Příspěvky uživatele

Loterie 4/5

A je to tady. Sežere ho. Zakousne ho. Zabije ho. A hrozně se mračí, takže je pekelně naštvaná. Je naštvaná a... a... a zraněná? Siku se zamračil a ve stejnou chvíli se ozvala vlčice. Prudce zacouval o dva až tři kroky a výrazně snížil těžiště.
"N-ne ne, já... já... já se omlouvám! Já Vás nechtěl vyrušit, promiňte mi, prosím prosím nechte mě tu... vím že to není pro Vás relevantní, ale celé dny jsem nejedl, jsem unavený a t-teď jsem vylezl z vody a... a... mě to mrzí." stáhl uši.
Bylo mu upřímně líto, že při prvním náznaku své existence rozeštval zcela neznámého vlka, který ani není na území své smečky. Odvrátil zrak jinam a pootočil se k odchodu, ale jeho zásady mu nedovolily se dále hnout.
"Promiňte mi, já... všiml jsem si, že máte bolesti. Jste zraněná. Já... nic mi do toho není, ale znám skvělý způsob jak zastavit bolest ledem. Ale musíte pak... m-musíte pak být opatrnější." sklopil oči a na svou ohromnou výšku byl najednou úplně maličký a přikrčený u zemi.
Vlčice se naopak tyčila vysoko nad ním, s hrudí vypjatou a bojovným výrazem, který zmenšoval Sikuovu, už tak dost malou, dušičku.

Loterie 3/5
//Javorový les

Procházka zasněženým lesem byla tuze příjemná. Bylo mu tak hezky a blaze, že si dovolil na chvíli pookřát a do chůze si pohupovat lehce vztyčeným ocasem. Svět je krásný. pomyslel si rozněžněle.
Pro jednou mohl jen tak jít, kochat se a nasávat sladké zimní pachy. Nikdo ho nekousal, nekopal, nevyháněl a nesnažil se sežrat. No není život úžasný? Škoda že tu s ním nemůže být taky Seki... té by se líbily všechny ty skalnaté útvary. Jako malá se snažila sbírat oblázky, ale tety jí to zatrhly, protože kvůli nim neměli pomalu kde spát. Nad tou vzpomínku se pousmál, ale pak zesmutněl. Snad se má dobře... co když je smutná? Co když mě šla hledat? Proboha... co když na mě zapomněla?! otřásl se a tiše zakňučel. Stýskalo se mu.
Pořád však měl žízeň a protože se před ním rozprostřela tekoucí řeka, vlévající se do promrzlého koryta, hned toho využil. Přiblížil se k té nejvoňavější a nejsvěžejší vodě, jakou kdy ochutnal. Inu, doma asi byla voda studenější, možná čistší a klidně i svěžejší, ale v tuhle chvíli byla tahle na nej na celém širém světě. Dychtivě hltal, opřený tlapami o kamení, když v tu mu ujela packa. Snažil se opřít o led, o kámen, o... proboha o cokoliv! Stejně však skončil ve vodě.
Voda byla prudší než se zdálo na první pohled. Led prudké vodě není soupeřem a tak Seki odplaval o značný kus dál, než se zvládl zachytit o převislou větev ohnutého stromu a horko těžko vylézt ven. Úlevou se mu podlomila kolena. Ještě chvíli a skončil by pod ledem. Až z něj opadl děs, zvedl se a oklepal. Hustá severská srst nedovolila vodě proniknout a tak prakticky všechna z něj stekla dolů a on zůstal skoro suchý. Pravděpodobně získal pár nových škrábanců a modřin. Nic zvláštního, na něm se stejně ztratí.
Pootočil hlavu a zůstal v němém děsu. Na dohled od něj seděl pod stromem vlk. Vlastně vlčice. Seděla tam a byla otočená směrem k němu.
Co mám dělat? blesklo mu hlavou. Vidí ho? Určitě ho vidí, není ani slepá a určitě i čich má perfektně v pořádku. Jsem na něčím území? Ne ne, nesmysl... přece bych si všiml. Ale co když... ne, určitě je tu sama za sebe. Ale co když je poblíž někdo od ní? Rodina? Partner? Matka? Panebože matka ne prosím, už nechci potkat žádnou naštvanou mámu... Mohl bych se jí zeptat na cestu... na cestu kam? Sám nevíš kam jdeš, tupče. Ale možná ví kde jsme. Ale co když ji budu obtěžovat? Naštve se a zaútočí! Nebo odejde ze svého vyhřátého místa a bude naštvaná... nebo přivolá své společníky a vyženou me! Ach ne, jen to ne, co mám dělat?
Panika stoupala a klesala podle typu myšlenky, která zrovna přišla na řadu. Přes celou tuhle vnitřní aféru si neuvědomil, že k ní stojí čelem, lehce nahrbený a ztuhlý strachem a nejistotou. Zíral na ni rozevřenýma jantarovýma očima a usilovně přemýšlel, co má dělat. Leč zatím nedomyslel.

//Přímořské pláně

Tíživou žízeň Siku hasí náhodným nabíráním a olizováním sněhu. Přechází do míst, kde je ho čím dál víc, půda se mění z legrační na vtipnou a místo písčité směsi se tu objevuje zatvrdlá zmrzlá hlína. Povrch je lehce kluzký a chvílemi led vytváří ostré hrany. Očividně je tu poměrně měkká a výživná půda, tedy když zrovna není hluboko pod nulou. Před očima Siku se tyčí vysoké holé stromy. Statné, krásné a spící. Vlček by však měl větší radost kdyby nevěděl, že na takových místech může lehce natrefit nejen na protivné lišky, drzé lasice, ale také na ostatní vlky. Otřásl se strachy. Co když je tu smečka plná zlých a nepřátelských vlků? pomyslel si nelibě.
Velmi důkladně začal očichávat okraj lesa. Pachy vlků samozřejmě jsou přítomny, ale rozhodně to není silný pak teritoriálních členů smečky. Vydechl úlevou. To znamená že je tu bezpečno? Možná když si dá pozor a nebude na sebe upoutávat pozornost, nic se mu nestane.
S těžkým srdcem, ale velkým očekáváním vstoupil mezi první křoviny. Bylo jich tu opravdu požehnaně a chvílemi měl problém se prodrat skrz. Navíc zjistil, že pod sněhovou pokrývkou se nachází spousta trnitých popínavých rostlin, nějaké to ostružiní a neobvyklými nejsou ani šípkové keře. Pokaždé, když na takový keř narazil, pročesaly mu kožich ostré trny. Bylo to celkem i příjemné a zachycená srst dost možná poslouží jiným tvorům jako prima stavební materiál do hnízd a doupat.
Siku nabral odvahy. Je tu krásně, je příjemný chlad, sníh hezky voní a život je krásný. Co se může pokazit?

//Úzká rokle

//Nekonečný a širý svět za Gallireou

Přichází sám, znaven, žíznivý a lehce hladový. Nemá sílu nic moc lovit, proto se nejdřív nepatrně dotkne čumákem vody a pokusí se napít. Velká chyba.
"Můj bože, co je tohle za nesmysly." zanaříká a vyplivne pár kapek odporně slané vody.
Takovou zradu naposled pocítil, když mu ve spánku liška málem ukousla klenoty.
Co je tohle za místo, že ani napít se nemůžu. pomyslel si zoufale, zvedl čumák a rozhlédl se.
Výdech mu uvízl v plicích a on jen omámeně zíral na tu podivnou krásu okolo. Nekonečné slané jezero bylo lehoulince omrzlé. Tenká vrstva ledu na písku vytvářela třpytivou krustu, která se s každou vlnou lehce plnila a vyprazdňovala. Sníh mísící se s pískem vytvářel legrační směs, která tak divně štípala a lechtala na tlapkách. Teplejší klima však způsobovalo, že se ledová směs lepila k chlupům a zanechávala chuchvalce. Naštěstí Sikuova srst je na takové neřesti vybavená kluzkou vrstvou vosku a mazu. Přesto se nedá říct, že by to bylo příjemné.
Nadšeně si oddechl a zamilovaně hleděl na okolí. Zatím to bylo to nejodlišnější, co kdy potkal. A vskutku se mu líbilo, co vidí. Ještě několik dlouhých minut jen nečinně stál a kochal se, než mu vyprahlé hrdlo připomnělo, že je načase jít dál.

//Javorový les

Vzhled


Povaha