Gallirea - Příspěvky uživatele

Všechna slova se mu zarazila v krku. Díval se do těch nejpronikavějších očí, jaké kdy viděl a nebyl schopen se od nich odtrhnout. Tělem mu proudil šok a nejistota. Nevěděl, co se děje ani zda chce, aby se to dělo dál. Nebyl však schopný doslova ničeho. Jen jí dál opětoval pohled, který mrazil. A jakkoliv Siku mráz miloval, tohle nebyl ten typ chladu, který by uvítal. Tenhle nebyl příjemně chladivý a vlídný, ani silný a hravý. V tomhle mrazení nebylo vůbec nic. Bylo prázdné. Jako smrt.
Takže umírá? Neumíráš. Je tohle konec? Není to konec. Je tady aby odnesla jeho duši a dovolila tělu konečně spočinout?
"Jste smrt?" zeptal se roztřeseně slabým hlasem. Vlčice mlčí. Siku se bál zeptat znova a bál se odvrátit hlavu a přerušit oční kontakt. Proto vyčkával a snažil se nesoustředit na povykování Blábola a Protivy. Teď nesmí udělat chybu. Věděl, že jestli udělá něco špatně, nebude mu už pomoci. Doufal jen, že ať se teď stane cokoliv, ukončí to jeho trápení na tomto příšerném místě.

Tupě zíral na božské stvoření, které se před ním zjevilo a do kterého zbrkle narazil. Nic neřekla. Siku nevěděl, zda svou omluvu zopakovat, neboť vlčice mu věnovala pramálo pozornosti. Vypadalo to, že něco nebo někoho hledá. Vypadala však velmi vlídně a přátelsky a ve vlkovi se cosi pohnulo. Je tu živý vlk a nechce mi ublížit. Pomyslel si šťastně. Příjemnou společnost by uvítal jen o trochu méně než vodu. Takže měl opravdu velkou radost. Nicméně... jak ji oslovit? Chce vůbec, aby na ni Siku mluvil? Otevřeně ignoroval její obrovský zjev a mohutné paroží. Chtěl slyšet pár vlídných slov jiného vlka. Chtěl si popovídat s někým, kdo mu nelže, nenadává mu, neděsí ho a nesnaží se ho obelstít.. Doufal, že někoho takového právě našel.
"P-promiňte, já do vás nechtěl narazit." zakoktal nervózně.
Roztřeseně a se zakloněnou hlavou jí zíral do tváře a hledal náznak nějaké emoce. Jakékoliv. Avšak nejen, že mu nepatřil ani drobek z její pozornosti, ale vypadalo to, že o něm vůbec neví. Dívala se všude okolo a chystala se vykročit směrem pryč.
"Ne! P-p-p-p-prosím, neodcházejte." Nic, žádná reakce. Modré oči vzrostlého tvora kmitaly po prostoru. "Prosím!" zoufalství z vlka přímo sršelo. "Mohl bych-" zarazil se v půlce věty. Vlčice k němu stočila ostré oči a svůj pohled mu zabodla hluboko do duše.

Zmatená hlava tvořila čím dál tím divnější obrazy. Obyčejné vlnění a ohýbání okolí přecházelo přes drobné světelné efekty až do skoro plnohodnotných obrazců. Některé byly příjemné, jiné o hodně méně a pár jich bylo prostě jen divných. Tlama se vlkovi protáhla v nervozitě a koutky se mu pomateně stočily do úsměvu. Vytřeštěné oči pozorně sledovaly vše, co se kolem něj dělo. Měl strach se na to dívat, ale ještě vyděšenější byl z představy, že má zavřít oči a nevidět zhola nic. Co kdyby něco z toho bylo skutečné a chtělo mu to ublížit? Příliš nebezpečné! Dech se mu strachy zrychlil a stal se mělkým ve chvíli, kdy těsně před jeho čenichem prošel zelený medvěd. Normální úkaz, že? Byl však podivně klidný. Viděl ho vůbec? Přidal do kroku. Nehodlám čekat, až mi bude věnovat pozornost. Pod nohama se mu proháněly malé rohaté potvůrky, chlupaté jako lasičky v zimním kožichu. Snažil se na ně nešlápnout, ale rozhodně mu to neusnadňovaly. V momentu nepozornosti narazil do čehosi, nebo spíš kohosi. "P-pardon." omluvil se a v úžasu spočinul zrakem na statné vlčici s nádhernou srstí, jelením parožím, hlubokým modrým pohledem a výškou daleko přesahující tu jeho.
Na koho to mluvíš? zeptal se hlas.

Siku tlačil své hranice dál a dál až se zdálo, že vlastně žádné hranice nemá. Samozřejmě to bylo jenom zdání. Vlkův autopilot se na něm bezpochyby podepsal. Mdlé stvoření se kymácelo, zakopávalo o vlastní nohy a masivně halucinovalo. Sucho a vyčerpání zatnulo ostré drápy do Sikuovy mysli a trhalo ji ve dví. Možná proto měl co dělat, aby se ubránil neodbytnému panovačnému hlasu a otravnému nesrozumitelnému halekání jeho nových společníků. Nežádoucích, nutno dodat.
Ochablá tvář nebyla schopná udržet tlamu pevnou, takže nejen visící jazyk, ale i dolní čelist se při každém kroku lehce zhoupla. Vypadalo to, že některé části těla už mu nepatří. Jsi pomalý. Připomněl mu hlas. Siku jej okatě ignoroval. Povídám, jsi-
"Já tě slyšel." otvětil suše.
Chvíli bylo ticho.
Nejsem ti dost dobrý pro odpověď?
Mlčel.
Dělám to pro tvé dobro.
Ironicky se ušklíbl. "Pro mé dobro, jo? A v jakém vesmíru mi má tohle pomoct a jak?"
Hlas několik dlouhých vteřin neodpovídal, načež se po notné pauze ozvalo ublížené a zároveň nahněvané: Jenom nechci, abys nás všechny zabil.

Krok za krokem ubíhal v pravidelném rytmu. Pohyb vlka byl nepřirozeně kolébavý a těžký, že každé vykročení vypadalo, jako kdyby Siku měl zakopnout a upadnout. Nicméně k všeobecnému překvapení to pokaždé ustál. Bolestné škubání v těle se změnilo v neustávající tlak. Nezastavuj.
"Já vím." vydechl znaveně. Dělal co mohl. Možná to nebylo dost, ale nic lepšího v tuto chvíli nedokázal. Hlas se stal zcela běžným a vítaným společníkem. Stále z něj Siku neměl moc dobrý pocit a chvílemi se ho i bál. Ale nezdálo se, že by mu chtěl ublížit. Jak sám řekl, není hrozbou. Totéž však nemohl říct o nesrozumitelném blábolení tvora, který se snažil vydávat za jeho otce. Bylo až obdivuhodné, jakou měl výdrž. Po celou dobu ani na malou chvíli nezavřel tlamu. Vlk ho však odmítl vnímat. Snahu o krádež identity jeho rodiče považoval za naprosté dno. Něco, k čemu se sníží jen ti nejohavnější z nejohavnějších. Neměl právo ani vyslovit jeho jméno, natož předstírat, že by mohl být on. Patetické. ulevil si v mysli a dál ho již neřešil. Neměl pocit, že by bylo moudré věnovat Blábolu víc myšlenek, než do teď.

Hluk v hlavě byl už nejen otravný, ale hlavně opravdu vyčerpávající. Neměl ani chvíli klid, stále se podivný hlas, vydávající se za jeho otce, pokoušel na něj mluvit, ale žádná reálná slova nepřicházela. Siku neměl ani chuť ho okřiknout, aby už mlčel. Podvědomě tušil, že by to k ničemu nebylo a plýtvat nyní energii na věci, které nefungují, by bylo teprve to pravé šílenství.
Jsme v polovině. prohlásil znenadání starý známý hlas, který je s ním od prvopočátku, ať už to znamená cokoliv. Siku chvíli mlčel. Zvažoval, zda mu má odpovídat. "Nevím co to znamená." promluvil nakonec. A hlas mlčel.
Únava zmizela, bolest zmizela, sucho a motání hlavy přestaly být nepřekonatelným problémem. Nezastavoval, chůze se stala přirozenou. Normální. Bylo to něco, co dělat musel, bez přemýšlení a bez přestání. Zdálo se, že kdyby se zastavil, tak zemře.

Od chvíle, kdy si Siku uvědomil kdo je a kdo hlas být rozhodně nemůže, už neslyšel žádná konkrétní slova. Jen jakýsi šum, podivné zvuky, které by slovy být mohly, ale rozhodně jimi nebyly. Cítil se o dost méně šílený, ale všude přítomný hluk mu v tomto přesvědčení nepomáhal. Spíš naopak. Opět byl na cestách, pohyboval se vpřed, ale oceán zůstával těsně za ním. Slunce svou pozici také nehodlalo měnit. Popravdě vlk už nekráčel vpřed za jistým cílem dostat se pryč, ale jen ze setrvačnosti. Jde jen proto, aby šel. Bolest nohou pozvolna mizela a vystřídal ji otupělý pocit. Tak trochu jako kdyby nohy nebyly jeho. Věděl že se hýbou, věděl že tam jsou, ale to bylo vše. Žádný doplňkový cit, žádné vědomé pohyby. Pohyb zajišťoval autopilot. Siku se ničemu nebránil, vlastně naopak. Mysl už nebyla jen jeho, tak o co horší může být ztráta vlastnictví končetin? Nevšiml si žádného rozdílu. V krku ho škrábalo a dech byl mělký. Kdykoliv se nadechl výrazněji, plíce vypustily znepokojivý zvuk, který se nedá k ničemu přirovnat. Je však nad všechny pochyby, že to není správně.

Jak dlouho tam tak asi stál? Chvíli? Hodinu? Den? Mělo vůbec smysl přemýšlet nad časem, když tu stejně žádný nebyl? Jaký tak může existovat čas, když je slunce stále v pozici stejné hodiny stejného dne. Vlk čekal. Splnil rozkaz hlasu a měl za to, že je nyní v bezpečí.
Já nejsem hrozba.
Vlk pod tíhou slov stáhl ocas a zakňučel. Neodpověděl, nechtěl se s ním bavit. Nechtěl ho slyšet. Nechtěl ho mít v hlavě ani nikde jinde. Měl strach.
"Siku."
Zvedl hlavu. Kdo je Siku?
"Siku, můj chlapče."
Nikde nikdo. Hlas byl hladký a jemný, ale neznámý. "Kdo to mluví?" zeptal se opatrně.
"Ale Siku, tvá slova mě bolí."
"Ale já se tak nejmenuju... myslím."
"Ovšem že jmenuješ. Sám jsem ti to jméno dal."
"Vy jste můj otec?"
"No jistě, kdo jiný bych měl být?"
Zamračil se. "To nevím." Znervózňovalo ho, že stále nikoho neviděl. "Kde jste?"
"Jsem tady."
"A to je kde?"
"Tady všude."
Šedý to vzdal. Nehodlal mu už odpovídat, dozajista si s ním hlava zase hraje. Možná se jmenuje Siku, ale tohle rozhodně není jeho otec. Neví sice kdo jiný by to byl, ale byl přesvědčený o tom, že tohohle vlka rozhodně nezná. A vůbec, byl to vlk? Vždyť ho nemůže vidět.
"Siku." Oslovil ho hlas znovu.
"Siku." a znovu.
"Siku!"
"Už dost!" rozzlobil se. Jak chtěl zpočátku společnost, tak nyní by udělal cokoliv pro to, aby ho všichni nechali na pokoji.
"Siku, tvá sestra se trápí.."
Moje sestra... sestra? Sestra.
"Sesi?" osvítil ho paprsek poznání. Mléčně kalné oči prozřely. Myšlenková mlha ustoupila a jemu došlo, že na notnou chvíli zapomněl na to, kdo je. Navíc si uvědomil velmi zásadní věc.
"Ты не папа. (ty nejsi táta)" udeřil ostře rodným jazykem. Tátu jsem nikdy neslyšel mluvit.

Schoulený vlk žíznivý, hladový, vyčerpaný a dozajista šílený seděl zhrouceně před mořem, které bylo nehybné stejně, jako bylo nehybným slunce. Těžký horký vzduch objímal jeho tělo a písek pálil do nohou. Na nebi ani mráček, stejně jako jeho mysl neobsahovala ani náznak čisté myšlenky. Jen chaos. Tichý chaos.
Vlk se lehce třásl po zkřehlém těle. Strach ho ještě neopustil, stejně jako ho neopustila hlodavá myšlenka. Jak se jmenuju?
Nepřemýšlel nad tím, nesnažil se vzpomenout. Jen se sám sebe pořád dokola ptal, aniž by pátral po odpovědi. Zapomněl na vše co se jeho jména týče. Znění, původ, vlky, kteří se k tomuto jménu pojí. Dalo by se říci, že momentálně neví vůbec nic.
Musíme jít.
"A kam?"
Někam.
"To nechápu."
Nemusíš nic chápat, ale nesmíš nás zabít.
"To přece nedělám."
Nech toho a dělej něco.
Hlas byl sice klidný, ale očividně naštvaný. Naléhal a vlk pocítil opětovný nával strachu. Rozklepal se a z očí se mu vytlačily další slzy.
"Já ale nevím co." zakňučel. On opravdu nevěděl. On totiž nevěděl vůbec nic.
Zvedni se. Poslechl. Zvedl své bolavé tělo a zjistil, že ho nohy unesou jen tak tak. Vypadal zbídačeněji než kdy jindy.
"Stojím." špitl.
Stál jako socha, chvění v těle a z vlkova hustého severského kožichu se oddělilo několik trsů uvolněných chlupů.

Stále seděl, upíral pohled do dálky, která byla nekonečně dlouhá. Oči ho řezaly, mrkal vůbec? Kdy mrknul naposledy? Musí mrkat, jinak mu popraskají oči. Tak dělej už něco.
Neodpověděl. Neměl jak odpovídat, hlava byla prázdná, vysušená, jako troud.Nepamatoval si kde je, kdo je, ani jak se sem dostal. Byl vůbec někdy i jinde? Co když je tohle jediné místo kde kdy byl?
Teď by mělo sněžit.
Zaklonil hlavu, aby se podíval na nebe bez mráčku. Ano, teď sněží.
Na tváři se mu objevil podivný úsměv. Byl unavený a nepřirozeně široký. Tohle je skvělé místo pro život.
Usmíval se, s očima upřenýma do slunce. Těšil se ze sněhu, který mu jeho pomatená mysl vytvořila. Byl doma, že? Byl konečně doma. Ale kdo ví, kde je doma. Co že to bylo s tou Sibiří?
Nezírej na to. napomenul ho hlas.
"Proč ne? Chladí to."
Protože nás to bolí.
"Aha." nic, žádná reakce, dál zíral do slunce.
POVÍDÁM PŘESTAŇ!
S úlekem odvrátil pohled a sklopil hlavu. Dech se mu asi pětinásobně zrychlil. Ten hlas byl tak hlasitý a pronikavý, že ho z toho rozbolela hlava. "Už nezírám." zašeptal tiše a v očích se mu objevily drobné slzy strachu.

Otázka se mu vracela pořád a dokola. Vždyť to není důležité, stejně nepřežije. Ale z nějakého důvodu byla pořád taky. Snažil se ji zahodit a nechat to být, ale dotaz se mu hned vrátil jako bumerang. Kdo jsi? Opět ten otravný hlas. To ho vážně nemohl už nechat v klidu? Ale vážně, jak se jmenuješ?
"Nech mě už být." zavrčel nerudně, stále ležíc a se zavřenýma očima.
Tebe to nezajímá?
"Ne a už buď zticha."
A co ta vlčice?
Siku se na moment probral. Vlčice? Snažil se rozvzpomenout, ale bylo to nad jeho síly. "Žádná vlčice tu není." odpověděl a doufal, že tím ten dotěrný hlas umlčí.
Ale byla tu.
"Ne, nebyla." odsekl a pokusil se znova otevřít oči.
Přesně jak očekával, nic se tu nezměnilo. Zrak se mu zlepšil, konečně mohl pořádně ostřit a vidět bez rozmazání. Pomalu a ztěžka se posadil. Vůbec se nenamáhal ze sebe sklepat sníh.
Sníh?
Sníh.
Žádný tu není.
"Jasně že je, je všude. Je zima."
Není tu zima.
Siku neodpověděl. Tupě zíral před sebe. Na Sibiři je přece sníh touhle dobou pořád.

Z vlka se dralo tiché sípání jak ztěžka dýchal. Sotva zvládal do plic dostat trochu vzduchu, hned ho musel zase dostat ven. V krku ho pálilo, seschlý jazyk mu visel z tlamy. Necítil ho. Nechtěl otevřít oči, věděl, co uvidí. Známou holou pláž, nehybné moře a slunce v poledni. Nepotřeboval se o tom přesvědčovat, cítil ostré paprsky zakousnuté do jeho vychrtlého těla. Co se to tu před chvílí stalo? Měl pocit, že s někým mluvil. Ale s kým? Je tady ještě? A proč by ho to vlastně mělo zajímat? Otupěle rozlepil oční víčka. Oči měl tak suché a podrážděné, že sotva viděl. Vše se mu mlžilo, jediný obraz, který jeho mozek přijímal, byl žluto-hnědý flek. Ať zaostřoval jak chtěl, nebyl schopný nic pořádně vidět. Tak je zase zavřel. To jsem dopadl. blesklo mu myslí. Ze všech míst a situací tohle byla jedna z těch, které nečekal, že se mu stanou osudným. Uškvaření se na horkém slunci lapený v šílenství fata morgany. Ale i když byl dávno smířen se svým osudem, jedno mu vrtalo hlavou. Jak se vlastně jmenuju?

Sikua pálily oči, i když byly zavřené. Chtěl brečet, ale slzy vyschly. Chtěl ukončit to trápení, ale něco mu říkalo, že by se stejně žádný konec nekonal. Jen ležel a nechával ostré sluneční paprsky bodat do jeho špinavé, vysušené srsti, která ztratila veškerou termoregulační schopnost. Byla to hrůza. Nic horšího si snad ani neuměl představit. Šumění slané vody mu drásalo nervy. Naděje na to, že jde o přelud, zmizely před notnou chvílí, nicméně k úlevě nedošlo. Věděl totiž, že by se k vodě stejně nedostal. Rozmrzele frknul do písku, který se rozletěl na všechny strany. Bylo to dost nepříjemné, jeho rozpálený dech se otřel o bolavé, přehřáté tlapky. Hlava dala povel tělu, aby zakňučel, ale z hrdla se neozvala ani hláska. Svět se s ním točil a on nemohl udělat zhola nic.

"Крепко усни, мой свет, (Spinkej hluboce, světélko mé,)
В пещере, где света нет, (v jeskyni, kam světlo nedosáhne,)
Где по грудь снег, (kde po hrudník válí se sníh,)
Где остановлен век. (kde čas pozbyl schopností svých.)
Крепко усни, малыш, (Spi hluboce, drobečku,)
В мире – мильоны крыш, (Svět dá ti miliony úkrytů,)
А с колыбельной слит (a s vyčerpanou písní)
Листьев осенних всхлип. (vzlyká podzimní listí.)"

A s vyčerpanou písní, vzlyká podzimní listí... opakoval omámeně v myšlenkách a slabě se pousmál. Ach jak sladce zněla ukolébavka tetičky. Byla jako med, jemná a příjemná, ale její chuť byla cítit dlouho po té, co vlčata dávno spala. Miloval hlas své tetičky. Byla to vždy milá a výrazná vlčice s hodně svérázným pohledem na svět. Neohrožená válečnice, silná ochranitelská matka a tvor s obrovským srdcem.
"Vybrala sis jednu ze svých smutnějších písniček." zachraptěl, ale nikdo mu neodpověděl. "Tetičko?" oslovil ji znovu a snažil se otevřít oči, ale byla strašně suché a podrážděné. "Tetičko, kam jsi šla?" pokusil se zvednout, ale nohy ho neposlouchaly. "Teto!" zlomil se mu hlas.
Tetička tu nebyla. Nikdo tu nebyl. Tak kdo to zpíval? Zaostřoval jak jen se dalo, ale zrak se mu mlžil únavou a dehydratací. Svěsil uši a znaveně vydechl. Chyběla mu rodina. Chyběli mu přátelé. Chyběly mu jeho milované tetičky. Chyběla mu smečka. A v neposlední řadě mu chyběla Seilah. Co když už není.
Můj bože... ano, co když Seilah... co když už vážně není! Co když teď leží někde pod těžkým sněhem a její tělo čeká na první jarní hmyz, který... NEMYSLI NA TO!
Zavrtěl hlavou, aby dostal písek z uší a katastrofické scénáře z hlavy. Chytil druhý dech. Kde se vzal - to nikdo neví. Ale byl tu a byl připravený pohánět zkřehlé tělo umírajícího vlka vpřed.
Pořád to může být přelud. napadlo ho.
Podíval se bázlivě na oceán a otočil se k němu zády.
Když půjdu pořád od něj, třeba se někam dostanu. Možná celou dobu halucinuju a ten oceán se mi jen zdá. Ve skutečnosti putuju pořád kupředu. přesvědčoval se.
Je čas. Ano, je nejvyšší čas. Koutkem oka zkontroloval slunce v pravém poledni. Je čas skoncovat s touhle šílenou psychózou. Nedovolí, aby ho jeho hlava připravila o život. Život je krásný a má smysl ho žít!
"Chci žít!" prohlásil tak, aby se řádně slyšel a vykročil pevným, ale bolestivým krokem vstříc neznámu.

______________________________________________

Nejstrašnější na tom všem bylo, že se pořád nic nezměnilo. Pořád slyšel za sebou šumět vlny a nad hlavou cítil ostré slunce. Neobjevovaly se žádné nové věci. Žádné sukulenty. Žádné kamení, zvířata, žádné skalnaté ostrůvky. Vše bylo pořád stejné.
Neotáčej se. napomínal se jednou za čas. Nedívej se nahoru.
Zamrkal a donutil se ignorovat silnou bolest všech svých končetin. Chůze ho zmáhala a žaludek už udělal tolik kotrmelců, že by sám sebe vyzvracel, kdyby to šlo. Smutný osud smutného vlka. A co, i kdybych teď zemřel, co by se stalo. Stejně bych o tom nevěděl.
Sikuovy myšlenky se čím dál tím víc točily kolem smrti. Nedalo mu to, chtě nechtě se mu tam mysl sama stáčela a on neměl sílu odporovat. Teď už ne. Byl slabý nejen na těle, ale i na duši.
"Co je to ta smrt o které furt mluvíš?"
Vlkem projela pulzující bolest. S vykulenýma očima zvedl hlavu, aby se přesvědčil o tom, že opravdu slyší ji. A skutečně před ním stála. Malá, hubená vlčice s hustou srstí a zvláštně dlouhýma, vyzáblýma nohama. Jemně šilhající oči sice běhaly všude možně, ale on věděl, že se dívá přímo na něj.
"Sesi..." zašeptal, jako kdyby se bál, že hlasitější zvuk by jej připravil o možnost ji vidět.
"Tak co to teda je?" zopakovala nedočkavě svůj dotaz.
"To je... t-to... je, no..."
"Aha, ty to taky nevíš. Tak to řekni, ne?" mlaskla nespokojeně.
Siku se pousmál. "Jo, promiň... máš pravdu, nevím to." odpověděl a udělal krok vpřed.
"Nenenenenenene!" spustila v panice a začala couvat.
"S-Sesi ne! Počkej, promiň! Sesi promiň!" vyjekl Siku a zůstal stát jako opařený.
Věděl že nemá ráda blízkost jiných vlků. Ale nikdy neodmítla jeho. To se jí stal cizím? Vážně je ta vzdálenost a čas jeden bez druhého tak moc odcizila?
"Proč se omlouváš? zeptala se vlčice znenadání úplně klidným hlasem.
Siku poplašeně vztyčil uši a stáhl ocas. "Cože?"
"No proč jsi řekl promiň. Mrzí tě, že jsi mě opustil?" spustila ostře.
"Cože? Ne! Teda jo, mrzí mě to strašně moc, ale omlouvám se protože..."
"Nebo protože jsi utekl při lovu?"
"Ale já jsem ne..."
"Nebo protože jsi nejhorší bratr na celém širém světě?"
"Já jsem..."
"Protože cítíš vinu za to, že ti je líp beze mě?"
"Ale to..."
"Cítíš vinu, že jo? Je ti zle ze sebe samého za to, že se ti ulevilo, když ses už o mě nemusel starat."
"Sesi, to není..."
"Nenávidíš se, protože nenávidíš mě a nemůžeš s tím žít. S tou vinou. S tím pokrytectvím."
Siku chtěl plakat, ale neměl slzy.
"A ani teď, po takové době, nejsi schopný to přiznat. Vždyť ani nebrečíš! Tobě se ulevilo!"
"Sesi, to není pravda, já tě miluju, jsi moje nejmilejší sestřička, já nemůžu... bez tebe je život tak strašně prázdný..."
"HOVADINA!"
Siku couvl o půl kroku.
"Hovadina hovadina hovadina hovadinááááááá! Je típ! Je ti takhle dobře, přiznej to zbabělče! Je ti fajn, miluješ život takhle jak je. Život beze mě! Přiznej to ty zrádce!"
Kroutil hlavou a začal couvat, zatímco Sesi naopak naléhala a pomalu se blížila k němu. "Sestřičko, tak to ale vůbec není, jsi pro mě nejdůležitější na světě." přikrčil se a otevřel tlamu co nejvíc to šlo, jako to dělávali když byli malá vlčata a chtěli ukázat, že je něco strašně moc velké. "Taaaaaaakhle moc tě mám nejradši!" Ocas mu kmital jako o život nervozitou a panickým strachem.
Tohle si o něm Sesi myslela? Touhle myšlenkou trpí celé ty dny, týdny, měsíce... roky? Jak jen mohl tohle dopustit... měla pravdu. Je příšerný bratr.
"Nekecej! Ty mi kecáš, ty tak strašně kecáš, ty neříkáš pravdu." ošívala se a házela hlavou na všechny strany. Pak se najednou zastavila a podívala se na Sikua zpříma. Zírala mu rovně do očí a naštvaně nakrčila čenich, jako když se chystá k útoku. "DOUFÁM, ŽE TADY ZKAPEŠ!" zaburácela hrubým, zdvojeným hlasem.
Sikuovi se zatmělo před očima a s tvrdým dopadem do písku přestal vědět o sobě i o světě.

Sikua pálily oči. Zíral do horoucího slunce a žilky mu napětím pomalu praskaly a podlévaly oči rudou barvu krve. Sklonil hlavu aby se přesvědčil o tom, že je oceán stále na místě. Jistěže byl. Byl přímo tady. Už mnoho hodin a mnoho kroků se nepohnul ani o píď. Neměl v plánu to znovu zkoušet. Nemělo to cenu. I kdyby se stal zázrak a on byl schopen odejít, nedokázal by se do bezpečí dostat včas. Rozpálené tělo, sežehnuté polštářky, mokrá srst, která nepřinášela úlevu, nýbrž ještě větší utrpení. S potem se mu z těla odpařovala veškerá voda a on byl tak vyprahlý, že si byl naprosto jist svým brzkým koncem. Už před tím nejedl celé dny. Teď celé dny ani nepil. Slunce se nehýbalo, ale on věděl, tušil, že počet prochozených a protrpených hodin dají dohromady minimálně dva dny. Dva dny bez pití, spánku a možnosti utéct do stínu. Dva dny čistého utrpení. Poprvé za celý svůj život nechtěl žít. Život mu za to nestál. Neradoval se z krás světa, neboť tohle peklo mělo ke kráse dál, než cokoliv jiného. Konec se blížil, musel. Leda že... už dávno konec byl.

Ukolébavka

Vlk dokáže uspat kohokoliv ve svém okolí něžným zpěvem ukolébavky, která ovlivňuje mozkovou činnost všech tvorů schopných spánku. (Lze to omezit i jen pouze na vlky, ale to už je otázka vkusu a úvahy)

1. Vlk svým zpěvem uklidní kohokoliv, kdo je v bezprostředním doslechu. Je potřeba u vlka stát v dosahu alespoň 5 metrů a je nutné, aby byl naprostý klid. Cíl musí ukolébavku velmi dobře slyšet. Strach, hněv, přílišné veselí... zpěv vlka s magií ukolébavky všechny tyto emoce spolehlivě utlumí a cílený tvor se cítí ospale a tak zvláštně zrelaxovaně. Nestačí píseň jen zaslechnout, je nutné chvíli poslouchat.
2. Vlčí zpěv má moc uklidnit a zrelaxovat všechny, kdo ukolébavku byť jen zaslechnou. Automaticky je zpěv přitáhne a oni se podvědomě zaposlouchají. Hluk vřavy nebo silný déšť? Nevadí, vlčí konejšivý zpěv vysloveně vyhledává smysly ostatních tvorů, takže není potřeba, aby bylo hrobové ticho. Cíl se cítí ospale, zrelaxovaně, nemá potřebu nic řešit.
3. Ukolébavka má moc vyplavit melatonin i uprostřed bílého dne. Jeho hladina je nestálá, cíl zpěvu upadá do spánku, ale hned nato se zase probouzí. Klimbá, usíná, ale pokud je naprosto odpočatý, sytý a ani trochu unavený, dokáže spánku odolávat, i když ho tělo zrazuje. Pokud cíl usne, jeho spánek bude velmi lehký a každé křupnutí větvičky ho okamžitě probudí. Spánek nastane pouze pokud je hlas vlka velmi blízko a je všude klid. Pokud je venku hluk, nebo je zdroj zpěvu moc daleko, cíl je velmi unavený, ospalý a po odeznění písně únava zázračně mizí.
4. Moc vlčí písně je dost silná na to, aby krátce a nestabilně uspala i tvory, kteří jsou poměrně vzdálení zdroji a jen byli schopní hlas slyšet. Spánek je velmi povrchový, trvá vždy jen pár vteřin. Tvorové v bezprostřední blízkosti usnou povrchovým, ale skutečným spánkem. Probouzejí se a usínají pořád dokola, dokud ukolébavka zní. Objevují se hypnagogické záškuby, takže tělo se při usínání dokáže zpěvu ubránit a probudit se, pokud je tvor plně odpočatý.
5. Ukolébavka spolehlivě uspí po dobu trvání písně tvora v bezprostřední vzdálenosti i za předpokladu, že je okolí trochu rušné. Foukání větru, běžné zvuky lesa, houkání sovy, zpěv ptáků. Žádný problém, dokud vlk zpívá, tvorové spí. I vzdálenější cíle mají problém se ubránit spánku. Hypnagogické záškuby jsou minimální, melatonin relativně stabilní. Nicméně vzdálenější cíle jsou citliví na probuzení náhlými zvuky.
6. Vlk překonal hranici začátečníka uživatele. Jeho zpěv je tedy stabilní, spolehlivý a uspí poměrně kvalitním spánkem jak tvory v bezprostřední vzdálenosti, tak i ty, kteří ukolébavku jen vzdáleně slyší. Spánek je stabilní, bez záškubů, bez prudkého poklesu melatoninu. Tvorové spí po dobu trvání ukolébavky a nejsou příliš otevření možnosti se probudit, takže menší zvukové narušení jim nepřekáží. Nicméně pokud je kolem zdroj nepříjemného, nebo kontinuálně silného zvuku, budou se opakovaně probouzet a budou velice nevrlí.
7. Spánek je dar a měl by jej využít každý. Všichni, kdo ukolébavku slyší, upadnou do sladkých peřin spánku a úplně zapomenou, že někde něco řešili. Po dobu trvání ukolébavky tvorové tvrdě spí a nehodlají se probudit ani kdyby vedle nich udeřil blesk. Magie trvá jen po dobu zpěvu, ale probuzení je těžké a nepříjemné. Hodně unavení vlci prostě budou spát dál, zatímco ti odpočatí se budou sice probouzet, ale bude jim to trvat. Kdo by chtěl vstávat když se mu tak sladce spalo? Zmatenost, účinky příjemného šlofíku působí jako antidepresivum, takže tvorové jsou pomalí, dobře naladění a spokojeně si pomlaskávají. Že se před chvílí chystali s někým porvat? To vem čert.
8. Ukolébavka má sílu, ukolébavka má moc. Všichni upadnou do hlubokého spánku, který trvá i celé desítky minut po odeznění zpěvu. Vlk sice musí svou píseň dokončit, aby fungovala opravdu tak, jak sesílatel chce, ale stačí to na uspání naprosto kohokoliv. Navíc se zdá, že může částečně ovlivnit i to, co se ostatním tvorům zdá. Vlk však toho může využít jen pokud má zdroj všechny magie alespoň na úrovni 5 či menší. A může ovlivnit jen zda se mu zdá něco hezkého, nebo zda má sen nějaké ty mráčky. Po probuzení je zdroj zrelaxovaný, odpočatý, probouzí se dlouho a nic moc se mu nechce dělat.
9. Tvrdě spící tvorové jsou velmi zranitelní. Uživatel magie všechny uspí už jen tím, že začne zpívat. Zároveň může určit, zda jeho oběti budou mít hezký sen, nebo ošklivou noční můru, pokud jsou všechny jejich magie alespoň o jednu hvězdičku slabší, než magie Ukolébavky uživatele. U ostatních půjde jen o jemnou manipulaci, která možná vyjde a možná ne. Probuzení vypadá stejně, jako u úrovně 8.
10. Mistr spánku a snů. Tak by se dal nazvat uživatel magie Ukolébavky na 10. úrovni. Dokáže kohokoliv kdykoliv donutit usnout zazpíváním i pouze jediné pasáže z písně. Dokáže vyvolat krásné sladké sny, nebo ošklivé noční děsy. Nikdo před touto magií není v bezpečí. Probuzení je stále stejné, zdroj je zmatený, nechce se mu vstávat, je jako na antidepresivech a nic se mu nechce.