Gallirea - Příspěvky uživatele

Vzduch byl příjemně svěží. Pro někoho ještě studený, ale pro Sikua skvělý, dokonalý, úplně nejlepší. Nasával vzduch a ignoroval bolestné pohyby hrudníku. S každým výdechem lehce zachraptěl, jak se mu ztěžka dýchalo a pomocné dýchací svaly neměly tolik síly, kolik si pořádný nádech zasluhuje. Mezi všemi těmi přírodními a neživými pachy se mu připletl velmi silný pach vlka. Kolemjdoucí ho očividně našel. Co mám dělat? blesklo mu hlavou.
Schovej se! Přikázal Protiva.
"Бегу и падаю." [begu i padayu = běžím a padám = něco jako 'to asi těžko'] odpověděl Siku ironicky tichým hlasem, který prozrazoval únavu.
Nemá šanci uniknout. Vlk už je stejně tady. Někoho se ptal, jestli chcípl. Nebo se to ptal jeho? Má odpovídat? Ztěžka otevřel oči a upřel je na vzrostlého tvora s prosbou a zoufalstvím. "Nezabíjej mě." poprosil ho a v hlase se mu ozval těžký ruský přízvuk, který ze strachu nebyl schopen ovládat. Nedokázal vnímat opeřence, který vlka následoval. Čeho si však rozhodně všiml, byly jeho naprosto netypické zorničky připomínající čočky plazů nebo kočkovitých šelem za bílého dne. Úzké, vertikální a ostré. Chtě nechtě na vlka zíral žlutýma očima bez známek magie a usilovně přemýšlel, co má dělat. Může vůbec v takové situaci něco dělat? Sotva jsem unikl smrti z lopaty, zase se za ní vrátím? Ta myšlenka byla hrozná. Když ho nezabije lavina ani vyčerpání, zabije ho cizí vlk s hadíma očima. Stáhl podvědomě uši a z hrdla se mu vydralo tiché kníknutí. I když ho všechno šíleně bolelo, rozhodně nechtěl umřít.

Siku měl zavřené oči. Bolest pulzovala celým tělem a připomínala mu, že žije. A že žít je zatraceně bolestivé. Tiše kníkl a modlil se, aby ho nedostihl tvor, před kterým utíkal. Sice neměl tušení, co to bylo, ale nehodlal nic riskovat. Ležel v chladné trávě a nedařilo se mu přinutit své vypelichané tělo k pohybu. Patetické. Pomyslel si.
Kdybys mě poslechl, nestalo by se ti to.
Vlk stiskl oční víska ještě silněji. Známý hlas Protivy se mu proběhl hlavou a kvalitně zazvonil v uších. Bylo to nepříjemné, zvlášť protože byl naštvaný. Siku nic neřekl. Neměl vlastně ani co. Dost možná by ani promluvit nezvládl. jediné co mohl, bylo nečinně ležet a nechat vánek mu čechrat srst, která zcela očividně dostala na frak. Navíc byl jeho kožich připraven na jaro, takže podsada opadávala v kusech. Vypadal, jako kdyby se po něm prohnalo stádo buvolů. Až teď bylo aspoň vzdáleně vidět, jak šíleně vychrtlý tenhle vlk byl. Kosti mu trčely, žebra se drala na povrch a kyčelní trny se tlačily přes hustou šedou severskou srst. Jeho zjev byl k pláči. Sice se na sebe v odrazu vody ještě nedíval, ale byl si jistý, že kdokoliv ho zahlédne, s křikem uteče. Nebo se mu udělá nevolno, to záleží na jedinci.
Unavená mysl odolávala spánku, ale už na něj šly mrákoty, když zaslechl šustění travin a slabé dupání. Někdo přicházel. Byl to klidný krok procházejícího tvora. Nebo jsem zase v polospánku. Napadlo ho. Posledních 20 let byly jedna halucinace za druhou. 20 let? Co je to za nesmyslný časový údaj?

//medvědí jezírka

Pokračoval dál, až došel na rozsáhlé louky, plné lučního kvítí a krásně zelené voňavé trávy. No mohl by být život krásnější? "Mohl!" zvolal nadšeně, když našel v trávě ležet další vajíčko. To už je za dnešek druhé! To mám štěstí." Šťastně si pochvaloval. Sklonil se k roztomilému stříbrnému vajíčku, které hodlal vzít do zubů, tak jako to zlaté, ale zaslechl podivný šum. Rychle popadl vejce a začal utíkat. Co to bylo co to bylo?! panikařil. Někdo tam byl? Vlk? Medvěd? LIŠKA?!
Ve chvíli největšího povyku zakopl o vlastní nohu a zřítil se tvrdě k zemi. Teď jak tam ležel, uvědomil si, že ho tělo neskutečně bolí. Bolí ho tak strašně moc, že se mu chce brečet. To mě bolí takhle celou dobu? Nebo jsem se jenom zranil? Blesklo mu hlavou. Neměl však dost sil na kontrolu ani jedné z hypotéz.

//Esíčka

Když Sikub překonal rozsáhlou pláň, kde se vůbec nechtěl zdržovat z důvodu nepříjemného setkání, došel k dalšímu vodnímu zdroji. K jezerům. Bylo to obrovské, vzduch voněl vlhkostí a bahnem, jezírka byla různorodá a jejich voda tak krásně čistá. Kompletně promočený Siku se silně oklepal a spokojeně se vydal podél břehu jednoho z jezer. Přestal tolik kontrolovat okolí a jen se kochal tou scenérií před sebou. Měl náladu na blbnutí, ale neměl na to dostatek sil. Navíc mu cosi scházelo a nepříjemný pocit ho hlodal v mysli.
Siku, 76 (20/20) (1.4.2024 16:54) odpovědět upravit
Na něco jsi zapomněl.
Zaklepal hlavou a pokračoval v cestě. Nic jsi neslyšel, nic jsi neslyšel, nic jsi neslyšel.

//Jižní Galtavar přes řeku Mathae

//Řeka Tenebrae

Pokračoval podél řeky a když měl chuť a příležitost, opět se smočil. Zabloudil dále k poměrně nenápadnému, ale malebnému potůčku, který se různě klikatil a rozpínal. Chvíli se cachtal ve vodě, jindy přes úzké části potoka přeskakoval, jindy do něj shazoval kamínky a jiné drobné věci. Bylo to příjemné a on si užíval život plnými doušky. Nemohl se dočkat, až objeví další kout a pak další a třeba ještě další! Nohy ho chvílemi neposlouchaly a vyhublé končetiny ho nejednou zradily a shodily do vody. Jemu to však bylo jedno. Jak dlouho ale dokáže takto odolávat skutečnému stavu svého zničeného těla?

//Medvědí jezírka přes středozemní pláň

//Osamělý strom

Siku byl opravdu hodně rád, že pokračoval v chůzi. Ani tisíc vajec a ani ten nejlepší odpočinek se nevyrovnají uhašení žízně. To bylo pro něj teprve to pravé pohlazení. Hned jak uviděl rozpínající se řeku, bez váhání k ní vykročil. Obezřetně se rozhlédl kolem a došel k názoru, že tu nikdo není. Šťastně se sklonil k vodě a místo opatrného smočení pysků tam narval celou hlavu. Nedalo se jinak, byl tak vyprahlý, že je údiv, že tam neskočil rovnou celý. Jakmile zahnal nejhorší žízeň, dovolil si na chvíli posečkat a párkrát se nadechnout. Opatrně namočil přední packy a nechal vodu z nich smýt všechen prach a všechnu špínu. Úlevně zasténal, tohle bylo to co potřeboval. Voda! Nikdy si ji necenil tak, jako teď. Trvalo mu dlouho, než se řádně napil a odpočinul si v pořádně studené vodě. Jakmile byl připravený jít, vydal se prozkoumávat další oblasti.

//Esíčka

//Tmavé smrčiny

Dobrá, únava byla už vážně trochu moc. Měl by si odpočinout, nějak se najíst a určitě také napít. Rozhlédl se kolem dokola a pohled mu padl na vzrostlý strom. To není sice nic k snědku, ale mohl bych si tam odpočinout. Přemýšlel a zamířil přímo k němu. Bylo krásně chladno, čerstvé brzké jaro z rána bylo tuze krásné. A dnes si to užíval o to víc. Už nikdy žádný písek. Slíbil si a pokýval spokojeně hlavou. Jakoby to byl úplně jiný vlk. Zchátralý, ale neohrožený. Zatím. Měl však opravdu velký hlad. "Aspoň kořínky a bobule." pronesl sám k sobě a jal se hledat cosi dobrého k snědku v trávě. A hle! Našel! Jak výjimečné štěstí to dneska má. Spokojeně si prohlížel nález. Zlaté vajíčko. Bylo malé, taková jednohubka, ale muselo to pro teď stačit. Ani v plné síle nebyl schopný řádného lovu, natož teď. Přišel k malé zlaté věcičce, sklonil se k ní a otevřel tlamu.

//Po sebrání jde k řece Tenebrae

//Prstové hory

Došel k dalším horám, ale držel se spíše v úpatí. Rozhodně neměl sílu na šplhání, měl problém jít rovně. Pořád se mu chvěly nohy a zakopával jak o okolí, tak i sám o sebe. Možná bych si měl dát pauzu? Ta myšlenka se mu moc nelíbila. Chtěl jít, měl plno elánu, spoustu nadšení a jakési psychické síly, která se ukázala být důležitější, než je síla fyzická. Nohy už ho ale vážně neposlouchaly. Ještě kousek a pak si odpočinu. Slíbil sám sobě v hlavě a pokračoval dál.
Tady už nemusíš nikam jít.
Co to bylo? Ne. Nebylo to nic. Siku dělal, že nic neslyšel a pro jistotu si začal pobrukovat. Bude lépe objevitelný vlky a zvěří? Ano. Záleželo mu na tom? Dnes výjimečně ne.

//Osamělý strom

//Zapadlý kout Narrských vršků

Neměl nejmenší ponětí kam jde. V těchto končinách určitě ještě nebyl a jeho slabost se nyní projevila v celé své kráse. Byla to hrůza, ale měl takovou radost ze života, že se nehodlal spokojit s pouhým poleháváním ve stínu. Jaksi zapomněl, že tělo, které kdoví jak dlouho jen nehybně leželo, se musí aklimatizovat. Beze zájmu, musel pokračovat. Popravdě mu zůstala ještě pořádná omámenost z transu z limba, o kterém ani nevěděl, co je zač. Stalo se mu to vůbec někdy? Je dost nepravděpodobné, aby se událo všechno, ale co jenom část? Navíc... 20 let je dost dlouhá doba. A on se tam nemohl ani najíst ani napít, navíc většinu dnů jenom šel bez zastavení. Jak je to možné? Teď, když popošel tenhle kousek, cítil obrovskou únavu a chvějící se nohy. Není možná, aby ušel takovou vzdálenost a bez přestávky. Nebo...?

//Tmavé smrčiny

//Limbo

Siku ztěžka nasál okolní vzduch. Třeštila ho hlava a v tlamě měl sucho. Tiše zaúpěl s vědomím, že se znovu probudí do té nekonečné noční můry a notnou chvíli se neopovážil otevřít oči. Jemný vánek ho pošimral na čenichu a jarní tráva pod ním byla polámaná a dost uleželá, takže cítil chladnou zem. Překvapeně zvedl oční víčka a zamžoural do mdlého slunce, které se teprve dralo na obzor. Ono není pravé poledne? pomyslel si překvapeně a zvedl hlavu. Byl kdesi v horách, kolem samý kámen a horské kvítí. Slyšel zpívat ptáky a šumět vítr. A byly tu stromy a spousta stínu. Šokovaně se vyškrábal na nohy a prohlédl své nohy a břicho. Vše bylo v pořádku, neměl ani škrábanec. Srst mu silně línala a byl vychrtlý. Víc než obvykle, takže to už zasahovalo do jeho zdraví. Ale byl živý, relativně zdravý, celkem při smyslech a upřímně nikdy nebyl tak šťastný z toho, že se probudil. Zachvěl se hlubokým smutkem a obrovskou úlevou. Já žiju. Nemohl tomu uvěřit. Otočil se kamsi a omámeně se vydal prozkoumat okolí. Protože posledních 20 let strávil na horké pláži za pravého poledne.

//Prstové hory přes Narrské vršky

Rval si kožich přímo z těla, nemohl to snést, musí to přestat! Co to děláš? ozval se starý známý hlas, který mu ale ani v nejmenším nescházel. Ignoroval ho, neměl čas mu odpovídat. Musel zamezit tomu svědění, musel zařídit, aby to přestalo. Přišlo mu, jako kdyby na ten bod nemohl dosáhnout. Čím dál ho hledal, tím hlouběji se zdál být. V zoufalství se chytil za celý stehenní sval a začal škubat. Krev byla všude a poměrně rychle mu zaplavovala nitro tlamy. Chtě nechtěl musel svou krev polknout, aby se v ní neutopil. V tu chvíli došlo v jeho hlavě k prozření. Zastavil se v pohybu a vyčkával. Tepání nohy mu plnila krk další a další krví a jemu došla velmi zásadní věc. Já se můžu napít.
Stočil vykulené oči ke své končetině a mocně stisknul.
Hej, okamžitě přestaň! okřikl ho hlas v panice. Ale Siku už nebyl přítomen. Upíral šílený pohled ke spodku svého těla a nořil se k tepenným oblastem, aby mohl spustit tok tekutiny, která mu konečně dovolí se po tolika dnech napít. NECH TOHO!
Křik však byl k ničemu. Siku byl šťastný.

LET'S TRY ČÍSLO 8

Pár paprsků mocného poledního slunce ho pošimralo na řasách. Zamručel a zamžoural do silného světla. Kde to jsem? pomyslel si zmateně. Nezemřel před chvílí? Pamatuje si... co si to vlastně pamatuje? Všechny vzpomínky, které se zdály být tak skutečné, se nyní jeví jako sen. Jen vzdálený, mizící sen, který mu nebylo souzeno si pamatovat. Měl dojem, že šlo o noční můru, protože se stále ještě třese a na hrudi ho tlačí strach. Zaškubalo ho kdesi na noze. Bylo to nepříjemné, ohnal se. Uhhh to tak strašně svědí. zabědoval v mysli. Ten pocit byl příšerný, lechtal a svědil čím dál tím víc. Kůže ho svědila tak příšerně, že by se nejraději z ní svlékl. Zakousl se do svého stehna a začal ho ohlodávat. Svědění nepřestávalo, naopak sílilo. Rozkousal si celé stehno, vyškubal chlupy, ale úleva nepřicházela. Svědění bylo přímo nesnesitelné. Z nohy se řinula krev, která zaplavila jeho tlamu.

Příjemný pocit mokra mu dalo pocit obrovské úlevy. Nepil celá staletí, jistěže to bylo něco nepředstavitelně krásného. Díky euforii, kterou zažíval, nebral v úvahu tvora krmícího se na něm. Na něm nezáleželo. Na ničem nezáleželo. Teď už na tom nezáleželo. Siku se rozhlédl okolo a slastně zavřel oči. Měl pocit, že může odpočívat. Teď má konečně nárok na to, se zastavit. Nikdo mu nemůže vyčíst, že nejde dál, protože jít dál nelze. Všiml si, že už neslyší ani hulákání Blably. Hlasy byly pryč. Opustily ho? Nebo je jen konečně schopný je ignorovat? Neměl odpověď ani na tohle. Na tom nezáleží. Cítil, jak mu vyprchává z těla poslední doušky krve. Už bude po všem. Nebyl to konec, ve který doufal, ale lze vůbec doufat ve způsob smrti? Asi ne. Nebo alespoň Siku nad tím nikdy nepřemýšlel. Ze zavřených očí mu stekla malá bezvýznamná slza. Stejně bezvýznamná, jako byl prostý život neznámého vlka, který se noří do věčného spánku.

Věděl, že to byla chyba. Věděl, že jakmile se jejich oči rozejdou, stane se něco velmi špatného. Netušil jak, ale cosi uvnitř něj mu jasně říkalo, že ať se stane cokoliv, nebude to mít pro něj dobré následky. Pocit se ukázal být pravdivější a děsivější, než očekával. Z tvora šel tak příjemný klidný pocit, byla jako oáza uprostřed nehostinné pouště. Jako kapka deště na vyprahlé zemi, kde nepršelo celé roky. Jak se taková laskavá oáza mohla tak rychle proměnit v něco tak zlého a agresivního? To nikdo neví. Stejně jako není jasné, čím si to Siku zasloužil. Dělal co se dalo, ale jak se zdá, není to dost. Jediné, co mohlo vyrovnat dluh, byl jeho život. A jak tak přemítal o tom, zda skutečně udělal vše co mohl, po jeho srsti stékala temně rudá krev. Mocné čelisti vlčice mu drtily vaz, zatímco zuby se mu zařezávaly do nitra. Cítil, jak se jeho krví napájí, hasí s ní svou žízeň. Pár kapek mu steklo do otevřené tlamy a on poprvé pocítil trochu vláhy. Cítil se blaženě.

Vlčice zírala bez jediného slova. Nervozita začínala být vyloženě nesnesitelná, zvlášť když si Siku uvědomil, že jeho oči už další minutu bez mrkání nevydrží. Řezavá bolest by za jiných okolností už dávno donutila jeho oči masivně slzet, ale protože v jeho těle už příliš postradatelné vláhy nezůstalo, došlo jen k jejich podráždění a mléčnému zmatněním hustými kapičkami, které by měly představovat slzy. Avšak pro jeho těžkou dehydrataci se smíš dá říci, že to byl kalný hlen. A přes ten šlo opravdu špatně vidět. Věděl, že jediné přerušení očního kontaktu může znamenat všechno, ale také nic. Oboje však nepřinášelo vůbec nic dobrého. Držel se co se dalo a modlil se ke všem bohům, které znal a raději si i nějaké navíc přivymyslel. Udělal by nyní cokoliv, kdyby to znamenalo, že to pomůže. Jak se mu víčka pomalu a bolestně zavírala, na poslední chvíli stačil zahlédnout, jak se klidná tvář vlčice mění a elegantní tlama odhaluje dlouhé ostré zuby.