Příspěvky uživatele

< návrat zpět

419
//Ageron

"Né, né, vůbec ne," ujišťovala jsem sestru s křečovitým úsměvem a čekala, kdy houby znovu spatří světlo světa. Věděla jsem, že to myslí dobře, ale Růži pomoc byla občas trochu... moc. "Však jo, to je jenom, no, kontrolní otázka, víš co," vychrlila jsem ze sebe. Mně to jako hříbek moc nepřipadalo, ale už bylo asi pozdě. Musela jsem doufat, že to přežiju. Zatím jsem se necítila o nic mrtvěji, což bylo asi dobré znamení.
Vydrápala jsem se na nohy a s vděkem se opřela o Rosie, která hned přiskočila k mému boku. "Nojo. Promiň, že jsem vás tak vyděsila," vydechla jsem a zavrtěla hlavou. "Fakt jsem nic z toho neudělala naschvál, ta magie se někdy prostě úplně zcvokne," zavrtěla jsem hlavou, moc jsem ji neuměla ovládat. Oheň ještě docela šel, ale ty blesky si dělaly co chtěly. Bylo to dost o hubu. Budu s tím muset něco udělat. Nějak.
"Bude se ti líbit," slibovala jsem a nepochybovala, že to je pravda - náš úkryt byl přece super a Rosie to určitě ocení! Jen jsem netušila, s kým vším ho teď vlastně budeme sdílet, kdo všechno bude v naší smečce, co všechno se ještě změní... Potřásla jsem hlavou. Lepší na to teď nemyslet, ne, dokud mi v hlavě duní bubny a sotva se držím na nohou. "Umírat ti stejně nedoporučuju, není to nic moc," zafuněla jsem znaveně a nasměrovala nás ke vstupu do jeskyně. Ještě, že to vážně nebylo moc daleko.
"Tadá," máchla jsem tlapkou, když jsme vešly dovnitř, avšak chyběla tomu patřičná energie. Únava mě úplně zmáhala. "Spíž je tamhle v koutě," ukázala jsem Rosie, kde najde toho losa. Já zas takový hlas neměla, ze všeho nejvíc jsem chtěla spát. Svačinu jsem si mohla dát potom, teď jsem už úplně padala na čumák. Sama jsem zamířila ke koutku, kde jsem většinou spala a natáhla se tam. Předpokládala jsem, že Rosie půjde zkoumat losa a snažila jsem se zůstat ještě chvíli vzhůru, ovšem oči se mi zavíraly úplně samy od sebe. Žužlík, který cupital za námi až podezřele tiše, se mi přitulil k boku. Čenichem jsem mu ospale počechrala kožich. Aspoň on mi ještě zůstal. On a Rosie... a Iška. Možná. Kde jenom byla?

Připadala jsem si, jako by mě někdo vzal hodně velkým balvanem po hlavě a tak jsem Rosiina slova vnímala docela s obtížemi. "Co? Mrtvá? Kdo je mrtvej? Já že byla mrtvá?" vytřeštila jsem oči, když mi konečně došlo, co se mi to tady snaží říct. Začala jsem se čenichem osahávat a kontrolovat, ale asi mi žádná část těla nechyběla. "Já- nevím, jaký to bylo, nějak mi nedošlo, že jsem mrtvá. To jde?" koukala jsem na sestru úplně nechápavě. Měla jsem za to, že když jste mrtví, jen tak se znovu neprobudíte. Teda tady to šlo, ale tohle vypadalo, že jsem byla mrtvá jen chvilku a- "A je fuč," vydechla jsem, protože Rosie se rozběhla do lesa.
Tlapou jsem k sobě přitáhla Žužlíka, který se ochomýtal kolem mě a přenesla jsem pozornost na Tomáše. "Promiň. Já... já jsem to nechtěla udělat, ono se to nějak..." Při pohledu na spoušť kolem, polámané stromy a větve, se mi do očí hrnuly slzy, ale než se stačily spustit, přiřítila se už sestra zpátky a než jsem vůbec mohla zaprotestovat, narvala mi do chřtánu nějakou prašivku. "Blugh," vydala jsem ze sebe, ale nezbylo mi nic jiného, než polknout. Krkem mi projelo cosi slizkého - ještě slizčího, než houba samotná. Okamžitě mě natáhlo a jen tak tak, že jsem nehodila šavli. "Růženo, copak ses - bleh - copak ses pominula?" hubovala jsem ji se slzami v očích, které tentokrát neměly nic společného se zármutkem a všechno s tím, že jsem se snažila nepoblít sestře tlapy. A že to byl boj. Nějak se mi podařilo protestující žaludek zkrotit, ale nesměla jsem přemýšlet o tom, co asi byla ta slizká věc. "Já ti nevím, jsi si jistá, že to nejsou nějaký vochomůrky nebo... lysohlávky... I když ty by teď asi nebyly úplně špatný," zahučela jsem a praštila hlavou zase na přední tlapy. Žužlík okusoval svoji houbu bez protestů, očividně rád, že už nikdo nekřičí a že ho někdo krmí.
Tomáš se odebral značkovat hranice a zůstali jsme sami. "V úkrytu asi? Bylas tam už vůbec...? Můžem se tam jít podívat," pokusila jsem se nadchnout pro vidinu toho, že sestře ukazuju náš les, ale brutální únava mi to dost kazila. "Stejně bych si chvíli schrupla. Umřít je hrozně unavující," stěžovala jsem si a začala se škrábat na nejisté tlapy. Trochu jsem se zpočátku kymácela, ale potom se svět ustálil. "Není to naštěstí moc daleko," řekla jsem a tempem stařeny vyrazila. Ve všem tom mumraji jsem úplně zapomněla na Pandoru a na fakt, že se asi někam vypařila. Jako opatrovnice jsem za moc nestála.

//úkryt

Žužlík se záhy octl v ochranitelském sevření u Rosie, ke které se okamžitě přitiskl a odmítal se vzdálit. Mýval, který nebyl mýval, se o něco uklidnil, když slyšel, že mu Ohnivá Žaneta hnedle neumře. Jenže pořád tady bylo trochu moc vřeštění na to, aby se uklidnil úplně. "Co kdyby tady ležela tvoje ségra, ty bys nejančil?" upřel na vlka s flekem svoje kukadla a poněkud úzkostlivě ho sledoval, když se začal ochomýtat kolem mého bezvládně rozpláclého těla. "Ale možná bysme mohli všichni... no, nekřičet..." dodal o něco tišeji a zcela zkroušeně. Všechen ten povyk se mu přestával líbit.
Všechno pošťuchování mezi vlky mezitím šlo úplně mimo mě, ale i když jsem se snažila schovat co nejdál do sametového nevědomí, které mě obklopovalo, nějak mi to nebylo přáno. Kdosi se mě odtamtud snažil pořád vytáhnout. Kdosi do mě furt šťouchal a strkal... a pak jsem najednou měla cosi vlhkého na obličeji. "Ugh!" ohnala jsem se tentokrát tlapou už s větším zápalem, co mi to krucinál dělali? Co to na mě patlali? Chtě nechtě jsem začínala přicházet k sobě. Zamžourala jsem rudými očky a první, co jsem spatřila, byl čumák nacpaný přímo v mé tváři. Známý čumák. Známý hlas. "Hňhehhhrosie," zamumlala jsem se zkřiveným obličejem a chabě se pokusila odstrčit od sebe její blemcající tlamu. "Nech toho, sem 'zhůru," zabrblala jsem a znovu zavřela oči. Byla jsem strašně unavená a v hlavě mi hrozně dunělo. A uvnitř u srdce jsem cítila divnou dutou prázdnotu. Chtěla jsem znovu do svého sladkého nevědomí, ale už to nešlo. K předním tlapám mi huplo něco huňatého a hned jsem si k sobě Žužlíka přitáhla jako plyšového medvěda. Byla bych si radši nevzpomínala, co se všechno dělo, ale jak jsem se jednou probrala, vracelo se mi to rychle. "Je někdo mrtvej?" vybreptla jsem najednou a vykulila na sestru oči. Vůbec jsem netušila, kam letěl ten poslední blesk.

Kolem panoval povyk a rozruch. Jak jsem jsem se skácela k zemi, Žužlík odběhl od Pandory a začal poskakovat kolem mně. "Co teď? Co teď? Rosie!" vrhl se k mojí sestře, když se zjevila mezi stromy. "To bylo hrozný, všude lítaly blesky a pak- pak-" Skákal Rosie do řeči, mluvil i přes Tomáše, zkrátka a dobře, byl to dokonalý chaos, který by mi byl možná za jiné situace i k smíchu. Za momentální situace jsem to ovšem všechno vnímala jenom velice, velice vzdáleně a do smíchu by mi asi nebylo, ani kdybych byla při sobě. Elektrické výboje už se uklidnily, můj kožich i kožichy okolo stojících vlků zase slehly, jak vzduch nebyl plný napětí. Nevnímala jsem, co kdo říká. Přemíra magie mě dokonale vyčerpala, ležela jsem bez hnutí a uvědomovala si, že někde v dálce, daleko, daleko se kdosi hádá. A taky do mě kdosi šťouchal. To byl Žužlík, který mě začal dloubat čumákem do tlamy ve snaze mě probudit. "Uhm," zachraptěla jsem a chabě po tom nevyžádaném budíku plácla tlapou. Aspoň jsem měla takový pocit, ve skutečnosti jsem jí sotva pohnula. Nechtěla jsem, aby mě někdo budil. Bylo mi fajn. Nic nepříjemného za mnou nemohlo, dokud jsem byla ve tmě - a já si matně uvědomovala, že něco nepříjemného na mě čeká, kdybych se probrala.

"Já vím, že za to nemůžeš, já- já ti nechci ublížit," špitla jsem. Nechtěla jsem Tomáše zranit. Nechtěla jsem zranit nikoho. Dokonce ani ten strom, ze kterého se s hlasitým třeskem odlomila větev. V koutě duše jsem si uvědomovala, že děsím Pandoru i Žužlíka, který se k ní tisknul a tulil a třásl se jako osika, že nejspíš děsím i Tomáše, kterému jsem v očích viděla odrážet se zmatek a obavy.
Jenže to všechno bylo až příliš. Skřípala jsem zuby a snažila se blesky zkrotit, ale ony jen vystřelovaly dál, manifestace mojí bolesti v reálném světě. Čím víc jsem jim bránila, tím víc jako by se jich hromadilo ve mně. Bouřící magie mi rapidně ubírala síly. Bylo to jako plavat proti proudu mohutné řeky.
Crowley odešel. Bez rozloučení. Beze slova.
Slyšela jsem Tomášova slova, vířila mi hlavou jako suché podzimní listí. Neměla vůbec žádný efekt na vichřici uvnitř mne. "Proč nic neřekl? Proč neřekl, že není šťastný?" zaskučela jsem. "Já nechci být alfa," zavrtěla jsem hlavou, já chci aby se crowley vrátil jak to mohl provést už nás nemá rád jsme rodina a byl to jeho nápad smečka byla jeho nápad JEHO NÁPAD A TEĎ-
V poslední vteřině, zatímco Pandora mluvila, jsem si uvědomila, že se veškerá potlačená síla dere ven najednou. V poslední vteřině jsem odervala svou pozornost od Tomáše. V té další vybouchlo bílé světlo. KŘACH! Blesk ještě silnější, než ten první, praštil do druhého stromu. Větve se lámaly a padaly, ale já jsem je sotva slyšela. Přelila se přese mne vlna naprostého vyčerpání. Hlava se mi příšerně zatočila, až se z toho zvedal žaludek. Zavrávorala jsem na tlapách, které mi připadaly jako nemotorné sloupy, vratké, bez života. "Mně je nějak blbě," hlesla jsem a sesunula se v mdlobách k zemi. Kožichem mi proběhly poslední zbytky elektřiny a pak už bylo po všem.

Lže. Nevěřím mu ani čumák mezi očima! Ani ten bílej flek, co má na boku! Ovzduší kolem mně praštělo jiskřičkami, elektrickými i ohnivými. Jak si mohl tak hloupě vymýšlet? Copak nechápal, co to může s vlky udělat? Až na to, že jsem v hloubi duše věděla, že Tomáš nelže. Proč si vymyslet takhle blbou historku, proč nepřijít s něčím lepším? A fakt byl, že Crowley ani Lilac tady nebyli a ve vzduchu nebyl žádný pach krve, žádné stopy po boji. Nic jsme neslyšeli - a oni přesto byli pryč.
Kousla jsem se zevnitř do tváře, až jsem ucítila železitou chuť na jazyku. "To není pravda," hlesla jsem, nepříliš přesvědčeně. Každé další slovo bylo jako kopanec. Nechtějí tu trčet. Chtějí si užívat života. Tak odešli. Opustili nás. Bez rozloučení. Můj vlastní syn...! "To nemůže být pravda!" vyjekla jsem v posledním pokusu od sebe odehnat pravdu, která byla příliš bolestivá a do nedalekého stromu praštil z nebes blesk. Třesknutí hromu bylo ohlušující a obrovská doutnající větev dopadla jen pár metrů od nás. Žužlík mlčky seděl a pevně se držel Pandory za přední nohu, oči vykulené, evidentně sám netušil, co dělat. A jiskry kolem mě praskaly dál. Maličký modrý blesk vyšlehl z mého kožichu a střelil Tomáše do čumáku.
Skoro jsem si ničeho z toho nevšimla. "Jak to mohl udělat? Jak něco takového sakra vůbec mohl provést?" Slzy mi konečně vytryskly na tváře, hrudí mi otřásl jeden mohutný vzlyk, pak další. "Je to náš syn!" vykřikla jsem se směsicí vzteku, zmatení a bolesti a zdálo se, že v ovzduší se sbírá něco vážně velkého... a nebezpečného. Kožichy všech přítomných se ježily do všech stran. Neměla jsem pod kontrolou ani magii, ani svoje emoce.

Tak jo, byl to ten vlk s rybama. Což mi sice moc neřeklo, přece jen jsme se setkali jen krátce, ale aspoň to nebyl úplný cizinec a pravděpodobně ani sériový vrah nebo tak něco. Pandora si šuškala cosi se Žužlíkem, ale zaujalo ji jméno, které Tomáš zmiňoval. Zvědavě jsem po ní mrkla. Řekla to bez nějakého nadšení či většího zájmu. Možná bych se v tom rýpala víc, kdyby hnědý vlk nemluvil dál a dál a já na tenhle detail rázem úplně nezapomněla.
Úsměv mi pomalu mizel z tváře. Nahradil ho výraz úplného zmatení. Cože? Crowley a Lilac... že odešli? Prostě jen tak? Nedávalo mi to žádný smysl. Nemohla jsem si to v hlavě porovnat. Slyšela jsem každé slovo a chápala, co mají znamenat, ale... Ne. Ne. To by přece neudělali. Ucítila jsem, jak se mi v hrudi cosi svírá. Crowley že by odešel a ani se nerozloučil? Tomáš ke mně napřáhl tlapku a já před ní ucukla, jako by mi chtěl vrazit facku. Marně jsem tápala po něčem, co říct - až dokud se neozvala Pandora.
Až když promluvila ona, došlo mi, že tu něco hodně, hodně nehraje. "On lže," upřela jsem na Tomáše planoucí pohled. Cítila jsem, jak mi dušičku drtí nemilosrdné spáry žalu a odmítala jsem uvěřit tomu, že by na jeho slovech mohlo být něco pravdy. "Lžeš!" vyštěkla jsem zraněně na vlka. Byla to jeho vina, jeho a té zlaté Lylwelin, musela, musela. "Co jste jim udělali? Jak jste je vyhnali a co jste jim řekli? Řekni mi pravdu!" zavrčela jsem na vlka, zatímco mi v očích stály slzy. Vzduchem kolem mně zapraskaly jiskřičky statické elektřiny. "Crowley by nás nikdy takhle neopustil, to by nikdy neudělal."

S Magickou Valkou a Žužlíkem v závěsu jsem došla až k cizincům. Oprava, k cizinci, protože zlatavá vlčice akorát mizela ze scény, když jsme se my přiblížili. "Asi se vylekala tvýho drsnýho výrazu," špitla jsem se šibalským úsměvem k Pandoře, ale pak už jsem se soustředila hlavně na hnědého vlka. Žužlík se mezitím usadil vedle malé vlčice a zvědavě sledoval, co se děje.
Pandora začala hnědého vlka hned grilovat, za což si vysloužila další šibalské ušklíbnutí. Válíš. holka! Kdybych jí mohla ukázat palec nahoru, udělala bych to. Takhle jsem se ale otočila na vlka s flekem... a díky jeho slovům už se mi povedlo ho zařadit. "Jiskra, Iluze... ahá! Ty seš ten s těma rybama, žejo?" rozvzpomněla jsem se konečně. Bylo to dost letmé setkání, proto jsem si asi hned nevzpomněla. "Ale to furt nevysvětluje, co hledáš tady. Teda neber si to osobně, ale víš jak, území smečky a tak všecko, nemůže si tu každej běhat, jak ho napadne," máchla jsem tlapkou a čekala, co z něj vypadne.
Jenže, to co z něj vypadlo, bylo... nic. Prostě velké nic. Lehce jsem se zamračila ve snaze působit jako drsná ochránkyně území. "Komplikovanější jak? Chcete se přidat do smečky? Nebo ty chceš a ona nechce? Nebo si to tady chcete jen očíhnout?" vyjmenovávala jsem možnosti. "Ať to je co to je, určitě to půjde nějak vyřešit, my tady v Ageronu si umíme poradit se všim!" kasala jsem se.
Zatímco jsem se bavila s Tomášem, Pandora se otočila k Žužlíkovi, který pokrčil rameny. "Ani moc ne. Ale znáš dospěláky," jako by snad on sám nebyl dávno dospělý, "hrozně rádi řeší takovéhle nesmysly. Kdyby radši mluvili o malinách a o rybách a o sluníčku." Nastavil labužnicky tvář slunečním paprskům, které se prodíraly skrze větve.

//Stříbrná nora

Rozběhla jsem se z nory ven jako namydlený blesk a tak jsem Pandořiny protesty už neslyšela. Ba ani jsem si nevšimla, že si kecla zpátky na zadek a nechtěla se ani hnout. Až když jsem vyběhla do lesa a nadechla se z plných plic čerstvého vzduchu, jsem se otočila. "Magická Valkooo? Lezeš?" zavolala jsem a nakoukla do jeskyně, ze které se právě mladá vlčice vyvalila. "Aha! Tady seš! Paráda, můžeme se jít- Ale počkej."
Zarazila jsem se, zvedla hlavu a začenichala. No to mě podrž. Měli jsme návštěvu? "Vypadá to, že nás někdo přišel navštívit! Ha, to se musí prošetřit. Zatím se asi prohlídka lesa odkládá, ale půjdem omrknout tohle. Tvař se drsně, jasný?" zazubila jsem se na Pandoru a pošťouchla jsem ji čenichem. Neměla jsem úplně strach, že by sem přišel někdo nebezpečný... to se přece ještě nikdy nestalo, žejo? Ale cizinci se nemohli po území smečky nechat promenádovat jen tak. To přece dalo rozum.
Bez velkého spěchu, ale ani ne loudavým tempem, jsem vykročila k místům, odkud jsem vlky cítila. Docela mě překvapilo, že byli už celkem daleko v lese. Proč nečekali u hranic? Malinko jsem zaváhala, ale jen na chvíli. Ohnivá Žaneta se nebojí! A navíc jsem si byla jistá, že to je určitě jen nějaký nedorozumění. "Čauko!" zavolala jsem na ty dva. Byla to zlatá vlčice a vlk s velkým bílým flekem, který mi byl šíleně povědomý, ale hned jsem ho nedokázala zařadit. "Copak tu hledáte? Já vím, že to tady dřív bylo volně průchozí, ale teď je tady, jaksi, smečka, takže-" Pokrčila jsem rameny. Snad bylo jasné, co se jim snažím naznačit. Mně tu sice nijak moc nevadili, ale upozornit jsem je musela, žejo. Navíc by mě Krůli a Iška vykostili, kdyby zjistili, že jsem tu nechala někoho jen tak poflakovat.

410 (26)

Nakládat s vlčaty mohlo být poněkud... komplikované. Stačilo jednou plácnout něco neuváženého a hned byl průšvih na světě. A vzhledem k tomu, že všechno, co jsem já plácala, bylo neuvážené, inu... asi se nebylo co divit, že k tomu došlo. Naštěstí se Žužlík hned vrhl do záchrany. Nejdřív to vypadalo, že je Magická Valka z toho trochu paf, ale potom mu to objetí dovolila a nechala se utěšit.
Díky bohům Pandořin záchvat pláče netrval nijak dlouho. Byla trošku jako aprílové počasí. Chvíli pláč, chvíli sluníčko... Ale když už tu teď to sluníčko bylo zpět, hodlala jsem dělat všechno pro to, aby přetrvalo. "Jó, zdá se, že už je po dešti," vykukovala jsem ven a máchala ocasem. Byla jsem samozřejmě pro jít se proběhnout někam ven, nikdy mě moc nebavilo vysedávat v jeskyni. A taky jsem musela najít Krůliho a Lilac a všecky. Musela jsem jim ukázat, jak hrozně bezva Magická Valka je! "Tak půjdem. Aspoň ti ukážu pořádně les, máme spooooustu bezvadných zákoutí, kde se dají dělat schovky nebo se dají prošmejdit a tak... To budeš koukat!" Nejspíš jsem do toho byla nadšenější, než vlče samo, když jsem vyběhla poklusem do lesa se Žužlíkem v patách.

//Ageron

409 (25)

Vychrlila jsem toho na Magickou Valku vážně dost, ale nezdálo se, že by se v tom nějak ztrácela. Pokud ano, pak to nedávala příliš okatě najevo a ani si nijak nestěžovala. Prostě zvědavě poslouchala, což bylo ideální - ke slovu by se totiž v tu chvíli nejspíš nedostal vůbec nikdo. "Hehe, to teda bude! Určitě si s nima budeš rozumět," prohlásila jsem, možná až příliš sebejistě, protože jsem nemohla tušit, jak budou ostatní na vlče na území smečky reagovat. Jenže já si to všecko malovala velmi růžově. Všechno bude naprosto oukej, žejo!
Jenže jsem žvanila a žvanila a klasicky u toho až tak moc nepřemýšlela, takže nebylo divu, že jsem plácla něco, o čem jsem možná měla mlčet nebo to přinejmenším pronést nějakým citlivějším způsobem. Pandora se najednou z plna hrdla rozvzlykala a já zůstala na chvíli jen zaraženě čučet, než mi došlo, o co asi jde. "Jéje, p-promiň, to jsem nechtěla!" vyblekotala jsem. "Já jsem zapomněla, že- no." Že se zatoulala od celé rodiny a nejspíš tedy i od nějaké sestry, proč jinak by to v ní vyvolalo takovou reakci? "Ale vůbec to není trapný," ozval se Žužlík a přitulil se malé vlčici k předním tlapkám. Pevně ji objal a přitiskl k ní svůj huňatý kožíšek. "Jó, klidně se vybreč, já to nikomu neřeknu. I drsný holky někdy pláčou," mrkla jsem na ni a pošťouchla ji povzbudivě čenichem, i když jsem v duchu malilinko panikařila. Moc jsem neměla praxi v utěšování brečících vlčat!

408 (24)

Chvílemi bylo dost těžké odhadnout, co si Pandora vlastně myslí... Tedy bylo by, kdybych se o to pokoušela, nicméně já momentálně koukala spíš směrem k východu z jeskyně, jako bych se chtěla přesvědčit, že bouřka nevtrhne až dovnitř. Znělo to teda fakt sakra děsivě! Ohnivá Žaneta se samozřejmě bouřky nebojí, ale... víte co. Musela jsem se ujistit. Pro bezpečí všech.
Bylo jasné, že ven se jen tak nepodíváme. Plácla jsem sebou na podlahu jeskyně a poslouchala plácání deště venku - a taky otázku ze strany Magické Valky, která byla rozhodně na místě. Jen by mě vážně moc zajímalo, kde ti všichni, co tu žili, vlastně byli. Že se ani nepřijdou schovat? Možná se v té bouřce někde zasekli.
"Nó, alfy smečky jsou Crowley a Lilac. Crowleyho poznáš, protože má na hlavě takovou masku z lebky a Lilac má zase takovou kostěnou ozdobu na tlapce, vypadá to hrozně cool. Pak tu je Iskierka, to je moje partnerka a Crowley je náš adoptovanej syn," vysvětlovala jsem a vůbec, vůbec jsem se do toho nezamotávala. "Išku poznáš zase podle toho, že má na krku náhrdelník se zubama a má za kámoše Jezevce, kterej se jmenuje popílek. Jo a Lilac má straku! Ale... úplně si nepamatuju to její jméno," zatřepala jsem hlavou. "A pak se tady taky nedávno ukázala moje ségra Rosie, ale nevím, jestli tu bude bydlet s náma taky, nebo ne. A to je všechno." Přišlo mi, že jsem to všechno sdělila velmi stručně a srozumitelně a byla jsem na sebe patřičně hrdá.

407 (23)

Jen jsem se širokým úsměvem přikyvovala a čekala, jestli z Pandory vypadne na téma Gallirei ještě něco, ale nestalo se. Aspoň prozatím. Ale to neznamenalo, že se jí na to ještě pěkně nevyptám! Chtěla jsem to všecko vědět. Jaké historky asi slyšela? A od koho? A tak!
Seznamování Žužlíka s Pandorou začalo poněkud trnitě, avšak rychle to spolu zase urovnali. V tom byl můj mývalí kámoš vážně dobrej. "Jo tak," střihl Žužlík ušima, když se dozvěděl pravé jméno malé vlčice. "Moje vopravdovský jméno je zase Filián. Filián Podšívka, ale radši mám Žužlíka," zasmál se a já se na Magickou Valku zazubila, jako že mi to je fuk. "My s Žužlíkem stejně žádný tajemství nemáme, všechno mu vykecám a on mě taky," prozradila jsem jí a najednou lehce nadskočila.
Zvenku se totiž ozvalo prásknutí hromu. Slyšela jsem bubnování deště a zvedající se vítr. "Tyjo! Říkala jsem si, že se půjdem podívat, co dělají ostatní, ale vypadá to, že jsme se schovaly v pravej čas. Bude tam pěkná buřina," zavrtěla jsem hlavou a se zatajeným dechem čekala na další hromovou ránu, která na sebe nenechala dlouho čekat. Zašklebila jsem se. "Ale bouřky jsou hustý, když se má jeden kde schovat! Co?" sjela jsem pohledem na Pandoru a doufala, že není z těch vlčat, která se bouřek spíš bojí.

406 (22)

Upřímně jsem nečekala, že jméno Gallirea bude pro Pandoru takovým šokem, ale možná jsem měla. Však jestli bydlela někde poblíž a stejně jako já slýchala nejrůznější pověsti a zkazky, nebylo divu, že z toho zůstala úplně paf. "Nekecám, čestný vohnivácký. Tohle je fakt Gallirea. Takže už jsi o ní slyšela, co?" zazubila jsem se, ale odpověď jsem ani nepotřebovala. Magická Valka ji měla vepsanou v obličeji naprosto zřetelně.
Po jídle jsem se hned cítila líp a doufala jsem, že i Pandoře se vlil do žil nový život. Kdo ale rozhodně ožil byl Žužlík, který hned začal mlít tlamičkou, jak měl ve zvyku. "Bezva!" zamáchal nadšeně střapatým ocáskem, když mu vlčice potvrdila, že určitě budou kámoši. Jenže pak zase o kus posmutněla. "Určitě ne!" "Ale vůbec ne!" promluvili jsme oba najednou a já nenápadně tlapou pošťouchla zadek huňatého nemývala, aby šel blíž.
Žužlík šel docela ochotně, teď, když mu slíbila, že budou vycházet přátelsky. "To prosím za prominutí, ó Magická Valko, to víš, my malí tvorové musíme dávat trochu víc bacha, ke komu se přiblížíme a když má někdo takové drsňácké jméno, tím spíš. Ale vidím, že není se čeho bát," uhlazoval to Žužlík způsobem sobě vlastním a šťouchl Pandoru čumákem do přední tlapky. "No vidíš. Ani jeden se nemáte čeho bát, hehe. Tady jsme všichni kámoši," prohlásila jsem, ačkoliv jsem byla docela dost zvědavá, jak se na mrně bude tvářit Krůli. Z Išky jsem takové obavy neměla, ale synátor měl sklony být trošinku malinko lehounce ukvapený.

405 (21)

Valka sice uznala, že je mech hustej, ale zas tak nadšeně se netvářila. No tohle! Ale jeden se jí asi sotva mohl divit. Třeba, až zaplácneme tu hladovou díru v jejím břiše, bude mít lepší náladu na obdivování zdejších zajímavostí. Možná, že jsem na to myslela hlavně já, protože jsem se k úkrytu a jídlu vydala už bez dalšího otálení a přesvědčování.
Cestou měla Pandora jednu zvídavou otázku. "Noo, našemu lesu se říká Ageron. A ten kraj, kde jsme, to se zase jmenuje Gallirea, ale tady jsme celkem na jejím kraji, pokud vím," objasnila jsem Pandoře a zamávala ocasem. Nevěděla jsem, jestli jí to nějak pomůže, ale ani jsem za tím neviděla nic jiného, než prostou vlčecí zvědavost.
To už jsme se ale dotřepaly až do úkrytu, k losovi a chvíli nebyl vůbec čas na nic jiného, než na jídlo a na mumlání o tom, jak fajn by bylo Žužlíka poznat. Což, jak se zdálo, bude brzy, protože sebou začínal vrtět a mžourat kolem. "Hm? Huh?" vykoktal, zívl a protáhl se. "Žando? Žando! Ty ses vrátila!" Vyskočil a už se mi motal kolem nohou. "Však tys na tom lovu dočista zmizela, já jsem vůbec nevěděl, kam ses poděla. A kdo je tohle?" otočil se zvědavě na Pandoru, které si zřejmě všiml teprve teď. "Hehe, no, to je Magická Valka. Magická Valko, tohle je Žužlík," představila jsem je. Můj huňatý společník vysekl Pandoře hlubokou mývalí poklonku, až si málem nabil čenich o zem. "Magická Valka, to je pěkně silné jméno! Ale určitě budem kámoši, žejo?" vyptával se, ovšem pro jistotu couvl trochu dál mezi moje přední nohy. Snad pro případ, že by si na něm chtěla zkoušet, jak moc je "magická".