Příspěvky uživatele

< návrat zpět

28. Vyznej někomu city (nemusí být romantické)
//Severní Galtavar

Táhli jsme losa, jak jen to šlo a byla to dost otravná práce, protože se při ní ani nedalo mluvit. Žužlík to zkoušel, ale slyšela jsem jenom: "Hmmhmhhmmm." Nebo tak něco. Jediné štěstí bylo, že les nebyl daleko a bylo nás na to tolik. Odvlekli jsme losici do úkrytu, hezky ji tam zabednili, stačila jsem si ještě i trošku z naší kořisti zobnout, protože jsem byla přesvědčená, že jinak fakt pojdu hladem. "Ne, že sežereš půlku losa," varovala jsem Žužlíka a obrátila se směrem ven. Kde zůstala ta Iška-
"Uá!" vyjekla jsem, když se na mě ze zálohy vrhlo cosi velice huňatého, obřího a šedivého. Měkkého, hřejivého a voňavého. Iskierka, samozřejmě. Kdo jiný? Po prvotním leknutí jsem se zasmála a zabořila hlavu hlouběji do její husté zimní srsti. "Ty mně taky, a moc," zahuhňala jsem a tváří se k ní přitulila blíž, vychutnávala jsem si tu zvláštní směsici vůní, která byla vždy cítit z jejího kožichu. Kouř a jarní kvítka. Chladný vítr a pozdní podzim. "Taky tě miluju," opětovala jsem jí i tahle slova, tak ráda, že konečně mohu tyhle city projevit, tak vděčná, že se ona cítí stejně.
"Takže už si mě necháš, jo?" zachichotala jsem se v tom těsném objetí a jako předtím jsem si představovala, že tahle chvilka bude trvat napořád. "Ani nevíš, jak jsem ráda, že můžeme být spolu," dodala jsem už o něco vážněji, ale stále s úsměvem na tváři. Pootevřela jsem kukadla a sledovala padající vločky kolem, les proměněný v krajinu z pohádky. U srdéčka mě hřálo a neexistovalo žádné místo na světě, kde bych v tu chvíli byla raději. Tohle bylo správně, ta nejsprávnější věc v mém životě. Opřela jsem si hlavu o Iskierku a vychutnávala každou vteřinu.

16. Dováděj ve sněhu

Držela jsem losici celou svou muší vahou a silou. Dávalo mi to docela zabrat, nechtěla dát svůj život lacino, ale Lilac naštěstí rychle zareagovala a vrhla se po ní. Zahryzla se jí do hrdla a konečně jsem cítila, že z losice vyprchává život a přestává tolik bojovat. Ležela jsem na ní dál, ještě několik dlouhých chvil poté, co se naposledy nadechla. Pak už bylo jasné, že je po všem. "Á! Zvládli jsme to," hlesla jsem a skutálela se do sněhu na záda. Pořádně jsem se v něm vyválela a vyskočila na nohy. Od lesa si to sněhem metelil Žužlík jako huňatá koule a už z dálky hulákal. "Vy jste to zvládli! Vy jste toho macka doopravdy ulovili!" Jako bychom skolili draka a ne losici. I když mě osobně to přišlo na stejné úrovni! "Jasně že jo," vyštěkla jsem radostně a s oháňkou vlající jako vítězný prapor jsem se připojila k nemývalovi v krátkém praštěném tanečku ve sněhu - s rovnýma nohama jsme hopsali dokola jako na pružinkách, než jsem měla konečně dost a musela se trochu nadechnout.
"Všichni v pohodě?" ujišťovala jsem se a už jsem se cpala k Išce, která ležela vyřízeně ve sněhu, abych jí oňuchala tvář. Crowley? Ten si někde opodál plácal svoje sněho-hroudy, dneska byl ještě roztěkanější, než já. A i Lilac se zdála být celá, hned nás pobídla, abychom úlovek odtáhli, což byl asi dobrý nápad. Nemělo cenu otálet. Čapla jsem losici spolu s ostatními a zabrala. Dokonce i Žužlík se připojil. Trochu se mi pletl pod nohy a jeho malá síla toho určitě moc nezmohla, ale nechala jsem ho, nechtěla jsem mu to brát.

//Ageron

Prosinec 1/10
5. Postav vlkuláka

"Notak, Žužlíku, kde se flákáš?" houkla jsem přes rameno. Nemýval klusal za mnou, ale vypadalo to, že už se mu moc nechce. Sněhu ještě nebylo tolik, ale on byl menší a zdálo se, že brodit se závějemi mu moc nevoní, i když měl kožich huňatý a načechraný, až vypadal jako zbloudilý obláček. "Zastavíme chvíli, jo? Už mě ten běh nebaví," funěl prosebně a zabrzdil u mé zadní nohy, když jsem se nad ním slitovala a zvolnila nejdřív do kroku a potom úplně zastavila. "Kam se vůbec tak ženeme? Zima přeci neuteče, nebo ano?" Zasmála jsem se. "Ne, hádám, že asi ne. Můžem tu chvíli zastavit. Je tu celkem pěkně."
Rozhlédla jsem se po plácku v lese, kde jsme se zastavili. Vážně tu bylo hezky. Ve skrytu smrků a jedlí ani tolik nefoukalo. Akorát se mi tu nechtělo jen tak postávat a koukat. "Postavíme si vlkuláka, nechceš?" "Myslíš mývaláka," opravil mě Žužlík a začal rovnou pacičkami koulet kouli. "No, asi záleží, co mu dáš za tvar," usoudila jsem a koulela svou vlastní. "Ty můžeš mít mývaláka a já zase vlkuláka, dáme je vedle sebe a budou to naše sněhový dvojčata," zastřihala jsem spokojeně ušima nad tím, jak jsem to vymyslela. "Ano! Filián Podsněžník a Ledová Žaneta!" zvolal Žužlík nadšeně a opřel se do své stavby s ještě větším odhodláním.
Já svojí sněžné vlčici zatím udělala hlavu, ocas i nohy. Místo očí a čumáku jsem jí přilípla malé šišky. Žužlíkův sněhový mýval měl oči z kůry a čumák z malé šnečí ulity, kterou nemýval někde našel. Těžko říct, jestli sněhové zvíře vypadalo víc jako mýval nebo jako zvíře, kterým byl ve skutečnosti Žužlík. Odhadovala jsem spíš to první, protože už mi bylo dávno jasné, že tak se můj zvířecí společník vidí, bez ohledu na to, co mu tvrdí odraz na vodní hladině. Připlácla jsem Ledové Žanetě poslední hroudu sněhu, kterou bylo levé ucho a poodstoupila jsem, abych si ji prohlédla.
"Ti jsou!" pochvaloval si Žužlík. "To teda, jako živí," zubila jsem se. "Ale... počkej, něco chybí." Žužlík cosi plánoval, ale neřekl mi to. Nechala jsem ho, aby mi vylezl na hřbet a navigoval, jak chce, abych stála. Otrhal trochu jehličí z nízko visící větve a potom jsem se naštelovala vedle Ledové Žanety, aby jí dosáhl k uším. To už mi to bylo jasné. Zapíchal jí na její špičky jehličky, aby měla štětičky jako já. "Tak to je parádní. Teď už nás každý pozná." Spokojeně jsem vrtěla ocasem. Tohle se nám vážně povedlo.

20. Zkus v sobě najít Vlčíškovu magii

Pod spojenými silami nás všech, hlavně tedy Iskierky s Lilac, a samozřejmě i Krůliho a jeho akrobatických kousků, ze kterých tuhla krev v žilách, šel los nakonec k zemi. Neměl šanci proti naší vzteklé bandě! Ještě, že se mu žádný nepřihnal na pomoc! Jenže ještě pořád nebylo vyhráno. Iška ho držela, ale zvíře se pořád mrskalo a kopalo kolem sebe. Krůli zatím poskakoval kolem jako šašek. Co na to říct? Snad se jen plácnout do čela, kdyby na to byl čas. Ale ten samozřejmě nebyl.
Přiskočila jsem ke krku zvířete a chňapla po něm, ale co? No, netrefila jsem se pořádně. Nezahryzla jsem se dost hluboko na to, aby to stačilo k ukončení celé téhle šaškárny. Kruci! Krev tekla, rudé kapky dopadaly na bělostný čerstvý sníh, ale nebylo jich ani zdaleka dost. Rázem zvíře mocně hodilo hlavou a odstrčilo mě silou do sněhu, až jsem zůstala ležet chvíli jako brouk převržený na krovky. "Áh!" zavrčela jsem vztekle a kdybych v tu chvíli mohla, přiměla bych mráz, aby z losa udělal kostku ledu. Ve svém naštvání jsem to i zkusila, ale místo toho kolem vyšlehlo několik jiskřiček. Ne, nevládla jsem ledu a sněhu, právě naopak. "Lilac! Doraž ho!" vykřikla jsem po větší vlčici, která měla určitě mnohem víc síly, aby to udělala pořádně. Já jsem skočila po hlavě losice a přilehla ji k zemi.To určitě, házet s námi jako s hadrovými panáčky! Teď bylo její hrdlo odhalené a Lilac měla volné pole působnosti. Snad se i víc hodilo, aby to udělala ona. Byla přece ve strhávací skupince.

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Byla bych se moc ráda ještě držela poblíž Iskierky, už takovou dobu jsme společně nic nepodnikly, ale nebyl na to teď vhodný čas. Doufala jsem, že po lovu se nám poštěstí. Trochu nervózně jsem se uchechtla, když jsem zjistila, že jsem považována za zodpovědnou osobu. Aspoň v porovnání s Krůlim. "Udělám, co budu moct," střihla jsem každopádně střapatými ušisky, naposledy ňuchla Išku čumákem a vyběhla za Krůlim, který se s tím nijak nepáral.
Brzy už jsme běželi společně, svými spojenými silami se nám podařilo stádo rozpohybovat a oddělovat od něj losa, kterého jsme potřebovali. Kéž by to bylo tak snadné! Neustále se snažil vrátit k ostatním. Chňapala jsem mu se vzteklým zavrčením po nohou. Párkrát jsem v ráži cvakla i po sněhu vířícím všude kolem. Rozpouštěl se mi na jazyku a brzy byl pryč - ovšem hlavní bylo soustředit se na losa. Nechtěla jsem, aby mě nakopl. Snažil se, o tom žádná. Jednou mi zadní noha prosvištěla tak blízko nad hlavou, až jsem cítila, jak se mi o ušiska otřel vítr. Bylo to těsné a přiznávám, že ve mně byla malá dušička. To zvíře bylo prostě obří. Jak ho vůbec můžeme udolat?
Naštěstí se nakonec povedlo losa odehnat od ostatních a Lilac s Iskierkou neváhaly ani na chvíli. Vrhly se vztekle po něm a já hned viděla, jak moudré bylo rozhodnutí držet se raději nahánění. I dvě velké vlčice měly problémy. Kdybych tam byla já nebo Krůli, nejspíš by měl los jen pocit, že ho štípou komáři. Když je řeč o Krůlim, i on se po losovi vrhl... Vyhoupl se mu na hřbet jako nějaký zatracený kovboj. "Crowley! Co děláš?" vyjekla jsem napůl zděšeně, napůl pobaveně, visel na losovi jako ozdobná pentlička a přes veškerou snahu se nezdálo, že by ho táhl jakkoliv k zemi. Sama jsem natáhla krok, jak mi to krátké nožky dovolovaly a útočila jsem mladé losici na břicho a slabiny. Příliš velkou škodu jsem napáchat nedovedla, ale když už nic, alespoň to rozptylovalo její pozornost. Doufala jsem, že ji i trochu zpomalím.

7. Zavzpomínej na svou první zimu

Išky objetí dovedlo zahřát i v nejstudenější a největrnější den. "A ty mně," broukla jsem. Klidně bych tak vydržela celé hodiny. Možná později, přiměla jsem se nakonec s malým bodnutím u srdíčka odtáhnout, protože nás konec konců čekaly povinnosti. Povinnosti, bleh! Ale nedalo se svítit, kdo chtěl jíst, musel lovit.
Nebyla jsem si jistá, jestli je Lilac rozvržení úplně stoprocentní, ale nevyhradila jsem se proti němu nahlas. Iška ale došla ke stejnému názoru a když to vyslovila, dávalo to tak velký smysl, až jsem vůbec nevěděla, proč že jsem s tím sama váhala. "Jo, bude to asi lepší," kývla jsem a docela se mi ulevilo, že budu z větší části mimo dosah těch obřích, naštvaných zvířat, co z prťavců jako já a Krůli mohla udělat marmeládu bez mrknutí oka. "Tak hlavně pozor, aby ti ty spoďáry nenatrhli," popíchla jsem trochu Išku, i když v tom byla i upřímná výzva, aby si dávala pozor. Neměla jsem z toho prostě nejlepší pocit. Radši bych lovila něco míň... no prostě menšího.
Už ale bylo rozhodnuto. Připojila jsem se ke Krůlimu a obloukem jsme začali obcházet stádo. "Jdu, jdu, jsem ti v patách," vyštěkla jsem za ním co možná nejoptimističtěji a přidala do klusu. Vzpomněla jsem si cestou na svou první zimu doma. S Rosie jsme se lovit teprve začínaly učit, táta s mámou nás vzali s sebou na lov srn, ale my dvě se spíš jen dívaly, jak se to správně dělá. Jé, co jsme se doma v lese nadováděly, a hlavně ten první rok, když jsme byly jen vlčata! Na zimní hrátky to tam bylo úplně ideální. Spousta kopců, kde se klouzat, dokonce jsme mohli i bruslit na potůčku, když zamrzl. Měli jsme tam všechno. Ale teď a tady jsem také byla šťastná. Tak, jak jsem jen mohla být.
"Tak jdem na to," vytrhla jsem se ze vzpomínek, potřásla hlavou a vrhla se cvalem kupředu mezi losy. Stádo nás už zmerčilo a dalo se do pohybu. "Jdu zleva!" křikla jsem na Krůliho a střihla to doleva, abych naší losici zabránila připojit se k ostatním. Snažila jsem se vidět všechno najednou, hlavně pak losího býka, který se tu musel někde pohybovat... Zatím jsem ho však neviděla a doufala, že nás nechá na pokoji.

Byla jsem nadšená, že jsem ty dva našla, ať už tady kuli jakékoliv pikle. Jen ta Iskierka tu chyběla! "Jó, to ti donesla straka? Mně ten můj darovala ryba," zasmála jsem se a zvedla tlapku s náramkem, který nedosahoval takového stupně hustosti, jako Lilac tlapa, ale měl určitě taky něco do sebe. "Ryby nosí dárky? Já je vždycky jenom žral," nestačil se divit Žužlík, který mi seděl u nohy, až jsem se musela znovu rozesmát.
Iška nezůstala ztracená dlouho. Sotva jsem se na ni doptala, ozval se její hlas za mnou. "Iško! Tady seš!" vrhla jsem se k ní a zodpovědně jí trochu pocuchala kožich radostným objetím. Srdéčko mi přitom nadšeně poskočilo. "Už jsem si říkala, že ses někde propadla do země!" Iška ale vypadala docela vážně a pohledem brousila k Lilac. Teprve mi došlo, že asi ještě neměly šanci se potkat, když už se Crowley pustil do představování. Ve kterém jsem zaslechla i cosi, co mě přimělo rádoby dotčeně zvednout bradu. "Co to bylo o těch spoďárech?" Ale jinak byly konečně vlčice seznámeny a já jsem doufala, že si budou rozumět a že tím pádem naše smečka bude naprosto nepřekonatelná a dokonale boží.
Konečně jsem se taky dozvěděla, co se tu vlastně podniká. Jídlo, to bylo věčné téma. Jen jsem trochu nadskočila, když chtěl Krůli lovit losy. "Nemyslíš ty, co mají parohy větší než jsem já?" ujišťovala jsem se, ale měla jsem takové vtíravé tušení, že myslí právě ty. "Já nejsem úplně velkej lovec, jo," informovala jsem raději rovnou všechny. Neměla jsem problém s menší zvěří, ale vysokou jsem příliš často nelovila. Natožpak taková hovada obrovská, jako byli losi. Ale jestli jsem měla jít ve dvojici s Iškou, snad to bude v pohodě. Sice bych se raději viděla jako naháneč, ale byly jsme sehraná dvojka a určitě to zvládneme. "Nějakýho menšího? Třeba... támhletu samici?" navrhla jsem a ukázala tlapou na kus, který se pohyboval na pláni s ostatními. Aspoň neměla ty obří lopaty, jako ten losák, kterého jsem viděla opodál, jak si je hlídá. "Žužlíku, ty počkáš na kraji lesa, nechci, aby z tebe byla placička," instruovala jsem ještě nemývala, který bez slůvka protestů zmizel v křovinách.

//úkryt přes Ageron

S Žužlíkem v patách jsem vylezla do lesa a také do deště. Byl vážně dost pošmourný den a vyčenichat Išku, Krůliho a Lilac taky kvůli tomu nebylo úplně nejjednoduší. Někde kolem jsem je cítila, ale kde? Klusala jsem po rožčvachtaném mechu a nemýval mi byl v patách, i když celkem funěl. "Uf, musíme tak rychle?" "Jojo, musíme, potřebuješ vyběhat tu srnku," zasmála jsem se, po dlouhém lenošení jsem taky byla celá ztuhlá a toužila jsem si trochu protáhnout nohy a rozhýbat kosti. Nebyla jsem přece ještě žádná důchodkyně!
Octla jsem se až u kraje lesa a když jsem se zahleděla do pochmurné dešťové clony, spatřila jsem dvě vlčí siluety. Dosti povědomé vlčí siluety. Oháňka se mi okamžitě radostně rozkomíhala sem tam. "Krůli, Lilac! Čau!" zvolala jsem a už jsem si to k nim nadšeně metelila, samozřejmě i s nemývalem, který lehce zaostával. "Co tu nacvičujete, v takovým nečase? Neviděli jste Išku? Tyjó, to je hustý!" vychrlila jsem na ně závratnou rychlostí, přičemž poslední zvolání patřilo Lilac a její kostnaté ozdůbce na tlapě. Tu dřív rozhodně nemívala a vypadalo to hodně super.

353

Sotva Crowley odešel, padla na mě hrozná ospalost. Zívala jsem a oči se mi zavíraly, stačila jsem si ještě dát kus srny, kterou synátor zmiňoval, než jsem dočista odpadla. V mžiku jsem spala a byl to spánek tak hluboký a dlouhý, že se podobal popravdě spíš kómatu, než čemukoliv jinému. Chrápala jsem jako zabitá a vůbec jsem si nebyla vědoma ubíhajícího času. Už asi bylo potřeba pro jednou pořádně vypnout a dobít baterky.

Probrala jsem se někdy během dne. Jenže kterého? Dobrá otázka. Neměla jsem na ni odpověď. Zmateně jsem mrkala kolem sebe po jeskyni a protahovala si ztuhlé tlapy. Krůli nikde, Lilac nikde, Iška taky fuč. Dokonce ani Žužlík tady nebyl, a to bylo hodně divné. Myslela jsem, že spánek je hned po jídle jeho nejoblíbenější činnost. "Žužlíku?" zavolala jsem a našpicovala uši, aby mi neunikla odpověď. Tou mi bylo tiché mlaskání z kouta se srnou, které rázem ustalo. "Huh? Co?" Ze spíže se vykulil přežraný nemýval, který vypadal spíš jako koule. "No tě pic, doufám, že jsi nesežral celou srnku?" "Za koho mě máš? Ale nudil jsem se tady! Víš, jak dlouho jsi spala? Děsně dlouho, a nedalo se tady dělat nic jiného, než jíst a spát a jíst a spát..." To už jsem se smála. "Mohl jsi mě taky vzbudit nebo se jít proběhnout do lesa," nadhodila jsem. "Když já bez tebe nechtěl," přitulil se mi Žužlík k přední tlapě a vážně jste se na něj těžko mohli zlobit. "Tak půjdem teď spolu. Mrknem se, co dělá Krůli a jestli už tu třeba někde není Iška."

//Severní Galtavar přes Ageron

Říjen 1/10 - Wylan

Zvířata se mezi sebou dál hašteřila a vlk vypadal, že by byl nejšťastnější, kdyby se pod ním země otevřela a celého ho slupla jako malinu. Žužlík na další soví provokaci odpověděl už zcela klidně. "Ale nejsi, ale to nevadí, i tak umíš být hodně děsivá!" broukl uznale, jestli se ještě před chvílí zdál naštvaný, tak teď už to všechno vyprchalo. Neuměl se moc vztekat. Byl až moc milá dušička.
Vlk přitom dál vypadal nejistě, ale už se asi trochu sbíral. Já máchala oháňkou a spokojeně se zubila, nepřátelského na mě nebylo věru vůbec nic. Jenže jak mluvil, musela jsem se praštit do čela. "Já jsem ale blbá!" zvolala jsem v úžasu nad svou vlastní zabedněností. "Vždyť Iška - Iskierka - moje partnerka - vždyť ona má přece jezevce! Jenže já už asi Popílka nevnímám jako nic zvláštního, spíš jako člena rodiny," zasmála jsem se. Byla jsem ale hodně hodně ráda, že u tohohle Iška, nebo nedejbože Popílek, nebyli. Jak jsem mohla vypustit z hlavy něco tak zásadního?
Hnědý vlk nebyl jediný, kdo zpochybňoval Žužlíkovo mývalství, ale on se nenechal. "Já jsem ale prosím pěkně čistokrevný mýval z dlouhé linie čistokrevných mývalů," prohlásil a vypjal hrdě hruď. "Vy dva taky vypadáte každý jinak a stejně jste vlci," dodal ještě a přejížděl pohledem mezi mnou a vlkem. Pokrčila jsem směrem k cizinci rameny. Sama jsem nevěděla, co vlastně Žužlík je zač, ale on se zdál si tím být velice jistý a... no, určitě věděl, co je za zvíře, že?
Vlk se představil jako Wylan a jeho společnice byla Katastrofa. Krátce jsem se tomu jménu zasmála, i jejím protestům. Vznešená jména se mezi zvířecími přáteli evidentně příliš nepěstovala. "Mně to zní jako super jméno," střihla jsem střapatými oušky a vyslechla si stručný příběh jejich seznámení. "Mně si Žužlík taky našel sám," začala jsem, ale to už mi nemýval skočil do řeči: "Ohnivá Žaneta je totiž velká vlčí hrdinka! Já ji několik dní sledoval, a potom mě zachránila před jedovatými výpary a ještě před potopou, takže jsem se k ní připojil a teď jsou z nás dobrodruzi na honbě za dobrodružnými dobrodružstvími," brebentil a i když jsem se moc snažila, nedovedla jsem ke konci zachovat vážnou tvář. "Jasně, to jsme a přesně tak se to stalo," rozesmála jsem se. "Bylo to dramatické seznámení, jak vidíš."

Září 3/10 - Wylan

Situace nebyla vůbec pod kontrolou, aspoň zpočátku ne, ale to naštěstí pro mne nebyl žádný problém. Vrhla jsem se zkrátka do proudu dění a nechala se jím strhnout - jakmile jsem si byla jistá, že sova není žádný výr, který by mohl Žužlíka unést, začala to být docela sranda. Přiklusala jsem si to k vlkovi, na jehož hlavě se sova nakonec usadila a jakmile humbuk trošku ustal, mohli jsme se dát do řeči. Akorát to vypadalo, že vlk se ze mě snad sesype. Jéje, copak jsem vypadala tak nebezpečně? I když se takhle hrbil, bylo naprosto jasné, že je o pořádný kus větší, než já.
"To neřeš, mně to nevadí," máchla jsem tlapou. "Ale mně jo! Chtěla mě sežrat!" durdil se pořád Žužlík, nebo chtěl, ale už mu to moc nešlo. Moc naštvaně nezněl a přišlo mi, že je spíš zvědavý. Aby ne. Nemyslela jsem, že by se někdy dřív setkal s dalším z těchto zvláštních vlčích společníků. "Ale nechtěla. Však by ses jí nevešel do zobáku," broukla jsem k němu a otočila hlavu zpátky k vlkovi: "Ale seš první, koho potkávám, koho taky doprovází zvířátko! Tedy, vlastně druhý, ale s tou první vlčicí jsem její společnici nepotkala, jen jsem ji slyšela o ní mluvit a to není tak úplně ono," brebentila jsem a zasmála se s hrolivým zamácháním oháňky. "Jak jste se našli? Ó, počkej - nejdřív bych se měla asi představit," uvědomila jsem si. "Jsem Sinéad. A tohle je Žužlík," ukázala jsem na nemývala, který někdy během mojí řeči seskočil zase na zem a teď si zvědavým pohledem měřil sovičku na vlkově hlavě.

352
//Ageron

"Neskutečný, jste rychlíci," zasmála jsem se. Jak to všechno tak rychle stihli, to jsem nechápala - přitom jsem sama byla dost splašené stvoření, ale nejspíš v tom vězel ještě jiný trik. "Jo. Žužlík," zopakovala jsem po Krůlim jeho zopakování a pokrčila jsem rameny. V jeho pohledu jsem viděla, že by rád nějaké vysvětlení, ale popravdě Žužlík byl prostě Žužlík a tím to haslo. Ke svému jménu přišel docela jednoduše a prostě k němu sedlo. Lilac dodala, že i ona má svoji zvířecí kámošku. "No ne, vážně? Super, já ještě nikoho nepotkala, ke komu se taky přidalo nějaké zvířátko. Ale říkala jsem si, že určitě nemůžu být jediná!" máchala jsem spokojeně oháňkou a Žužlík (i když jsem ho neviděla) se mi na hřbetě zvědavě rozhlížel, jestli už straka jako náhodou neletí. "Umí taky mluvit?"
To už jsme se ale vrhli do průzkumu vchodu, který se skrýval pod prdelí Lilac, jak to velmi elegantně Krůli podal. "Ageronská? To zní dobře. Tak jako vznešeně, což mi samozřejmě jsme," zasmála jsem se, no jasně, byli jsme ta nejvznešenější banda kolem. Vlezli jsme dovnitř a ukázalo se, že tam moc místa není. "Nó, kdyby tu byla ještě Išky prdelka, už se sem asi nevejdem," usoudila jsem a pustila jsem se společně s Lilac do hrabání. Žužlík mi seskočil z hřbetu, hrabání tedy moc nedal, ale sežral každou žížalu, která se v hlíně náhodou objevila. "Já bych řekla, že super," zamáchala jsem ocasem, když se nám po úmorném hrabání pod tlapami vyrýsovalo cosi použitelného. "Asi to časem snese ještě úpravy, ale zatím to stačí!" Iška bude mít určitě nějaké nápady. Kde se vůbec flákala? Už se mi po ní začínalo stýskat, chtěla jsem, aby se tohohle taky účastnila.
Lilac najednou vylítla z úkrytu pro nějakou srnu, kterou ještě ulovili někdy v mezičase. "Chceš pomoct?" zahulákala jsem za ní, ale nejspíš už zmizela z dosahu. Zazubila jsem se na Krůliho. "Vy dva jste fakt měli v zadcích vrtulky, poslouchej, to jste ještě stihli lovit a všechno?" smála jsem se a strčila jsem do něj jemně čenichem. "Jsem ráda, že se to takhle povedlo. Zvládl jsi to skvěle."

Září 2/10 - Wylan

Běžela jsem za Žužlíkem, ale ten byl navzdory svému neaerodynamickému tvaru docela rychlý. Vidina toho, jak si pochutnává na rybě, ho asi hnala kupředu. Jenže to už se schylovalo k tragédii. "Žužlíku!" vytřeštila jsem oči, když jsem viděla, co se to k němu řítí. "POZOR, SOVA!" zařvala jsem z plných plic, tedy opravdu hodně nahlas. Měla jsem možná útlý hrudníček, ale v něm se ukrýval hlas řvoucího buvola. Pravda, sovička byla asi trochu moc malá na to, než aby ho odnesla, ale... nojo, trochu jsem zpanikařila, když jsem spatřila něco ve tvaru dravce, jasný? Žužlík ale nezaváhal. Sebral obratnou přední tlapkou ze země oblázek, mrštil ho po sově (minul asi jen tak o metr) a už zdrhal zase směrem ke mně. "Sestřel ji z nebes, Ohnivá Žaneto!" hulákal přitom. Sova taky vřeštěla, dorážela na nás oba a nejspíš nás chtěla vyhnat. Všechno byl... chaos. Totální a naprostý chaos. Ještě, že zmatek byl mé druhé jméno. Což se nedalo nejspíš říct o vlkovi, který stál opodál a jen poulil oči. "Ahoj!" zavolala jsem na něj se širokým úsměvem, zatímco sova dál pištěla a Žužlík se mi škrábal na hřbet, přičemž nepřestával vrhat podezíravé pohledy k opeřenci. "Ta sova patří k tobě?" tázala jsem se a už jsem byla na cestě k němu, vypasený nemýval se mi natřásal na zádech.

Zcela jsem zářila nadšením, že jsem Krůliho našla. Skoro bych i přehlédla jeho společnici, což byl celkem výkon, vzhledem k tomu, že nás dva skřítky o pěkný kus převyšovala. "Cooo, k hotovému? Ty už jsi to všechno stihl? Nebo spíš vy?" vykulila jsem oči, přišlo mi to nějak moc rychlé - to měl Krůli v zadku až takovou vrtuli, nebo jsme se my dvě flákaly tak hrozně dlouho? No toto! Iška se vlastně pořád jetě někde flákala, ale tušila jsem, že nebude daleko.
To už mi Crowley svoji společnici představoval jako Lilac. "Těší mě!" zamávala jsem nadšeně oháňkou k vlčici s růžovými očky. "A já jsem Žužlík!" ozval se Žužlík, který se patrně cítil opomíjený, zatímco se držel na mém hřbetě jako nějaké opičátko. "Jo, a tohle je Žužlík," potvrdila jsem a zubila se střídavě na Krůliho i na Lilac, která právě pronášela, že o nás Crowley prý v jednom kuse mluví. "Aww, vážně?" drkla jsem do něj se smíchem bokem. Hřálo mě to u srdíčka, fakt že jo! "To je super, že jste se našli, potom nám musíte všecko říct - ale asi až tu bude i Iskierka, ať to nemusíte říkat dvakrát," zasmála jsem se.
Teď nás čekala ale velice důležitá věc. Objevování úkrytu. Stěží jsem potlačovala chichot, když padla zmínka o prdeli - předpokládala jsem, že prdel bude vtipné slovo už napořád. Aspoň pokud odmítáte dospět. "Fakt? Přímo tady mezi těma šutrama?" načuhovala jsem do toho nenápadného vchodu. "Žužlíku, nechceš tady počkat a navigovat Išku, až přijde?" "To určitě! Co když tam budou nějaké žížaly nebo pavouci, co budou potřeba odklidit?" mlaskl a já zakoulela očima. Z těch jeho choutek by se jednomu udělalo blbě. "Pro mě za mě," vzdala jsem to a vklouzla dovnitř za Lilac i s nemývalem.

//Stříbrná nora

Září 1/10 - Wylan

Šli jsme s Žužlíkem náhodným směrem bez jakéhokoliv cíle. Ve vzduchu už začínal být cítit podzim, ovšem počasí stále bylo příjemné. Žužlík ve vysoké trávě naháněl jednoho z posledních motýlů, celého odrbaného - nepochybně proto, aby ho mohl sežrat. Zasmála jsem se tomu. "Jak vůbec chutná motejl?" houkla jsem na nemývala. "He?" otočil se Žužlík a babočka odtřepotala kamsi do háje. "Jak chutná motejl se ptám, už jsi ho někdy jedl?" "Taky by mě to zajímalo, ale ještě jsem nikdy žádného nechytil," postěžoval si nemýval a doklusal ke mně. "Určitě to nebude nic moc. Však to jsou samý křídla, a to musí bejt jako žvejkat suchý listí." "Suchý listí mi nechutná," potvrdil Žužlík a nakrčil znechuceně čumák. "To jsem už taky zkoušel. Ale hele! Jezero! Tam si nalovíme něco dobrýho, nechceš?" Já hlad neměla, ale ten Žužlíkův byl podle všeho nikdy nekončící a neutišitelný. A copak jsem mu mohla upírat tu radost? Krom toho bude brzo podzim, potom zima a cachtání ve vodě nám zase až do jara skončí. Měli bychom si to užít, dokud to jde. "Tak jo, jdem!" zavelela jsem a rozklusala se k vodě, ovšem nemýval mne předběhl. Když chtěl, to jeho zavalité tělíčko s krátkýma nožičkama dokázalo vyvinout docela obdivuhodnou rychlost. "Počkej! Vymácháš se!" Ale bylo to jako hučet do dubu. Žužlík metl přes louku, co mu nožičky stačily a neslyšel nejspíš nic kromě šumění větru kolem uší. Se smíchem jsem se rozběhla za ním.