Gallirea - Příspěvky uživatele

Vykračovala jsem si to do kopečka chůzí, která byla dosti nejistá. Už po chvíli jsem funěla jako v posledním tažení. Lov mě prostě vyčerpal a ta chvilka poležení v písku nestačila na to, abych se zregenerovala. Sluníčko mi ke všemu pražilo na hlavu, takže jsem se pekla jako husa na pekáči. Hůůů, zlatě v Ageronu pod horama! otřásla jsem se. I když ale moje tělo nebylo v úplně ideální kondici, má duše plesala – věděla jsem, že mě čeká setkání se Životem a že u něj si odpočinu, co hrdlo ráčí. Už jsem se vážně hrozně těšila.
Netrvalo dlouho a stanula jsem na plácku, odkud už výš vystoupat nešlo. „Haló, Živote, jseš doma? Přišla jsem tě navštívit!“ zahalekala jsem a rovnou se sama pozvala k potůčku, který tu protíkal, protože jsem měla už takovou žízeň, že se mi jazyk lepil na patro a můj hlas zněl strašně skřípavě.
Zrovna jsem tedy s chutí hltala vodu, když se bělostný vlk v letním hávu vynořil zpoza velkého kusu pískovce. „Zdravím tě, Sinéad,“ řekl s lehkým úsměvem na tlamě. Pokusila jsem se ho pozdravit a zároveň přitom pít, takže jsem pochopitelně dosáhla jen toho, že jsem si pocintala náprsenku a málem se utopila. „Ugh, bleuhh, promiň, ahoj, ahoj, Živote,“ vyblekotala jsem se zářivým úsměvem na tlamě a otřepala se, abych se zbavila vody z kožichu. „To jsem ráda, že tě vidím!“ „Já tě také rád vidím. Už to je nějaký čas, co jsme se viděli naposled, že? Čemupak vděčím za tvou milou návštěvu?“
Kecla jsem si na břeh vody a podrbala se za uchem. „Hehe, no, to máš tak. Zrovna jsem bojovala s losem a chtěla jsem se dostat pryč – a než jsem se nadála, ležela jsem v kopcích. Tak jsem si říkala, že když už jsem tady, přijdu se za tebou podívat. Nevadí ti, když se trochu smočím v potůčku? Jsem po tom hrozným souboji úplně vyprahlá,“ vychrlila jsem prakticky jedním dechem. I když jsem byla unavená, tlama mi jela jako o závod. Bůh se laskavě usmál: „Jen se klidně vykoupej. Uleví se ti.
Povídala jsi, že jsi bojovala s losem?“ Teď se pro změnu tvářil zvědavě, možná i trochu ustraraně. „Uh-uh,“ odsouhlasila jsem, zatímco jsem už lezla do vody a namáčela se v potůčku od tlap až po hřbet. „Teda nejen já. Lovili jsme ho s ostatníma, však víš, s Krůlim a s Lilac a Rosie – aha! To je zrovna novinka! Moje sestra se tady objevila, věřil bys tomu? Už jsem myslela, že ji nikdy neuvidím- Ale to odbočuju,“ uvědomila jsem si, když jsem si všimla, jak Život pobaveně povytahuje obočí. „No prostě jsme toho losa lovili a nakonec jsme ho skolili, teda aspoň myslím, protože na ten konec už jsem tam tak úplně nebyla.“ „Rozumím. Hlavně, že se nikomu nic nestalo. A rád slyším, že jste se se sestrou znovu shledaly.“ „To já jsem taky ráda! Ani nevíš, jak hrozně hrozně hrozně moc,“ křenila jsem se nadšeně a máchající oháňkou rostřikovala kapky vody všude kolem sebe.
Život mě sledoval, jak se cachtám v potůčku jako kačena a nepřestával se usmívat. „Už se cítíš líp, viď?“ „Mnohem,“ přiznala jsem. Připadala jsem si jako znovuzrozená. Všechen prach z lovu se ze mě spláchl, napůl uvařené tělo se hezky ochladilo a bylo mi najednou fajnově, dokonce i únavu jako by ze mě voda umyla. „Máš moc suprovej potůček! Škoda, že v Ageronu nic takovýho nemáme, ale je fakt, že tam zas takový vedro není. To asi díky těm horám a taky že to je ve stínu. Tady na jihu se to musí hodit víc, když tady máte takovej strašlivej hic.“ „Ach ano, využití si tady rozhodně najde. Také se v něm rád smočím,“ přiznal Život.
Zadívala jsem se na něj a úsměv na mojí tlamě se ještě rozšířil: „Tak proč stojíš na břehu? Notak, přede mnou se stydět nemusíš!“ „Nestydím se, jen jsem tě nechtěl obírat o soukromou koupel,“ pravil bůh mírně a elegantně sestoupil do vody. Bylo to k nevíře, ale vůbec nevypadal jako zmoklé kuře, ani když se namočil. Srst mu zůstávala pěkně načechraná, zelené lístky a barevná kvítka, která byla součástí jeho letního hávu jako by náhle byla ještě barevnější a dlouhý ocas mu splýval po proudu. Koupala jsem se s nadpřirozenou bytostí a připadalo mi to jako ta nejnormálnější věc na světě. Zjistila jsem, že ani nemám potřebu nic říkat, jen jsme se tam chvíli váleli ve vodě a nechali potůček, aby nás omýval a odnesl naši únavu kdoví kam (určitě i takový bůh se někdy unaví!).
Byla bych tam vydržela klidně hodiny, ale po nějaké době jsem si začala připadat napůl rozmočená. Vylezla jsem tedy na břeh, důkladně se otřepala a pohlédla na Života, který opodál dělal to samé. Zatímco mě srst po otřepání trčela do všech stran v náhodných výbuších, ta Životova elegantně zavlála vzduchem a už mu zase načechraně držela kolem těla. Řekla bych, že vypadá jako z reklamy na kondicionér, kdybych věděla, co to je. „Tak já moc děkuju, že jsi mě tu nechal vykoupat! Ú, vlastně doma mám v jeskyni nějaký mušličky a tak, co si můžeš vzít,“ vzpomněla jsem si – nevěděla jsem, jak to přesně funguje, ale Život měl své způsoby, jak se našich darů zmocnit. Nelámala jsem si s tím hlavu. „Milerád, ačkoliv koupel v potůčku máš zdarma,“ zasmál se. „Je něco, co by sis ode mě přála?“ „Nooo, já asi všecko mám, ale třeba tě napadne nějaký překvápko. Určitě něco vymyslíš,“ máchla jsem ocasem a přešlápla.
Bylo na čase odejít, věděla jsem to, ale jako obvykle to bylo hrozně, hrozně těžké. Život na mě trpělivě shlížel, ale ani slůvkem mi nepomohl. Zapomněla jsem, že se odtud odchází vždycky stěží. Atmosféra, která tu panovala, byla nenapodobitelná. Od dalšího prodlení mě zachránila myšlenka, která mi proběhla hlavou. „Víš, musím jít, ale brzo se tady zase asi zastavím. Iskierka tě chtěla taky navštívit, tak možná přijdu s ní!“ Bílý vlk pokýval hlavou a zahoupal dlouhatánským ohonem. „Rád vás obě uvidím. Jsi tu vždycky vítána a tví přátelé taky.“ „To jsem moc ráda! Však já se tady ještě zastavím! Tak se zatím měj,“ popřála jsem vlkovi a rychle, než ztratím kuráž, jsem se rozešla dolů z kopce, i když cosi ve mně trochu protestovalo a snažilo se mne otočit zpátky.

//Prstové hory přes Narrské kopce

//Teleport > Severní Galtavar

Rozplácla jsem se na zemi jako zralá hruška. Překvapeně jsem zamrkala, protože se mi do tlamy nahrnul písek. Kde by se na louce vzal písek? A kde byla ta louka? A kde jsem byla já? Překulila jsem se na záda, prskala a zhluboka se vydýchávala. Lov byl náročný a to jsem se ani nedostala do přímého střetu s losem. Hlavně ta magie mi dala zabrat. Že jsem se octla na jiném místě mě ani tolik neudivilo. Nebylo by to poprvé. Mohlo to počkat, dokud trochu nepopadnu dech. Snad jsou ostatní v pohodě, zadoufala jsem. Neměla jsem způsob, jak to zjistit.
Slunce svítilo ze všech sil, tady ještě víc než na louce. To taky nebylo nic divného. Došlo mi totiž, kde to vlastně jsem. Tohle byly přece Životovy kopečky. Jak jsem se chtěla dostat pryč z nebezpečí hrozícího od losů, asi jsem aktivovala nějakou další magii. "Hups," zasmála jsem se a převalila se na břicho. Zajímavý, že jsem skončila zrovna tady. Když už jsem tu ale byla... proč nezaskočit za návštěvu za Životem? Měly jsme s Iskierkou v plánu bohy navštívit. Zamrzelo mě, že tu nejsme spolu, ale rychle jsem se z toho oklepala. Však až půjde ona, můžu ji doprovodit! Ha! Vyškrábala jsem se na nohy, které se mi pořád trošku klepaly a vykročila jsem po známé cestičce. Naštěstí jsem se rozplácla celkem vysoko v kopcích, takže jsem před sebou neměla dlouhou cestu.

//Vrchol Narrských kopců

Ani jsem se nesnažila dostat ke Krůlimu, Lilac a losici, kterou snad společnými silami nějak skolili. Z přehršle magie, běhu, tepla a námahy se mi tlapy pletly a jediné, na co jsem myslela bylo, jak se dostat pryč z dosahu losího býka, který z nás mohl udělat mastný flek jedním mávnutím paroží, pokud by se vzpamatoval. Neměla jsem buňky na to pomáhat. Prostě jsem jen zdrhala a snažila se zachránit si zadek.
Slyšela jsem Crowleyho, jak volá, že musíme rychle pryč. Pryč, pryč, pryč! Moje tlapy se sotva dotýkaly země, alespoň tak mi to připadalo. Nebo že by to bylo tím, jak se mi zatočila hlava? Najednou jsem nevěděla, kde je nahoře a kde dole. Hlavně proto, že jsem znenadání už na louce vůbec nebyla. Prostě jsem se rozplynula jako ranní mlha nad polem... a byla jsem fuč.

//teleport > Narrské vršky

"Jak neuhlídala? Furt ho přece mám," mnula jsem si zasažené kukadlo a nenechávala se sestřiným popíchnutím ani v nejmenším vyvést z míry. "Však já ten tvůj život ohlídám, ty jedna oddaná duše," zasmála jsem se, odložila Žužlíka na kraji lesa a mohli jsme jít na mamuty! Nebo aspoň na to nejpodobnější, co se tady dalo najít. "Pitomý losy," opravila jsem Růžu. Konec konců to brzo mohla vidět sama. Cítila jsem tady kolem spoustu cizích pachů a někde v dálce jsem možná zahlédla cizí kožichy, ale netížilo mě to. Rozhodně ne potom, co jsme vyběhly a daly se do lovu. Pak už nebyl čas myslet na nic.
Vyběhly jsme na losy a vážně bylo dost těžké si vybrat. Tolik večeří na nožičkách! Škoda jen, že byly některé z nich tak naštvané. Losí samec byl hora masa, kterou bysme snad ani nezvládli sežrat, jenže ho poháněla zřejmě čirá nenávist. Obě zvířata se řítila směrem k Lilac a Krůlimu. My za nimi, ale losí býk rázem změnil směr a hnal se přímo na Rosie, která se zřejmě rozhodla dělat ze sebe návnadu. Kterým směrem se rozběhnu já bylo tedy jasné. Crowley s Lilac si museli nějak poradit.
"Rosie! Jde po tobě!" zavřeštěla jsem asi celkem zbytečně a následovala ji i obřího losáka. Lososa? Rosie se, jako obvykle, vrhla do víru dění tak srdečně, že jsem se nemohla rozhodnout, jestli z ní promlouvá odvaha nebo šílenství. Pravděpodobně obojí. Nemohla jsem ji v tom ale nechat! Přece svěřila svůj život do mých tlap!
Ňafla jsem losa do zadní hnáty, ale ten jako by si toho ani nevšiml. Odkopl mě stranou jako nic, naštěstí do toho ani nemusel dát tolik síly, takže mi ani nic nezlámal. Pustila jsem se ho a nějakým zázrakem jsem si nenabila tlamu. "Hej, heeeej, lose, zmetku vošklivá, necháš moji ségru!" halekala jsem a křepčila jako klaun na rodeu. On byl ale rozhodnutý zlikvidovat právě Růžu.
Přibližoval se k ní, musel jí už docházet dech. "Nech ju!" zaječela jsem z plných plic a vzduchem projel elektrický výboj, který trefil losa přímo do zadku. Zvíře vykoplo zadníma. Teď se otočilo proti mě. Se skloněnou hlavou a šílenstvím v očích se na mě vrhl. Z hrdla mi uniklo další zavřeštění a vyletěl další blesk. Tenhle trefil losa přímo mezi oči. Byla to taky mnohem větší řacha, až se mi z toho náhlého vypětí energie zamotala hlava. Účinek to ale mělo. Bejk šel do kolen. "Zdrhej, zdrhej, zdrhej," blekotala jsem na Růžu a sama tak činila, jak mi to pletoucí se tlapy dovolovaly. Los asi nebyl úplně zabitý a nechtěla jsem být v jeho dosahu, až se vzpamatuje.

//Ageron

Vyprskla jsem nad Růžinou poznámkou. "Copak už nejsme?" křenila jsem se jako... no, jako jedna půlka dvojky retardů. Samozřejmě musela uznat, že Crowley je cool, nicméně vypadalo to, že on je z ní dost na větvi. Vzápětí si spolu nicméně už rýmovali, takže to určitě bude nakonec v pohodě. Musí! Však oni si zvyknou, no. "Jó, skoro pořád," zasmála jsem se a pokrčila rameny.
Crowley se odebral napřed, Lilac vyrazila hledat straku a tak jsme my dvě musely na loviště dorazit po své vlastní ose. Ne, že by mi to vadilo. Hned jsem vyskočila a s mávajícím ocasem nás vedla přes les. "Jasná páka, budu tě hlídat jak voko v hlavě," ujistila jsem Rosie. Sotva jsem to dořekla, přes to moje oko v hlavě mě švihla větev, které jsem si nevšimla. Že by znamení? Protřela jsem si zasažené kukadlo, ale zastavit mě to nedokázalo, dokonce jsem se ani nepřestávala tlemit na celé kolo.
"Hej, zvládám klidně obojí najednou, za co mě máš?" našlapovala jsem po mechu a jak se blížil kraj lesa, došlo mi, že bych zase měla něco udělat se Žužlíkem. Na lov se zrovna dvakrát nehodil. "Ty zas počkej na kraji lesa jak minule, jo?" poslala jsem nemývala. "Aby z tebe nebyla placička, kdyby něco." "Jasná věc!" Neměla jsem pochybnosti, že jakmile budeme mít doloveno, Žužlík se objeví. Na žrádlo vždycky přišel včas. "Hehe, jo, mamuty s velkýma lopatama na hlavě," zasmála jsem se a pokývla jí hlavou, aby přidala, protože už jsem viděla Krůliho na louce.
Seděl tam dost načuřeně a já nevěděla pořádně proč. Snad to nebylo kvůli Rosie? Trochu mi sklaplo, ale nestihla jsem se zeptat. Crowley hned začal rozdílet rozkazy jako generál. "Hele, ale není tady už někdo další-" Zvířata byla vážně rozběhaná, sice jsem další loveckou skupinu neviděla, ale občas mi k čenichu zavál nějaký vlčí pach. Nezdálo se, že by to Crowleymu vadilo nebo ho to třeba jen trochu zajímalo. Pokrčila jsem rameny. Co už? "Jo, jasný! Budem nahánět, že budeš čumět, žejo," přimhouřila jsem oko směrem, kterým Crowley ukazoval a pokukovala jsem po ségře, co říká na tu přezdívku, kterou ji počastoval.
"Tak dem," vyrazila jsem, ale vzpomněla jsem si, že mám vlastně Rosie hlídat a tak jsem trochu přizabrzdila. "Hej, on nám Krůli vlastně neřek, kterýho chce?" došlo mi, když už jsme byli od něj a Lilac pěkný kus cesty. Vracet jsem se kvůli tomu už nehodlala. Ono se to vyvrbí.
Brzo už byla losí skupinka přímo před námi. O moc blíž už jsme se vysokou trávou připlížit nemohly. "Seš ready?" špitla jsem k Rosie a o chvíli později jsem vyběhla ze skrýše. Zvířata, ještě pořád vyplašená, se splašila nanovo a rozběhla se směrem, kde čekali Crowley a Lilac. "Kšá, kšá, KŠÁ!" zakrákala jsem a pokusila se dostat mezi jedno z nich a zbytek stáda, ale povedlo se to jen tak napůl... Dál se totiž hnal ne jeden los, ale dva - a jeden z nich byl dost velikej bejk. Vypadal, že by nejradši někoho udupal. Ale vybere si nás, nebo Crowleyho a Lilac...? Do háje práce!

Hádat jsem se s Rosie fakt nemohla. Trochu jsem se zašklebila, jak mi řvala přímo u ucha. To jí vždycky šlo, ne že ne. "Až z tebe ohluchnu, třeba mi to pomůže!" zahulákala jsem na ni na oplátku a gebila se přitom jako pitomá. I proto, že mě představa sestry se zaječími ušisky značně pobavila. "Ty ti budou slušet! Ale mně to taky nikdo nenaservíroval na zlatým podnose, víš," vyplázla jsem na Růžu jazyk. Nemohla jsem jí hned všechno vykecat a zkazit jí všechna překvapení, ne?
Co dělala sestřička tady (ať už tady nebo tady), jsem se nedozvěděla. Lilac jí asi poněkud přetrhla nit a mně zase došlo, že bych měla i jí a Crowleymu vysvětlit, kdo že tohle vlastně je. A samozřejmě informovat i Rosie. "Hej! Není ošklivej, ta maska je cool, ne?" obhajovala jsem synka, který vypadal mojí sestrou dosti... konsternován. Ale tím jsem se nenechala vyvést z míry.
Krůli sám se docela rychle vzchopil a prohlásil, že se Rosie může vydat na lov s námi. Já byla jednoznačně pro. Výměny pohledů mezi našimi dvěma alfami jsem si vůbec nevšimla. "Tak jo, tak jo, půjdem teda na lov všichni spolu," zašklebila jsem se a tlapkou si přitáhla Žužlíka trochu blíž, protože Rosiin pohled mi neunikl. "Lovíme támhlenc, můžu nás tam zavýst - a když ztratíš nit, já ji najdu," prohlásila jsem a zasmála se, nemohla jsem uvěřit tomu, že se moje sestřička našla! Po takových letech! Crowley zmizel v lese a já šťouchla ségru do boku. "Tak pojď, bude to jako za starejch dobrejch časů, co?" S tím jsem se rozklusala k hranicím lesa a huňatý ocas mi vlál jako vítězný prapor.

//Severní Galtavar

Při svém příštím setkání s podivným zvířetem jsem byla přece jenom trochu opatrnější. Poučit se pro mě bylo těžké, uměla jsem opakovat stejné chyby pořád dokola, ale to smradlavé zvíře se mi zapsalo do paměti nesmazatelně. Páchla jsem hrozně ještě několik dní, i když jsem se pořád dokola snaživě koupala a válela se ve všemožných voňavých bylinkách.
Proto když jsem se zase pohybovala v těch končinách, dávala jsem si větší pozor. Potkala jsem tam další zajímavé zvíře. Pochybovala jsem, že by i tenhle uměl hrozně smrdět. Potvůrka mi připomínala spíš moc vykrmeného černobílého ježka. Přerostlé bodliny mu trčely ze zad do všech stran. Pokud na něj nebudu šahat, mělo by to být v pořádku, žejo? Přemohla mě zvědavost a začala jsem zvíře následovat. Pohybovalo se celkem pomalu a když jsem přišla blíž, nastavilo mi svoje bodlinatá záda. Přišlo mi to rozkošné.
Popošla jsem blíž a ještě blíž, chtěla jsem si to lépe prohlédnout a věřila jsem, že jsem v bezpečí, dokud se nedotknu některé z bodlin. Páni, jak jsem se pletla. Přikradla jsem se skoro až ke zvířeti a najednou - jau! Pichlavý bodák mi zůstal zabodnutý v čumáku, ani jsem nevěděla jak a přerostlý ježek si to štrádoval pryč do křovin, ani se neohlédl.

Květen 10/10

Teprve až když jsme po celkem dlouhé cestě došli stezkou až dolů pod vodopád jsem přišla na to, co Žužlík dělal. Chtěl vidět, jestli to náhodou naše loď nepřežila a nemohli bychom v plavbě pokračovat, když jsme měli vodopád za zády. Jenže smůla. Po vykotlaném kmeni nebylo ani vidu, ani slechu. Neviděla jsem z něj jedinou třísku. Voda ho už odnesla neznámo kam, nejspíš směrem k moři.
Mýval mi naznačil, že chce něco říct. Sklonila jsem hlavu, voda řvala a tak mi musel hulákat přímo do ucha: "Když naše loď ztroskotala, měli bysme jít hledat něco k jídlu. Když jsme teďka trosečníci, musíme přijít na to, jak přežít." Rozzářila jsem se nad tím. "No jasně! Tak pojď, věrný Žužlíku, zjistíme, v jakých krajích jsme to přistáli." A rázem jsme byli dva trosečníci na cestě za přežitím a že jsme mohli umřít na vodopádech, tak na to jsme úplně zapomněli.

Květen 9/10

Běželi jsme po břehu a řev vodopádů už byl tak hlasitý, že jsme se navzájem neslyšeli. Kmen, na kterém jsme ještě před chvilkou seděli, divoce poskakoval v peřejích a narážel do špičatých kamenů. Byl pěkný kus před námi, divoké řece jsme zkrátka nemohli stačit. Jasně jsme ale viděli místo, kde nastával zlom a voda přepadala přes strmý okraj. Právě tam naše loďka doputovala a bez zaváhání se přehoupla dolů, z dohledu. Žužlík zabrzdil a sedl si na zadní packy. Jednou přední zmizelé lodi s vážným výrazem zamával. Pak mi kývl hlavou, abych šla za ním. Následovala jsem ho a byla ráda, že už neběžíme, protože mě nohy opravdu hrozně bolely a nejradši bych si chvíli sedla. Jenže on měl asi něco za lubem a nemohla jsem si to nechat ujít.

Květen 8/10

Šplouchla jsem do vody jako hozený balvan. Bála jsem se, že se Žužla pustí a to by byl jeho konec, protože proud měl vážně sílu a jeho by to strhlo jako nic. Sama jsem měla problémy. Plavala jsem s veškerou elegancí umírajícího buvola, ale povedlo se mi to dopracovat až ke břehu, aniž bych vypustila duši. Bylo to ale jen tak tak a nejspíš jsme vyskočili na poslední chvíli. Jen kus před námi už byl proud tak divoký, že bychom to asi nezvládli.
Sotva jsme byli na pevnině, mýval seskočil na zem a rozběhl se po břehu. "Pojď, podíváme se, jak dopadne naše loď!" Byla jsem ufuněná a svaly v tlapách mi jen hořely, ale rozběhla jsem se za ním, aby ho nenapadlo třeba skočit do vodopádu za loďkou. Stejně jsme jí stačili jen tak tak.

Květen 7/10

"Hele, Žužlíku, co vidíš vepředu?" zeptala jsem se a upírala pohled tím směrem. "Hmmm, nic, co jsme ještě neviděli. Vodu, kameny, zelené stromy, břehy..." "Pš! Ale slyšíš to?" Oba jsme ztichli a napínali uši. Hlas řeky byl opravdu silnější. Zlověstnější. Tohle už nebylo klokotání vody, někde před námi řval mocný proud a řítili jsme se teď dost rychle k tomu zvuku. "Je tam ten vodopád! Kurňa, já to věděla!" Žužlík vyskočil na nohy a kmen se zakymácel. "Ale co budem dělat?" "Ty se hlavně drž," houkla jsem a hodila si mývala na záda. Poslušně se chytil chomáčů mé srsti, až jsem tušila, že tam budu mít dvě plešky, kde mě svíral pacičkama. Teď byl ale hlavně nejvyšší čas se vrhnout přes palubu.

Květen 6/10

"No... jo, abysme věděli, jak dlouho jsme na světě. Jak dlouho třeba žije takový mýval?" "Dokud neumře," pravil Žužlík učeně. "Vlci to mají jinak?" "Né, vlastně stejně," zasmála jsem se a doufala, že je Žužlík opravdu tak mladý, jak říkal a bude tady ještě dlouho. "Mně je třeba sedm zim." "A to je hodně, nebo málo?" "To je tak akorát si myslím," střihla jsem střapatýma ušima a přední tlapou jsem nás odpíchla od balvanu, ke kterému jsme se až moc přiblížili.
Hučení řeky teď začínalo být hlasitější a proud trochu zrychloval. Pořád jsme zažívali hladkou plavbu, ale koryto se v těch místech trochu zužovalo a začínalo být kamenitější. Poprvé po dlouhé době jsem znovu pomyslela na to, co asi leží před námi.

Květen 5/10

"Ale co to je támhle? Ohnivá Žaneto, oni si jedou vzít zpátky svoje zlato!" Chvíli jsme takhle blbli a utíkali před neviditelnými loděmi, případně jsme po nich stříleli "dělové koule", které byly povětšinou také imaginární nebo to byly kusy říčního nepořádku, které Žužlík sedící na přídi vylovil z vody. Vydrželo nám to docela dlouho a smáli jsme se přitom jako praštění. Chovali jsme se velmi úměrně svému věku. I když- "Hele, Žužlíku, kolik ti vlastně je?" zeptala jsem se ho. Netušila jsem, jak to mají mývalové (a nemývalové). "Kolik mi je čeho?" "No let, nebo zim. Jak jsi starý, prostě." "Nejsem starý! Jsem mladý a zimy nepočítám. Vy vlci to děláte?" ptal se zvědavě.

Květen 4/10

"Domluveno. Ale teď už to neřeš, hlavně, že jsme se našli," máchla jsem ocasem a zahleděla se do vody, kde se chvílemi míhaly drobné rybky. Snažit se je chytat z našeho vratkého plavidla ale nebyl dobrý nápad. Jednou jsem to zkusila a málem jsem nás převrhla přímo do vody. "Achjo, vypadá to, že snídani si při plavbě asi nechytnem. Ale můžem si aspoň něco zahrát, co?" zvolala jsem, nečinně sedět na loďce mě nezabavilo na dlouho, obzvlášť, když byla naše jízda dál naprosto poklidná. "Tak jo! Na piráty!" chytil se Žužlík okamžitě naší staré zábavy, kterou jsem vymyslela kdysi v létě, když jsem ještě žádného Žužlíka ani neměla. "Johohó, tak dobře, grrr, pádluj pořádně, ať už jsme s naším pokladem bezpečně v zátoce," nasadila jsem hrubý hlas Ohnivé Žanety a přimhouřila jedno oko, až jsem měla obličej zkřivený v komické grimase.