Gallirea - Příspěvky uživatele

VLA FRETKOMÁNIE 3/5 (188)
VLA 15. Promluv si s někým o Stařešinovi a VLA 2/3
Srpen 9/10 - Etney

Nadskočil leknutím nejmíň metr nad pevnou půdou pod nohama. Při dopadu zpět ho prudce zabolela pochroumaná packa a Siku tak bolestně zakňučel. Co to... tady někdo byl? Otočil se na statného, huňatého vlka, už od prvního zjevu velmi dobře živeného a s netradičním zbarvením. Měl na sobě pověšenou i nějakou věc, která se při svitu ostrého slunce leskla. Zděšeně stáhl uši a přikrčil se. Krčil se tak moc, že vypadal jako trpaslík. "P-p-p-p-pardon!" vylezlo z něj. Tohle nebyl nějaký náhodný tulák. Nebyl to ani nízko postavený vlk typu Wylan, nebyl to zcela očividně ani ochránce, ti bývají nasvalení a hubení. Tenhle vypadal na mnohem hrozivější náhodu. Možná beta, postavu i srst na to rozhodně měl. Ten hlady nestrádal. To jsem to vymňouk. Opravdu šťastlivec. Pomyslel si zkroušeně. Ale i když se na něj vlk poměrně zlobil, nevypadal, že by mu chtěl něco udělat. Dokonce to vypadalo, že se i zajímá.
Siku nasucho polknul, ani na vteřinu nepřestal ukazovat jasně submisivní tendence. Nechtěl ho naštvat. "P-proč? No já..." zavrtěl hlavou, aby přestal blekotat jako tatar. Navíc jeho šílený severský přízvuk byl tak slyšet, že mu nemohlo být ani pořádně rozumět. Dal do kupy své vyjadřovací schopnosti a zkusil to znovu.
"Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyrušit. Potkal jsem podivného starého vlka, který se náramně bavil u nějakých úkolů. Napřed to byla zábava, ale pak si ze mě vystřelil a já skončil zraněný." nadzvedl pravou zadní tlapku, která mírně otékala a bylo vidět, jak se lehce chvěje. "Zranil jsem se a on se tomu ještě smál." odvrátil hlavu s poníženým a naštvaným výrazem. Tohle ho bude hlodat ještě asi dlouho. "To mám za to, že jsem takový důvěřivý trouba." zamumlal si pod nos nakvašeně.
Zvedl k vlkovi hlavu, stále stejně přikrčený. "Vážně mě mrzí, že jsem vám narušil váš klid. Já... jmenuju se Siku." představil se zdvořile. "Pokud vám to mohu nějak vynahradit, udělám to moc rád." protáhl tlamu do milého úsměvu a ocas mu zakmital mírnou nervozitou. Jen mě prosím nezakousni. Dodal v hlavě.

VLA FRETKOMÁNIE 2/5 (187)
VLA 15. Promluv si s někým o Stařešinovi a VLA 1/3

Srpen 8/10 - Etney

Zatracený dědek. Zlý, zlý Stařešina. A to jsme se tak bavili! Siku pěnil. Nebyl naštvaný často, vlastně skoro nikdy. Ale takovou zradu nejde přejít jen tak. A ještě jak se mi smál, to byla poslední kapka. Bolí to! podíval se na svojí zraněnou tlapku, která pulzovala bolestí. Hluboce si povzdechl. Nu, je to už jedno. Aspoň ví, že se mu bude vyhýbat. A to pořádným obloukem! Nebo se jen nenechám zatáhnout do jeho nesmyslných her. Napadlo ho. Kdyby zas potřeboval pomoct, asi by nedokázal nečině stát a přihlížet. Ale rozhodně už s ním nebude hrát hry a... nějakou dobu se mu bude vyhýbat. Je přece naštvaný! Otočil se směrem k hluboké Tajze, kterou nechal poměrně daleko za sebou. Škaredě se tím směrem zamračil. "Slyšels to, Stařešino? Jsem naštvaný! Tohle se nedělá!" zahulákal, ale poslední slovo se ztratilo v naštvaném vzlyku. Nevěděl, kde se tam vzal. Z frustrace? Z toho, že ten hněv nezvládl? Z toho, že je víc naštvaný na sebe? Kdoví. Odkašlal si, aby zahnal přicházející pláč a oklepal se. Přece nebude brečet kvůli zákeřnému dědkovi!

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (186)

Trhaná odpověď sestry byla jako kůl do srdce. Styl mluvy a hlas tak povědomý, ale zároveň tak vzdálený. Už to nebyl ten pomatený koktavý klas, plný něhy a radosti. Bylo to... prázdné. Ani ten hněv tam nebyl slyšet, i když tam dozajista někde byl. Siku to věděl. Cítil. Bylo mu jasné, že tohle zpravit nepůjde. Ale i přes všechnu bolest a všechna muka... měl radost. Měl sadistickou radost z toho, že tu je. Že ji vidí. I když úplně jinak, než si kdy představoval.
Zmátořil se a obsah žaludku zahrabal do písku. Nepotřeboval vidět následek své stresové reakce. A nepotřeboval aby to viděla Sesi. Vítr se zvedal a byl čím dál protivnější, náruživější. Pobízel moře k agresivnějšímu chování. Voda se zvedala.
"Cože? C-co tím myslíš?" zamračil se nechápavě. Zopakovala po něm jedno slovo. On ale věděl, že to bylo smysluplné. Když byla rozhozená, přestávala skoro mluvit. Občas z ní dostal jedno dvě slova, většinou ale jen ta, který Siku vypustil. Ani teď to nebylo jiné. Ona nevěří? "Počkej, nemyslíš si doufám... ty si myslíš, že bych tě kdy dokázal opustit?!" odtušil. Jistě. Ten hněv, ta bolest. To odmítání a nedůvěra. Ona žila v přesvědčení, že odešel ze smečky a nechal ji tam.
Vlny mu olízly ocas. Vyskočil na nohy. "Sesi, musíme pryč." zavelel najednou. Stres ze setkání přehlušil strach o jejich bezpečí. Nesmí tu zůstat. Tvrdý ruský přízvuk se prohloubil a on úplně vypustil roky tréningu místního jazyka. "Быстро!"(rychle) Přiskočil k ní a šťouchl ji do plece. Musí se zvednout, musí zmizet. Musí pryč! Jedna z větších vln narazila no jeho tlapek a ohodila sestřino tělo. Nebylo času nazbyt.
"Nezbavíš se mě dokud si mě nevyslechneš." pohrozil jí s vážným výrazem a čapl ji za volnou kůži za krkem. Už nebyli malí a Sesi nevážila pouhých pár kilo. Ale pořád byla mnohem menší a drobnější a pro jednou se Siku cítil dost při síle na to, aby odtáhl celého vlka. Adrenalin poháněný strachem mu pomohl překonat příkrý sráz. Strhal si u toho tlapy, polštářky mu krvácely a pod drápy se zabodávaly ostré úlomky kamenů. To mu bylo ale jedno, musel dostat sestru do bezpečí.

//Sráz

VLA FRETKOMÁNIE 5/5 (185)

Setkání, po kterém toužil ze všeho nejvíc, bylo snad ještě horší než v jeho nočních můrách. Vždy se bál toho, že mu bude odchod vyčítat. Že bude odtažitá, že mu řekne jak moc ji zklamal. Že to nebude ta sladká milá Sesi, kterou od malička opečovával a chránil ji. Nikdy by ho nenapadlo, že to bude o tolik horší. Bolestivější. Krutější. Prázdné oči, ve kterých kdysi bývalo tolik radosti, nyní na moment zachvátil čistý vztek. A Sikuovi došlo, že jeho nejhorší obavy se realitě nemohly ani přiblížit. Zhroutil se vedle ní do písku a nechal slzy kanout z nešťastných očí. "T-to ne." špitnul mezi vzlyky. Byl sobec. Byl zbabělý. Byl tím nejhorším bratrem na světě. Přivolal ji? Přál si to tak moc, že ji vytrhl z jejího láskyplného domova a dovedl ji sem? Absurdní, ale co když je to pravdivé?
"N-n-nemůžu." vzlykl a dlouze se na sestru zadíval. Sotva na ni přes slzy viděl, ale i to málo stačilo k tomu, aby vzdáleně zjistil, jak špatně na tom je. Byla vychrtlá. Její zadní noha zkroucená v křeči, tak jak si to pamatoval. Byla ale také mnohem nasvalenější a zlepšila se jí i postura. Zjevně po té, co se smečce ztratil, Sesi na sobě pracovala v mnohém překonala veškerá očekávání i samu sebe. Byl by na ni neskutečně pyšný, kdyby jediné co cítil, nebyla spalující bolest.
Bál se promluvit. Bál se přiblížit. Bál se k ní přitulit a bál se jí pomoct se zvednout. Bál se i nadechnout. V tichostí ji pozoroval a intenzivně přemýšlel nad tím, co tohle všechno znamená. Co bude teď? Přežije to? Co když to nepřežije? A co když přežije? Jako tulák se sám nedokázal pořádně o sebe postarat. Zvládne se postarat o sebe i o sestru? A... potřebuje to sestra vůbec? Nevěděl, jak dlouho je na cestách. Jak dlouho je mimo smečku. Kdy naposledy jedla? Tolik otázek se mu honilo hlavou, až se mu z toho udělalo špatně. Zavrávoral a odsunul se bokem, aby ze stresu vyvrátil obsah svého žaludku. Pálil ho čenich, ale ani zdaleka ne tolik, jako ho pálilo srdce. Otočil se pomalu na ležící vlčici a sebral odvahu do hrsti. "Proč jsi tady?" zeptal se tiše. "Nevěřím, že ses taky ztratila, tak jako já tehdy." zavrtěl pomalu hlavou a pokusil se zahnat další příval pláče.

VLA FRETKOMÁNIE 4/5 (183)

Siku ještě notnou chvíli zápasil s vlnami. Ne moc, stále dosáhl na dno, takže se spíš snažil zůstat na místě a chladit se. Šlo to, foukal silný vítr a pod srázem byl stín. Voda však byla teplejší, než by mohla být. Slunce si nebralo servítky a spolehlivě oteplovalo i tak nezkrotnou entitu, jako byla právě mořská voda. Měl zavřené oči a unášel se zpěvem větru. Pravidelné vlny se chvílemi zdály být neposlušnější. Co zapříčiňuje tenhle zvuk? Tenhle rozdíl? Zvědavě otevřel oči a rozhlédl se. Šokovaně nadskočil, až ho vlny málem strhly s sebou. V dálce viděl postavu, bojující s přílivem. Zdálo se, že šlo o vlka. O šedého vlka, který nejspíš bojuje z posledních sil. Vylezl z vody a vydal se vstříc postavě.
Neběžel, spíš se tak plížil. Chtěl pomoct, ale nebyl si jistý, zda bude vlk přátelský. Nemůžu ho tam ale nechat. Blesklo mu hlavou a z tlamy se vydralo tiché zakňučení. Poslední dobou mu osud dost nakládal. Neměl ani čas ani prostor zpracovat nedávné ztráty a už na něj bylo valeno další břemeno v podobě cizince v nesnázích. Bál se, ale nikdy by si nepřestal vyčítat, kdyby nechal někoho zemřít. Myslíš tím tak, jako jsi nechal umřít Seilah? Odfrkl si posměšně Protiva. Siku pevně stiskl čelisti. Tohle zabolelo.
Byl už na dosah cizí osobě, ale ta vypadala, že by nejradši zmizela někde v dáli. Má strach? Třeba se taky bojí, že mu ublížím. Udělal ještě pár kroků. Byla to vlčice. "P-promiňte." kuňknul bázlivě. "Já... vi-viděl jsem vás jak bojujete s oceánem. Jste v pořádku? Nejste zraněná?" sklopil uši a snížil těžiště. Snažil se působit co nejmenší a choval se velmi submisivně. Jednak nechtěl cizinku vystrašit, druhak nechtěl dostat po tlamě za svou drzost. Není ti povědomá? Chichotal se Protiva a Sikua z toho lehce rozbolela hlava. Měl ale pravdu. Byla mu povědomá. Ale ještě si ji pořádně neprohlédl na to, aby si ji dokázal spojit. Až když přišel o další krok blíž, hlava se mu rozeběhla na plné obrátky. To není možné.
Hubená postava, šedá hustá a poměrně dlouhá srst. Známá tmavá maska částečně vymizela, ale tyhle tmavé znaky na obličeji by poznal snad všude. A ty oči... její oči byly hluboké a ostré. Jiné než si pamatoval. Nedívala se na svět tím tupým pohledem jako kdysi, spíš to byl pohled zlomeného zvířete. Oči stejné, jako měl on sám, prozrazovaly stejnou bolest, jako ty jeho. Možná ještě mnohem větší. Nežila krásně a šťastně, jak si přál. "Sesi..." hlas se mu zlomil. Měl pocit, že halucinuje, že tu nestojí a není na pokraji smrti. Že se mu o ní zase jen zdá. Bože tolik si přál ji po letech znova vidět, až se mu to splnilo. Buď opatrný na to, co si přeješ. Pomyslel si hořce. jeho přání se mu splnilo. Ale za jakou cenu.

VLA FRETKOMÁNIE 3/5 (182)

//Sráz

Překonat sráz bylo opravdu náročné. Nešlo jen o to, že byl strmý a kamenitý, ale ani vítr stabilitě příliš nepomáhal. Sikuovy vratké nohy dělaly co mohly, aby ho nezradily a nenechaly ho spadnout dolů. Až když už cítil první zrnka písku, které utkvěly na kamenech srázu, dovolil si trochu popoběhnout, aby už byl konečně dole. Zakopl však o kámen a svalil se do zrnitého písku čenichem napřed. Nespokojeně zamručel a očistil si tvář. Au, to bolí. Zjistil, že si pádem nepěkně sedřel jemnou sliznici na čumáku a zlehka z něj tekla krev.
Oklepal se sebe písek a šel rovnou k vodě. Vítr tu byl ostrý, silný. Ještě že byl zjizvený tak překvapivě dobrý plavec. Vlezl do příjemně studené vody, která sice páchla solí, ale ani zdaleka ne tak, jak by očekával. Ponořil čenich do vody a zakvrdlal s ním. Bolestně usykl. Sůl ho štípala v ráně, ale dalo se to vydržet. Olízl si pysky. Oh! Není moc slaná. Napadlo ho překvapeně. Pít ji ale nehodlal. Stál ve vodě jen tak, aby dosáhl. Příliš vlnám nevěřil, zdály se být opravdu mocné. Nerad by, aby ho to odvleklo dál do moře, odkud by se už nezvládl vrátit.

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (181)

//Ageronský les před dlouhou řeku

Procházel dlouhou řeku, u které se i krátce napil. Byla příjemně chladná, báječný kontrast ku zběsilému slunci, které se ne a ne uklidnit. V takovém horku bylo těžké chodit, nejradši by našel nějaký stín a tam zůstal. Ale vzduch byl také horký, bylo dusno a zachránil by ho asi jen hodně hluboký hvozd. A nebo moře. Pomyslel si s nadějí když z ničeho nic dorazil na úpatí příkrého srázu. Měl opravdu krásný výhled na širé moře. Cítil slanost ve vzduchu a při pohledu dolů zahlédl velmi hrubý písek. Zachvěl se. Vzpomněl si na nemilý zážitek v limbu. Tady ale nebyl tak stojatý vzduch a pod srázem se rozprostíral báječný stín. Bylo to jiné. A on byl i čerstvě napojený, takže se necítil být ohrožen. Rozhodl se. Jde se schladit. Doufám, že k tomuhle moři se dostanu. Pomyslel si hořce.

//Pláž odvážných

VLA FRETKOMÁNIE 5/5 (180)

//VVJ přes Severní Galtavar

Když odešel od jezera, trochu se mu ulevilo. Bylo tam opravdu příjemně, ne že ne, ale nějak po tom všem necítil potřebu vyhledat ničí společnost. Jakmile nad něj padl stín stromů a pohltil ho les, pocítil zvláštní klid. Bylo tu příjemně. Les byl severně situován, takže tu rostly jehličnany, na zemi byla spousta měkoučkého mechu a všechno to tu vonělo pryskyřicí. Evokovalo to v něm známý pocit domova, i když jen velmi vzdáleně. Jak z něj opadl stres a adrenalin klesl hluboko pod normu, pocítil únavu a zvláštní splín. Mohl bych... si tu odpočinout. Pomyslel si a vyhledal nejlépe rostlý kořen, který odchlipoval půdu a poskytoval tak příjemný úkryt. Na spaní to sice nebylo, ale měl dobrý rozhled do okolí, záda měl schovaná a v bezpečí, mech byl příjemný, měkký a lehce vlhký a Siku se mohl tak uvelebit a na chvíli zavřít oči. Jen na minutku. Jak tam tak ležel a odpočíval, třas mizel a síla se vracela. I nálada se mu vylepšila. Ještě chvíli posečkal, než si protáhl nohy a vyrazil dál.

//Sráz přes dlouhou řeku

VLA FRETKOMÁNIE 4/5 (179)

//Řeka Midiam přes východní hvozd

Jak tak bloumal po okolí, následoval řeku, prošel přes známý hvozd na východě Gallirei, spočinul zrakem na zjevu, který mu vyrazil dech. Byl tu. U velkého jezera. Rozhlédl se kolem dokola a všiml si několika vlků. Žádný z nich však nebyl Wylan. Trochu ho to zklamalo, doufal, že tu už bude a Siku se v klidu přesvědčí o tom, že je v pořádku. Měl bych tu na něj počkat? Myšlenku však poměrně rychle zavrhl, nebylo mu zrovna komfortně někde, kde se scházejí vlci a jiná zvířata. Bylo tu krásně, to musel uznat. Ale raději se tomuto místu vyhne, když je zcela sám a blízko může číhat nebezpečí. Trochu... trochu se projdu a pak se vrátím. Třeba sem mezitím přijde. A s touto myšlenkou se odebral pryč, dál na východ.

//Ageronský les přes Severní galtavar

VLA FRETKOMÁNIE 3/5 (178)

//Gejzíry

Jeho kroky směřovaly k řece, u které nejspíš ještě nebyl. Voda byla více méně průzračná a tekla pomalu a líně. Siku však odhadoval, že bude taky dost hluboká, neboť nedohlédl na dno. To ale mohlo být také jenom zdání, vzhledem k tomu, že má voda v ní nazelenalý nádech. Už byl klidnější a náhlé dobrodružství mu neubralo tolik sil, jako normálně by vzalo. Tak takový je to pocit být sytý z čerstvého masa. Jak jsem jen mohl zapomenout. Pomyslel si v neutrálním duchu. Měl radost, že si jeho tělo mohlo dopřát, ale na druhou stranu také bylo jisté, že se takhle dobře už jen tak nenají.

//VVJ přes východní hvozd

VLA FRETKOMÁNIE 2/5 (177)

//Zubatá přes velehory

Konečně zdolal hornatý terén a dostal se na známé gejzírové pole. Rozhodl se, našel známou cestu a, už výrazně klidnějším krokem, se vydal hledat nejbližší konec. Nasál vzduch a hledal něco povědomého. Usmál se. Wylan. Pomyslel si. Zvládl to, ten mlaďoch se dostal bezpečně dolů. Necítil žádnou krev, nic podezřelého. Obrovsky se mu ulevilo. Pach byl ale už poměrně slabý, takže už je dávno pryč. Tím líp, nejspíš šel k jezeru. Pokud moje myšlenky zachytil. Matně si ale pamatoval, že se mu v hlavě rozezněl jeho hlas, který potvrzoval jejich setkání. Nebylo pochyb. Vše bude zase v pořádku.

//Řeka Midiam

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (176)
Srpen - Ivar - sen 7/10

Siku se beze slova zamračil do jeho kožichu. Zbytečné... Pomyslel si nespokojeně. Věděl, že je to zbytečné. Ale cožpak to mohl ovlivnit? Myšlenky na to, že se stane něco, kvůli čemu Ivara už nikdy neuvidí, ho strašily ve dne v noci. Nemohl tomu uniknout, jednoduše to nešlo.
Nechali se unášet přítomným okamžikem. Spokojený výraz a něžný pohled bylo něco, co netušil, že na Ivarovi kdy uvidí. Bylo až šokující jak přitažlivý s tímhle klidným výrazem byl. Nemohl se od něj odtrhnout, musel ho pořád zkoumat a ukládat si tenhle obrázek do paměti. Byl si jistý tím, že takhle žádného jiného vlka už nikdy neuvidí. Ale... čím to je? Napadlo ho, ale odpověď neznal. Věděl ale s jistotou, že to, co se mezi nimi děje, zažívá poprvé.
Rudooký zjevně myslel na totéž, ale ve zcela opačné polaritě. Siku překvapeně zamrkal. Co tím myslí? Odpověď mu ale trvala asi příliš dlouho, protože atmosféra zhoustla. "N-ne, teda asi nerozumím, co tím myslíš." špitl a v hlase se mu omylem promítlo provinění. Odtušil, že tím šedého vlka příliš neuklidnil. "Nemůžu říct, že bych nikdy nebyl v těsné blízkosti jiných. V mé rodné smečce jsme se k sobě tiskli hodně, všichni jsme byli hodně... kontaktní." Sakra Siku neblábol, přejdi k věci! "A-ale nebylo to stejné!" vyhrknul. "Tohle je jiné, proto jsem z toho tak mimo."
Nebesa potemněly. Slunce a měsíc se sobě navzájem začaly vzdalovat a Sikuovi došlo, že tohle není skutečné. Podíval se nahoru na nebe a s vytřeštěnýma očima zpátky na Ivara. "Tohle není skutečné?" zeptal se se strachem v očích. "Co se to děje?" zašeptal a po tváři mu stekla osamělá slza. Tohle je jen sen. Ivar tu není. Stekla další a další. Z oblohy se začaly spouštět velké ledové kapky děště. Nejdřív jen slabě, pak déšť zesílil až se z toho stala hotová průtrž. Stisknul čelisti k sobě, než dokázal promluvit. "Ivare já..." hlas se mu ztratil v hluku kapek. Přišlo mu, že se mu vzdaluje, že mizí v dáli, i když stále leželi. Pocit jeho hřejivého těla úplně zmizel. Vyskočil na nohy a rozeběhl se, aby mu nezmizel zcela. "Ne!" křikl. "Neodcházej, já tě-......." opět mu slova zmizela v dešti. Stejně jako Ivar. Siku běžel dál, snažil se ho dostihnout, i když už věděl, že je to sen. Kéž bych na to nepřišel! Zabědoval v mysli. Možná kdyby to nezjistil, byli by tu spolu. Navěky. Ve snové věčnosti. Oblohu proťal blesk.

Siku otevřel oči a vyskočil na nohy. Praštil se o stěnu z hlíny a kamení. Srdce mu bušilo o závod, srst na tváři měl promočenou od slz a v krku se mu usídlil bolestivý knedlík. Byl v noře, kterou si včera v noci našel. "To byl ten nejhorší sen co jsem kdy měl." vzlykl tiše a zůstal dál ležet. Dnes nemá náladu nikam chodit.

VLA FRETKOMÁNIE 5/5 (175)

Běžel co mu síly stačily. Tohle místo byl ráj uprostřed léta. Zima, sníh, ostrý vítr a zamrzlý terén, na kterém jeho dlouhé chlupy mezi prsty pěkně lepily a zabraňovaly klouzat. Neustále klopýtal a měl nešikovné nohy, ale rozhodně byl ve svém živlu. Na chvíli zapomněl na všechny problémy a nechal se pohltit atmosférou vysoké hory. Lehce se pootočil, aby zkontroloval, zda mu Wylan nedýchá za kožich, ale ukázalo se to být chybou. Jak se ohlédl, zakopl o vlastní nohu a tvrdě dopadl na zmrzlou zem. Hrabal se zpátky na nohy, ale otřes se zdál být větším, než měl být. V šedém by se krve nedořezali. Prudce se otočil na mladšího vlka s vyděšeným výrazem a zahulákal jak nejhlasitěji mohl. "STŮJ!" A přesně v tu chvíli se mezi nimi prohnal uvolněný kus laviny. Sebral s sebou nejen sníh, ale i kus terénu a mezi vlky se vytvořila propast. Byli každý na jiné straně. Siku se přikrčil, aby mohl našlapovat co nejtišeji dokázal a zašeptal směrem k Wylanovi. "Přečti si moje myšlenky." špitnul a zhrozeně naslouchal, zda se neuvolňuje další kus sněhu a ledu. Jdi dolů, Wylane. Choď pomalu a opatrně, hlavně nevydávej žádné zvuky. Já si tu poradím. Najdeme se u Velkého vlčího jezera. Dávej na sebe pozor.
Usmál se na něj co nejkonejšivěji to šlo a výrazně kývl hlavou, aby si nedělal starosti. Siku v těchto končinách moc dobře věděl co dělat. Měl však strach o mladého jižana a doufal, že ho poslechne na slovo. Pak se otočil a vyrazil hledat stopy, které by mu odhalily bezpečnou cestu mimo nestálé ledové povrchy.
Prošel cik cak cestičky kolem vrcholku hory a vyhýbal se strmým svahům. Po notné chvíli se mu podařilo narazit na věrohodnou stezku, po které lehkými kroky sestoupil z hory a vydal se hledat cestu pryč.

//Gejzíry přes sněžné velehory

VLA FRETKOMÁNIE 4/5 (174)
VLA 11. Společný výšlap - splněno

//Sněžné velehory

Stoupali dál a dál, oba zahloubaní v dost náročném tématu, které bylo pro mladšího z dvojice o dost jasnější. "A-asi." koktnul. Vlastně nevěděl. "Zpanikařil jsem." přiznal zostuzeně. Wylanův pohled na věc byl překvapivě optimistický. Siku si vůbec neuměl představit, že by měl s Ivarem o tom mluvit. Co by mu řekl? Jakou by dostal odpověď? Dostal by ji vůbec? A chce ji? Z otázek se mu točila hlava. Nebo to bylo z nervů? Ryšavý měl rozhodně pravdu v tom, že mu musí vysvětlit okolnosti. A omluvit se. Ale to ostatní... Smrti se bál méně než toho, že z něj bude Ivar znechucený. Ocenil teď přítomnost přítele, který se držel blízko po jeho boku a nabízel mu oporu. Vděčně se na něj usmál.
"Díky, Wylane. Dlouho jsem neměl možnost si s někým promluvit o... o životě a tak." drcnul do něj zpátky. Bylo fajn nebýt pro jednou na všechny těžkosti úplně sám. Tolik se zapovídali, že se dostali až doprostřed vysokánské hory. Siku obdivně vzhlédl k vrcholu. Byla to pořádná výška, ale nic nezdolatelného. "Dáme si malý závod?" zeptal se s hravou jiskrou v hlase. Byl sice nešikovný a většinou se běhu vyhýbal, ale teď tu měl parťáka do nepohody a se sestrou nikdy závodit nemohl. Chtěl to zkusit! "Kdo vyběhne na vrchol jako druhý, je plesnivá vačice." Šťouchl do něj čumákem a rozeběhl se nahoru.

VLA FRETKOMÁNIE 3/5 (173)
VLA 11. Společný výšlap

//Gejzírové pole

Stoupali výš a výš a bylo pořád chladněji. Slunce stále smažilo, ale chladný vítr a horské ovzduší přicházelo s příjemným ochlazením. Siku se zhluboka nadechl. Tady ještě nebyl a bylo to opravdu úžasné místo. Už teď se těšil, až sem zajde v zimě.
"To je... asi pravda." Přiznal opatrně. Nebyl si jistý tím, zda je to tak v pořádku, ale pravdou je, že byl pryč ze smečky už opravdu dlouho. Jako tulák neměl žádné závazky, žádné omezení. Byl sám pro sebe, existoval jen na základě vlastních posunků a své potřeby uspokojoval sám. Proč by tím pádem nemohl žít trochu... odvázaněji, řekněme? Zkoušet nové věci, o kterých do teď nepřemýšlel. Pokud vůbec něco takového dovedu.
Stále hodně váhal, bránil se té myšlence. Neměl ponětí, co si o tom myslet. "Ne, to ne. Vlastně jsem utekl, protože jsem netušil jak se zachovat." svěsil uši. "Popravdě jsi úplně první vlk o kterém vím, že tvoří partnerství s dalším samcem. Když vezmeme v potaz, že není jednoduché sdílet jedno srdce se samicí, jak nepravděpodobné musí být, aby byl Ivar schopen ho sdílet s...s-no..." Nevyžvekl se, jen zoufale kouknul na Wylana s jasným pohledem 'vždyť víš'. "Navíc je teď na mě určitě naštvaný. Možná jsem zničil i šanci na přátelství." uklouzlo mu tiché zakňučení. Nevadilo by mi být jen přáteli. Jen bych ho rád zase viděl... Pomyslel si zkroušeně. Takhle to pokazit...

//Zubatá hora