Gallirea - Příspěvky uživatele

//Narrské kopce přes prstové hory

Šel dál a snažil se moc nepřemýšlet. Ale cožpak to jde? Jak může nepřemýšlet, když se toho stalo tolik! Smrt, znovuzrození, osudová láska... počkat cože? Jaká láska? Zavrtěl hlavou, aby vyhnal hloupé myšlenky, ale čím víc vrtěl a klepal, tím jasněji se mu objevovala tvář bílého vlka s neobvyklou zálibou v květinách. Blbost, ten už na mě zapomněl, zapomněl! Opakoval si v mysli. Nezapomněl, naštval jsi ho. Eh? Co to bylo? Znělo to jako myšlenka, ale z nějakého důvodu... to myšlenka nebyla. Naštval jsi ho a rozesmutnil. No vážně, jak strašná nátura někdo musí být, aby rozesmutnil tak laskavou bytost.
"Cože? Ale to není... Protivo přestaň!"
Nope, to nejsem já. Ale to neznamená, že nesouhlasím. Ozval se Protiva a Sikuovi bylo hned jasné, že si nevymýšlí. Blábol to být taky nemohl, kromě toho, že z něj nikdy nevychází nic kloudného, jeho nesmyslné blábolení zní úplně jinak. Tak co to bylo? Šílí znova? Další hlas? To snad ne!
Měl by ses za sebe stydět. Vždy všechno zkazíš. Když už potkáš někoho, kdo tě nechce zabít, provedeš něco strašného. Cizinec se teď kvůli tobě cítí strašně, Seilah je kvůli tobě mrtvá, Nemesis pravděpodobně taky, protože jsi si nedokázal pohlídat, zda jde za tebou nebo ne. No vážně, umíš vůbec něco udělat správně?
Sikuovi se zachvěla brada. Na hrudi ho svírala bolest, v krku tlačil kámen a do očí se mu hrnuly slzy. Prodíral se hustou mlhou a hlas byl čím dál tím agresivnější. Nadával mu, řval na něj, až najednou... utichl. Mlha se rozestoupila a před šedou hroudou neštěstí se objevil majestátní strom. Byl nádherný. A Siku při pohledu na něj pocítil laskavé objetí klidu a míru. Po srsti mu stekla slza úlevy. Svalil se mezi jeho kořeny a zavřel na chvíli oči. Půjdu dál, ale napřed si trochu odpočinu. Přikývl sám pro sebe, zatímco nechal svou mysl užívat si slastného ticha a příjemných pocitů.

//Podél řeky Tenebrae do Klimbavého lesa

//Život

Vyklopýtal ven z jeskyně a seběhl písčité vrcholky s hustým oparem v hlavě. Nechápal, co se to stalo a zda to bylo skutečné. Něco mu však říkalo, a ne, nebyl to Protiva, že setkání s vlkem bylo to nejskutečnější, co se mu kdy stalo. Byl jako znovuzrozený. Odpočatý, sytý, zbavený strachu i bolesti. Byla to nádherná zkušenost a na to setkání nikdy v životě nezapomene. Jen kdyby věděl, co byl ten cizinec zač a jak se jmenuje. Bylo mu líto, že se rozloučili ve spěchu a v tak trochu negativním duchu - alespoň Siku to tak cítil. Ohlédl se za cestou a vyhledal pohledem místo, kde se cizinec nacházel. Ale říkal, že se za ním můžu někdy stavit... že? Pomyslel si dychtivě a raději pokračoval v cestě.

//Osamělý strom přes Prstové hory

KIKI

Předem se strašně moc omlouvám majiteli vlka, kterého brutálně sprznim...

>>>Narrské kopce

Jak se tak zmateně ploužil Narrskými kopci, došlo mu, že jestli ho tady potká něco silnějšího a hladovějšího, než je on sám, nepřežije to. Potřebuju si odpočinout, ale tady to nepůjde. Těžkým krokem se dopotácel do nejbližší jeskyně, kterou našel. Byla možná dokonce jediná, to však ale nezjistil, neboť při příchodu okamžitě padl na čumák. Byl vyčerpanější, než si myslel, a tak jen zavřel oči a v této nelibé a nepohodlné pozici upadl ho hlubokého spánku.

Po probuzení ho čekalo nemalé překvapení. Přestože se jasně pamatoval, že usnul hned u vchodu, realita tomu neodpovídala. Nacházel se hluboko v jeskyni, poseté květinami všeho druhu, tvaru i barvy. Byla to naprostá nádhera. Jak dlouho spal? Hodiny? Nebo dokonce dny? Zmateně se rozhlížel okolo a jímala se ho panika. Co když zemřel? Co když je tohle vstup do posmrtného života a on už se nevrátí? Jakkoliv byl život těžký, nechtěl se ho vzdát!
"Už jsi vzhůru?" promluvil kdosi. Neviděl zdroj hlasu, ale musel být blízko. Siku sebou vyplašeně trhnul. Vyskočil na nohy a se staženýma ušima zacouval.
"Odpusťte, že jsem Vám tak drze usnul v jeskyni. Moc mě to mrzí, omylem jsem usnul a... už se to nebude opakovat!"
"Já se nezlobím." odpověděl hlas a Siku se, jako mávnutím kouzelné tlapky, uklidnil.
"Vážně?" zeptal se pro jistotu kajícně.
"Na mou duši na psí uši na kočičí svědomí." odpověděl hlas přesvědčeně a hned jak dozněl, jeskyní se rozlehl dunivý zvuk, jako když někdo skáče na zem. Vlk konečně spatřil majitele jeskyně. Byl to vysoký světlý vlk s hlubokým modrým pohledem. Po těle mu tancovala poupata různých květin, pár se jich již otevřelo, jiné zůstávaly zavřené, připravené zazářit v jiný den. Siku si všiml, že má tvor před ním veliké tlapy a nadpozemsky krásnou hustou srst. Byl majestátní, ba dokonce úchvatný. Siku se při té myšlence zarděl, byla divná a nekomfortní. Styděl se za to, že ho to vůbec napadlo. Tvor se shovívavě usmál, měkce a přátelsky. Jako kdyby ho snad slyšel. Neřekl jsem to nahlas, že ne?
Aby zapudil trapné ticho, které on sám vytvořil, rozhodl se výjimečně mluvit jako první. "I tak mě moc mrzí, že jsem Vám sem tak vpadl. Je nehoráznost spát v cizím doupěti."
Tvor jen s úsměvem zavrtěl hlavou. "Ale kdeže. Mám rád, když se sem za mnou obyvatelé Gallirei přijdou sem tam podívat. Někteří mi dokonce nosí květiny." zamával šťastně ocasem. "Taky mi dělá radost, když mne tvorové vyhledají v době nouze. Rád každému pomohu. Tak jako Tobě." přiblížil se k Sikuovi a otcovsky mu ťukl čenichem mezi uši. Zachvěl se. Bylo mu podezřele příjemně. Tak příjemně, že někomu cizímu dovolil se k němu přiblížit, ba dokonce se ho dotknout. Neměl absolutně žádný pocit strachu. A to ho vnitřně znepokojovalo.
Opatrně zvedl hlavu a podíval se bílému vlkovi do očí. Vypadal jako rozverný mlaďoch, veselý a přátelský. Ale tyhle oči prozrazovaly hlubokou moudrost někoho, kdo vlastní znalosti tísíců let. Bylo to zvláštní.
"Jsem Siku." pípnul tiše, zatímco se dobrovolně topil v jeho modrých očích.
"Já vím." odpověděl nonšalantně a pohled mu opětoval.
"Jak?"
"Já vím všechno."
"Všechno?"
"Naprosto. Zeptej se mě na co chceš."
Jejich role se začínaly sobě navzájem vzdalovat a Siku se cítil být víc a víc podřízeně. Ten pocit znal. Nebyl nejistý, jako tam venku. Nebyl tady tulákem. Pozice byly jasně nastavené. Jako doma.
"Proč... jsem takový." zeptal se znenadání na nejpodivnější otázku, jaká zde mohla zaznít. Bílý tvor však vypadal, že ví naprosto přesně, co tím měl na mysli.
"Měl jsi těžký začátek, mé dítě. Tvůj osud je plný nástrah a temných zákoutí. Ale není třeba se trestat otázkami, které bolí. Jsi dokonalý tak, jak tě osud stvořil."
Siku nezvládl udržet oční kontakt při jeho slovech. Zdálo se, že věděl přesně co říct. Navíc malá jiskra v koutku vlkova oka se zdála být známkou jakési nezbednosti. Dělal to snad schválně? Všiml si toho, že se Siku při něm cítí... nesvůj?
"No ale když už jsi konečně vzhůru, nechceš tu se mnou posedět? Poklábosit, povědět mi co je ve světě nového? Nějaké šťavnaté drby."
Siku se měkce zasmál. Cítil se teď o mnoho uvolněněji. Němě přikývl a nechal se vlkem vést jeho jeskyní. Bylo mu tu s ním tak dobře... klidně by tu mohl zůstat už navěky. Díval se všude okolo na ty krásné květiny, co tu vlk měl. Bylo tu přítmí, ale květiny tomu dodávaly jakýsi radostný podtón. Nebo to bylo bílým vlkem? Byl jako světlo. Ale ne to otravné, ostré, co pálí v očích, když jste zvyklí na tmu. Byl jako něžné paprsky jarního slunce. Jako miliony blýskavých plošek na sněhu. Jako světlušky v lese. To všechno, jen umocněno... nekonečnem.
"Také mám různé květiny, kdybys je chtěl." nabídl mu Siku a stydlivě odvrátil hlavu jinam. Neviděl proto jeho nadšený výraz.
"Vážně? To je skvělé! Mám velkou radost, tvé květiny dám úplně ke vchodu, kde jsem tě našel." Vlk odskákal kousek vpřed a upravil několik trsů květin, které vypadaly, že brzy spadnou. "A kdybys chtěl, mám tu na výměnu i za kameny a jiné hezké věci." usmál se na něj vřele. Můžu tě i naučit nějaké pěkné magie! Za ty květiny budeš určitě něco chtít, ne?"
Siku jen zavrtěl hlavou. "Ani ne, mně stačí, když z nich budeš mít radost."
Vlk se napřed zarazil, ale pak se široce usmál. Sikuovi došlo, že to bylo možná trochu moc otevřené prohlášení. Celý ztuhnul a opět odvrátil zrak. Díval se na bílého čím dál tím méně. Bylo mu tak trapně, že se hluboká touha zabořit se vlkovi do srsti a usnout mísila s nutkáním vzít nohy na ramena a utéct. Vlk to očividně moc dobře věděl, protože se najednou zatvářil neuvěřitelně zklamaně.
"Dobrá, nebudu tě už trápit. Děkuji, květiny mi udělaly velkou radost. Pokud chceš jít, tudy je východ. A nezapomeň na to, kde bydlím. Občas se za mnou přijď podívat."
Než však Siku stačil cokoliv říct, vlk zmizel mezi kameny. "Počkej! Teda... počkejte, teda... omlouvám se! Já... já nechtěl." Hlas mu splynul s ozvěnou a zanikl v dáli. Zda však dolehl k tajemnému vlkovi, to už asi nezjistí.

//Tmavé smrčiny přes Prstové hory

Cesta byla poměrně náročná, hornatý terén v kombinaci s teplým sluncem byla skoro zatěžkávací zkouška. Pro jiné vlky možná příjemná procházka, ale pro unaveného, zmateného, lehce hladového a ještě stále nadměrně chlupatého Sikua to bylo skoro na hraně únosnosti. Navíc mu přišlo, že to tu zná lépe, než by chtěl. Naštěstí byl příliš zaujat cestou na to, aby si uvědomil, že poblíž tohohle místa vylezl z Limba. Kdyby to tušil, určitě sem ani nepáchne. Tlapy se mu nořily do písku a Siku pociťoval nepříjemné deja vu. Něco bylo strašlivě špatně. Měl by asi zmizet. V tu si všiml podivných útvarů na úplném vršku kopců. Tak divně ho to tam táhlo. Měl by se dát na prozkoumávání? Co se může stát? Maximálně spadne. Rozhlédl se po terénu a zkontroloval všechna nebezpečí. Nepravděpodobné. Zhodnotil a vydal se vstříc své zvědavosti.

//Vrchol Narrských kopců

//Houbový ráj pře řeku Tenebrae

Bylo takřka uklidňující zjistit, že to tu Siku zná. Tudy už jednou proběhl. Velmi okrajově a rychle, ale rozhodně poznal zdejší porost a charakteristické čepičky všemožných hub. Mohl si na chvilku oddychnout. Sedl si pod statným smrkem a chvíli odpočíval. Měl docela hlad, ale ne až takový, aby se v panice začal po něčem shánět. Vlastně mu ta nedávná mršina relativně stačila. Nicméně už se začínalo hlásit o pozornost, a přestože vlčí žaludek má hlad prakticky pořád, věděl, že tohle nebylo jen tiché bručení na připomenutí toho, že žije. Mírné křeče napovídaly vyprazdňující se břicho, takže odhadem vydrží bez jídla už jen tak dva dny, než ho přepadne nutriční deficit.
Inu, teď ale neměl možnost to řešit. Hlavně proto, že měl ještě stále plnou hlavu Nemesise, který se zničeho nic ztratil mezi světy. Otřásl se. Snad se mu vážně nic nestalo... třeba ho to vyhodilo někde úplně jinde? Navíc má u sebe Karmu, není sám. Utěšoval se v mysli, ale popravdě to skoro vůbec nepomáhalo. Zvedl proto své ztěžklé tělo a vydal se dál. Třeba zažene otravné myšlenky chůzí.

//Narrské vršky přes Prstové hory

//Márolouka skrz Zelený portál

Podivná změť světel a barev vyplivla Sikua na místo, které rozhodně neznal. Ještě tu nikdy nebyl a tak se chvíli vzpamatovával z toho, co vidí a co právě zažil.
"Ufff, ještě že jsme z toho venku. Oh už nerýmuju! Konečně! To byla hrůza. Jsi ok, Nemesisi?" otočil se na svého společníka, který mu byl na druhé straně v patách, ale... on tam nebyl. "Nemesisi?" zopakoval pro jistotu do díry v prostoru, která se pomalu zatahovala až se zatáhla úplně. Siku vyplašeně svěsil uši. "Nemo?" pípl a ani se nesnažil rozhlížet. Nemesis tu nebyl. Neměl ponětí kam zmizel, ale upřímně o něj měl docela obavy.
Starej se rači o nás. Zabručel protiva.
Siku zareagoval odchodem z místa činu a raději se věnoval cestě, aby mohl zapudit kupu nevábných myšlenek mnoha rozmanitých témat.

//Tmavé smrčiny přes řeku Temebrae

Děkuji za prima akci, byla jednoduchá, příjemná a originální

8. Jak jsem se snažil/a dvořit Tase. Komedie.

Už jste někdy měli kvašená jablka? Nedoporučuji! Ať chcete nebo ne, budete se po pozření chováš... divně. Mírně řečeno. Siku rozhodně ví o čem mluví, měl s jablíčky nemalou zkušenost, ke které se pojí opravdu nevšední dobrodružství. To si takhle jednou z rána hledal kořist. Pro hlad a únavu nebyl schopen lovu a tak byl odkázán na mršiny a bobule. Mršina žádná, ohlodané kosti hlad nezaženou a bobule ještě nebyly zralé, takže ani jedlé. Naštěstí však začaly plodit už některé stromy. Jedním z nich byla i statná jabloň, jejíž maličká jablíčka se válela na zemi. Dobrá asi nebudou, ale jedlá určitě ano! Příjemně voněla a byla dobře dostupná, tak asi proč ne? Siku se klonil k jablkům a jedno vzal do tlamy. Po skousnutí byl příjemně překvapen. Kyselé plody byly měkké a rozpouštěly se na jazyku. Nebyly vysloveně dobré, ale něco ho nutilo dávat si další a další. Byly odporné, ale zároveň podivně lahodné. Spořádal jich dost na to, aby zahnal hlad. Když však hlavu vrátil na své místo, zatočila se. Byl to zvláštní pocit, jako kdyby nohy nebyly na svém místě. Jako kdyby hlava byla na deseti různých místech a žaludek chtěl ideálně pryč. Odpotácel se kamsi stranou a hledal místo k napití se. Cožpak to ale šlo, když všechno viděl dvojmo? Dva stromy, dvě tůňky, dvě vlčice... počkat. Vlčice?
"Hej co děláš? Proč chodíš jako kdyby tě někdo bacil po kebuli?" zeptala se nechápavě a výhružně na něj zavrčela, když se k ní nebezpečně přiblížil.
Siku vycítil, že není v té nejlepší společnosti, v jaké mohl být. Vlastně měl dojem, že mu šlo tak trochu o život. Vlčice měla očividně špatnou náladu a byla už od pohledu silnější než on. Měla stejně zlaté oči a šedou srst. Musel něco vymyslet. Musel se z toho dostat, ale hlava mu nepracovala správně.
Zalichoť jí, všichni mají rádi lichotky. Napověděl protiva.
Pravda! Lichocení mu jde, v tom je přeborník. Prohlédl si vlčici, i když se mu oči rozjížděly ze všech stran. A spustil.
"Chodím tak, protože mě ranila vaše krása." prohlásil lámaně. Dalo mu zabrat, aby to vůbec vyslovil, jazyk mu dělal kotrmelce. Navíc to jaksi přehnal. Vlčice se na něj znepokojeně zašklebila. "Hrabe ti?" prohlásila s jakýmsi opovržením.
"Naprosto!" odpověděl Siku. "Hrabe mi z lásky k vám, cožpak nevidíte, co se mnou děláte?"
No dobrý, už toho nech a vypadni.
Vlčice si ho prohlídla od hlavy až k patě. Zhodnocovala situaci. "Jsi podobnej Stínovi. Jen máš hustší a hezčí srst. Tak jo, nechám si tě." prohlásila znenadání. "Snad mu to nebude vadit."
Siku najednou dočista vystřízlivěl. Stín? To je její partner?
"Vy jste... zadaná?" zeptal se opatrně se staženým hrdlem.
"Jo, to neva." odpověděla nonšalantně, zatímco ho vedla pryč.

7. Rozhodl/a jsem se založit smečku v Cedrovém lese, ale on už tam někdo bydlí! Drama.

Po perném dni napadá kde koho spousta šílených nápadů. Siku byl jedním z těch racionálnějších. Nevymýšlel kdoví jaké blázniviny, netoužil po šílených dobrodružstvích, nefantazíroval o nereálných situacích. Dnes však měl chuť na změnu. Být někým jiným. Někým sebejistým, silným, rozhodným. Někým, kdo je předurčen k velkým věcem. Někým, kdo není Siku. Byl sám sebou tak zklamán, že se rozhodl pro velké změny. Šílené změny! Změny tak velké, že by to ani jeho sestra nepředpokládala. Budeš na mě hrdá, Sesi! Pomyslel si rozhodně. Dnes byl ten den. Den, kdy si Siku, omega ze Sibiřské smečky, založí smečku. Ano, skutečně založí smečku a bude vládnout. Ne že by věděl, co to obnáší, ale rozhodně se bude snažit ze všech sil. Bude na vlky milý, hodný, bude se o ně starat. Ne jako vlci, co ho věčně prohánějí a napadají ve spánku. Bude laskavým alfou, takovým, kterého mají všichni rádi.
Přišel na rozsáhlé území, kde to jemně páchlo vlky. Ne však moc výrazně, zdálo se, že to tam už dlouho nikdo neobývá. Opatrně zkontroloval místní porost, zvěř, stromy i případná doupata. Čisto, upraveno, zvěř pestrá a stromy rostlé a mohutné. Perfektní místo! O takovém sní každá alfa, no ne? No jo, ale co taková alfa dělá?
„Značkuje!“ odpověděl si nahlas.
Jistě, alfy si přece značkují své hranice. Jak daleko mají vlastně být? Jak velké hranice si může dovolit? Začne nejspíš u nejbližších skalin. To by mohlo zároveň odlákat případné dravce a nezvané hosty. Jak tak značkoval, a že to nebyla žádná sranda, přicupital k němu mohutný šedý vlk. Siku se nejdříve zděsil, ale vzápětí mu došlo, že teď je alfa. Nesmí mít strach. Musí mu čelit. Navíc by to mohl být první člen smečky!
„Zdravím tě cizinče.“ Pozdravil ho slušně, jak se patří. Vlk vypadal potěšeně.
„Zdravím i já tebe. Co tě sem přivádí?“
Zvláštní otázka. Je běžné se na to ptát? Asi ano, proto mu Siku raději hned odpověděl.
„Smečka, řekl bych.“ Usmál se na něj plaše, ale dělal, co mohl, aby ta plachost nebyla znát.
„No tak to jsi tu správně!“ zamával vlk nadšeně ocasem.
Siku nechápal, dost ho to zmátlo. „Ano, to jsem.“ Odpověděl opatrně.
„No a co můžeš smečce nabídnout?“
„Já? No, přece vedení.“ Odpověděl a upřímně se mu začínalo špatně dýchat. Vlk se odlehčeně zasmál.
„Tady někdo míří vysoko.“ Mrknul na něj. „Tak to by tě Cedrová smečka ráda uvítala! Vítej doma, cizinče. Jak že se jmenuješ?“
Siku podvědomě ucouvl. No nazdar. Tady už smečka je! Jaký byl hlupák, když si myslel, že tu nikdo není. Co teď má dělat?
„No, nevadí, řekneš mi to pak. Já jsem Etney, alfa zdejší smečky a nejsilnější vlk široko daleko.“
Nejsilnější. Běželo Sikuovi hlavou.
„A teď pojď. Musíš se ubytovat.“

6. Snažím se přemluvit Saturnuse, že jsem jeho ztracený syn! Komedie.

Kolik hloupých nápadů může vlk mít, než ho to definitivně zabije? Asi moc ne. Siku musí být hodně světlá výjimka, protože po té velké spoustě hloupých nápadů je stále ještě živ a zdráv. I dnes, za těchto okolností, stál všema čtyřma nohama na zemi a díval se do očí vlka, který byl zdejším alfou.
„Co tu hledáš?“ byla jeho pochopitelná otázka. Byl laskavý, klidný, nevypadal, že se chystá Sikua vyhnat. Jistý si tím však být nemohl. Co když jen nedává emoce moc najevo? Co když jen čeká na to, až Siku udělá nějakou fatální chybu? Možností bylo mnoho, ale času málo. Co tu teda hledá?
„No, já... já...“ Siku nebyl schopen kloudného slova. Dnes nebyl při síle, skoro nespal, byl vyčerpaný, hladový a vyděšený. Vlk se tvářil dost znepokojeně a zjevně přemýšlel nad tím, jak se má zachovat. Vyhnat cizince či nevyhnat? Být na něj zlý či nebýt? Zakousnout ho na místě, či nechat žít? Tolik otázek a od Sikua odpověď žádná. „Poslyš, pokud nemáš žádný pořádný důvod, tak tě budu muset poprosit o to, abys...“
„Jsem tvůj syn!“ vyhrkl najednou.
Vlk se zarazil. „Cože jsi?“
Siku mlčel. Co to bylo? Proč to řekl?
„Jsi můj otec.“ Odpověděl po značné pauze. „Jsi můj otec... a já jsem tvůj syn.“
Vlk vypadal, že na něj jdou mrákoty. Jak jako jeho syn? Proč to říká? Proč prostě neřekne, že jen prochází? Alfa se zdál být natolik šokován, že nebyl schopen slova. Karta se obrací a Siku je najednou ten, co mluví, zatímco druhý vlk zarytě mlčí.
„Nemám tušení, jak to vysvětlit, ale je to tak, jsem tvůj syn, a proto jsem tě hledal. A konečně našel. A teď když jsem tě našel, můžeme poklidně žít dál jako rodina.“
Proboha ať už sklapne, tohle se nedá ani poslouchat. Proč to z něj tak sebevědomě padá? Kde vzal všechnu tu kuráž? Vlk se sbíral k odpovědi, ale zatím z něj lezly jen šokované nesrozumitelné zvuky. Přešlapoval z packy na packu, dumal nad touto situací tak horečnatě, že se mu div nevalila pára z uší. Co má říct? Co má udělat? Hlavně nesmí pokračovat v tom nesmyslu, ale upřímně... jde to vůbec? Řekl toho víc, než je zdrávo. Může už jen mlčet. A čekat. Alfa se dával dohromady jako po šílené bitce, než se donutil promluvit.
„Hele... synku. Poslyš, já se tě nějak nechci dotknout, ani znevažovat informace, které máš, ale... chlapče ty jsi pravděpodobně starší než já.“
V obou vlcích zatrnulo. Zírali na sebe z očí do očí bez jediného slova. Sikuovi vířilo hlavou tucty myšlenek, které vlastně ani nedávaly smysl.
„Jsem... starší?“
„Jo příteli, jsem asi mladší než ty. Nemůžu být tvůj otec.“
Vzadu hlavy se ozval Protiva.
Jsi idiot.
Jsem idiot.

4. Vkradl/a jsem se do Borůvkové smečky a jedl/a jim borůvky, někdo mě ale načapal! Drama.

Už jste slyšeli o ambrozii? Je to prý ovoce bohů. Voní a chutná tak božsky, že žádný smrtelník není schopen jí odolat. No a borůvky jsou něco podobného. Jen jsou o mnoho přístupnější pouhým smrtelným bytostem. A právě takovou smrtelnou bytostí byl také Siku. Prostý vlk prosté nátury váben modrým plodem nekonečných chutí a čisté radosti. Nehledě na to, jak moc byl plachý a bázlivý, takovou lahůdku si prostě nemohl nechat ujít. Ignoroval, i přes veškerý zdravý rozum, všechna varování, které mu zdejší smečka přichystala. Pachy, polámané větve, hlasité vytí ani četné úkryty cizích vlků ho neodradily od této lahodné pochutiny. Při vstupu na území Borůvkové smečky cítil tu neodolatelnou vůni. Ještě kousek. Ještě pár kroků, jedno natažení a bude v nebi. Nebylo mu však přáno.
„Ehm, můžeš mi říct, co tu vyvádíš?“ ozval se známý hlas vlka, kterého jednou již potkal.
Siku zkoprněl a pomalu se otočil na Erlenda, který na něj zíral káravým a značně nechápavým pohledem.
„No, já... já... jsem přišel na borůvky.“ Odpověděl popravdě bez jakýchkoliv výmyslů.
Erlend byl zcela upřímně šokován vlkovou drzostí a kdyby mohl, plácl by se do čela. Místo toho jen odevzdaně zakroutil očima.
„Hele nic proti, ale ty běžně lezeš na cizí území krást?“
„Ale ne to vůbec! Já nekradu... tedy nechci krást.“
„No ale děláš to.“
Siku se dlouze zamyslel. Měl pravdu. Kradl. Kradl jim borůvky.
„Promiň... já si nějak nemohl pomoct, neměl jsem v úmyslu se vám sem vkrádat ani vám nic brát. Ale upřímně a se vší vážností se asi nezvládnu vzdálit z vašeho území bez možnosti ochutnání.“
Erlend se zamračil. „To mi tu teď vyhrožuješ, nebo co?“
„Proboha ne!“ zhrozil se Siku. „Já to myslím vážně, nemůžu se od nich odtrhnout.“
Erlend si všiml, že Sikuovi tečou sliny jako kdyby měl vzteklinu. Znechuceně se odtáhl a zkřivil tlamu. „Jo, asi vidím, co tím myslíš.“ Odpověděl nelibě. „Hele víš co? Vem si trs borůvek a zmiz. Asi tu nechceš žádat o azyl ani se ptát alf na přijetí do smečky, tak ti radím odsaď hodně rychle zmizet.“
Siku na nic nečekal. Chápavě přikývl, rozevřel tlamu a nabral si tolik borůvek, kolik jich dokázal pojmout. Děkovně na Erlenda kývl a zmizel v místním porostu. Erlend se mezitím ujistil, že si nikdo nebude cizího pachu všímat. Moudře označkoval místo, kde Siku plenil, a vydal se pomalu a rozvážně za ním. Našel vlka shrbeného nad borůvkovým trsem, který byl již zbavený modrých plodů. Šedý vlk byl částečně modrý, jak se zapatlal od barvících plodů.
„Vidím, že už jsi to do sebe naházel. Byly aspoň dobrý, když už nás to oba stálo tolik úsilí?“
Siku zvedl hlavu a věnoval Erlendovi ten nejzklamanější pohled, jaký němá vlčí tvář dokáže vytvořit.
„Byly kyselý...“

3. Jeden den jsem se stal Italem ve Vrbové smečce, jak se alfě předvedu? Komedie.

Jak snadné je učinit z prostého dne šíleným. To si Siku dnes vyzkoušel dosyta. Kdyby něco udělal jinak. Kdyby se rozhodl trochu odlišně, nemusel by dnes v této šlamastyce být. Ale nebylo zbytí. Přišel k vodopádům. Oslovil krémového vlka. Dovolil mu si z něj udělat srandu. Přenechal mu svůj cenný úlovek. A to nejdůležitější – dovolil mu, aby si ho odvedl. Co se může stát? Vypadal jako slušný vlk, vychovaný, jeho způsoby byly elegantní a vybrané. Mluvil poutavě, skoro svůdně. Když vyprávěl o svém životě, Siku měl dojem, že našel skvělého parťáka. Zajímavou osobnost. Cenného přítele. Jak jen se mýlil!
Rozhodně mluvil pravdu, když se zmiňoval o své smečce. Rozhodně byli semknutí, loajální rodině a velmi silní jako celek. To Siku oceňoval. Z čeho však byl odvařený výrazně méně, byl fakt, že si z něj chtěli udělat otroka.
„Alfredo, fratello, mio caro, nezešílel jsi dočista? My potřebujeme silné vlky, ne takové větvičky.“
„Nebuď tak hrubá, vždyť je vysoký, mohutný, hodně široký. Navíc je ze severu! Bohatýři jsou ti nejlepší pracanti.“
„A taky nejmíň ochotní.“ Ušklíbla se vlčice, která byla zjevně jeho sestra.
„Nesmysl, ma sorella, vidíš to moc černě. Takových vlků není mnoho a tenhle je opravdu milý a laskavý. Skvělý beránek.“ Přesvědčoval ji, jako kdyby tu Siku vůbec nebyl.
Šedý vlček stáhl uši a zahanbeně poslouchal, jak se o něm baví. Nebylo to příjemné.
„Ti říkám, že nám jen bude jíst zásoby a žádný užitek z něj nebude.“
„Falsita, dej mu šanci! Hej dlouháne, předveď mé nevěřící sestře, jakou máš sílu. Jsi statný vlk, jistě máš sil na rozdávání. Sejmi tamten kámen, obrať ho naruby.“ Ukázal na kus skaliny trčící ze země. Siku se zhrozil. Vždyť neskolím ani mladého kolouška, s tím kamenem ani nehnu!
Byl vystrašený. Co mu udělají až zjistí, že je slabý jako moucha? Zíral mlčky na kámen a představoval si, jak s ním manipuluje jako pohopouhým javorovým listem. Samozřejmě to byl nesmysl. Neměl šanci nic dokázat, musel okamžitě vymyslet, jak z toho ven. Z nervozity ho začala svědět kůže. Potřeboval si okamžitě ulevit. Zatímco se sourozenci nahlas hádali, jako v každé správné Italské domácnosti, Siku se drbal. A drbal. Srst z něj lítala jako šílená a jak byl nervní, nevědomky aktivoval magii, o které neměl ani potuchy. Srst se kupila ve vzduchu, vznášela se a nabírala Sikuovu siluetu. V tu vlka napadl šílený plán útěku. Vydrbal maximum srsti, nechal ji levitovat a sám se odplížil pod křoviny.
„Ty bys nepoznala silného vlka ani kdyby tě rafnul do řitě!“
„A to říká vlk, který sem přivedl hroudu chlupů?“
„Té hroudě se říká svaly.“
„Houby svaly! Jen kost a chlupy! Se na něj podívej.“
V momentě, kdy se na vlka otočili, spatřili jen obří chumel levitujících chlupů.

2. Ztropil/a jsem scénu v Bukové smečce a teď mě čekají následky! Tragédie.

Chtěl jenom trochu jídla. Jen kousek mršiny. Zbytky kůže, ohlodané kosti. Cokoliv, co by mu dovolilo neumřít. Neměl zlé úmysly, nechystal se nikde krást, chtěl jenom žít. Touha po životě se však ukázala být jako příliš sobecké přání. A sobecké jednání má vždy své následky.
Nad vlkovým zbídačeným vyhublým tělem se tyčilo několik vlků. V očích se jim zračil hněv, odpor a hlad. Bukový les zažíval jeden z nejhorších hladomorů za poslední roky. Zima byla tak krutá, že ukončila většinu života a ty spící uvrhla do nekonečného snění.
„Poslední slova?“ ušklíbl se vysoký šedý vlk s hubeným tělem a hrubou srstí. Stejně vychrtlý, jako byl Siku. Taky stejně hladový. Nejedl dny, týdny, měsíce? Siku hluboce litoval, že se ukázal zrovna tady a způsobil takový rozruch.
Všechno to začalo nevinnou myšlenkou. Hlad mu lezl na mozek a tělo začalo jednat samo za sebe. Nažer se. Nacpi se. Dostaň do sebe alespoň trochu masa. Hnilého, vysušeného, červivého. To je jedno, dostaň do sebe aspoň něco! Ploužil se okolím jako stín. Jako opuštěné vlče, které neví kudy kam. Ta samá nádoba, co mu do teď sloužila jako skrýš, se nyní hýbala sama od sebe. A prahla po krvi.
„Hej hej hej, co tu sakra chceš?“ zaprskalo na něj cosi výhružně.
Siku se sklonil. Pohlédl na chuchvalec čehosi, co by za normálních okolností identifikoval jako vlče. Dnes však nic nebylo normální. Viděl hýbající se hroudu šedých chlupů, ale nedostatek energie mu bránil to identifikovat.
„Koukej se nahlásit! Jinak ti vypráším kožich.“
Oči, popraskané a vysušené nedostatkem spánku, se stočily k hlučnému předmětu a jemu došlo, co vidí. Vidí maso. Hodně masa. Ne dost na řádné nažrání se, ale rozhodně dost na zahnání hladu.
„Záchrana. Božstvo mě přeci jen miluje.“ Blábolil Siku, který si už neuvědomoval své bytí.
„Co to meleš, smetáku? Chceš mít problémy?!“
Siku pokorně sklonil hlavu. Olízl předmět božské lásky. Zavřel oči a dovolil svému tělu, aby se zachovalo dle své přirozenosti. Vzal něžně vlče do zubů, objal mu tesáky krk, stiskl. A byl spasen. Spasitel však nebyl určen jemu, nýbrž Vlčeti. Vlčeti, které se zmítalo v tlamě narušitele a úpěnlivě bojovalo o život. Jeho žalostný řev přilákal obyvatele smečky, které ve zdejším lese žili. Obzvlášť zdejší alfa nenechal nic na náhodě. Srazil cizince k zemi, přimáčkl mu krk mohutnou tlapou a výhružně zacvakal zuby.
„Takže vlčátka se ti zachtělo, hmm?“ zavrčel mu do ucha tím nejstrašlivějším hlasem, jaký kdy Siku slyšel. Dokonale ho to probralo. Uvědomil si, co se zrovna chystal udělat. Došlo mu, že o vteřinu později mohl spáchat nejstrašnější zločin, jaký ve vlčí říši existuje. Málem zabil a sežral vlčí mládě. Odvrátil skelný pohled k zemi. Už nyní litoval, že sem kdy vešel. Vzdal se.
„Mám strašný hlad...“

1. Vzbudil/a jsem se jako alfa Sarumenské smečky, jaký bude můj den? Román.

Po včerejším dnu už šedého vlka nemohlo vůbec nic překvapit. Pád do řeky skrz menší vodopád, silné krupobití ani opakovaný teror svištího gangu nenechaly Sikua bez následků. Kromě psychické újmy se také našlo pár škrábanců, kousanců, potlučené tělo i sedřený bok, který byl vidět i přes hustou srst, neboť v onom místě skoro žádná nezbyla. To je holt život. Usnul bolavý s touhle myšlenkou a snažil se moc nepřemýšlet nad tím, co mu přinese zítřek. Netušil však, že ještě nezažil, co to znamená být překvapený.
Probudily ho příjemné jarní paprsky něžného slunce. Už teď to vypadá na nádherný den. V čenichu ho polechtal svěží vzduch a vůně jehličí. Divné, nepamatoval si, že by spal pod jehličnany. Mohutně zazíval, protáhl se jako kočka a spokojeně si mlasknul. Rány ho sice bolely, ale na tupou táhlou bolest byl zvyklý. Na co zvyklý nebyl, jsou pachy vlků. A že jich bylo! Sikua polil ledový pot a po hřbetě mu přejel mráz. Co bude dělat? Jsou tak blízko, určitě nestihne utéct, to je nesmysl. Navíc se k němu jeden zrovna blížil. Byla to vlčice. Statná, upravená, hrdá a krásná. Přesně ten typ vlka, který žije ve smečce a má v ní důležitou roli. Podle pachu určitě alfa. Siku nasucho polknul. Tohle bude složité vysvětlování. Vlčice se však na něj usmívala.
„Dobré ráno, jsi dnes překvapivě brzy vzhůru. Připravený na lovecké povinnosti?“
Eh?
„Nezapomeň označkovat území, pachy po zimě slábnou rychleji. Udělala bych to, ale myslím, že mě bude víc potřeba u lovců.
Eh??
„A už jsi si promyslel, zda je ten nováček vhodný adept na člena smečky? Doufám, že jsi ho vyzpovídal.
Eh???
„Nezapomněl jsi, že ne?“ zamračila se vlčice. Siku zarytě mlčel a dělalo se mu nevolno. Čekal všechno. Křik, výprask, zpověď... Ale tohle ne. „Jsi dnes nějak mimo. Neboj, lov zvládnu vést i sama, tak si můžeš odpočinout. Ale to značkování je opravdu potřeba. A najez se, v úkrytu ještě něco málo je, vypadáš hrozně. Zase jsi zapomněl jíst, že? Starej se o sebe trochu!“
Siku šokovaně přikývl, stále beze slova.
„Jsi alfa přece, nemůžeš nám tu pojít hlady. Co by si ostatní pomysleli. Určitě něco ve smyslu ‚Maple je strašná, týrá svého partnera hlady a sama si žije.‘ Chceš snad aby si všichni mysleli, že tě týrám, Siku?“
Siku prudce zavrtěl hlavou a s vytřeštěnýma očima se snažil vzít rozum do hrsti. Partner? Tím myslí mě?
Vlčice se zasmála. „Tak vidíš! A teď běž, dej se do pořádku a začni být alfa, ať máme večer čas pro sebe.“ Mrkla na něj laškovně a ladně odtancovala pryč.
Siku si sedl na zadek.
„Ale já umím být jen omega.“ Zašeptal vyděšeně, než mu došla ta podstatnější část. Jak jako čas pro sebe?!