Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Siku měl před očima svůj poslední výjev. Temná jeskyně, spousta ledu a valící se sníh. Chtěl utéct, ale nohy ho odmítly poslechnout. Čím víc se snažil pohnout, tím slabší se zdály a bolest sílila. Byla nesnesitelná, příšerná, ale pak... zmizela. Bolest už není. Valící se lavina už není. Křik ze shora už není. Už nic není.

Prudce otevřel oči a sípavě se nadechl. Měl pocit, že nedýchal už tak 100 let. Snažil se nahnat vzduch do plic, ale ten nebyl příjemně mrazivý, jako si pamatoval. Ne, tenhle vzduch byl horký, spaloval mu plíce. Vyděšeně vyskočil na nohy, které ho překvapivě spolehlivě unesly. Snažil se popadnout dech, ale ten vzduch byl tak nesnesitelně horký! Proč dýchání pálí? Když přestal panikařit a přijal do plic horoucí kyslík, začal se mu vracet i zrak. S vykulenýma očima plnýma strachu se rozhlédl. Všude písek. Vařící slunce. Šumění moře a příšerné horko.
Kde to jsem? pomyslel si zmateně. Pokusil se udělat krok a ihned zalitoval. Písek ho pálil do tlapek a nohy jej bolely. Byly těžké, zkřehlé. Jako kdyby... jako kdyby byly ještě nedávno zlomené.
Když si více méně navykl na pálení z vařícího písku, rozhodl se otočit směrem k vodě. Běhal očima po vyprahlé pláži, kterou vůbec nepoznával. Tady to neznám.
Inu dost přemítání. Byl na mnoha místech a viděl mnoho pláží. Je pravda že ani jedna nebyla vystavena tak silnému slunci a na všech se daly najít nějaké porosty, pod kterýma byl stín. Ale i to tady určitě najde. Ale teď... teď se musí svlažit. Prostě musí.
Udělal první krok směrem k vodě. Pak další. A další. Nohy ho spolehlivě nesly a Siku se začal uklidňovat. Bylo mu příšerné horko. Notak... ještě kousek, musí do vody. Musí se schladit. Ale voda se zdála být pořád stejně daleko. Zrychlil. Ještě víc. A ještě. Nohy se mu motaly do sebe, voda se nepřibližovala. Siku začínal pociťovat nával zoufalství. Byl vyprahlý a strach se spolehlivě vrátil. "Notááááááák!" zaječel když se mu motající se nohy rozhodly vypovědět službu a on se neohrabaně svalil do písku. Do toho horkého písku. Tiše vzlykl.
Chvíli jen tak ležel a přemýšlel, jestli má jen noční můru, nebo je ve skutečnosti na poušti a moře je fata morgana, které skočil na špek. Ať tak či onak, nemohl tu zůstat. Po notné chvíli se těžce zvedl. Hodil na oceán ublížený pohled a rozešel se na opačnou stranu.

Šel dlouho. Opravdu hodně dlouho. Tak dlouho, že začínal šilhat vyčerpáním. Nebo to bylo to slunce? Kdo ví, možná všechno dohromady. V tlamě měl Saharu, pod tlapkami Gobi. Nad hlavou zářilo polední slunce, které se ne a ne posouvat po obzoru. Západ v nedohlednu. Asi nejdu tak dlouho, jak si myslím. napadlo ho.
Už v poušti byl. Přísahal, že se do toho pekla už nikdy nevrátí a hle, je zpět. Zpátky v Očistci. Zastavil se a stočil hlavu za sebe. Oceán tam stále byl. Povzdechl si. No jistě, jsem tak vyčerpaný a vyprahlý, že se pohybuju rychlostí šneka. Raději zapudil myšlenky a otočil se zpět k cestě. K neexistující cestě.

Pokračoval. Nezastavoval se. Neotáčel se a nevzhlížel k obloze. Jen se pořád dokola modlil, aby už přišel západ. V noci je na poušti zima. utěšoval se. Věděl, že jakmile zapadne slunce za obzor, okolí ožije, tvorové vylezou z úkrytu a teplota nočního vzduchu bude takřka na nule. Možná i pod ní. Šel dál, nezastavoval, neohlížel se, nedíval se vzhůru. Vzhůru ne.

Naděje ubývalo. Poušť je zrádná, poušť je nehostinná. Poušť je tichá. Ano, je velmi tichá, ale tak moc? Siku si začínal všímat, že tu byl až moc velký klid. Nikde se nepohnulo ani zrníčko. Vždyť i ve dne potkával na poušti zvířata. Sice nepříjemná a velmi nebezpečná, jako třeba hady s podivným řachadlem na ocase, ale tady není nic. Nikdo a nic. Je tu mrtvo. Mrtvo? Jak může být mrtvo? Ani na severu v nejhorších mrazech není dokonale mrtvo. Ne, je jen paranoidní. Jeho hlava si s nim hraje, bojí se a je unavený. Ano, tím to je. Je unavený. Mrtvý.
Zalapal po dechu. "Kdo to byl?"
Děsem celý zkoprněl. Svěšený ocas se přesunul daleko mezi zadní nohy a přilepil se mu k břichu a slabinám. Zběsile dýchal. Slyšel to nebo ne? Už několikrát mu přišlo, že něco slyší, ale bylo to opravdové? Chvíli čekal, jestli se něco stane, ale všude byl stejný klid. Stejné hrobové ticho. Nikdo tu není. Uvolnil ocas, napřímil se a vydechl. "Nikdo tu není." řekl nahlas rozechvěle. Žádná odpověď. Žádný zvuk. Nic.
Pomalu se začal opět uklidňovat, než pocit úlevy vystřídala zcela jiná emoce. Je tu sám. Jímala se ho hrůza. Jsem tu sám. Jsem sám, jsem dočista sám. Představa, že tu není ani živáček, ho k smrti děsila. Najednou zalitoval, že ten hlas byl jen v jeho hlavě. Jsem sám, já nechci být sám, samotný to nezvládnu, já nechci být sám! "JÁ NECHCI BÝT SÁM!" vyjekl a došlo mu, že si to jen nemyslí, ale že skutečně nahlas křičí. Dočista mu přeskočilo. Plakal by, ale byl tak dehydratovaný, že nemohl. Ve chvíli, kdy uslyšel svůj křik jasně a zřetelně, jeho mysl se jako kdyby projasnila. Začal uvažovat, začal přemýšlet, začal se skutečně soustředit na to, co je důležité. Přežít.
Musí přestat. Tohle nemůže dělat, musí se odsud dostat a to se mu bez čisté mysli nepodaří. Hlasitě si odkašlal a ještě naposledy se rozhlédl, aby zahnal poslední střípky paranoie. Ztuhnul však ve chvíli, kdy mu došlo, že vidí more. To samé moře, které se mu vzdalovalo. To samé moře, které tam bylo od první chvíle, co se probudil. To samé zatracené moře, které viděl mnoho hodin zpátky a nepohlo se ani o jeden jediný metr!
Zhroutil se na zem. Ležel na rozpáleném písku, klepal se strachy tak moc, že pomalu odhrnoval stovky žlutých droboučkých zrníček a nořil se mezi ně. Zíral na výjev, který se zdál být jeho novou nejhorší noční můrou. Bál se pohnout. Otočit hlavou. Vzhlédnout k obloze a přesvědčit se o tom, že z dnešního dne neuplynula ani minuta. Že ty tisíce kroků, které ušel, zmizely do vzduchoprázdna. Že nikdy nikam neodešel. Jsi pořád tady.
Myslí mu běhalo desítky myšlenek. Zamotala se mu hlava. Z horka? Z únavy? Z příšerného zjištění, že se nejspíš do čista zbláznil? Svět se točil pořád dokola, Sikuovi se z toho dělalo špatně. Šly na něj mrákoty. Chtěl utéct, ale nemohl ani odejít. Chtěl se probudit z té noční můry, ale nevěděl jestli spí. Chtěl umřít, zanechat svůj život matce přírodě a sprovodit se ze světa, ale nevěděl... nevěděl... Jsem ještě vůbec naživu?
Jeho tělem se prohnala bolest, kterou vzápětí vystřídala jakási otupělost. Prázdnota. Najednou se nebál, že je sám. Nebál se ani, že tu někdo je. Nebál se, že se zbláznil. Zaklonil hlavu a pohlédl na horoucí slunce, které svou pozici neposunulo ani o ten nejmenší kousek. Bylo pravé poledne a Siku se upřeně díval do plamenů pekla.

B. pokusit se zvednout (síla 8) + používám bonus štěstí prosím, doufám že mi to pomůže neumřít :D

Siku tiše a táhle zaskuhral. Hlavu měl jako střep a mysl v prazvláštním oparu. Chvíli by opravdu přísahal, že je mrtvý a že se jeho duše vrací domů. Jediné, co ho přesvědčovalo o opaku, byl chladný led pod tělem a otřesně hlasité ozvěny dvou vlků z oblasti jeho domoviny, kteří se snažili dočkat nějaké odpovědi. Od Sikua by se jim však stejně nic nedostalo, neboť měl co dělat se svým vlastním dechem.
Myšlenková mlha se však začala vytrácet a jeho oči byly dokonce schopné lehce zaostřit. Otřes mozku mu nejspíš dobře pocuchal všechny spoje, ale nemohl říct, že by byl úplně ztracen. Co však rozhodně říct mohl, je "AaaaaAAAAAAUuuuuuGGGGhhhhhhhhh."
Ano, přesně to řekl. Nebo spíš ze sebe vytlačil. Dlouhé, bolestné zahalekání, zařvání, či cokoliv co by o tom přihlížející mohl pronést. Když se vytratil prvotní šok z nárazu, začal mu klesat adrenalin a přivítal ho pěkně silný, bolestivý dopamin. Tělo si všimlo, že je s ním něco špatně a začalo jej ukrutně bolet.
"Ughhhhh panebože zab mě už." zahuhňal v bolestech a otevřel oči. Avšak důvod, proč toho moc neviděl, nebyl tak úplně otřes mozku. Byly to slzy. Hodně slz linoucí se ze zmučených očí vlka, který byl ochotný vzdát se života výměnou za konec toho příšerného mučení. Docházelo mu, že tentokrát je na tom opravdu špatně. Přežil mnoho, ale nikdy mu život tak rychle neunikal ze zničeného těla. "Proč." vzlykl tiše.
Ano, proč. Proč se mu pořád tohle dělo? Nikomu nikdy neublížil, nikdy neprovedl nic tak strašného, aby ho Život tak krutě trestal. Za čí hříchy to pykal? Za své určitě ne, protože jinak by byl tisíckrát vykoupen. Svěšené uši se mu chvěly strachem a hlubokou lítostí. I když příliš dobrého nezažil, nechtěl se vzdát života.
Díky bohu je Seilah stále tam nahoře a v bezpečí. pomyslel si. To byla jeho jediná útěcha, pokud se to tak dalo nazval. Aspoň jsem dostál slibu a nenechal kamarádku si ublížit.
Najednou však ucítil podivné štípnutí. Tělem se mu rozlil prazvláštní chvějivý pocit, jako kdyby... kdyby... no, je to k podivu, ale jako kdyby se mu chtělo smát! Otevřel oči do široka a kam se dalo, tam se rozhlédl. Nic nového však nezjistil. "Haha, co to má být?" zapískal tiše se smíchem deroucím se z tlamy ven. "Vypadá to tu jako hrobka. Dělá to ze mě Faraona? HahAHahaHA."
Vypustil ze sebe naprosto idiotský vtip s ještě horším smíchem. "Tak to abych si svůj pohřební palác prohlíd."
Hlas měl křehký a přeskakoval, navíc mu bůh ví proč jeho hloupý vtip přišel náramně zábavný. Aniž by přemýšlel, pokusil se vstát na své bolavé nohy. Třásl se jako želatina a podlamovaly se mu kolena. "Uuuuuuu želatinka, nevěděl jsem, že umím kouzlo kostifuč." pronesl zatímco se snažil přesvědčit tělo ke spolupráci.

Nevšímal si ničeho a nikoho. Jeho cíl, zachránit Seilah, byl ten tam. Byla v bezpečí, přeražená o vlka, kterému se nepodařil skok do pukliny. Siku však neměl to štěstí, jako jiné vlci. Štěstí schopného těla. Štěstí možnosti se ladně zastavit a otočit se k ostatním čelem. Štěstí normálních reakcí. Jestli v něčem měl Siku opravdu smůlu, tak to byla jeho nadpozemská nešikovnost a vratké tělo. Vysoké, hubené, neschopné. Přesně tohle tělo zapříčinilo doslova nulovou šanci na udržení se na nohou. Jediné co stihl zachytit, byl pohled na ležící vlky a nohy ostatních, postávajících opodál. To ne. proběhlo mu myslí, než jeho zorné pole zahalila tma.

Skrze zuby v pootevřené tlamě se vydral dlouhý, táhlý zvuk. Co se stalo? Kde to jsem? Vlkovi se motala hlava. Ležel na tvrdé, chladné zemi a kolem byla jen černočerná tma. Co se přihodilo? Proč je tady? Ah... už si vzpomíná. Seilah byla v nebezpečí. Ale... v jakém? Proč? Co se s ní stalo? Siku se zapřel o zem a pokusil se vstát, avšak marně. Zaúpěl. Proč to tak bolí? Nohy ho neposlouchaly. Tělo bylo těžké. A dech... ten tak podivně chrčel. Bolelo to. Bolelo dýchat. Bolelo... žít. Žil vůbec? Ale kdyby nežil, cítil by bolest? Kdoví.
Zdálky slyšel hlasy, ale nebyl schopný je rozeznat. Co to říkaly? Co je to za volání? Byl tak mimo, že slyšel sotva své vlastní myšlenky. Je tu někdo? zavolala mysl, ale ve skutečnosti neřekl ani půl slova. Nešlo to. Nic nešlo. Mohl jen... čekat.

Skočit bez okolků taky do díry (Síla 5).

Díky všem existujícím i neexistujícím Bohům, Sikuova vychrtlá konstrukce byla příliš slabá a lehká na to, aby vlka odpálila do díry. Bylo to poměrně mladé vlče, zhruba ve věku Seilah. Kdejaký vlk by byl velmi zostuzen tímto faktem, Siku však nikoliv. Úleva byla tak velká, že se málem zhroutil.
"Ufff, jste v poř..." než stačil cokoliv říct, kvílející zvíře se nechalo unášet dál a posledním dobrovolným odstrčením do díry zahučelo tak či tak.
Siku zůstal v němém úžasu. Neměl tušení, jak se zachovat ani jak se tvářit. Vlastně byl tak v šoku, že ani nevěděl, co si má myslet.
Ono tam... zahučelo samo? pomyslel si nechápavě. Opravdu mu nějak nesecvakávalo, proč by tam někdo lezl dobrovolně. Opatrně přicapkal k otvoru a naklonil se nad něj. Jeho výraz byl všeříkající – ‘Co se to tu sakra stalo?‘
Z díry se ozvalo vlče, kterému se očividně vůbec nic nestalo. Úlevně vydechl a kdyby mohl, umučeně by si promnul kořen nosu. Jenže nemá ani ruce, ani nos. Došlo mu, že nevěděl ani jak se jmenuje ani jakého je pohlaví. Bylo to prostě vlče. Ale to vůbec neznamenalo, že by mu neměl vykat! “Můžete vylézt zpět?“ zavolal, ale už předem znal odpověď.
V tu se kolem něj prohnal šedivý vlk, který do díry bez okolků skočil. Siku poplašeně zacouval a otočil se k ostatním. Ne proto, že by očekával něčí komentář. Ale proto, že na něj vrčela vlčice s hustým kožichem a jasným přízvukem severských smeček, které obývaly západnější území než jeho rodina. Stáhl uši, přikrčil se, stáhl ocas a v tu ránu z vysokého vlka byla malá hrouda strachu a neštěstí. Oi, nečekal bych tu rodáka. pomyslel si vyplašeně a před hněvem šedé ucouvl o menší půlkrok. Uvědomoval si, jak nerozvážné a neuctivé věci vypustil z tlamy. "Простите меня, я не осознал неосторожности своих слов." [Prostite menya, ya ne osoznal neostorozhnosti svoikh slov] (odpusťte mi, neuvědomil jsem si nerozvážnost svých slov). odpověděl tichým hlasem a vyhýbal se očím vlčice.
Mluvila velmi formálně a vybraným způsobem. Úplně jiný druh komunikace než na jaký byl zvyklý ze své smečky. Jejich oblast byla známá prostou řečí a vlastním slovníkem, který často zahrnoval vlastní pojmenování věcí dle charakteristik, ne dle historické formality. Nepříjemné potkat zde někoho z oblasti, kde se Sikuovým nářečím a mentalitou skoro až pohrdá pro přílišnou jednoduchost a prostotu.
Adrenalin stoupal, strach jakbysmet. Máloco je horší než setkání s medvědicí a Siku s čistým svědomím může prohlásit, že to překoná jen setkání se sobem nebo s členy západnějších smeček. Nikdy nebyli schopní mezi sebou vykomunikovat smír, tak jak může někdo jako Siku vyváznout s nepotrhaným kožichem?
Seilah byla za ním a to ho na celé situaci jako jediné uklidňovalo. Vlčice, která se představila jako Lilac, se nezdála být příliš znepokojená stavem vlčete v otvoru, i když se snažila slovy prokázat opak. Zmínila také cosi o rozšiřování k horám. Chtěla opustit vlče a odejít k horám! Stáhl naštvaně uši, ale neřekl vůbec nic. To tu chce to vlče nechat?
Byl však příliš plachý na to, aby svůj názor vyjádřil také nahlas. Navíc tu byla stále hrozba huňaté vlčice, ke které na 99% patřil stejně huňatý vlk. Ti dva se představovali jako Nina a Cyril, pokud si pamatoval správně.
Inu, hrozné střídá horší a Seilah, zcela neochvějná a nepoznamenaná situací, se rozhodla k šílenému kroku. "C-co? Ne! Ne, Sei, to nejde, neskákej tam, neblázni!" otočil se na ni a v tu ránu úplně zapomněl na celou katastrofu s Ninou, na ostatní vlky i na svůj život. Ať mu klidně urve ocas, ale Seilah NEMŮŽE skočit za vlčetem!
Nicméně mladá vlčice nedbala ničeho. Prostě se rozeběhla a skočila dovnitř. "SEILAH!" zakřičel až mu přeskočil hlas a s úplně prázdnou hlavou se rozeběhl za ní. Poslední věc, která mu proběhla hlavou bylo Umřu. než jeho zorné pole zahalila tma.

//Strčim do Zed, když si tu tak poskakuje, tak může tu díru vyzkoušet, ne? (Síla, 12)

Seilah odignorovala jeho otázky a se šťouchnutím jej popohnala kupředu. Očividně si na jeho výlevy tak zvykla, že jí bylo jasné, že ignorace správných informací je jediný účinný lék na zachování zdravého rozumu. Siku zkoprněl, když se vlčice rozešla ke smečce se slovy "je tu i Star". Nastražil uši. Star? Ten vlk co jí pomáhal? Říkala že přece není členem smečky, ne?
Pořádně se rozhlédl a všiml si, že vlci se... neznají. Skopičili kolem díry, řešili co se děje a představovali se sobě navzájem. Úlevou vydechl, ale jen na půl. bylo dobré, že to není skupina, která se velmi dobře zná a mohla by tak představovat přímé nebezpečí. Ale stále tu byl fakt, že těch vlků je tu opravdu hodně a že si rozhodně musí hlídat. záda. Ježiš, kde je Seilah?
Ihned vykročil za ní, až mu to pod tlapama lehce uklouzlo.
Jedna z vlčic bláhově šla až úplně k díře. Sikuovi se zatajil dech. No to ne, nehodlá tam lézt, že ne? napadlo ho vyděšeně. Očividně ale měla u sebe někoho, kdo by ji kdyžtak stáhl zpátky, To je ten Star, ne? Sie mu věnovala úsměv a pozdrav a on jí jej opětoval, takže se znají. Fajn, jeden údajně přátelský vlk.
Snížil těžiště a pomalu se pokoušel dostat ke kamarádce, ale to vlče bylo mrštnější, než by Siku momentálně chtěl. Prošel kolem hloučku, kde stál seznamovací hlouček a pozorovali díru. Siku chtěl promluvit. Tak dělej, řekni jak se jmenuješ! Nebuď drzý! zahleděl se na ně žlutýma očima a zkoprněl. Sakra, to nedám. nasucho polkl a přemlouval se k tomu, aby něco řekl. Dělej Siku! Znáš jejich jména! Je na místě, aby oni znali tvoje!
Zírající vlk s šedým kožichem a tmavou, mračivou maskou by jim beze slov musel přijít minimálně podezřelý. Děláš si to sám, Siku. Ještě když takhle zírá...
Bohužel jeho plachost vyhrála a on se s nádechem otočil na Seilah. Tady jsi! pomyslel si a nepřiměřeně rychle se za ní vydal. Někdo poznamenal, že vlčata by měla stát od toho dál. Rozumná řeč! Rozhodně to řekl někdo chytrý.
"To je pravda, Sei, prosím drž se od toho dál, něco by se ti mohlo stát."
Ochranářsky se kolem ní obtoči ze předu, aby ji mohl odsoukat dál. Udělal to ale hodně, HODNĚ neopatrně a neobratně a do někoho strčil. To snad ne, tak teď jsem si zadělal na problém. blesklo mu hlavou. Spěšně se otočil k vlkovi, do kterého dost nevybíravě a silně strčil.
"Já-já-já nechtěl, já..." omlouval se nekomu se sklopenýma ušima a kajícným pohledem, který vystřídal k smrti vyděšený. Nějaký drobný vlk, nejspíš vlčice, která stála před Sikuem, byla k díře poměrně dost blízko a kvůli němu špatně přepadla a mířila přímo do díry.
"To ne... TO NE! Drž se!" vyjekl a snažil se vlka chytit zuby za kožich. "Да ёб твою мать!" (//[da job tvoju mať] = hodně sprostá verze 'ale tak k čertu s tebou/se vším'//) ujelo mu v panice.

//Kopce Tary přes řeku Kierb

Siku šel celou cestu vedle Seilah, ale nic neříkal. Zjevně ani vlčice neměla zrovna povídavou a tak cestovali mlčky. Siku se fascinovaně rozhlížel. Další nové místo! Bylo ale značně nepřátelštější, než byly kopce, kde složili hlavu. Foukal tu vítr, nebylo se kde schovat a vzduch podivně řezal do očí. Zdálo se, jako kdyby tu byla větší zima než jinde. Podivné to místo.
Sei z ničeho nic promluvila a začala hned o smečce. Siku nasucho polkl. Je to tady. Už se blížíme. Už jsme skoro v lese a já vůbec nevím, co budu dělat. Jak se mám představit? Co mám říct? Jak mám reagovat? Ohhh bože pomoz mi najít sílu. Značně znervozněl a jeho krok zpomalil a stal se podivně těžkým. Něco ale upoutalo její pozornost a stejně tak i jeho. Siku zděšením stáhl uši a kníkl. "C-cože? Co se děje? Ne, Seilah počkej!" jedním dlouhým skokem se dostal před ni a zabarikádoval jí cestu. Naneštěstí už byli skoro u kupy vlčích těl, kteří na něco zírali. Silně se přikrčil a zařadil se vedle ní. Možná kousek za ní. "S-Sei, neříkala jsi že jste malá smečka? Kdo jsou ti vlci? To už jsme tady?" šeptal směrem k ní vyplašeně, oči měl navrch hlavy. "Jestli jsou tohle všechno členové vaší smečky, tak to ROZHODNĚ není malá smečka."
Zrychleně dýchal a snažil se být co nejmenší a nejnenápadnější. Jeho silný ruský přízvuk se mnohonásobně zvýraznil vlivem nervozity. Byl tak vyděšený, že chvílemi zapomínal, jak má vlastně správně mluvit.
Tolik vlků... tak to nedá. Nenenene, to je katastrofa, jestli se bude představovat alfám před tolika vlky, tak zkolabuje. Přede všema. Omdlí a oni ho zakousnou a snědí k večeři. Strašná představa!
"Je vůbec rozumný mě přivést hned mezi....ně...?" zpomalil v mluvě a fascinovaně se zahleděl na něco podivného. Prasklina. Obyčejná prasklina. Co ale už tak obyčejné nebylo, byl fakt, že mezitím co mluvil, zvětšila se. A zvětšovat se nepřestala. "Co se to děje?" zeptal se spíš do vzduchu a nechápavě hleděl na díru uprostřed skupiny vlků. Teď už chápal, proč tu všichni jsou a na co zírají. Ta prasklina vypadala... nebezpečně. Hodně nebezpečně.

Seilah se chvíli odmítala nechat vzbudit, ale střihla ušima na znamení, že se nemusím snažit ji vytáhnout z pelechu. Že už nespí. Cosi si zamumlala, moc jí nerozuměl, ale znělo to poměrně nevraživě. Siku se pousmál a nechal ji v klidu se probudit.
"Dobré." zavrtěl ocasem a spokojeně se přivinul, jak se mu na pozdrav otřela o krk.
Jakmile vlčice vyšplhala ven, jal se vylézt hned za ní. Venku to příjemně vonělo vlhkým chladem a novým přívalem ranních mrazíků. Široce si zívl, aby uvolnil ztuhlost pantů, a oklepal se. Měl z nory slehlou srst a nepříjemně ho svírala.
Ze zvyku noru několika rychlými hrábnutími zadních nohou zahrabal. Nenechat za sebou výraznou stopu. připomněl si důležité pravidlo, které následoval celý život. Seilah se zmátořila, dala do kupy a rovnou vydala příkaz k odchodu. Siku ji mlčky poslechl, přidal se k cestě po jejím boku a nechal ji vést je... inu kamkoliv.

//Za Seilah

Povídali si dlouze a o všem. Bylo to příjemné, v noře bylo útulno a se Seilah se navzájem hřáli, takže místo na spaní splnilo všechnapotřebná kritéria k útulnému pelechu.
Dech i tlukot srdce vlčice se uklidnily a Siku zahodil všechny své obavy a nejistoty za hlavu. Tady pro ně nebylo místo, sotva se sem vešli oni dva.
Vyprávění o Smrti mu stále přišlo dost děsivé, i když argument Seilah měl něco do sebe. No, dává smysl, že odejít od smrti a zázračně umět používat magii lépe zní jako úžasný životní pokrok. Ale asi si to zatím nechám ujít. přikývl si pro sebe Siku a nechal to být.
Chvilku mluvila Sei a Siku ppslouchal, chvilku se role obrátily. Vesměs neřešili vůbec nic důležitého, ale pro osamělého vlka tyto nedůležité věci tím nejlepším. Venku se rychle smrákalo a než nebe zahalila hluboká noc, Seilah si ustlala na Sikuových tlapách a usnula.
Siku se pro sebe usmál. Byl to skvělý den. napadlo ho spontánně. Složil hlavu k té její, více se do objetí opřel a spokojeně zavřel oči.za malou chvíli se jehondech výrazně zpomalil a prohloubil. Konečně bude mít dnes klidný spánek. Přecujen spí v pevné sněhové noře po boku přítele.

___________________

Ráno přišlo podivně brzo. Siku spokojeně oddechoval, ale první červánky ho pošimrsly na čenichu tak výrazně, že ho to vzbudilo. Rozespale zamžoural a rozhlédl se. Pruh slboučkého světla příjemně osvětloval noru oranžovo cervenými odlesky a vytvářel krásný kužel světla, který dopadal na kousek tváře vlčice. Bylo ještě brzo, den nezačal, ale on věděl, že bude lepší odejít než se rozední. Siku se pro sebe usmál a jemně ji šťouchl čumákem do líce. "Spíš?" zeptal se tiše.
"Brzy bude bílý den. Měli bychom vylézt, než vchod příliš zvrdne a zledovatí. Nerad bych se ven probourával." zasmál se měkce.

Poprosím za bronzový ticket BONUS ŠTĚSTÍ
Díky moc, akce byla bomba" :)

Siku chce NĚCO ZÁBAVNÉHO a chce OVLIVNĚNÍ CITŮ.
-Není preferováno žádné pohlaví, práva patří všem

Loterie 5/5

Siku byl příliš zabraný do práce, než aby si všiml, že jeho pokus o tajné úpravy byly dávno odhaleny. Inu nikdy nebyl dobrým lhářem a ani mu nikdy moc nešlo být vysloveně nenápadný. Povšiml si, že se Seilah odkázala zase na smečku. A to vskutku pozitivním způsobem. "Snad máš pravdu." pousmál se.
Skoro to vytvářelo pocit, že už do smečky patří. Neusni na vavřínech, Siku. Ještě jsi tam ani nedošel. upozornil sám sebe na fakt, že nikdy není dobré hýřit sebevědomím předčasně. Nebo vůbec.
Seilah se svalila k Sikuovi a snažila se jakkoliv uvelebit. Je jí nepříjemně? pomyslel si, když si všiml, jak se Sei ošívá a jako kdyby se bála přitisknout. Navíc jí srdce tlouklo tak silně a rychle, že začal mít o ni trochu starost. "Je všechno v pořádku, Sei?" sklonil hlavu tak, aby byla kousek pod úrovní té její a kontroloval jí čumákem dech a tělesnou teplotu. "Bylo to moc náročné? Nechtěl jsem tě uhnat." kníkl provinile.
Vyprávění o Smrti ho zaujalo a trochu vystrašilo. "To zní děsivě... a u ní si vlci zlepšují magické schopnosti? Brrr, to bych možná i oželel. Bál bych se, čeho je schopná." zkřivil tvář.
Seilah očividně měla podobnou reakci, vzhledem k tomu, jak se otřásla.
Pečlivě poslouchal a jako kdyby se lehce rozpustil. Stala se z něj veliká, chlupatá, měkoučká koule chlupů, která vysílá do okolí příjemné teplo. I jeho výraz byl podivně rozpuštěný. Bylo vidět, že je mu opravdu příjemně.
"Zní jako moc fajn vlk... ten Star." odpověděl a lehce mávl ocasem, který vlčici pocuchal chlupy na zádech. "Musíš mít velký hlad. Jsi ve vývinu, potřebuješ hodně jídla! Rád bych se s tebou podělil o nějakou pořádnou kořist, ale už je to dlouho, co jsem naposledy lovil." přiznal s hanbou zářící na čele.

Loterie 4/5

Siku se rozhodl, že veškerá konverzace bude prostě pokračovat až v doupěti. Nemohl se dočkat! Není nic lepšího, než zachumlat se, zadýchat sněžné doupě a povídat si do usnutí. Vždycky jsem spal v doupátku jen se sestrou a tetičkami. To bude vlastně poprvé, co ji budu sdílet s kamarádkou!
Při té představě se uculil. Byl sice ve smečce oblíbený, ale jako omega neměl moc blízkých přátel. Byl to prostě místní kamarád, ale nikdo ho zas až tak vážně nebral. Těšila ho představa, že ho někdo považuje za natolik důležitého a důvěryhodného, že s ním bez obav bude spát ve sněhu.
"Neboj, nemáš šanci dokoliv udělat špatně!" zasmál se při hrabání. Hloubil díru hodně do šířky a zadníma packama a ocasem udusával sníh tak, aby vytvářel pevnou konstrukci. Čím lépe to udusám a uhňácám, tím lépe bude držet až nad námi někdo proběhne. Kdyby náhodou. Siku byl opravdu pečlivý a důkladný. Nic nenechal na náhodě. Sem tam Seilah mlčky vlezl do cesty, když mu přišlo, že hloubí moc daleko. Snažil se to ale dělat tak, aby to vypadalo jako náhodný pohyb, ne jako korekce jejího hrabání. Když už mu přišlo, že je díra připravená, zaházel zadníma nožkama přebytečný sníh a co zůstalo, to opět udupal a zatlačil do zdí. Spokojeně vydechl.
"A je to! Jsme dobrý tým." zazubil se a pochvalně vlčici čumákem pocuchal srst za uchem.
Díra byla značně hluboká, skrze otvor sem proudily zbytky denních paprsků, ale jinak panovalo přítmí. Byla jen tak široká, aby se oni dva pohodlně vlezli ve stoji, ale museli si lehnout propletení do sebe, aby se řádně zahřáli a hlavně pohodlně vešli. To byl přeci jen účel sněhového doupěte. Sei už teď mohla cítit, že je vzduch o poznání teplejší, jak si to tam rychle zadýchali a zahřáli těly.
Siku sebou plácl na zem a ocasem zametl prostor těsně před sebou, aby ukázal, že si také může zaslouženě lehnout a odpočinout si.
"Abych se vrátil k předchozí konverzaci - pověz mi víc o těch vlcích... o Životě a Smrti? A kdo je Star?" uculil se, očekávajíc útulné povídání si při večeru.

Loterie 3/5 (7)

//Gejzírové pole

Zdejší Bohové? O tom ještě neslyšel. "Jak to myslíš?" zeptal se zmateně. "Zdejší vlci mají náboženství a svého Boha?"
Už byl na místech, kde tvorové věřili ledasčemu. Ale nějak nikdy moc nepochopil, k čemu taková víra vůbec je. Svět byl krásný tak jak je, ne? Určitě ano! "A o jakých Bozích to vlastně mluvíš?" optal se zúčastněně. Dost ho to zaujalo.
Měkce se zasmál. "To mně by druhá Seilah nevadila. Vlastně vůbec by mi nevadilo, kdyby bylo víc takových, jako jsi ty." dloubl ji čumákem do plece a usmál se na ni. Měl radost už jen ze samotné přítomnosti tady a teď. A hlavně s ní. Měl jsem štěstí. pomyslel si.
Vlčice poukázala na okolí poměrně vysokých a členitých kopců. Popošel k hroudám navrstvených sněhem a začenichal. Už tu nějakou chvíli ležel netknutý, takže bude i pěkně uleželý a pevný. Lehce zahrabal a s nadšením se do sněhu vsunul celý. Zamával ocasem a spokojeně vydechl. "Jooo, ten je víc než dostačující." usmál se spokojeně. Jedním nadskočením byl zpátky na nohou. "Tak jo! Tady pod tím kopcem je super hrouda. Já udělám vstup a ty mi pak pomůžeš vyhrabat dutinu? navrhl a rovnou se rozeběhl k vyhlídnutému místu. Začal kopat předníma packama. Snažil se být opatrný, aby sníh zbytečně nerozhodil a nepoškodil. Když byla prohlubeň dost výrazná, skočil a, stejně jako liška když loví myšky, se čumákem zanořil přímo dovnitř díry. Hrabal dál, než byla jáma dost hluboká. Sníh byl krásně hluboký a pevný. Už teď se cítil příjemně. Když se vytvořila puklina, vyšplhal přes noru a vykoukl ze sněhu na Seilah. "Můžeme hrabat! zavolal na ni vesele.

Loterie 2/5 (6)

Zamotala se mu škeble. Takže je to tady normální?
"No a... stává se vám to tu často? Že... no, že z jednoho vlka jsou najednou dva?" oči mu šly šejdrem jak si představil celý les vlků, kteří mají svého dvojníka. Divný obrázek. Znepokojivý...
Naštěstí vlčice potvrdila, že na celém širém světě je Seilah jenom jedna. "To je dobře! Umíš si představit, kdyby tu byla druhá ty? Co kdyby to bylo tvoje zlé dvojče!" zavrtěl hlavou. Co vlastně taková zlá dvojčata dělají? Třeba chodí po světě a dělají originálnímu vlku špatný jméno. odpověděl sám sobě. To by nechtěl... rozhodně by nechtěl, aby po světě běhal zlý Siku, který se ničeho nebojí a je cíleně na všechny zlý. No to teda ne!
Kousek od nich vytryskl gejzír horké páry. Siku leknutím nadskočil a zděšeně pozoroval tu šílenou páru, která byla mrazem o to hustší. "Páni, nechtěl bych tam stát." sklopil uši a byl přešťasten, že si dávají solidní odstup. S vlčicí to ani nehlo. "Musí to tady dobře znát. napadlo ho.
Stočil poplašeně hlavu zpět k Seilah a snažil se nemyslet na fakt, že stojí doslova nad peklem. "Ah... aha, už to chápu. Jo, tak teď už rozumím tomu, proč je nemáš ráda. Asi bych jim pak taky nevěřil." zamračil se. "Jsem opravdu rád, že naše severské světlušky tohle neumí. Chci říct... to klonování vlků." upřesnil.
Podíval se směrem, kterým vlčice kývla. Opravdu, slunce zapadalo. "Bylo by rozumné si udělat sněhovou noru co nejdřív. Víš o místě, kde je sníh hodně vysoký a pevný?" zeptal se a tlapou prohrábl sníh s krustou, která vznikla vlivem přívalů tepla z gejzírů.

//Kopce Tary

Loterie 1/5 (5)

Souhlasně přikývl, ověřil si, že není u zdroje moc blízko, otočil se poli zády a posadil se. Nastavil tak teplo záda a zadnici. Spokojeně zamručel. Není to špatné. souhlasil v duchu a nechal se ohříval. Nesmíme to ale přehnat. mám takový dojem, že jestli nebudeme opatrní, stanou se z nás grilovaná kuřata.
Zvědavě stočil jedno ucho k Seilah a podivil se nad netradičním prohlášením o dvojnici. "Dva krát?" zopakoval nevěřícně a otočil na ni hlavu. "Jak to myslíš, dva krát? Jeden vlk přece nemůže být dva krát... že ne?" podezíravě přimhouřil oči.
Hlavou mu bleskla představa dvou Seilah, jak se na něj culí a mluví na něj. "Siku, pojď s námi k jezeru." "Jooo Siku! Pojď s námi, bude to zábava!" "A třeba si něco ulovíme. Neboj, my víme že nejsi moc dobrý v lovu. Ale my jsme dvě!" "Anooo, nech to na nás, Siku. Nám bude stačit, když budeš s námi." culily se.
Siku prudce zavrtěl hlavou nad tou nehoráznou myšlenkou. Nepřemýšlej nad kravinama. okřikl se a na moment od Seilah odvrátil pohled. Podivně se za tu myšlenku styděl.
"No... a... a už dvě nejste, ne?" koukl na ni koutkem oka. "proč jste vůbec byly dvě? A myslíš že za to mohly světlušky?" po zapuzení divných myšlenek se na ni znova zpříma zahleděl. Ještě nikdy neslyšel o tom, že by se vlk zdvojil!
"O norách?" zopakoval, než mu došlo, co tím myslí. "Ah jasně! Nory ve sněhu. Když je opravdu velký mráz a strašně moc sněhu, země je úplně promrzlá a jeskyně nepříjemně studené. Tak si kopeme nory ve sněhu tak, aby měly úzký vstup a nějaký ten prostor dole. Jako krtci!" zazubil se. "V těch norách spíme spolu, většinou po dvou až pěti vlcích. Tulíme se k sobě a zahříváme se. Je to fajn, někdy si v nich vyprávíme historky, abychom si krátili dlouhou chvíli než usneme." zamával spokojeně ocasem. Vyprávění v norách měl vždy strašně moc rád. "Chceš to zkusit?" navrhl nadšeně.