Příspěvky uživatele

//7

Sotva douklízel bordel v srsti, ve Vrbě bylo zase pro jednou rušno. Líně zvedl hlavu a zlatavé duhovky se zlehka zatřpytily, což bylo to jediné, co signalizovalo jakýsi zájem. Pravda byla totiž taková, že ačkoli ho nově příchozí zaujali, nemohl úplně říct, že by je ve svém životě potřeboval. Klidně by tu dál nerušeně hodoval a snažil se přijít na to, proč na něj Lacrima tak divně zírá. Nebo nezíral divně on na ni?
Po chvíli pochopil, že vlk, který přišel, je ten, kterého už zná. Kývl na něj, za což si evidentně zasloužil olíznutí. Tentokrát se, na rozdíl od chvíle, kdy jej olizoval strýc Alastor, neošíval, rozhodl se prostě přijmout svůj osud tak, jak běží a leží. Vykoukl zpoza béžového na béžovou, která věci uvedla na pravou míru, aniž by se doprošoval. Ano, byl Silas. Netušil, co to znamená, avšak cítil, že je to jen a jeho. Silas. Béžoví si potom vyměnili pár slov, jimiž malý vlček nerozuměl, ale aby těch vjemů nebylo málo, přistoupila k němu neznámá vlčice.
Byla jako on. To se mu líbilo. Problém byl v tom, že neznal význam slovalov, a tak se na to jen zaškaredil. Chvíli si ji prohlížel – evidentně ji chtěli, protože byla větší než on a nevypadala, že by strádala – a potom se k ní trochu přiblížil. Zvědavě natahoval krk. „Máš dlouhý nohy. Nesedí k tvému tělu.“ On měl co říkat. Ještě pořád úplně nenabral tolik tělesné hmotnosti, kolik by se slušelo. Trochu se pousmál. Ta vlčice se mu líbila, ale nemohl přece utíkat před tím, jak se narodil – byl to rýpal.

//6

Silas každým dnem sílil. Jeho charakter se zatím neměl, jak úplně projevit, a už vůbec ne vyvinout, ale to zatím nebylo to nejdůležitější. Hlavní bylo, že nepřestal dýchat. Zdálo se, že syn zrádkyně má tužší kořínek, než si kdo o něm myslel. Nebo snad i než si myslel on sám.
Jako by nestačilo, že tehdy neuměl mluvit a už ho opouštěla matka. Či že ještě ani nebyl na světě a už ho opustil otec. Nakonec ho opustil i strýc a pak i bratr, ve snaze strýce najít. Malý vlček tedy zůstal sám s béžovou vlčicí, přesně tou, na níž se poprvé podíval. Dalo by se říct, že ji považoval za mámu... Byl to jakýsi instinkt, brát tak prvního tvora, kterého uviděl. Ale on ji tak nepovažoval. Vztahy zatím moc nechápal. Byl si ale jistý, že se jí musí držet, jinak by sám nepřežil.
Zdálo se, že Silas si nakonec věci trochu popletl. „Aha. Laclima.“ Nutno podotknout, že zatím nebyl rozmluvený a... dělal chyby. Rozhodně nebyl dokonalý. Ale koho zajímala dokonalost? Obrovskýma očima se díval na vlčici a pak na maso, jenž mu podstrčila. Pochopil, že tísnivý pocit v žaludku nezmizí. Strčil k němu čumák. A pustil se do hodování. Jakmile skončil, v šedé srsti měl nečistoty, a protože ho neskutečně vytáčely, rychle je začal uklízet.

//5

Ukázalo se, že zírat na strýce ho zpátky na nohy nepostaví. Silasovi však nebyla do vínku nadělena zrovna aktivní povaha, a tak prostě jen seděl a zíral a bude zírat a sedět dál, dokud ho to prostě neomrzí. Třeba do roka a do dne? Bylo to zvláštní. Nebylo tomu až tak dávno, co viděl jen tmu, sotva vnímal zvuky okolo sebe a vše působilo... tak zvláštně a nepatřičně. Nyní bez problémů chápal, co mu strýc povídá, ačkoli si vlastně nebyl úplně jistý, co si z toho má vzít? Podrážděně zabručel. „Silas? Nejsilnější vlk, kterého znám.“ Zopakoval to docela pěkně, i když daleka ne bezchybně. Občas si šláp na jazyk, ale na jeho vkus... to byl dobrý výkon.
Vypadalo to tedy, že jména na A vážně nebyla v jeho rodině podmínkou. Ještě chvíli seděl, pak se rozhodl jít za strýcem zpátky. Už se docela začal nudit, a to bylo co říct. Jenže strýc najednou udělal puf a už tam nebyl. Silas zastříhal ušima a udiveně se otočil na brášku? Viděl to taky? Cítil, že něco není v pořádku. Že by neměl nechávat bráchu o samotě. Jenže... ještě pořád nevěřil vlastním končetinám, a tak se prostě nemohl vydat na výpravu. Zkusil to, jít za bratrem. Avšak brzy poznal, že to prostě nejde.
A tak se znovu musel dívat na to, jak ho rodina opouští. A zas a znovu zůstal v doupěti s tou zvláštní vlčicí s béžovou srstí. Otočil se na ni. „Já jsem Silas? A ty? Znáš se se strýcem Alastorem, viď? Jsi Alfredo?“ Vzpomněl si na další jméno, o jakém strýc mluvil, a hrdě se pousmál.

//4

Občas se jeho šedé tělíčko zavrtělo v slámě, občas se zpoza žlutých stébel ozvalo zakníkání. Tolik k tou, že se naučil mluvit – přece jen ještě mělo chvíli trvat, než si všechny potřebné dovednosti osloví. Zanedbal stěžejní okamžiky svého života, ale to se rozhodně napraví! K ouškům mu pronikalo tiché oddychování Nagiho a po chvíli se do toho začal míchat i hlas... strýce Alastora. Alespoň tak mu to strýc Alastor vysvětlil, když na něj začal promlouvat.
Silas se nechtěl vzdávat, ale pravda byla taková, že mu bylo docela jedno, jak se kdo jmenuje. Ne, že by nebyl vděčný, že může spolu s Nageshem, Alastorem a Alfredem sdílet teplou slámu a užívat si, že už mu je o něco lépe. Ještě jednou zakníkl. „Ahoj,“ zopakoval ještě jednou. Třeba to bylo jeho jméno? Ahoj, Alastor, Alfredo a Nagesh. Nagi asi musel něco provést, když ho nepojmenovali na A. Silas se zavrtěl a potom začal skládat tlapky pod sebe. V obličeji cítil vlhko od strýcova jazyka. Byl to až příliš velký zásah do jeho osobního prostoru – a vypadalo to, že je nakonec docela snazší utéct, než se jen vrtět. První pokus, na zdřevěnělých nohách, se ovšem nepovedl. Sotva se Silas vymotal ze stébel a vydal se stříct osudu, spadl a natloukl si zadek. Zarputile zůstal zírat na strýce.

//3

Jeho zírání bylo patrně prvním vítězstvím v jeho životě. Cizí béžová vlčice totiž nakonec tomu pohledu neodolala a vydala se pryč. A přitom měl Silas tak málo sil a vlastně na ni ani příliš dlouho vejrat nevydržel! Opět víčka zavřel, ale tentokrát ne na tak dlouhou dobu, jak tomu bylo všechny předešlé okamžiky. Snažil se je otevírat čím dál častěji, vnímat obrysy, jež se postupně měnily v něco, co působilo jako... celý obraz. Ty obrazy jako by ho naplňovaly další a další touhou žít. Byl nehorázně unavený, ačkoli prospal dlouhé dny, a měl hlad. Bolelo ho bříško, bolelo ho dýchat... ale nějakým záhadným způsobem se držel.
Stočilo se k němu flekaté tělíčko jeho brášky. Chvíli na něj zíral podobně, jako tehdy na Lacrimu, a poté mírně naklonil hlavu na stranu. Stébla ho píchala do brady, ale sláma jako celek poskytovala příjemné teplo. Trochu se do ní zachumlal. „Ahoj,“ zkusil zopakovat po Nageshovi. V hrdle měl sucho, pysky se mu lepily k sobě... bylo to tiché, neznatelné, ale existovalo to. Silas pozdravil svět.
A byl si jistý, že chce být součástí tohoto světa i nadále. Odmítal umřít. To mu prostě hlava nebrala stejně jako důvod, proč se vlastně narodil. Smrt a Život byly vážně podivuhodné.

//2

<< Vrbový lesík

Malý šedý vlček vnímal. Vzhledem k okolnostem to bylo rozhodně dobré znamení. Žádné velké vnímání se ovšem nekonalo. Když v tlamě Ala – pro něj jen zatím neznámého zdroje tepla, které se mu doslova zakusovalo do zanedbaného kožíšku – dorazil do Staré vrby, pocítil, že se zdroj tepla roztahuje. Že je silnější. Na rozdíl od svého bratra – který pro něj momentálně nebyl bratrem, ale jen pisklavým hláskem kdesi daleko od ucha – nemohl porovnat, jestli byla lepší Jáma, nebo Vrba. Vrba prostě existovala. Nepotřeboval vědět, co je lepší, horší, hlavní bylo, že měl pocit, že nyní přece jen oči otevře.
Do jeho citlivých oušek pronikaly hlasy. Některé byly hlasitější, některé tišší, jedny naléhavé, druhé klidnější. Zatímco před chvíli jeho tlapky cítily jen těžko definovatelné prázdno, nyní se celé jeho hubené tělíčko zachumlalo do čehosi příjemného... i když, vskutku příjemného? Cosi ho píchlo kousek u čumáčku. Dostalo se mu tam jedno stéblo trávy. Nevzrušeně sebou škubnul. Tráva ho očividně neprobudí. Mohlo by ho probudit to, že ho Al začal olizovat?
Zprvu před tím slizkým pocitem ve tváři chtěl utíkat; později mu to začalo být jedno. A pak... pak najednou cítil, že by měl něco dělat, pokud nechce, aby jen nadále existoval. Nechápal, co je to život a smrt, nechápal, že ho matka nechtěla... ovšem chápal, že chce otevřít oči. A tak je otevřel.
Přítmí se do jeho zlatých kukadel zabodlo jako tisíce otravných stébel trávy. Cukal se jako had, i by rád znovu zavřel oči. Jenže něco ho zaujalo natolik, že prostě nemohl jinak, než posledními (nebo snad prvními?) náznaky síly ve svém těle nechat víčka dokořán.
Zíral na Lacrimu.

Malý šedý vlček si spokojeně oddechoval u svého strejčka, tedy oddechoval by si spokojeně, nebýt faktu, že z něj byl sirotek. V téhle situaci akorát tak cítil, jak se mu pod jemný kožíšek vkrádá zima, a oči mu pod víčky zmateně jezdily sem a tam; k pocitu uspokojení a blaženosti měl daleko. Něco mu říkalo, že by je měl otevřít. Ještě kousek. Nebo taky ne. V tomhle stádiu mu bylo všechno jedno. Zatím ještě nevěděl, že s podobným přístupem se bude setkávat po celý život a přijme ho za vlastní. Nyní oči neotvíral zejména proto, že mu to přišlo moc pracné, moc bolestivé. Zjistil totiž, že kdykoli jen pustil škvírou trošku světla – a že zrovna dneska bylo nad zdejšími vrbami zataženo – pálilo to. Možná ho nebolely oči, ale jen pocit zrady a to, že je... sirotek?
Ale kdepak! V tuhle chvíli Silas zvládal jen vnímat, že existuje. Že existuje něco jako svět kolem něj, že tu voní vrby (ačkoli neměl tušení, jak taková vrba vypadá a že se jí tak vůbec říká). A taky že existovalo něco teplého vedle něj a něco s pisklavým hláskem z druhé strany. Byla to rodina? Taky je tak všechno bolelo? Na chviličku zvedl bradu. Ten pohyb byl nepatrný, pokud se však Al nebo kdokoli jiný díval pořádně, mohl si všimnout, že Silasovi některé věci přece jen jedno nejsou. Třeba to, že mu je zima. Že mu kručí v bříšku. Proč byla existence tak nepříjemná? Mít na to sílu, svraštil by čelo a jistě by i na zem upustil nějakou tu hnidopišskou poznámku. Takhle jen tichounce zakníkal.
Jeho jemné tlapky bez varování ztratily balanc. Zakýval se v Alově tlamě a nešťastně kníkl, tentokrát o něco hlasitěji. Vnímal to. Jakýmsi záhadným způsobem věděl, že by tu neměl být.

>> Stará vrba