Gallirea - Příspěvky uživatele

VLA FRETKOMÁNIE 2/5 (217)

S tím musel souhlasit. Potkal tolik roztodivných vlků, že mu z toho šla někdy hlava kolem. "Pravda, kamkoliv jsem přišel, jako kdybych se octl na jiné planetě." zasmál se. "Je to fascinující." zamával nadšeně ocasem. Co si budem, nové věci měl rád. Hlavně nové vlky, i když z toho měl vždy neskutečný stres.
"Ah, slyšel jsem o něm. je to celkem velká smečka, že?" optal se pro jistotu. Takže je z Asgaaru. Teda... asi úplně přesně nevím, co to znamená, ale tahle informace je jistě k něčemu! Pomyslel si a poslouchal vlkovo vyprávění. Byl... překvapivě prostý a milý. Prostě jen vlk, který si rád povídá. Příjemná, nová společnost. To by si asi myslel, kdyby nevěděl, že je zatraceně alfa. To měnilo celou hru, už to nebyl odlehčený milý pokec. Byla to šokující, pokorná konverzace s někým, komu nesahá ani po drápky.

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (216)

Malinko ho to potěšilo. Vlastně ale spíš znejistilo a trochu se i cítil nepatřičně. Proč by si alfa měl pamatovat jeho jméno? K čemu mu to bude? A když čistě ze sympatií... čím si to zasloužil? Byl jen nějakým tulákem z úplně cizí země, z jiného koutu světa. Možná kvůli Seilah. Napadlo ho a znělo mu to i celkem rozumně. Tehdy si to plně neuvědomoval, ale je přítelem dcery alf. Ona není jen tak někdo. Tedy... to on byl sice taky, ale jeho okolnosti byly... při nejmenším jiné.
Bylo zvláštní se uvelebit vedle někoho s tak vysokým postavením. Ale osud už holt takový občas bývá. Podivný a nepředvídatelný. "Ach, mám upřímně radši klidné sopky, když ne vyhaslé." ušklíbl se napůl pobaveně, napůl s obavami. Výbuch sopky zakusil z patřičné vzdálenosti, ale ani tak to nebyl kdoví jak příjemný prožitek. "Zajímavá zvyklost." pokýval hlavou. "Párkrát jsem to už viděl. Ale bylo to trochu jiné. Většina z nich byli buďto masivně ověšení... čímsi blýskavým. A nebo si zaplétali do dlouchých chlupů přírodniny." vzpomínal nahlas.

VLA FRETKOMÁNIE 5/5 (215)

Otázka na jméno Sikua zaskočila. Představoval jsem se už, nebo ne? Nebo jsem byl tak vyklepaný, že jsem zapomněl všechny své způsoby? Pomyslel si a opravdu se upřímně zděsil, že je natolik nezdvořilý, že se ho na jméno musel cizinec zeptat sám. "Siku, pane." odpověděl ve zkratce a mile se usmál. Jednal s ním tak, jako dřív jednal se svou alfou. Uctivě a s odstupem. Alfy přeci jen nejsou prostí vlci. Mají mnoho povinností a obrovskou zodpovědnost. Dělají věci, které prostí vlci nechápou a není jim souzeno chápat.
Trochu zakvrdlal ocasem na všechny strany, když ho Etney sjel za jeho přílišnou plachost. Přikrčil se a provinile si olízl čumák. Jistě že ho to štvalo. Když se leká on, lekají se i všichni okolo. A že to vskutku není příjemná reakce. "Pardon, to je tak trochu můj zlozvyk. Žiji sám už hodně dlouho, tělo mi reaguje automaticky." zasmál se stydlivě. Avšak vyprávění o sopce a o jeho nálezu mu vrátilo kuráž. Přiblížil se k vlkovi a udělal si pohodlí. "O sopce nevím." zavrtěl hlavou. "Znám pouze místní gejzíry. Na poprvé to bylo docela zrádné místo, ale po několika návštěvách už vlk ví kam šlapat." pohodil uvolněně ocasem. "Je sopka nebezpečná? Spí, nebo je stále činná?" natáhl zvědavě uši. Nové informace a zajímavosti? To bere!
"Ah tak, takže se místní vlci zkrášlují věcmi, které jim přijdou hezké?" položil si hlavu na packy a dychtivě čekal, co z vlka vypadne. To bylo tak fascinující! Skutečně jiný kraj, jiný mrav.

VLA FRETKOMÁNIE 4/5 (213)

Prudký pohyb vlkovy zadnice Sikua vylekal. Nadskočil leknutím a stáhl uši. Co to? Co se děje? "Cože? N-ne to ne." zavrtěl celkem prudce hlavou. V tomhle Stařešina nejel, tím si byl jistý. Ani ho v té době neznal. "Popravdě to mám dost rozmazané. Spadl jsem do pukliny v ledu a jak na mě, a na ještě jedno vlče, ostatní volali, spustili šílenou smršť." Otřásl se. Přejel mu mráz po zádech a za krkem cítil ledový dech smrti. Přeci jen ho to rozdrtilo. Jak dopadli ostatní, to netušil.
Etney se naštěstí velmi rychle uklidnil a nechal to plavat. Temperamentní. Napadlo ho, když se pokoušel dostat své reakce do normy a nepůsobit jako lekavé pako. Potvrdil mu, že se Seilah vrátí. Jednou určitě. "O tom nepochybuji. Mluvila o Cedru velmi procítěně." pousmál se. Trochu se v přítomnosti vlka uvolnil. Působil sice emotivně, ale rozumně. prohlížel si cosi kovového, co měl na noze a kolem toho ornamenty v srsti. Zdálo se, že je to součást jeho srsti. "Místní vlci na sobě mívají různé... zvláštnosti." pronesl s pohledem na náramku. "Je to nějaká místní zvyklost?" natočil hlavu na stranu. Byl tím fascinovaný.

VLA FRETKOMÁNIE 3/5 (213)

Siku následoval jeho příkladu a úlevně vydechl. Tohle byla skvělá zpráva. Lepší, než mohl vůbec očekávat. Nejen, že je jeho drahá kamarádka naživu. Už nemusí putovat do Cedru, aby jejím rodičům oznámil, že už nežije. Protože žije! A její rodiče o tom ví! "Díky bohu! Celou tu dobu žiju v přesvědčení, že už neuvidím, a ona je mezitím úplně v pohodě." zasmál se odlehčeně. Potřeboval ten stres ze sebe nějak dostat a smích byl k tomu nejpříhodnější. Začátkem léta... to je opravdu nedávno. Nebylo tudíž pochyb. Je živá a zdravá a... asi po něm ani nevzdechla. Ale co, hlavně že žije, no ne? Všechno ostatní jde stranou.
Etney vyvrátil možnost, že by jeho syna kdy potkal. Reonys... nikoho takového neznám. Pokýval rozvážně hlavou. "Tak to jsem vašeho syna nepotkal. Nikoho jménem Reonys neznám." odpověděl. Nadšením zamával ocasem. Byl rád, že vlkovi udělal radost. Obvykle si jména pamatoval, přišlo mu to hodně důležité. A nyní se mu i potvrdilo proč je to tak důležité. "Tak to jsem nakonec skoro splnil svůj slib." zazubil se vesele. "Měli jsme do Cedru jít se Seilah spolu, než nás rozdělila lavina. Chtěl jsem cestu dokončit sám, ale nakonec si mě cesta našla sama." zasmál se. Podotýkal tím na fakt, že alfu cedrové smečky, a otce Seilah v jednom, našel u jezera a co víc - smečka je hned vedle! Kolikrát tudy šel aniž by tušil, že cíl své cesty má přímo před nosem. Už už otevíral tlamu, aby se zeptal zda je teda Seilah v Cedrovém lese, ale odpověď přišla prakticky sama. "A-ah. Aha." zase tlamu zklamaně zavřel. "Tak to ji asi ještě neuvidím." seznal.

VLA FRETKOMÁNIE 2/5 (212)

Vlk nechápal, Siku už taky ne. "N-na ledové. Prý se to tam jmenuje ledová pláň. Bylo to... zhruba uprostřed zimy." snažil se rozvzpomenout na detaily. "Syn... Star? Nebo Elrend?" zkoušel jména, zda se přeci jen nebaví o stejné příhodě. Ani jeden mu však nebyli podobní, takže velmi silně pochyboval, že by tam takový vlk vůbec byl. "Takže... jste ji nedávno viděl a byla v pořádku..." pokýval rozvážně hlavou. Zima už byla daleko, rozhodně se nedalo říci, že by to bylo "nedávno". Navíc tvrdil, že při jejich posledním setkání s ní byl někdo, kdo by nedovolil, aby se jí cokoliv stalo. To je dobré, moc dobré. Seděli tam naproti sobě jako dva tydýti a snažili se přijít na to, zda Seilah teda žije nebo ne.
"Kdy že jste ji viděl naposledy?" otázal se znovu. Pro jistotu. "Bylo to... později než v zimě?" upřesnil otázku a bylo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje. Navíc mu dodatečně došla další věc. "Vy jste..." rozsvítilo se mu. "Etney!" zahlásil přesvědčeně. "Jste Seilah adoptivní otec, že?" Už mu to dávalo smysl. Alfa nedaleké smečky. Jeho partnerka Seilah přivedla když byla štěně. Zná ji velmi dobře a jeho syn byl nedávno s ní. Nemohl se plést, určitě to byl on.

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (211)

<<<Pokračování od jezera

Jak se tak babral ve všem zlém, co se mu za poslední dobu stalo, alfa mu najednou přerval řetězec myšlenek a zoufalství. Překvapeně na něj upřel žluté oči a chvíli nebyl schopný vyloudit ani hlásku. "Vy... ji znáte?" zeptal se na první věc, co ho napadla. Po tom mozkovém shutdownu to nebyla zrovna inteligentní otázka, ale s tím se asi dalo počítat. Postupně mu začínaly docházet i ostatní souvislosti. "V... pořádku?" zopakoval. "Blbost." zamítnul. "Zůstala na širé pláni, když se strhla lavina." vysvětlil, nebo teda spíš dychtivě vyštěkl. To nemohla přežít! Ale... Erlend to taky zvládl. Říkal, že se mu Smrt vyhnula. Napadlo ho vzápětí. Je tedy možné... je nějaká pravděpodobnost... možná to bude pravda...? Utřel si uslzený obličej packou a věnoval vlkovi intenzivní pohled. Snažil se zjistit, jestli si z něj taky čirou náhodou netropí šoufky. "Seilah žije?" zeptal se na přímo. "Je v pořádku? Nic se jí nestalo? Je tady a chodí po téhle zemi a... nic jí není?" Ocas mu začal bubnovat o zem. A čím víc mluvil, tím rychleji a silněji jím mlátil. V očích se mu pořád ještě zračila nedůvěra, ale spolehlivě to přehlušovala náhlá radost. Taková, jakou nečekal, že ještě okusí. Seilah žije" Nezabil ji! On byl z nich ten, co zemřel, ne ona. Díky bohu!

VLA FRETKOMÁNIE 5/5 (210)

//Severní Galtavar

A byl zpátky. Byl tu, u velkého vlčího jezera. Tam, kde se měl sejít s Wylanem. Rozhlédl se kolem do kola a seznal, že ho tu opět nevidí. Povzdechl si. Byl z toho nervozní. Je v pořádku? Nestalo se mu nic? Možná mě jen neslyšel. Ne, nesmysl. Určitě ho slyšel, však mu odpovídal. Dokonce zopakoval místo setkání. Možná šel hodně pomalu. Nebo ho odchytil někdo ze smečky a on nemohl odmítnout. Nebo běžel najít svého druha, aby mu oznámil, že je v pořádku. Jo, to dává smysl. určitě teď dělá něco důležitějšího, protože ví, že Siku nemohl mít problém s lezením dolů ze zasněžených hor. Ale byl by stejně klidnější, kdyby ho tu viděl a přesvědčil se na vlastní oči. Zpětně mu i došlo, že ztratili z dohledu Katastrofu. Snad se zase našli, určitě o něj měla strach a on o ni. Ahhh, třeba ji teď hledá! Proto tu ještě není! Jo, to znělo nejpravděpodobněji. Určitě je to nějak takhle a brzy se tu objeví a řekne mu, že to zvládl úúúplně v pohodě.
Jak se tak uklidňoval, blbě došlápl na bolavou packu. Au! Zatracený Stařešina!

>>>Nádleduje část u jezera s Etneyem

VLA FRETKOMÁNIE 4/5 (209)

//Hory

Tady to znal. Byl tu párkrát a dřív se mu tady líbilo výrazně víc. A komu ne, bylo tu krásně. Šťavnatá zelená tráva vybízela k válení se na horkém slunci. Jeho ne samozřejmě, ale teplomilné živočichy určitě jo. Výhled na kopce, pach vysoké zvěře a spousta otisků těžkých kopytníků. Tentokrát ale na to neměl náladu. Kromě psychické újmy a velkého smutku se v něm taky zdvihl vztek. Šíleně ho ta noha bolela a on najednou Stařešinu tak strašně nenáviděl. Tak děsně moc. Sám nečekal, že dokáže být takhle naštvaný. Asi to byla prostě jen nešťastná směsice emocí, ale byla tak silná, že to Siku nezvládal. Bylo toho nějak moc.

//VVJ

VLA FRETKOMÁNIE 3/5 (208)

//Dlouhá řeka

Kráčel pomalu a s lehkým kulháním. Napadal na pravou zadní nohu a občas zakopl. Přišlo mu, že se vůbec nevyspal. Sice se mu spalo náramně, měl celou dobu pocit, že má Sesi po svém boku a nic jim nehrozí. Ale ona se v noci vypařila a veškerá ranní odpočatost byla rázem pryč. A tyhle kopce... to byla teprve hrůza. Měl dojem, že každý krok je těžší a jde hůř a hůř. Tělo sem tam zaúpělo, že by se měl zastavit a odpočinout si, ale cožpak to mělo smysl? No tak někde padne a už se nezvedne. Co z toho. Je naprosto neprotřebný. Nikdo po něm ani nevzdechne. Není kdo by si ho pamatoval jinak než jako zrádce, nebo vyděšeného budižkničemu. A nemůže za to vinit nikoho než-li sebe.

//Severní Galtavar

VLA FRETKOMÁNIE 2/5 (207)

//Sráz

Kráčel výrazně pomaleji, než obvykle. Noha nesnesitelně bolela a chtělo se mu brečet. Držel se jenom proto, že neměl sílu a tu potřeboval pro chůzi. Musel to nějak vychodit, vymlátit, zničit. Zahodit to, ale cožpak to šlo? Ne! Nešlo nic. Nic nebylo jak má být, nic není jak si to představuje. Ani po letech nezahodil svou naivní touhu vidět svět růžově. A jak se mu to vyplatilo. Nijak! Sestra ho nenávidí, Stařešina ho oblbnul, zřejmě se zabouchnul do vlka, který ho může kdykoliv bez mrknutí oka roztrhat. Nemělo smysl dělat, že to bude ještě někdy dobrý. Protože nebude. A vlastně nikdy nebylo.

//Armanské hory

VLA FRETKOMÁNIE 1/5 (206)

Probudil se za intenzivního cvrlikání ptáků. Otevřel pomalu oči a hledal jimi ty Sesiiny. Spí? Je vzhůru? Ale ať se díval jak chtěl, nikde ji tu neviděl. "Sesi?" oslovil ji. Nic. "Sesi!" zavolal o poznání hlasitěji a zvedl se na zkřehlé nohy. Přes noc mu otekla zadní noha a teď otravně bolela. Sykl bolestí, ale víc se jí nevěnoval. Teď neměl čas. "Sestro! Ozvi se prosím!" Už zněl zoufale. Docházelo mu, že sestra odešla. Kdy, to netušil. Ale nemohlo to být v nejbližší době, neboť místo, kde ležela, bylo dávno vychladlé.
Až nyní si všiml, že vedle něj bylo v hlíně vyrytá vločka. Bylo to tenké a úhledné, muselo to být vyryto drápkem. Hned mu došlo, co to znamená. Chlad. Křehkost. Odstup. Svěsil smutně uši a táhle zakňučel. Chtěla být sama. Nedáš mi ani šanci, hmm? Pomyslel si s bolestí v srdci, zatímco na vločku kápla jedna osamělá slza. Šlápl na ni packou a zahladil tak jedinou věc, která mu zůstala jako znamení od sestry. Vydal se pryč a doufal, že bolest v noze přehluší tu, která mu svírala krk.

//Dlouhá řeka

VLA FRETKOMÁNIE 5/5 (204)

Veselé téma pominulo. Siku posmutněl spolu s tichým hlasem sestry, které chyběli právě ti dobří jazyky. Upíral zrak na oblohu plnou hvězd. Byla krásná jasná noc, i když na jeho vkus trochu dusná. Ale zato hvězdy zářily skoro jako doma. Ale jen skoro. Doma... tam to bylo jiné. Hvězd bylo mnohem více, byly zářivější, krásnější a slévaly se do mnoha překrásných obrazců. Tohle se tomu nemohlo rovnat. Ale možná to bylo jen tím, že se tu ještě necítil jako doma. A kdo ví zda někdy bude.
"Chci být tvým dobrým jazykem, Sesi." promluvil stejně tiše, jako ona. "Vím, že jsem tě zklamal. Zradil jsem tvoji důvěru. Ale jsi má milovaná sestra. A celý zbytek života budu trávit tím, že se ti budu pokoušet to vynahrazovat." Odmlčel se. Odmlčeli se oba. Až přišla otázka na délku jeho pobytu zce. To kdybych tak věděl.
"Nejsem si jistý." zamyslel se. "Prožil jsem tu dvě rovnodennosti a dva slunovraty. Přišel jsem za chladného počasí a vzápětí přišla zima. Nevím jak dlouho jsem byl..." nevěděl, jak to nazvat. Mrtvý? Asi ano. "Zkrátka většinu zimy jsem byl mezi světy. Probudil jsem se až když se příroda začala probouzet."
Pootočil se na Sesi a zadíval se na její profil. Byl tak povědomý a přitom tak neskutečně jiný. Zamžoural, začaly se mu klížit oči. "Vyrostla jsi." zamumlal v polospánku. "Kéž bych tě viděl... dospět."

VLA FRETKOMÁNIE 4/5 (204)
VLA 15. Promluv si s někým o Stařešinovi a VLA 3/3

Povzbudivá slova zněla jako to nejjemnější peří. Věnoval jí laskavý pohled. "Třeba jo." Nestál o to. Nevěřil tomu, Ale pro tuhle chvíli chtěl žít slovy vlčice, která mu byla nejbližší ze všech vlků na světě. Už se neznali. Už nebyli těmi, které znali. Ale pořád to byla jeho sestra. A její slovo má větší váhu než všechno maso co kdy jedl. Vzdálenost mezi nimi pocítil i ve chvíli jejího tvrdého chladného přístupu k jejich minulosti. "Možná." přiznal. "Ale... my se přece neflákali. My tvořili zábavu. Stmelovali jsme rozhádané, zajišťovali dobrou náladu." zamával optimisticky ocasem. Přece atmosféra a nálada ve smečce jsou důležité! A to jim šlo náramně. Jejich lehkovážnost a milá povaha dělaly ze zlé krve klidný potok. I v době dospívání tuhle úlohu bral jako něco, čím doopravdy dokázali přispívat smečce. A i když to bylo málo, bylo to dost. Přesně jak to řekla Sesi. To je také důležité." Pomyslel si. Najednou k němu dolehla její dřívější slova. Třeba vážně mají smečkám co nabídnout. Tahle myšlenka se upozadila kamsi do jeho mysli, ale utkvěla tam a čekala na to, až se k ní vrátí až bude připravený. Sesi se kompletně odsunula od tématu a přestala reagovat. Pochopil. Nechce v téhle debatě pokračovat.
Sesi nevěřícně kroutila hlavou nad jeho naivitou. Její poznámka o houbách a důvěře mu vyvolala lechtání na hrudi. Hlasitě se zasmál. "Teda... když to řekneš takhle, žní to strašně." smál se. Bylo to absurdní. Tak absurdní, že to nebyl schopný do teď pořádně vidět. Na Stařešinovi byla spousta věcí, která mohla Sikuovi napovědět, že by si měl dávat pozor. No... nedal. "Věřil jsem vlkovi s houbami v kožichu... už to tak bude. A nevyplatilo se." uchechtl se nad vlastní hloupostí. "No jo, stařík měl asi dlouhou chvíli. Vymýšlel nesmysly, aktivity, úkoly... Třeba jsme si házeli s něčím kulatým. A byla to zábava!" pookřál na chvíli. Všechna setkání nebyla špatná. "Ale pak si ze mě vystřelil, nechal mě slítnout ze srázu a ještě se smál." zavrtěl nechápavě hlavou. "Jestli ho ještě potkám, pořádně mu to vyčtu." odfrknul si. To se přece nedělá!

VLA FRETKOMÁNIE 3/5 (203)
VLA 15. Promluv si s někým o Stařešinovi a VLA 2/3

Naučit se. Inu naučil se mnohému, však taky úplně sám přežil dlouhé věky. Bez smečky, bez rodiny, bez blízkých. Bez sestry. Dokázal se stát přeživším. Ale jeho slabé křehké tělo toho nezvládne mnoho. Jeho znevýhodnění nebylo tak markantní jako Sesiino, ale bylo tam. A bránilo mu být... normálním. "Život tuláka mě naučil mnohému." přitakal. "Kdoví zda by to smečce stačilo." Vlastně nad tím ani neuvažoval. Věděl, že to není dost. Navíc teď měl jiný cíl. Nenechat Sesi znova samotnou.
Přikývl. Ego je zjevně dost důležité pro mnoho vlků. Kdyby ne, nebyl by vyháněn, přepadán ani trýzněn pro zábavu. Nechápal to. Nechápal, co je tak skvělého na tom utiskovat slabší. Povyšovat se nad ně. Čím jim to pomohlo? Jak se mohli díky tomu cítit lépe? Ani to nechtěl chápat. Bylo mu to cizí a nehodlal na tom nic měnit. Její zmínka o egu byla však překvapivá. Měla na mysli i jejich smečku? Měla se tam dobře... ne? Chovali se k ní hezky? Skoro se bál zeptat. "Být omegou bylo skvělé." prohlásil znenadání. "Žádné velké povinnosti, ochrana smečky, všichni nás měli rádi." pousmál se. Po očku však sledoval sestřinu reakci. Souhlasí? Nesouhlasí? Zdráhá se? Je chladná a odměřená. Něco mu říkalo, že to není jenom proto, že je na něj naštvaná. Jistě, mohla ji zdrtit skáza smečky. Ale bylo to všechno? Ne že by to bylo málo.
Němě přitakal na její výzvu. Není se kam vrátit. Má pravdu. Ale ještě ji nepřijal. Je moc brzo. Trochu ožil když ucítil její zájem o informace. Je pravda že s nadpřirozenými bytostmi se setkal až tady. A byl z toho tak mimo, že dlouho ani nevěřil, že tu jsou. Sesi mu očividně příhodu v limbu nevěřila a nebylo se čemu divit. Nicméně o nadpřirozenu už byla ochotná uvažovat. "Prý se mu říká Stařešina. Byl to takový divný vlk, celý prošedivělý, měl dlouhé fousy a zdálo se mi, že na něm rostou houby." zavrtěl nevěřícně hlavou. Byl opravdu podivný, až teď zpětně si to uvědomoval. "Mluvil o zvláštních věcech. Vždy se někde zjevil a celý nadšený mě zval ke hře nebo k jeho nápadům na aktivity." Tentokrát se trochu zašklebil. Byl to pěkný prevít. Nechtěl být ale vůči němu otevřeně zlý. Cítil by se provinile. Ale zadní noha ho od jejich posledního setkání opravdu hodně bolela, to se bude hojit ještě nějakou tu chvíli.
Šedá vlčice si lehla na záda a zírala na hvězdy. Pousmál se. Následoval jejímu příkladu a přetočil se. Nebyl přímo u ní, ale nebyl ani daleko. Tak akorát na dosah. Pečlivě ji poslouchal a neměl radost, že i sestru trápí vnitřní hlas. Pravděpodobně to nebylo totéž, ale ona to jistě prožívala stejně intenzivně. "Zlí jazykové křičí hlasitěji. Ale ti dobří hladí po duši když to potřebuješ." Odpověděl jí větou, kterou jim říkávala tetička. Když se jim některý z vrstevníků posmíval, smetla to ze stolu tímhle jednoduchým prohlášením. Tím dobrým jazykem měla pravděpodobně na mysli sebe. Nebo možná tím myslela že mají jeden druhého a že si vždy pomůžou, když to bude potřeba. Úsměv mu povadl. On tím dobrým jazykem nebyl po dlouhou dobu. Sesi ho jistě potřebovala mnohokrát, ale on... on bloudil stovky mil od domova.