Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nebylo žádným překvapením, že se Siku nechal po celou dobu vést. Nemesis byl jasně a zřetelně v čele a bylo znát, jak moc to chtěl mít celé za sebou. A taky to, že mu bylo prokazatelně zle.
"Nechceš se zastavit na chvíli?
Odpočinout si?
Tohle místo vysálo nám síly
dosti."
Zeptal se parťáka v nesnázi veršem. Byl připravený schytat nějakou sarkastickou poznámku o tom, že si má hledět svého, nebo zlý pohled. Místo toho však nebylo na další přemlouvání prostor.
Po poměrně notné chvíli se před nimi rozprostřel palouk a na palouku cizí vlk. Siku automaticky stáhl ocas mezi nohy. Pro jednou však byl tak unavený a měl nervy tak v čudu, že se cítil víc podrážděně, než vystrašeně. Vlk si hověl, cosi okusoval a kolem něj se vznášely koule.
"To ty za to můžeš!
Dobře se bavíš?
nic kloudného nezmůžeš,
tak tu ostatním vlkům život trávíš!"
Urval se na něj vyklepaným hlasem plným strachu, ale i hněvu. Byl si naprosto jistý tím, že za Nemesisův stav mohl on. Ani na moment ho nenapadlo, že by v tom mohlo být něco jiného. Ochranářsky se postavil kousek před šedého a nespokojeně se na toho zlotra podíval. Přestože jeho výraz křičel "budu nás bránit", jeho postoj a řeč těla s ním tak úplně nesouhlasily. Hlavu držel níž, než by se od bojovníka očekávalo, nohy široko od sebe, ale ocas stažený až na břiše. Navíc to, jak se klepal, bylo k smíchu. V tu ránu vlk pronesl obvinění. Siku se zarazil. Vyhledal pohled Nemesise, který po něm lupl podezíravý výraz. Stáhl uši a zavrtěl hlavou na znak, že on rozhodně nic nikde nebral. Byl tím tak zaražený a vyplašený, že z něj nevylezla ani hláska. Celý jeho vzpurný postoj byl ten tam.

//Mlčí

Siku držel jazyk pevně za zuby. Ne že by měl běžně touhu kdoví jak mluvit, ale nechtěl nic nechat na náhodě. Ty žvásty, co z něj padaly ve verších, ho ubíjely. Celá tahle absurdní situace byla kvůli tomu nejen divná, nepříjemná, ale i neuvěřitelně trapná. Nepřítomně hleděl na své packy, jak se míhaly levá pravá v před, zatímco před sebou slyšel tiché, pravidelné pohyby Nemesise. Snažil se nemyslet na to, jak se mu před chvílí udělalo blbě z jeho vlastní krve, na to, že jsou uvěznění v labyrintu, že jsou tu pro zábavu nějaké kouli a už vůbec nechtěl myslet na to, že každé jeho slovo automaticky hledá rým. Když v tu zvuky chůze šedivého ustaly. Siku rychle zastavil a vzhlédl. Stáhlo se mu hrdlo úzkostí. Cesta končila.
O ne o ne o ne! Tady to končí? Jakto že to končí?! Proč to tu končí?! Jak se dostaneme dál? Uvízli jsme tu... jsme tu uvěznění a jsme odkázaní na život v-v-v... v nekončící díře bez pokračování! Co budeme dělat?!
Z apokalyptických scénářů ho vytrhl až hlas, který mu zabásnil velice rozumnou alternativu ke všem jeho nesmyslným, paniku vyvolávajícím myšlenkám.
"Oh... jasně, můžeme se vlastně vrátit.
Cesta nekončí zdí, i když by bylo fajn ji zkrátit." odpověděl překvapeně, jako kdyby ho ani nenapadlo, že by se mohli otočit a jít jinudy.
Nenapadlo. Poznamenal Protiva.

//Doleva┗(＾0＾) ┓

Siku se prorvával skrz šlahouny a zanechával za sebou chuchvalce chlupů. Nehledě na to, kolik chlupatých trsů však ostny vytrhly, zdálo se, že je vlk stále stejně chlupatý. Snažil se mít oči co nejvíce přivřené, aby ho žádný z trnů neďobnul. Cítil, jak se mu do obličeje noří rostlinné ostří a do nohou a tlapek ho nepříjemně bodá. Proskočil posledním metrem, jakoby to měl být jeho poslední metr v tomto životě.
Překvapeně se podíval Nemesisovi do očí, když opět zabásnil. Bylo to divné, nepřirozené, ale jedno musel uznat. Když musí básnit, namluví toho mnohem víc. Pomyslel si šťastně. Poškrábaný obličej ho nepříjemně svědil a do jeho zorného pole se dostal krvavý čůrek, který vytekl z jednoho zabodnutého trnu pod uchem. Sikuovi se zatmělo před očima.
Co děláš posero? Napomenul ho Protiva, který už ztrácel s celou touhle šarádou trpělivost.
Siku zavrtěl prudce hlavou, zhluboka se nadechl a pohlédl směrem vzhůru, aby se nemusel soustředit na tu červenou věc na jeho obličeji.
"Pravdu díš, příteli.
Půjdeme dál a budeme doufat
že koule povolí
a my nebudem muset zoufat."
Cože to? Co to právě řekl? Siku nahodil nejvíc nechápavý pohled, jakého byl schopen.
"Co to blábolím,
proč zním jako blázen?
Svá slova nevolím,
svým jazykem jsem zrazen!"
Mlč už! Plácáš nesmysly.
Zdá se, že Nemesis nebyl jediný zastižený touhle divnou kletbou. Můžou za to ty šlahouny? Vlk však nečekal na vysvětlení a volil další cestu. Siku se kousal do jazyka, aby se nemusel zase stydět za hovadiny, které z něj ještě můžou vylézt.

c, prostření cesta

Zatímco se Nemesis doslova protrhával trním, Sikuova pozornost se nalepila na klacík trčící ze země. Kroutil hlavou na všechny strany, luštil a usilovně přemýšlel, kde tyhle žížaly jenom viděl. Vím že to znám, ale kde to jen bylo... Nicméně trávil tam příliš mnoho času a Nemesis se mezitím dostal skrz. Podrápaný, vyškubaný, bolavý, ale byl tam. A siku stále trčel na samém začátku. Zaslechl Karmu, jak se snáší na druhé straně k zemi a napřímil uši. Zvedl hlavu a hrdlo se mu úzkostně sevřelo. Půjde beze mě. Odejde a já tu zůstanu sám. Byl strachem tak paralyzovaný, že nebyl schopný udělat jediný krok. Hlava řvala BĚŽ! Ale tělo stálo jako přikované. Z tranzu ho vytrhl až hlas cizince. Ale to, co z něj vypadlo, Sikua poněkud šokovalo.
"Cože?" bylo jediné, co ze sebe dokázal dostat.
Zdejší vlci jsou fakt divní. Je normální že tu každej druhej básní když jde do tuhýho? Ozval se Protiva ne tak protivně, jako jindy. Zněl spíš zmateně.
"Možná mu z toho nervového vypětí a hladu přeskočilo." zašeptal mu zpátky tak, aby nebylo moc vidět, že vůbec mluví. Co kdyby uměl Nemesis odezírat, to riskovat nechtěl.
No dobrý, ale co budem dělat? Musíš jít skrz!
Siku přikývl. Jo, musel sebou pohnout. Jinak ho tu Nemesis nechá a to nenene, to nejde. Přikráčel nedůvěřivě k chuchvalci ostrých kytek, zhluboka se nadechl, vyfoukl všechen vzduch z těla a jal se hodně rychle prodírat skrz. Možná rychleji, než by bylo zdrávo.

//Pokusím se obratností zdolat růžové šlahouny (obratnost 12)

Papoušek Sikuovi přátelsky odpověděl a potvrdil mu jeho úvahy. A to že močály opravdu nejsou přátelské místo. Siku se pousmál a rozhodl se ticho příliš nenarušovat. Šli mlčky a v tichosti, cizinec měl poměrně zhroucený postoj, takže mu zcela očividně nebylo dobře. Už jednou se s ním však o tom odmítl bavit a Siku se rozhodně nechystal toto téma znovu otevírat. I když byl z toho celkem nesvůj.
Každý krok byl v tom tíživém tichu slyšet, každé křupnutí, každý odvalený kamínek. Nešli sice dlouho, ale rozhodně to nebylo ani pár kroků. Velký. Probliklo mu hlavou znepokojeně. Co je to za šílené místo? Jak je tohle bludiště velký? Je tu jen pár odboček? Nebo je to celá nová země plná úzkých zdí a hustých keřů, přes které se nejde dostat? Může za to magie? Třeba... třeba tu budou bloudit navěky! Siku opět pocítil záchvěv strachu a z představy, že se opět bude snažit někam dostat, ale nepohne se ani o píď, se mu zvedal žaludek. Musel značně zpomalit, aby se nepozvracel. Ne že by měl co.
V tu chvíli však promluvil šedý před ním. Nemesis. Siku se musel úplně zastavit. Chvíli přemýšlel, co vlastně slyšel. To bylo jeho jméno? Uvědomil si, že se mezera mezi nimi zvětšuje. To bylo jeho jméno! Popoběhl, aby se zase dostal kousek za něj. "Moc mě těší, Nemesisi." odpověděl po zmatené pauze otevřeně šťastným hlasem.
Štěstí však netrvalo dlouho, neboť se před nimi objevila překážka. Kupodivu se Sikuovi výrazně ulevilo. Někam se dostáváme. Napadlo ho a hlasitě si oddechl. Fakt, že se místo a terén mění, mu přinášelo do duše klid. Není to jako ta pláž.
Nemesis, jak se mu vlk představil, se ho zeptal na poměrně podivnou otázku. Chvíli nevěděl, jak má odpovědět, než mu to došlo. "A!" vypustil zvuk plný poznání. "To sice ne, ale i tak bych to měl zvládnout. Jsem... hubenější než vypadám." pohlédl dolů na svůj hrudník, ze kterého v tu chvíli demonstrativně vypadl chuchvalec chlupů. Většina jeho velikosti, šířky a mohutnosti (které skoro neexistovaly) byla hodně hustá severská srst. Takže pod ní bylo skoro čisté, dokonalé nic. Měl by se protáhnout bez větších obtíží každou skulinou.
Přikráčel k ostnatému chumlu a jak se o něj letmo na zkoušku otřel, nechal na trnech několik trsů své podsady. Ptáci budou mít z čeho stavět hnízda.
Všiml si však, že ze země cosi čouhalo. Nějaká rovná věc, na které bylo něco napsaného. Neviděl jsem už takové klikyháky někde? Pomyslel si zvědavě a přistoupil k věcičce.

//Pokusím se rozluštit nápis na tyčce (taktika lovu 11)

1. Jaký nejlepší moment jsem s tímto charakterem zažil?
Přísaha Seilah, že jí bude navždy věrným přítelem byl pro něj nejlepší a nejdůležitější moment na Galliree.

2. Čeho nejvíce lituji a proč?
Životně nejvíc lituje toho, že se nedokázal vrátit domů ke své smečce a sestře. Herně nejvíc na světě lituje toho, že nedokázal zachránit svou kamarádku na osudovce. Jaksi totiž neví, že on byl ten, kdo umřel. Ne ona. :D

3. Jaké další vylepšení plánuju?
Už má schizofrenii a kromě běžné nemotornosti taky furt padá, když běží. Hádám, že do budoucna by to teoreticky mohla být slepota :D

4. Koho ještě musím potkat a proč?
Neoficiálně by se na Gall měla dostat jeho sestra, takže rozhodně tu. Oficiálně se musí setkat s Etňou a Lucy, aby se jim omluvil za smrt jejich dcery (která se nestala). To je nejaktuálnější plán.

5. Co bych za tento charakter chtěl stihnout do konce roku?
Potkat co nejvíc vlků, navštívit co nejvíc míst, způsobit mu minimálně jedno velké trauma a pár menších, získat nějakou pěknou novou jizvu... Je toho dost.

6. Čeho chce můj charakter dosáhnout a proč?
Nemá žádné cíle, chce si jen užívat života, milovat každý den, kdy je naživu, a vždy se včas najíst, aby neměl pořád tak šílený hlad. On je takový malý dokonalý ťunťa, nepotřebuje žádná vylepšení, nepotřebuje sílu, magii, dobrou pozici ve smečce... byl stvořen dokonalým a tak jak je, tak s ním chci hrát. Teoreticky jednou by mohl chtít mít své místo v nové smečce, ale pořád ještě truchlí po té staré, ve které se narodil. Zatím nad tím ani neuvažuje.

7. Co je jeho hnacím pohonem?
Každý paprsek ranního slunce, každá hvězdička na noční obloze, každý úsměv hodného vlka, každý nádech, který mu dovolí žít.

8. Kdo je v jeho životě důležitý a proč?
Z Gall je zatím pro něj životně důležitá jenom Seilah, která je zároveň jeho jediným a nejlepším přítelem. Ten seznam se bude prodlužovat, ale ještě si nestihl najít moc přátel, vzhledem k jeho plaché povaze.

9. Nastal v jeho životě nějaký důležitý zlom?
Ohhh Limbo. Úžasně příšerné místo, ještě o kousek víc ho zničilo.

10. Jaký vliv na něj měla Gallirea?
Zatím nijak výrazně velký, je pořád stejně vyděšený, plachý, bojácný, krotký a do morku kostí omega bez smečky. Přidala mu fajn zářez do přímky života, ale jinak je to pořád ten starý dobrý Siku.

11. Co ho nejvíce traumatizovalo?
Limbo. :D :D :D Jestli existuje peklo, tak tam na mě Siku čeká, aby se mi mohl pomstít.

12. Kterého vlka vážně nesnáší a proč?
Nemá rád? Co to je? Co to znamená?

13. Jak by seřadil smečky dle jeho ochoty se k nim přidat?
Ježiš! Netuším. Všechny asi nastejno, kromě Bukovky, kde mám podezření, že by ho Stín vypakoval hned, jak by Sikua zmerčil, jak na něj přiblble zírá. :D

Otázky na hráče

1. Kolik dalších charů mám v hlavě a kolik jich přivedu k životu?
Ještě dva , z nichž jeden je v procesu a druhého tu chci.

2. Který charakter je můj nejoblíbenější a proč?
Mám teď jen Sikua, ale miluju ho. Jeho vystrašená povaha a divný kostnatý zjev je úžasný, krásně se za něj hraje a každá situace je správně wtf. :D Navíc je Sibiřan, jako moje rodina z tátovy strany, vypadá i trochu jako vlk, kterého táta potkal když byl malý. Jsem ráda, že jsem si ho vytvořila.

A co se týče charů ostatních hráčů, líbí se mí vzhled a nápad Nemesise a Tasy. Jsou fakt boží. A úplně žeru vzhled Zurri.

3. Který charakter mám rád nejméně a proč?
Uvidíme, snad si neudělám char, za který budu hrát s nevolí.
Z charů ostatních hráčů takový není.

4. Který charakter by bylo nejtěžší "dropnout" a proč?
Sikua jsem schválně udělala staršího, aby stihl toho mít hodně za sebou. Ale až bude opravdu starý, tak budu fakt bulet. Bude těžký ho nechat jít.

5. Co si o sobě myslím jako o hráči?
Asi se se mnou hraje dobře? Doufám? Fakt se snažím, aby hra se mnou byla zábavná a zajímavá a aby bylo vždy jak odpovídat s lehkostí a svižně. Tak snad se mi to daří. :)

6. Co bych chtěl na Galliree změnit (pravidla, vzhled, ceny etc.)?
Chybí mi hrozně moc starý vzhled vlčete, který jsem milovala. Ale to je jen takové povzdechnutí, nad kterým doslova nejde nic dělat. :D Pravidla jsou udělaná dobře, průběžně se stejnak vše konzultuje a vymýšlí novinky, mně se na Gall existuje strašně lehce a pohodlně, takže ode mě asi v tomhle bohužel žádný kloudný feedback nedostanete .

7. Který charakter, váš nebo cizí, bych zakázal a proč?
Styx. Mám z ní husinu. :D Just kidding, bez ní bylo nebylo ono a hlavně by byla Mrtvolka strašně osamělá. Žeru postavy ostatních hráčů a otevřeně je stalkuju.

8. Které pravidlo mi přijde špatné a proč?
Nevybavuju si. Nevím, jestli jsem na ně jen tak moc zvyklá, nebo jsou fakt tak dokonalá, ale nemám nic, co bych pravidlům vytkla.

9. Existuje nějaký důvod, proč bych s Gallireou skončil?
No, kdyby se všechno točilo kolem hádek mezi lidmi, nedorozumění a špatné komunikace, tak bych to dropla, no. Jsem na hádky trochu moc stará, jsem tu abych si hru užila a zapomněla, že irl mám kupu práce a problémů. Ne abych řešila kdo s kým kde nemůže hrát, protože si něco udělali. Meh.

10. Proč mě baví hrát?
Týrání postav je super odreagování. Navíc ráda sleduju počínání ostatních hráčů a pročítání jejich textů. Každý má svůj styl psaní a to je děsně boží. Je to krásný relax nad něčím, co miluju - psaní.

11. Která akce mě bavila nejvíce a proč?
Ještě jsem si jich nevyzkoušela dost na to, abych měla preference. :)

12. Mám raději domluvené hry/partnerství nebo neplánované hry a proč?
Různě. Někdy je fajn s hráči diskutovat o osudu našich postav a u toho vytvářet budoucí dějové linky. A někdy je fajn jít a prostě něco udělat. Yolo, teď se mě nezbavíš, protože má na tebe můj vlk crush. A s hrou se uvidí, jestli bude mít vlk partnera, nebo zlomené srdíčko. :D

13. Chtěl bych vám říct ještě něco?
Jste boží a doufám, že tu takhle spolu všichni budem ještě hoooodně dlouho (navždy).

Šedý cizinec. jej okatě ignoroval. Siku neměl dost pudu sebezáchovy na to, aby to bral jakkoliv v potaz. Byl šťastný za to, co měl a že tu mohl být. Hloupost? Možná. Šílenství? To by sedělo. Barevný opeřenec však byl již výřečnější a zdálo se, že odpovídá i za vlka. Siku udělal půlkrok k nim. Slova papouška byla však poměrně znepokojivá. Ne ale výhružná.
"Močály z blízka neznám. Působily... nebezpečně." přiznal. Vlastně netušil, zda někdy nějaké močály navštívil. Pravděpodobně ale ne, nebezpečná místa si pamatuje velmi dobře a vyhýbá se jim.
Hlas kulaté entity ho vytrhl z konverzace s ptačím členem grupy. Leknutím nadskočil a podvědomě zacouval. Rázem byl opět malý jako lasička. Znělo to, že skrz tu věc k nim promlouvá někdo odjinud. Prohlásil však jen, že se nudí a celé tohle místo chytá vlky pro zábavu. Pak šedivá věc zmizela. Siku přimhouřil oči a nasál pachy do čenichu. K velkému zklamání, žádné necítil.
"On se... nudí?" zopakoval zmateně a upřímně nevěděl, co má s touhle informací dělat. Hrozí jim nebezpečí?
Rozhlížel se po třech cestách a neměl se k pohybu. Co když půjdou špatně? Jde tady jít špatně? Je to bludiště! Šedý se však rozhodl příliš neotálet. Siku nastražil uši a ještě na malý moment zaváhal.
"Jo." přitahal nakonec a plíživým krokem ty dva následoval.
Šli rovně, bez uhybání. To je vlastně docela rozumné. Pomyslel si. Držet se jedné strany běžně nepomáhá. Snad poznají, když se cesta bude výrazněji stáčet. Otočil hlavu na vlka a vyhledal něčí pohled, zda vůbec si jej všímají.
"U-um... já jsem Siku." promluvil najednou možná příliš hlasitě. Jakoby snad jeho hlas k nim nedoputoval. Dál však netušil co říct. Že se omlouvá za to pronásledování? Že je rád, že ho neodehnali? Má se ptát, jak se znají? Všechno mu v hlavě znělo tak strašně divně...

//Straight C

Cizinec vypadal, že se mu žaludek brzy otočí naruby. Podivně se klepal a snažil se nezhroutit. Starost jeho papouška Sikua děsila - znamenalo to, že se něco skutečně děje. Rozezněl se mu v hlavě Blábolův protivný hlas, který, jako vždy, vydával zvuky, ale vůbec nic kloudného neříkal. Siku stáhl uši pod náporem zvuků. Obavy mu zatemněly vidění a okolí se rozvlnilo... nebo to byl ten divný otvor? Šedý cizinec to očividně viděl taky a nebylo mu z toho zrovna nejlépe. Nicméně i přes veškerou nevoli a projevy strachu z něj vypadlo ujištění, že je mu dobře. Je mu dobře. Dobře?
Siku nevěděl, zda má naléhat, nebo to raději nechat být. Přestože se kolem něj už několik hodin točil a byl na něj nepřímo nalepený, stále měl z vlka strach. Obavu o jeho zdraví a život, ale hlavně ten strach. Vlk se na něj otočil s krvácející tlamou a Sikuovi se zamotala hlava, musel se odvrátit. Co to bylo? No vážně, od kdy takhle reaguje na něčí krev? Vždyť je na ni zvyklý, krvácí každou chvíli. Možná je to tou slabostí? Tím že nejedl? Tím divným magickým prostředím?
Papoušek zkontrolovat vchod do magického prostoru a pronesl něco opravdu divného. "V močálech?" zopakoval po tvorovi s otázkou v hlase.
Opeřenec se však věnoval svému společníkovi. Vrátil se na místo po jeho boku na znak připravenosti. Sikua bodl osten závisti. Záviděl jim jejich pouto. Než však mu Protiva na to stihl cokoliv říct, vlk se obrátil k němu. Byl upřímně v šoku z toho, co mu cizinec řekl.
Takže... on se mnou počítá? Spoléhá na mě! Pomyslel si nadšeně a všechny neduhy byly rázem pryč. Někdo na něj spoléhá. Někdo uznal jeho přítomnost a neodmítá ji.
"Jasně!" odpověděl s mávajícím ocasem.
Šťastným poposkočením se rozešel za svým novým společníkem. Už se nekrčil jako zbité vlče. Zjevně nechal mozek kdesi za sebou a vedla ho jen příjemná věta, kterou právě zaslechl. Radostí se natáhl a idiotsky veselým krokem se rozťapkal za ním. Blábol i Protiva utichli. V hlavě se mu už neozývaly žádné otravné zvuky, nikdo mu nenadával ani ho neshazoval. Protiva na něj neřval a pokud ano, tak ho Siku neslyšel. Konec konců... nebyl skutečný.

Kdyby ještě před chvílí neměl ocas zaražený daleko mezi nohama, asi by si i prozpěvoval, ale na to ještě jeho hlava nebyla připravená. Ani si nevšiml, že se za nimi prostor uzavřel. Cizinec se po vstupu skoro zastavil a Siku do něj málem naboural. Odskočil do strany a střelil po něm plaše omluvný úsměv, než si konečně všiml, proč se šedý zastavil. Před nimi levitovala podivná šedě pobleskující entita. Vypadalo to jako koule s nejasnou hranicí. Barva se hýbala stejně jako tvar a jemu připadalo, že se v té kulaté věci odehrává nějaký příběh.

//Anooo, šedá koule incoming!

//Mahtae jih přes Ránský les

Siku s každým krokem cítil pachy vlků čím dál tím blíž. Znervózňovalo ho to, ale nebyli dost blízko na to, aby mu cokoliv doopravdy hrozilo. Navíc ani cizinec nevypadal nevzrušeně a papoušek se stále zaměřoval spíš na něj, než na cokoliv jiného. Páni, musí být skvělé mít u sebe někoho, kdo mu pořád hlídá záda. pomyslel si závistivě a věnoval opeřenci dychtivý pohled plný zvědavosti a nadšení. Cítil se už o něco lépe, i když prázdný žaludek a křehké tělo mu dávaly jasně najevo, že by zas tak spokojený být neměl. Ale teď zas po dlouhé době cítil něčí blízkost, při které mu nic nehrozilo a byl to... divný, ale skvělý pocit. Měl díky cizinci dojem, že tady je ve skutečném světě a ne někde v pekelné propasti. Že tu není nic prazvláštního, co mu ukousne hlavu.
Až na toho mluvícího ptáka. Připomněl mu Protiva.
Siku se zarazil a vztyčil uši v přicházející panice. "Nojo vlastně." ujelo mu nahlas.
No fakt. Ten papoušek na něj mluvil. On mluvil! Mluvil stejnou řečí jako Siku, to ptáci přece neumějí! Z tlamy se prodralo tiché zapískání, jako když se malé vlče bojí první bouřky a máma je v nedohlednu. A měl i hadí oči. Co když... co když jsem pořád... tam? Napadlo ho vyděšeně. Zpomaloval, až nakonec zastavil úplně. Šedý vlk před ním udělal totéž, což bylo podezřelé. A je to tady. Teď se otočí, zakousne mě a já se vrátím zpátky na pláž, kde bude nedostižné moře a slunce v pravém poledni.
Než však hrůzostrašná myšlenka došla hlouběji do jeho vnímání a ovlivnila amygdalu, vlk zakolísal a začal se kácet. Papoušek okamžitě sletěl k němu. Něco se dělo. Siku nejspíš nechal mozek někde daleko za sebou, protože se okamžitě sebral a rozeběhl se k cizinci. Bolest mu projela celým tělem a při prvních pěti skocích se svalil na zem. Nohy ho zjevně neposlouchají tak, jak by měly. Vyškrábal se na ně a hodně nejistým krokem se přiblížil až úplně k němu.
"N-není vám nic?" zeptal se prvně, nechtěl mu hned lézt do intimní zóny. Třeba jen zakopl. Ale vypadal dost... zmateně? "Je vám špatně? Jedl jste vůbec? Mohl bych... mohl..."
Co jako? Chytil bys mu večeři? Nechytíš ani starou nemocnou myš. Vysmál se mu Protiva. Sikua to tentokrát dopálilo.
"Jo, chytil bych mu něco k jídlu, co je na tom tak směšnýho." pronesl naštvaně, ale spíš než hněv bylo v hlase cítit zoufalství. Upřímně nevěděl, co má doopravdy dělat.
Na co tak kouká? Otočil hlavu směrem k papouškovi, kterého vlk nejspíše nazval Karmou. Popravdě neměl tušení, co tam vlastně viděl. Prostor se podivně hýbal, měnil a proměňoval. Viděl keř, ale pak viděl kámen. Kámen byla ale díra a díra byla... keř? Co se to děje? Oči se mu protočily, mozek udělal salto vzad a zjizvenec ztratil rovnováhu. Nohy ho přestaly poslouchat, rozjely se mu a on si sedl tvrdě na zadek. "Co to má být?" zeptal se zmateně a snažil se uklidnit oči, které se klížily a převracely z toho, jak se celý prostor před nimi podivně hýbal.

//Jižní galtavar přes mahtae sever

Cizincovu poznámku plnou sarkasmu zcela přešel. Měl ještě stále stažené hrdlo a myšlenkovou mlhu, takže by z něj stejně nevypadlo prakticky nic kloudného. Zaměřil pohled na vlkova barevného společníka, který mu ostře pohled opětoval. Nasucho polknul. Nechtěl by se s ním pustit do křížku. Pár jizev od velkých ptáků s ostrými drápy a silným zobákem už má. Neplánoval získat další.
Siku se tiše ploužil za cizincem s hadíma očima. Pravděpodobně to byl naprosto příšerný nápad, ale momentálně nebyl ve stavu, kdy dokáže uvažovat čistě a logicky. Jediné co věděl bylo, že nechce zůstat sám. I kdyby ho měl roztrhat, odmítal být ve společnosti těch dvou hlasů bez jakéhokoliv dozoru. I když je ten dozor zcela nedobrovolný a dotyčný z toho nejspíš radost nemá.
Zjizvený zvedl hlavu vzhůru, aby se podíval na polohu opeřence. Byl tam. A sledoval ho. Nevypadal ale výhružně, jen obezřetně. Siku podvědomě zamával šťastně ocasem. Měl společnost. Nepřímou a vynucenou, ale měl. A to mu dodávalo trochy klidu.
Jak tak kráčel, pomalým a klidným tempem, hlava se mu pročistila, hlasy utichly a bolest těla se vrátila. Byla však snesitelná. Jen taková... otravná, jako když dlouho běžíte a svaly vám řeknou, že už by to stačilo. A s tím mohl klidně žít. Pozoroval těžkopádné a unavené pohyby vlka, kterého pronásledoval. Až nyní mu došlo, že nejspíš vůbec není a nebyl v pozici, ve které by mu mohl ublížit. Co se mu asi stalo. Pomyslel si soucitně. Něco mu ale říkalo, že vlk by soucit moc neocenil. A tak mlčel. Jen kopíroval jeho trasu a sám sebe v mysli nutil, aby ho konečně znovu oslovil. Hlava mu to však prozatím nedovolovala.

//Za Nemesisem na Márylouku přes Ránský les

Cizinec si byl očividně více než jistý tím, že mu Siku nemá jak ublížit. A taky že nemá, i kdyby byl najezený, napojený, odpočatý a v plné síle, což nebyl, neuměl se ani ubránit drobným šelmám. Nevěděl jak pořádně lovit. Nikdy by se s nikým dobrovolně nepopral a upřímně ani nedobrovolně. Byl úplně neškodný a k tomu na pokraji fyzického i psychického zhroucení.
Když se však podíval z blízka, všiml si, že vlk naproti němu na tom také není nejlépe. Vlastně byl podobně vychrtlý a zjizvený. Navíc byl i o nějaký ten kus menší, takže vlastně dávalo smysl, že z něj měl blbý pocit.
Seš blbej jako kapr, mohlo ti být hned jasný, že se nemáš nad ním tyčit jako nějaká sekvoj. Se divim že nám ten pták ještě nevykloval oči. ozval se Protiva a byl protivný jako vždy. Do toho Blábol začal vydávat ty své příšerné zvuky, o kterých byl nejspíš přesvědčen, že jsou slova. Siku bolestně sykl. Hlavu měl samý střep, tohle se nedá.
Zatímco se snažil ignorovat ty dva blázny, zapomněl se věnovat skutečnému vlkovi, kterému nejspíš dost lezl na nervy.
"P-problém? Vůbec žádný. Jsem v pohodě." zalhal. Co mu měl říct? Že nemá páru co dělá? Že nejspíš nejedl roky a neví jakto? Že se teleportoval z pekla a neví jak? Tak určitě. Ještě by si myslel, že se dočista zbláznil. A nemyslí snad?
Vlk se však najednou odebral pryč. Poradil mu, aby dával bacha na smečky a odešel. V Sikuovi se vzedmula směsice různých emocí, kterým rozhodně dominoval strach. Smečky?!
"Počkejte." kníknul a stáhl uši tak daleko, jak jen to šlo.
Nechtěl zůstat sám. Samota byla děsivá a navíc... návíc by zůstal sám s nimi.
Opatrně se rozešel za ním, ale tak, aby byl kousek bokem a on o něm mohl vědět. Rozhodně nehodlal mu jít v patách, poslední co chce je, aby ho považoval za hrozbu a zakousl ho.

//Mahtae jih přes sever

Poušť je daleko. Jak daleko? Věnoval mu tázavý pohled, plný upřímného zmatení. Jak mohla být daleko, když tak před chvílí byl? Nebo... nebo ne? Rozbolela ho hlava. A nezdá se mu to jen? Třeba se mu tohle setkání jenom zdá, jako tehdy. Tehdy, když potkal tu podivnou bytost. Je fakt, že tenhle vlk s hadíma očima a barevným opeřencem rozhodně nepůsobil skutečně. Jo... není skutečný. Ale i tak měl hrozný strach. I tehdy to nebylo skutečné, ale bolelo to víc než dost. Neměl žádnou potřebu znovu si nechat něco zakousnout do krku a zlomit vaz. Lehce se mu zježila srst za krkem, když si na to vzpomněl.
"Jak... daleko?" zeptal se tenkým hláskem, který prozrazoval jakousi odevzdanost. Tušil, že jestli je navždy zacyklený v podivném koloběhu života a smrti, není úniku. Tenhle vlk ho zabije ať udělá cokoliv. Ale Siku na to nebyl připravený. Zavřené oči a odvrácená hlava se mu křečovitě zamkly v němém očekávání. Vlk však na něj neskočil. Naopak, znovu se napřímil a plivnul na něj jed v podobě slov.
Siku otevřel oči a koutkem žlutého oka jej sledoval. Nevěděl, co může očekávat. A cizinec to zjevně cítil stejně. Nasucho polkl a pokusil se zachovat maximální možný klid - samozřejmě bez úspěchu. "Ne." pípnul v odpověď. "Já... já se nikdy nepral." přiznal tiše a nervózně si olízl tlamu. Ocas se mu rychle rozkmital, zatímco byl stažený mezi zadníma nohama. Celým svým tělem křičel 'neubližuj mi'. "Já jsem... jenom jsem... promiňte, zase jsem něco udělal špatně, já nechtěl." zasekl se. Nebyl schopný vyprodukovat kloudnou větu, pořád se vracel k módu ohrožení a nevěděl, co s tím. Jako vždy.

Stáhl uši. Smutný? Ano... asi to opravdu bylo smutný. Jsi k pláči. ozval se Protiva. Siku to nekomentoval, ta uštěpačná poznámka hlasu ho zasáhla víc, než by chtěl. Navíc se zdálo, že, ačkoliv o tom cizí vlk nevěděl, s Protivou si notovali. Na otázku zareagoval nervózním tichým smíchem. Cinknutí podivných předmětů na obličeji upoutalo jeho pozornost. Je zvláštní. Pomyslel si.
"To by asi i dávalo smysl, mám pocit, jako kdyby na mě spadl strom." poznamenal s bolestnou grimasou, neboť se ozvala žebra. Nic s nimi neměl, ale podivně ho bolela. "Popravdě netuším, co přesně se stalo. Probudil jsem se s bolestí a v tomhle hrozným stavu. Pamatuju si..." Co si pamatuje? Zamračil se nad tou nesmyslnou vzpomínkou. "Pamatuju si hrozně dlouhou nekonečnou poušť." ale upřímně nechápal, kde se ta vzpomínka vzdala.
Zatímco se škrábal na neposlušné nohy, vlk úplně změnil chování i řeč těla. Popravdě Siku byl vyjevený ne z toho, že mu bylo najednou nepřímo vyhrožováno, ani z mluvícího ptáka. Křečovitě snížil těžiště těla a jeho výšku na polovinu a při skrčení se celý roztřásl. Neměl ponětí, proč vlk naproti němu vykazuje známky nejistoty a to ho uvedlo zpět do pozice oběti. Jestli se vlk bál, bude reagovat agresivně, že? Nebo ne? Siku nikdy nečelil tomu, že by se ho někdo bál, nebo pociťoval kvůli němu nejistotu. Byl si jistý, že to nevěstí nic dobrého.
"N-ne, omlouvám se! Omlouvám se!" zavřel křečovitě oči a odvrátil hlavu. "N-n-n-nevím co jsem udělal špatně, ale omlouvám se!"
Krčil se tak moc, že měl hlavu na úrovni hrudníku cizince, který od něj odcouval. Náhle vzniklý odstup působil bezpečně, ale Siku moc dobře věděl, že pokud se cizinec rozhodne na něj skočit, Siku mu nebude schopný utéct. Byl sice hubený a působil jako někdo, kdo měl toho dost za sebou, ale rozhodně by zvládl sejmout nehybný cíl, kterým rozhodně byl.

Siku nebyl schopný odvrátit pohled. Ne že by byl tak drzý, nebo troufalý. Měl jenom pocit, že ve chvíli, kdy ztratí kontakt s hadíma očima vlka před ním, ztratí také kontrolu nad svým životem. Pokud nějakou ještě měl.
Cože to řekl? Vlk vypustil překvapivou větu. Nestojí o to? Jako že mě nechce zabít? Sikuova potemnělá, mdlá tvář se lehce projasnila. Žluté zakalené oči mu zazářily úlevou a bizarní radostí. Bylo mu najednou tak dobře, že i jeho tmavá maska se zdála být o několik odstínů světlejší.
"Vážně?" zeptal se pro jistotu lámaně tvrdým přízvukem a hlas se mu zlehka zachvěl. Odignoroval posměšné poznámky na jeho vzhled a stav. Stejně měl ve všem naprostou pravdu, Siku vypadal, že ho před chvílí někdo při nejmenším rozžvejkal a vyplivnul. Na otázku však už zareagovat dokázal.
"Já, uhm no... vlastně nevím. Nic, asi vůbec nic." zajíkl se. Popravdě neměl tušení, jak na tohle odpovědět. "Za můj stav nemůže jiný vlk... jen já sám." odvrátil konečně hlavu a přerušil tak oční kontakt. Stejně už musel být cizinci dost nepříjemný. Po očku vlka sledoval a pokusil se u toho vstát. Zaúpěl bolestí. Proč jen to tak bolí. Zakňoural sám pro sebe v mysli a nohy se mu vratce zachvěly. Bolavé, vyčerpané tělo mu teď s úroky vracelo jeho neuvážené chování. Cizinec si nyní mohl všimnou, že je Siku vlastně hodně vysoký vlk. Jeho výška a mizející podsada působily v kombinaci s vyzáblostí dost komicky. Jako legrační postava s dlouhýma hubenýma nohama z povídaček, které matky vlčice vypráví svým vlčatům, aby dobře jedla a nestala se z nich právě takováhle příšerka. Kdyby mě tak teď viděly tety. Proběhla mu hlavou trochu veselejší myšlenka nasáklá podivným hořkým humorem.
Siku si až nyní všiml opeřence, který se držel podivně blízko šedého vlka před ním. Zvědavě si tvora prohlédl a lehce nasál pachy okolo. Opeřenec určitě patřil jemu. "Páni... tohle zvíře má k vám vztah, že?" zeptal se fascinovaně. S něčím takovým se ještě nesetkal. Velká část všech obav zmizela jako pára nad gejzírem.

Když Sikua, jednoho dne z rána, udeřily první paprsky jemného jarního slunce do čumáku, byl šedý hubený vlk ihned připraven čelit nástrahám dalšího dne. Konec konců každý den byl jak požehnáním, tak nelítostným bojem. Kouzelné zlatavé světlo protínalo chladný jarní vzduch a vysoké listnaté stromy vytvářely světlu překrásné jeviště. Kéž by to tak mohla vidět Sesi. Krásné věci byly vždy velkou slabosti jeho drahé sestřičky a dnešní den se tak dal dozajista nazvat. Klidné okolí bez jediného rušivého zvuku mu dodalo odvahy a on se proto opatrně vyplížil zpod kořenů vzrostlého dubu, který mu pro dnešní noc poskytl úkryt. Kožich měl sice hustý a teplý, ale rozhodně neměl na zdejší poměry tu nejnenápadnější barvu srsti. Kterýkoliv tvor si ho mohl kdykoliv všimnout, přeci jen šedá srst má poskytovat mimikry v zasněžených oblastech, ne tady, kde převládala zelená a hnědá.
Kroutil se jak žížala, aby si protáhl všechny části ztuhlého těla a následně se vydal najít něco k snědku. Kde by se tak mohla najít nějaká mršina? Krysa? Koloušek, který se odpojil od stáda? Krvácející zraněné a snadno ulovitelné zvíře? Komu co nalhává. Kořist si rozhodně sám neuloví, ne v tomhle stavu. Kosti mu div že netrčely, kůže natažená k prasknutí a tělo bez jakékoliv zbytkové tukové zásoby.
Koukám, že jsi se rozhodl se o nás postarat. Konečně.
Koulejícíma očima dal Siku jasně najevo, že mu nehodlá odpovídat a raději se věnoval nalezení něčeho k snědku. Kručelo mu v břiše.