Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 4/5

konverzace se z ničeho nic stočila k poměrně sentimentálním tématům. Siku nebyl proti, rád si zavzpomínal. Na cestách už je celé měsíce, možná roky a vzpomínky na smečku byly sice silné, ale chvílemi bledly. "To by byla převeliká náhoda." pousmál se. "A možná bych ani nechtěl zde potkat... znamenalo by to, že se ve smečce stalo něco špatného."
Siku pocítil bodnutí strachu. Rychle ho však zahnal, nebylo přeci proč se obávat. Smečka je veliká a po sesazení jeho otce se jí ujal opravdu moudrý a rozvážný vlk. Neměl důvod k obavám, no ne?
Povšiml si, že to se Seilah docela zamávalo. Ach ty emoce. povzdechl si v myšlenkách a dovolil si k ní konejšivě sklonit hlavu. "Vše zlé je k něčemu dobré." usmál se na ni a pokusil jí věnovat co nejpevnější pohled, jaký zvládl. Život jde dál. napadlo ho.
Navíc jak se ukázalo, vlčice je také zocelena nepěkným životním startem. "Takže ty dvě alfy se te ujaly jako malé vlče? Mají dobré srdce."
najednou neměl pocit, že by mu od jejich smečky cokoliv hrozilo. Možná opravdu jsou to dobrosrdeční vlci, kteří táhnou spolu za jeden provaz. Jinak by si nevzali do své ochrany zcela cizí vlče, že?
Vzájemný projev lásky od Seilah jej zahřál u srdce. To byl přesně důvod, proč po každém pádu zase vstal. Protože svět je laskavé místo plné krásy a pevných pout. "O tom nepochybuji." odvětil zúčastněně.
Siku si všiml, jak jej žlutooká slečna okukovala. Došlo mu, že jeho vzhled musí budit soucit a možná i odpor. Jak dlouho nejedl? Týden? Dva? Počítají se myšky? I když, ani ty už dlouho neměl... styděl se za svůj špatný lovecký um. Pokud vůbec nějaký měl...
"Asi vypadám příšerně, když mi nabízíš cenné maso ze smečkového úkrytu." zasmál se stydlivě.
Nezasáhlo ho to, moc dobře věděl, v jakém je stavu. Vlastně si i trochu fandil, že to třeba není až tak zlé, ale kdo ví kde je pravda. "Jsem polichocen, že tak toužíš mě představit své rodině. Dobrá tedy, řekněme, že je na místě tě doprovodit domů, abys nešla zcela sama se zraněnou nohou. Ošetřil jsem tě, mám za stav tvého zranění jistou zodpovědnost." pronesl v žertu.
Ve skutečnosti se mu však chvělo srdce strachy. Cizí vlci z cizí smečky už nezněli tak hrůzostrašně, nicméně Siku stále nebyl schopen setřást hluboko zakořeněný pud sebezáchovy vyhnaný do extrému četnými situacemi, které ho mnohdy málem stály život.
"Veď nás tedy, urozená dcero alf Cedrové smečky! Osud naší cesty je ve tvých tlapách." vypjal hruď a vykročil jednou nohou vpřed na znak ochrany, kterou se jí chystá po cestě věnovat. "A já zajistím, že... no... že stoprocentně budeme vědět, že se k nám něco blíží ze sta honů." nechal postoj poklesnout, protože slova, která z něj vzešla, byla mnohem trapnější a více slabošská, než mu původně zněla v hlavě.

//Přesun kamkoliv ho Seilah odtáhne

Loterie 3/5

Seliah očividně rodinu brala také trochu jinak, než je obvyklé. Zvláštní, přitom má oba rodiče, žije v idylické smečce a poctivě se učí vše o světě za pomoci rodiny. Ne? Nebo pochopil něco jinak než měl?
"To ano, tety jsou skvělé, doufám že se mají dobře. Vlastně celá smečka, byl to můj milovaný domov." zahleděl se zasněně do dáli.
neřekl to nahlas, ale největší díl jeho mysli se vznášela kolem jeho postižené sestry. Určitě se o ni smečka stará. Vždy to tam bylo. zahnal nepěkné myšlenky jednoduchou frází, kterou si opakoval vždy, když cítil nejistotu. Smečka se postará. No ano, k tomu smečka přeci slouží, ne? Aby byli vlci pohromadě, v bezpečí a starali se o sebe navzájem. v tomto přesvědčení žil a odmítal to jakkoliv měnit, nehledě na jakoukoliv skutečnost, která mu přijde do cesty.
"Mluvíš jako kdybys měla v tomto ohledu také jisté zkušenosti." poznamenal měkce.
Ale již nepokračoval, nechal Seilah volnou tlapu. Třeba o tom nechce mluvit, kdo ví? Rozhodně nehodlal vnášet do diskuze jakékoliv napětí.
Pokýval hlavou na vysvětlení pachu vychovávajících vlků. Byl to zvláštní způsob jak mluvit o rodných rodičích, rozhodně to Sikuovi dalo další indicii k myšlence, že její rodiče alfy možná nejsou jejími pravými rodiči. Opět myšlenku polknul, aby to se svou zvědavou náturou tolik nepřeháněl. Ale oči jasně a zřetelně zářily touhou po odpovědích a také se v nich zračil kus porozumění.
"Ti vlci tě musí opravdu milovat." poznamenal s pohledem upřeným do její veselé tváře, přes kterou se sem tam mihl stín smutku. Nebo alespoň Siku to identifikoval jako smutek.
Z nějakého důvodu už nebylo nepříjemné vlčici opětovat pohled. Vlastně se Siku už vůbec nekrčil, naopak měl uvolněné tělo a postoj přátelsky utočený šikmo k ní. Až nyní se ukázal jejich skutečný výškový rozdíl. A také rozdíl ve vyhublosti. Siku sice hlavou čouhal velmi vysoko, nicméně vychrtlé tělo neskryla ani silná podsada a hustá zimní severská srst. Vlčice mohla jen hádat, jak moc je Siku hubený a zda to už čirou náhodou neohrožuje jeho zdraví.

Loterie 2/5

Nadšení vlčice bylo doslova hmatatelné. Pro někoho by to možná bylo příliš mnoho emocí a energie, ale Siku byl na takový příval doslova stavěný. Navíc jeho sociální deficit byl tak velký, že bude velmi těžké naponit pohár společenskosti. Možná dokonce nemožné. Pokud teda se vlk na něj nezamračí, nebo neudělá jakýkoliv podezřelý pohyb.
Pokýval hlavou na její rozumné sesumírování myšlenek a vyvození správného závěru - život a zdraví je nade vše. "Jsem si jist, že přístě si na tebe už nepřijde."pronesl rozhodně.
Podvědomě ucukl, když se ze Seilah rozeznělo slabé zavrčení. To nebylo na mě, že ne? proběhla mu hlavou myšlenka. Zatáhl uši dozadu a vyhnul se jejímu pohledu. Jeho postoj křičel 'prosím, nevybíjej si to na mně, jsem křehký'.
Seilah však hrdelní zvuk potlačila a schovala ho za odkašláním. Sikuovi se chvilkovým a velmi náhlým zvednutím a klesnutím tlaku zamotala hlava. Dlouho nebyl u žádného vlka tak blízko, všechny jeho reakce byly nyní kvůli tomu vyhnané do extrému. Paradoxně hned na to, co málem prodělal infarkt, začala vlčice mluvit o odvaze a statečnosti, která by se údajně měly v Sikuovi ukrývat. Stydlivě se zaculil na znak souhlasu, ale úsměv byl tak křivý, že by mu to neuvěřil ani ten nejnaivnější vlk pod sluncem. Lehký ťukanec do tváře však chmury snadno zahnal. Byl to tak milý projev důvěry, že Siku rázem zapomněl, že se před chvílí málem rozsypal.
Otázka na rodiče však přitáhla pár mráčků zpět.
"To bych úplně netvrdil, otec žil ještě poměrně dlouho po našem narození... ale popravdě nebyl úplně přítomen, jestli mi rozumíš." bylo dost těžké popsat stav, ve kterém se jeho otec nacházel. "Byl spíš jakási postava, která měla být našim otcem, ale ve skutečnosti tam byl jen minimálně, spíš okrajově. Myslím že jsem ho ani nikdy neslyšel promluvit." zapřemýšlel.
"Proto nás se sestrou vychovávaly tety a zbytek smečky. Ale hlavně tety, daly nám všechno, co mohly." usmál se.
Obě tetičky mu byly víc rodiči než kdokoliv.
"Předpokládám, že o tebe se starali tví rodiče? Nebo tedy otec?" naklonil hlavu přemýšlivě na stranu. "Jaké to je? Hřeje a voní tělo rodiče jinak než jiného člena smečky?" znělo to, jako kdyby se Siku ptal nejen Seilah, ale vlastne kohokoliv, kdo otázku zaslechne.

Loterie 1/5

"Gall... Gallirea. To je hezky zvučný název země." pokýval hlavou a ještě párkrát si to zopakoval v hlavě. Líbilo se mu, jak to zní.
Poslouchal pozorně, co mu mladá vlčice vykládá a rovnal si u toho myšlenky. Páni, jak velká Gallirea vůbec je? Musí být obrovská, když v ní žije více smeček a oplývá i tolika neutrálními územími.
"Cedrová smečka, Gallirea... prochodil jsem mnohá místa, ale o takových jsem za celou dobu neslyšel. Mám to ale štěstí, že jsem narazil na tak zkušeného průvodce." usmál se na ni potěšeně.
Seilah si mohla povšimnout, že se Siku, ten hrozívý zjizvený vlk s temnou maskou, tuze často a rád usmívá. Slabě, ale zato upřímně. Rád si také vyslechl i její nemilou příhodu, která skončila jejich setkáním. Muselo to být nepříjemné. uznal soucitně.
Moc dobře věděl jaké to je potkat naštvaného vlka s nemilými úmysly.
Lehce se zamračil, ale na jeho tmavém obličeji tato malá změna výrazu působila neuvěřitelně mocně. Skoro jako kdyby mu potemněly oči.
"Není spravedlivé ani žádoucí urážet někoho a už vůbec ne jeho blízké. Jsem si jist, že jsi si vedla velmi dobře a cením si tvé oběti o to víc, že jsi bránila čest svých milovaných."
Vzpomněl si na svou nebohou sestru, které ubližovala ostatní vlčata pro její slabost, křehkost a podivně zkroucené tělo. Nemohl dělat mnoho, sám byl vždy slabý a nešikovný. Ale dělal co mohl a dostal taky od nich kvalitně nařezáno. Seilah však vyvázla jen se škrábancem. Byla úspěšnější, nez Siku kdysi.
"Nicméně pouštět se do rvaček je velmi zbrklé. Mohl ti velmi vážně ublížit." při těchto slovech mu pohled změkl. "Tvůj život je cennější, než šarvátka s nevychovaným tvorem. Má teta vždy říkávala 'můžeš být slabý jak chceš, ale když se dostaneš do problému, buď chytřejší.' ťuknul ji u toho zlehka čenichem do nezraněného ramene."Určitě tím nemyslela že mám být zbabělec," zasmál se. "...,ale chytrá vlčice jako ty jistě s touto informací naloží tím nejlepším způsobem." mrknul povzbudivě.
Seilah vskutku věděla, jak si obstarat něčí plnou pozornost. Chtě nechtě nad jejím prohlášením se musel pěkně od srdce zasmát. "Nemohu jinak než souhlasit, vsadím se, že mláďata jakéhokoliv věku mají nad svými rodiči speciální moc." šibalsky se k ní naklonil, jakoby se chtěl podělit o to nejtajněkší tajemství. "Sice o rodičích toho moc nevím, ale mé tety měly pro mě obzvlášť slabost. Hádám, že to má co dělat s roztomilostí oblíbených štěňat." pronesl žertovně hlasem plným smíchu.

Loterie 4/5

Úsměv jí opětoval. Stále to byl takový lehký a velmi zdvořilý úsměv někoho, kdo si svou spokečnost velmi rád hýčká a cení si její přítomnosti. Mladí vlci jsou v dnešní době očividně velmi zajímaví. Nebo alespoň tohle stvoření rozhodně.
"O tom nepochybuji, máš dobře nakročeno." otvětil. "Ah, Galli-Gallico? Jak že jsi to říkala? Tak se jmenuje vaše smečka? Nebo je to tohle místo?" jméno ho zaujalo, takové nikdy neslyšel. Pokud to bylo nějaké území, rozhodně bylo pro něj nové.
Vlčice měla najednou spoustu energie a velice dobrou náladu. Značná změna, oproti prvním pár minutám. Siku byl potěšen, že je někomu v jeho přítomnosti dobře.
"Inu a co tak mladá dcera alf dělá zde v rokli? Jak jsi přišla k tomu zranění? Tedy pokud nejsem příliš vlezlý." zbrzdil svou zvědavost.
Poznámka o užitečnosti a potenciálu v něm vyvolala hořkosladký pocit. Na jednu stranu ví, že nemá co nabídnout, ale na tu druhou... nebylo by to příjemné ani kdyby to přijal ještě tisíckrát. Nicméně co o něm prohlásila Seilah, bylo úplně mimo jeho svět. Ještě nikdy neslyšel nikoho o něm říct něco tak... tak... ani to neuměl nazvat. Vidí... potenciál? pomyslel si nevěřícně.
"Opravdu?" stočil k ní pohned plný radosti, smutku, vděku, štěstí a... a spoustu dalšího.
Vypadal jako kdyby mu měla ukápnout slza, ale místo toho jí jen zíral do očí pohledem, ve kterém se zničeho nic objevil doslova celý kus nového vesmíru. V koutku oka se mu zalesklo, nemusel se ani nijak tvářit, aby bylo poznat, že pro něj právě udělala tu nejhezčí možnou věc. Uznala ho. To bylo víc, než bylo pro něj možné.

Loterie 3/5

Přítomnost vlčice byla překvapivě příjemná. Žádný náznak nepřátelství, žádná zášť, hněv, úlisnost... jen milá samice, která potřebovala trochu ulevut od bolesti a zjevně i skvělý parťák do nepohody. Co víc si přát. pomyslel si oprimisticky.
Po společnosti bažil už... no, dlouho.
Jeho důvody byly pro Seilah zjevně nedostačující a podivné. Neoponoval, nedivil se. Přecijen existoval důvod, proč syn alfy byl ve smečce na pozici omegy. Na nic se nehodil, ale zato měl spoustu lásky na rozdávání.
"Ano, pravděpodobně máš pravdu. Asi mi nikdo nikdy neukázal, jak se takovým situacím čelí. Zato ty máš odvahy jako málokdo, musíš být tuze oblíbená." poznamenal upřímně.
Oceňoval pevný charakter, přestože on sám ho neměl. Rozhodně chápe důležtost odvahy a sebevědomí, které mu tolik schází.
Př zmínce o smečce se zarazil a zůstal v němém šoku. Cože to říkala?
"Promiň mi prosím, nejsem si jistý zda slyším dobře... říkalas tvůj otec má smečku?"
Tak už mu to konečně secvaklo. Vše najednou dává perfektní smysl! Silný pach dospélého vlka, přestože je zjevně velmi mladá. Sebevědomé chování, dobře živená, plynulá řeč, tvrdá upřímnost... Herdek Siku, do čeho ses to jen zamotal! Svévolně a beznyšlenkovitě tu mluvíš s dcerou alfy! To není dobré. Je rozumné tykat někomu takovému? Požádala tě o tykání. vzpomněl si.
No ale tohle kamarádíčkování a neopatrné tlachání... je to vůbec v pořádku? Může si to Siku dovolit? Je tulákem, ve smečce byl jen pouhou omegou, příjemným společníkem a posilovačem dobré nálady, nic víc.
Uvědomil si, že zírá. "A-ah odpusť, to bylo nemístné. Teď mi dává smysl, že máš tak ostrý a sebevědomý charakter a čistou hezkou srst. Jak jsem si mohl myslet, že jsi jen tulákem jako já." zavrtěl nad ťsebou hlavou.
"Nabídka je to velice štědrá, nicméně pověz... myslíš že je moudré zvát do smečky někoho jako... jako jsem já?" svěsil uši. "Navíc, nebude se tvůj otec hněvat, že se kolem tebe točí takový tulák?" napadlo ho.
Vlastně ani nevěděl jak takové přijetí do smečky vypadá. Znal jen jednu, tu, do které se narodil. Předpokládal však, že smečka cizince vezme na milost jen když je jim k něčemu dobrý. Ale Siku... Siku byl méně než dobrý.

Loterie 2/5

Důležitě a převelice spokojeně pokýval hlavou. "Skvělé, skvělé, tak to má být." odpověděl hlasem, který prozrazoval pýchy, přestože se vehementně snažil ji skrýt.
Pýcha je emocí slabých a hloupých, Siku, koukej ji potlačit! okřikl se ihned.
"A abych dopověděl co jsem chtěl říct - dávej si pozor na prudší pohyby. Teď, když to bolí méně, můžeš mít tendenci se víc hýbat a nedávat si na ni takový pozor. To by bylo chybou, nech to pořádně zhojit."
Střihl ušima a nasměroval je směrem k vlčici, když načala nové téma. Zatvářil se překvapeně a hned na to se shovívavě pousmál. Je přímá. pomyslel si pobaveně. Taková byla i jeho tetička. Co na srdci to na jazyku a s otevřenou náručí pro všechny, kdo si to zasloužil.
"Popravdě nemám příliš dobrých zkušeností s dalšími tvory. Ať už s vlky nebo s jakoukoliv jinou bytostí. Z dálky jsi působila jako zcela dospělá vlčice, která by mi klidně mohla vyprášit kožich, kdybych udělal něco špatně." zasmál se. "Navíc... setkání s mládětem mi kdysi bylo málem osudným. Věř tomu nebo ne, ale není nic strašlivějšího, než matka, která má starost o své mládě." otřásl se při vzpomínce na rozzuřenou medvědici, která mu zanechala na břiše a bocích hluboké šrámy.
Došlo mz zpětně, že ve strachu navykládal nesmysly páté přes deváté. "Ano, já... vlastně ani nevím odkud jsem přišel a jak dlouho sem jdu. Kdysi jsem se ztratil smečce a už dlouho chodím po světě... chtěl jsem se vrátit, ale teď už vím, že je už nenajdu." posmutněl. Ne že by ho to tížilo do morku kostí, ale rodná smečka mu velmi schází.
Poznámka o vodě ho pobavila. "Vlastně jo, támhle nahoře jsem spadl do vody a až tady jsem byl schopný se vyškrábat ven. To je tak, když se napiješ slané vody a pak běháš po lese a hledáš normální tůňku." poznamenal v žertu.

//Loterie 1/5

Jméno Seilah mu znělo v hlavě a vytvářelo několikanásobnou ozvěnu. Říkal si ho pořád dokola. Seilah. Seilah se jmenuje. Jmenuje se Seilah a je na mě milá. Je asi místní a přijímá moji pomoc. Myšlenky mu jely na plné obrátky, ve tváři se mu usadil spokojený výraz. Asi jako když malé vlče se chumlá do hřejivého kožichu své mámy. Ne že by věděl, jaké to je.
Jakmile Seilah jednoznačně svolila k ošetření, přiložil Siku led do oblasti kolem rány, ale ne přímo na ni. Lehce oblast chladil a pozoroval, jak zánětem červenající rána pomaličku světlá a otok opadává. Radostně zavrtěl ocasem, byl pyšný, že se mu povedlo zmírnit dopad škrábance. Přecijen ví co dělá, kromě častých úrazů a střetů s naštvanými zvířaty také doma často pomáhal pečovat o raněné a o svou sestru.
"Jaké to je?" zeptal se.
Rána by měla být němá, necitlivá, bolest spíše tupá, ale o hodně menší. Sníh a led je lék na všechny neduhy. pomyslel si.
Všiml si, že Seilah se snaží zachytit jeho pohled, což ho lehce znervózňovalo. Ale vyloženě se tomu nebránil a párkrát se střetli očima. Až nyní si všiml, že má zářivě žluté oči, podobně jako on. Také že je o hodně menší, drobnější a očividně i o hodně mladší. Vlastně působila dojmem čerstvě dospělé slečny. Srst měla hladkou, jemnou a hezky lesklou. Byla dobře živená a bylo vidět, že se o sebe stará. Takhle hladový toulavý vlk nevypadá.

//Loterie 5/5

Oči vlčice změkly a stejně tak i Sikuovo srdce. Nával úlevy a radosti byl doslova hmatatelný. Vlčice se mu omluvila. Někdo se mu omluvil! Neřvala na něj, nenadávala mu, nehnala ho... mluvila k němu vlídně a dokonce se... usmála? Jak dlouho už to je? Jak dlouho neviděl usměvavou tvář?
"Ach ano... můj vzhled není zrovna líbivý, že... hah." zasmál se plaše. "Chápu to. Myslel jsem si, že jsem opět někoho vyrušil a že... no, že vám má přítomnost nepřekonatelně vadí."
Zmínka o nemilém setkání vnesla do situace o trochu víc porozumění. Takže jen neměla náladu a to je vskutku dostatečná polehčující okolnost. Konverzace se nesla ve stále příjemnějším a lehčím duchu. Siku se pomalu rovnal, začal vypadat skoro jako vlk, ne jako hrouda chlupů lezoucí po zemi. Dokonce se odhodlal učinit pár kroků vpřed, aby na sebe nemluvili skrz takovou propast.
"T-tykat? Vážně? Ale jistě, bude mi ctí." zavrtěl ocasem až se sníh lehce zvířil.
"J-jsem Siku. Velice mě těší." pohlédl z boku na lehce začervenalou čerstvou ránu. "Je mi moc líto, že jste... že jsi musela zažít něco nepěkného. Dovol mi ti pomoct." začmuchal po zemi, zahrabal ve sněhu a zarazil se čenichem o kus ledu. Odhrnul jej a vzal jemně do zubů. Pohledem naznačil, že se chystá přiblížit k ráně a trpělivě vyčkal, než mu vlčice jakkoliv naznačí, že s tím souhlasí.

Loterie 4/5

A je to tady. Sežere ho. Zakousne ho. Zabije ho. A hrozně se mračí, takže je pekelně naštvaná. Je naštvaná a... a... a zraněná? Siku se zamračil a ve stejnou chvíli se ozvala vlčice. Prudce zacouval o dva až tři kroky a výrazně snížil těžiště.
"N-ne ne, já... já... já se omlouvám! Já Vás nechtěl vyrušit, promiňte mi, prosím prosím nechte mě tu... vím že to není pro Vás relevantní, ale celé dny jsem nejedl, jsem unavený a t-teď jsem vylezl z vody a... a... mě to mrzí." stáhl uši.
Bylo mu upřímně líto, že při prvním náznaku své existence rozeštval zcela neznámého vlka, který ani není na území své smečky. Odvrátil zrak jinam a pootočil se k odchodu, ale jeho zásady mu nedovolily se dále hnout.
"Promiňte mi, já... všiml jsem si, že máte bolesti. Jste zraněná. Já... nic mi do toho není, ale znám skvělý způsob jak zastavit bolest ledem. Ale musíte pak... m-musíte pak být opatrnější." sklopil oči a na svou ohromnou výšku byl najednou úplně maličký a přikrčený u zemi.
Vlčice se naopak tyčila vysoko nad ním, s hrudí vypjatou a bojovným výrazem, který zmenšoval Sikuovu, už tak dost malou, dušičku.

Loterie 3/5
//Javorový les

Procházka zasněženým lesem byla tuze příjemná. Bylo mu tak hezky a blaze, že si dovolil na chvíli pookřát a do chůze si pohupovat lehce vztyčeným ocasem. Svět je krásný. pomyslel si rozněžněle.
Pro jednou mohl jen tak jít, kochat se a nasávat sladké zimní pachy. Nikdo ho nekousal, nekopal, nevyháněl a nesnažil se sežrat. No není život úžasný? Škoda že tu s ním nemůže být taky Seki... té by se líbily všechny ty skalnaté útvary. Jako malá se snažila sbírat oblázky, ale tety jí to zatrhly, protože kvůli nim neměli pomalu kde spát. Nad tou vzpomínku se pousmál, ale pak zesmutněl. Snad se má dobře... co když je smutná? Co když mě šla hledat? Proboha... co když na mě zapomněla?! otřásl se a tiše zakňučel. Stýskalo se mu.
Pořád však měl žízeň a protože se před ním rozprostřela tekoucí řeka, vlévající se do promrzlého koryta, hned toho využil. Přiblížil se k té nejvoňavější a nejsvěžejší vodě, jakou kdy ochutnal. Inu, doma asi byla voda studenější, možná čistší a klidně i svěžejší, ale v tuhle chvíli byla tahle na nej na celém širém světě. Dychtivě hltal, opřený tlapami o kamení, když v tu mu ujela packa. Snažil se opřít o led, o kámen, o... proboha o cokoliv! Stejně však skončil ve vodě.
Voda byla prudší než se zdálo na první pohled. Led prudké vodě není soupeřem a tak Seki odplaval o značný kus dál, než se zvládl zachytit o převislou větev ohnutého stromu a horko těžko vylézt ven. Úlevou se mu podlomila kolena. Ještě chvíli a skončil by pod ledem. Až z něj opadl děs, zvedl se a oklepal. Hustá severská srst nedovolila vodě proniknout a tak prakticky všechna z něj stekla dolů a on zůstal skoro suchý. Pravděpodobně získal pár nových škrábanců a modřin. Nic zvláštního, na něm se stejně ztratí.
Pootočil hlavu a zůstal v němém děsu. Na dohled od něj seděl pod stromem vlk. Vlastně vlčice. Seděla tam a byla otočená směrem k němu.
Co mám dělat? blesklo mu hlavou. Vidí ho? Určitě ho vidí, není ani slepá a určitě i čich má perfektně v pořádku. Jsem na něčím území? Ne ne, nesmysl... přece bych si všiml. Ale co když... ne, určitě je tu sama za sebe. Ale co když je poblíž někdo od ní? Rodina? Partner? Matka? Panebože matka ne prosím, už nechci potkat žádnou naštvanou mámu... Mohl bych se jí zeptat na cestu... na cestu kam? Sám nevíš kam jdeš, tupče. Ale možná ví kde jsme. Ale co když ji budu obtěžovat? Naštve se a zaútočí! Nebo odejde ze svého vyhřátého místa a bude naštvaná... nebo přivolá své společníky a vyženou me! Ach ne, jen to ne, co mám dělat?
Panika stoupala a klesala podle typu myšlenky, která zrovna přišla na řadu. Přes celou tuhle vnitřní aféru si neuvědomil, že k ní stojí čelem, lehce nahrbený a ztuhlý strachem a nejistotou. Zíral na ni rozevřenýma jantarovýma očima a usilovně přemýšlel, co má dělat. Leč zatím nedomyslel.

//Přímořské pláně

Tíživou žízeň Siku hasí náhodným nabíráním a olizováním sněhu. Přechází do míst, kde je ho čím dál víc, půda se mění z legrační na vtipnou a místo písčité směsi se tu objevuje zatvrdlá zmrzlá hlína. Povrch je lehce kluzký a chvílemi led vytváří ostré hrany. Očividně je tu poměrně měkká a výživná půda, tedy když zrovna není hluboko pod nulou. Před očima Siku se tyčí vysoké holé stromy. Statné, krásné a spící. Vlček by však měl větší radost kdyby nevěděl, že na takových místech může lehce natrefit nejen na protivné lišky, drzé lasice, ale také na ostatní vlky. Otřásl se strachy. Co když je tu smečka plná zlých a nepřátelských vlků? pomyslel si nelibě.
Velmi důkladně začal očichávat okraj lesa. Pachy vlků samozřejmě jsou přítomny, ale rozhodně to není silný pak teritoriálních členů smečky. Vydechl úlevou. To znamená že je tu bezpečno? Možná když si dá pozor a nebude na sebe upoutávat pozornost, nic se mu nestane.
S těžkým srdcem, ale velkým očekáváním vstoupil mezi první křoviny. Bylo jich tu opravdu požehnaně a chvílemi měl problém se prodrat skrz. Navíc zjistil, že pod sněhovou pokrývkou se nachází spousta trnitých popínavých rostlin, nějaké to ostružiní a neobvyklými nejsou ani šípkové keře. Pokaždé, když na takový keř narazil, pročesaly mu kožich ostré trny. Bylo to celkem i příjemné a zachycená srst dost možná poslouží jiným tvorům jako prima stavební materiál do hnízd a doupat.
Siku nabral odvahy. Je tu krásně, je příjemný chlad, sníh hezky voní a život je krásný. Co se může pokazit?

//Úzká rokle

//Nekonečný a širý svět za Gallireou

Přichází sám, znaven, žíznivý a lehce hladový. Nemá sílu nic moc lovit, proto se nejdřív nepatrně dotkne čumákem vody a pokusí se napít. Velká chyba.
"Můj bože, co je tohle za nesmysly." zanaříká a vyplivne pár kapek odporně slané vody.
Takovou zradu naposled pocítil, když mu ve spánku liška málem ukousla klenoty.
Co je tohle za místo, že ani napít se nemůžu. pomyslel si zoufale, zvedl čumák a rozhlédl se.
Výdech mu uvízl v plicích a on jen omámeně zíral na tu podivnou krásu okolo. Nekonečné slané jezero bylo lehoulince omrzlé. Tenká vrstva ledu na písku vytvářela třpytivou krustu, která se s každou vlnou lehce plnila a vyprazdňovala. Sníh mísící se s pískem vytvářel legrační směs, která tak divně štípala a lechtala na tlapkách. Teplejší klima však způsobovalo, že se ledová směs lepila k chlupům a zanechávala chuchvalce. Naštěstí Sikuova srst je na takové neřesti vybavená kluzkou vrstvou vosku a mazu. Přesto se nedá říct, že by to bylo příjemné.
Nadšeně si oddechl a zamilovaně hleděl na okolí. Zatím to bylo to nejodlišnější, co kdy potkal. A vskutku se mu líbilo, co vidí. Ještě několik dlouhých minut jen nečinně stál a kochal se, než mu vyprahlé hrdlo připomnělo, že je načase jít dál.

//Javorový les

Vzhled


Povaha