Jste připraveni na dobrodružství? Na zábavu a možná taky na pořádný průšvih? Výtečně, pak jste narazili přesně na tu pravou! Když poprvé potkáte Sinéad, vlčici drobné konstituce s kožichem hrajícím všemi možnými barvami, jistě vám neujdou její rudé oči značící magii ohně, kterou jí osud nadělil po matce a rozhodně se s ní nespletl. Tato vlčice má totiž vážně ohnivou duši a stejně jako oheň dokáže příjemně zahřát, ale i nehezky spálit, pokud si o to jeden koleduje. A sama vlčice je nestálá jako mihotající se plamínek. Sinéad je velmi akční a zvědavá, ráda poznává svět a potkává nové vlky a když se octne v té správné společnosti a správném rozpoložení, dokázala by vám vymluvit díru do hlavy. Ostýchavost tváří v tvář cizincům jí není vlastní. Možná by jí prospělo být kolem neznámých vlků trochu opatrnější, jenže vysvětlujte to takové střele, pro kterou je nebezpečí spíš něco vzrušujícího a žádoucího, než něco, čemu by se chtěla vyhýbat.
Na začátek je nejspíše důležité zmínit, že Sinéad je vlčicí stále ještě mladou a nezkušenou. Nezakusila zatím nikdy doopravdy útrapy a strádání, nepoznala příliš svět ani jeho nástrahy. Má se zkrátka ještě co učit. Dosáhla již technicky vzato sice dospělosti, ale uvnitř je pořád ještě takovou vlčí puberťačkou. A možná, že už jí zůstane… Nepatří mezi ty, kteří plánují někdy dospět. Optimistický náhled na svět jí je vlastní už od útlého dětství. Museli byste se vskutku hodně snažit, abyste ji zdeptali. Nikdy si příliš neláme hlavu budoucností nebo dlouhodobými plány. Však ono to nějak dopadne, nebo snad ne? Zatím to tak přece vždycky bylo! Je tvorem podnikavým, věčným smíškem, neustále v pohybu. Často dokáže vnést chaos i do míst, která předtím byla líná a poklidná. Je jasné, že si užívá být středem pozornosti. Na jedné straně je přátelská a moc ráda si dělá nové kamarády, na stranu druhou se narodila s pěkně nabroušeným jazýčkem a nezanedbatelnou dávkou drzosti. Ne snad, že by byla vyloženě nepříjemná, pokud jí k tomu nedáte pádný důvod, ale rozhodně se nedrží zpátky. Nestydí se projevit svůj názor, ač to třeba není ten, co zastává většina, a nebojí se ani postavit autoritám. S jejich respektováním má ostatně všeobecný problém. Ona totiž každého vnímá, jako že je s ní na stejné úrovni… snad s výjimkou těch vlků, kteří si vyskakují na slabší či se jiným způsobem chovají vyloženě nechutně. Těmi totiž otevřeně pohrdá a vnímá je jako naprostou spodinu.
Ačkoliv její povaha má v sobě nezpochybnitelný ohnivý aspekt, Sinéad má v jádru dobré srdce. Pomoc vám určitě neodmítne, i když se při tom možná trochu pobaví na váš účet, a i když je drobnou slečnou, neváhá se pustit do potyčky s těmi, kteří si dle jejího názoru zaslouží dostat na budku. Je zkrátka horká hlava – není velká zastánkyně násilí, ale jakmile jsou ve hře emoce, moc nepřemýšlí a rovnou koná. Není ale z těch, které urazí každá drobnost. Stejně, jako si ráda tropí šprýmy z ostatních, dokáže se zasmát i sama sobě a bere život s patřičným nadhledem a humorem. Ve výsledku jí totiž největší radost činí, když dokáže druhé rozesmát.
Takže… kdo vlastně Sinéad je? Paličatá, výbušná divoženka? Nezadržitelná síla vnášející chaos do životů spořádaných vlků? Loajální kamarádka, která se za své blízké nebojí bít? No, vlastně od každého trochu a ještě něco navíc. Pokud máte chuť na dobrodružství nebo jen hledáte někoho, s kým prohodit pár slov, najděte si ji. Určitě ji nepřehlédnete.

Po gallirejské půdě kráčel jednou vlk. Vlk laskavý a dobrosrdečný, který v onom kraji plném magie nalezl domov, přátelství a smečku… ale nakonec tohle všechno nechal za sebou. Proč, ptáte se? Však tam byl šťastný, nebo snad ne, tak proč by se toho všeho vzdal? Přeci pro lásku. A abychom si mohli vyprávět příběh Sinéad, měli bychom si nejprve povědět, jak se spolu setkali Ronja a Sallaré.
Šedohnědý vlk, někdejší člen Sarumenské smečky, byl vždycky melancholik a taky nenapravitelný snílek, který se snadno ztratil na potulkách v myšlenkách. Nebylo tedy nic divného na skutečnosti, že se jednoho dne zatoulal od hvozdu pořádný kus cesty. Nejen to, dokonce ho nohy zanesly až za gallirejské hranice, aniž by si to uvědomil. Až za nějaký čas mu došlo, že okolí mu už není nijak povědomé. Nebál se ale, že by byl ztracený. Pamatoval si cestu vcelku dobře a už byl vlastně napůl otočen zase zpátky k domovu, když cosi zaslechl. Jako tlumený vzlyk. Zastavil se v půli kroku a jeho plány se okamžitě změnily. Když se prodral řídkým křovím, které ho od původce onoho nešťastného zvuku dělilo, spatřil lesní tůňku a u ní ležící drobnou tmavou vlčici. Byl na ni žalostný pohled. Byla na první pohled v pokročilém stadiu březosti, nicméně nad jejím mohutným břichem zřetelně vystupovala žebra a její zubožené tělo se zdálo být na pokraji sil.
Sallaré se k ní pomalu přiblížil. „Jsi… v pořádku?“ tázal se opatrně, ačkoliv odpověď mohl sám vidět. Vlčice se ale naježila a blýskla po něm rudými zraky, v nichž se zrcadlilo mnohem více vzdoru, než by vlk od takového zničeného stvoření čekal. „Co tobě je po tom? Přišel ses mi taky vysmát?“ prskla jako kočka zahnaná do kouta. Taky? pomyslel si Sallaré a zavrtěl hlavou. „Ne. Chtěl bych ti pomoci.“ „Já pomoc nepotřebuju,“ pronesla vlčice a vzdorovitě vytrčila bradu. Vlk viděl, že přemlouváním tu nic nezmůže. Vzdálil se tedy, ztratil se mezi stromy. Brzy byl ale zpět, tentokrát s uloveným zajícem v tlamě, kterého složil k nohám vyhladovělé vlčice. Pak se usadil opodál. Sledovala ho upřeně, viděl, že se ho snaží propalovat rudými zraky, nicméně její pohled nakonec změknul a neustále padal k čerstvé kořisti. Z vlčice se nakonec vydral tichý povzdech a pustila se do jídla. Sallaré mlčel. Ticho mezi nimi zůstalo viset i poté, co toho ze zajíce už moc nezbylo. „Co jsi zač?“ zeptala se nakonec vlčice, když se mlčení natahovalo ze vteřin na minuty. „Jsem Sallaré. A vážně chci jen pomoct.“ Vlčice si tiše povzdechla. „Tak dobře, Sallaré, co chce jen pomoct. Já jsem Ronja. A… děkuju ti.“
Od té chvíle už Sallaré s Ronjou zůstal. Lovil pro ni a pomáhal jí v oněch posledních dnech, než měli na svět přijít její potomci. Našel i opuštěnou noru, kterou na příchod vlčat přichystali. Vlk si ale dělal starosti. Ačkoliv měla Ronja nabroušený jazyk a tvářila se nezlomně, věděl, že je slabá. Neřekla mu nic o tom, kde je otec vlčat nebo co se jí stalo a on se nevyptával – stejně by mu to nepověděla. Za dlouhých večerů jí toho o sobě navykládal až až, ale o ní se toho dozvěděl velmi málo. Jako by mu nevěřila či jako by zkrátka ráda setrvávala v anonymitě. Šedému to nevadilo. Neměl ve zvyku se šťourat v cizích záležitostech. Bral jako úspěch už vůbec to, že mu dovolila jí pomáhat. Zdálo se mu, že to pro ni nebylo snadné, jako by to uráželo její čest.
Když vlčata přišla na svět, Sallaré byl zrovna na lovu. Vrátil se, strčil hlavu do nory a byl přivítán Ronjinými vyceněnými tesáky, takže hezky rychle znovu vycouval. „Aha, to jsi jen ty!“ ozvalo se z hlubin nory s ulehčením. „Pojď sem. Pojď se podívat,“ vyzvala ho vlčice vyčerpaným hlasem a on hlavu strčil zase zpátky. Opatrně. Tentokrát ale žádné tesáky – místo toho se mu naskytnul pohled na dvě malá vlčátka. Velice malá. „Jsou slabí. Nepřežijí,“ řekla Ronja konverzačním tónem, ale vlka nezmátla. Viděl, jak se jí lesknou oči. „Třeba ano,“ řekl tiše. „Uděláme pro to všechno. Postaráme se o ně.“ Pohlédla na něj, jako by byl sám malé hloupé vlče. „Uděláme, ale je naivní si myslet, že to k něčemu bude. Jen se na ně podívej.“ Podíval. Malá vlčice se sotva hýbala, zatímco její bratříček vypadal o něco čileji, ale zato byl ještě menší, než ona. „Mají jména?“ „Tohle je Keira,“ sklonila Ronja čenich k vlčí slečně. „Říkala jsem si, že toho vlčka bys mohl pojmenovat ty.“ „Já?“ Vlčice se smutně pousmála: „Netvař se jako pitomec. Máš na to plné právo. Bez tebe by se ani nenarodili. Nejspíš bychom umřeli všichni. Možná to není zrovna evidentní, ale já jsem ti vděčná, Sallaré, tak… nezírej a vymysli mu nějaké pěkné jméno.“ Vlk se zamyslel, pak špitl: „Rayo. Mohl by to být Rayo.“
A tak dostala Ronjina vlčata jména… dlouho je však nenosila. Keira nepřežila ani první noc. Rayo se držel téměř týden, až se zdálo, že to nakonec opravdu navzdory všem předpokladům dokáže, ovšem jednoho rána zůstal ležet zcela chladný a nehybný. Ronja to nesla statečně. Alespoň na povrchu. Uvnitř… šedohnědý si stěží dokázal představit, čím si procházela. Pořád byla zesláblá a on jí stále pomáhal, aniž by na to poukazoval nebo chtěl cokoliv na oplátku. „Víš, že už můžeš jít, že ano?“ pronesla jednou. „Postarala bych se o sebe.“ „Já vím,“ opáčil. „Ale já jít nechci.“ Měl pocit, že nedokáže Ronju opustit. Už je k sobě cosi pojilo. A tak s ní zůstal. Nezapomněl na starý domov, často si vzpomínal na Sarumenský hvozd, ale cítil, že jeho místo je teď už někde jinde. Po boku někoho jiného.
Toulali se s Ronjou světem a jeden druhému přirostli k srdci. Drobná vlčice si myslela, že už nikdy nebude schopna nikoho milovat, po té zradě, které se dočkala od předešlého partnera, který ji odhodil jako nepotřebný kus hadru, jen co zjistil, že by měl být otcem, ovšem zjistila, že s šedohnědým vlkem to dokáže. A Sallaré poprvé v životě okusil, jaké to je se doopravdy zamilovat. Jak plynuly měsíce a rok se překlopil v zimu, uvědomili si oba, že by chtěli svou rodinu rozšířit. Proč by to vlastně neudělali? Byli si tím oba jistí. A tak jednoho chladného jarního rána v noře – tentokrát jiné, mnohem větší a mnohem lépe přichystané – přišly na svět dvě malé vlčí slečny. Byly zdravé a měly s k světu. Dostaly jména Rosie a Sinéad.
Sestry vyrůstaly v láskyplné péči svých rodičů. Jakožto tuláci to neměli úplně snadné, ne tak, jako by to bylo s podporou smečky, ale zvládali to dobře a vlčata rychle rostla a dobře prospívala. Brzy bylo zjevné, že ačkoliv obě vlčata v sobě nesla rysy obou rodičů, Rosie byla spíš opatrnější po tátovi, zatímco Sinéad byla ohnivá střela po matce, ačkoliv po Sallarém podědila laskavé srdce, stejně jako Rosie dokázala být pěkně drzá, přesně jako Ronja. Oba rodiče své dcerky velmi milovali. Jen, co dost povyrostly, začaly se učit všemu, co mladé vlčice pro život potřebují – lovu, poznávání bylin i zvířecích stop, tichému plížení, zkrátka všemu, co bylo třeba. Zvědavé Sinéad, která byla stále v pohybu, to ale málokdy stačilo. Pořád měla další otázky, pořád chtěla vědět a vidět víc! Kde se v té malé vlčecí hlavičce vůbec bralo tolik nápadů a otázek a v tom drobném tělíčku tolik síly k nekonečnému poskakování kolem? Těžko říci. Ronja se Sallarém ale dělali, co mohli, aby zvědavost své akční dcerky ukojili. Vlastně obou dcerek. Rosie byla sice o mnoho klidnější, ale zvědavá nebyla o nic méně. Iniciativu sice přenechávala většinou sestřičce, ale vždycky pozorně špicovala uši, když viděla, že se Sinéad zase dožaduje vědění.
Sotva na to byla dost stará, vyrážela vlčata s rodiči na toulky po okolí. Občas se toulali dlouhé dny a noci, pokaždé objevili cosi nového, vždycky se ale nakonec vrátili do březového hájku s norou, kterou postupně rozšiřovali, takže to brzy musela být ta nejluxusnější nora v okolí. Ten lesík byl vlastně téměř dokonalým domovem. Po jeho hranicích protékal tenký potůček a poblíž byla k nalezení spousta plání, kde se dalo dobře lovit. Bylo jen s podivem, že nebyl dávno zabrán nějakou smečkou. Kouzlo onoho místa učarovalo mnoha kolemjdoucím, kteří se tam čas od času zastavili. a někteří i zůstali. Prvním takovýmhle kolemjdoucím byla Quine. Mladá vlčice, starší než Sinéad, ale ne zas tak o hodně, se s ní jednou ráno málem doslova srazila u potůčku. Sinéad to setkání nejprve vykolejilo – nebyla moc zvyklá na cizince, většinu času trávila s rodinou. Setkávala se pochopitelně i s cizími vlky, ale málokdy přitom byla sama. Quine ale byla přátelská a tak Sinéad obavy rychle opustily a nakonec strávila celé odpoledne hrou se svou novou kamarádkou. Cákaly se v potoce, snažily se lovit pstruhy, než nakonec došly k závěru, že tam asi žádní nežijí, tak se rozhodly raději běhat slalom mezi stromy… zkrátka se dobře bavily a když se večer Quine pobrala k odchodu, doběhla Sinéad k noře plna dojmů. „Koho jsi to tu měla?“ zajímal se Sallaré a Sinéad s nadšením spustila: „To byla Quine, tati! Bylo to s ní bezva! Zná bezva nový hry a slíbila mi, že se tu zítra zase zastaví! Může, žejo?“ Sallaré rozhodně neměl námitek proti tomu, aby si jeho dcera našla nové kamarády a když se Quine druhého dne skutečně ukázala, sám ji přivítal a sdělil jí, že se může zastavit, kdykoliv bude chtít.
Mladá vlčice pak za Sinéad a Rosie přicházela skoro každý den, společně prošmejdily každý kout lesa i jeho okolí, hrály si i lovily a Quininy návštěvy byly delší a delší, až nakonec jednoho dne neodešla vůbec. I když to tehdy ještě nevěděli, tohle byl začátek zrodu jedné malé vlčí smečky. Krátce poté, co se Quine v lese usadila se Sinéadinou rodinou a věci se zaběhly do nových kolejí, když tam už nežili čtyři, ale pět, donesly do lesíku tlapy znaveného postaršího tuláka, který hledal místo, kde by mohl složit hlavu. A protože místní obyvatelé nebyli kruťasi bez srdce, dovolili mu to. Ani Orris, jak se jmenoval, už z lesa neodešel – ukázalo se taky, že se výborně vyzná v bylinách, takže byl vlčímu společenství užitečný. V následujících měsících se z malé skupinky vlků obývající Smaragdový lesík stala opravdová smečka, sice malá, o to více však stmelená, a Sinéad velmi vítala tu příjemnou změnu. Žít s rodiči a se sestrou byla jedna věc, ale nyní měla najednou tolik přátel a každý měl cosi zajímavého, co jí mohl říct nebo ji naučit. Chodívala pozorovat ptáky s Iris, s Orrisem na bylinky, s Kirisem a Ishou na lov… ovšem nejvíc času trávila nadále s Quine a Rosie.
Ty tři byly nerozlučné trio. Kdyby se jim chtělo, svou spojenou šikovností by jistě dokázaly zastat ve smečce pořádný kus práce. Jenže přinutit je na něco se soustředit – ach, to byl těžký úděl! Dokud byla každá sama, ještě to šlo. Když tvořila dvojici Sinéad nebo Quine s Rosie, která svou klidnější povahou tu druhou trochu vyvažovala, také ještě nebylo vše ztraceno… ale Sinéad s Quine a nebo všechny tři dohromady byly zkrátka výbušnou směsí. Když je Ronja poslala všechny tři na lov, byly pryč kdoví kolik hodin, vrátily se obalené bahnem od hlavy až k patě a Sinéad v tlamě nesla triumfálně jedinou malinkou plotici. „Našly jsme kančí bahniště,“ prohlásila Rosie hrdě. „A pak už bylo na lov moc tma,“ doplnila Quine. Velké pochvaly se jim za tenhle úlovek nedostalo! A tak to s nimi bylo pořád. Jednou pochytaly lasičky a pustily je v noci do smečkového úkrytu, v zimě si udělaly na mezi kluziště, o čemž zapomněly kohokoliv zpravit, tudíž se z minuty na minutu stala nebezpečnou zónou, kde si Orris málem zlámal hřbet… a tak dále. Přesto se jim nějak povedlo dosáhnout rovnováhy – ve smečce nebyly neoblíbené, ba naopak, většina členů je měla ráda. Vnášely do života trochu toho koření. Všechno bylo dobré.
Časem ale Sinéad cítila, že se cosi změnilo. Cosi uvnitř… a vlastně i kolem. Jejich trojička pořád držela pospolu, ale už ne tak pevně, jako dřív. Quine se zakoukala do mladého vlka, který se do smečky nedávno připojil a tak se na jejich výpravách často ocital s nimi. Sinéad zjistila, že ho nemůže vystát. Možná i tak trochu žárlila, měla pocit, že jí Quine krade, ačkoliv věděla, že není fér takhle přemýšlet. Měla by své kamarádce přát štěstí, ne se vztekat, protože chce trávit čas i s někým jiným. Nemohla si ale pomoct. Navíc někdy v tu dobu pocítila uvnitř jakési zvláštní volání. Jako by přicházelo z kopců, které nikdy nepřekročila, z lesů, které nikdy neprošla. Bylo to volání dobrodružství. A Sinéad ho vyslyšela. Na jaře před svými třetími narozeninami se rozloučila s rodinou a vydala se na svou doposud nejdelší cestu. Pokusila se přemluvit Rosie, aby šla s ní, ovšem sestra nebyla připravená opustit rodiče a přátele. Zůstala i Quine, která ve Smaragdové smečce našla štěstí. Sinéad věřila, že se svým partnerem bude spokojená… a že jim nejspíš bude líp bez jejích nemilých pohledů, kterých se nedokázala vyvarovat. Věděla ale také, že se jí bude stýskat. To řekla otci, který byl posledním, kdo ji vyprovázel přes hranice.
„Bude se ti stýskat. O tom není pochyb. I nám budeš chybět,“ řekl Sallaré a usmál se, čenich měl už lehce prošedivělý. „Ale jestli cítíš, že najdeš štěstí někde jinde, běž za ním. Nenech si ho utéct. Nikdy nevíš, kde může čekat – třeba hned za prvním rohem! A kdyby ses chtěla vrátit, vždycky tu pro tebe bude místo.“ S tím se k sobě krátce přitiskli lícemi a dali si naposledy sbohem, srdce těžká, ale také chápající, že to tak musí být.
Mladá vlčice se vydala do světa. Nějakou dobu se toulala bez cíle jen tak, ale nakonec se rozhodla jít hledat Gallireu – zem, o které jí toho táta tolik navykládal. Slyšela toho spoustu o magiích, bozích, tamních obyvatelích i některých zvláštních místech, že se zkrátka musela jít přesvědčit na vlastní oči. Nějakou dobu jí trvalo, než našla tu správnou cestu, ale jak už to tak bývá, kdo hledá, najde… a tak nakonec překročila hranice do země, kde na ni možná čekal zcela nový život.