvidíme.
4. Který charakter by bylo nejtěžší "dropnout" a proč?
Uf. Thia, Saturn, Erlend, Žanda... Těžké rozhodování, jsou to moji bobíci a snad ještě dlouho nebudu muset nikoho zahazovat :D
5. Co si o sobě myslím jako o hráči?
Myslím (doufám), že to se mnou není až tak marný :D Hraju aktivně, snažím se i kvalitně a držet se povahy, vyvarovat se toho, aby se mi slívaly postavy do sebe, i když se to někdy stane. Tak myslím, že jsem snad oukej.
6. Co bych chtěl na Galliree změnit (pravidla, vzhled, ceny etc.)?
Nevim, asi pravidla ohledně vedení smeček, co jsem psala posledně do knihy. A taky trochu upřesnit pravidla kolem lesních strážců, aby to bylo písemně (co můžou být za zvíře a tak). A inzeráty bych mazala klidně po delší době! :D
7. Který charakter, váš nebo cizí, bych zakázal a proč?
Chary bych nezakazovala, ale nepovolovala bych jim magie, které hodně manipulují pocity druhých vlků a nedá se jim ubránit (im sorry Rowko <3)
8. Které pravidlo mi přijde špatné a proč?
Idk, asi vyloženě špatné mě teď žádné nenapadá.
9. Existuje nějaký důvod, proč bych s Gallireou skončil?
Asi jo. Třeba nějaký drastický změny v reálným životě, nebo kdyby mě tu někdo vytáčel do míry, kterou bych nebyla schopná skousnout - ale asi by to muselo být víc lidí najednou a musel by to být extrém :D
10. Proč mě baví hrát?
Je to fajn odreagování, plus si tím vybíjím nějakou svoji kreativní stránku - psát mě bavilo vždycky, ale dělat to jen tak do šuplíku zase tak moc ne a vytvářet příběh svojí postavy s dalšími hráči je prostě fajn.
11. Která akce mě bavila nejvíce a proč?
Zrovna minule jsem přemýšlela nad tím, jak byla kdysi akce tuším Naše sny a cíle? Kde jsme si půlku úkolů určili sami a druhá půlka nám byla dána, to mě bavilo moc. Jinak mě baví velké akce jako VLA a kalendář, ale spíš jen ty herní části - klidně se přiznám, že na ty neherní věci jsem většinou děsně líná :D
12. Mám raději domluvené hry/partnerství nebo neplánované hry a proč?
To asi záleží. Nechtěla bych asi plánovat partnerství u charů, které spolu reálně nikdy nehrály, víc se mi líbí, když to vyplyne ze hry, ale v momentě, kdy už tam je nějaká ta "jiskra", tak je za mě ok a možná i vhodný se prostě domluvit, i tak to někdy trvá mega dlouho, než se dají dohromady :D U obyč her mám většinou radši, když se předem nedomlouvá "budeme hrát to ta to, takhle a takhle", ale zas jsem ráda, když předem vím, že se chce třeba někdo připojit nebo tak.
13. Chtěl bych vám říct ještě něco?
Jo, I luv you guys, jsem ráda, že tu s váma můžu být a že jsem tu poznala spoustu super lidí. Když jsem se sem před těmi pár lety vrátila, úplně jsem nečekala, že se tu udržím, ale teď se mi těžko představuje, že by to mělo být jinak <3

Popílek se svíjel jako pytel blech, kamarádit se nechtěl a snažil se Išce vyškubnout, zatímco Žužlík seděl naproti němu a zdálo se, že si snad jezevcova očividného odporu vůbec nevšímá. Zdál se být příliš zaujatý novým potenciálním kamarádem, než aby řešil takové detaily. "To je přece skvělé, třeba nás je takových ještě víc, co myslíš?" brebentil nemýval nadšeně. Musela jsem se tomu zasmát - tohle bude tedy vážně povedená dvojka.
Iskierka prohlásila, že já vážně hrdinka jsem. Srdce mi přitom poskočilo a v tvářích jsem zase ucítila trochu horka. Vážně si to myslela? Otočila jsem se na Coffee, která by se také ráda jako hrdinku viděla, ale kdoví? Těžko se to takhle rychle dalo poznat. "Iskierka je nepochybně hrdinka," vyhrkla jsem rychle. "Co to je vůbec za otázku?" zakroutila jsem se smíchem hlavou a střihla střapatýma ušima. Stačilo se na Jiskru podívat, abyste to viděli!
Coffee podle všeho do Asgaaru nechtěla. Že bych si to nějak blbě vyložila? "Jo ták, takže jsi potulná dobrodružka, jo? Chápu, taky jsem vždycky měla spíš toulavý tlapy," zakřenila jsem se, ale můj pohled byl rázem upoután dvěma vlky, kteří si to k nám štrádovali. K lovu jsem se teda už vyjádřit nestačila, moje pozornost byla odtažena jinam.
Vyměnila jsem si s Iškou významný pohled a hned bylo jasno. Bude se hrát divadlo. Vlci přišli s rybami v tlamách, což se mi hodně zamlouvalo a zdálo se, že to zaujalo i Žužlíka, který byl dosud zaměstnán ochomýtáním se kolem nabručeného jezevce. Teď ale zpozorněl a způsobně se usadil. "Zdravím vás," pozdravila jsem je zpěvně, ba dokonce jsem vysekla i malou úklonku. Tu rybu jsem fakt chtěla, i když mi nebylo jasné, co mají vlci samotní za lubem. Představili se jako Shahir a Tomáš a složili nám ryby k nohám. "Ach, ano, nač jste si dělali takovou škodu? Ovšem," pronesla jsem zadumaně, "když už jste se namáhali, jistě by byla škoda, kdyby vaše práce přišla nazmar," dodala jsem. "Obrovská škoda!" ozval se Žužlík, kterému div netekla slina až k zemi. Jak tak malý tvor dokázal tolik žrát, to jsem tedy nechápala, ale vypadal zase hladově. "Je to od vás převelice laskavé, že myslíte na hladové cizinky," zacvrlikala jsem zpěvně a už jsem tlapou po jedné té rybě šátrala, jako by jen náhodou, aby to nevypadalo moc nenažraně. Ať měli vlci jakékoliv úmysly, chtěla jsem z nich hlavně vydyntat žvanec pro nás pro všechny a nic jiného.

Přivítání s Iškou bylo vážně vřelé. Copak to s ní šlo jinak, když pořád jiskřila a zářila? Musela jsem se smát, nebylo to tak dlouho, co jsme se rozloučily, ale stejně jsem ji ráda zas viděla. Až když narazila čumákem na Žužlíka, zarazila se. "Nejsem ledvinka, jsem prosím pěkně mýval," prohlásil nemýval hrdě a já na Išku jen mrkla a pokrčila rameny. Já sama nevim co to je, nechtěla jsem před nemývalem říkat nahlas. Žužlík nicméně začal zvědavě pozorovat jezevce, který se tvářil asi tak nadšeně jako bouřkový mrak, nezdálo se ale, že by to vůbec zaznamenal. Jakmile Jiskra prohlásila, že si můžou hrát, seskočil mi nemýval ze zad a už se cpal k Popílkovi. "Ahoj! Ty taky umíš mluvit vlčí řečí! Páni! Myslel jsem, že jsem jediný," radoval se Žužlík a napřahoval k jezevci pracičky, jako by si s ním snad chtěl potřást tlapkou. Zazubila jsem se. "Přilepil se na mě při jarních povodních," vysvětlila jsem ve zkratce, odkud se ona "ledvinka" vzala. "Má mě za velkou vlčí hrdinku," dodala jsem s jistou hrdostí.
To už jsem se ale mohla více soustředit na hnědou vlčici, která se představila jako Coffee. "Těší mně," zašklebila jsem se široce a zašvihala vesele oháňkou sem tam. Jen jsem vědoucně mrkla na Išku, když řekla, že se snažila vlčici dostrkat do Asgaaru. No jasný. "Tak to jó. Hele, já bych taky celkem něco zakousla. Ať nepojdem hlady, než se dostanem za Krůlim," olízla jsem si mlsně čenich. Viděla jsem, že to samé udělala i Coffee. "Půjdem všichni a dáme si něco pořádnýho? Nebo chceš jenom doprovodit do Asgaaru?" zeptala jsem se hlavně hnědé, která vypadala, že má na čele otisknuté nějaké kozí kopýtko. Vypadalo to docela vtipně. Že já s Iškou půjdeme spolu a že se do Asgaaru už nevrátime, na to jsem se ani nemusela ptát. To bylo totiž jasný.

Březen 5/10, Iška a Krůli

Iskierky zavrčení mě trochu překvapilo. Zamrkala jsem, ale popravdě mě to i jaksi... zahřálo? Iška by z ní udělala pentličky, kdyby něco zkusila, tím jsem si byla jistá, a byla jsem za to vážně hrozně ráda. Nemusela jsem se ničeho bát. Žádné divné vlčice s omamným pachem. To jsem Iskierce ještě ani neřekla, že Rowena voněla trochu jako ona. Rozhodla jsem se nechat si to pro sebe. I když by nepochybně bylo extrémně zábavné sledovat to, nechtěla jsem, aby ji šla zmlátit teď hned.
Rozhlídla jsem se stejně jako Krůli. Možná jsem zahlédla kus jezevčího kožichu a možná taky ne, Žužlík byl nicméně pořád zaparkovaný bezpečně na svém místě kus dál po břehu. Z našeho stanoviště ho bylo trošku vidět, ale ne zrovna nejlíp. "Um, to je taky na dlouhý vyprávění," máchla jsem nad tím prozatím tlapou, protože příběh o Žužlíkovi byl taky delší a teď se mi nechtěl přidávat do všeobecného zmatku. Ukázalo se, že i Krůli nějakého takového kámoše měl - jenže jsem ho neviděla. "Hů, to zní hustě! Kostlivec... takže to asi není zvíře, co? Spíš nějaký jeho oživlý zbytky? Oživlý kosti!" Tenhle můj nápad podporovala i jeho slova o tom, že se může rozpadnout a znovu složit. "To je fakt užitečný," kývala jsem souhlasně hlavou.
Rozhořčilo mě, že Arcanus věděl, co Rowena Krůlimu provedla a přesto ji přijal. Možná jsem nevolila slova moc opatrně, vzhledem k tomu, že to byl Iskierky táta... ale prostě mě to naštvalo. Iskierka to viděla trochu jasněji, ne tak černobíle. "Nojo," povzdechla jsem si. "Je fakt, že na té Roweně je cosi... asi umí vlkům pěkně zamotat hlavu," otřásla jsem se. Byla škoda, že to skončilo takhle. Až teď jsem si uvědomila, že Iskierka vlastně bude opouštět svoji rodinu. Chtěla jsem se o ni jít otřít, ale ona byla rychlejší, přihrábla si nás oba svou medvědí tlapou a přitiskla nás k sobě. Opětovala jsem to, jak nejlépe mi to z mojí trochu přimáčknuté pozice šlo. "Mám vás oba hrozně ráda," hlesla jsem tiše do šedého kožichu - jako by to snad nebylo jasný, ale měla jsem pocit, že musím něco říct. Že by to mělo být řečeno nahlas.
Krůli už vymýšlel, kam půjdeme. Vyposlechla jsem si jeho úvahy. "Ó! Výhled na hory zní bezva, žejo?" přeskočila jsem pohledem z jednoho na druhého. "Hlavně, když to tam nebude moc do kopce," zasmála jsem se, kdybych musela šplhat po horách i doma, nebyla bych úplně nadšená! "Můžem se zkusit podívat po něčem na severu, tam pod těma velkýma horama. Určitě tam bude nějakej lesejk přímo pro nás." Tam bylo lesů přece tři zadky. To by bylo, abychom se do jednoho nemohli vrtnout.

//Medvědí jezírka přes Středozemku

Cestou přes pláň se Žužlík trochu probudil a už mi neseděl na hřbetě jako úplná chcíplotina, takže jsem se nebála, že spadne a nabije si čumák. "Žando," ozval se po chvíli. "Kdo to vlastně jsou ti vlci, co hledáme? Teda, říkala jsi, že to je tvoje rodina, ale jsou to tetičky, sourozenci, bratranci..." Zasmála jsem se. "No prostě rodina! Iška je moje nejlepší kámoška a Krůliho jsme si spolu adoptovaly, takže to je teď náš syn. Jsou fakt super! Budou se ti líbit, a ty jim určitě taky." "Co znamená adoptovaly?" zajímal se Žužlík okamžitě. "Nooo, Krůli se nenarodil žádný z nás, ale jeho rodina je tak trochu na prd a tak jsme si ho vzaly za svýho, nejdřív jako tetičky a pak jako mámy," vysvětlila jsem to ve zkratce, protože už se mi o čenich otíral známý pach a ve večerním šeru jsem už Jiskru i viděla, i když nebyla sama. "Tamhle je Iška," ukázala jsem tlapou a trochu natáhla krok.
Iskierka tu byla s nějakou neznámou hnědou vlčicí. "Čau a čau," pozdravila jsem je obě a o Išku se otřela bokem. "Čau!" ozval se samozřejmě zvesela i Žužlík, stále usazený na mém hřbetě jako na pozorovatelně. "Já jsem Sinéad, tohle je Žužlík," představila jsem v rychlosti sebe hnědé vlčici a nemývala oběma. "Co tu vytváříte?" zajímala jsem se a mrkla na Jiskru. Nevěděla jsem, co je zač ta Hněduška a jestli před ní můžu vytahovat naše Velké Poslání, ale muselo být jasné, co mám na mysli. Musíme se vydat za Krůlim! Není čas ztrácet čas!

//Mahtaë jih

Žužlíka nakonec pojídání šneků přestalo bavit a zdálo se, že ho bolí tlapky. "Hej, víš co? Vezmu tě na záda," rozhodla jsem, protože jsem se na to nemohla dívat. "Budu tvůj vznešený oř." Nemýval na mě koukal trochu nejistě. "No dobře. Ale nesmíš vyhazovat," nabádal mě. Zakroutila jsem hlavou. "Jasně, že ne. Budu mírná jak beránek. Tak naskoč," plácla jsem sebou na zem, počkala, až se mi Žužlík uvelebí na hřbetě a opět jsem vyrazila podél řeky. Jenže se mi povedlo Asgaar tak trochu přestřelit. Doběhla jsem až moc daleko, tudíž jsem to musela vzít zpátky kolem jezírek, a dobře, že jsem tak udělala! Všechny plány se totiž rázem změnily...

(//Hra u jezera s Iskierkou a Crowleym)

Všichni jsme se nakonec rozběhli tak nějak po svém, ovšem vůbec to nemělo být na dlouho. Musela jsem ještě odběhnout jít čapnout Žužlíka, který zůstal na břehu jezera a prostě a jednoduše chrápal, navzdory počasí. Kolem něj se válela spousta drobných šupinek, jedna rybí hlava a dva rybí ocásky. Zakroutila jsem nad tím hlavou. "Vstávej, ospalče," dloubla jsem do něj čenichem. "Musíme jít. Máme velký poslání!" "Mrrrhm," zabručel nemýval rozespale a vyškrábal se mi zpátky na záda. Zdálo se, že ještě napůl spí. Ospale se mi držel na hřbetě, takže jsem šla tentokrát pomalu, aby nespadl. Stejně jsem ho nechtěla moc natřásat, když se tak nacpal šneky a rybami. Nerada bych je měla třeba za krkem... Ale teď, teď jsme museli za Iškou a potom tradá za Krůlim!

//Šakalka přes Středozemní pláň

Březen 4/10, Iška a Krůli

Bylo toho potřeba hodně vysvětlit, ke všemu jsem taky neměla úplně kompletní informace, ale určitě jsem v tom tápala méně, než Iskierka. "Fakt je hodně divná. Dělala na mě taky voči - nebo mi to tak aspoň přišlo," zakroutila jsem nechápavě hlavou a trochu jsem se otřásla. Možná na mě oči nedělala. Možná to bylo jen tou podivnou vůní, co z ní šla? Raději se od Roweny držet dál. "Je to nějaká zatracená čarodějnice nebo co." Krůli vysvětloval, jak jsou spolu příbuzní a kdo je vlastně to další individuum. "Oh, toho neznám, ale určitě bude taky děsnej," souhlasila jsem hned. Byla jsem samozřejmě na jeho straně!
Horlivě jsem přikyvovala nad Iščinými slovy. Udělat si svoje vlastní doma? Jako by se stalo. Já budu doma kdekoliv, kde budou tihle dva. Bylo jasné, že Krůli v Asgaaru doma není. Z jeho slov mi bylo smutno, zasloužil si žít někde, kde se tímto nebude muset trápit. "Hlavně není správný, abys pořád musel bojovat," dloubla jsem do něj čenichem. "Už vůbec né na místě, kde ti má bejt dobře. Iška má pravdu, najít nějaký nový doma bude úplně v pohodě."
Krůli rovněž Išce objasnil, jak to bylo s Rowenou. A taky jak jsem mu vysvětlovala, no... včelky a ptáčky a tak. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Nebylo zrovna příjemné to probírat znova, ještě ke všemu před Jiskrou! Koukala jsem do země, než se dostal k části, kde jeho dědeček dal Roweně místo ve smečce, i když věděl, co se stalo. "On o tom věděl?" vyhrkla jsem. "A stejně- No tohle!" dupla jsem rozhořčeně tlapou. "Jak mohl? Máš naprostý právo bejt na něj naštvanej!" Já byla taky naštvaná! A odhadovala jsem, že Iskierka taky nebude mít zrovna radost. Řečeno mírně.
Nakonec jsme skončili v hromadném obětí. "Jo. Neopustíme tě, nikdy. Jako věrný blešky v kožichu," slíbila jsem mu. Byl přeci náš. Náš... syn? Byla to taková nezvyklá myšlenka, ale líbila se mi, hodně moc. Přece jsme mu dávno byly něčím víc, než jen tetičkami. "No jasně. Nafurt, do skonání světa, v bejváku, co bude jenom náš a žádný pitomce tam nepustíme. Na to se můžeš spolehnout," odpřísáhla jsem. "Už jsi přemýšlel, kam chceš jít?" nadhodila jsem po chvilce. Bylo by dobré vědět, kde to naše nové doma bude, ale ostatně na to ještě bylo času dost. Bylo to nepochybně rozhodnutí, které vyžadovalo přemýšlení.

//Rozkvetlé louky přes Mahtaë sever

Mrzelo mě, že jsem se už musela rozloučit s Kesselem, ale na druhou stranu už jsem se těšila na Išku a Krůliho. Ti budou čučet, co je všechno novýho! Hlavně Iška, kterou už jsem neviděla pomalu jak je rok dlouhej. Strašně se mi po ní stýskalo. "Už se těším, až potkám tvoji rodinu. Jsou to taky velcí vlčí hrdinové jako ty?" Trochu jsem se zasmála. "Rozhodně jsou větší než já. Ale musím ti říct pravdu, já zas tak velkej hrdina nejsem." Zdálo se, že nemýval tohle nepřijme. "Nesmysl. Zachránilas mě z velké vody, takže jsi ta největší vlčí hrdinka, jakou znám!" "No dobře, dobře. Tak jsem teda hrdinná Žaneta."
Nemýval popoběhl, aby mě dohnal. Zaobíral se totiž zároveň tím, aby vyžral z ulity snad každého šneka, na kterého jsme narazili. To byla zrovna ochutnávka, kterou jsem s chutí vynechala. "Žaneta? Myslel jsem, že jsi hrdinná Sinéad." "Jo, to taky. Žaneta je krycí jméno, víš? A můžou ho používat jen vyvolení. Hele," rozsvítilo se mi najednou, přímo geniální nápad. "Nechceš taky krycí jméno? Když budeš žít mezi vlkama, třeba by se ti hodilo." Přísahala bych, že mu v očích zablikaly hvězdičky nadšení. "Prosím, prosím, prosím, to jsem si vždycky hrozně přál. Ale... jaké?" "Co třeba Žužlík?" nabídla jsem mu pohotově. Tlamička (tak hrozně roztomilá, byl vážně k sežrání) se mu roztáhla do úsměvu. "Žužlík... Ano. Žužlík a Žaneta." "Tak paráda! A teď jdem najít Išku a Krůliho. Určitě někde musej být. To je ta moje rodina. Musím jim tě představit, budou se ti líbit." "Už se těším," dojedl Žužlík dalšího šneka a opět popoběhl, aby mi stačil.

//Medvědí jezírka

Sice jsem měla v hlavě všemožná dobrodružství, ale nejspíš je budu muset odložit. Musela jsem přece jenom občas svůj čumák ukázat taky doma! Krůli a Iskierka, pokud se tedy sami někde netoulali, si už třeba budou říkat, že jsem se na ně dočista vykašlala, a to jsem vážně nemohla dopustit. "Však oni se zas tak bát určitě nebudou," zasmála jsem se. "Bylo to s tebou vážně suprový dobrodružství! Ještě dlouho na to budu vzpomínat," drkla jsem jemně do Kessela bokem. Bylo mi jasné, že teď už je dobrodrůžo u konce. "V Asgaarském lese," řekla jsem mu - nebo jsem mu to zopakovala? Možná jsem mu o tom říkala, ale upřímně jsem toho namluvila tolik, až jsem občas sama zapomínala, co mi z tlamy vyšlo a co ne. "Když mě budeš hledat, klidně si mě tam někdy odchytni!" zamávala jsem ocasem. "Pokud tam teda budu... ale je to dobrý místo, kde s tím začít," zasmála jsem se. "Takže, asi zatím ahoj. Jsem fakt ráda, že jsem na tebe narazila, jsi ten nejlepší šedivý stařec, jakého znám," zazubila jsem se na něj a sklonila se k Žužlíkovi. Tedy Filiánovi. Budu mu muset nějak vysvětlit, že je přejmenovanej. "Tak co, chceš poznat mou rodinu?" "Jasná věc," zvedl nemýval vesele bradu a bylo tedy rozhodnuto. "Tak se měj, a opatruj se," věnovala jsem Kesselovi poslední úsměv a vyrazila jsem svou cestou, zatímco nemýval mě na svých krátkých tlapkách poslušně následoval.

//Mahtaë

Na Filiánovu otázku Kessel neměl moc co říct. "Já už jednoho jo, naštvanýho jezevce. A ten se taky hnedka držel vlčí společnosti," prozradila jsem, že to pro mě není tak úplná novinka. Což ovšem neznamenalo, že jsem z toho nebyla překvapená. Iskierka bude mrkat, že jsem taky našla mluvícího kámoše! Ani mě nenapadlo pochybovat o tom, že nemýval zůstane se mnou. "Nikoho takového neznám," odpověděl. "Ale v naší rodině se občas vyskytují opravdové zvláštnosti, patří do ní spousta velkých a významných mývalů," rozpovídával se už zase Žužlík a skoro to vypadalo, že chce pokračovat výčtem velkých mývalích činů, ovšem to bylo - naštěstí nebo bohužel? - přerušeno návrhem, že by se měl ke své rodině opět vrátit.
Přimkli jsme se s nemývalem k sobě, jako by ho snad ode mě Kessel už násilím odtrhával - což nedělal, ani jsem nečekala, že by to udělal. Ale co kdyby se zase pokoušel použít zdravý rozum? Naštěstí nás nepřemlouval. Jen zopakoval svoje varování. "Umím být strašlivě opatrný," prohlásil Filián rozhodně a vážně přikývl, což jsem ovšem neviděla. "A kdyby tě někdo chtěl sežrat, připálim mu ocas," slíbila jsem slavnostně a zamyslela se nad Kesselovou otázkou: "Noo, třeba-" Rozhlédla jsem se kolem, po louce, kde začínaly pomalu vykukovat první květy jara, a něco jsem si uvědomila. Přicházelo jaro. To znamenalo, že jsem se celou zimu toulala kdoví kde a do vlastní smečky jsem ani nepáchla. "Eeehm, já bych se asi měla pomalu začít vracet domů," podrbala jsem se zadní nohou za uchem. "Tak trochu nevim, jestli si mě tam vůbec ještě pamatujou," zazubila jsem se rozpačitě. Znamenalo to, že se naše cesty s Kesselem rozdělí?

Březen 3/10 // Krůli a Iška

Netrvalo samozřejmě dlouho, než si Jiskra všimla, že je na mě něco nového. "Dobrý, co?" nakrucovala jsem se jako žížala, když mě nakonec propustila ze svého objetí. Klidně bych v něm ještě setrvala, ale... jak jinak bych jí mohla ukázat svou novou vizáž? Chvíli Iskierka nějak neměla slov. A jé, co když se jí to nelíbí? lekla jsem se, protože šedá vlčice byla samozřejmě jedním z těch pár vlků, na jejichž názoru mi záleželo. Ale mohla jsem si oddechnout, poněvadž po chvíli vykoktala, jak mi to sluší. Na tváři se mi roztáhl spokojený úsměv, její pochvala mě zahřála u srdce, které se mi tím vlastně docela rozbušilo. "Dík! Šla jsem s Krůlim navštívit Života a on mi to vymyslel," mávala jsem ocasem a v duchu si opakovala, jak ta slova hezky zněla, když je Iška říkala. Sluší mi to, culila jsem se jako blbá. Určitě proto, že jsem se konečně zase sešla se svou kámoškou. Která, mimochodem, neodolala šanci si do mě dloubnout kvůli mojí výšce. "Jasně, měla bych v tom boji i výhodu. Jsem k zemi mnohem blíž," zazubila jsem se, jenže nás přerušilo zjevení třetího člena naší bandy.
Krůli, i když jsme ho obě rády viděly, vypadal jaksi zdrchaně. Příběh o tom, jak získal svou lebku i pozastavování se nad tím, kdy jsem z tetičky povýšila na mámu musely počkat. Spokojeně jsem sice zamávala ocasem, když jsem opět byla chválena, ale pak už jsem pozorně poslouchala. "Další individuum?" zakroutila jsem hlavou. Nevěděla jsem, o koho jde, ale když to říkal Krůli, musela to být pravda. Rychle Iskierce shrnul, co bylo s Rowenou a nám oběma, proč se v Asgaaru cítí tak, jak se cítí. "Jo, klidně to pak Išce řeknu, je to takový zamotaný a dost... no," otřásla jsem se a mrkla na druhou rudookou. Ale bála jsem se o Krůliho. Kam se vrtne, co když bude spát někde na dešti, bude sám a jak ho budem hledat po světě?
Ale Jiskra v tom udělala jasno. A já jsem samozřejmě byla na její straně, na její a na Krůliho. To byla ta jediná strana, na které záleželo, naše vlastní. "Jasně, že tě nenecháme samotnýho, když nechceš. Co bysme asi tak bez tebe v Asgaaru dělaly?" pokrčila jsem rameny a taky se natiskla k tmavému vlkovi. "Však to sám říkáš. Jsme rodina. Takže musíme držet spolu. Jasný? Složíme zadky v nějakým lese všichni spolu a budem si žít, jak nás napadne!" nadchla jsem se okamžitě pro tu myšlenku. K Asgaaru jsem lnula vlastně jen proto, že tam byli i Iška s Krůlim. Bez nich by to byl jen nějakej les.

Kessel mínil, že Žužlík - tedy Filián - možná přece jen může být mýval, i když nevypadá jako žádný z těch, jaké jsem kdy viděla. Ovšem on sám se proti tomu ohradil: "Tak to pozor! Já jsem tak čistokrevný mýval, jak jen může být. Moje máma byla mýval, táta byl mýval, bratři, sestry, tetičky, strýčkové... všecko mývalové. S pruhovanýma ocasama a se vším. Ten já sice nemám, vypadám jinak, než oni, ale jsem samozřejmě taky mýval. V rodině Podšívků jsou jenom samí mývalové." Pomalu jsem pokrčila rameny. "S tím se dá těžko přít," usoudila jsem, i když mi bylo jasné, že za tím musí být něco víc. "Když říkáš, že jsi mýval, tak jsi asi mýval."
To už se dal do seznamování s mývalem nemývalem i Kessel, a neopomněl mu udělit výchovnou lekci. "To je fakt, měl jsi docela kliku, že jsi narazil zrovna na nás. Holt si umí vybrat dobrou partu," zazubila jsem se na Kessela, který na mě ale koukal o poznání vážnějším výrazem. Asi na tom něco bylo. Kdyby na nás narazil, když jsme měli hlad, už mohlo být po něm. "Já jsem na vás koukal, jak jdete od té smradlavé hory," prohlásil nemýval, "a jako mývaložrouti jste mi nepřišli. Proč bych jinak uměl mluvit vlčí řečí, kdybych se s vlky neměl bavit?" položil velice dobrou otázku. "No. Proč?" mrkla jsem pobaveně na Kessela, zvědavá, s čím přijde. "Hele, my tě žrát nebudem, a nenecháme ani nikoho jinýho, aby tě sežral."
Jenže Kessel by nemývala hned poslal zpátky, odkud přišel. "Néé," protáhla jsem prosebně ve stejnou chvíli, kdy zvířátko zvolalo: "Ani nápad," a zaběhlo zpátky pod moje břicho. Navzdory své baculaté postavě se pohyboval překvapivě rychle. "Necháme si ho," žadonila jsem, jako bych byla ještě malé vlče. "Já na něj budu dávat pozor, nikdo ho nesežere. Však si mě sám vybral, přišel za mnou! A řek, že jsem hrdinka!" "A já nikam nejdu," přisadil si hlásek vycházející z tlamy vyčuhující mezi mýma předníma nohama. "Vyrazil jsem zažít velké dobrodružství, tak se nemůžu hned otočit a vrátit se domů." Aniž bych si to uvědomovala, protože jsem na Žužlíka pořádně neviděla, upírali jsme na Kessela oba dva skoro stejný prosebný štěněcí výraz. Přece ho nemohl poslat pryč!