Příspěvky uživatele

< návrat zpět

VLA FRETKOMÁNIE 2/5 (172)
VLA 11. Společný výšlap

//Jezevčí hájek

Cesta rychle ubíhala a za kopci se rozprostřelo známé gejzírové pole. Tady jsem byl se Seilah. Napadlo ho posmutněle. To byly ještě klidné dny bez neustálých dramat a příhod. A hlavně dny, kdy byla živá a zdravá a s ním. Tolik mi chybíš. Sklopil pohled k packám. Věděl, kudy se dá projít bezpečně a bez obav, proto převzal iniciativu a vedl je nejspolehlivější cestou. Dával si však pozor na změnu teploty půdy, nebo jiných nezvyklých věcí. Mohl se kdykoliv vytvořit nový gejzír.
Uklidňuje... Nechtěl plácnout první blbost, tak se nad tím opravdu zamyslel. Jak se teda cítil? Klidný teda nebyl, to musel uznat. "To... asi ne." začal váhavě. "Spíš se mi srdce snažilo neustále vyskočit z hrudníku." Hluboce si povzdechl. "Tohle je na mě moc složité. Nikdy jsem neřešil nic složitého, omegy přece neřeší složitosti." zavrtěl hlavou. Byl z toho zoufalý. Pozorně proto poslouchal vyprávění mladého zamilovaného vlka. Třeba tam najde nějakou pomůcku? Ale zdálo se, že pocit lásky byl něco úplně jiného. No samozřejmě, vůbec nechápu, co jsem si to chtěl namluvit. Pomyslel si znechuceně sám nad sebou. Přemýšlet nad blbostma se nevyplácí, to přece moc dobře věděl. "To je... krásné." Řekl s trochou závistí v hlase, ale s úsměvem na tváři. "Našel jsi... rodinu. My ale nejsme rodina." zavrtěl hlavou. "Jsme si cizí. Nic o sobě pořádně nevíme, vlastně jsme se navzájem dostali do dost nekomfortní zóny." ušklíbl se. Bylo to pošetilé. Další Wylanova slova ho však trkla víc, než očekával. Cokoliv na světě... Znělo mu v uších. Nevydržel to, musel hlavu odvrátit, protože přestal kontrolovat svůj výraz. Trefil se. Odpustil by Ivarovi cokoliv. Zradu, odmítnutí, podraz... cokoliv. Dokonce je smířený s myšlenkou, že ho Ivar ze vzteku zabije, až se znovu uvidí. Nevyčetl by mu to ani na vteřinu. Určitě se teď na něj hněvá... Nic však Wylanovi neřekl. Potřeboval to nějak zpracovat.
Pootočil hlavu, aby na ryšavého viděl. Bylo nezdvořilé odvracet se, když je tázán. "Ne, to ne." odpověděl skoro hned. "On... já- teda to je... stejně by tak o mně nesmýšlel." završil nakonec odevzdaně. Ne však smutně. Ten fakt tu byl celou dobu a on ho nepopíral. Vetřel se Ivarovi do osobní zóny, do života, do jeho sociální bubliny. A pak od něj utekl. Už možná chápe proč. Bál se odmítnutí.

//Sněžné Velehory

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (171)
Ivar - sen 6/10

Šedý zjevně stále tápal. Sikuova odpověď byla víc než mohl chtít, ale zároveň nebyla dostačující. Ani on sám nebyl spokojený. Byla polovičatá, nic neříkající. Vznášely se mezi nimi otázky, na které ani jeden neuměl odpovědět. Znali důležitost tohoto okamžiku, ale co víc? To přece nebylo všechno, nemohlo být. Kdyby ano, Siku by spal v noci klidně, ve dne by fungoval bez omezení a jeho mysl by byla čistá, ne plná výčitek a rudookého vlka, kterého nechal zmateně ležet v jeskyni. Jeho den byl plný Ivara, i když byli od sebe kdoví jak daleko.
Stáhl uši, když Ivar zabědoval nad svým chováním. Nemohl popřít, že měl podobné pochybnosti. Není mu určeno se na někoho takhle vázat. Nebyli rodina. Byli jen dva cizí vlci, kteří... byl jen cizím vlkem, ale nemůžu bez něj žít. Ta myšlenka mu prolétla hlavou jako blesk. Náhle, tvrdě, zanechala tělo zcela ochromené. "T-taky tomu nerozumím." přiznal tiše. Při jejich prvním setkání si byl Siku pocity tak jistý. Byly jednoznačné, jeho náklonnost k vlkovi byla nevinná a tak jasná. On sám Ivarovi přiznal, že jeho společnost oceňuje. Tak jako by ocenil jakoukoliv milou společnost. Kdy se to změnilo? Bylo to při odchodu, nebo ještě dříve? Způsobil to pocit osamění? Jedno bylo ale jisté. Teď už nic z toho neplatilo. Byl stejně zmatený jako Ivar, stejně vystrašený a nejistý. Jeho společnost nebyla jen příjemná, ale do slova esenciální. A sympatie dávno přerostly v něco, o čem Siku ani nevěděl, že je schopný cítit. Byl ztracený. A přesně to chtěl.
Okolí zůstávalo stejné, pouze jemný vítr jim pročísl srst. Bylo to příjemné, vítaná změna oproti běžnému horku. To je divné, něco je jinak. Pomyslel si Siku zmateně. Vše bylo jak má, ale měl dojem, že něco přehlédl.
"Tvrdohlavý." zopakoval po něm a lehce se usmál. "Mám starost. Nemohu nemít, i když vím, že si vždy poradíš." oponoval a úsměv mu trochu povadl. Byl vážný, strach v jeho srdci sídlil mnohem déle než víra v dobrý osud.
Tiše poslouchal, také hledal na jazyku správná slova. Překvapivě vzešla ne od něj, ale od rudookého. Mlčel, tulil se k jeho krku a bylo mu příjemně. Byli na sebe natisklí a jemu připadalo, jako kdyby ležel uprostřed hromádky vlčích těl upřostřed zimy. Tam venku panuje krutý mráz, ale jemu je příjemné teplo. Jen tohle bylo ještě alespoň o jednu úroveň lepší. Široce se usmál do jeho kožichu. Teď už jsi můj. Zaznělo mu v hlavě. Nemohl si pomoct, rozbušilo se mu srdce jako šílené. "Jsem." odpověděl. "Víc si nepřeji." dodal a lehce zatlačil do Ivarova hrudníku z pravé strany, aby se mohli převalit na bok a ok hlavou víc natisknut na jeho krk a opřít se předními tlapy. Neochotně se vyhrabal z jeho srsti, aby se mu mohl podívat do tváře. Jaký má výraz? Jemu taky tak ouzko a zároveň blaze? Culí se? Je vážný? Potřeboval to vědět, nutně se potřeboval zorientovat v situaci. "Ani tehdy jsem nechtěl odejít. Jen... jsem zbaběle utekl před... tímhle." vydechl. Stále to něco neuměl pojmenovat, ale už to bylo alespoň hmatatelné. A už konečně věděl, že před tím utíkat nechce. Nemůže.

VLA FRETKOMÁNIE 5/5 (170)
VLA 11. Společný výšlap

//Jezevčí hájek

Kráčeli dál kopci, které mu byly vzdáleně povědomé, ale momentálně se na ně nedokázal soustředit. Překvapeně se otočil na Wylana. jeho pohled byl... nadšený? Celý zářil. Naklonil hlavu na stranu, nechápal, o co šlo. Nepochopil otázku. "Jak...jsem se cítil?" Vypadal dost hloupě s obličejem plným otazníků. Dělal ale vše pro to, aby se dokážil vyjádřit. Hluboce se zamyslel. Jak se cítil? "Napřed... jsem se bál. Měl jsem ale špatný den a bylo mi jedno, jestli mě potrhá a vyžene." přemýšlel dál. "Pak... to bylo fajn. Příjemné, klidné. Chyběla mi společnost a tak." zamračil se. Nechápal, kam tím ryšavý vlk míří. Zároveň mu ale tělem lítaly tucty motýlů a lechtali mu nitro. Zmínil jeho druha a Sikuovi svitlo. To přece... není možné. Ne? "Určitě ne." zavrtěl hlavou. "Vlci jako já takové emoce nemají. Nebo teda... neměli by." ztišil hlas, neboť si sám svou odpovědí nebyl jistý. Nějakou dobu nebyl schopný sesmolit řádnou větu. Byl tak zahlcený informacemi a vzpomínkami, že se mu nedařilo být plnohodnotným debatním parťákem. Nakonec se na mladého vlka zoufale podíval. Bylo vidět, že prahne po odpovědích.
"Jaké to je?" zeptal se znenadání. "Však víš... mít druha. Být v partnerství. A mi-milovat." odvrátil stydlivě pohled. Na tohle se nikdy nikoho nezeptal. Nebylo proč a najednou... najednou to byla otázka celého bytí.

//Gejzírové pole

VLA FRETKOMÁNIE 4/5 (169)
VLA 11. Společný výšlap

//Travnatý oceán přes řeku Kierb

Hnal se kolem řeky jako šílený a nechal chudáka Wylana kousek za sebou. Až když se dostali na háj plný ježků, došlo mu, že by měl konečně zpomalit. "P-promiň, nedošlo mi... promiň." svěsil uši. Nevěděl jak se má najednou chovat. Navíc se ryšavý po právu ptal na to, kdo ten přelud byl. No jo... kdo to byl? Kamarád? Ne... známý? Ne, to taky ne... jak to jen nazvat... Mysl měl přehlcenou a nemohl přijít na nic kloudného. Po notné chvíli tiše šeptnul. "Někdo důležitý." Kouknul na Wylana opatrně, aby se ujistil, že ho nijak nesoudí nebo něco. I když vlastně nevěděl vůbec proč. "Promiň, je to hloupý. Potkal jsem ho nedávno. Oba unavení a zranění. Trávili jsme spolu celý den a celou noc a já pak zbaběle utekl." povzdechl si. "Nevím... nevím pořádně kdo je, ale... nemůžu kvůli němu spát. Nemůžu přemýšlet čistě. Nejde mi... nejde mi z hlavy." zavrtěl hlavou. "Ale aspoň už vím, že to co dělám jsou iluze." pokusil se o optimismus. Možná by mu to i vyšlo, kdyby nezněl jako kdyby ztratil smysl žít.

//Kopce Tary

VLA FRETKOMÁNIE 3/5 (168)

//Kančí remízky

Zamyslel se nad námitkou, kterou mu Wylan přednesl. "Hmm, to je dobrá myšlenka." Opravdu, nebylo vyloučeno, že se vůbec nejednalo o vkládání myšlenky. Ani se vysloveně nesoustředil na jeho mysl, ale spíš... na okolí? Jen chtěl aby něco viděl a on to viděl. Viděl. Důležitě přikývl. "Pokusím se." to už znělo méně jistě. Jak tak procházeli dlouhou travnatou plochu, opravdu hodně se soustředil na představu vlka. Chtěl, aby Wylan viděl v opět vlka. Nějakého! "V-vidíš něco?" zeptal se, zatímco silně mhouřil očima. Neměl ale při tom ten pocit co při boji. Bylo to nějaké... prázdné. Nejisté. "Možná, když myšlenku trochu upřesním..." zamumlal a představil si prvního vlka, který mu vyvstal na mysli. Šedý kožich s dlouhými chlupy. Tmavá brada. Rudé pronikavé oči a intenzivní pohled. Trochu zamračený, trochu nevraživý. Sledoval je z povzdálí očima barvy krve. Siku se zachvěl. Věděl, že ho uvidí. Že ho zahlédne on i Wylan. Že tam bude. A skutečně, v koutku zorného pole zahlédl šedé chlupy a pohled vlka, který mu celé noci nedal spát. "Ivar..." zašeptal překvapeně a v hlase byla cítit bolest. Hned se jeho obraz rozplynul a Sikuovi zbyla jen bolestná vzpomínka. Svěsil hlavu a přidal do kroku. Bylo na něm vidět, že je mu nepříjemně, že teskní. Co to se mnou je...

//Jezevčí hájek přes řeku Kierb

VLA FRETKOMÁNIE 2/5 (167)
Ivar - sen 5/10

Napjatě čekal na odpověď, kterou chtěl, ale také nechtěl slyšet. Ivar váhal, zjevně dumal nad tím, co mu chce vlastně říct. Nebo jak moc ho seřvat. Když se konečně pohnul, leknutím zavřel oči a očekával... sám nevěděl co. To nejhorší. Ale co je vlastně nejhorší? Ucítil na tváři horký dech. Setřel mu slzy a poněkud hrubě ho napomenul. Siku překvapeně otevřel oči a zavrtěl ocasem. Tiše se zasmál, zatímco mu hlas ještě vypovídal službu pod náporem vzlyků. "Jo, pro jednou jsem rád, že já jsem já." prohlásil v odpověď na jeho vtípek. On zavtipkoval. Pomyslel si rozněžněle. Byl to tak zvláštní a nepravděpodobný akt, až ho z toho zahřálo u srdce. Ten vážný odtažitý vlk si před ním z něčeho udělal legraci. Vypísknul když ho štípl do ucha. Slzy byly ty tam, zářil jako malé sluníčko. Otřel si tlapou zbytky slz na srsti. "Už nebulim." prohlásil mimoděk, aby se ujistil, že se zas nespustí slzavé údolí. U něj to hrozilo prakticky vždy.
Tiché zoufalství se prolnulo mezi ně, když si šedý uvědomil, jak moc svým chováním popírá svou přirozenost. Oba šli proti svým přesvědčením. Siku najednou začal zjišťovat, že jeho život omegy bez nároku na cokoliv byl dávnou minulostí a on zatoužil dovolit si cítit hlubší emoce, než jen radost, smutek a strach. A Ivar... i přes veškerý zdravý rozum se pokusil neodmítat přítomnost jiného vlka. Zastihl ho však nepřipraveného. Pravda... co mu to dělal? A hlavně co to bylo za stav, ve kterém se ti dva nacházeli? Připadal si jako ve vzduchoprázdnu, uvězněný v časové kapsli. V takové, ze které není úniku. Ale ne proto, že by tam byl držený násilím. Ale proto, že z ní nechce odejít. "Asi... to co ty se mnou." odpověděl bázlivě, jakoby říkal něco nemístného. Něco, za co dostane vyhubováno, i když nevěděl od koho. Pravda, komu tím ubližovali? Vlci si jsou obecně blízcí, jsou to tvorové společenští. Je normální, že se vlci k sobě tisknou, zahřívají se v zimě, dělí se o jídlo a pečují o sebe navzájem. Něco mu ale říkalo, že tahle blízkost je něco trochu jiného.
Z ničeho nic ho začaly napadat katastrofické scénáře. Co se stane když se zase rozdělí? Co bude s Ivarem v zimě? Bez jídla? Nesnesl společnost, takže neexistovala možnost, že by ho k sobě vzala nějaká smečka. Pravděpodobně by ani nelovil ve společnosti jiných cizinců. Bude odkázaný na lov drobotiny a sběr mršin? Tak jako Siku? Zachvěl se nad tou představou. Moc dobře věděl co to je hlad a nedostatek jídla. Čím víc hladověl, tím menší měl možnost získat potravu. Bez jídla není síla a bez síly není jídlo. Začarovaný kruh.
"Co s tebou teď bude? Budeš v bezpečí?" zeptal se s obavou v hlase. "Co bude s námi?" dodal šeptem, zatímco se k němu natáhl, aby zabořil čenich do jeho srsti na krku. Už se nebál jeho reakce. Jako kdyby se opětovným setkáním propojili a stali se jedním. Bylo tak přirozené se k němu chovat intimně.

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (166)
Ivar - sen 4/10

Perfektní. Bylo to perfektní. Momentálně nepotřeboval vůbec nic. Vše co chtěl měl tady. Díval se na něj. Díval se do ohnivých očí jediného smyslu, který poslední dny měl. Už se nemusel užírat tím, co se stalo, ani jak napraví své pochybení. Nejraději by už navždy zůstal tady a teď. A nic by neměnil. Vůbec nic.
Jak se tak dobrovolně topil v rudém oceánu Ivarových očí, jejich majitel se nechal ovládnout emocemi a zabořil se do Sikuových chlupů na hrudi. Byl to tak překvapivý a něžný pohyb, až to Sikua upřímně zarazilo. Z oka mu stekla slza vděku. "Neodejdu." špitnul tiše. Mluvilo se mu těžko, hrdlo měl stažené a tělo se mu chvělo. Nechápal, co se to s ním děje. Byl smutný? Měl radost? Styděl se? Vůbec tomu nerozuměl. Většinou měl prosté emoce, takové jednoduché a snadno rozpoznatelné. Vždy věděl jak se cítí, co si myslí a jaký má názor. Ale teď? Teď nevěděl nic. Nic kromě toho, že mu praskne srdce jestli se Ivar vzdálí. Opřel si bradu o jeho hlavu a pocuchal mu srst mezi ušima. Do čenichu se mu vplížil nezaměnitelný pach. Zavřel oči a nechal se unášet pocity, které se k téhle vůni vázaly. Neměl nejmenší tušení co znamenají, ale asi se nedopatřením na nich stal závislým. Nebo na něm.
Trvalo celou věčnost, než se šedý od něj oddálil a zjizveného zaplavil podivný chlad a prázdno. Pořád byl blízko, ale ne dost. Na jeho výrazu bylo určitě vidět malé zklamání. Pousmál se. "Tobě ne." odpověděl bez rozmyslu. Vztyčil uši a nervózně zakmital ocasem. Až teď mu došlo jak blízko sebe byli. A jak intimní celá situace byla. Nevěděl co se sebou, kam s očima. Odmítal však přerušit oční kontakt. Asi byl měl, ale když on má tak hluboké oči.
"Zlobíš se hodně?" zakňučel najednou a z žlutých očí mláděte se skutálely obří krokodýlí slzy. Jak nevěděl co cítí, vypustil tu nejjednodušší a nejjednoznačnější emoci, kterou měl - strach. Od chvíle, co se oddělili, měl šílený strach, že ho Ivar nenávidí. Že se na něj zlobí a už ho nebude chtít vidět. Neuměl tu paranoiu překonat, musel se na to konečně zeptat. Zlobil se? Jak moc? Odpustí mu? Už to neudělám, vážně. Chtěl říct, ale jediné, co se mu dostalo z tlamy, byl vzlyk. Siku je opravdu hodně citlivý tvor, každou emoci prožívá ve velkém. "Nechtěl jsem... nechtěl jsem odejít. Ale najednou mi bylo divně a styděl jsem se a bylo mi smutno a nechtěl jsem abys odešel a hrozně jsem se bál a... nevím co se to děje, ale strašně mě to mrzí." spustil s utrápeným výrazem. Připadal si teď tak hloupě. Bulel tu před vlkem, kterému chtěl ukázat, že je silný. Že mu dokáže být oporou a že se na něj může spolehnout. Jak mu něco takového může dokázat, když se tu pod ním rozsypal?

VLA FRETKOMÁNIE 5/5 (165)

Naprosto parádně si rozdělili zásluhy, Siku zblajzl lebku, Wylan se na to nedíval, vše bylo ideální. Zamyslel se nad otázkou ohledně magie, kterou použil. Zavrtěl však odmítavě hlavou. "Vůbec nevím. Na chvíli mě napadlo, že by bylo užitečné, kdybys viděl něco... já nevím, prostě něco co tam není. A pocítil jsem, že by to mohlo vyjít. A opravdu ses koukl jinam! Ale vůbec nevím, jak se mi to povedlo." zamával ocasem. Měl radost, ale trochu ho štvalo, že neví jak to udělal. "Ale opravdu rád bych na to přišel... jen už nevím jak jsem to udělal." zamračil se. Teoreticky věděl jak na to, ale opravdu mu nepřišlo, že by byl schopný to kdykoliv zopakovat.
Pokýval hlavou na souhlas. "Procházka zní fajn. Musím říct, že díky té bitce mi po jídle pěkně slehlo. Jen... asi se ještě necítím na to jít přímo do Cedru. Zatím." svěsil uši. Cítil se hrozně provinile, ale když teď mu bylo tak dobře! Bavil se, byl ve společnosti milého vlka, měl za sebou po extrémně dlouhé době lov a poprvé si zkusil boj. Chtěl si to užít ještě o malou chvilku déle.
Pomalu se rozešel směrem k veliké travnaté pláni. Neměl chuť se ploužit tím šedým depresivním místě, co se vine daleko jako ocas jedovatého hada.

//Travnatý oceán

VLA FRETKOMÁNIE 4/5 (164)
Ivar - sen 3/10

Svaly slábly, srdce se svíralo, slzy tekly a zoufalství bylo tak silné, že mu z toho div nepřeskočilo. Jak to, PROČ je pořád tak daleko?! Zatnul čelisti a pokusil se vyhrabat poslední zbytky sil. Viděl, jak Ivarovi stekla slza. Vyděsilo ho to. Zlobí se? Zlobí se tak moc, že z toho hněvu pláče? Ale proč by v tom případě běžel k němu? Proč by na něj volal? Na tom nezáleží. Ano, nezáleží na tom. I kdyby ho rudooký na místě zabil, je ochotný to přijmout. Musí se k němu dostat i za cenu toho, že to bude to poslední, co udělá. Zaslechl bolestné kníknutí a podvědomě se mu z tlamy vydral podobný zvuk. Tak-už-sakra-PŘIDEJ!
Náraz. Prudký a neočekávaný, bylo cítit, že i dost bolestivý, ale všechny jeho smysly byly otupělé. Sluch, zrak, pocit, vše se stáhlo a zaměřilo jenom na vlka, který stál nad ním, tlačil ho k zemi a oddechoval. Svět přestal existovat. Prohlížel si ho, zíral mu přímo do duše. Až teď ho viděl pořádně zblízka. Neodvracel pohled, neskláněl oči, díval se přímo na něj. Až teď si všiml, že jeho rudé oči mají tisíc různých odstínů a jak mu přeběhl přes tvář sluneční svit, zaleskly se.
Chvíli ho jen němě pozoroval, ještě plně nechápal, že tu je. Že se mu podařilo k němu dostat. Ležel na zádech ve zranitelné poloze pod cizím vlkem, kterého potkal jednou a zná jen jeho jméno. A byla to ta nejpřirozenější věc na světě. Trhaně se nadechl, jak mu docházelo, co se děje. Zatajil se mu dech a pocítil podivné lechtání v celém těle. Nadšením zamával ocasem zleva doprava a ťuknul tak několikrát do Ivarových kotníků. Byl tu, mohl mu říct cokoliv. Chtěl se mu omluvit, chtěl se kát, chtěl mu vysvětlit proč tak náhle odešel a ani se s ním pořádně nerozloučil. Říct mu, jak moc lituje, že ho tam nechal samotného se svými myšlenkami a pocity. Stáhl uši a odhodlal se konečně promluvit. "Chyběl jsi mi." řekl nakonec místo té salvy slov, které se chystal ze sebe dostat. Tahle věta dokonale vystihovala vše, čím si Siku poslední dny procházel. Chyběl mu. Šíleně mu chyběl.
Okolí ztrácelo na důležitosti. Bylo tak bezvýznamné, že ani den a noc neměly váhu. Stíny se měnily jak se slunce a měsíc rychle střídali. Zbláznili se, naháněli se navzájem tak, jako se před chvílí za sebou hnali Siku a Ivar. Svět světlal a temněl pořád dokola, až se obě substance konečně setkaly. Nebe zezelenalo, nabralo spousty odstínů zelené a vše bylo temné a světlé zároveň. Harmonie se prolnula. Na obloze vedle sebe spočinulo horké slunce i ledový měsíc. A zastavil se čas.
Sikuovi se nezdálo, že by na tom bylo cokoliv zvláštního. Zatím si toho ještě nevšiml, protože nedokázal vnímat nic než šedou vlčí tvář, o které přemýšlel každou minutu každého dne. Ale až si toho podivného přírodního úkazu všimne, nebude ho považovat za abnormalitu.

VLA FRETKOMÁNIE 3/5 (163)
VLA 10. Souboj mezi sebou 4/4

Vyšlo to! Sice ne dle očekávání, ale přece, alespoň částečně! Wylan nestihl uskočil, ale jen se odsunul a tak do něj Siku naboural křivě. Takže se přimáčknutí k zemi nekonalo, spíš oba sejmul na zem a dokonale zamotal. Jejich dlouhé nohy vytvořily vtipné klubko zamotaných končetin. Siku to nevydržel a rozesmál se na celé kolo. "To se asi za vítězství považovat nedá, co?" zeptal se ze srandy. Rychle se natáhl a štípl ho do náprsenky. "Tak mám aspoň bod!" prohlásil a pokusil se odtáhnout a uskočit, ale zamotané nohy mu v tom zabránily. Bylo rozhodnuto, boj byl u konce. A skončil... remízou? Ani nevěděl, že to jde. "Okej, tak teď opatrně." vytáhl jednu nohu po druhé, vstal a oklepal se. Střelil hlavu po zaječí hlavě. "Jestli máš chuť, vem si ji. Vyhráls, máš víc bodů za to kousnutí no nohy a za kopanec." zazubil se na vlka a šel pro válející se hlavu. Pokud Wylan přijal odměnu, předal mu ji, pokud odmítl, v rychlosti hlavu rozdrtil v zubech a polknul, aby zbytečně ryšavého netrápil pohledem na zbytek zajíce.

VLA FRETKOMÁNIE 2/5 (162)

Přikývl. Nevěřil, že by byl kdy doopravdy v něčem dobrý, ale nehodlal to nechat jen tak. Minimálně byl tréning zábava. Oznámení, že příliš mnoho vlků na jednom místě způsobuje umělé problémy, bylo překvapivě nihilistické. Všímal si, že Wylan má sklony k jistým tendencím svět začerňovat, ale tohle bylo i tak dost překvapivé. Ne však nemožné. "Moc všeho škodí. Když je na jednom místě hodně vlků, způsobuje to rozepře a problémy, které by tam jinak nejspíš nevznikly." zamyslel se nahlas. Navíc přenášené trauma bylo taky něco, co už dokonce i viděl. Ivar byl ukázkovým vlkem, který si sem přinesl trauma zvenčí. Nebylo vyloučeno, že vlci, kteří přišli odjinud a tady vychovávají potomky nemají ještě úplně čistou karmu.

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (161)
Ivar - sen 2/10

Zíral na svůj odraz a nemohl uvěřit tomu, co vidí. Přemýšlel, zda takhle bude vypadat i nadále? Nebyl hloupý, věděl, že většinu času je prostě hladový a odporně vychrtlý. Že by to bylo tím zajícem, co si ho s Wylanem ulovili? Takhle málo stačí k tomu, aby vypadal k světu? Blbost. Prolétlo mu hlavou. Jak tak koukal dolů a nevěnoval pozornost okolí, zaslechl vzdálené štěknutí. Normálně by strachy vystartoval a začal by utíkat pryč, ale tentokrát to bylo jiné. Ten hlas byl... povědomý. Hezky povědomý, pocítil náhlou nervozitu a zvedl hlavu. Řítil se k němu šedý vlk. "Ivare!" vyhrkl bezmyšlenkovitě. Měl takovou radost, že ho vidí. Byla to změna oproti poslednímu setkání, kdy dělal co mohl, aby mu neviděl do obličeje. Aby neviděl jeho výraz. Teď takovou chybu neudělá.
Celý zkoprnělý udělal krok vpřed. A další. A další. Rozeběhl se směrem k němu, vzdálenost se zdála být nekonečná. Běžel nesmyslně dlouho a přece viděl šedého pěkně z blízka. Tak, jako ho viděl když vedle sebe leželi v jeskyni. Byl tu, byl na dosah, tak proč to tak trvalo?! "Ivare odpusť!" křikl najednou. "Nechal jsem tě tam, omlouvám se!" Sám nevěděl, za co přesně se omlouvá, prostě jen hluboce litoval toho, že se rozdělili. Cítil lítost, stesk a ohromnou radost. Ta kombinace emoci byla bolestivá, ba přímo nesnesitelná. Tím spíš, že běžel k němu celou věčnost a nepřiblížil se ani o píď. Co se to děje? Proč byl stále stejně daleko? Povědomý pocit z věčného nekonečna způsobil úzkostlivou reakci. Běžel rychleji, šílel, chtěl překonat tu vzdálenost, ale nešlo to. Rozvzpomněl si na Limbo, kde strávil snad celou věčnost. Odmítal to znova prožít, odmítal poddat se osudu. Odmítal fakt, že odchod byla jeho poslední možná volba. Ani náhodou, to nedovolím.
Zoufalstvím se mu spustily slzy. Jak rychle musí běžet, aby se dostal tam kam chce? A kam chci? To je přece jasné! Ne vážně... kam chci? Hloupé otázky. Přece je nad slunce jasné, že chce... ...za ním.

VLA FRETKOMÁNIE 5/5 (160)
VLA 10. Souboj mezi sebou 3/4

Vše vycházelo přesně jak mělo. Nevěděl vůbec jak se mu to povedlo, ale on se skutečně podíval bokem a kontroloval prostor. Že bych taky uměl vkládat myšlenky?" pomyslel si, ale na další úvahy nebyl čas. Wylan byl totiž obzvlášť bystrý a čiperný, takže reagoval velmi rychle. Navíc uměl odhadnout, co udělá příště, byl toho přímým svědkem při lovu. A asi toho i využil, protože neuvěřitelně rychle a přesně zareagoval na Sikuovo kousnutí, které se však nekonalo. Rychlost se vyplácí, jemu tedy určitě. Nejen, že se tomu vyhnul, ale navíc zvládl v čas vykopnout a odrazit tak Sikuův útok. Zjizvený se přetočil a vyhoupl se na nohy. Kopnutí nebylo nijak silné, bylo spíš cílené a udělalo to přesně to co mělo - odrazilo to budoucí útoky šedého vlka. "Vůbec ne, pěkný tah." odpověděl spěšně, aby se Wylan zbytečně nebál a soustředil se na hru - teda na boj! Na boj, rozhodně bojovali! Měl krátký dech, únavu až v kostech, ale byla to taková zábava, že se překonal a odrazil se od země co nejvíc dokázal. Prostě a jednoduše na ryšavého skočil s cílem přišpendlit ho k zemi. Jeho absurdní výška mu v tom mohla pomoct, ale zda byl dost rychlý? Kdo ví.

VLA FRETKOMÁNIE 4/5 (159)

Pokusil se rozvzpomenout na to, co se vlastně při lovu dělo. Viděl až výsledek, vzhledem k tomu, jak děsně vyčerpaný po neuváženém vyžití magie byl. "Mám radost, že jsem mohl přispět. Jakože... vážně přispět! Ale skoro nic si nevybavuji." přiznal s nejistým smíchem. Byl to divný zážitek, to nemohl popřít. Do slova vypnul na několik stěžejních vteřin. Hlava zajíce ještě stále ležela opodál. Možná si pak pro ni dojdu. Kosti jsou výživný. Nebo ji nabídnu Wylanovi za vedení lovu. Pomyslel si zamyšleně. Bylo by logické dát vedoucímu lovu hlavu, že? Ale třeba ji nemusí, zná hodně vlků, kteří hlavu nechávají být, když můžou. Siku nebyl jedním z nich Neplýtval, nikdy.
Zmínka o jeho partnerovi Sikua zaujala. Vyrůstal tu? Ale nezdálo se, že by byl nejšťastnějším vlkem pod sluncem. "Takže i tady vlci strádají?" zeptal se nejistě. Wylan však nevypadal na to, že by o tom věděl vysloveně něco víc. "Hádám, že rodiče mohou být různí, nehledě na to, kde vyrůstáme." poznamenal. Byla to dost filozofická poznámka, nemohl tušit, zda je to pravda nebo ne. Ale odusy bývají rozmanité, to si ozkoušel nespočetně krát.

VLA FRETKOMÁNIE 3/5 (158)
VLA 10. Souboj mezi sebou 2/4

Boj byl vyrovnaný jak velikostí, tak váhou. Siku byl možná o něco lehčí, ale pravděpodobně to bylo zanedbatelné. Ryšavý se chytil do pasti a převalil se na čenich těsně poté, co ho vyzýval k lepšímu výsledku. "To víš že nevzdám, to by nebyla žádná sranda." prohlásil překvapivě sebevědomě. Nyní už věděl, že jsou na stejné vlně a můžou si k sobě dovolit cokoliv. Nic špatného se nestane. V zápalu boje, hry, chaosu, je jedno jak to nazveme, se v Sikuovi cosi povolilo. Ryšavý se mu takousnul do nohy, což ho donutilo ztratit rovnováhu, jen tak tak se udržel. Napadlo ho, že by bylo zajímavé, kdyby Wylan viděl v koutku oka něco, co by ho zaujalo natolik, aby odvrátil svou pozornost jinam. Nějakou blbost, třeba Sikuův obličej, jak se k němu blíží z bolu. Měl najednou pocit, že přesně to Wylan uvidí. Jen kousek jeho srsti, žluté očko, něco, co ho vyvede z míry. Dost na to, aby povolil stisk a Siku se tak mohl vyškubnout a natočit se na něj. Strčil do něj čenichem z boku, pěkně do žeber, aby měl páku. Pokusil se dostat nad něj, aby se mu zakousl zlehka do krku. Zda se mu to podaříc to ještě nebylo jisté.