Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 5/5 (4)

//Řeka Midiam

Zvědavě si prohlížel okolí. Bylo to tady snad ještě pustší, než kdekoliv jinde. Pokud to tedy vůbec jde! Ze země se linul podovný pach a teolota vzduchu v okolí podivně stoupla o docela dost stupňú. Fascinovaně, ale značně nedůvěřivě se připlížil ke zdroji pachu a tepla. "To se ti nedivím, také bych do toho nestrkal čumák." souhlasil a stále intenzivně čmuchal s tělem skoro přilepeným k zemi. Bylomto tak zvláštní!
"Světlušky?" zaujalo ho to. "Vy tu také máte světlušky? To je skvělé! Jsou moc prima. Hezky svítí a ukazují v noci cestu. Ale komáři teda takoví nejsou. Hlasitě pískají a bzučí, lezou do očí a snaží se tě pořad bodnout." otřásl se odporem. "Jsou dobrý jenom jako krmení pro ryby! Hodně za nima skáčou do vzduchu a lépe se tak chytají. Taky je hodně loví na večer a v noci létající myši, ale ty teda nejsou moc chutný. Vydávají roztomilý zvuky, ale jinak si jich nevšímáme."
Zkusil následovat jejímu příkladu a jen se v klidu uvolnit. "Těším se, až tu všechno a všechny poznám." pousmál se.

Loterie 4/5 (3)

Naklonil zvědavě hoavu na stranu. "Díry v zemi?" zopakoval, jako kdyby špatně slyšel. Jak se tam ta pára dostala?
Siku na takovém místě nikdy nebyl a moc netušil, jak si jej má představit. Překročil zamrzlou řeku a srovnal krok se Seilah."to jsem zvědav! Teplá pára ze země zní zajívamě."
"Přesně tak. Zimy jsou tam tak silné, že je těžké ji přehlušit. Ale i léto má pořádnou sílu! Je takové horko, že ze všech močálů a jezer se rodí strašně moc komárů. A ti teda nejsou nic moc." ušklíbl se.
Pokýval hlavou, že naprosto chápe obavy vůči zimním měsícům. "Jooo, máme mnohem větší zimu než je tady. Ale zase to zní, že máte mnohem delší teolé měsíce." přímně se na zdejší jaro těšil. Muselo být magické.
"Oh vůbec to není špatná země, naopak! Jsme na kruté zimy zvyklí, máme rádi vysoký sníh a třpytivý led. A když je opravdu špatné počasí, s okolními smečky spolupracujeme a dělíme se o jídlo, abychom přežili. Máme moc laskavé sousedy." usmál se zasněně. Nemohl tušit, že pomoc okolních smeček se vždy nese v duchu velkých obav a stísněné atmosféry. Jako omega měl jen radost, že si pomáhají.

//Za Seilah ke Geizírivému poli

Loterie 3/5 (2)

//Východní hvozd

Nechával se védt ven z hvozdu. Kamkoliv šla Seilah, ťapkal vedle ní a malým zpožděním.
"To je moudré." pokýval hlavou souhlasně. "Velký nekonečný hlad je nebezpečný problém. Zažehává to plamen sváru i v té nejharmoničtěkší smečce."
Nerad vzpomínal na velký hladomor. Když se sobi stěhovali dřív, kvůli přicházející kruté zimě.
Vlčice mu měkce připomněla, že jdou vstříc místu, kde by mohl najít stálé místo. Usmál se na ni. "Kdo vi, co já vlastně chci. V každém případě vím, že tu mám tebe." dloubl ji čenichem do líce. "Život jde dál."
Siku překypoval optimismem. Málokdy se nechal strhnout temnými mraky smutku a zklamání. Otázka na vzdálenost jeho smečky jej donutila se pořádně nad tím zamyslet. "Kdo ví jak daleko jsem ušel... ale tam u nás je to hodně jiné." rozhlédl se kolem sebe. "U nás je strašně dlouhá zima. Je tak dlouhá, že se zdá být nekonečná. Všechno je bílé, sníh je tak hustý a navrstvený, ze se v něm dá dělat útulné nory. Ze stromů a skal visí obrovské rampouchy a je taková zima, že je voda zamrzlá skoro skrz na skrz. Celé metry ledu!" poposkočil si kupředu a při došlápnutí se na Seilah pootočil.
"V zimě jsou venku hlavne dravci a veliká zvířata s parohy a obrovskými kopity. Říká se jim sobi. Jsou velcí a hrozně silní, ale taky lahodní! V zimě to u nás žije. No a když sníh a led roztají, přichází krátké a silné jaro. Všechno kvete a budí se. Všude je hrozne moc vody a květiny mají všechny barvy na světě! Kvetou i přes léto, kdy je šílené vedro. Naštěstí ne moc dlouho. Jenom pár týdnu, pak zase začíná zima."
Siku se rozjel ve vyprávění. Kdo by to byl řekl, že někdo jako on může být tak už aněný.

Loterie 2/5 (1)

Blížili jsme se ke konci hvozdu. Byl krásný, ale dusivě tichý. "Je tu takové... mrtvo." pomyslel si. Nebyl na to zvyklý. "Nikde vskutku ani živáčka. Divná to zima."
Popravdě pro něj to až takový chlad nebyl. Byl zvyklý na kruté mrazy sahající daleko pod nulou. Silné vichry, všude jen nevábno a kvílející meluzína. tady bylo docela příjemně. Koutkem oka si prohlédl srst Seilah. Byla štěněčí, relativně hustá, ale měkká. Ačkoliv se jí vytvořila podsada, jemnňoučká vrchní srst nebyla schopná dokonale odizolovat okolní nečas. Oproti jeho tvrdým svrchním chlupům to nebyla zas až taková pokrývka.
"Zcestovalý... no vlastně asi ano." odpověděl po krátkém zamyšlení. "Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel. Většinu svých cest jsem se jen snažil dostat domů, než mi došlo, že jsem příliš daleko."
Z tlamy se mu mezi slovy prodralo tiché kňournutí ze náhlého záchvěvu stesku. Stočil k ní pohled a zahnal chmurné myšlenky. "No mě také ne. Ale když jsem už několikátý den neašel žádnou vodu a od jediné oázy s troškou vody mě odehnaly veliké, žluté kočky s obrovskou hřívou, ze zoufalství jsem zkoušel ledasco. Snažil jsem se i vodu vyhrabat, ale já nepoznám, kde se podzemní voda nachází. Nevím, jaký má pach. Tak jsem zkusil lehce kousnout do tvrdého listu, vypadaly šťavnatě. A opravdu byly!"

//Vzhůru dolů k řece! (Následuje Seilah)

Loterie 1/5 (3)

Uchechtl se nad představou, jak Seilah doluje maso z něčeho pichlatého. "To by sis dala, gurmánský zážitek, na který se nezapomíná." podotkl se smíchem. "By mě zajímalo, jak takový tvor chutná. Třeba ho tu potkám, až se zima umoudří a ustoupí jaru." přemýšlel nahlas.
Pokýval hlavou chápavě, když zmínila hlad. O tom bych mohl vyprávět. pomyslel si a snažil se představit si na jazyku svoje poslední jídlo. Došlo mu však, že vlastně nebylo nic moc. Byla to pěkně stará, ohlodaná mršina, na které bylo víc kůže než masa. Navíc už i zapáchala a Sikuovi z toho pak bylo nějakou dobu těžko. Ale hlad je hlad. "Jsem překvapený, jaké je tu ticho v zimě." zamyslel se nahlas. "Tak u nás je zima tvrdá, ale taky hodně živá. Ale taky má hodně dravců hlad, takže boje o jídlo jsou mnohem drastičtější."
Otázka na umístění vtipných keřů a květin Sikua zaskočila. No jo... kde vlastně to bylo? "Hmm, dobrá otázka... už je to nějaká chvíle, mnoho dnů, co jsem to místo opustil. Bylo tam šílené horko. My máme v létě taky horko a dusno, ale tohle bylo... no bylo to takové jiné. Nikde nebylo moc vody, všechna tráva byla nízká a hodně suchá a rostliny měly ty nejdivnější listy, jaké jsem kdy viděl." vzpomínal, co mu hlava stačila. "A některé dokonce rostly přímo ze země! Když jsem se potřeboval napít, žvýkal jsem ty divné listy. Některé byly celkem dobré, jiné strašně hořké." ušklíbl se u toho. "No a jednou se mi taky stalo, že mi bylo po těch listech tak nějak divně... točila se mi hlava a šedo žlutá, sypká zem mi chvílemi připadala tak kouzelně barevná a příjemná. Měl jsem chuť se v ní pořád válet. No bylo to divný." zasmál se svému podivnému zážitku. "Bylo by to vlastně hrozně fajn, kdyby mě po tom tak nebolela hlava. Divná země." zavrtěl hlavou, jako kdyby sám nevěřil tomu, že tam kdy byl.

Loterie 5/5 (2)

Seilah očividně horskou kozu neznala. Možná nejen jí nikdo neřekl, jak se ta rohatá potvora jmenuje, ale třeba ji ani nikdy nepotkala! Žádná škoda. Pomyslel si. Chovat dost velkou zášť ke všem kopytníkům obecně.
Sikua zachválil náhlý pocit rozněžnělosti. Jeho společnice byla opravdu hodně mladá, ještě nedávno byla vlčetem a teprve se učila, jak být mladou vlčí dámou a co se kolem ní vlastně nachází. Usmál se a bezmyšlenkovitě ji dloubnul čenichem pod ucho za čelist. "Chápu. O nic nepřicházíš, jsou to hloupé a oprsklé rohatky." odfrkl si. "A hrozně rychle běhají, takže je těžké je ulovit. A když je poblíž samec, zdrhej! Těm rohům čelit nechceš." otřásl se pod náporem nemilých vzpomínek.
Seilah však zmínila i tvorečka, o kterém měl Siku dojem, že ho vlastně vůbec nikdy nepotkal. "Ježek? To neznám." odpověděl a zamyslel se nad popisem zvířete. "Ale něco bodlinatého jsem kdysi potkal. Ale nebyl maličký, byl obří. Byl větší než liška, hodně zavalitý. A jeho bodliny byl dlouhatánské! Byly delší než tvoje nohy a to je co říct!" rozvášnil se při vyprávění. Kupodivu tenhle podivný tvor, jehož jméno neznal, mu tehdá nic neudělal. Siku se rozhodl, že se mu vyhne obloukem a bodlináč si ho naštěstí nevšímal, i když rozhodně věděl, že tam vlk je. "Potkal jsem ho v teplých krajích, všude byla jen vyprahlá tráva a legrační keře. Měly listy tlusté jako já tlapu." zasmál se.

Loterie 4/5 (1)

Překvapeně se na ni otočil. Nevěděla co je kamzík? Třeba se tomu zvířeti tady říkalo jinak. "No... my tomu říkáme horská koza. Jak jim tady říkáte vy? Těm... těm chlupatým kozám s obrovskými rohy? Po cestě jsem tohle označení párkrát slyšel."
Úplně zapomněl, že ještě před chvílí byl celý bez sebe. Vypadalo to, že odpoutávání pozornosti funguje nejlépe, když je Siku nucen na něco přijít, nebo něco někomu vysvětlovat. V tu ránu veškeré obavy jsou ty tam. Samozřejmě za předpokladu, že opravdu nehrozí žádné nebezpečí. Kdyby pach se nezdál být celé dny starý, asi by jančil a vyváděl dál. "A vůbec, co všechno v těchto končinách žije? Co žije u vás v Cedrovém lese?" zvědavost vlka se vrátila v plné síle.
Vlastně vůbec netuší, co všechno obývá zdejší končiny! Jsou tu zajíci? Jeleni? Možná tu žijí tvorové, které ještě na svých cestách nepotkal! To je tak vzrušující! proběhlo mu hlavou nadšeně. Že ho ta nová zvířata mohla možná zabít, to nebylo předmětem této diskuze a tudíž ani zdrojem momentálních obav.

Loterie 3/5 (3)

//Velké Vlčí jezero

Vratce došlápl na pevnou půdu a pokračoval za vlčicí. "Samozřejmě! To přátele přece dělají... tuším." zazubil se zpátky.
Pokračovali lesem, který se od ostatních lišil především různorodostí kmenů a holými větvemi. Očividně listnáče všeho druhu. Les byl rozsáhlý, hustý a působil starodávným, moudrým dojmem. Stromy se nad nimi tyčili a jakoby už už chtěli promluvit starým, chraplavým, hlubokým hlasem.
Siku zavrtěl hlavou, aby absurdní myšlenku zahnal. Mluvící stromy. To by byla solidní halucinace. //ale rozhodně ne větší než Seilah s mnoha očima jako pavouk, heh//
Točil hlavou, rozhlížel se a v tu chvíli prudce zastavil. Uši natažené dopředu, tělo zkoprnělé, ocas ztuhlý. Poslouchal. Poslouchal velmi pozorně, neboť ho do čenichu udeřil velice známý pach. Matný a těžko postřehnutelný a hlavně hodně starý. Ale byl tam. Horské kozy! Jak že se jim to korektně říká? Kamzíci? Pořádně rohatí, s hustou dlouhou srstí a znepokojivě tvarovanýma očima. Co to vůbec je ta vodorovná čárka?! Jak tím koukají?
Zřejmě ale široko daleko žádný v tuto chvíli nebyl. Vydechl úlevou. Ta potvora má pěkně tvrdý kopyta a ještě tvrdší kedlubnu. pomyslel si hořce.
"Tady žijí kamzíci? Nemám je rád, tyhlety sudokopytníky. Nic jim neděláš a oni se tě stejně snaží nabrat na rohy nebo z tebe vykopat duši." zaxichtil se a skoro to vypadalo, jako kdyby cenil zuby. Siku a cenit zuby?

Loterie 2/5 (2)

Poznámka o hodném bratrovi ho trochu udivila. "Děkuji, ale... není to běžné?" zeptal se udiveně. Sestra pro něj byla vším, byla jeho jedinou pokrevní rodinou. Byli nerozluční a hluboce lituje dne, kdy ji opustil. "Je to má sestra. Sesi je navíc dost zranitelná, jistěže jsem se o ni staral jak jsem mohl." usmál se zasněně. Touhle dobou už je dávno dospělá, pravděpodobně žije pořád ve smečce a má se dobře, ve společnosti smečky a tetiček.
Seilah se rozhodla, že bude důvěřovat úsudku Sikua, který byl na ledě zatím jen předními tlapy. Následoval ji dále a rovnou nastavoval drápy a snažil se mít co nejzpevněnější těžiště. "Bez obav, my lady, zkušený ledoborec Siku je vám plně k službám. Je po vašem bokuíííííííí! ujela mu packa a trvalo několik infarktových škobrtnutí, než se dokázal plně udržet.
Hlasitě si odkašlal. "Každopádně je pevný." pronesl mezi dechem a srazil nohy k sobě, aby se mu tolik nerozjížděly. Bylo však vidět, že jeho stabilita je jen tak akorát! Jeden vnější vliv navíc a letěl by.

//Nestabilně za Seilah

Loterie 1/5 (1)

//Jižní Galtavar

Pravdu měla, víc než by si Siku přál. Hlavně že jsem jí kladl na srdce, aby se šetřila. pomyslel si s povzdechem. "Pravdu díě, za to jsem mohl já." přiznal také nahlas.
Zasmál se tomu, jak se jej ani nesnažila pustit ke slovu. "Musím uznat, že léoe srávené odpoledne jsem si ani nemohl přát." máchl ocasem na znamení, že se nemusí obávat jeho depkařských záchvěvů.
Pohled na jezero skýtal spoustu krásných úkazů. Třpytivý tuhý led, spoustu zvířecích stop obtisknutých v nánosu sněhu, běloskvoucí pokrývku táhnoucí se široko daleko. Vše bylo tak světlé a čisté. Jestli existuje vlčí nebe, určitě vypadá nějak takhle!
Stočil pohled na zasněnou Seilah, která pronesla něco o nošení na zádech. Natočil tázavě hlavu. "To musel být prima zážitek!" podotknul a představil si, jak ji jako úplně maličké mrně nosí máma vlčic na zádech a plave s ní v jezeře. Usmál se pro sebe, byla to roztomilá myšlenka. "Jako malý jsem takhle pomáhal sestře se brodit přes potoky a přeplavávat kaluže po roztátém ledu. Byla vždycky mnohem lehčí a drobnější a měla dlouho problém s chůzí, natož s broděním se a plaváním." vysvětlil a snažil se vybavit si, jak vlastně jako malé vlče vypadala.
"Ale i já byl hodně malý, takže to většinou dopadlo tak, že jsem ji nesl na zádech a sám se musel na jeden nádech přebrodit celý pod vodou." zasmál se té vzpomínce.
"Takžýe jsi také zimní vlče?" zeptal se zaujatě a jednou tlapou se opřel o led.
Začmuchal a hledal pach vody a ryb. Zdálo se však, že je led příliš tlustý na to, aby cokoliv ucítil. "Vypadá to, že je led bezpečný. Chceš jít přes něj, nebo raději ne?"
On sám by bez většího váhání šel přes led, ale Seilah mohla o tomto jezeru vědět něco, co on ne. Třeba že led je tu v zimě nestabilní, nebo tak. Přeci jen doma byl let tlustý mnohdy i několik metrů. Tady to mohlo být úplně jinak.

Loterie 5/5 (9)

Podíval se směrem, kterým Seilah kývla. Nasál do čenichu okolní pachy a matně rozeznal hemžící se vůně vlků kdesi v dáli. Vskutku, smečka byla na dosah několika velkých skoků. Nepatrně mu přejel mráz po zádech. Stejně tě to jednou čeká. připomněl si.
Mohutné cedry a celé prostředí tím směrem vypadalo vskutku jinak. Jako kdyby tudy vedla cesta do úplně jiné země. Nebo to jen zkresluje fakt, že je to místo brzkého setkání se smečkou? Kdo ví.
Odpověď vlčice ho uklidnila. "Mám radost." řekl prostě.
Věnoval ráně ještě jeden pohled, než se plně začal věnovat Seilah a jejím přesvědčovacím schopnostem. Koho to vlastně přesvědčovala více? Jeho, nebo sebe. Pobaveně se usmál. "Obávám se, že už byla noha víckrát přetížena." podotkl a myslel tím jejich neuvážené jančení v lese. "Ale rána vypadá opravdu hezky. Neotevírá se a pokud tě nebolí..." mávl chvostem na znak spokojenosti. Samozřejmě se podvědomě zapýřil nad jejím poděkováním. Neuměl však dobře přijímat lichotky ani pochvaly, tak to nechal neokomentováno. Není to neslušné? pomyslel si a opět se zacyklil ve svých obavách a myšlenkách. Ztrácel se v sobě často a hodně.

//Následuje Seilah k jezeru

Loterie 4/5 (8)

//Smrkový (Erynijský) les

Siku svou společnici slepě následoval. Ještě včera by za žádným vlkem v žádném případě nešel - podezíral by ho z toho, že jej chce nalákat do pasti, napadnout ze zálohy, zavolat své společníky a společně zakousnout. Pak by ho pravděpodobně stáhli z kůže, kožku by použili jako hřejivou podložku do jeskyně nebo do nory a maso by dali k sežrání jejich vlčatům. To bylo znepokojivě konkrétní i na tebe. promluvil sám k sobě do duše.
Radši se přestal věnovat katastrofickým scénářům a pro rozptýlení hloupých myšlenek se otočil na Seilah. "Co tvá noha? Vypadá to, že se rána hezky zhojila." zeptal se zúčastněně.
Rána byla bledá, pomalu vazivovatěla do slabé jizvy. Nezdálo se, že by kulhala, ale zdání mohlo klamat. Navíc mohla mít ještě otupělé smysly po tom ledovém obkladu. Což by znamenalo, že si na svou nohu nedává pozor pro absenci bolesti.
Sikuova znepokojená mysl se zasekla v kruhu. Přemítal nad tím, co vše co s ránou Seilah může v tuto chvíli dít.

Loterie 3/5 (7)

Projít se? Jako ke smečce? Jako k jejím rodičům? Jako k jejím ALFA rodičům?! Už už se chystal hyperventilovat, ale naštěstí vlčice dodala, že si dají ještě decentní procházku. Vypustil obláček páry, jak se mu ulevilo. Přestaň pořád reagovat takhle. Seilah se ti to snaží ulehčit jak jen to jde. okřikl se v mysli. Ne, že by to mělo extra účinek - srdce mu bylo jako o závod. Němě přikývl a nasucho polkl. "Jasně... procházka bude fajn. Určitě bude fajn." zasmál se nuceně, ale pak zavrtěl hlavou a oklepal se z nervozity. "Ne vážně, procházka je dobrý nápad." pokusil se naladit na tu správnou notu a vyrazil... kamsi. Seilah naštěstí věděla kam jdou, takže jakmile vykročila kousek bokem, přihlouplým úskokem se k ní přidal a sladil krok. "No a kam že to teď jdeme?" otočil se na ni s výrazem plným očekávání. Vůbec to tu neznal, každé zákoutí této země bylo něčím novým. Něčím fascinujícím. Něčím, co ho nutilo chtít se dozvědět víc.

//Přímo za Seilah

Loterie 2/5 (6)

Takovou blízkost cizího vlka nezažil už celé věky. Hřejivé obětí bylo něco, co ani nevěděl, že potřebuje. Posadil se a ocasem Seilah zlehka objal. Čenich jí položil na hlavu a obětí jí opětoval. Najednou se necítil na světě tak sám. Připadal si milován, potřebný a jako kdyby měl důvod proč žít. Pro své blízké přeci má smysl žít! Není to jen pocit radosti když se na jarní louce rozletí skupina motýlů, nebo když za letní noci se rozezní zvuk cikád. Jistě, tyto krásné drobnosti byly více než dostačujícím k tomu, aby chtěl žít. Ale tohle bylo jiné. Pocítil směr, úděl. Už se netoulal, nehledal. Už se jen procházel a přijímal krásy každého okamžiku. Takové je to mít blízkého přítele? pomyslel si. Nikdy nic tak silného nezažil, nevěděl, jak s touhle emocí naložit. Naštěstí na to už nebyl sám.
Seilah se odtáhla a slíbila mu, že jej také nenechá nikdy na holičkách. Vypadala trochu zaraženě, zmateně a jako kdyby měla na krajíčku. Ale usmívala se a vypadalo to, že na tom úsměvu nebylo nic falešného. Zpečetila svůj slib po svém. Siku si její výtvor prohlédl a úsměv jí opětoval. "Tak teď je to oficiální. A oficiální sliby nejde porušit." mrkl na ni a spodkem tlamy jí pocuchal srst na hlavě. Nebylo to nic těžkého, vzhledem k jejich výškovému rozdílu.

VZHLED


POVAHA