Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 1/5 (5)

Oba se nejspíš oddávali vlastnímu snění. Slyšel a cítil, jak se Seilah pohnula, zřejmě na něj otočila hlavu, nebo se položila úplně na zem. Siku měl rád tohle povalování se ve sněhu. Nejradši se choulil do klubíčka ve sněhové noře. Hezky chladila, ale zároveň ho kryla před ledovým vichrem, který doma měl opravdu velkou sílu.
Oslovila ho, ale nepokračovala. Vlastně to znělo jen jako připomenutí si jeho jména do vzduchu. Lehce jej ovanul její teplý dech, vločky na vlkově obličeji se jemně rozutekly. Otevřel oči, aby se na ni podíval. Nedívala se, měla je zavřené. Ale mluvila dál, i když s odmlkou. Siku se široce usmál a přivřel zlehka oči. Byl k ní hlavou otočený, takže byli čenichy jen nepatrný kousíček od sebe. Zlehka jí přejel teplým čumákem přes čelo a skončil s dotekem mezi ušima. "Od teď už navždy budeme jeden pro druhého." přitakal.
Napadlo ho, že taková chvíle chce víc než jenom obyčejné přitakání a tak se překulil a zvedl na nohy. Stál čelem k Seilah a tvářil se velice oficiálně a vážně. "Máš pravdu, přátelství chce sice mnoho sil a mnoho úsilí, ale to neznamená, že se skutečným přítelem nemůže stát někdo, koho jsme sotva poznali. Spřízněnost duší se rodí spolu s námi." usmál se měkce. "Proto ti tady a teď, Seilah z Cedrového lesa, slibuji, že udělám vše pro to, abych ti byl co nejlepším přítelem. Vždy ti pomůžu v jakékoliv situaci, budu za tebou stát a nezradím tvou důvěru. Tak přísahám na svůj život, svou čest a svou minulost i budoucnost."
Možná to bylo příliš, možná z toho dělal zbytečné haló. Ale Siku nechtěl, aby byla jeho slova brána na lehkou váhu a měl za to, že jedině skutečný slib zajistí, že o svou novou a velice důležitou kamarádku nepřijde. Na znamení svého slibu obtiskl do sněhu svou velkou tlapu. Jako kdyby tady, v tomto lese, chtěl zanechat svůj podpis. Svou přísahu. A navždy tím zpečetit svá slova.

Loterie 5/5 (4)

Tichá společnost byla stejně příjemná a vítaná, jako ta povídavá. Konec konců, i ticho umí být smysluplné a přívětivé, nejen těžkopádné a nevítané. Nic neříkali, nic nekomentovali, jen vedle sebe leželi a nasávali pach momentu a vzájemné přítomnosti.
Siku stočil hlavu k Seilah když promluvila. Byl překvapen, že nad těmito věcmi nepřemýšlel jen on. Navíc zněla najednou o mnoho dospěleji. Jako kdyby byla její slova zahalena dýmem zkušeností a silných emocí. "Nebudeš tomu věřit, ale myslel jsem na totéž." zasmál se krátce. Nazvala mě přítelem. pomyslel si šťastně. Siku málo kdy po něčem toužil. A když už něco takového pocítil, bývaly to jen malé drobnosti, třeba 'kéž by našel trs borůvek k snědku' nebo 'kéž by potkal nějakou malou mršinu, aby dnes nemusel lovit'. Nic velkého, nic světoborného, nic převratného. Jediná věc, která mu scházela už dlouho, byla blízkost dalšího vlka. Někoho, kdo ho bude považovat za nepostradatelnou část svého života. Někoho, pro koho je Siku stejně důležitý, jako on pro Sikua. Nemohl uvěřit svému štěstí když zjistil, že přesně to ho zde potkalo. Taky, v této zemi, která najednou byla o několik tónů barevnější.
Odvážil se kompletně odhodit stud, strach, obranu, prostě všechno co ho odpojovalo od světa a tvořilo pomyslnou zeď mezi ním a ostatními tvory. Překulil se na záda směrem k Seilah, nikoliv od ní, což zapříčinilo, že se bokem opíral o ten její. Vystavil chlupaté břicho nebi a všemu, co se pod ním nacházelo. "Ten nejhezčí." přitakal se zavřenýma očima.
Seilah si mohla povšimnout, že všechny jeho jizvy vypadají různorodě, ale skoro žádná není od vlka. Také nyní, v plném kontaktu srst na srst, mohla pocítit šílené teplo sálající z jeho těla. Hustá srst s neobyčejně mohutnou podsadou tvořila bariéru mezi zimou a jeho vychrtlým, zanedbaným tělem. Ale i přes fakt, že neměl na sobě skoro žádný podkožní tuk, hřál silně jako oheň v útulné jeskyni.

Poprosím za 1x stříbrný ticket 50 křišťálů :)

Loterie 4/5 (3)

Vlkův nešikovný pád Seilah naštěstí rozesmál. Její smích se roznesl mezi majestátními stromy a zanikl ve vzdálené ozvěně. "Jistěže, to byl velmi měkký pád." zazubil se. "Třísknul jsem sebou už mnohokrát a mnohem hůř." zasmál se a stáhl uši v podřízeném gestu.
Seilah se nad ním tyčila v celé své kráse, zatímco on ležel na zemi a chladil své, běháním a blbnutím rozpálené, tělo. Přetočil se na břicho o mnoho těžkopádnějším a méně ladným způsobem, než jeho vlčí kamarádka. Kamarádka? blesklo mu hlavou poplašně a po těle se mu rozlil příjemný lechtivý a teplý pocit. Kamarádka. zopakoval v mysli blaženě. Nečekal, že v těchto končinách nalezne přátelského vlka, natož pak někoho, koho bude smět tak brzy nazvat přítelem.
Na olíznutí mezi ušima reagoval znatelnějším stažením uší, zběsilým máváním ocasu a zaklonením hlavu vzad, aby na ni ze spod lépe viděl. "Děkuji."
Nevstával, nepotřeboval sice se před ní chránit, ani jí ukazovat, že není žádnou hrozbou. Přesto však cítil, že je v pořádku se před ní válet ve sněhu, chovat se neuváženě a ukázat jí, jak moc si její náklonnosti váží.

Loterie 3/5 (2)

Babu mi vrátila tlapou na hrudi. Sikuovi došlo, že vlastně nezačal zdrhat, takže mu to samozřejmě vrátila. "Ale oplatky se nepečou, ne?" zasmál se mezi popadáním dechu.
Dech se mu zklidňoval, i když srdce dál bilo jako o závod. Ne však tolik, aby nezvládl pokračovat. Tyhle štěněčí nesmysly byly to pravé ořechové, jeho nejmilejší kratochvíle. Kdy naposledy si se mnou někdo takhle zablbnul? napadlo ho. Odpověď však nepřišla, čas mu totiž splýval a většina jeho dnů a nocí se tvářila jako jeden dlouhý identický den.
Na poznámku o kráse zareagoval pootočením hlavy. Jeho častý způsob, jak projevit zmatenost nebo ukázat, že přemýšlí. "Já myslel, že vypadám... Jak že to bylo? "...nepříšerně skvěle?" zasmál se hlasitě. Byl to překvapivě pronikavý zvuk. Ostřejší, než jeho běžná klidná mluva, ale hlubší, než se od smíchu očekává.
V záchvěvu blízkosti a dobré nálady ji slabě štípl ze strany do packy, kterou se do něj opírala. "A stejně ji máš ty!" pronesl, odskočil, ale místo ladného dopadu mu podklouzla noha.
Vlčkova špatná obratnost se projevila se vším všudy a tak místo pokračování hry na honěnou sebou tvrdě plácl za zem. Sníh se kolem něj rozletěl v hustém oblaku vloček a ledu. Siku si povzdechl a zůstal ležet na boku, otočený k Seilah, která pravděpodobně byla ještě stále na zádech. Sníh ho při pádu celého zahalil, ale to mu nevadilo. "Tak ne, dobře. Mám ji já." poznamenal odevzdaně a měkce se zasmál tomu, jak celá situace dopadla.

Loterie 2/5 (1)

Jančil a dováděl jako kdysi dávno doma mezi břízami. V době, kdy jeho jediné trable spočívaly v tom, že ho smečka pozve na lov. Teď však na moment neexistovalo nic, co by jej trápilo. V zápalu hrabání zaslechl zakřupání sněhu, jak se Seilah dostávala až úplně k němu. Ucítil drobné, al silné tlapky na svých zádech, jak na něj vlčice skočila. Byla o dost menší a lehčí, než Siku, a přestože vlk neoplýval kdoví jakou silou, výška a řádně zapřené nohy ho udržely ve stoji. Siku se však hraně prohnul.
"Ááááá! Lapila mě! Jsem zasažen, pomóóóc!" zvolal dramaticky. Kdyby byl dvounožcem, pravděpodobně by si kryl čelo rukou a teatrálně by se kácel k zemi ve stylu Hamleta.
Pomalu a s naříkáním se svalil do sněhu a Seilah nechal se sesunout spolu s ním. Váleli se v bílých peřinách, rozmetávali vločky do všech stran a Siku využil chvíle nepozornosti ve svůj prospěch. Jak na něm Seilah částečně ležela, odstrčil se nohama a překulil na ni. v tuto chvíli měl vlčici pod sebou a koukal jí přímo do očí. Čenich těsně u ní, ocas prudce máchající, oči a tvář rozjasněné a zářící radostí a smíchem. Ťuknul ji čenichem do líce. "Máš ji." řekl tiše a prudce oddechoval. Až teď si uvědomil jak se zadýchal a jak moc tu divočili.

Loterie 1/5

Siku byl ve svém živlu. Najednou se vůbec nenacházel někde v cizí zemi úplně sám s cizí vlčicí. Kdepak. Z ničeho nic byl doma. Doma ve své smečce, poblíž velkých ledových plání, z jedné strany obklopen dobře známou taigou a z druhé velkým oceánem, přes který se v zimě pohodlně přecházelo za potravou. Nebyl tu sám. Byl tu se svojí dlouholetou kamarádkou a poblíž se jisto jistě nacházela jeskyně, kde odpočívaly tety a prosily jeho neposednou sestru Sesi, aby si už konečně lehla a nenamáhala své slabé nohy.
Radostně poodskočil od silné sněhové palby, která ho kompletně osypala, zahrabal do pevné krusty, kterou vytvářel zmražený sníh a schoval se do měkkého prašanu pod ní. Prudce zapumpoval tlapy, které nejsou schopné pořádně lapit a zardousit kořist, ale zato jsou schopné celé hodiny hrabat do sněhu a vytvářet si tunely. Jakmile se dostal odhadem alespoň poblíž stromu, za kterým se Seilah schovala, prorazil krustu a vyskočil ven. "Ha hááá!" zvolal vítězoslavně a dlouhým skokem se dostal za úkryt vlčice. Mocně zahrabal do sněhu, který měl být namířen přímo na ni. Jak byl k ní otočený zády, neměl pod kontrolou, zda tam vlčice ještě je, nebo se už stihla dostat pryč z dosahu palby. Jinými slovy na ni neviděl.

//Jééé to je hrozně moc milé, děkujeme

Loterie 5/5

Zdálo se, že Seilah možná očekávala výraznější účast, než jakou Siku projevil. Zajímalo ho, jak by na místě vlčice reagovali jiní vlci. Třeba tety. No, vzhledem k jejich ostrému charakteru, by nejspíš obě byly rozhodnuté vyvolat ostrý střet. pomyslel si a nad tou představou se otřásl. Už dřív měl problém jakkoliv projevit násilí. Dalo by se říci, že Siku je nejen mírumilovný, ba dokonce neškodný.
Výrazná reakce jeho společnice na obavu o její zdraví donutila šedého vlka se pozastavit a zamyslet se nad tím, zda řekl něco špatně. Řekl jsem něco zábavného? pomyslel si, nicméně nenapadlo ho nic, co by donutilo vlčici se zatvářit tímto způsobem. Nebo to nebyl smích? Roztomile zamrkala a Siku jí na to odpověděl otočením hlavy na druhou stranu. Chtě nechtě zavrtěl ocasem, tenhle druh komunikace se jevil zábavným, sám ale nevěděl proč.
Fouknutí Seilah do tváře byl ale mylný a poněkud nemístný krok, na který bylo těžké reagovat, zvlášť pro tak bázlivého vlka, jakým Siku rozhodně je. Slečna však měla na to jiný názor a s šibalským úsměvem mu tento čin oplatila i s úroky. Překvapeně sklonil hlavu aby se podíval na svou náprsenku a poté opět na Seilah. Chvíli na sebe koukali, Siku zaraženě, Seilah se smíchem. Ten zvuk mu zvláštně zazvonil v uších a jako kdyby zapnul schovaný čudlík, který spustil jakýsi mód bezstarostného vlčete. V tu ránu byl Siku na všech čtyřech, ocasem mával prudce ze strany na stranu a hravě sklonil přední část těla, zatímco zadní nohy byly připravené k akci. Zaryl čenich do sněhu a jedním prudkým pohybem ho hodil na vlčici.

Loterie 4/5

Poslouchal, nepřerušoval ji, pouze si sem tak pomyslel něco na způsob Hrozná situace. nebo Ach ne!, ale vesměs se snažil držet jakékoliv výraznější projevy emocí na uzdě.
Po doznění posledních slov chvíli ni neříkal, snažil se přebrat všechny informace tak, aby z něj nevyšlo něco neuváženého. Načež promluvil, "Museli jste být oba značně rozladění." pokýval hlavou. "Nebylo fér do toho zatahovat tvé rodiče." zamračil se.
Zavrčení vlčice ho tentokrát tolik nerozhodilo, pouze směrem k ní střihl ušima, jakoby se snažil za každou cenu udržet se ve svých tlapách.
"Mohli jste si vážně ublížit." pronesl bázlivě. Viděl už tolik zraněných vlků, že ho představa větší rvačky nenechávala klidným. Zpříma se na ni podíval. "Jsem moc rád, že se ti nic vážnějšího nestalo." usmál se a bylo vidět, že ho tento fakt vážně uklidnil. "Ale rána to byla i tak nepěkná. " povzdechl si s hlavou skloněnou směrem ke zraněnému rameni, kde čněla hezky čistá, ale přesto viditelná rána po cizích drápech. "Nerad bych na tobě viděl jakékoliv další zranění." Nebyl si jistý, zda mu vůbec přísluší nějak více komentovat jejich střet. Sám musel uznat, že pro něj toto setkání je něco takřka nepředstavitelného a reakce obou vlků děsivě drzá a odvážná. Hned dvě slova, která v Sikuově slovníku měla jen krátkou definici, ale nic víc.
Položil hlavu na moment do sněhové pokrývky a hravě fouknul. Sníh se krásně rozletěl do stran, což mu vykouzlilo úsměv na tváři. Fouknul znova, ale o něco víc a nedopatřením jím ohodil tvář Seilah. Vztyčil poplašně uši a hlavu prudce zvedl s vyjeveným výrazem a široce otevřenýma očima. Nebyl si jistý, jak zareagovat, tak jen vyčkával na odezvu vlčice, která měla nyní po celém čenichu spoustu sněžných vloček.

Loterie 3/5

Siku nejspíš zcela nerozuměl tomu, proč by se jí útěk nevyplatil. Útěk je přece nejlepší řešení vždy, když už nelze dělat nic jiného, ne? Nepřerušoval ji však ani nijak neoponoval. Vlastně na to nic neřekl, jen přikývl. Nemůže přeci komentovat něco, čemu zcela nerozumí. A pro ni to bylo nejspíš v tu chvíli jediné východisko.
Naslouchal jejímu vyprávění a osvítil ho záchvěv pochopení. Vypadá to, že zdejší vlci nejsou na takové počasí zvyklí a nemají ho rádi. pomyslel si. Jestli se snažili rychle skrýt a narazili do sebe... Seilah jeho myšlenku potvrdila. Malá chyba dvou podrážděných vlků... bylo to tak přesné, že to snad ani lépe vyjádřit nešlo. Vlčice však působila, že tenhle jednoduchý příběh není všechno a že to tímto shrnutím rozhodně nekončí.
Naklonil hlavu na stranu s dotazem ve tváři. Upíral na ni jantarové oči, dychtivě zářící, očekávající bujarou zápletku. Kolem nich se třpytil sníh, nízké slunce vytvářelo krásný efekt a stromy kolem se majestátně tyčily k obloze. Les byl tak klidný a přátelský, všechno spalo hlubokým zimním spánkem a vzduch voněl promrzlou kůrou.

Loterie 2/5

Slova útěchy nikterak nepomohly, byl zkrátka na sebe příliš naštvaný a příliš se za sebe styděl. Pokusil se však své nemístně silné reakce krotit. Teď opravdu není čas ani vhodná chvíle na to, aby ses hroutil, tupče.
Letmý dotek čenichu však zcela změnil jeho rozpoložení. Přestal prudce hyperventilovat a zklidnil svůj dech na normální tempo. Pousmál se, sice chabě, ale přece.
Překvapivě zalehla do chladivého sněhu. Bezmyšlenkovitě následoval jejího příkladu a plácnul sebou do té úžasné hmoty. Příjemně mu zakřupal pod břichem a on úlevně vydechl. Pozorně poslouchal vysvětlení hnědé vlčice ohledně vlka, který jí způsobil příkoří. Již se nekrčil, ležel s hlavou vztyčenou. V této pozici byl výrazně výš než ona, proto krk lehce natáhl a sklonil jen tak, aby nemusela zaklánět hlavu. Byl zvyklý vždy s každým mluvit tak, aby mu to bylo co nejpříjemnější.
"Bylo to pro tebe nové." vydechl chápavě. "Většinou... většinou z takových situací utíkám." přiznal. "Vlastně vůbec nevím, jak jinak bych takové situace měl řešit. Většinou se mi konflikt nevyplatit." poukázal na četné jizvy na jeho těle. Většina z nich sice byla od jiných zvířat, ale pár jich získal při nemilém setkání, které vyústilo v boj. Vždy protože Siku nebyl dost rychlý na to, aby jim utekl.
"Navíc nemám rád násilí." špitl tiše, ale Seilah ho určitě moc dobře slyšela, vzhledem k tomu, jak blízko u sebe byli.
"Jak se to vůbec stalo?" zeptal se z čisté zvědavosti. "Nebyla s ním žádná kloudná řeč?" naklonil hlavu na stranu. Sice nezažil mnoho chvil, kdy by s vlky byla kloudná řeč, ale třeba tady jsou vlci jiní? Třeba tady lze všechno vykomunikovat? Utopie, ve kterou Siku toužil jako po ničem jiném.

//Siku taky!

Loterie 1/5

Zarazil se a stoupl si prakticky před vlčici. "To byl on?" zeptal se nevěřícně.
Ti dva vlci, ten pach... takže se mu to nezdálo! A on místo, aby jí byl adekvátní oporou, se jal panikařit a věnovat vlastním turbulentním emocím. Pociťoval hluboké zklamání ze sebe sama
"Seilah, já... já... " ani nebyl schopný dokončit větu.
Poníženě stáhl uši a snížil těžiště, takže se před ní skoro plazil. Nebyl schopen se jí ani podívat do očí. "Nemám právo toužit po tom sdílet s tebou místo ve smečce, když nejsem schopen ani ovládnout se a být ti oporou v takové chvíli."
Omluvně se jí čenichem dotkl tlamy zespoda. Bylo mu upřímně líto, že si jejího rozpoložení všiml až teď a zareagoval ještě později. Udělám vše pro to, abych to napravil a už se to nikdy neopakovalo. pomyslel si rozhodně. Ačkoliv je neuvěřitelný srab a důvěra je jeho nejslabší článek v charakteru, rozhodl se, že už nedopustí, aby takto nechal první a jedinou vlčici, která je na něj bezpodmínečně milá a příjemná, se trápit. Jak by se pak mohl na sebe kdy podívat?
Seilah však působila, jakoby ji to tolik neotřáslo. Zástěra? Nechce aby se Siku cítil zle? Nechce na něj přenášet své strachy a pochyby? To nemůže být správně.
"Jsi silná." poznamenal krátce jako odpověď na... asi vlastně na všechno.
I přes jeho veliké pochybení se zdálo, že o něm nepřestala pochybovat, což jej utvrdilo v tom, že tuhle mladou vlčici rozhodně ochrání. Neví jak, ale udělá co bude v jeho titěrných silách. Pokorně přijal milý dotek na líci a podvědomě štěstím zamával ocasem. Choval se jako nejisté štěně v těle dospělého vlka.

Loterie 5/5

Střihl překvapeně ušima. Její hlas zněl zvláštně, jinak. Jako kdyby naštvaně, ale zároveň nejistě. Otočil hlavu a zlehka do ní šťouchl čenichem, kousek pod ramenem. Nic neřekl, ale tázavě se na ni zadíval, neboť si nebyl jistý, jestli se mu jen něco nezdá. Ne, určitě změnila tón. pomyslel si. Prudké změny nálady před chvílí nebyl schopen vnímat a tak nezbylo než věřit instinktům omegy.
Seilah však stočila konverzaci jinam a tak to asi mělo být. Jsem špatný společník? napadlo ho na moment.
"Lepší v lesích? Asi ne... nebo možná. Heh, také nevím." zasmál se, neboť oba došli ke stejnému názoru zcela jiným způsobem. "Nojo, také nevím, asi mi na tom nezáleží. Ale na širých pláních nemám tolik o co zakopnout. Na druhou stranu... také se tam nemám jak ukrýt." přemýšlel nahlas. "Oboje má asi co do sebe." rozhodl.
Pokračovali dále lesem, který se lišil od toho předchozího, ale zároveň byl podivně stejný. Jako kdyby bylo zcela přirozené, že tu je. Tak taková je Gallirea? pomyslel si a nasával pachy okolí. Líbilo se mu, jaké to tady je, ne že ne.
Odpověď vlčice, kterou doslova nedávno potkal, v něm vyvolala směs různých emocí a ne všechny byl schopný identifikovat.
"Můj domov... a tvůj?"zopakoval zkratkovitě a úsečně, jak zpracovával informaci."A... ty bys vážně chtěla, abychom sdíleli... domov?" to slovo bylo pro něj tak posvátné, že jej vyslovil s obavami. Může si dovolit ho používat? Vždy si myslel, že domov je tam, kde se narodil. Najednou je všach definice úplně jiná a on nevěděl, zda je správné mít radost z nové možnosti.
Navíc není jisté, zda mě nevyženou. vzpomněl si.
Slova vlčice však působila jako balzám na zraněnou duši.