Gallirea - Příspěvky uživatele

VLA FRETKOMÁNIE 2/5 (142)

Pousmál se, Wylan byl opravdu optimistický vlk. Bez okolků do Sikua strčil čenichem s výrazem malého nadšeného vlčete. To bylo gesto, které zbavilo Sikua veškerých pochybností. Našel skvělého parťáka pro dobrodružství i pro optimistické myšlenky. Naděje na znovusetkání se sestrou bylo něco, v co doufat nedokázal, ale rezatý měl jiný názor. Možná. Možná taky vyrostla, zesílila, ovládla své prokletí, kterého jsme nabyli při narození. Ale i tak bych byl radši, kdyby byla pod ochranou smečky. pomyslel si. Život tuláka byl opravdu těžký. Krásný, ale těžký. Sesu mu ale chyběla, to popřít nemohl.
Debata o magiích byla záživná, Siku měl potřebu se o tom dozvědět víc, víc, co nejvíc! Horlivě přikyvoval nad tím, co se od Wylana dozvěděl. Trochu se zarazil nad schopností, kterou oplýval jeho druh. Nasucho polknul. "Bolest?" pípnul nejistě. "To je... asi bych si při případném setkání s ním měl dát pozor." poznamenal s obavou v hlase. Hned ale otočil list, neboť byl tázán. "Myslel jsem si, že žádnou nemám. Nikdy se mi oči nezměnily, nikdy jsem neprojevil žádné schopnosti ani nic jiného, takže mě všichni považovali za vlka bez magie." přiznal, ale nezněl nijak zkroušeně. Věci jsou jaké jsou.

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (141)
VLA 9. Lov 4/4

//Spoiler u případně moc explicitně popsaného lovu a u vzpomínky na limbo, asi ne každý to chce číst :D

Černo před očima se mu lehce pročistilo a on zase viděl celkem normálně, jen se mu motala hlava a vidění bylo takové... legrační. Cítil, že má nízký tlak, to využití magie bylo asi trochu moc. Nebo to bylo to přemáhání bolesti a únavy, kterou mu tělo hlásí? To netušil, ale nemělo to význam. Musel se dát do kupy. Wylan ho ale asi už má. Pomyslel si optimisticky. Rychle zamrkal a zjistil, že zajíc kličkoval jako o závod. Sice ho opravdu postrašil, ale ne dost na to, aby ztratil hlavu. Sakra. Jestli ten hlodavec teď strhne svou trajektorii jinam, jsou bez snídaně. A skutečně, zajíc se odrazil a jedním mocným skokem byl jinde a... Wylan taky?! Jak mohl tak rychle zareagovat? Ten kluk je vážně něco. Pomyslel si překvapeně. Wylan kompletně odřízl zajíci cestu a ten neměl na výběr. Běžel proti Sikuovi, v očích děs a smrt. Byl panikou bez sebe. Nepřemýšlí! Bleskl mu hlavou. Musí toho využít. Musí toho využít teď! Tak dělej, hýbej se! Řval na sebe v hlavě. Pohni sakra, koukej ho čapnout, jinak budeme zas o hladu! Zařval Protiva a to Sikua dostalo do adrenalinového rauše. Ignoroval únavu, bolest, motání hlavy i nastupující migrénu. Zrychlil, aby zajíc neměl šanci se z tranzu dostat, otevřel tlamu a celou svou váhou se na zajíce vrhnul. Použil naprosté maximum své síly, protože neměl nejmenší ponětí, kolik síly potřebuje využít na ulovení hlodavce. Jak silně stisknout čelisti, aby mu zlomil vaz a on už se nemohl bránil. Nevěděl ani, jak moc má na něj skočit, aby mu zabránil v útěku, než stihne čelisti stisknout. Bylo to poprvé, co se stal omylem přímým aktérem lovu a měl udolat kořist. Proto do toho vložil úplně všechno a skousl.
Zajícova hlava odletěla pod náporem stisku o mnoho většího, těžšího a silnějšího tvora. Tělo vlkovi zůstalo z větší části v hubě, pověšené na zubech za kožich. Siku sebou praštil na zem a kus popojel setrvačností. Zběsile oddechoval, zatímco krev mu plnila tlamu. Bylo to tak povědomé. Vracely se mu divné obrazy z času, který trávil v limbu. Maniakální výraz, velký nádherný parohatý tvor zakousnutý v jeho krku. Krev valící se podél tlamy, na krku, po hrudi a v očích. Periferně existující tesáky parohaté vlčice se zlatýma očima. Siku s vytřeštěnýma očima. problesknutí. Noha zbavená kůže a části svalů. Zuby zakousnuté hluboko do vlastní nohy, krev valící se přes pysky a náprsence, kapající do písku. Šílený výraz. Šílená bolest. Strašná spousta krve.
Zalkl se a začal kašlat. Torzo zajíce leželo na zemi vedle Sikua, který se snažil vzpamatovat. To byly přesně vzpomínky, které by nejraději vůbec neměl. Zmateně se rozhlédl a hledal Wylana. Zahlédl však zatím jen ležící hlavu zajíce.

VLA FRETKOMÁNIE 5/5 (140)

Jak to tak bývá, ne všechny minulosti jsou krásné a zářivé. Ta Wylanova obsahovala spoustu negativních zážitků, které zněly hrozivě. Siku stáhl soucitně uši a olízl si nervně pysky. "Taková zrada od rodiny... to je k nevíře, ty jsi byl utlačován kvůli tomu, že se ti projevila magie, zatímco já žil v domění, že jako jediný žádnou magii nemám a nikdy mít nebudu." zavrtěl hlavou v zhrozeném úžasu. Zcela opačný případ, a to tak moc, až z toho přecházel zrak. "Tvá magie jsou myšlenky, že?" zeptal se mimoděk. "Málo kdy jsem se s ní setkal, tam u nás ji neměl prakticky nikdo. Alespoň ne od narození. Setkal jsem se s ní až dál na jihu a na východě při cestách. Je to... poměrně málo častá a fascinující magie." přemýšlel nahlas. Bylo mu tak neskutečně líto, že si tím musel projít jen kvůli tak přirozené věci, jako je narodit se s magií. "A to ji vážně nikdo neměl? Jenom ty?" zeptal se, aby se ujistil, zda to chápe dobře. "A... vy jste neměli alfy jako vůdce? Co byli zač ti členové rady? Páni, takových odlišností... to je až k nevíře." podotknul fascinovaně. Navíc fakt, že až tady našel štěstí díky místnímu vlkovi... o něčem takovém se některým ani nesní. "No a... co ti schází k úplnému štěstí, smím-li se zeptat?" usmál se. Co je vlastně úplné štěstí? Jak krásný nebo děsivý takový stav je? Siku neměl ani zdání, měl k tomu hodně daleko. Wylan se na šedého nedíval, jako by se za něco styděl? Nebo se bál? Siku to neuměl zcela odhadnout.

VLA FRETKOMÁNIE 4/5 (139)

Přikývl vesele, jakoby to byla ta nejvíc super věc na světě. "Zpětně si uvědomuju, že jsem měl vážně štěstí. Ne každý by se snažil zachránit polomrtvá slabá vlčata." Skutečně, nebýt smečky, nežili by. Otec byl nepříčetný a matka mrtvá. Jejich geny mohly prostě... skončit. Jen tak.
Otázka na zvláštní smečku donutila Sikua zapátrat v paměti. "To se těžko vysvětluje, ale měli tak nějak... kamenný výraz. Žádný úsměv, zamračení, nic. Našli mě zraněného, ošetřili mě, dali mi najíst a pak mě poprosili, abych odešel. Nebo spíš mi to řekli. Bylo to zvláštní. Bylo to jedno z velmi mála pozitivních setkání, i když mi z toho běhal mráz po zádech." zasmál se. Bylo znát, že Wylan s ním sdílí jeho názor. Skutečně, tehdy si myslel totéž - že je to proti přirozenosti vlků. Ale asi už nedostane nikdy příležitost to více prozkoumat ani pochopit.
Zmínka o sestře ho však vytrhla z úvah o zvláštní smečce. Naježily se mu chlupy na zádech. "To ne!" zarazil se. "T-teda, promiň, to... to nebylo na tebe, jen... jen doufám, že sestra neudělala žádnou hloupost a zůstala se smečkou. V bezpečí, tam kde má vždy své milované při sobě, dostatek jídla a daleko od nástrah světa. Víš, ona... ona se narodila ještě slabší než já. Byla vždy malá, drobná a tak nějak... nemožná? Nemohla lovit, i běh jí dělal problém. Nehledě na to, jak moc mi chybí a jak moc chci zase vidět její tvář, budu radši, když bude navždy mimo jakékoliv nebezpečí." povzdechl si. Měl o ni vážně strach, venku by nepřežila. Tím si byl jistý.
Povzbudivá slova ryšavého Sikua zahřála u srdce. "Pokud myslíš svá slova vážně... opravdu moc mě těší, že máš o mně tak kladné smýšlení." pousmál se plaše. Chvála? Nic na co by byl zvyklý. Zvlášť když o sobě takhle přemýšlet nedovedl. Jeho nabídka mu však doslova vyrazila dech. Překvapeně nastražil uši a věnoval mu pohled plný překvapení, vděku a čehosi, co by se dalo nazvat úžasem. "Ty bys... mi dělal společnost... do Cedru?" zopakoval a nemohl uvěřit těm slovům. Rozhodl se popustit uzdu své pravé nátuře se vším všudy. Sklonil hlavu a rozněžněle vlkovi pročísl náprsenku čenichem. Zvedl na něj vděčný pohled. Dostal se snad zase do limba a tentokrát si vysloužil místo, kde potkává jen milé laskavé vlky? Nemohl uvěřit vlastnímu štěstí. "Budu za tvou společnost opravdu moc rád." špitl tiše, protože mu tělem lomcovala směsice emocí.

VLA FRETKOMÁNIE 3/5 (138)
VLA 9. Lov 3/4

Sledoval malého hlodavce, jak se rozutekl směrem k ryšavému a počítal vteřiny do chvíle, než vyrazí, čapne ušáka a zlomí mu vaz. 3...2...1... už... už? Wylan vyskočil o trochu dřív, než Siku předpokládal, ale i tak to bylo málo. Zatraceně, je rychlejší než jsem si myslel. Zajíc překonal jeho očekávání, měl zjevně výborné reflexy. Mladý, silný a rychlý. Teta by ho už pokárala, že takoví jedinci jsou zbytečně nároční a loví se špatně. Oni ale už byli v procesu a rozhodně to nechtěl vzdát. Wylan naštěstí sdílel tento názor a jal se zajíce dál nahánět. Siku se už neplížil, neboť to nemělo cenu. Rozeběhl se směrem kupředu a s posledním dlouhým skokem se dostal na podobnou trajektorii, jakou opisovala jejich kořist. Cítil ale, že jeho nohy tuhle taktiku nemají šanci zvládnout, proto stočil směr prudce doleva a zúžil kruh, ve kterém se zajíc mohl pohybovat. Aby ho zpomalil a vyvolal chaos a paniku v duši malého zvířete, zvedl pomocí magie nejbližší spadlou větev přiměřené velikosti a hodil ji několik metrů před zajíce, aby musel kompletně změnit směr. Bylo to ale náročnější, než tušil a výrazně se kvůli tomu zadýchal. Musel zpomalit, neboť se mu na chviličku zatmělo před očima. Pomohlo to? Zarazil ho? Zpomalil?

VLA FRETKOMÁNIE 2/5 (137)

Horlivě přikyvoval nad úvahami Wylana. Naprosto s tím souhlasil, také si neuměl představit, že by nebyl kontaktní s vlky, kteří jsou mu blízcí. "Tak to máme stejný názor. Byla to taková divná pustina, cítil jsem se tam zvláštně, nevítaně. Tak neskutečně odtažité vlky jsem do té doby nikdy nepotkal. Vůbec jsem nevěděl, co si myslí, dokonce se ani nijak netvářili." zavrtěl nechápavě hlavou. "Neumím si představit, že bych nemohl ani projevit náklonnost své sestře, nebo se nemohl vecpat do chumlu v zimě, kdy teploty padají tak nízko, že i tekoucí voda okamžitě zamrzá." Kontakt byl pro něj doslova stěžejním, proto se daleko od domova cítí o to osamělejší. A to už prošlo několik slunovratů od té doby. "A partneři by si měli být o to bližší." pokýval hlavou, jakoby sám sebe v tom utvrzoval. "Holt vlci jsou různí a každá smečka má své zvyky. Ale ne každé se mi zamlouvají."
Cesty byly někdy dost bujaré, jindy prázdné, ale vždy neskutečně zajímavé. Siku toho viděl už tolik, že by ho vůbec nepřekvapilo, kdyby místní vlci byli zase úplně jiného rázu. Ale zdálo se, že tady to tak úplně nebylo. Trochu se mu tím ulevilo. Třeba našel kraj, který je zvyklostmi podobný a bude se konečně někde cítit alespoň částečně jako doma. Cestování měl rád, ale samota ho ubíjela.
Stočil hlavu na Wylana, když se ho zeptal na jeho domovinu. Zaplavila ho vlna nostalgie. "Pocházím z místa daleko na severu. Tak daleko, že jsem nikdy nepřišel na to, jak se tam vrátit. V zimě tam vládl krutý mráz a v létě bylo teplo k zalknutí. Chlad trval dvě rovnodennosti a jeden slunovrat, zatímco teplo bylo jen asi půlku jednoho slunovratu. Naše smečka byla malá, všichni jsme si navzájem byli blízcí. Cizí smečky nebyli nepřáteli, ale vítanými hosty. Když v zimě došlo jídlo, bylo požehnáním potkat cizince, kteří se s námi vždy o jídlo podělili. A když jsme měli dostatek my, hostili jsme zatoulané hladové vlky v okolí. Bylo to ale dost výjimečné, obecně nás bylo málo. Nechal si chvilku na odplavení menšího návalu stesku. "Mám sestru. Teda měl jsem... teda nevím, doufám že ještě mám. Vychovávaly nás tetičky, zdatné lovkyně a uznávané vlčice. Abychom přežili, musela mít smečka vždy silné potomky a i tak velká část často nepřežila. Je zázrak, že jsme to já a sestra přežili. Bylo to uprostřed zimy v tom nejhorším mrazu, jaký smečka pamatovala. Ale i tak jsme nikdy nebyli silní, zdatní, rychlí ani dobří stratégové. A tak si nás smečka hýčkala jen jako celoživotní vlčata, mně se to vždy moc líbilo." zasmál se, ale byl tam cítit náznak hořkosti. "V létě jsme se chodili koupat do ledového jezera a migrovali jsme za potravou. V zimě jsme se k sobě tiskli, tulili jsme se v jeskyni, celá smečka. A vyprávěli jsme si smyšlené historky, veselé příhody, nebo jsme poslouchali vyprávění starších vlků. Byli jsme... rodina." svěsil uši. "Jenže já se jednou při lovu ztratil a už je nedokázal najít." povzdechl si, ale nechtěl se nechat unést smutkem. Žije se mu dobře! Občas má společnost, zdejší země je překrásná a skýtá spoustu neprobádaných koutů.
"Ty jsi se narodil a vyrostl zde, Wylane?" zeptal se ho zvědavě. Třeba taky přišel odjinud. Nebo je vlčetem místních, i to je možné.

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (136)

Samozřejmě že přišla otázka na jeho pozici omegy. Každý by se ho na to ptal, bylo to divné i pro krajany, natož pro cizince. Syn alf a tak nízko? Šílené! Vlastně měl štěstí, že ho nechala smečka naživu. Možná to byla zásluha tetiček, možná prostě jen nechtěli přijít o tolik žádaný vrh. "Popravdě matku jsem nepoznal, nepřežila porod. A otce... vlastně také ne, zlé jazyky tvrdily, že po smrti družky zešílel a přestal existoval. Já si ale myslím, že byl prostě jen šíleně smutný. Navíc já i sestra jsme vždy byli slabí a neužiteční. Bylo jen logické od nás nic neočekávat. Já to neberu jako prokletí, všichni nás měli moc rádi a starali se o nás, i když jsme jim nikdy moc k ničemu nebyli." pronesl s lehkostí v hlase. Bylo jasně cítit, že tenhle vlk svůj osud považuje za normální, ba dokonce šťastný. Mohl žít, měl ochranu a měl jídlo. Že nebyl důležitým členem smečky? Čert to vem, hlavně že byl milován. "Ale ty jsi mladý, vypadáš atleticky, navíc umíš lovit. Ty se na omegu nehodíš, jsi příliš užitečný." zhodnotil situaci svého společníka. Nebyl důvod sesazovat vlka na omegu jen tak. Když dokázal projevit svou sílu, bylo by plýtvání ho od povinností odstrkovat.

VLA FRETKOMÁNIE 5/5 (135) BEZ ODMĚNY

Ráno jako korálek, tak krásné a příjemné, jako už dlouho ne. Rozum kázal radovat se, ale cožpak to jde, když je tak šílený vedro? Rozmrzele se Siku máčel v tůňce. nedaleko opuštěné nory, kde dnes v noci našel úkryt před noční letní bouřkou. Rozprostřel se ve vodě co to šlo a chladil si rozpálené nohy. Rozhodně to bylo příjemné, ale i tak by ocenil, kdyby bylo o trochu chladněji. Rána by měla být přece aspoň trochu studená, když už ne pod nulou. Rozhodný krok cizího zvířete Sikua donutil hodit se do pozoru. Rázem byl připravený na útěk, ať už se blížilo cokoliv. Rosomák? Robustní medvěd? Rozezlená bachyně. Rovněž nehodlal tápat moc dlouho, prostě se sebral a zmizel. Rozeběhl se skrz vodu směrem k lesu, který se táhl dlouhé kilometry směrem na sever. Rovina sice nedovolovala se moc skrýt ani kličkovat, ale aspoň nehrozilo, že by zakopl. Rozpínající se úleva pohltila jeho tělo, když se konečně dostal mezi stromy a zmizel hluboko v tmavém hvozdu.

VLA FRETKOMÁNIE 4/5 (134)
VLA 9. Lov 2/4

Nic na Wylanova slova neřekl. Usmál se na něj a nepokračoval, bylo to téma, které ani jeden z nich pravděpodobně nechtěl dále rozevírat. A tak to nechali být. Stejně tu bylo něco mnohem přednějšího a příjemnějšího. Zajíc. Vidina jídla. Hlad se vyšplhal na neúnosné maximum, jak byla kořist na dosah. Polknul sliny a připravoval se na další kroky. Byl tak nízko jak to jen šlo, koukal jak na Wylana, tak na nohy zvířete. Štvanice začne co nevidět, tím si byl jistý. Zajíci už takoví byli. Utíkali v chaosu. Zahlédl Wylanův signál. Zornice se mu rozšířily a adrenalin vystřelil prudce nahoru. Je čas. Vyrazil dál, plížil se ze strany a hledal skulinu v keři. Tady. Vynořil se z listí, stále nízko při zemi a blížil se k zajíci kratkými rychlými kroky. Fixoval zvíře upřeným pohledem a čekal na... Už kouká. Zajíc s ním navázal oční kontakt. Siku ani nemrknul, zíral na ušáka, kterého vlkův pohled doslova ochromil. Vyděsil se. Teď je zkoprnělý strachy, vyrazí prudce pryč právě... Teď, zajíc se otočil a vyrazil maximální rychlostí přesně opačným směrem od Sikua. Na té straně však číhal Wylan.

VLA FRETKOMÁNIE 3/5 (133)

Bedlivě poslouchal vyprávění mladého vlka a rozněžněle sledoval jeho zasněný vraz. "Máš ho vážně moc rád." poznamenal. Bylo hezké vidět někoho, kdo má radost z vyprávění o někom, koho má upřímně a z celého srdce rád. Přesto mu však v hlavě šrotovalo jak to vlastně funguje. Proč tvořit pár, když nemohou zplodit vlčata? A zas na druhou stranu... proč ne? Nebylo na tom nic špatného, sice to bylo bezúčelné, ale třeba tady vlci nepotřebovali být párováni účelně. To zní... hezky. Pomyslel si a přepadl ho zvláštní pocit melancholie. Ten pocit se zvýraznil ve chvíli, kdy se mu kdo ví proč objevila před očima Ivarova tvář. Spěšně zavrtěl hlavou, aby zahnal podivný obraz. Tak to bylo divný. Aby myšlenky nasměroval jiným směrem, osmělil se k položení otázek, které ho užíraly a chtěl na ně toužebně znát odpověď.
"Říkáš, že neznáš žádný další takový pár... takže to není vyloženě obvyklé? A... když tedy tvoříte takové páry... je běžné být si fyzicky blízký s jinými členy smečky bez ohledu na pohlaví?" Vysvětlil to pořádně? Možná to znělo zmateně. "Třeba když je zima, je běžné se k sobě navzájem tulit? Nebo je to neadekvátní? Byl jsem v kraji, kde i páry sobě byli fyzicky velmi vzdálení. Ani kontakt mezi sourozenci nebyl žádaný. Všichni si od sebe drželi odstup, bylo to... chladné. A divné." nechápavě zavrtěl hlavou. On sám byl zvyklý se ve velké hromadě vlků se tulit a hřát se o sebe. To už ale dlouho nezažil. Naposledy zahříval Seilah, ale to nebylo totéž.

VLA FRETKOMÁNIE 2/5 (131)

Pousmál se. To zase nemohl o sobě tvrdit zase on, byl v lovu hodně špatný. Tak špatný, jak to jen šlo. Byl jen podpůrná síla, nic víc. "Tak to já zimu rád... ale chápu, že ne všichni sdílejí tenhle názor. Teď máš velkou výhodu ty." podotknul. Jeho srst byla pro léto jako stvořená.
Samozřejmě, že se ho jeho idiotská poznámka dotkla. O postavení se nemluví, to přece moc dobře věděl! "Odpusť, opravdu jsem to nemyslel ve zlém. U nás mohli tvořit páry jen výše postavení vlci, jako bety nebo gamy. Vlčata směli mít jen alfy a bety, aby se rodila silná vlčata. Já sám jsem synem alf, ale žil jsem jako omega." zazubil se. Byl na svůj post né přímo hrdý, ale měl svůj život omegy rád. "Nemusel jsem se o nic starat, jen jsem celé dny dělal společnost vlkům, pomáhal občas při lovu, neměl jsem žádné starosti a přece jsem se vždy najedl. A navíc jsem si mohl pořád hrát s vlčaty, aniž by mě kdokoliv odháněl, být omegou jsem měl opravdu rád." vysvětlil a na tváři se mu usadil spokojený úsměv. Byly to krásné časy. Světlé a bezstarostné. Samozřejmě v rámci možností krutého severu, kde teploty klesaly až na -60 stupňů. Ale měl se dobře.

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (131)
VLA 9. Lov 1/4

"Děkuji ti. Opravdu si toho vážím."
Konverzaci však utnul onen zajíc, který zatím o nich neměl tušení. Wylan se okamžitě chopil velení, což Siku uvítal s otevřenou náručí. Chápavě přikývl a vydal se druhou stranou. Kontroloval vítr, aby jeho pach neodnesl směrem ke kořisti. Nahnat ho k němu, to zvládnu. Dělal jsem to hodněkrát, musím být jen tichý a nevyplašit ho víc, než je nezbytně nutné. Opakoval si v duchu instrukce, které mu kdysi kladla na srdce tetička před lovem. Nesmí to pokazit, prostě nesmí.
Proplížil se nedalekým křovím a opatrně našlapoval. Pomalu ale jistě se blížil. Zajíc byl zatím klidný, nevšiml si jich. Poskakoval ze strany na stranu, což Sikua trochu znervozňovalo. Byl by radši, kdyby se prostě jen pásl, nebo odpočíval. To ale nebyl dnešní případ. Dostal se nejvíc zleva zajíce, jak to jen šlo a hledal pohledem Wylana, aby si byl jistý, že je na správném místě. Čekal na znamení, aby věděl, kdy může začít pomalu vyvolávat nervozitu hlodavce.

VLA FRETKOMÁNIE 5/5 (130)

Hodí se to? Opravdu ne, je jisté, že se to nehodí. Ale když on by to tak strašně moc chtěl vědět! Omylem mu uniklo z tlamy tiché zoufalé zapískání. Zvědavost mu doslova tekla ušima. Pokud zdejší vlci tvoří takové páry... je tedy neadekvátní se chovat k ostatním intimně? Mazlí se zdejší vlci mezi sebou, nebo je to nevhodné? Tolik otázek a žádná odpověď. Bylo na něm vidět, že strašně moc touží se zeptat na spoustu věcí, ale je nejistý. Co chvíli pokukoval po Wylanovi a vzápětí odvracel tvář, jakoby se hádal sám se sebou.
Zmínka o zabití taky mohl zaobalit trochu kulantněji, vzhledem k tomu, jak vyděšený pohled na něj Wylan vrhnul. Naštěstí se však rychle chytil a tak nedošlo k nepříjemnému nedorozumění. "P-přímo asi ne... ale nedokázal jsem ji zachránit. Zklamal jsem jako přítel." svěsil uši. Vděčně se na Wylana usmál. Bylo příjemné to někomu říct bez obav že by ho odsoudil. Dokonce se ho snažil povzbudit, i když Siku byl silně zatížen tím, co se stalo.

VLA FRETKOMÁNIE 4/5 (129)

Siku se na vlčka usmál a přikývl. "Také doufám. Nicméně zimy bývají dlouhé a nepředvídatelné. Musím ale říct, že nebýt nedostatku potravy, můžu směle říct, že zimy snáším lépe. Nebývá mi zima." zasmál se. V tu chvíli lehce foukl vítr a roznesl po okolí několik trsů vylínaných chlupů ze Sikuova kožichu. Ano, léta jsou náročná a horká.
Wylan mu vcelku jednoduše vysvětlil slovo partner. Vztyčil uši a překvapeně se na něj otočil. "Láska? Jako... druh? Níže postavení členové smečky u vás smí tvořit pár?" zeptal se šokovaně. Pak si ale uvědomil, jak neomaleně to muselo znít. Stáhl zahanbeně uši. "N-ne že bych předpokládál, že jsi níže postavený člen! Nebo tak, já jenom... já no... ježíš jsem blbec. Promiň, to bylo šíleně hloupé a osobní a... promiň." povzdechl si nad svou neomaleností. To bylo od něj neskutečně netaktní. Až zpětně mu došlo, že o jiném samci mluvil jako o druhovi. On nemá družinu, ale druha. Je to něco, co dělají samci nižších pozic? Nebo je u zdejších běžné tvořit páry stejného pohlaví? U nás bylo všechno tak neskutečně jiné... Pomyslel si a opravdu se bál na to zeptat.

VLA FRETKOMÁNIE 3/5 (128)
Červenec (10/10) - Erlend

Pousmál se na Erlenda, jehož výraz byl výmluvnější než tisíc slov. "Chybí mi, ale už je to dávno. Ztratil jsem se jim jako sotva dospělý a odvandroval jsem daleko od rodného severu. Sibiř by mě už stejně možná nepřijala." pronesl smířlivě. Opravdu s tím byl v pohodě, jen byl zkrátka emotivním vlkem, který drží v srdci i dávnou minulost.
Vlk se opravdu hodně snažil Sikuovi něco sdělit, ale zjevně na to posunky už byly málo. V hlavě se mu opět rozezněl cizí hlas, který dost možná patřil samotnému Erlendovi - kdo ví. Uši mu vystřelily do pozoru. Jih, vlk, který by mu dokázal pomoct s magií. Nebyl tam už náhodou? "Myslíš vlka, který žije v jeskyni na vrcholcích hor za velkou písečnou dunou?" nadšeně rozkmital ohonem. "Takže on je Život." vydechl zasněně, když si vzpomněl na jejich setkání. Tak příjemně se nikdy nikde necítil, byl laskavý, pohostinný a voněl jako domov, jako... jako život. Mrzel ho způsob, jakým se rozloučili, ale asi to tak muselo být. "Mohl jsem tušit, že někdo jako on není jen prostý vlk. Nemůžu uvěřit, že jsem se setkal s bytostí a nevěděl o tom." zasmál se nad svou pošetilostí. Erlenda zjevně z magické komunikace rozbolela hlava. Kéž by mu dokázal ulevit. Odhodlal se k poměrně smělému kroku a udělal krok vpřed. Chlácholivě pocuchal Erlendovi chlupy mezi ušima čenichem na znak soucitu. "Musí to být náročné, vkládat své myšlenky jiným. Děkuji ti." usmál se. Bylo načase jít dál, tlapa bolela již o mnoho méně a bál se, že vlka vyčerpá ještě víc.
"Musím vyrazit na cestu. Ale jsem moc rád, že jsem tě mohl zase vidět a konečně tě i trochu poznat." zamával ocasem na znak dobré nálady a náklonnosti. "Doufám, že tě zase někdy potkám, Erlende." věnoval mu vděčný pohled a vydal se podél jezera hledat vstup do nejbližšího lesa. Musí ještě kus na východ.