Gallirea - Příspěvky uživatele

VLA FRETKOMÁNIE 2/5 (202)
VLA 15. Promluv si s někým o Stařešinovi a VLA 1/3

Sestřin ostrý pohled se mu zařezával hluboko pod kůži. Nevěřila mu jediné slovo, věděla že Siku něco musel slyšet. Něco, co ho rozrušilo. Vždy věděla když se něco dělo a on se jí o tom snažil lhát, aby si nedělala starostí. Lhát před ní nebylo vůbec snadné. Kápl tedy božskou. "Zemřel jsem." zpustil zostra. "Rozdrtila mě lavina. Nejspíš... nejspíš kvůli tomu, že mé tělo nebylo rozprášeno ohněm na popel, jsem nemohl spočinout a odejít na onen svět. Dostal jsem se do podivného limba, cosi mezi nebem a zemí. Od té doby slyším dva hlasy. Zlý a protivný, ten, na který jsem teď reagoval. A hlas který blábolí a nejde mu rozumět. Bolí z něj hlava." stáhl uši s nespokojeným výrazem. Bylo to obtěžující a znepokojivé zároveň. Neslýchal je rád. "Navíc... jistý starý vlk ze zdejších končin mi prozradil, že tahle země má svá vlastní pravidla. Tuším, že on sám je nadpřirozená bytost, jinak si neumím vysvětlit jeho mizení a náhlé objevování se na různých místech tak daleko od sebe." zmínil Stařešinu. Zlobil se na něj, ale nemohl popřít, že mu i pomohl.
Usmál se na drobnou šedou vlčici. "Rodiny a smečky? A jsou to... jsou to příjemné hlasy?" zeptal se zvědavě a položil si hlavu mezi packy. Chtěl ji zase slyšet vyprávět. Mluvit o něčem, na čem jí záleží. Tak dlouho si přál ji slyšet a teď má konečně možnost. Díval se na ni stejným pohledem, jako když byli malí. Na tu chvíli se tak i cítil. Mohl být zase na chvíli bratrem. Pokud ho neodežene.

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (201)

Stáhl uši. Bylo to jak se obával. Neměla tušení o tom, že byl Siku špatným lovcem. Nebo spíš žádným lovcem. Zavrtěl hlavou. "Neumím." potvrdil. "Nikdy jsem se to nenaučil." uhnul pohledem. Vrátil ho zpět k ní s pohledem plným výčitek. Důležité... ale ne dost na to, aby jim byl skutečně k užitku. Avšak nahlas to neřekl. "Asi... asi ano, ale není to dost. Mám spíš dojem, že mě brali abych se alespoň něco naučil." povzdechl si. Bylo to potupné. Chodil s nimi rád, i když se vracel pochroumaný a bolavý. Cítil se důležitě, ale věděl, že jim spíš překáží. Nebyl silný jako strýc Tonrar, rychlý a vychytralý jako ten mladý vlk Hanta ani odvážný jako teta Aga. Byl jen... návnada. Tichý a vytrvalý.
Zapřemýšlel nad otázkou o omegách. "Myslím si, že mají." odpověděl. "Ale... když jsem jednoho místního vlka nedopatřením nazval nízko postaveným, urazil se. Omegy jsou tu asi brány jako zbytečné. Ale jistý si tím nejsem." dodal pro jistotu. Nemohl to vědět s jistotou, raději to moc nerozpitvával, aby se vlka zbytečně nedotknul ještě víc. Navíc on se tu nenarodil. Nebyl místním, byl cizincem. Proč by smečka přijala neschopného cizince? Až nyní mu došlo, že když odsoudil sám sebe, odsoudil také svou sestru. "A-ale chci to jednou zkusit!" prohlásil s co nejvěrohodnější zarputilostí. "Jen... asi ne teď. Rád bych chvíli truchlil." ztišil hlas. Tohle myslel naprosto vážně. Zdrtilo ho, že smečka nepřežije. Musí se s tím nejdřív srovnat.

VLA FRETKOMÁNIE 5/5 (200) - bez odměny

Ticho u liščiny nory bylo podivné. Nad příjemnym klidem hvízdnul obdivně. Ukáže se liška dnes? Tichý byl i celý les. Inu, rozhodně by mu nevadilo být dnes sám. I když vlastně rád byl zván. Liška nezdála se být špatná. Byla milá, byla ladná. Zjwvně ublížit mu nechtěla. A zajímavé věci mu pověděla. Sikua zajímalo zda by byla schopná mu poradit. Nebo by mu chtela jen parohy nasadit? Inu to se dneska nedozví. Otočil se pryč s překvapivou nevolí.
"Ale kampak, to už jdete?" Protáhla zrzka vlekle. Siku se překvapeně otočil na patě. Liška seděla na mechu jak na vatě. "Vy jste tu? Já myslel, že máte v noře prázdno." Liška mávla tlapkou snadno. Bylo prázdno, teď už ne. Snad ti úsměv nezvadne." Siku se usmál, zavrtěl hlavou. "Přišel jsem za Vaší radou."
Liška ladně, spěšně vstala, ocáskem mu zamávala. Pozvala ho k sobě do nory na šálek čaje, pelmeně a z šišek marmeládu. Zaujala ji jeho žádost o radu. Copak asi vlka trápí? Liška otočila se znenadání. "A nezapomeň na vychování! Nechoď na návštěvu bez klepání." protáhla úsměv humorně. Siku by dřív zděsil by se, avšak teď už ne.

Prebudil sa z toho najdivnejšieho, najkrajšieho a najdesivejšieho sna čo kedy mal. Nechápal poriadne čo to malo znamenať, ale ešte dlho po prebudení mu zbesilo búšilo srdce. Ba-dump, ba-dump, bežalo ako o závod. Zavrtel hlavou a vyliezol z tesnej nory, v ktorej na noc našiel bezpečie a pokoj na spánok. Čo sa mi to vlastne zdalo? Hneď svoje myšlienky horko ľutovať, lebo sa mu priamo pred očami objavil pohľad na zúfaléjo Ivara. "Len mi neutekaj." Zľaknutím nadskočil a zaklopal hlavou, aby podivne sladkú myšlienku zahnal. Ale neodišla. Naopak, rozvíjala sa a silnela. "Teraz už si môj." Bolestne zaúpel, cítil sa divne. Ten sen tak podivne hrial aj bolel zároveň. Čo to vôbec znamená? Prečo by som mal chcieť byt jeho? Nechápal sám seba. Zastavil. "Neodchádzaj, ja ťa..." Čo to chcel povedať? Táto časť sna mala podivnú dieru. Nemohol si vybaviť čo na neho Siku kričal. Ale rozhodne si vybavoval strach a smútok keď mu Ivarov chrbát mizol v diaľke.

VLA FRETKOMÁNIE 4/5 (199)

Silný zásah Protivy způsobil menší bolehlav. S kým to mluvíš? Provinile se otočil na sestru. Byl hlučný? Řekl to nahlas? Neovládl se, jaká potupa. "S nikým." zalhal. Hned ho ale ranilo svědomí. Bylo to prudké a ostré. A bolestivé. Vážně chtěl něco zatajovat zrovna jí? Té, které už tak dost ublížil? Přilije olej do ohně tím, že jí bude zatajovat svůj stav? Zdá se, že to zkazil už jako mladý vlk, kdy přicházel z lovu a z legrace se chvástal jak jim to skvěle šlo. Jsem to ale hlupák. Zanadával si. Jistě že to Sesi pochopila úplně jinak. Brala to vážně. Hloupý Siku tehdy věděl, že ironie a vtip není něco, co by Sesi ovládala a přesto vykládat tyhle hlouposti v dobrém mínění. Ale jak známo, mínit nestačí. Zkazil jsem to. Ale teď bych to mohl udělat správně.
Zhluboka si povzdechl. "S nikým... živým." dodal po chvíli tíživého ticha. "Budeš mě mít za blázna, ale... od jisté příhody ve zdejších končinách slýchám hlasy." přiznal se. "Ale není to důležité. Jen... otravné." usmál se na ni. Má o něm nízké mínění? Ať! Ale zhoršovat to nechtěl. Chtěl být pro ni oporou tak jako kdysi. Ale najednou nevěděl, jestli to Sesi vůbec přijme. Zjistila že není dobrým lovcem. Že není silný statný vlk, ale plížící se stín. Že přežil, ale ani se nezvládl vrátit k ní. A na vrch všeho slyší hlasy. Může vůbec v jejích očích klesnout ještě níž? Asi to nechtěl zjišťovat.

VLA FRETKOMÁNIE 3/5 (198)

"Pamatuješ? Občas mě brali lovci na lov. Dělal jsem návnadu." vysvětlil s nejistýma očima upírajícíma se do těch jejích. "Bariéru. Vyštěkával jsem zvěř, hlásil přítomnost šelem a dravců. Občas se mi to nevyplatilo." nadzvedl pravou tlapu kde měl jeden z největších šrámů z lovu. Sledoval její reakci, nebyl si jistý, kam tohle směřuje. "Ale většinou mě nebrali. Proč taky, překážel bych." pousmál se. Nevadilo mu to. Pozice omegy mu vyhovovala, mohl být pořád se Sestrou a s vlčaty. Občas se šli mazlit se starými vlky nebo si hrát na louku aniž by po nich kdokoliv cokoliv chtěl. Měl to rád. Nebýt tak nízko, nemohl si to dovolit. Rozhodně ne tak často.
"Není náhoda že nás oba nechali na pozici omegy. Nemyslím si, že by zdejší smečky byly natolik benevolentní, aby mi to umožnily."
Jistě, doufal. Přál si najít domov, být prospěšný. Ale... jak? Jak by mohl pomoct? Nic neuměl. Jen přežít. A to bylo málo.
Souhlasil s rozvahou sestry. Mají budoucnost. Ne jako naše smečka. Dodal v mysli posmutněle. Ale věci se děly. Dobré i špatné. Jen doufal že se zkázy smečky nedožije. Ale cožpak mohl něco vyžadovat? Byl od nich daleko po mnoho dnů. Nechtěl si to přiznat, ale už dávno k nim nepatřil. Teď už si nemohl nic nalhávat.

VLA FRETKOMÁNIE 2/5 (197)

Překvapila ho otázka sestry. Proč? Jak to myslí, proč? Vždyť ví, jak na tom oba jsou. Vždy byli ti slabší, ti opoždění, ti co potřebují chránit. Vyrostli, ale pořád zaostávají. Navíc teprve teď zjistil, že jejich rodná smečka čelí zkáze. Jestli někdy doufal, že se vrátí domů, tak teď už všechna naděje pominula. Už není kam se vracet. Už nemá domov. A Sesi také ne. Překvapeně zamrkal a věnoval vlčici zmatený pohled. Lovec? Naklonil hlavu na stranu jak usilovně přemýšlel. Tohle nedávalo smysl. Vždyť lovit neumí. Nikdy neuměl. A v mu svitlo. Zaraženě zavrtěl hlavou. Ona si vážně myslí... "Sesi, vždyť víš, že lovit neumím." vyvedl ji z omylu. Mluvil opatrně, stále si nebyl jistý zda se třeba nenaučila používat ironii. Uběhlo mnoho času a i když se zdálo, že je nemožné naučit se chápat ironii pokud ji mozek nedokázal pojmout, nemohl to vyloučit.

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (196)

Trochu se zarazil, ale musel dát sestře za pravdu. Nebyl důvod proč by měly odcházet. Byly věrné smečce, mnohé z nich zkušené válečnice, které smečce odevzdaly svou duši. On sám by dobrovolně také neodešel, kdyby se neztratil, tak proč ony?
"Neodešly." odpověděl popravdě. Alespoň mohl tetám přát šťastnou cestu na onen svět. Spálením jejich těl tu nezůstalo nic, co by je drželo a trýznilo mezi nebem a zemí. Mohly spopčinout v míru. Možná proto jsem já uvíznul v limbu? Byl jsem zavalen sněhem a ledem, nebyl jsem spálen a mé tělo mě poutalo k tomuto světu. Nemohl jsem zemřít, musel jsem se pro tělo vrátit. Takové to tedy je? Myšlenka to byla znepokojivá, ale dávala mu smysl. Však jejich rituál spálení měl smysl, byl důležitý. Pokud bez něj nebude moci jít na onen svět, zasekne se v limbu a vrátí zpátky. Otřásl se. Nechce na to místo, bylo příšerné.
Ani Sesi nevypadala klidně. Musela se prodýchat, něco ji vyvedlo z míry. Necítil se však být hoden se jí na to ptát, teď ne, ještě ne. Ještě si to nezasloužil.
Pomalu přikývl. Nebyl si jistý všemi vlky, ale rozhodně většina z nich byla mnohem přívětivější a důvěryhodná. "Jsou hodnější než jsme zvyklí." přeformuloval odpověď tak, aby byla co nejblíže pravdě. "Samozřejmě je lepší si vždy dávat pozor." dodal. Sám měl s důvěrou v cizince problém. Až do teď nemíval zrovna nejlepší zkušenosti. Ale tady... tady to byl úplně jiný příběh. Nejzlejší vlk, kterého potkal, mu pomohl z bahna v mokřadech. Jistě, něco za to bude chtít. Ale neměl v plánu ho tak nechat ani si počkat na svačinu. Vytáhl ho a nechal odejít po svých. Navíc už dva vlci mu doslova nabídli, že ho odvedou do své smečky, postarají se o něj a pomůžou s přijetím. To je něco, co ho bude asi šokovat ještě pořádně dlouho. Sesi zjevně vycítila, že Siku teď má velké dilema. Zavrtěl nejistě hlavou. "Ne." začal pomalu. "Nejsem... připravený. A nemyslím si, že by ve mně viděli užitek." přiznal. Nebyl tak naivní jak někdy působil. Věděl, že smečka potřebuje silné spolehlivé vlky. Co jim mohl přinést hubený cizinec ze severu s křehkým tělem? Pravděpodobně nic. Když se podíval na sestru, viděl v ní vzrostlou vlčici. Takovou, v jakou jako malý ani nedoufal. Vždy ji miloval se vším všudy, ale přál si pro ni lepší osud. Částečně se mu to vyplnilo. Přežila cestu, zvládla se o sebe postarat, její intelekt se vylepšil a tělo zesílilo. Přesto však tušil, že bude těžké pro ně dva najít nový domov ve smečce. Nebyli běžní. Nebyli silní. A dost možná nebyli užiteční.
Sestra byla překvapená ze zjištění, že vlci mohou tvořit páry stejného pohlaví. "Také mě to překvapilo. Zdá se, že nemají o potomky nouzi, a tak tvoří páry pouze na základě vzájemné náklonnosti." zapřemýšlel nad tím. I u nich ve smečce bylo běžné, že se páry milují a chrání. Avšak občas se stalo, že láska byla jen přátelstvím nebo dokonce paktem. Přivést mezi své řady novou krev bylo důležitější než cítit lásku. Ta mohla vykvést časem, nebo byla čerpána z blízkosti rodiny a přátel. Nikdy však povinnost neustupovala lásce. Tady poprvé viděl a zažil naprostý ústup povinnosti ve jménu lásky. Bylo to až poetické. A pro ně dva nepředstavitelné.
Nepředstavitelný, jo? Rychle jsi zapomněl na svého milého. Jak že se to jmenoval? Zachichotal se Protiva tím nejkousavějším hlasem, jaký dovedl. Sikua to dopálilo.
"Huš! Ty do toho vůbec nelez." ohnal se vlevo jakoby tam snad někdo stál. Protiva však nebyl skutečný. Nebo alespoň ne hmotný. Jindy by to asi přešel, ale přepadl ho podivný strach, když zmínil Ivara a jejich podivné setkání. Zvlášť teď před Sesi se to nehodilo, i když ho ona rozhodně slyšet nemohla.

VLA FRETKOMÁNIE 5/5 (195)

Sesi na něj vrhla pohled, který jasně říkal, že mele blbosti. Zavrtěl hlavou. "Tak jsem to nemyslel, tetičky jsou jistě starší, spíš... zda jim slouží zdraví. Zda jsou... schopné náročnějších cest." Střihl ušima. Zjevně bylo vše jinak. Zkáza smečky zapříčinila, že jeho malá sestřička o životě smýšlí jako o nutnosti rozšířit řady o mladou krev. Nejsou mláďata, není život. Je jen stáří a smrt. Pomalu přikývl. Nemohl říct, že by to nečekal. Život na severu není tak dlouhý, jako v jiných končinách. Stáří neodpouští a kde jiní by skonali až s rozpadem těla, doma stačilo nebýt schopen utéct nebezpečí.
Smutně se pousmál. "Takže odešly se ctí." Bylo na něm vidět, že má z toho radost Že ho to uklidnilo. Nikdo si nezasloužil zemřít sám, zapomenut a ponechán mrchožroutům ke krmení. Posmrtný oheň musí hořet. "Tety byly báječné, a některé stále jsou. S vlídným srdcem a otevřenou myslí." úsměv mu povadl. Další generace tohle nepoznají. Za pár let po nikom z nich nikdo ani nevzdechne. Nebude nikdo, kdo by si je pamatoval. Kromě něj a Sesi. Doufal, že mladší členové smečky se dokážou zachránit a přidat k cizím. Že najdou nový domov, kde budou šťastně žít. Otázkou však je, zda mladší vlci přežili. Měl tu otázku na jazyku, ale bál se ji vyslovit. Možná jen ještě není čas. Pro něj to je čerstvá bolest, ale pro Sesi... tu to tíží celou tu dobu. Ona v tom žila, viděla to. Viděla tu zkázu.
Naklonil hlavu na stranu. Jak jen jí vysvětlit, že zdejší vlci žijí v blahobytu a nepotřebují se tak navzájem? Že smečky žijí vlastním životem, nemísí se mezi sebou a že tuláci nejsou bráni jako zloději nebo žebráci. Že život tuláka je dobrovolný, ne následek špatných rozhodnutí. "Pamatuješ si, jak se smečka postarala o potrhaného tuláka? Byli jsme ještě hodně malí." začal rovnou příkladem. "Ten tulák nám znehodnotil zásoby, zneužil naší pohostinnosti a zmizel pod rouškou noci. Tady... na sobě vlci závislí nejsou. Tuláci žijí sami ze své vůle. Smečky jsou opatrné, ale velmi přívětivé a otevřené. Teda... alespoň co jsem slyšel." došlo mu, že vesměs s žádnou smečkou interakci neměl. Ale když potkal jejich člena, byl velmi otevřený i možnosti cizáka nakrmit a postarat se o něj. Ba dokonce přijmout ho. Na severu se vlci o sebe sice starali, ale jak je rok dlouhý, málo kdy potkali někoho cizího. A když už, byla smečka velmi opatrná. "Jejich blahobyt z nich učinil jiné vlky než jsme byli zvyklí. Smečky netvoří pouze rodina a nejbližší, ale prolínají se mezi sebou a přijímají mezi sebe i zcela neznámé vlky."
To byla asi hlavní zvláštnost v jejich chování. Bylo jich tu mnoho, mohli si vybírat. Mohli měnit svá rozhodnutí a mohli se rozšiřovat či rozdělovat. Bylo to fascinující s jakou lehkostí žili. "Dokonce jsem zjistil, že zdejší vlci tvoří stejnopohlavní páry." prohlásil dychtivě. To bylo něco, co u nich neexistovalo. Nebyla možnost, potřebovali mladé. Nikoho ani nenapadlo přemýšlet nad tím, zda jejich vyvolený druh by mohl být někdo stejného pohlaví. "Jsou svobodní." zakončil vysvětlení a doufal, že tím sestře nezpůsobil bolehlav. Bylo toho hodně ke zpracování.

VLA FRETKOMÁNIE 4/5 (194)

Oponovala. Jistě, ve svých očích byla slabá a neschopná. Ale v těch jeho... on ji viděl jako soběstačnou silnou vlčici. Byl to úplně jiný obrázek než ten, který si pamatoval. S houževnatostí však souhlasila. Pousmál se. Musela. Jistěže musela. Jinak by se sem nedostala, jinak by byla dávno někde zavalená sněhem a ledem. Nebo zabita jiným predátorem. Matně si představil, jak její cesta sem musela vypadat. Protože ta jeho byla šílená. Náročná. Bolestivá. Celé dny měl hlad, celé noci probděl. Ani nepočítal kolikrát ho někdo vyháněl nebo přepadnul. Z většiny setkání si odnesl další jizvu do sbírky.
"Tady ti toho moc nehrozí." prohlásil vcelku optimisticky. Docela to tu prochodil a pochopil fungování zdejšího světa. Nebyl primárně zlý ani nebezpečný. Jen si musí vlk dávat pozor.
Sesi tvrdě potvrdila, že smečka skutečně vymírá. Možná už touto dobou není. Možná z ní zbyli jen jedinci. "A co tety?" zeptal se na poslední věc, která ho skutečně zajímala. Zda tetičky žijí. Vlčice, které se o ně postaraly, když otec nemohl. Když matka skonala. Když nebyl nikdo, kdo by jim poskytl mléko a teplo. Když smečka strádala.
Tusivá atmosféra trochu prořídla. Zatěžoval ji už jen smutek a odloučení. A podivná cizost. Ale proti tomu nešlo bojovat. To může napravit jen čas a vzájemná blízkost. Tedy to, o co je odloučení připravilo.
Náhlý zájem o vlčata Sikua zaujal. Věděl, že k nim měla vždy blízko. Když rostla, mladší vlci jí byli blíž než jejich vrstevníci. Možná to bylo mentální úrovní, možná jejich hravostí a možná byla prostě jen předurčena k tomu být chůvou, nebo dokonce matkou. Rozvážně přikývl. "Ano, jsou. Vím o smečce, která adoptovala osiřelé vlče. Dnes by... byla skoro dospělá." stáhl uši a odmlčel se. Vzpomínka na Seilah neskutečně bolela. "N-nebyla jediná. Funguje to tu trochu... jinak." sledoval její reakci. Zdálo se mu to, nebo při zmínce o vlčatech ožila? Je tohle znamení? Potřebuje ke štěstí rodinu? Smečku? Přátele? Třeba si to jen namlouval, ale přísahal by, že se jí v očích krátce zalesklo.

VLA FRETKOMÁNIE 3/5 (193)

Neodpověděla. Nechala to být. Nedalo jí to odpovědi, které chtěla, to bylo vidět. Ale zároveň netoužila po tom se v tématu šťourat. Pravdou bylo, že by stejně ničeho nedosáhla. Co v Sikuově hlavě neutkvělo, to bylo dávno pohřbeno na dalekém severu pod tunami sněhu a hlíny. Bylo to ztracené. Tak jako čas, který strávili daleko od sebe.
Poukázala na fakt, že teď už ji vidí. Nasadil bolestnou grimasu. Vidím. A není to takové, jak bych si přál. Avšak to, jak poukázala na svou vyspělost, v něm vyvolala naopak příjemný pocit. Usmál se. Pořád měl bolest v očích, ale úsměv to byl upřímný. Hrdý. "Vyrostla." přitakal s něhou v hlase. "Jsi dospělá. Silná. Houževnatá. Vždycky jsi byla silná duchem, ale teď..." odmlčel se. Co vlastně chce říct? Že bez něj vyrostla do síly a krásy? Ten fakt spíš bolel než cokoliv jiného. Přišlo mu, že ji celou tu dobu jen brzdil. Mohla být zcela zdravá, kdybych jí nestál pořád po boku?" Napadlo ho znenadání. Ta myšlenka byla tak hořká, že se mu usídlila na jazyku jako jedovatý povlak. Ano, přál jí zdraví. Ale taky se nemohl zbavit neodbytného pocitu, že toho zavinil víc, než si původně připouštěl.
K téhle samovolné ráně se přidala ještě jedna. Informace o smečce přišla jako blesk z čistého nebe. "S-skončí?" zopakoval rozechvěle. "Co myslíš tím skončí?" naléhal, ale bylo mu jasné, co to znamená. Mocná smečka, připravená na všechny nástrahy krutého severu, to neustála. Co se stalo, to netušil. Ale měl představu. Mohlo se stát mnoho věcí, mohla je oslabit migrace, mohla zmizet veškerá potrava, mohla se rodit mrtvá mláďata, mohlo... mohlo to být cokoliv. A to cokoliv bylo očividně fatální. najednou byl rád, že Sesi odešla. Tady jí nic z toho nehrozilo. Ale pro svou starou smečku bude truchlit. Šokovaně na ni zíral, ale sestra mohla jasně vidět zoufalý pohled, který naznačoval jediné - ta informace ho zasáhla hluboko, bolestně a neomylně. Význam jejích slov pochopil velmi dobře.
Sestra se napřímila a vznesla naprosto logickou otázku. Siku ještě chvíli zpracovával její slova. Nakonec se také posadil a s prázdným výrazem jí odpověděl. "Gallirea." hlas měl tichý, prázdný. "Tahle země se jmenuje... Gallirea." Konečně se na ni podíval a násilím zahnal kruté myšlenky. Teď ne. Teď se nemůže hroutit. To udělá pak. "Je to velká země, živí mnoho smeček. Zatím jsem se dozvěděl o pěti, ale mohlo by jich tu být ještě víc." odmlčel se, aby nabral sílu pokračovat. "Vlci jsou tu... mnohem vlídnější než jinde. Nemají nouzi o potravu. Ale je tu šílené horko." podotknul. Dnešní den tomu byl svědkem, slunce pálilo jako smyslů zbavené. "Ani jejich sever není tak chladný a krutý, jakým byl ten náš."
Dál nepokračoval. Minulý čas, kterým označil jejich domov, byl jasným důkazem toho, že se Siku až teď s ním začal loučit.

VLA FRETKOMÁNIE 2/5 (192)

Ticho bylo dlouhé. Těžké. Věděl, že sestře musí dát prostor nejen kvůli jejímu stavu, ale i kvůli tomu, že to bylo hodně na zpracování. Věděl to a přece se v něm odehrával celý katastrofický příběh toho, jak mu teď odpoví. Čekání pro něj bylo trýznivé. Po notné chvíli se dočkal reakce. Nevěří mi. Byla první myšlenka, která se objevila na pozadí jeho mysli. Zavrtěl hlavou. "To nevím." odpověděl popravdě. Věděl, že jí to stačit nebude. Cítil vzdálenost mezi mini jak se prohlubuje a on nevěděl co má udělat proto, aby ji zase zkrátil. Čas by měl hojit rány, ale není schopen odstranit jizvy. A ty, které utkvěly na jejich vztahu byly obzvlášť tvrdé a hluboké. Šli mě hledat. Pomyslel si a nedokázal se ubránit lehce hřejivému pocitu na hrudi. Záleželo jim na něm. Nejen Sesi, ale všem. Jistě, cítil se být milován, ale taky přítěží. Mohli se radovat, že již nemusí živit takového neschopného nekňubu. Ale oni chtěli aby se vrátil. Jedna osaměla slza se vytlačila ven. A přece mě nenašli. Ztratil jsem se a minul se s nimi. Osud má vážně příšerný smysl pro humor.
"Proč jsi tady?" zeptal se znenadání. "Proč nejsi doma? V bezpečí. V náručí smečky. Celou tu dobu jsem si přál tě zase vidět, ale... ale ne takhle." sklopil hlavu. "Doufal jsem, že najdu cestu zpátky a vrátím se za tebou. Ne že tě najdu polomrtvou na místě, které je nám oběma cizí." zavrtěl hlavou a podíval se jí do očí. Něco se stalo. Muselo se něco stát, smečka by ji nenechala jen tak odejít. Byla sice dospělá a mnoho svých obtíží doslova přerostla, ale stejně byla křehká a svět mimo smečku je nebezpečný i pro statného zdravého vlka. Navíc proč teď? Hledat ho nešla, to je jisté.
Vypadala už odpočatě. Čerstvě. Jídlo jí taky prospělo, prázdné vyčerpané oči nabraly trochu víc sytosti. Křivá noha se jí už tolik netřásla a i její držení těla bylo také najednou stabilnější. Přežije. To bylo to jediné, co Sikua zajímalo. Po prvotním šoku, který oba zažili, se dokázal nějak smířit s tím, že ani nejhorší noční můry se někdy nevyrovnají realitě. Že sestra už není ta, kterou kdysi znal. A hlavně že věci nejsou vždy takové, jaké se zdají být. Nyní se soustředil jen na to, že je tady. Je na Galliree. S ním. A už se jí neztratí, i když o to teď vůbec nestojí.

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (191)

Byla při vědomí. Dívala se jeho směrem. Vyhlížela ho snad? Čekala na jeho příchod? Ne, tak bláhový nebyl. Spíš v tom viděl zvědavost a podiv nad tím, že ještě žije. Mršinu přijala beze slova. To vlka potěšilo, byl rád, že byla ochotná přijmout jeho péči. K jídlu vždy měla speciální vztah. Čas krmení byl pro ně čas družení se s ostatními, radosti ze života a z toho, že ještě nekončí. Čas sycení mláďat, zářné budoucnosti jejich smečky. Ale teď... teď to byla jen vzdálená připomínka toho, co oba kdysi měli. Lehl si kousek od ní, aby jí dal prostor. Vzpomněl si na jejich dětství. Bylo to vskutku hladové mládě. Někdy po krmení šli spolu hledat zákusek, neboť Sesi se potřebovala dosytit. Nosil jí drobné ptáčky, kteří při letu nezvládli překonat mrazivou zimu a zřítili se do svého sněžného hrobu. Ale tohle nebyla Sibiř. Nebyly tu tak kruté mrazy. Tohle nebyl rehek ani pěnkavák, ale jižanská straka a Sesi není nenasytná, ale na pokraji úplného vyčerpání a smrti. Časy se mění.
Vyzvala ho. Siku vyplašeně vztyčil uši. Mám mluvit? Chce mě vyslechnout? Pustila se do mršiny a uši natáčela k němu. Skutečně chce slyšet, co má šedý na srdci. Povzdechl si.
"Mám to... trochu zamlžené. Nejsem si jistý co přesně se stalo, ale pamatuji si, že jsme šli na lov. Byla šílená zima a kořisti bylo málo. Měli jsme štěstí, potkali jsme zraněného soba. Byl... obrovský." při té vzpomínce se zachvěl. Vyděšené černé oči matky, která chránila své mládě i přes zranění. To nemohl dopadnout dobře. "Semlelo se to hrozně rychle. To zvíře se ke mně dostalo moc blízko a od té chvíle mám jen černou tmu. Vzbudil jsem se pod srázem zavalený sněhem. Šel jsem domů. Chtěl jsem se vrátit co nejdřív. Šíleně mě bolela hlava." podvědomě si tlapkou prohrábl srst na hlavě, kde měl ošklivou jizvu od kopance losím kopytem. Vzpomínky se mu vracely, ale byly zastřené. Nejasné. A podivně rozházené.
"Šel jsem strašně dlouho, mnohem déle než bych měl. Okolí jsem nepoznával. Byl jsem úplně sám na neznámém místě a nebyl jsem schopný najít cestu zpět. Až jsem se ztratil úplně." vydechl a čumákem ukázal na jejich okolí. V jeho tváři se zračilo zmatení. Vůbec nechápal, jak se dostal až sem. "Mám z té doby dost výpadků. Nechápu, jak jsem přežil." zavrtěl hlavou.
Věnoval sestře lítostivý pohled. Proplakal tolik dní a tolik nocí. Tolik si vyčítal, že není schopný ani najít cestu zpět. Že ji tam nechal. Jantarové oči na zbytcích tmavé masky vynikaly, stejně jako ty jeho. Ani její oči se nezbarvily do barev magie. Poznával ji. Byla mu tak povědomá, ale při tom tak vzdálená. Neviděl ji celou její dospělost. A teď tu je, poslouchá jeho příběh a jí kavku, kterou jí našel. Pořád byla jeho sestrou.

VLA FRETKOMÁNIE 5/5 (190)

//Pláž

Z posledních sil je vytáhl z propasti. Sesi se sotva hýbala, hádal, že nebyla při vědomí po celou dobu co ji vláčel. Něžně ji položil na travnatou zem, dost daleko od srázu. Teskné skučení větru mu připomínalo pláč a bolestné vytí nešťastného vlka. Otřásl se. Bylo to nepříjemné. Oba byli mokří, ale jejich srst vláhu nepropouštěla ani v těchto letních dnech. Všiml si, že jeho malá sestřička není ani zdaleka tak vylínaná jako on. Její srst byla hustá, tuhá, připravená na prudké změny teploty, které u nich doma panovaly. Něžně se na ni usmál. Byl to smutný úsměv plný bolesti a zklamání. Zlehka jí olízl čenich a zaposlouchal se do jejího dechu. Byl mělký, trochu přerušovaný, ale docela silný. Dost na to, aby to přežila a po hodnotném odpočinku se dala do kupy. "Sesi, slyšíš mě?" oslovil ji opatrně, ale na odpověď nečekal.
Určitě má hlad. Pomyslel si. No jo, ale jak jí sežene jídlo? Rozhlédl se kolem dokola a seznal, že tu není nic než pustý kraj světa a pár zbloudilých ptáků. Všiml si však, že někteří nevypadají úplně svěže a mladě. Zkontroloval sestru a vydal se prohlédnout okolí.
Překvapivě brzo našel uhynulého opeřence. Vypadalo to jako kavka. Tedy, mohla to být kavka když ještě žila. Byla poměrně čerstvá, ale byly na ní znát již první známky rozkladu. Bezostyšně ji uchopil do zubů a odnesl Sesi. Měl strach, jak zvládne překonat svůj stav. A nemyslel tím ani tak fyzickou únavu ani hendykep. Ne, měl na mysli její psychické zdraví. Její prázdný pohled. To, jak otevřeně pohrdala životem a jak zklamaně vypadala, když ji začal vláčet pryč od moře. Měl strach, že o ni přijde a tentokrát... tentokrát bude vyníkem jen a pouze on.

VLA FRETKOMÁNIE 4/5 (189)
VLA 15. Promluv si s někým o Stařešinovi a VLA 3/3
Srpen 10/10 - Etney

Vlk pronesl větu, která mu byla vzdáleně povědomá. Kde to jen slyšel? Ach jistě... Ivar mi řekl něco podobného. Ne tak kulantně, ale myšlenka byla stejná. Pravda, občas mu bylo připomenuto, že přílišná důvěřivost škodí. Možná si tím jednou vykope hrob. "Pravda, neslyším to poprvé." stáhl uši, zatímco poníženě přiznával, že dělá tutéž chybu pořád dokola.
Kde že ho viděl? "Ah, poměrně nedaleko odtud. Naposledy jsme se potkali v té hluboké tajze. A ještě mnohokrát před tím, děda je poměrně vitální. Vůbec nevím jak se na ta místa dostal, ale byl tam a čekal tam s nějakou podivností." povzdechl si. "Nebyl pokaždé zlý nebo tak. Občas to byla zábava. Ale ten výsměch a cílené směřování mých nohou ze srázu, to tedy vážně nemusel." zavrtěl hlavou. Až zpětně mu došel plný význam vlkových slov. Tak počkat... on se chce za mě mstít? Překvapeně zamrkal. "Proč... byste to dělal?" zeptal se v čistém údivu. Jistě, byl očividně silný a ve výborné formě, ale proč by se mstil za naprosto cizího vlka, který svou hloupostí a naivitou přišel k úrazu? Srdce mu vynechalo pár úderů. Osud mu házel do cesty opravdu zvláštní situace. Napřed tu nejhorší co mohla být, pak hned tu nejlepší. Pak zase naprosto příšernou a teď zas skvělou? Co se mu tím snaží říct? Siku nechápal, byl zmatený, zraněný a tohle kmitání z extrému do extrému mu opravdu nedělalo dobře.
A když už se nějak srovnal s tím, co se dělo, řekl mu vlk ještě větší jobovku. Je to alfa. A nedaleko má smečku. Siku doslova zkameněl. On je... alfa? Kdyby to na vlcích bylo vidět, byl by úplně bledý jako stěna. "V-vy jste..." musel si odkašlat, protože mu vynechal hlas. "Vy jste alfa?" roztřásl se po celém těle. Byl milý, ale byla to hrůza. Ještě nikdy takto nestanul před cizím alfou a ještě se choval jako nekňuba. Ne že by záleželo na tom, jak se předvede, ale zas nechtěl před někým tak mocným vypadat tak neschopně. Muselo mu z něj být zle.
Poslední rána do rakve byla náhlá vlídnost, která ho praštila jako padající kámen. Z všeho toho vypětí se vysoký, dospělý vlk totálně sesypal. Sedl si na zadek a s prázdným výrazem koukal na vlka před ním. Tenhle tvrdý přístup, ale vlídná duše. Ta obětavost, ale zároveň jistá vnitřní síla. Ať už to bylo oprávněné nebo ne, tenhle vlk mu vším, ale opravdu úplně vším připomněl Seilah. Přímo před ním se mu objevila tvář kamarádky, kterou už nikdy neuvidí.
Zvlnila se mu tlama a z očí opět vyteklo několik slz. Tyhle ale nebyly ze vzteku. Byly to slzy hlubokého zármutku. Sestra ho nenávidí, kamarádka mu umřela a Wylan se tu ještě neobjevil. Bylo toho na jeho slabou dušičku moc.
Popotáhl a pokusil se zastavit slzavý vodopád, ale bezúspěšně. "Já se tak moc omlouvám." zaúpěl zahanbeně. "Asi jsem jenom moc přecitlivělý, ale najednou jste mi tak strašně moc připomněl moji drahou kamarádku." Utřel si packama oči. "Byla taky tak vznešená, silná duchem, ale laskavá v srdci. Ach Seilah, tolik mě mrzí že jsem tě nezachránil." pronesl směrem k zesnulé vlčici, která mu tady v tom všem zmatku a šílenství neskutečně moc chyběla.

>>>Pokračování u VVJ