Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ono nejde jen o to ze to neni nazev clanku, ale ze v celem clanku ani v zadnem postu od osudu neni ani zminka. Ono spojit si nazev s bannerem a popisem akce tak nejak nejde, kdyz tam neni zadne shodne info kdo na osudu byl, nebo byl na Gall v dobe osudovky, ti muzou v pohode odhadnout. Byla to velka akce, takze se proste podiva na rocnik a pak na svuj banner/na banner nekoho o kom vi, ze tam byl a ma jasno. Urcite to jde odhadnout, ale asi uplne ne takhle.
Odmeny mi jsou jedno, Sikuovi jsou hvezdicky uplne k nicemu :D spis mi jde o princip tak nejak. A o lidi co vedeli o kterou akci slo, ale nenasli nazev :D

24 bodu = 36 drahokamu.
Takze prosim drahokamy :) dekujiii.

Mam reklamaci. U 5. bodu neni nikde zmineno, jak se osudovka jmenuje. Divala jsem se nekolikkrat. Teoretickych nazvu tam bylo samozrejme vic, ale zadny z nich nebyl "nazev". Dokonce jsem mela dojem, ze se to jmenuje jen "osudova akce" :D

Liška vrhla úsměv znalý. "Tak si myslím, že jsi zralý - na pořádné přivítaní. A prosím bez vyčítání." Vlček skromně sklopil uši. "To já nechtěl, na mou duši." Tu náhle mu bylo stydno. Neměl pravdu, jak je vidno. Liška bez zbytečných odkladů - nosí jídlo ke stolu. Pirohy i baklava, s chalvou se zvedá nálada. Buchta vlastní výroby utíká jí z nádoby. Úctyhodná hostitelka - kdy to ale všechno stihla? Navíc... vážně se to dá jíst? O tom jídle neví nic. Má se jídlo takhle hýbat? Ale nechtěl se v tom hnípat. Stočil ocas, složil tlapky, vychovaně schoval drápky. Zmateně se na stůl díval, hlavou zlehka mlčky kýval. Tohle neznám, tohle taky, co to vidí moje zraky? Můžu tohle vážně jíst? Čaj byl dobrý, když už nic. Sklonil hlavu ke koláči. "Klidně jez, co hrdlo ráčí. Počkej, ale tohle ne!" Zastavit ho nestihne. Siku kousnul, poté polknul, poté se mu čumák ohnul.
"Je to dobré, je to chutné. Jen ten škraloup nějak tuhne."
Liška neudržela smích - až se chytla chlupů svých. "Dělá mi radost, že ti chutná. To bych jinak byla smutná. Tu máš, dej si ještě - koláč sladký jako třešně. Dobré věci nemají míru. Ale tenhle si dej bez papíru."

Bídák! Bolehlav vlka mučil jako už dlouho ne. Bolest mu pulzovala do všech koutů hlavy a vysílala nepřirozenou vibraci krkem až na záda. Boží. Bludná myšlenka vyvolala další epizodu křiku a agonie ve vlkově hlavě. Blábol se dneska činil. Blouznil. Blekotal. Brutálně křičel. Bubnoval Sikuovi na nervy tak urputně a intenzivně, že chybělo málo k tomu, aby nebohému vlkovi přeskočilo.
"Bohové, mohl bys už mlčet?" bručel tiše útrpným hlasem.
Bylo mu z toho špatně. Blivno. Ba co víc, točila se mu hlava a nohy vykazovaly známky zmatení.
Bacil bych ho, ale nemám jak.
Běžně se Protiva neprojevoval jako podporující médium, ale očividně mu Blábol taky lezl na nervy.
"Blázní už druhý den... kdyby mu aspoň bylo rozumět."
Být v přítomnosti jiných je sice fajn, ale tohle... popravdě by dal cokoliv za to, aby se jich zbavil. Bohužel je ale očividně uvězněný v těle s těmihle dvěma hlasy. Bylo by to poklidné odpoledne, kdyby jeden neřval jako pominutý a druhý mu neustále nepřipomínal, že je srab a neschopná hříčka přírody.
Bačkoro. Bodl zničeho nic Protiva ostrými slovy. Bezva...

Aký hlúpý deň! Všetko mu padalo na kedlubnu, všetko. Siku nikdy nemal veľa šťastia, ale dnes? To čo má byť? Ránko ho neprebudil zvyčajný makký pocit slniečka na ňufáku. Nie nie, nic také, dnes ho z rána hryzol nahněvaný syseľ do zadnice. Prečo ho všetky tvorovia hryžú do takých míst? Jednu jazvu tam už má, netreba novú. Inu dobrá, kedy už je hore, i keď nedobrovoĺně, móže sa íst rovno napiť k potóčiku. No keď sa shýbal k vodičke, zradili ho nohy. A nie len tak že sa namočil, ale kdež! Tupoň nešťastný si nedal pozor a zvalil sa rovnó dolu. Nalokal sa vody dosýta, len čo je právda. Inu čo bolo to bolo, svět sa nekončí. Dobre sa okúpal, napíl, vstal skoro ráno, to ještě nieje také zlé - keď pominieme to rafnutie do zadničky. Smadný už niebol, hladný až tolko tiež nie, tak by sa chciel trochu proísť. To mu ísto zdvihne náladu. Neurobil však ani desať krokov, kedyže sa mu medzi prstíkami pravej přednej labky čosi začvachtalo. Siku skoprnel akoby ho polili ĺadovou vodou. Krvi by sa v ňom nedorezali. Len odovzdane zavriel oči a znechutene vycenil zubky. "Prečo ja." zaúpel nešťastne a išel sa spať k potoku očistit od cudzieho exkrementu. "Dúfam, že už je mu lepšie. Takú hroznú hnačku jsem eště nevidel." šepkal si sám pre seba, aby sa nemusel sústrediť na neželanú hmotu medzi prstíkmi.

5. Při překročení hranic Asgaarské smečky mě někdo praštil do hlavy! Tragédie.

Jaro. Krásné, záhadné jaro. Takové, jaké Siku na severu nikdy nepoznal a na poušti neocenil. Celý svůj život žil při zemi, sám, bez milující smečky okolo sebe. Láskyplné obětí rodiny a přátel znal jen ze svých mladých let, ale ty už byly dávno pryč. Nicméně jedno neznal vůbec. Lásku. Ale ne lásku k příteli nebo k sestře, ale takovou tu pravou partnerskou. Takovou, která přenáší hory a plodí vlčata. Jako omega na takové věci neměl nárok a popravdě i jeho povaha mu v tom vždy bránila. Byl plachý, to ano, ale také neměl na partnerství ani pomyšlení. Vždyť čím je partnerská láska odlišná od té obyčejnější? Pro Sikua ničím. Alespoň to si myslel až do té osudné noci, kdy bylo všechno jinak. Nehledal, láska si ho sama našla. Nebo spíš si ho k sobě přivábila. A to tím nejúchvatnějším způsobem, jaký si nebohý vlček vůbec uměl představit.
Byla stejně krásná, jako její hlas. V měsíčním svitu se zdála být jako víla, tak křehká, ale přesto tak zářivá. Její majestátní elegantní postava se vypínala proti noční obloze, zatímco z hrdla se jí linul zvuk krásnější než všechno kvítí na světě. Vyla tak vášnivě a sladce a Siku najednou pochopil, že zemře, pokud ten zvuk už nikdy neuslyší. Upíral na ni žluté oči, přesně ty, která mají malá nedospělá vlčata. Vychrtlé údy se bázlivě přibližovaly k vlčici a za špinavou nekvalitní srst se styděl jako nikdy. Schoval se za mohutný kmen a tiše si odkašlal. Sbíral odvahu.
"S-sličná cizinko, odpusťte mi tu troufalost, ale nepřeháním, když vám řeknu, že... že nemohu bez vás žít!" Bože to bylo tak trapné, tak hloupé! Polkl stud i strach a pokračoval roztřeseným hlasem. "Váš hlas je krásnější, než hlas skřivanů, váš zjev majestátnější než zjev jakéhokoliv božstva a vaše oči..." vykoukl zpoza stromu. "...ani krása polární záře se jim nemůže rovnat." vydechl. Zahlédl, jak se její dlouhatánský ocas zhoupl na pozadí hvězd. Je vůbec reálná? Nadpozemská. Vlčice na něj upřela oči, pootevřela tlamu...
"Vetřelec!" zavyla na poplach.
Cože? Vetřelec? Siku zmateně zacouval, ale nestihl ani nic říct, neboť ucítil silnou tupou ránu, jako když na něj spadne strom. V plicích mu zachrčelo. Co se stalo? Proč se mu to stalo? Umírá? Z posledních sil pootevřel oči, ale mnoho toho neviděl. Krev mu halila zrak a motala se mu hlava. Sluch mu však sloužil.
"Roweno! Není ti nic?" ozval se pískově žlutý vlk.
"Ovšemže jsem. Co ti tak trvalo? A jak ti mohl proklouznout na území cizí vlk?" odpověděla ostře vlčice s medovým hlasem. Pootočil hlavu, naposledy na ni pohlédl, aby mohl zemřít s jejím úsměvem vytesaným v paměti. Místo toho viděl jen čistý odpor a znechucení. Sikuovo srdce prasklo těsně před tím, než vyhasl nadobro.

Liška s lstivým, sladkým smíchem nesla slova těžkým tichem. "Nač ten výraz, nač ta zášť? Nemáš radost?"
"Nijak zvlášť." Siku, odvrátivše hlavu, kroutí tvář jak na popravu. Radost nemá, to je vidět.
"Za své chování by ses měl stydět. Ach vy vlci, jste tak zvláštní. Radost ze života vám schází."
"A proč radost bych měl mít? Tady vážně nechci být. Mám snad radovat se hloupě, že má tady liška doupě? Třebaže jsem trochu mimo - nechci zůstat, je mi líto."
Liška zasmála se tiše, poposedla trochu blíže. "Myslíš, že máš na vybranou? Tady, uhni kousek stranou." Liška nečekala na nic, nalila pár plných sklenic. Ze světničky z podušek vylétl roj světlušek. Siku váhal, dlouho zíral - do čaje, co v tlapkách svíral. Divné věci tu liška měla, divně také ona zněla. Divné vůně, divná světla, divně v jeho duši četla.
"Ty nás lišky nemáš rád? Nebo co ti nedá spát?"
Siku zlostně cenil zuby. Dnes byl nebývale hrubý. "Lišky jsou chlupaté zmije, zlé a... jak se z toho pije?" hodil očkem po sklenici plné zvláštní tekutiny. Měla krásně zlatou barvu, vůně smazala zlou auru. Zvědavost ho přemohla, liška pobaveně pomohla. "Namoč tlamu, naber trochu. Používej jazyk, hochu." Zrzka ukázala jak na to, usrkla tekuté zlato. "Zkus to, je to lahoda. Nebudeš toho litovat."
Siku zkusil, ostych stranou. Neumřu? Blesklo mu hlavou.

Abnormální bolest břicha vlka probudila z mělkého spánku. Ach ne, už zase to šílené kroucení! Aby byl upřímný, nebylo to neobvyklé. Aby se probudil s klidným bříškem, musel by se najíst. Aspoň jednou za čas. A to právě nedělal. Aby byl k sobě upřímný, nejedl déle, než je vhodné. Anorekticky vyzáblé tělo vlivem jara silně pouštělo srst. A tak ani neměl, jak skrýt řadu žeber, vystouplou páteř a trčící kyčle. Ani ocas nebyl této pohromy zproštěn. Anomálie ve formě tenkého, dlouhého chvostu, zdánlivě připomínajícího myší ocásek, byla na něm sice harmonická, ale opravdu odporná. Arogantní vzhled jeho černé masky znatelně vybledl s tím, jak Sikuova srst ztrácela kvalitu. Ano, nebylo pochyb. Aktivně se musel sebrat a jít si sehnat něco k snědku. Ale co? Aby mohl lovit, potřebovat sílu. A on neměl ani sílu ani energii. Alespoň kdyby měl společnost, která by mu s tím pomohla. Absurdní. Až naprší a uschne. Anuloval hloupou myšlenku okamžitě. Asertivně vztyčil čumák čelem k močálům. Asi už ví, co udělá. Asistence jiného vlka se sice nedočká, ale možná ani nebude muset. Analýza prostředí mu napověděla, že v okolí močálů se často nachází zdechliny zvířat. Ať už těch, co se lapili do hlubokého bahna a skonali, nebo těch, co tam šli spočinout dobrovolně. Argumenty hovořili jasně - je to jeho jediná šance se najíst. Akorát si musí dát pozor na to, aby tam sám neskončil jako lapený nešťastník. Ale to je problém budoucího Sikua. Aktuálně byl jeho jediným problémem hlad.

Navazuji na dotaz ohledně poplatku za převod na jinou postavu. Je to možná jen můj subjektivní názor, proto ho nepovažuju za až tak významný, ale i takho tu máš :D
Když se tedy řeší převod z postavy na postavu jako na "cizího vlka", což je pochopitelné, a i když mi možnost jednoho obřího inventáře zní prakticky a logicky líp, chápu proč to tak je v případě oddělených inventářů. Nebojkotuju, obije má své ipodstatnění, jeden velký inventář bych preferovala, ale hej i takhle to má své kouzlo. Ale proč je tedy převod na postavu cizího hráče jiný? Když poplatek za převod, tak proste jeden poplatek za převod, ne? Je snad jedno kam. Prostě chci aby to bylo využito jinde? Bum! Poplatek, čau, dej si to kam chceš. Asi to není úplně obvyklá věc, ale ne nemožná a tohle mi moc logiku nedává. Myslím si, že poplatek je něco paušálního. Ale třeba jiní souhlasit nebudou, tak to sem házím do pléna na zamyšlenou. :)
Jinak souhlasím, některé body jsem ani nezaregistrovala (no shit Sherlock když mám jednu tuláckou postavu bez partnera) a jsou dobře napsané, spravedlivé, prostě muah. Good gob, guys.

Čas jako každý jiný vede vlka do potíží. Že má průšvih netuší, ani že lišku vyruší. Prvně ocitá se tady, tu u téhle úzké jámy. Ale protože je venku noc, výběru už nemá moc. Nora se mu tuze hodí, spánek si ho za prst vodí. Řádně se mu klíží zraky, zatímco měsíc halí mraky. Nora je však řádně úzká, vůbec světlá a vůbec kluzká. I přes vlkův tenký zjev, musel chudák potit krev. I dostal se skrz úzkou chodbu, do světnice vpadl z boku. Místo bylo tuze krásné, tuze světlé a tuze jasné. Kde se tu to světlo vzalo? Nebo se mu to jen zdálo? Neusnul snad na mezi! Aby nebyl přítěží... V tu se cosi v koutku šustlo. Siku oči navrch hlavy, myslel že je tady pusto, tohle nejsou dobré zprávy!
"Kdo jsi a kdes nechal vychování? Vpadnout mi sem bez vyzvání. Příště aspoň varování, nechoď nikam bez klepání!"
Siku málem umřel strachy. Proč necítil žádné pachy? Hlupák na kontrolu zapomněl, cožpak tolik zpitomněl? Bál se zvednout oči, celý svět se s ním teď točí. "Nechtěl jsem vás vyrušit! Otočím se a hned půjdu."
"Opovaž se odejít! Smutná jinak budu. Když jsi tady, dáš si čaj? A jenom tak na okraj, dlužíš mi to a mnohem víc, ale já ti vyjdu vstříc. Poseď se mnou, popij čaj, užij si se mnou tenhle máj. Pověz mi víc o sobě, o světě a podobně."
Siku vzhlédl až si sedl. Oči žluté, kožich rudý, tenké a elegantní údy. Ocas větší než ona sama a pekelně zubatá tlama. "Liška!" zvolal překvapeně. Nic neočekával méně. Vlezl lišce do nory? S tou ještě budou problémy...

Siku sebou pudce škubnul. Smích vlka mu nahnal hrůzu a jeho slova ho kvalitně zmátla. Takže... se nic nestalo? Vymýšlel si to? Pomyslel si nechápavě. Ale vzhledem k tomu, že je vyzval k odchodu, tak asi jo? Zachytil pohled Nemesise, který byl stejně zmatený, jako ten jeho. jestli si vlk myslel, že zrovna Siku se bude rvát, tak se asi dočista zbláznil. Radši by se nechal dobrovolně sežrat, než aby na někoho zaútočil. Spíš by se pokusil o útěk. Nemesis naštěstí měl nejspíš mírumilovné tendence, což Sikuovi dovolilo udělat alespoň jeden příjemnější nádech. Vlkova otázka na setrvání v tomhle šíleném bludišti vyvolala v šedém paniku. Prudce zavrtěl hlavou, vybral zcela náhodný portál - ten co byl blíž - a bez okolků strčil do Nemesise, kterého strhnul s sebou blíž k portálům. Musíme jít musíme jít MUSÍME JÍT! Běhalo mu hlavou splašeně, zatímco proskakoval zeleným portálem.

//Zelený portál pufff!

Nic Siku nemiloval tak moc a tak vášnivě, jako květiny. Jako vlče byl schopný doma ležet v přenádherných ladoňkách i celé hodiny. Sestra ho nutila s ní si hrát, ale nakonec i ona vždy podlehla únavě a svalila se do modrých kvítků s ním. Ne že by Siku nebyl hravý typ, ale vadilo mu, že pořád padal, navíc Sesi na tom nebyla o nic lépe, naopak. S její křehkou konstitucí, hubenýma křivýma nohama a špatně vyvinutými plícemi se jí také neběhalo zrovna nejlépe. A s padáním na tom byla snad ještě hůř, než on. Ostatní vlčata si s ní hrát nechtěla, protože je děsil její atypický zjev a Siku bez své sestry se nešel ani napít. A tak si vždy našli místo na louce, svalili se do mokré trávy a nechávali se hýčkat ostrým severským sluncem. Doma na Sibiři byla jara a léta velmi krátká, většinu času jejich domov halila tlustá bílá sněhová přikrývka. A o to vzácnější pro něj tyto chvíle s květinami byly.
Teď však byl domov daleko. Ladoňky tu nerostly a vůbec veškerá flóra byla hodně odlišná od té, na kterou byl zvyklý. Ale o nic méně krásná. S jarním sluncem květiny začaly dávat světu na odiv své pestré barvy, rozmanité tvary a vábivou vůni. Za normálních okolností by se Siku proháněl po lukách a v lesích, čichal ke každé rostlině, válel se v pampeliškách, nebo proskakoval převislé větve vrb, na kterých se objevovalo husté chmýří. Dnes mu však nebylo do skoku. Teprve teď mu konečně došlo, že prodělal obrovskou ztrátu. Seděl pod vzrostlým dubem a hleděl do dálky na tu krásu. Nevnímal však nic před sebou, jeho mysl se unášela k jeho drahé kamarádce Seilah. Její vyděšená tvář, když se řítil do ledové pukliny a ji tam nechával napospas lavině, ho strašila ve snech. Ten výjev měl stále před očima. Bolestně je zavřel a odvrátil hlavu na bok. Na srdci ho pálil obrovský šrám. Zdá se, že je mi souzeno zůstat sám. Pomyslel si zkroušeně.
Jeho zrak upoutal malý kamínek u jeho packy. Hezký oblázek. Ty jsme dávali na hrob milovaným. Usmál se hořce. A v tu ho napadlo, že ji vlastně neměl možnost ani pohřbít. Tělo sice nemá, ale hrob jí vytvořit může! Svižně se zvedl a vydal se hledat nejhezčí kamínky, jaké našel. Hladké, hezky zbarvené, blyštivé, s pěkným tvarem. Naskládal je pod dubem a rozhlédl se po okolí. Chce to květinu. Ale ne jen tak ledajakou. Musí to být ta nejkrásnější květina ze všech. Jal se projít louku, pak les, zamířil k vodě i ke skalinám. Hledáním strávil poctivě celý den, ale s žádnou květinou nebyl dostatečně spokojený. Čím déle hledal a čím více květin našel, tím spíš se mu zdálo, že žádná není dost dobrá. Nechápal, od kdy mu květiny nepřijdou dost dobré. Že by to bylo proto, že jsou pro ni?
"Když ona je tak trochu od každé." povzdechl si nahlas. "Průbojná jako bělotrn, odolná jako pampeliška, sebevědomá jako narcis, zářivá jako tulipán, pečující jako kozlík a nepředvídatelná jako modřenec. A... jedinečná jako šafrán."
Smutně si lehl do trávy mezi droboučké sasanky. Šel na něj splín. Ani květinu jí nedokáže najít. Je špatný přítel, ne - ten nejhorší.
Tak jí vem všechny. Ozval se Protiva, kterému se Sikua zželelo. Šedý se usmál. To je pravda. Může jí vzít všechny. A dohromady to bude nejkrásnější květina všech květin.
Zvedl se a mlčky začal trhat každou květinu, která mu kamarádku připomínala. Pugét přinesl ke kamenné mohyle a rozmístil jej po celém povrchu. Dokonalé. Pomyslel si. Naposledy se s vzpomínkovým místem rozloučil. Musel totiž udělat ještě jednu věc. Dát vědět alfám Cedru o smrti dcery.

Today Siku had a weird feeling, but it seems like nothing changed. Same four paws, same tall tall trees, same reflection of his face in the water, same blue sky. But something felt off. Siku tried to look around and found very familiar face.
"Hey, come here! Look at what I found!"
Siku startled a bit, but he new there was nothing to worry about. It was just his sister. "I-I am coming! he shouted back and went to look what Sesi found. "What is it?" asked her, but she got angry at him.
"Shush! Be quiet!" she said and pointed her little paw at small butterfly with broken wing.
"Oh! Sorry." Siku softened his voice and came closer. "What do you think happened to it?"
"No idea." Sesi said and devoured the butterfly with one chomp.
"Wha- Sesi!"
But little Sesi didnt mind at all. She stood up on her clumsy thin legs and went to drink some cold water from the brook. Siku just shook his head and followed her. "Hey, Sesi... how do you feel?"
"What do you mean?" She asked back.
"Well... you know, your legs, your breath, your... vision?"
Sesi shoot sharp look at him. "You mean, if I am not a burden for you anymore?"
The pain in her eyes was like a long needle stuck in Siku's heart. "You know you are not a burden to me! I love you."
She just rolled her eyes. "Yeah, sure."
"Why are you so weird today?" Siku was confused. She never acted this way. She never thought about being a burden to him. Why now? All of a sudden. She was like that only once, but it was a hallucination. Wait... what hallucination?
Yeah, but it wasn't real, remember? It was when you were dead.
The world became blurred. His head was spinning, he felt weakness in his legs. Siku turned his sight at Sesi. She was smiling. "It's ok, maybe next time we will meet each other for real."
"No! Sesi, wait!" Siku was scared. Why is she moving away? Where is she going!

Siku opened eyes and tried catch his breath. What was that? He checked his surroundings. Nothing weird. The world felt ok. Nothing was off. He took a deep breath and exhale - long and easy. "Just a dream..." he whispered.

Siku neměl zrovna dobré ráno. Sychravé počasí, teplo, hlad. Součet špatných věcí sice nebyl zrovna veliký, ale jemu připadalo, že je přímo nekonečný. Sousedé Protiva a Blábol jeli na plné obrátky a vlkovi se z toho točila hlava. Svět byl dnes o dost více ponurý, než jindy. Slovy nemohl popsat, jak se vlastně cítí. Smutně? Sklíčeně? Světélko v jeho hlavě mu říkalo, že to není úplně ono. Strach? Ne, to také neměl. Srovnal si myšlenky, zavzpomínal na to, co se mu za posledních pár dnů stalo a proč by měl být dnešek špatný. Správná odpověď ho uhodila jako blesk. Stud. Styděl se. Sám ze sebe byl zklamaný a nejistý. Situace, kterou opravdu nezvládl, mu zanechala díru na duši. Setkání s Nemesisem. Sám o sobě nic vyloženě špatného neudělal, ale to, jak ho pronásledoval a snažil se mu vetřít do přízně... Strašné! Svět mu tímto pocitem jistě dával najevo, že by se měl nad sebou zamyslet. Samota ho však ten den připravila takřka o rozum a on měl dojem, že jestli nechá tohohle vlka odejít, zemře. Smrt? Směšné! Samota přece nezabíjí, no ne? Sám byl už mockrát, ale tentokrát... to bylo jiné. Strašlivý pocit se mu náhle vrátil. Sevřelo se mu hrdlo, načež si musel odkašlat, aby to zahnal. Svědivý kožich v něm vyvolal paniku. Spěšně sebou cukl a rychlým pohybem se zakousl do svědivého místa na pravém stehně. Strnul. Slizká, kovová pachuť se mu rozlila v tlamě. Škubl hlavou a vytrhl si trs chlupů. Svalil se na zem. S plnou tlamou své línající podsady přišel zpět k rozumu.
"Svatá matko, co to bylo?"
Sentimentálně se zahleděl na své dvě přední tlapy a bázlivě dumal. Strach pominul a s ním i kovová pachuť a vzpomínka na roztrhané a rozdrásané nohy, které si v Limbu rozkousal. Svědění na nohou byla očividně jen srst, ale ten pocit... Srst v době línání přece nikdy tak nebolela! Sebevědomí dnes očividně nenajde, stejně jako nejasné vzpomínky na Limbo. Stejně se mu dnes nikam nechtělo. Sundal ze zubů své chlupy, zkontroloval své tělo a znova si lehl. Snění bude jistě příjemnějším společníkem, než špatná nálada.